Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stála na místě, stále ubrečená a zmatená a koukala na brášku, co se krčil u hnědého vlka. Tolik k němu chtěla běžet, ale nakonec se dokázala ovládnout a zastavit. Co kdybych ho ještě víc rozbrečela? Co když bude víc vyděšený? Bianca stále váhala, když na ni oba vlci začali volat. Tentokrát už byla její mysl jasnější, takže postřehla i to, co se jí snažili ostatní říct. Avšak zmátlo jí to ještě víc. "Satulnee," zakňučela a pomalu se k němu přibližovala. Nechtěla ho nijak vylekat nebo nějak odehnat. Stačilo že se k ní otočil zády jednou, nepotřebovala to vidět podruhé. "Plomiň, plomiň..." dostala ze sebe mezi vzlyky, které se jí draly ven z tlamičky. Nedokázala přestat brečet. Ani popsat své emoce. Byla šťastná? Nešťastná? Přeci jenom nedokázala sledovat, jak se její bráška lísá k hnědému vlkovi namísto ní. Chtěla k němu, povalit ho ve velkém sourozeneckém objetí a smát se. Přesto se teď k němu provinile plížila, jako nějaký zloduch co má špatné svědomí, cítila se provinile a omlouvala se. Nechtěla sourozenci způsobovat bolest a rozhodně si nepřála, aby brečel. Všechno je to moje vina! Já za to můžu! obviňovala sebe. Kdybych... kdybych tu nebyla... on by nebrečel! Cukla sebou a na chvíli také obrátila svůj směr. Neběžela zpátky k Lylwelin, té by jenom přidělávala starost, o kterou vlčice nestála. Chtěla běžet pryč. Stejně, jako to udělala, když byla náhle sama, ztracená od smečky. Pryč, pryč! Musím pryč! panikařila. Jediné, co ve svém věku mohla udělat, když čelila problémům nad její chápání, byl útěk.
Věděla, že by měla co nejrychleji zmizet všem z očí. Přidělávala jen samé problémy. Ubližovala těm, na kterých jí záleželo, že? Jsem špatná, zavzlykala, když se dala do úprku před vším tímhle. Něco jí ale nutilo běžet pomalu, zastavovat se. Nechtěla Saturna opouštět, strašně moc nechtěla. Ale cítila se zodpovědná za jeho pláč. Sváděla vnitřní boj, mezi rozhodnutím zůstat, jako sobec, kterým byla a nebo se zachovat tak, jak jí velelo zmatené svědomí. Naštěstí jí pomohl k rozhodnutí bráškův hlas. Bianca se znovu zasekla ve svém útěku a otočila se zpátky. Do bezpečí? Ochrání? Co... ? Celá zmatená sklopila ouška k hlavě. Saturnus ji očividně volal k sobě. Nezlobí se na mě? Neprovedla jsem mu nic já? Neviní mě? Všimla si, že už se nelepí na hnědého a naopak se k ní znovu rozešel, i když teď byla podstatně dál. Nezdálo se, že by se na ní zlobil. Bianca zmateně zamrkala a potom, co uslyšela jak mu chyběla se bez rozmýšlení rozběhla zase jeho směrem. "M- mě... se taky... s- stýskalo," protáhla mezi vzlyky, když byla konečně blízko svého brášky. "H- hrozně moc!" dodala ještě, že to myslí opravdu vážně. Na Saturna se bez váhání přilepila, jako by na tom závisel její život. Konečně na chvilku pocítila bezpečí domova, které jí tak dlouho scházelo. Oba dva byli v pořádku, což bylo nejdůležitější. "Já- já- myslela, še ti ubližuju, když blečíš, že- je to moje vina," popotáhla do jeho kožíšku sklesle, ale vnitřně si oddechla. Bráška mě má furt rád! Brečet sice nepřestávala, ale tentokrát už to byly slzičky štěstí a ne smutku.

