Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hnědá vlčice vypadala, že s nimi do smečky nepůjde, jelikož má vlastní domov. Bianca si lehce oddechla. Alespoň že tak. Že není ztracená. Nemohla by jí nijak pomoct, kdyby tomu tak bylo. Přeci jen její smečku neznala a na to aby ji doprovázela byla moc malá a jako opora lehce k ničemu. "Života? Myslíš toho kouzelného vlka s fialovou náplsenkou? Ten byl u nás nedávno na návštěvě," vzpomněla se při zmínce toho jména.
Představila se jako Sheya. "Pěkné jméno," pochválila Bianca a usmála se na ni. Sheya se neustále zajímala, proč nejsou ve smečce a jestli se o ně členové nebudou bát. "A o tebe se nebojí?" vrátila jí otázku. Přeci jen tu také žádného dospěláka neviděla, takže Sheya tu musela být úplně sama. Bianca měla alespoň Saturna a kdyby se jednomu z nich něco stalo, ten druhý by určitě pomohl. Zato hnědá vlčice tu neměla nikoho. Navíc, bráška má pravdu. V močálech mají teď dost starostí, jen bychom jim tam zavázeli. Určitě si ani nevšimli, že jsme na chvilku zmizeli, pomyslela si.
K velkému překvapení Biancy se k jejich skupince připojila ještě další dvě vlčata! Páni, tady je tolik vlčat. To je takhle dospěláci pouštějí ven? Ona i bráška tu byli tak trochu na černo a kdyby to v močálech zjistili, určitě by jim zakázali odcházet samotným. Ostatní smečky to měly očividně jinak. "Já jsem Bianca," oplatila úsměv nově příchozím. "Já a bláška jsme z močálů," odpověděla na otázku. Všichni se tak moc zajímali odkud vlastně přišli. Na druhou stranu to bylo logické. Skupina vlčat mimo smečku nejspíš nevyhlížela úplně dobrým dojmem.
Všichni nakonec přesunuli svůj zájem k motýlovi, který si jich také konečně všiml. Při jeho prvních slovech ale Biancu polil studený pot. Motýl mluvil divným přízvukem a ona mu tak dobře ještě nerozuměla. Chotná?! To jakože... chutná? On nás chce sníst? zhrozila se. Naštěstí se ukázalo, že motýl chtěl jejich pomoc a ne maso. "Nápovědu k pokladu?" Bianca zněla nadšeně. On ví, kde je nějaký poklad? Já nikdy žádný poklad ještě neviděla. Bohužel ale neviděla ani tu jeho nápovědu a zdejší krajinu kromě močálů moc neznala. "Myslíš ten kopec kam jsme běželi žávod?" zeptala se Saturna. Bylo to jediné místo, kde viděla nějaké kameny. "Není to ale docela daleko?" Přesto, že bráška říkal, že jejich smečka je blízko, Biance to připadalo jako docela dálka. Možná to bylo špatným orientačním smyslem, ale nezdálo se jí, že by byly močály jen kousek za rohem. "Nevíš jakým smělem ten kámen byl?" zeptala se motýla, ačkoliv jí byla ta odpověď k ničemu, jelikož směry stejně neznala. Ale kdyby jí třeba ukázal na to místo, možná by našla způsob jak mu pomoci.

Saturnus si viditelně oddychl, když ho ujistila, že není naštvaná. Byla jen lehce zklamaná, ale rozhodla se to potlačit aby brášku ještě nerozbrečela. Nechtěla, aby se kvůli ní cítil provinile, protože za nic vlastně nemohl. Bianca také ztratila hlavu a nedokázala přemýšlet, když uslyšela jediné slovo o tom, že maminka je tady pro ně. Je to i moje chyba. Kdyby se tak na chvíli zastavila a pořádně probudila z toho polospánku, určitě mohla Saturna zastavit. Teď už ale bylo pozdě přemýšlet nad takovými věcmi a tak je prostě hodila za hlavu.
Malá vlčice, kterou Saturn málem přišlápl byla z jejich přítomnosti také poměrně vykolejená. Vlastně bylo vtipné, že tu už nějakou chvíli byli společně, ale všimli si jí až teď. A to kdyby bráška vykročil jiným směrem, nejspíš by se minuli. Ale nebylo to nic nečekaného, přeci jen byla noc a i když ve tmě viděla Bianca dobře, dennímu světlu se to nedalo rovnat. A ještě do toho pršelo. Začínám nenávidět déšť, ušklíbla se nehezky a vyslala nasupený úsměv k obloze. Poslední dobou pršelo až moc často, vůbec se jí nelíbilo jak je každou chvíli celá promočená.
Určitě by se cítila lépe, kdyby se ihned zase vrátili zpátky. Teď ale potkali další ztracené vlče a uplakaného motýla a Bianca je nechtěla opouštět aniž by zjistila, co se oběma stalo. Přeci jen byla zvědavá a z toho neustálého naříkání i otrávená, ale nedala to na sobě znát. Stále měla na tváři úsměv a nikdo nemohl tušit jestli je to ten naštvaný nebo ten opravdový. "Hm, měli bychom se vlátit," oplatila Saturnovi pohled. "Ale nejdžív chci zjistit co se ti stalo. A jemu," obrátila se zpět k vlčici a následně poukázala na motýla. Bráška to nejspíš viděl stejně, protože se také neměl moc k odchodu.
Než Bianca stačila vlčici cokoliv vysvětlit, Saturnus se ujal slova. Vypadalo to, že on ví, kde se smečka nachází, takže si mohla oddechnout. Takže jsme se neztratili, zazubila se vesele. Teď měla o jednu starost míň. "Ve smečce jsou všichni hodní a hezky se o nás stalají," dodala ještě jelikož bráška po ní čas od času házel zkoumavá očka. Nejspíš chtěl slyšet i její souhlasný názor. "A já jsem Bianca. Jak se jmenuješ ty?" doplnila brášku a rovnou se vlčice zeptala. Přeci jen by ji raději oslovovala jménem než pouhým 'ty'.

