Gallirea - Příspěvky uživatele

Kenaiova odpověď na kouzla zněla poněkud suše. Nemá je rád? Proč? Bianca se zatím s žádnými zlými kouzly nesetkala, i když si o nich s Launee vyprávěla. Dalo by se říct, že tuhle hrozbu tak nějak vypustila z hlavy, když se jí prozatím vyhýbala. Neměla tedy příliš zábran, co se magie týče a spíš brala veškeré čáry jako dobrou a zábavnou věc, což by se jí mohlo v budoucnu vymstít. To ale zatím nijak neřešila.
Jelikož šedý vlček nesouhlasil se Saturnovým tvrzením o slunci v jezeře, její bráška se začal cítit hloupě. V jedné chvíli to dokonce vypadalo, že se i rozbrečí. Bianca v ten okamžik také ztratila svou věčně veselou náladu a snažila se ho nějak utěšit, i když moc netušila jak. Naštěstí všechno zachránil Therion. I malá vlčice v tento okamžik tiše naslouchala, co má velký vlk na srdci. "Vidíš, jsi pžemýšlivý a ne hloupý. Až vylosteš, ulčitě budeš stejně moudlý jako Therion!" usmála se na Saturna vesele. Na jejího brášku tohle označení rozhodně sedělo. "A co jsem já?" zeptala se a stočila pohled plný očekávání k hnědému vlkovi. Byla si jistá, že není tak přemýšlivá jako její bratr. Znamená to, že nejsem ani moudrá? A chci být vůbec moudrá? zapřemýšlela se. Moudrost byla určitě super, ale jak Saturn tak Therion byli... trošku nudnější vlci. Neznamenalo to, že by je neměla ráda, ale občas jí přišlo, že si s nimi tolik nerozumí, což ji mrzelo. Každopádně si Therionova slova zapamatovala a doufala, že si na ně vzpomene, až nějakou chybu udělá.
Pak se Therion s Kenaiem začali bavit spolu. Bianca překvapeně zamrkala, když se hnědý vlk přiznal, že je Kenaiův strýc. Jsou příbuzní, pomyslela si šokovaně. Vůbec by něco takového na první pohled nepředpokládala. O to víc jí bylo divné, že to vlastně očividně zjistili až teď a Therion nevypadal moc nadšeně. Nemají se s bráškou rádi? naklonila hlavu do strany, ale nechtěla svými otázkami rýpat. Co kdyby to hnědého vlka rozesmutnilo? "Máš i další soulozence, Thelione?" zeptala se nakonec zvědavě, protože jí to nedalo. Vlastně o svém nynějším pečovateli nevěděla skoro nic a on sám se k vysvětlování taky nikdy neměl. Teď měla skvělou šanci zjistit o něm něco víc. Vesele pohodila ocáskem a čekala co nového se dozví. Zvědavost byla pro vlče jejího věku normální, navíc Bianca byla správná slečna s trochou té touhy dozvědět se nové drby. Vždycky se hodilo vědět víc.

Bianca vesele seznámila Kenaie a Saturna, lae všimla si, že oba vlci jsou trochu nejistí. Obzvlášť její bráška, ale to tak nějak očekávala. Byl přeci jen zdrženlivější než ona, ale doufala, že si budou s Kenaiem rozumět. "To je plavda, ale já asi moc nevylostu," odpověděla svému kamarádovy trochu smutně. I když už byla starší, stejně nevyrostla tolik jak by chtěla. Nejspíš byla odsouzena k tomu zůstat drobná, i přes přání být velká. Zase tolik ji ale její výška nezajímala. Však i drobnost měla své výhody.
Saturn se Kenaie zeptal jestli ve vodě neviděl sluníčko. i Biancu zajímalo, jestli ho tam náhodou nezahlédl, i když si nemyslela, že by tam bylo. Hlavně se jí zdálo nebezpečné chodit ho tam hledat, takže se jí tohle smýšlení moc nezamlouvalo. Ani šedý vlk nechápal, proč by se mělo slunce nacházet v jezeře. Bianca trochu polekaně koukala na Saturna, který se najednou celý stáhnul a měl potíže odpovědět. "Ulčitě nejsi hloupý, Satulne. Ploč by nemohlo být sluníčko v jezeře?" snažila se situaci trochu napravit. Rozhodně si nepřála, aby se její bráška cítil hloupě. Navíc slunce v jezeře podle ní ještě nebyla tak hloupá domněnka. "Tady se dějí samá kouzla. Taky jsi nějaká ulčitě zažil, ne?" obrátila se na Kenaie a usmála se. "Jednou jsme s bláškou a dalšími vlčaty potkali mluvícího motýla co ztlatil poklad! A pak taky plšely balvičky! Taky jste měli doma balevný déšť?" zeptala se zvědavě. Podle toho co si pamatovala nebydlel Kenai moc daleko, takže mohl klidně duhový déšť vidět.
Upřímně se divila, že šedý vlček neví, co se děje. To si vážně ničeho nevšiml? nebo si to jenom namlouváme? znejistěla trochu. Třeba vážně nebylo nic v nepořádku a jen se jim to zdálo. "No... Myslíme si že noc tlvá už moc dlouho, víš?" začala nejistě, "Už by asi měl být den, ale sluníčko požád nevyšlo. Ploto ho bláška hledal v jezeře," zakončila své shrnutí situace.
Therion úplně zmlkl a Bianca by na něj málem zapomněla, kdyby se nepřipomněl. Byl opravdu hodně tichý. Jeho slova se jí ale také moc nelíbila, stejně jako Saturnus nechtěla, aby velký vlk odcházel. Ještě k tomu do tmavého jezera. Sice konečně vysvitl měsíc, ale i tak byla voda zrádná a nebezpečná. "Ulčitě už bychom si ho všimli, kdyby tam bylo," dodala hned na jeho rozhodnutí jít sluníčko hledat do vody. I Kenai se s hnědým vlkem dal do řeči, takže mu tady jeho přítomnost nevadila. Nebo byl možná zvědavý, proč se ho Therion vyptával na rodiče. Třeba to chce vědět aby ho mohl za nimi pak odvést? Kenai už není vlče ale pořád je mladý, možná se o něj Therion bojí? I Bianca byla upřímně zvědavá, ale jaksi jí nenáleželo se do jejich rozhovoru vměšovat.

