Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Povídání o magiích bylo pro malou Biancu víc než zajímavé. Samozřejmě, její hlavní zájem byl, jaká barva očí by se jí hodila ke kožíšku. Musí přeci vypadat stejně pěkně jako teď, až vyroste. Launee jí vysvětlila, že magie vlkům vybírá Život, kterého už malá vlčice jednou potkala. Páni, je opravdu kouzelný. Nejenom barví kožíšky, ale i oči! pomyslela si obdivně a už si sebe představovala ve změti nejrůznějších barviček, kterými jí Život mohl obdarovat. Samozřejmě nic se nesmí přehánět, nechtěla vypadat jako duha. Launee i Saturnus se shodli, že by se k ní hodila modrá barva, s čímž Bianca souhlasila. Teď už nechtěla jinou než modrou, protože to přeci řekl bráška a Lau. Museli mít pravdu. "Tak jo, budu si pžát modlou," zazubila se a doufala, že se její přání splní. "A co ty Satulne? Jakou balvičku bys chtěl?" zeptala se brášky, protože ji zajímalo, jaká se líbí jemu. "Víš co by bylo supel? Kdybychom měli oba stejnou! Pak by bylo vážně poznat že jsme soulozenci!" navrhla vesele.
Lehce se zalekla, že by magie mohly být zlé. Její náhlé nadšení z kouzel vystřídala špetka strachu, ale hnědá vlčice jí začala vysvětlovat, že to záleží na vlcích. Je na každém, jak se magie rozhodne používat a ony samy o sobě nejsou určeny k ničení. Naopak s nimi mohou i pomáhat. "Tak to je dobže, já už jsem se bála že jsou škodlivé. A když dostanu svoji magii, ulčitě s ní budu taky pomáhat jako vy," ujistila všechny okolo, že s kouzly má dobré plány a rozhodně nebude nikomu bezdůvodně ubližovat. Co kdyby to Život náhodou slyšel a myslel si opak? Co kdyby jí magii nechtěl dát? To by byla opravdu zklamaná.
Když se Lau pustila do kouzlení, Bianca užasle hleděla na vodní zvířátka. "Jele-" vyjekla na první ukázku, ale její bráška ji přehlušil jiným slovem. "Kamzlík? To není jelen?" podivila se. Zvíře vypadalo opravdu podobně jako to, co jim doma nosili lovci k jídlu. To byl jelen. Jakto, že tohle jelen není? Následně bráška vykřikl, že další zvíře je jedle, což Biancu rozesmálo. Nevěděla sice, že je to název pro strom, ale přišlo jí to vtipné. "Lyby! Jsou to lyby, Launee?" hádala další zvíře a doufala, že se neplete. Ryby nikdy moc neviděla, ale rodiče jí říkali, že bydlí ve vodě. Další zvířátka už bohužel nepoznala, z čehož byla trochu skleslá. "Co to bylo za zvížátka?" Zvědavost jí nedala, musela se zeptat. Hlavně to poslední zvíře ji zajímalo. Vypadalo trochu podobně jako vlk, ale zároveň bylo úplně jiné.
Pak se řeč stočila znovu na okřídleného vlka. Bianca z toho byla poměrně paf, protože si to vůbec nedokázala představit. Očividně ani její bráška to nedovedl, proto se ptal jestli bydlí daleko. "Jo, mohli bychom ho jít navštívit? Chtěla bych to vidět," zakývala horlivě hlavou a štěněčíma očkama pohlédla na Launee. Doufala, že jim to vlčice povolí.

