Gallirea - Příspěvky uživatele

preferuji oblázky, květiny, perly ^^

20 oblázků, 20 květin, 2 perly
Styx

Počasí bylo stále hnusné a nevypadalo to, že by se mělo v brzkých chvílích změnit. Vlastně docela odpovídalo Biančinu rozpoložení, proto ani nehledala úkryt, když už jednou promokla. Přeci jen měla domov hned za zády a kdykoli se mohla vrátit a vysušit se pomocí magie. Naopak tulák, kterého potkala asi nebydlel nikde v okolí, proto byla lehce zklamaná, když se nesebral a nešel hledat přístřeší, ale místo toho se začal zajímat o ni.
Na její kousavá slova reagoval vcelku dramaticky, přitom to nebyla zrovna kdo ví jak záživná situace. Bianca se prostě vydala vyvětrat a najednou se spustil déšť, to bylo vše. Podala to ale trochu přibarveně, to se musí nechat. Očividně jí nehrozilo nakopnutí, i když si pomyslela, že by si ho možná zasloužila. Nebo pořádný flákanec přes hlavu, a třeba by se jí rozsvítilo, ale... zkoušet to moc nechtěla. "Trauma... jak se to vezme," zamyslela se krátce. "Spíš jsem poslední dobou sbírala nějakou špatnou karmu, která se začala nabalovat," pokrčila rameny. Přeci jen, někdo kdo jednou zemřel nemohl být moc šťastným jedincem. Od té doby to taky šlo z kopce. Nebo už předtím? "Co vyhnalo na déšť tebe?" otočila na vlka jeho otázku, když už se teda dali do řeči. Proč on neutíkal do nějakého úkrytu a seděl tady s nevrlou vlčicí u ponurého jezera?

Jako by se věci najednou začaly kazit. Jen co Bianca spatřila šedého vlka a snažila se dělat, že ho nevidí, z nebe se spustil slejvák, kterému nešlo ani utéct. Minuta či dvě, už byla na kost promáčená a hledání nějakého úkrytu vzalo za své. Teď už to nemělo cenu. Naopak spíš by si mohla skočit zaplavat do jezera a kdyby vylezla z vody, nepoznala by žádný rozdíl. Na chvíli nad tím i zauvažovala, udělat něco pitomého, třeba by konečně našla ten klid. Ale myšlenky zase rychle zařadily zpátečku, už jednou zemřela a zrovna dvakrát se jí to nelíbilo, žádné opáčko nechtěla.
Cizinec si jí bohužel všiml a začal vykládat o počasí. Jako by si bez jeho pomoci nevšimla. "Hm," zabručela neurčitě a stále se snažila pomalu vzdalovat. Vlk se ale na oplátku přibližoval, takže to moc nefungovalo. Bianca se s povzdechem zastavila. Byl šedivý, akorát tak nějak obráceně, než ona, a na obličeji měl prapodivnou jizvu. "Vyhnala jsem se sama," odpověděla neurčitě. Kdo vlastně mohl za to, jak se cítila? Meinere? Saturnus a Sheya? Nebo to byl prostě osud a její vlastní rozhodnutí, co ji sem dovedly. Vždycky je to moje chyba. Většinou, když se něco pokazilo, byla na vině ona, alespoň z části. "Nakopeš mě, hm? Slabou a bezbrannou vlčici?" ušklíbla se na cizince posměšně. Byla si vědoma toho, že se chová strašně. Jako tenkrát když zemřela a svůj vztek si vybíjela na té tulačce co zabloudila do Mechového lesa. Ale tenkrát se to dalo ještě schovat a obhájit, protože chránila svůj domov. Teď se snažila být naschvál nepříjemná, aby jí dal vlk pokoj. Nebo aby něco udělal, bylo to jedno, byl to jen nějaký tulák, kterého potkala u jezera. Nemusím se vždycky snažit, aby mě všichni milovali, prolétlo jí hlavou. Bylo to únavné a navíc to stejně nefungovalo. Vlci ji opouštěli častěji, než kohokoli jiného. Rodina, přátelé... sotva kolem sebe někoho měla. A díky své snaze být všemi oblíbená už ani nevěděla, kdo vlastně je.

