Gallirea - Příspěvky uživatele

Bianca nějak zabruslila do složité konverzace. Byla z vlčice víc a víc zmatená. Co tu tedy pohledává? lehce svraštila čelo a snažila se to z ní nějak vykroutit. Phantasia se najednou zdála být až přehnaně nervózní a Bianca si všimla, kdo to nejspíš způsobil. Meinere, který se držel stranou a neřekl ani slovo, přesto na něj Phantasia dost pokukovala a zdálo se, že se ho snad bojí. Znají se? Ale to by něco řekli, ne? pomyslela si lehce ustaraně. Netušila, co si o chování vlčice myslet. Bianca si tedy stoupla tak, aby Phantasia věnovala svou pozornost zpět na ni a začala se víc vyptávat.
Na jednu stranu Phantasia tvrdila, že se smečkami nemá zkušenost, ale z jejích dalších slov vyplynulo, že měla nějaký domov. "Otrok? Cože?" zamumlala Bianca zaraženě. Tak to asi nebyla smečka? Rozhodně ne normální? pomyslela si překvapeně. Kde byly alfy tak tvrdé, že členové by se dobrovolně nazývali otroky? To určitě nebylo zrovna super místo...
Tahle myšlenka se Biance potvrzovala s každým dalším slovem. Phantasia se nabízela jako nějaký posluhovač. Navíc na ni ještě vybalila, že nedávno asi umřela. Při té zmínce sebou Bianca trochu cukla a nahodila křivý úsměv. Jo, to je tady očividně normální, povzdechla si. Akorát to na některých zanechalo větší mentální stopu. Ale ani Phantasia se nezdála... úplně v pořádku. Tedy, vystupovala vcelku normálně, ale to jak o sobě někdy mluvila bylo smutné. "No..." začala a hned zase sklapla, aby si pořádně uspořádala myšlenky. "Stačí, když budeš umět lovit a postarat se o sebe. Tady v Mechovém lese jsme víc jako rozsáhlejší rodina, než jako smečka, takže i pravidla jsou trochu... jiná," řekla pro začátek. Každý si tu víceméně dělal co chtěl a stačilo se jednou za čas ukázat, možná označkovat nebo ulovit a vlk měl splněno. Ale to Phantasia zatím vědět nemusela. "Jestli se chceš teda jenom schovat na zimu, můžu ti dovolit pobyt tady poblíž hranic, ale do středu lesa a k úkrytu tě nepustím," rozhodla se nakonec. Phantasia byla stále cizí a i když asi nebyla hrozbou, Bianca nechtěla nic riskovat. Ještě aby kvůli ní někdo přišel k úrazu, nebo tak. Špatných rozhodnutí nadělala už dost. "Jestli se chceš stát členkou tak... přines nějaký úlovek. Já to zatím proberu se Saturnem, ale přijetí by neměl být problém." Doufala, že nedělá chybu, když takhle vlčici vyloženě zvala. Přišlo jí to docela zvláštní, ale ani jedna z nich nejspíš pořádně netušila, jak se do smečky normálně přijímá, takže to bylo jedno. "Jak se teda rozhodneš?" Bianca naklonila hlavu na stranu a snažila se vlčici popohnat k nějakému vyjádření.

// ano, ber to tak :D

Bianca si až po chvíli všimla, že cizinka okouní po Meinerovi. To jí bylo trochu nepříjemné, ale snažila se v tom nehledat nic významného. Navíc si všimla, že vlčice má spíš bojácný a nervózní pohled, takže černobílý byl spíš strůjcem stresu. A to ani nic neudělal. Bianca ale i tak pro dobro cizinky a i svojí duše nenápadně postoupila před vlka, aby byl víc za ní, i když ho se svou stavbou rozhodně moc neschovala. Tak, pomyslela si spokojeně.
I když se Bianca nesnažila vystupovat přímo autoritativně, vlčice byla asi zaskočená z jejích slov. No, pravda, že většinou to byli ochránci, kdo chodili pacifikovat vlky na hranicích. Máme my vůbec nějakého? prolétlo Biance hlavou. Ani netušila, jak to s funkcemi ve smečce vlastně je. Další věc, na kterou by se asi měla Saturna zeptat? Přestala ale rychle přemýšlet nad jinými věcmi a svou pozornost zase věnovala vlčici. Představila se jako Phantasia, což bylo docela zajímavé jméno. Biance přišlo takové... docela vznešené. Ale nahlas to neřekla. Zarazila se, když se Phantasia překvapeně ptala, jestli je azyl možný. U jiných smeček je to možná jiné? pomyslela si mrzutě. Ale mech byl mech, tady se stejnak na pravidla tolik nehledělo. "Střechu nad hlavou určitě poskytnout můžeme," povzdechla si Bianca. Trochu by se zdráhala, kdyby vlčice chtěla i jídlo, ale když ne... Bianca ji docela litovala. Ještě víc ji ale překvapilo, co řekla Phantasia potom. Uh-oh, takhle daleko jsem se ještě nedostala, zmateně zamrkala. Nepamatovala se, že by někoho takhle oficiálně přijímala. Celá ta situace se jí najednou zdála dost divná. "No... záleží, co nám můžeš nabídnout? Taky by bylo fajn o tobě vědět víc, přeci jen jsi sem mohla přijít se špatnými úmysly," poznamenala Bianca lehce podezřívavě. Phantasiino chování bylo vážně trochu divné, ale jinak z ní neměla špatný pocit. "A smečku vedu spolu se svým bratrem, takže by to musel odsouhlasit i on," dodala ještě. Navíc si stále nebyla jistá svým odchodem, takže nechtěla dělat nějaká velká rozhodnutí sama. Možná bude brzy Saturn jedinou alfou...