<< Mahar (přes Středozemku)

Rychle utíkala za Saturnem, který jí málem zmizel z dohledu. Po chvilce se jí ale podařilo ho dohnat, i když byla celá udýchaná. "To by maminka neudělala ne?" zmateně se brášky zeptala. Maminka by si nás určitě všimla, ne? Vždyť nás taky musí hledat. Nedává smysl, že by nás přehlédla. Bianca už také začala přemýšlet a docvaklo jí, že něco je špatně. Mamíí? Kde jsii?" zakřičela do větru, ale odpovědí jí bylo pouze ticho. Nikdo jí neodpověděl a Biance se náhle sevřelo srdíčko. Kde je maminka? Proč si pro nás nepřijde? Saturnus náhle zpomalil tak, že do něj málem vrazila. A pak se jí přiznal, že maminka tu vlastně nikdy nebyla a všechno byl jen sen. Bianca byla také zklamaná a smutná, ale nechtěla, aby její bráška kvůli tomu brečel. "To... To je v požádku. Není to tvoje vina," utěšila ho. Přeci jen za svou touhu po mamince nemohl, ona si také moc přála ji vidět.
Saturna od pláče zastavil náhlý zvuk. I Bianca s sebou škubla, když naříkání uslyšela. Znělo tak smutně, jako by někdo už dlouhou dobu trpěl. "Jo slyším. Co to je?" Oba se začali rozhlížet po okolí, aby přišli na to, kdo ten nářek vydává. Saturnus přitom málem zašlápl malou hnědou kuličku. Překvapivě to byla malá vlčice, stejně jako oni dva. Bianca se k ní pomalu přiblížila, aby ji náhodou nevylekala a usmála se. Malá vypadala docela vystrašeně, proto ji nechtěla ještě víc děsit, i když si samozřejmě nemyslela, že by se jí někdo mohl leknout. Ale tak prostě pro klid duše. Co tu děláš? Ztlatila ses?" zeptala se jí. V tu chvíli jí došlo, že ztracená tu bude nejspíš ona sama. Když se rozhlédla, nacházela se na pusté pláni a po močálech nebyly ani stopy. Začala být lehce nervózní, protože si nepamatovala, jakým směrem přišla, no, nakonec se rozhodla spoléhat na brášku. Její orientační smysl byl na bodu mrazu, ale on si třeba cestu pamatovat bude. Prozatím se ale rozhodla tohle neřešit a nejdřív pomoct vlčeti. A i tomu motýlovi, jehož nářek ji tahal za uši a celkově působil nepříjemně. Jako by snad ona byla ta, která motýlovi ublížila. Jednoduše neměla ráda, když někdo kolem ní byl smutný.