Bianca byla lehce skleslá z faktu, že vlčici nemohla pomoct a Lyl odvedla všechnu práci sama. Její další slova jí ale uklidnila, zdálo se, že to písčité nevadí, protože jí slovy povzbudila. Malá vlčice horlivě zakývala hlavou a nadšeně se usmála. Jo, to bude super, až budu silná! Zrovna jako Lyl! pomyslela si při pohledu na to jak její starší společnice chytila klacek, jako by to bylo peříčko. A ještě s ním dokázala někoho vytáhnout z bahna! Bianca věděla, jak může být takové bláto zákeřné, také se v něm vymáchala a měla celý kožíšek špinavý, což jí vadilo, ale nedalo se nic dělat. Až když začalo trochu pršet, její srst se zdála čistší.
Dvě vlčice se očividně daly do konverzace o nějakých dospěláckých věcech a Bianca se lehce nudila. Sedla si na zadek, stále více méně schovaná za Lyl a koukala po okolí. Byla dost vyspělá na to, aby věděla, že teď nemá vyrušovat, když se s ní nikdo nebavil. Byla proto překvapená, když se béžová vlčice náhle ocitla nad ní, jako by ji chránila. Bianca se ihned napřímila a trochu vystrašeně se snažila pochopit situaci. Co se děje? Je tu někdo zlý? Chce nám někdo ublížit? strachovala se, vyděšeně stáhla ouška i ocásek a celá se přikrčila. Lylwelin pravděpodobně podezírala vlčici před nimi, kterou před chvílí zachránili. Bianca nevěděla proč, ale zdálo se, že Lyl věří, že je tu s nimi ještě někdo. To malou vlčici vyděsilo, protože si nikoho nevšimla, ani když se tu rozhlížela. Její očko ale po chvíli přeci jen zachytilo pohyb. Zezadu se k nim blížil velký hnědý vlk, nejspíš si ho přes déšť předtím nevšimla.
Známý hlas ji probral z přemýšlení a obav. Vlastně si nejdřív myslela, že má slyšiny, ale pak vedle hnědého vlka spatřila menší hnědou kuličku. To je... Saturnus! "Bváška!" vyjekla a pádila jeho směrem, stejně tak jako on se rozešel k ní. Co ji ale zarazilo, a nakonec i donutilo zastavit v půli cesty byl Saturnův rychlý obrat zpět. Huh? byla z jeho chování zmatená. Brečí! Proč... ke mně nechce? Udělala jsem něco? Stalo se mu něco? Nechce mě vidět? spousta myšlenek se jí valila hlavou, když začala panikařit. Tak nějak vnímala, že na ni Saturnus volá ať jde k němu, ale jeho předchozí akce ji tak šokovala, že nebyla schopná nijak odpovědět. Jen tam stála, zaražená uprostřed pohybu a zmatená z dění kolem. "Wuhuuu..." nevydržela to nakonec a také se rozbrečela při pohledu na brečícího brášku. On ke mně nechce jít! Proč? Z jeho náhlého obratu vinila sebe, což ji nutilo brečet ještě víc. Nějak jsem mu... ublížila? V hlavě měla guláš a její emoce byly jako na horské dráze. Jak byla nadšená, když Saturna uviděla! Ale to nadšení se rychle změnilo v šílený smutek a píchání u srdíčka, když se k ní otočil zády a začal brečet. Bianca teď sama nevěděla, co má dělat. Moc ji ranilo a mátlo, když svého brášku takhle viděla, takže se nezmohla na nic jiného než srdceryvný pláč. Přes to všechno si ani neuvědomovala, že ji Saturnus volal k sobě.

Hlásím se! :)

Hnědá cizinka očividně také nebyla nadšená, že se máchá v bahně. Snažila se dostat ven, ale čím víc se hýbala, tím víc zapadala dolů. Lylwelin jí opět drsně odpověděla a dokonce ji nazvala postiženou. Uhm... Bianca byla očividně lehce zmatená a frustrovaná. Nemyslela si, že se sluší tu takhle nechat tu cizí umřít, na druhou stranu nevěděla, jak se normálně postupuje, když někdo cizí vleze do smečky. Třeba je tohle normální... postup? A taky nechtěla Lyl svým chováním rozzlobit. Ještě by mě hodila k ní, blesklo jí rychle hlavou a lehce se stáhla zpět za béžovou. Stejně si ale neodpustila prosbu, aby vlčici vytáhly ven.
Jakmile před ní přistála větev větší než ona sama, trochu se nafoukla. Ale jen trošičku. Myslíš, že to nedokážu, protože jsem malá? Pche, jen koukej! pomyslela si, ale nahlas se to neodvážila říct. Nebylo to tak, že by se na vlčici zlobila, protože na Biancu shlížela shora, ale spíš se prostě chtěla předvést. Dokázat že něco umí a zavděčit se. Třeba na ní pak bude Lylwelin hodnější.
Odvážně si to napochodovala přímo ke klacku a chtěla ho vzít do tlamy ale... její tlama byla moc malá a větev nedokázala ani pořádně uchopit. Tentokrát se opravdu trošku naštvala a zuby drápy se snažila s klackem pohnout, ale docílila maximálně toho, že jej trochu odšoupla. Hloupý dřevo! ulevila si a na tváři se jí rozlil takový slaďoučký úsměv, jaksi neodpovídající situaci. Čím víc se chtěla vztekat, tím větší ten úsměv byl. Síla opravdu nebyla její předností. Chtěla se do toho opřít znovu, ale Lyl očividně došla trpělivost a ujala se toho sama. Bianca se trochu schlíple uklidila někam dál, aby dala vlčicím prostor. "Plomiň," zakňourala ještě. Její snaha byla očividně k ničemu, což se jí moc nelíbilo. Ale nic s tím holt nenadělala. Možná i když vyroste, tak nebude moct takové klacky tahat, protože byla prťavá a slabá.

Celkem 8 bodů - poprosila bych o 26 drahokamů (za 5 bodů) a 18 kytek ( za 3 body).

Akce byla určitě super, účastnila bych se víc, ale nebyla jsem ještě schválená. ^^' Vlastně jsem doufala, že to bude trvat trochu déle, abych si stihla nahrabat víc bodíků, ale nevadí. Úkoly byly kreativní a bylo fajn, že ty složitější a lehčí se pěkně střídaly, takže i líný lidi jako já něco dostali v relativně krátkém čase. :D

