Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Zrádcův remízek (přes Náhorní plošinu)

Bianca byla velmi nadšená, když jí skupina vlčat následovala. Sheya dokonce potvrdila, že tím směrem se nějaká louka nachází. "Jakto, že znáš tolik míst?" podivila se šedá. Sheya nevypadala o moc starší, ale věděla a znala toho určitě víc než všichni tady. Teda alespoň tak to vypadalo. Taky bych toho chtěla tolik znát, povzdechla si Bianca. Na téhle výpravě si připadala víc ztracená a k ničemu, když neznala okolní území. Kdyby to tu už předtím navštívila, určitě by mohla motýlkovi pomoct víc a rychleji. Alespoň její bráška byl podobně ztracený, jako ona.
Zanedlouho opravdu doběhli na louku plnou rudých květin. Bylo to překrásné území, ale také lehce znepokojivé, nejspíš právě kvůli té červené barvě. Celkově se ale Biance květiny líbily, a také hezky voněly. K jejímu překvapení se motýlek začal květin ptát na nápovědu. Nejdřív jí to přišlo směšné, ale kytky mu překvapivě odpověděly. A moc ochotně také nezněly. Páni, i květiny tu umí mluvit? Nebo je to kvůli motýlkovi? pomyslela si Bianca. Motýlek byl přeci jen kouzelný, třeba se uměl s kytkami dorozumívat jen on. Jejich požadavek byla básnička. Saturnus se ujal slova a hned jednu vymyslel. Bianca už tak horlivá nebyla, jelikož nevěděla, co přesně říct. Vymýšlení básniček nejspíš nebylo nic pro ni, ale i tak si myslela, že je to docela zábava. O čem by taková básnička měla být?
"Svůj poklad ztlacený,
hledá motýl kouzelný.
Vlčata se nabídla,
aby poklad... uhh... zahlídla?"
Dodala nakonec nejistě. Začátek básničky vypadal slibně, ale ke konci už nevěděla, co říkat, takže to nedávalo moc smysl. I taky byla ale poměrně spokojená se svým výkonem. Přeci jen byla stále vlče a tohle bylo poprvé, co měla nějakou básničku skládat. Na druhou stranu škodolibě doufala, že ani ostatní vlčice nezazáří tolik jako její bráška. Jinak by byla jediná, které to tolik nešlo. A to by ji určitě rozesmutnilo.

// Básničky néé ^^'

Bylo vtipné, jak po Biance začaly pšikat i další vlčice, když na ně dolehl motýlkův prášek. Takhle se alespoň nemusela cítit zahanbeně a naopak v té situaci nalezla zábavu. Zároveň s nově nabitou energií vesele následovala skupinku do lesíku.
Zde před nimi stálo rozhodnutí. Bylo tu hned několik různých míst, kde by se další nápověda mohla nacházet. Nakonec to rozhodl Saturnus, který se dal do odvalování spadlého kmene. Pod ním byla totiž sloupaná kůra, na které mohli nápovědu najít. Však i minule byla na kůře, takže to bylo logické. Na jeho výzvu mu šla Bianca pomoct a rovnou zavolala i zbytek skupiny. Naštěstí nikdo neměl problém s tím jim pomoct, takže za malou chvilku se jim povedlo strom odvalit. Bianca v tu chvíli pohotově uskočila, aby nedopadla jako její bráška a hnědá vlčice, kteří byli zasypáni brouky. Eww, fuj, pomyslela si a lehce se otřásla. Byla ráda, že jí do kožíšku nenapadali. Vlastně s nimi neměla žádný problém, dokud k ní nebyli moc blízko. Kouzalný motýlek se samozřejmě nepočítal. Byl o něco větší a navíc uměl mluvit, takže to nebyl jen tak obyčejný hmyzák a Bianca s ním problém určitě neměla.
Stočila svou pozornost ke kůře, kterou úspěšně vyprostili. Vypadalo to, že broučci na ní vyhlodali cestičky, které teď utvářely slova. Bianca samozřejmě nevěděla, kam by měli teď jít, jelikož to tu neznala. I Saturnus nic neříkal, vypadalo to, že je nějak zklamaný. Bianca do něj povzbudivě šťouchla. "Já si myslím, že máme jít hledat místo s čelvenými kytičkami. A někde blízko smečky? Ale to nevím, neznám to tady." Ohlédla se okolo. Momentálně byli v lese, ale spíš si myslela, že červené květiny tu nenajde. "Nejspíš bychom měli jít plyč z lesa a hledat louku," dodala nejistě naznačila směr, který si myslela, že je vyvede z lesa ven. Když budou na rozlehlé pláni, určitě uvidí lépe a dál. Tak budou mít větší šance zpozorovat červené květy.

>> Louka vlčích máků (přes Náhorní plošinu) ?