Saturnus nadšeně souhlasil s jejím nápadem udělat skrýš tajnou. Hehe, taklhe nám nikdo nic neukradne, zaradovala se Bianca i když věděla, že vlci v močálech by něco takového určitě neudělali. Ale co kdyby se sem zatoulal někdo cizí? Lepší bylo být obezřetný a plánovat dopředu, což ona nikdy moc nedělala, ale tentokrát ji něco nejspíš osvítilo. Nebo prostě chtěla s bráškou sdílet jedno jejich vlastní tajemství.
Jakmile se v kmeni uvelebila, po chvilce únavou usnula. Přesto, že ten stres z posledních dnů už odezněl, nehezky se to na ní podepsalo. Byla zase ztrhaná a úplně vyčerpaná. Naštěstí už neměla ten velký hlad, který zažívala cestou sem, jinak by možná všechny ty zážitky nezvládla. Vedle brášky se jí ale po dlouhé době spalo hezky a klidně, což bylo přesně to, co potřebovala.
Z hezkého odpočinku ji ale probudil Saturnův výkřik. Než se stačila rozkoukat a zjistit co se děje, její bráška už byl na nohou a lezl ven z vykotlaného stromu. Jeho slova ale trochu probrala takovou tu méně bystrou část jejího mozečku. Ještě napůl spala, ale také se hrnula ven z tajné skrýše, následovat brášku. Přeci, to co říká musí být pravda ne? Takhle by jí přeci nelhal? "Maminka? Kde je? Satulne, kam šla?" Bianca ospale zamrkala po okolí, ale maminku neviděla. Bráškovi ale věřila, však on ji tu přeci viděl. Tak moc se těšila, že se konečně uvidí s maminkou. Přišla si pro nás! Maminka je tady! radovala se a utíkala za Saturnem. "Blácho, mami, počkejte na mě!" hnala se za nimi a ani si nevšimla, že překročila hranice močálů a dostala se na zcela nové území, které ještě neznala.

>> Náhorní plošina (přes Středozemku)

Bianca byla ráda, že její společností bráška nepohrdl. Říkal přeci, že chce být sám, ale ona se do toho vnutila. Každopádně ho nehodlala opustit, i kdyby ji tu nechtěl. Prostě by se za ním vláčela všude možně, byl přeci její jediná rodina, kterou zatím našla. Nesmíme se zase ztratit. Už zůstaneme napořád spolu, pomyslela si se spokojeným úsměvem. Momentální chvíle byla lehce idylická, jakoby si právě neprošli velkým stresem a obavami.
Saturnus se opravdu nechystal provádět něco, co by přineslo problémy, což Biancu potěšilo. Ona o žádné trable rozhodně nestála, a byla ráda, že i její bráška to cítí stejně. Ještě víc jí potěšilo, že řekl, že chce být s ní. "Já jsem s tebou taky láda," zasmála se a olízla mu čumáček, jako náznak sourozenecké lásky. "Úklyt? To mě vůbec nenapadlo. Ale! Je to bezva nápad!" zaradovala se a zamířila za Saturnem. "To by bylo supel mít vlastní úklyt - mohli bychom tam schovávat naše cenosti... Ale nikdo jiný o něm nesmí vědět," poznamenala nakonec. Co kdyby jim ty věci chtěli ukrást? "Bude to naše tajemství, hehe," zazubila se a také se začala rozhlížet, jestli nějaký vhodný úkryt nenajde. V močálech opravdu musí být spousta schovek, ale... "Hlavně koukej požádně, ať tam není bláto. To by kožíškům nedělalo dobže," upozornila Saturna. Úkryt v močálech byl sice super věc, ale nehodlala snášet zabahněný kožich. Jak by potom vypadala? Nene, to bych nemohla mezi vlky. Z myšlenek o jejím krásném vzhledu ji vytrhl až bráškův hlas. Bianca se nadšeně otočila, když slyšela jeho veselé volání. Schovka, kterou našel se jí také zamlouvala, asi byla jedna z nejlepších, které na území močálů mohli najít. A hlavně tu není žádné bláto a špína. Radostně tedy vlezla do dutiny. Byla pravda, že se tam tedy společně vešli jen tak tak. Jako by byla dutina dělaná přesně pro ně. Je to měkký," řekla spokojeně, a párkrát mech pošlapala. Jak Saturnus zmínil odpočinek, taky jí došlo, že už je pěkně unavená. Přikývla tedy a uvelebila se vedle brášky. Netrvalo ani dlouho a únava ji konečně dohnala.

<< Vyhlídka (teleport)

