Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Středozemka (přes Esíčka)

Bianca si zase přivodila špatnou náladu díky dotíravým myšlenkám. Jak dlouho je snášela? Od doby co zemřela? Ne, potom jsem byla jen zmatená. Byla pravda, že tím to začalo, ale do takovéhle podoby to dotáhla potom, co ji Meinere poprvé odmítl. Tak proč se to teď nelepšilo? Řekl přeci, že ji má rád a že s ní chce být. Ale Bianca už si připadala rozbitá, možná se sama chtěla sabotovat, protože si to štěstí podle sebe nezasloužila. A stejně po něm prahla. Bylo to jako začarovaný kruh.
Z frustrace se začala vztekat a přitom vypustila napovrch i svoje niterní myšlenky. Ty, které neměl nikdo slyšet, ty kterými se mohla užírat jen ona sama. Meinere se zastavil a ona taky. Cukla sebou, když slyšela jak zní jeho hlas. Zlobí se? nikdy ho takhle asi nezažila, ale vypadalo to, že je naštvaný. Na ni. "Já..." hlesla a rozklepala se. Chtěla říct, že to tak nemyslela, ale... nebyla to pravda. Myslela každé slovo, které řekla. Opravdu věřila, že by bylo lepší kdyby zůstala mrtvá. Z nějakého důvodu se to snad stalo ne? Smrt byla přirozená, každý měl jednou zemřít, a většinou nenávratně. Jestli tam tenkrát neměla umřít, tak proč? A proč se pak zase vrátila? "Máš pravdu." Co Meinere říkal, bylo opravdu to, co si myslela. On i Saturn by její smrt zvládli, přenesli se přes to a žili by dál. Bianca nikdy nebrala v potaz jejich pocity do té míry, aby cítila něco jiného, než provinilost nad svými činy a myšlenkami. Volila vlastní pohodlí před jejich. Jsem jen sobecká zrůda. Nezasloužím si druhou šanci, pomyslela si a do očí se jí navalily slzy. "Kdybych zůstala mrtvá, bylo by mi to jedno. A vy byste na mě po čase zapomněli. Co jsi chtěl dělat, hledat mě do nekonečna? I kdybys věděl, že se nikdy nevrátím?" zeptala se. Samozřejmě chtěla, aby ji Meinere nikdy nepřestal hledat, ale taky věděla, že takhle to v realitě není. Čas ty pocity otupí a zbyla by z ní jenom vzpomínka. "A jsi rád, když mě teď vidíš? Kdo ví, co se to vlastně vrátilo. Co když je pravá Bianca pryč a místo ní tu bude chodit jen nějaká zlomená troska," zavzlykala hlasitě a praštila sebou do sněhu. Schoulila se do klubíčka a prostě jen brečela, poměrně tiše, ale dost očividně.
Chvíli tam takhle ležela, než se uklidnila natolik, aby mohla zase mluvit. "Když jsi mě nechal v úkrytu a odešel, Saturn a Sheya přivedli na svět vlčata. Víš jaký to byl pocit tam u toho stát? Ty jsi byl pryč a Saturn si našel novou rodinu. Kdybych v tu chvíli zmizela, nikdo by se nezajímal..." zašeptala tiše, než se spustilo nové kolo slz a pláče. "A pak se zase objevíš a tvrdíš, že mě máš rád, ale i tak chceš odejít a toulat se sám. Já nevím, co si mám myslet. Jak moc důležitá pro tebe teda jsem? Já... já nechci být znovu opuštěná, Meinere."

Prvně chci moc poděkovat za skvělou akci se skvělými odměnami. I když, občas to byl boj splnit s Odinem každý den, nebo se stresovat, jestli jsem někde něco nevynechala . Kalendář byl super a Styx má můj velký obdiv, že se do toho takhle sama pustila

BIANCA
Za Biancu poprosím toto:
2 hvězdičky do magie - emoce
vymaxování 1 magie - počasí
2 hvězdičky do vlastností - taktika lovu
50 % sleva na speciální magii

ODIN
Za Odina mám splněno vše, poprosím tyto odměny:
Měna celkem:
75 mušlí
15 perel
45 drahokamů
75 oblázků
45 květin
15 křišťálů

