Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bianca se pomalu začala zvedat a mentálně připravovat na cestu, kterou bude muset podstoupit. Sem to šlo hezky, ale zpátky se jí ani trochu nechtělo. Kor když si uvědomila, že touhle dobou už asi opravdu bude všude sníh. Poušť naštěstí zůstávala po většinu roku stejná a teplá. Bylo to vlastně ideální místo na narození, když všude jinde probíhala zima. Ale trochu se obávala, jak bude Matteo změnu zvládat, zatím nic jiného než písek a teplo nezažil. A oni ho vrhnou do studeného větru a sněhu.
"Zatím, ale třeba ještě vyroste," pousmála se nad tou poznámkou. "Byla bych radši, kdyby alespoň mě přerostl," dodala ještě. Ani Meinere nebyl žádný obr, ale bylo by lepší, kdyby Matteo jako samec nebyl úplně drobný po ní. "Ano, domov je místo, kde bydlíme. Je to les plný stromů a mechu a sídlí tam Mechová smečka, do které patříme," snažila se to Matteovi trochu přiblížit.
Jak se rozhodli, tak hned vyrazili. Nebyl čas ztrácet čas. "Doufám, že ještě nenapadl, alespoň ne moc," zašklebila se trošku, když Meinere zmínil sníh. Vůbec se netěšila na to, že z tepla půjde do zimy. Navíc by to dost komplikovalo tohle celé putování. "Není to moc daleko," zalhala trošičku Matteovi, když se nespokojeně ozval po pár krocích. Byla to pěkná štreka, ale to nemohla vlčeti říct už teď na začátku. "Navíc po cestě uvidíš a poznáš spoustu nových věcí. Bude to zábava," usmála se.

>> Prstové hory (přes Poušť)

Bylo rozhodnuto, už se tu déle nemohli zdržovat. Nebylo tu žádné jídlo, Bianca necítila bezpečí natolik, aby si mohla odpočinout a navíc začínalo pěkně přituhovat. I tady na jihu bylo už dost chladno. To se tedy uměl narodit, pomyslela si při pohledu na malé vlče. Doufám, že po cestě neonemocní, lehce se zamračila. Zvládne vůbec takhle malé vlče tak dlouhou cestu? Trochu se obávala, aby se něco nestalo. Ale asi lepší, než zůstat tady sedět na zadku.
Meinere ji ujistil, že půjdou pomalu a budou dělat přestávky. A cesta nepovede přes složitá území. "To zvládnu. Musím," dodala rozhodným hlasem Bianca. Potřebovala se trochu mentálně připravit a podpořit odhodlání. Teď už to nebylo jen o ní, ale i o dalším životě. To vlče ji potřebovalo. Je oba, i s Meinerem. Nejsem na to sama, připomněla si. Společně to nebude tak hrozné.
Meinere k výběru jména neměl žádné poznámky, takže bylo asi rozhodnuto. "Budeš se jmenovat Matteo," pošeptala Bianca k vlčeti s úsměvem. Netušila, jestli jí rozumí. Asi už by měl, ale jak řekl černobílý, moc nemluvil. "To bude mít asi po tobě," ušklíbla se trochu na jeho účet. Ona s mluvením moc problémů neměla, možná naopak. Někdy neuměla zavřít tlamu. Matteo byl ale opravdu tichý, držel se blízko u nich a nic nevyváděl. Ne jako typická vlčata, která Bianca doposud potkala. Možná je to teď dobře, pomyslela si. Ale co do budoucna? Nechtěla, aby měl její syn problémy s komunikací. "Půjdeme," přikývla jenom a obrátila se zase na Mattea, který zvědavě špicoval uši. "Půjdeme domů," usmála se. Vlček to pravděpodobně stejně nechápal. Však neznal nic jiného krom pouště, sotva měl nějaké ponětí o tom, co je domov.