Život jí vysvětlil, že není tak úplně vlk. Ne tak, jako byla ona. Bianca byla při tom zjištění docela překvapená, ale rychle to pochopila. Však taky aby ne, když se před ní zhmotnil z bílé záře a slíbil, že dokáže pomoct zatopeným močálům. Páni, musí být vážně silný, obdivně na Života pohlédla. Teď už neměla strach, a dokonce i její obavy už nebyly tak veliké. Zdálo se, že s fialovým vlkem přišla i jakási dobrá nálada. Bianca to odsávání energie ani nepocítila, žádné změny na sobě také nepozorovala. Páni, to bylo takhle jednoduché? To jsem vůbec nemusela zdržovat, lehce stáhla ouška a zastyděla se, že Života kdy podezírala.
V záblesku bílého světla se opět objevili v močálech. Bianca byla nadšená, něco takového ještě nezažila. Kouzla! Ten vlk je opravdu kouzelný! pomyslela si, celá rozzářená. Nadšení po chvíli ale opadlo, protože spatřila, v jakém stavu močály jsou. "Alespoň se nikdo vášně nezlanil," zašeptala s úlevou, když viděla, že všichni její noví kamarádi jsou relativně v pořádku. Sigy byl nejspíš zraněný, ale Lylwelin se o něj už starala. Alfa vypadala také v pořádku, jelikož šla ještě kontrolovat další území. Saturnus se ihned rozeběhl za Launee, která ležela vyčerpaně na zemi. I Bianca se při pohledu na ni neubránila obavám, takže ho následovala. "Launee, je ti něco? Mám pomoct?" optala se starostlivě. Saturnus k ní mezitím strkal už pěkně rozleželou mrtvou krysu. Bianca nakrčila čenich. "No fuj, tohle Launee nedávej," zamumlala tak, aby to slyšel jen bráška. Naštěstí si i on uvědomil, že to nejspíš nebude ten nejlepší dárek a krysu zase odstrčil. Launee začal pomáhat Therion, vypadalo to, že míří do úkrytu. Bianca je chtěla následovat, ale Saturnovi se moc nechtělo. "Já tu s bláškou zůstanu," nabídla se. Nechtěla se od svého sourozence separovat. "Pohlídáme se navzájem," dodala s úsměvem, aby si nemysleli, že chce vyvést nějakou neplechu.
Therion s Launee jim dovolili volný pohyb po močálech a po chvíli se vzdálili. Bianca se nadšeně podívala na svého brášku. Teď, když bylo nebezpečí zažehnáno, byla zase jedno velké sluníčko, úsměv od ucha k uchu. "Ploč jsi nechtěl jít s nimi? Nežíkej že myslíš na nějakou neplechu," hravě do Saturna šťouchla a zasmála se. Byla si však poměrně jistá, že bráška není ten typ, co by dělal problémy. Určitě má za lubem něco jiného.

Ani bráška neznal odpověď na její otázku. Nejspíš byli prostě smolaři, protože to, co se jim dělo si určitě nezasloužili. Byli stále vlčata, nikdy neudělali nic, za co by je měl stihnout takhle krutý trest. Ale i tak byla pro Biancu a Saturna tahle smůla už trochu moc. Přesto se z toho Bianca dostala poměrně rychle a trochu se uklidnila. Srdíčko se jí sice stále bolestně svíralo při pohledu na zatopené močály, ale alespoň už přestala vyšilovat. Tentokrát to nebylo na ní - ona by to samozřejmě nezvládla - ale na vlcích v Maharu. Ti byli dospělí a určitě věděli, jak se v takových situacích zachovat, narozdíl od malého vlčete, které se nezmohlo na nic než pláč. Snad to zvládnou, přála si, když se jí konečně trochu vyčistila hlava od negativních myšlenek. Na to teď nebyla správná chvíle.
I se Saturnem obrátila pozornost k dalšímu vlčkovi. Působil bezstarostně, stále se hihňal a usmíval, jakoby netušil, co se dole pod kopcem právě děje. Therion jí nakonec potvrdil doměnku, že Ray je trochu pozadu co se inteligence týče. Vypadalo to, že bráškovi to stále vadí, ale nakonec se také rozmyslel a nic neříkal. I Bianca už mlčela. Napomínání nejspíš nemá cenu. Rozumí vůbec tomu co říkám? Na jednu stranu se na Raye trochu zlobila, ale na druhou mu záviděla. Taky chtěla být takhle bezstarostná, z ničeho si nedělat vekou hlavu.
Když se před nimi zjevil vlk, Bianca se lekla až nadskočila a praštila Theriona. Vyvalila na nově příchozího vlka oči a lehce se stáhla. No ne, vždyť se objevil ze vzduchu! Duch! vyjekla její mysl a ona se vážně přemáhala, aby nezačala křičet. Představil se jako Život a pak dokonce přiznal, že je opravdu duch. "Život? To je divný jméno," poznamenala Bianca a na vlka se podezíravě podívala. "A ploč jsi fialovej? Vlci nejsou fialoví, ne?" zmateně se ohlédla po Therionovi. Ona tedy ještě fialové vlky nepotkala. Celkově by se raději Života dál vyptávala, třeba na to jak se tu objevil, ale klidná atmosféra, která se kolem šířila ji donutila mlčet. Vlk vypadal, že jim nechtěl ublížit, i přesto, že se zhmotnil z bílé záře.
Když vlk domluvil, Bianca byla zase lehce podezíravá. Chce mojí energii, co když jí vycucne všechnu? Nebudu pak... Při té myšlence se zhrozila. Určitě se jí moc nechtělo přenechat zbytky své energie nějakému duchovi. Therion se nabídl, že Životu pomůže, ale nechtěl, aby si bral energii od vlčat. Podezřelé! Radar vy mysli malé Biancy blikal červeně. Nežale stačila odmítnout, její bráška už se hrnul do pomáhání. Saturne... "Když bláška tak já taky! Já taky," svolila nakonec. Přeci nemohla zůstat pozadu, no ne? A kdyby vlk říkal pravdu a ona nepomohla, kdo ví jestli dokáže zachránit její kamarády?

