Příspěvky uživatele

<< Bažiny

Malá vlčice se po svém prvním zážitku s bažinou vymáchala v blátě ještě nejméně třikrát. Ani to už nezvládala počítat, stejně tak jako pomalu nezvládala vyhrabat se ven. Naštěstí v sobě vždy našla dostatek sil a tlapky z mokřadů úspěšně vytáhla, no, její kožíšek si odnesl svou daň. Byla celá špinavá a uleptaná od toho, jak se v bahně plácala, než se vyškrábala zpátky na pevnou zemi. Čím víc se jí nedařilo, tím víc také brečela. Už jednoduše nezvládala ten psychický nátlak, který ji celou cestu tížil. Byla ještě malinká a ve velkém světě se náhle ocitla úplně sama. Nikdo z vlků, které na cestě potkala se k ní nechoval nijak zvlášť vlídně a nejevil známky toho, že by se jí chtěl ujmout nebo pomoct. Nanejvýš byli někteří jedinci ochotni Biance poskytnout zbytky svých úlovků, protože nesnesli, jak malé vlče hladoví. To byl ale jediný náznak ochoty, kterého se jí dostalo. V tomhle světě byl jednoduše každý za sebe a nikdo se o ní nestaral. Možná proto, že vypadala opravdu zuboženě a každý si na první pohled myslel, že každou chvílí se svalí do sněhu a už se nepohne.
Každopádně, jak se Bianca musela neustále uslzenýma očima koukat před sebe, aby někam zase nezahučela, dostala se na území, kde neměla co dělat. Toho si ona ale vůbec nevšimla. Soustředila se pouze na svoje zabahněné tlapky a slzy, které se jí kutálely po tváři. "Bůhuhů," popotáhla a vydala smutný táhlý zvuk. Proč mi nikdo nechce pomoct? Proč mě nikdo nechce? Rodiče... mě taky nechtěli? Proč mě nechali samotnou? Hlavou se jí honila spousta myšlenek, na které se předtím snažila nemyslet. V momentální situaci se ale všechny vyvalily a způsobily, že se Bianca rozbrečela ještě víc, než předtím. "P- Ploč. Ploč tu nikdo není?" zeptala se vlčecím hláskem do větru. Už hrozně dlouho nikoho nepotkala a nikdo jí nic neulovil. Byla tak strašně hladová, až se zdálo, že každým krokem se svalí k zemi vysílením. Když s otázkou zvedla hlavu, náhle jí došlo, že krajina kolem se změnila. Sice se zde nacházela jezírka s vodou, ale byla dobře viditelná a nezdálo se, že by na ní pod sněhovou pokrývkou číhala zase nějaká bahnitá past. Přesto si ale dávala pozor, kam šlape. Tohle zjištění jí dovolilo trochu uklidnit panický pláč, ale slzy se jí stejně po tvářích kutálely. Když už neměla výhled tak zamlžený, na zemi náhle spatřila několik otisků vlčích pacek. Vypadalo to, že tu někdo před nedávnem byl, dokonce se zdálo, že jsou tu mezi jezírky vychozené cestičky! To byla pro Biancu dobrá zpráva. Třeba narazí na nějakou hodnou duši, která se o ní postará? "Halooo...?" zvedla hlas, co nejvíc dokázala a zakřičela do okolí. Přijde někdo? pomyslela si a snažila se zastavit svůj pláč. Takhle ji přeci nikdo nesmí vidět. Stačilo, že byla celá špinavá a ztrhaná z cesty. To by bylo, kdyby ji viděli ještě i ubrečenou. Bianca opět popotáhla a rozhlížela se po okolí, jestli se někdo přeci jen objeví nebo ne.