Magie, vlastnosti:
magie od Života bez hvězd - voda
magie od Smrti bez hvězd - neviditelnost
2 hvězdičky do magie - příkaz
vymaxování 1 magie - elektřina
2 hvězdičky do vlastností - síla
vymaxování 1 vlastnosti - vytrvalost

Slevy a to ostatní:
50 % sleva na speciální magii
50 % sleva na modifikace
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
Drag
Vlčecí pitíčko
Lesní strážce - upřesním později

ALKAIRAN
Za Kaie prosím tyto odměny:
magie od Života bez hvězd - iluze
magie od Smrti bez hvězd - halucinace
2 hvězdičky do magie - iluze
vymaxování 1 magie - myšlenky
vymaxování 1 vlastnosti - rychlost
50 % sleva na speciální magii
50 % sleva na modifikace

Přidáno.

3/10
23. Ozdob strom
Stále se nacházela v lese. Sama. Jindy by jí ta samota vadila a rychle by se vydala hledat někoho, s kým by mohla trávit čas. Preferovala společnost. Ale tentokrát byla samota uklidňující. Bianca netušila, čím to je. Jestli byl les nějak kouzelný, nebo jestli to bylo zimou a tou atmosférou. Každopádně jí to protentokrát nevadilo, proto také neodešla.
Procházela se a přemýšlela nad různými věcmi. Ne nad těmi, které ji tížily, spíš vzpomínala na lepší časy nebo prostě myslela na hlouposti. Zaujalo ji, že se najednou ocitla před malým jehličnanem. V tomhle lese byly spíš listnaté stromy, jejichž koruny teď zely prázdnotou. A pokud už viděla nějaký jehličnan, byl to starý a urostlý strom. Ne jako tenhle maličký, jako by se sem vůbec nehodil. Jestlipak si taky připadá odlišný? pomyslela si a pak zavrtěla hlavou. Co mě to vůbec napadlo? Stromy určitě nemají city. Zaobírat se tím, jestli si strom přijde jiný než ostatní bylo... Možná vážně byla mentálně jinde. Ale nedalo jí to. I když věděla, jak hloupé její myšlenky jsou. Začala sbírat okolní popadané šišky, jelikož si všimla, že malý stromek skoro žádné nemá. Opatrně je poskládala na jeho nižší větve. Dole kmen obrovnala stejně velkými kameny a odnesla bordel z okolí, aby bylo kolem stromu čisto. "Chce to ještě něco," zamyslela se. Stále to vypadalo tak nějak chudě. O kousek odběhla a začala hrabat. Musela udělat dolíky na několika místech, než se jí podařilo pod sněhem najít mech. Jako jediný byl ještě poměrně zelený a vypadal dobře. Pár kousků odnosila ke stromu a taky je rozmístila po větvích. Strom teď vypadal stále jinak, ale aspoň byl pěkně nazdobený. Jestlipak se teď cítí aspoň hezky? zkroutila tlamu do mírného úsměvu a už se ani nepozastavovala nad tím, že stromy vážně nemají pocity.

2/10
2. Chytej vločky na jazyk
Bianca byla z pohledu na hada chvilku rozhozená, když si vzpomněla na toho 'svého'. Vlastně ani netušila, jaký mezi sebou měli vztah, ale Yverinne se ji rozhodla následovat. Takže od Biancy nebylo hezké, že ji tak dlouho nechala ve smečkovém úkrytu. Na mou obranu jsem byla nějaký čas mrtvá a pak slepá, pomyslela si a zašklebila se. Od těch dob měla v hlavě bordel a ne a ne se ho zbavit nebo ho aspoň nějak utřídit. Byla si vědoma toho, že takhle to nepůjde donekonečna. Však už to začínala pořádně vnímat. Ale netušila, jak napravit vlastní život. Co by chtěla dělat. Neměla vlastně žádné významné cíle. Alfa už byla a nelíbilo se jí to. Respektive cítila, že pro tu pozici nedělá, co by měla a netušila, jestli chce. Spíš ne. Ale bylo potom v pořádku alfou zůstávat? Saturn má partnerku a vlčata, prolétlo jí hlavou. Ale sama nad vlčaty nikdy nepřemýšlela. Vždy se jí v hlavě vybavily vzpomínky na to, jak byla u dvou porodů. A přitom se musela otřást.
Stále procházela lesem, a po chvilce si všimla, že na zem se snáší vločky. Ale vždyť nesněžilo? To teď začalo? zamračila se lehce a pohlédla na oblohu. Bylo jasno, svítilo slunce a nikde ani mráček. Ale začal se zvedat vítr, který foukal sníh z korun stromů. "Ah," Bianca hlesla a usmála se. Ani netušila, co ji to popadlo, ale začala občasné vločky chytat na jazyk. Sotva cítila malé studené štípnutí. Jako by se vrátila o několik let dozadu a byla zase malé vlče, co si poprvé hraje na sněhu. Když se narodila a měla ještě dva bratry. A pak když byla spolu s Launee a Therionem. To byly ty šťastnější léta. Co by na mě řekla Launee teď? pomyslela si a s chytáním vloček přestala. Její nálada o něco poklesla při té myšlence, že už není malé bezproblémové vlče. A kde vůbec je? Dlouho už Launee neviděla. Od doby co jim předala smečku... prostě zmizela.