Bianca nechtěla zůstávat v močálech sama, proto, když ji společnost opustila tak ihned pelášila k Lylwelin stojící opodál. Samozřejmě dávala velký pozor na cestu. Už byl večer a viditelnost se značně snížila, takže nechtěla někde znovu zahučet. I tak už měla kožich plný zaschlého bahna a špíny, což jí poměrně vadilo, ale momentálně s tím nic nezmohla. Lyl se potom zeptala na svého brášku, kterého si přála vidět. Béžová nevěděla, kde teď je, ale ujistila ji, že s sebou má dospělý doprovod. Launee. Mamka, snažila se zapamatovat si to jméno. Z toho označení tak nějak vyvodila, že vlčice bude nejspíš hodná a o Saturna se postará. Nemusela se o něj tedy dál strachovat, když věděla že není někde sám.
"Tak jo," souhlasila s výletováním. Jen tak tu sedět a čekat by ji stejně moc nebavilo. Byla vcelku důvěřivá, takže ji ani nenapadlo, že by třeba cizince neměla jen tak bezhlavě následovat. Každopádně se držela přímo za Lylwelin, dle jejího příkazu.Trochu se lekla, když vlčice začala z ničeho nic vrčet. Nejdřív si myslela, že je to mířeno na ni, ale pak se dozvěděla, že do močálů zavítal někdo cizí. Spořádaně následovala starší vlčici a na její varování jen přikývla. Po chvíli chůze také vycítila cizí pach, i když se to v tom močálovém odéru dalo strašně špatně rozeznat, pro malé vlče jako byla ona. Páni, kdo by sem v tuhle hodinu a čas chodil? Taky se ztratil jako já? zapřemýšlela, protože nic jiného ji nenapadalo.
Když se Lylwelin zastavila, málem do ní zezadu vrazila, jak se držela těsně blízko. Proto také neviděla, kdo se to sem zatoulal. Až když se Lyl trochu posměšně zeptala, vykoukla Bianca na hnědou vlčici, která byla očividně namočená v jednom z mnoha močálových jezírek. "Uhh," zpanikařila trošku a zmateně se podívala na béžovou. "Neměly bychom jí pomoct?" zeptala se. To by měla normálně v plánu, ale její průvodkyně se na to příliš netvářila. Třeba je ta vlčice zlá? Něco si provedly? Možná se znají a nemají se rády? snažila se vysvětlit si to škodolibé chování.

Myška ji poměrně zasytila. Minimálně jí zlepšila chuť, po tak dlouhé době a tak když Kenai odmítl nabízený kousek, nijak se nezdržovala a hlodavce dojedla celého. Spokojeně si mlaskla a olízla čenich. Den se pomalu blížil k večeru a Sigy, co se bavil s Lyl se náhle rozešel k nim. Bianca ho překvapeně sledovala, ale měla takovou jistou předtuchu.
Hnědý vlk se dostavil před ně a s úsměvem také pochválil vlčkův úlovek. Následovala ale slova, která Bianca slyšet moc nechtěla, no, nedokázala jim zabránit. Ani na to neměla právo. Nebyla nijak nepřející a také se nemusela strachovat, že se jejímu novému kamarádovi něco stane, když ho Sigy domů doprovodí. Hnědý vlk vysvětlil Kenaiovi plán cesty a nakonec se rozloučil i s ní. Věnoval pár povzbudivých slov, že už možná bude doma, až se on vrátí do močálů. Bianca byla z té představy samozřejmě poměrně nadšená, ale na druhou stranu jí došlo, že zdejší vlci jí svým způsobem budou chybět. Sigy i Kenai se k ní chovali hezky a loučení s nimi si rozhodně nijak neužívala. Přesto ale na své tvářičce udržela úsměv, i když jaksi smutný. Bylo by lepší, kdyby se všichni vrátili ve zdraví domů. A pak až trochu povyroste, možná je zase přijde navštívit. To by bylo fajn, ještě se sem zajít podívat, pomyslela si. Lylwelin možná tak nadšená nebude, zazubila se trošku. Strach z béžové vlčice z ní ale docela opadl. "Ahoooj!" zavolala za vlky mizejícími z mokřadů.
Jakmile jí vlci zmizeli z dohledu, nejistě se vydala směrem k béžové vlčici. Nechtěla být tak nějak sama, trochu se té představy děsila. Raději preferovala společnost, jakkoli chladná k ní byla. "Uhm... Nevíš kde je můj bváška?" nezapomněla se zeptat na Saturna. Říkali, že tu někde je, tak ho také chtěla najít a přesvědčit se, že je v pořádku.

Na otázku jak to dokázal, odpověděl, že sám neví, že myš slyšel. To byl ale pro Biancu nový objev. Takže když se loví tak se musí zapojit i uši, připomněla si. Věděla, že k tomu vlk potřebuje dobrý čuch. A taky zrak. A musí být při síle, aby to zvládl. Teď se ale dozvěděla, že poslouchat kořist je také důležité. Na chvilku se zatvářila chytře a byla nadšená, že už snad všechno o lovu zná. Teda jen teoreticky, ale právě to se jí bude v budoucnu hodit. "Jsi doblý, že jsi to zvládnul!" pochválila Kenaie. Nejspíš to ani pro něj nebylo zase tak snadné, jak to vypadalo.
Biancu zahřálo u srdíčka, když jí vlček svou kořist ochotně nabídl. Přeci jen to byl vlastně jeho první úlovek a on se ho takhle vzdal pro její dobro. Zazářila na něj tím nejhezčím úsměvem, který uměla a sledovala jak myš vyhodil do vzduchu a následně chytil. V tu chvíli už nevydávala žádné pískání a ani už se nekroutila. Jen malátně visela z jeho tlamy. Bianca byla lehce překvapená, že myš byla náhle nehybná. Takže takhle to tedy je, pomyslela si a vzpomněla si na scénu, kdy nepřátelská smečka vtrhla k nim domů. V tu chvíli jí něco došlo, ale ona si to nechtěla přiznat, a dál se tvářila nevinně vůči otázce života a smrti. Prostě na to nechtěla myslet.
Opět zavrtěla hlavou aby tyhle myšlenky vyhnala pryč a od Kenaie si převzala čerstvě ulovenou myšku. Položila ji na zem před sebe a ještě než se do ní pustila tak se na vlčka zazubila. "Děkuju." A bez dalšího zdržování se do hlodavce zakousla. Myš byla ještě teplá a čerstvá, Bianca na ni v tu chvíli dostala opravdu velkou chuť. Už to bylo dlouho, co vlastně jedla čerstvé maso. Naposledy ještě doma. Proto byla opravdu ráda, že ji Kenai ulovil. Zároveň se ale stejně cítila trochu provinile, že mu takhle krade potěšení z první ulovené myši. Nakonec ji nesnědla celou a v půlce k němu zvedla hlavu. "Nechceš taky? Je to tvůj úlovek," připomněla mu. Nějak jí to nepřišlo správné mu to všechno sníst. Měl by si alespoň kousnout, aby si ten pocit trochu užil.

