Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meinere asi nějak nepochopil její otázku, která možná doopravdy vyzněla hloupě. No, Bianca to přikládala svému zmatení. "Ne, tak jsem to nemyslela. Vypadal jsi... vyvedený z míry," opravila se. Když se to všechno dělo, soustředila se hlavně na sebe a svou bolest a pak na Alastora, kterého se chtěla co nejrychleji zbavit. Ale když si to vybavila znovu, uvědomila si, že Meinera takhle rozhozeného asi ještě neviděla. Na to jak byl fyzicky nekonfliktní dokonce proti vlkovi použil magii, a dost hrubě. "Já jsem v pořádku. Ta bolest po chvilce přestala a teď už nic necítím," odpověděla a trochu se usmála. Už to bylo v pohodě, všechno se vrátilo do normálu. Snad. "Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím divnější mi to všechno přijde. Jako by všem najednou přeplo," lehce nervózně se zasmála. Rozhodně to nebyla normální situace. "Stalo se ti někdy už něco podobného?" zeptala se pak zvědavě Meinera. Byl z celé té skupinky relativně nejklidnější a docela Alastora zpacifikoval. Zatímco ona se utápěla v psychické i fyzické bolesti, Saturn utekl a Nemesis na všechny křičel. Páni, to byl vážně chaos.
Nemohla jinak, než trochu zkazit zlepšující se náladu. Byla si docela jistá, že její předešlé obavy byly naprosto hloupé, nepodložené a vůbec paranoidní, ale... Nemohla se jich zbavit. A věděla, že pokud to neřekne teď, řekne to někdy v budoucnu, akorát že se při tom jako bonus sesype. Vždycky, když svoje pocity držela dlouho pod pokličkou tak se to stalo. Takže na Meinera vybalila docela nepříjemnou otázku. A naštěstí dostala odpověď, kterou chtěla slyšet. Viditelně si oddechla a uvolnila se. Až přitom si všimla, jak napružená doteď byla. "Dobře, máš pravdu, věřím ti. Jen jsem... dost mě to všechno zaskočilo a bála jsem se, že bych tě mohla ztratit," zamumlala rychle a uhnula pohledem.

Bianca se soustředila hlavně na sebe, svůj vztek a zmatení. Když se ale trochu uklidnila, vůbec nechápala, co se to tam stalo. Co to mělo znamenat? zamračila se. Ten Alastor byl divný, Nemesise taky skoro nepoznávala. Hlavně ani netušila, co tu dělali. Přišli za Saturnem nebo za ní? Chtěli se přidat do smečky nebo jen tak pozdravit? Teď nemá cenu nad tím přemýšlet, zavrtěla pak hlavou. Situace se docela vyhrotila a Bianca by byla radši, kdyby ti dva zmizeli a minimálně nějaký čas se tu neukazovali. Trochu ji ale mrzelo, jak to všechno dopadlo.
Když si věci aspoň trochu urovnala v hlavě, zaměřila se na Meinera. Vypadal... zamlkleji než obvykle. Asi ho to taky dost rozhodilo, a vlastně se mu ani nedivila. Ale víc ji zajímalo, co s ní chtěl řešit. "Oh, aha," hlesla když se přiznal, že to byla jen záminka jak se dostat pryč. "A už je ti líp?" zeptala se, protože Meinere ještě před chvílí nevypadal moc v pohodě. Přisedla si k němu a krátce se o něj otřela, spíš i pro svoje vlastní uklidnění. Stále jí na mozku hlodaly ty obavy, které ji tam přepadly. Jakmile na to jednou pomyslela, nemohla se toho zbavit, i když už si našla spoustu logických protiargumentů. Meinere očividně Alastora nechtěl ani ve své blízkosti, ale co kdyby to byl někdo jiný? "Hm... co bys dělal, kdyby byl Alastor vlčice?" vymáčkla se nakonec nejistě. Zachoval by se stejně? "Nechtěl bys... neopustil bys mě pro někoho jiného, že ne?" Třeba i tohle byl jeden z důvodů, proč chtěl Meinere odejít ze smečky. Co když si chtěl venku najít nějakou jinou?