<< změna přechodu - Mechové dno (přes Mechový les)

Bianca vylezla z úkrytu a úlevně si oddechla. Vzduch venku byl mnohem příjemnější, možná za to mohl ten studený vítr, který pofukoval. Každopádně to byla dobrá změna oproti těžkému vzduchu v úkrytu. Zároveň se necítila tak lapená mezi stěnami, venku měla volnost.
Les byl samozřejmě klidný, nikde nikdo nerušil, nic se nedělo, za což byla ráda. Konečně mohla na chvíli vydechnout a nic neřešit, srovnat si mysl a tak. Proto se v lese ani moc nezdržovala a zamířila k hranici s jezerem. Zdálo se jí to jako ideální místo pro noční procházku.
Když dorazila k vodní ploše, sedla si kus od břehu a zadívala se na hladinu. Silnější vítr pořádně čeřil vodu a vytvářel docela obstojné vlny v jinak klidném jezeře. Je tu ticho, pomyslela si Bianca, i když vlastně takové ticho nebylo. Šplouchání vody a šum stromů ale dokázal alespoň na chvilku přehlušit její zmatené myšlenky. "Co mám dělat?" zamumlala tiše. Netušila, na koho se obrátit, jestli vůbec. I když navenek působila sebevědomě a vesele, většinu svých pocitů prostě dusila v sobě. Asi tak odvždycky. Svěřovat se pro ni bylo náhle těžké, a to si myslela, že se nebojí říkat věci naplno a rýpnout i do nepříjemných témat. Jenže to bylo u ostatních, u sebe samé se jí to jaksi nedařilo.
Jelikož byl u jezera takový klid, Bianca si lehce všimla slabého blikání kousek od sebe. Vypadalo to... jako oheň? Možná se jí to jen zdálo, no, nechtěla riskovat, že by to doopravdy oheň byl. S tak silným větrem, jaký teď foukal by mohla i sebemenší jiskra doputovat do Mechového lesa. A požár domova nebyl zrovna na seznamu věcí, kterými by se kdy chtěla zabývat. Vydala se proto směrem, kde světélko zahlédla. K jejímu nadšení i zklamání to byl vlk. Nehrozilo tedy, že Mechový les bude hořet - pokud vlk nebyl pošahaný. Ale zároveň mohla zamávat tomu klidu, co tady byl. Neměla náladu se s někým vybavovat, už vůbec ne s cizincem. Třeba si mě nevšiml, pomyslela si a na patě se otočila, že půjde zase zpátky. Snažila se našlapovat tiše a nepřivádět na sebe pozornost, pro jednou.

488

Bylo samozřejmé, že Sheya tu měla své místo. Přeci jen ji Bianca brala za svou kamarádku z dětství, i když se poté dlouho neviděly. Podle jejího názoru to byla hodná vlčice a Saturnus měl štěstí, že se s ní dal dohromady. Bianca jim to přála, i když s kapkou závisti, kterou ale nedávala najevo. Jenže její momentální rozpoložení si stejnak našlo cestu, jak zkazit hezkou atmosféru. Poznámky o ztrácení vlčat Saturna rozhodily a Sheya do toho nakonec byla stažená taky, i když Santého neznala. "To doufám," povzdechla si lehce směrem k bratrovi. Chtěla nosit štěstí a radost, kdo by ne? A nějaký čas i měla pocit, že je dobrou společnicí, že ji okolí má rádo a má proč. Ale postupně se z tohohle sebevědomí začala stávat jen falešná maska. Bianca sama netušila, kdy a proč přesně k tomu došlo, ale stalo se. Sheya ji ujišťovala, že svá vlčata brzy naučí cestu domů, aby nezabloudila. "Dobře, budu se snažit být super teta," pousmála se na ni Bianca, i když uvnitř cítila, že se spíš vzdává, než aby bojovala. Bylo jí na nic.
Víc a víc jí docházelo, že chce jít pryč. Být někde sama a pořádně o věcech popřemýšlet, nebo prostě... na všechno na chvilku zapomenout. Navíc tady ani nikdy nebyla potřeba, Sheya se Saturnem to zvládali dobře. Přesto se Bianca naposled nabídla, jestli pro ně může něco udělat. Nemusela. "Dobře," přikývla a otočila se k odchodu. "Budu v lese nebo okolí, kdyby něco," dodala ještě. Saturn byl zaneprázdněn svou rodinkou, takže moc alfáckých věcí asi řešit nemohl. Mechový les ale většinu času býval tak klidný, až tu bylo mrtvo, takže Bianca se snad mohla kousek vzdálit.

