Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2/10
2. Chytej vločky na jazyk
Bianca byla z pohledu na hada chvilku rozhozená, když si vzpomněla na toho 'svého'. Vlastně ani netušila, jaký mezi sebou měli vztah, ale Yverinne se ji rozhodla následovat. Takže od Biancy nebylo hezké, že ji tak dlouho nechala ve smečkovém úkrytu. Na mou obranu jsem byla nějaký čas mrtvá a pak slepá, pomyslela si a zašklebila se. Od těch dob měla v hlavě bordel a ne a ne se ho zbavit nebo ho aspoň nějak utřídit. Byla si vědoma toho, že takhle to nepůjde donekonečna. Však už to začínala pořádně vnímat. Ale netušila, jak napravit vlastní život. Co by chtěla dělat. Neměla vlastně žádné významné cíle. Alfa už byla a nelíbilo se jí to. Respektive cítila, že pro tu pozici nedělá, co by měla a netušila, jestli chce. Spíš ne. Ale bylo potom v pořádku alfou zůstávat? Saturn má partnerku a vlčata, prolétlo jí hlavou. Ale sama nad vlčaty nikdy nepřemýšlela. Vždy se jí v hlavě vybavily vzpomínky na to, jak byla u dvou porodů. A přitom se musela otřást.
Stále procházela lesem, a po chvilce si všimla, že na zem se snáší vločky. Ale vždyť nesněžilo? To teď začalo? zamračila se lehce a pohlédla na oblohu. Bylo jasno, svítilo slunce a nikde ani mráček. Ale začal se zvedat vítr, který foukal sníh z korun stromů. "Ah," Bianca hlesla a usmála se. Ani netušila, co ji to popadlo, ale začala občasné vločky chytat na jazyk. Sotva cítila malé studené štípnutí. Jako by se vrátila o několik let dozadu a byla zase malé vlče, co si poprvé hraje na sněhu. Když se narodila a měla ještě dva bratry. A pak když byla spolu s Launee a Therionem. To byly ty šťastnější léta. Co by na mě řekla Launee teď? pomyslela si a s chytáním vloček přestala. Její nálada o něco poklesla při té myšlence, že už není malé bezproblémové vlče. A kde vůbec je? Dlouho už Launee neviděla. Od doby co jim předala smečku... prostě zmizela.

1/10
1. Vyruš přezimující zvíře
Bianca sledovala své střídající se tlapky. Levá, pravá, levá, pravá... V hlavě měla prázdno a když si konečně uvědomila, co dělá, zmateně zvedla hlavu. Ocitla se v nějakém lese. Byla zima a všude kolem sníh. "Další zima?" podivila se krátce. Kolikátá už to byla? Pomalu začínala mít problém s počítáním. Roky letěly dvakrát tak rychleji, přitom jí se zdálo, že je zaseknutá v meziprostoru. Někdy přemýšlela hodně a někdy zase vůbec, jako by byla jen chodící schránka. Tak si v těch momentech taky připadala.
Teď ale přišla k sobě a byla v tom lese. Neznala to tu, dokonce ani netušila, jak se sem dostala. Napadlo ji sledovat své stopy zpátky, ale... zlepšilo se někdy něco tím, že by se vrátila zpátky? Ne. Proto šla stále kupředu, i když netušila kam. Ve vzpomínkách se vrátila k zimnímu dovádění. V zimě se narodila, a i když měla mnohem raději léto, stále měla zima něco do sebe. Vlci byli většinou milejší, ochotnější a celkově příjemnější vůči jiným. Byl to hezký čas. Bianca se v tom přemýšlení trochu ztratila. Dokonce natolik, že omylem zakopla o kámen, který měla v cestě. I když nebyla žádná těžká váha, trochu ho svou neopatrností odsunula a... spatřila černou spirálu. Had. Taky... jsem nějakého měla, vzpomněla si mlhavě. Had, který uměl mluvit a následoval ji do mechu, kde ho nechala. Je tam v bezpečí, pomyslela si. Kdyby byla Yverinne s ní, nejspíš by tenkrát taky... A ta by se možná nevrátila. Bianca nechtěla mít na svém triku víc, než musela. "Promiň," omluvila se malému stvoření a posunula kámen zase zpátky, aby na něj nesněžilo. Měla bych najít toho svého, pomyslela si. V mechu bylo možná bezpečno, ale Yverinne s ní šla proto, že si Biancu vybrala. Nebylo od ní hezké hada takhle opustit.

