Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meinere byl ve svém rozhodnutí neoblomný a Biančiny chabé námitky nebyly zrovna přesvědčivé. Bylo jasné, že černobílý se opravdu chystá Mechovou smečku opustit. Ale co teď? Co my? Bianca byla celá skleslá a najednou začala i trochu pochybovat, jak vážně to s ní Meinere myslí, když chce odcházet. Neřekl to jen aby ode mě měl klid?
Z myšlenek ji vytrhlo Meinerovo prapodivné vytí. Chvíli ho nechápavě sledovala a nakonec jen tiše a nervózně čekala na odpověď ke svému prohlášení. Že taky odejde z Mechu a bude cestovat s ním. Nejdřív to vypadalo, že se mu ten nápad moc nezamlouvá, nebo to možná nechápal. Ani Bianca to ostatně nechápala, ale s každým dalším slovem nabývala nové a nové odvahy. Tedy do doby, než Meinere zmínil Saturna. "Nojo," hlesla a nepříjemně se ošila. Najednou si přišla, jako by dělala tu nejhorší věc na světě, ale zároveň si nemohla pomoct. "Saturn... jak myslíš, že to vezme?" obrátila se na Meinera nejistě, s trochou prosby v očích. Aby ji prostě ujistil, že Saturn bude naprosto v pohodě. Ale věděla, že taková odpověď asi nepřijde. A že bratr bude hodně zklamaný a smutný z jejího náhlého rozhodnutí.

Asi nad věcmi přemýšlela moc, protože se nezdálo, že by Meinere chtěl opouštět smečku kvůli její přítomnosti. Zmateně se na něj dívala a čekala na nějaké vysvětlení, které přišlo až po chvíli nepříjemného ticha. "Nikdo tě nenutí aby ses vracel často?" namítla chabě. Mechová smečka stejně fungovala velmi laxně a většina vlků si dělala co chtěla. Stačilo se na území ukázat jednou za čas a všichni byli spokojení. "A nemyslím si že bys tam někomu vadil," dodala ještě k poznámce o rejpavé energii. Bianca byla ráda, že odchod nebral definitivně, tak, že už do lesa nikdy nechce vkročit. Ale i tak si nemohla pomoct a cítila se sklesle. Cestování světem taky neznělo špatně a byla pravda, že takový život Meinerovi asi seděl více. Jenže to nebyl život s ní.
Ale mohl by být...? Bianca možná nikdy nad ochodem nepřemýšlela doslova, ale vlastně všechno co ji momentálně trápilo, by se tím vyřešilo? Nebo alespoň velká část. Ale co Saturn? Z velké části si byla jistá, že smečku zvládne i sám, nebo s pomocí Sheyi. Jen... pro něj asi bude větším zklamáním, než doteď. Můžu mu vůbec něco takového udělat? zamračila se lehce nad vlastními myšlenkami. Jedna věc byla ale jasná, potřebovali si spolu pořádně promluvit, i o těch věcech, které Bianca zamlčovala a tajila. Na nabídku pozice bety nic neřekla, jen svěsila hlavu a koukala na své tlapky. Myšlenkami se ale vracela k době, kdy byla Mechová smečka spíše rodina pro pár ztracených vlků a všechno bylo tak bezstarostné. Chtěla, aby se ty časy vrátily, ale to už bylo dávno pryč. Protože Bianca dávno nebyla vlče a přemýšlela nad věcmi jinak. A měla tendence se zbytečně stresovat.
"Samozřejmě, že chci," zareagovala téměř okamžitě, co Meinere domluvil. Kdyby nechtěla, vůbec tuhle konverzaci nemuseli vést. "S tím počítám. Navíc taky umím rýpat, naopak mluvím někdy až moc a nemám problém se na tebe lepit tak, že tě nikdy neztratím," nafoukla se trochu, jak se snažila obhájit svoje rozhodnutí. Chtěla s Meinerem trávit čas. Samozřejmě nemuselo to být neustále, ale aspoň většinu času. "Co ty?" odpálkovala tu otázku zase zpátky, protože stále neměla definitivní odpověď.