>> Mechový les

487

Její otázka očividně Sheyu zaskočila. Možná nebylo vhodné takové věci řešit teď a Bianca si to mohla nechat na později, ale raději to zmínila rovnou, aby se na to nezapomnělo. Trochu si oddechla, že Sheya je tulačka a věci se tak moc nekomplikovaly. Mechová smečka ji samozřejmě vítala, ale kdyby měla domov i někde jinde, co kdyby chtěla s vlčaty odejít? Bianca se obávala, že Saturn by ji také následoval a ona tu na všechno zůstala sama. "Určitě to nevadí. Ty i vlčata tu můžete zůstat jak jen dlouho budete chtít," odpověděla a naznačila tak, že jejich pobyt tady nemá žádnou lhůtu. Přeci nebyla tak chladná, aby vlčata vyhnala, hned co vyrostou. Navíc byla jejich teta, to by si neudělala moc dobrou reputaci. Rodina by měla držet pospolu. Saturnus na to měl samo sebou stejný názor.
Až pozdě jí došlo, že poznámka ohledně jmen byla dost nemístná a docela kazila atmosféru, která se konečně stávala radostnější. "Uh," kousek ucouvla a nasadila křivý úsměv. "Promiň, to jsem neměla říkat," omluvila se. Nebyla teď vůbec sama sebou. Ani netušila, jaká by měla být a ve všem měla zmatek. Na povrch to ale nemohla dát znát, rozhodně ne teď v téhle situaci. Každopádně Sheya na to nakonec kápla a jméno domyslela sama. "Hezké jméno," přikývla Bianca.
I když ji oba ujišťovali, že nemá odcházet, připadala si stále trochu nemístně. Kor, když už se situace docela uklidnila a noví rodiče se teď rozplývali nad svými vlčaty. Sheya měla vše, co potřebovala a kdyby chtěla ještě něco Saturn tu pro ni byl. A Bianca stejně jen hloupě postávala vedle a nijak nepomáhala, takže její přítomnost byla dost zbytečná. "Jestli už nic nepotřebujete... asi se půjdu podívat ven," zamumlala.