<< Mušličková pláž

Hned, jakmile domluvila, i Sheya už se přidala se svým návrhem. Její slova upřímně nahnala Biance trochu strach. Jít ke Smrti? Proč bych to dělala, ještě nechci umřít. Očividně si nedokázala představit, proč by za takovou bytostí někdo dobrovolně chodil, když ještě nebyl jejich čas. Ještě víc ji znepokojovalo, že Sheya očividně věděla, kde Smrt bydlí a neprojevovala moc známek strachu nebo obav. Myslíme tu stejnou Smrt? Ani Saturnovi ani motýlkovi se její nápad taky moc nelíbil. Motýl je dokonce varoval, aby se se Smrtí moc nepaktovali, takže to asi musela být nebezpečná bytost, jak si Bianca myslela.
V další chvíli ale hodila své myšlenky za hlavu, protože Lilac se rozhodla jít přímo za nosem. Bianca byla trošku nejistá, nerada by skončila někde v nebezpečí jen proto, že neuváženě zvolila cestu. Zdálo se ale že ostatní vlčata nad tím tolik nepřemýšlí, takže nezbývalo nic jiného, než je následovat. Naštěstí jim motýlek sdělil, že cítí poklad blízko, takže by měli mířit správným směrem. Jak následovala skupinku vlčat, všimla si, že na ně motýlek sype jakýsi růžový prášek. Bianca se na něj jen zvědavě podívala, ale nijak to nekomentovala. Věřila, že jim neublíží, když mu tady pomáhali. To by přeci sabotoval sám sebe. "Hep-šíík!" nedalo jí to, a nakonec si z toho prášku pšikla, jelikož jí pošimral na čumáčku. "Hehe," zasmála se trošku zahanbeně a doufala, že její nezdvořilé manýry nebude nikdo komentovat. Přeci se před vlky chtěla prezentovat jako krásná vlčí dáma a né nějaké usmrkané děcko. Aniž by to věděla, motýlkův prášek jí dodal energii a její nálada se zvedla. Teď se opravdu těšila, co přijde dál.
Zastavili v malém lesíku, ale zdálo se, že nikdo neví, co dál. Akce se tentokrát ujal Saturnus, který hledal další nápovědu na zkroucené kůře spadlého kmene. "To je dobrý nápad," zkonstatovala Bianca. Předchozí nápověda byla také na kůře, takže tahle možnost určitě stála za prozkoumání. Na výzvu brášky se mu vydala na pomoc. Vlastně ani nemusel nic říkat, jakmile viděla, že sám ten kmen neodvalí, už se k němu hrnula, aby přidala packu k dílu. "Uff, je to vážně těžký," zkřivila tlamu do úšklebku, když na kmen společnými silami tlačili, ale on se pohnul jen o malý kousek. "Pojďte pomoct všichni, jinak to asi neodvalíme!" vyzvala ostatní vlčata, aby se také do spadlého stromu zapřela. Všichni byli malí a jednotlivě stála jejich síla za prd. Kdyby ale pracovali ve skupince, určitě by se jim to podařilo.

Momentálně Bianca nedělal nic jiného, než že litovala svého rozhodnutí se jít napít. V tlamě měla stále tu odpornou chuť a ať prskala jak chtěla, nemohla ji dostat z jazyka. Navíc ji zase napadlo, že voda je nebezpečná a aniž by nad tím víc přemýšlela, začala lehce vyšilovat. Naštěstí ji ale uklidnilo, když jí ostatní ujistili, že voda není nebezpečná, jen odporná. Dokonce i motýl se přidal, takže zanedlouho byla Bianca zase v klidu. Tati se nad její situací očividně poměrně bavila, zatímco Saturnovi způsobila obavy. Ale ne, to jsem zase zpackala, zašklebila se. "Neboj, asi jsem v požádku. Teda nic mě zatím nebolí, jen to chutnalo zle," ujistila Saturna. Nechtěla, aby se kvůli ní bráška zbytečně strachoval, takže následovala jeho radu a poodešla k trsu trávy, kterou následně začala spásat. Cítila se při tom lehce ublíženě. Teď jsem se pěkně ztrapnila. A navíc musím požírat trávu, jak nějaká srnka. Situaci lehce přeháněla, z oka by jí byla bývala ukápla i imaginární slza, kdyby se svou hereckou kariéru pokusila posunout o krok dál. "Už to nikdy nebudu pít. Slibuju," odpřísáhla motýlovi, ale hlavně sobě. K tomu mě nikdo nedonutí.
Mezitím, co se ona zabývala slanou vodou, Sheya na ně zavolala, že něco našla. Všichni se kolem ní seběhli a tak Bianca na nic nečekala a také se k vlčatům připojila. Lilac už byla přední polovinou těla zaražená v díře. Chtěla vytáhnout za ocásek, ale Tati ani Biance se tohle řešení nezamlouvalo. "Za ocásek to bude bolet," připomenula jí nejistě. Kdyby mě někdo kousl do ocásku a ještě za něj tahal tak by mi ho asi utrhl. Oklepala se nad tou představou. Naštěstí Tati a Saturnus začali hrabat okolo díry tak, aby ji zvětšili. Lilac se tedy mohla bez problému dostat ven. Bianca chtěla také pomoct, ale obě vlčata byla z jedné strany a pro ni nebylo místo, kam se vecpat.
Nápověda na kůře byla pro Biancu dost složitá na rozluštění. Žádná území tady kolem neznala, tudíž nemohla vědět, na co je nápověda odkazuje. Na něco ale přeci jen přišla. "Dusot kopyt a plasat asi znamená, že jich bylo hodně. Nějaká velké skupinka. A jestli běželi, tak to muselo být někde, kde není moc stlomů. Jinak by se tam nevešli ne?" sdělila ostatním svou úvahu. "Takže bychom asi do hustého lesa chodit neměli. Spíš někam na louku," dodala ještě, co z toho vyvodila. Tohle byla jediná věc, na kterou mohla díky nápovědě přijít.