"Děkuju," vděčně se usmála na Meinera a slupla všechny tři myšli mrknutím oka. Bylo to... málo, ale muselo to zatím stačit. Alespoň na to, aby se dostali pryč z pouště, kde opravdu nic nežilo. Na jednu stranu to bylo vlastně i dobré, lepší než se nacházet na nějakém území plném nebezpečných predátorů. Tady sice nic nebylo, ale zároveň jim nic nehrozilo, krom hladovění a žízně tedy. Ale o obojí se Meinere postaral, jak nejlépe ve své situaci zvládl.
"Já vím," přikývla na jeho poznámku. "Myslím, že budu schopná tam nějak dojít, ale asi mi to potrvá déle," přiznala se trochu provinile. Byla stále dost vyčerpaná, kdyby nemusela, ani by se nehnula z místa. Ale musela. "Nějak... nějak to zvládneme, ne?" odpověděla na obě věci zároveň. Museli jít, a pak se taky museli starat. To půjde. Naštěstí vlčat není víc. Jedno zvládneme, pomyslela si Bianca. Nedokázala si představit, že by byla třeba tři, to už by byl pořádný problém. Jedno, to si ještě věřila, že mu může být dobrou matkou, když se bude snažit. "Pojmenovala bych ho Matteo. Co na to říkáš?" zvedla oči k Meinerovi. S výběrem jména byla docela spokojená, doufala že i jemu se bude líbit.

Prodáno <3

Meinere se ptal na pohlaví vlčete ale víc se k tomu nevyjádřil. Navrhl, že jméno by mělo začínat na M, na což Bianca jen přikývla. Ve vymýšlení jmen nebyla úplně hvězda, takže aspoň měla čeho se chytit. "O něčem popřemýšlím," přikývla s lehkým úsměvem. Stále se jí to všechno zdálo docela nereálné, ale vlastně byla ráda.
Černobílý se odebral sehnat něco k jídlu. Bianca byla vážně hladová, když si to tak uvědomila. A vlče asi taky, protože se začalo škrábat k mléku. Bianca ho pozorovala, bylo vážně celé jen černé. Ani jeden šedý chloupek. Meinere říkal, že byl jen černý, vzpomněla si. To jeho půlené zbarvení nebylo přirozené, dostal ho od Života. Zajímavé jak genetika fungovala. Tak jak se budeš jmenovat? usmála se a vlče láskyplně olízla. Nemohla uvěřit, že je vážně její. A Meinerovo. "M... M... Matteo?" vyžbleptla to první, co ji napadlo. Ale nezdálo se to jako blbost, docela se jí líbilo, jak to zní. Čím víc o tom přemýšlela, tím lepší se jí to zdálo. A tak bylo rozhodnuto, alespoň za ni.
Cítila se trochu nesvá, být sama v otevřené poušti. Listí a palmy jí dodávaly alespoň malý pocit bezpečí, ale doufala, že se odtud co nejdříve dostane. Stále skenovala okolí, proto si všimla, že se Meinere po chvíli vrací. Něco držel v tlamě, při bližším pohledu poznala, že to jsou myši. Alespoň něco, povzdechla si. Upřímně ani nečekala, že tu něco najde. Myš byla v tomhle případě ještě dobrá zpráva. Musím se dát rychle dokupy, ať můžeme zmizet, pomyslela si. Stačilo se dohrabat do nejbližšího lesa nebo tak něco. Tam bude určitě lepší prostředí i víc potravy.

