Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Dobže." Nedalo se říct, že by se její nálada viditelně zvedla nebo ji tenhle návrh nějak nadchl, ale zkusit to přeci jen mohli. Bylo by hloupé vzdát se ještě předtím, než pořádně začali hledat. Však doteď se vlastně ani nesnažili z vlastní iniciativy přijít na to, kde jejich domov leží. Možná, že když začnou hledat pořádně, budou mít štěstí a budou se moci vrátit. "Hmm... Já jsem pžišla hlavně lesem, žeku jsem neviděla," zamyslela se, jak se do močálů vůbec dostala. Ať ale přemýšlela sebevíc, přišlo jí, že okolo žádné řeky nešla. Saturnus asi přišel jinudy, než já. Tím bylo jejich hledání ještě těžší, pokud měli zkoumat dvě různé cesty. Nebo to mohli zkombinovat a hledat les s řekou, třeba si jí tenkrát prostě jen nevšimla. I tak byla ale Bianca na pochybách. "Žek a lesů je ale hodně." Jak najdeme ty správné?
Kenai se s nimi rozloučil a než odešel, ještě něco potichu řekl Therionovi. Přesto, že byla malá vlčice poměrně zvědavá, nechtěla se vyptávat. Nejspíš to bylo něco s rodinou...? pomyslela si. Byl to velmi logický závěr. Třeba řešili nějaké problémy a nechtěli je říkat všem okolo? Každopádně pak šedý vlček odešel a Therion zavelel k návratu do močálů. Zkleslou náladu celé skupiny alespoň trochu rozveselovalo pěkné počasí. Bianca se ale při tom pomyšlení trochu zarazila. Něco bylo... jinak? "Všimli... všimli jste si, že sluníčko vylezlo?" vydechla udiveně, když jí vlastně došlo, že je den. To už tady dlouho nebylo! Tolik se strachovali, že budou žít ve věčné tmě, a nakonec si ani nevšimli, když slunce vyšlo. Nebo si toho všimli všichni ostatní kromě Biancy a ta teď se svou otázkou vypadala jako zabedněnec... Tak, jako tak, ji potěšilo, že alespoň o ztracené Slunce už se nemusí starat a všechno se s přírodou vrátilo do pořádku.

>> Maharské močály

Konverzace o ztraceném domově opět přinesla pochmurnou náladu. Jak Bianca, tak Saturnus nevěděli, kudy se dostat zpátky, i když se teď mohli spoléhat na hvězdnou mapu. Biance připadalo, že návrat k rodičům je víc a víc beznadějný. Smutně sklopila uši a zabořila pohled do země. Přesto, že se sem vydali pozorovat noční oblohu a ona se na to tak těšila, nálada ji rychle přešla. Ani Therion nevypadal, že by měl nějaké další návrhy, které by jim pomohly najít cestu zpátky domů. Teď je kvůli nám taky smutný? Bianca se cítila špatně, když se velký vlk obviňoval za něco, co nemohl ovlivnit. Na bráškova slova přikývla. Therion opravdu za nic nemohl, mohli si za to sami, že se ztratili. "Nemůžeš vědět, kde bydlíme, když jsi tam nikdy nebyl," naklonila hlavu na stranu a mírně se usmála. "Není to tvoje vina, Thelione."
Tvář se jí trochu rozjasnila, když slyšela další návrh. Za zkoušku to mohlo stát, třeba opravdu nějaké místo pozná a budou se moci vrátit. Její naději ale rychle zašlapal Saturn se svou logickou poznámkou, že krajina vypadá v létě jinak než v zimě. Teď se cítila ještě hůř. Vždycky, když už to vypadalo, že se jejich situace lepší, stalo se něco, co její víru úplně vyvrátilo. Není to fér! Proč se tohle muselo stát zrovna jim? Na tuhle otázku jí ale nikdo odpovědět nemohl. "Taky už se chci vrátit," vyjádřila svůj souhlas. Tohle měla být veselá chvíle, ale všechno se to nějak pokazilo. A ani věčný optimista jako ona neměl teď moc náladu na hraní nebo zvídavé otázky. Jen se cítila provinile, že do takové atmosféry zatáhla i svého kamaráda. Než se Kenaiovi stačila nějak omluvit, oznámil, že už musí jít. Bianca trochu posmutněla, ale zároveň si také oddechla. "Tak ahooj!" zamávala na něj ocáskem. Doufala, že se příště potkají, až nebude rozesmutněná ze ztráty domova. To by s ní jinak nebyla moc sranda.
Nakonec se obrátila na svého brášku a hnědého vlka s otázkou v očích. Jestli tu tedy ještě zůstanou nebo už půjdou zpátky do močálů.

