Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadá to, že bráška už je tu delší dobu, poymslela si, jelikož znal mnohem více vlků než ona. I Sigyho už potkal. "Vlkomedvěd," vyjekla překvapeně. Vlk jí vůbec jako vlkomedněd nepřipadal, ale když to říkal Saturnus, bude to nejspíš pravda. Navíc se přitom tvářil, jakoby to bylo velké tajemství, takže mu Bianca hned uvěřila a zakývala hlavou, že se o tom také sama přesvědčí. Vlkomedvěd, huh. Skrývá to teda ale dobře, přemýšlela hned nad tím, jak Sigyho velké tajemství odhalit.
Saturnus jí následně představil Theriona, který toho moc nenamluvil. A když už něco říkal, mluvil poměrně pomalu. Bianca tomu nevěnovala moc pozornosti, nedokázala rozlišit, že vlk se asi necítí ve své kůži. Je jen trochu... zpomalený, ušklíbla se, ale nemyslela to zle. Therion se na ni zdál být milý, takže se na něj zářivě usmívala. "Supeel, už se těším," přihopsala Bianca blíž k Saturnovi a Therionovi. Její bráška nejspíš jmenoval nějaké hvězdy, ale také si nebyl jistý, jestli si je pamatuje správně, tak se obrátil na hnědého vlka pro ujištění. "Co je lev? A dlak lak," zeptala se malá vlčice zvědavě, jelikož taková slova nikdy neslyšela.
Nezapomněla se bratříčkovi zmínit o svém kamarádovi, kterého si tady našla. "Je stalší než my," napůl odpověděla na jeho otázku, jestli je Kenai taky vlče. "Bydlí jinde. Já nevím kde, nepoznám směl. Ale slíbil že pžijde na náštěvu," zazubila se, když Saturnus neprotestoval se seznámením. To ji velmi nadchlo. "A co ty? Máš ještě nějaké kamalády? Tžeba bychom si mohli hlát spolu, než si plo nás pžijdou," nadšeně se zeptala. Velmi ráda by se seznámila s bráškovými dalšími kamarády, jestli nějaké má. A ještě lepší by bylo, kdyby byli také z močálů, aby nemuseli nikam chodit a ztrácet se na cestách.

Bohužel musela sklesle přiznat, že nevěděla, kde se zbytek jejich rodiny nachází. Byla ale vážně šťastná, že Saturnus je tu s ní. Teď už se nerozdělíme, zahihňala se lehce s představou, že má konečně alespoň jednoho brášku po svém boku. Zdálo se, že na tom nakonec byli oba stejně - ztracení. "Ulčitě," přikývla s pevnou vírou, že i Vulcan a rodiče se dostali do bezpečí. "M- maminka... se tam pro nás vlátila. Žíkala, že nás musí dostat plyč," vybavila si Bianca poslední slova, které od maminky slyšela. "Vulcan musí být taky v požádku," dodala ještě. Když vlci dokázali odnést ji, určitě zachránili i jejího druhého bratříčka. "A nebo my najdeme je, žejo?" ujišťovala se, že i Saturnus se chce dát do hledání ztracené rodiny. A pak bychom byli konečně zase spolu, pomyslela si s lehkým úsměvem při té představě krásné budoucnosti. Bohužel to byla zatím pouze představa, která se v okamžiku zase rozplynula.
Saturnus se po chvíli zvedl zpět na nohy a začal blábolit o zdejších vlcích. Bianca ho stále v leže pozorovala a začala se chichotat, když slyšela jak zkomolil jejich jména. Teda, hlavně Lylwelin. Alfu Skylí ještě nepotkala, ale pochybovala, že se tak opravdu jmenuje. Jestli jo, tak to je vážně divný... a vtipný, ušklíbla se. "Alfu jsem nepotkala," zavrtěla hlavou a pokračovala, "Ale o Launee jsem slyšela. Sigy žíkal, že jsi s ní," věnovala mu úsměv a také se konečně zvedla ze země. "Znáš Sigyho? Byl na mě moc hodný a žíkal, že jsem plincezna," znovu se zahihňala a dodala ještě, když už byli u toho klábosení o vlcích ze zdejší smečky. A samozřejmě nezapomněla zmínit, jak jí hnědý vlk hezky zakomplimentoval.
Následně jí Saturnus představil i hnědého vlka, který ho předtím přivedl. "Ahoj," pozdravila slušně. Její bráška vypadal, že ho má opravdu rád, takže se na Theriona také usmála. Pozvánka na hvězdy ji také nadchla, horlivě přikyvovala. "Jo, jo. Já o hvězdách nic nevím," přiznala se a projevila zájem se dozvědět od Theriona něco nového. "A taky jsem si našla kamaláda!" otočila se znovu na Saturna, když říkal, že hnědý vlk je jeho kamarád. "Jmenuje se Kenai a ulovil mi myš!" vysvětlila nadšeně. "Až sem přijde na návštěvu tak se můžete seznámit," zazubila se a už si představovala, jak budou kamarádi všichni tři. No to by bylo bezva ne?

