Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vé se začal vrtošit přesně v tom tématu, který Bianca považovala za uzavřený. Ale budiž, alespoň řeč nestála, i když ani o tom neměla moc co říct. Detaily totiž taky nebyly zas tak zajímavý. ”No nejdřív jsme se dostali portálem do jiného světa, který odrážel svět kde ti dva bohové vyrůstali. Ale byla to jen léčka Smrti a my tam zůstali zavření s Životem, zatímco ona chtěla zničit Gallireu. Abychom se dostali ven, museli jsme sbírat různé artefakty a nakonec obětovat jednu vlčici. Zemřeli tam skoro všichni, v celku se ven dostali jen dva vlci,” vypověděla skoro na jeden nádech. “Nevím jestli se vrátili jako já,” dodala pak. Nikoho z tamějších mrtvých od té doby nepotkala, což byl docela zničující pocit. Jestli byla jediná, kdo se vrátil tak čím si to zasloužila? “Nikdo z nich nebyl špatný,” zavrtěla hlavou a odpověděla tak na poslední otázku. Všichni, které tam potkala byli vlastně dost fajn, o to větší byla škoda, že je nejspíš už nikdy neuvidí.
Aby nebyla jediná, kdo mluvil tak taky začala vyzvídat. Akorát… jí na odpovědi ani moc nesešlo? Vždycky se s vlky ráda seznamovala, ale teď nějak neměla chuť. “Co já vím, něco zajímavého?” opáčila, když se Vé dožadoval konkrétnějších otázek. Ale Bianca neměla na co navázat, o jizvě a rodině už se bavili, jinak o něm nevěděla nic. “Třeba jak jsi se sem dostal? Nebo jaký pěkný věci si kolem sebe teda držíš?” povytáhla obočí a rozhlédla se, protože v okolí bylo jen moře a kameny. A když ne materiální věci, Vé taky nebyl žádné sluníčko rozdávající samá pozitiva.

Pravda, že proti příšeře z hlubin moře by dva vlci asi neměli šanci. Bianca si o sobě myslela že je velké budižkničemu a Vé... taky nevypadal zas tak schopně. Hlavně mu nevěřila, že by si nezachránil svůj zadek a jal se ji zachraňovat, i když se tak možná tvářil. "Hm," přikývla nějak neutrálně na jeho poznámku. Kdyby se teď něco semlelo, aspoň by měla pokoj. Šla by tam, kde měla být už dávno. Na druhou stranu.
Bianca se po chvíli uvažování uráčila smočit v moři alespoň nohy. Víc se ale koupat nechtěla, protože sůl v srsti byla nepříjemná záležitost. Navíc, vzpomínky na první plavání... Raději je zahnala a civěla do vody. Tlapkami přehrabovala písek a kamení a hledala nějaké hezky blýskavé věci. Konverzace s Vém tak nějak samovolně umřela a najednou nastalo divný ticho. Možná i trochu nepříjemný, protože Bianca si uvědomila, že vlastně ani neví, co tady ještě dělá. Chtěla se vrátit a aspoň se tvářit, že pomáhá Saturnovi a Sheye s potomky. Ale místo toho stála tady v moři s docela cizím vlkem, ze kterého měla divné pocity. Zdál se hodný a normální, ale nevěřila mu, že všechno co říká myslí vážně.
Naštěstí se Vé chytl toho pobídnutí ke konverzaci a začal vyzvídat. Bianca si lehce odfrkla a na chvíli se zamyslela, ale ani to nepomohlo. "Jsem nezajímavě nudná. Co přesně bys chtěl vědět?" Nejbizarnějším zážitkem asi byla její údajná smrt a to už mu vyslepičila. Měla jsem si to nechat nakonec, jako zlatý hřeb večera, zašklebila se lehce. "Co pěknýho mi řekneš ty?" zeptala se naoplátku. Sice už velmi ve zkratce slyšela jeho životní příběh o šikaně a jizvě, ale o vlkovi samotném to vypovídalo málo.

Jak nad tím tak přemýšlela, Bianca už měla dost těch otázek o smrti. Stejně se nikdy nedokoumala pořádnému závěru a bohové jí odmítali odpovídat, takže nemělo cenu se tím zabývat a jen si kazit den. Mysli pozitivně. Jsi u moře, je krásné počasí a kolem klid, připomněla si, aby se odvedla na jiné myšlenky.
Vé se hnal k moři, ale nakonec se zastavil na mělčině. Na to, jak nadšeně proti vlnám běžel bylo překvapující, že se nevymáchal pořádně celý. Bianca ještě chvilku zůstávala na pláži, než se taky pomalu rozešla k vodě. "Možná. Co kdyby to chtělo stáhnout i mě?" opáčila. Rozhodně už by se do nebezpečí neřítila jen tak po hlavě. I když by jí teda bylo trochu líto, kdyby Vého stáhla do hlubin nějaká příšera. Jenže by na ni byla sama a nejspíš by nic nezmohla. "Ale nevypadá to, že se něco bude dít," zkonstatovala nakonec a rozhlédla se kolem. Byli tu už nějakou tu chvíli a nic se nestalo, takže tenhle přenos byl asi jeden z těch bezpečných. Bianca si taky smočila jen nohy, sůl v kožichu nedělala dobře a kolem ani nebyla žádná čistá řeka nebo jezero, kde by se potom omyla. A pro jistotu se nechtěla vydávat moc do hloubek. "Takže..." zahuhlala, ale neměla jak pokračovat. Přišlo jí, že se nedokáže pro nic nadchnout, i když všechno kolem bylo sluníčkové a Vé byl dobrá společnost, Bianca se nebavila. Jediné, co cítila byla prázdnota. Uvažovala nad tím, jestli někdy bude vůbec schopná se toho zbavit a být aspoň trochu jako dřív. Tenhle zvláštní stav apatie byl totiž taky docela vyčerpávající, nechtělo se jí nic.

