Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Myška ji poměrně zasytila. Minimálně jí zlepšila chuť, po tak dlouhé době a tak když Kenai odmítl nabízený kousek, nijak se nezdržovala a hlodavce dojedla celého. Spokojeně si mlaskla a olízla čenich. Den se pomalu blížil k večeru a Sigy, co se bavil s Lyl se náhle rozešel k nim. Bianca ho překvapeně sledovala, ale měla takovou jistou předtuchu.
Hnědý vlk se dostavil před ně a s úsměvem také pochválil vlčkův úlovek. Následovala ale slova, která Bianca slyšet moc nechtěla, no, nedokázala jim zabránit. Ani na to neměla právo. Nebyla nijak nepřející a také se nemusela strachovat, že se jejímu novému kamarádovi něco stane, když ho Sigy domů doprovodí. Hnědý vlk vysvětlil Kenaiovi plán cesty a nakonec se rozloučil i s ní. Věnoval pár povzbudivých slov, že už možná bude doma, až se on vrátí do močálů. Bianca byla z té představy samozřejmě poměrně nadšená, ale na druhou stranu jí došlo, že zdejší vlci jí svým způsobem budou chybět. Sigy i Kenai se k ní chovali hezky a loučení s nimi si rozhodně nijak neužívala. Přesto ale na své tvářičce udržela úsměv, i když jaksi smutný. Bylo by lepší, kdyby se všichni vrátili ve zdraví domů. A pak až trochu povyroste, možná je zase přijde navštívit. To by bylo fajn, ještě se sem zajít podívat, pomyslela si. Lylwelin možná tak nadšená nebude, zazubila se trošku. Strach z béžové vlčice z ní ale docela opadl. "Ahoooj!" zavolala za vlky mizejícími z mokřadů.
Jakmile jí vlci zmizeli z dohledu, nejistě se vydala směrem k béžové vlčici. Nechtěla být tak nějak sama, trochu se té představy děsila. Raději preferovala společnost, jakkoli chladná k ní byla. "Uhm... Nevíš kde je můj bváška?" nezapomněla se zeptat na Saturna. Říkali, že tu někde je, tak ho také chtěla najít a přesvědčit se, že je v pořádku.

Na otázku jak to dokázal, odpověděl, že sám neví, že myš slyšel. To byl ale pro Biancu nový objev. Takže když se loví tak se musí zapojit i uši, připomněla si. Věděla, že k tomu vlk potřebuje dobrý čuch. A taky zrak. A musí být při síle, aby to zvládl. Teď se ale dozvěděla, že poslouchat kořist je také důležité. Na chvilku se zatvářila chytře a byla nadšená, že už snad všechno o lovu zná. Teda jen teoreticky, ale právě to se jí bude v budoucnu hodit. "Jsi doblý, že jsi to zvládnul!" pochválila Kenaie. Nejspíš to ani pro něj nebylo zase tak snadné, jak to vypadalo.
Biancu zahřálo u srdíčka, když jí vlček svou kořist ochotně nabídl. Přeci jen to byl vlastně jeho první úlovek a on se ho takhle vzdal pro její dobro. Zazářila na něj tím nejhezčím úsměvem, který uměla a sledovala jak myš vyhodil do vzduchu a následně chytil. V tu chvíli už nevydávala žádné pískání a ani už se nekroutila. Jen malátně visela z jeho tlamy. Bianca byla lehce překvapená, že myš byla náhle nehybná. Takže takhle to tedy je, pomyslela si a vzpomněla si na scénu, kdy nepřátelská smečka vtrhla k nim domů. V tu chvíli jí něco došlo, ale ona si to nechtěla přiznat, a dál se tvářila nevinně vůči otázce života a smrti. Prostě na to nechtěla myslet.
Opět zavrtěla hlavou aby tyhle myšlenky vyhnala pryč a od Kenaie si převzala čerstvě ulovenou myšku. Položila ji na zem před sebe a ještě než se do ní pustila tak se na vlčka zazubila. "Děkuju." A bez dalšího zdržování se do hlodavce zakousla. Myš byla ještě teplá a čerstvá, Bianca na ni v tu chvíli dostala opravdu velkou chuť. Už to bylo dlouho, co vlastně jedla čerstvé maso. Naposledy ještě doma. Proto byla opravdu ráda, že ji Kenai ulovil. Zároveň se ale stejně cítila trochu provinile, že mu takhle krade potěšení z první ulovené myši. Nakonec ji nesnědla celou a v půlce k němu zvedla hlavu. "Nechceš taky? Je to tvůj úlovek," připomněla mu. Nějak jí to nepřišlo správné mu to všechno sníst. Měl by si alespoň kousnout, aby si ten pocit trochu užil.