<< Staré Meandry (přes Červenou řeku)

Bianca se nejdřív zarazila a pak se lehce ušklíbla. "No, asi jo," zamumlala. Mohla si dělat co se jí zachtělo. Vlastně to dělala i teď, ne? O smečku se nikdy moc nestarala a jak jí to pěkně vycházelo, nikdo se po ní ani nesháněl. Vážně... povzdechla si a nahodila křivý úsměv. Nikdo se nezajímal o ni, ale stejně si nemohla pomoct a obávala se názorů ostatních. Co si budou myslet, když se zachová tak nebo jinak. Asi na tom fakt nesejde. Možná byl čas opravdu přijmout toho sobce, kterým uvnitř byla.
Meinere se ji očividně snažil odradit od odchodu ze smečky. I Bianca začínala trochu pochybovat, protože to přeci jen zahlásila dost impulzivně a ve vypjaté situaci. Ale nevěděla, co jiného chce dělat. Jediné, co ji opravdu čekalo byl rozhovor se Saturnem. A to pěkně dlouhý a pravděpodobně nehezký rozhovor. Na toulání možná nebylo nic hezkého, ale mohla by být po Meinerově boku. Jenže jediný další vlk, na kterém jí asi záleželo byl bratr, na kterého by svým rozhodnutím svalila nehezké břemeno.
Čím víc nad tím přemýšlela, tím její nálada upadala. "Proč... se to nemůže vrátit. Proč není všechno jako předtím!" frustrovaně uhodila tlapkou do nedalekého šutru a mrštila ho někam do tmy. Ani se přitom nezastavila v chůzi, pochodovala dál, jen o něco víc nasupeně. Znovu si začala říkat, že možná měla zůstat mrtvá. Její život byl vzhůru nohama a všechno bylo špatně. Děly se jen samé špatné věci a i zdánlivě dobré zprávy nakonec přinášely jen nové komplikace. Ani Meinere jí nedokázal odpovědět na otázku co s nimi bude. "Já nevim nic... Nevim ani co chci. Co bych měla dělat. Už ani nevim kdo vlastně jsem," odpověděla. Ne, že by se tu chtěla předhánět v tom, kdo je víc ztracený. Jen jí přišlo, že je zahnaná do kouta, ze kterého nevede žádná cesta. Jakékoli rozhodnutí po svém návratu udělala, nakonec ho litovala. Možná stará Bianca opravdu umřela a místo ní sem poslali tuhle ubohost, pomyslela si hořce. "Možná jsem se neměla vracet." V mechu by ji oplakali a život by šel dál. Šel dál i když se vrátila její přítomnost svět nijak nezměnila. Měla prostě zůstat mrtvá, tak jak to osud chtěl.

>> Zarostlý les (přes Esíčka)