// 1, 7

Bianca se nad vztahem Života a Smrti vlastně nikdy tolik nezamýšlela. Bohové byli ale tak odlišní, jako věci, které představovali, takže bylo jasné, že spolu nebudou vycházet. "Ne tak úplně. Nemívají nějaké obrovské bitky, jestli se ptáš na tohle. Ale nevychází spolu a občas své neshody projektují na obyčejné smrtelníky pomocí magie," vysvětlila. Mnoho magických zážitků určitě zařídil Život, Bianca ho párkrát i viděla mimo své kopce. Smrt mohla klidně dělat to samé. "Můžeš. Ale taky můžeš zůstat mrtvý, nevím jak to funguje," zamračila se lehce nad tou nejistotou. "Někteří se už nevrátí, někteří jo." Třeba Therion jednoho dne zmizel a Bianca už ho nikdy neviděla. A od Launee měla nepřímo potvrzeno, že vlk už nežije. Je třeba nějaká lhůta po které je možné se vracet? Mohl se například vrátit někdo, kdo byl mrtvý už dlouho, nebo to musela být nedávná událost?
Vé byl očividně zastáncem trochu jiného životního stylu. Možná jen ještě nebyl poznamenaný Gallireou a jejími výstřelky, nebo byl prostě trochu divný. Tak jako tak to vypadalo, že ho snad baví být traumatizovaný. Naštěstí k tomu měl alespoň logické vysvětlení, na které Bianca váhavě přikývla. "Nevím, možná." Nějak netušila, jestli si opravdu života cení víc. Nedokázala si vybrat, jestli chce žít naplno a přestat se zajímat o názory ostatních nebo jestli se utápět v lítosti, vině a negativních myšlenkách. Jestli brát všechno, nebo naopak nic. Protože život v neutralitě vedla doteď a jak to dopadlo, většiny věcí litovala a vlastně si uvědomila, že je neustále nespokojená. A v tomhle rozpolcení byla už nějakou tu dobu, aniž by došla pořádného rozřešení.
Přesun od sopky na pláž v Biančiných očích nevěstil nic dobrého. Ale po nějaké době po okolí stále panoval klid a nevypadalo to, že by se na ně řítila nějaká katastrofa. Možná jsem jen přehnaně paranoidní, povzdechla si lehce. Od kdy přesně přestala být ta optimistická dobrá duše a myslela jen na špatné věci? Možná bych měla trochu relaxovat. Je to nějaký dárek od Života, za to co se mi teď dělo? zapřemýšlela. "Občas," přikývla Vému na otázku. Vlk najednou ožil a hnal se k moři. "Většinou se něco děje i potom, co se přemístíš, ale taky ne vždycky. Jeden nikdy neví," pokrčila rameny, že to teď nebude řešit. Jestli je tu někdo chtěl, byl pro to důvod a nemělo cenu mu utíkat. Taky by mohla udělat pár kroků k domovu a za chvilku se teleportovat na startovní čáru. A ten přesun jí jednou stačil, nebylo to nic příjemného.

<< Sopka (amorkovy teleportační služby)