Šedý vlček navrhl jako řešení, že Biancu provede. S tím ochotně souhlasila pokýváním hlavy, ale s tím že se neztratí si tak jistá už nebyla. Nedala ale nic znát a roztomile se usmála. Kenai bohužel nevěděl, jak se zdejší smečka jmenuje, ale poradil jí, aby se zeptala dospělých. Tak jo, ti určitě budou vědět, pomyslela si Bianca a otočila se směrem kde dva vlci něco řešili. Její otázka asi bude muset počkat na později, nechtěla se jim plést do konverzace, navíc se s Kenaiem docela bavila. "Pak se jich zeptám," přitakala a snažila se vrýt si to do paměti. Byla to důležitá informace, kterou potřebovala znát, tak na to nechtěla pak zapomenout.
Malá vlčice už se chtěla svého společníka zase na něco vyptávat, když jí naznačil aby byla ticho a následně se zadíval kamsi do sněhu. Bianca se také zvedla ze sedu a zvědavě vykoukla na to místo, ale nic tam neviděla. Poněkud zmateně se na Kenaie podívala, ale on byl zjevně něčím zaujatý. Co to dělá? Vidí tam něco? Vždyť tam nic není... Nechtěla ho ale rušit, když jí přikázal být v klidu a tak čekala co se bude dít dál. Starší vlček se pomalu pohyboval, co nejvíc přikrčený k zemi a pak náhle vyskočil do vzduchu, což Biancu mírně šokovalo. Co mu je? Nikdy nikoho lovit neviděla, takže byla jeho chováním poměrně zmatená. O to víc, když uviděla jak hlavou zahučel přímo do sněhové hroudy. Uhh, "Kenai? Jsi v požádku?" zeptala se nejistě. Přeci jen jí řekl ať mlčí a ona to teď porušila.
Vlček po chvíli stále nic neříkal, tak se k němu Bianca přiblížila a chtěla do něj šťouchnout. Co když si zranil hlavu jak tam spadl? lekla se trošku. Než ale stačila cokoliv udělat, Kenai se ze sněhu dostal. A v tlamě dokonce něco držel! "Myš!" vyjekla překvapeně Bianca. Ulovil myš? Páni, jak to udělal? Jak ji tam zpozoroval? podivila se, když si vzpomněla že krom sněhu tam neviděla nic. Ani žádný pach nebyl ve vzduchu cítit, jenom tlející dřevo a bláto, typické pro močály. "Doblá pláce!" zaradovala se. "Jak jsi to udělal?" zeptala se tak trochu obdivně. Určitě bylo složité myš takhle najít a chytit. Ona by to ještě určitě nezvládla.
Bianca zvědavě zvedla tlapku a do myši šťouchla. Hlodavec v tu chvíli začal pištět a svíjet se, takže svou packou polekaně ucukla. Vlastně nikdy neslyšela myš takhle pištět, proto ji ten vysoký a poměrně hlasitý zvuk překvapil. Kenai, stále ještě s myší v tlamě něco zahuhlal a Bianca musela na chvíli zpracovávat, co to vlastně řekl. "Mám hlad," přikývla nakonec. Kus masa, který dostala nebyl zase tak velký a ona dlouhou dobu nic nejedla. Sice už neměla takový hlad, no, stejně by jídlem nepohrdla. "Ale..." zdráhavě se podívala na svíjející se myšku a lehce svraštila čelo. Doma nám nosili jídlo co už se nehýbalo. Jakto že tohle se hýbe? Jak se dělá aby přestalo? zamyslela se, ale nemohla na nic přijít. Nikdy lov neviděla, byla na to ještě malá. Stejně tak na otázky kolem života a smrti, které jí nikdo nikdy nevysvětlil. Proto vlastně doteď nevěděla, co se stalo s Judy, která jí ze smečky odnesla. Věděla jen, že už se ráno nehýbala, stejně jako kořist, kterou lovci přinášeli. Proto Bianca věděla, že už se neprobudí.
Zavrtěla hlavou a zbavila se nepříjemných myšlenek. Nechtěla se na to soustředit, raději přenesla svou pozornost na Kenaie. On si snad bude vědět rady.

Malá vlčice napjatě čekala na Kenaiovu odpověď. Co když se vážně kamarádit nechce? Co když si myslí, že jsem taky jenom přítěž? zalekla se trochu při pohledu na jeho kamennou tvář. Vlastně se na ni nikdy neusmíval, i když ona na něj jo. Doteď ji to nijak netrápilo, protože cítila, že o ní má opravdovou starost, když jí pomáhal uklidnit před Lylwelin. Tak a teď odmítne. Bianca při té myšlence smutně sklopila uši. Kenai naštěstí v té chvíli zrovna řekl, že se kamarádit můžou. Biance se ihned smutná očka zase rozzářila a nadšeně pohodila ocasem. "Vážně chceš? To je supel!" zvolala nadšeně a byla zase jedno velké sluníčko. Naštěstí to vypadalo, že vlček má domov blízko zdejší smečky, takže se budou moci navštěvovat. To malé vlčici ihned zlepšilo náladu a smutek byl ten tam. Sice se trochu obávala reakce béžové vlčice na tuhle jejich soukromou domluvu, ale snad by jí to tolik vadit nemuselo. Kenaiovy návrhy vesele odkývala. Bylo jí vcelku jedno, kde se potkají. Hlavně že se zase uvidí. Ani si v té radosti nevšimla, že vlčkův úsměv je jaksi... nucený. I kdyby to ale viděla, nejspíš by si z toho nic nedělala, natolik ještě emoce ostatních rozlišovat neuměla.
"Já to tady ale neznám," zarazila se za chvilku. Jakým směrem byl vlastně jeho domov? A jak hodně daleko to bylo? Kudy se tam jde? Co když se zase ztratím a nenajdu ani cestu zpátky sem. Natož domů. Její orientační smysl byl momentálně na bodu mrazu. Pamatovala si sice jakým územím prošla, než se sem dostala, ale teď, když se rozhlédla kolem všechny lesy jí připadaly stejné. Ani přibližný směr toho bahnitého území určit nedokázala. "Já... myslím že se znova ztlatím," přiznala trochu zahanbeně. Nikdo ji vlastně neučil orientaci v prostředí, proto se tak lehce ztratila a utíkala vlastně na opačnou stranu, než kde sídlila její smečka. "Vlastně... víš jak se to tady jmenuje?" zeptala se nakonec. Když se ztratí znovu a někoho potká, alespoň bude vědět na co se ptát. Jestli jí ale odpověď nějak pomůže, to už je jiná otázka...