1/10
1. Vyruš přezimující zvíře
Bianca sledovala své střídající se tlapky. Levá, pravá, levá, pravá... V hlavě měla prázdno a když si konečně uvědomila, co dělá, zmateně zvedla hlavu. Ocitla se v nějakém lese. Byla zima a všude kolem sníh. "Další zima?" podivila se krátce. Kolikátá už to byla? Pomalu začínala mít problém s počítáním. Roky letěly dvakrát tak rychleji, přitom jí se zdálo, že je zaseknutá v meziprostoru. Někdy přemýšlela hodně a někdy zase vůbec, jako by byla jen chodící schránka. Tak si v těch momentech taky připadala.
Teď ale přišla k sobě a byla v tom lese. Neznala to tu, dokonce ani netušila, jak se sem dostala. Napadlo ji sledovat své stopy zpátky, ale... zlepšilo se někdy něco tím, že by se vrátila zpátky? Ne. Proto šla stále kupředu, i když netušila kam. Ve vzpomínkách se vrátila k zimnímu dovádění. V zimě se narodila, a i když měla mnohem raději léto, stále měla zima něco do sebe. Vlci byli většinou milejší, ochotnější a celkově příjemnější vůči jiným. Byl to hezký čas. Bianca se v tom přemýšlení trochu ztratila. Dokonce natolik, že omylem zakopla o kámen, který měla v cestě. I když nebyla žádná těžká váha, trochu ho svou neopatrností odsunula a... spatřila černou spirálu. Had. Taky... jsem nějakého měla, vzpomněla si mlhavě. Had, který uměl mluvit a následoval ji do mechu, kde ho nechala. Je tam v bezpečí, pomyslela si. Kdyby byla Yverinne s ní, nejspíš by tenkrát taky... A ta by se možná nevrátila. Bianca nechtěla mít na svém triku víc, než musela. "Promiň," omluvila se malému stvoření a posunula kámen zase zpátky, aby na něj nesněžilo. Měla bych najít toho svého, pomyslela si. V mechu bylo možná bezpečno, ale Yverinne s ní šla proto, že si Biancu vybrala. Nebylo od ní hezké hada takhle opustit.

<< Staré Meandry (přes Červenou řeku)

