Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spánek jsme oba potřebovali. Ovšem toto prudké probuzení nebylo jeho nejlepší zakončení. V hlavě se mi splétala pavučina nápadů, co bych teď měl udělat. Oba jsme s Makadi hleděli na to velké stvoření. Bohužel jsem jí nedokázal odpovědět, co to je. Rozešlo se to směrem k nám. Přikrčil jsem se a vycenil zuby. Byl jsem si však vědom, že to nejspíše ani nezaregistroval. Byl již nebezpečně blízko, když mé tělo najednou celé vzplanulo. Sám jsem leknutím poskočil, ještě se mi to nikdy nestalo. Necítil jsem však žár, ani bolest. Viděl jsem jen, jak mi z těla šlehají rudé plameny. Kmitl jsem pohledem k Makadi. Měl jsem vykulené oči a z jejího výrazu tváře jsem chtěl poznat, jestli to vidí taky, nebo jsem se strachem zbláznil.
Slon očividně nečekal, že se před ním zjeví plamenný superhrdina a tak se zastavil. Poté nejistě udělal několik kroků vzad. Chvíli nás sledoval, ale nakonec se přeci jen i se zbytkem famílie otočil a rozešli se pryč.
Otočil jsem se na Makadi. “Ehm,” vydechl jsem. “Nějak se nám ty podivné dobrodružství začínají kupit. Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se, ale raději se k ní nepřibližoval. Ještě jsem musel přijít na to, jak se tento efekt vypíná. Zrovna nebyl úplněk a bylo zataženo, takže byla velmi tmavá noc. Ozařoval jsem tak prostor široko daleko. Tento trik byl ovšem náročný. Cítil jsem, jak mě to unavuje. Z nosu mi stekl pramínek krve. V tu chvíli jsem byl nejspíše již příliš znaven a tak jsem zhasnul tak nějak samovolně. Nad hlavami nám někde vysoko proletěl netopýr, jako by snad cítil krev a slabost. Nic jsem zatím k této události neříkal. Cítil jsem se docela bad-ass, ale nebyl jsem si jistý, jak bude reagovat Makadi. Po tomto světě pobíhala spousta vlků se spoustou schopností. Možná ji to ani nevyvedlo z míry.

// Konec světa

Kráčeli jsme směrem dolů a konečně jsme před sebou měli vidinu kvalitního odpočinku. Pozoroval jsem Makadi a z její tváře jsem mohl číst, že se necítí dobře. Starostlivě jsem svraštil tvář a otočil pohled zpět k zemi, abych mohl pečlivě volit každý další krok. Terén se zde pomalu měnil v vyprahlou zem. “Neboj se. Nedovolím, aby se ti něco takového stalo. Budu se o tebe celou zimu starat! Teda, když budeš chtít, samozřejmě,” dodal jsem pak rychle. Nebylo to tak dlouho, co jsem si myslel, že už mě nikdy nebude chtít vidět.
Když jsme se konečně dostali na rovinku, trochu jsem si zívl. Široko-daleko tu nic moc nebylo. Vyvolávalo to ve mě pocit jistého neklidu. Byli jsme tu až moc na ráně. Raději bych pokračoval někam dál, ale na druhou stranu - co by se nám asi tak mohlo stát? Rozhodně jsem se tedy zastavil a podíval na svou společnici. “Tak, na chvíli si odpočineme, jo?” Řekl jsem trochu velitelským způsobem, ovšem počítal jsem, že Makadi to vadit nebude. Přišlo mi, že je vděčná, když někdo jiný určuje tempo. Lehl jsem si na chladnou zem a vlastně ji mírným nátlakem stáhl k sobě. Trochu jsem ji k sobě přitulil, samozřejmě ve snaze ji zahřát. Nebyla tu taková zima, jako nahoře v horách, ale stejně by trochu tepla neuškodilo. Z posledních sil jsem nechal kousek od nás vzplát oheň. Hořel jen tak z ničeho. Držel na místě a hřál nás do kožichů. Spokojeně jsem zavřel oči a téměř okamžitě usnul.