Zatímco dvě malá vlčata panikařila, Rayster postával opodál a smál se, zatímco Therion vypadal na chvíli bezradný. Bianca byla v tuhle chvíli tolik vděčná, že tu není sama, ale má svého brášku. Sice se ani jeden nezmohl na utěšování toho druhého, ale alespoň jeho přítomnost ji trochu uklidňovala. Co kdybychom se v močálech nepotkali a nešli spolu? Byl by tam teď? Smetla by ho voda a už bychom se nikdy neviděli? "Satulne, Satulne ploč se tohle děje? Ploč my? Ploč oni?" přestala si zakrývat ouška a místo toho upřela svá uslzená očička na brášku. V tu chvíli k nim přistoupil i Therion, který je zakryl celým tělem tak, aby na ně nepršelo. I tak byla Bianca už dávno promoklá na kost. Jediná dobrá věc byla, že její kožíšek byla zase o něco čistší, ale i tak se z toho nemohla radovat. Jelikož ten déšť způsobil záplavu a její noví kamarádi byli dost možná...
Najednou ucítila na kožíšku teplo, jakoby se vysoušel. Zároveň jí to trochu zklidnilo, takže slzy, které se jí nahromadily v očích nakonec neměly možnost dostat se dál. Therion se je snažil slovy uklidnit. Bianca k tomu byla lehce skeptická, ale on byl přeci dospělák. Ti mají pravdu, když něco říkají. "Myšlíš... myšlíš to vážně?" zeptala se slabě a prosebně se na vlka podívala, ačkoliv to nejspíš neviděl, když stál nad ní. To co říkal ale dávalo smysl, alfa musela být určitě silná, jinak by nevedla smečku. I ostatní členové. Nejsou jako já. Nejsou malí a slabí. Určitě se neutopí... Ne? Když konečně přesměrovala pesimistické myšlenky lepším směrem, zjistila, že kolem nich se rozléhá příjemná melodie. Když ji uslyšela, i zbytek jejích obav postupně opadal, věřila, že vlci v močálech to zvládnou. "Satulne, bude to v požádku. Ulčitě se jim nic nestane," snažila se uklidnit i svého brášku, který na tom byl také o trochu lépe. Nejspíš díky té příjemné melodii.
Pak stočila svou pozornost na smějící se vlče. Vážně je trochu divnej, pomyslela si trochu bezradně. Nevěděla, jak by se k němu měla chovat, jelikož Rayova odpověď byla jaksi nepředvídatelná a vyváděla ji z míry. Nechtěla se vlčka nijak dotknout, i když měla chuť ho napomenout za to, že se zatopeným močálům smál. "Tomu se nesměje. Vlci tam jsou v nebezpečí, to je vážné," snažila se vysvětlit, i když si nebyla jistá, jestli to pochopí.