486

Atmosféra byla zcela rozdílná od té, kterou Bianca zažila při narození mladších sourozenců. To se oba se Saturnem radovali, že se rodina rozrostla a vyzvídali, co bude dál. Teď se všichni přítomní budoucnosti spíše obávali, i když Bianca věřila, že se to nějak vyřeší. Věci se vždycky vyřešily a svět na nikoho nečekal, záleželo jen jestli to bude mít pozitivní nebo negativní dopad. Doufala v to první.
Sheya byla asi v nejvíc nepříjemné situaci, protože se hned začala omlouvat. "To nevadí, očividně to bylo překvapení i pro vás. A už se stalo," zazubila se Bianca. Krom prvotního překvapení nebyla nijak naštvaná nebo dotčená, že nic nevěděla. "Jen... bydlíš ještě v horách? Jestli ne, zůstaň s vlčaty klidně tady, pokud tedy chceš," nadhodila. Netušila, jak to se Saturnem vlastně mají nebo nemají domluvené a jestli tyhle věci vůbec probírali. Ale asi bylo nejlepší zmínit, že Sheya tady nikomu vadit nebude. Bianca doufala, že alespoň jedna starost vlčice se tím vyřeší.
Vymýšlení jmen pro vlčata šlo zprvu hladce, ale u druhého se oba noví rodiče nějak zasekávali. Jeho základ byl stejně elegantní jako u toho prvního, ale očividně mu něco chybělo. Bianca se výmluvně usmála, když zraky padly na ni, aby jméno domyslela. "Posledně když jsem pojmenovala vlče tak jsem ho od mala neviděla. Nemyslím si, že je dobrý nápad to svěřovat mně, musím nosit smůlu," odvrátila pohled směrem k chodbě. Nebyla sice nijak pověrčivá, ale co kdyby jejich vlče pojmenovala a ono taky zmizelo? To už by byla asi fakticky prokletá, že od ní všichni utíkali. A Saturn se Sheyou si takový osud pro svoje potomky nezasloužili.

485

Sheya požádala o vodu a Saturnus na krátký okamžik zmizel do spíže. Vrátil se s kusem ledu, který pomocí teplého vánku roztopil, což bylo chytré řešení. Ani jeden z přítomných totiž magii vody nejspíš neovládal, nebo o tom netušil. Bianca rozhodně netušila, jak by jinak situaci řešili. Nejjednodušší prostě bylo se zvednout a odejít kousek k řece, ale Sheya teď nemohla od vlčat odcházet. Nejspíš. Kdyby tu byla Launee nebo někdo, kdo má zkušenosti, povzdechla si lehce. Všichni momentálně přítomní jí připadali moc mladí na to, řešit takovéhle situace. Rozhodně si nedokázala představit sama sebe na místě Sheyi, to by se z toho asi sesypala.
Přišla si mezi rodinkou tak trochu navíc, ale jak Sheya tak bratr nechtěli, aby odcházela. Pokývala tedy hlavou na souhlas, že zůstane. I když zatím nehnula ani drápem aby pomohla a vykoktala možná tak pár překvapených slov. Nemohla se považovat ani za dobrou oporu. Seber se trochu, přikázala si. Nabízela se jí krásná možnost cpát se do problémů ostatních a neřešit ty svoje. "Bude to v pořádku," zamumlala směrem k Sheye, která vypadala o něco víc v šoku, než Saturnus.
Naštěstí to vypadalo, že se z toho pomalu dostává, protože navrhla, že by měli vlčata pojmenovat. Až teď se Bianca více zaměřila na ty dvě malé kuličky. Vypadaly dost roztomile a podle Saturna byly obě holčičky. Ihned navrhoval jednu pojmenovat Proxima. "To zní hezky," pokývala Bianca hlavou, když pohledem žádal o názor. Přišlo jí to jako docela elegantní jméno pro mladou vlčici. Pak pohlédla na Sheyu a čekala, jak pojmenuje druhé vlče. Sama se do toho nechtěla míchat, protože ani neměla právo. Nebyla to její vlčata.

484

Byla to dost bizarní situace. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje a všichni na sebe zmateně koukali. Bianca na ty dva, Saturn na Sheyu a Sheya zas na ni. Hnědá vlčice chvíli nenacházela slova a Bianca si připadala hrozně nepatřičně. Měla bych tu být? Nebo je moje přítomnost jenom otravuje? Ostatně by to nebylo poprvé, co někde jen překážela.
Nakonec se do vysvětlování dal Saturn. "Oh," hlesla jenom a pokývala hlavou, že rozumí, i když úplně nerozuměla. Jak to, že to i pro ně bylo překvapení? Ale teď to bylo stejně jedno, protože se věci nedaly vrátit tak, jak byly předtím. Každopádně, Saturn se začal starat o Sheyu a vlčata a Bianca jen stála vedle a nervózně přešlapovala. "Neměla bych... nepřekážím tu?" zamumlala směrem k nové rodince. Bratr očividně všechno zvládal sám a vypadal, že mu to docela jde. Bianca byla naprosto ztracená. "Tetička," zopakovala, ale moc jí to nešlo přes jazyk. Byla i mizerná sestra, Ismu a Santého neviděla pomalu od toho, co se narodili, a teď měla být najednou teta? Nová role pro ni byla trochu moc, nemyslela si, že ji bude zvládat dobře. Poslední dobou totiž nezvládala skoro nic.

