Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Momentálně Bianca nedělal nic jiného, než že litovala svého rozhodnutí se jít napít. V tlamě měla stále tu odpornou chuť a ať prskala jak chtěla, nemohla ji dostat z jazyka. Navíc ji zase napadlo, že voda je nebezpečná a aniž by nad tím víc přemýšlela, začala lehce vyšilovat. Naštěstí ji ale uklidnilo, když jí ostatní ujistili, že voda není nebezpečná, jen odporná. Dokonce i motýl se přidal, takže zanedlouho byla Bianca zase v klidu. Tati se nad její situací očividně poměrně bavila, zatímco Saturnovi způsobila obavy. Ale ne, to jsem zase zpackala, zašklebila se. "Neboj, asi jsem v požádku. Teda nic mě zatím nebolí, jen to chutnalo zle," ujistila Saturna. Nechtěla, aby se kvůli ní bráška zbytečně strachoval, takže následovala jeho radu a poodešla k trsu trávy, kterou následně začala spásat. Cítila se při tom lehce ublíženě. Teď jsem se pěkně ztrapnila. A navíc musím požírat trávu, jak nějaká srnka. Situaci lehce přeháněla, z oka by jí byla bývala ukápla i imaginární slza, kdyby se svou hereckou kariéru pokusila posunout o krok dál. "Už to nikdy nebudu pít. Slibuju," odpřísáhla motýlovi, ale hlavně sobě. K tomu mě nikdo nedonutí.
Mezitím, co se ona zabývala slanou vodou, Sheya na ně zavolala, že něco našla. Všichni se kolem ní seběhli a tak Bianca na nic nečekala a také se k vlčatům připojila. Lilac už byla přední polovinou těla zaražená v díře. Chtěla vytáhnout za ocásek, ale Tati ani Biance se tohle řešení nezamlouvalo. "Za ocásek to bude bolet," připomenula jí nejistě. Kdyby mě někdo kousl do ocásku a ještě za něj tahal tak by mi ho asi utrhl. Oklepala se nad tou představou. Naštěstí Tati a Saturnus začali hrabat okolo díry tak, aby ji zvětšili. Lilac se tedy mohla bez problému dostat ven. Bianca chtěla také pomoct, ale obě vlčata byla z jedné strany a pro ni nebylo místo, kam se vecpat.
Nápověda na kůře byla pro Biancu dost složitá na rozluštění. Žádná území tady kolem neznala, tudíž nemohla vědět, na co je nápověda odkazuje. Na něco ale přeci jen přišla. "Dusot kopyt a plasat asi znamená, že jich bylo hodně. Nějaká velké skupinka. A jestli běželi, tak to muselo být někde, kde není moc stlomů. Jinak by se tam nevešli ne?" sdělila ostatním svou úvahu. "Takže bychom asi do hustého lesa chodit neměli. Spíš někam na louku," dodala ještě, co z toho vyvodila. Tohle byla jediná věc, na kterou mohla díky nápovědě přijít.

>> dodatečný přesun - Zrádcův remízek

<< Náhorní plošina (přes Les ztracených duší)

Bianca vyzvídala u hnědé vlčice, která se představila jako Tati, co je to ten ceán, o kterém mluvila. Odpověď ji docela překvapila, protože si nic takového nedovedla představit. "Páni, tak to zní dost hustě," vydechla s obdivem. Takový ceán musel být vážně velký.
Než měla ale čas a možnost ptát se dál, objevil se velký zlý šedý vlk. Teda, nejdřív tak zle nevypadal, ale nejspíš to měl v hlavě trochu pomotaný. A Bianca se vůbec nechtěla pakovat s nějakým šílencem, co se snažil předstírat, že je její táta. Možná byla dost naivní, ale ne až tak, aby mu uvěřila. Proto následovala Saturna a motýla, kteří už je popoháněli pryč. Zanedlouho se před Biancou otevřel takový výhled, který ještě v životě neviděla. Když si ceán představovala, rozhodně to nebylo jako plocha, kterou nyní spatřila. Před ní se rozprostírala masa vody, tak velká že neviděla na druhý břeh. Ani žádné hory v dálce, prostě nic, jen voda. Na jednu stranu to bylo trochu děsivé, cítila se před ceánem tak maličká. Její zvědavost byla ale větší a momentálně přerušila i ten strach, který z takové vodní plochy měla. Saturnus také vypadal docela vedle, z toho co viděl.
Ze zírání ji vytrhl motýlův hlas. Trošku zahanbeně sklopila ouška, protože na něj v tom všem spěchu a chaosu lehce zapomněla. Jsme tu proto, abychom mu pomohli, připomněla si a pozorně poslouchala, co říká. Vypadalo to, že svou nápovědu ztratil někde tady. "Ale tady je tolik kamenů," zakňourala Bianca, v hlase měla trochu nevole. To tady budu muset přebírat jeden kámen po druhém? Není nějaká jednodušší cesta? Přeci jen se musela vrátit do močálů. Nechtěla strávit věčnost hledáním nějaké kůry. "Jak je tžeba velká, tak kůla?" zeptala se motýla, aby jí trochu poradil. Přeci jen se jí bude lépe hledat, když bude vědět, jak ta jeho nápověda vypadá. Po chvilce si povzdechla a dala se do hledání jako její bráška. Když už jednou slíbili motýlovi pomoct, nemohli z toho jen tak vycouvat.
Když už byla u toho hledání, očkem hodila i po ceánu. Vlastně až teď jí došlo, že měla docela žízeň, po tom všem běhání. Nejdřív se honili za maminkou a pak utíkali před tím zlým vlkem a jí z toho docela vyschlo v krku. Nijak nad věcmi nepřemýšlela a vydala se k vodě, aby se napila. Ani v nejmenším ji nenapadlo, že by snad voda mohla chutnat jinak, než normálně. Všechna voda přeci chutná stejně, no ne? Omyl. To poznala hned, jak spolkla první doušek. "Bléh, bue ble." Celý hřbet a ocásek se jí naježil a Bianca začala prskat. Její neschopnost mračit se způsobila, že na tváři měla opravdu děsivě zkroucený úsměv. "Fuj, co to je?! Tati! Ploč si mi nežekla, že ta voda chutná tak hnusně?" lehce vyčítavě se na hnědou vlčici podívala. Ona toho o ceánu věděla nejvíc, vlastně asi jako jediná. Proč by jim ale tuhle informaci zamlčovala? Biancu najednou napadlo, že ta voda je otrávená. No proč by jinak chutnala tak zle? Co se mnou teď bude? "Co když je to nebezpečný? Co mám dělat?" panicky se ohlédla po svém bráškovi. Byl teď určitě její největší opora, takže k němu přiběhla se slzičkami v očích. "Já se bojím, Satulne!" vyjekla a celá se klepala. Co teď, kdy se to projeví? Co se se mnou stane? strachovala se, zatímco jí myslí projížděly hrůzné představy o otravě. Úplně zapomněla na motýla a jeho nápovědu, protože se teď obávala hlavně o svůj vlastní život.