Bianca rychle dorazila na hranice, kde potkala černobílou vlčici. Chvilku přemýšlela, jestli ji opravdu nezná, ale zdálo se, že ne. Byla to vážně nějaká cizinka. Tak jdem na to, pomyslela si, párkrát se nadechla a vydechla aby si srovnala chaotické myšlenky v hlavě. Teď se jí nehodily, snažila se vypadat před vlčicí trochu profesionálněji, jako ta alfa kterou měla být.
Začala stroze, ale ne vyloženě nepřátelsky. Vlčice vypadala trochu zaskočeně a věnovala Biance divný úsměv. Pak ale spustila. Bianca se s každým dalším slovem mračila o něco víc. Jako tenkrát. To si vážně všichni lezou na smečková území jen tak? pomyslela si frustrovaně. Vzpomněla si na svou první konfrontaci s cizinkou na hranicích, těsně po tom, co jí bylo sděleno že je napůl paní lesa. A probíhalo to zatím docela podobně, jako tohle setkání. Akorát tahle byla aspoň trochu slušnější a netvrdila, že se jí jen zamotaly tlapky. Bianca zakoulela okem, když se vlčice náhle přikrčila. Oh, a teď sis uvědomila svou chybu? prolétlo jí hlavou, i když jí na tom chování něco nesedělo. Rozhodla se ale situaci řešit s větším klidem, než tenkrát. Nechtěla zase lesu udělat špatnou reputaci, pak by mohla odehnat i potenciální členy. "A tvoje jméno?" připomněla se. Byla to slušnost. "Já jsem Bianca, alfa Mechového lesa, na jehož hranici se nacházíš," představila se nejdříve sama. "A jestli to chápu správně tak jsi tu... pro azyl na zimu?" naklonila hlavu na stranu, protože z jejích slov nerozuměla, co tu tedy pohledávala. Když zavyla, chtěla někoho určitě přivolat. Kdyby jen procházela kolem nebo chtěla do lesa, mohla bez povšimnutí proběhnout okolo a nedělat takový povyk. "Jestli chceš jenom projít, tak máš možnost," přikývla ještě na tuhle variantu. Každopádně doufala, že vlčice se rozhoupe rychle, protože chtěla jít za Saturnem a ne se tady vykecávat do nekonečna. Čím déle tu ale postávala, tím divnější jí chování cizinky přišlo. Zprvu vypadala docela normálně, ale teď... jako by měla strach? Byla nervózní? Ale proč?

Meinere do úkrytu nechtěl a nechal se slyšet, že je ani nemá rád. Bianca přikývla. Jestli nechtěl, taky ho nehodlala nutit. Sama ale hodlala zalézt někam do tepla a pořádně se vyspat, až se všechno uklidní. Od toho bylo ale ještě očividně daleko.
Saturnus jim vyrazil naproti a sotva se stihli přivítat, ozvalo se další vytí. Bianca sebou překvapeně cukla a otráveně protočila oči. "Zrovna teď," zamumlala lehce naštvaně. Jindy bylo v lese až mrtvolné ticho, ale když přišla a potřebovala řešit důležité věci, tak se sem nakvartýrovalo kdo ví kolik cizáků. Saturnus podle svých slov žádného z nich neznal, takže to nebyli jen vracející se členové. "Ne... počká to," povzdechla si.
Opravdu nemohli nechat návštěvníky jen tak čekat. Teď se sice ohlásili, ale kdo ví jestli je čekání na hranicích nepřestane nudit a nerozhodnou se vejít rovnou do lesa. I když tu asi nebylo nic významného, co by stálo za pozornost, cizí vlci se prostě po území smečky nemohli procházet jen tak, pokud je nikdo neznal. "Postarám se o to," přikývla Saturnovi rezignovaně. "Pak se potkáme u úkrytu?" navrhla ještě, aby se jen tak bezvýsledně nenaháněli po lese, až cizáky vyzpovídají.
Pak se obrátila na Meinera, který zatím jen seděl, koukal a mlčel. Tak jako obvykle, když bylo kolem tolik chaosu. Půjdeš se mnou?" tázavě naklonila hlavu do strany. Saturnus ho sice ve své prosbě zahrnul taky, ale Bianca cítila, že je to víc její povinnost. A Meinere byl technicky na půl nohy ze smečky venku, takže by to ani řešit neměl. Černobílý pouze přikývl a tak Bianca na nic nečekala a vyrazila za hlasem vlčice. Čím dřív to bude vyřešené...
Dorazila k hranicím, kde uviděla šedobílou vlčici. Vypadala vlídně a ne moc nebezpečně, ale zdání mohlo klamat. "Zdravím. Kdo jsi a proč jsi přišla?" zeptala se Bianca narovinu. Svůj tón i postoj zachovala neutrální, nechtěla být k cizince příliš přátelská, ale ani nepřátelská, dokud nevěděla, co tu pohledává. Zároveň byla trochu iritovaná její náhlou přítomností a snažila se to nedat znát.