483

Nechápala celou tu debatu o tom, jestli je to správné nebo ne. Prostě tomu nerozuměla, možná nad věcmi nepřemýšlela tak dopodrobna a nějaká správnost věcí jí byla v tuhle chvíli jedno. Nyní bylo ale jasné, že to nedopadne dobře a že za rohem nečeká šťastná budoucnost, jak si představovala. Je to moje vina. Protože jsem to já, popotáhla tiše a podívala se na svoje tlapy. Kdyby byla někým jiným, bylo by to v pohodě? Jak moc by se musela změnit, aby všechno urovnala tak, jak to původně chtěla?
Možná byla docela ráda, když se v úkrytu objevil Saturn se Sheyou a narušili tak trapnou a nepříjemnou chvíli. Její slova na Meinera stejně nepůsobila, takže co jiného měla dělat? Stát tu a čučet do země? Černobílý byl přítomností dalších taky konečně osvobozen a rozhodl se odejít ven. Bianca na to nic neřekla a ani se neohlížela, soustředila svou pozornost raději na bratra a jeho společnost. "Ahoj. Ne, všechno je v pohodě," zavrtěla hlavou. Nic nebylo v pohodě, ale teď na to nechtěla myslet, když měla čím se zabavit. Koutkem oka zaznamenala, že do úkrytu dorazila i Lylwelin s nějakou hnědou vlčicí. Ta vypadala dost mladě a Bianca netušila, kdo to vlastně je. Ale jestli přišla s Lylwelin tak tu byla vítaná. Možná jedno z těch vlčat? Už budou odrostlá, zauvažovala. Spolu s ní tu měl být ještě šedivý samec.
Bianca byla ráda, že si má s kým popovídat, i když úkryt byl plnější, než by chtěla. Společnost ale teď potřebovala. Bohužel to vypadalo, že Sheya není v úplně dobré kondici. Vypadala tak nějak... tlustě? "Můžu nějak pomoct?" zeptala se Bianca nejistě. Jestli měla vlčice nějaké zažívací problémy nebo tak, určitě by jí chtěla ulevit. Saturn byl také docela nervózní a hned se za Sheyou vydal a nechal ji tam stát samotnou. Eh, zatvářila se trochu kysele a rozmýšlela, jestli se nemá přidat k rozhovoru Lylwelin a té hnědé, ale když slyšela naléhavá slova svého bratra zpoza skalek, raději se vydala za ním. Sheye asi něco opravdu bylo a Bianca si nepřála, aby se jí něco stalo zrovna tady v úkrytu.
Když se ale přiblížila, čekalo ji docela dost velké překvapení. Vlčata! vyvalila oči a koukala střídavě na Sheyu a Saturna. "Co... co to má být?" zeptala se nejistě, i když si dávala dvě a dvě dohromady. Vlčata byla hnědá v podobných barvách jako její bratr, takže byl otcem pravděpodobně on. Bianca stála jako zkoprnělá. Ne že by jim to nepřála, ale byl to pro ni docela velký šok. "Ah, g-gratuluju?" vysoukala ze sebe a snažila se nasadit úsměv, který by odpovídal situaci.