Vlčata se nejdříve bavila o tom, odkud vlastně jsou. Lilac zmínila Asgaarský les, o kterém Biacnca ještě neslyšela. Vypadalo to ale, že ani Lilac nevěděla nic o močálech. "Že by byla z daleka? Zatoulala se až sem? napadlo ji, ale víc nad tím nepřemýšlela. Přeci jen ani jedno vlče nevypadalo, že je tu ztracené, krom Sheyi. Ale ani ta z toho nebyla tolik vykolejená, takže asi věděla jak se dostat domů do hor. Bianca se tedy raději soustředila na to, jak pomoci motýlovi.
Každé vlče očividně navrhovalo jiné místo, kde by se motýlova nápověda mohla nacházet. Bianca neříkala nic, protože to tady moc neznala, ale ujistila se, že kopec, který bráška myslí, je ten kde závodili. Sheya byla poměrně nejistá, že by měli vyrazit teď. Bylo po dešti a řeky se vylévaly z koryta. To je fakt, aby nás to nespláchlo jako málem močály, pomyslela si ustaraně. "Plavat taky ještě neumím," přiznala se trochu zahanbeně a hlavně ustaraně. Vážně by nerada skončila někde v řece, když neumí plavat. "Co je ceán? A jak se vlastně jmenuješ ty?" otočila se na hnědou vlčici, která se vlastně do teď ještě nepředstavila.
Motýl jim mezitím vysvětlil, že Saturnův návrh nebude správný. Zato hnědá vlčice se nejspíš trefila. Teď mě vážně zajímá, co je ceán. Motýlek zmiňoval hodně vody. Budeme muset plavat? Není to nebezpečné? "Tak jo, pomůžeme ti," ujistila ho nakonec. Z jeho tónu vyplývalo, že je to nejspíš poměrně urgentní a on chce svou nápovědu najít co nejdřív. Bianca se také chtěla vrátit do močálů než si někdo něčeho všimne.
Pro jistotu se rozhodla zírat směrem, který motýl ukazoval. Kdyby totiž otočila hlavu jinam, pak už by nevěděla, kudy přesně má jít. Přímo? Trochu doleva? Trochu doprava? Kdo ví. Z jejího soustředění ji ale bohužel vyrušil velký šedý vlk. Cenil na ně zuby ve velkém ošklivém úsměvu. Bianca o krok ucouvla, jelikož na ni působil nepříjemně. Nechtěla s ním mít nic společného, vlastně chtěla spíš utéct někam hodně daleko. Obzvláště potom, co prohlásil že je její táta. "To teda určitě nejseš," odsekla. Její tatínek byl ten nejskvělejší vlk pod sluncem a tenhle mu určitě nesahal ani po paty. Vypadal vychrtle, děsivě a navíc byl poraněný. Vypadalo to, že ani ostatní vlčata ho nikdy neviděla. Teda až na Saturna. Celý se naježil a začal na vlka vrčet. To už i Bianca byla na pozoru, jestli bráška takhle reagoval, určitě to nevěstilo nic dobrého. Při jeho slovech zbledla. Chce nás sežrat? To tady vlci žerou jiné vlky? Nepotřebovala od Saturna ani popostrčit a už se pakovala pryč. "Radši zdrháme!" zavelela a ohlédla se po zbylých vlčatech. Velmi nerada by je viděla v tlamě toho šílence. Co to má být, dostat se k vlčatům skrz historku že je náš táta? Hrozné. Byla z takového chování znechucená, ale ten vlk ji opravdu děsil, takže se neodvážila svůj názor jakkoli projevovat. Navíc i motýl je popoháněl pryč, takže musela být pravda, že je vlk nebezpečný. Tak jako tak, Bianca tu s ním nechtěla trávit ani o minutu navíc. Následovala svého brášku ve zběsilém úprku pryč.