<< Zubří vysočina (přes Zarostlý les)

Bianca se z ledové pláně dostala, celá vyčerpaná, konečně do lesa. Jakmile zapadla mezi stromy, sedla si do sněhu a hluboce oddechovala. Přechod přes větrnou louku z ní vyčerpal většinu síly, kterou v poslední době nastřádala. Hloupej nápad. Hloupej! hubovala v duchu a přitom roztáhla tvář v úsměvu. V klidných očích jí však na chvilku zajiskřil vztek, který si však nemohla na ničem a nikom vylévat. Mohla vinit jedině sebe, což se jí samozřejmě nechtělo. Přestala na vítr tedy myslet a raději se rozhlédla po území, kam vkročila. Nacházela se v lese, který by v létě asi působil hodně hustě. Nyní byla však ještě zima, takže většina porostu ze stromů a keřů opadla. Po chvíli oddechu se Bianca vrávoravě zvedla a pokračovala lesem. Mohla jít relativně v klidu, jelikož byla malého vzrůstu, většinu větví prostě podešla, aniž by se jich dotkla. Jediné, co ji občas zpomalilo byly sněhové boule, které se tvořily nad kořeny a párkrát se propadly pod jejíma nohama. Musela se tedy vyhrabat ze sněhu a pokračovat dál. Mockrát se to ale nestalo, jelikož byla momentálně vychrtlá a lehká. Alespoň nějakou výhodu to mělo.
Po dlouhém čase se malá vlčice konečně vymotala z lesa. Popravdě jí ale docházela trpělivost. Vždycky byla opečovávaná, ve smečce se o ni všichni starali, takže nikdy nemusela trpět jakkoliv namáhavé věci. Ale teď? Byla sama, hladová a unavená. Skoro necítila tlapky, jak je měla od sněhu zmrzlé a kožich měla celý mokrý od toho, jak padala. Jedním slovem měla na krajíčku. "Mami? Tati? Kde jste všichni?" popotáhla a roztřeseným hlasem vyřkla otázku do okolí. Nikdo jí ale neodpověděl. Nebylo tu jednoduše ani živáčka, natož někoho, koho znala. Pohled na území před ní ji dodal ještě více obav. Všechno bylo pokryté sněhem, ale jako by tušila, že tomu tak úplně není, zdráhala se vykročit. Nakonec sel musela pokračovat vpřed, ať už chtěla nebo ne. Les za ní sice ze začátku neměl větve příliš nízko, no, jak se dostávala hloubš a hloubš, byla také celá poškrábaná. Stejnou cestou se jí opravdu vracet nechtělo.
Po pár krocích ve sněhu se však náhle propadla rychlostí, kterou nečekala. Kdo by také tušil, že za sněhovou čepicí se bude skrývat voda?? Bianca se proto zřítila rovnou do zdánlivé kaluže. "AAaa!" zaječela a s hrůzou na tváři se škrábala z vody ven. Nesahala jí sice ani po břicho, ale i tak jí přišlo, jako by celá zamrzla, jen co se vody dotkla. Co bylo horší, packy se jí zasekly a nešly ven! "P-pomoc! Pomozte mi někdo!" zakřičela vyplašeně do okolí, ale nikdo se nazpět neozval. Malá vlčice se nakonec s vypětím všech sil dostala z kaluže ven, ale byla celá zmáčená a ještě k tomu měla na tlapkách bláto. Aby toho nebylo málo, nemohla se vrátit, takže pouze pokračovala v cestě a slzy, které na začátku úspěšně zadržela se valily ven jedna za druhou.

>> Mahar

<< Švitořivý les (přes Spáleniště)

