Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mahar (přes Středozemku)

Vesele cupitala za Therionem a Saturnem, než se jí podařilo je dohnat. Samozřejmě se nejdřív musela ujistit, jak ryby chutnají. Kdyby jí vlci řekli, že nejsou dobré, asi by se i přes nastávající hlad zdráhala je ochutnat. Bráška i Therion jí ale oba řekli, že chutnají dobře, takže se těšila tím víc. "Satulne, ty už umíš žíkat l. Teda L! ... Lllr!" zaradovala se za něj, když si toho všimla. Biance samotné se ale správná výslovnost moc nedařila, z čehož byla trochu zklamaná. Její pozornost naštěstí odvrátila konverzace o jakémsi rybím princi, o kterém neměla nejmenší tušení, kdo je. Vypadalo to ale, že bude hodný a dokonce rozdával poklady. Launee prý jeden takový získala. "Joo, půjdeme hledat! Já chci taky ozdobu!" Všichni něco měli ne? I Therion měl na krku nějaký blýskavý kamínek. Jako správné slečně se i Biance zamlouvala možnost takovou cetku vlastnit. I když by možná raději nějakou kytičku, než drahokam. Kytičky se totiž k jejímu kožíšku určitě budou hodit víc a budou vypadat veseleji.
Když dorazili k jezeru, Saturn se dal ihned do hledání, takže Bianca v těsném závěsu taky začala šmejdit kolem. Bohužel i po notné chvíli nemohla nic najít. Nejspíš to bylo také tím, že byla stále noc a měsíc byl schovaný za mraky. Kdyby se rozednilo, určitě uvidíme líp. To potom můžeme hledat poklady. Takhle nic nenajdeme, posmutněla. I bráška si nejspíš všiml, že na té tmě je něco podezřelého. Když vyslovil svou otázku, Biance došlo že noc je vlastně docela dlouho. Ani si toho nevšimla, když byla v močálech s tou spoustou vlků, ale teď jí to najednou připadalo zvláštní. "Není tma už nějak dlouho?" zeptala se nejistě. Co se děje?

Lehce uraženě si odfrkla, když jí malá vlčice nic neodpověděla. To se až tak stydí? Nebo že by mě neměla ráda? pomyslela si zmateně a trochu zklamaně. Doufala ale, že se postupem času stejně skamarádí. Zatím tu byli v močálech samí kluci, bylo by fajn tady mít i holčičí kamarádku.
Saturn bohužel také netušil, kdo byl původcem toho podivného skřeku, který se močály rozlehl. Bianca špicovala uši, ale podruhé už to neslyšela. Ať to bylo cokoliv, nejspíš to opět odešlo. Místo toho ale přišel Sigy a hned v těsném závěsu i nějaká další vlčice s Rayem. Tu Bianca ještě neznala, ale hned si o ní utvořila dobrý obrázek. Vypadala mile. Náhle jí došlo, že je tu nějak moc vlků, což jí ale nijak nevadilo. Společnost vítala, i když jí zrovna nikdo nevěnoval moc pozornosti. To se ale nedalo říct o jejím bráškovi, který začínal být nervózní.
Launee a Sigy náhle odešli, aniž by Bianca stihla hnědého vlka pozdravit. Nejspíš měli nějaké dospělácké věci k řešení, no byla zvědavá, kam se to tak náhle odebrali. "Kam šla Launee, Thelione?" obrátila se na Theliona, protože to byl jediný dospělák, kterého znala trochu lépe. Navíc byli s Launee pořád spolu, takže asi věděl, co se děje. Saturnus byl z momentální situace dost vyjukaný, ale Biance na tom nepřišlo nic zvláštního. Však i doma byli každý den obklopeni spoustou vlků. Třeba je to tím, že je tolik nezná? "Launee a vlkomedvěd mají ulčitě nějaké dospělácké problémy. Ulčitě se blzy vlátí, neboj," snažila se brášku trochu uklidnit, když viděla, jak začíná panikařit. Možná by bylo lepší, kdyby šli někam jinam, kde je vlků méně.
Než se stačila rozhodnout, zda Saturna někam kousek odvést, Therion jim nabídl výlet k jezeru. Radostně zavrtěla ocáskem, nápad se jí líbil. Sice v močálech byla ráda, ale po chvíli se tady už nudila. "Joo, já chci taky!" zvolala vesele a následovala spolu s bráškou hnědého vlka. "Lyby jsem ještě nejedla. Jak chutnají?" zeptala se zvědavě. Věděla, že někteří vlci jedí ryby, ale ona sama ještě žádnou nikdy neochutnala.