Konečně se zdálo, že se zmatená situace alespoň trochu uklidnila. Bianca se tiskla k Saturnovi a pomalu zmírňovala svoje vzlyky. Smutek rychle vystřídala radost nad shledáním s bráškou, naštěstí i on už se uklidnil a něco k ní zamumlal. Taky se mi stýskalo, taky jsi mi chyběl. "Jsem láda, že jsme se našli," pousmála se do jeho kožíšku. Přesto, že jí Sigy řekl, že Saturnus se tu objevil, nečekala, že se budou moci shledat takhle rychle. Vlastně byla teď s Lylwelin zrovna na odchodu. Kdyby nebylo hnědé vlčice, která se tu náhle ukázala, nejspíš by se se Saturnem minuli a jejich setkání by muselo počkat. "Nic mi není," ujistila ho. Velmi si oddechla, když vysvětlil, že mu neublížila. Konečně z ní mohly opadnout všechny obavy a Bianca si začala sušit slzy tlapkou. Naklonila tázavě hlavu, když Saturnus řekl, že se bál hnědé vlčice. "Nezdá se mi zlá... Zapadla tu do bahna, snažily jsme se jí pomoct," dodala ještě na vysvětlenou a pohledem na chvíli zatoulala k vlčici. Přesto, že Bianca byla tak trochu naivní, nevěřila, že by vlčice měla zlý úmysl. Byla tu sama, na území cizí smečky. Nebylo logické se pokoušet o nějaké problémy. Vlastně si zaslouží poděkování, jinak bychom se nesetkali, usmála se lehce.
V další chvíli byla povalena na zem, kde spolu s bráškou zůstala ležet. Už zahnala slzy a usmívala se, i když bylo poznat, že měla oči ubrečené. "Já tebe taky, usmála se a olízla mu čumák nazpátek. Já- jsem se bála že už se neuvidíme," přiznala, když si vzpomněla co se stalo doma. Nikdy by ji nenapadlo, že takový den přijde, stejně tak, že potom ještě uvidí svou rodinu. Samozřejmě se držela naděje a chtěla je hledat, ale v hloubi duše se bála, co by vlastně mohla najít nebo naopak nenajít. "Hmm..." přitakala na Saturnova slova. To už jí říkal Sigy, že tu může zůstat do doby, než si pro ni rodiče přijdou. Byla ráda, že se tu k ní chovali hezky, i přes její počáteční strach. Trochu posmutněla, když Saturnus zmínil brášku a rodiče. "Já... nevím kde jsou... Když- když se to stalo tak mě odnesla Judy, ale pak jsem se ztlatila. Chtěla jsem běžet domů ale nevěděla jsem kudy," vytlačila ze sebe trochu neochotně. Nechtěla si ten den připomínat, ani nechtěla myslet na to, že neví kde je zbytek její rodiny.