>> dodatečný přesun - Zrádcův remízek

<< Náhorní plošina (přes Les ztracených duší)

Bianca vyzvídala u hnědé vlčice, která se představila jako Tati, co je to ten ceán, o kterém mluvila. Odpověď ji docela překvapila, protože si nic takového nedovedla představit. "Páni, tak to zní dost hustě," vydechla s obdivem. Takový ceán musel být vážně velký.
Než měla ale čas a možnost ptát se dál, objevil se velký zlý šedý vlk. Teda, nejdřív tak zle nevypadal, ale nejspíš to měl v hlavě trochu pomotaný. A Bianca se vůbec nechtěla pakovat s nějakým šílencem, co se snažil předstírat, že je její táta. Možná byla dost naivní, ale ne až tak, aby mu uvěřila. Proto následovala Saturna a motýla, kteří už je popoháněli pryč. Zanedlouho se před Biancou otevřel takový výhled, který ještě v životě neviděla. Když si ceán představovala, rozhodně to nebylo jako plocha, kterou nyní spatřila. Před ní se rozprostírala masa vody, tak velká že neviděla na druhý břeh. Ani žádné hory v dálce, prostě nic, jen voda. Na jednu stranu to bylo trochu děsivé, cítila se před ceánem tak maličká. Její zvědavost byla ale větší a momentálně přerušila i ten strach, který z takové vodní plochy měla. Saturnus také vypadal docela vedle, z toho co viděl.
Ze zírání ji vytrhl motýlův hlas. Trošku zahanbeně sklopila ouška, protože na něj v tom všem spěchu a chaosu lehce zapomněla. Jsme tu proto, abychom mu pomohli, připomněla si a pozorně poslouchala, co říká. Vypadalo to, že svou nápovědu ztratil někde tady. "Ale tady je tolik kamenů," zakňourala Bianca, v hlase měla trochu nevole. To tady budu muset přebírat jeden kámen po druhém? Není nějaká jednodušší cesta? Přeci jen se musela vrátit do močálů. Nechtěla strávit věčnost hledáním nějaké kůry. "Jak je tžeba velká, tak kůla?" zeptala se motýla, aby jí trochu poradil. Přeci jen se jí bude lépe hledat, když bude vědět, jak ta jeho nápověda vypadá. Po chvilce si povzdechla a dala se do hledání jako její bráška. Když už jednou slíbili motýlovi pomoct, nemohli z toho jen tak vycouvat.
Když už byla u toho hledání, očkem hodila i po ceánu. Vlastně až teď jí došlo, že měla docela žízeň, po tom všem běhání. Nejdřív se honili za maminkou a pak utíkali před tím zlým vlkem a jí z toho docela vyschlo v krku. Nijak nad věcmi nepřemýšlela a vydala se k vodě, aby se napila. Ani v nejmenším ji nenapadlo, že by snad voda mohla chutnat jinak, než normálně. Všechna voda přeci chutná stejně, no ne? Omyl. To poznala hned, jak spolkla první doušek. "Bléh, bue ble." Celý hřbet a ocásek se jí naježil a Bianca začala prskat. Její neschopnost mračit se způsobila, že na tváři měla opravdu děsivě zkroucený úsměv. "Fuj, co to je?! Tati! Ploč si mi nežekla, že ta voda chutná tak hnusně?" lehce vyčítavě se na hnědou vlčici podívala. Ona toho o ceánu věděla nejvíc, vlastně asi jako jediná. Proč by jim ale tuhle informaci zamlčovala? Biancu najednou napadlo, že ta voda je otrávená. No proč by jinak chutnala tak zle? Co se mnou teď bude? "Co když je to nebezpečný? Co mám dělat?" panicky se ohlédla po svém bráškovi. Byl teď určitě její největší opora, takže k němu přiběhla se slzičkami v očích. "Já se bojím, Satulne!" vyjekla a celá se klepala. Co teď, kdy se to projeví? Co se se mnou stane? strachovala se, zatímco jí myslí projížděly hrůzné představy o otravě. Úplně zapomněla na motýla a jeho nápovědu, protože se teď obávala hlavně o svůj vlastní život.