>> Ohnivé jezero (přes Středozemku)

Jejich menší skupinka se rychle rozšířila o další tři vlky. Alfu Skylí a dvě vlčata, na které Bianca zvědavě pokukovala. Už od pohledu bylo znát, že jsou sourozenci. Vypadali stejně staří a dokonce měli i stejné kožíšky, které jim Bianca na chvilku záviděla. Ale je lepší když mám vlastní kožíšek. Nikdo si mě nebude plést a navíc je tak pěkný. Tak pěkný můžu totiž mít jen já, lehce zvedla čumáček a pyšně se obhlédla. Její vlastní kožíšek byl nakonec peci ten nej. Nikdo jiný nemohl mýt stejný!
Vlček se představil jako Lorenzo a hned se dožadoval jídla. Bianca pokývala hlavou. I ona měla hlad a ráda by si dala něco na zub. Pak stočila svou pozornost k malé vlčici, jelikož Lorenzo si začal obhlížet Theriona a jí si nijak nevšímal. Vlastně ani jeho sestra si jí nevšímala, nikdo jí nevěnoval přílišnou pozornost, proto se Bianca rozhodla, že si ji získá sama. Být přehlížená se jí opravdu nelíbilo, ale zase chápala, že dospělí asi řeší nějaké dospělácké věci. Proto je zrovna otravovat nechtěla. "A ty jsi kdo? Je Lolenzo tvůj blácha?" začala vyzvídat od malé vlčice. Pro jistotu se i zeptala na její vztah s Lorenzem, aby se náhodou nespletla, i když odpověď byla očividná. "Já mám taky blášku, Satulna," dodala ještě vesele a šla se spořádaně posadit vedle něj, když si všimla, že se s novými vlčaty moc nebaví. Skylí mezitím z ničeho nic hlasitě zavyla, až Bianca nadskočila leknutím, protože to nečekala. Málem by se i schovala za Saturna, ale nakonec si jenom poposedla blíž k němu. "Co se bude dít?" pošeptala zmateně. O to víc se vyděsila, když jako ozvěna Skylí v dálce zavyl další vlk. Tedy alespoň se Bianca domnívala, že to byl vlk, protože to tak ale rozhodně neznělo. "Co myslíš, že to bylo? Vlk? A nebo... něco jiného?" obrátila se znovu k Saturnovi a tiše pošeptala. Momentálně se spíš snažila nevyčnívat z davu než na sebe strhovat pozornost, protože byla lehce zmatená a vyděšená. Ale všude okolo byli vlci, kterým věřila a starali se o ní dobře, takže její obavy byly maličké. Maharští by určitě nedopustili, aby se jí něco stalo.

