Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Vřesový palouk

Ticho při cestě alespoň na chvíli odehnala Therionova otázka o západech a východech. Bianca byla mnohem raději, když mohla přemýšlet nad Sluncem než když se nořila do depresivního ticha a vlastních, nerozluštitelných pocitů. Vypadalo to, že je jediná, kdo má raději východ Slunce, než západ, což ji trošku překvapilo. Najednou si přidala v přítomnosti ostatních trošku nepatřičně, ale tenhle pocit zase rychle zahnala. Však to byla jenom hloupá otázka o Slunci. Bráškova odpověď ji nijak nepřekvapila. Dokonce v tu chvilku i převažovala svou volbu, jelikož při západu byly opravdu na nebi krásné barvy. "Soumrak? Je to taky západ?" zeptala se trochu nejistě Launee. Sice slovo neznala, ale spíš by jeho význam přiřadila k západu. V další chvíli se rozzářila, jelikož si uvědomila, že zvládla správnou výslovnost. "Žekla jsem R!" zazubila se a vesele zahlásila, aby připomněla i ostatním, pokud to přeslechli. Samozřejmě tak nějak podvědomě očekávala pochvalu, možná i lichotky, ale vysloveně si o ně neříkala. I Therion se nakonec vyjádřil, stejně jako Saturnus. Bianca však nechápala, co se všem tolik líbí na noci. "Noc je spíš děsivá, co je na ní krásného?" Navíc se v noci většinou spí. Všichni jsou moc unavení na to, aby její krásu sledovali.
Po téhle krátké konverzaci se ale jejich skupinka opět ponořila do ticha, které opět rozbil Therion. "Um," Bianca se trochu zarazila, netušila, jak by měla na jeho otázku odpovědět. Těšila se moc! Však zanedlouho snad uvidí své rodiče a brášku. Přišlo jí, jako že je neviděla celé věky, a začínalo ji děsit, že dokonce zapomíná jak vypadali. Ztratila se jako maličké vlče, takže ani nestihla svou rodinu pořádně poznat... Ale nebude vypadat jako nevděčnice, pokud to přizná? Nechtěla, aby si o ní Therion s Launee mysleli, že od nich utíká nebo že se o ni starali špatně a ona chce pryč. "Těším se na rodiče a brášku," přiznala nakonec a usmála se. "Doufám, že je najdeme. Najdeme je, žejo Launee?" obrátila se nakonec k vlčici, která celou jejich výpravu vedla. Ona jediná věděla, kde jejich domov najít.

>> kopce Tary

<< Mahar

Saturnus si zjevně jejího poklesu dobré nálady všiml a ujistil ji, že všechno bude dobré. Nepřítomně přikývla a snažila se doufat, že má bráška pravdu. Celá jejich skupinka tak opustila močály za tíživého ticha. Nikdo se zjevně neměl do řeči, jelikož nejmluvnější byla asi Bianca, která se teď zabývala vlastními myšlenkami. Launee zase všechny vedla, takže nejspíš neměla čas se s nimi vybavovat.
Biancu překvapilo, jak je u hranic močálů rušno. Bylo tu hned několik vlků, kteří kolem procházeli. "Ahoj," pozdravila je nazpátek a usmála se. Neměla ale náladu se s cizinci vybavovat, moc se těšila domů. Čím méně zdržení na cestě, tím dříve tam mohou dorazit...
Ticho překvapivě přerušil Therion se svou otázkou. Nejspíš se mu začínalo zdát, že je to neúnosné, stejně jako Biance. Nerada mlčela, když si mohla povídat. Natož teď, když ji ještě tížily smutné myšlenky a nemělo ji co odreagovat. Chvíli se zamyslela nad odpovědí. "Hmm, asi východ, plotože je takový... Veselejší. Když Sluníčko vstává," zazubila se na Theriona. Netušila, zda svoji odpověď popsala dobře. Prostě měla na východu Slunce ráda, jak byl energický. Když první paprsky začaly pomalu zaplavovat krajinu a všechno bylo takové rozespalé, ale zároveň plné života a odhodlání do dalšího dne. "A co ty?" zajímala se i o jeho odpověď. Skusila odhadnout, že k Therionovi seděl více západ, ale jistá si nebyla. Nebo třeba neměl raději to, nebo to a bylo mu to jedno.