<< Středozemní pláň

Bianca poslušně následovala Launee zpět do močálů. Saturn šel s Therionem a vypadalo to, že vedou nějakou vážnou konverzaci, protože oba mluvili potichu. Bianca byla sice zvědavá, o čem se asi tak baví, ale nakonec se rozhodla povídat s Launee. Dozvěděla se, že to nové cizí slovíčko znamená osobu. "Osoba? Takže... já jsem taky indi-viduum? I ty a Thelion a bláška? Hehe," zazubila se. To slovo jí přišlo poměrně vtipné, mělo takovou veselou melodii, když ho vyslovila správně.
Pak se řeč obrátila na kouzlení, což ji samozřejmě zajímalo mnohem víc. Maminka jim vždycky o kouzlech vyprávěla, ale Bianca si myslela, že nejsou opravdová, dokud se tady s nimi nesetkala. Takže maminka měla pravdu. Lau se potom o magiích rozpovídala natolik, že to Bianca pomalu nestíhala pobírat. Tolik nových informací. Na světě bylo tolik věcí, o kterých ještě nevěděla. V tu chvíli měla strašnou chuť dozvědět se víc. Teď když ji Launee poučila, opravdu jí došlo, že potkala pár vlků s barevnýma očima, jen tomu nepřikládala velkou pozornost. Představa, že jednou taky možná bude mít barevná kukadla, ji rozveselila. "Balevný oči jsou moc pěkný, taky bych chtěla balevný. Jaká myslíš, že by se ke mně hodila?" zeptala se hnědé vlčice. Bylo by super, kdyby jí oči ladily ke kožíšku nebo tak něco. "Mohla... mohla bys mi ukázat jak kouzlíš?" zeptala se pak nesměle. Povídání o magiích ji tak nadchlo, že to chtěla znovu vidět na vlastní oči. Zatím viděla čarovat jen Života a motýlka. Jak to asi vypadá, když magii používají vlci? Je to jiné? pomyslela si.
Vypadalo to, že magie mohou být ale i škodlivé. Například si Bianca nedokázala představit, že by mohla někomu vidět vzpomínky nebo měnit emoce. "Nejsou teda magie špatné?" zeptala se zmateně. Na jednu stranu se jí strašně líbily, ale zároveň ji děsily. Co kdyby mě takhle někdo ovládal? Jak bych se mu mohla bránit? ošila se. Nebyla to hezká představa, být v moci někoho jiného. Navíc si vlci půjčovali ty magie od Smrti. Už jen to jméno ji děsilo. Nevěstilo to nic dobrého.

Oba sourozenci nejdříve nadšeně přiběhli k Launee a Therionovi, než si uvědomili, že je nejspíš čeká trest. Však se také bez dovolení a bez dozoru vytratili z močálů, což bylo pro malá vlčata poměrně nebezpečné. Jejich radost rychle přešla v provinilost, jak se oba snažili vysvětlit dvěma vlkům, proč se zatoulali a co dělali. Když už Bianca očekávala kázání, Therion se na ně široce usmál. Překvapeně zamrkala. Nezlobí se? lehce si oddechla. Také byla nanejvýš ráda, že je tady potkali. Co kdyby náhodou přeci jen zamířili jinam a ztratili se znovu? S Launee a Therionem se nemusíme bát, že se zase zatouláme. Odvedou nás v pořádku zpátky do močálů. Souhlasně pokývala na Saturnova slova, že je taky ráda vidí.
Therion se na ně sice nezlobil, ale Launee měla co říct k jejich malému výletu. Tentokrát se Bianca nijak neozývala a nechala Launee, ať brášku poučí. Sice byla ráda středem pozornosti, ale momentálně o žádnou nestála, naopak se snažila být co nejvíc neviditelná. "Co je indi-vi...dum?" zeptala se zmateně. Nikdy takové slovo neslyšela, ani jí nešlo přes jazyk. Je to jméno? Jak se někdo může takhle jmenovat? Další slova Launee ji ale překvapila a i trochu postrašila, což byl nejspíš jejich účel. "Ale to vlci nolmálně neumí ne? Jak takovou schopnost získali?" Na druhou stranu překvapení a strach rychle vystřídala zvědavost. Nikdy neslyšela o tom, že by vlci mohli číst ostatním v hlavě, aniž by jim to Bianca sama řekla. "Jsou to kouzla? Vlci můžou taky kouzlit?" zeptala se znovu hnědé vlčice. Jediný vlk, který uměl kouzlit a ona to viděla byl Život. Ale to je duch. Co když musí vlk nejdřív umřít aby mohl čarovat? tahle představa se jí úplně nezamlouvala. Na malou chvilku si taky přála umět kouzlit, přeci jen by to určitě bylo super. Ale kdyby kvůli tomu musela nejdřív umřít a stát se duchem, raději by odmítla.