Vlčata se nejdříve bavila o tom, odkud vlastně jsou. Lilac zmínila Asgaarský les, o kterém Biacnca ještě neslyšela. Vypadalo to ale, že ani Lilac nevěděla nic o močálech. "Že by byla z daleka? Zatoulala se až sem? napadlo ji, ale víc nad tím nepřemýšlela. Přeci jen ani jedno vlče nevypadalo, že je tu ztracené, krom Sheyi. Ale ani ta z toho nebyla tolik vykolejená, takže asi věděla jak se dostat domů do hor. Bianca se tedy raději soustředila na to, jak pomoci motýlovi.
Každé vlče očividně navrhovalo jiné místo, kde by se motýlova nápověda mohla nacházet. Bianca neříkala nic, protože to tady moc neznala, ale ujistila se, že kopec, který bráška myslí, je ten kde závodili. Sheya byla poměrně nejistá, že by měli vyrazit teď. Bylo po dešti a řeky se vylévaly z koryta. To je fakt, aby nás to nespláchlo jako málem močály, pomyslela si ustaraně. "Plavat taky ještě neumím," přiznala se trochu zahanbeně a hlavně ustaraně. Vážně by nerada skončila někde v řece, když neumí plavat. "Co je ceán? A jak se vlastně jmenuješ ty?" otočila se na hnědou vlčici, která se vlastně do teď ještě nepředstavila.
Motýl jim mezitím vysvětlil, že Saturnův návrh nebude správný. Zato hnědá vlčice se nejspíš trefila. Teď mě vážně zajímá, co je ceán. Motýlek zmiňoval hodně vody. Budeme muset plavat? Není to nebezpečné? "Tak jo, pomůžeme ti," ujistila ho nakonec. Z jeho tónu vyplývalo, že je to nejspíš poměrně urgentní a on chce svou nápovědu najít co nejdřív. Bianca se také chtěla vrátit do močálů než si někdo něčeho všimne.
Pro jistotu se rozhodla zírat směrem, který motýl ukazoval. Kdyby totiž otočila hlavu jinam, pak už by nevěděla, kudy přesně má jít. Přímo? Trochu doleva? Trochu doprava? Kdo ví. Z jejího soustředění ji ale bohužel vyrušil velký šedý vlk. Cenil na ně zuby ve velkém ošklivém úsměvu. Bianca o krok ucouvla, jelikož na ni působil nepříjemně. Nechtěla s ním mít nic společného, vlastně chtěla spíš utéct někam hodně daleko. Obzvláště potom, co prohlásil že je její táta. "To teda určitě nejseš," odsekla. Její tatínek byl ten nejskvělejší vlk pod sluncem a tenhle mu určitě nesahal ani po paty. Vypadal vychrtle, děsivě a navíc byl poraněný. Vypadalo to, že ani ostatní vlčata ho nikdy neviděla. Teda až na Saturna. Celý se naježil a začal na vlka vrčet. To už i Bianca byla na pozoru, jestli bráška takhle reagoval, určitě to nevěstilo nic dobrého. Při jeho slovech zbledla. Chce nás sežrat? To tady vlci žerou jiné vlky? Nepotřebovala od Saturna ani popostrčit a už se pakovala pryč. "Radši zdrháme!" zavelela a ohlédla se po zbylých vlčatech. Velmi nerada by je viděla v tlamě toho šílence. Co to má být, dostat se k vlčatům skrz historku že je náš táta? Hrozné. Byla z takového chování znechucená, ale ten vlk ji opravdu děsil, takže se neodvážila svůj názor jakkoli projevovat. Navíc i motýl je popoháněl pryč, takže musela být pravda, že je vlk nebezpečný. Tak jako tak, Bianca tu s ním nechtěla trávit ani o minutu navíc. Následovala svého brášku ve zběsilém úprku pryč.

>> Mušličková pláž (přes les Ztracených duší)

Hnědá vlčice vypadala, že s nimi do smečky nepůjde, jelikož má vlastní domov. Bianca si lehce oddechla. Alespoň že tak. Že není ztracená. Nemohla by jí nijak pomoct, kdyby tomu tak bylo. Přeci jen její smečku neznala a na to aby ji doprovázela byla moc malá a jako opora lehce k ničemu. "Života? Myslíš toho kouzelného vlka s fialovou náplsenkou? Ten byl u nás nedávno na návštěvě," vzpomněla se při zmínce toho jména.
Představila se jako Sheya. "Pěkné jméno," pochválila Bianca a usmála se na ni. Sheya se neustále zajímala, proč nejsou ve smečce a jestli se o ně členové nebudou bát. "A o tebe se nebojí?" vrátila jí otázku. Přeci jen tu také žádného dospěláka neviděla, takže Sheya tu musela být úplně sama. Bianca měla alespoň Saturna a kdyby se jednomu z nich něco stalo, ten druhý by určitě pomohl. Zato hnědá vlčice tu neměla nikoho. Navíc, bráška má pravdu. V močálech mají teď dost starostí, jen bychom jim tam zavázeli. Určitě si ani nevšimli, že jsme na chvilku zmizeli, pomyslela si.
K velkému překvapení Biancy se k jejich skupince připojila ještě další dvě vlčata! Páni, tady je tolik vlčat. To je takhle dospěláci pouštějí ven? Ona i bráška tu byli tak trochu na černo a kdyby to v močálech zjistili, určitě by jim zakázali odcházet samotným. Ostatní smečky to měly očividně jinak. "Já jsem Bianca," oplatila úsměv nově příchozím. "Já a bláška jsme z močálů," odpověděla na otázku. Všichni se tak moc zajímali odkud vlastně přišli. Na druhou stranu to bylo logické. Skupina vlčat mimo smečku nejspíš nevyhlížela úplně dobrým dojmem.
Všichni nakonec přesunuli svůj zájem k motýlovi, který si jich také konečně všiml. Při jeho prvních slovech ale Biancu polil studený pot. Motýl mluvil divným přízvukem a ona mu tak dobře ještě nerozuměla. Chotná?! To jakože... chutná? On nás chce sníst? zhrozila se. Naštěstí se ukázalo, že motýl chtěl jejich pomoc a ne maso. "Nápovědu k pokladu?" Bianca zněla nadšeně. On ví, kde je nějaký poklad? Já nikdy žádný poklad ještě neviděla. Bohužel ale neviděla ani tu jeho nápovědu a zdejší krajinu kromě močálů moc neznala. "Myslíš ten kopec kam jsme běželi žávod?" zeptala se Saturna. Bylo to jediné místo, kde viděla nějaké kameny. "Není to ale docela daleko?" Přesto, že bráška říkal, že jejich smečka je blízko, Biance to připadalo jako docela dálka. Možná to bylo špatným orientačním smyslem, ale nezdálo se jí, že by byly močály jen kousek za rohem. "Nevíš jakým smělem ten kámen byl?" zeptala se motýla, ačkoliv jí byla ta odpověď k ničemu, jelikož směry stejně neznala. Ale kdyby jí třeba ukázal na to místo, možná by našla způsob jak mu pomoci.