Bianca byla poměrně nadšená, že se s ní Kenai baví, když už Lylwelin mlčela a očividně o ni nejevila tak velký zájem. Proto se malá vlčice ihned upnula na starší vlče, ke kterému měla blíž. Její obdiv se sice trochu zmírnil, potom, co se Kenai přiznal, že myš ještě neulovil, ale i tak byla stále veselá. Takže až budu starší tak taky budu moct zkusit lovit? Páni to je super, moc se těším, zapřemýšlela a hned si představovala, jak ulovila myš a pyšně ji donesla ukázat zdejším vlkům. Třeba ji i někdo pochválí! A třeba už k ní nebude Lylwelin tak chladná, když se ukáže že taky něco umí! To by se Biance vážně líbilo, kdyby ji vlci tady měli taky rádi. Kdo ví, jak dlouho tu bude muset zůstat, než si ji rodiče najdou? Bylo by lepší se se všemi skamarádit, aby se necítila tak sama.
Béžová vlčice jí poté přinesla kus masa, který Bianca s potěšením slupla, ani nejmenší zbyteček nenechala. S plným bříškem se jí ale nechtělo nikam chodit a tak Lylwelin, která někam odešla s hnědým vlkem, nenásledovala. Místo toho se bavila s Kenaiem. Nemohla jinak než posmutnět, když slyšela že není ze zdejší smečky. Zatím tu moc vlků nepotkala, ale starší vlček se k ní choval hezky, tak si myslela, že si bude alespoň mít s kým bavit a hrát, dokud se tu neobjeví někdo z její rodiny. Ti dva dospělí jí sice řekli, že její bráška je tu také, ale zatím ho neviděla. Kde je? Proč za mnou nepřijde? Mohli kecat? napadlo jí a úzkostlivě se podívala na Lylwelin a hnědého opodál. Nevypadali ale jako zlí vlci, co kujou pikle na malé vlče. Co by z toho také měli? Musím se pak zeptat kde brácha je, povzdechla si lehce. Kenai se jí mezitím zeptal jestli je smutná. "Hmm," broukla na souhlas a stočila k němu očka. "Já myslela... Já myslela že budeme kamaládi. Chceš bejt můj kamalád?" zeptala se s prosebnýma očima. Vlastně jí do téhle chvíle ani nenapadlo, že by se s ní vlček třeba kamarádit nechtěl. "Ale ty bydlíš jinde. To už se neuvidíme...?" posmutněla hned. Co tu bude sama dělat? Přeci jen vycítila, že vlci ji tu úplně nebrali do rodiny. Nebyla odsud a oni jen čekali, až si pro ni přijdou rodiče, takže bylo jasné, že i pozornost, kterou jí budou věnovat, bude minimální. Kdo by se taky chtěl starat o malé vlče, které je pouhou přítěží? I když jsem teď tady ve smečce, tak budu... sama? došlo jí. Bratr byl kdesi pryč, jestli tu vůbec někdy byl, a až Kenai odejde, nikdo komu by na ní záleželo tu nebude.