Hlásím se 1x

Meinere pozoroval Biancu a ta zase jeho. Neměla moc síly dělat cokoli jiného, než ležet a koukat. Ale bylo to značně znervózňující, tím víc, jak to bylo nečekané. Možná něco dopředu tušila, ale sama obalamutila svůj mozek, že to tak není. A realita ji tvrdě uhodila. Ale... nechtěla vlče opustit. Bylo její a Meinerovo, i když vcelku nečekané, Bianca ihned věděla, že se o něj chce starat. Jen byla dost vyděšená a nejistá, protože si stále připadala dost mladá a nezkušená na to být matkou.
Konečně prolomila ticho hned dvěma otázkami. Nějak si nebyla jistá Meinerovým postojem k tomuhle všemu, přeci jen vyjadřování emocí nebyla jeho silná stránka. A Bianca si pamatovala, že vlčata nikdy nechtěl a nemyslel si, že by byl dobrým otcem. A teď jedno měl. Co když ho nebude chtít? Co když nás opustí? honilo se jí hlavou. Ale obavy se trochu stáhly po jeho odpovědi. Vypadalo to, že se o ně postará, minimálně teď. Přikývla a trochu lépe se na listí uvelebila. Měla chuť spát, ale tady v poušti si to nechtěla dovolit. Kdo ví, co se tu potuluje. A jestli Meinere půjde někam pryč pro jídlo, rozhodně by měla zůstat vzhůru.
Poslední otázka ji na chvilku zarazila. Bylo to vlče, to bylo očividné, ne? Pak jí ale došlo, že se ptá asi na pohlaví. "Je to... vlk," odpověděla. A pak ji napadla hned další věc, o které ještě nepřemýšleli. "Měli bychom mu dát nějaké jméno." Zatím to bylo prostě vlče, ale tak nemohlo zůstat donekonečna.

Vlče bylo na světě. Malé, černé, ale živé. Bianca ho tak nějak instinktivně vzala blíž k sobě, a pak na ni dolehla vážnost celé té situace. Co budeme dělat? pohledem tikala kolem sebe. Byli v poušti, daleko od domova. A ona sotva věděla, jak se starat o takhle malá vlčata? Vždy se s nimi setkala až když byla větší, uměla mluvit. Ale tahle malá krabatá věc byla taky vlče, a co hůř, její. Nemohla se prostě rozhodnout ho tu nechat, nebo vrátit někomu kdo se o něj postará. Bianca byla ta, kdo by se měl starat.
Trochu se otřásla a sledovala Meinera. Začal couvat pryč, jako by chtěl od všeho utéct. Bianca to chápala, snad se tak sama cítila, ale i tak jí trochu píchlo u srdce. To vlče nechce. Nemělo se to stát...? pomyslela si. Nadechla se k omluvě. Možná, kdyby si všimla dřív, dalo by se s tím ještě něco dělat, ne? Ale teď už bylo pozdě. Vlastně by i pochopila, kdyby Meinere opravdu utekl. Ale pak najednou kolem ní začaly růst palmy a listí. Zmateně se kolem sebe podívala, ale byla za novou skrýš ráda. Rozhodně to bylo pohodlnější než ležet na tvrdém písku.
Meinere se po chvilce vrátil od oázy s bublinou vody. Bianca si oddechla, kvůli vodě, ale i kvůli tomu návratu. S vděčným pohledem se napila, cesta i porod ji opravdu vyčerpaly. Pak se podívala na černobílého, který stále jen zíral a mlčel. "Co budeme dělat? Co budeš dělat?" zeptala se slabě. To ticho ji znervózňovalo.

<< Narrské kopce (přes Poušť)

Bianca se opírala o Meinera a pomalu šla. Táhla se, občas trochu zavrávorala nebo zpomalila. Ale více méně docela pochodovala. Stal se z toho až mechanický pohyb, prostě nic nevnímala, jen se soustředila na šinutí nohou vpřed. Nepřemýšlela nad ničím, jen nad chůzí.
Skoro až nezaregistrovala, když Meinere zavelel k zastavení. Chvilku koukala kolem a všimla si, že skoro došli k té oáze. Jestli na ni teda nešly bludy a celé se jí to nezdálo, což byla momentálně dost validní možnost. Jen na jeho slova zamručela a pomalu si lehla do písku. Když se trochu vydýchala, začala opět přemýšlet nad svým stavem. Stále víc jí připadalo, že to není vůbec dobré. Že by se to nemělo dít. "Meinere, já myslím-" odhodlala se k promluvení, když najednou jí břichem projela ostrá bolest. Zmlkla a zalapala po dechu. Do očí jí vhrky slzy. Pak přišla další vlna, a další.
Bianca ani nepočítala, kolikrát se jí břicho stáhlo. Soustředila se jen na bolest a na to, aby nezapomněla dýchat. A najednou si uvědomila, že je po všem, že už žádná další bolest nepřichází, dokonce snad měla i pocit úlevy. A pak se s hrůzou obrátila a uviděla tam jeden malý černý váleček. Vlče. Instinktivně ho přitáhla blíž k sobě a olízala. Zdálo se živé, i když bylo maličké a nejspíš poměrně slabé. Ona na tom také nebyla nejlépe. "Asi... asi máme vlče," vysoukala ze sebe tak nějak provinile a ustrašené oči upřela na černobílého. Co na to řekne?