Bianca se zaměřovala na mechovou magii a ze soustředění ji vytrhl až Nemesisův výkřik. Uvědomila si, že už necítí takovou bolest hlavy a Alastor je bezpečně zpacifikován. Sevřený kořenem a zapuštěný do země. Bianca sebou škubla a přestala magii používat. To už stačí, snažila se uklidnit. Netušila, co to do ní najednou vjelo, že na vlka tak podle zaútočila, když už byl vlastně znehybněný Meinerem. Ale výčitky z toho neměla, stále na hnědého zamračeně koukala. Podle jejího by neměl být v lese vítán. Nemesis se ho mezitím snažil vyhrabat a Saturn je jen popohnal pryč, než se sám zdejchnul mezi stromy.
Než se Bianca stihla taky nějak vyjádřit, Meinere jí prostě zastoupil pohled na ty dva co tu zbyli a donutil ji otočit a jít pryč. Bianca jen mrskla poslední vražedný pohled směrem k dvojici, než se s odfrknutím rozešla hlouběji do lesa. Celá tahle situace se jí nelíbila, ale asi bylo chytré se jít někam zchladit a uklidnit, než se pokusí to vyřešit.
"Jo, v pohodě," odpověděla Meinerovi, ale v pohodě se necítila. Tedy, hlava už ji nebolela, ale zato byla pěkně vyvedená z míry. "Co jsi se mnou chtěl řešit?" zeptala se nervózně. Bylo to něco ohledně jejich vztahu? Co když všechny její obavy byly nakonec pravdivé?

Nic nešlo podle plánu a situace se nelepšila, co víc, spíš se zhoršovala. Všichni byli najednou napružení a nesví a strůjcem toho všeho byl ten hnědý. Jako by nestačilo, že Bianca o něm už předtím neměla dobré mínění, teď si to rozhodně pokazil. Vlkovi to ale očividně bylo jedno, protože měl oči jen pro Meinera a ostatní úspěšně ignoroval, i když na něj mluvili nebo se ho snažili udržet od černobílého dál. Kdykoliv otevřel tlamu a Meinerovi něco řekl, Bianca měla pocit, že vyskočí z kůže.
V jednu chvíli to vypadalo, že se snad Alastor vzpamatoval a od Meinera se na pár kroků vzdálil. Pak se ale zmateně a možná trochu naštvaně rozhlížel kolem, takže Biance došlo, že to byla práce něčí magie. Dál ale ani přemýšlet nemohla, protože měla pocit, že se jí hlava rozskočí bolestí. "Auu!" zakňučela a do očí jí vhrkly slzy. Byla to hrozná bolest a přišla dost nečekaně, až se jí před očima na chvíli zatmělo. Matně vnímala, jak Saturn hnědého prosí aby toho nechal. Jistě, že je to jeho práce. Pak se do toho vložil i Meinere a nakonec se obrátil na ni a něco říkal, ale Bianca mu nerozuměla. "Hrozně to bolí," zakňučela znovu, přikrčila se a snažila se tlapami zakrýt hlavu, jako by to snad mělo pomoct. "Ať to přestane!" Cítila se tak bezmocně, jako vždycky, když byla v podobné situaci. Všichni si tu očividně hráli s magiemi a ona to schytávala. Je to jeho vina! z pod tlapy střelila jeden nenávistný pohled k hnědému a byla překvapená, když uviděla, že je stažený k zemi kořenem. Zaslouží si to! byla další myšlenka. Ani jí ho nebylo líto, i když byl asi v dost bolestivé pozici. Doufala, že takhle zůstane už navždycky. Ne, nejlepší by bylo kdyby odešel a už nikdy sem do lesa nevkročil. Nechtěla ho tady už nikdy vidět, a pozitivní na tom bylo, že byla alfa. Bylo jedno, jestli to byl Saturnův kamarád, bývalý kamarád nebo co vlastně. "Chci aby zmizel," zamumlala tiše. A vyslyšel ji někdo, od koho by to nečekala. Tedy, spíš něco. Mech pod Alastorem se nejdřív rozvlnil a pak začal pomalu zapouštět jeho nohy. Biance stále třeštila hlava, takže se hnědý potápěl velmi pomalu a vlnění se občas přeneslo i k jiným vlkům, ale účel to plnilo. I kdyby ho tady měla pohřbít a po zbytek života žít s myšlenkou, že mu šlape po hrobě, v tuhle chvíli by to udělala.