Bianca byla zmatená, nerozuměla proč Meinere dělal tak náhlé rozhodnutí zrovna teď? "K toulání? Proč teď? Je to kvůli mně?" zeptala se popravdě, tak jak si to myslela. Její nálada zase o něco poklesla, už ani neměla sílu se cítit naštvaně a dělat scény, byla spíš smutná a trochu zklamaná. Možná to byla prostá rezignace nad novými a novými problémy, které se jí stavěly do cesty.
Jelikož nemohla se změnami bojovat, začala uvažovat jinak. Mohla zkusit přestat se vzpouzet a místo toho jít s proudem, a proto si také začala pohrávat s myšlenkou vlastního odchodu ze smečky. "Přemýšlela jsem nad tím," váhavě přikývla hlavou, když se Meinere zeptal. Nebylo to jen z popudu, protože chtěl on. I Biance samotné ta myšlenka párkrát prolétla hlavou, ale nikdy ji nebrala vážně. Ale možná teď byl čas se nad tím zamyslet víc. Třeba tahle změna nemusela být špatná. "Jako alfa jsem stejně k ničemu. Není to role pro mě," přiznala hořce. Bylo to ironické, když Saturnus byl ten stydlivější a nakonec se z něj vyklubal lepší vůdce. I kdyby odešla, nic moc by se nezměnilo, protože se tam o všechno staral on. "Navíc... chci trávit čas s tebou. Ty ne? Chceš se mě zbavit?" Skoro to znělo jako by ji Meinere chtěl v Mechu opustit a jít si po svých. Kdo ví, za jak dlouho by se vrátil, jestli vůbec?

Jen co svůj návrh vypustila z tlamy a slyšela, že oplátkou jí byl povzdech, věděla že je něco špatně. Meinere koukal do země a vypadalo to, že ani odpovídat nechce. Ale přeci jen něco řekl, no, Biancu to moc nepotěšilo. Věta to byla vcelku normální, ale pochopila, že význam je jiný. "Odejdeš? Kam chceš jít?" Neznělo to tak, že by se chtěl kdy do Mechového lesa vracet. Proč? Je to zase moje chyba? Kvůli mně? Nedávalo to smysl, ale tohle bylo asi jediné vysvětlení? Jediný, s kým měl Meinere ve smečce problém byla ona. I když si myslela, že to se nějak vyřešilo, možná se spletla? Možná jako obvykle nebyli na stejné notě?
Bianca se zarazila a odmítla dál přemýšlet tímhle směrem. Místo toho... "Mohla bych taky odejít?" zeptala se nahlas. Sebe, protože netušila, jestli je to správný krok. Ale lhala by, kdyby řekla, že nad tím nikdy nepřemýšlela. Jako alfa byla k ničemu a své povinnosti zanedbávala, o všechno se staral Saturnus. Teď má na pomoc Sheyu a vlčata, kterým může smečku v budoucnu předat, prolétlo jí hlavou. Možná by bylo lepší, kdyby se do toho už vůbec nepletla? Její titul byl stejně jen formalita. Ale otázka byla mířena i na Meinera, protože její odchod by znamenal toulání s ním. Chtěl by vůbec? Věděla, že je to samotář a přítomnost ostatních moc nemusí, jen netušila jestli i ona stále spadá mezi 'ostatní'.