Bianca netušila, jak dlouho byl Meinere u Života a vlastně ani co tam chtěl. Nějak neměla energii se vyptávat, hlavně se chtěla co nejdříve dostat jinam. Už delší dobu jí nebylo dobře a začínala pochybovat, že je to jen návštěvou té louky. Ta byla sice velmi divná a lehce nepříjemná, ale tohle by snad nezpůsobila? Bianca si matně pamatovala, že něco podobného už se jí stalo. S nějakou jinou mladou vlčicí se potkala na podobném místě a pak měla hlavu v oparu. Ale to bylo asi tak jediné. Žádné nežádoucí, dlouhotrvající symptomy to na ní nezanechalo.
Zatímco čekala, posadila se, aby si mohla trochu odpočinout. I pouhé stání pro ni najednou bylo vyčerpávající. Upřímně si nedovedla představit, že by teď měla někam cestovat. Neměla jsem odmlouvat když se Meinere ptal poprvé, povzdechla si. Výlet nevýlet, měla to otočit domů a vyléčit se tam. Někdo možná měl magii, a i kdyby náhodou ne, doma bylo doma. Lepší než být někde daleko uprostřed pouště. Jak tak přemýšlela, najednou cítila v břiše pohyb. Málem by vyskočila z kůže, kdyby mohla. Snažila se pohledem prozkoumat svoje břicho, bylo takové nafouklé, ale moc dobře na sebe neviděla. Hlavou se jí prohnala spousta otázek a nápadů. Možná měla nějakého červa? Nebo se jí to jen zdálo? Nebo...? Vybavila si Launee. A pak Sheyu. A pak se zhrozila. Ale ne, to přeci není možné, začínala lehce panikařit, ale to už se objevil Meinere.
Rychle dělala, jakože nic. Stejně na ní ale muselo být vidět, že něco není v pořádku. Černobílý navrhl, aby došli k oáze kde by si mohla odpočinout. "Asi... Můžu to zkusit," vysoukala ze sebe pomalu. Netušila, jak daleko to odsud je. Ale asi lepší než zůstávat tady. Pomalu se tedy zvedla a opřela se o nabízený bok. O svých myšlenkách zatím chtěla pomlčet. Nechtěla se mýlit, možná to byl jen bláznivý nápad. Ale kdyby ne... očkem hodila po Meinerovi. Jak by reagoval? lehce se odpovědi na tuhle otázku bála. Kdysi se o tom možná bavili a on se necítil být otcovskou postavou. Vlčata nechtěl. Co by na tohle řekl? "Tak to děkuju," odpověděla otráveně, ale zároveň s úšklebkem na jeho poznámku. Měl pravdu, vypadala určitě hrozně.

>> Oáza (přes Poušť)