>> Mahar

// Děkuji za akci, poprosím o safíry :)

<< Náhorní plošina

V chumlu motýlků se Bianca se Saturnem přenesli daleko od ostatních vlčat. Byl to jiný pocit, než který vlčice zažila při teleportaci se Životem. Zdálo se jí, že tohle kouzlo bylo takové klidnější a jemnější, ale možná za to mohli pouze pestrobarevní motýlci, kteří odvedli její pozornost. Ani nemusela čekat dlouho a šum jejich křídel utichl, jak se hmyz zase rozprchl. To už oba sourozenci stáli na pláni nedaleko močálů. Bianca to tady moc nepoznávala, jelikož posledně tudy běželi po tmě a ještě nedávali pozor na cestu. To ale nevadilo, jelikož v čumáčku konečně ucítila vzdálený pach močálů, který si naštěstí stačila zapamatovat. Pach byl ale tak slabý, že stejně moc netušila jakým směrem se dát.
Situaci naštěstí zachránili dva velcí hnědí vlci. "Launee, Thelione, tady jsme!" zavolala na ně nadšeně Bianca. Všimli si, že v močálech nejsme. Mají nás taky rádi a starají se o nás! Byla nadšená, že vlkům nebyli lhostejní. Dokonce to na chvíli překonalo i její provinilost z toho, že utekla. I Saturn si po chvilce uvědomil, že provedl něco špatného. Bianca se k nim schlíple přišourala, připravená kdykoliv vypustit slzy, kdyby se na ně Launee s Therionem zlobili. Nehcala mluvení zatím na bráškovi a potěšilo ji, když vzal vinu na sebe, ale cítila se špatně. Kdyby to nebyl její bratr ale cizí vlk nebo kamarád, nejspíš by ho nechala, ať se klidně obětuje. Rodina je ale rodina a Saturnus byl navíc momentálně její jediná rodina. "To není plavda. Můžeme za to oba, Satulne. Já... jsem tě taky měla hlídat, něčeho si všimnout dšív," hlesla a nenápadně střelila očkem po dvou dospělácích, jestli se na ni budou zlobit. Potom se k nim přikradla a s roztomilým výrazem se Launee otřela o přední nohy. "Launee, Thelione, nezlobte se. Nic se nám nestalo, naopak jsme si našli nové kamaládky! A společně jsme hledali poklad plo kouzelného motýlka, byla to slanda," podvědomě se snažila nadlehčit a odvést téma trochu jinam. Nechtěla, aby se na ně vlci zlobili, a vůbec. Když budou přemýšlet o něčem jiném, určitě na jejich neposlušnost zapomenou.

<< Louka vlčích máků

Biancu potěšilo, když Sheya řekla, že se s nimi chce ještě vídat. Bylo super, jak rychle se vlastně skamarádila se všemi vlčicemi tady. I když se zas tolik neznaly, měly za sebou jedno společné dobrodružství. A Bianca by se s nimi určitě ještě ráda viděla. "To by bylo fajn. Ve skupince je větší žábava!" odpověděla béžové. Alespoň se nebudu nudit sama, pomyslela si vesele. Měla sice brášku, ale sourozenci jsou sourozenci. Není to stejné jako s přáteli. To ovšem neznamenalo, že teď se k němu obrátí zády, to určitě ne. Byla by ráda, kdyby si mohli hrát všichni společně.
Po chvíli se dostali zpět na tu pláň, kde se setkali. Tentokrát byl den, takže Bianca mohla dobře vidět i do dálky, takže poklad bude jednodušší najít. "Hm. Namáhali jsme se docela zbytečně. Stačilo se lozhlédnout kolem hnedka na začátku," zkonstatovala. Naštěstí jí ale hledání docela bavilo, takže nebyl důvod proč se zlobit, že si přidělali práci. Když dorazili na místo prvního setkání, před nimi se nacházela lehce rozrytá hlína. Jak jsme si toho mohli nevšimnout? divila se Bianca. Tohle místo bylo na nudné planině jako pěst na oko, každého by napadlo, že tu něco nehraje. "Máme štěstí, že si pokladu nikdo nevšiml, když jsme byli plyč." To by bylo, aby se vrátili a nějaký zloděj mezitím poklad odnesl.
Po chvíli hrabání na ně poklad konečně vykoukl. "Páni, toho je hodně," vyjekla překvapeně Bianca. Jak to motýlek všechno unese? poměřila si malý hmyz s horou pokladu, ale pak jí došlo, že motýl vlastně uměl kouzlit. Určitě si poradí. To už jí ale přidělil pár blyštivých kamínků za pomoc při hledání. Biance se rozzářila očka, kamínky byly opravdu krásné. "Děkuju!" zazubila se vesele. Motýlek byl opravdu štědrý, nejspíš žádné z vlčat nečekalo, že za pomoc něco dostane.
Když Saturn zmínil Launee a Theriona, Bianca si najednou vzpomněla, že tu vlastně nemají co dělat. Provinile sklopila ouška a ocásek. Nechala se tak unést dobrodružstvím, že na vlky v močálech úplně zapomněla. "Třeba... třeba si ani nevšimli, že jsme pyč...?" navrhla potichu. Opravdu nerada by jim způsobovala problémy. Bylo by lepší, kdyby jejich zmizení ani nezaregistrovali. Na druhou stranu... by ji mrzelo, kdyby si nikdo nevšiml, že chybí. Taková už byla. Její chování bylo lehce sobecké a sebestřední. Rychle přiskočila k bráškovi, aby ji motýlek náhodou neposlal jinam a už se ocitla v obklopení spoustou malých motýlů. "Ahoj! Někdy pšijďte na návštěvu do močálů!" křikla ještě na své nové kamarádky, než zmizela.