// Bianca se taky hlásí! ^^

Bianca za Therionem a Saturnem lehce zaostávala, jelikož vyběhla o něco později. "Huff," vydala ze sebe a snažila se skupinku dohnat, i když to pro ni bylo složité. A upřímně jí to trochu lezlo na nervy. Takový závod z ničeho nic! Co to do nich vjelo? roztáhla tvářičky do naštvaného úsměvu. Na nějakou fyzickou aktivitu nebyla stavěná a ani zdaleka připravená, ještě byla zesláblá z cesty sem. A co jí vadilo nejvíc byl fakt, že byla opravdu poslední. Proto se do toho běhu pořádně opřela, i když s velkou dávkou nevole a doběhla alespoň Saturna, který po ní hodil výmluvný pohled, ale nic neříkal. Bianca byla také tak zadýchaná, že se ho ani nemohla zeptat proč to udělal.
Tolik se jí ulevilo, když konečně viděla, že se Therion zastavil a sundal Raystera ze svých zad. Na toho Bianca šlehla lehce nepříjemný úsměv a měla chuť začít trucovat. To není fér, on se celou dobu nesl! Cítila se lehce ublíženě, ale ne natolik, aby to dala vlkům nějak najevo. Tohle ještě mohla překousnout v tichosti, jelikož věděla, že Ray je trochu divnej. Však na startu běžel na úplně opačnou stranu a ještě zakopl. "Ne. Tohle rozhodně nebyla žábava," zabrblala tiše a svalila se na zem, aby se mohla pořádně vydýchat. Lépe řečeno se jí nožky podlomily samy od sebe, jak byla vysílená. Therion naštěstí odpoutal její pozornost otázkou, jinak by si nejspíš začala stěžovat nahlas. "Ani nevím," řekla po chvilce rozmyslu. Chtěla bych zase domů. Ale věděla, že takhle to hnědý vlk nemyslel. Než stačila vymyslet jinou odpověď, vložil se do toho Saturnus. Vypadalo to, že ten má na svém seznamu poměrně dost míst na navštívení, ale náhle usekl svá slova. Než se na něj stačila Bianca tázavě otočit, přiběhl k ní a svou další větou ji šokoval. "Cože?" vyskočila na nohy a následovala bráškův pohled. Výhled, který se před ní rozprostřel ji teď nemohl zajímat méně. Když uviděla, co se stalo s močály, celá ztuhla a jen tupě zírala. Na pozadí slyšela hlas brášky a dokonce i Lylwelin, které si do teď nevšimla, ale nevnímala je. Náhle se obraz před ní začal prolínat s tím, co viděla doma ve smečce a na co se snažila zapomenout. Spousta vlků, křik, vzdalující se rodiče. Ze vzpomínek ji probral až Saturnus, který začal lehce vyšilovat a tiskl se na její bok. Biance se nahnaly do očí slzy a celá se skrčila, hlavu a ouška si zakryla packami, zatímco bolestně kňučela. Nechtěla nic slyšet ani vidět. Už dost! Dost. Nebyla zraněná, ale přesto cítila bolest, kterou si nedokázala moc vysvětlit. Ale věděla jistě, že má strach o vlky, kteří v močálech zůstali. Přesto, že je neznala dlouho, nechtěla aby se jim něco stalo.

Oba dva sourozenci se začali představovat novému vlčkovi, i když Bianca s poněkud větším nadšením. Trochu se zasmála, když slyšela, jak má bráška pořád problémy se svým jménem. No, ona je sice měla taky, ale tenhle fakt hladce přešla. Alespoň jména se snažila vyslovovat správně, i když to někdy holt nešlo. A nové vlče s tím mělo také očividně problémy. Takže Rayster? podivila se lehce, jestli jeho vykoktané jméno pochytila správně. Než se ale stačila zeptat, vlče se po ní pokusilo zopakovat její jméno, což jí rozesmálo. "Hehe, není to tak složité," ušklíbla se na něj lehce, ale nebrala si to k srdci.
K jejich skupince se nečekaně přidala další vlčice. Vyhlížela také poněkud přísně, ale v Biance zas tolik strachu nevyvolávala. Kdo to je? Tázavě se otočila na brášku, který vypadal, že ji zná. Aha, takže tohle je alfa Skylí, Bianca se na její pozdrav usmála. Saturnus se ihned dal do představování. "Můžu plosím zůstat?" doplnila malá svého sourozence a nasadila ultimátní zbraň. Štěněcí očička. Co když mě tu nebude chtít? zhrozila se na chvilku. I když zdejší vlci nevypadali, že by se ji chystali vykopnout v dalším okamžiku, alfa měla přeci jen poslední slovo. Stačilo, aby jí Bianca nesedla do oka a už by letěla z močálů ven.
Po chvilce se k nim obrátila Launee, že by si měli dát závod na kopec. "Uhh, žávod?" Bianca se na to moc netvářila, nikdy si v takových náročných aktivitách moc nelibovala. No, vypadalo to, že ostatní rozhodli za ni, protože než stačila protestovat, Therion vyhrkl 'teď' a všichni se rozeběhli pryč. Kromě Raystera, ten běžel úplně opačně.Huh? Hej... Co? "Heej, počkejte na mě," zpanikařila malá vlčice a uháněla za bratrem, co jí síly stačily.

>> Vyhlídka (přes Kaskády)