>> Mušličková pláž (přes les Ztracených duší)

Hnědá vlčice vypadala, že s nimi do smečky nepůjde, jelikož má vlastní domov. Bianca si lehce oddechla. Alespoň že tak. Že není ztracená. Nemohla by jí nijak pomoct, kdyby tomu tak bylo. Přeci jen její smečku neznala a na to aby ji doprovázela byla moc malá a jako opora lehce k ničemu. "Života? Myslíš toho kouzelného vlka s fialovou náplsenkou? Ten byl u nás nedávno na návštěvě," vzpomněla se při zmínce toho jména.
Představila se jako Sheya. "Pěkné jméno," pochválila Bianca a usmála se na ni. Sheya se neustále zajímala, proč nejsou ve smečce a jestli se o ně členové nebudou bát. "A o tebe se nebojí?" vrátila jí otázku. Přeci jen tu také žádného dospěláka neviděla, takže Sheya tu musela být úplně sama. Bianca měla alespoň Saturna a kdyby se jednomu z nich něco stalo, ten druhý by určitě pomohl. Zato hnědá vlčice tu neměla nikoho. Navíc, bráška má pravdu. V močálech mají teď dost starostí, jen bychom jim tam zavázeli. Určitě si ani nevšimli, že jsme na chvilku zmizeli, pomyslela si.
K velkému překvapení Biancy se k jejich skupince připojila ještě další dvě vlčata! Páni, tady je tolik vlčat. To je takhle dospěláci pouštějí ven? Ona i bráška tu byli tak trochu na černo a kdyby to v močálech zjistili, určitě by jim zakázali odcházet samotným. Ostatní smečky to měly očividně jinak. "Já jsem Bianca," oplatila úsměv nově příchozím. "Já a bláška jsme z močálů," odpověděla na otázku. Všichni se tak moc zajímali odkud vlastně přišli. Na druhou stranu to bylo logické. Skupina vlčat mimo smečku nejspíš nevyhlížela úplně dobrým dojmem.
Všichni nakonec přesunuli svůj zájem k motýlovi, který si jich také konečně všiml. Při jeho prvních slovech ale Biancu polil studený pot. Motýl mluvil divným přízvukem a ona mu tak dobře ještě nerozuměla. Chotná?! To jakože... chutná? On nás chce sníst? zhrozila se. Naštěstí se ukázalo, že motýl chtěl jejich pomoc a ne maso. "Nápovědu k pokladu?" Bianca zněla nadšeně. On ví, kde je nějaký poklad? Já nikdy žádný poklad ještě neviděla. Bohužel ale neviděla ani tu jeho nápovědu a zdejší krajinu kromě močálů moc neznala. "Myslíš ten kopec kam jsme běželi žávod?" zeptala se Saturna. Bylo to jediné místo, kde viděla nějaké kameny. "Není to ale docela daleko?" Přesto, že bráška říkal, že jejich smečka je blízko, Biance to připadalo jako docela dálka. Možná to bylo špatným orientačním smyslem, ale nezdálo se jí, že by byly močály jen kousek za rohem. "Nevíš jakým smělem ten kámen byl?" zeptala se motýla, ačkoliv jí byla ta odpověď k ničemu, jelikož směry stejně neznala. Ale kdyby jí třeba ukázal na to místo, možná by našla způsob jak mu pomoci.

