Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moc si nepamatovala, co se dělo a to se jí vůbec nelíbilo. Navíc Biance bylo vážně zle a netušila z čeho. Ale všechno to začalo, když sem přišli, proto chtěla zmizet pryč. I když jí bylo tak zle, že by se nejraději někde schoulila do klubíčka a ani se nehnula. Donutila se ale vstát a vyburcovat Meinera, který sotva vnímal. I ona měla upřímný problém na něj mluvit a dávat slova do vět. Nakonec ji ale pochopil a poslechl. Souhlasil s odchodem.
To všechno bylo hezké, ale jak přišlo na samotný odchod, už to tak růžové nebylo. Oba dva se stěží zvedli a pak prostě klopýtali a motali se skrz celou louku. Bianca několikrát zakopla a málem si dala na tlamu, proto se pak snažila jít pomaleji a pomaleji. Z pohledu někoho jiného se snad musela táhnout jako šnek, a ještě se přitom vtipně kymácela. Ale snažila se. Po očku kontrolovala kde je Meinere a snažila se s ním držet krok.
Jakmile odešli z louky, chvíli ještě trvalo, než se jakž takž přestala motat. Připadala si, jako by snad neuměla chodit a musela se to za tu krátkou cestu učit jako poprvé. Co to mělo být? pomyslela si ustaraně. Zase nějaké magické hrátky? Dělal si z nich někdo srandu, nebo byli zrovna na špatném místě ve špatný čas? Nechtěla to ani zjišťovat. Hlavně doufala, že se z toho divného oparu dostane co nejdříve a všechno bude zase normální. "Meinere, není mi nějak dobře," přiznala se po chvíli. Žaludek měla jako na vodě, a jeho obsah se dožadoval vypuštění. Naštěstí to zatím nějak ustávala, ale netušila, jestli to zvládne delší dobu, pokud to bude trvat.

>> Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Bianca se začala cítit nějak zvláštně, ale projednou z toho ani nebyla znepokojená. Mohly za to okolní květiny, což jí ale vůbec nedocházelo a ve výsledku ji to ani netrápilo. Docela si ten divný pocit užívala, jako by měla trochu zastřenou mysl a všechno bylo najednou tak veselé a hezké. Nějak okrajově vnímala i Meinera a to, že byl asi v podobném stavu.
Když k němu udělala krok, zjistila že stát na vlastních nohou je dost složitá věc a tak se o něj rozhodla opírat. Nebyl na tom ale o moc lépe, než ona. Takže se nebylo čemu divit, když oba po chvíli vrávorání spadli do trávy a květin. V tu chvíli Bianca už docela přestávala vnímat, co se s ní a kolem ní děje. Jen civěla na oblohu a hlavou jí projela krátká myšlenka, že už je noc, že ten čas nějak rychle utekl. Měla pocit, jako by tu stála jen chvíli, ale asi tomu tak nebylo. Trochu se zarazila a snažila se vzpamatovat, ale nešlo to. "Meinere?" matně vnímala, jak na ni černobílý volá a snažila se mu odpovědět. Nějak netušila, kde je nahoře a kde dole, proto vyhledala Meinerův dotek, který byl momentálně jedinou jistotou.
Když rozlepila oči, byl už zase den. Mozek měla stále zastřený a nevěděla, co je sen a co realita. Jistá si ale byla tím, že ji nehorázně bolí hlava a je jí celkově nějak divně. A tentokrát už to nebyla příjemná divnost. Měla z toho naopak trochu strach. Moc se jí nelíbilo, že vlastně netušila co se dělo, neměla nad sebou kontrolu. "Měli, měli bychom odtud zmizet," zamumlala a tlapou šťouchla do černobílého, který ležel vedle. Všechno začalo, když dorazili na tuhle podivnou louku, možná že to přestane, když půjdou pryč?