Šedý vlček navrhl jako řešení, že Biancu provede. S tím ochotně souhlasila pokýváním hlavy, ale s tím že se neztratí si tak jistá už nebyla. Nedala ale nic znát a roztomile se usmála. Kenai bohužel nevěděl, jak se zdejší smečka jmenuje, ale poradil jí, aby se zeptala dospělých. Tak jo, ti určitě budou vědět, pomyslela si Bianca a otočila se směrem kde dva vlci něco řešili. Její otázka asi bude muset počkat na později, nechtěla se jim plést do konverzace, navíc se s Kenaiem docela bavila. "Pak se jich zeptám," přitakala a snažila se vrýt si to do paměti. Byla to důležitá informace, kterou potřebovala znát, tak na to nechtěla pak zapomenout.
Malá vlčice už se chtěla svého společníka zase na něco vyptávat, když jí naznačil aby byla ticho a následně se zadíval kamsi do sněhu. Bianca se také zvedla ze sedu a zvědavě vykoukla na to místo, ale nic tam neviděla. Poněkud zmateně se na Kenaie podívala, ale on byl zjevně něčím zaujatý. Co to dělá? Vidí tam něco? Vždyť tam nic není... Nechtěla ho ale rušit, když jí přikázal být v klidu a tak čekala co se bude dít dál. Starší vlček se pomalu pohyboval, co nejvíc přikrčený k zemi a pak náhle vyskočil do vzduchu, což Biancu mírně šokovalo. Co mu je? Nikdy nikoho lovit neviděla, takže byla jeho chováním poměrně zmatená. O to víc, když uviděla jak hlavou zahučel přímo do sněhové hroudy. Uhh, "Kenai? Jsi v požádku?" zeptala se nejistě. Přeci jen jí řekl ať mlčí a ona to teď porušila.
Vlček po chvíli stále nic neříkal, tak se k němu Bianca přiblížila a chtěla do něj šťouchnout. Co když si zranil hlavu jak tam spadl? lekla se trošku. Než ale stačila cokoliv udělat, Kenai se ze sněhu dostal. A v tlamě dokonce něco držel! "Myš!" vyjekla překvapeně Bianca. Ulovil myš? Páni, jak to udělal? Jak ji tam zpozoroval? podivila se, když si vzpomněla že krom sněhu tam neviděla nic. Ani žádný pach nebyl ve vzduchu cítit, jenom tlející dřevo a bláto, typické pro močály. "Doblá pláce!" zaradovala se. "Jak jsi to udělal?" zeptala se tak trochu obdivně. Určitě bylo složité myš takhle najít a chytit. Ona by to ještě určitě nezvládla.
Bianca zvědavě zvedla tlapku a do myši šťouchla. Hlodavec v tu chvíli začal pištět a svíjet se, takže svou packou polekaně ucukla. Vlastně nikdy neslyšela myš takhle pištět, proto ji ten vysoký a poměrně hlasitý zvuk překvapil. Kenai, stále ještě s myší v tlamě něco zahuhlal a Bianca musela na chvíli zpracovávat, co to vlastně řekl. "Mám hlad," přikývla nakonec. Kus masa, který dostala nebyl zase tak velký a ona dlouhou dobu nic nejedla. Sice už neměla takový hlad, no, stejně by jídlem nepohrdla. "Ale..." zdráhavě se podívala na svíjející se myšku a lehce svraštila čelo. Doma nám nosili jídlo co už se nehýbalo. Jakto že tohle se hýbe? Jak se dělá aby přestalo? zamyslela se, ale nemohla na nic přijít. Nikdy lov neviděla, byla na to ještě malá. Stejně tak na otázky kolem života a smrti, které jí nikdo nikdy nevysvětlil. Proto vlastně doteď nevěděla, co se stalo s Judy, která jí ze smečky odnesla. Věděla jen, že už se ráno nehýbala, stejně jako kořist, kterou lovci přinášeli. Proto Bianca věděla, že už se neprobudí.
Zavrtěla hlavou a zbavila se nepříjemných myšlenek. Nechtěla se na to soustředit, raději přenesla svou pozornost na Kenaie. On si snad bude vědět rady.