Saturnus si viditelně oddychl, když ho ujistila, že není naštvaná. Byla jen lehce zklamaná, ale rozhodla se to potlačit aby brášku ještě nerozbrečela. Nechtěla, aby se kvůli ní cítil provinile, protože za nic vlastně nemohl. Bianca také ztratila hlavu a nedokázala přemýšlet, když uslyšela jediné slovo o tom, že maminka je tady pro ně. Je to i moje chyba. Kdyby se tak na chvíli zastavila a pořádně probudila z toho polospánku, určitě mohla Saturna zastavit. Teď už ale bylo pozdě přemýšlet nad takovými věcmi a tak je prostě hodila za hlavu.
Malá vlčice, kterou Saturn málem přišlápl byla z jejich přítomnosti také poměrně vykolejená. Vlastně bylo vtipné, že tu už nějakou chvíli byli společně, ale všimli si jí až teď. A to kdyby bráška vykročil jiným směrem, nejspíš by se minuli. Ale nebylo to nic nečekaného, přeci jen byla noc a i když ve tmě viděla Bianca dobře, dennímu světlu se to nedalo rovnat. A ještě do toho pršelo. Začínám nenávidět déšť, ušklíbla se nehezky a vyslala nasupený úsměv k obloze. Poslední dobou pršelo až moc často, vůbec se jí nelíbilo jak je každou chvíli celá promočená.
Určitě by se cítila lépe, kdyby se ihned zase vrátili zpátky. Teď ale potkali další ztracené vlče a uplakaného motýla a Bianca je nechtěla opouštět aniž by zjistila, co se oběma stalo. Přeci jen byla zvědavá a z toho neustálého naříkání i otrávená, ale nedala to na sobě znát. Stále měla na tváři úsměv a nikdo nemohl tušit jestli je to ten naštvaný nebo ten opravdový. "Hm, měli bychom se vlátit," oplatila Saturnovi pohled. "Ale nejdžív chci zjistit co se ti stalo. A jemu," obrátila se zpět k vlčici a následně poukázala na motýla. Bráška to nejspíš viděl stejně, protože se také neměl moc k odchodu.
Než Bianca stačila vlčici cokoliv vysvětlit, Saturnus se ujal slova. Vypadalo to, že on ví, kde se smečka nachází, takže si mohla oddechnout. Takže jsme se neztratili, zazubila se vesele. Teď měla o jednu starost míň. "Ve smečce jsou všichni hodní a hezky se o nás stalají," dodala ještě jelikož bráška po ní čas od času házel zkoumavá očka. Nejspíš chtěl slyšet i její souhlasný názor. "A já jsem Bianca. Jak se jmenuješ ty?" doplnila brášku a rovnou se vlčice zeptala. Přeci jen by ji raději oslovovala jménem než pouhým 'ty'.

<< Mahar (přes Středozemku)

Rychle utíkala za Saturnem, který jí málem zmizel z dohledu. Po chvilce se jí ale podařilo ho dohnat, i když byla celá udýchaná. "To by maminka neudělala ne?" zmateně se brášky zeptala. Maminka by si nás určitě všimla, ne? Vždyť nás taky musí hledat. Nedává smysl, že by nás přehlédla. Bianca už také začala přemýšlet a docvaklo jí, že něco je špatně. Mamíí? Kde jsii?" zakřičela do větru, ale odpovědí jí bylo pouze ticho. Nikdo jí neodpověděl a Biance se náhle sevřelo srdíčko. Kde je maminka? Proč si pro nás nepřijde? Saturnus náhle zpomalil tak, že do něj málem vrazila. A pak se jí přiznal, že maminka tu vlastně nikdy nebyla a všechno byl jen sen. Bianca byla také zklamaná a smutná, ale nechtěla, aby její bráška kvůli tomu brečel. "To... To je v požádku. Není to tvoje vina," utěšila ho. Přeci jen za svou touhu po mamince nemohl, ona si také moc přála ji vidět.
Saturna od pláče zastavil náhlý zvuk. I Bianca s sebou škubla, když naříkání uslyšela. Znělo tak smutně, jako by někdo už dlouhou dobu trpěl. "Jo slyším. Co to je?" Oba se začali rozhlížet po okolí, aby přišli na to, kdo ten nářek vydává. Saturnus přitom málem zašlápl malou hnědou kuličku. Překvapivě to byla malá vlčice, stejně jako oni dva. Bianca se k ní pomalu přiblížila, aby ji náhodou nevylekala a usmála se. Malá vypadala docela vystrašeně, proto ji nechtěla ještě víc děsit, i když si samozřejmě nemyslela, že by se jí někdo mohl leknout. Ale tak prostě pro klid duše. Co tu děláš? Ztlatila ses?" zeptala se jí. V tu chvíli jí došlo, že ztracená tu bude nejspíš ona sama. Když se rozhlédla, nacházela se na pusté pláni a po močálech nebyly ani stopy. Začala být lehce nervózní, protože si nepamatovala, jakým směrem přišla, no, nakonec se rozhodla spoléhat na brášku. Její orientační smysl byl na bodu mrazu, ale on si třeba cestu pamatovat bude. Prozatím se ale rozhodla tohle neřešit a nejdřív pomoct vlčeti. A i tomu motýlovi, jehož nářek ji tahal za uši a celkově působil nepříjemně. Jako by snad ona byla ta, která motýlovi ublížila. Jednoduše neměla ráda, když někdo kolem ní byl smutný.