Meinere celou tu situaci už nijak nekomentoval. Možná neměl co říct, možná jen respektoval Biančino přání o tom nemluvit. Každopádně tohle teď chtěla posunout kamsi dozadu do hlavy a soustředit se na jiné věci. Proto odvedla konverzaci ke Styx. Možná v tom byla i kapka žárlivosti, kterou si nechtěla přiznat, ale Meinere potvrdil, že druhou vlčici zase tak rád nemá. To Biance stačilo ke spokojenému úsměvu.
To už ale dorazili k poli plnému divných květin. Biance začínalo být nějak zvláštně, ale zprvu jí napadalo, že to možná bude únavou, nebo třeba hladem. Rozhodně si svůj stav nespojila se zvláštní vůní, která se polem táhla. Možná by na to přišla, kdyby se jí najednou nezačal zamlžovat mozek, potom už měla problém se soustředit na cokoli. Meinere se najednou zastavil, tak zabrzdila taky, ale měla pocit jako by najednou nemohla ovládat své pohyby. Jako kdyby ji z části řídil i někdo jiný. Bylo složité jen zvednout tlapu do vzduchu, natož jít dál. Meinere zahlásil, že je mu taky nějak divně. Jindy by to bylo asi dost podezřelé a děsivé zjištění, ale Biance se vlastně ulevilo, že není jediná. "Mně... mně asi taky," zamumlala nazpět. Svět se začínal trochu točit a tak chvilku balancovala na místě, než ji nenapadlo nic lepšího a přimotala se k Meinerovi, o kterého se opřela. "Budeš můj kámen?" zeptala se a následně se hloupě zachichotala, protože jí to najednou přišlo náramně vtipné. Neměl na to třeba i nějakou magii? Možné to bylo, ovládal jich dost.

<< Vřesový palouk (přes Kiërb)

Nechtěla si kazit procházku konverzací o problémech, ale chápala, že Meinere je zvědavý. Koneckonců se ho to taky z velké části týkalo, takže mu upřímně odpověděla, jak to probíhalo. Z její strany docela v pohodě a vypadalo to, že i bratr to zvládl rychle zpracovat. "No zatím ani ne, a teď na to ani nechci myslet," odpověděla na jeho otázku, i když úplně nechápala na co konkrétně se ptal. Těch nových věcí mohlo být víc. "Prostě to chci chvíli neřešit. Dát tomu čas a třeba na něco pak přijdu," dodala ještě. Už to bylo trochu unavující, neustále se stresovat věcmi, co by měla dělat a jak by se měla rozhodovat. Neměla to ráda, donedávna si žila docela bezstarostně a tak jí to taky vyhovovalo.
Bianca raději stočila konverzaci ke Styx, protože byla upřímně zvědavá, co to bylo za vlčici. Hlavně když se znala s Meinerem už léta, jak tvrdil. Mezitím došli k louce. Bianca by si bývala ani nevšimla v té tmě, ale do čenichu ji udeřila silná vůně květin. Trošku povytáhla obočí, nečekala že v tomhle čase ještě bude něco kvést, a už vůbec nečekala tak silnou vůni. Jako by se vrátila zase do jara. Meinere zatím povídal o Styx, ale Biance chvilku trvalo vůbec zaregistrovat, co říkal. Lehce zatřásla hlavou a snažila se soustředit na mluvení. "Takže nejste blízcí," poznamenala neutrálně, ale po očku sledovala jak zareaguje. Chtěla ujištění.

<< Midiam (přes Mahar)

Moc se se Styx nezdržovali, za což byla Bianca vlastně ráda. Ne, že by jí vadilo seznamování, ale momentálně se mnohem víc těšila na soukromou procházku s Meinerem. Zamířili na jih, což bylo v tuhle roční dobu moudré rozhodnutí. Na jihu bývalo větší teplo a Biance přišlo, že i hezčí krajina. Na severu byly hodně hory, ale na ty bylo složité a náročné se dostat, navíc výhled ani nemusel být hezký nebo viditelný.
Meinere se samozřejmě zajímal, jak dopadl rozhovor se Saturnem. Bianca se zhluboka nadechla a snažila se všechno shrnout v co nejméně větách. "No Saturn to vzal docela dobře, lépe než jsem čekala." Byla za to docela ráda. Nechtěla bratra tolika nehezkými informacemi nějak rozhodit, proto bylo dobře, že byl jen přiměřeně šokovaný a nijak se nehroutil nebo nestresoval. "Řekla jsem mu o své smrti a návratu a i o našem vztahu. A nakonec jsem nadhodila téma alfa pozice, ale to nás vyrušila Proxima. Takže zatím... máme alespoň čas o tom víc přemýšlet," dodala. Některé věci zůstávaly nedořešené, ale to se asi dalo čekat. Jeden rozhovor nemohl vše zázračně spravit. "A co ty? Kdo je Styx? Znáš se s ní dlouho?" stočila konverzaci zpět k vlčici, se kterou se Meinere bavil. Nebyl moc komunikativní a společenský, proto Biancu trochu překvapilo, když ho našla v cizí společnosti. Samozřejmě hned zpozorněla a dala se do vyzvídání.

