Gallirea - Příspěvky uživatele

91.

Znělo to tak nadějně. Najdeme si nový domov. Přesto se ale Bianca cítila, jako by zrazovala ten starý. I když už pro ni domovem nebyl, výhledy na nové, lepší místo kazil pocit, že už tam rodiče a bratr nebudou. Cítila se, jako by je měla vyměnit, a to se jí nelíbilo. Prudce zatřásla hlavou a raději se snažila myslet na něco jiného.
Přešla k nové taktice, jak se s touhle situací vypořádat. A to, že si neustále vnucovala, že musí být silná, že by rodiče nechtěli, aby smutnila, a že určitě bude líp... ale... Ne všechno šlo podle plánu. Po celou dobu, kdy mluvila, se jí lehce třásl hlas a při zmínce o rodičích horko těžko potlačovala slzy. Zakázala si znovu plakat jen z důvodu, že měla po boku Saturna, který na tom byl očividně mnohem hůř. Když nebyl dost silný on, rozhodla se toho ujmout sama. Tedy, chtěla. Ale tak moc ji bolelo, když se svěřoval, že je mu špatně, a že nemůže přestat být smutný, že se z toho potichu rozbrečela taky. Nevydávala snad žádné zvuky, jen nechala slzy, aby jí stékaly po tvářích a dopadaly na zem. Proč se všechno kazí? Přála by si prostě říct, že odteď bude veselá, a opravdu se potom radovat. Jenže to by akorát předstírala a klamala jak své okolí, tak sebe. Nezmohla se na nic jiného, než se silně přitisknout k Saturnovi a lehce mu olíznout tvář, ve snaze ho utěšit. Nejspíš to ale ani nezaregistroval, protože po chvíli už spal. Bianca ale usnout nemohla, obzvlášť, když se ozvalo povědomé zavytí a Therion spěšně odešel.
Na malou chvilku Bianca opravdu zvažovala, že by odsud utekla, ale když teď osaměla, neměla ani sílu se zvednout, natož utíkat. Saturnus se ubrečel ke spánku a Therion odešel. V úkrytu bylo takové ticho, až se jí zdálo, že je hmotné a snaží se ji utlačit. Vyděšeně se tiskla ke svému sourozenci a tiše brečela. Nemohla ale vydat žádný zvuk, nemohla budit Saturna, když se mu po dlouhé době podařilo usnout. Jsi sama, jsi sama, hučelo jí v hlavě. Sklopila hlavu k zemi a tlapkami si zakryla uši i oči. Nemohla to ticho vystát, nechtěla být se svými myšlenkami.

90.
Gallictober 1 - Lost

Bianca nečekala, že na své otázky dostane nějakou nevyhýbavou odpověď. O to víc ji překvapilo, co hnědý vlk vlastně řekl. Therion... je taky ztracený? Necítí se tu jako doma? Nikdy by netušila, že se Therion cítí stejně jako oni. O to víc byla šokovaná, když se mu oči tak nějak zamlžily. On brečí? Děsilo ji zjištění, že ten, který se o ně doteď staral a pomáhal jim, na tom byl možná hůř než oni sami. Všichni měli místo, kam se mohli vracet, měli vlky, kteří je milovali, ale stejně si připadali ztracení a opuštění. Biance se taky nahrnuly slzy do očí. Všechno bylo tak příšerné a ji z toho píchalo u srdíčka. Nechtěla, aby to takhle dál pokračovalo. Nemohla takhle žít. "Tak... tak půjdeme jinam. Najdeme si vlastní domov, kde... kde bude veselo," popotáhla. Když se ztratila, musela se přeci někde najít. Nemohla přeci bloudit navždycky. "Určitě... takové místo určitě někde je. Jenom jsme ho nehledali pořádně." Už nechtěla být smutná. A nechtěla, aby ani Therion, Saturn nebo Launee byli smutní. Vždyť to bylo tak unavující, pořád se cítit na nic...
Její bráška očividně myslel na to samé, když Therion zmínil hvězdy. Rozhodla se naivně věřit Therionovu tvrzení, že rodiče jsou mezi zářivými světélky a stále na ně dohlíží. Na jednu stranu to bylo uspokojující, vědět, že na ně jejich rodina shlíží ze shora. Na druhou... to bylo tak smutné. Mohli se teď jeden na druhého pouze dívat, ale už nikdy spolu nemůžou promluvit. Ale alespoň je mohla tímhle způsobem vidět každou noc. "Hrozně mi chybí." Když byla stále ještě v domnění, že se pouze ztratila a jednou se s rodiči setká, její touha po domově se dala ještě ustát. Ale teď, když věděla, že už je nikdy neuvidí... Už jen z toho pomyšlení se jí svíralo srdce. "Ale... určitě by nechtěli, abychom byli takhle smutní," povzdechla si trošku. Tatínek se ji vždycky snažil rozveselit, když trucovala. Teď by nebyl rád, kdyby viděl, že si z toho nic moc nevzala. Radovat se bylo nereálné, ale... postupně přijmout pravdu stejně musela. Protože s osudem nic nezmohla. Co se stalo, už nešlo vrátit, a rozhodně ne proto, že by si to ona přála.