482

Jistě, problémy v komunikaci už tu byly. I ta snaha je napravit. A Biance i přišlo, že nějaký čas to fungovalo docela dobře. S Meinerem se nedohadovala o každé maličkosti a měla pocit, že se i víc sblížili. Tak kde nastala ta chyba? Proč jsme zase na začátku? Nebo je tohle naopak konec? Znamenalo to, že jakkoli se snažila, všechno to stejně bylo k ničemu? Byli až tak rozdílní, že se přes to ani jeden nemohl přenést?
Bolestivě se jí stáhl hrudník, když Meinere pronesl, že potřebuje na vzduch. Pravda, že v úkrytu už bylo nějakou tu dobu dusno. Jestli za to mohla atmosféra nebo hliněné stěny nory, Bianca si nebyla jistá. A ani na tom nezáleželo. Bylo jí jasné, že se Meinere k jejímu vyznání staví odmítavě, nežli radostně. Co jsem čekala? pomyslela si hořce. Magií vytvořila mírný svěží vánek, který nechala proletět úkrytem. Nemyslela si ale, že tohle Meinerovu nechuť vyřeší. "Nic tě tu nedrží," poznamenala tiše. Přála si aby tomu bylo jinak, aby její přítomnost nebyla pro druhé tak nepříjemně svazující, až z toho musí na vzduch. Ale co pro to mohla udělat? Navždycky už držet jazyk za zuby, všechno odkývat a nikdy se nevyjadřovat? Možná by to tak bylo lepší, pomyslela si a vzpomněla si přitom na Novu, která nesměla mít názory. Taky mi to měl někdo zakázat.
I když celá situace byla momentálně pro oba nepříjemná, Bianca se rozhodla šťourat. Dostat se tomu všemu na kloub, dostat konečně jednou nějakou definitivní odpověď, která jí snad měla ulevit. Nechtěla se od toho otočit zády a nechat věci nezodpovězené, protože by jí pak ležely na mysli ještě dlouhou dobu. A pokud by měla prožívat to co teď i nadále... Nechtěla se trápit. Meinerově odpovědi ale nerozuměla. "Co není správné? Kdo určuje kdy je správné mít někoho rád a kdy ne?" nechápavě se na něj podívala. Proč musela být i tak zdánlivě jednoduchá věc zapeklitě složitá? Vždycky si myslela, že když se dva mají rádi tak se prostě stanou partnery a vše je vyřešeno. Bylo to vždycky takhle složité, když se někdo dával dohromady? Filozofovali nad správností věcí a vytvářeli pomyslné neviditelné zdi, které jim nějakým způsobem bránily? "Navíc... odmítnutím se stejně nic nezmění. Jen se budeme trápit místo toho, abychom byli šťastní," dodala Bianca skoro neslyšitelně. Věděla, že její náklonnost jen tak neodejde, jako mávnutím kouzelného proutku, jestli Meinere řekne ne. Nestálo mu to alespoň za zkoušku? Bianca by se mnohem raději pokusila o to, aby to fungovalo, než všechno zamítnout předem kvůli nějakým 'ale'.