Poté, co Meinere domluvil nastalo ticho. Bianca byla celou touhle situací tak nějak šokovaná a překvapená, že se nezmohla na slovo. Měla bych něco říct, pomyslela si, ale nevěděla co. Znamenalo to, že se věci zase vracely tak jak byly předtím? Nebo ne? Stěží vykoktala tázavé 'takže', aby hloupě nemlčela a aby Meinere snad udal konverzaci nový směr. Ale černobílý se zdál taky zaseknutý a nevěděl, co dál.
"Nemyslím si, že je to špatné," vymáčkla ze sebe po chvilce přemýšlení. Nikdy se jí to nezdálo špatné, ani na začátku a ani teď se to nezměnilo. Možná ale získala nové obavy a nejistoty a už věci neviděla tak naivně jako poprvé. Možná je to chyba. Na tom jí ale nezáleželo. Stále mnohem raději riskovala, než aby zbytek života strávila v lítosti. Už tak měla mnoho věcí, které si vyčítala a na ten seznam nic dalšího pokud možno přidávat nechtěla. "Ehm... Jsem na cestě domů. Přidáš se? ...Co tu vlastně děláš?" Nadhodila z ničeho nic a snažila se přitom znít co nejvíc normálně. Jestli se věci měly vrátit do starých kolejí, první krok bylo asi normální chování, ne? Běžný rozhovor o ničem se zdál být dobrou volbou.

Když přišlo na věc, Bianca nechtěla vlastně nic řešit. Chtěla někam utéct a schovat se, zahrabat se hluboko pod zem a tam zůstat do konce života. Nebo minimálně dokud se věci 'nepřeženou' samy a vzduch bude čistej. Ale zároveň se její tělo odmítalo pohnout, protože ji na místě držela zvědavost, možná i trocha té pošlapané naděje, se kterou přicházel i strach. Z dalšího zklamání a potupy. Tvrdil, že měli o čem mluvit, což byla asi pravda, ale byly to věci, co se jí takhle po čase moc vytahovat nechtěly. Když se ale Meinere tak nabízel, že klidně bude mluvit jenom sám, váhavě mu to odkývala a snažila se mentálně připravit na cokoli, co mělo přijít.
Na chvíli nastalo ticho, jak si černobílý třídil myšlenky a pak se rozpovídal. Mluvil o svém dětství a o věcech, které už spolu tu a tam řešili. Tedy, Bianca rýpala a Meinere občas neochotně ukázal střípek svého života, ze kterého si pak mohla v hlavě dělat skládačku. Mnoho věcí tak nějak odhadla sama a teď měla skládačku celou, potvrzenou od samotného autora. Po takovém úsilí k ní informace přišly samy, z ničeho nic, když už bylo pozdě. Jaká ironie. Vlastně s Meinerem v tomhle docela soucítila. Přišlo jí, že je to jedna z věcí, kde si jsou podobní, akorát že s ní zůstával alespoň Saturnus, i když nevěděla jak moc dobrovolně. A zatím nedokončila tu fázi, kdy se od názorů ostatních odprostí a bude z ní podobně cynická kreatura. Šlo to zatím docela ztěžka.
Pak nastala další tichá pauza, kdy si Bianca říkala, jestli je tohle konec. Je to všechno? Zatím z toho jednostranného rozhovoru nebyla moc moudrá. Co bych měla říct? Měla bych něco říkat? stále se mračila, tentokrát trochu frustrovaně. Měla by vyjádřit pochopení? Protože podobné věci mu v minulosti vymlouvala, jenže teď jaksi nebyla v pozici, kdy by si to dovolila. Z přemýšlení ji vytrhla další věta, která ji zmátla ještě víc. Netušila, co to kemrd znamená ale asi to měla být nějaká nadávka. Neodpustila si lehké přikývnutí, protože s tímhle zrovna souhlasila. Ať už si Meinere nadával jakkoli, bylo to zasloužené.
Mentální příprava na rozhovory s černobílým byla k ničemu. Když už si Bianca myslela, že mu aspoň trochu rozumí a ví, co má očekávat, vždycky pustil nějakou novou bombu, která ji naprosto vykolejila. A teď nastal právě jeden z těch okamžiků, protože řekl, že ji má taky rád. Po tom dlouhém proslovu o mládí a pocitech čekala nějakou žádost o odpuštění, po které si oba půjdou po svých. Prostě cokoli jiného, než vyznání. Když jí to všechno v hlavě docvakalo, urychleně uhnula Meinerovu pohledu, protože byla v rozpacích. Žaludek se jí houpal jako na vodě a pro jistotu si sedla, protože se bála že by se jí jinak rozklepaly nohy. Všechny ty pocity, které měla tenkrát v úkrytu přišly zpátky v plné síle, i když se je od té doby snažila potlačit. "Ta-takže?" vykoktala zmateně, aby tam neseděla v tichu jako idiot. Cítila, že by měla něco říkat, ale zasekla se. Nevěděla, co by se sebou teď měla dělat a nevěděla ani co si myslet. Navíc si chtěla zachovat alespoň nějakou sebeúctu, když už se jednou spálila. Nechtěla to riskovat podruhé, stále napůl čekala, jestli v další větě nepřijde nějaké ale.