Therion toho opravdu moc nenamluvil, jelikož její zvídavou otázku opět odpovídal bráška. To Biance ale vůbec nevadilo, protože se přeci jen raději bavila s ním. S jeho popisem si ale lva představila jako nějakou příšeru a draka si ani představit nedovedla, jelikož pravděpodobně neexistovat. Přesto projevila zájem o tohle téma. "A je na nebi i vlk?" zeptala se s nakloněnou hlavičkou. Jestliže tam byli všichni, musela být ve hvězdách spousta vlků, no ne?
Saturnus bohužel neměl další kamarády, kromě těch, které už jí zmínil nebo je potkala. Takhle se akorát mohla těšit, až se seznámí i s těmi zbývajícími vlky, které její bráška už potkal. V další chvíli se Lylwelin zaměřila svou pozorností na jejich skupinku a ostře napomenula Theriona. Bianca byla chvilku dost šokovaná z jejích slov, jelikož zněla prostě hodně zle. I ona měla nutkání se celá stáhnout a někam zalést, co teprve vlk, na kterého byla její slova mířená. Když se k němu obrátila, i Saturnus se ho snažil ubezpečit, že nic nepokazil. Binaca se na Theriona proto také usmála, aby mu tím dala najevo souhlas s bráškovými slovy. Thelion je určitě hodný, jinak by se s ním Saturnus nekamarádil.
V močálech bylo najednou dost živo, k jejich skupince se přidala hnědá vlčice a jak se ukázalo, další vlče na jejím hřbetě. Vlčice udělala na Biancu skvělý první dojem, protože ji nazvala princezničkou. "Hihi," zahihňala se vesele malá a po představení vlčici nadšeně pozdravila. "Ahoj Launee, já jsem Bianca," představila se pro případ, že by Launee neznala její jméno a zazubila se. Launee vypadá moc mile, pomyslela si a slíbila si, že se z nich určitě taky stanou kamarádky.
Dospěláci se začali bavit spolu a pozornost jejího brášky padla na nové vlče, které se momentálně schovávalo Launee pod nohama. V další chvíli však vlček vystartoval k Therionovi a začal si hrát s jeho přívěskem. "Ahoj, já jsem Bianca!" vecpala se ke svému bráškovi s úsměvem a podívala se na nového potencionálního kamaráda. Vlček sice vypadal trochu divně, když mu šly oči jinam, ale to Biancu nijak neodrazovalo v nápadu se s ním spřátelit. Hehe, vypadá vtipně, zazubila se, když se bavila nad vzhledem vlčete. Nemyslela to však zle, jeho pohled ji prostě rozesmíval spolu v kombinaci s tím, jak se vlček choval trochu přihlouple.

Vypadá to, že bráška už je tu delší dobu, poymslela si, jelikož znal mnohem více vlků než ona. I Sigyho už potkal. "Vlkomedvěd," vyjekla překvapeně. Vlk jí vůbec jako vlkomedněd nepřipadal, ale když to říkal Saturnus, bude to nejspíš pravda. Navíc se přitom tvářil, jakoby to bylo velké tajemství, takže mu Bianca hned uvěřila a zakývala hlavou, že se o tom také sama přesvědčí. Vlkomedvěd, huh. Skrývá to teda ale dobře, přemýšlela hned nad tím, jak Sigyho velké tajemství odhalit.
Saturnus jí následně představil Theriona, který toho moc nenamluvil. A když už něco říkal, mluvil poměrně pomalu. Bianca tomu nevěnovala moc pozornosti, nedokázala rozlišit, že vlk se asi necítí ve své kůži. Je jen trochu... zpomalený, ušklíbla se, ale nemyslela to zle. Therion se na ni zdál být milý, takže se na něj zářivě usmívala. "Supeel, už se těším," přihopsala Bianca blíž k Saturnovi a Therionovi. Její bráška nejspíš jmenoval nějaké hvězdy, ale také si nebyl jistý, jestli si je pamatuje správně, tak se obrátil na hnědého vlka pro ujištění. "Co je lev? A dlak lak," zeptala se malá vlčice zvědavě, jelikož taková slova nikdy neslyšela.
Nezapomněla se bratříčkovi zmínit o svém kamarádovi, kterého si tady našla. "Je stalší než my," napůl odpověděla na jeho otázku, jestli je Kenai taky vlče. "Bydlí jinde. Já nevím kde, nepoznám směl. Ale slíbil že pžijde na náštěvu," zazubila se, když Saturnus neprotestoval se seznámením. To ji velmi nadchlo. "A co ty? Máš ještě nějaké kamalády? Tžeba bychom si mohli hlát spolu, než si plo nás pžijdou," nadšeně se zeptala. Velmi ráda by se seznámila s bráškovými dalšími kamarády, jestli nějaké má. A ještě lepší by bylo, kdyby byli také z močálů, aby nemuseli nikam chodit a ztrácet se na cestách.