Hlásím se 1x

Čím déle nad věcmi přemýšlela, tím víc začínala pochybovat, že odchod je v jejím případě správná věc. Ale nemůžu přeci ve smečce zůstávat, aniž bych nějak pomáhala. Rozhodně ne jako alfa, frustrovaně si povzdechla. Netušila, co by měla udělat, aby byli všichni šťastní a spokojení. Nechtěla způsobovat problémy nikomu jinému a ani sobě.
Meinere byl samozřejmě upřímný, jak čekala. Sice neřekl nic napřímo, ale z jeho slov jasně vyznělo, že Saturn asi nebude nadšený. Však kdo by byl? Kdyby za mnou on najednou přišel, že chce být tulák, asi by mě to taky šokovalo a ranilo, zamyslela se trochu víc a nepříjemně se nad tou představou ošila. "Ale nemůžu tam přeci oficiálně zůstávat, když nic nedělám a ani tam nebudu ne?" povzdechla si. Cítila by se jako nějaký příživník, co jen ostatní využívá. Na druhou stranu, s Mechovou smečkou nebylo zas tolik práce, co si pamatovala. Její i bratrův přístup byl dost laxní a vlci si tam dělali, co chtěli. Vlastně si ani nepamatovala, že by někoho vyloženě vyhodili, protože nebyl prospěšný. Ani Launee nic takového nedělala. Vlci se vždycky prostě vypařili, když už tam nechtěli zůstávat a namísto nich se jednou za čas objevil někdo nový.
"Co je to za... vztah, když spolu nebudeme trávit čas?" zamračila se lehce. Nikdy moc nechápala Meinerovu touhu být sám, tím víc teď. Jako by situace mezi nimi nebyla dost složitá, Bianca měla jen teoretickou představu o tom, jak by partnerství mělo vypadat. A rozhodně do toho nezapadal fakt, že by měla někde čekat, až se Meinere objeví, pokud vůbec. A že se budou vídat jen když jim popřeje štěstí a náhoda. Při zmínce o smrti sebou lehce cukla, protože ji tady nečekala. "Nepřipomínej to," hlesla tiše. Jestli to byl pokus o hloupý humor nebo jestli to myslel vážně bylo jedno. Bianca na ty události přála zapomenout jak jen to šlo.
Lehce neochotně se zvedla, když Meinere zavelel k odchodu. Nerada čelila svým problémům, ale teď měla alespoň celou cestu na to, se mentálně připravit. Tak jdem, stejně se musím vrátit. Čím dřív dorazí, tím dřív bude vše vyřešené. Snad.

>> Středozemka (přes Červenou řeku)

Děkuji za fajn akci

Svých 5 bodů poprosím na Odina takto:
3 body - 30 květin
2 body - 20 drahokamů

Děkuji

Meinere byl ve svém rozhodnutí neoblomný a Biančiny chabé námitky nebyly zrovna přesvědčivé. Bylo jasné, že černobílý se opravdu chystá Mechovou smečku opustit. Ale co teď? Co my? Bianca byla celá skleslá a najednou začala i trochu pochybovat, jak vážně to s ní Meinere myslí, když chce odcházet. Neřekl to jen aby ode mě měl klid?
Z myšlenek ji vytrhlo Meinerovo prapodivné vytí. Chvíli ho nechápavě sledovala a nakonec jen tiše a nervózně čekala na odpověď ke svému prohlášení. Že taky odejde z Mechu a bude cestovat s ním. Nejdřív to vypadalo, že se mu ten nápad moc nezamlouvá, nebo to možná nechápal. Ani Bianca to ostatně nechápala, ale s každým dalším slovem nabývala nové a nové odvahy. Tedy do doby, než Meinere zmínil Saturna. "Nojo," hlesla a nepříjemně se ošila. Najednou si přišla, jako by dělala tu nejhorší věc na světě, ale zároveň si nemohla pomoct. "Saturn... jak myslíš, že to vezme?" obrátila se na Meinera nejistě, s trochou prosby v očích. Aby ji prostě ujistil, že Saturn bude naprosto v pohodě. Ale věděla, že taková odpověď asi nepřijde. A že bratr bude hodně zklamaný a smutný z jejího náhlého rozhodnutí.