>> Středozemka

Zabírám brášku

Sheya jí vysvětlila, proč je tak světaznalá. Očividně s nějakou kamarádkou chodila na dobrodružné výpravy. Přesto, že Bianca na nic takového nikdy nebyla, v tuhle chvíli malé vlčici trochu záviděla. Také by chtěla poznat spoustu nových míst. I když by se to tedy mohlo obejít bez nějakého přehnaného dobrodružství a nebezpečí. Také se dozvěděla, že se to tu jmenuje Gallirea. Zvláštní jméno, nikdy jsem o tomhle kraji neslyšela, zamyslela se. Rodiče jí povídali, kde bydlí, takže si pamatovala název svého domova, a i okolních území. O Galliree ale nikdy neslyšela. Zatoulali jsme se tak daleko? Očkem se podívala na Saturna. Vypadalo to, že měla opravdu velké štěstí a s bráškou se ještě našla, v tak velkém světě. „Jaké kytičky má Život lád?“ zeptala se Sheyi. Přeci jen jim ten vlk pomohl zachránit močály, přinést mu kytičky jako poděkování bylo to nejmenší, co mohla udělat.
To už se ale dostali na louku plnou červených květin. Biance se moc líbily. Co se jí ale moc nezamlouvalo byla říkanka, kterou po ní vyžadovaly. Jelikož nikdy nic takového ještě nevymýšlela, moc se jí do toho nechtělo. Nakonec to ale dopadlo dobře. Byla sice horší než její bráška, ale rýmovala se. Na tom jediném záleželo, takže úkol splnila. Po ní se do básnění pustily i ostatní vlčice, které se zdráhaly ještě více než ona. Očividně se jim ten úkol také nezamlouval. Nakonec ze sebe tedy něco vysoukaly, Lilac květinám dokonce vyhrožovala, což Biance přišlo poměrně vtipné. Nad její básničkou se zahihňala, však to byly kouzelné květiny. Mohli být rádi, že po nich chtěli jen básničku a ne něco jiného.
Kytičky po nich chtěly básničky nejspíš proto, že měly rády melodii. S každým jejich slovem se houpaly do rytmu a nakonec se samy rozezpívaly. Saturn byl očividně překvapený, Bianca také, ale jen na chvilku. „Když můžou kytičky mluvit, ploč by nemohly zpívat?“ zkonstatovala nakonec. Písnička byla pěkná a zvonivá, co vlčata ale zajímalo nejvíc byly její slova. „Musíme se vlátit!“ zvolala Bianca ve stejnou chvíli, co její bráška řekl, že na to přišli. Páni, my vážně najdeme poklad, pomyslela si vzrušeně a na výzvu motýlka se rozeběhla za Saturnem. Nikdy neměla ráda dobrodružství, protože si myslela, že jsou nebezpečná a náročná. Teď ale zjišťovala, že jim začíná přicházet na chuť, jelikož hledání pokladu byla docela sranda.

>> Náhorní plošina

Zabírám ^^

<< Zrádcův remízek (přes Náhorní plošinu)