Depresivní nálada naštěstí netrvala tak dlouho. Launee se je snažila uklidnit tím, že být občas smutný nevadí. Na druhou stranu, občas se Bianca cítila provinile, když nebyla nebo naopak byla smutná. Nevěděla moc, jak si se svými emocemi poradit. Když byla veselá, cítila vinu za to, že se raduje, když vlastně není s rodiči a oni se o ní někde strachují. Je správné být šťastná? Mám to povolené? Neměla bych smutnit, hledat je? Místo toho se tu bavím a je mi tady dobře. Je to špatně? Měla strach, že... moc sama nevěděla, ale nejspíš z toho, že z ní rodiče a bráška budou zklamaní. Že ona se baví, zatímco oni někde daleko se utápějí ve smutku. Launee ale asi měla pravdu. Mohla být šťastná stejně tak, jako mohla být smutná. Z myšlenek, ze kterých se jí akorát točila hlava, ji probral Saturnus. Vděčně se na něj usmála a také se o něj otřela. "Ulčitě. Jsem láda, že tě mám," přiznala se. Byl teď její jediná rodina.
Jejich náladu postupně začal smývat duhový déšť, který Biance zase vykouzlil veselý úsměv na tváři. Špatná nálada, jakoby zmizela mávnutím kouzelného proutku a vystřídala ji zvědavost s radostí. Malá vlčice se v zapálení rozhodla duhové kapky dokonce ochutnat, však to také bylo něco nového, co ještě nikdy neviděla. Bráška prohlásil, že kapky chutnají jako sny, ale Bianca mu to moc nevěřila. "Ty víš jak chutnají sny? Sny mají chuť?" překvapeně se ho zeptala. Ještě nikdy sny nejedla, aby bylo jasno. Ale Saturn tu byl déle, třeba vlci v téhle kouzelné zemi mohli jíst i sny. Jak asi chutnají? "Já myslím že to chutná spíš jako... hmm... jako..." nedokázala tu chuť úplně popsat. Nejspíš to bylo tím, že nikdy nic takového ještě nejedla, takže neměla s čím to porovnat. "Nevím. Ale je to docela doblé," prohlásila nakonec spokojeně. To se snažila vyjádřit.
Pozornost celé jejich skupinky náhle zaujali nově příchozí. Ukázalo se, že že velká černá vlčice Skylí je vlastně Skylieth, jak jí bráška vysvětlil. Je to vlastně jasné. Jak jsem na to nemohla přijít? Bianca se trošku zašklebila, že ji to hned nenapadlo. Obě jména si byla dost podobná. Stejně se jí ale víc líbilo vlčici říkat Skylí, protože to pro ni bylo jednodušší. "Ahoj Skylí!" pozdravila vesele se zavrtěním ocásku. Byla ráda, že jí alfa dovolila tu zůstat, takže na ni měla dobrý názor. Už jí ani nepřišla tolik strašidelná, jako když ji potkala prvně. Když vlčice přišla blíž, všimla si že za ní jsou další dvě vlčata. Byla o něco menší než ona sama se Saturnem. Bianca se na ně zvědavě podívala, protože jí došlo, že jsou na chlup stejná! Páni, proč nejsme já a Saturn také stejní? Nový vlček, který nevypadal vůbec zdráhavě, se představil jako Lorenzo. "Ahoj, já jsem Bianca," zazubila se na něj. Při jeho zakručení v břiše jí ale došlo, že je také poměrně hladová. Vlastně nejedla docela dlouho a byla i vyčerpaná z toho všeho dobrodružství, které v posledních dnech zažila. "Já bych... si taky něco dala," usmála se poněkud zahanbeně a koukla na Saturna, jestli bude souhlasit. Nejedl nejspíš tak dlouho jako ona, měl by se jít najíst s ní.

Vypadalo to, že medvědi jsou nakonec nebezpeční, ale ne zlí. Takže dokud ho Bianca nerozzlobila, určitě by jí neměl ublížit. Achjo, to je škoda. Její představy o velkém kamarádu medvědovi se rozplynuly tak rychle, jako na ně přišla. Alespoň, že ji ještě napadlo se zeptat. Jinak by asi neskončila úplně nejlíp, když by takového medvěda potkala. Okřídlený vlk byl naopak nejspíš někde na cestách a hledal svou partnerku. Partnerku? Jako Launee s Thelionem? A jako maminka s tatínkem? Taky se mu ztratila? Jsou vlastně rodiče spolu nebo také ztracení? napadlo ji náhle. Ona naštěstí našla svého brášku, ale co když zbytek její rodiny takové štěstí neměl? Byli někde sami, opuštění. Musí jim být smutno. I Bianca byla najednou smutnější. "Stýská se mi," zamumlala tiše. Naštěstí na ni byli v močálech tak hodní, že na tyhle věci nemyslela tak často.
Atmosféra byla najednou spíš negativní. Therion delší dobu nic neříkal a vypadal smutně, z čehož byla smutná i Launee. Saturn si toho také všiml a snažil se vlky trochu povzbudit. "Taky nechci abyste byli smutní. Jste na nás tak hodní, mlzí mě když jste smutní," věnovala oběma malý úsměv a také se jim otřela o nohy. Nechtěla je vidět skleslé, nehezky ji to píchalo na srdíčku.
Naštěstí to vypadalo, že o rozveselení se postará barevný déšť. Jindy by Bianca z deště nebyla moc nadšená, ale když měl takové hezké a veselé barvičky, hned vypadal lépe. Za malou chvilku už měla kožíšek celý flekatý od barev. Nakonec to nevypadalo ani divně, jen to její vzhled udělalo veselejší. Zasmála se na brášku a pak po chvíli vyplázla jazyk. "Jak to chutná?" barevný déšť ještě nechutnala. Byla zvědavá, co z toho bude.