>> Elypole (přes Kiërb)

Meinere se ihned zajímal, jak probíhal rozhovor se Saturnem. Bianca se trochu výmluvně pousmála a okem střelila po cizí vlčici. "Pak ti to povím," odpověděla neutrálně, protože nechtěla úplně svoje osobní problémy řešit před cizinkou. Naštěstí to vypadalo, že se tu nebudou moc dlouho zdržovat a Meinere si asi jen krátil dlouhou chvíli rozhovorem. Což se mu moc nepodobalo, ale to bylo teď jedno. Vlčici představil jako Styx. Bianca se snažila vybavit, jestli o ní někdy neslyšela, protože jí to přišlo povědomé. Ale na jména nikdy moc nebyla, a byla si jistá, že vlčici ještě nepotkala. "Ahoj," pozdravila. Vlčice si ji chvilku tak zvláštně prohlížela, než se zeptala na Launee a Theriona. Zná se s nimi? Bianca trochu překvapeně zamrkala z náhlé změny tématu, ale rychle se vzpamatovala. "Therion... už několik let nežije," pronesla pomalu. Netušila, jaký k nim má Styx vztah, ale očividně se moc neznali, když tohle nevěděla. "A Launee byla nějakou chvíli na toulkách, ale teď se zase vrátila," dodala ještě.
To už se ale Meinere pakoval a Bianca rozhodně nechtěla být pozadu. Kývla Styx na pozdrav a zařadila se vedle Meinera. "Tak kam vyrážíme?" zeptala se natěšeně. Mířili jižně, což bylo v tomhle počasí asi moudré. Pěkně se rozpršelo a dokonce to vypadalo i na bouřku. Bianca doufala, že na jihu bude trochu tepleji a lépe.

>> Vřesoviště (přes Mahar)

<< Mechový lesík (přes Východní hvozd)

Bianca byla vlastně trochu ráda, že Proxima vyrušila její povídání se Saturnem. Na poslední poznámku se totiž netvářil moc nadšeně a vlastně i ona si to ještě potřebovala nechat projít hlavou. Byl to zatím jen takový návrh, možnost. Nechtěla pak Saturna nemile překvapit, kdyby se z ničeho nic rozhodla, že opravdu svou funkci nebo dokonce i smečku pustí. Teď na to ale nemusela aspoň chvíli myslet, nemělo by se to stát v nejbližší době.
Nějak si myslela, že řeka byla trochu blíže Mechovému lesíku, ale asi se trošku přepočítala. Chvilku jí trvalo, než prolezla další les a konečně zaslechla šumění vody. Šla po Meinerově pachu, takže doufala, že na konci najde vlka a že řeku někde nepřekročil. Spolu s jeho pachem ale také ucítila cizince. Když vykoukla na břehu, zpozorovala, že černobílý stojí kousek dál a baví se s nějakou vlčicí. Na jednu stranu nechtěla opakovat Proximino chování a neomaleně se jim vecpat do konverzace, na druhou... nechtěla stát opodál jako tupec a čekat, kdy si jí Meinere všimne. Jestli by si vůbec všiml. Proto se prostě rozešla směrem k nim a doufala, že neleze do nějakého důležitého rozhovoru.
Při bližším pozorování si všimla, že vlčice vypadá docela divně. Měla parůžky, křídla, divnou barvu v kožichu a spoustu řetízků. Rozhodně netroškařila extravagancí, ale Bianca si všimla, že na tom není nejlépe ani fyzicky. Znala to moc dobře, protože nějaký čas vypadala asi dost podobně. "Meinere," broukla na černobílého a postavila se vedle něj. "Kdo je to? Neruším?" hlavou kývla k vlčici a lehce se pousmála. Bylo jí vlastně docela jedno, kdo vlčice je nebo co tu řeší. Měli s Meinerem vyrazit na výlet a její natěšenost převažovala slušné chování. Chtěla jen aby si to co nejrychleji dořešili a ona mohla s černobílým vyrazit pryč.