Bianca se začala zajímat o rybovlky, ale k jejímu zklamání neměl Vé více informací. Nebo je jen nechtěl říct, každopádně se nabídl, že to zjistí. Asi byl sám zvědavý, přeci jen, rybovlci zněli jako něco co se jen tak nevidí. Jak asi musí vypadat? zapřemýšlela Bianca. Měli ploutve jako ryby? Šupiny místo srsti? V hlavě se jí začínal tvořit obrázek docela podivných monster, které by upřímně nikdy nechtěla potkat. Jen ať si zůstanou v hlubinách a nikdy nelezou na světlo, zašklebila se lehce znechuceně.
Téma smrti, která vlastně smrtí nebyla, se uchytilo. Bylo to bizarní a rozhodně zvláštní, takže nebylo divu. "No, jeden čas jsem se přimotala do soupeření místních bohů a nejspíš jsem to nepřežila. Vlastně nevím co se stalo a nikdo mi na ty otázky odpovědět nechtěl, ale myslím, že jsem opravdu byla chvíli mrtvá. Pak jsem se vrátila a na nějaký čas oslepla, než se mi zrak vrátil." shrnula to ve zkratce. Do detailů moc zaplouvat nechtěla. Už se necítila, jako že by tenhle fakt měla tajit. Uběhla od toho docela dlouhá doba a tak nějak se s tím začala smiřovat. Měla bych to říct i Saturnovi? Asi by si se mnou chtěl promluvit, pomyslela si krátce. Bratr byl všímavý a empatický, takže si nejspíš všiml, že v poslední době není v pořádku. Ale teď měl na starosti vlčata a Bianca si nemyslela, že by na sebe měla upozorňovat a dělat scény. "Není to přenesenej význam a není to ani nic pěknýho. Upřímně to bylo docela traumatické," přiznala se.
Vé byl se svou jizvou spokojený, ba dokonce byl na ni pyšný. "Pravda," přikývla. Červené oči s jizvou opravdu ladily, ovšem jestli se to někomu líbilo, to už byla otázka vkusu. A Bianca by si například sebe s takovou jizvou nedokázala představit. "Chtěla jsem jen poradit, kdybys nevěděl," dodala, že její úmysly byly dobré. Když si to chtěl nechat, byla to jeho volba a na to nemohla nic říkat.
Pomalu se zvedala k odchodu, na který už nějakou dobu pomýšlela. Vé očividně nebyl nadšený, i když Bianca nechápala proč. Rozhodně si nenamlouvala, že by mu tak přirostla k srdci že ji nechtěl pustit, takže neviděla důvod, proč by měl být podrážděný. Už se nadechovala k odpovědi a rozloučení, když se s ní zatočil svět, a najednou... stála u moře na kamenné pláži. "Vypadá to, že neskončilo. A už není tak dobrovolné," povzdechla si tiše, když si uvědomila, co se stalo. Teď jen záleželo, jestli bylo tohle přemístění jedno z těch neškodných nebo jestli po něm bude ještě něco následovat. Nějaké silně nedobrovolné dobrodružství, kde bude zase moct zemřít nebo tak. Tak abych vyrazila zpátky? Ohlédla se okolo, Vé tu byl taky. Při pohledu na vlka se ale z neznámého důvodu rozhodla ještě chvíli zůstat. Na pláži bylo hezky a on taky nebyl nejhorší společník.

Téma jmen a přezdívek bylo u konce a nebylo třeba se v tom víc babrat. Bianca přikývla, stejnak neměla pro Vého jiné označení. Sledovala, jak se vlk svezl k zemi, jako by ho najednou opustily všechny síly. Vypadalo to, že se tu chtěl zdržet a lenošit. Pravda, počasí je k tomu dobré, pomyslela si. Sama ale začínala být nervózní z těch dešťů. Obávala se, co mohly napáchat v Mechovém lese. Měla bych se tam jít podívat. Sousedství s jezerem přeci jen mělo své mouchy a nerada by se vrátila do zatopené smečky. Měla jsem tam zůstat a hlídat, pomyslela si káravě. Proč svoje povinnosti vždycky chtě i nechtě obcházela?
Vého očividně zajímalo, jak to tady v tom kraji chodí. Koho by taky ne? Určitě se tu děla spousta podivností, co jinde nikdo nezažil. "Rybovlci? O tom jsem zas neslyšela já," podivila se a střelila ustaraným pohledem k vodní ploše. "Jsou nebezpeční nebo zlí?" snažila se zjistit víc informací. Byli hned vedle a ona o tom doteď ani nevěděla. Třeba se obyčejným vlkům neukazují? To by bylo nejlepší. Nějak nechtěla mít na krku další problém. "Mluvím z vlastní zkušenosti. Třeba se ti to jednou taky stane... Ne, že bych ti to přála," snažila se vysvětlit. Nějak jí nebylo příjemné, když jí to nevěřil. Sama byla stále na pochybách ohledně toho, co se vlastně stalo, protože to bylo tak matoucí. Měla rozhodně pocit, že umírá, ale co když jen přeháněla? A Život ji odtamtud dostal a vyléčil, aniž by se jí něco vážného stalo? Odpovědi na tyhle otázky ale nedostala, takže mohla jen odhadovat.
Jizva očividně nebyla žádným značením. Jako fešnou by ji ale Bianca rozhodně nepopsala. "Ani ne," odpověděla upřímně. Byly jizvy, které jí nevadily a vypadaly dokonce drsně. A pak byly jizvy, které vlkům na kráse moc nepřidávaly. A Vé v jejích očích bohužel spadal do druhé kategorie. "Víš, že si tady můžeš nechat jizvy odstranit? Máme tu boha, který to zařídí," prozradila, i když Vé vypadal na svůj vzhled dokonce pyšný. Ale to bylo teď, kdo ví jak na tom bude za pár let?
Po chvíli se Bianca zvedla a oklepala ze sebe bordel. "Měla bych zase jít," oznámila omluvně. Bylo neslušné takhle odcházet uprostřed rozhovoru, ale povinnosti byly povinnosti. Musím dělat, co se dá. Ne pro ostatní ale pro sebe, pomyslela si rezolutně. To byl asi první dobrý krok, který by jí mohl pomoct. Pozici alfy doteď vnímala jako břemeno, ale vlastně se ani jako alfa nechovala. Mohla se začít snažit a kdyby to ani tak nešlo, mohla to hodit zase na někoho jiného. Nebylo to tak složité, jak se zdálo.