"Zelená se k tobě hodí, když máš lád blouky," ušklíbla se lehce, při vzpomínce kdy se na jejich kožíšky dostali malí broučci. Všechny ostatní holky se tvářily zhnuseně, tak jako ona, jen bráška byl k hmyzákům ohleduplný. Brrr, oklepala se v duchu. Ona rozhodně takhle milá k přírodě nedokázala být. Naštěstí Saturnus vypadal nadšeně, když navrhla, aby měli očka stejná. To by bylo nejlepší, pomyslela si. Chvilku se nejdřív bála, že nebude chtít stejné věci jako ona. Bude třeba chtít být originální nebo tak. Ale naštěstí to tak nevypadalo, takže se jí ulevilo.
Launee jim ukázala vodní zvířátka, z čehož ale Bianca spoustu z nich neznala. Snažila se pečlivě zapamatovat jejich názvy, kdyby je náhodou někde v budoucnu potkala, aby nebyla za hlupáka. Medvěd se zdál být velké huňaté zvíře. "Jsou medvědi zlí?" zeptala se zkoumavě Bianca. Kdyby potkala něco tak velkého, asi by se toho bála. Ale jestli jí Launee řekne, že zlí nejsou, tak by se s nimi třeba mohla i kamarádit? Od vlků sice vypadali docela odlišně, ale to nic neznamenalo. Kdybych měla za kamaráda medvěda, ostatní by mi určitě záviděli. A mohl by nás chránit! Přeci jen, kdo by se tak velkého zvířete nezalekl. Další zvíře byla veverka, a poslední lev. "Lef!" O tom už jednou slyšela, a vypadalo to, že je to nějaké zajímavé zvíře. A je dokonce i na obloze! "Kdo je Sky- Sky...lie-th?" dostala ze sebe s obtížemi Bianca. To jméno bylo moc krkolomné, ale nakonec se jí povedlo ho vyslovit správně. Ještě nikdy ale o vlkovi s tímhle jménem neslyšela, takže byla zvědavá. Asi někdo z močálů?
Už to vypadalo, že půjdou na další výpravu, tentokrát hledat vlka s křídly. Therion by s nimi sice nešel, což Biancu trochu mrzelo, ale jinak její smutek přehlušilo natěšení. Bohužel ho Launee uhasila svými slovy, že neví, kde vlka hledat. "To je smůla. Ale tžeba na něj někdy nalazíme." Celý život měli ještě před sebou. Určitě tu byla velká šance, že okřídleného jednou spatří. Saturn měl očividně stejné myšlenky jako ona. Nakonec ho i napadlo zeptat se na vlka víc do detailu, což Bianca opomenula. Stejně jí ale odpověď zajímala. Kdyby byl zlý, určitě by na něj nechtěla narazit ani omylem, natož ho jít hledat.