Saturnus si viditelně oddychl, když ho ujistila, že není naštvaná. Byla jen lehce zklamaná, ale rozhodla se to potlačit aby brášku ještě nerozbrečela. Nechtěla, aby se kvůli ní cítil provinile, protože za nic vlastně nemohl. Bianca také ztratila hlavu a nedokázala přemýšlet, když uslyšela jediné slovo o tom, že maminka je tady pro ně. Je to i moje chyba. Kdyby se tak na chvíli zastavila a pořádně probudila z toho polospánku, určitě mohla Saturna zastavit. Teď už ale bylo pozdě přemýšlet nad takovými věcmi a tak je prostě hodila za hlavu.
Malá vlčice, kterou Saturn málem přišlápl byla z jejich přítomnosti také poměrně vykolejená. Vlastně bylo vtipné, že tu už nějakou chvíli byli společně, ale všimli si jí až teď. A to kdyby bráška vykročil jiným směrem, nejspíš by se minuli. Ale nebylo to nic nečekaného, přeci jen byla noc a i když ve tmě viděla Bianca dobře, dennímu světlu se to nedalo rovnat. A ještě do toho pršelo. Začínám nenávidět déšť, ušklíbla se nehezky a vyslala nasupený úsměv k obloze. Poslední dobou pršelo až moc často, vůbec se jí nelíbilo jak je každou chvíli celá promočená.
Určitě by se cítila lépe, kdyby se ihned zase vrátili zpátky. Teď ale potkali další ztracené vlče a uplakaného motýla a Bianca je nechtěla opouštět aniž by zjistila, co se oběma stalo. Přeci jen byla zvědavá a z toho neustálého naříkání i otrávená, ale nedala to na sobě znát. Stále měla na tváři úsměv a nikdo nemohl tušit jestli je to ten naštvaný nebo ten opravdový. "Hm, měli bychom se vlátit," oplatila Saturnovi pohled. "Ale nejdžív chci zjistit co se ti stalo. A jemu," obrátila se zpět k vlčici a následně poukázala na motýla. Bráška to nejspíš viděl stejně, protože se také neměl moc k odchodu.
Než Bianca stačila vlčici cokoliv vysvětlit, Saturnus se ujal slova. Vypadalo to, že on ví, kde se smečka nachází, takže si mohla oddechnout. Takže jsme se neztratili, zazubila se vesele. Teď měla o jednu starost míň. "Ve smečce jsou všichni hodní a hezky se o nás stalají," dodala ještě jelikož bráška po ní čas od času házel zkoumavá očka. Nejspíš chtěl slyšet i její souhlasný názor. "A já jsem Bianca. Jak se jmenuješ ty?" doplnila brášku a rovnou se vlčice zeptala. Přeci jen by ji raději oslovovala jménem než pouhým 'ty'.

<< Mahar (přes Středozemku)