<< Tmavé smrčiny

Bianca se snažila držet Meinera i když trochu zaostávala. Její stav se moc nezlepšoval, cesta do kopce tomu taky moc nepomohla. Dokonce jí zprvu ani nedošlo, že tohle jsou Životovy kopce. Dokud se Meinere nezastavil a navrhl, že k bohovi na vršek se vyškrábe sám a ona má počkat. Naprosto nic nenamítala, přikývla hlavou a byla vlastně ráda, že se nemusí plahočit až nahoru. Stejně tam nic nepotřebovala. "Dobře, počkám zatím tady. Běž si vyřídit co potřebuješ," popohnala černobílého a posadila se do písku.
Netušila, jak dlouho vlastně čekala. Ze sedu přešla do lehu aby si trochu víc ulevila, ale nezdálo se, že by to nějak pomáhalo. A asi to bylo i vidět, protože když se Meinere vrátil, navrhoval opět návrat. Kdyby to přišlo před tou cestou do kopce, možná by to ještě zvážila, ale teď... "Nějak se mi... přihoršilo," pípla unaveně. Bolest a nevolnost už sice odeznívaly, ale cítila se teď dost slabá a navíc si všimla, že se nějak podivně nafoukla. Dokonce tu a tam cítila v břiše divný pocit, který nedokázala nikam zařadit, ale značně ji znepokojoval. Něco špatného jsem snědla? Nebo je to nějaká nemoc? "Nemyslím si, že teď dojdu někam daleko," přiznala upřímně.

<< Elypole (přes Tenebrae)

Biance i po odchodu z louky nebylo zrovna nejlépe. Docela se ploužila ze Meinerem, i když se snažila držet krok. Leze na mě nějaká nemoc? vůbec netušila, čím by to mohlo být. Blížila se zima a počasí bylo čím dál studenější, to ano. Ale to by pak měla mít rýmu nebo něco takového. Místo toho ji bolel žaludek a hlava. Něco špatného jsem snědla? zamyslela se. Naposledy jedla doma po smečkovém lovu. A to... bylo už nějaký ten pátek zpátky. Možná to měla z hladu?
Meinere vypadal, že se docela vzpamatoval a žádné podobné problémy neměl. Navrhnul, že zastaví nebo se vrátí. Bianca se lehce zamračila a nedokázala se rozhodnout, co by vlastně chtěla. Na cestu zpět domů bylo ještě brzo, však sotva vyrazili a ona se na ten výlet tak těšila. Ale zastavovat tady? V tomhle tmavém lese? Navíc si připadala, že jenom zdržuje. "Ještě chvíli to vydržím," přikývla, když i Meinere řekl, že tenhle les se mu nelíbí. Popojít kousek dál bude asi nejlepší, a třeba ji to do té doby přejde. "Ale možná bych se pak zkusila najíst," navrhla další myšlenku, která jí kolovala v hlavě. I když si nebyla moc jistá, jestli si ten žaludek jídlem ještě víc nepokazí.

>> Narrské kopce (přes Prstové hory)

Moc si nepamatovala, co se dělo a to se jí vůbec nelíbilo. Navíc Biance bylo vážně zle a netušila z čeho. Ale všechno to začalo, když sem přišli, proto chtěla zmizet pryč. I když jí bylo tak zle, že by se nejraději někde schoulila do klubíčka a ani se nehnula. Donutila se ale vstát a vyburcovat Meinera, který sotva vnímal. I ona měla upřímný problém na něj mluvit a dávat slova do vět. Nakonec ji ale pochopil a poslechl. Souhlasil s odchodem.
To všechno bylo hezké, ale jak přišlo na samotný odchod, už to tak růžové nebylo. Oba dva se stěží zvedli a pak prostě klopýtali a motali se skrz celou louku. Bianca několikrát zakopla a málem si dala na tlamu, proto se pak snažila jít pomaleji a pomaleji. Z pohledu někoho jiného se snad musela táhnout jako šnek, a ještě se přitom vtipně kymácela. Ale snažila se. Po očku kontrolovala kde je Meinere a snažila se s ním držet krok.
Jakmile odešli z louky, chvíli ještě trvalo, než se jakž takž přestala motat. Připadala si, jako by snad neuměla chodit a musela se to za tu krátkou cestu učit jako poprvé. Co to mělo být? pomyslela si ustaraně. Zase nějaké magické hrátky? Dělal si z nich někdo srandu, nebo byli zrovna na špatném místě ve špatný čas? Nechtěla to ani zjišťovat. Hlavně doufala, že se z toho divného oparu dostane co nejdříve a všechno bude zase normální. "Meinere, není mi nějak dobře," přiznala se po chvíli. Žaludek měla jako na vodě, a jeho obsah se dožadoval vypuštění. Naštěstí to zatím nějak ustávala, ale netušila, jestli to zvládne delší dobu, pokud to bude trvat.

>> Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Bianca se začala cítit nějak zvláštně, ale projednou z toho ani nebyla znepokojená. Mohly za to okolní květiny, což jí ale vůbec nedocházelo a ve výsledku ji to ani netrápilo. Docela si ten divný pocit užívala, jako by měla trochu zastřenou mysl a všechno bylo najednou tak veselé a hezké. Nějak okrajově vnímala i Meinera a to, že byl asi v podobném stavu.
Když k němu udělala krok, zjistila že stát na vlastních nohou je dost složitá věc a tak se o něj rozhodla opírat. Nebyl na tom ale o moc lépe, než ona. Takže se nebylo čemu divit, když oba po chvíli vrávorání spadli do trávy a květin. V tu chvíli Bianca už docela přestávala vnímat, co se s ní a kolem ní děje. Jen civěla na oblohu a hlavou jí projela krátká myšlenka, že už je noc, že ten čas nějak rychle utekl. Měla pocit, jako by tu stála jen chvíli, ale asi tomu tak nebylo. Trochu se zarazila a snažila se vzpamatovat, ale nešlo to. "Meinere?" matně vnímala, jak na ni černobílý volá a snažila se mu odpovědět. Nějak netušila, kde je nahoře a kde dole, proto vyhledala Meinerův dotek, který byl momentálně jedinou jistotou.
Když rozlepila oči, byl už zase den. Mozek měla stále zastřený a nevěděla, co je sen a co realita. Jistá si ale byla tím, že ji nehorázně bolí hlava a je jí celkově nějak divně. A tentokrát už to nebyla příjemná divnost. Měla z toho naopak trochu strach. Moc se jí nelíbilo, že vlastně netušila co se dělo, neměla nad sebou kontrolu. "Měli, měli bychom odtud zmizet," zamumlala a tlapou šťouchla do černobílého, který ležel vedle. Všechno začalo, když dorazili na tuhle podivnou louku, možná že to přestane, když půjdou pryč?

Meinere celou tu situaci už nijak nekomentoval. Možná neměl co říct, možná jen respektoval Biančino přání o tom nemluvit. Každopádně tohle teď chtěla posunout kamsi dozadu do hlavy a soustředit se na jiné věci. Proto odvedla konverzaci ke Styx. Možná v tom byla i kapka žárlivosti, kterou si nechtěla přiznat, ale Meinere potvrdil, že druhou vlčici zase tak rád nemá. To Biance stačilo ke spokojenému úsměvu.
To už ale dorazili k poli plnému divných květin. Biance začínalo být nějak zvláštně, ale zprvu jí napadalo, že to možná bude únavou, nebo třeba hladem. Rozhodně si svůj stav nespojila se zvláštní vůní, která se polem táhla. Možná by na to přišla, kdyby se jí najednou nezačal zamlžovat mozek, potom už měla problém se soustředit na cokoli. Meinere se najednou zastavil, tak zabrzdila taky, ale měla pocit jako by najednou nemohla ovládat své pohyby. Jako kdyby ji z části řídil i někdo jiný. Bylo složité jen zvednout tlapu do vzduchu, natož jít dál. Meinere zahlásil, že je mu taky nějak divně. Jindy by to bylo asi dost podezřelé a děsivé zjištění, ale Biance se vlastně ulevilo, že není jediná. "Mně... mně asi taky," zamumlala nazpět. Svět se začínal trochu točit a tak chvilku balancovala na místě, než ji nenapadlo nic lepšího a přimotala se k Meinerovi, o kterého se opřela. "Budeš můj kámen?" zeptala se a následně se hloupě zachichotala, protože jí to najednou přišlo náramně vtipné. Neměl na to třeba i nějakou magii? Možné to bylo, ovládal jich dost.