Povídání o magiích bylo pro malou Biancu víc než zajímavé. Samozřejmě, její hlavní zájem byl, jaká barva očí by se jí hodila ke kožíšku. Musí přeci vypadat stejně pěkně jako teď, až vyroste. Launee jí vysvětlila, že magie vlkům vybírá Život, kterého už malá vlčice jednou potkala. Páni, je opravdu kouzelný. Nejenom barví kožíšky, ale i oči! pomyslela si obdivně a už si sebe představovala ve změti nejrůznějších barviček, kterými jí Život mohl obdarovat. Samozřejmě nic se nesmí přehánět, nechtěla vypadat jako duha. Launee i Saturnus se shodli, že by se k ní hodila modrá barva, s čímž Bianca souhlasila. Teď už nechtěla jinou než modrou, protože to přeci řekl bráška a Lau. Museli mít pravdu. "Tak jo, budu si pžát modlou," zazubila se a doufala, že se její přání splní. "A co ty Satulne? Jakou balvičku bys chtěl?" zeptala se brášky, protože ji zajímalo, jaká se líbí jemu. "Víš co by bylo supel? Kdybychom měli oba stejnou! Pak by bylo vážně poznat že jsme soulozenci!" navrhla vesele.
Lehce se zalekla, že by magie mohly být zlé. Její náhlé nadšení z kouzel vystřídala špetka strachu, ale hnědá vlčice jí začala vysvětlovat, že to záleží na vlcích. Je na každém, jak se magie rozhodne používat a ony samy o sobě nejsou určeny k ničení. Naopak s nimi mohou i pomáhat. "Tak to je dobže, já už jsem se bála že jsou škodlivé. A když dostanu svoji magii, ulčitě s ní budu taky pomáhat jako vy," ujistila všechny okolo, že s kouzly má dobré plány a rozhodně nebude nikomu bezdůvodně ubližovat. Co kdyby to Život náhodou slyšel a myslel si opak? Co kdyby jí magii nechtěl dát? To by byla opravdu zklamaná.
Když se Lau pustila do kouzlení, Bianca užasle hleděla na vodní zvířátka. "Jele-" vyjekla na první ukázku, ale její bráška ji přehlušil jiným slovem. "Kamzlík? To není jelen?" podivila se. Zvíře vypadalo opravdu podobně jako to, co jim doma nosili lovci k jídlu. To byl jelen. Jakto, že tohle jelen není? Následně bráška vykřikl, že další zvíře je jedle, což Biancu rozesmálo. Nevěděla sice, že je to název pro strom, ale přišlo jí to vtipné. "Lyby! Jsou to lyby, Launee?" hádala další zvíře a doufala, že se neplete. Ryby nikdy moc neviděla, ale rodiče jí říkali, že bydlí ve vodě. Další zvířátka už bohužel nepoznala, z čehož byla trochu skleslá. "Co to bylo za zvížátka?" Zvědavost jí nedala, musela se zeptat. Hlavně to poslední zvíře ji zajímalo. Vypadalo trochu podobně jako vlk, ale zároveň bylo úplně jiné.
Pak se řeč stočila znovu na okřídleného vlka. Bianca z toho byla poměrně paf, protože si to vůbec nedokázala představit. Očividně ani její bráška to nedovedl, proto se ptal jestli bydlí daleko. "Jo, mohli bychom ho jít navštívit? Chtěla bych to vidět," zakývala horlivě hlavou a štěněčíma očkama pohlédla na Launee. Doufala, že jim to vlčice povolí.