Stála na místě, stále ubrečená a zmatená a koukala na brášku, co se krčil u hnědého vlka. Tolik k němu chtěla běžet, ale nakonec se dokázala ovládnout a zastavit. Co kdybych ho ještě víc rozbrečela? Co když bude víc vyděšený? Bianca stále váhala, když na ni oba vlci začali volat. Tentokrát už byla její mysl jasnější, takže postřehla i to, co se jí snažili ostatní říct. Avšak zmátlo jí to ještě víc. "Satulnee," zakňučela a pomalu se k němu přibližovala. Nechtěla ho nijak vylekat nebo nějak odehnat. Stačilo že se k ní otočil zády jednou, nepotřebovala to vidět podruhé. "Plomiň, plomiň..." dostala ze sebe mezi vzlyky, které se jí draly ven z tlamičky. Nedokázala přestat brečet. Ani popsat své emoce. Byla šťastná? Nešťastná? Přeci jenom nedokázala sledovat, jak se její bráška lísá k hnědému vlkovi namísto ní. Chtěla k němu, povalit ho ve velkém sourozeneckém objetí a smát se. Přesto se teď k němu provinile plížila, jako nějaký zloduch co má špatné svědomí, cítila se provinile a omlouvala se. Nechtěla sourozenci způsobovat bolest a rozhodně si nepřála, aby brečel. Všechno je to moje vina! Já za to můžu! obviňovala sebe. Kdybych... kdybych tu nebyla... on by nebrečel! Cukla sebou a na chvíli také obrátila svůj směr. Neběžela zpátky k Lylwelin, té by jenom přidělávala starost, o kterou vlčice nestála. Chtěla běžet pryč. Stejně, jako to udělala, když byla náhle sama, ztracená od smečky. Pryč, pryč! Musím pryč! panikařila. Jediné, co ve svém věku mohla udělat, když čelila problémům nad její chápání, byl útěk.
Věděla, že by měla co nejrychleji zmizet všem z očí. Přidělávala jen samé problémy. Ubližovala těm, na kterých jí záleželo, že? Jsem špatná, zavzlykala, když se dala do úprku před vším tímhle. Něco jí ale nutilo běžet pomalu, zastavovat se. Nechtěla Saturna opouštět, strašně moc nechtěla. Ale cítila se zodpovědná za jeho pláč. Sváděla vnitřní boj, mezi rozhodnutím zůstat, jako sobec, kterým byla a nebo se zachovat tak, jak jí velelo zmatené svědomí. Naštěstí jí pomohl k rozhodnutí bráškův hlas. Bianca se znovu zasekla ve svém útěku a otočila se zpátky. Do bezpečí? Ochrání? Co... ? Celá zmatená sklopila ouška k hlavě. Saturnus ji očividně volal k sobě. Nezlobí se na mě? Neprovedla jsem mu nic já? Neviní mě? Všimla si, že už se nelepí na hnědého a naopak se k ní znovu rozešel, i když teď byla podstatně dál. Nezdálo se, že by se na ní zlobil. Bianca zmateně zamrkala a potom, co uslyšela jak mu chyběla se bez rozmýšlení rozběhla zase jeho směrem. "M- mě... se taky... s- stýskalo," protáhla mezi vzlyky, když byla konečně blízko svého brášky. "H- hrozně moc!" dodala ještě, že to myslí opravdu vážně. Na Saturna se bez váhání přilepila, jako by na tom závisel její život. Konečně na chvilku pocítila bezpečí domova, které jí tak dlouho scházelo. Oba dva byli v pořádku, což bylo nejdůležitější. "Já- já- myslela, še ti ubližuju, když blečíš, že- je to moje vina," popotáhla do jeho kožíšku sklesle, ale vnitřně si oddechla. Bráška mě má furt rád! Brečet sice nepřestávala, ale tentokrát už to byly slzičky štěstí a ne smutku.

Bianca byla lehce skleslá z faktu, že vlčici nemohla pomoct a Lyl odvedla všechnu práci sama. Její další slova jí ale uklidnila, zdálo se, že to písčité nevadí, protože jí slovy povzbudila. Malá vlčice horlivě zakývala hlavou a nadšeně se usmála. Jo, to bude super, až budu silná! Zrovna jako Lyl! pomyslela si při pohledu na to jak její starší společnice chytila klacek, jako by to bylo peříčko. A ještě s ním dokázala někoho vytáhnout z bahna! Bianca věděla, jak může být takové bláto zákeřné, také se v něm vymáchala a měla celý kožíšek špinavý, což jí vadilo, ale nedalo se nic dělat. Až když začalo trochu pršet, její srst se zdála čistší.
Dvě vlčice se očividně daly do konverzace o nějakých dospěláckých věcech a Bianca se lehce nudila. Sedla si na zadek, stále více méně schovaná za Lyl a koukala po okolí. Byla dost vyspělá na to, aby věděla, že teď nemá vyrušovat, když se s ní nikdo nebavil. Byla proto překvapená, když se béžová vlčice náhle ocitla nad ní, jako by ji chránila. Bianca se ihned napřímila a trochu vystrašeně se snažila pochopit situaci. Co se děje? Je tu někdo zlý? Chce nám někdo ublížit? strachovala se, vyděšeně stáhla ouška i ocásek a celá se přikrčila. Lylwelin pravděpodobně podezírala vlčici před nimi, kterou před chvílí zachránili. Bianca nevěděla proč, ale zdálo se, že Lyl věří, že je tu s nimi ještě někdo. To malou vlčici vyděsilo, protože si nikoho nevšimla, ani když se tu rozhlížela. Její očko ale po chvíli přeci jen zachytilo pohyb. Zezadu se k nim blížil velký hnědý vlk, nejspíš si ho přes déšť předtím nevšimla.
Známý hlas ji probral z přemýšlení a obav. Vlastně si nejdřív myslela, že má slyšiny, ale pak vedle hnědého vlka spatřila menší hnědou kuličku. To je... Saturnus! "Bváška!" vyjekla a pádila jeho směrem, stejně tak jako on se rozešel k ní. Co ji ale zarazilo, a nakonec i donutilo zastavit v půli cesty byl Saturnův rychlý obrat zpět. Huh? byla z jeho chování zmatená. Brečí! Proč... ke mně nechce? Udělala jsem něco? Stalo se mu něco? Nechce mě vidět? spousta myšlenek se jí valila hlavou, když začala panikařit. Tak nějak vnímala, že na ni Saturnus volá ať jde k němu, ale jeho předchozí akce ji tak šokovala, že nebyla schopná nijak odpovědět. Jen tam stála, zaražená uprostřed pohybu a zmatená z dění kolem. "Wuhuuu..." nevydržela to nakonec a také se rozbrečela při pohledu na brečícího brášku. On ke mně nechce jít! Proč? Z jeho náhlého obratu vinila sebe, což ji nutilo brečet ještě víc. Nějak jsem mu... ublížila? V hlavě měla guláš a její emoce byly jako na horské dráze. Jak byla nadšená, když Saturna uviděla! Ale to nadšení se rychle změnilo v šílený smutek a píchání u srdíčka, když se k ní otočil zády a začal brečet. Bianca teď sama nevěděla, co má dělat. Moc ji ranilo a mátlo, když svého brášku takhle viděla, takže se nezmohla na nic jiného než srdceryvný pláč. Přes to všechno si ani neuvědomovala, že ji Saturnus volal k sobě.