Bianca byla trochu překvapená, že Meinere se nezajímal o květiny a drahokamy. Byly to věci, které se daly směnit u zdejších bohů za dobré věci, magie a jiná přání. Ale byla pravda, že Meinere měl asi magií dost, kožich si taky nechal předělat a nic jiného už tak od Života nebo Smrti nepotřeboval. Jeho vysvětlení taky dávalo smysl, vzhledem k jeho povaze.
Co ale smysl nedávalo byla jeho náhlá změna chování. Jako by mu něco vadilo? Z něčeho byl nesvůj? Bianca se zvědavě zeptala co mu je. Jestli je v pořádku. "Oh, chápu. Taky zimu moc nemusím," přikývla na jeho odpověď, i když se jí zdála trošku mimo. "Chceš.. chceš jít do úkrytu?" zeptala se pak. Stejnak si chtěla promluvit s bratrem a no, Meinere u toho nemusel být. Beztak by jen stál vedle ní a mlčel. Pokud mu byla zima, mohl se jít schovat. Stále ještě byl oficiálně členem smečky.
Trochu vážněji se rozmluvil o své hlouposti, což Bianca ani nečekala. Brala celou tu konverzaci spíše jako vtipkování. "Většina z nás je asi průměrných," pokrčila rameny. Ani samu sebe nepovažovala za kdo ví jak inteligentní. Chybovala ostatně docela často. Byla prostě normální. Meinere si pro sebe ještě něco zamumlal, ale Bianca už to nechala být.
Radostně máchla ocáskem, když po dlouhé odmlce dostala svolení říct o jejich vztahu Saturnovi. "Díky," usmála se a krátce se otřela Meinerovi o bok. Pak vyrazila do lesa, jelikož zaslechla, jak bratr vyje nazpátek. Byla ráda, že je zpátky.
Saturn jim šel naproti, takže netrvalo dlouho a stáli proti sobě. Bianca taky vesele kmitala ocáskem, když bratra spatřila. "Ahoj!" pozdravila a poznámku o ztrácení se raději přešla. Chtěla ho poprosit o soukromý rozhovor, ale Saturn se sotva zastavil a zase si to štrádoval k hranicím. K těm dvěma vlkům, z čehož jeden pach byl Biance povědomý. "Uh, netuším," zaraženě zavrtěla hlavou na nesouhlas. Tak nějak ji to rozhodilo, myslela si, že jsou to spíš členové smečky, než cizinci, ale asi se spletla. Že by to bylo tou zimou? zamračila se lehce. Docela dost přituhovalo, možná to byli tuláci, co chtěli žádat o krátkodobý azyl. Nebo členství, v té lepší variantě. "Ty je neznáš? Chceš to jít řešit?" zeptala se pak bratra, i když odpověď byla docela očividná. Jestliže to byli cizí vlci, nemohli je tam jen tak nechat bez dozoru stát. Vypadalo to, že rozhovor bude muset počkat.

<< Východní hvozd

Meinere to se svým vymýšlením asi nepřeháněl, dalo by se říct. Pravda, že na mluvení moc nebyl a většinu toho co řekl už dál nerozváděl. Jeden se musel po odpovědích docela pídit, aby je z něj dostal. "To je docela nuda. Kdybys k tomu přisadil, možná by ti i dobrovolně dali svoje drahokamy a kytky za neexistující služby," zamyslela se Bianca. Byl to vlastně docela dobrej způsob, jak někoho okrást. Ale moc vlků by na to asi nenaletělo, pokud byli normální. Navíc by to z Meinera dělalo tak trochu zločince, což nebyla dobrá vizitka.
Biancu napadlo, že by něco ulovila. Nakonec se ale rozhodla s tím počkat, protože v úkrytu mohl být nějaký čerstvý a určitě lepší úlovek. Chtěla něco donést sama a její lovecké schopnosti nebyly zrovna nejlepší. Meinere to odsouhlasil a moc k tomu neřekl, ale Bianca si po chvilce všimla, že nějak není ve své kůži. "Je ti něco?" zeptala se. Choval se divně, co chvilku se ošíval a furt koukal kolem sebe.
"Takže o sobě vlastně tvrdíš, že jsi hloupý?" povytáhla obočí, když řekl že jeho humor s ním koresponduje. A pak pokračoval v povídání o prdícím vtipu. "Kdyby to smrdělo, tak tě nechám čekat na hranicích," zašklebila se na něj. Bylo by jí trochu trapné přijít se smradlavým vlkem.
Jak se přiblížili k Mechovému lesu, Biance se začal dělat knedlík v krku. Ale už sem došla, otočit se teď by bylo opravdové srabáctví. Odhodlaně vykročila vpřed, než ji zarazila Meinerova slova. Už když slyšela první část věty tak věděla, že se jí to nebude moc líbit. Lehce uraženě nafoukla tváře, když jí došlo co po ní Meinere vlastně chce. Párkrát popošlápla, než si povzdechla a přikývla. "Můžu to říct alespoň Saturnovi? V soukromí?" zeptala se. Pochybovala, že bratr by to někde vytruboval. A ani ona sama to neměla v plánu, jen nechtěla ani vyloženě zatloukat a lhát.
Jak vkročila do lesa, ani se nestihla zorientovat a už slyšela cizí vytí. Cítila tu nějaké čerstvější pachy, Saturna a Ismu. Vypadalo to, že v lese je živo a teď dokonce přišel i někdo další. Může to být nějaký člen, kterého ještě neznám, pomyslela si krátce. Moc se tím teď nechtěla zabývat, jelikož cizinec byl dost zdvořilý na to, aby svůj příchod ohlásil. Také krátce zavyla a šla rovnou po pachu Saturna.