<< Středozemka (přes Midiam)

Ačkoliv bylo logické, že hvězdy se budou pozorovat z nějakého kopce, Biancu to až doteď upřímně nenapadlo. Jakmile tedy začali stoupat do kopce, její tvářička se zakabonila námahou. Vážně neměla ráda vyvýšeniny, protože bylo tak obtížné se na ně dostat! Naštěstí bylo tempo jejich skupinky z nějakého důvodu docela pomalé, takže alespoň nezaostávala a šla spolu s ostatními. Kenai se vyptával na nějaké neakční hry, ale nikdo bohužel nebyl moc k užitku. "Já si s tebou klidně zahlaju!" pokývala Bianca hlavou, i když netušila, zda tím slovem 'ostatní' myslí zrovna ji nebo nějaké jiné kamarády. I když jí takovéhle hry teoreticky připadaly nudné, rozhodně se jim nebránila. S přáteli je to třeba sranda.
Pak se rozhovor stočil na téma hvězd, o kterém věděla velký prd. Musela se dokonce ptát, co je to nov, jelikož pro ni bylo to slovo neznámé. "Aha, to jsem nevěděla, že se tomu nějak žíká," zabrblala trochu zmateně. Proč vůbec takový název existoval? Je nutné všechno takhle popisovat? Asi jo... Nechápala, proč by sice někdo vůbec přemýšlel nad tím jak pojmenovat bezměsíčnou noc, ale když to onomu vlkovi přineslo radost, asi ji to tolik nezajímalo.
Therion se jich zeptal, jestli by podle hvězd trefili domů. Bianca trochu sklopila ouška, když slyšela že ani bráška cestu zpátky nepozná. "Nevím, jakým smělem je domov," přiznala se a trošku se otřásla. Vlastně ani netušila... jestli ještě nějaký domov mají. Postupem času si začínala víc a víc uvědomovat, že to, za jakých podmínek odtamtud utekla... Prostě to nevěstilo nic dobrého. Stejně ale tenhle pocit neměl převahu nad její touhou najít své rodiče a ztraceného bratra.

<< Ohnivé jezero

Bianca sice žádnou hrou do konverzace nepřispěla, ale zato Saturnus jednu znal. Pokývala na jeho vysvětlení hlavou, také tuhle hru znala, jen si na ni nevzpomněla. "Mě to pžijde spíš jako nuda," zkonstatovala. Neviděla nic zábavného na tom, že z počátečních slov vycházely kdejaké nesmysly, které ani nebyly vtipné. Ve většině případů. Navíc při té hře musela být většinu času potichu a to se jí nelíbilo. "Ta ktelou znám já byla o otázkách, ktelé vlci říkali v kolečku a pak se směl oblátil," dodala, co si pamatovala o své hře. Nemohla si však vzpomenout na všechny detaily a bez nich nedokázala ani postup hry řádně vysvětlit. Navíc to byla trochu chaotická hra. Ale zábavná! "Ploč se vlastně ptáš na hly?" otočila se na Kenaie. Hry v sedě nebo leže zněly sice zábavně, ale možná by raději i něco dělala. Nemuselo by to být nic náročného, postačilo by jí třeba... skládání obrázků z klacíků a kamínků! To znělo taky fajn, ne?
Při cestě se konverzace stočila na hvězdy. Podle malé vlčice spočívala jejich užitečnost ve svícení a podle brášky prostě jen stačilo, když byly krásné. Bianca pokývala hlavičkou. Že jsou hvězdy krásné pro ni bylo určitě plus, neměla ráda ošklivé věci. Kdyby se jí nelíbily, nejspíš se o ně ani tak nadšeně nezajímá. "Co je to novu?" zamrkala zmateně a podívala se na Kenaie, který ono neznámé slovo vyřkl. Nejspíš se to týkalo hvězd, ale víc netušila.
Therion jim vysvětlil, že podle hvězd se dá poznat směr, lépe řečeno sever. Bianca vesele pohodila ocáskem, sever a ostatní směry už znala, rodiče jí o nich vyprávěli, kdyby se ztratila. Bohužel je neuměla určovat a tak jako tak netušila kudy se má domů dostat. Teď už tedy věděla, že by se měla řídit podle Polárky. "Jak se dá ale na obloze najít? Mezi takovou spoustou hvězd?" zeptala se poněkud ztraceně. Therion sice říkal, že vychází jako první, ale co když to Bianca prošvihne? Jak potom pozná Polárku mezi další spoustou malých světélek? Vždycky se jí zdálo, že všechny hvězdy svítí stejně...

>> Vyhlídka (přes řeku Midiam)

K jejímu nadšení Kenai souhlasil a vypadalo to, že ani Saturnovi a Therionovi to nevadí. Bianca se vesele usmála a přikývla na Therionovu nabídku. Na pozorování hvězd se těšila už od doby, kdy jí o tom bráška nadšeně vyprávěl. Zatím však neměla šanci se na tu vyhlídku dostat, jelikož se toho tolik dělo! Nejdřív byly močály zaplavené a pak utekli na to dobrodružství s motýlkem... Dokud nad tím nepřemýšlela, ani jí nedošlo že se vlastně za poslední dobu skoro nezastavila a pořád něco objevovala. "Chtěla bych slyšet o souhvězdích," potvrdila svoje nadšení i ostatním. Therion toho tolik ví! Dokonce i o hvězdách! Hnědý vlk byl v jejích očích hned o mnoho chytřejší, jelikož Bianca nevěděla o hvězdách zhola nic.
Na Kenaiovu otázku se musela delší chvíli zamyslet než sklopila ouška a zavrtěla hlavou. "Znám jednu, ale nepamatuju si ji. Je moc složitá," přiznala se. Doma sice jednu hráli, ale byla to spíš záležitost starších vlků a hra byla dost těžká pro malá vlčata. Bianca si nebyla jistá, jestli si ji správně pamatuje, takže raději neříkala nic. Navíc jako vlče spíš dováděla kolem, i když ne tak ztřeštěně jako jiní. Slovní hry na ni byly moc. Ale třeba její bráška bude něco znát? Nebo Therion. Ten určitě musí něco vědět.
Když se jejich skupinka konečně dala do pohybu, zeptal se Kenai na užitečnost souhvězdí. Byla to otázka určená spíš pro Theriona se Saturnem, kteří o nich něco věděli, ale i tak se Bianca musela ozvat. "V noci svítí na cestu?" Jiné užití ve vzdálených světélkách zatím nenašla, ale byla zvědavá, jestli jsou hvězdy nějak víc prospěšné.