Hlásím se! :)

Hnědá cizinka očividně také nebyla nadšená, že se máchá v bahně. Snažila se dostat ven, ale čím víc se hýbala, tím víc zapadala dolů. Lylwelin jí opět drsně odpověděla a dokonce ji nazvala postiženou. Uhm... Bianca byla očividně lehce zmatená a frustrovaná. Nemyslela si, že se sluší tu takhle nechat tu cizí umřít, na druhou stranu nevěděla, jak se normálně postupuje, když někdo cizí vleze do smečky. Třeba je tohle normální... postup? A taky nechtěla Lyl svým chováním rozzlobit. Ještě by mě hodila k ní, blesklo jí rychle hlavou a lehce se stáhla zpět za béžovou. Stejně si ale neodpustila prosbu, aby vlčici vytáhly ven.
Jakmile před ní přistála větev větší než ona sama, trochu se nafoukla. Ale jen trošičku. Myslíš, že to nedokážu, protože jsem malá? Pche, jen koukej! pomyslela si, ale nahlas se to neodvážila říct. Nebylo to tak, že by se na vlčici zlobila, protože na Biancu shlížela shora, ale spíš se prostě chtěla předvést. Dokázat že něco umí a zavděčit se. Třeba na ní pak bude Lylwelin hodnější.
Odvážně si to napochodovala přímo ke klacku a chtěla ho vzít do tlamy ale... její tlama byla moc malá a větev nedokázala ani pořádně uchopit. Tentokrát se opravdu trošku naštvala a zuby drápy se snažila s klackem pohnout, ale docílila maximálně toho, že jej trochu odšoupla. Hloupý dřevo! ulevila si a na tváři se jí rozlil takový slaďoučký úsměv, jaksi neodpovídající situaci. Čím víc se chtěla vztekat, tím větší ten úsměv byl. Síla opravdu nebyla její předností. Chtěla se do toho opřít znovu, ale Lyl očividně došla trpělivost a ujala se toho sama. Bianca se trochu schlíple uklidila někam dál, aby dala vlčicím prostor. "Plomiň," zakňourala ještě. Její snaha byla očividně k ničemu, což se jí moc nelíbilo. Ale nic s tím holt nenadělala. Možná i když vyroste, tak nebude moct takové klacky tahat, protože byla prťavá a slabá.

Celkem 8 bodů - poprosila bych o 26 drahokamů (za 5 bodů) a 18 kytek ( za 3 body).

Akce byla určitě super, účastnila bych se víc, ale nebyla jsem ještě schválená. ^^' Vlastně jsem doufala, že to bude trvat trochu déle, abych si stihla nahrabat víc bodíků, ale nevadí. Úkoly byly kreativní a bylo fajn, že ty složitější a lehčí se pěkně střídaly, takže i líný lidi jako já něco dostali v relativně krátkém čase. :D

Bianca nechtěla zůstávat v močálech sama, proto, když ji společnost opustila tak ihned pelášila k Lylwelin stojící opodál. Samozřejmě dávala velký pozor na cestu. Už byl večer a viditelnost se značně snížila, takže nechtěla někde znovu zahučet. I tak už měla kožich plný zaschlého bahna a špíny, což jí poměrně vadilo, ale momentálně s tím nic nezmohla. Lyl se potom zeptala na svého brášku, kterého si přála vidět. Béžová nevěděla, kde teď je, ale ujistila ji, že s sebou má dospělý doprovod. Launee. Mamka, snažila se zapamatovat si to jméno. Z toho označení tak nějak vyvodila, že vlčice bude nejspíš hodná a o Saturna se postará. Nemusela se o něj tedy dál strachovat, když věděla že není někde sám.
"Tak jo," souhlasila s výletováním. Jen tak tu sedět a čekat by ji stejně moc nebavilo. Byla vcelku důvěřivá, takže ji ani nenapadlo, že by třeba cizince neměla jen tak bezhlavě následovat. Každopádně se držela přímo za Lylwelin, dle jejího příkazu.Trochu se lekla, když vlčice začala z ničeho nic vrčet. Nejdřív si myslela, že je to mířeno na ni, ale pak se dozvěděla, že do močálů zavítal někdo cizí. Spořádaně následovala starší vlčici a na její varování jen přikývla. Po chvíli chůze také vycítila cizí pach, i když se to v tom močálovém odéru dalo strašně špatně rozeznat, pro malé vlče jako byla ona. Páni, kdo by sem v tuhle hodinu a čas chodil? Taky se ztratil jako já? zapřemýšlela, protože nic jiného ji nenapadalo.
Když se Lylwelin zastavila, málem do ní zezadu vrazila, jak se držela těsně blízko. Proto také neviděla, kdo se to sem zatoulal. Až když se Lyl trochu posměšně zeptala, vykoukla Bianca na hnědou vlčici, která byla očividně namočená v jednom z mnoha močálových jezírek. "Uhh," zpanikařila trošku a zmateně se podívala na béžovou. "Neměly bychom jí pomoct?" zeptala se. To by měla normálně v plánu, ale její průvodkyně se na to příliš netvářila. Třeba je ta vlčice zlá? Něco si provedly? Možná se znají a nemají se rády? snažila se vysvětlit si to škodolibé chování.