481
| loterie 18 |

Chvíli luštila, co to vlastně mumlal na svou obhajobu, co nebyla úplně obhajoba. Nakonec si poskládala obrázek o tom, co asi chtěl říct a trochu posmutněla. Možná mu vyčítala věci, za které prostě nemohl. Možná neměla ani právo se tu takhle hádat a něčeho se dožadovat. "Takže si celou dobu taky myslíš, že jsem s tebou... prostě jen tak? Protože nemám co na práci?" zeptala se sklesle. Taky to pro ni bylo něco nového. Jak víc by měla vyjadřovat svoje pocity, aby jim i Meinere rozuměl a vnímal je? A kdyby se jí to náhodou podařilo, je šance na nějakou zpětnou reakci větší nebo je to stejně zbytečné? "Měli bychom se naučit lépe komunikovat," poznamenala s povzdechem. Takhle to dál přeci nešlo. A určitě musela existovat nějaká cesta, jak jejich rozdílnosti překonat.
"Ne," zakroutila hlavou, když se zeptal jestli někam odejde. Měla se tu dobře, jak v Mechové smečce tak v celém kraji, i když tu a tam se děly věci, kterým by se raději vyhnula. "A ty? Chystáš se teď odejít?" Ačkoliv se ho na tu otázku ptala už několikrát a odpověď byla vždycky negativní... když mezi sebou nevyřeší tuhle situaci, asi bude jednoduší, když jeden z nich prostě zmizí. Minimálně ve smečce by bylo hloupé, kdyby kolem sebe chodili po špičkách. Navíc Meinere nebyl zastáncem dramatu ve vlastním životě, a to momentálně Bianca vytvářela. Bylo by to logické, kdyby se les rozhodl opustit.
Nějak se rozhodla, že tohle je dobrá chvíle na vyznávání lásky. Lépe řečeno, chtěla aby to Meinere věděl, kdyby se náhodou rozhodl otočit na patě a zmizet za horizont. Někde uvnitř totiž Bianca cítila, že tohle všechno může dopadnout jen dvěma způsoby - tím dobrým nebo tím špatným. Nějaká zlatá střední cesta v tomto případě nemohla fungovat, i když Meinere se očividně snažil zvolit tuhle možnost. Biance se nesmírně ulevilo, když to ze sebe dostala a lhala by, kdyby neměla nějaké očekávání. Alespoň malou naději, že všechno bude v pořádku. Stejně byla docela šokovaná, když Meinere řekl, že ji má taky rád. Jsme vážně na stejné vlně? Mohl to přeci jen myslet jakkoli. Třeba úplně jinak, než ona, ne? Navíc tam bylo nějaké ale, kterému nerozuměla. "Ale co?" zeptala se zmateně roztřeseným hlasem. Byla nervózní, pohledem se vrátila zpět k Meinerovi, který zíral do stropu. Nemělo být tohle přiznání radostné? Nebo aspoň trochu osvobozující? Černobílý ale nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, což Biancu zraňovalo. Myslela si, že věci budou jednodušší, když uvedou své pocity na pravou míru, ale asi se spletla.

480
| loterie 17 |

Bianca byla ráda, že v úkrytu není nikdo jiný, kdo by tomuhle divadlu přihlížel. Od všech stěn se rozléhal její naštvaný a vyčítavý hlas, až jí z toho dunělo v uších a to ani nemluvila tak nahlas. Jen jí najednou došlo, že se možná nechala příliš vyprovokovat, že to všechno přehání a možná dělá špatnou věc. Měla jsem svoje pocity spolknout a nechat to být? Nechtěla se přeci s Meinerem rozhádat. Jen... už asi nevydržela mlčet a když se ozvala s jedním, vyhrnula se na povrch další a další ukřivdění? Začínala pochybovat, že tohle je ten správný přístup, obzvlášť, když se jednalo o černobílého. Vůbec netušila, jak bude reagovat, protože bylo možné cokoli. Že prostě odejde a nebude se starat, že o tom stejně nebude chtít mluvit, nebo taky vybouchne. A ani jedna z těch možností nebyla hezká.
Ale Meinere překvapivě mluvil. Odpovídal sice jen na to, na co chtěl, ale aspoň něco. Bianca si povzdechla a vystrčila hlavu zpoza balvanu, za kterým trucovala. Přidal se i zbytek těla a ona zamířila blíž k Meinerovi. Sedla si kousek naproti, docela nesvá. "Ale to já nemůžu tušit," odpověděla lehce. "Normálně to na vlcích můžu poznat z výrazů. Nebo slov. Ale u tebe si nikdy nejsem jistá," dodala. Meinere se svým omezeným vyjadřováním nebyl nejlepší společník. A stejně tady seděli a hádali se o tom. Pro něj bylo možná velké gesto, že s ní někam zašel a po cestě si povídali, ale pro Biancu to byl naprosto normální den. Opravdu netušila, jestli s ní ten čas trávit chce, protože to byla většinou ona, kdo se vnutil nebo spolu skončili zcela náhodou a tak šli s proudem.
Z týhle smečky asi nejvíc, rezonovalo jí to v hlavě několikrát, než se z toho vzpamatovala. Odpověď to byla dost neurčitá a vlastně i nicneříkající, ale Bianca se ji rozhodla brát pozitivně. Protože něco pro Meinera znamenala. Lehce se usmála, i to bylo malé vítězství. "Kdybych chtěla jít, stále mě můžeš zastavit. Nebo se o to aspoň pokusit. Zájem a snaha se počítají víc, než si asi myslíš." Z jeho slov to vyznělo tak, že... se vždycky nechal opustit. A nebylo divu, že se tak stalo, když nevztáhl ani tlapu a nesnažil se věcem zabránit. "Já nikam neodcházím. Ani se nechystám," poznamenala odhodlaně. Momentálně byla se svým životem spokojená, neměla ani kam jinam by šla. A Mechový les navždycky zůstane místem, kam se bude vracet, i kdyby se v budoucnu rozhodla jinak. Navíc... "Taky s tebou chci trávit čas. Protože, ehh..." na chvíli se odmlčela a sbírala odvahu. Netušila, co tohle její přiznání způsobí, ale asi lepší to pustit ven než dusit v sobě. Když už to načala a byla odhodlaná z předchozí hádky. "Protožetěmámráda," zadrmolila rychle a taky raději zabořila pohled do mechu. Kamkoli jinam než na Meinera.