>> Středozemka

Zdálo se, že její slova měla přeci jen nějaký efekt, protože vyloudila z brášky malý úsměv. Oddechla si a konečně z ní mohla opadnout starost o svého sourozence, který se stále tiskl k Therionovi. Velký vlk naopak nesouhlasil s jejím označením, že je moudrý. Bianca lehce naklonila hlavu do strany. "Ale jsi nejvíc moudlý vlk jakého jsem potkala...?" Nakonec to mohlo být tím, že ještě tolik vlků za svůj život neznala, ale Therion byl v jejích očích určitě zatím ten nejmoudřejší. Byl to přeci jen dospělák a vždycky dokázal odpovědět na její zvědavé otázky. A mluvil tak pomalu! To je určitě znak moudrosti, ne? Také příliš nerozuměla významu toho slova, ale tak nějak si vyvodila, že moudrý je vlastně jiné označení pro někoho chytrého, což nebylo tak úplně špatně. Jenže pro ni jako vlče byl chytrý každý dospělák, a s Therionem strávila v poslední době dost času, takže ho brala jako někoho, ke komu může vzhlížet.
Hnědý vlk ji ujistil, že také bude moudrá, až vyroste. Bianca o tom měla sice své pochyby, ale nijak by jí to nevadilo. Moudrost brala jako pozitivní věc, i když si nemyslela, že by byla tak přemýšlivá na to, aby nějakou měla. V další chvíli se celá rozzářila, protože ji bráška začal zasypávat lichotkami a dokonce i Kenai řekl, že je roztomilá. "Hihi," zazubila se vesele a spokojeně máchla ocáskem. Asi jako každé slečně se jí líbilo, když ji někdo chválil nebo zmiňoval její kladné vlastnosti. Cítila se sice trochu stydlivě, ale byl to dobrý pocit.
Bohužel Therion po chvíli poznamenal, že už by se měli vrátit. Biančina veselá nálada byla rázem v trapu, naopak smutně sklopila uši. Když se nad tím tak zamyslela, nejspíš tu byli už docela dlouho a jen to nezpozorovala, protože byla stále noc. A než odešli z močálů, vypadalo to, že se bude dít něco velkého, takže by se asi měli vrátit. Přeci jen se sem vydali pro jídlo a když už nebyli hladoví, nastal čas jít. Ale když Kenai teprve přišel, pomyslela si a těkala očkem z šedého vlčka na Theriona. K emocím ostatních nebyla tolik všímavá, obzvlášť, pokud se je daný vlk snažil skrývat. Proto si ani nevšimla, že se Therion necítí klidně po rozhovoru o jeho bratrovi... Kenai je pozval na návštěvu k sobě domů. Biance už jednou říkal, že má sourozence a ona se upřímně těšila, že je taky někdy pozná, když on už znal jejího brášku. "Láda pžijdu!" zakývala vehementně hlavou. "Ale vždyť nejsi divný," opravila ho nakonec. Nikdy jí nepřipadal nijak divný nebo jiný než ostatní vlci, takže nechápala, proč by si to o sobě myslel.
Když i Saturnus vyjádřil, že s odchodem souhlasí, nezbývalo jí nic jiného, než jít s davem. Na jednu stranu se do močálů vlastně taky těšila, byla tam ta nová vlčata, která chtěla poznat a Launee, která s nimi z nějakého důvodu nešla. "Tak asi jdeme," souhlasila se svými dvěma společníky. "A nechceš nás doplovodit Kenai? Alespoň kousek?" zeptala se ještě svého kamaráda a nadějně pohodila ocasem. Doufala, že nabídku neodmítne.