//V pořádku, můžeme se rozdělit na 2 skupinky jestli to chápu :D

Bianca se držela těsně za zadkem vlčice, která se jí představila jako Lylwelin. Lyl- we- lin, Lylwe- lin, uhh, snažila se malá to jméno zapamatovat, ale na její poměry bylo ještě příliš složité. Nejspíš by ho ani neuměla vyslovit správně, proto se o to raději ani nepokoušela. Přesto si ho několikrát v hlavě zopakovala a přiřadila ho k obrázku béžové vlčice. Asi by se jí nelíbilo, kdybych to popletla. Místo Lylwelin se raději zaměřila na staršího vlčka, Kenaie. Ochotně jí vysvětlil, co je to myš a Bianca s nadšením odpověděla: "Jé, to znám. Myš znám!" radovala se, i když vlastně nebylo čemu. Na cestě sem několikrát potkala tohohle malého hlodavce. Jak mrtvého, tak živého, ale sama ji ulovit nedokázala. Myš na ni byla moc rychlá a obratná, malá vlčice nestačila ani mrknout a hraboš už byl kdesi v díře. Proto také vzdala jakékoliv pokusy o lov a raději hledala mršiny zanechané jinými dravci. "Páni, ty umíš lovit myš?" podivila se a s trochou obdivu se podívala na Kenaie. Sice byl starší, ale stále to bylo vlče. Bianca byla proto poměrně překvapená, že už zvládne chytit takového mrštného tvora. "To je supel, to bych taky chtěla umět," dodala ještě a vesele se zazubila.
To už ale dorazili k jakési jeskyni. Lylwelin jim dala pokyn zůstat na místě, který Bianca rozhodně dodržela, jelikož měla z chladné vlčice respekt. Sice už se jí nebála, když zjistila, že jí neublíží, ale i tak. Bylo lepší její rozkaz poslechnout. Zanedlouho se béžová vrátila a v tlamě měla kus masa. Biance při tom pohledu ihned zajiskřily oči a i její hladové bříško se ozvalo. Jindy by se možná cítila zahanbeně, ale teď nevnímala nic jiného, než jídlo, které k ní bylo přistrčeno. Hned jak měla maso před sebou se do něj rychle pustila, snad aby jí ho někdo neukradl. Konečně mohla po dlouhé době zaplnit žaludek tak dobrým masem. "Mňam," broukla si spokojeně. Pravda byla, že maso vlastně nebylo vůbec tak dobré a většina vlků by jím asi pohrdla, kdyby měli na výběr. No, pro Biancu byl tohle přímo luxusní servis, který už dlouho nezažila. Maso bylo ještě jakž takž čerstvé, ne jako zdechliny, na kterých se normálně krmila.
Když po chvilce dojedla, hned jí bylo o něco lépe. Sice se stále cítila slabá, ale alespoň už ji nesžíral hlad. Když se konečně nasytila, i ta síla se určitě za chvíli vrátí. Na zemi po ní nezůstal jediný zbyteček. Spokojeně si olízla tlamu a obrátila se na vlčici. Ani si nevšimla, že dorazil ten hnědý vlk, který je předtím na chvíli opustil. Tázavě se na něj podívala a podivila se, když Lylwelin pozval na piknik. Co to je? Měla nutkání se zeptat, ale nechtěla ty dva rušit v jejich konverzaci, proto stočila svá zkoumavá očka na Kenaie. Byl starší, tak by to snad mohl vědět. Další slova hnědého vlka ji ale zaskočila. "Ty nejsi odsať? Taky ses ztlatil?" věnovala Kenaiovi překvapený pohled a následně trochu zesmutněla. Myslela si, že by si konečně mohla najít kamaráda, ale ukázalo se, že není zdejší a hnědý vlk ho zanedlouho nejspíš odvede domů. Co když bydlí daleko? Uvidíme se někdy? Můžu přijít na návštěvu? přemýšlela Bianca a trochu zklamaně se na vlčka dívala. Na druhou stranu, nikomu by nepřála, aby byl daleko od rodičů, jako ona. Jestli se ztratil, měl by se vrátit domů co nejdřív, ať si o něj nedělají starosti.

Malá vlčice v klidu odpověděla na všechny otázky, které na ní vlci valili. Měla v tom chvilku sice bordel, ale jakmile si to uspořádala v té malé hlavince, byla si jistá, že zodpověděla všechno. Teď už jen doufala, že jí pomůžou najít její rodiče a sourozence. Ten vlk, co přišel se starším vlčetem se zmínil, že Saturna zná. To je paráda! pomyslela si Bianca a celá se rozzářila. "Vážně? Můj bváška je tady taky? To je supel!"zasmála se lehce na okolní vlky. Kde je? Kde je můj bráška? nenápadně pokukovala kolem sebe, jestli ho náhodou nezahlédne, ale nebyl nikde k vidění, což její nadšenou náladu zase rychle zchladilo. No, nevadí. Alespoň vím, že je tady, usmála se. Ani jí nenapadlo, že by se snad mohlo jednat o nějakého cizího vlka, který měl jen stejné jméno. Díky bohu, jinak by její nadšení pěkně rychle zase přebilo zklamání z toho, že to nemusí být její sourozenec. Možná by se rozbrečela znova, však to se nedělá, vlčatům dávat naděje a v druhé větě je zase pošlapávat. Naštěstí na to ale nepomyslela.
Vlk jí naštěstí nabídl pobyt tady. Takže teď... patřím do cizí smečky? zamyslela se Bianca. Cítila se trošku, ale jen trošičku jako zrádkyně, když zůstávala tady, ale vlastně sem... nepatřila. Trochu jí to rozesmutnělo, ale byla vděčná, že zde může být. Přeci jen, ve smečce je dost jídla ne? A spousta vlků, se kterými se může kamarádit. A taky jí pomůžou, když bude potřebovat, ne? Tak jo, kývla vlkovi na souhlas. Tím byla věc asi vyřešená.
Vlk se pak otočil a povídal něco o úklidu. Bianca sice chvíli nechápala, ale pak se váhavě odhodlala taky přidat tlapku k dílu. Přeci jen, když byla doma, vlci tam také pracovali a pomáhali, aby potom mohli všichni společně hodovat na úlovcích, které lovci přitáhli. Bianca se ani jednoho sice neúčastnila, ale když viděla, že se to dělá i v téhle smečce, došlo jí, že je to normální a měla by také pomoct. "Já taky!" vyhrkla poněkud nejistě. Nevěděla, jak se takový úklid dělá, ale nechtěla vypadat zbytečně. Co kdyby se rozhodli že už mě tu nechtějí? lekla se a už se začala zvedat. Byla sice zesláblá, ale výdrž měla dobrou, takže se jí to podařilo. V tomhle stavu ale byla víc k ničemu než k užitku. V tom se starší vlče nabídlo, že jí něco uloví. Myš. Tu Bianca ještě nejedla, nebo o tom alespoň neměla ani páru. Na cestách okusila několikero zdechlin, ale nevěděla o jaké tvory se jedná. Díkybohu jí za tu dobu nic neotrávilo. A ve smečce se myši nenosily jako velký úlovek. "Co je myš?" zeptala se mladého vlčka zvědavě. Když se jí zeptal na jméno, uvědomila si, že se nepředstavila. A že vlastně nezná ani jména okolních vlků. "Já jsem Bianca, a ty?" usmála se na vlče. "A ty?" ohlédla se ještě na vlčici. Hnědého vlka se nestihla optat, jelikož zase někam odešel.
Vlčice se po chvíli vydala za ním a nezbylo jí nic jiného, než vzít vlčata s sebou. Bianca se zdejšího terénu po svých zkušenostech poměrně obávala, takže se opatrně držela ve stopách její průvodkyně. Nechtěla už nikde zahučet. Kdo ví, jestli by se odtamtud tentokrát dostala. Za cesty béžová uznala, že Saturna opravdu přivedla zdejší alfa. Bianca radostně přitakala. Už se těším až se zase uvidíme, pomyslela si. S tímhle bráškou se sice moc nebavila, protože byl často myšlenkami jinde, ale stále ho měla ráda. V další větě jí vlčice sdělila, že dostane najíst. Bianca si upřímně oddechla, hlad už ji zevnitř sžíral několik dní. Vlčice však stále mluvila poněkud nevlídným tónem, takže se Bianca raději rozhodla mlčet a na nic se neptat. Co kdyby si to s tím jídlem náhodou rozmyslela? "Tak jo," souhlasila s návrhem béžové a přidala do kroku, aby jí stačila. Její malé nožičky kmitaly o sto šest a několikrát musela i popoběhnout. Raději se držela v těsném závěsu za vlčicí, protože se bála že někde šlápne špatně.