Vé odpověděl dost neurčitě. Bylo ale logické, že se Biance svěřovat nechtěl. Očividně to pro něj nebylo až tak tíživé téma, aby ho vykládal i úplnému cizinci na potkání. I když občas mohl cizí pohled na věc dobře pomoci, jeden musel o pomoc stát. "No, vypadá to, že počasí nás už moc sbližovat nebude," nadhodila Bianca. Po dešti se uklidnilo a bylo vlastně docela hezky, jen půda byla stále podmáčená. Mohla bych jít zase zpátky. Zkontrolovat, jak se vede Saturnovi a Sheye, pomyslela si. Předtím pomoc sice nepotřebovali, ale třeba se něco změnilo. Navíc po tom dešti se v lese něco mohlo stát, přeci jen hned vedle bylo jezero. Jen byla trochu škoda, že Bianca šla ven přemýšlet a nakonec si to v hlavě moc neutřídila.
"Oh," hlesla jen, když si uvědomila proč je Vé dotčený ohledně přezdívky. Nejspíš chtěl vymyslet svou a cpát mu přezdívku od někoho jiného bylo trochu nezdvořilé. "No tak mi klidně říkej Bi," povzdechla si lehce. Neznělo to zas tak zle a bylo docela vtipné, že vybral něco jen se dvěma písmeny, jako jeho jméno. Vé a Bi.
Bianca poslouchala, proč by byl rád, kdyby sopka vybouchla a že nic zajímavého tu zatím nezažil. "No, čas od času se tu dějí... věci." Nebyly to vždy úplně dobré věci, samozřejmě. "Takže když budeš hledat, určitě něco skvělýho najdeš," pokrčila rameny. Vždycky se něco dělo, když už ne tady tak na druhé straně hor nebo za řekou. Nebylo možné, aby tady měl jeden klid a pohodu. "Objevujou se tu divný příšery nebo mluvící zvířata a magické entity. A taky můžeš umřít a zase se vrátit, jako nic," rozmluvila se trochu o podivnostech tohohle kraje. Vlastně dávalo smysl, že když i vlci dokázali ovládat magii, proč by to neuměl i někdo jiný?
"Oh, jak galantní," usmála se nazpátek. Ptát se někoho, jestli chce zbít bylo určitě nevídané. Vé se asi snažil působit slušně, ale v kombinaci to pak moc nefungovalo. "Vypadá to, jako kdyby si tě někdo označil," dodala ještě k jeho jizvě. Vypadala tak, jak vypadala a ještě byla na hlavě. Kdyby byla aspoň kdekoli jinde na těle, třeba by to nebylo tak hrozné.

Bianca byla možná až moc zvědavá. Až při jeho odpovědi jí došlo, že se snažila rýpat v dost osobním tématu, které ne každý rád vytahoval. "Hm, pravda," přikývla trochu zahanbeně. Vé ale nevypadal nijak dotčený, vlastně to bral všechno docela v pohodě, což byla příjemná změna. Alespoň se nemusela neustále cítit, jako že provedla něco hrozného. "A když se poznáme víc, vyklopíš mi i tohle?" navrhla žertovně. Vlastně jí na tom ani moc nesešlo, byla jen zvědavá. A taková zvědavost po chvíli přejde a ona si na to už v životě nevzpomene. Takže se rozhodla si z toho dělat srandu, trochu odlehčit atmosféru.
Vé přiznal, že má více sourozenců. "Jaké to je? Já mám dva, ale prakticky jsem vyrůstala jen s jedním," podělila se o svou zkušenost. Mít větší rodinu muselo mít něco do sebe, ale taky to muselo být v určitých chvílích nepříjemné. Třeba se dělit o pozornost rodičů nebo velký tlak na to, kdo bude nejlepší. Bianca byla vlastně docela ráda, že měla jen Saturna. Navíc s ním měla dobrý vztah a o nějaké sourozenecké rivalitě nemohla být řeč.
Docela se zarazila, když Vé odmítal přezdívku, kterou s námahou vydolovala ze vzpomínek. "Proč ne? Fakt to zní líp než Bi," zašklebila se nespokojeně. A vůbec, bylo to její jméno a ne jeho, v tomhle neměl co komentovat. Jestli se mu to tak moc nelíbilo, mohl vymyslet něco lepšího, co se jí bude líbit. Nebo si taky mohli přestat hrát na přezdívky a normálně se oslovovat jmény, zase tak na tom nesešlo. Bianca byla stejně zvyklá, že ji nikdo přezdívkami neoslovoval.
Vé byl vlk plný překvapení. Rozhodně nečekala, že bude poznámkou o vybuchující sopce tak nadšený. Nebylo to dle jejího názoru moc normální chování, však každý mentálně zdravý jedinec by se snad zhrozil, nebo si oddechl, že tu nebyl. Ale šedý projevil lítost nad svou absencí. "Škoda? Bylo to docela děsivé a nebezpečné. Co kdybys tu byl a něco se ti stalo?" zeptala se nechápavě. Bouchající sopku by nechtěla sledovat ani z dálky, natož z blízka. "Ale znamená to, že tu nejsi dlouho? V tomhle kraji?" následovala další otázkou. Možná byl jen na jihu, i když jižansky nevypadal. Nebo byl někde zalezlý v noře a prostě si nevšiml, co se na povrchu dělo, ale také mohla mít pravdu a Vé byl v Gallirei nováčkem.
Vyzvala ho k tomu, aby se podělil o svůj životní příběh. Samozřejmě, informace měly cenu a tak taky musela slíbit, že naoplátku mu řekne proč trčela sama v dešti. Vé se rozmluvil, že měl dost bratrů a ti ho šikanovali. Bianca překvapeně pozvedla obočí. Nikdy ji nepřestávalo udivovat, když měl někdo špatnou rodinu. Vždycky si přitom uvědomovala, jaké měla štěstí v neštěstí, když narazila na Launee s Therionem. A že Saturnus byl takový, jaký byl. "To mě mrzí," sklopila oči ke svým tlapám. Bylo jí upřímně líto každého, kdo si něčím takovým musel projít. Vé svoje vyprávění zakončil krásným moudrem, které Biance přišlo trochu lživé. "Takže nemlátíš vlky na potkání, ale nejdřív se jich zeptáš, jo?" Narážela na první slova, co z jeho tlamy slyšela. Koho má jít nakopat. I když jako násilník nevypadal, vzhled mohl klamat, že? "A co ta jizva? Tu máš odkud?" zajímala se dál. Způsobili mu ji ti bratři nebo někdo úplně jiný? "Je dost ošklivá," neodpustila si upřímný komentář. Obecně proti jizvám zas tak moc neměla, ale když byly velké a byly na obličeji, vlk pak vypadal docela znetvořeně. Nebylo to estetický.