Malá vlčice napjatě čekala na Kenaiovu odpověď. Co když se vážně kamarádit nechce? Co když si myslí, že jsem taky jenom přítěž? zalekla se trochu při pohledu na jeho kamennou tvář. Vlastně se na ni nikdy neusmíval, i když ona na něj jo. Doteď ji to nijak netrápilo, protože cítila, že o ní má opravdovou starost, když jí pomáhal uklidnit před Lylwelin. Tak a teď odmítne. Bianca při té myšlence smutně sklopila uši. Kenai naštěstí v té chvíli zrovna řekl, že se kamarádit můžou. Biance se ihned smutná očka zase rozzářila a nadšeně pohodila ocasem. "Vážně chceš? To je supel!" zvolala nadšeně a byla zase jedno velké sluníčko. Naštěstí to vypadalo, že vlček má domov blízko zdejší smečky, takže se budou moci navštěvovat. To malé vlčici ihned zlepšilo náladu a smutek byl ten tam. Sice se trochu obávala reakce béžové vlčice na tuhle jejich soukromou domluvu, ale snad by jí to tolik vadit nemuselo. Kenaiovy návrhy vesele odkývala. Bylo jí vcelku jedno, kde se potkají. Hlavně že se zase uvidí. Ani si v té radosti nevšimla, že vlčkův úsměv je jaksi... nucený. I kdyby to ale viděla, nejspíš by si z toho nic nedělala, natolik ještě emoce ostatních rozlišovat neuměla.
"Já to tady ale neznám," zarazila se za chvilku. Jakým směrem byl vlastně jeho domov? A jak hodně daleko to bylo? Kudy se tam jde? Co když se zase ztratím a nenajdu ani cestu zpátky sem. Natož domů. Její orientační smysl byl momentálně na bodu mrazu. Pamatovala si sice jakým územím prošla, než se sem dostala, ale teď, když se rozhlédla kolem všechny lesy jí připadaly stejné. Ani přibližný směr toho bahnitého území určit nedokázala. "Já... myslím že se znova ztlatím," přiznala trochu zahanbeně. Nikdo ji vlastně neučil orientaci v prostředí, proto se tak lehce ztratila a utíkala vlastně na opačnou stranu, než kde sídlila její smečka. "Vlastně... víš jak se to tady jmenuje?" zeptala se nakonec. Když se ztratí znovu a někoho potká, alespoň bude vědět na co se ptát. Jestli jí ale odpověď nějak pomůže, to už je jiná otázka...

Bianca byla poměrně nadšená, že se s ní Kenai baví, když už Lylwelin mlčela a očividně o ni nejevila tak velký zájem. Proto se malá vlčice ihned upnula na starší vlče, ke kterému měla blíž. Její obdiv se sice trochu zmírnil, potom, co se Kenai přiznal, že myš ještě neulovil, ale i tak byla stále veselá. Takže až budu starší tak taky budu moct zkusit lovit? Páni to je super, moc se těším, zapřemýšlela a hned si představovala, jak ulovila myš a pyšně ji donesla ukázat zdejším vlkům. Třeba ji i někdo pochválí! A třeba už k ní nebude Lylwelin tak chladná, když se ukáže že taky něco umí! To by se Biance vážně líbilo, kdyby ji vlci tady měli taky rádi. Kdo ví, jak dlouho tu bude muset zůstat, než si ji rodiče najdou? Bylo by lepší se se všemi skamarádit, aby se necítila tak sama.
Béžová vlčice jí poté přinesla kus masa, který Bianca s potěšením slupla, ani nejmenší zbyteček nenechala. S plným bříškem se jí ale nechtělo nikam chodit a tak Lylwelin, která někam odešla s hnědým vlkem, nenásledovala. Místo toho se bavila s Kenaiem. Nemohla jinak než posmutnět, když slyšela že není ze zdejší smečky. Zatím tu moc vlků nepotkala, ale starší vlček se k ní choval hezky, tak si myslela, že si bude alespoň mít s kým bavit a hrát, dokud se tu neobjeví někdo z její rodiny. Ti dva dospělí jí sice řekli, že její bráška je tu také, ale zatím ho neviděla. Kde je? Proč za mnou nepřijde? Mohli kecat? napadlo jí a úzkostlivě se podívala na Lylwelin a hnědého opodál. Nevypadali ale jako zlí vlci, co kujou pikle na malé vlče. Co by z toho také měli? Musím se pak zeptat kde brácha je, povzdechla si lehce. Kenai se jí mezitím zeptal jestli je smutná. "Hmm," broukla na souhlas a stočila k němu očka. "Já myslela... Já myslela že budeme kamaládi. Chceš bejt můj kamalád?" zeptala se s prosebnýma očima. Vlastně jí do téhle chvíle ani nenapadlo, že by se s ní vlček třeba kamarádit nechtěl. "Ale ty bydlíš jinde. To už se neuvidíme...?" posmutněla hned. Co tu bude sama dělat? Přeci jen vycítila, že vlci ji tu úplně nebrali do rodiny. Nebyla odsud a oni jen čekali, až si pro ni přijdou rodiče, takže bylo jasné, že i pozornost, kterou jí budou věnovat, bude minimální. Kdo by se taky chtěl starat o malé vlče, které je pouhou přítěží? I když jsem teď tady ve smečce, tak budu... sama? došlo jí. Bratr byl kdesi pryč, jestli tu vůbec někdy byl, a až Kenai odejde, nikdo komu by na ní záleželo tu nebude.