Jak se zdálo, Biance se volba slov příliš nevydařila, protože vlčici ještě více rozzlobila. Odsekla jí totiž, že měli hlad všichni. Bianca v tomhle byla ale opravdu nevinně. V domovské smečce nikdy nestrádala, protože byla vlče a ještě k tomu potomek alf. Samozřejmě měla s tímhle postavením ke kořisti snadný přístup a nikdy se nemusela starat o to, že by jí snad něco scházelo. Jak mohla tušit, že v zimě bylo obtížné sehnat potravu? Jak pro normální vlky tak smečky? Přestože na tom byli Anarenští s potravou špatně, nikdy se o tom nezmiňovali před vlčaty, aby jim nenahnali strach a nezpůsobili obavy. Bianca tedy neměla ani páru, jak to ve světě dospělých opravdu chodí. Velká vlčice náhle vydechla a napřímila se, poté, co malou šokovala svými slovy o smečce. Bianca si v této chvíli uvědomila svou chybu a došlo jí, že vlčice před ní nebude zrovna přátelská. To znamenalo jediné - rychle se jí klidit z cesty. Malé vlče se pohotově snažilo omluvit a zachránit si vlastní zadek, jelikož ještě neumělo tak úplně číst nálady ostatních. Kdyby se Bianca víc zaměřila, došlo by jí, že vlčice je spíše netrpělivá, ale nechystá se zaútočit a nějak ji zranit.
Její ústupový plán byl však zastaven ve chvíli, kdy se zpoza béžové vlčice vynořilo další vlče. Bylo o poznání větší a starší než Bianca, vlastně by se dalo říct, že to byl spíš mladý vlk. Bianca se na něj překvapeně podívala, když se postavil mezi ní a vlčici ve snaze ji chránit. Ihned se cítila o něco lépe a přestala popotahovat. Mladý vlček se na ni pak otočil a snažil se jí utěšit, dokonce se zmínil, že ho zdejší vlci zachránili. "Vá- vážně?" podivila se malá vlčice, ale v očích se jí rozlil klidnější výraz. Sice se lehce skepticky podívala na béžovou, ale staršímu vlčeti věřila. Což bylo lehce naivní, ale co už. Ještě toho nezažila tolik, aby nad složitostí vlčího chování mohla přemýšlet. Je to pravda? Mohli... mohli by tedy pomoct i mě? pomyslela si a přitom se i trošku rozveselila. To by bylo super! Třeba mi pomůžou najít maminku a ttínka! zaradovala se ihned a na starší vlče se nesměle usmála. "Já jsem... utekla," odpověděla mu na otázku, jak se sem dostala, ale náhle se zarazila. Byla to sice pravda, ale ne takhle. Bylo to trochu jinak. "Musela jsem utíkat," opravila se. "A pak jsem se ztlatila. Všichni... byli plyč. A Judy, Judy byla se mnou, ale ráno byla... studená," zamračila se nad tou vzpomínkou a smutně sklopila uši.
To už se na scéně objevil další vlk, který se velkou vlčici pokoušel uklidnit. Naštěstí to do jakési míry zabralo a její další otázka už Biancu neděsila k smrti, i když v sobě pořád měla strach z předešlé chvíle. Pískově žlutá se jí o poznání přívětivějším tónem zeptala na její rodinu. Bianca trochu posmutněla, ale následně se přesvědčila, že jí zdejší vlci možná pomůžou najít cestu zpátky domů. "Moje maminka je Estella a tatínek Foe- Poe- Phoenix," dostala ze sebe s obtížemi celá jména. "A mám dva bvášky Vulcana a Saturna," zazubila se lehce při vzpomínce na svou rodinu. "Můžete mi pomoct dostat se domů?" s očima plnýma očekávání se podívala na tři vlky, kteří jí momentálně dělali společnost. Díky těm dvěma co přišli už neměla z velké vlčice takový strach a poměrně se uklidnila, takže se na ně dokonce usmívala a čekala, co jí odpoví.