Probudil mě dupot těžkých kroků okolo nás. Prvně jsem chtěl Makadi nadat, proč nespí a ať aspoň tolik nedupe. Uviděl jsem však neznámé obrovské šedé stvoření. Nikdy jsem nic živého tak velkého neviděl. Na chvíli mi spadla brada. Pak jsem polekaně vyskočil na nohy. To byla ovšem chyba, jelikož se mě slon polekal. Začal vydávat varovné zvuky a všiml jsem si, že zde není sám, ale opodál má celou rodinku. Zíral jsem, jako bych viděl ducha. Přikrčil jsem se níž.

Ztratili jsme se, ale podařilo se mi uvést Makadi do rozpaků - a ještě od ní získat kompliment! Takže vlastně dobrý. Zvědavě jsem přejel pohledem její křídla. Kdyby měla sílu, mohla odsud kdykoliv odletět. Předpokládal jsem však, že mi nekecá, a opravdu je tak moc unavená. Já jsem samozřejmě také cítil, že bych se potřeboval pořádně vyspat. Ale byl jsem stále tak plný dojmů, že mé tělo zatím jelo. “Navrhuji se odsud dostat, najít nějaké vhodné místo a vyspat se,” navrhl jsem a přitom přemýšlel, odkud jsme přišli.
Zvedl jsem tvář k obloze. Bylo dnes pochmurno, zataženo. Naštěstí ale nepršelo. Ovšem bez speciální péče od Makadi mi bylo trochu chladno. Tady v horách i docela foukalo. Na chvíli jsem zavřel oči, abych se mohl soustředit. Snažil jsem si vybavit, odkud jsme přišli. Kudy vedli naše kroky. A kam bychom asi tak měli jít. Pak jsem se na Makadi prudce podíval. “Myslím, že vím kudy!” Řekl jsem s větší jistotou v hlase, než jakou jsem opravdu cítil. Moc jsem toho totiž nevykoumal.
“Máš ráda zimu? Nebo jsi spíš milovník tepla? Já teda tohle hnusný depresivní počasí moc rád nemám. Je furt zima, ale ani ne úplně zima. A do toho je mlha a prší. No ale znamená to aspoň, že bude brzy opravdu zima. A sníh! A to je celkem dobrý ne?” Blekotal jsem něco, abychom tu nechodili v tichosti. Nějakým zázrakem jsem nás dovedl na větší cestu, která vedla dolů do vyprahlého území. “Koukej, teď už to bude dobrý,” uklidňoval jsem ji.

// Savana

// Popelavá pláž

Cítil jsem, jak nám Makadi vysouší kožíšky. Tato péče se mi velmi líbila a na chvíli jsem zasněně přivřel oči. “Teda, to bych si nechal líbit,” řekl jsem spokojeně a hodil po ní pohledem, při kterém mi laškovně zablikali čertíci v očích. Měl jsem dobrou náladu.
“Vypadá to, že jsme prokoupali celé léto!” Zvolal jsem, když jsme začali stoupat do hor a odhalila se nám podzimní příroda. Makadi vypadala trochu nešťastně. “Já to beru pozitivně. Přežili jsme to, no ne? Máme super zážitek. To bude bezva historka, až ji budeš někomu vyprávět!”
Poté jsem už šel dál mlčky a prohlížel si okolní přírodu. Spadané barevné listí, sluníčko, příjemný větřík. Tohle bylo mé nejoblíbenější roční období. Zapomněl jsem ovšem úplně sledovat, kam to vlastně jdeme. Také mi trochu začal docházet dech. Zastavil jsem se a rozhlédl okolo nás. Přišlo mi, že jsme v těchto horách déle, než jsem předpokládat. Ztratil jsem výhled na okolní krajinu a všude byly jen další hory. Bylo to nádherné. Zadýchaně jsem se posadil. Když strávíte tolik času lebeděním ve vodě, tak vám dost ochabnou svaly. Nechtěl jsem však Makadi přiznat, že nevím kudy tudy. Zůstal jsem na ni chvíli zamyšleně koukat. “Moc ti to sluší, když se tak procházíš tou podzimní krajinou,” řekl jsem lichotivě a doufal, že ji to trochu vyvede z míry a nevšimne si mého funění či dezorientace.