89.
<< Mahar

Tíživé ticho se v prostorách úkrytu zdálo snad ještě víc tíživější. Biančiny oči chvíli klouzaly po novém, neznámém okolí, ale pak se zase snesly k zemi. Je to tu ošklivé. Nelíbilo se jí tu. Bylo tady vlhko a k večeru už také zima. Stěny byly pokryty mechem nasáklým vodou a bylo slyšet neustálé bubnování kapek o chladný kámen. Určitě to tu mělo svoje kouzlo, ale to nyní Bianca nebyla schopná spatřit. Jen se ve velké studené místnosti cítila tak sama.
Therion zůstal sedět u jezírka v místnosti, kterou sem přišli, proto se ani Bianca neodvažovala zavítat do jiných otvorů. Beztak si dokázala představit, jak tam bude ze stropu kapat voda a ona bude muset ležet na mokrém mechu. Lehla si proto vedle hnědého vlka, když jim vytvořil místo. Snažila se zavřít oči a spát, ale nešlo to. Ticho prořízlo až Therionovo vyprávění o hvězdách. Bianca se převalila na záda a otvorem ve stropě pohlédla na noční oblohu. Hvězdy byly sice krásné, ale nikdy ji moc nezajímaly. Byly tak daleko, a jediné, co se s nimi dalo dělat bylo pozorovat je. Jsou rodiče tam nahoře? Staly se z nich hvězdy? Někde tohle slyšela, ale netušila, zda to má brát vážně. "Proč jsme tu sami, Therione? Je tu tak smutno, vůbec to není hřejivé. Náš domov byl kdysi hřejivý..." Ale teď už není. už ho nemáme, pomyslela si. Ani nevěděla, proč se hnědého vlka ptá, když jí nemohl nijak odpovědět. Přišel teď s nimi, jak by mohl vědět, proč jsou tu sami? "Mám... Nemyslím si, že sem patřím," dodala tiše. Cítila se, že nepatří nikam. I když tu byli vlci, které měla ráda, necítila se tu teď šťastně. Vlastně moc členů smečky ani nepoznala. Jednou viděla Lylwelin, Sigyho a Skylí. A párkrát Raye. Launee a Therion ji doprovázeli častěji, ale jinak to bylo... všechno? "Jsou tu vůbec další členové?" Močály jsou tak prázdné.

<< Zubří vysočina (přes Bažiny)