Rychle utíkala za Saturnem, který jí málem zmizel z dohledu. Po chvilce se jí ale podařilo ho dohnat, i když byla celá udýchaná. "To by maminka neudělala ne?" zmateně se brášky zeptala. Maminka by si nás určitě všimla, ne? Vždyť nás taky musí hledat. Nedává smysl, že by nás přehlédla. Bianca už také začala přemýšlet a docvaklo jí, že něco je špatně. Mamíí? Kde jsii?" zakřičela do větru, ale odpovědí jí bylo pouze ticho. Nikdo jí neodpověděl a Biance se náhle sevřelo srdíčko. Kde je maminka? Proč si pro nás nepřijde? Saturnus náhle zpomalil tak, že do něj málem vrazila. A pak se jí přiznal, že maminka tu vlastně nikdy nebyla a všechno byl jen sen. Bianca byla také zklamaná a smutná, ale nechtěla, aby její bráška kvůli tomu brečel. "To... To je v požádku. Není to tvoje vina," utěšila ho. Přeci jen za svou touhu po mamince nemohl, ona si také moc přála ji vidět.
Saturna od pláče zastavil náhlý zvuk. I Bianca s sebou škubla, když naříkání uslyšela. Znělo tak smutně, jako by někdo už dlouhou dobu trpěl. "Jo slyším. Co to je?" Oba se začali rozhlížet po okolí, aby přišli na to, kdo ten nářek vydává. Saturnus přitom málem zašlápl malou hnědou kuličku. Překvapivě to byla malá vlčice, stejně jako oni dva. Bianca se k ní pomalu přiblížila, aby ji náhodou nevylekala a usmála se. Malá vypadala docela vystrašeně, proto ji nechtěla ještě víc děsit, i když si samozřejmě nemyslela, že by se jí někdo mohl leknout. Ale tak prostě pro klid duše. Co tu děláš? Ztlatila ses?" zeptala se jí. V tu chvíli jí došlo, že ztracená tu bude nejspíš ona sama. Když se rozhlédla, nacházela se na pusté pláni a po močálech nebyly ani stopy. Začala být lehce nervózní, protože si nepamatovala, jakým směrem přišla, no, nakonec se rozhodla spoléhat na brášku. Její orientační smysl byl na bodu mrazu, ale on si třeba cestu pamatovat bude. Prozatím se ale rozhodla tohle neřešit a nejdřív pomoct vlčeti. A i tomu motýlovi, jehož nářek ji tahal za uši a celkově působil nepříjemně. Jako by snad ona byla ta, která motýlovi ublížila. Jednoduše neměla ráda, když někdo kolem ní byl smutný.

Saturnus nadšeně souhlasil s jejím nápadem udělat skrýš tajnou. Hehe, taklhe nám nikdo nic neukradne, zaradovala se Bianca i když věděla, že vlci v močálech by něco takového určitě neudělali. Ale co kdyby se sem zatoulal někdo cizí? Lepší bylo být obezřetný a plánovat dopředu, což ona nikdy moc nedělala, ale tentokrát ji něco nejspíš osvítilo. Nebo prostě chtěla s bráškou sdílet jedno jejich vlastní tajemství.
Jakmile se v kmeni uvelebila, po chvilce únavou usnula. Přesto, že ten stres z posledních dnů už odezněl, nehezky se to na ní podepsalo. Byla zase ztrhaná a úplně vyčerpaná. Naštěstí už neměla ten velký hlad, který zažívala cestou sem, jinak by možná všechny ty zážitky nezvládla. Vedle brášky se jí ale po dlouhé době spalo hezky a klidně, což bylo přesně to, co potřebovala.
Z hezkého odpočinku ji ale probudil Saturnův výkřik. Než se stačila rozkoukat a zjistit co se děje, její bráška už byl na nohou a lezl ven z vykotlaného stromu. Jeho slova ale trochu probrala takovou tu méně bystrou část jejího mozečku. Ještě napůl spala, ale také se hrnula ven z tajné skrýše, následovat brášku. Přeci, to co říká musí být pravda ne? Takhle by jí přeci nelhal? "Maminka? Kde je? Satulne, kam šla?" Bianca ospale zamrkala po okolí, ale maminku neviděla. Bráškovi ale věřila, však on ji tu přeci viděl. Tak moc se těšila, že se konečně uvidí s maminkou. Přišla si pro nás! Maminka je tady! radovala se a utíkala za Saturnem. "Blácho, mami, počkejte na mě!" hnala se za nimi a ani si nevšimla, že překročila hranice močálů a dostala se na zcela nové území, které ještě neznala.

>> Náhorní plošina (přes Středozemku)

Bianca byla ráda, že její společností bráška nepohrdl. Říkal přeci, že chce být sám, ale ona se do toho vnutila. Každopádně ho nehodlala opustit, i kdyby ji tu nechtěl. Prostě by se za ním vláčela všude možně, byl přeci její jediná rodina, kterou zatím našla. Nesmíme se zase ztratit. Už zůstaneme napořád spolu, pomyslela si se spokojeným úsměvem. Momentální chvíle byla lehce idylická, jakoby si právě neprošli velkým stresem a obavami.
Saturnus se opravdu nechystal provádět něco, co by přineslo problémy, což Biancu potěšilo. Ona o žádné trable rozhodně nestála, a byla ráda, že i její bráška to cítí stejně. Ještě víc jí potěšilo, že řekl, že chce být s ní. "Já jsem s tebou taky láda," zasmála se a olízla mu čumáček, jako náznak sourozenecké lásky. "Úklyt? To mě vůbec nenapadlo. Ale! Je to bezva nápad!" zaradovala se a zamířila za Saturnem. "To by bylo supel mít vlastní úklyt - mohli bychom tam schovávat naše cenosti... Ale nikdo jiný o něm nesmí vědět," poznamenala nakonec. Co kdyby jim ty věci chtěli ukrást? "Bude to naše tajemství, hehe," zazubila se a také se začala rozhlížet, jestli nějaký vhodný úkryt nenajde. V močálech opravdu musí být spousta schovek, ale... "Hlavně koukej požádně, ať tam není bláto. To by kožíškům nedělalo dobže," upozornila Saturna. Úkryt v močálech byl sice super věc, ale nehodlala snášet zabahněný kožich. Jak by potom vypadala? Nene, to bych nemohla mezi vlky. Z myšlenek o jejím krásném vzhledu ji vytrhl až bráškův hlas. Bianca se nadšeně otočila, když slyšela jeho veselé volání. Schovka, kterou našel se jí také zamlouvala, asi byla jedna z nejlepších, které na území močálů mohli najít. A hlavně tu není žádné bláto a špína. Radostně tedy vlezla do dutiny. Byla pravda, že se tam tedy společně vešli jen tak tak. Jako by byla dutina dělaná přesně pro ně. Je to měkký," řekla spokojeně, a párkrát mech pošlapala. Jak Saturnus zmínil odpočinek, taky jí došlo, že už je pěkně unavená. Přikývla tedy a uvelebila se vedle brášky. Netrvalo ani dlouho a únava ji konečně dohnala.