Představa dalšího výletu se očividně zamlouvala i bráškovi. Bianca spokojeně mrskla ocáskem a usmála se. Takovéhle klidné výlety ji bavily, i když hledání pokladu s motýlem bylo také zábavné, většinu času se spíš strachovala a byla nejistá. Měla raději klidné situace, jako právě teď.
To se ale zanedlouho změnilo, protože se krajinou ozval poněkud zoufalý hlas, který se po někom dožadoval. Bianca se napružila a hleděla do tmy. Co kdyby to byl někdo zlý? Nějaká příšera, co nás chce nalákat do jezera a utopit? Na mysl jí okamžitě přišly jen ty nejhorší scénáře. Většinou v neznámé situaci panikařila, což se málem stalo i teď. Ještě když k tomu Therion opět odcházel, nejspíš zkontrolovat cizince. Velkému vlkovi ale věřila, a když on neviděl v hlase hrozbu, také se donutila ke klidu. Ani Saturn netušil, co se vlastně děje a po chvilce se také vydal do vody. Kdyby mohla, určitě by se na něj zle zamračila. Hloupý! Místo toho se jí ale na tvářičce roztáhl lehce děsivý úsměv, odlišný od toho normálního, jelikož se trochu zlobila. "Nelez moc daleko," řekla nakonec a také se rozhodla následovat ho do jezera. Dávala si ale dobrý pozor, kam šlape a jak hluboko ve vodě stojí. Stále byla tma a ani její noční vidění na tmavou vodu moc nepomáhalo. "Vypadá to, že se ztlatil ve vodě. Tahle tma je vážně děsivá," otřásla se trochu. Co kdyby nedávala takový pozor na cestu a v noci si nevšimla kam šlape? Vlk se tak jednoduše dostal do vody a nevěděl kudy zpátky. Ještě že je tu se mnou Thelion a bráška, oddechla si. Rozhodně by se teď nechtěla toulat někde sama. Vlk očividně potřeboval nasměrovat ke břehu a požádal Theriona, aby něco říkal.
Vypadalo to ale, že ani nebylo potřeba a že stál poměrně blízko nich, protože v další chvíli se objevil poblíž a začal se omlouvat za vyrušení. Uff, to je dobře že mu nic není. Rozhodně by nechtěla sledovat jak se cizinec v jezeře topí. Když jim ale sdělil své jméno, Bianca se k němu šokovaně otočila. Kenai? Můj kamarád? Nebo je to jen někdo se stejným jménem? Stál poměrně daleko, takže k němu rychle přiskočila, aby svou domněnku potvrdila. "Ahoj Kenai!" vyjekla vesele, když zjistila, že je to opravdu ten samý vlk, kterého měla na mysli. Nebylo třeba se připomínat, protože Therion už její jméno zmínil. Co ji ale překvapilo byl fakt, že Kenai vypadal.... tak nějak jinak. Už vůbec nevypadal jako vlče. "Satulne, tohle je můj kamalád Kenai, o ktelém jsem ti žíkala," vysvětlila bráškovi, že vlka už zná. "Vůbec jsem tě nepoznala, jsi nějaký... velký," otočila se zpátky na šedého vlka. Ale možná je to jenom tou tmou? pomyslela si. Přeci jen bylo hůř vidět, kdyby byl den, určitě by Kenaie poznala na první pohled. Možná.