"Tak teď mě to začalo zajímat," odpověděla mu na tu jeho poznámku. Už jen z toho bylo jasné, že se jejich názory na věc budou rozcházet. Proč potkávám jen samé pesimisty? Bianca si opravdu přišla jako nějaký magnet na smůlu a negativitu. Všichni krom její rodiny byli takoví, až si začínala připadat, jako že doposud žila v nějaké uzavřené bublině plné úsměvů a sluníček. Ale reálný svět se akorát tak mračil.
Pobaveně se zasmála, když tvrdil, že má kopu sourozenců se jmény podle abecedy. "To vás musí být hodně, když se došlo až k Véčku," uchechtla se. Mít tak velkou rodinu muselo být asi pěkně náročný. Tolik sourozenců by rozhodně nechtěla. Přezdívka, kterou pro ni Vé vymyslel nesklidila moc velké nadšení. Bianca krátce svraštila čelo, očividně nespokojená. "To zní divně, k mému jménu se to vůbec nehodí, takhle ho rozdělit," postěžovala si. Moc originality to taky nepobralo, byla to jen dvě první písmena odtržená od toho zbytku. Ale vlastně, někdo mi říkal podobně. Jak se to jmenoval? vzpomněla si, že přeci jen jednu přezdívku měla. Ten vlk byl chvíli ve smečce a pak se po něm slehla zem. "Vlastně jsem měla přezdívku. Bibi. Myslím, že to zní o něco lépe." Nebyla to pořád žádná sláva, ale co se dalo dělat. Měla na přezdívky holt blbý jméno.
Vé nebyl moc překvapený zjištěním, že sedí pod sopkou. Nejspíš mu to došlo díky tomu kameni, ono vlk ve svém životě o moc teplých šutrů nezakopne. "Hm, nedávno nám tu vybouchla," poznamenala Bianca, jako by to byla naprosto běžná věc. Ale nebyla, způsobilo to docela poprask. Hlavně doufala, že teď nějakou chvíli bouchat nebude. Minimálně pár let by bylo fajn. Povzdechla si, když vlk vyžadoval nějaké svěřování se naoplátku. Nic není zadarmo, co? Nemohli si prostě jen tak povídat, každá informace musela mít korespondující odpověď stejné hodnoty. "Fajn... Ale jen když to tvoje povídání bude za něco stát," zabrblala odevzdaně. Bylo to jedno. A třeba jí samotné pomůže, když se někomu svěří. I když to byl podivín s pochybnými morálními hodnotami.