Bianca se nejdřív zarazila a pak se lehce ušklíbla. "No, asi jo," zamumlala. Mohla si dělat co se jí zachtělo. Vlastně to dělala i teď, ne? O smečku se nikdy moc nestarala a jak jí to pěkně vycházelo, nikdo se po ní ani nesháněl. Vážně... povzdechla si a nahodila křivý úsměv. Nikdo se nezajímal o ni, ale stejně si nemohla pomoct a obávala se názorů ostatních. Co si budou myslet, když se zachová tak nebo jinak. Asi na tom fakt nesejde. Možná byl čas opravdu přijmout toho sobce, kterým uvnitř byla.
Meinere se ji očividně snažil odradit od odchodu ze smečky. I Bianca začínala trochu pochybovat, protože to přeci jen zahlásila dost impulzivně a ve vypjaté situaci. Ale nevěděla, co jiného chce dělat. Jediné, co ji opravdu čekalo byl rozhovor se Saturnem. A to pěkně dlouhý a pravděpodobně nehezký rozhovor. Na toulání možná nebylo nic hezkého, ale mohla by být po Meinerově boku. Jenže jediný další vlk, na kterém jí asi záleželo byl bratr, na kterého by svým rozhodnutím svalila nehezké břemeno.
Čím víc nad tím přemýšlela, tím její nálada upadala. "Proč... se to nemůže vrátit. Proč není všechno jako předtím!" frustrovaně uhodila tlapkou do nedalekého šutru a mrštila ho někam do tmy. Ani se přitom nezastavila v chůzi, pochodovala dál, jen o něco víc nasupeně. Znovu si začala říkat, že možná měla zůstat mrtvá. Její život byl vzhůru nohama a všechno bylo špatně. Děly se jen samé špatné věci a i zdánlivě dobré zprávy nakonec přinášely jen nové komplikace. Ani Meinere jí nedokázal odpovědět na otázku co s nimi bude. "Já nevim nic... Nevim ani co chci. Co bych měla dělat. Už ani nevim kdo vlastně jsem," odpověděla. Ne, že by se tu chtěla předhánět v tom, kdo je víc ztracený. Jen jí přišlo, že je zahnaná do kouta, ze kterého nevede žádná cesta. Jakékoli rozhodnutí po svém návratu udělala, nakonec ho litovala. Možná stará Bianca opravdu umřela a místo ní sem poslali tuhle ubohost, pomyslela si hořce. "Možná jsem se neměla vracet." V mechu by ji oplakali a život by šel dál. Šel dál i když se vrátila její přítomnost svět nijak nezměnila. Měla prostě zůstat mrtvá, tak jak to osud chtěl.

>> Zarostlý les (přes Esíčka)

Hlásím se 1x

Čím déle nad věcmi přemýšlela, tím víc začínala pochybovat, že odchod je v jejím případě správná věc. Ale nemůžu přeci ve smečce zůstávat, aniž bych nějak pomáhala. Rozhodně ne jako alfa, frustrovaně si povzdechla. Netušila, co by měla udělat, aby byli všichni šťastní a spokojení. Nechtěla způsobovat problémy nikomu jinému a ani sobě.
Meinere byl samozřejmě upřímný, jak čekala. Sice neřekl nic napřímo, ale z jeho slov jasně vyznělo, že Saturn asi nebude nadšený. Však kdo by byl? Kdyby za mnou on najednou přišel, že chce být tulák, asi by mě to taky šokovalo a ranilo, zamyslela se trochu víc a nepříjemně se nad tou představou ošila. "Ale nemůžu tam přeci oficiálně zůstávat, když nic nedělám a ani tam nebudu ne?" povzdechla si. Cítila by se jako nějaký příživník, co jen ostatní využívá. Na druhou stranu, s Mechovou smečkou nebylo zas tolik práce, co si pamatovala. Její i bratrův přístup byl dost laxní a vlci si tam dělali, co chtěli. Vlastně si ani nepamatovala, že by někoho vyloženě vyhodili, protože nebyl prospěšný. Ani Launee nic takového nedělala. Vlci se vždycky prostě vypařili, když už tam nechtěli zůstávat a namísto nich se jednou za čas objevil někdo nový.
"Co je to za... vztah, když spolu nebudeme trávit čas?" zamračila se lehce. Nikdy moc nechápala Meinerovu touhu být sám, tím víc teď. Jako by situace mezi nimi nebyla dost složitá, Bianca měla jen teoretickou představu o tom, jak by partnerství mělo vypadat. A rozhodně do toho nezapadal fakt, že by měla někde čekat, až se Meinere objeví, pokud vůbec. A že se budou vídat jen když jim popřeje štěstí a náhoda. Při zmínce o smrti sebou lehce cukla, protože ji tady nečekala. "Nepřipomínej to," hlesla tiše. Jestli to byl pokus o hloupý humor nebo jestli to myslel vážně bylo jedno. Bianca na ty události přála zapomenout jak jen to šlo.
Lehce neochotně se zvedla, když Meinere zavelel k odchodu. Nerada čelila svým problémům, ale teď měla alespoň celou cestu na to, se mentálně připravit. Tak jdem, stejně se musím vrátit. Čím dřív dorazí, tím dřív bude vše vyřešené. Snad.