Bylo to jasné. Bianca byla prostě smolař, možná smůlu nosila i ostatním, ale většinu času právě sobě. Děly se jí věci, které nechtěla a potkávala vlky, kterým se chtěla vyhýbat. Jako třeba teď, potkala právě toho jediného, kterého nechtěla vidět. Ale stalo se a bylo to docela trapný, protože si všimla až pozdě a stála docela blízko. Zvažovala, jestli by měla něco udělat, zatímco se v ní začínal probouzet větší a větší vztek. Na všechno. Na Meinera, na smečku, na život, prostě na všechno a všechny. Tohle prostě není fér! Nemohla se ani v klidu vypořádat se svými pocity, aby jí osud do cesty neházel nové a nové problémy.
Brzy jí ale došlo, že není potřeba nic dělat. Že nejrozumnější bude hledět si svého a předstírat slepotu, hluchotu a ztrátu čichu. Není to tak, že by byl celý žhavý se se mnou potkat, odfrkla si sebepohrdavě. Bylo očividné, že tohle setkání je jedna velká špatná náhoda. A Bianca trochu rozuměla, jakým způsobem Meinere žil. Ona byla vždycky ta co se ptala na otázky, co chtěla něco dělat, Meinere se jenom nechával vézt. Když ho budu ignorovat, udělá to samé. Byla si tím dost jistá. To jí trochu pomohlo vydýchat ten vztek a uklidnit se. I když lehce trapné, stačilo se sebrat a jít po svých a jako by tohle setkání nikdy ani neproběhlo.
Jakmile jí tohle došlo, sebrala se a udělala několik rychlých kroků ke 'svému' břehu a chystala se zmizet. Ale zastavil ji Meinerův hlas, následně i vlk samotný, když přeskočil říčku a ocitl se na stejné straně. V Biance hrklo, byla z náhlé změny situace zmatená. Takhle to nemělo být. Už měla v hlavě naplánovaný krásný scénář, který najednou nefungoval. Lehce ucouvla a zamračila se. "Máme o čem mluvit?" opáčila neochotně a snažila se znít normálně, i když bylo znát, že se jí trochu klepe hlas. Netušila, jestli by nebylo lepší se prostě sebrat a zdrhnout i tak. Nebylo by to poprvé ani naposled, co od svých problémů utíkala. Ale nějak se k tomu nemohla donutit. Zajímalo ji, co má Meinere tak důležitého na srdci, že se sám od sebe chtěl bavit.