Pravdou bylo, že Bianca ani moc nevnímala svoje okolí. Když se Therion zeptal, jestli půjdou na ryby, prostě automaticky přikývla, ale jinak se nad tím moc nezamýšlela. Měla v hlavě vygumováno a realita se zdála tak... vzdálená, cizí. Jako robot pochodovala za dvěma dospěláky a pohled měla sklopený do země. Ani nezaregistrovala, že jí Launee očistila trochu špíny z kožíšku, kterou nabrala při tom svém pokusu o útěk. Ani její slova nevnímala.
Trošku se vzpamatovala, až když dorazili do Močálů a do nosu ji udeřil ten typický pach. Nedalo se říci, že by tohle místo zrovna vonělo, ale ani smrad tu nebyl. Močály. Bianca se rozhlížela po okolí. Tohle místo jí poskytlo přístřeší, když ho nejvíc potřebovala. Ale už jen z principu se jí příčilo nazývat to tu domovem. Všichni tu byli milí a tak, ale... teď když sem přišli, nikde nebylo ani živáčka. Působilo to tu tak chladně. Nepatřím sem doopravdy. Ale ani starý domov už není domovem. Elinské údolí pro Biancu bylo snad ještě horší místo než chladné močály. Kdysi na něj měla jen ty nejlepší vzpomínky, ale teď, po tom zjištění... Zatím se tam nechtěla vracet. A kdo ví, jestli tu odvahu podívat se tam znovu někdy ještě najde. Nepatřím nikam. Jsem... Jsme bez domova, sami, pomyslela si a pohlédla na Saturna. Vypadal možná ještě hůř než ona. Jak těžce to musel nést? Jsem špatná sestřička. Nebyla to sice její chyba, ale taky ji bolelo, když byl její sourozenec smutný. A ona mu nemohla nijak pomoct...
Nakonec neřekla nic. Co kdyby se Saturna snažila utěšit, ale jen by všechno zhoršila? Navíc neměla dost optimisu aby utěšila sebe, natož někoho jiného. Následovala Theriona, dokud se nezastavil před velkou škvírou. Vzpomněla si, že už tady jednou byla, když jí Lylwelin z té díry přitáhla maso. Dovnitř ji ale nepustila. Teď se o nějaké dovolení ani nestarala a schlíple vlezla do tmavé díry.

>> úkryt

<< Elinské údolí

Cesta zpátky byla tak nějak... monotónní. Jen, co Launee zavyla na rozloučenou Elinské smečce, nikdo už se neopovažoval znovu navazovat konverzaci. Všichni šli v tichu, ponoření do vlastních myšlenek, které ve většině případů nebyly moc veselé. Přesto, že počasí jim přálo, mezi vlky vládla ponurá nálada. Bianca sama neměla chuť vůbec na nic. Už ani nevěděla, co si vlastně myslí nebo cítí, připadala si tak zvláštně otupělá. Klasický malý úsměv, který měla vždycky na tváři zmizel a nahradil jej kamenný obličej. Snad jen v očích měla náznaky smutku. Občas po očku zkontrolovala, jak se tváří Saturnus, ale ani ten na tom nebyl nejlépe.
Otupělý výraz i ticho v hlavě přerušil Therionův návrh. Ryby, pomyslela si Bianca. Ještě nikdy je nejedla. Minule jejich lov nevyšel a od té doby si na to ani nevzpomněla. Za jiných okolností by se možná vážně radovala, ale teď jenom mírně přikývla hlavou. "Dobře," dodala neutrálním hlasem, jako by jí to bylo ve skutečnosti jedno. Ale tak to nebylo. Popravdě už měla trochu hlad, ale chuť ji přešla úplně. Na malou chvilku popřemýšlela, co by se stalo kdyby odmítla. A příště znova, a znova. Kdyby už prostě nikdy nejedla. Kdyby už... Poklepala hlavou, aby se těch dotěrných myšlenek zbavila. Nemohla tady Saturna přeci nechat jak to udělal zbytek její rodiny. Ona měla na výběr, nemohla se chovat tak dětinsky a nezodpovědně, když se její bráška tak snažil. Jsi k ničemu. Nejdřív se zlobila na svět, na všechno kolem sebe. Ale věděla, že jediný, na koho může být naštvaná, je právě ona sama. Kdybych mohla být silnější, lepší, perfektní... Všechno by možná bylo jinak.