Jakmile se přenesla přes počáteční nervozitu a strach, slova se z ní sypala jedno za druhým. Jakmile už se k něčemu dostala, šlo to samo. Hlavně ani sama nechtěla, aby se to s ní táhlo déle, než muselo, když už o tom mluvila, tak hodlala říct opravdu vše. Samozřejmě nějaké detaily vynechala, to by pak bylo vyprávění na hodně dlouhou dobu, ale podstatné věci ze sebe přeci jen dostala. Saturn většinu času pouze naslouchal, což bylo docela dobře. Možná, že kdyby ji přerušoval, ztratila by nit a o nějakých věcech mu ani neřekla.
Když dopovídala, zastavila se a Saturnus taky. Potřeboval nějaký čas aby to všechno zpracoval. Biance bylo trochu líto, že to na něj takhle hodila všechno najednou. Hlavně doufala, že se snad nebude vinit za věci, co se jí staly. Měl by k tomu sklony. "Já vím, ale já na to tehdy sama být chtěla. Chtěla jsem to zvládnout vyřešit a nezatěžovat ostatní... Teď bych se asi rozhodla jinak, kdybych se do té doby zase vrátila," usmála se omluvně. Saturnus ji litoval a litoval i toho, že jí nemohl pomoct. To tak nějak očekávala, ale stejně ji při tom trochu píchlo u srdce. Teď už věděla, že si tenkrát měla říct o pomoc i kdyby se jí tady měli vysmát. Holt nikdy nebyla svérázná vlčice, co by si v každé situaci hravě poradila. Potřebovala mít někoho, na koho se mohla spolehnout. "Ano, Meinere mi pomohl," přikývla. Možná nedával najevo svou starost, ale už jen jejich rozhovory a jeho přítomnost Biancu zachraňovala.
Saturnus vypadal, že to všechno povětšinou zpracoval dobře. Krátce Biancu objal a věnoval jí pár dojemných slov, až se jí z toho málem rozslzely oči. "Teď už jsem v pořádku, neboj. Když se něco bude dít, což doufejme nebude, určitě už to před tebou nebudu tajit. Taky tě mám ráda," opětovala mu objetí. Jakmile se ale odtáhla a v dálce slyšela něčí vytí, došlo jí, že přeci jen na jedno téma zapomněla. Smečka. Tak nějak nepříjemně se zakroutila a povzdechla si. "Vlastně... je tu ještě jedna věc. Dost jsem přemýšlela o svém postavení ve smečce. Zdá se mi, že role alfy není úplně pro mě a upřímně... v lese všechno obstaráváš ty. Je mi to až blbé," provinile odvrátila oči někam do lesa. "Přemýšlela jsem, jestli by pro mě nebylo vhodnější se té pozice vzdát a přenechat ji třeba Sheye jako tvojí partnerce, většinou je logičtější, aby smečku vedl pár a ne sourozenci. Navíc Meinere má docela toulavé nohy a dokonce zvažoval odchod ze smečky a já bych s ním chtěla trávit co nejvíce času. Ne se cítit připoutaná sem," dovysvětlila ještě další své důvody. "Samozřejmě se ale nechystám odejít nadobro, vždycky to tady bude můj domov, ke kterému se budu ráda vracet," dodala ještě rychle, aby to Saturnus nepochopil zle. Nechtěla nikam utíkat nebo navždy odejít. Přeci jen tu měla teď s návratem Launee zase alespoň větší část rodiny.
Byla docela zvědavá, co na to Saturnus řekne, ale bohužel je někdo vyrušil. Z lesa přiběhla mladá vlčice, jedna ze Saturnových dcer. Bianca ji naposledy viděla s tím zavalitým mladým vlkem, ale ten tentokrát v dohledu nebyl. Možná šel domů? pochopila, že jsou s Proximou kamarádi a vlček nevoněl jako mechový les, takže byl cizí. "Ahoj Proxi," Biance chvilku trvalo, než zareagovala a nahodila mírný úsměv. Pravda ale byla, že Proxima přišla v trochu nesprávnou chvíli a nevypadalo to, že by se chystala hned odejít. No nic, povzdechla si Bianca. Saturn měl alespoň víc času to zpracovat. "Nechám tě o tom trochu popřemýšlet a zatím půjdu za Meinerem. Pak se o tom můžeme ještě pobavit." Pravda, že v lese strávili už docela dlouhou chvíli. Meinere šel dolů k řece pro něco na zub a předpokládala, že tam na ni asi čeká, protože se tam měli sejít a vyrazit na výlet. Nemohla ho nechat čekat dlouho, že? Na rozloučenou kývla Saturnovi i Proxi a vyrazila k řece.