Saturnus nadšeně souhlasil s jejím nápadem udělat skrýš tajnou. Hehe, taklhe nám nikdo nic neukradne, zaradovala se Bianca i když věděla, že vlci v močálech by něco takového určitě neudělali. Ale co kdyby se sem zatoulal někdo cizí? Lepší bylo být obezřetný a plánovat dopředu, což ona nikdy moc nedělala, ale tentokrát ji něco nejspíš osvítilo. Nebo prostě chtěla s bráškou sdílet jedno jejich vlastní tajemství.
Jakmile se v kmeni uvelebila, po chvilce únavou usnula. Přesto, že ten stres z posledních dnů už odezněl, nehezky se to na ní podepsalo. Byla zase ztrhaná a úplně vyčerpaná. Naštěstí už neměla ten velký hlad, který zažívala cestou sem, jinak by možná všechny ty zážitky nezvládla. Vedle brášky se jí ale po dlouhé době spalo hezky a klidně, což bylo přesně to, co potřebovala.
Z hezkého odpočinku ji ale probudil Saturnův výkřik. Než se stačila rozkoukat a zjistit co se děje, její bráška už byl na nohou a lezl ven z vykotlaného stromu. Jeho slova ale trochu probrala takovou tu méně bystrou část jejího mozečku. Ještě napůl spala, ale také se hrnula ven z tajné skrýše, následovat brášku. Přeci, to co říká musí být pravda ne? Takhle by jí přeci nelhal? "Maminka? Kde je? Satulne, kam šla?" Bianca ospale zamrkala po okolí, ale maminku neviděla. Bráškovi ale věřila, však on ji tu přeci viděl. Tak moc se těšila, že se konečně uvidí s maminkou. Přišla si pro nás! Maminka je tady! radovala se a utíkala za Saturnem. "Blácho, mami, počkejte na mě!" hnala se za nimi a ani si nevšimla, že překročila hranice močálů a dostala se na zcela nové území, které ještě neznala.

>> Náhorní plošina (přes Středozemku)

Bianca byla ráda, že její společností bráška nepohrdl. Říkal přeci, že chce být sám, ale ona se do toho vnutila. Každopádně ho nehodlala opustit, i kdyby ji tu nechtěl. Prostě by se za ním vláčela všude možně, byl přeci její jediná rodina, kterou zatím našla. Nesmíme se zase ztratit. Už zůstaneme napořád spolu, pomyslela si se spokojeným úsměvem. Momentální chvíle byla lehce idylická, jakoby si právě neprošli velkým stresem a obavami.
Saturnus se opravdu nechystal provádět něco, co by přineslo problémy, což Biancu potěšilo. Ona o žádné trable rozhodně nestála, a byla ráda, že i její bráška to cítí stejně. Ještě víc jí potěšilo, že řekl, že chce být s ní. "Já jsem s tebou taky láda," zasmála se a olízla mu čumáček, jako náznak sourozenecké lásky. "Úklyt? To mě vůbec nenapadlo. Ale! Je to bezva nápad!" zaradovala se a zamířila za Saturnem. "To by bylo supel mít vlastní úklyt - mohli bychom tam schovávat naše cenosti... Ale nikdo jiný o něm nesmí vědět," poznamenala nakonec. Co kdyby jim ty věci chtěli ukrást? "Bude to naše tajemství, hehe," zazubila se a také se začala rozhlížet, jestli nějaký vhodný úkryt nenajde. V močálech opravdu musí být spousta schovek, ale... "Hlavně koukej požádně, ať tam není bláto. To by kožíškům nedělalo dobže," upozornila Saturna. Úkryt v močálech byl sice super věc, ale nehodlala snášet zabahněný kožich. Jak by potom vypadala? Nene, to bych nemohla mezi vlky. Z myšlenek o jejím krásném vzhledu ji vytrhl až bráškův hlas. Bianca se nadšeně otočila, když slyšela jeho veselé volání. Schovka, kterou našel se jí také zamlouvala, asi byla jedna z nejlepších, které na území močálů mohli najít. A hlavně tu není žádné bláto a špína. Radostně tedy vlezla do dutiny. Byla pravda, že se tam tedy společně vešli jen tak tak. Jako by byla dutina dělaná přesně pro ně. Je to měkký," řekla spokojeně, a párkrát mech pošlapala. Jak Saturnus zmínil odpočinek, taky jí došlo, že už je pěkně unavená. Přikývla tedy a uvelebila se vedle brášky. Netrvalo ani dlouho a únava ji konečně dohnala.

<< Vyhlídka (teleport)

Život jí vysvětlil, že není tak úplně vlk. Ne tak, jako byla ona. Bianca byla při tom zjištění docela překvapená, ale rychle to pochopila. Však taky aby ne, když se před ní zhmotnil z bílé záře a slíbil, že dokáže pomoct zatopeným močálům. Páni, musí být vážně silný, obdivně na Života pohlédla. Teď už neměla strach, a dokonce i její obavy už nebyly tak veliké. Zdálo se, že s fialovým vlkem přišla i jakási dobrá nálada. Bianca to odsávání energie ani nepocítila, žádné změny na sobě také nepozorovala. Páni, to bylo takhle jednoduché? To jsem vůbec nemusela zdržovat, lehce stáhla ouška a zastyděla se, že Života kdy podezírala.
V záblesku bílého světla se opět objevili v močálech. Bianca byla nadšená, něco takového ještě nezažila. Kouzla! Ten vlk je opravdu kouzelný! pomyslela si, celá rozzářená. Nadšení po chvíli ale opadlo, protože spatřila, v jakém stavu močály jsou. "Alespoň se nikdo vášně nezlanil," zašeptala s úlevou, když viděla, že všichni její noví kamarádi jsou relativně v pořádku. Sigy byl nejspíš zraněný, ale Lylwelin se o něj už starala. Alfa vypadala také v pořádku, jelikož šla ještě kontrolovat další území. Saturnus se ihned rozeběhl za Launee, která ležela vyčerpaně na zemi. I Bianca se při pohledu na ni neubránila obavám, takže ho následovala. "Launee, je ti něco? Mám pomoct?" optala se starostlivě. Saturnus k ní mezitím strkal už pěkně rozleželou mrtvou krysu. Bianca nakrčila čenich. "No fuj, tohle Launee nedávej," zamumlala tak, aby to slyšel jen bráška. Naštěstí si i on uvědomil, že to nejspíš nebude ten nejlepší dárek a krysu zase odstrčil. Launee začal pomáhat Therion, vypadalo to, že míří do úkrytu. Bianca je chtěla následovat, ale Saturnovi se moc nechtělo. "Já tu s bláškou zůstanu," nabídla se. Nechtěla se od svého sourozence separovat. "Pohlídáme se navzájem," dodala s úsměvem, aby si nemysleli, že chce vyvést nějakou neplechu.
Therion s Launee jim dovolili volný pohyb po močálech a po chvíli se vzdálili. Bianca se nadšeně podívala na svého brášku. Teď, když bylo nebezpečí zažehnáno, byla zase jedno velké sluníčko, úsměv od ucha k uchu. "Ploč jsi nechtěl jít s nimi? Nežíkej že myslíš na nějakou neplechu," hravě do Saturna šťouchla a zasmála se. Byla si však poměrně jistá, že bráška není ten typ, co by dělal problémy. Určitě má za lubem něco jiného.