Na to jak dlouho jsem strávil pod vodou, jsem měl v ústech hrozné sucho. Cítil jsem se pořádně prosolen, jako bych se měl stát něčí večeří. Přemýšlel jsem nad tím, jakou mám hroznou žízeň. Když v tom najednou se pod našima tlapkama v písku objevilo malé vodní jezírko. Zaujatě jsem jej pozoroval. To jsem udělal já? Nikdy doposud jsem nic podobného neuměl. Horlivě jsem se napil, abych zahnal žízeň.
Chápal jsem pohoršení Makadi nad celou situací a její touhu uniknout. Souhlasně jsem pokýval a opřel ji trochu o sebe. “Můžeme jít, určitě. Kamkoliv budeš chtít,” řekl jsem horlivě. Po tomto dobrodružství jsem se s ní cítil více propojen. Měl jsem pocit, jako by to byla už celá věčnost, co jsme na sebe zase narazili. Moje srdce jí začalo propadat. Měl jsem trochu strach, že to tak necítí. Držel jsem se zkrátka, ale starostlivě jsem ji vedl pryč z pláže.
Osobně jsem byl samozřejmě vděčný za to, že žijeme. Ale zároveň jsem si celé to dobrodružství neskutečně užil. Cítil jsem se nyní silnější, živější. A taky mokřejší.

// Konec světa

Hlásím jak Blueberryho, tak Samaela

Děkuji mnohokrát za akci, ale také vyjadřuji mírné nespokojení s "předčasným" ukončením. Pro mě osobně to bylo celkem nešťastné. Ale tleskám, obdivuji a těším se na další.

---
Poprosím:

Blueberry: 164 b
Sleva 75% : 75 b
Vymaxování maxie voda: 70 b
Hvězdička do magie předměty: 15 b
8 květin = 4 b

Samael: 76 b
Vymaxování magie emoce: 70 b
10 květin: 5 b
2 drahokamy: 1 b

Připsáno a děkuji za účast :>

Můj drahý rybí příteli, zvládl jsi to? Přežil jsi to? Vypadalo to, že tě ta obluda pořádně naklepala. Tyjo, když jsem viděl, jak letíš pryč - myslel jsem si, že je s tebou úplně ámen! Ale čoveče jsme to s Makadi totálně zandali a zarvali jsme tu věc do tý druhý věci, že jo? Normálně mi stály chlupy až na prdeli, však víš o čem mluvím. Doufám, že se z nás stali kámoši na život a na smrt! Přeci jen - zachránili jsme tobě a celé tvé rodině život. No a jak jsi na nás křičel a u toho ti praskaly kosti, to bylo hodně hustý. No fakt, úplně jsem si to celý dobrodružství vlastně hrozně užil. Makadi teda moc ne jo, ale určitě ji to už přešlo. Škoda, že nebyl čas, abychom spolu zašli na ryby, že? HAHAHA. xD
Před tímto dobrodružstvím jsem byl jen pouhým kmánem, ale teď jsem vážně bourák! Přežil jsem bitvu s tak hnusnou a obrovskou obludou. Už na místě jsem se těšil, jak o tom budu všem vyprávět. Kdybych měl vnoučata, hned na místě bych jim o tom říkal.
Odpočinul sis od té doby? Vrátil ses ke své rybí rodině? Nebo jsi byl v rybí nemocnici? Já jsem se vynořil na pláži a cítíl jsem se tak plný energie, že jsem ti šel hned napsat tento dopis! Teda, předtím jsem ještě křísil Makadi. Bylo to bezva, snad si to někdy zopakujem. Čus!