Bianca se stále snažila uklidnit. Něco jí říkalo, že tentokrát pro ni někdo přijde. Nevěděla proč, ale tady v močálech se cítila podobně jako doma, když byla ještě s maminkou, tatínkem a sourozenci. A dalšími členy smečky. Nejspíš to byl právě pach smečkového území, který ji domov připomínal. To ona ale netušila, protože veškeré záležitosti okolo smečky nikdy neřešila. Byla přeci jen ještě vlče.
Zatímco byla zaneprázdněná utíráním slz svou zablácenou packou, nečekaně se před ní objevila cizí vlčice. Bianca si jí do poslední chvíli nevšimla, takže když na ní někdo náhle z blízkosti promluvil, vyděšeně vyskočila a lehce zježila srst na krku v šoku. Následně se svalila zpátky na zadek, jelikož ještě neměla svou rovnováhu tak úplně v malíčku. Před ní stála velká vlčice, starší. Co ale malé vlče zaskočilo a zároveň docela vystrašilo byly její jizvy a chladný pohled. Bianca se v tu chvíli nezmohla na nic jiného, než na vlčici vyjeveně zírat. Pískově žlutá vlčice se na ni se stále chladným pohledem podívala a přímo se zeptala, co tady bulí. Biance se konečně podařilo trochu vzpamatovat, ale šok z překvapení rychle nahradil strach z neznámé, jelikož nevyhlížela jako právě hodná osoba. Takové vlky také potkala. Ty zlé. Naštěstí vůči ní nikdo nechoval takovou zášť, aby jí něco opravdu provedl, ale většinou ji vyděsili k smrti a na tom se pak bavili. Nejspíš s takovou malou, vychrtlou hromádkou nechtěli mít tolik co dočinění a mysleli si, že někde stejnak pojde sama od sebe. "J- já..." vysoukala ze sebe s obtížemi. Co měla říct? Že se bála, že ji všichni opustili a nikdo ji nechtěl? To by vapadala jako úplný ubožák. Navíc, jí došlo, že ve smečce ji měli všichni rádi. Proč by ji nechtěli?"Já... Mám hlad," dostala ze sebe nakonec pod nátlakem toho ledového pohledu. I když to nebyla odpověď na otázku, kterou jí vlčice položila, nezmohla se na další vysvětlení a už byla zase přísným hlasem napomenuta. Ta slova ji ale opět zarazila. "S- smečka? Cizí?" přiškrceně pípla a s hrůzou v očích na velkou vlčici koukala. Celá se stáhla a zacouvala pár kroků, jen aby se dostala vlčici z dosahu. Jedinou zkušenost, kterou měla s cizí smečkou bylo to, že její domovskou smečku neměli rádi. Z toho si domyslela, že je to tak všude, že smečky se navzájem nenávidí a jdou si po krku. Nikdy jí ani nenapadlo, že by mohlo existovat něco jako spřátelené smečky, kdy si vlci nevadili nebo měli dokonce dobré vztahy. Proto se také snažila všem smečkám vyhýbat, což se jí až do teď, díkybohu, dařilo. "Já... já nechtěla!" vyhrkla směrem k vlčici za neustálého couvání. Její nožky byly ale tak zesláblé, že se šinula hlemýždím tempem. Pl- plosím neubližuj mi," podívala se na pískově žlutou svýma roztomilýma očima. Nechtěla hrát na city nebo tak. Byla prostě naučená, že když udělá tenhle pohled tak jí většina věcí projde. A třeba se odsud dostane i živá. Pravda, že za normálních okolností by s tímhle pohledem vypadala jako květinka a jeden by se zdráhal na ni vztáhnout tlapu... ale teď vypadala tak akorát zbídačeně.