Ani bráška neznal odpověď na její otázku. Nejspíš byli prostě smolaři, protože to, co se jim dělo si určitě nezasloužili. Byli stále vlčata, nikdy neudělali nic, za co by je měl stihnout takhle krutý trest. Ale i tak byla pro Biancu a Saturna tahle smůla už trochu moc. Přesto se z toho Bianca dostala poměrně rychle a trochu se uklidnila. Srdíčko se jí sice stále bolestně svíralo při pohledu na zatopené močály, ale alespoň už přestala vyšilovat. Tentokrát to nebylo na ní - ona by to samozřejmě nezvládla - ale na vlcích v Maharu. Ti byli dospělí a určitě věděli, jak se v takových situacích zachovat, narozdíl od malého vlčete, které se nezmohlo na nic než pláč. Snad to zvládnou, přála si, když se jí konečně trochu vyčistila hlava od negativních myšlenek. Na to teď nebyla správná chvíle.
I se Saturnem obrátila pozornost k dalšímu vlčkovi. Působil bezstarostně, stále se hihňal a usmíval, jakoby netušil, co se dole pod kopcem právě děje. Therion jí nakonec potvrdil doměnku, že Ray je trochu pozadu co se inteligence týče. Vypadalo to, že bráškovi to stále vadí, ale nakonec se také rozmyslel a nic neříkal. I Bianca už mlčela. Napomínání nejspíš nemá cenu. Rozumí vůbec tomu co říkám? Na jednu stranu se na Raye trochu zlobila, ale na druhou mu záviděla. Taky chtěla být takhle bezstarostná, z ničeho si nedělat vekou hlavu.
Když se před nimi zjevil vlk, Bianca se lekla až nadskočila a praštila Theriona. Vyvalila na nově příchozího vlka oči a lehce se stáhla. No ne, vždyť se objevil ze vzduchu! Duch! vyjekla její mysl a ona se vážně přemáhala, aby nezačala křičet. Představil se jako Život a pak dokonce přiznal, že je opravdu duch. "Život? To je divný jméno," poznamenala Bianca a na vlka se podezíravě podívala. "A ploč jsi fialovej? Vlci nejsou fialoví, ne?" zmateně se ohlédla po Therionovi. Ona tedy ještě fialové vlky nepotkala. Celkově by se raději Života dál vyptávala, třeba na to jak se tu objevil, ale klidná atmosféra, která se kolem šířila ji donutila mlčet. Vlk vypadal, že jim nechtěl ublížit, i přesto, že se zhmotnil z bílé záře.
Když vlk domluvil, Bianca byla zase lehce podezíravá. Chce mojí energii, co když jí vycucne všechnu? Nebudu pak... Při té myšlence se zhrozila. Určitě se jí moc nechtělo přenechat zbytky své energie nějakému duchovi. Therion se nabídl, že Životu pomůže, ale nechtěl, aby si bral energii od vlčat. Podezřelé! Radar vy mysli malé Biancy blikal červeně. Nežale stačila odmítnout, její bráška už se hrnul do pomáhání. Saturne... "Když bláška tak já taky! Já taky," svolila nakonec. Přeci nemohla zůstat pozadu, no ne? A kdyby vlk říkal pravdu a ona nepomohla, kdo ví jestli dokáže zachránit její kamarády?