Kenaiova odpověď na kouzla zněla poněkud suše. Nemá je rád? Proč? Bianca se zatím s žádnými zlými kouzly nesetkala, i když si o nich s Launee vyprávěla. Dalo by se říct, že tuhle hrozbu tak nějak vypustila z hlavy, když se jí prozatím vyhýbala. Neměla tedy příliš zábran, co se magie týče a spíš brala veškeré čáry jako dobrou a zábavnou věc, což by se jí mohlo v budoucnu vymstít. To ale zatím nijak neřešila.
Jelikož šedý vlček nesouhlasil se Saturnovým tvrzením o slunci v jezeře, její bráška se začal cítit hloupě. V jedné chvíli to dokonce vypadalo, že se i rozbrečí. Bianca v ten okamžik také ztratila svou věčně veselou náladu a snažila se ho nějak utěšit, i když moc netušila jak. Naštěstí všechno zachránil Therion. I malá vlčice v tento okamžik tiše naslouchala, co má velký vlk na srdci. "Vidíš, jsi pžemýšlivý a ne hloupý. Až vylosteš, ulčitě budeš stejně moudlý jako Therion!" usmála se na Saturna vesele. Na jejího brášku tohle označení rozhodně sedělo. "A co jsem já?" zeptala se a stočila pohled plný očekávání k hnědému vlkovi. Byla si jistá, že není tak přemýšlivá jako její bratr. Znamená to, že nejsem ani moudrá? A chci být vůbec moudrá? zapřemýšlela se. Moudrost byla určitě super, ale jak Saturn tak Therion byli... trošku nudnější vlci. Neznamenalo to, že by je neměla ráda, ale občas jí přišlo, že si s nimi tolik nerozumí, což ji mrzelo. Každopádně si Therionova slova zapamatovala a doufala, že si na ně vzpomene, až nějakou chybu udělá.
Pak se Therion s Kenaiem začali bavit spolu. Bianca překvapeně zamrkala, když se hnědý vlk přiznal, že je Kenaiův strýc. Jsou příbuzní, pomyslela si šokovaně. Vůbec by něco takového na první pohled nepředpokládala. O to víc jí bylo divné, že to vlastně očividně zjistili až teď a Therion nevypadal moc nadšeně. Nemají se s bráškou rádi? naklonila hlavu do strany, ale nechtěla svými otázkami rýpat. Co kdyby to hnědého vlka rozesmutnilo? "Máš i další soulozence, Thelione?" zeptala se nakonec zvědavě, protože jí to nedalo. Vlastně o svém nynějším pečovateli nevěděla skoro nic a on sám se k vysvětlování taky nikdy neměl. Teď měla skvělou šanci zjistit o něm něco víc. Vesele pohodila ocáskem a čekala co nového se dozví. Zvědavost byla pro vlče jejího věku normální, navíc Bianca byla správná slečna s trochou té touhy dozvědět se nové drby. Vždycky se hodilo vědět víc.

Bianca vesele seznámila Kenaie a Saturna, lae všimla si, že oba vlci jsou trochu nejistí. Obzvlášť její bráška, ale to tak nějak očekávala. Byl přeci jen zdrženlivější než ona, ale doufala, že si budou s Kenaiem rozumět. "To je plavda, ale já asi moc nevylostu," odpověděla svému kamarádovy trochu smutně. I když už byla starší, stejně nevyrostla tolik jak by chtěla. Nejspíš byla odsouzena k tomu zůstat drobná, i přes přání být velká. Zase tolik ji ale její výška nezajímala. Však i drobnost měla své výhody.
Saturn se Kenaie zeptal jestli ve vodě neviděl sluníčko. i Biancu zajímalo, jestli ho tam náhodou nezahlédl, i když si nemyslela, že by tam bylo. Hlavně se jí zdálo nebezpečné chodit ho tam hledat, takže se jí tohle smýšlení moc nezamlouvalo. Ani šedý vlk nechápal, proč by se mělo slunce nacházet v jezeře. Bianca trochu polekaně koukala na Saturna, který se najednou celý stáhnul a měl potíže odpovědět. "Ulčitě nejsi hloupý, Satulne. Ploč by nemohlo být sluníčko v jezeře?" snažila se situaci trochu napravit. Rozhodně si nepřála, aby se její bráška cítil hloupě. Navíc slunce v jezeře podle ní ještě nebyla tak hloupá domněnka. "Tady se dějí samá kouzla. Taky jsi nějaká ulčitě zažil, ne?" obrátila se na Kenaie a usmála se. "Jednou jsme s bláškou a dalšími vlčaty potkali mluvícího motýla co ztlatil poklad! A pak taky plšely balvičky! Taky jste měli doma balevný déšť?" zeptala se zvědavě. Podle toho co si pamatovala nebydlel Kenai moc daleko, takže mohl klidně duhový déšť vidět.
Upřímně se divila, že šedý vlček neví, co se děje. To si vážně ničeho nevšiml? nebo si to jenom namlouváme? znejistěla trochu. Třeba vážně nebylo nic v nepořádku a jen se jim to zdálo. "No... Myslíme si že noc tlvá už moc dlouho, víš?" začala nejistě, "Už by asi měl být den, ale sluníčko požád nevyšlo. Ploto ho bláška hledal v jezeře," zakončila své shrnutí situace.
Therion úplně zmlkl a Bianca by na něj málem zapomněla, kdyby se nepřipomněl. Byl opravdu hodně tichý. Jeho slova se jí ale také moc nelíbila, stejně jako Saturnus nechtěla, aby velký vlk odcházel. Ještě k tomu do tmavého jezera. Sice konečně vysvitl měsíc, ale i tak byla voda zrádná a nebezpečná. "Ulčitě už bychom si ho všimli, kdyby tam bylo," dodala hned na jeho rozhodnutí jít sluníčko hledat do vody. I Kenai se s hnědým vlkem dal do řeči, takže mu tady jeho přítomnost nevadila. Nebo byl možná zvědavý, proč se ho Therion vyptával na rodiče. Třeba to chce vědět aby ho mohl za nimi pak odvést? Kenai už není vlče ale pořád je mladý, možná se o něj Therion bojí? I Bianca byla upřímně zvědavá, ale jaksi jí nenáleželo se do jejich rozhovoru vměšovat.