Bianca se od skupinky sice vzdalovala, ale nebyla zase tak daleko aby neslyšela, co si vlci povídají. Hnědák se jí představil jako Alastor, co má bratra Siriuse. Ovšem řekl to s tak velkým nezájmem, že si Bianca přála, aby mohla vzít svou otázku zpět. Chtěla ale zase vědět, s kým má tu čest. Alastor a Sirius, zamračila se ve snaze si ta jména přiřadit. Určitě je obě už slyšela, tím si byla jistá. Muselo to být když jsem byla malá. A pak jí to docvaklo. Byli to vlci, co tu i s rodiči jeden čas žili, ale pak se beze slova vypařili. Něco jako Jamie a Lorenzo, byli tu všichni ve stejný čas a pak se po nich slehla zem. Ale zrovna o Alastorovi měla Bianca nějaké poědomí, a vůbec to nebylo nic hezkého. Pamatovala si, že byl Saturnův kamarád, a jak byl pak bratr zničený, když tenhle hnědák beze slova odešel. Bianca se začínala lehce ježit. Nejenom, že ten vlk ublížil Saturnovi, ale teď měl zálusk i na Meinera?! Co to mělo znamenat?
Na rozhovor s Nemesisem už neměla náladu ani mentální kapacitu. A šedivý se o ni momentálně taky nezajímal. Snažil se Alastora přesvědčit, aby se s ním šel projít, ale moc se mu to nedařilo. Hnědý vlk se neustále lísal na Meinera a Bianca začínala hodně žárlit. Ale nebyla si jistá, jestli by vůbec měla něco dělat. Mohla zasáhnout? Meinere přeci chtěl udržet jejich vztah jako tajemství. Nechce se se mnou na veřejnosti paktovat, prolétlo jí hlavou bolestně. Sice si všimla, že z Alastorova chování taky není nadšený, ale copak na tom záleželo? Kdybych teď něco takového zkusila já, taky by mě chtěl odehnat? lehce se zatřásla.
Její pozornost trochu odpoutal Saturn, který s ní chtěl obejít hranice. Ale Bianca momentálně ani nemohla pomyslet na nějakou procházku, nechtěla tu nechávat Meinera s Alastorem a Nemesisem samotné. To rozhodně ne. Zároveň byla ale najednou zbabělá a nedokázala proti tomu, co se tu odehrávalo zakročit. Tolik k nově posbíranému sebevědomí a sebejistotě. Teď se nezmohla na nic, jen tam blbě stála, pohled jí těkal od vlka k vlku a srst za krkem se jí neustále ježila, jak byla ze situace vykolejená. Naštěstí nebo naneštěstí se ozval i Meinere, že s ní chce řešit něco soukromého a pak že ji vezme na vzduch. Dobrý. Dobrý, ještě chce být radši v mojí přítomnosti, než s ním, krátce přikývla, i když se cítila jako kdyby nutila černobílého vybírat mezi dvěma špatnými možnostmi. A on si prostě jen vybral to menší zlo.