<< Vyhlídka (teleport)

Život jí vysvětlil, že není tak úplně vlk. Ne tak, jako byla ona. Bianca byla při tom zjištění docela překvapená, ale rychle to pochopila. Však taky aby ne, když se před ní zhmotnil z bílé záře a slíbil, že dokáže pomoct zatopeným močálům. Páni, musí být vážně silný, obdivně na Života pohlédla. Teď už neměla strach, a dokonce i její obavy už nebyly tak veliké. Zdálo se, že s fialovým vlkem přišla i jakási dobrá nálada. Bianca to odsávání energie ani nepocítila, žádné změny na sobě také nepozorovala. Páni, to bylo takhle jednoduché? To jsem vůbec nemusela zdržovat, lehce stáhla ouška a zastyděla se, že Života kdy podezírala.
V záblesku bílého světla se opět objevili v močálech. Bianca byla nadšená, něco takového ještě nezažila. Kouzla! Ten vlk je opravdu kouzelný! pomyslela si, celá rozzářená. Nadšení po chvíli ale opadlo, protože spatřila, v jakém stavu močály jsou. "Alespoň se nikdo vášně nezlanil," zašeptala s úlevou, když viděla, že všichni její noví kamarádi jsou relativně v pořádku. Sigy byl nejspíš zraněný, ale Lylwelin se o něj už starala. Alfa vypadala také v pořádku, jelikož šla ještě kontrolovat další území. Saturnus se ihned rozeběhl za Launee, která ležela vyčerpaně na zemi. I Bianca se při pohledu na ni neubránila obavám, takže ho následovala. "Launee, je ti něco? Mám pomoct?" optala se starostlivě. Saturnus k ní mezitím strkal už pěkně rozleželou mrtvou krysu. Bianca nakrčila čenich. "No fuj, tohle Launee nedávej," zamumlala tak, aby to slyšel jen bráška. Naštěstí si i on uvědomil, že to nejspíš nebude ten nejlepší dárek a krysu zase odstrčil. Launee začal pomáhat Therion, vypadalo to, že míří do úkrytu. Bianca je chtěla následovat, ale Saturnovi se moc nechtělo. "Já tu s bláškou zůstanu," nabídla se. Nechtěla se od svého sourozence separovat. "Pohlídáme se navzájem," dodala s úsměvem, aby si nemysleli, že chce vyvést nějakou neplechu.
Therion s Launee jim dovolili volný pohyb po močálech a po chvíli se vzdálili. Bianca se nadšeně podívala na svého brášku. Teď, když bylo nebezpečí zažehnáno, byla zase jedno velké sluníčko, úsměv od ucha k uchu. "Ploč jsi nechtěl jít s nimi? Nežíkej že myslíš na nějakou neplechu," hravě do Saturna šťouchla a zasmála se. Byla si však poměrně jistá, že bráška není ten typ, co by dělal problémy. Určitě má za lubem něco jiného.