>> Midiam (přes Východní hvozd)

VLA 1/5

Lov byl ukončen, vlci byli nažraní a teď se šlo na ty nepříjemné věci. Meinere se vyjádřil, že si odskočí k řece na ryby a počká tam. Bianca na něj kývla a pak se rozešla za Saturnem kousek dál do lesa. U úkrytu se vlci většinou setkávali, ale jinak bylo v lese poměrně prázdno. A Bianca nechtěla, aby zrovna u tohohle rozhovoru byly další uši.
Čím dál šli, tím větší tíživé ticho mezi nimi vládlo. Bianca nějak netušila, jak by měla začít, tak jen párkrát naprázdno klapla tlamou a nakonec nevydala ani hlásku. A musel to být až Saturnus, který to ticho prolomil otázkou, co má na srdci. "No... je toho dost," povzdechla si trochu. Měli spolu jako sourozenci dobrý vztah, ale jak dospěli a netrávili spolu už tolik času, trochu se odcizili. A přestali se jeden druhému svěřovat. "Začnu asi tím, co to všechno odstartovalo a to... byla moje smrt," naprázdno polkla, když to vyslovovala. Už o tom zážitku dokázala mluvit poměrně klidně, ale vyvolávalo to nepříjemné vzpomínky, ke kterým se nechtěla vracet. "Jedno léto, asi dvě zimy zpátky jsme s Meinerem prošli magickým portálem na jiné místo a ve zkratce Smrt a Život spolu měli neshody, které se rozhodli řešit skrze nás a dalších pár vlků. Většina z nich to nepřežila, jednu vlčici jsme dokonce kolektivně museli obětovat, aby Život nabral dostatek magické energie. Nebyl to hezký zážitek," rozpovídala se trochu víc. Smrt Lilith pro ni byla ze všech těch cizáků asi nejvíc traumatická, když nepočítala svou vlastní. Rozhodovat o cizím životě bylo prostě děsivé. "Když jsem tam plnila jeden úkol, bodla mě jedovatá vosa a já jsem cítila, jak umírám..." na chvilku se odmlčela a sledovala Saturnovu reakci. Vlastně vůbec netušila, jestli jí to bude věřit, jestli třeba někoho takového taky nepotkal. Možná mě bude mít za blázna, pomyslela si nervózně. Netušila, jestli by to tak nebylo nejlepší. Pak zase odvrátila pohled někam do lesa. "Bylo to tak reálné, že když jsem svou 'existenci' vnímala i po tom, myslela jsem si že jsem v posmrtném životě. Dlouhou dobu jsem se nacházela ve tmě, ale zároveň jsem věděla, že jsem v prostoru. Až když jsem narazila na jinou vlčici, došlo mi že jsem jen slepá, ale zase naživu. Hrozně mě to zmátlo, vůbec jsem nevěděla, co se to děje a proč se mi to děje. Ale nakonec jsem zase začala vidět a zjistila jsem, že jsem zpátky tady." Tuhle část stále moc nechápala. Bylo oslepnutí jen nějaký vedlejší účinek jedu? Nebo mělo být trvalé a nějak to nevyšlo? "Měla jsem... problémy. Mentálně jsem na tom nebyla dobře, dokonce jsem si myslela, že jsem raději měla zůstat mrtvá a nevracet se. Netušila jsem, jak na to budete reagovat tady, takže jsem se nechtěla vracet. A v té době jsem o tom ani nechtěla mluvit, nebyla jsem na to připravená," přiznala svoji zbabělost čelit čemukoli. Snažila se na tom pracovat, a poslední dobou se jí to snad i dařilo. "Ale nakonec jsem se vrátila, dělala jsem jakože nic a všichni mi to věřili. Akorát jsem se tu zase setkala s Meinerem, který jako jeden z mála přežil a věděl, co se mi stalo a to... nakonec vedlo k tomu, že jsme se sblížili a stali partnery," poslední část tiše zamumlala. Bylo to jako na horské dráze, v jednu chvíli mluvila o dost vážných traumatech a pak se pod srstí skoro červenala studem, když musela bratrovi přiznávat svůj vztah. Bylo to zvláštní, ale byla ráda, že už to má konečně za sebou a všechno je venku. Nakonec to ani tak nebolelo, potřebovala se jen rozmluvit a pak se to sypalo samo. Jen chudák Saturnus dostal pořádnou nálož informací, které asi nebude jednoduché zpracovat. Bianca se zastavila a zkontrolovala, jak to její bratr bere. Trošku se jeho reakce obávala.