Therion tedy o lasice zájem neměl, což Biance vůbec nevadilo. Právě naopak. Neznamenalo to ale, že by nebyla ochotná se s ním rozdělit. Přeci jen to byl dospělák, k těm se musí chovat slušně. Navíc ten úlovek, co právě putoval do jejího bříška právoplatně Therionovi patřil. "Abychom nebyli hladoví. Plotože hlad není vůbec příjemný," zazubila se a dokončila za Theriona, i když to asi nebylo úplně to, co měl na mysli. Bianca si z toho vzala svoje. Nikdo není rád hladový.
Když dojedla, celá spokojená se posadila. Bylo jí tu dobře, ve společnosti brášky a hnědého vlka. I když ji trochu znervózňovala ta neustálá tma, snažila se nedat na sobě nic znát. "Bylo to doblé, děkuju Thelione," mile se na vlka usmála, na náznak díku. Jelikož měla chuť si povídat, vypustila první otázku, která ji napadla. Vlastně celý tenhle výlet uspořádali kvůli rybám, ale nakonec na ně nějak nedošlo. Therion jim vysvětlil, že v jezeře žádné ryby nežijí. Nechápavě naklonila hlavičku na stranu. Jakto, že ve vodě nejsou ryby? To jako může být i voda bez ryb? Do téhle doby ji nijak nenapadlo nad tím přemýšlet. Měla za to, že v každé řece nebo jezeře ryby žijí. "Ploč tam nejsou lyby? Nelíbí se jim tady?" zeptala se zvědavě a podívala se na vodní hladinu. Zdála se jí hodně tmavá, ale v občasném měsíčním světle neviděla, co je s ní špatně. "Myslíte že je tu plo ně moc špinavo?" obrátila se zpátky na své dva společníky. Nejspíš to byla pravda. Všimla si, že když Therion dostal Saturna z vody, měl nějakou špínu v kožíšku. Vesele vyskočila, když se hnědý vlk nabídl, že je vezme na ryby jinam. "Půjdeme na další výlet? A ulovíš nám tam lyby, Thelione? Slibuješ?" s očekáváním na hnědého hleděla. "A vezmeme i Launee? Kde vlastně je?" Hodná vlčice jí tady chyběla. Cestování s Therionem a Launee ale znělo jako skvělý nápad, na který se moc těšila.
Když už se nadechovala k dalším otázkám, nebo se jen chtěla nahlas podělit o své myšlenkové pochody, vyrušilo ji volání z jezera. Zaraženě se tím směrem ohlédla, ale nic ve tmě neviděla. "Co... to bylo?" Therion to také slyšel a po chvíli jim řekl ať tu na něj počkají. Cože? Proč zase někam odchází? Bianca nervózně švihla ocáskem a stísněně na vlka hleděla. Zdálo se ale, že nejde nikam daleko, jen k jezeru. Měla však o něj trochu strach a tak se přiblížila co nejvíc ke břehu, do vody ale nevkročila. Takhle to snad bylo v pořádku a navíc ještě jakž takž viděla Therionovu siluetu ve vodě. "Co myslíš že se děje? Nějaký vlk si přišel zaplavat?" otočila se na brášku zkoumavě. To se nezdá jako dobrý nápad... Pokud se ale Therion vydal tomu neznámému na pomoc, muselo to znamenat, že se nejedná o žádnou příšeru co by jim chtěla ublížit. To jí zatím ke klidu na duši stačilo.

Vzpomínka na rodiče ji opět trochu potrápila. Bianca byla na jednu stranu smutná, že se ztratila a neviděla svoje rodiče už takovou dobu, ale přesto veselá z faktu, že se jí ujali zrovna vlci z močálů. Nikdy by jinak nepotkala Launee, Theriona a Sigyho. Dokonce i Lylwelin měla docela ráda, i když jí zlatavá vlčice naháněla trochu hrůzu, nakonec k ní nebyla zlá. Therion slíbil, že rodiče jim najdou a ona bezmyšlenkovitě přikývla. "Ulčitě je jednou najdeme. Se Satulnem jsme se taky našli," určitě nebudou daleko. Doufám, pomyslela si. Kéž by si alespoň pamatovala cestu domů, nebo přibližný směr kterým se sem dostala. Hledání by pak bylo o mnoho jednodušší. "Taky chci pomoct! Nebylo by fél, kdybych nic nedělala! Chci být silná vlčice!" prohlásila s jiskřičkami v očích. Vzhledem k její tělesné stavbě to však bylo lehce nereálné přání. Už teď bylo poznat, že silou rozhodně nedisponuje a ani v budoucnu nebude. No, bylo ale dobré mít nějaké sny a cíle...
Pozornost od smutných myšlenek odvrátilo její hladové bříško. Okolím se neslo hlasité zakručení, měla už opravdu velký hlad! Trochu zahanbeně se přikrčila a mávla ocáskem, jako by se snažila ten trapný moment zahnat. Hnědého vlka se zeptala, co jim to ulovil za zvířata. "Lasice," zopakovala nahlas, aby si to dobře zapamatovala a příště už se nemusela ptát. Pak se do úlovku vesele pustila. Ani ji nenapadlo myslet na Theriona, jako brášku. Tak velký měla hlad. Když mu ale Saturn nabídl část svého přídělu, taky se zarazila a zvažovala, zda by se neměla rozdělit. Therion byl přeci velký, když mu Saturn dá půlku, nebude mu to stačit. "Jestli chceš... můžeš si vzít i kousek té mojí. Je to tvůj úlovek," váhavě se nabídla, i když doufala, že vlk odmítne. Zrovna neměla moc velkou náladu se dělit, proto se jí ulevilo, když Therion řekl, že už jedl. Vesele se zase vrátila ke svému jídlu.
Jakmile z lasice nezbylo skoro nic a Bianca vypadala jako větší kulička než normálně, spokojeně si sedla. Po takovém jídle neměla moc náladu hýbat se nebo dovádět. "Ploč jsme vlastně neměli lyby, Thelione?" zeptala se zvědavě na otázku, kterou si s bráškou pokládali, když vlk odešel. Vážně se na ně těšila, když všichni okolo říkali, jak jsou dobré.