Na Saturnovu poznámku pouze přikývla, sama tu nechtěla vlčici nechávat o samotě. Ale teď se to taky jaksi nehodilo. Sešla se tu dost podivná skupinka a vypadalo to, že všichni si mají co říct a Bianca nechtěla být vynechána. Phantasia ještě počká. Nebo může přijít příště, pomyslně nad problémem mávla tlapou. Neměla v plánu se vlčici vyloženě vnucovat, když už byla jednou odmítnutá. Na to si Phantasia až moc rýpla do jejího ega.
Nemesis svou změnu svedl na to, že prostě vyrostl. Bianca přikývla, přeci jen se naposled viděli jako vlčata a každý se v dospělosti trochu změnil. Jen... ty změny nebývaly tak drastické. Nemesisův vyhublý vzhled byl trochu znepokojivý, ale nechtěla se ptát takhle veřejně. Navíc pak prohlásil, že se měl skvěle a držel se dobré společnosti. "Ehm, a ty jsi?" odkašlala si Bianca, když Nemesis očividně poukazoval na hnědého. "Přijdeš mi povědomý, ale asi jsme se nikdy nepředstavili. Já jsem Bianca," pousmála se lehce nervózně. Kdo ví proč se jí tahle situace přestávala líbit. Nemesis na hnědého divně zíral a očividně už neměl moc náladu na rozhovor, Biancu trochu bodlo u srdíčka, ale respektovala to. Nemesis byl kamarád z dětství a neviděli se tak dlouho, že si asi neměli už moc co říct. A sama na tom nesla vinu, když se ho nikdy nepokusila vyhledat.
Jakmile se začala cítit nekomfortně, měla chuť utéct. Začala od skupinky nenápadně couvat, ale všiml si jí Saturn. A měl trochu pochopení, kdy jí nabídl obchůzku hranic. A zároveň přitom chtěl řešit to, co mu přišla říct. Eh, ajo... Bianca se krátce zašklebila, protože na to úplně zapomněla. Meinerův odchod ze smečky. Její možný odchod ze smečky. Ale teď jí přišlo, že na to vážně není vhodná doba. Čekala, že sem přijde a les bude stejně tichý a klidný, jako vždycky, ale nebylo tomu tak. Biance se to nechtělo rozebírat teď, když tu měli tolik návštěvníků. Navíc... veškeré odhodlání, co po cestě nastřádala ji náhle opustilo. Netušila, co vlastně chce. Mám mu to vůbec říkat? Nedělám chybu? Z celé té nejistoty se jí udělal v krku takový knedlík, že chvíli nedokázala vydat ani hlásku.
A přesně ta chvíle stačila na to, aby zaregistrovala, jak hnědý vlk něco šeptá Meinerovi a kouká na něj oddaným pohledem. Biance vystřelil mráz po zádech. Ne, nope, absolutně ne! Netušila, co má hnědák najednou za problém, ale vůbec se jí to nelíbilo. Pak se ale zarazila. Mám vůbec právo se do toho míchat? projelo jí hlavou. Meinere... co kdyby mu bylo líp s tím hnědým? A vůbec, s kýmkoli jiným? Při té představě se otřásla a z tranzu ji vytrhla až Meinerova slova, že s ní chce řešit něco soukromého. Taky? Co teď? pohledem střelila po Saturnovi a pak zpátky na černobílého. "Eeh... Já... já nevím," zakoktala směrem k bratrovi odpověď, na kterou si musel docela počkat, protože Bianca nestíhlala pobírat všechno, co se kolem dělo.

Bianca byla z nové společnosti lehce zmatená. Tolik vlků pohromadě nezažila... no, už delší dobu. Tím víc ji překvapilo, když jeden z nich byl její kamarád z dětství, kterého už dlouho neviděla. Stihla ho ale sotva pozdravit, než věnovala svou pozornost bratrovi, který se ptal na alfa věci. "Byla... asi netušila, co chce?" pokrčila rameny na jeho otázku. "Nejdřív se vyptávala co smečka obnáší a jak se do ní dostat, ale pak odmítla s tím, že jen počká na hranici a pak odejde." Bianca s chováním Phantasie nebyla moc spokojená. Vlčice se zdála sice milá, ale taky dost nerozvážná a Bianca se cítila trochu uraženě, že její nabídku odmítla. Rozhodně by byla raději, kdyby z lesa odešla úplně, ale zase nechtěla být tak krutá a vyhánět vlčici v téhle zimě.
Pak se obrátila zase na Nemesise, který se vyptával jak jde život. Vzhledově se možná změnil, ale povahou moc ne. Bianca si trochu oddechla, protože to byl rozhodně šok, když ho poprvé spatřila. "No... jde to," vysoukala ze sebe výmluvný úsměv. Teď se jí věci zdály trochu lepší. Kdyby se na tohle ptal před pár měsíci, odpověď by asi byla dost jiná. "Stalo se toho dost, od doby co jsme se neviděli. Koukám, že i ty ses docela změnil," poznamenala stále lehce překvapeně. "Jak se ti dařilo?" zeptala se na oplátku. Byla z toho ale trochu nervózní. Chtěla si s Nemesisem promluvit trochu soukroměji, neměla úplně ve zvyku slepičit svoje tajemství na veřejnosti. I když tady byla většina vlků, které znala, stále netušila, kdo je ten, co přišel s Nemesisem. Očividně ale znal Saturna a jak se ukázalo tak i Meinera. Bianca po černobílém střelila tázavý pohled, když mu hnědý vlk za něco děkoval. Odkud se znají? A za co děkuje? najednou se cítila trochu vynechaně. Jako jediná snad netušila, o co tu jde, nebo jí to tak alespoň připadalo. Začínala pochybovat nad tím, jestli by tu vůbec měla být. Všechno se najednou začínalo hroutit, veškerá její odvaha promluvit si se Saturnem, dokonce i sebejistota v tom, co cítí k Meinerovi. Nepříjemně se ošila a trochu od skupinky ucouvla.