VLA 1/5
<< Východní hvozd

Meinere přivedl téma zase na rozhovor a na fakt, že už ho Bianca trochu odkládala. Na druhou stranu to nebyla úplně její vina, protože povinnosti měly přednost. A sotva se do lesa vrátila, už bylo co řešit a na nějaké povídání moc nezbýval čas. "Jistě," odkývala Meinerovi s úsměvem. "Máš na mysli něco konkrétního?" zeptala se rovnou, že to tak navrhoval. Nebo už ho prostě svědily nohy a potřeboval se pohnout dál? Každopádně, Bianca nebyla vůbec proti, pro dobro své vlastní duše hodlala na Saturna všechno vybalit a pak se zdejchnout a dát oběma čas, aby to zpracovali. Zdálo se to jako dobrý plán.
Saturn poněkud nervózně s rozhovorem souhlasil a Biance taky naskočil knedlík v krku, kterého se nemohla zbavit. Ale už to nakousla, nemohla z toho zase vycouvat. Pokud se ovšem Saturnova slova nevyplní a v lese se zase nebude něco dít. Prosím, už ne, povzdechla si nad tím trochu. Poslední dobou tam bylo nevídaně živo a musela tak hrát roli 'dobré alfy', ze které jí šel akorát mráz po zádech. Ale zatím to zvládala. "Ani o tom nemluv," opáčila žertovně, aby si to náhodou myšlenkami na problémy nepřivolala.
Pak už jen zbývalo odtáhnout kořist k úkrytu. Za cesty se snažila moc nepřemýšlet nad tím, co ji vlastně čeká. Ani netušila, jak by vlastně měla začít. Tím, že jsem umřela? Nebo že je Meinere teď můj partner? To byly asi dvě největší novinky, z toho jedna vysloveně špatná a ta druhá... no upřímně netušila, jak se na to bude Saturn tvářit. Když dotáhli maso k úkrytu, s lítostí přišla na to, že docela ztratila chuť na jakékoli jídlo. Ale bylo lepší se najíst teď, dokud měla možnost, takže si kousek kořisti přisvojila a trochu násilně nacpala do žaludku. "Můžeš. Nevím, jestli jsi tam už byla, ale máme dole takovou studenou jámu na maso. Dej ho tam, vydrží pak déle," odpověděla Phantasii na její otázku. Když se vlčice tak nabízela, proč toho nevyužít. Pak se ještě otočila na Meinera, který nevypadal, že by se chtěl přidat. Docela to chápala a vlastně byla taky ráda, že si může se Saturnem popovídat opravdu o samotě. "Můžeš si zatím třeba odskočit na ryby," navrhla černobílému, který tu hloupě stál, zatímco ostatní žrali. Byl to trochu smutný pohled, ale vybral si to sám. "Chvilku nám to asi zabere," dodala pak lehce nervózně, než se otočila na Saturna s pohledem, že je připravená.