>> Mahar (přes Bažiny)

Nakonec se rozhodla Saturnovi věřit. A i sobě. Co by to byla za dceru, kdyby si nepamatovala své rodiče? Určitě na ně nesmí zapomenout. Nesmí. Navíc, ne všechno se zdálo být tak beznadějné jako zprvu. Bianca byla sice stále hodně smutná, ale přítomnost Saturna, Launee a Theriona ji utěšila. Hlavně, když dospělí vlci slíbili, že s nimi zůstanou, dokud jen budou chtít. Nebudeme pro ně přítěž? Už takhle... Bianca se cítila trochu provinile, vůči svým dvěma opatrovatelům. Nepřidělávali jim přeci jen moc starostí? "Já o vás určitě stojím! Ale... nejsme moc... problémoví?" zeptala se tiše, ačkoliv první věta zněla dost rezolutně. V průběhu ji ta odhodlanost jaksi přešla. Therion sice slíbil a Launee se nabídla, ale Bianca se chtěla raději ujistit, že pro ně není jen přítěž a nedělají to z lítosti. Oba vlky měla ráda a nechtěla být jen někdo, o koho se musí stále starat. I když se jí to zatím nedařilo...
Její bráška se rozhodl tohle místo opustit. Biance až v té chvíli znovu došlo, co jim vlastně říkala Marlee a její výraz poklesl. "Já tady taky nechci zůstat." Tohle místo pro ni přestalo být domovem ve chvíli, kdy ošklivé vzpomínky předčily ty hezké. Kdyby tu měla zůstat, způsobovalo by jí to jenom bolest a smutek. A navíc tu neměla nikoho, koho by pořádně znala. To i vlci z močálů jí byli bližší, než zdejší. Smečka rodičů, pomyslela si a cítila se přeci jen trochu provinile, že je chce opustit. Tihle vlci byli možná pro její rodiče jako vlastní rodina, ale pro ni ne, měla příliš krátký čas na to, aby je pořádně poznala. A proto si raději vybrala Launee a Theriona, vlky, kteří jí vždycky pomohli a byli na ni hodní. A samozřejmě by neopustila Saturna. Taky budu raději s Launee a Therionem," přikývla a připojila se k odcházející skupince. Nakonec jí to ale nedalo a musela se otočit, naposled se rozloučit s místem, které bylo krátkou chvíli jejím domovem.

>> Zubří vysočina (přes Švitořivý les)

Netrvalo dlouho a skupinka vlků Biancu dohonila. Však ve svém stavu nebyla moc schopná utíkat, natož ještě rychle. Saturn se k ní hned přitulil a začal ji utěšovat, což akorát pomohlo k tomu, aby měla ještě větší pocity viny. Jsem tak zlá, tak špatná. Nedokážu se starat o ostatní, jen o sebe. Jsem hrozná vlčice, pomyslela si smutně. V krizové situaci prostě vzala nohy na ramena a nezajímala se dokonce ani o svého brášku, kterého měla tak ráda. A on se na ni ani nezlobil. "Protože jsem ustrašená a..." špitla tiše. Protože jsem sobecká, protože jsem nezodpovědná, protože akorát přidělávám starosti, protože jsem přítěž... důvodů ke zlosti bylo přeci mnohem víc, ale Bianca se je bála vyslovit. Co kdyby si to Saturnus všechno takhle uvědomil. To by ji pak opravdu nemusel chtít.
Saturn tvrdil, že si rodiče určitě budou pamatovat. Bianca se na něj nedůvěřivě podívala. "Vážně? Ale co když..." hlesla nakonec. Cítila by se tak špatně, kdyby zapomněla jak třeba vypadali. Nebo dokonce jaká byla jejich jména. Trochu se usmála, když ji Saturn přesvědčoval, že jsou spolu. Jemně přikývla, i když se stále cítila víc jako přítěž, než jako někdo, kdo by byl hodný takové péče a společnosti. Launee a Therion. Pohlédla na vlky, kteří byli donedávna opodál a bavili se mezi sebou. Teď stáli u nich, Launee se mile usmívala a Therion potvrdil, že je nehodlají opustit. Alespoň to Biancu uklidnilo. A sliby se musí plnit, že? Navíc Therion nevypadal jako ten typ, co by jim byl schopný lhát do očí.