Biance se jeho přístup k životu nezamlouval. Tedy, z části, ale opravdu jen z části mohl být dobrý, ale ten zbytek už by pro sebe nechtěla. "Věřím, že takoví jsou," odpověděla s jistotou v hlase. Určitě existoval někdo takový, kdo ostatní nechtěl oklamávat a upřímně mu na nich záleželo. "Proč by spolu jinak vlci byli?" Nebylo všechno o tom právě někoho opravdového najít a nepustit? "Ale hádám, že ty jsi nikoho takového taky nepotkal," poznamenala víceméně sebejistě, i když trochu v otázce. Kdyby někoho takového měl, nejspíš by se na to vůbec neptal.
Začal vysvětlovat, proč má takové jméno, jaké měl. Že prý aby to alespoň znělo dlouze, když už nic. "Jo tak. Hlavně že tě nepojmenovali Bé," zašklebila se na něj pobaveně. Bylo by děsně vtipný, kdyby musel při každém seznamování bečet a pak vysvětlovat, že se tak vlastně jmenuje. Trochu si odfrkla, když poznamenal, že její jméno je dlouhé. "Tak to tě tady čeká spousta nemilých překvapení. Znám vlky s mnohem delšími a krkolomnějšími jmény." Třeba zrovna její bratr byl krásný příklad. A vsadila by se, že po světě chodí vlci s mnohem šílenějšími jmény, jen takové ještě nepotkala. V porovnání s nimi na tom byla ještě dobře, ale pravda že na Vého neměla. "Můžeš mi vymyslet přezdívku, jestli chceš. Žádnou ještě nemám," vyzvala ho s úsměvem a čekala, co vymyslí. Moc se toho nedalo, proto taky žádnou doteď neměla Takže byla zvědavá, jak se s tím Vé popasuje.
Ani netušila, jak k tomu došli, ale začali řešit teplotu kamene. Překvapivé, že vlka zaujalo zrovna tohle. "To je kvůli sopce," vysvětlila, kdyby mu to náhodou nedocházelo. Kdyby venku nebylo tak hnusně, šla by se podívat až úplně nahoru, ale v tomhle dešti se jí vůbec nechtělo. Takže místo toho teď seděla pod převisem s nějakým vandrákem. "Ale o kamení se bavit nechci. Řekni mi třeba něco o sobě?" navrhla, aby řeč nestála. Když už tu spolu trčeli, asi by bylo blbý jen tak trapně mlčet.

Vlk na nic nečekal a dal se do poučování, jak mít všechno u zadku. A první lekce byla ukázkou sama o sobě. ”Jak si z toho mám něco vzít, když se nemám zajímat?” nadhodila trochu pobaveně, protože to logicky nedávalo smysl. Ale věděla, co tím myslel, jen si chtěla rýpnout. Možná že ve skrytu duše se nikdy o ostatní opravdu nezajímala, ale zájem prostě předstírala. A když to šlo na jednu stranu, muselo to jít i na druhou, ne? I kdyby se chtěla starat, mohla nezájem předstírat tak dlouho, až se to stane realitou.
Když Bianca poslouchala jeho výklad, došlo jí, že mají možná více společného, než by si představovala. Také měla ráda akci, chtěla spíš něco dělat než někde sedět na zadku. I proto tak často opouštěla smečku a na dlouhý čas se toulala. Možná smečkový život nebyl tolik pro ni, ale teď už z něj jaksi nemohla vycouvat, když měla na krku určité povinnosti. Šedivák v mnoha ohledech smýšlel stejně, ale přesto byli tak rozdílní. Zatímco Bianca neměla ponětí, co se svým životem dělá, on vypadal jako že mu nic nechybí. Docela mu to záviděla. Je to opravdu tím, že kašle na ostatní nebo je v tom jiný trik? zajímalo ji to, ale nechtěla se ptát. “Je pravda, že když chce někdo opravdu odejít, stejně ho nelze zastavit,” přikývla, ale bylo složité se s tím vyrovnat. Ani tolik odchodů nezažila a stejně se začínala cítit otupěle, jenže to nechtěla. Takovouhle budoucnost si pro sebe nepředstavovala, chtěla být šťastná, ne opuštěná. “To ale znamená, že pak všechny tvoje vztahy budou pouze povrchní a nejisté přetvářky. Jak mám s tímhle najít někoho opravdového?” Bylo by fajn nestarat se o názory jiných, ale o jedince samotné? Bianca chtěla mít okolo sebe vlky, kterým by mohla důvěřovat a kteří by důvěřovali jí. Ne jen nestálé známosti, které mohou kdykoli odejít a ona si sotva všimne.
“Jo. Nikdy jsem nepotkala někoho s tak krátkým jménem,” přiznala popravdě. Pak se sama představila a Vé její jméno několikrát zopakoval, ale žádnou poznámku k němu neměl. “Nezda´ se ti něco?” povytáhla obočí. Záhy ale zahlédla vhodný úkryt a vydala se k němu. V zákrytu si konečně vysušila srst a chvilku věnovala pozornost svému okolí. Vé si z toho ale udělal nějaký zvláštní dojem, protože si myslel, že se zajímá o kameny nějak hlouběji. Byla to jen hloupá poznámka. “Ne, jen mě to překvapilo?” odpověděla a věnovala mu divný pohled. Docela ji zajímalo, nad čím asi musel přemýšlet, když došel k takovému závěru.

<< VVJ (přes Ainu)