<< Slunečná pláž (přes Tajemnou louku)

Na stinný les sice Bianca nenarazila, ale zato hned za rohem byla řeka, která ústila do moře. Tady bude voda ještě hnusná, podívala se pochybným pohledem na ústí a rozhodla se pokračovat trochu dál. Slaná voda vážně nechutnala dobře a udělat pár kroků navíc nebylo nic zase tak složitého, i když s každým dalším měla větší a větší žízeň.
Po pár desítkách metrů začala řeka vypadat lépe a voda poživatelněji. Bylo to vcelku hezké místo, kde by se možná i chtěla zdržet, kdyby před sebou neměla ještě takovou štreku. Ale mohla bych se i osvěžit, prolétlo jí hlavou. Na koupání počasí určitě bylo, i když koryto bylo trochu mělké, kamenité a porostlé nějakými zelenými řasami.
Když si Bianca konečně vyhlídla místo, které se jí líbilo, sešla blíž k vodě a hltavě se napila. K její spokojenosti voda opravdu nebyla slaná a chutnala normálně jako každá jiná. K její nespokojenosti ji ale do čenichu uhodil velmi známý pach. Blbost. To je tou dehydratací, zkřivila obličej a opatrně se podívala směrem odkud ho cítila. A on tam opravdu byl. Ležel kousek opodál na druhém břehu a zíral na vodu. Bianca na chvíli zamrzla a přemítala nad svými možnostmi. Udělat scénu, ignorovat, pozdravit a dělat že se nic nestalo? To byly asi hlavní tři scénáře, které se jí prohnaly hlavou. Ve výsledku se ale nezmohla na nic, ani vydat nějakou hlásku. Jen tam tak zarytě stála a hypnotizovala vlka lehce nevěřícným a naštvaným pohledem. "Proč." vyplivla nakonec jediný slovo. Proč ho musela potkat zrovna teď a tady? Jako by to bylo naschvál. I když věděla, že Meinere je asi ten poslední, kdo by ji teď hledal, stejně mu dávala za vinu, že měl tu drzost se před ní ukazovat. Když už inicioval to odmítnutí, mohl si aspoň dávat pozor aby na sebe už nenarazili? Gallirea nebyla zase tak malá a nepotkat někoho po zbytek života nebylo složité. Tak proč.

Bianca domluvila a znuděně se přehrabovala tlapkama v kamenech. Na pláži už nějakou dobu nebylo co dělat, navíc počasí přálo až moc a začínalo být pěkný vedro. Ne ten typ, který by byl pro pobyt na otevřeném prostranství příjemný. Vypadalo to, že je na čase tohle prapodivné setkání ukončit a jít někam jinam. Domů? zamračila se lehce. Chtělo se jí tam, nebo spíš ne? Sama nevěděla, ale alespoň na Saturnovi jí záleželo natolik, že uznala návrat jako dobrý nápad. Asi bych si s ním měla promluvit, povzdechla si lehce. Jestli ve smečce ještě vůbec má nějaké místo, když stejně nic nedělá.
"No, měla bych už jít," zamumlala směrem k Vému neurčité rozloučení a pomalu se vydala směrem k lesu. Jestli se vlk přidá a bude ji následovat jí bylo jedno. Po cestě bych mohla najít nějakou řeku, pomyslela si, protože měla už pěkně vyprahlo v krku. Kolem samá voda, ale bohužel ne pitná. A taky nějaký pěkně stinný les, polemizovala dál, protože pohodlí na dlouhé cestě bylo docela příjemný a v tomhle teple se nechtěla táhnout žádnou plání.

>> Staré meandry (přes Tajemnou louku)