VLA 1/5

Vypadalo to i trochu komicky, tři vlci navěšení na jednoho kamzíka, z každé strany jeden. Teď už bylo jasné, že kořist nikam neuteče. To by museli být všichni naprostí hlupáci, kdyby jim frnkla i tak. Naštěstí se Bianca nemusela obávat, Saturn s kamzicí udělal rychlý proces a zvíře po chvíli kopání kolem sebe konečně zemřelo.
Nebylo moc co komentovat, teď přišla ta nudnější ale důležitější část lovu, odtáhnout kořist zpátky domů. Saturn všem věnoval kolektivní pochvalu a pak ještě poděkoval Meinerovi, který se docela nečekaně zjevil v půlce akce. Phantasia byla najednou zase ta stejná zamlklá vlčice, ale asi to k ní prostě patřilo. Vypadalo to, že při lovu se soustředila na jiné věci a nechala trochu prokouknout svou pravou povahu, ale teď se zase stáhla. Na tváři měla ale úsměv, takže Bianca se rozhodla to nerozvádět.
Saturn s Phantasií začali tahat kořist směrem k lesu a Bianca nenápadně počkala na Meinera, který se zase spojoval v jednoho. Pomalu se rozešla za dvojicí, připravená taky pomoct, ale Meinere se najednou přihnal s otázkou div do ní nevrazil. "Uhh, ještě ne, nebyl čas," vykoktala trochu zaskočeně, protože to byla dost náhlá změna tématu. Ještě měla hlavu plnou lovu a vlastně přitom tak trochu zapomněla, že měla na řešení důležité věci. Trochu se jí zhoupl žaludek, když z Meinera vypadlo, že to vyžvanil Launee. Bianca to trochu čekala, když je viděla jak se baví, ale i tak. Párkrát se nadechla a vydechla, aby se uklidnila a pak doběhla dvojici Saturna a Phantasie. "Saturne, až to dotáhneme domů, mohl bys... ten rozhovor," řekla rychle, než se taky zakousla do kořisti a začala tahat.

>> Mech

Bianca a Phantasia vyrazily a stádo se okamžitě rozprchlo. Naštěstí měly předem vybraný kus a byly dobře domluvené, takže nahánění šlo vcelku bez problémů. Byly na to dvě, takže starší kamzici obklíčily ze dvou stran a tak se jim podařilo ji nahnat k místu, kde měl číhat Saturn. Biance bušilo srdce adrenalinem, ale hlava zůstávala překvapivě chladná. Potřebovala se pořádně soustředit na lov, aby nic nepokazila.
Saturn čekal na svém místě a kamzice si ho do poslední chvíle nevšimla. Vyskočil po ní a zakousl se jí do krku, ale to na její skolení nestačilo. Bianca chtěla přidat do kroku a skočit z druhé strany, ale předběhla ji Phantasia, která byla najednou jako vyměněná. Byla to ale pozitivní změna, vlčice vypadala schopně a Bianca byla hned mnohem radši, že ji do smečky nakonec přijali. Nad tím ale nebyl čas teď přemýšlet, Bianca se snažila najít vhodnou příležitost, aby taky přidala tlapku k dílu. Ale zase ji někdo předběhl. Z obou stran se najednou vynořili dva vlci, jeden černý a jeden bílý. Bianca chvíli zmateně koukala co se to děje, než jí došlo, že je to rozdvojený Meinere. Neměl zůstat v lese? prolétlo jí hlavou. No, teď už to bylo jedno. Možná si řekl že jim to dlouho trvá a přišel pomoct. Nebo se prostě jen nudil. Každopádně byl tady a jeho černá polovina chňapla kamzici za nohu. Teď už na ní viseli tři vlci a pro Biancu už tam vážně nebylo místo. Mohla jen běžet za nimi a celou situaci zkusit nějak ohlídat. Zareagovat, kdyby se něco pokazilo. A nemusela čekat dlouho. Kamzice byla po chvilce na zemi, ale stále živá. Teď už stačilo jen uštědřit poslední ránu a tu čest Bianca přenechávala těm, co ji skolili.