Vlk se na ni nadšeně zubil, když vyprávěla jak by jiným přála špatné věci. Asi je fakt trochu divnej, pomyslela si Bianca znepokojeně. Kdo jiný by se při takovém přiznání křenil jak měsíček na hnoji? Co ho tolik nadchlo? Nechápala to, sama si myslela, že by ji spíš měl odsuzovat, ne povzbuzovat a chválit. "Nechci, aby to nějak šlo," opáčila sebejistě. Jejímu mentálnímu zdraví bohatě stačilo ostatním přát zlo, ne ho ještě konat. Ale naučit se jak mít všechno u zadku? Snad poprvé nad tím vážně zapřemýšlela. Předtím se jí to docela příčilo, ale teď už chápala, že to má něco do sebe. O nic a o nikoho se nestarat, nic by jí neublížilo a nezranilo. Meinere byl krásný úkaz toho, jak to fungovalo, i když trochu extrémní. Zajímalo by mě co dělá teď. Co si myslí, problesklo jí hlavou, než tyhle myšlenky zase zahnala. Třeba se nezajímal a bylo mu to jedno. Udělala by tedy lépe, kdyby jí to bylo jedno taky? "To by se mi asi hodilo," pokývala hlavou souhlasně směrem k šedivákovi.
Zprvu moc nechápala, proč vlk mluví o spřízněných duších. Byli jen dva cizinci, co se sotva potkali, takže Biance přišlo podezřelé, že by se tak zajímal. Ale uvnitř musela uznat, že se jí ten zájem líbil a dělalo jí dobře na srdíčku, že vlk s ní chtěl trávit čas. I když stále nevěřila, že by to myslel vážně. Atmosféru to ale trochu odlehčilo. "Proč bys mi to oplácel? Vůbec nevíš, kdo jsem. Co kdybych všechno jen kazila?" zeptala se nechápavě. Rozhodně nevěřila, že neznámý cizinec by se jí takhle upsal hned co se poznali. Stejně jako ona nehodlala nikomu posluhovat jen tak. "A co když mě i ti noví přátelé opustí? Bude to jen opakující se koloběh doufání a zklamání. Něco takového nezvládnu," namítla znovu. Nejraději by si všechny blízké držela u sebe do konce svých dní. I když věděla, že to tak většinou nefunguje, tak doufala, že aspoň pár takových by se našlo. Neměla energii a náladu na to, hledat si nové přátele každý den, jen aby je sledovala jak odcházejí.
Na to, jak se jí vlk vtíral do přítomnosti byl dost nevychovaný. Ani se nepředstavil a sama ho k tomu musela postrčit. To, že se nepředstavila ani ona, to už přešla bez poznámky. Gentleman by měl začít, no ne? Šedivý se tedy představil jako Vé. "Zajímavé jméno," poznamenala lehce překvapeně. Nikdy ještě nepotkala někoho, kdo by měl tak krátké jméno. Třeba je to přezdívka. Nebo je úplně vymyšlené, pomyslela si. I to byla možnost. "Já jsem Bianca," představila se naoplátku, protože to přeci jen byla slušnost.
Jelikož pobyt na dešti začínal být dost nepříjemný, vydala se Bianca směrem k sopce, kde doufala v nějaký úkryt. Byla to kamenná hora, takže snad pár převisů, puklin nebo jeskyní se tam najde. Taky mohla zamířit domů a na Vého se vykašlat, ale vracet se jí ještě nechtělo. A když už měla společnost, tak aspoň ať se zabaví. Támhle, pohledem našla na úpatí sopky kamenný útvar, který dva vlky dobře skryje. Ihned tím směrem zamířila a upřímně si oddechla, když byla konečně v suchu. Celá se oklepala, i když to moc nepomáhalo a magií větru se rychle vysušila. K čemu by jí byl úkryt, když by byla mokrá jako slepice? Svého společníka neomaleně ignorovala, ať si poradí sám. "Ten kámen je teplý," poznamenala místo toho. To bylo příjemné překvapení.

Vypadalo to, že ani její nový společník nebude úplně dobrý vlk. Akorát na tom byl asi o pár levelů hůř, než Bianca, protože navrhoval docela radikální řešení toho, že se měla špatně. Nedůvěřivě se na něj podívala a trochu se odtáhla, aby nebyla tak blízko. Co když měl taky špatnej den? Týden, nebo rok? Ještě aby si to vybíjel na ní. "Nikdy jsem nechtěla..." spustila lehce naštvaně, ale pak se zarazila. "Teda, chtěla. Přála jsem si aby jiní trpěli stejně jako já, ale nejsem taková, abych jim kazila jejich život," zavrtěla hlavou odmítavě. Tak daleko se nedostala. Už tak jí bylo na nic z faktu, že si pro ostatní prostě nepřeje jen to dobré. "Možná na chvíli by to pomohlo, ale... pak bych se cítila ještě hůř, než předtím," dodala. Alespoň to si tedy myslela. Nikdy se nepokoušela někoho záměrně sabotovat, aby se necítila špatně. Jen jednou si to přála a přání se doopravdy vyplnilo. A někdo zemřel. Takže jí bylo na nic z faktu, jakou povahu ve skutečnosti měla a snažila se ji zapírat.
Vlk dál mluvil o tom, že na samaritánství vlastně není nic super a takoví jedinci jsou spodina společnosti. Bianca si lehce odfrkla, to tvrdil teď, žejo. "Ale kdybych pro tebe chtěla udělat první poslední, určitě bys mě neodmítl, ne? Chtěl bys moji společnost." Sama by někoho takového chtěla, kdo by ne? Někoho, kdo by pro ni řešil všechny problémy a nikdy by nechtěl odejít. "Jenže když budu sobec, nakonec mě opustí i ti nejbližší a zůstanu sama... Nechci být sama," zamumlala smutně. Bianca byla velmi společenská a proto si nemohla dovolit nebýt samaritánem. Kdo by ji pak měl rád? Kdo by s ní chtěl trávit čas, když by se chovala nesnesitelně? I když to, co dělala doteď jí taky moc nevycházelo. Možná její pravá povaha prokukovala ven a ostatní to poznali? Nebo jen nebyla dost dobrá na to, aby si vlky kolem sebe dokázala udržet.
Nečekala, že na její ironickou poznámku dostane takovou zdlouhavě vážnou odpověď. A už vůbec nečekala, že vlk bude naznačovat, že jsou snad spřízněné duše. Moc se jí to nepozdávalo, možná proto, že to musel tak složitě vysvětlovat. Kdyby měla mít nějakého predestinovaného partnera, určitě by to bylo jako z pohádky. Láska na první pohled nebo tak něco. Složitostí, které nechápala už měla po krk. "Známe se sotva den. Ani nevím, jak se jmenuješ," otráveně protočila oči, protože uznala jeho slova za lež a hloupý vtip. Z předchozí zkušenosti věděla, že takhle lehké to prostě není. Navíc teď vypadala otřesně a chovala se ještě hůř, takže to nedávalo žádný smysl. "Oproti mně je každý silák," pokrčila rameny. Nebylo to nic složitého, takže vlk moc nezapůsobil.
Pršelo celý den a nevypadalo to, že by mělo brzy přestat. Navíc se do toho přidal otravný studený vítr, který Biancu div neodfoukl. Pobyt u rozbouřeného jezera se tak stával čím dál tím víc nesnesitelným. "Co takhle najít nějaký ten úkryt?" navrhla tak do větru, jestli s ní vlk bude chtít jít. Jestli ne, mohla oklikou zamířit domů, aby náhodou nepoznal kde bydlí. Nějak mu nechtěla vysvětlovat, že tomu lesu, který mají za zadkem šéfuje. Teoreticky. Prakticky moc ne. "Vím o místě, kde by se dala najít nějaká schovka," řekla a zamířila severněji k sopce. Vždycky na ni koukala jen z dálky, ale reálně se tam nikdy nepodívala. Možná teď bylo na čase to změnit. Navíc nedávno vybouchla, takže snad nová exploze nehrozila a kdyby ano... bylo jí to tak nějak lehce jedno. Přinejhorším by zemřela natrvalo, alespoň by měla klid.