Myška ji poměrně zasytila. Minimálně jí zlepšila chuť, po tak dlouhé době a tak když Kenai odmítl nabízený kousek, nijak se nezdržovala a hlodavce dojedla celého. Spokojeně si mlaskla a olízla čenich. Den se pomalu blížil k večeru a Sigy, co se bavil s Lyl se náhle rozešel k nim. Bianca ho překvapeně sledovala, ale měla takovou jistou předtuchu.
Hnědý vlk se dostavil před ně a s úsměvem také pochválil vlčkův úlovek. Následovala ale slova, která Bianca slyšet moc nechtěla, no, nedokázala jim zabránit. Ani na to neměla právo. Nebyla nijak nepřející a také se nemusela strachovat, že se jejímu novému kamarádovi něco stane, když ho Sigy domů doprovodí. Hnědý vlk vysvětlil Kenaiovi plán cesty a nakonec se rozloučil i s ní. Věnoval pár povzbudivých slov, že už možná bude doma, až se on vrátí do močálů. Bianca byla z té představy samozřejmě poměrně nadšená, ale na druhou stranu jí došlo, že zdejší vlci jí svým způsobem budou chybět. Sigy i Kenai se k ní chovali hezky a loučení s nimi si rozhodně nijak neužívala. Přesto ale na své tvářičce udržela úsměv, i když jaksi smutný. Bylo by lepší, kdyby se všichni vrátili ve zdraví domů. A pak až trochu povyroste, možná je zase přijde navštívit. To by bylo fajn, ještě se sem zajít podívat, pomyslela si. Lylwelin možná tak nadšená nebude, zazubila se trošku. Strach z béžové vlčice z ní ale docela opadl. "Ahoooj!" zavolala za vlky mizejícími z mokřadů.
Jakmile jí vlci zmizeli z dohledu, nejistě se vydala směrem k béžové vlčici. Nechtěla být tak nějak sama, trochu se té představy děsila. Raději preferovala společnost, jakkoli chladná k ní byla. "Uhm... Nevíš kde je můj bváška?" nezapomněla se zeptat na Saturna. Říkali, že tu někde je, tak ho také chtěla najít a přesvědčit se, že je v pořádku.

Na otázku jak to dokázal, odpověděl, že sám neví, že myš slyšel. To byl ale pro Biancu nový objev. Takže když se loví tak se musí zapojit i uši, připomněla si. Věděla, že k tomu vlk potřebuje dobrý čuch. A taky zrak. A musí být při síle, aby to zvládl. Teď se ale dozvěděla, že poslouchat kořist je také důležité. Na chvilku se zatvářila chytře a byla nadšená, že už snad všechno o lovu zná. Teda jen teoreticky, ale právě to se jí bude v budoucnu hodit. "Jsi doblý, že jsi to zvládnul!" pochválila Kenaie. Nejspíš to ani pro něj nebylo zase tak snadné, jak to vypadalo.
Biancu zahřálo u srdíčka, když jí vlček svou kořist ochotně nabídl. Přeci jen to byl vlastně jeho první úlovek a on se ho takhle vzdal pro její dobro. Zazářila na něj tím nejhezčím úsměvem, který uměla a sledovala jak myš vyhodil do vzduchu a následně chytil. V tu chvíli už nevydávala žádné pískání a ani už se nekroutila. Jen malátně visela z jeho tlamy. Bianca byla lehce překvapená, že myš byla náhle nehybná. Takže takhle to tedy je, pomyslela si a vzpomněla si na scénu, kdy nepřátelská smečka vtrhla k nim domů. V tu chvíli jí něco došlo, ale ona si to nechtěla přiznat, a dál se tvářila nevinně vůči otázce života a smrti. Prostě na to nechtěla myslet.
Opět zavrtěla hlavou aby tyhle myšlenky vyhnala pryč a od Kenaie si převzala čerstvě ulovenou myšku. Položila ji na zem před sebe a ještě než se do ní pustila tak se na vlčka zazubila. "Děkuju." A bez dalšího zdržování se do hlodavce zakousla. Myš byla ještě teplá a čerstvá, Bianca na ni v tu chvíli dostala opravdu velkou chuť. Už to bylo dlouho, co vlastně jedla čerstvé maso. Naposledy ještě doma. Proto byla opravdu ráda, že ji Kenai ulovil. Zároveň se ale stejně cítila trochu provinile, že mu takhle krade potěšení z první ulovené myši. Nakonec ji nesnědla celou a v půlce k němu zvedla hlavu. "Nechceš taky? Je to tvůj úlovek," připomněla mu. Nějak jí to nepřišlo správné mu to všechno sníst. Měl by si alespoň kousnout, aby si ten pocit trochu užil.