Něco se stalo. Nedokázal jsem si však vybavit, co to bylo. Nejspíše jsem opět na chvíli ztratil vědomí. Ležel jsem se zavřenýma očima a zhluboka dýchal. Mé plíce si užívali ten příval čerstvého vzduchu, který jim tak dlouho chyběl. Vnímal jsem také pevnou zem pod sebou. Po takové době pod vodou jsem měl pocit, jako by mě síla gravitace tlačila k zemi. Pohnul jsem tlapou a rozhrnul tak písek pod sebou. Stále jsem měl zavřené oči a pomalu se probouzel. Necítil jsem se však vůbec unaveně. Ne jako pod vodou. Tam jsem měl pocit, že už snad budu unavený navždy.
Pomalu jsem otevřel oči, ale musel jsem je rychle zase zavřít. Sluneční paprsky byli příliš silné a musel jsem si na ně přivyknout. Nechtěl jsem však již příliš dlouho čekat, musel jsem ji najít. Spatřil jsem Makadi, jak leží kousek vedle mě. Vypadala, že ještě spí. Pomalu jsem se posbíral na nohy. Čekal jsem protest, únavu, bolest. Ale nepřišla. Místo toho jsem se cítil podobně, jako po omlazení od života. Plný jakési nadpřirozené energie, síly. Až jsem zapochyboval, zda se to vůbec stalo. Ale ty vzpomínky byly tak živé a taky jsem byl celý mokrý. “Kdyby se to nestalo, tak tady nejsem já, že jo? HAHAHA,” ozval se hlas v mé hlavě, který mě celým tím dobrodružstvím doprovázel.
Konečně jsem se rozešel k Makadi. Přikrčil jsem se k ní a opatrně do ní šťouchnul čumákem. “Makadi. Makadi, zvládla jsi to,” mluvil jsem k ní jemně, abych ji nepolekal. Doufal jsem, že se bude cítit také tak energicky. I když nejspíš si ani jeden nějakou dobu nepůjdeme zaplavat.

Bylo těžké vyvíjet jakoukoliv sílu pod vodou, ale snažili jsme se s Makadi jak to jen šlo. Jak to bylo dlouho? To jsem nedokázal určit. Možná chvíli, možná celou věčnost? Chapadla nás přestala tolik ohrožovat, ale byl tu jiný problém - rybák. Kam zmizel? Hledal jsem jej pohledem uprostřed temnoty, ale nebyl jsem schopen ho najít. Co si teď bez něj počneme? Začínal jsem trochu panikařit. Bylo to hrozné i doposud, ale co bez něj? A je v pořádku? Jeho osud mi mohl být sice ukradený, ale stejně jsem doufal, že se mu nic nestalo. “Tak co, bude to trvat ještě dlůho? Vidím, jak ty tvoje tlapky už povolujou. Vzdáš se?” “Ne!”
Najednou z toho podstavce vystřelil proud světla, magie? Po tak dlouhé době v naprosté tmě to bylo oslepující. Je možné se popálit pod vodou? Těžko říci, ale my jsme k tomu měli nyní s Makadi minimálně blízko. Zdá se mi to, nebo to začíná pálit? A vskutku, ta divno-věc se rozpálila téměř do běla. A pak - oko? Něco jsem zahlédl a to něco na nás mrklo. “Takže nás nesežereš?” Zeptal jsem se. Bylo to milé mrknutí, nebo zabijácké mrknutí? Neměl jsem však v plánu to zjišťovat, jelikož jsem měl důležitější starosti. “Jsi v pořádku?” Křičel jsem na Makadi, ale netušil jsem, zda mě v tom všem zmatku slyší.