Bianca byla velmi nadšená, když jí skupina vlčat následovala. Sheya dokonce potvrdila, že tím směrem se nějaká louka nachází. "Jakto, že znáš tolik míst?" podivila se šedá. Sheya nevypadala o moc starší, ale věděla a znala toho určitě víc než všichni tady. Teda alespoň tak to vypadalo. Taky bych toho chtěla tolik znát, povzdechla si Bianca. Na téhle výpravě si připadala víc ztracená a k ničemu, když neznala okolní území. Kdyby to tu už předtím navštívila, určitě by mohla motýlkovi pomoct víc a rychleji. Alespoň její bráška byl podobně ztracený, jako ona.
Zanedlouho opravdu doběhli na louku plnou rudých květin. Bylo to překrásné území, ale také lehce znepokojivé, nejspíš právě kvůli té červené barvě. Celkově se ale Biance květiny líbily, a také hezky voněly. K jejímu překvapení se motýlek začal květin ptát na nápovědu. Nejdřív jí to přišlo směšné, ale kytky mu překvapivě odpověděly. A moc ochotně také nezněly. Páni, i květiny tu umí mluvit? Nebo je to kvůli motýlkovi? pomyslela si Bianca. Motýlek byl přeci jen kouzelný, třeba se uměl s kytkami dorozumívat jen on. Jejich požadavek byla básnička. Saturnus se ujal slova a hned jednu vymyslel. Bianca už tak horlivá nebyla, jelikož nevěděla, co přesně říct. Vymýšlení básniček nejspíš nebylo nic pro ni, ale i tak si myslela, že je to docela zábava. O čem by taková básnička měla být?
"Svůj poklad ztlacený,
hledá motýl kouzelný.
Vlčata se nabídla,
aby poklad... uhh... zahlídla?"
Dodala nakonec nejistě. Začátek básničky vypadal slibně, ale ke konci už nevěděla, co říkat, takže to nedávalo moc smysl. I taky byla ale poměrně spokojená se svým výkonem. Přeci jen byla stále vlče a tohle bylo poprvé, co měla nějakou básničku skládat. Na druhou stranu škodolibě doufala, že ani ostatní vlčice nezazáří tolik jako její bráška. Jinak by byla jediná, které to tolik nešlo. A to by ji určitě rozesmutnilo.

// Básničky néé ^^'

Bylo vtipné, jak po Biance začaly pšikat i další vlčice, když na ně dolehl motýlkův prášek. Takhle se alespoň nemusela cítit zahanbeně a naopak v té situaci nalezla zábavu. Zároveň s nově nabitou energií vesele následovala skupinku do lesíku.
Zde před nimi stálo rozhodnutí. Bylo tu hned několik různých míst, kde by se další nápověda mohla nacházet. Nakonec to rozhodl Saturnus, který se dal do odvalování spadlého kmene. Pod ním byla totiž sloupaná kůra, na které mohli nápovědu najít. Však i minule byla na kůře, takže to bylo logické. Na jeho výzvu mu šla Bianca pomoct a rovnou zavolala i zbytek skupiny. Naštěstí nikdo neměl problém s tím jim pomoct, takže za malou chvilku se jim povedlo strom odvalit. Bianca v tu chvíli pohotově uskočila, aby nedopadla jako její bráška a hnědá vlčice, kteří byli zasypáni brouky. Eww, fuj, pomyslela si a lehce se otřásla. Byla ráda, že jí do kožíšku nenapadali. Vlastně s nimi neměla žádný problém, dokud k ní nebyli moc blízko. Kouzalný motýlek se samozřejmě nepočítal. Byl o něco větší a navíc uměl mluvit, takže to nebyl jen tak obyčejný hmyzák a Bianca s ním problém určitě neměla.
Stočila svou pozornost ke kůře, kterou úspěšně vyprostili. Vypadalo to, že broučci na ní vyhlodali cestičky, které teď utvářely slova. Bianca samozřejmě nevěděla, kam by měli teď jít, jelikož to tu neznala. I Saturnus nic neříkal, vypadalo to, že je nějak zklamaný. Bianca do něj povzbudivě šťouchla. "Já si myslím, že máme jít hledat místo s čelvenými kytičkami. A někde blízko smečky? Ale to nevím, neznám to tady." Ohlédla se okolo. Momentálně byli v lese, ale spíš si myslela, že červené květiny tu nenajde. "Nejspíš bychom měli jít plyč z lesa a hledat louku," dodala nejistě naznačila směr, který si myslela, že je vyvede z lesa ven. Když budou na rozlehlé pláni, určitě uvidí lépe a dál. Tak budou mít větší šance zpozorovat červené květy.

>> Louka vlčích máků (přes Náhorní plošinu) ?