Zatímco dvě malá vlčata panikařila, Rayster postával opodál a smál se, zatímco Therion vypadal na chvíli bezradný. Bianca byla v tuhle chvíli tolik vděčná, že tu není sama, ale má svého brášku. Sice se ani jeden nezmohl na utěšování toho druhého, ale alespoň jeho přítomnost ji trochu uklidňovala. Co kdybychom se v močálech nepotkali a nešli spolu? Byl by tam teď? Smetla by ho voda a už bychom se nikdy neviděli? "Satulne, Satulne ploč se tohle děje? Ploč my? Ploč oni?" přestala si zakrývat ouška a místo toho upřela svá uslzená očička na brášku. V tu chvíli k nim přistoupil i Therion, který je zakryl celým tělem tak, aby na ně nepršelo. I tak byla Bianca už dávno promoklá na kost. Jediná dobrá věc byla, že její kožíšek byla zase o něco čistší, ale i tak se z toho nemohla radovat. Jelikož ten déšť způsobil záplavu a její noví kamarádi byli dost možná...
Najednou ucítila na kožíšku teplo, jakoby se vysoušel. Zároveň jí to trochu zklidnilo, takže slzy, které se jí nahromadily v očích nakonec neměly možnost dostat se dál. Therion se je snažil slovy uklidnit. Bianca k tomu byla lehce skeptická, ale on byl přeci dospělák. Ti mají pravdu, když něco říkají. "Myšlíš... myšlíš to vážně?" zeptala se slabě a prosebně se na vlka podívala, ačkoliv to nejspíš neviděl, když stál nad ní. To co říkal ale dávalo smysl, alfa musela být určitě silná, jinak by nevedla smečku. I ostatní členové. Nejsou jako já. Nejsou malí a slabí. Určitě se neutopí... Ne? Když konečně přesměrovala pesimistické myšlenky lepším směrem, zjistila, že kolem nich se rozléhá příjemná melodie. Když ji uslyšela, i zbytek jejích obav postupně opadal, věřila, že vlci v močálech to zvládnou. "Satulne, bude to v požádku. Ulčitě se jim nic nestane," snažila se uklidnit i svého brášku, který na tom byl také o trochu lépe. Nejspíš díky té příjemné melodii.
Pak stočila svou pozornost na smějící se vlče. Vážně je trochu divnej, pomyslela si trochu bezradně. Nevěděla, jak by se k němu měla chovat, jelikož Rayova odpověď byla jaksi nepředvídatelná a vyváděla ji z míry. Nechtěla se vlčka nijak dotknout, i když měla chuť ho napomenout za to, že se zatopeným močálům smál. "Tomu se nesměje. Vlci tam jsou v nebezpečí, to je vážné," snažila se vysvětlit, i když si nebyla jistá, jestli to pochopí.

// Bianca se taky hlásí! ^^

Bianca za Therionem a Saturnem lehce zaostávala, jelikož vyběhla o něco později. "Huff," vydala ze sebe a snažila se skupinku dohnat, i když to pro ni bylo složité. A upřímně jí to trochu lezlo na nervy. Takový závod z ničeho nic! Co to do nich vjelo? roztáhla tvářičky do naštvaného úsměvu. Na nějakou fyzickou aktivitu nebyla stavěná a ani zdaleka připravená, ještě byla zesláblá z cesty sem. A co jí vadilo nejvíc byl fakt, že byla opravdu poslední. Proto se do toho běhu pořádně opřela, i když s velkou dávkou nevole a doběhla alespoň Saturna, který po ní hodil výmluvný pohled, ale nic neříkal. Bianca byla také tak zadýchaná, že se ho ani nemohla zeptat proč to udělal.
Tolik se jí ulevilo, když konečně viděla, že se Therion zastavil a sundal Raystera ze svých zad. Na toho Bianca šlehla lehce nepříjemný úsměv a měla chuť začít trucovat. To není fér, on se celou dobu nesl! Cítila se lehce ublíženě, ale ne natolik, aby to dala vlkům nějak najevo. Tohle ještě mohla překousnout v tichosti, jelikož věděla, že Ray je trochu divnej. Však na startu běžel na úplně opačnou stranu a ještě zakopl. "Ne. Tohle rozhodně nebyla žábava," zabrblala tiše a svalila se na zem, aby se mohla pořádně vydýchat. Lépe řečeno se jí nožky podlomily samy od sebe, jak byla vysílená. Therion naštěstí odpoutal její pozornost otázkou, jinak by si nejspíš začala stěžovat nahlas. "Ani nevím," řekla po chvilce rozmyslu. Chtěla bych zase domů. Ale věděla, že takhle to hnědý vlk nemyslel. Než stačila vymyslet jinou odpověď, vložil se do toho Saturnus. Vypadalo to, že ten má na svém seznamu poměrně dost míst na navštívení, ale náhle usekl svá slova. Než se na něj stačila Bianca tázavě otočit, přiběhl k ní a svou další větou ji šokoval. "Cože?" vyskočila na nohy a následovala bráškův pohled. Výhled, který se před ní rozprostřel ji teď nemohl zajímat méně. Když uviděla, co se stalo s močály, celá ztuhla a jen tupě zírala. Na pozadí slyšela hlas brášky a dokonce i Lylwelin, které si do teď nevšimla, ale nevnímala je. Náhle se obraz před ní začal prolínat s tím, co viděla doma ve smečce a na co se snažila zapomenout. Spousta vlků, křik, vzdalující se rodiče. Ze vzpomínek ji probral až Saturnus, který začal lehce vyšilovat a tiskl se na její bok. Biance se nahnaly do očí slzy a celá se skrčila, hlavu a ouška si zakryla packami, zatímco bolestně kňučela. Nechtěla nic slyšet ani vidět. Už dost! Dost. Nebyla zraněná, ale přesto cítila bolest, kterou si nedokázala moc vysvětlit. Ale věděla jistě, že má strach o vlky, kteří v močálech zůstali. Přesto, že je neznala dlouho, nechtěla aby se jim něco stalo.