Asi nad věcmi přemýšlela moc, protože se nezdálo, že by Meinere chtěl opouštět smečku kvůli její přítomnosti. Zmateně se na něj dívala a čekala na nějaké vysvětlení, které přišlo až po chvíli nepříjemného ticha. "Nikdo tě nenutí aby ses vracel často?" namítla chabě. Mechová smečka stejně fungovala velmi laxně a většina vlků si dělala co chtěla. Stačilo se na území ukázat jednou za čas a všichni byli spokojení. "A nemyslím si že bys tam někomu vadil," dodala ještě k poznámce o rejpavé energii. Bianca byla ráda, že odchod nebral definitivně, tak, že už do lesa nikdy nechce vkročit. Ale i tak si nemohla pomoct a cítila se sklesle. Cestování světem taky neznělo špatně a byla pravda, že takový život Meinerovi asi seděl více. Jenže to nebyl život s ní.
Ale mohl by být...? Bianca možná nikdy nad ochodem nepřemýšlela doslova, ale vlastně všechno co ji momentálně trápilo, by se tím vyřešilo? Nebo alespoň velká část. Ale co Saturn? Z velké části si byla jistá, že smečku zvládne i sám, nebo s pomocí Sheyi. Jen... pro něj asi bude větším zklamáním, než doteď. Můžu mu vůbec něco takového udělat? zamračila se lehce nad vlastními myšlenkami. Jedna věc byla ale jasná, potřebovali si spolu pořádně promluvit, i o těch věcech, které Bianca zamlčovala a tajila. Na nabídku pozice bety nic neřekla, jen svěsila hlavu a koukala na své tlapky. Myšlenkami se ale vracela k době, kdy byla Mechová smečka spíše rodina pro pár ztracených vlků a všechno bylo tak bezstarostné. Chtěla, aby se ty časy vrátily, ale to už bylo dávno pryč. Protože Bianca dávno nebyla vlče a přemýšlela nad věcmi jinak. A měla tendence se zbytečně stresovat.
"Samozřejmě, že chci," zareagovala téměř okamžitě, co Meinere domluvil. Kdyby nechtěla, vůbec tuhle konverzaci nemuseli vést. "S tím počítám. Navíc taky umím rýpat, naopak mluvím někdy až moc a nemám problém se na tebe lepit tak, že tě nikdy neztratím," nafoukla se trochu, jak se snažila obhájit svoje rozhodnutí. Chtěla s Meinerem trávit čas. Samozřejmě nemuselo to být neustále, ale aspoň většinu času. "Co ty?" odpálkovala tu otázku zase zpátky, protože stále neměla definitivní odpověď.

Bianca byla zmatená, nerozuměla proč Meinere dělal tak náhlé rozhodnutí zrovna teď? "K toulání? Proč teď? Je to kvůli mně?" zeptala se popravdě, tak jak si to myslela. Její nálada zase o něco poklesla, už ani neměla sílu se cítit naštvaně a dělat scény, byla spíš smutná a trochu zklamaná. Možná to byla prostá rezignace nad novými a novými problémy, které se jí stavěly do cesty.
Jelikož nemohla se změnami bojovat, začala uvažovat jinak. Mohla zkusit přestat se vzpouzet a místo toho jít s proudem, a proto si také začala pohrávat s myšlenkou vlastního odchodu ze smečky. "Přemýšlela jsem nad tím," váhavě přikývla hlavou, když se Meinere zeptal. Nebylo to jen z popudu, protože chtěl on. I Biance samotné ta myšlenka párkrát prolétla hlavou, ale nikdy ji nebrala vážně. Ale možná teď byl čas se nad tím zamyslet víc. Třeba tahle změna nemusela být špatná. "Jako alfa jsem stejně k ničemu. Není to role pro mě," přiznala hořce. Bylo to ironické, když Saturnus byl ten stydlivější a nakonec se z něj vyklubal lepší vůdce. I kdyby odešla, nic moc by se nezměnilo, protože se tam o všechno staral on. "Navíc... chci trávit čas s tebou. Ty ne? Chceš se mě zbavit?" Skoro to znělo jako by ji Meinere chtěl v Mechu opustit a jít si po svých. Kdo ví, za jak dlouho by se vrátil, jestli vůbec?