Představa dalšího výletu se očividně zamlouvala i bráškovi. Bianca spokojeně mrskla ocáskem a usmála se. Takovéhle klidné výlety ji bavily, i když hledání pokladu s motýlem bylo také zábavné, většinu času se spíš strachovala a byla nejistá. Měla raději klidné situace, jako právě teď.
To se ale zanedlouho změnilo, protože se krajinou ozval poněkud zoufalý hlas, který se po někom dožadoval. Bianca se napružila a hleděla do tmy. Co kdyby to byl někdo zlý? Nějaká příšera, co nás chce nalákat do jezera a utopit? Na mysl jí okamžitě přišly jen ty nejhorší scénáře. Většinou v neznámé situaci panikařila, což se málem stalo i teď. Ještě když k tomu Therion opět odcházel, nejspíš zkontrolovat cizince. Velkému vlkovi ale věřila, a když on neviděl v hlase hrozbu, také se donutila ke klidu. Ani Saturn netušil, co se vlastně děje a po chvilce se také vydal do vody. Kdyby mohla, určitě by se na něj zle zamračila. Hloupý! Místo toho se jí ale na tvářičce roztáhl lehce děsivý úsměv, odlišný od toho normálního, jelikož se trochu zlobila. "Nelez moc daleko," řekla nakonec a také se rozhodla následovat ho do jezera. Dávala si ale dobrý pozor, kam šlape a jak hluboko ve vodě stojí. Stále byla tma a ani její noční vidění na tmavou vodu moc nepomáhalo. "Vypadá to, že se ztlatil ve vodě. Tahle tma je vážně děsivá," otřásla se trochu. Co kdyby nedávala takový pozor na cestu a v noci si nevšimla kam šlape? Vlk se tak jednoduše dostal do vody a nevěděl kudy zpátky. Ještě že je tu se mnou Thelion a bráška, oddechla si. Rozhodně by se teď nechtěla toulat někde sama. Vlk očividně potřeboval nasměrovat ke břehu a požádal Theriona, aby něco říkal.
Vypadalo to ale, že ani nebylo potřeba a že stál poměrně blízko nich, protože v další chvíli se objevil poblíž a začal se omlouvat za vyrušení. Uff, to je dobře že mu nic není. Rozhodně by nechtěla sledovat jak se cizinec v jezeře topí. Když jim ale sdělil své jméno, Bianca se k němu šokovaně otočila. Kenai? Můj kamarád? Nebo je to jen někdo se stejným jménem? Stál poměrně daleko, takže k němu rychle přiskočila, aby svou domněnku potvrdila. "Ahoj Kenai!" vyjekla vesele, když zjistila, že je to opravdu ten samý vlk, kterého měla na mysli. Nebylo třeba se připomínat, protože Therion už její jméno zmínil. Co ji ale překvapilo byl fakt, že Kenai vypadal.... tak nějak jinak. Už vůbec nevypadal jako vlče. "Satulne, tohle je můj kamalád Kenai, o ktelém jsem ti žíkala," vysvětlila bráškovi, že vlka už zná. "Vůbec jsem tě nepoznala, jsi nějaký... velký," otočila se zpátky na šedého vlka. Ale možná je to jenom tou tmou? pomyslela si. Přeci jen bylo hůř vidět, kdyby byl den, určitě by Kenaie poznala na první pohled. Možná.