//V pořádku, můžeme se rozdělit na 2 skupinky jestli to chápu :D

Bianca se držela těsně za zadkem vlčice, která se jí představila jako Lylwelin. Lyl- we- lin, Lylwe- lin, uhh, snažila se malá to jméno zapamatovat, ale na její poměry bylo ještě příliš složité. Nejspíš by ho ani neuměla vyslovit správně, proto se o to raději ani nepokoušela. Přesto si ho několikrát v hlavě zopakovala a přiřadila ho k obrázku béžové vlčice. Asi by se jí nelíbilo, kdybych to popletla. Místo Lylwelin se raději zaměřila na staršího vlčka, Kenaie. Ochotně jí vysvětlil, co je to myš a Bianca s nadšením odpověděla: "Jé, to znám. Myš znám!" radovala se, i když vlastně nebylo čemu. Na cestě sem několikrát potkala tohohle malého hlodavce. Jak mrtvého, tak živého, ale sama ji ulovit nedokázala. Myš na ni byla moc rychlá a obratná, malá vlčice nestačila ani mrknout a hraboš už byl kdesi v díře. Proto také vzdala jakékoliv pokusy o lov a raději hledala mršiny zanechané jinými dravci. "Páni, ty umíš lovit myš?" podivila se a s trochou obdivu se podívala na Kenaie. Sice byl starší, ale stále to bylo vlče. Bianca byla proto poměrně překvapená, že už zvládne chytit takového mrštného tvora. "To je supel, to bych taky chtěla umět," dodala ještě a vesele se zazubila.
To už ale dorazili k jakési jeskyni. Lylwelin jim dala pokyn zůstat na místě, který Bianca rozhodně dodržela, jelikož měla z chladné vlčice respekt. Sice už se jí nebála, když zjistila, že jí neublíží, ale i tak. Bylo lepší její rozkaz poslechnout. Zanedlouho se béžová vrátila a v tlamě měla kus masa. Biance při tom pohledu ihned zajiskřily oči a i její hladové bříško se ozvalo. Jindy by se možná cítila zahanbeně, ale teď nevnímala nic jiného, než jídlo, které k ní bylo přistrčeno. Hned jak měla maso před sebou se do něj rychle pustila, snad aby jí ho někdo neukradl. Konečně mohla po dlouhé době zaplnit žaludek tak dobrým masem. "Mňam," broukla si spokojeně. Pravda byla, že maso vlastně nebylo vůbec tak dobré a většina vlků by jím asi pohrdla, kdyby měli na výběr. No, pro Biancu byl tohle přímo luxusní servis, který už dlouho nezažila. Maso bylo ještě jakž takž čerstvé, ne jako zdechliny, na kterých se normálně krmila.
Když po chvilce dojedla, hned jí bylo o něco lépe. Sice se stále cítila slabá, ale alespoň už ji nesžíral hlad. Když se konečně nasytila, i ta síla se určitě za chvíli vrátí. Na zemi po ní nezůstal jediný zbyteček. Spokojeně si olízla tlamu a obrátila se na vlčici. Ani si nevšimla, že dorazil ten hnědý vlk, který je předtím na chvíli opustil. Tázavě se na něj podívala a podivila se, když Lylwelin pozval na piknik. Co to je? Měla nutkání se zeptat, ale nechtěla ty dva rušit v jejich konverzaci, proto stočila svá zkoumavá očka na Kenaie. Byl starší, tak by to snad mohl vědět. Další slova hnědého vlka ji ale zaskočila. "Ty nejsi odsať? Taky ses ztlatil?" věnovala Kenaiovi překvapený pohled a následně trochu zesmutněla. Myslela si, že by si konečně mohla najít kamaráda, ale ukázalo se, že není zdejší a hnědý vlk ho zanedlouho nejspíš odvede domů. Co když bydlí daleko? Uvidíme se někdy? Můžu přijít na návštěvu? přemýšlela Bianca a trochu zklamaně se na vlčka dívala. Na druhou stranu, nikomu by nepřála, aby byl daleko od rodičů, jako ona. Jestli se ztratil, měl by se vrátit domů co nejdřív, ať si o něj nedělají starosti.