Ačkoli si Bianca myslela, že samota jí pomůže a útěk je tím nejlepším řešením, nakonec se tahle myšlenka ukázala nepravdivou. Možná právě naopak. Po chvíli vzlykání se cítila ještě hůř, než když byla s bráškou a dvěma hnědými vlky. Jak by se ale teď mohla vrátit? Sotva by vstala, natož aby je ve svém stavu byla schopná najít. Navíc se za své zbabělé chování trochu styděla. Už budu sama napořád, prolétlo ji hlavou. Už nemám rodinu. Saturn je jediný kdo mi zbyl, ale co si bude myslet, když jsem od něj utekla? Pevně stiskla víčka k sobě a zalapala po dechu. Bude mě nenávidět? Už mě nebude chtít jako sestřičku, když jsem tak ustrašená? Bylo by lepší, kdyby ji už nikdy nenašel. Třeba by se mu potom žilo lépe a Bianca by mu nemusela přidělávat starosti. Teď se o ni možná bál, ale po chvíli mu dojde, jak je vlastně strašná. A nebude s ní chtít mít nic společného...
Z hrůzných myšlenek ji vytrhl až pohyb přímo vedle ní. Nejdřív se vyděsila, ale pak zjistila, že je to právě Saturnus. Při pohledu na něj se rozbrečela snad ještě víc. I ty slzy, které už nechtěly téct, se znovu spustily. "Saturne," vzlykla a otřela se o něj tváří. "N- nezlobíš se na mě?" zeptala se pak tiše. Možná tu otázku ani neslyšel. Náhle se Bianca cítila strašně provinile, jako by snad i smrt jejich rodičů byla její vina. "J- Já nechci aby se tohle dělo," zašeptala potom s uslzenýma očima. "Co když... Co když na rodiče jednou úplně zapomenu, když už tu nejsou? Už nikdy je opravdu neuvidím...?" zvedla hlas do mírné otázky, i když věděla, že její přání je nemožno splnit. Jestli opravdu odešli na nebe, nikdy neměla šanci je spatřit znovu. Možná až v době, kdy se k nim připojí. Jenže to by mělo nastat až za dost dlouhou dobu. "Já jsem hrozně... sama." I když tu s ní bráška byl, v srdci náhle cítila takovou prázdnotu. Něco tam chybělo a zůstala tam místo toho akorát velká černá díra. Bianca netušila, co by s tímhle pocitem měla dělat a bezradně se podívala na svého sourozence, který nejspíš zažíval to samé.

Náhlé uvědomění ji zasáhlo ve chvíli, kdy její bráška opakoval, že jejich rodiče jsou mrtví. Tahle slova jí dokola rezonovala v hlavě a po krátkém šoku z téhle informace pocítila takovou divnou, nepříjemnou bolest. Nebyla nijak zraněná, ale přesto cítila, jako by snad kousek jí odumíral. Nechci to slyšet, nechci nic slyšet! A ačkoliv to bylo nejvíce sobecké řešení, pro které se mohla rozhodnout, nedokázala v téhle chvíli brát ohled na pocity ostatních. Chtěla pryč od tohohle místa, od zdejších vlků. A i od Launee, Theriona a Saturna. Ve skrytu duše ale věděla, že doopravdy tuhle trojici opouštět nechce. Přesto jí instinkt velel k útěku, a ona ho poslechla.
Oči měla zamlžené slzami a hlasy volající její jméno hodila za hlavu, stejně jako jejich majitele. Musím pryč, někam daleko odsud, někam, kde... Ani sama vlastně nevěděla, kam to vlastně chtěla utíkat. Do míst, kde je klid? Kde není žádná bolest ani smutek? Existuje vůbec něco takového? Nad tím se ale Bianca nezamýšlela a škobrtavým během pokračovala dál. Přes řinoucí se slzy sotva viděla na cestu před sebou a tlapky se jí třásly. Kdo ví, jestli vyčerpáním, nebo něčím jiným. Až, když už se po několikáté svalila na zem, neměla dostatek sil ke vstávání. Byla trochu pošramocená, ale žádné vážné zranění neměla. Jindy by asi udělala scénu kvůli jedinému škrábanci, ale nyní se ani tahle bolest nedokázala vyrovnat té, kterou cítila. Už nikdy neuvidím maminku s tatínkem. Už nikdy. Co když zapomenu, jak vypadali? Jak zněl jejich hlas? Co když na ně zapomenu úplně? Proč se tohle děje zrovna mě?! Vždyť je to tak nefér. Nefér! Myšlenky jí létaly hlavou a její pocity byly změtí smutku, bolesti, ale i sebelítosti a vzteku. Pomalu se doplazila ke kořenům nedalekého stromu a schoulila se do třesoucího se klubíčka. Slzné kanálky byly už dávno vyprázdněné, ale ani to nezastavilo její vzlyky, které se teď podobaly spíše zvukům dávení.