Vé se začal vrtošit přesně v tom tématu, který Bianca považovala za uzavřený. Ale budiž, alespoň řeč nestála, i když ani o tom neměla moc co říct. Detaily totiž taky nebyly zas tak zajímavý. ”No nejdřív jsme se dostali portálem do jiného světa, který odrážel svět kde ti dva bohové vyrůstali. Ale byla to jen léčka Smrti a my tam zůstali zavření s Životem, zatímco ona chtěla zničit Gallireu. Abychom se dostali ven, museli jsme sbírat různé artefakty a nakonec obětovat jednu vlčici. Zemřeli tam skoro všichni, v celku se ven dostali jen dva vlci,” vypověděla skoro na jeden nádech. “Nevím jestli se vrátili jako já,” dodala pak. Nikoho z tamějších mrtvých od té doby nepotkala, což byl docela zničující pocit. Jestli byla jediná, kdo se vrátil tak čím si to zasloužila? “Nikdo z nich nebyl špatný,” zavrtěla hlavou a odpověděla tak na poslední otázku. Všichni, které tam potkala byli vlastně dost fajn, o to větší byla škoda, že je nejspíš už nikdy neuvidí.
Aby nebyla jediná, kdo mluvil tak taky začala vyzvídat. Akorát… jí na odpovědi ani moc nesešlo? Vždycky se s vlky ráda seznamovala, ale teď nějak neměla chuť. “Co já vím, něco zajímavého?” opáčila, když se Vé dožadoval konkrétnějších otázek. Ale Bianca neměla na co navázat, o jizvě a rodině už se bavili, jinak o něm nevěděla nic. “Třeba jak jsi se sem dostal? Nebo jaký pěkný věci si kolem sebe teda držíš?” povytáhla obočí a rozhlédla se, protože v okolí bylo jen moře a kameny. A když ne materiální věci, Vé taky nebyl žádné sluníčko rozdávající samá pozitiva.

Pravda, že proti příšeře z hlubin moře by dva vlci asi neměli šanci. Bianca si o sobě myslela že je velké budižkničemu a Vé... taky nevypadal zas tak schopně. Hlavně mu nevěřila, že by si nezachránil svůj zadek a jal se ji zachraňovat, i když se tak možná tvářil. "Hm," přikývla nějak neutrálně na jeho poznámku. Kdyby se teď něco semlelo, aspoň by měla pokoj. Šla by tam, kde měla být už dávno. Na druhou stranu.
Bianca se po chvíli uvažování uráčila smočit v moři alespoň nohy. Víc se ale koupat nechtěla, protože sůl v srsti byla nepříjemná záležitost. Navíc, vzpomínky na první plavání... Raději je zahnala a civěla do vody. Tlapkami přehrabovala písek a kamení a hledala nějaké hezky blýskavé věci. Konverzace s Vém tak nějak samovolně umřela a najednou nastalo divný ticho. Možná i trochu nepříjemný, protože Bianca si uvědomila, že vlastně ani neví, co tady ještě dělá. Chtěla se vrátit a aspoň se tvářit, že pomáhá Saturnovi a Sheye s potomky. Ale místo toho stála tady v moři s docela cizím vlkem, ze kterého měla divné pocity. Zdál se hodný a normální, ale nevěřila mu, že všechno co říká myslí vážně.
Naštěstí se Vé chytl toho pobídnutí ke konverzaci a začal vyzvídat. Bianca si lehce odfrkla a na chvíli se zamyslela, ale ani to nepomohlo. "Jsem nezajímavě nudná. Co přesně bys chtěl vědět?" Nejbizarnějším zážitkem asi byla její údajná smrt a to už mu vyslepičila. Měla jsem si to nechat nakonec, jako zlatý hřeb večera, zašklebila se lehce. "Co pěknýho mi řekneš ty?" zeptala se naoplátku. Sice už velmi ve zkratce slyšela jeho životní příběh o šikaně a jizvě, ale o vlkovi samotném to vypovídalo málo.