Bohužel musela sklesle přiznat, že nevěděla, kde se zbytek jejich rodiny nachází. Byla ale vážně šťastná, že Saturnus je tu s ní. Teď už se nerozdělíme, zahihňala se lehce s představou, že má konečně alespoň jednoho brášku po svém boku. Zdálo se, že na tom nakonec byli oba stejně - ztracení. "Ulčitě," přikývla s pevnou vírou, že i Vulcan a rodiče se dostali do bezpečí. "M- maminka... se tam pro nás vlátila. Žíkala, že nás musí dostat plyč," vybavila si Bianca poslední slova, které od maminky slyšela. "Vulcan musí být taky v požádku," dodala ještě. Když vlci dokázali odnést ji, určitě zachránili i jejího druhého bratříčka. "A nebo my najdeme je, žejo?" ujišťovala se, že i Saturnus se chce dát do hledání ztracené rodiny. A pak bychom byli konečně zase spolu, pomyslela si s lehkým úsměvem při té představě krásné budoucnosti. Bohužel to byla zatím pouze představa, která se v okamžiku zase rozplynula.
Saturnus se po chvíli zvedl zpět na nohy a začal blábolit o zdejších vlcích. Bianca ho stále v leže pozorovala a začala se chichotat, když slyšela jak zkomolil jejich jména. Teda, hlavně Lylwelin. Alfu Skylí ještě nepotkala, ale pochybovala, že se tak opravdu jmenuje. Jestli jo, tak to je vážně divný... a vtipný, ušklíbla se. "Alfu jsem nepotkala," zavrtěla hlavou a pokračovala, "Ale o Launee jsem slyšela. Sigy žíkal, že jsi s ní," věnovala mu úsměv a také se konečně zvedla ze země. "Znáš Sigyho? Byl na mě moc hodný a žíkal, že jsem plincezna," znovu se zahihňala a dodala ještě, když už byli u toho klábosení o vlcích ze zdejší smečky. A samozřejmě nezapomněla zmínit, jak jí hnědý vlk hezky zakomplimentoval.
Následně jí Saturnus představil i hnědého vlka, který ho předtím přivedl. "Ahoj," pozdravila slušně. Její bráška vypadal, že ho má opravdu rád, takže se na Theriona také usmála. Pozvánka na hvězdy ji také nadchla, horlivě přikyvovala. "Jo, jo. Já o hvězdách nic nevím," přiznala se a projevila zájem se dozvědět od Theriona něco nového. "A taky jsem si našla kamaláda!" otočila se znovu na Saturna, když říkal, že hnědý vlk je jeho kamarád. "Jmenuje se Kenai a ulovil mi myš!" vysvětlila nadšeně. "Až sem přijde na návštěvu tak se můžete seznámit," zazubila se a už si představovala, jak budou kamarádi všichni tři. No to by bylo bezva ne?

Konečně se zdálo, že se zmatená situace alespoň trochu uklidnila. Bianca se tiskla k Saturnovi a pomalu zmírňovala svoje vzlyky. Smutek rychle vystřídala radost nad shledáním s bráškou, naštěstí i on už se uklidnil a něco k ní zamumlal. Taky se mi stýskalo, taky jsi mi chyběl. "Jsem láda, že jsme se našli," pousmála se do jeho kožíšku. Přesto, že jí Sigy řekl, že Saturnus se tu objevil, nečekala, že se budou moci shledat takhle rychle. Vlastně byla teď s Lylwelin zrovna na odchodu. Kdyby nebylo hnědé vlčice, která se tu náhle ukázala, nejspíš by se se Saturnem minuli a jejich setkání by muselo počkat. "Nic mi není," ujistila ho. Velmi si oddechla, když vysvětlil, že mu neublížila. Konečně z ní mohly opadnout všechny obavy a Bianca si začala sušit slzy tlapkou. Naklonila tázavě hlavu, když Saturnus řekl, že se bál hnědé vlčice. "Nezdá se mi zlá... Zapadla tu do bahna, snažily jsme se jí pomoct," dodala ještě na vysvětlenou a pohledem na chvíli zatoulala k vlčici. Přesto, že Bianca byla tak trochu naivní, nevěřila, že by vlčice měla zlý úmysl. Byla tu sama, na území cizí smečky. Nebylo logické se pokoušet o nějaké problémy. Vlastně si zaslouží poděkování, jinak bychom se nesetkali, usmála se lehce.
V další chvíli byla povalena na zem, kde spolu s bráškou zůstala ležet. Už zahnala slzy a usmívala se, i když bylo poznat, že měla oči ubrečené. "Já tebe taky, usmála se a olízla mu čumák nazpátek. Já- jsem se bála že už se neuvidíme," přiznala, když si vzpomněla co se stalo doma. Nikdy by ji nenapadlo, že takový den přijde, stejně tak, že potom ještě uvidí svou rodinu. Samozřejmě se držela naděje a chtěla je hledat, ale v hloubi duše se bála, co by vlastně mohla najít nebo naopak nenajít. "Hmm..." přitakala na Saturnova slova. To už jí říkal Sigy, že tu může zůstat do doby, než si pro ni rodiče přijdou. Byla ráda, že se tu k ní chovali hezky, i přes její počáteční strach. Trochu posmutněla, když Saturnus zmínil brášku a rodiče. "Já... nevím kde jsou... Když- když se to stalo tak mě odnesla Judy, ale pak jsem se ztlatila. Chtěla jsem běžet domů ale nevěděla jsem kudy," vytlačila ze sebe trochu neochotně. Nechtěla si ten den připomínat, ani nechtěla myslet na to, že neví kde je zbytek její rodiny.