Oba dva sourozenci se začali představovat novému vlčkovi, i když Bianca s poněkud větším nadšením. Trochu se zasmála, když slyšela, jak má bráška pořád problémy se svým jménem. No, ona je sice měla taky, ale tenhle fakt hladce přešla. Alespoň jména se snažila vyslovovat správně, i když to někdy holt nešlo. A nové vlče s tím mělo také očividně problémy. Takže Rayster? podivila se lehce, jestli jeho vykoktané jméno pochytila správně. Než se ale stačila zeptat, vlče se po ní pokusilo zopakovat její jméno, což jí rozesmálo. "Hehe, není to tak složité," ušklíbla se na něj lehce, ale nebrala si to k srdci.
K jejich skupince se nečekaně přidala další vlčice. Vyhlížela také poněkud přísně, ale v Biance zas tolik strachu nevyvolávala. Kdo to je? Tázavě se otočila na brášku, který vypadal, že ji zná. Aha, takže tohle je alfa Skylí, Bianca se na její pozdrav usmála. Saturnus se ihned dal do představování. "Můžu plosím zůstat?" doplnila malá svého sourozence a nasadila ultimátní zbraň. Štěněcí očička. Co když mě tu nebude chtít? zhrozila se na chvilku. I když zdejší vlci nevypadali, že by se ji chystali vykopnout v dalším okamžiku, alfa měla přeci jen poslední slovo. Stačilo, aby jí Bianca nesedla do oka a už by letěla z močálů ven.
Po chvilce se k nim obrátila Launee, že by si měli dát závod na kopec. "Uhh, žávod?" Bianca se na to moc netvářila, nikdy si v takových náročných aktivitách moc nelibovala. No, vypadalo to, že ostatní rozhodli za ni, protože než stačila protestovat, Therion vyhrkl 'teď' a všichni se rozeběhli pryč. Kromě Raystera, ten běžel úplně opačně.Huh? Hej... Co? "Heej, počkejte na mě," zpanikařila malá vlčice a uháněla za bratrem, co jí síly stačily.

>> Vyhlídka (přes Kaskády)

Therion toho opravdu moc nenamluvil, jelikož její zvídavou otázku opět odpovídal bráška. To Biance ale vůbec nevadilo, protože se přeci jen raději bavila s ním. S jeho popisem si ale lva představila jako nějakou příšeru a draka si ani představit nedovedla, jelikož pravděpodobně neexistovat. Přesto projevila zájem o tohle téma. "A je na nebi i vlk?" zeptala se s nakloněnou hlavičkou. Jestliže tam byli všichni, musela být ve hvězdách spousta vlků, no ne?
Saturnus bohužel neměl další kamarády, kromě těch, které už jí zmínil nebo je potkala. Takhle se akorát mohla těšit, až se seznámí i s těmi zbývajícími vlky, které její bráška už potkal. V další chvíli se Lylwelin zaměřila svou pozorností na jejich skupinku a ostře napomenula Theriona. Bianca byla chvilku dost šokovaná z jejích slov, jelikož zněla prostě hodně zle. I ona měla nutkání se celá stáhnout a někam zalést, co teprve vlk, na kterého byla její slova mířená. Když se k němu obrátila, i Saturnus se ho snažil ubezpečit, že nic nepokazil. Binaca se na Theriona proto také usmála, aby mu tím dala najevo souhlas s bráškovými slovy. Thelion je určitě hodný, jinak by se s ním Saturnus nekamarádil.
V močálech bylo najednou dost živo, k jejich skupince se přidala hnědá vlčice a jak se ukázalo, další vlče na jejím hřbetě. Vlčice udělala na Biancu skvělý první dojem, protože ji nazvala princezničkou. "Hihi," zahihňala se vesele malá a po představení vlčici nadšeně pozdravila. "Ahoj Launee, já jsem Bianca," představila se pro případ, že by Launee neznala její jméno a zazubila se. Launee vypadá moc mile, pomyslela si a slíbila si, že se z nich určitě taky stanou kamarádky.
Dospěláci se začali bavit spolu a pozornost jejího brášky padla na nové vlče, které se momentálně schovávalo Launee pod nohama. V další chvíli však vlček vystartoval k Therionovi a začal si hrát s jeho přívěskem. "Ahoj, já jsem Bianca!" vecpala se ke svému bráškovi s úsměvem a podívala se na nového potencionálního kamaráda. Vlček sice vypadal trochu divně, když mu šly oči jinam, ale to Biancu nijak neodrazovalo v nápadu se s ním spřátelit. Hehe, vypadá vtipně, zazubila se, když se bavila nad vzhledem vlčete. Nemyslela to však zle, jeho pohled ji prostě rozesmíval spolu v kombinaci s tím, jak se vlček choval trochu přihlouple.