<< Středozemní pláň

Bianca poslušně následovala Launee zpět do močálů. Saturn šel s Therionem a vypadalo to, že vedou nějakou vážnou konverzaci, protože oba mluvili potichu. Bianca byla sice zvědavá, o čem se asi tak baví, ale nakonec se rozhodla povídat s Launee. Dozvěděla se, že to nové cizí slovíčko znamená osobu. "Osoba? Takže... já jsem taky indi-viduum? I ty a Thelion a bláška? Hehe," zazubila se. To slovo jí přišlo poměrně vtipné, mělo takovou veselou melodii, když ho vyslovila správně.
Pak se řeč obrátila na kouzlení, což ji samozřejmě zajímalo mnohem víc. Maminka jim vždycky o kouzlech vyprávěla, ale Bianca si myslela, že nejsou opravdová, dokud se tady s nimi nesetkala. Takže maminka měla pravdu. Lau se potom o magiích rozpovídala natolik, že to Bianca pomalu nestíhala pobírat. Tolik nových informací. Na světě bylo tolik věcí, o kterých ještě nevěděla. V tu chvíli měla strašnou chuť dozvědět se víc. Teď když ji Launee poučila, opravdu jí došlo, že potkala pár vlků s barevnýma očima, jen tomu nepřikládala velkou pozornost. Představa, že jednou taky možná bude mít barevná kukadla, ji rozveselila. "Balevný oči jsou moc pěkný, taky bych chtěla balevný. Jaká myslíš, že by se ke mně hodila?" zeptala se hnědé vlčice. Bylo by super, kdyby jí oči ladily ke kožíšku nebo tak něco. "Mohla... mohla bys mi ukázat jak kouzlíš?" zeptala se pak nesměle. Povídání o magiích ji tak nadchlo, že to chtěla znovu vidět na vlastní oči. Zatím viděla čarovat jen Života a motýlka. Jak to asi vypadá, když magii používají vlci? Je to jiné? pomyslela si.
Vypadalo to, že magie mohou být ale i škodlivé. Například si Bianca nedokázala představit, že by mohla někomu vidět vzpomínky nebo měnit emoce. "Nejsou teda magie špatné?" zeptala se zmateně. Na jednu stranu se jí strašně líbily, ale zároveň ji děsily. Co kdyby mě takhle někdo ovládal? Jak bych se mu mohla bránit? ošila se. Nebyla to hezká představa, být v moci někoho jiného. Navíc si vlci půjčovali ty magie od Smrti. Už jen to jméno ji děsilo. Nevěstilo to nic dobrého.

Oba sourozenci nejdříve nadšeně přiběhli k Launee a Therionovi, než si uvědomili, že je nejspíš čeká trest. Však se také bez dovolení a bez dozoru vytratili z močálů, což bylo pro malá vlčata poměrně nebezpečné. Jejich radost rychle přešla v provinilost, jak se oba snažili vysvětlit dvěma vlkům, proč se zatoulali a co dělali. Když už Bianca očekávala kázání, Therion se na ně široce usmál. Překvapeně zamrkala. Nezlobí se? lehce si oddechla. Také byla nanejvýš ráda, že je tady potkali. Co kdyby náhodou přeci jen zamířili jinam a ztratili se znovu? S Launee a Therionem se nemusíme bát, že se zase zatouláme. Odvedou nás v pořádku zpátky do močálů. Souhlasně pokývala na Saturnova slova, že je taky ráda vidí.
Therion se na ně sice nezlobil, ale Launee měla co říct k jejich malému výletu. Tentokrát se Bianca nijak neozývala a nechala Launee, ať brášku poučí. Sice byla ráda středem pozornosti, ale momentálně o žádnou nestála, naopak se snažila být co nejvíc neviditelná. "Co je indi-vi...dum?" zeptala se zmateně. Nikdy takové slovo neslyšela, ani jí nešlo přes jazyk. Je to jméno? Jak se někdo může takhle jmenovat? Další slova Launee ji ale překvapila a i trochu postrašila, což byl nejspíš jejich účel. "Ale to vlci nolmálně neumí ne? Jak takovou schopnost získali?" Na druhou stranu překvapení a strach rychle vystřídala zvědavost. Nikdy neslyšela o tom, že by vlci mohli číst ostatním v hlavě, aniž by jim to Bianca sama řekla. "Jsou to kouzla? Vlci můžou taky kouzlit?" zeptala se znovu hnědé vlčice. Jediný vlk, který uměl kouzlit a ona to viděla byl Život. Ale to je duch. Co když musí vlk nejdřív umřít aby mohl čarovat? tahle představa se jí úplně nezamlouvala. Na malou chvilku si taky přála umět kouzlit, přeci jen by to určitě bylo super. Ale kdyby kvůli tomu musela nejdřív umřít a stát se duchem, raději by odmítla.