Makadi se povedlo tam tu podivnou věc narvat. Cítil jsem směs hrdosti a lásky. Pocity, které jsem tak dlouho necítil. Věděl jsem, že až se odsud dostaneme, budeme tímto šíleným zážitkem spojeni až do konce života. I kdyby se naše cesty měli jednou rozdělit, takhle vzpomínka v nás bude rezonovat navždy. Po tváři mi stekla slza jakési úlevy. “Ještě sa neraduj. Šak ani nevíš, co bude fčil,” pronesl ten otravný hlas v mé hlavě. Měl však pravdu. Přidal jsem tlapy k dílu a pomohl Makadi držet tu věc na místě.
Něco se změnilo. Ta potvora již neměla touhu nás polapit. Místo toho to vypadalo, že dostává studenou sprchu. Chapadla se škubala bolestí. Svraštil jsem tvář. Vlastně mi toho stvoření bylo až líto. Vše byla otázka perspektivy a nejspíše si to také jen hlídalo svůj domov. Doufal jsem, že se brzy vše uklidní a bude se moci zase ponořit do klidného a hlubokého spánku. Omlouvám se. Řekl jsem pak v duchu. Pak však, snad omylem, jedno z chapadel rozbilo zeď chrámu. Vše zde vibrovalo a ještě více se rozpadalo. Nyní jsem si uvědomil, jakou má ta věc sílu. Naprázdno jsem polkl. Kdybych byl venku, nejspíše by se mi na čele udělali srážky potu.
Další chapadlo se v bolesti rozletělo přímo proti nám. Vykulil jsem oči. Nebylo možné, abychom s naším tělem byli schopni dostatečně rychle odplavat. Zavřel jsem oči a připravoval se na nejhorší, ale nic nepřišlo. Místo toho jsem slyšel náraz a volání sirény, která byla odmrštěna pryč.

V tuhle chvíli jsem byl opravdu vděčný, že mám zpět své mladé tělo a s ním i jeho sílu. Jinak bych už dávno klesl ke dnu a stal se součástí potravního řetězce místní flóry. Nyní jsem však byl odhodlaný se nevzdávat. Chapadla se zmítala pod vodou. Jejich kulaté přísavky se zmenšovali a zvětšovali, jakoby snad mohla dýchat. Snažili se vytrhnout z mého sevření. “Aaaa,” hlasitě jsem zařval do své bubliny, když se chapadla snažila vytrhnout. Nemohl jsem udržet všechna. Byla tak tlustá a dlouhá. Mohl jsem tu potvoru maximálně trochu zpomalit. Snažil jsem se ze všech sil, ale pak se mi začaly dělat mžitky před očima. Vodou se k nám doneslo hlasité praskání, jak ta přírodní klec začínala povolovat. Vyhledal jsem pohledem Makadi. “Myslím, že už-” chtěl jsem ji upozornit, že už to nevydržím. Ale ztratil jsem poté na pár chvil vědomí. Naštěstí ten podivný předmět držela v tlapkách Makadi. Bylo to sice jen pár sekund, ale stačilo to na to, aby chapadla odhodila mé liány na strany. V téměř neexistujícím světle bylo vidět, jak se chapadla vynořují mnohem rychleji a lesknou se i zde pod vodou.
Opět jsem procitl. Mírně dezorientovaně jsem se rozhlédl okolo, ovšem situace mě donutila se ihned vzpamatovat. Byl jsem tak hrozně unavený, ale nemohl jsem teď povolit. Podíval jsem se na Makadi. “Teď, nebo nikdy,” křikl jsem na ni a z posledních sil ji popostrčil směrem k tomu podstavci. Chapadla kolem nás vytvořila jisté sloupořadí. Vypadalo to, že každou chvíli zavelí k útoku a rozmačkají nás mezi nimi. Jejich růžová barva zde nebyla téměř poznat. Vypadala spíše tmavě a děsivě. Nyní bylo vše doslova v tlapkách Makadi. Doufal jsem, že nás zachrání. Jedno z chapadel se ke mně začalo přibližovat. Jeho konec byl obtočen okolo kusu mramoru, který vyrval z podlahy chrámu. Věděl jsem, že brzy to budu možná já v jeho sevření. "Kdyby jsi se pořád jen neflákal, možná bys s ním teď zvládl i bojovat."