Jen co svůj návrh vypustila z tlamy a slyšela, že oplátkou jí byl povzdech, věděla že je něco špatně. Meinere koukal do země a vypadalo to, že ani odpovídat nechce. Ale přeci jen něco řekl, no, Biancu to moc nepotěšilo. Věta to byla vcelku normální, ale pochopila, že význam je jiný. "Odejdeš? Kam chceš jít?" Neznělo to tak, že by se chtěl kdy do Mechového lesa vracet. Proč? Je to zase moje chyba? Kvůli mně? Nedávalo to smysl, ale tohle bylo asi jediné vysvětlení? Jediný, s kým měl Meinere ve smečce problém byla ona. I když si myslela, že to se nějak vyřešilo, možná se spletla? Možná jako obvykle nebyli na stejné notě?
Bianca se zarazila a odmítla dál přemýšlet tímhle směrem. Místo toho... "Mohla bych taky odejít?" zeptala se nahlas. Sebe, protože netušila, jestli je to správný krok. Ale lhala by, kdyby řekla, že nad tím nikdy nepřemýšlela. Jako alfa byla k ničemu a své povinnosti zanedbávala, o všechno se staral Saturnus. Teď má na pomoc Sheyu a vlčata, kterým může smečku v budoucnu předat, prolétlo jí hlavou. Možná by bylo lepší, kdyby se do toho už vůbec nepletla? Její titul byl stejně jen formalita. Ale otázka byla mířena i na Meinera, protože její odchod by znamenal toulání s ním. Chtěl by vůbec? Věděla, že je to samotář a přítomnost ostatních moc nemusí, jen netušila jestli i ona stále spadá mezi 'ostatní'.

Poté, co Meinere domluvil nastalo ticho. Bianca byla celou touhle situací tak nějak šokovaná a překvapená, že se nezmohla na slovo. Měla bych něco říct, pomyslela si, ale nevěděla co. Znamenalo to, že se věci zase vracely tak jak byly předtím? Nebo ne? Stěží vykoktala tázavé 'takže', aby hloupě nemlčela a aby Meinere snad udal konverzaci nový směr. Ale černobílý se zdál taky zaseknutý a nevěděl, co dál.
"Nemyslím si, že je to špatné," vymáčkla ze sebe po chvilce přemýšlení. Nikdy se jí to nezdálo špatné, ani na začátku a ani teď se to nezměnilo. Možná ale získala nové obavy a nejistoty a už věci neviděla tak naivně jako poprvé. Možná je to chyba. Na tom jí ale nezáleželo. Stále mnohem raději riskovala, než aby zbytek života strávila v lítosti. Už tak měla mnoho věcí, které si vyčítala a na ten seznam nic dalšího pokud možno přidávat nechtěla. "Ehm... Jsem na cestě domů. Přidáš se? ...Co tu vlastně děláš?" Nadhodila z ničeho nic a snažila se přitom znít co nejvíc normálně. Jestli se věci měly vrátit do starých kolejí, první krok bylo asi normální chování, ne? Běžný rozhovor o ničem se zdál být dobrou volbou.