Šedý vlček navrhl jako řešení, že Biancu provede. S tím ochotně souhlasila pokýváním hlavy, ale s tím že se neztratí si tak jistá už nebyla. Nedala ale nic znát a roztomile se usmála. Kenai bohužel nevěděl, jak se zdejší smečka jmenuje, ale poradil jí, aby se zeptala dospělých. Tak jo, ti určitě budou vědět, pomyslela si Bianca a otočila se směrem kde dva vlci něco řešili. Její otázka asi bude muset počkat na později, nechtěla se jim plést do konverzace, navíc se s Kenaiem docela bavila. "Pak se jich zeptám," přitakala a snažila se vrýt si to do paměti. Byla to důležitá informace, kterou potřebovala znát, tak na to nechtěla pak zapomenout.
Malá vlčice už se chtěla svého společníka zase na něco vyptávat, když jí naznačil aby byla ticho a následně se zadíval kamsi do sněhu. Bianca se také zvedla ze sedu a zvědavě vykoukla na to místo, ale nic tam neviděla. Poněkud zmateně se na Kenaie podívala, ale on byl zjevně něčím zaujatý. Co to dělá? Vidí tam něco? Vždyť tam nic není... Nechtěla ho ale rušit, když jí přikázal být v klidu a tak čekala co se bude dít dál. Starší vlček se pomalu pohyboval, co nejvíc přikrčený k zemi a pak náhle vyskočil do vzduchu, což Biancu mírně šokovalo. Co mu je? Nikdy nikoho lovit neviděla, takže byla jeho chováním poměrně zmatená. O to víc, když uviděla jak hlavou zahučel přímo do sněhové hroudy. Uhh, "Kenai? Jsi v požádku?" zeptala se nejistě. Přeci jen jí řekl ať mlčí a ona to teď porušila.
Vlček po chvíli stále nic neříkal, tak se k němu Bianca přiblížila a chtěla do něj šťouchnout. Co když si zranil hlavu jak tam spadl? lekla se trošku. Než ale stačila cokoliv udělat, Kenai se ze sněhu dostal. A v tlamě dokonce něco držel! "Myš!" vyjekla překvapeně Bianca. Ulovil myš? Páni, jak to udělal? Jak ji tam zpozoroval? podivila se, když si vzpomněla že krom sněhu tam neviděla nic. Ani žádný pach nebyl ve vzduchu cítit, jenom tlející dřevo a bláto, typické pro močály. "Doblá pláce!" zaradovala se. "Jak jsi to udělal?" zeptala se tak trochu obdivně. Určitě bylo složité myš takhle najít a chytit. Ona by to ještě určitě nezvládla.
Bianca zvědavě zvedla tlapku a do myši šťouchla. Hlodavec v tu chvíli začal pištět a svíjet se, takže svou packou polekaně ucukla. Vlastně nikdy neslyšela myš takhle pištět, proto ji ten vysoký a poměrně hlasitý zvuk překvapil. Kenai, stále ještě s myší v tlamě něco zahuhlal a Bianca musela na chvíli zpracovávat, co to vlastně řekl. "Mám hlad," přikývla nakonec. Kus masa, který dostala nebyl zase tak velký a ona dlouhou dobu nic nejedla. Sice už neměla takový hlad, no, stejně by jídlem nepohrdla. "Ale..." zdráhavě se podívala na svíjející se myšku a lehce svraštila čelo. Doma nám nosili jídlo co už se nehýbalo. Jakto že tohle se hýbe? Jak se dělá aby přestalo? zamyslela se, ale nemohla na nic přijít. Nikdy lov neviděla, byla na to ještě malá. Stejně tak na otázky kolem života a smrti, které jí nikdo nikdy nevysvětlil. Proto vlastně doteď nevěděla, co se stalo s Judy, která jí ze smečky odnesla. Věděla jen, že už se ráno nehýbala, stejně jako kořist, kterou lovci přinášeli. Proto Bianca věděla, že už se neprobudí.
Zavrtěla hlavou a zbavila se nepříjemných myšlenek. Nechtěla se na to soustředit, raději přenesla svou pozornost na Kenaie. On si snad bude vědět rady.