Jak nad tím tak přemýšlela, Bianca už měla dost těch otázek o smrti. Stejně se nikdy nedokoumala pořádnému závěru a bohové jí odmítali odpovídat, takže nemělo cenu se tím zabývat a jen si kazit den. Mysli pozitivně. Jsi u moře, je krásné počasí a kolem klid, připomněla si, aby se odvedla na jiné myšlenky.
Vé se hnal k moři, ale nakonec se zastavil na mělčině. Na to, jak nadšeně proti vlnám běžel bylo překvapující, že se nevymáchal pořádně celý. Bianca ještě chvilku zůstávala na pláži, než se taky pomalu rozešla k vodě. "Možná. Co kdyby to chtělo stáhnout i mě?" opáčila. Rozhodně už by se do nebezpečí neřítila jen tak po hlavě. I když by jí teda bylo trochu líto, kdyby Vého stáhla do hlubin nějaká příšera. Jenže by na ni byla sama a nejspíš by nic nezmohla. "Ale nevypadá to, že se něco bude dít," zkonstatovala nakonec a rozhlédla se kolem. Byli tu už nějakou tu chvíli a nic se nestalo, takže tenhle přenos byl asi jeden z těch bezpečných. Bianca si taky smočila jen nohy, sůl v kožichu nedělala dobře a kolem ani nebyla žádná čistá řeka nebo jezero, kde by se potom omyla. A pro jistotu se nechtěla vydávat moc do hloubek. "Takže..." zahuhlala, ale neměla jak pokračovat. Přišlo jí, že se nedokáže pro nic nadchnout, i když všechno kolem bylo sluníčkové a Vé byl dobrá společnost, Bianca se nebavila. Jediné, co cítila byla prázdnota. Uvažovala nad tím, jestli někdy bude vůbec schopná se toho zbavit a být aspoň trochu jako dřív. Tenhle zvláštní stav apatie byl totiž taky docela vyčerpávající, nechtělo se jí nic.

// 1, 7

Bianca se nad vztahem Života a Smrti vlastně nikdy tolik nezamýšlela. Bohové byli ale tak odlišní, jako věci, které představovali, takže bylo jasné, že spolu nebudou vycházet. "Ne tak úplně. Nemívají nějaké obrovské bitky, jestli se ptáš na tohle. Ale nevychází spolu a občas své neshody projektují na obyčejné smrtelníky pomocí magie," vysvětlila. Mnoho magických zážitků určitě zařídil Život, Bianca ho párkrát i viděla mimo své kopce. Smrt mohla klidně dělat to samé. "Můžeš. Ale taky můžeš zůstat mrtvý, nevím jak to funguje," zamračila se lehce nad tou nejistotou. "Někteří se už nevrátí, někteří jo." Třeba Therion jednoho dne zmizel a Bianca už ho nikdy neviděla. A od Launee měla nepřímo potvrzeno, že vlk už nežije. Je třeba nějaká lhůta po které je možné se vracet? Mohl se například vrátit někdo, kdo byl mrtvý už dlouho, nebo to musela být nedávná událost?
Vé byl očividně zastáncem trochu jiného životního stylu. Možná jen ještě nebyl poznamenaný Gallireou a jejími výstřelky, nebo byl prostě trochu divný. Tak jako tak to vypadalo, že ho snad baví být traumatizovaný. Naštěstí k tomu měl alespoň logické vysvětlení, na které Bianca váhavě přikývla. "Nevím, možná." Nějak netušila, jestli si opravdu života cení víc. Nedokázala si vybrat, jestli chce žít naplno a přestat se zajímat o názory ostatních nebo jestli se utápět v lítosti, vině a negativních myšlenkách. Jestli brát všechno, nebo naopak nic. Protože život v neutralitě vedla doteď a jak to dopadlo, většiny věcí litovala a vlastně si uvědomila, že je neustále nespokojená. A v tomhle rozpolcení byla už nějakou tu dobu, aniž by došla pořádného rozřešení.
Přesun od sopky na pláž v Biančiných očích nevěstil nic dobrého. Ale po nějaké době po okolí stále panoval klid a nevypadalo to, že by se na ně řítila nějaká katastrofa. Možná jsem jen přehnaně paranoidní, povzdechla si lehce. Od kdy přesně přestala být ta optimistická dobrá duše a myslela jen na špatné věci? Možná bych měla trochu relaxovat. Je to nějaký dárek od Života, za to co se mi teď dělo? zapřemýšlela. "Občas," přikývla Vému na otázku. Vlk najednou ožil a hnal se k moři. "Většinou se něco děje i potom, co se přemístíš, ale taky ne vždycky. Jeden nikdy neví," pokrčila rameny, že to teď nebude řešit. Jestli je tu někdo chtěl, byl pro to důvod a nemělo cenu mu utíkat. Taky by mohla udělat pár kroků k domovu a za chvilku se teleportovat na startovní čáru. A ten přesun jí jednou stačil, nebylo to nic příjemného.