Bianca si povzdechla. Meinere už jí několikrát říkal, ať si dělá co chce, že je přeci na té nejvyšší pozici a ostatní musí poslouchat, i když se jim to nebude líbit. Ale jí to bylo trochu proti srsti. Měla nějaké představy o tom, jak by alfa měla vypadat a sama do nich nezapadala. Nebylo pak lepší tu pozici opustit a dělat si co chce bez výčitek nebo starostí? Nebo to prostě všechno hodit za hlavu, pomyslela si. Možná by to mohla zkusit a rozhodnout se až pak? Podle toho jak jí to půjde a jak se na to bude zbytek smečky tvářit. Nechtěla být pokrytecká a přiznávala si, že na ostatních jí tolik nezáleží, ale členové smečky byli jiní. Tohle bylo jediné místo, kde se cítila dobře, ale zároveň se bála být sama sebou.
Už tohle téma ale víc nekomentovala, protože se přiblížili k Saturnovi a dvěma vlkům. Oba měli povědomé pachy, ale Bianca si je zaboha nemohla přiřadit ke jménům. Asi je to už dávno, co jsem je potkala? Nebo si to jen vymýšlím? zamračila se lehce. Víc si cizince prohlédla. Jeden byl hnědý, velký a chlupatý. Ten druhý byl malý a vypadal poměrně... uboze. Přišli taky žádat o azyl nebo místo ve smečce? napadlo ji. Minimálně ten šedivý vypadal, že by se mu smečka šikla.
Ke skupince přišla zrovna ve chvíli, kdy ten šedivý mumlal něco o černobílém. A v tom ji to trklo, ten hlas. "Nemesisi?" zamumlala nevěřícně a šokovaně vyvalila oči. Vůbec by ho nepoznala, vypadal tak jinak. Zblízka si dokonce všimla, že má nějaké divné věci na obličeji. Páni. Co tu ale dělá? matně si pamatovala, že smečku měl. Dokonce byl synem alfa páru. Ale byla pravda, že to už bylo několik let, kdy se naposledy viděli. Cítila se ohledně toho docela provinile.
Než si vůbec promyslela, na co by se měla Nemesise zeptat jako první, ozval se Saturnus. "Byla... trochu zvláštní, ale nemyslím si, že je nebezpečná," napůl odsouhlasila Meinerovu poznámku. "Přišla se schovat do lesa před zimou. Dovolila jsem jí aby zůstala na hranicích a až odejde tak ať zavyje," shrnula celou situaci s Phantasií. Doufala, že Saturn nebude mít k jejímu přístupu výhrady.

Bianca - ovlivnění pocitů
Odin - něco drsného
Alkairan - nové přátelství

Vzhled - Coffee
Povaha - Mitsurugi

Vzhled - Zed
Povaha - Dipsi

Vzhled - Dipsi
Povaha - Dipsi

Meinere se najednou znovu zajímal, jestli smečku opustí s ním nebo ne. Bianca tu otázku nečekala, rozhodně ne teď, a navíc ani netušila, co odpovědět. Sama si nebyla jistá tím, co chce dělat. Ale černobílý se taky nenechal odbýt nepřímou odpovědí, kterou ze sebe vysoukala. "No... Já se nikdy jako alfa nechovala. Ani nevím, jak bych správně měla," začala. Launee a Therion pro ni byli spíš rodiče, než alfy. Skylieth si moc nepamatovala a nikdy s ní moc nemluvila, takže vlastně netušila, jak se alfy normálně k vlkům ve smečce chovají. Ale přišlo jí, že ona to dělá špatně. "Třeba teď... nejdřív jsem se s tou vlčicí ani nechtěla zabývat. Pak jsem ji chtěla vyhodit, ale nakonec jsem ji tu nechala jen tak bez dozoru. Co když to bylo špatné rozhodnutí?" vyslovila svoje obavy nahlas. "Nelíbí se mi ta zodpovědnost, kterou bych měla mít," povzdechla si pak. Nechtěla udělat nějaký přešlap a způsobit tím problémy ostatním ve smečce.
K Saturnovi to nebylo ani tak daleko. Po chvíli už Bianca slyšela hlasy a cítila povědomé pachy. I když ještě netušila, komu patří, byla si jistá, že se s nimi už někdy setkala. Takže někdo známý? zarazila se. Než nad tím ale mohla popřemýšlet víc, Meinere měl ještě pár poznámek. "To dává smysl," přikývla. Také nad tím přemýšlela a teď se jí upřímně moc odcházet nechtělo. Zima byla docela tuhá. Navíc si byla docela jistá, že i kdyby nakonec měla odejít, Saturn by ji přes zimu určitě nevyhnal.