S úlevou se k velkému vlkovi tiskla a zaháněla svoje slzy. Když odešel a nevracel se, měla veliký strach, že je tady nechá napospas jejich osudu, protože jsou pro smečku přítěž. Ani netušila jak ji to vlastně napadlo, když Therion jim předtím vysvětloval, že jim jde pouze něco ulovit. Nejspíš na ni dolehla ta samota a ona opět začala přehánět. A dokonce svými slovy vyděsila i Saturna, což nechtěla. "Jsem láda, že jsi nás tu nechtěl nenechat," svěřila se a tváří se Therionovi otřela o hruď.
Po velkém skupinovém obětí se hnědý vlk odtáhl, ale Bianca u něj stále byla přilepená. Co kdyby chtěl znovu někam odejít a nechat nás tady čekat? Ne, musíme chodit všude s ním, abychom se neztratili. Nechtěla už nikdy zůstat sama a bezradná. Saturn se zeptal, jestli jsou pro smečku přítěží, jak si myslela a jí se stáhlo srdíčko. Co když řekne, že ano? Že jsou na nás milí jen z nutnosti? Nechtějí nás tam? Její obavy zůstaly naštěstí pouze obavami a ne realitou. Therion na své poměry Saturnovu otázku rázně vyvrátil a řekl, že pro smečku jsou to nejlepší. Bianca se vesele usmála a zavrtěla ocáskem. "Já jsem taky láda, že jsem vás potkala. Staláte se o nás moc hezky. Jako maminka a tatínek doma," dodala a trochu sklopila ouška. Co asi rodiče teď dělají? Také se mají tak dobře jako my tady? Nebo jsou moc smutní z toho, že jsme se jim ztratili? Doufám, že jsou taky veselí. Rozhodně si nepřála, aby byla její rodina smutná, když ona se tu tak bavila a měla dobře. Měla by ze své radosti potom špatné svědomí.
Když se všechno konečně vyřešilo, Bianca začala věnovat svou pozornost jídlu, které Therion ulovil. "Co je to za zvíže?" zeptala se a zkoumavě si úlovek prohlížela. Byla si jistá, že už ho někdy viděla, ale název si nepamatovala. "Muselo být těžké ulovit hned dva, ne?" s obdivem v očích se na hnědého vlka podívala. Také bych jednou chtěla umět lovit jako Therion! Nikdy už bych se nemusela bát hladu, celá zazářila, při té představě. Netušila ještě, že lov je z části i o štěstí a když žádné zvíře nenajde, stejně bude hladovět. Na to ale časem přijde sama.

Když Therion zmizel, Bianca začala být z té tiché samoty nervózní. "Vážně zapomněl? Já jsem se těšila že ochutnám něco nového." Snažila se nepříjemný pocit zahnat nějakou konverzací. "Lyby nemají lády špinavou vodu, to máš asi plavdu," přikývla a pohlédla na tmavé jezero. Ve tmě nebylo skoro vidět. "Nebo by se mu možná špatně lovily ve vodě, když je taková tma," poznamenala. Jakmile se mezi nimi rozhostilo ticho, vlezlý pocit strachu se zase vrátil. Bianca seděla co nejblíž k Saturnovi a při každém šustnutí a jiném zvuku sebou trhla. Oči měla rozevřené dokořán a bedlivě sledovala, zda se k nim nic neblíží. Ve tmě ale neviděla příliš do dálky, takže byla vlastně mnohem víc vyděšená, že neví, co se tam nachází. Navrhla, aby se vrátili nebo šli Theriona hledat, ale i její bráška tenhle nápad odmítal. "A co když... co když se vlátí až za dlouho? J- já se tady bojím," zakňučela a měla na krajíčku. Neodvažovala se ani přemýšlet nad tím, kdyby se hnědý vlk nevrátil vůbec. "Satulne, co když se nás... chtěli zbavit? Tžeba jsme jen zbytečná přítěž, mají s námi jenom stalosti!" Napadlo ji najednou a slzy už se hnaly ven. Hrozně se téhle myšlenky děsila - že by ji už v močálech nechtěli, protože je tam jen jako přítěž navíc.
Spadl jí obrovský kámen ze srdce, když se Therion opět vynořil ze tmy. V tlamě držel i nějaký úlovek, ale momentálně byla Bianca šťastná čistě z toho, že vlka vidí. Vrátil se! Nenechal nás tady! "Thelione!" vyhrkla uplakaně a k vlkovi se rozeběhla. "Měla jsem stlach. Bála jsem se... že- že nás tady necháš," zakňučela. Ulevilo se jí, když jim hnědý vlk řekl, že je má rád. "Taky tě máme ládi." Konečně se trochu uklidnila a její strach s Therionovým příchodem zase klidně odezněl. Také se k němu opětovně přitiskla a i když se odtáhl, příliš daleko se nevzdalovala. Už poznala, jak může být okolní tma děsivá.