>> Středozemka (přes Červenou řeku)

Děkuji za fajn akci

Svých 5 bodů poprosím na Odina takto:
3 body - 30 květin
2 body - 20 drahokamů

Děkuji

Meinere byl ve svém rozhodnutí neoblomný a Biančiny chabé námitky nebyly zrovna přesvědčivé. Bylo jasné, že černobílý se opravdu chystá Mechovou smečku opustit. Ale co teď? Co my? Bianca byla celá skleslá a najednou začala i trochu pochybovat, jak vážně to s ní Meinere myslí, když chce odcházet. Neřekl to jen aby ode mě měl klid?
Z myšlenek ji vytrhlo Meinerovo prapodivné vytí. Chvíli ho nechápavě sledovala a nakonec jen tiše a nervózně čekala na odpověď ke svému prohlášení. Že taky odejde z Mechu a bude cestovat s ním. Nejdřív to vypadalo, že se mu ten nápad moc nezamlouvá, nebo to možná nechápal. Ani Bianca to ostatně nechápala, ale s každým dalším slovem nabývala nové a nové odvahy. Tedy do doby, než Meinere zmínil Saturna. "Nojo," hlesla a nepříjemně se ošila. Najednou si přišla, jako by dělala tu nejhorší věc na světě, ale zároveň si nemohla pomoct. "Saturn... jak myslíš, že to vezme?" obrátila se na Meinera nejistě, s trochou prosby v očích. Aby ji prostě ujistil, že Saturn bude naprosto v pohodě. Ale věděla, že taková odpověď asi nepřijde. A že bratr bude hodně zklamaný a smutný z jejího náhlého rozhodnutí.

Asi nad věcmi přemýšlela moc, protože se nezdálo, že by Meinere chtěl opouštět smečku kvůli její přítomnosti. Zmateně se na něj dívala a čekala na nějaké vysvětlení, které přišlo až po chvíli nepříjemného ticha. "Nikdo tě nenutí aby ses vracel často?" namítla chabě. Mechová smečka stejně fungovala velmi laxně a většina vlků si dělala co chtěla. Stačilo se na území ukázat jednou za čas a všichni byli spokojení. "A nemyslím si že bys tam někomu vadil," dodala ještě k poznámce o rejpavé energii. Bianca byla ráda, že odchod nebral definitivně, tak, že už do lesa nikdy nechce vkročit. Ale i tak si nemohla pomoct a cítila se sklesle. Cestování světem taky neznělo špatně a byla pravda, že takový život Meinerovi asi seděl více. Jenže to nebyl život s ní.
Ale mohl by být...? Bianca možná nikdy nad ochodem nepřemýšlela doslova, ale vlastně všechno co ji momentálně trápilo, by se tím vyřešilo? Nebo alespoň velká část. Ale co Saturn? Z velké části si byla jistá, že smečku zvládne i sám, nebo s pomocí Sheyi. Jen... pro něj asi bude větším zklamáním, než doteď. Můžu mu vůbec něco takového udělat? zamračila se lehce nad vlastními myšlenkami. Jedna věc byla ale jasná, potřebovali si spolu pořádně promluvit, i o těch věcech, které Bianca zamlčovala a tajila. Na nabídku pozice bety nic neřekla, jen svěsila hlavu a koukala na své tlapky. Myšlenkami se ale vracela k době, kdy byla Mechová smečka spíše rodina pro pár ztracených vlků a všechno bylo tak bezstarostné. Chtěla, aby se ty časy vrátily, ale to už bylo dávno pryč. Protože Bianca dávno nebyla vlče a přemýšlela nad věcmi jinak. A měla tendence se zbytečně stresovat.
"Samozřejmě, že chci," zareagovala téměř okamžitě, co Meinere domluvil. Kdyby nechtěla, vůbec tuhle konverzaci nemuseli vést. "S tím počítám. Navíc taky umím rýpat, naopak mluvím někdy až moc a nemám problém se na tebe lepit tak, že tě nikdy neztratím," nafoukla se trochu, jak se snažila obhájit svoje rozhodnutí. Chtěla s Meinerem trávit čas. Samozřejmě nemuselo to být neustále, ale aspoň většinu času. "Co ty?" odpálkovala tu otázku zase zpátky, protože stále neměla definitivní odpověď.