// Odin přijde :D

479
| loterie 16 |

Upřímně netušila, jak může být někdo tak emočně negramotný, ale jeden exemplář stál zrovna před ní. Papouškoval svou otázku přesně podle instrukcí, které mu dala, což bylo dobře, ale zároveň ji to také moc nenadchlo. Meinere působil jako robot co nerozumí tomu, co dělá a jedná tak jen proto, že mu to bylo řečeno. Komunikovat s někým takovým bylo docela frustrující i pro Biancu, která s mluvením neměla problém. "Vadilo mi, co jsi řekl. Že si nic nebereš k srdci," dala se do lehce nedobrovolného vysvětlování. Možná s emocemi neměla takový problém jako černobílý, ale vylévat si srdíčko a všechny svoje myšlenkové pochody vysvětlovat do detailu nebylo moc příjemné. "Víš jak to vůbec zní? Mám z toho pocit, že jsem s tebou celou tu dobu vedla jen jednostrannou konverzaci a kdybych šla hučet někam do stromu, vyjde to nastejno. Cítím se úplně zbytečně." Možná před pár chvílemi Meinerovi tenhle přístup záviděla, ale teď už rozhodně ne. Byl jako netečný kámen se kterým nehne pomalu ani zemětřesení. "Proč se mnou vůbec trávíš čas, jestli tě nezajímá, co říkám? Aby kolem nebylo ticho?" zeptala se naštvaně. Přišla si najednou tak hrozně hloupě.
Nespokojeně švihla ocáskem, když Meinere začal polemizovat jestli je nezájem a ukradenost to samé nebo ne. "Neodváděj téma," napomenula ho, protože jí přišlo že odskakují od toho důležitého. Bylo jedno, jestli je to stejný nebo ne. Důležitý byl fakt, že Meinere její tvrzení nedokázal kloudně vyvrátit. "Co pro tebe vůbec znamenám?" Nějaký čas asi mohla žít s tím, že věci prostě jsou takové, jaké jsou. Ale momentálně potřebovala definice. A nejlépe úplně všechny a najednou, protože sama byla zmatená a rozrušená a chtěla v tom mít konečně jasno.
"Co tak strašného by se mohlo stát, že se toho bojíš?" dolovala svou odpověď, jak nejlépe mohla. Navenek se možná tvářila odhodlaně a lehce agresivně, ale uvnitř ji ze všeho sžírala strašná nejistota. Jak daleko může zajít, než Meinere vybouchne? A co když tímhle výslechem získá odpovědi, které by radši nikdy neslyšela. Co když všechno jenom kazím?