Poté, co Bianca vykoukla z lesa se před ní rozprostřela daleká bílá pláň. Přesto, že sníh začínal tát a přicházelo jaro, na otevřeném prostranství se proháněl ledoví vítr, který jí nepříjemně čechral srst. Malá vlčice na chvilku svraštila čelo a nejistě se na rozlehlou pláň podívala. V létě by tohle mohla být krásná louka plná květin, no, nyní to pro ni představovalo nebezpečí. Přejít tudy... Uh, zvládnu to? Je to dobrý nápad? přemýšlela, zatímco stepovala na místě. Sníh byl mokrý a studený. Lepil se jí mezi polštářky na tlapkách. Ach, ty měla ráda. Když byla ve smečce s maminkou, tatínkem a sourozenci, její tlapky byly krásně jemné a hladké, jaké by každá správná vlčí slečna měla mít. Ale teď? Škoda mluvit. Celý její vzhled byl... škoda mluvit.
Po pár chvílích se Bianca konečně rozhodla posunout vpřed. Rozlehlá louka se sice zdála být velká a z té bílé barvy jí šla hlava kolem, ale byla si jistá, že v dálce zase vidí stromy. Navíc při bližším pohledu si všimla, že i zde, na pláni se tu a tam najdou nějaké kmeny listnáčů.
Když ale vykročila, poznala že nejspíš neudělala to nejlepší rozhodnutí svého života. Vítr byl silný a s jejím křehkým tělem si pohrával jako s listím. Poryvy s ní házely z jedné strany na druhou, až několikrát skončila hlavou ve sněhu. Uááh, co to má být?! křičela bezeslovně ve své mysli, když měla už po několikáté pocit, že ji vítr snad nadzvedne do vzduchu a ona odletí někam pryč. V tuto chvíli měla co dělat, aby se udržela na nohou, ale naštěstí viděla, že už se blíží k lesu.

>>Bažiny (přes Zarostlý les)

<< mimo Gallireu

Kdesi v lese se náhle objevilo malé vlče. Z dálky by možná vypadalo v pořádku, ale kdyby se k němu kdokoliv přiblížil, na první pohled by poznal, že v pořádku není. Bianca byla totiž nemálo vyhladovělá a ztrhaná z dlouhé cesty, kterou podstoupila. Byly jí sotva dva a půl měsíce, a přesto, že se jindy na tak nízký věk nechovala, jakmile byla na vlastní pěst, nedostatek zkušeností a sil se však projevil. Lovit ji ještě nikdo nenaučil, takže se musela spokojit s čímkoli poživatelným, co našla, a díky tomu se její pěkně rýsující postava změnila k nepoznání. Byla vychrtlá skoro až na kost.
Když se konečně dostala do tohoto lesa, zvedla své unavené oči, aby se ujistila, že nikdo není v dohledu. Měla nemálo zlých zkušeností jak s ostatními vlky tak s jinými tvory. Ano, aby přežila, musela se o potravu prát se zvířaty, která by jinak skončila v jejím žaludku. Kdyby jí je ovšem někdo ulovil. Přes všechno strádání byl ale její pohled klidný, v očích se jí ani na vteřinu nezableskly obavy nebo strach. Možná to bylo tím, že už se dávno smířila s nastálou situací. Byla hloupost bezhlavě utíkat pryč, jen co zjistila, že Judy je... studená. Třeba to nic neznamenalo, pomyslela si a nakrčila čumáček. Něco jí však i přes její nevědomost ohledně smrti říkalo, že to něco určitě znamenalo, a nebylo to nic dobrého. Z tlamy jí unikl tichý povzdech. Raději se rozhodla ploužit dál. Nedostatek sil jí nedovoloval zvýšit tempo víc jak hlemýžď, ale přeci jen v sobě našla nějakou vůli a odhodlání pokračovat. Bianca byla od přírody vesměs pozitivní stvoření a rozhodně si nehodlala připustit, že by snad něco vzdala jen tak, beze snahy. Na tvář nasadila drobný úsměv a vydala se z lesa ven. Třeba zrovna najde nějakého chudáka, který se nad ní slituje a něco jí uloví. Už pár takových potkala, ale to bylo na začátku, kdy ještě mohla zahrát kartu roztomilé chlupaté kuličky. Teď by se svým ztrhaným a špinavým vzhledem asi už moc nezabodovala, ale stále se upínala k malé naději.

>> Zubří vysočina (přes Spáleniště)