Srpen (3/10) l Aranel

Většinu mého života jsem nebyl příliš sdílný. Jistě, rád jsem se obklopoval společností veselých srdcí a krásných těl. Ovšem v přítomnosti ostatních jsem se stával jistým zrcadlem. Připraven reflektovat to, co si ostatní přejí vidět. Nahlédnout za tu vrstvu hliníku mohla jen hrstka vyvolených a Aranel k nim nikdy nepatřila. Proto jsem byl nyní sám překvapen, že jsem se natolik rozmluvil. Již dlouho jsem se nikomu nesvěřil. S každým slovem jsem cítil, jakoby se odštěpila část tíhy, kterou jsem nesl na svých ramenou. Mírně zahanben jsem poslouchal Aranel, abych zachytil každé její slovo. Pouze jednou jsem téměř jen v náznaku přikývl. “Děkuju,” vydechl jsem a chvíli hledal slova, jak na ty její navázat. Nakonec jsem jen ústa zavřel, stočil pohled k majestátní krajině a chvíli mlčel. “Ty seš ale kus bábovky.”
“Nikdy jsme k sobě neměli příliš blízko,” začal jsem poté. “Nemyslím to špatně. Prostě jsme žili vedle sebe, na jedný hromádce, věděli jsme o sobě. Ale to je tak všechno. No a když o tom teď přemýšlím, tak jsi jeden z mála takových stálých pilířů mého života,” usmál jsem se na ni. Možná kdybych měl ve svém životě více takových jistot, nemusel bych se cítit tak ztracen.
Tohle melancholické okénko už se mi zdálo být příliš dlouhé. Postavil jsem se a pohodil hlavou směrem k vodě. “Co říkáš na nějakou sváču?”

Srpen (2/10) l Aranel

Pokyvoval jsem hlavou. Zdálo se, že vše fungovalo. “Aktivita?” Zeptal jsem se zvědavě. Přemýšlel jsem, co přesně si pod tím Aranel představuje. Přišlo mi, že většina členů smečky se do dění nikdy moc nezapojovala. Čas od času jsme uspořádali nějaký lov. Osobně jsem si to příliš neužíval, jelikož mi to přišlo jako zbytečné trávení času. Díky svým magiím jsem byl chodící soudce i kat. Honit se po louce za zvěří se tak zdálo jako zbytečné divadlo. Poté zde bylo močení na hranice lesa, což mi přišlo mírně pod mou úroveň a rád jsem to nechával někomu jinému. Co jsem si však užíval bylo vyhazovat nezvané hosty.
Aranel byla ztracená ve vlastních myšlenkách a já byl pouhý posluchač toho, co řekla nahlas. Ovšem má magie myšlenek sem tam něco zaslechla. Snažil jsem se neposlouchat, byl jsem na ten nekonečný šum již zvyklý. Ale jedno jméno chytlo mou pozornost natolik, že jsem se ošil. Naomi. Mírně jsem stáhl obličej. “Další z mnoha tvých neúspěchů. Mohl jsi ji zachránit, ne?” Sklopil jsem pohled k zemi. “Ano, opravdu škoda,” zopakoval jsem téměř strojově. Ta slova mi hořkla na jazyku. Zněla tak malicherně, při vzpomínce na to, co se stalo. Už to bylo nějakou dobu, ale byla nejvíce traumatická chvíle mého života. Doposud jsem se při každé bouřce chvěl. Otočil jsem pomalu pohled zpět k Aranel a mlčky na ni chvíli zamyšleně koukal. Cítil jsem se v její přítomnosti zvláštně odhalen. Znal jsem jí celý život. Byla mladší než já a přes to jsem měl pocit, že by mi mohla býti matkou. Zněla tak dospěle a vyrovnaně. Na můj vkus až moc, ale bylo v tom něco uklidňujícího. Cítil jsem přirozenou touhu se jí svěřit a otevřít. “Abych ti řekl pravdu, nejsem si vlastně jistý, zda se dokážu vrátit. Všechno mi říká, že bych měl. Je to můj domov. Ale mám ho spojený s tolika bolestma,” na chvíli jsem se zasekl, jako bych ztratil nit. “Každý můj krok naším domovem pronásleduje někdo mrtvý,” chvíli jsem mlčel. “Mělo by být poseto hroby,” dodal jsem pak téměř naštvaně, frustrovaně. Omluvně jsem se na ni podíval. “Teda, rozumím, že pro tebe je to jiný. Máš teď vlastní rodinu. Děcka. Důvod, proč se tam vracet. Ale já? Nevím, jestli se dokážu vrátit a být tam ještě někdy šťastný,” téměř jsem se přinutil říct jejich jména. “Bez nich,” řekl jsem nakonec jen, abych se před Aranel nerozbrečel. Stále jsem cítil potřebu být před ní ten silný super alfa v důchodu, kterého nic nerozhází. “Miluji náš les, ale trochu se bojím, že bez nich už je to jen les,” polkl jsem. Byl jsem si jistý, že Aranel bude vědět, o kom mluvím. Poté jsem se sám na chvíli ztratil v myšlenkách. Pokud jsem někdy někoho ve svém životě upřímně miloval, byl to Storm. Nebyla to romantická láska, to by mi nikdy u něj neprošlo. Ale byl to můj bratr. Možná ne pokrevní, ale v každém jiném ohledu. Nedostal jsem možnost se s ním rozloučit, což bylo ve výsledku dobře. Alespoň jsem neměl jeho poslední chvíle vypálené do sítnice. Tak jako ty její.