Moc děkuji za super akci! ^^Poprosila bych o květiny. Přidáno

Dotaz 1: Mají se karty týkat čistě herního světa (jakoby z pohledu vlka), nebo mohou být i o dění na stránce (z pohledu hráče)?
Dotaz 2: Můžu poslat víc odpovědí než je otázek nebo naopak, nebo musí být stejný počet?

Biance se trochu ulevilo, když slyšela Saturna vyslovit jméno oné vlčice. Aha, takže Marlee, pomyslela si a pokývala hlavičkou. Nebylo divu, že si její jméno hned nevybavila, protože se ani moc neznaly. A Bianca nevěnovala příliš pozornosti mnoha vlkům, když byla ještě doma.
Marleenina kousavá poznámka ohledně Theriona a Launee ji sice trochu naštvala, ale nakonec nic neřekla, čehož potom trochu litovala. Lau a Therion neudělali nic zlého, měla bych jí to vysvětlit, rozhodla se, ale to už se toho ujal bráška. "To je pravda. Když jsme se ztratili, tak se o nás Launee a Therion starali. A pomohli nám dostat se zpátky," potvrdila s pokýváním hlavy.
Nejdůležitější ale teď bylo najít zbytek rodiny. Oba dva sourozenci se dotazovali svých rodičů a bratra. Už při prvních slovech Marlee Bianca vytušila, že co se dozví, se jí asi líbit nebude. I ten malý úsměv jí slezl z tváře rychlostí blesku a se sklopenýma ušima vypadala trochu schlíple. Najednou nechtěla slyšet nic. Neměli jsme hledat, neměli! Přeci jen by v tuhle chvíli raději stále doufala, a žila v pochybách, než aby slyšela o kruté smrti svých rodičů. Z dlouhodobého hlediska by jí to ale přineslo víc bolesti. Padli, padli, padli... Jediné slovo Biance rezonovalo v hlavě jako nekonečná ozvěna. Připadalo jí, jako by svět na chvilku zamrzl. A ona s ním. Cítila jen chlad. "Wuuhh," rozbrečela se zase nanovo. "U- už... už je ni-kdy neuvidím...?" zakvílela mezi vzlyky. Nemohla uvěřit tomu, že už nikdy neuvidí maminku a tatínka. Už nikdy neuslyší jejich hlas, nepocítí dotek jejich srsti. A její bráška? Toho možná také potkal stejný osud. Saturn s Biancou se sice našli, ale už to bylo obrovské štěstí a náhoda. Co když Vulcan... takové štěstí neměl?
Stále brečící Bianca se vrhla k jediné opoře, která teď mohla alespoň trochu ulehčit její trápení - k Saturnovi. On jí přeci jenom zbýval jako poslední. Teď už neměli nikoho. Schoulila se do klubíčka u jeho nohou a tlumeně vzlykala. Co jiného jí také v téhle situaci zbývalo? Na nějaké nadějné myšlenky si ani nevzpomněla, zklamání, které v posledních okamžicích neustále zažívala, bylo prostě moc. Poslední věty Marlee jí také na optimismu moc nepřidaly. Obnovit odkaz rodičů. Bianca měla hrůzu z téhle myšlenky. Co si Marlee myslela, že asi zmůže? I kdyby na to byli dva, se Saturem byli stále malá vlčata. Navíc jim před chvílí řekla, že jejich rodiče už nejsou mezi živými a aniž by je nechala zpracovat šok, hned po nich chtěla aby převzali zodpovědnost. "Ne!" zaječela náhle Bianca a vyděšeně se na svou bývalou smečku dívala. Klepaly se jí nohy, nebyla připravená na tomhle místě žít, když... Tady zemřeli její rodiče. Jakkoli moc měla členy smečky ráda, její rodině se vyrovnat nemohli. Chtěla z tohohle místa co nejrychleji utéct. Pryč od problémů. Pryč od zodpovědnosti a starostí. Jak mysl zavelela, tak Bianca také udělala. "N- nemůžu," vykoktala akorát, a s brekem se otočila a utíkala pryč.