<< Mušličková pláž

Hned, jakmile domluvila, i Sheya už se přidala se svým návrhem. Její slova upřímně nahnala Biance trochu strach. Jít ke Smrti? Proč bych to dělala, ještě nechci umřít. Očividně si nedokázala představit, proč by za takovou bytostí někdo dobrovolně chodil, když ještě nebyl jejich čas. Ještě víc ji znepokojovalo, že Sheya očividně věděla, kde Smrt bydlí a neprojevovala moc známek strachu nebo obav. Myslíme tu stejnou Smrt? Ani Saturnovi ani motýlkovi se její nápad taky moc nelíbil. Motýl je dokonce varoval, aby se se Smrtí moc nepaktovali, takže to asi musela být nebezpečná bytost, jak si Bianca myslela.
V další chvíli ale hodila své myšlenky za hlavu, protože Lilac se rozhodla jít přímo za nosem. Bianca byla trošku nejistá, nerada by skončila někde v nebezpečí jen proto, že neuváženě zvolila cestu. Zdálo se ale že ostatní vlčata nad tím tolik nepřemýšlí, takže nezbývalo nic jiného, než je následovat. Naštěstí jim motýlek sdělil, že cítí poklad blízko, takže by měli mířit správným směrem. Jak následovala skupinku vlčat, všimla si, že na ně motýlek sype jakýsi růžový prášek. Bianca se na něj jen zvědavě podívala, ale nijak to nekomentovala. Věřila, že jim neublíží, když mu tady pomáhali. To by přeci sabotoval sám sebe. "Hep-šíík!" nedalo jí to, a nakonec si z toho prášku pšikla, jelikož jí pošimral na čumáčku. "Hehe," zasmála se trošku zahanbeně a doufala, že její nezdvořilé manýry nebude nikdo komentovat. Přeci se před vlky chtěla prezentovat jako krásná vlčí dáma a né nějaké usmrkané děcko. Aniž by to věděla, motýlkův prášek jí dodal energii a její nálada se zvedla. Teď se opravdu těšila, co přijde dál.
Zastavili v malém lesíku, ale zdálo se, že nikdo neví, co dál. Akce se tentokrát ujal Saturnus, který hledal další nápovědu na zkroucené kůře spadlého kmene. "To je dobrý nápad," zkonstatovala Bianca. Předchozí nápověda byla také na kůře, takže tahle možnost určitě stála za prozkoumání. Na výzvu brášky se mu vydala na pomoc. Vlastně ani nemusel nic říkat, jakmile viděla, že sám ten kmen neodvalí, už se k němu hrnula, aby přidala packu k dílu. "Uff, je to vážně těžký," zkřivila tlamu do úšklebku, když na kmen společnými silami tlačili, ale on se pohnul jen o malý kousek. "Pojďte pomoct všichni, jinak to asi neodvalíme!" vyzvala ostatní vlčata, aby se také do spadlého stromu zapřela. Všichni byli malí a jednotlivě stála jejich síla za prd. Kdyby ale pracovali ve skupince, určitě by se jim to podařilo.

Momentálně Bianca nedělal nic jiného, než že litovala svého rozhodnutí se jít napít. V tlamě měla stále tu odpornou chuť a ať prskala jak chtěla, nemohla ji dostat z jazyka. Navíc ji zase napadlo, že voda je nebezpečná a aniž by nad tím víc přemýšlela, začala lehce vyšilovat. Naštěstí ji ale uklidnilo, když jí ostatní ujistili, že voda není nebezpečná, jen odporná. Dokonce i motýl se přidal, takže zanedlouho byla Bianca zase v klidu. Tati se nad její situací očividně poměrně bavila, zatímco Saturnovi způsobila obavy. Ale ne, to jsem zase zpackala, zašklebila se. "Neboj, asi jsem v požádku. Teda nic mě zatím nebolí, jen to chutnalo zle," ujistila Saturna. Nechtěla, aby se kvůli ní bráška zbytečně strachoval, takže následovala jeho radu a poodešla k trsu trávy, kterou následně začala spásat. Cítila se při tom lehce ublíženě. Teď jsem se pěkně ztrapnila. A navíc musím požírat trávu, jak nějaká srnka. Situaci lehce přeháněla, z oka by jí byla bývala ukápla i imaginární slza, kdyby se svou hereckou kariéru pokusila posunout o krok dál. "Už to nikdy nebudu pít. Slibuju," odpřísáhla motýlovi, ale hlavně sobě. K tomu mě nikdo nedonutí.
Mezitím, co se ona zabývala slanou vodou, Sheya na ně zavolala, že něco našla. Všichni se kolem ní seběhli a tak Bianca na nic nečekala a také se k vlčatům připojila. Lilac už byla přední polovinou těla zaražená v díře. Chtěla vytáhnout za ocásek, ale Tati ani Biance se tohle řešení nezamlouvalo. "Za ocásek to bude bolet," připomenula jí nejistě. Kdyby mě někdo kousl do ocásku a ještě za něj tahal tak by mi ho asi utrhl. Oklepala se nad tou představou. Naštěstí Tati a Saturnus začali hrabat okolo díry tak, aby ji zvětšili. Lilac se tedy mohla bez problému dostat ven. Bianca chtěla také pomoct, ale obě vlčata byla z jedné strany a pro ni nebylo místo, kam se vecpat.
Nápověda na kůře byla pro Biancu dost složitá na rozluštění. Žádná území tady kolem neznala, tudíž nemohla vědět, na co je nápověda odkazuje. Na něco ale přeci jen přišla. "Dusot kopyt a plasat asi znamená, že jich bylo hodně. Nějaká velké skupinka. A jestli běželi, tak to muselo být někde, kde není moc stlomů. Jinak by se tam nevešli ne?" sdělila ostatním svou úvahu. "Takže bychom asi do hustého lesa chodit neměli. Spíš někam na louku," dodala ještě, co z toho vyvodila. Tohle byla jediná věc, na kterou mohla díky nápovědě přijít.