>> Orlí dráp

Přes Biančinu počáteční nejistotu nakonec všechno dobře dopadlo. S Launee se usmířili a nevypadalo to, že by byl někdo ve svých pocitech a omluvách neupřímný. Bianca si tedy mohla oddechnout a přestat se stresovat s tím, co všechno vlastně udělala špatně a za co by se měla omlouvat a odprošovat. Od hnědé vlčice se dozvěděla, že opravdu použila magii. Páni, to je hezká magie, pomyslela si, byla těmihle kouzly nadšená. Ale že by o ně měla jít žádat nějakou Smrt? Otřásla se strachem. Už jenom to jméno znělo tak děsivě! Bianca pochybovala, že by měla odvahu se s někým takovým jen setkat, natož ho prosit o magii.
Po velkém medvědím objetí s hnědou vlčicí přišly na řadu další dobré zprávy. Launee očividně věděla, kudy se dostanou domů za svými rodiči. Jak Bianca, tak Saturnus byli nadšení, i když malá vlčice projevovala svou radost o něco energičtěji. Její bráška byl nejdřív spíš zaskočený, ale pak se také s očekáváním ptal jestli už půjdou. Launee jejich naděje trošku zpražila tím, že nevěděla přesné místo, ale jen směr. I tak to byla ale ta největší stopa, kterou zatím měli, takže Bianca zůstávala optimistická.
Skupinka se rozhodla nezahálet a vyrazit hned. Jak se tak blížili k hranicím smečkového území, Biancu najednou trklo, že zdejší vlky nejspíš dlouhou dobu neuvidí, pokud se jí podaří vrátit domů. Ale ne, nestihla jsem se ani rozloučit! trochu posmutněla, protože si to tady za poslední čas docela oblíbila a našla si i pár přátel. Určitě je hodlala chodit navštěvovat, ale kdo ví, kdy k nějaké takové návštěvě zase dojde. S tímhle vůbec nepočítala. Že se musí vzdát vlků tady, aby mohla být doma... I když to bylo logické, e nemohli být všichni pohromadě, její veselou náladu to dost srazilo. Když Launee a Therion začali výt, také se k nim přidala. Nebylo to tedy nic hezkého, vzhledem k tomu, že to zkoušela poprvé, ale vytí se to trochu podobalo. Chtěla se alespoň takhle rozloučit s maharskými vlky, i když jí při tom bolelo u srdíčka. Pokud... Až budeme doma, poprosím maminku abych mohla chodit na návštěvy, utěšovala sama sebe, ačkoliv nebylo vůbec jasné, jestli domov opravdu najdou. Tak jako tak nemohla přeci vyměnit jedny přátele za druhé. Určitě na močály nesmí zapomenout.

>> Vřesový palouk

Saturn k jejím omluvám přidal i poděkování za to, jak se o ně hezky starali. Bianca přikývla na souhlas, také byla oběma vlkům vděčná, i když to možná nedávala tolik najevo. Trošku se bála, jak na jejich omluvy bude Launee reagovat. Co když to není dost? Jestli to vlčici nebude stačit, co by měli dělat dál? Proto byla jako malý uzlíček nervů, když jim Lau sdělila, že jim ukáže jak se cítí. Zprvu tu větu sice nechápala, ale pak zjistila, že je s jejím tělíčkem něco divně. Lépe řečeno s jejím přemýšlením, emocemi. Byla si jistá, že se cítí nervózně a má trochu obavy, ale najednou cítila něco jiného. Dojetí, zahanbení a nakonec i lásku. Nejistě se podívala na Launee. "Tohle cítíš? Jakto, že já to cítím taky?" zeptala se zmateně. Jak mohla tak jistě cítit cizí emoce, jako kdyby byly její vlastní? Mohla za to snad magie? Každopádně byla ráda, že Lau se na ně opravdu nezlobí. Jejímu velkému obětí se Bianca proto vůbec nebránila, naopak ho nadšeně opětovala. Byla ráda, že už je všechno vyřešené a nikdo se necítí špatně.
Měla trochu smíšené pocity, když Launee přiznala, že o ně tenkrát měla víc strach, než že by na ně byla naštvaná. Nejspíš jim to vysvětlovala již tehdy, ale to byla Bianca dost malá, aby to chápala. I teď byla stále malá, ale věřila, že už pocitům ostatních rozumí trochu víc. Po tom objasnění se jí ulevilo, ale zároveň se cítila provinile, že vlčici způsobovala starosti. "Už to neuděláme, už se nemusíš bát," špitla, ale tak, aby to Launee slyšela. Bianca sama přeci věděla, jak nehezký je to pocit, strachovat se o někoho. Rozhodně nechtěla, aby se ostatní báli o ni. "Bude to teda naše tajemství," zazubila se na Launee a Theriona. Skylí se od ní rozhodně nic nedozví!
Therion sice zase nemluvil a dokonce ani na její slib nic neřekl, ale mlčení pro ni v tomto případě znamenalo souhlas. Bianca si zvykla, že toho hnědý vlk moc nenamluví a pokud se nechtěl vyjadřovat, taky se jí nechtělo ho k tomu nutit. Však ona si mohla jeho mlčení přebrat po svém, že? Raději obrátila pozornost znovu k Launee, která překvapivě prohlásila, že půjdou hledat jejich domov! Bianca radostně vyskočila na nohy a nadšeně vrtěla ocáskem. "Vážně? Půjdeme domů?" vyjekla radostně a začala poskakovat okolo svého brášky. Vypadalo to, že Launee zná cestu k nim domů! Konečně zase uvidí rodiče a Vulcana a všechny ostatní! Nemohla se dočkat!