Malá vlčice v klidu odpověděla na všechny otázky, které na ní vlci valili. Měla v tom chvilku sice bordel, ale jakmile si to uspořádala v té malé hlavince, byla si jistá, že zodpověděla všechno. Teď už jen doufala, že jí pomůžou najít její rodiče a sourozence. Ten vlk, co přišel se starším vlčetem se zmínil, že Saturna zná. To je paráda! pomyslela si Bianca a celá se rozzářila. "Vážně? Můj bváška je tady taky? To je supel!"zasmála se lehce na okolní vlky. Kde je? Kde je můj bráška? nenápadně pokukovala kolem sebe, jestli ho náhodou nezahlédne, ale nebyl nikde k vidění, což její nadšenou náladu zase rychle zchladilo. No, nevadí. Alespoň vím, že je tady, usmála se. Ani jí nenapadlo, že by se snad mohlo jednat o nějakého cizího vlka, který měl jen stejné jméno. Díky bohu, jinak by její nadšení pěkně rychle zase přebilo zklamání z toho, že to nemusí být její sourozenec. Možná by se rozbrečela znova, však to se nedělá, vlčatům dávat naděje a v druhé větě je zase pošlapávat. Naštěstí na to ale nepomyslela.
Vlk jí naštěstí nabídl pobyt tady. Takže teď... patřím do cizí smečky? zamyslela se Bianca. Cítila se trošku, ale jen trošičku jako zrádkyně, když zůstávala tady, ale vlastně sem... nepatřila. Trochu jí to rozesmutnělo, ale byla vděčná, že zde může být. Přeci jen, ve smečce je dost jídla ne? A spousta vlků, se kterými se může kamarádit. A taky jí pomůžou, když bude potřebovat, ne? Tak jo, kývla vlkovi na souhlas. Tím byla věc asi vyřešená.
Vlk se pak otočil a povídal něco o úklidu. Bianca sice chvíli nechápala, ale pak se váhavě odhodlala taky přidat tlapku k dílu. Přeci jen, když byla doma, vlci tam také pracovali a pomáhali, aby potom mohli všichni společně hodovat na úlovcích, které lovci přitáhli. Bianca se ani jednoho sice neúčastnila, ale když viděla, že se to dělá i v téhle smečce, došlo jí, že je to normální a měla by také pomoct. "Já taky!" vyhrkla poněkud nejistě. Nevěděla, jak se takový úklid dělá, ale nechtěla vypadat zbytečně. Co kdyby se rozhodli že už mě tu nechtějí? lekla se a už se začala zvedat. Byla sice zesláblá, ale výdrž měla dobrou, takže se jí to podařilo. V tomhle stavu ale byla víc k ničemu než k užitku. V tom se starší vlče nabídlo, že jí něco uloví. Myš. Tu Bianca ještě nejedla, nebo o tom alespoň neměla ani páru. Na cestách okusila několikero zdechlin, ale nevěděla o jaké tvory se jedná. Díkybohu jí za tu dobu nic neotrávilo. A ve smečce se myši nenosily jako velký úlovek. "Co je myš?" zeptala se mladého vlčka zvědavě. Když se jí zeptal na jméno, uvědomila si, že se nepředstavila. A že vlastně nezná ani jména okolních vlků. "Já jsem Bianca, a ty?" usmála se na vlče. "A ty?" ohlédla se ještě na vlčici. Hnědého vlka se nestihla optat, jelikož zase někam odešel.
Vlčice se po chvíli vydala za ním a nezbylo jí nic jiného, než vzít vlčata s sebou. Bianca se zdejšího terénu po svých zkušenostech poměrně obávala, takže se opatrně držela ve stopách její průvodkyně. Nechtěla už nikde zahučet. Kdo ví, jestli by se odtamtud tentokrát dostala. Za cesty béžová uznala, že Saturna opravdu přivedla zdejší alfa. Bianca radostně přitakala. Už se těším až se zase uvidíme, pomyslela si. S tímhle bráškou se sice moc nebavila, protože byl často myšlenkami jinde, ale stále ho měla ráda. V další větě jí vlčice sdělila, že dostane najíst. Bianca si upřímně oddechla, hlad už ji zevnitř sžíral několik dní. Vlčice však stále mluvila poněkud nevlídným tónem, takže se Bianca raději rozhodla mlčet a na nic se neptat. Co kdyby si to s tím jídlem náhodou rozmyslela? "Tak jo," souhlasila s návrhem béžové a přidala do kroku, aby jí stačila. Její malé nožičky kmitaly o sto šest a několikrát musela i popoběhnout. Raději se držela v těsném závěsu za vlčicí, protože se bála že někde šlápne špatně.

Jak se zdálo, Biance se volba slov příliš nevydařila, protože vlčici ještě více rozzlobila. Odsekla jí totiž, že měli hlad všichni. Bianca v tomhle byla ale opravdu nevinně. V domovské smečce nikdy nestrádala, protože byla vlče a ještě k tomu potomek alf. Samozřejmě měla s tímhle postavením ke kořisti snadný přístup a nikdy se nemusela starat o to, že by jí snad něco scházelo. Jak mohla tušit, že v zimě bylo obtížné sehnat potravu? Jak pro normální vlky tak smečky? Přestože na tom byli Anarenští s potravou špatně, nikdy se o tom nezmiňovali před vlčaty, aby jim nenahnali strach a nezpůsobili obavy. Bianca tedy neměla ani páru, jak to ve světě dospělých opravdu chodí. Velká vlčice náhle vydechla a napřímila se, poté, co malou šokovala svými slovy o smečce. Bianca si v této chvíli uvědomila svou chybu a došlo jí, že vlčice před ní nebude zrovna přátelská. To znamenalo jediné - rychle se jí klidit z cesty. Malé vlče se pohotově snažilo omluvit a zachránit si vlastní zadek, jelikož ještě neumělo tak úplně číst nálady ostatních. Kdyby se Bianca víc zaměřila, došlo by jí, že vlčice je spíše netrpělivá, ale nechystá se zaútočit a nějak ji zranit.
Její ústupový plán byl však zastaven ve chvíli, kdy se zpoza béžové vlčice vynořilo další vlče. Bylo o poznání větší a starší než Bianca, vlastně by se dalo říct, že to byl spíš mladý vlk. Bianca se na něj překvapeně podívala, když se postavil mezi ní a vlčici ve snaze ji chránit. Ihned se cítila o něco lépe a přestala popotahovat. Mladý vlček se na ni pak otočil a snažil se jí utěšit, dokonce se zmínil, že ho zdejší vlci zachránili. "Vá- vážně?" podivila se malá vlčice, ale v očích se jí rozlil klidnější výraz. Sice se lehce skepticky podívala na béžovou, ale staršímu vlčeti věřila. Což bylo lehce naivní, ale co už. Ještě toho nezažila tolik, aby nad složitostí vlčího chování mohla přemýšlet. Je to pravda? Mohli... mohli by tedy pomoct i mě? pomyslela si a přitom se i trošku rozveselila. To by bylo super! Třeba mi pomůžou najít maminku a ttínka! zaradovala se ihned a na starší vlče se nesměle usmála. "Já jsem... utekla," odpověděla mu na otázku, jak se sem dostala, ale náhle se zarazila. Byla to sice pravda, ale ne takhle. Bylo to trochu jinak. "Musela jsem utíkat," opravila se. "A pak jsem se ztlatila. Všichni... byli plyč. A Judy, Judy byla se mnou, ale ráno byla... studená," zamračila se nad tou vzpomínkou a smutně sklopila uši.
To už se na scéně objevil další vlk, který se velkou vlčici pokoušel uklidnit. Naštěstí to do jakési míry zabralo a její další otázka už Biancu neděsila k smrti, i když v sobě pořád měla strach z předešlé chvíle. Pískově žlutá se jí o poznání přívětivějším tónem zeptala na její rodinu. Bianca trochu posmutněla, ale následně se přesvědčila, že jí zdejší vlci možná pomůžou najít cestu zpátky domů. "Moje maminka je Estella a tatínek Foe- Poe- Phoenix," dostala ze sebe s obtížemi celá jména. "A mám dva bvášky Vulcana a Saturna," zazubila se lehce při vzpomínce na svou rodinu. "Můžete mi pomoct dostat se domů?" s očima plnýma očekávání se podívala na tři vlky, kteří jí momentálně dělali společnost. Díky těm dvěma co přišli už neměla z velké vlčice takový strach a poměrně se uklidnila, takže se na ně dokonce usmívala a čekala, co jí odpoví.