Therion tedy o lasice zájem neměl, což Biance vůbec nevadilo. Právě naopak. Neznamenalo to ale, že by nebyla ochotná se s ním rozdělit. Přeci jen to byl dospělák, k těm se musí chovat slušně. Navíc ten úlovek, co právě putoval do jejího bříška právoplatně Therionovi patřil. "Abychom nebyli hladoví. Plotože hlad není vůbec příjemný," zazubila se a dokončila za Theriona, i když to asi nebylo úplně to, co měl na mysli. Bianca si z toho vzala svoje. Nikdo není rád hladový.
Když dojedla, celá spokojená se posadila. Bylo jí tu dobře, ve společnosti brášky a hnědého vlka. I když ji trochu znervózňovala ta neustálá tma, snažila se nedat na sobě nic znát. "Bylo to doblé, děkuju Thelione," mile se na vlka usmála, na náznak díku. Jelikož měla chuť si povídat, vypustila první otázku, která ji napadla. Vlastně celý tenhle výlet uspořádali kvůli rybám, ale nakonec na ně nějak nedošlo. Therion jim vysvětlil, že v jezeře žádné ryby nežijí. Nechápavě naklonila hlavičku na stranu. Jakto, že ve vodě nejsou ryby? To jako může být i voda bez ryb? Do téhle doby ji nijak nenapadlo nad tím přemýšlet. Měla za to, že v každé řece nebo jezeře ryby žijí. "Ploč tam nejsou lyby? Nelíbí se jim tady?" zeptala se zvědavě a podívala se na vodní hladinu. Zdála se jí hodně tmavá, ale v občasném měsíčním světle neviděla, co je s ní špatně. "Myslíte že je tu plo ně moc špinavo?" obrátila se zpátky na své dva společníky. Nejspíš to byla pravda. Všimla si, že když Therion dostal Saturna z vody, měl nějakou špínu v kožíšku. Vesele vyskočila, když se hnědý vlk nabídl, že je vezme na ryby jinam. "Půjdeme na další výlet? A ulovíš nám tam lyby, Thelione? Slibuješ?" s očekáváním na hnědého hleděla. "A vezmeme i Launee? Kde vlastně je?" Hodná vlčice jí tady chyběla. Cestování s Therionem a Launee ale znělo jako skvělý nápad, na který se moc těšila.
Když už se nadechovala k dalším otázkám, nebo se jen chtěla nahlas podělit o své myšlenkové pochody, vyrušilo ji volání z jezera. Zaraženě se tím směrem ohlédla, ale nic ve tmě neviděla. "Co... to bylo?" Therion to také slyšel a po chvíli jim řekl ať tu na něj počkají. Cože? Proč zase někam odchází? Bianca nervózně švihla ocáskem a stísněně na vlka hleděla. Zdálo se ale, že nejde nikam daleko, jen k jezeru. Měla však o něj trochu strach a tak se přiblížila co nejvíc ke břehu, do vody ale nevkročila. Takhle to snad bylo v pořádku a navíc ještě jakž takž viděla Therionovu siluetu ve vodě. "Co myslíš že se děje? Nějaký vlk si přišel zaplavat?" otočila se na brášku zkoumavě. To se nezdá jako dobrý nápad... Pokud se ale Therion vydal tomu neznámému na pomoc, muselo to znamenat, že se nejedná o žádnou příšeru co by jim chtěla ublížit. To jí zatím ke klidu na duši stačilo.

Vzpomínka na rodiče ji opět trochu potrápila. Bianca byla na jednu stranu smutná, že se ztratila a neviděla svoje rodiče už takovou dobu, ale přesto veselá z faktu, že se jí ujali zrovna vlci z močálů. Nikdy by jinak nepotkala Launee, Theriona a Sigyho. Dokonce i Lylwelin měla docela ráda, i když jí zlatavá vlčice naháněla trochu hrůzu, nakonec k ní nebyla zlá. Therion slíbil, že rodiče jim najdou a ona bezmyšlenkovitě přikývla. "Ulčitě je jednou najdeme. Se Satulnem jsme se taky našli," určitě nebudou daleko. Doufám, pomyslela si. Kéž by si alespoň pamatovala cestu domů, nebo přibližný směr kterým se sem dostala. Hledání by pak bylo o mnoho jednodušší. "Taky chci pomoct! Nebylo by fél, kdybych nic nedělala! Chci být silná vlčice!" prohlásila s jiskřičkami v očích. Vzhledem k její tělesné stavbě to však bylo lehce nereálné přání. Už teď bylo poznat, že silou rozhodně nedisponuje a ani v budoucnu nebude. No, bylo ale dobré mít nějaké sny a cíle...
Pozornost od smutných myšlenek odvrátilo její hladové bříško. Okolím se neslo hlasité zakručení, měla už opravdu velký hlad! Trochu zahanbeně se přikrčila a mávla ocáskem, jako by se snažila ten trapný moment zahnat. Hnědého vlka se zeptala, co jim to ulovil za zvířata. "Lasice," zopakovala nahlas, aby si to dobře zapamatovala a příště už se nemusela ptát. Pak se do úlovku vesele pustila. Ani ji nenapadlo myslet na Theriona, jako brášku. Tak velký měla hlad. Když mu ale Saturn nabídl část svého přídělu, taky se zarazila a zvažovala, zda by se neměla rozdělit. Therion byl přeci velký, když mu Saturn dá půlku, nebude mu to stačit. "Jestli chceš... můžeš si vzít i kousek té mojí. Je to tvůj úlovek," váhavě se nabídla, i když doufala, že vlk odmítne. Zrovna neměla moc velkou náladu se dělit, proto se jí ulevilo, když Therion řekl, že už jedl. Vesele se zase vrátila ke svému jídlu.
Jakmile z lasice nezbylo skoro nic a Bianca vypadala jako větší kulička než normálně, spokojeně si sedla. Po takovém jídle neměla moc náladu hýbat se nebo dovádět. "Ploč jsme vlastně neměli lyby, Thelione?" zeptala se zvědavě na otázku, kterou si s bráškou pokládali, když vlk odešel. Vážně se na ně těšila, když všichni okolo říkali, jak jsou dobré.