>> Mahar

// Děkuji za akci, poprosím o safíry :)

<< Náhorní plošina

V chumlu motýlků se Bianca se Saturnem přenesli daleko od ostatních vlčat. Byl to jiný pocit, než který vlčice zažila při teleportaci se Životem. Zdálo se jí, že tohle kouzlo bylo takové klidnější a jemnější, ale možná za to mohli pouze pestrobarevní motýlci, kteří odvedli její pozornost. Ani nemusela čekat dlouho a šum jejich křídel utichl, jak se hmyz zase rozprchl. To už oba sourozenci stáli na pláni nedaleko močálů. Bianca to tady moc nepoznávala, jelikož posledně tudy běželi po tmě a ještě nedávali pozor na cestu. To ale nevadilo, jelikož v čumáčku konečně ucítila vzdálený pach močálů, který si naštěstí stačila zapamatovat. Pach byl ale tak slabý, že stejně moc netušila jakým směrem se dát.
Situaci naštěstí zachránili dva velcí hnědí vlci. "Launee, Thelione, tady jsme!" zavolala na ně nadšeně Bianca. Všimli si, že v močálech nejsme. Mají nás taky rádi a starají se o nás! Byla nadšená, že vlkům nebyli lhostejní. Dokonce to na chvíli překonalo i její provinilost z toho, že utekla. I Saturn si po chvilce uvědomil, že provedl něco špatného. Bianca se k nim schlíple přišourala, připravená kdykoliv vypustit slzy, kdyby se na ně Launee s Therionem zlobili. Nehcala mluvení zatím na bráškovi a potěšilo ji, když vzal vinu na sebe, ale cítila se špatně. Kdyby to nebyl její bratr ale cizí vlk nebo kamarád, nejspíš by ho nechala, ať se klidně obětuje. Rodina je ale rodina a Saturnus byl navíc momentálně její jediná rodina. "To není plavda. Můžeme za to oba, Satulne. Já... jsem tě taky měla hlídat, něčeho si všimnout dšív," hlesla a nenápadně střelila očkem po dvou dospělácích, jestli se na ni budou zlobit. Potom se k nim přikradla a s roztomilým výrazem se Launee otřela o přední nohy. "Launee, Thelione, nezlobte se. Nic se nám nestalo, naopak jsme si našli nové kamaládky! A společně jsme hledali poklad plo kouzelného motýlka, byla to slanda," podvědomě se snažila nadlehčit a odvést téma trochu jinam. Nechtěla, aby se na ně vlci zlobili, a vůbec. Když budou přemýšlet o něčem jiném, určitě na jejich neposlušnost zapomenou.

<< Louka vlčích máků

Biancu potěšilo, když Sheya řekla, že se s nimi chce ještě vídat. Bylo super, jak rychle se vlastně skamarádila se všemi vlčicemi tady. I když se zas tolik neznaly, měly za sebou jedno společné dobrodružství. A Bianca by se s nimi určitě ještě ráda viděla. "To by bylo fajn. Ve skupince je větší žábava!" odpověděla béžové. Alespoň se nebudu nudit sama, pomyslela si vesele. Měla sice brášku, ale sourozenci jsou sourozenci. Není to stejné jako s přáteli. To ovšem neznamenalo, že teď se k němu obrátí zády, to určitě ne. Byla by ráda, kdyby si mohli hrát všichni společně.
Po chvíli se dostali zpět na tu pláň, kde se setkali. Tentokrát byl den, takže Bianca mohla dobře vidět i do dálky, takže poklad bude jednodušší najít. "Hm. Namáhali jsme se docela zbytečně. Stačilo se lozhlédnout kolem hnedka na začátku," zkonstatovala. Naštěstí jí ale hledání docela bavilo, takže nebyl důvod proč se zlobit, že si přidělali práci. Když dorazili na místo prvního setkání, před nimi se nacházela lehce rozrytá hlína. Jak jsme si toho mohli nevšimnout? divila se Bianca. Tohle místo bylo na nudné planině jako pěst na oko, každého by napadlo, že tu něco nehraje. "Máme štěstí, že si pokladu nikdo nevšiml, když jsme byli plyč." To by bylo, aby se vrátili a nějaký zloděj mezitím poklad odnesl.
Po chvíli hrabání na ně poklad konečně vykoukl. "Páni, toho je hodně," vyjekla překvapeně Bianca. Jak to motýlek všechno unese? poměřila si malý hmyz s horou pokladu, ale pak jí došlo, že motýl vlastně uměl kouzlit. Určitě si poradí. To už jí ale přidělil pár blyštivých kamínků za pomoc při hledání. Biance se rozzářila očka, kamínky byly opravdu krásné. "Děkuju!" zazubila se vesele. Motýlek byl opravdu štědrý, nejspíš žádné z vlčat nečekalo, že za pomoc něco dostane.
Když Saturn zmínil Launee a Theriona, Bianca si najednou vzpomněla, že tu vlastně nemají co dělat. Provinile sklopila ouška a ocásek. Nechala se tak unést dobrodružstvím, že na vlky v močálech úplně zapomněla. "Třeba... třeba si ani nevšimli, že jsme pyč...?" navrhla potichu. Opravdu nerada by jim způsobovala problémy. Bylo by lepší, kdyby jejich zmizení ani nezaregistrovali. Na druhou stranu... by ji mrzelo, kdyby si nikdo nevšiml, že chybí. Taková už byla. Její chování bylo lehce sobecké a sebestřední. Rychle přiskočila k bráškovi, aby ji motýlek náhodou neposlal jinam a už se ocitla v obklopení spoustou malých motýlů. "Ahoj! Někdy pšijďte na návštěvu do močálů!" křikla ještě na své nové kamarádky, než zmizela.