Bianca se stále snažila uklidnit. Něco jí říkalo, že tentokrát pro ni někdo přijde. Nevěděla proč, ale tady v močálech se cítila podobně jako doma, když byla ještě s maminkou, tatínkem a sourozenci. A dalšími členy smečky. Nejspíš to byl právě pach smečkového území, který ji domov připomínal. To ona ale netušila, protože veškeré záležitosti okolo smečky nikdy neřešila. Byla přeci jen ještě vlče.
Zatímco byla zaneprázdněná utíráním slz svou zablácenou packou, nečekaně se před ní objevila cizí vlčice. Bianca si jí do poslední chvíli nevšimla, takže když na ní někdo náhle z blízkosti promluvil, vyděšeně vyskočila a lehce zježila srst na krku v šoku. Následně se svalila zpátky na zadek, jelikož ještě neměla svou rovnováhu tak úplně v malíčku. Před ní stála velká vlčice, starší. Co ale malé vlče zaskočilo a zároveň docela vystrašilo byly její jizvy a chladný pohled. Bianca se v tu chvíli nezmohla na nic jiného, než na vlčici vyjeveně zírat. Pískově žlutá vlčice se na ni se stále chladným pohledem podívala a přímo se zeptala, co tady bulí. Biance se konečně podařilo trochu vzpamatovat, ale šok z překvapení rychle nahradil strach z neznámé, jelikož nevyhlížela jako právě hodná osoba. Takové vlky také potkala. Ty zlé. Naštěstí vůči ní nikdo nechoval takovou zášť, aby jí něco opravdu provedl, ale většinou ji vyděsili k smrti a na tom se pak bavili. Nejspíš s takovou malou, vychrtlou hromádkou nechtěli mít tolik co dočinění a mysleli si, že někde stejnak pojde sama od sebe. "J- já..." vysoukala ze sebe s obtížemi. Co měla říct? Že se bála, že ji všichni opustili a nikdo ji nechtěl? To by vapadala jako úplný ubožák. Navíc, jí došlo, že ve smečce ji měli všichni rádi. Proč by ji nechtěli?"Já... Mám hlad," dostala ze sebe nakonec pod nátlakem toho ledového pohledu. I když to nebyla odpověď na otázku, kterou jí vlčice položila, nezmohla se na další vysvětlení a už byla zase přísným hlasem napomenuta. Ta slova ji ale opět zarazila. "S- smečka? Cizí?" přiškrceně pípla a s hrůzou v očích na velkou vlčici koukala. Celá se stáhla a zacouvala pár kroků, jen aby se dostala vlčici z dosahu. Jedinou zkušenost, kterou měla s cizí smečkou bylo to, že její domovskou smečku neměli rádi. Z toho si domyslela, že je to tak všude, že smečky se navzájem nenávidí a jdou si po krku. Nikdy jí ani nenapadlo, že by mohlo existovat něco jako spřátelené smečky, kdy si vlci nevadili nebo měli dokonce dobré vztahy. Proto se také snažila všem smečkám vyhýbat, což se jí až do teď, díkybohu, dařilo. "Já... já nechtěla!" vyhrkla směrem k vlčici za neustálého couvání. Její nožky byly ale tak zesláblé, že se šinula hlemýždím tempem. Pl- plosím neubližuj mi," podívala se na pískově žlutou svýma roztomilýma očima. Nechtěla hrát na city nebo tak. Byla prostě naučená, že když udělá tenhle pohled tak jí většina věcí projde. A třeba se odsud dostane i živá. Pravda, že za normálních okolností by s tímhle pohledem vypadala jako květinka a jeden by se zdráhal na ni vztáhnout tlapu... ale teď vypadala tak akorát zbídačeně.