S úlevou se k velkému vlkovi tiskla a zaháněla svoje slzy. Když odešel a nevracel se, měla veliký strach, že je tady nechá napospas jejich osudu, protože jsou pro smečku přítěž. Ani netušila jak ji to vlastně napadlo, když Therion jim předtím vysvětloval, že jim jde pouze něco ulovit. Nejspíš na ni dolehla ta samota a ona opět začala přehánět. A dokonce svými slovy vyděsila i Saturna, což nechtěla. "Jsem láda, že jsi nás tu nechtěl nenechat," svěřila se a tváří se Therionovi otřela o hruď.
Po velkém skupinovém obětí se hnědý vlk odtáhl, ale Bianca u něj stále byla přilepená. Co kdyby chtěl znovu někam odejít a nechat nás tady čekat? Ne, musíme chodit všude s ním, abychom se neztratili. Nechtěla už nikdy zůstat sama a bezradná. Saturn se zeptal, jestli jsou pro smečku přítěží, jak si myslela a jí se stáhlo srdíčko. Co když řekne, že ano? Že jsou na nás milí jen z nutnosti? Nechtějí nás tam? Její obavy zůstaly naštěstí pouze obavami a ne realitou. Therion na své poměry Saturnovu otázku rázně vyvrátil a řekl, že pro smečku jsou to nejlepší. Bianca se vesele usmála a zavrtěla ocáskem. "Já jsem taky láda, že jsem vás potkala. Staláte se o nás moc hezky. Jako maminka a tatínek doma," dodala a trochu sklopila ouška. Co asi rodiče teď dělají? Také se mají tak dobře jako my tady? Nebo jsou moc smutní z toho, že jsme se jim ztratili? Doufám, že jsou taky veselí. Rozhodně si nepřála, aby byla její rodina smutná, když ona se tu tak bavila a měla dobře. Měla by ze své radosti potom špatné svědomí.
Když se všechno konečně vyřešilo, Bianca začala věnovat svou pozornost jídlu, které Therion ulovil. "Co je to za zvíže?" zeptala se a zkoumavě si úlovek prohlížela. Byla si jistá, že už ho někdy viděla, ale název si nepamatovala. "Muselo být těžké ulovit hned dva, ne?" s obdivem v očích se na hnědého vlka podívala. Také bych jednou chtěla umět lovit jako Therion! Nikdy už bych se nemusela bát hladu, celá zazářila, při té představě. Netušila ještě, že lov je z části i o štěstí a když žádné zvíře nenajde, stejně bude hladovět. Na to ale časem přijde sama.

Když Therion zmizel, Bianca začala být z té tiché samoty nervózní. "Vážně zapomněl? Já jsem se těšila že ochutnám něco nového." Snažila se nepříjemný pocit zahnat nějakou konverzací. "Lyby nemají lády špinavou vodu, to máš asi plavdu," přikývla a pohlédla na tmavé jezero. Ve tmě nebylo skoro vidět. "Nebo by se mu možná špatně lovily ve vodě, když je taková tma," poznamenala. Jakmile se mezi nimi rozhostilo ticho, vlezlý pocit strachu se zase vrátil. Bianca seděla co nejblíž k Saturnovi a při každém šustnutí a jiném zvuku sebou trhla. Oči měla rozevřené dokořán a bedlivě sledovala, zda se k nim nic neblíží. Ve tmě ale neviděla příliš do dálky, takže byla vlastně mnohem víc vyděšená, že neví, co se tam nachází. Navrhla, aby se vrátili nebo šli Theriona hledat, ale i její bráška tenhle nápad odmítal. "A co když... co když se vlátí až za dlouho? J- já se tady bojím," zakňučela a měla na krajíčku. Neodvažovala se ani přemýšlet nad tím, kdyby se hnědý vlk nevrátil vůbec. "Satulne, co když se nás... chtěli zbavit? Tžeba jsme jen zbytečná přítěž, mají s námi jenom stalosti!" Napadlo ji najednou a slzy už se hnaly ven. Hrozně se téhle myšlenky děsila - že by ji už v močálech nechtěli, protože je tam jen jako přítěž navíc.
Spadl jí obrovský kámen ze srdce, když se Therion opět vynořil ze tmy. V tlamě držel i nějaký úlovek, ale momentálně byla Bianca šťastná čistě z toho, že vlka vidí. Vrátil se! Nenechal nás tady! "Thelione!" vyhrkla uplakaně a k vlkovi se rozeběhla. "Měla jsem stlach. Bála jsem se... že- že nás tady necháš," zakňučela. Ulevilo se jí, když jim hnědý vlk řekl, že je má rád. "Taky tě máme ládi." Konečně se trochu uklidnila a její strach s Therionovým příchodem zase klidně odezněl. Také se k němu opětovně přitiskla a i když se odtáhl, příliš daleko se nevzdalovala. Už poznala, jak může být okolní tma děsivá.