>> dodatečný přesun - Zrádcův remízek

<< Náhorní plošina (přes Les ztracených duší)

Bianca vyzvídala u hnědé vlčice, která se představila jako Tati, co je to ten ceán, o kterém mluvila. Odpověď ji docela překvapila, protože si nic takového nedovedla představit. "Páni, tak to zní dost hustě," vydechla s obdivem. Takový ceán musel být vážně velký.
Než měla ale čas a možnost ptát se dál, objevil se velký zlý šedý vlk. Teda, nejdřív tak zle nevypadal, ale nejspíš to měl v hlavě trochu pomotaný. A Bianca se vůbec nechtěla pakovat s nějakým šílencem, co se snažil předstírat, že je její táta. Možná byla dost naivní, ale ne až tak, aby mu uvěřila. Proto následovala Saturna a motýla, kteří už je popoháněli pryč. Zanedlouho se před Biancou otevřel takový výhled, který ještě v životě neviděla. Když si ceán představovala, rozhodně to nebylo jako plocha, kterou nyní spatřila. Před ní se rozprostírala masa vody, tak velká že neviděla na druhý břeh. Ani žádné hory v dálce, prostě nic, jen voda. Na jednu stranu to bylo trochu děsivé, cítila se před ceánem tak maličká. Její zvědavost byla ale větší a momentálně přerušila i ten strach, který z takové vodní plochy měla. Saturnus také vypadal docela vedle, z toho co viděl.
Ze zírání ji vytrhl motýlův hlas. Trošku zahanbeně sklopila ouška, protože na něj v tom všem spěchu a chaosu lehce zapomněla. Jsme tu proto, abychom mu pomohli, připomněla si a pozorně poslouchala, co říká. Vypadalo to, že svou nápovědu ztratil někde tady. "Ale tady je tolik kamenů," zakňourala Bianca, v hlase měla trochu nevole. To tady budu muset přebírat jeden kámen po druhém? Není nějaká jednodušší cesta? Přeci jen se musela vrátit do močálů. Nechtěla strávit věčnost hledáním nějaké kůry. "Jak je tžeba velká, tak kůla?" zeptala se motýla, aby jí trochu poradil. Přeci jen se jí bude lépe hledat, když bude vědět, jak ta jeho nápověda vypadá. Po chvilce si povzdechla a dala se do hledání jako její bráška. Když už jednou slíbili motýlovi pomoct, nemohli z toho jen tak vycouvat.
Když už byla u toho hledání, očkem hodila i po ceánu. Vlastně až teď jí došlo, že měla docela žízeň, po tom všem běhání. Nejdřív se honili za maminkou a pak utíkali před tím zlým vlkem a jí z toho docela vyschlo v krku. Nijak nad věcmi nepřemýšlela a vydala se k vodě, aby se napila. Ani v nejmenším ji nenapadlo, že by snad voda mohla chutnat jinak, než normálně. Všechna voda přeci chutná stejně, no ne? Omyl. To poznala hned, jak spolkla první doušek. "Bléh, bue ble." Celý hřbet a ocásek se jí naježil a Bianca začala prskat. Její neschopnost mračit se způsobila, že na tváři měla opravdu děsivě zkroucený úsměv. "Fuj, co to je?! Tati! Ploč si mi nežekla, že ta voda chutná tak hnusně?" lehce vyčítavě se na hnědou vlčici podívala. Ona toho o ceánu věděla nejvíc, vlastně asi jako jediná. Proč by jim ale tuhle informaci zamlčovala? Biancu najednou napadlo, že ta voda je otrávená. No proč by jinak chutnala tak zle? Co se mnou teď bude? "Co když je to nebezpečný? Co mám dělat?" panicky se ohlédla po svém bráškovi. Byl teď určitě její největší opora, takže k němu přiběhla se slzičkami v očích. "Já se bojím, Satulne!" vyjekla a celá se klepala. Co teď, kdy se to projeví? Co se se mnou stane? strachovala se, zatímco jí myslí projížděly hrůzné představy o otravě. Úplně zapomněla na motýla a jeho nápovědu, protože se teď obávala hlavně o svůj vlastní život.