Celkem bodů: 2
Směnárna: 2 x 15 oblázků
Celkem: 30 oblázků

Ujištění Saturna a následně i Launee jí dodalo trochu víc odvahy. Biance se ulevilo, že se na ně může takhle spoléhat. Sama by to určitě nezvládla, ale když tu pro ni někdo byl, hned se cítila víc připravená na to, co asi přijde. Táhlé vytí Launee se chvíli rozléhalo tichým údolím, než se překvapivě ozvala odpověď. Bianca vykulila oči. Někdo tu je! To ale mohla být jak dobrá, tak špatná zpráva. Co když jsou to ti zlí? Mohli by nám znovu ublížit, jsme tu sami a jich je určitě víc, pomyslela si s trochou paniky. Launee to určitě taky napadlo, protože jim řekla, ať se drží pohromadě. Bianca horlivě pokývala hlavou a raději se držela hnědé vlčici ihned za zadkem a přitom se ohlížela na svého brášku.
Skoro do Launee narazila, když se náhle zastavila. Až v tu chvíli si Bianca uvědomila, že už dávno nejsou v tomhle lese sami. Mezi stromy se míhaly stíny vlků a byl slyšet i tichý hovor. Jelikož byla skrytá za Launee a ti vlci byli ve stínu stromů, stále ještě netušila, jestli je to její rodná smečka nebo ne. Jako jeden velký uzlíček nervů nesměle vykukovala a snažila se někde zahlédnout svou rodinu. Jsou tu? Ale... to by nás hned poznali, ne? Maminka by si nás určitě rychle všimla, pomyslela si a její nálada trochu poklesla. Pak ale věnovala pozornost vlčici, která se před nimi ukázala. To je...! Uhh. Bianca se snažila přijít na její jméno, ale opravdu si nemohla vzpomenout. Ztratila se jako malá a v té době uměla sotva mluvit, natož si pamatovat jméno každého člena smečky. Byla si ale jistá, že vlčice k nim patřila. Trošku se zašklebila, když vlčice nazvala Launee a Theriona jejich únosci, ale nezlobila se. Ona sama by si nejspíš myslela to samé. "Uhm.... Nevíš... Nevíš kde jsou rodiče a bráška?" vysoukala ze sebe a doufala v kladnou odpověď. Nejspíš nebyli tady, ale to ještě neznamenalo, že se jim přihodilo něco zlého... ne?

Bianca byla s rozumem v koncích. Netušila, jak se má rozhodnout a jestli bude její finální rozhodnutí to správné. Ale bylo vůbec nějaké dobré řešení pro její problém? Měla strach z pravdy, ale zároveň nechtěla prožít zbytek svého života v nejistotě. Co kdyby... Lehce se roztřásla při pomyšlení na všechny ty scénáře, které jí projely hlavou. A ani jeden z nich nevyhlížel kdoví jak vesele. Pevně sevřela oči ve snaze se definitivně rozmyslet. Co vlastně chci?
Saturn se nakonec rozhodl dál hledat. Bianca byla stále nejistá, ale věděla, že bráška i Launee mají pravdu. Ona by zase jen utíkala od problémů, tak jako vždycky, když si s něčím nevěděla rady. Nechtěla být takový srab, ale nemohla si pomoct. "Tak dobře," souhlasila, i když se jí hlásek trochu klepal. Na malá vlče bylo tohle rozhodnutí přeci jen trochu moc. Třeba jsou opravdu v pořádku. Nesmím pořád myslet na to špatné, pomyslela si, aby si dodala odvahu. Zároveň ale doufala, že bude schopná přijmout i opačný výsledek. Už teď byla celá vystresovaná a vystrašená z cizí mrtvoly, natož aby byla schopná takhle přijmout svou vlastní rodinu. "Lau a Therion tu budou pro nás, žejo... Kdyby... se něco stalo." Snažila se sama sebe ujistit, a ačkoliv to nebyla otázka, upřela svá očka prosebně na pár vlků. Stále máme Launee a Theriona, kteří nám pomůžou, že?