>> Středozemka

Zabírám brášku

Sheya jí vysvětlila, proč je tak světaznalá. Očividně s nějakou kamarádkou chodila na dobrodružné výpravy. Přesto, že Bianca na nic takového nikdy nebyla, v tuhle chvíli malé vlčici trochu záviděla. Také by chtěla poznat spoustu nových míst. I když by se to tedy mohlo obejít bez nějakého přehnaného dobrodružství a nebezpečí. Také se dozvěděla, že se to tu jmenuje Gallirea. Zvláštní jméno, nikdy jsem o tomhle kraji neslyšela, zamyslela se. Rodiče jí povídali, kde bydlí, takže si pamatovala název svého domova, a i okolních území. O Galliree ale nikdy neslyšela. Zatoulali jsme se tak daleko? Očkem se podívala na Saturna. Vypadalo to, že měla opravdu velké štěstí a s bráškou se ještě našla, v tak velkém světě. „Jaké kytičky má Život lád?“ zeptala se Sheyi. Přeci jen jim ten vlk pomohl zachránit močály, přinést mu kytičky jako poděkování bylo to nejmenší, co mohla udělat.
To už se ale dostali na louku plnou červených květin. Biance se moc líbily. Co se jí ale moc nezamlouvalo byla říkanka, kterou po ní vyžadovaly. Jelikož nikdy nic takového ještě nevymýšlela, moc se jí do toho nechtělo. Nakonec to ale dopadlo dobře. Byla sice horší než její bráška, ale rýmovala se. Na tom jediném záleželo, takže úkol splnila. Po ní se do básnění pustily i ostatní vlčice, které se zdráhaly ještě více než ona. Očividně se jim ten úkol také nezamlouval. Nakonec ze sebe tedy něco vysoukaly, Lilac květinám dokonce vyhrožovala, což Biance přišlo poměrně vtipné. Nad její básničkou se zahihňala, však to byly kouzelné květiny. Mohli být rádi, že po nich chtěli jen básničku a ne něco jiného.
Kytičky po nich chtěly básničky nejspíš proto, že měly rády melodii. S každým jejich slovem se houpaly do rytmu a nakonec se samy rozezpívaly. Saturn byl očividně překvapený, Bianca také, ale jen na chvilku. „Když můžou kytičky mluvit, ploč by nemohly zpívat?“ zkonstatovala nakonec. Písnička byla pěkná a zvonivá, co vlčata ale zajímalo nejvíc byly její slova. „Musíme se vlátit!“ zvolala Bianca ve stejnou chvíli, co její bráška řekl, že na to přišli. Páni, my vážně najdeme poklad, pomyslela si vzrušeně a na výzvu motýlka se rozeběhla za Saturnem. Nikdy neměla ráda dobrodružství, protože si myslela, že jsou nebezpečná a náročná. Teď ale zjišťovala, že jim začíná přicházet na chuť, jelikož hledání pokladu byla docela sranda.

>> Náhorní plošina

Zabírám ^^