Therion se jim snažil jednoduše vysvětlit jak to vlastně s Měsícem je, ale Bianca to stále moc nechápala. Jak jako odráží světlo? Jakto že říká, že nesvítí, když přeci svítí? Nelezlo jí do hlavy. Je tedy vážně celý z vody? Pohlédla vzhůru do temných mračen a Měsíc se zrovna jako na potvoru nechtěl ukázat, aby jí snad neposkytl nějakou nápovědu. Bianca se zamračila, ale jediným vysvětlením pro ni stále zůstávalo, že Měsíc je vlastně jedno velké kulaté jezero. "Kdyby byl Měsíc vodový, jak je možné, že je na nebi?" zeptala se náhle. Nic jí nedávalo smysl. "Za co se stále omlouváš, Thelione? Nic jsi nám neplovedl," nechápavě naklonila tvář na stranu a usmála se na velkého vlka. Vůbec se jí omlouvat nemusel, ani nevěděla za co.
Raději, než aby zatěžovala svou malou hlavičku přemýšlením, začala volat na svého brášku, aby se vrátil z vody. Měla o něj docela strach, když jí došlo, jak daleko od břehu vlastně stojí. Jezero ani nebylo moc hluboké, ale i tak. Naštěstí zasáhl i Therion, který ho z té vody vylovil a odnesl na souš. Bianca k němu hnedka přiskočila a kontrolovala, jestli je v pořádku, i když se mu vlastně nic nestalo. "To nic neznamená!" prohlásila, když se snažil bránit tím, že stál na dně. "Než jsem se dostala do močálů tak jsem taky spadla do jezílka a dno mě nechtělo pustit ven!" Zmlkla, když si všimla, že bráška má na krajíčku a vypadá to, že bude brečet. Nechtěla ho víc vyděsit svým zážitkem s bahnem takže raději přestala vyprávět.
Zdálo se, že hnědý vlk je tu chce nechat samotné. Bianca se zarazila a sledovala jak odchází. Také ji zajímalo, proč najednou nechtěl lovit ryby, když jim to slíbil, ale Therionovy odpovědi se nedočkala. "Ale já se těšila na lyby..." smutně nafoukla tvářičky, ale ve skrytu duše byla ráda, že jim jde Therion sehnat něco k jídlu. Vážně už měla docela hlad. Až když čekali delší dobu si uvědomila, že jsou tu vlastně úplně sami. Okolo nebylo ani živáčka a rozléhalo se nepříjemné ticho. "Máš... máš plavdu. Je to děsivé," polkla a víc se přitiskla k Saturnovi. Vůbec se jí nelíbilo být takhle sama ve tmě. "Neměli... bychom jít za Thelionem? Nebo zpátky do smečky?" zeptala se, i když se jí ten nápad moc nelíbil. Co by hnědý vlk dělal, kdyby je tady nenašel? Určitě by se o ně bál, nemohli mu takhle způsobovat starosti. Musíš být statečná. Se Saturnem to zvládnete. Není to poprvé, co jste mimo močály, říkala si neustále, ale zdálo se, že je to opravdu poprvé, co jsou takhle sami venku. Pokud tedy nepočítala dobu, kdy byli oba ztracení a toulali se. "Satulne, bojíš se?" zašeptala otázku směrem k bráškovi.

Jakmile bráškovi zmínila dobrou výslovnost R, jako na potvoru se mu to zrovna nedařilo, ač se snažil sebevíc. Nejspíš to bylo prostě přirozené, a když se na to moc soustředil, moc mu to nešlo. Neubránila se ale lehkému oddechnutí, že zase tolik nezaostává, když jí to nejde. "Pžed chvilkou ti to vážně šlo! Asi na to nesmíš tolik myslet a půjde to samo," poradila mu nakonec, co si myslela. "Ulčitě jsi na doblé cestě. Mě to ještě nejde vůbec," snažila se ho povzbudit, když si všimla jak je z toho smutný. To se jí nelíbilo.
Hledání pokladu rybího prince sice znělo pro Biancu jako super nápad, každopádně jí po chvíli došlo, že v téhle tmě určitě nic nenajde. Leda by měla opravdu velké štěstí, což momentálně nebyl její případ. Bohužel nenašla nic, co by upoutalo její pozornost natolik, aby tomu mohla říkat poklad. Zeptala se Theriona, ale jeho odpověď jí přišla zvláštní, stejně jako Saturnovi. "Je Měsíc z vody? Jenom voda odláží věci ne?" Trochu moc namohla svou malou hlavinku a napadaly jí samé blbosti. Jednoduše si něco usmyslela a podle toho pak také vedla zbytek svých myšlenek. Ani ji nenapadlo dumat nad tím, proč by Měsíc z vody být nemohl. A tak došla k závěru, že Měsíc bude vodní hladina.
Z myšlenek ji vytrhl až Saturnus, který se náhle rozeběhl do jezera. Bianca na něj jen vyděšeně koukala. "Co to děláš? Neumíš plavat, můžeš se utopit!" To už tady jednou bylo. V močálech. A jaký strach tehdy měli o své kamarády tam dole. Voda je nebezpečná! Ne, že by se Bianca vyloženě bála, ale jen tak by bez přemýšlení do jezera nejspíš nezamířila. "Satulne vlať se!" zařičela ještě na svého brášku a taky kousek do vody popoběhla. Nevzdalovala se však příliš od břehu, ani bříško neměla namočené. Její bráška byl určitě důležitější, než nějaké ztracené Slunce. "V jezeře ulčitě nebude. A i kdyby jo, tak není nic špatného na životě ve tmě. Vždyť pžeci vidíme docela dobře ne?" zapřemýšlela nahlas. Ani by jí to tolik nevadilo, bylo to jen o zvyku. Všechno si klidně mohlo zmizet, ale její rodina ne. Samozřejmě neměla ani tušení, že kdyby Sluníčko opravdu zmizelo, nejspíš by na světě nebyla dlouho...