<< Bažiny

Malá vlčice se po svém prvním zážitku s bažinou vymáchala v blátě ještě nejméně třikrát. Ani to už nezvládala počítat, stejně tak jako pomalu nezvládala vyhrabat se ven. Naštěstí v sobě vždy našla dostatek sil a tlapky z mokřadů úspěšně vytáhla, no, její kožíšek si odnesl svou daň. Byla celá špinavá a uleptaná od toho, jak se v bahně plácala, než se vyškrábala zpátky na pevnou zemi. Čím víc se jí nedařilo, tím víc také brečela. Už jednoduše nezvládala ten psychický nátlak, který ji celou cestu tížil. Byla ještě malinká a ve velkém světě se náhle ocitla úplně sama. Nikdo z vlků, které na cestě potkala se k ní nechoval nijak zvlášť vlídně a nejevil známky toho, že by se jí chtěl ujmout nebo pomoct. Nanejvýš byli někteří jedinci ochotni Biance poskytnout zbytky svých úlovků, protože nesnesli, jak malé vlče hladoví. To byl ale jediný náznak ochoty, kterého se jí dostalo. V tomhle světě byl jednoduše každý za sebe a nikdo se o ní nestaral. Možná proto, že vypadala opravdu zuboženě a každý si na první pohled myslel, že každou chvílí se svalí do sněhu a už se nepohne.
Každopádně, jak se Bianca musela neustále uslzenýma očima koukat před sebe, aby někam zase nezahučela, dostala se na území, kde neměla co dělat. Toho si ona ale vůbec nevšimla. Soustředila se pouze na svoje zabahněné tlapky a slzy, které se jí kutálely po tváři. "Bůhuhů," popotáhla a vydala smutný táhlý zvuk. Proč mi nikdo nechce pomoct? Proč mě nikdo nechce? Rodiče... mě taky nechtěli? Proč mě nechali samotnou? Hlavou se jí honila spousta myšlenek, na které se předtím snažila nemyslet. V momentální situaci se ale všechny vyvalily a způsobily, že se Bianca rozbrečela ještě víc, než předtím. "P- Ploč. Ploč tu nikdo není?" zeptala se vlčecím hláskem do větru. Už hrozně dlouho nikoho nepotkala a nikdo jí nic neulovil. Byla tak strašně hladová, až se zdálo, že každým krokem se svalí k zemi vysílením. Když s otázkou zvedla hlavu, náhle jí došlo, že krajina kolem se změnila. Sice se zde nacházela jezírka s vodou, ale byla dobře viditelná a nezdálo se, že by na ní pod sněhovou pokrývkou číhala zase nějaká bahnitá past. Přesto si ale dávala pozor, kam šlape. Tohle zjištění jí dovolilo trochu uklidnit panický pláč, ale slzy se jí stejně po tvářích kutálely. Když už neměla výhled tak zamlžený, na zemi náhle spatřila několik otisků vlčích pacek. Vypadalo to, že tu někdo před nedávnem byl, dokonce se zdálo, že jsou tu mezi jezírky vychozené cestičky! To byla pro Biancu dobrá zpráva. Třeba narazí na nějakou hodnou duši, která se o ní postará? "Halooo...?" zvedla hlas, co nejvíc dokázala a zakřičela do okolí. Přijde někdo? pomyslela si a snažila se zastavit svůj pláč. Takhle ji přeci nikdo nesmí vidět. Stačilo, že byla celá špinavá a ztrhaná z cesty. To by bylo, kdyby ji viděli ještě i ubrečenou. Bianca opět popotáhla a rozhlížela se po okolí, jestli se někdo přeci jen objeví nebo ne.

<< Zubří vysočina (přes Zarostlý les)

Bianca se z ledové pláně dostala, celá vyčerpaná, konečně do lesa. Jakmile zapadla mezi stromy, sedla si do sněhu a hluboce oddechovala. Přechod přes větrnou louku z ní vyčerpal většinu síly, kterou v poslední době nastřádala. Hloupej nápad. Hloupej! hubovala v duchu a přitom roztáhla tvář v úsměvu. V klidných očích jí však na chvilku zajiskřil vztek, který si však nemohla na ničem a nikom vylévat. Mohla vinit jedině sebe, což se jí samozřejmě nechtělo. Přestala na vítr tedy myslet a raději se rozhlédla po území, kam vkročila. Nacházela se v lese, který by v létě asi působil hodně hustě. Nyní byla však ještě zima, takže většina porostu ze stromů a keřů opadla. Po chvíli oddechu se Bianca vrávoravě zvedla a pokračovala lesem. Mohla jít relativně v klidu, jelikož byla malého vzrůstu, většinu větví prostě podešla, aniž by se jich dotkla. Jediné, co ji občas zpomalilo byly sněhové boule, které se tvořily nad kořeny a párkrát se propadly pod jejíma nohama. Musela se tedy vyhrabat ze sněhu a pokračovat dál. Mockrát se to ale nestalo, jelikož byla momentálně vychrtlá a lehká. Alespoň nějakou výhodu to mělo.
Po dlouhém čase se malá vlčice konečně vymotala z lesa. Popravdě jí ale docházela trpělivost. Vždycky byla opečovávaná, ve smečce se o ni všichni starali, takže nikdy nemusela trpět jakkoliv namáhavé věci. Ale teď? Byla sama, hladová a unavená. Skoro necítila tlapky, jak je měla od sněhu zmrzlé a kožich měla celý mokrý od toho, jak padala. Jedním slovem měla na krajíčku. "Mami? Tati? Kde jste všichni?" popotáhla a roztřeseným hlasem vyřkla otázku do okolí. Nikdo jí ale neodpověděl. Nebylo tu jednoduše ani živáčka, natož někoho, koho znala. Pohled na území před ní ji dodal ještě více obav. Všechno bylo pokryté sněhem, ale jako by tušila, že tomu tak úplně není, zdráhala se vykročit. Nakonec sel musela pokračovat vpřed, ať už chtěla nebo ne. Les za ní sice ze začátku neměl větve příliš nízko, no, jak se dostávala hloubš a hloubš, byla také celá poškrábaná. Stejnou cestou se jí opravdu vracet nechtělo.
Po pár krocích ve sněhu se však náhle propadla rychlostí, kterou nečekala. Kdo by také tušil, že za sněhovou čepicí se bude skrývat voda?? Bianca se proto zřítila rovnou do zdánlivé kaluže. "AAaa!" zaječela a s hrůzou na tváři se škrábala z vody ven. Nesahala jí sice ani po břicho, ale i tak jí přišlo, jako by celá zamrzla, jen co se vody dotkla. Co bylo horší, packy se jí zasekly a nešly ven! "P-pomoc! Pomozte mi někdo!" zakřičela vyplašeně do okolí, ale nikdo se nazpět neozval. Malá vlčice se nakonec s vypětím všech sil dostala z kaluže ven, ale byla celá zmáčená a ještě k tomu měla na tlapkách bláto. Aby toho nebylo málo, nemohla se vrátit, takže pouze pokračovala v cestě a slzy, které na začátku úspěšně zadržela se valily ven jedna za druhou.