Bianca byla zmatená, nerozuměla proč Meinere dělal tak náhlé rozhodnutí zrovna teď? "K toulání? Proč teď? Je to kvůli mně?" zeptala se popravdě, tak jak si to myslela. Její nálada zase o něco poklesla, už ani neměla sílu se cítit naštvaně a dělat scény, byla spíš smutná a trochu zklamaná. Možná to byla prostá rezignace nad novými a novými problémy, které se jí stavěly do cesty.
Jelikož nemohla se změnami bojovat, začala uvažovat jinak. Mohla zkusit přestat se vzpouzet a místo toho jít s proudem, a proto si také začala pohrávat s myšlenkou vlastního odchodu ze smečky. "Přemýšlela jsem nad tím," váhavě přikývla hlavou, když se Meinere zeptal. Nebylo to jen z popudu, protože chtěl on. I Biance samotné ta myšlenka párkrát prolétla hlavou, ale nikdy ji nebrala vážně. Ale možná teď byl čas se nad tím zamyslet víc. Třeba tahle změna nemusela být špatná. "Jako alfa jsem stejně k ničemu. Není to role pro mě," přiznala hořce. Bylo to ironické, když Saturnus byl ten stydlivější a nakonec se z něj vyklubal lepší vůdce. I kdyby odešla, nic moc by se nezměnilo, protože se tam o všechno staral on. "Navíc... chci trávit čas s tebou. Ty ne? Chceš se mě zbavit?" Skoro to znělo jako by ji Meinere chtěl v Mechu opustit a jít si po svých. Kdo ví, za jak dlouho by se vrátil, jestli vůbec?

Jen co svůj návrh vypustila z tlamy a slyšela, že oplátkou jí byl povzdech, věděla že je něco špatně. Meinere koukal do země a vypadalo to, že ani odpovídat nechce. Ale přeci jen něco řekl, no, Biancu to moc nepotěšilo. Věta to byla vcelku normální, ale pochopila, že význam je jiný. "Odejdeš? Kam chceš jít?" Neznělo to tak, že by se chtěl kdy do Mechového lesa vracet. Proč? Je to zase moje chyba? Kvůli mně? Nedávalo to smysl, ale tohle bylo asi jediné vysvětlení? Jediný, s kým měl Meinere ve smečce problém byla ona. I když si myslela, že to se nějak vyřešilo, možná se spletla? Možná jako obvykle nebyli na stejné notě?
Bianca se zarazila a odmítla dál přemýšlet tímhle směrem. Místo toho... "Mohla bych taky odejít?" zeptala se nahlas. Sebe, protože netušila, jestli je to správný krok. Ale lhala by, kdyby řekla, že nad tím nikdy nepřemýšlela. Jako alfa byla k ničemu a své povinnosti zanedbávala, o všechno se staral Saturnus. Teď má na pomoc Sheyu a vlčata, kterým může smečku v budoucnu předat, prolétlo jí hlavou. Možná by bylo lepší, kdyby se do toho už vůbec nepletla? Její titul byl stejně jen formalita. Ale otázka byla mířena i na Meinera, protože její odchod by znamenal toulání s ním. Chtěl by vůbec? Věděla, že je to samotář a přítomnost ostatních moc nemusí, jen netušila jestli i ona stále spadá mezi 'ostatní'.

Poté, co Meinere domluvil nastalo ticho. Bianca byla celou touhle situací tak nějak šokovaná a překvapená, že se nezmohla na slovo. Měla bych něco říct, pomyslela si, ale nevěděla co. Znamenalo to, že se věci zase vracely tak jak byly předtím? Nebo ne? Stěží vykoktala tázavé 'takže', aby hloupě nemlčela a aby Meinere snad udal konverzaci nový směr. Ale černobílý se zdál taky zaseknutý a nevěděl, co dál.
"Nemyslím si, že je to špatné," vymáčkla ze sebe po chvilce přemýšlení. Nikdy se jí to nezdálo špatné, ani na začátku a ani teď se to nezměnilo. Možná ale získala nové obavy a nejistoty a už věci neviděla tak naivně jako poprvé. Možná je to chyba. Na tom jí ale nezáleželo. Stále mnohem raději riskovala, než aby zbytek života strávila v lítosti. Už tak měla mnoho věcí, které si vyčítala a na ten seznam nic dalšího pokud možno přidávat nechtěla. "Ehm... Jsem na cestě domů. Přidáš se? ...Co tu vlastně děláš?" Nadhodila z ničeho nic a snažila se přitom znít co nejvíc normálně. Jestli se věci měly vrátit do starých kolejí, první krok bylo asi normální chování, ne? Běžný rozhovor o ničem se zdál být dobrou volbou.