<< Sopka (amorkovy teleportační služby)

Bianca se začala zajímat o rybovlky, ale k jejímu zklamání neměl Vé více informací. Nebo je jen nechtěl říct, každopádně se nabídl, že to zjistí. Asi byl sám zvědavý, přeci jen, rybovlci zněli jako něco co se jen tak nevidí. Jak asi musí vypadat? zapřemýšlela Bianca. Měli ploutve jako ryby? Šupiny místo srsti? V hlavě se jí začínal tvořit obrázek docela podivných monster, které by upřímně nikdy nechtěla potkat. Jen ať si zůstanou v hlubinách a nikdy nelezou na světlo, zašklebila se lehce znechuceně.
Téma smrti, která vlastně smrtí nebyla, se uchytilo. Bylo to bizarní a rozhodně zvláštní, takže nebylo divu. "No, jeden čas jsem se přimotala do soupeření místních bohů a nejspíš jsem to nepřežila. Vlastně nevím co se stalo a nikdo mi na ty otázky odpovědět nechtěl, ale myslím, že jsem opravdu byla chvíli mrtvá. Pak jsem se vrátila a na nějaký čas oslepla, než se mi zrak vrátil." shrnula to ve zkratce. Do detailů moc zaplouvat nechtěla. Už se necítila, jako že by tenhle fakt měla tajit. Uběhla od toho docela dlouhá doba a tak nějak se s tím začala smiřovat. Měla bych to říct i Saturnovi? Asi by si se mnou chtěl promluvit, pomyslela si krátce. Bratr byl všímavý a empatický, takže si nejspíš všiml, že v poslední době není v pořádku. Ale teď měl na starosti vlčata a Bianca si nemyslela, že by na sebe měla upozorňovat a dělat scény. "Není to přenesenej význam a není to ani nic pěknýho. Upřímně to bylo docela traumatické," přiznala se.
Vé byl se svou jizvou spokojený, ba dokonce byl na ni pyšný. "Pravda," přikývla. Červené oči s jizvou opravdu ladily, ovšem jestli se to někomu líbilo, to už byla otázka vkusu. A Bianca by si například sebe s takovou jizvou nedokázala představit. "Chtěla jsem jen poradit, kdybys nevěděl," dodala, že její úmysly byly dobré. Když si to chtěl nechat, byla to jeho volba a na to nemohla nic říkat.
Pomalu se zvedala k odchodu, na který už nějakou dobu pomýšlela. Vé očividně nebyl nadšený, i když Bianca nechápala proč. Rozhodně si nenamlouvala, že by mu tak přirostla k srdci že ji nechtěl pustit, takže neviděla důvod, proč by měl být podrážděný. Už se nadechovala k odpovědi a rozloučení, když se s ní zatočil svět, a najednou... stála u moře na kamenné pláži. "Vypadá to, že neskončilo. A už není tak dobrovolné," povzdechla si tiše, když si uvědomila, co se stalo. Teď jen záleželo, jestli bylo tohle přemístění jedno z těch neškodných nebo jestli po něm bude ještě něco následovat. Nějaké silně nedobrovolné dobrodružství, kde bude zase moct zemřít nebo tak. Tak abych vyrazila zpátky? Ohlédla se okolo, Vé tu byl taky. Při pohledu na vlka se ale z neznámého důvodu rozhodla ještě chvíli zůstat. Na pláži bylo hezky a on taky nebyl nejhorší společník.