<< Zarostlý les (přes Zrcadlovky)

Bianca se rozhodla trochu zavtipkovat a začala Meinera opěvovat. S překvapením zjistila, že se o něm možná po kraji roznášejí nějaké legendy. I když... spíš by se tomu dalo říkat drby. "No vzhledově se na to docela hodíš," přikývla. Život byl převážně bílý a Smrt zase černá. A Meinere byl přesně napůl, takže se s přehledem mohl vydávat za ztraceného sourozence. "A jakou moc sis vymyslel? Že taky rozdáváš magie nebo tak něco?" zvědavě zdvihla obočí.
Jak se s ránem blížili ke smečce, Bianca začala uvažovat nad tím, jestli s sebou nepřinést nějakou kořist. Trochu jako omluvu, že se zase tak dlouho toulala a Saturn na alfování zůstal sám. Ale netušila, jak se rozhodnout. "Jo. Něco menšího by mohlo stačit," přikývla, když Meinere navrhoval lovit zajíce. "Ale... asi kdyžtak zajdu pro něco až potom, co obhlédnu situaci," rozhodla se nakonec. Třeba v Mechu zrovna lovili a tak by její snaha byla zbytečná. A přebytečné jídlo se stále mohlo zkazit, i když v úkrytu snad fungoval ten mrazák. A Saturn se taky nemusel nacházet na smečkovém území, i když jak poznamenal Meinere, to bylo asi nepravděpodobné.
Bianca čekala cokoliv, ale Meinerova odpověď ji vážně překvapila. Lehce znechuceně nakrčila čumák a trochu se odtáhla, i když poznala, že je to vtip. "Haha. Byl tvůj humor vždycky takhle hloupej?" odfrkla si.

>> Mech

Meinere se nějak nedokázal vymáčknout, přitom se Bianca neptala na nic složitého. Tedy aspoň z jejího pohledu. Lehce se nad jeho odpovědí nafoukla, než si povzdechla. "No tak jo, no. A kdybys na něco přišel tak mi to hned řekni," podala další instrukce. Nedej bože aby na to zapomněl a nic neřekl. Nějak to půjde, časem to snad bude lepší, pomyslela si. Zatím jí to všechno připadalo tak trochu strojené? Bylo to prostě divný, ale to asi tím, že se v tom oba s Meinerem plácali a netušili, co dělat.
Bianca se ušklíbla, když začal povídat o svém egu. "Jistě, jsi ten nejúžasnější vlk v širokém okolí," odkývala mu to napůl vážně a napůl žertovně. Jí se Meinere zdál úžasný, jinak by si ho nevybrala. "Jak je možný, že se o tobě nevyprávějí báje a legendy, hm?" zazubila se a dloubla do něj ramenem.
Byla docela ráda, že se zase rozhodli pokračovat. Přikývla, do Mechu už byli napůl cesty, tak asi nemělo cenu chodit teď někam jinam. Navíc si vážně potřebovala se Saturnem popovídat. Z čeho už nadšená nebyla byl fakt, že nestihnou do smečky dojít, než bude úplná tma. A hledání úkrytu teď bylo už trochu zbytečné. Co se dalo dělat. Čím dřív vyrazí, tím dřív tam budou. Vstala a oklepala se, než srovnala krok s Meinerem. Přemýšlela přitom, čím by měla začít až najde Saturna. "Možná... říkala jsem si, že není dobré vracet se tam takhle s prázdnou. Možná bych měla něco ulovit, co myslíš?" zeptala se nejistě. Bylo to ironické, když to byla vlastně její smečka. Ale byla dlouho pryč a přišlo jí blbé se vracet s prázdnou. Lovit v noci se jí ale taky nechtělo. "Saturnus tam vlastně ani nemusí teď být," zamumlala si spíš pro sebe a zamračila se. Ne, že by bratrovi snad vyčítala, že si na chvíli odskočí i mimo les. Sama furt někde lítala, spíš se bála, aby ho pak našla. No, někdo v tom lese snad bude. Kdyžtak se zeptám nebo tam počkám. A to bych si mohla i odskočit něco ulovit, uspořádala si myšlenky. To znělo jako dobrý plán. Taky si mohla s bratrem nejdřív popovídat a na lov jít až pak, netušila, jak na tom vlastně smečka je. Mohla přijít i k čerstvému úlovku. Byla jsem pryč vážně dlouho.
Jak tak přemýšlela, skoro si ani nevšimla, že už jí není taková zima. Uvědomila si to až po chvíli, kdy jí vzduch kolem najednou přišel teplejší. Ale jdeme severně, to nedává smysl, zamračila se. Počasí se určitě jen tak nerozhodlo, že najednou bude teplo. "To děláš ty?" zeptala se zvědavě Meinera a rozhodla se přejít blíž k němu, že se skoro bokem dotýkali. Opravdu u něj bylo tepleji. Nejspíš magie, Bianca si vzpomněla, že Meinere uměl ovládat oheň.

>> Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

Z Biančina pohledu to byla trochu bizarní konverzace, ale co už. Kdyby se neptala, zase by se nikam nedostali a nic by se nevyřešilo, takže to musela překousnout. Meinere vzal její požadavky překvapivě v klidu, na což si oddechla. Čekala, že to bude složitější, ale byla ráda, že to snad pochopil napoprvé. To se zvládne, uklidňovala se v duchu. Pak přišla na řadu o něco trapnější otázka z její strany, na což Meinere zareagoval dost nudnou odpovědí. Bianca se zamračila. "No, dobře... A čím bych ti mohla udělat radost?" zkusila to trochu jinak. Samozřejmě by asi něco vymyslela, ale nechtěla udělat žádný přešlap.
Bianca si tedy nikdy nepřišla jako vlčice, co by jen přikyvovala. A mluvila vždycky taky dost, jen poslední dobou byla trochu zamlklejší. Ale byla pravda, že začala víc projevovat svůj názor, i kdyby měl být pro ostatní nepříjemný, takže to asi odpovídalo oprsklosti. Každopádně byla ráda, že s tím Meinere nemá problém a dokonce se mu to líbí, to bylo milé zjištění. Párkrát spokojeně máchla ocáskem a usmála se. Když se řeč stočila k Saturnovi, dobře si uvědomila že svá předchozí slova říkala v afektu. Samozřejmě věděla, že budou vždycky rodina a vždycky jim na sobě bude záležet. A oba ztratili víc členů rodiny, než chtěli, takže kdyby se Bianca po své smrti už nevrátila... bratr by to určitě nesl špatně. Taky věděla, jakou má povahu, možná by se z toho i sám obviňoval, i když za vůbec nic nemohl a ani u ničeho nebyl. To si nepřála.
Bianca věděla, co chce. Nebo si alespoň myslela, že to ví, to teď bylo jedno. Aby svoje odhodlání opravdu prokázala, otřela se lehce Meinerovi o krk a zase se stáhla. Naštěstí se její dotek nesetkal s nějakým odmítnutím, i když byl Meinere trochu ztuhlý. "Málo si věříš," zamumlala na jeho pesimistické poznámky. Už normálně byl takový morous, ale o sobě měl z nějakého důvodu vážně špatné mínění. I když se to Bianca snažila vyvracet. A už její ochota oponovat mu zas a znova snad značila, že to, co si Meinere myslel nebyla pravda. Ale byl to běh na dlouhou trať. Chvíli se odmlčela, aby si srovnala myšlenky, než odpověděla na jeho dotaz, co teď. "No... asi bychom měli jít do Mechu," řekla. Původně tam měli namířeno. Potřebovala si promluvit se Saturnem a pak... Pak se uvidí. Dost záleželo na té konverzaci. Bianca si stále nebyla jistá, jestli odejít nebo ne. Sama tohle rozhodnutí ale dělat taky nemohla, protože i Saturn byl alfa a měl právo vyjádřit se k tomu. "Nebo co myslíš?" podívala se na Meinera, jestli to schvaluje. Nebo jestli se na to vůbec ptal, nějak nespecifikoval, co svou otázkou myslel. "Každopádně je mi zima, neměli bychom tu jen tak sedět... Jestli půjdeme do Mechu, tak by bylo fajn to stihnout než se setmí," poznamenala. Jak začalo zapadat slunce, teploty vážně rychle klesaly. Bianca nikdy nebyla obdařena zrovna zimním kožichem, takže se po krátké zastávce a sezení ve sněhu už docela klepala zimou. Ani magií by si v tomhle počasí moc nepomohla, protože ovládala jen vítr. To byla spíš krátkodobá úleva a o to horší bylo pak pocítit zase ledový vzduch. "Jestli tam ještě nechceš, tak by bylo fajn si na noc najít nějakou skrýš," dodala pak. Do smečky to nebylo už tak daleko, ale byl to pěkný kousek cesty. Předpokládala, že kdyby teď vyrazili a nespěchali, dorazí tam až někdy v noci. Možná by bylo chytřejší se na noc někde schovat, pořádně vyspat a dojít až druhý den?