Malá vlčice napjatě čekala na Kenaiovu odpověď. Co když se vážně kamarádit nechce? Co když si myslí, že jsem taky jenom přítěž? zalekla se trochu při pohledu na jeho kamennou tvář. Vlastně se na ni nikdy neusmíval, i když ona na něj jo. Doteď ji to nijak netrápilo, protože cítila, že o ní má opravdovou starost, když jí pomáhal uklidnit před Lylwelin. Tak a teď odmítne. Bianca při té myšlence smutně sklopila uši. Kenai naštěstí v té chvíli zrovna řekl, že se kamarádit můžou. Biance se ihned smutná očka zase rozzářila a nadšeně pohodila ocasem. "Vážně chceš? To je supel!" zvolala nadšeně a byla zase jedno velké sluníčko. Naštěstí to vypadalo, že vlček má domov blízko zdejší smečky, takže se budou moci navštěvovat. To malé vlčici ihned zlepšilo náladu a smutek byl ten tam. Sice se trochu obávala reakce béžové vlčice na tuhle jejich soukromou domluvu, ale snad by jí to tolik vadit nemuselo. Kenaiovy návrhy vesele odkývala. Bylo jí vcelku jedno, kde se potkají. Hlavně že se zase uvidí. Ani si v té radosti nevšimla, že vlčkův úsměv je jaksi... nucený. I kdyby to ale viděla, nejspíš by si z toho nic nedělala, natolik ještě emoce ostatních rozlišovat neuměla.
"Já to tady ale neznám," zarazila se za chvilku. Jakým směrem byl vlastně jeho domov? A jak hodně daleko to bylo? Kudy se tam jde? Co když se zase ztratím a nenajdu ani cestu zpátky sem. Natož domů. Její orientační smysl byl momentálně na bodu mrazu. Pamatovala si sice jakým územím prošla, než se sem dostala, ale teď, když se rozhlédla kolem všechny lesy jí připadaly stejné. Ani přibližný směr toho bahnitého území určit nedokázala. "Já... myslím že se znova ztlatím," přiznala trochu zahanbeně. Nikdo ji vlastně neučil orientaci v prostředí, proto se tak lehce ztratila a utíkala vlastně na opačnou stranu, než kde sídlila její smečka. "Vlastně... víš jak se to tady jmenuje?" zeptala se nakonec. Když se ztratí znovu a někoho potká, alespoň bude vědět na co se ptát. Jestli jí ale odpověď nějak pomůže, to už je jiná otázka...

Bianca byla poměrně nadšená, že se s ní Kenai baví, když už Lylwelin mlčela a očividně o ni nejevila tak velký zájem. Proto se malá vlčice ihned upnula na starší vlče, ke kterému měla blíž. Její obdiv se sice trochu zmírnil, potom, co se Kenai přiznal, že myš ještě neulovil, ale i tak byla stále veselá. Takže až budu starší tak taky budu moct zkusit lovit? Páni to je super, moc se těším, zapřemýšlela a hned si představovala, jak ulovila myš a pyšně ji donesla ukázat zdejším vlkům. Třeba ji i někdo pochválí! A třeba už k ní nebude Lylwelin tak chladná, když se ukáže že taky něco umí! To by se Biance vážně líbilo, kdyby ji vlci tady měli taky rádi. Kdo ví, jak dlouho tu bude muset zůstat, než si ji rodiče najdou? Bylo by lepší se se všemi skamarádit, aby se necítila tak sama.
Béžová vlčice jí poté přinesla kus masa, který Bianca s potěšením slupla, ani nejmenší zbyteček nenechala. S plným bříškem se jí ale nechtělo nikam chodit a tak Lylwelin, která někam odešla s hnědým vlkem, nenásledovala. Místo toho se bavila s Kenaiem. Nemohla jinak než posmutnět, když slyšela že není ze zdejší smečky. Zatím tu moc vlků nepotkala, ale starší vlček se k ní choval hezky, tak si myslela, že si bude alespoň mít s kým bavit a hrát, dokud se tu neobjeví někdo z její rodiny. Ti dva dospělí jí sice řekli, že její bráška je tu také, ale zatím ho neviděla. Kde je? Proč za mnou nepřijde? Mohli kecat? napadlo jí a úzkostlivě se podívala na Lylwelin a hnědého opodál. Nevypadali ale jako zlí vlci, co kujou pikle na malé vlče. Co by z toho také měli? Musím se pak zeptat kde brácha je, povzdechla si lehce. Kenai se jí mezitím zeptal jestli je smutná. "Hmm," broukla na souhlas a stočila k němu očka. "Já myslela... Já myslela že budeme kamaládi. Chceš bejt můj kamalád?" zeptala se s prosebnýma očima. Vlastně jí do téhle chvíle ani nenapadlo, že by se s ní vlček třeba kamarádit nechtěl. "Ale ty bydlíš jinde. To už se neuvidíme...?" posmutněla hned. Co tu bude sama dělat? Přeci jen vycítila, že vlci ji tu úplně nebrali do rodiny. Nebyla odsud a oni jen čekali, až si pro ni přijdou rodiče, takže bylo jasné, že i pozornost, kterou jí budou věnovat, bude minimální. Kdo by se taky chtěl starat o malé vlče, které je pouhou přítěží? I když jsem teď tady ve smečce, tak budu... sama? došlo jí. Bratr byl kdesi pryč, jestli tu vůbec někdy byl, a až Kenai odejde, nikdo komu by na ní záleželo tu nebude.