Hlásím: Biancu, Alkairana
Týmová výzva: ne, ano

Bianca měla z lovu trochu obavy, ale Saturn tvrdil, že to zvládnou. Měli by, byli na to tři a všichni snad měli už nějaké zkušenosti, i kdyby jen minimální. Jen co vstoupili do vedlejšího lesa, Saturn jim našel kořist. Páslo se tu stádo kamzíků, jako by na ně snad čekalo, což pro ně bylo dobré, ale pro kamzíky špatné. No, Bianca si nemohla stěžovat, znamenalo to že nebudou muset kořist pracně stopovat přes několik území.
Na Saturnův návrh přikývla, plán byl jasný a relativně lehký. Byla ráda, že na ni padl úkol nahánění, v tom už měla nějakou praxi a rychlost jí nechyběla. Zato Phantasia se překvapivě rozmluvila a navrhla, aby se pokusili ulovit starší kus. Na konci se ale zasekla a začala se omlouvat. "Souhlasím, je to asi lepší nápad," Bianca přikývla na její návrh, aby vlčici dodala trochu sebevědomí. Měla pravdu, logicky by mohlo být snazší jít po starší kamzici, protože nebude tak rychlá jako zdravé a mladé kusy. "Dobře, že jsi na to upozornila," dodala ještě, když to vypadalo, že Phantasia je ze své poznámky špatná. Byla to podobná situace, jako tenkrát na hranicích, najednou se stáhla a vypadala dost vyděšeně. Jaký měla asi život? z těch pár slov co Bianca zaznamenala to nevypadalo na nic hezkého. Ale tady se nemusela bát, mechová smečka bylo poslední místo, kde by někdo někomu ubližoval.
Saturn se šel skrýt do trávy a Bianca zůstala s Phantasií sama. Chtěla něco říct, ale vlčice ji předběhla. "Dobře, půjdu zprava," odsouhlasila. "Nemusíš se omlouvat. Spolupráce je při takovém lovu důležitá, je dobře že každý má jasno v tom, co má dělat," ujistila ji a pak se začala soustředit na lov. Očima pozorně sledovala starší samici, a když se Phantasia zeptala, Bianca kývla. "Jdeme!" zavelela a vyběhla ke stádu. Držela se vpravo, jak byly domluvené. Kamzíci si jich všimli téměř okamžitě, ale nebyli zase tak daleko, takže ve stádu zavládl chvilkový zmatek. Toho Bianca využila a snažila se starší samici odříznout od zbytku a směřovat směrem k místu, kde byl ukrytý Saturn.

Meinere se rozhodl zůstat v lese a sejít se zase po lovu. Bianca si všimla, že opodál stojí mezi stromy Phantasia, která od zimy jaksi zůstala. No co se dá dělat, pomyslela si s povzdechem. Snad byla vlčice tentokrát opravdu rozhodnutá a nejednalo se o něco unáhleného. Biance vlastně ani tak nevadila, měla na ni dokonce lehce pozitivní pohled, ale nechtěla aby se přidala do smečky a po chvíli zase odešla. Přidělávalo to starosti, navíc by pak Bianca určitě přemýšlela nad tím, co dělá špatně nebo co smečce chybí, že tu vlci nechtějí zůstávat.
"Vyrazíme," přikývla s úsměvem. Z příchodu Launee byla docela pozitivně naladěná. Jak se ukázalo, Phantasia přišla kvůli svolání na lov. Bianca z toho byla příjemně překvapená, takže se nakonec rozhodla vlčici nemít za zlé její váhání. "V pořádku, líbí se mi tvoje odhodlání. Snad se ti u nás bude líbit," usmála se na ni a pak se otočila na Saturna. "Můžeme. Myslíš, že zvládneme kamzíka ulovit takhle ve třech?" zeptala se, aby se ujistila. Se smečkovým lovem neměla zase tolik zkušeností. S lovem obecně neměla moc zkušeností, byla ráda, když si zvládla sehnat nějakého malého tvora. A taky podle toho i vypadala. Naštěstí měla magie, kterými si svoje nedostatky mohla kompenzovat, takže by neměla být úplně k ničemu.

>> Východní hvozd