// v pohodě :D

Bianca se postupně sama uklidnila. Když řekla všechno, co říct chtěla, cítila se potom o něco lépe. Navíc, při pláči se blbě mluvilo i poslouchalo a tohle byla konverzace, která byla hodně potřeba. Nechtěla kvůli svému rozpoložení říct něco, co by nedomyslela. Už tak se v tom docela ztrácela. Přišlo jí, že spousta věcí se opakuje. Furt to samé, ale nabalovaly se na to i nové věci. Nebo se možná konečně dostávali k tomu jádru všech problémů?
Meinere jí s jejími nejistotami moc nepomohl, pouze poskytl docela hloupou výmluvu. Bianca si povzdechla. "Dobře, tak když si tohle teda řeknu, na chvíli tomu budu věřit. Ale nikdy nemůžu vědět, jestli ten zájem najednou prostě... nezmizel." Jestli byla indikací Meinerova zájmu jeho pouhá přítomnost, potom když ho ztratí, tak prostě odejde? "Co třeba jednou za čas udělat nějaké... gesto. Já nevím, něco jednoduchého. Dát mi kytku, nebo hezkej kámen co najdeš nebo tak něco?" navrhla chabě, protože to znělo hrozně blbě. Meinere na takové věci asi není, odhadovala. Ale nenavrhovala zase nic složitého, co by vlka mohlo odradit. Navíc, jak nad tím tak Bianca přemýšlela, vlastně vůbec netušila jak by se ona měla chovat. "A co..." zadrhla se a lehce ošila, protože se cítila poměrně trapně, že se vůbec ptá. Ale než podstupovat cestu pokus a omyl, bylo lepší se prostě zeptat. Když už u toho téma byli. "Co ty? Jak bych měla svůj zájem vyjadřovat já?" vlastně vůbec netušila, co se mu líbí. Má rád ryby. Měla bych mu lovit ryby? vzpomněla si. To byla asi jediná hmotná věc, kterou by mu mohla darovat aby mu udělala upřímnou radost.
Věděla, že otázky její smrti vždycky nakonec sklouznou k 'co by kdyby' myšlenkám, kterými se nemělo cenu zabývat. Protože už nešlo nic změnit, udělat jinak. A asi byla pravda, že i Meinere na tom měl svůj podíl. Bianca jen nechtěla, aby se vinil, protože z větší části... ani ona sama si za to nemohla. Byla to prostě nešťastná shoda náhod nejspíš. Nebo na ni měl nějaký bůh zrovna pifku, teď už to bylo stejně jedno. Z nějakého divného důvodu se vrátila a musela znovu existovat, i kdyby to chtěla odmítat. Otevřela a zase zavřela tlamu. Na jeho další slova neměla moc co říct. Moc jí nedocházelo, jak traumatické to muselo být z jeho strany, když si to neprožila. Co kdyby to bylo obráceně? Ani na to nechtěla myslet. Taky nemohla zapomenout, i když se o to dlouhou dobu snažila. Vždycky to ale vyplulo ven v nějaké jiné formě a jen jí to způsobilo problémy. Bianca to potřebovala přijmout, což se jí moc nedařilo. Ale začínala dělat malé pokroky, alespoň už byla o své smrti schopná normálně mluvit.
Nějak nemohla uvěřit tomu, co Meinere tvrdil. "Vážně? To je... zvláštní preference," poznamenala podezřívavě. Takže Meinere patřil k vlkům co měli rádi držkaté vlčice? Na to že chtěl neustálý klid to byla docela ironie. Biance se ale ulevilo, protože to znamenalo, že aspoň před ním se nemusela snažit být někým, kým nebyla. Byl to dobrý pocit, vědět, že ji někdo přijme i když se změní.
Čím víc nad tím přemýšlela, tím víc se utvrzovala v tom, že i tohle by měla Saturnovi zmínit. Vlastně se cítila docela dotčeně, že až do poslední chvíle o ničem nevěděla. O vztahu se Sheyou a vlčatech. To byly docela důležité informace. Jak se asi vlčata mají? Určitě už budou velká, pomyslela si ustaraně. Slíbila, že bude dobrá teta a nakonec se těsně po porodu zdejchla a vracela se až teď. Bianca doufala, že její nepřítomnost Saturnovi nepřidělala velké starosti. "To je pravda," přitakala Meinerovi. Vždycky budou se Saturnem sourozenci a to jí nikdo nevezme. Ale měla snad právo cítit se trochu uraženě, ne?
"Chci," přikývla bez zaváhání. Byla si tím jistá... no, asi od začátku. Chtěla to alespoň zkusit. Věděla, že to nemusí vyjít, ale to byl problém budoucí Biancy. "Na zbytek života? To snad přinejlepším, ne?" usmála se lehce. Konečně se alespoň něco vyřešilo. Bianca byla celou dobu tak nějak na vážkách, jaký to mezi sebou tedy mají vztah. A jestli jsou oba na stejné notě. Teď už snad byli, nebo alespoň tušili co si o tom myslí ten druhý, a to prozatím stačilo. Bianca se odhodlala a přešla blíž k Meinerovi. Krátce se mu otřela čenichem o krk a úlevně vydechla do jeho srsti, než se zase odtáhla. Snažila se nedat znát, jaká je jí momentálně zima. Stát na místě v takovém počasí a dokonce si lehat do sněhu nebyl dobrý nápad, a teď se jí to vymstilo.