>> Sopka (přes Ainu)

Bianca byla totálně durch a upřímně musela vypadat naprosto otřesně. Vyhublá, mrňavá a skleslá vlčice, kterou někdo vyhnal na déšť. Nebo to si alespoň myslel cizinec, ale za to jaká teď byla si asi mohla z velké míry sama. Jako alfa nejsem vůbec reprezentativní, pomyslela si krátce. Taková vážená pozice a byla na ní ona? Kdyby to teď tomu cizákovi řekla, určitě by se jí vysmál a nevěřil jí ani čumák mezi očima. A nemohla by se mu divit, taky by si na jeho místě nevěřila. Proto radši držela tlamu a byla naschvál hnusná, aby ho odehnala. Ale on si nedal moc říct, právě naopak, když mu začala odpovídat, snažil se rozjet nějakou konverzaci. O trapným počasí nebo o životě. Měla jsem ho ignorovat a odejít, lehce zatnula zuby. Na druhou stranu, když už nebyl klid, byla alespoň společnost, která vypadala, že se jí chce držet. Aspoň na chvíli. Tak schválně jak dlouho mu to vydrží.
Svěřování se pro Biancu bylo těžké, ale před tímhle vlkem nevypadala dobře už od prvního pohledu. Tak proč si na něco hrát? Proč být milá? Proč se snažit, aby si ji oblíbil? Neznala ani jeho jméno a ve skrytu duše chtěla vědět, jak bude reagovat, když... nechá věci prostě plynout. Když bude říkat pravdu a nic než pravdu, i kdyby byla sebeošklivější. Když se bude snažit najít sebe sama, jestli v ní něco takového vůbec bylo. Vždy jí přišlo automatické chovat se podle vzoru někoho, a že v okolí měla samé dobré vlky. Jenže ona uvnitř taková asi nebyla, jinak by byl její život mnohem jednodušší, ne? "Špatná energie, nebo prostě smůla. Nevím, poslední dobou se všechno jen... kazí," osvětlila svou situaci trochu. Nově tenkrát taky navykládala první poslední, proč se o svůj životní příběh nepodělit i s tímhle vlkem? Stejně odejde a už se pravděpodobně nikdy neuvidí. "Já ani nevím kdo jsem. Ale samaritán asi úplně ne," napůl souhlasila. Už se ani necítila tolik provinile, prostě jen... možná začínala být trochu apatická? Nebo že by věci stihla přijmout a vyrovnat se s nimi?
"To bude tím, že otravuješ vlky, kteří chtějí být sami," ušklíbla se na něj trochu, když řekl že ho ostatní nemají rádi. "Mě někteří mají rádi - nebo to alespoň tvrdí, ale taky si mě k sobě nepozvou. Takže už máme první společný bodík," pokračovala a napůl pobaveně a napůl zlomeně. Co jiného jí zbývalo, než si ze smutných událostí dělat srandu, aby se z toho nesesypala úplně? "Nejsem nijak moc silná," odpověděla. Jak mentálně tak fyzicky to stálo docela za nic, ale roztékat pod deštěm by se asi neměla. Zatím.