Vlčata se nejdříve bavila o tom, odkud vlastně jsou. Lilac zmínila Asgaarský les, o kterém Biacnca ještě neslyšela. Vypadalo to ale, že ani Lilac nevěděla nic o močálech. "Že by byla z daleka? Zatoulala se až sem? napadlo ji, ale víc nad tím nepřemýšlela. Přeci jen ani jedno vlče nevypadalo, že je tu ztracené, krom Sheyi. Ale ani ta z toho nebyla tolik vykolejená, takže asi věděla jak se dostat domů do hor. Bianca se tedy raději soustředila na to, jak pomoci motýlovi.
Každé vlče očividně navrhovalo jiné místo, kde by se motýlova nápověda mohla nacházet. Bianca neříkala nic, protože to tady moc neznala, ale ujistila se, že kopec, který bráška myslí, je ten kde závodili. Sheya byla poměrně nejistá, že by měli vyrazit teď. Bylo po dešti a řeky se vylévaly z koryta. To je fakt, aby nás to nespláchlo jako málem močály, pomyslela si ustaraně. "Plavat taky ještě neumím," přiznala se trochu zahanbeně a hlavně ustaraně. Vážně by nerada skončila někde v řece, když neumí plavat. "Co je ceán? A jak se vlastně jmenuješ ty?" otočila se na hnědou vlčici, která se vlastně do teď ještě nepředstavila.
Motýl jim mezitím vysvětlil, že Saturnův návrh nebude správný. Zato hnědá vlčice se nejspíš trefila. Teď mě vážně zajímá, co je ceán. Motýlek zmiňoval hodně vody. Budeme muset plavat? Není to nebezpečné? "Tak jo, pomůžeme ti," ujistila ho nakonec. Z jeho tónu vyplývalo, že je to nejspíš poměrně urgentní a on chce svou nápovědu najít co nejdřív. Bianca se také chtěla vrátit do močálů než si někdo něčeho všimne.
Pro jistotu se rozhodla zírat směrem, který motýl ukazoval. Kdyby totiž otočila hlavu jinam, pak už by nevěděla, kudy přesně má jít. Přímo? Trochu doleva? Trochu doprava? Kdo ví. Z jejího soustředění ji ale bohužel vyrušil velký šedý vlk. Cenil na ně zuby ve velkém ošklivém úsměvu. Bianca o krok ucouvla, jelikož na ni působil nepříjemně. Nechtěla s ním mít nic společného, vlastně chtěla spíš utéct někam hodně daleko. Obzvláště potom, co prohlásil že je její táta. "To teda určitě nejseš," odsekla. Její tatínek byl ten nejskvělejší vlk pod sluncem a tenhle mu určitě nesahal ani po paty. Vypadal vychrtle, děsivě a navíc byl poraněný. Vypadalo to, že ani ostatní vlčata ho nikdy neviděla. Teda až na Saturna. Celý se naježil a začal na vlka vrčet. To už i Bianca byla na pozoru, jestli bráška takhle reagoval, určitě to nevěstilo nic dobrého. Při jeho slovech zbledla. Chce nás sežrat? To tady vlci žerou jiné vlky? Nepotřebovala od Saturna ani popostrčit a už se pakovala pryč. "Radši zdrháme!" zavelela a ohlédla se po zbylých vlčatech. Velmi nerada by je viděla v tlamě toho šílence. Co to má být, dostat se k vlčatům skrz historku že je náš táta? Hrozné. Byla z takového chování znechucená, ale ten vlk ji opravdu děsil, takže se neodvážila svůj názor jakkoli projevovat. Navíc i motýl je popoháněl pryč, takže musela být pravda, že je vlk nebezpečný. Tak jako tak, Bianca tu s ním nechtěla trávit ani o minutu navíc. Následovala svého brášku ve zběsilém úprku pryč.

>> Mušličková pláž (přes les Ztracených duší)