Meinere se pokusil ostře namítat, ale Bianca raději rychle spustila, co měla na srdci. Nějak to šlo všechno ven, už se nedokázala udržet a tak trochu si to na Meinerovi vybíjela. Měl zrovna tu smůlu, že byl aspoň z části strůjcem jejích problémů, takže se rozhodla mu to taky vetřít do obličeje, protože vlastně nevěděla, co si o tom myslí on. Nikdy nemluvil víc, než musel a dostat z něj něco ohledně jeho vlastních pocitů bylo podobné spíš výslechu, než normální konverzaci.
Bianca byla ale z celé situace dost vystresovaná. Nejdřív mluvila opět o své smrti a návratu, pak odskočila k tomu vyznávání pocitů a nakonec se vrátila zase k tomu, že její smrt by nikomu neuškodila. Přitom se nezapomněla vztekat jako malé vlče, ale nakonec toho rychle nechala, protože jak se vyválela ve sněhu, začala jí být pořádná zima. Po svém výstupu se zvedla ze země a oklepala a trochu zklidnila ten brekot na pouhé popotahování. Na vyslyšení odpovědi se potřebovala trochu připravit, protože netušila, co přijde.
Meinere zopakoval, co už o něm věděla, a stejně se k tomu vždycky vracela. Snažila se to respektovat, ale vadilo jí to. "Já vím. Ale já mám ráda, když se o mě ostatní zajímají. A dávají to nějak najevo. Jak jinak mám poznat, že jim na mně záleží?" Když byl vlk netečný, měl kamennou tvář a ještě k tomu nemluvil, tak co si z toho měla vyvodit? Akorát pak dělala unáhlené závěry a to komplikovalo věci ještě víc. "Ale nechci z tebe ten zájem dolovat otázkami. Pak mi to přijde tak... neupřímné. Nucené," povzdechla si a smutně svěsila uši. Meinere sice říkal, že nelže, ale i tak. Navíc upřímnost byla něco jiného. Bianca chtěla, aby se o ni zajímal sám od sebe, ne aby se musela stále ptát a dožadovat. I malé náznaky stačily, nechtěla toho zase tolik. Nebylo to běžné chování, když měl někdo někoho rád? I kdyby byl sebechladnější?
Pak se Meinere opět rozmluvil o tom bohovi, nebo co to bylo. Po Biančině smrti se zjevil jako by nic a za záchranu celé Gallirei nabízel jednu odpověď, což bylo docela chamtivé. Ale bohové takoví byli, nedávali nic zadarmo a někteří dokonce rádi vlka úplně oškubali. Bianca byla sobecky ráda, že Meinere využil tu jednu otázku pro ni, ale žaludek se jí nepříjemně zhoupl, když přiznal že by ho její smrt sžírala. Vůbec ji nenapadlo, že se z toho celého také viní, protože ji tam dovedl. Lehce se zamračila. "Ale já za tebou skočit nemusela. Bylo to moje rozhodnutí a věděla jsem, že se mi může něco stát. Není to tvoje vina," odpověděla. Všechno mělo svá rizika, i když je pravda, že Bianca měla do té doby s magií dobré zkušenosti. Čekala... možná nějaká zranění nebo tak, ale ne svou smrt. Docela ji to v tomhle ohledu vyděsilo. "Nechci, abys na mně zapomněl," hlesla nakonec. Jakkoliv hrozně to mohlo vyznít že mu vlastně přála utrpení.
Musela potlačit ironický úšklebek, když její změnu v chování popsal Meinere jako oprsklejší. Asi to byla pravda, Bianca už si to dokázala přiznat, což ale neznamenalo, že s tím byla v pořádku. Na jednu stranu měla ráda pozornost a chtěla lásku ostatních, na druhou byla sobec a starala se hlavně o sebe. To nešlo moc dohromady. Chtěla být taky tak obětavá a laskavá jako Launee, Therion a Saturnus. Vyrůstala s nimi, tak proč byla jiná? Naučila se akorát maskovat svou pravou povahu, která nebyla tak milá a hezká. Prudce zvedla hlavu, když Meinere přiznal, že takovou ji má radši. Proč? Však je to změna k horšímu, nechápala. Tyhle vlastnosti nebyly sice vyloženě špatné, ale rozhodně ne dobré. Proč by je někdo oplácel pozitivně? "Budeš mě mít rád, i když budu oprsklá na tebe? A co když jednou řeknu něco co ti opravdu ublíží? Kde je ta hranice mezi oprsklostí a čistým zlem?" Jelikož Bianca nikdy neměla moc filtr a preferovala říkat všechno, co si zrovna myslela nahlas... Netušila, co všechno si může dovolit. Už takhle si přišla, jako že se mění v něco ošklivého, co nikdo nemůže mít rád. Co teprv, až svými slovy opravdu ublíží někomu, na kom jí i záleží?
Saturn a jeho rodina. Bianca věděla, že to co řekla předtím nebyla úplně pravda. "Já vím, stále jsem jeho sestra, ale... už nejsem ta první. Má Sheyu a dvě dcery. Prostě jen chci být pro někoho ta nejdůležitější," povzdechla si a zadívala se na své tlapy. Nechtěla přemýšlet nad otázkami typu 'koho by si Saturn vybral, kdyby šlo do tuhého'. Nebyla na ně správná odpověď, ale Bianca už prostě nebyla jediná, kdo pro něj byl opravdu důležitý. Přidaly se k ní další tváře a byla to trochu nepříjemná změna. Je to žárlivost? Závist? sama netušila, proč ji to vlastně tolik rozhodilo. Možná to bylo tím, jak na ni celý svůj vztah vybalili v napjaté situaci, kdy už měla dost věcí na zpracování. Potřebovala se s tím srovnávat o trochu déle.
"O tom ale nerozhoduješ," oponovala mu. Jedině ona mohla říct, jestli ji někdo zklamal nebo ne. "Nikdy jsem z tebe nebyla zklamaná a ani se toho nebála. Možná jsem byla naštvaná, smutná, ale... já vím, že ne všechno je růžové," zamumlala. Život už jí několikrát dal pěknou facku a věci vlastně skoro nikdy nešly podle toho, jak si vysnila. A věděla, že se vztahy je to ještě složitější, nejen s těmi romantickými. "Navíc, pokud to nebude fungovat, nebude to jenom tvoje vina. Taky... můžu já nakonec zklamat tebe." Každý měl své mouchy, i Bianca. A nic nebylo vždycky jen černobílé.

<< Středozemka (přes Esíčka)