Když přišlo na věc, Bianca nechtěla vlastně nic řešit. Chtěla někam utéct a schovat se, zahrabat se hluboko pod zem a tam zůstat do konce života. Nebo minimálně dokud se věci 'nepřeženou' samy a vzduch bude čistej. Ale zároveň se její tělo odmítalo pohnout, protože ji na místě držela zvědavost, možná i trocha té pošlapané naděje, se kterou přicházel i strach. Z dalšího zklamání a potupy. Tvrdil, že měli o čem mluvit, což byla asi pravda, ale byly to věci, co se jí takhle po čase moc vytahovat nechtěly. Když se ale Meinere tak nabízel, že klidně bude mluvit jenom sám, váhavě mu to odkývala a snažila se mentálně připravit na cokoli, co mělo přijít.
Na chvíli nastalo ticho, jak si černobílý třídil myšlenky a pak se rozpovídal. Mluvil o svém dětství a o věcech, které už spolu tu a tam řešili. Tedy, Bianca rýpala a Meinere občas neochotně ukázal střípek svého života, ze kterého si pak mohla v hlavě dělat skládačku. Mnoho věcí tak nějak odhadla sama a teď měla skládačku celou, potvrzenou od samotného autora. Po takovém úsilí k ní informace přišly samy, z ničeho nic, když už bylo pozdě. Jaká ironie. Vlastně s Meinerem v tomhle docela soucítila. Přišlo jí, že je to jedna z věcí, kde si jsou podobní, akorát že s ní zůstával alespoň Saturnus, i když nevěděla jak moc dobrovolně. A zatím nedokončila tu fázi, kdy se od názorů ostatních odprostí a bude z ní podobně cynická kreatura. Šlo to zatím docela ztěžka.
Pak nastala další tichá pauza, kdy si Bianca říkala, jestli je tohle konec. Je to všechno? Zatím z toho jednostranného rozhovoru nebyla moc moudrá. Co bych měla říct? Měla bych něco říkat? stále se mračila, tentokrát trochu frustrovaně. Měla by vyjádřit pochopení? Protože podobné věci mu v minulosti vymlouvala, jenže teď jaksi nebyla v pozici, kdy by si to dovolila. Z přemýšlení ji vytrhla další věta, která ji zmátla ještě víc. Netušila, co to kemrd znamená ale asi to měla být nějaká nadávka. Neodpustila si lehké přikývnutí, protože s tímhle zrovna souhlasila. Ať už si Meinere nadával jakkoli, bylo to zasloužené.
Mentální příprava na rozhovory s černobílým byla k ničemu. Když už si Bianca myslela, že mu aspoň trochu rozumí a ví, co má očekávat, vždycky pustil nějakou novou bombu, která ji naprosto vykolejila. A teď nastal právě jeden z těch okamžiků, protože řekl, že ji má taky rád. Po tom dlouhém proslovu o mládí a pocitech čekala nějakou žádost o odpuštění, po které si oba půjdou po svých. Prostě cokoli jiného, než vyznání. Když jí to všechno v hlavě docvakalo, urychleně uhnula Meinerovu pohledu, protože byla v rozpacích. Žaludek se jí houpal jako na vodě a pro jistotu si sedla, protože se bála že by se jí jinak rozklepaly nohy. Všechny ty pocity, které měla tenkrát v úkrytu přišly zpátky v plné síle, i když se je od té doby snažila potlačit. "Ta-takže?" vykoktala zmateně, aby tam neseděla v tichu jako idiot. Cítila, že by měla něco říkat, ale zasekla se. Nevěděla, co by se sebou teď měla dělat a nevěděla ani co si myslet. Navíc si chtěla zachovat alespoň nějakou sebeúctu, když už se jednou spálila. Nechtěla to riskovat podruhé, stále napůl čekala, jestli v další větě nepřijde nějaké ale.

Bylo to jasné. Bianca byla prostě smolař, možná smůlu nosila i ostatním, ale většinu času právě sobě. Děly se jí věci, které nechtěla a potkávala vlky, kterým se chtěla vyhýbat. Jako třeba teď, potkala právě toho jediného, kterého nechtěla vidět. Ale stalo se a bylo to docela trapný, protože si všimla až pozdě a stála docela blízko. Zvažovala, jestli by měla něco udělat, zatímco se v ní začínal probouzet větší a větší vztek. Na všechno. Na Meinera, na smečku, na život, prostě na všechno a všechny. Tohle prostě není fér! Nemohla se ani v klidu vypořádat se svými pocity, aby jí osud do cesty neházel nové a nové problémy.
Brzy jí ale došlo, že není potřeba nic dělat. Že nejrozumnější bude hledět si svého a předstírat slepotu, hluchotu a ztrátu čichu. Není to tak, že by byl celý žhavý se se mnou potkat, odfrkla si sebepohrdavě. Bylo očividné, že tohle setkání je jedna velká špatná náhoda. A Bianca trochu rozuměla, jakým způsobem Meinere žil. Ona byla vždycky ta co se ptala na otázky, co chtěla něco dělat, Meinere se jenom nechával vézt. Když ho budu ignorovat, udělá to samé. Byla si tím dost jistá. To jí trochu pomohlo vydýchat ten vztek a uklidnit se. I když lehce trapné, stačilo se sebrat a jít po svých a jako by tohle setkání nikdy ani neproběhlo.
Jakmile jí tohle došlo, sebrala se a udělala několik rychlých kroků ke 'svému' břehu a chystala se zmizet. Ale zastavil ji Meinerův hlas, následně i vlk samotný, když přeskočil říčku a ocitl se na stejné straně. V Biance hrklo, byla z náhlé změny situace zmatená. Takhle to nemělo být. Už měla v hlavě naplánovaný krásný scénář, který najednou nefungoval. Lehce ucouvla a zamračila se. "Máme o čem mluvit?" opáčila neochotně a snažila se znít normálně, i když bylo znát, že se jí trochu klepe hlas. Netušila, jestli by nebylo lepší se prostě sebrat a zdrhnout i tak. Nebylo by to poprvé ani naposled, co od svých problémů utíkala. Ale nějak se k tomu nemohla donutit. Zajímalo ji, co má Meinere tak důležitého na srdci, že se sám od sebe chtěl bavit.