Když přišlo na věc, Bianca nechtěla vlastně nic řešit. Chtěla někam utéct a schovat se, zahrabat se hluboko pod zem a tam zůstat do konce života. Nebo minimálně dokud se věci 'nepřeženou' samy a vzduch bude čistej. Ale zároveň se její tělo odmítalo pohnout, protože ji na místě držela zvědavost, možná i trocha té pošlapané naděje, se kterou přicházel i strach. Z dalšího zklamání a potupy. Tvrdil, že měli o čem mluvit, což byla asi pravda, ale byly to věci, co se jí takhle po čase moc vytahovat nechtěly. Když se ale Meinere tak nabízel, že klidně bude mluvit jenom sám, váhavě mu to odkývala a snažila se mentálně připravit na cokoli, co mělo přijít.
Na chvíli nastalo ticho, jak si černobílý třídil myšlenky a pak se rozpovídal. Mluvil o svém dětství a o věcech, které už spolu tu a tam řešili. Tedy, Bianca rýpala a Meinere občas neochotně ukázal střípek svého života, ze kterého si pak mohla v hlavě dělat skládačku. Mnoho věcí tak nějak odhadla sama a teď měla skládačku celou, potvrzenou od samotného autora. Po takovém úsilí k ní informace přišly samy, z ničeho nic, když už bylo pozdě. Jaká ironie. Vlastně s Meinerem v tomhle docela soucítila. Přišlo jí, že je to jedna z věcí, kde si jsou podobní, akorát že s ní zůstával alespoň Saturnus, i když nevěděla jak moc dobrovolně. A zatím nedokončila tu fázi, kdy se od názorů ostatních odprostí a bude z ní podobně cynická kreatura. Šlo to zatím docela ztěžka.
Pak nastala další tichá pauza, kdy si Bianca říkala, jestli je tohle konec. Je to všechno? Zatím z toho jednostranného rozhovoru nebyla moc moudrá. Co bych měla říct? Měla bych něco říkat? stále se mračila, tentokrát trochu frustrovaně. Měla by vyjádřit pochopení? Protože podobné věci mu v minulosti vymlouvala, jenže teď jaksi nebyla v pozici, kdy by si to dovolila. Z přemýšlení ji vytrhla další věta, která ji zmátla ještě víc. Netušila, co to kemrd znamená ale asi to měla být nějaká nadávka. Neodpustila si lehké přikývnutí, protože s tímhle zrovna souhlasila. Ať už si Meinere nadával jakkoli, bylo to zasloužené.
Mentální příprava na rozhovory s černobílým byla k ničemu. Když už si Bianca myslela, že mu aspoň trochu rozumí a ví, co má očekávat, vždycky pustil nějakou novou bombu, která ji naprosto vykolejila. A teď nastal právě jeden z těch okamžiků, protože řekl, že ji má taky rád. Po tom dlouhém proslovu o mládí a pocitech čekala nějakou žádost o odpuštění, po které si oba půjdou po svých. Prostě cokoli jiného, než vyznání. Když jí to všechno v hlavě docvakalo, urychleně uhnula Meinerovu pohledu, protože byla v rozpacích. Žaludek se jí houpal jako na vodě a pro jistotu si sedla, protože se bála že by se jí jinak rozklepaly nohy. Všechny ty pocity, které měla tenkrát v úkrytu přišly zpátky v plné síle, i když se je od té doby snažila potlačit. "Ta-takže?" vykoktala zmateně, aby tam neseděla v tichu jako idiot. Cítila, že by měla něco říkat, ale zasekla se. Nevěděla, co by se sebou teď měla dělat a nevěděla ani co si myslet. Navíc si chtěla zachovat alespoň nějakou sebeúctu, když už se jednou spálila. Nechtěla to riskovat podruhé, stále napůl čekala, jestli v další větě nepřijde nějaké ale.