Therion se jim snažil jednoduše vysvětlit jak to vlastně s Měsícem je, ale Bianca to stále moc nechápala. Jak jako odráží světlo? Jakto že říká, že nesvítí, když přeci svítí? Nelezlo jí do hlavy. Je tedy vážně celý z vody? Pohlédla vzhůru do temných mračen a Měsíc se zrovna jako na potvoru nechtěl ukázat, aby jí snad neposkytl nějakou nápovědu. Bianca se zamračila, ale jediným vysvětlením pro ni stále zůstávalo, že Měsíc je vlastně jedno velké kulaté jezero. "Kdyby byl Měsíc vodový, jak je možné, že je na nebi?" zeptala se náhle. Nic jí nedávalo smysl. "Za co se stále omlouváš, Thelione? Nic jsi nám neplovedl," nechápavě naklonila tvář na stranu a usmála se na velkého vlka. Vůbec se jí omlouvat nemusel, ani nevěděla za co.
Raději, než aby zatěžovala svou malou hlavičku přemýšlením, začala volat na svého brášku, aby se vrátil z vody. Měla o něj docela strach, když jí došlo, jak daleko od břehu vlastně stojí. Jezero ani nebylo moc hluboké, ale i tak. Naštěstí zasáhl i Therion, který ho z té vody vylovil a odnesl na souš. Bianca k němu hnedka přiskočila a kontrolovala, jestli je v pořádku, i když se mu vlastně nic nestalo. "To nic neznamená!" prohlásila, když se snažil bránit tím, že stál na dně. "Než jsem se dostala do močálů tak jsem taky spadla do jezílka a dno mě nechtělo pustit ven!" Zmlkla, když si všimla, že bráška má na krajíčku a vypadá to, že bude brečet. Nechtěla ho víc vyděsit svým zážitkem s bahnem takže raději přestala vyprávět.
Zdálo se, že hnědý vlk je tu chce nechat samotné. Bianca se zarazila a sledovala jak odchází. Také ji zajímalo, proč najednou nechtěl lovit ryby, když jim to slíbil, ale Therionovy odpovědi se nedočkala. "Ale já se těšila na lyby..." smutně nafoukla tvářičky, ale ve skrytu duše byla ráda, že jim jde Therion sehnat něco k jídlu. Vážně už měla docela hlad. Až když čekali delší dobu si uvědomila, že jsou tu vlastně úplně sami. Okolo nebylo ani živáčka a rozléhalo se nepříjemné ticho. "Máš... máš plavdu. Je to děsivé," polkla a víc se přitiskla k Saturnovi. Vůbec se jí nelíbilo být takhle sama ve tmě. "Neměli... bychom jít za Thelionem? Nebo zpátky do smečky?" zeptala se, i když se jí ten nápad moc nelíbil. Co by hnědý vlk dělal, kdyby je tady nenašel? Určitě by se o ně bál, nemohli mu takhle způsobovat starosti. Musíš být statečná. Se Saturnem to zvládnete. Není to poprvé, co jste mimo močály, říkala si neustále, ale zdálo se, že je to opravdu poprvé, co jsou takhle sami venku. Pokud tedy nepočítala dobu, kdy byli oba ztracení a toulali se. "Satulne, bojíš se?" zašeptala otázku směrem k bráškovi.

Jakmile bráškovi zmínila dobrou výslovnost R, jako na potvoru se mu to zrovna nedařilo, ač se snažil sebevíc. Nejspíš to bylo prostě přirozené, a když se na to moc soustředil, moc mu to nešlo. Neubránila se ale lehkému oddechnutí, že zase tolik nezaostává, když jí to nejde. "Pžed chvilkou ti to vážně šlo! Asi na to nesmíš tolik myslet a půjde to samo," poradila mu nakonec, co si myslela. "Ulčitě jsi na doblé cestě. Mě to ještě nejde vůbec," snažila se ho povzbudit, když si všimla jak je z toho smutný. To se jí nelíbilo.
Hledání pokladu rybího prince sice znělo pro Biancu jako super nápad, každopádně jí po chvíli došlo, že v téhle tmě určitě nic nenajde. Leda by měla opravdu velké štěstí, což momentálně nebyl její případ. Bohužel nenašla nic, co by upoutalo její pozornost natolik, aby tomu mohla říkat poklad. Zeptala se Theriona, ale jeho odpověď jí přišla zvláštní, stejně jako Saturnovi. "Je Měsíc z vody? Jenom voda odláží věci ne?" Trochu moc namohla svou malou hlavinku a napadaly jí samé blbosti. Jednoduše si něco usmyslela a podle toho pak také vedla zbytek svých myšlenek. Ani ji nenapadlo dumat nad tím, proč by Měsíc z vody být nemohl. A tak došla k závěru, že Měsíc bude vodní hladina.
Z myšlenek ji vytrhl až Saturnus, který se náhle rozeběhl do jezera. Bianca na něj jen vyděšeně koukala. "Co to děláš? Neumíš plavat, můžeš se utopit!" To už tady jednou bylo. V močálech. A jaký strach tehdy měli o své kamarády tam dole. Voda je nebezpečná! Ne, že by se Bianca vyloženě bála, ale jen tak by bez přemýšlení do jezera nejspíš nezamířila. "Satulne vlať se!" zařičela ještě na svého brášku a taky kousek do vody popoběhla. Nevzdalovala se však příliš od břehu, ani bříško neměla namočené. Její bráška byl určitě důležitější, než nějaké ztracené Slunce. "V jezeře ulčitě nebude. A i kdyby jo, tak není nic špatného na životě ve tmě. Vždyť pžeci vidíme docela dobře ne?" zapřemýšlela nahlas. Ani by jí to tolik nevadilo, bylo to jen o zvyku. Všechno si klidně mohlo zmizet, ale její rodina ne. Samozřejmě neměla ani tušení, že kdyby Sluníčko opravdu zmizelo, nejspíš by na světě nebyla dlouho...