Phantasia se do smečky nechtěla přidat, ale Bianca bylo najednou blbé ji bez slitování vykopnout z lesa. Přeci jen byla docela tuhá zima a s vlčicí vedla docela přátelský rozhovor. I když se Phantasia zdála trošku divná, nevypadala nebezpečně. Spíš ztraceně. Snad to není chyba, Bianca se lehce zamračila. Nakonec jí totiž dovolila pobýt na hranicích lesa, i když v okolí bylo určitě lesů víc. Možná jsem ji měla poslat vedle, povzdechla si pak, ale už nechtěla svoje rozhodnutí měnit, aby nevyzněla jako hlupák. Musela prostě doufat, že se ve vlčici nespletla. Dala jí ještě pár instrukcí a když Phantasia přikývla a poděkovala, Bianca se zase sebrala a zamířila za Saturnem. Konečně.
Stále si v hlavě převracela, jestli se zachovala správně. Jiné smečky určitě cizince takhle v lese nenechávaly, ne? Z přemýšlení ji vytrhl až Meinerův hlas. Tak nějak nečekala, že teď promluví, když tak dlouho mlčel. A už vůbec, že se zeptá zrovna na tohle. Zarazila se, dokonce zastavila a chvíli jen tupě koukala na svoje tlapy. "Eh..." netušila, co by na to měla říct. "Asi. Já upřímně nevím, co mám dělat," přiznala nakonec. Chtěla nejprve slyšet Saturnův názor, protože přeci jen byl taky alfa a měl k tomu co říct. "Navíc mi to stejně nejde," zamumlala pak ještě. Co když se Phantasia stejně vkrade do úkrytu? Mohla by jim ukrást zimní zásoby nebo někoho zranit. A ona ji tu jen tak nechala bez dozoru.

Phantasia se o své bývalé smečce už moc nerozmluvila. Bianca byla z jejích slov stále zmatená, ale rozhodla se nakonec nerýpat. Nechtěla se tu s Phantasií vykecávat dlouho, proto i vlčici nabídla a popsala dvě možnosti, které byla ochotna jí dát. Přidat se do smečky nebo zůstat v klidu na hranicích. Vyhodnotila, že Phantasia nejspíš nebude nebezpečná, doufala že se s tímhle tvrzením nesekla a nevymstí se jí to. Pak vlčici pobídla, aby si konečně vybrala, co chce dělat. Zatím tu jen tak postávaly a nechápavě na sebe koukaly, ani jedna očividně netušila co dělat a tahle situace pro ně byla nová. Meinere taky nebyl nápomocný, takže Bianca prostě konala jak uznala za vhodné.
Phantasia chvíli přešlapovala na místě, než z ní vylezlo něco kloudného. Biancu ta odpověď tedy moc nepotěšila, ale nemohla si stěžovat. Nechtěla vlky nutit, aby se do smečky přidali, to by moc nekorespondovalo s celou ideologií Mechového lesa. Bylo to místo kde každá duše nalezne úkryt a snad trochu pochopení. Vlci by se tu měli cítit bezpečně, ne špatně. "Dobře," vydechla trochu mrzutě. "Až budeš odcházet, dej prosím vědět, ať vím, co se děje," požádala ji ještě. Mohla sice poznat její odchod podle pachu, ale když Phantasia při odchodu zavyje, určitě to bude efektivnější. "Já musím jít řešit ještě jiné věci, takže... chovej se tu jako doma. Ale do středu lesa prosím nechoď," připomněla podruhé, než se otočila a pohledem naznačila Meinerovi, že je čas jít. Vyrazila rovnou za Saturnem a jeho skupinou.