//V pořádku, můžeme se rozdělit na 2 skupinky jestli to chápu :D

Bianca se držela těsně za zadkem vlčice, která se jí představila jako Lylwelin. Lyl- we- lin, Lylwe- lin, uhh, snažila se malá to jméno zapamatovat, ale na její poměry bylo ještě příliš složité. Nejspíš by ho ani neuměla vyslovit správně, proto se o to raději ani nepokoušela. Přesto si ho několikrát v hlavě zopakovala a přiřadila ho k obrázku béžové vlčice. Asi by se jí nelíbilo, kdybych to popletla. Místo Lylwelin se raději zaměřila na staršího vlčka, Kenaie. Ochotně jí vysvětlil, co je to myš a Bianca s nadšením odpověděla: "Jé, to znám. Myš znám!" radovala se, i když vlastně nebylo čemu. Na cestě sem několikrát potkala tohohle malého hlodavce. Jak mrtvého, tak živého, ale sama ji ulovit nedokázala. Myš na ni byla moc rychlá a obratná, malá vlčice nestačila ani mrknout a hraboš už byl kdesi v díře. Proto také vzdala jakékoliv pokusy o lov a raději hledala mršiny zanechané jinými dravci. "Páni, ty umíš lovit myš?" podivila se a s trochou obdivu se podívala na Kenaie. Sice byl starší, ale stále to bylo vlče. Bianca byla proto poměrně překvapená, že už zvládne chytit takového mrštného tvora. "To je supel, to bych taky chtěla umět," dodala ještě a vesele se zazubila.
To už ale dorazili k jakési jeskyni. Lylwelin jim dala pokyn zůstat na místě, který Bianca rozhodně dodržela, jelikož měla z chladné vlčice respekt. Sice už se jí nebála, když zjistila, že jí neublíží, ale i tak. Bylo lepší její rozkaz poslechnout. Zanedlouho se béžová vrátila a v tlamě měla kus masa. Biance při tom pohledu ihned zajiskřily oči a i její hladové bříško se ozvalo. Jindy by se možná cítila zahanbeně, ale teď nevnímala nic jiného, než jídlo, které k ní bylo přistrčeno. Hned jak měla maso před sebou se do něj rychle pustila, snad aby jí ho někdo neukradl. Konečně mohla po dlouhé době zaplnit žaludek tak dobrým masem. "Mňam," broukla si spokojeně. Pravda byla, že maso vlastně nebylo vůbec tak dobré a většina vlků by jím asi pohrdla, kdyby měli na výběr. No, pro Biancu byl tohle přímo luxusní servis, který už dlouho nezažila. Maso bylo ještě jakž takž čerstvé, ne jako zdechliny, na kterých se normálně krmila.
Když po chvilce dojedla, hned jí bylo o něco lépe. Sice se stále cítila slabá, ale alespoň už ji nesžíral hlad. Když se konečně nasytila, i ta síla se určitě za chvíli vrátí. Na zemi po ní nezůstal jediný zbyteček. Spokojeně si olízla tlamu a obrátila se na vlčici. Ani si nevšimla, že dorazil ten hnědý vlk, který je předtím na chvíli opustil. Tázavě se na něj podívala a podivila se, když Lylwelin pozval na piknik. Co to je? Měla nutkání se zeptat, ale nechtěla ty dva rušit v jejich konverzaci, proto stočila svá zkoumavá očka na Kenaie. Byl starší, tak by to snad mohl vědět. Další slova hnědého vlka ji ale zaskočila. "Ty nejsi odsať? Taky ses ztlatil?" věnovala Kenaiovi překvapený pohled a následně trochu zesmutněla. Myslela si, že by si konečně mohla najít kamaráda, ale ukázalo se, že není zdejší a hnědý vlk ho zanedlouho nejspíš odvede domů. Co když bydlí daleko? Uvidíme se někdy? Můžu přijít na návštěvu? přemýšlela Bianca a trochu zklamaně se na vlčka dívala. Na druhou stranu, nikomu by nepřála, aby byl daleko od rodičů, jako ona. Jestli se ztratil, měl by se vrátit domů co nejdřív, ať si o něj nedělají starosti.