Bianca si zase přivodila špatnou náladu díky dotíravým myšlenkám. Jak dlouho je snášela? Od doby co zemřela? Ne, potom jsem byla jen zmatená. Byla pravda, že tím to začalo, ale do takovéhle podoby to dotáhla potom, co ji Meinere poprvé odmítl. Tak proč se to teď nelepšilo? Řekl přeci, že ji má rád a že s ní chce být. Ale Bianca už si připadala rozbitá, možná se sama chtěla sabotovat, protože si to štěstí podle sebe nezasloužila. A stejně po něm prahla. Bylo to jako začarovaný kruh.
Z frustrace se začala vztekat a přitom vypustila napovrch i svoje niterní myšlenky. Ty, které neměl nikdo slyšet, ty kterými se mohla užírat jen ona sama. Meinere se zastavil a ona taky. Cukla sebou, když slyšela jak zní jeho hlas. Zlobí se? nikdy ho takhle asi nezažila, ale vypadalo to, že je naštvaný. Na ni. "Já..." hlesla a rozklepala se. Chtěla říct, že to tak nemyslela, ale... nebyla to pravda. Myslela každé slovo, které řekla. Opravdu věřila, že by bylo lepší kdyby zůstala mrtvá. Z nějakého důvodu se to snad stalo ne? Smrt byla přirozená, každý měl jednou zemřít, a většinou nenávratně. Jestli tam tenkrát neměla umřít, tak proč? A proč se pak zase vrátila? "Máš pravdu." Co Meinere říkal, bylo opravdu to, co si myslela. On i Saturn by její smrt zvládli, přenesli se přes to a žili by dál. Bianca nikdy nebrala v potaz jejich pocity do té míry, aby cítila něco jiného, než provinilost nad svými činy a myšlenkami. Volila vlastní pohodlí před jejich. Jsem jen sobecká zrůda. Nezasloužím si druhou šanci, pomyslela si a do očí se jí navalily slzy. "Kdybych zůstala mrtvá, bylo by mi to jedno. A vy byste na mě po čase zapomněli. Co jsi chtěl dělat, hledat mě do nekonečna? I kdybys věděl, že se nikdy nevrátím?" zeptala se. Samozřejmě chtěla, aby ji Meinere nikdy nepřestal hledat, ale taky věděla, že takhle to v realitě není. Čas ty pocity otupí a zbyla by z ní jenom vzpomínka. "A jsi rád, když mě teď vidíš? Kdo ví, co se to vlastně vrátilo. Co když je pravá Bianca pryč a místo ní tu bude chodit jen nějaká zlomená troska," zavzlykala hlasitě a praštila sebou do sněhu. Schoulila se do klubíčka a prostě jen brečela, poměrně tiše, ale dost očividně.
Chvíli tam takhle ležela, než se uklidnila natolik, aby mohla zase mluvit. "Když jsi mě nechal v úkrytu a odešel, Saturn a Sheya přivedli na svět vlčata. Víš jaký to byl pocit tam u toho stát? Ty jsi byl pryč a Saturn si našel novou rodinu. Kdybych v tu chvíli zmizela, nikdo by se nezajímal..." zašeptala tiše, než se spustilo nové kolo slz a pláče. "A pak se zase objevíš a tvrdíš, že mě máš rád, ale i tak chceš odejít a toulat se sám. Já nevím, co si mám myslet. Jak moc důležitá pro tebe teda jsem? Já... já nechci být znovu opuštěná, Meinere."

Prvně chci moc poděkovat za skvělou akci se skvělými odměnami. I když, občas to byl boj splnit s Odinem každý den, nebo se stresovat, jestli jsem někde něco nevynechala

. Kalendář byl super a Styx má můj velký obdiv, že se do toho takhle sama pustila

BIANCA
Za Biancu poprosím toto:
2 hvězdičky do magie - emoce
vymaxování 1 magie - počasí
2 hvězdičky do vlastností - taktika lovu
50 % sleva na speciální magii

ODIN
Za Odina mám splněno vše, poprosím tyto odměny:
Měna celkem:
75 mušlí
15 perel
45 drahokamů
75 oblázků
45 květin
15 křišťálů

Magie, vlastnosti:
magie od Života bez hvězd - voda
magie od Smrti bez hvězd - neviditelnost
2 hvězdičky do magie - příkaz
vymaxování 1 magie - elektřina
2 hvězdičky do vlastností - síla
vymaxování 1 vlastnosti - vytrvalost

Slevy a to ostatní:
50 % sleva na speciální magii
50 % sleva na modifikace
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
Drag
Vlčecí pitíčko
Lesní strážce - upřesním později

ALKAIRAN
Za Kaie prosím tyto odměny:
magie od Života bez hvězd - iluze
magie od Smrti bez hvězd - halucinace
2 hvězdičky do magie - iluze
vymaxování 1 magie - myšlenky
vymaxování 1 vlastnosti - rychlost
50 % sleva na speciální magii
50 % sleva na modifikace

Přidáno.

3/10
23. Ozdob strom
Stále se nacházela v lese. Sama. Jindy by jí ta samota vadila a rychle by se vydala hledat někoho, s kým by mohla trávit čas. Preferovala společnost. Ale tentokrát byla samota uklidňující. Bianca netušila, čím to je. Jestli byl les nějak kouzelný, nebo jestli to bylo zimou a tou atmosférou. Každopádně jí to protentokrát nevadilo, proto také neodešla.
Procházela se a přemýšlela nad různými věcmi. Ne nad těmi, které ji tížily, spíš vzpomínala na lepší časy nebo prostě myslela na hlouposti. Zaujalo ji, že se najednou ocitla před malým jehličnanem. V tomhle lese byly spíš listnaté stromy, jejichž koruny teď zely prázdnotou. A pokud už viděla nějaký jehličnan, byl to starý a urostlý strom. Ne jako tenhle maličký, jako by se sem vůbec nehodil. Jestlipak si taky připadá odlišný? pomyslela si a pak zavrtěla hlavou. Co mě to vůbec napadlo? Stromy určitě nemají city. Zaobírat se tím, jestli si strom přijde jiný než ostatní bylo... Možná vážně byla mentálně jinde. Ale nedalo jí to. I když věděla, jak hloupé její myšlenky jsou. Začala sbírat okolní popadané šišky, jelikož si všimla, že malý stromek skoro žádné nemá. Opatrně je poskládala na jeho nižší větve. Dole kmen obrovnala stejně velkými kameny a odnesla bordel z okolí, aby bylo kolem stromu čisto. "Chce to ještě něco," zamyslela se. Stále to vypadalo tak nějak chudě. O kousek odběhla a začala hrabat. Musela udělat dolíky na několika místech, než se jí podařilo pod sněhem najít mech. Jako jediný byl ještě poměrně zelený a vypadal dobře. Pár kousků odnosila ke stromu a taky je rozmístila po větvích. Strom teď vypadal stále jinak, ale aspoň byl pěkně nazdobený. Jestlipak se teď cítí aspoň hezky? zkroutila tlamu do mírného úsměvu a už se ani nepozastavovala nad tím, že stromy vážně nemají pocity.