<< Slunečná pláž (přes Tajemnou louku)

Na stinný les sice Bianca nenarazila, ale zato hned za rohem byla řeka, která ústila do moře. Tady bude voda ještě hnusná, podívala se pochybným pohledem na ústí a rozhodla se pokračovat trochu dál. Slaná voda vážně nechutnala dobře a udělat pár kroků navíc nebylo nic zase tak složitého, i když s každým dalším měla větší a větší žízeň.
Po pár desítkách metrů začala řeka vypadat lépe a voda poživatelněji. Bylo to vcelku hezké místo, kde by se možná i chtěla zdržet, kdyby před sebou neměla ještě takovou štreku. Ale mohla bych se i osvěžit, prolétlo jí hlavou. Na koupání počasí určitě bylo, i když koryto bylo trochu mělké, kamenité a porostlé nějakými zelenými řasami.
Když si Bianca konečně vyhlídla místo, které se jí líbilo, sešla blíž k vodě a hltavě se napila. K její spokojenosti voda opravdu nebyla slaná a chutnala normálně jako každá jiná. K její nespokojenosti ji ale do čenichu uhodil velmi známý pach. Blbost. To je tou dehydratací, zkřivila obličej a opatrně se podívala směrem odkud ho cítila. A on tam opravdu byl. Ležel kousek opodál na druhém břehu a zíral na vodu. Bianca na chvíli zamrzla a přemítala nad svými možnostmi. Udělat scénu, ignorovat, pozdravit a dělat že se nic nestalo? To byly asi hlavní tři scénáře, které se jí prohnaly hlavou. Ve výsledku se ale nezmohla na nic, ani vydat nějakou hlásku. Jen tam tak zarytě stála a hypnotizovala vlka lehce nevěřícným a naštvaným pohledem. "Proč." vyplivla nakonec jediný slovo. Proč ho musela potkat zrovna teď a tady? Jako by to bylo naschvál. I když věděla, že Meinere je asi ten poslední, kdo by ji teď hledal, stejně mu dávala za vinu, že měl tu drzost se před ní ukazovat. Když už inicioval to odmítnutí, mohl si aspoň dávat pozor aby na sebe už nenarazili? Gallirea nebyla zase tak malá a nepotkat někoho po zbytek života nebylo složité. Tak proč.

Bianca domluvila a znuděně se přehrabovala tlapkama v kamenech. Na pláži už nějakou dobu nebylo co dělat, navíc počasí přálo až moc a začínalo být pěkný vedro. Ne ten typ, který by byl pro pobyt na otevřeném prostranství příjemný. Vypadalo to, že je na čase tohle prapodivné setkání ukončit a jít někam jinam. Domů? zamračila se lehce. Chtělo se jí tam, nebo spíš ne? Sama nevěděla, ale alespoň na Saturnovi jí záleželo natolik, že uznala návrat jako dobrý nápad. Asi bych si s ním měla promluvit, povzdechla si lehce. Jestli ve smečce ještě vůbec má nějaké místo, když stejně nic nedělá.
"No, měla bych už jít," zamumlala směrem k Vému neurčité rozloučení a pomalu se vydala směrem k lesu. Jestli se vlk přidá a bude ji následovat jí bylo jedno. Po cestě bych mohla najít nějakou řeku, pomyslela si, protože měla už pěkně vyprahlo v krku. Kolem samá voda, ale bohužel ne pitná. A taky nějaký pěkně stinný les, polemizovala dál, protože pohodlí na dlouhé cestě bylo docela příjemný a v tomhle teple se nechtěla táhnout žádnou plání.

>> Staré meandry (přes Tajemnou louku)