<< Mahar (přes Středozemku)

Vesele cupitala za Therionem a Saturnem, než se jí podařilo je dohnat. Samozřejmě se nejdřív musela ujistit, jak ryby chutnají. Kdyby jí vlci řekli, že nejsou dobré, asi by se i přes nastávající hlad zdráhala je ochutnat. Bráška i Therion jí ale oba řekli, že chutnají dobře, takže se těšila tím víc. "Satulne, ty už umíš žíkat l. Teda L! ... Lllr!" zaradovala se za něj, když si toho všimla. Biance samotné se ale správná výslovnost moc nedařila, z čehož byla trochu zklamaná. Její pozornost naštěstí odvrátila konverzace o jakémsi rybím princi, o kterém neměla nejmenší tušení, kdo je. Vypadalo to ale, že bude hodný a dokonce rozdával poklady. Launee prý jeden takový získala. "Joo, půjdeme hledat! Já chci taky ozdobu!" Všichni něco měli ne? I Therion měl na krku nějaký blýskavý kamínek. Jako správné slečně se i Biance zamlouvala možnost takovou cetku vlastnit. I když by možná raději nějakou kytičku, než drahokam. Kytičky se totiž k jejímu kožíšku určitě budou hodit víc a budou vypadat veseleji.
Když dorazili k jezeru, Saturn se dal ihned do hledání, takže Bianca v těsném závěsu taky začala šmejdit kolem. Bohužel i po notné chvíli nemohla nic najít. Nejspíš to bylo také tím, že byla stále noc a měsíc byl schovaný za mraky. Kdyby se rozednilo, určitě uvidíme líp. To potom můžeme hledat poklady. Takhle nic nenajdeme, posmutněla. I bráška si nejspíš všiml, že na té tmě je něco podezřelého. Když vyslovil svou otázku, Biance došlo že noc je vlastně docela dlouho. Ani si toho nevšimla, když byla v močálech s tou spoustou vlků, ale teď jí to najednou připadalo zvláštní. "Není tma už nějak dlouho?" zeptala se nejistě. Co se děje?

Lehce uraženě si odfrkla, když jí malá vlčice nic neodpověděla. To se až tak stydí? Nebo že by mě neměla ráda? pomyslela si zmateně a trochu zklamaně. Doufala ale, že se postupem času stejně skamarádí. Zatím tu byli v močálech samí kluci, bylo by fajn tady mít i holčičí kamarádku.
Saturn bohužel také netušil, kdo byl původcem toho podivného skřeku, který se močály rozlehl. Bianca špicovala uši, ale podruhé už to neslyšela. Ať to bylo cokoliv, nejspíš to opět odešlo. Místo toho ale přišel Sigy a hned v těsném závěsu i nějaká další vlčice s Rayem. Tu Bianca ještě neznala, ale hned si o ní utvořila dobrý obrázek. Vypadala mile. Náhle jí došlo, že je tu nějak moc vlků, což jí ale nijak nevadilo. Společnost vítala, i když jí zrovna nikdo nevěnoval moc pozornosti. To se ale nedalo říct o jejím bráškovi, který začínal být nervózní.
Launee a Sigy náhle odešli, aniž by Bianca stihla hnědého vlka pozdravit. Nejspíš měli nějaké dospělácké věci k řešení, no byla zvědavá, kam se to tak náhle odebrali. "Kam šla Launee, Thelione?" obrátila se na Theliona, protože to byl jediný dospělák, kterého znala trochu lépe. Navíc byli s Launee pořád spolu, takže asi věděl, co se děje. Saturnus byl z momentální situace dost vyjukaný, ale Biance na tom nepřišlo nic zvláštního. Však i doma byli každý den obklopeni spoustou vlků. Třeba je to tím, že je tolik nezná? "Launee a vlkomedvěd mají ulčitě nějaké dospělácké problémy. Ulčitě se blzy vlátí, neboj," snažila se brášku trochu uklidnit, když viděla, jak začíná panikařit. Možná by bylo lepší, kdyby šli někam jinam, kde je vlků méně.
Než se stačila rozhodnout, zda Saturna někam kousek odvést, Therion jim nabídl výlet k jezeru. Radostně zavrtěla ocáskem, nápad se jí líbil. Sice v močálech byla ráda, ale po chvíli se tady už nudila. "Joo, já chci taky!" zvolala vesele a následovala spolu s bráškou hnědého vlka. "Lyby jsem ještě nejedla. Jak chutnají?" zeptala se zvědavě. Věděla, že někteří vlci jedí ryby, ale ona sama ještě žádnou nikdy neochutnala.