Ani bráška neznal odpověď na její otázku. Nejspíš byli prostě smolaři, protože to, co se jim dělo si určitě nezasloužili. Byli stále vlčata, nikdy neudělali nic, za co by je měl stihnout takhle krutý trest. Ale i tak byla pro Biancu a Saturna tahle smůla už trochu moc. Přesto se z toho Bianca dostala poměrně rychle a trochu se uklidnila. Srdíčko se jí sice stále bolestně svíralo při pohledu na zatopené močály, ale alespoň už přestala vyšilovat. Tentokrát to nebylo na ní - ona by to samozřejmě nezvládla - ale na vlcích v Maharu. Ti byli dospělí a určitě věděli, jak se v takových situacích zachovat, narozdíl od malého vlčete, které se nezmohlo na nic než pláč. Snad to zvládnou, přála si, když se jí konečně trochu vyčistila hlava od negativních myšlenek. Na to teď nebyla správná chvíle.
I se Saturnem obrátila pozornost k dalšímu vlčkovi. Působil bezstarostně, stále se hihňal a usmíval, jakoby netušil, co se dole pod kopcem právě děje. Therion jí nakonec potvrdil doměnku, že Ray je trochu pozadu co se inteligence týče. Vypadalo to, že bráškovi to stále vadí, ale nakonec se také rozmyslel a nic neříkal. I Bianca už mlčela. Napomínání nejspíš nemá cenu. Rozumí vůbec tomu co říkám? Na jednu stranu se na Raye trochu zlobila, ale na druhou mu záviděla. Taky chtěla být takhle bezstarostná, z ničeho si nedělat vekou hlavu.
Když se před nimi zjevil vlk, Bianca se lekla až nadskočila a praštila Theriona. Vyvalila na nově příchozího vlka oči a lehce se stáhla. No ne, vždyť se objevil ze vzduchu! Duch! vyjekla její mysl a ona se vážně přemáhala, aby nezačala křičet. Představil se jako Život a pak dokonce přiznal, že je opravdu duch. "Život? To je divný jméno," poznamenala Bianca a na vlka se podezíravě podívala. "A ploč jsi fialovej? Vlci nejsou fialoví, ne?" zmateně se ohlédla po Therionovi. Ona tedy ještě fialové vlky nepotkala. Celkově by se raději Života dál vyptávala, třeba na to jak se tu objevil, ale klidná atmosféra, která se kolem šířila ji donutila mlčet. Vlk vypadal, že jim nechtěl ublížit, i přesto, že se zhmotnil z bílé záře.
Když vlk domluvil, Bianca byla zase lehce podezíravá. Chce mojí energii, co když jí vycucne všechnu? Nebudu pak... Při té myšlence se zhrozila. Určitě se jí moc nechtělo přenechat zbytky své energie nějakému duchovi. Therion se nabídl, že Životu pomůže, ale nechtěl, aby si bral energii od vlčat. Podezřelé! Radar vy mysli malé Biancy blikal červeně. Nežale stačila odmítnout, její bráška už se hrnul do pomáhání. Saturne... "Když bláška tak já taky! Já taky," svolila nakonec. Přeci nemohla zůstat pozadu, no ne? A kdyby vlk říkal pravdu a ona nepomohla, kdo ví jestli dokáže zachránit její kamarády?

Zatímco dvě malá vlčata panikařila, Rayster postával opodál a smál se, zatímco Therion vypadal na chvíli bezradný. Bianca byla v tuhle chvíli tolik vděčná, že tu není sama, ale má svého brášku. Sice se ani jeden nezmohl na utěšování toho druhého, ale alespoň jeho přítomnost ji trochu uklidňovala. Co kdybychom se v močálech nepotkali a nešli spolu? Byl by tam teď? Smetla by ho voda a už bychom se nikdy neviděli? "Satulne, Satulne ploč se tohle děje? Ploč my? Ploč oni?" přestala si zakrývat ouška a místo toho upřela svá uslzená očička na brášku. V tu chvíli k nim přistoupil i Therion, který je zakryl celým tělem tak, aby na ně nepršelo. I tak byla Bianca už dávno promoklá na kost. Jediná dobrá věc byla, že její kožíšek byla zase o něco čistší, ale i tak se z toho nemohla radovat. Jelikož ten déšť způsobil záplavu a její noví kamarádi byli dost možná...
Najednou ucítila na kožíšku teplo, jakoby se vysoušel. Zároveň jí to trochu zklidnilo, takže slzy, které se jí nahromadily v očích nakonec neměly možnost dostat se dál. Therion se je snažil slovy uklidnit. Bianca k tomu byla lehce skeptická, ale on byl přeci dospělák. Ti mají pravdu, když něco říkají. "Myšlíš... myšlíš to vážně?" zeptala se slabě a prosebně se na vlka podívala, ačkoliv to nejspíš neviděl, když stál nad ní. To co říkal ale dávalo smysl, alfa musela být určitě silná, jinak by nevedla smečku. I ostatní členové. Nejsou jako já. Nejsou malí a slabí. Určitě se neutopí... Ne? Když konečně přesměrovala pesimistické myšlenky lepším směrem, zjistila, že kolem nich se rozléhá příjemná melodie. Když ji uslyšela, i zbytek jejích obav postupně opadal, věřila, že vlci v močálech to zvládnou. "Satulne, bude to v požádku. Ulčitě se jim nic nestane," snažila se uklidnit i svého brášku, který na tom byl také o trochu lépe. Nejspíš díky té příjemné melodii.
Pak stočila svou pozornost na smějící se vlče. Vážně je trochu divnej, pomyslela si trochu bezradně. Nevěděla, jak by se k němu měla chovat, jelikož Rayova odpověď byla jaksi nepředvídatelná a vyváděla ji z míry. Nechtěla se vlčka nijak dotknout, i když měla chuť ho napomenout za to, že se zatopeným močálům smál. "Tomu se nesměje. Vlci tam jsou v nebezpečí, to je vážné," snažila se vysvětlit, i když si nebyla jistá, jestli to pochopí.

// Bianca se taky hlásí! ^^