>> Mahar

<< Švitořivý les (přes Spáleniště)

Poté, co Bianca vykoukla z lesa se před ní rozprostřela daleká bílá pláň. Přesto, že sníh začínal tát a přicházelo jaro, na otevřeném prostranství se proháněl ledoví vítr, který jí nepříjemně čechral srst. Malá vlčice na chvilku svraštila čelo a nejistě se na rozlehlou pláň podívala. V létě by tohle mohla být krásná louka plná květin, no, nyní to pro ni představovalo nebezpečí. Přejít tudy... Uh, zvládnu to? Je to dobrý nápad? přemýšlela, zatímco stepovala na místě. Sníh byl mokrý a studený. Lepil se jí mezi polštářky na tlapkách. Ach, ty měla ráda. Když byla ve smečce s maminkou, tatínkem a sourozenci, její tlapky byly krásně jemné a hladké, jaké by každá správná vlčí slečna měla mít. Ale teď? Škoda mluvit. Celý její vzhled byl... škoda mluvit.
Po pár chvílích se Bianca konečně rozhodla posunout vpřed. Rozlehlá louka se sice zdála být velká a z té bílé barvy jí šla hlava kolem, ale byla si jistá, že v dálce zase vidí stromy. Navíc při bližším pohledu si všimla, že i zde, na pláni se tu a tam najdou nějaké kmeny listnáčů.
Když ale vykročila, poznala že nejspíš neudělala to nejlepší rozhodnutí svého života. Vítr byl silný a s jejím křehkým tělem si pohrával jako s listím. Poryvy s ní házely z jedné strany na druhou, až několikrát skončila hlavou ve sněhu. Uááh, co to má být?! křičela bezeslovně ve své mysli, když měla už po několikáté pocit, že ji vítr snad nadzvedne do vzduchu a ona odletí někam pryč. V tuto chvíli měla co dělat, aby se udržela na nohou, ale naštěstí viděla, že už se blíží k lesu.

>>Bažiny (přes Zarostlý les)

<< mimo Gallireu

Kdesi v lese se náhle objevilo malé vlče. Z dálky by možná vypadalo v pořádku, ale kdyby se k němu kdokoliv přiblížil, na první pohled by poznal, že v pořádku není. Bianca byla totiž nemálo vyhladovělá a ztrhaná z dlouhé cesty, kterou podstoupila. Byly jí sotva dva a půl měsíce, a přesto, že se jindy na tak nízký věk nechovala, jakmile byla na vlastní pěst, nedostatek zkušeností a sil se však projevil. Lovit ji ještě nikdo nenaučil, takže se musela spokojit s čímkoli poživatelným, co našla, a díky tomu se její pěkně rýsující postava změnila k nepoznání. Byla vychrtlá skoro až na kost.
Když se konečně dostala do tohoto lesa, zvedla své unavené oči, aby se ujistila, že nikdo není v dohledu. Měla nemálo zlých zkušeností jak s ostatními vlky tak s jinými tvory. Ano, aby přežila, musela se o potravu prát se zvířaty, která by jinak skončila v jejím žaludku. Kdyby jí je ovšem někdo ulovil. Přes všechno strádání byl ale její pohled klidný, v očích se jí ani na vteřinu nezableskly obavy nebo strach. Možná to bylo tím, že už se dávno smířila s nastálou situací. Byla hloupost bezhlavě utíkat pryč, jen co zjistila, že Judy je... studená. Třeba to nic neznamenalo, pomyslela si a nakrčila čumáček. Něco jí však i přes její nevědomost ohledně smrti říkalo, že to něco určitě znamenalo, a nebylo to nic dobrého. Z tlamy jí unikl tichý povzdech. Raději se rozhodla ploužit dál. Nedostatek sil jí nedovoloval zvýšit tempo víc jak hlemýžď, ale přeci jen v sobě našla nějakou vůli a odhodlání pokračovat. Bianca byla od přírody vesměs pozitivní stvoření a rozhodně si nehodlala připustit, že by snad něco vzdala jen tak, beze snahy. Na tvář nasadila drobný úsměv a vydala se z lesa ven. Třeba zrovna najde nějakého chudáka, který se nad ní slituje a něco jí uloví. Už pár takových potkala, ale to bylo na začátku, kdy ještě mohla zahrát kartu roztomilé chlupaté kuličky. Teď by se svým ztrhaným a špinavým vzhledem asi už moc nezabodovala, ale stále se upínala k malé naději.

>> Zubří vysočina (přes Spáleniště)