>> Ohnivé jezero (přes Středozemku)

Jejich menší skupinka se rychle rozšířila o další tři vlky. Alfu Skylí a dvě vlčata, na které Bianca zvědavě pokukovala. Už od pohledu bylo znát, že jsou sourozenci. Vypadali stejně staří a dokonce měli i stejné kožíšky, které jim Bianca na chvilku záviděla. Ale je lepší když mám vlastní kožíšek. Nikdo si mě nebude plést a navíc je tak pěkný. Tak pěkný můžu totiž mít jen já, lehce zvedla čumáček a pyšně se obhlédla. Její vlastní kožíšek byl nakonec peci ten nej. Nikdo jiný nemohl mýt stejný!
Vlček se představil jako Lorenzo a hned se dožadoval jídla. Bianca pokývala hlavou. I ona měla hlad a ráda by si dala něco na zub. Pak stočila svou pozornost k malé vlčici, jelikož Lorenzo si začal obhlížet Theriona a jí si nijak nevšímal. Vlastně ani jeho sestra si jí nevšímala, nikdo jí nevěnoval přílišnou pozornost, proto se Bianca rozhodla, že si ji získá sama. Být přehlížená se jí opravdu nelíbilo, ale zase chápala, že dospělí asi řeší nějaké dospělácké věci. Proto je zrovna otravovat nechtěla. "A ty jsi kdo? Je Lolenzo tvůj blácha?" začala vyzvídat od malé vlčice. Pro jistotu se i zeptala na její vztah s Lorenzem, aby se náhodou nespletla, i když odpověď byla očividná. "Já mám taky blášku, Satulna," dodala ještě vesele a šla se spořádaně posadit vedle něj, když si všimla, že se s novými vlčaty moc nebaví. Skylí mezitím z ničeho nic hlasitě zavyla, až Bianca nadskočila leknutím, protože to nečekala. Málem by se i schovala za Saturna, ale nakonec si jenom poposedla blíž k němu. "Co se bude dít?" pošeptala zmateně. O to víc se vyděsila, když jako ozvěna Skylí v dálce zavyl další vlk. Tedy alespoň se Bianca domnívala, že to byl vlk, protože to tak ale rozhodně neznělo. "Co myslíš, že to bylo? Vlk? A nebo... něco jiného?" obrátila se znovu k Saturnovi a tiše pošeptala. Momentálně se spíš snažila nevyčnívat z davu než na sebe strhovat pozornost, protože byla lehce zmatená a vyděšená. Ale všude okolo byli vlci, kterým věřila a starali se o ní dobře, takže její obavy byly maličké. Maharští by určitě nedopustili, aby se jí něco stalo.

Depresivní nálada naštěstí netrvala tak dlouho. Launee se je snažila uklidnit tím, že být občas smutný nevadí. Na druhou stranu, občas se Bianca cítila provinile, když nebyla nebo naopak byla smutná. Nevěděla moc, jak si se svými emocemi poradit. Když byla veselá, cítila vinu za to, že se raduje, když vlastně není s rodiči a oni se o ní někde strachují. Je správné být šťastná? Mám to povolené? Neměla bych smutnit, hledat je? Místo toho se tu bavím a je mi tady dobře. Je to špatně? Měla strach, že... moc sama nevěděla, ale nejspíš z toho, že z ní rodiče a bráška budou zklamaní. Že ona se baví, zatímco oni někde daleko se utápějí ve smutku. Launee ale asi měla pravdu. Mohla být šťastná stejně tak, jako mohla být smutná. Z myšlenek, ze kterých se jí akorát točila hlava, ji probral Saturnus. Vděčně se na něj usmála a také se o něj otřela. "Ulčitě. Jsem láda, že tě mám," přiznala se. Byl teď její jediná rodina.
Jejich náladu postupně začal smývat duhový déšť, který Biance zase vykouzlil veselý úsměv na tváři. Špatná nálada, jakoby zmizela mávnutím kouzelného proutku a vystřídala ji zvědavost s radostí. Malá vlčice se v zapálení rozhodla duhové kapky dokonce ochutnat, však to také bylo něco nového, co ještě nikdy neviděla. Bráška prohlásil, že kapky chutnají jako sny, ale Bianca mu to moc nevěřila. "Ty víš jak chutnají sny? Sny mají chuť?" překvapeně se ho zeptala. Ještě nikdy sny nejedla, aby bylo jasno. Ale Saturn tu byl déle, třeba vlci v téhle kouzelné zemi mohli jíst i sny. Jak asi chutnají? "Já myslím že to chutná spíš jako... hmm... jako..." nedokázala tu chuť úplně popsat. Nejspíš to bylo tím, že nikdy nic takového ještě nejedla, takže neměla s čím to porovnat. "Nevím. Ale je to docela doblé," prohlásila nakonec spokojeně. To se snažila vyjádřit.
Pozornost celé jejich skupinky náhle zaujali nově příchozí. Ukázalo se, že že velká černá vlčice Skylí je vlastně Skylieth, jak jí bráška vysvětlil. Je to vlastně jasné. Jak jsem na to nemohla přijít? Bianca se trošku zašklebila, že ji to hned nenapadlo. Obě jména si byla dost podobná. Stejně se jí ale víc líbilo vlčici říkat Skylí, protože to pro ni bylo jednodušší. "Ahoj Skylí!" pozdravila vesele se zavrtěním ocásku. Byla ráda, že jí alfa dovolila tu zůstat, takže na ni měla dobrý názor. Už jí ani nepřišla tolik strašidelná, jako když ji potkala prvně. Když vlčice přišla blíž, všimla si že za ní jsou další dvě vlčata. Byla o něco menší než ona sama se Saturnem. Bianca se na ně zvědavě podívala, protože jí došlo, že jsou na chlup stejná! Páni, proč nejsme já a Saturn také stejní? Nový vlček, který nevypadal vůbec zdráhavě, se představil jako Lorenzo. "Ahoj, já jsem Bianca," zazubila se na něj. Při jeho zakručení v břiše jí ale došlo, že je také poměrně hladová. Vlastně nejedla docela dlouho a byla i vyčerpaná z toho všeho dobrodružství, které v posledních dnech zažila. "Já bych... si taky něco dala," usmála se poněkud zahanbeně a koukla na Saturna, jestli bude souhlasit. Nejedl nejspíš tak dlouho jako ona, měl by se jít najíst s ní.