Neměli jsme ani chvilku klidu na to, si s panem rybákem popovídat, jelikož se celý chrám začal třást. Oči mi málem vypadli z důlků, jak jsem je kulil překvapením. Prudce jsem otočil hlavou k Makadi, abych zkontroloval, že je v pořádku. Vypadala pořád stejně nešťastně, chvěla se. Siréna do mě prudce strčila. Chtěl jsem jí začít nadávat, ale pak se vedle nás objevilo chapadlo - bylo obrovské. Nikdy jsem nic podobného neviděl, přirozeně jsem sebou cukl. Málem jsem si ublink, možná ze stresu, možná z toho, jak bylo nechutné, ale prudkým polknutím jsem to zarazil. Chapadla se vynořila z prasklin pod námi a trhala, co jim přišlo do cesty. Chtěl jsem utéct, ale místo toho jsem se donutil uklidnit. Na krátkou chvíli jsem zavřel oči. Zhluboka jsem se nadechl, do úplného maxima, až se mi hrudník nadzvedl. Poté jsem oči opět otevřel, připraven použít svou magii země. Byla mocná, stejně jako já, a naštěstí jsem o ni zde pod vodou úplně nepřišel. Narozdíl od mé magie ohně, která se v těchto podmínkách úplně vypařila. Z blízké skály vystřelilo hned několik pevných lián, které začali ty odporná chapadla svazovat. Měl jsem dost sil na to, abych je nějakou dobu udržel. Snažil jsem se jim tak zabránit v útoku jak na Makadi, tak na toho proradného rybáka. “Ať jde do prdele, nech ho chcípnout!” Křičel hlas v mé hlavě, který se také klepal strachy. Zavrtěl jsem hlavou. Musíme jim přeci pomoci, nebo to všechny zadupe pod zem.
“No já bych to teda určitě rád vrátil, ale kde ho teď asi tak máme vzít?!” Křičel jsem směrem k rybákovi, až se bublina kolem mé hlavy celá houpala. Jenže ještě než jsem to dořekl, artefakt se pomalu snesl do výše našich očí. “To je teda načasování, nemohl si trochu více pohnout?” Rychle jsem ho drapnul do tlapek a odmítal jej znovu pustit. “Tak co - necháme tu všechny pomalu pojít, nebo ty slizouny zachráníme?” “Bude to chtít umlátit i nás?”