Vypadalo to, že medvědi jsou nakonec nebezpeční, ale ne zlí. Takže dokud ho Bianca nerozzlobila, určitě by jí neměl ublížit. Achjo, to je škoda. Její představy o velkém kamarádu medvědovi se rozplynuly tak rychle, jako na ně přišla. Alespoň, že ji ještě napadlo se zeptat. Jinak by asi neskončila úplně nejlíp, když by takového medvěda potkala. Okřídlený vlk byl naopak nejspíš někde na cestách a hledal svou partnerku. Partnerku? Jako Launee s Thelionem? A jako maminka s tatínkem? Taky se mu ztratila? Jsou vlastně rodiče spolu nebo také ztracení? napadlo ji náhle. Ona naštěstí našla svého brášku, ale co když zbytek její rodiny takové štěstí neměl? Byli někde sami, opuštění. Musí jim být smutno. I Bianca byla najednou smutnější. "Stýská se mi," zamumlala tiše. Naštěstí na ni byli v močálech tak hodní, že na tyhle věci nemyslela tak často.
Atmosféra byla najednou spíš negativní. Therion delší dobu nic neříkal a vypadal smutně, z čehož byla smutná i Launee. Saturn si toho také všiml a snažil se vlky trochu povzbudit. "Taky nechci abyste byli smutní. Jste na nás tak hodní, mlzí mě když jste smutní," věnovala oběma malý úsměv a také se jim otřela o nohy. Nechtěla je vidět skleslé, nehezky ji to píchalo na srdíčku.
Naštěstí to vypadalo, že o rozveselení se postará barevný déšť. Jindy by Bianca z deště nebyla moc nadšená, ale když měl takové hezké a veselé barvičky, hned vypadal lépe. Za malou chvilku už měla kožíšek celý flekatý od barev. Nakonec to nevypadalo ani divně, jen to její vzhled udělalo veselejší. Zasmála se na brášku a pak po chvíli vyplázla jazyk. "Jak to chutná?" barevný déšť ještě nechutnala. Byla zvědavá, co z toho bude.

"Zelená se k tobě hodí, když máš lád blouky," ušklíbla se lehce, při vzpomínce kdy se na jejich kožíšky dostali malí broučci. Všechny ostatní holky se tvářily zhnuseně, tak jako ona, jen bráška byl k hmyzákům ohleduplný. Brrr, oklepala se v duchu. Ona rozhodně takhle milá k přírodě nedokázala být. Naštěstí Saturnus vypadal nadšeně, když navrhla, aby měli očka stejná. To by bylo nejlepší, pomyslela si. Chvilku se nejdřív bála, že nebude chtít stejné věci jako ona. Bude třeba chtít být originální nebo tak. Ale naštěstí to tak nevypadalo, takže se jí ulevilo.
Launee jim ukázala vodní zvířátka, z čehož ale Bianca spoustu z nich neznala. Snažila se pečlivě zapamatovat jejich názvy, kdyby je náhodou někde v budoucnu potkala, aby nebyla za hlupáka. Medvěd se zdál být velké huňaté zvíře. "Jsou medvědi zlí?" zeptala se zkoumavě Bianca. Kdyby potkala něco tak velkého, asi by se toho bála. Ale jestli jí Launee řekne, že zlí nejsou, tak by se s nimi třeba mohla i kamarádit? Od vlků sice vypadali docela odlišně, ale to nic neznamenalo. Kdybych měla za kamaráda medvěda, ostatní by mi určitě záviděli. A mohl by nás chránit! Přeci jen, kdo by se tak velkého zvířete nezalekl. Další zvíře byla veverka, a poslední lev. "Lef!" O tom už jednou slyšela, a vypadalo to, že je to nějaké zajímavé zvíře. A je dokonce i na obloze! "Kdo je Sky- Sky...lie-th?" dostala ze sebe s obtížemi Bianca. To jméno bylo moc krkolomné, ale nakonec se jí povedlo ho vyslovit správně. Ještě nikdy ale o vlkovi s tímhle jménem neslyšela, takže byla zvědavá. Asi někdo z močálů?
Už to vypadalo, že půjdou na další výpravu, tentokrát hledat vlka s křídly. Therion by s nimi sice nešel, což Biancu trochu mrzelo, ale jinak její smutek přehlušilo natěšení. Bohužel ho Launee uhasila svými slovy, že neví, kde vlka hledat. "To je smůla. Ale tžeba na něj někdy nalazíme." Celý život měli ještě před sebou. Určitě tu byla velká šance, že okřídleného jednou spatří. Saturn měl očividně stejné myšlenky jako ona. Nakonec ho i napadlo zeptat se na vlka víc do detailu, což Bianca opomenula. Stejně jí ale odpověď zajímala. Kdyby byl zlý, určitě by na něj nechtěla narazit ani omylem, natož ho jít hledat.