Probudil ji hlas jejího brášky. Až v tu chvíli si uvědomila, že všechno byl jen sen. Ze začátku se sice zdál spíš jako noční můra, ale nakonec se nad ní někdo asi smiloval a nechal ji dospat v klidu. "Hmm..." broukla a pořádně si zívla, než rozlepila unavená očka. Raději by ještě chvilku spala, ale když už byl Saturn na nohou, nechtěla tady sama zůstávat. Navíc to vypadalo, že má nějaký super plán, jak se usmířit s Launee. Bianca hned s větší vervou vstala a vesele pohodila ocáskem. Její bráška už nic neříkal a rovnou si to zamířil k jezírku s modrými květy. Několik z nich utrhl a nesl je v tlamě, přičemž vypadal docela roztomile. "Kytičky? Myslíš, že se budou Launee líbit?" zeptala se trochu nejistě, ale taky se k jezírku vydala a několik jich ukořistila pro sebe. Nápad to nebyl špatný, i jí samotné se květiny líbily, takže i Lau by z nich mohla být nadšená. A mohla by nám odpustit jak jsme byli neposlušní.
Rozmýšlela se, jestli by pro jistotu neměla utrhnout víc, když se za ní ozval známý hlas. Nadskočila úlekem a zpanikařeně se schovala za Saturna. Už? Co, co teď? Nečekala, že si je Launee najde sama a momentálně netušila, co má dělat. Ještě neměla svou omluvu pořádně připravenou! K jejímu překvapení se hnědá vlčice nedožadovala jejich omluvy, ale místo toho se začala omlouvat ona. "Hahže še nehlobíš?" zeptala se Bianca s tlamou plnou kytek a zamračila se. Nebylo jí takhle vůbec rozumět. Nejistě před Launee položila nasbírané květiny a stáhla se zase zpátky k bráškovi. "Tyhle... tyhle jsou na omluvu. Plo tebe. Já- vážně se na nás nezlobíš?" naklonila hlavu na stranu a nervózně těkala pohledem všude možně, jen aby se nedívala přímo na Launee. "Za to, jak jsme... se tenklát ztratili?" dokončila nervózně. Launee sice tvrdila, že neudělali nic špatného, ale i tak. Už si to moc nepamatovala, ale tehdy se jí asi ani pořádně neomluvili?
Byl tu i Therion, který se omlouval, že je tu nechal. Zase. Bianca se na něj na jednu stranu trochu zlobila, ale taky věděla, že šel řešit dospělácké věci. A očividně se mu povedlo utěšit Launee, takže byla vlastně i trochu ráda, že odešel. Ale nelíbilo se jí, že je stále nechával samotné... Prostě všechno bylo tak složité a ona nevěděla, co si má vlastně myslet a cítit. Nemohla přeci předpokládat, že Therion a Launee budou mít v očích jenom ji a brášku a nebudou se starat o jiné věci. To bylo hloupé. Nakonec se usmála, když přišla s krásným řešením pro svůj problém. "Můžu ti odpustit! Když... hum... slíbíš, že už nás samotné nenecháš," spokojeně plácla ocáskem o zem. To snad nebylo nic složitého, ne? Alespoň její vlčecí mysli nedocházelo, co vlastně po vlkovi žádá.

"To jsem taky chtěla udělat. Už nechci aby se na nás zlobila," zamumlala na souhlas bráškovi. určitě se musí Launee omluvit a nějak se u ní odprosit, aby na ně už takhle nekřičela. Biance se vůbec nelíbilo, když věčně milá vlčice zvedla hlas a byla přísná. Naštěstí byl Saturn stále s ní, jak ji také ujistil. I kdyby je Launee s Therionem nakonec nechtěli... stále ještě měli jeden druhého. Už si ani nedokázala představit, jaké to bylo, když byla ztracená sama. Od doby co se s bráškou našli se od sebe nehnuli skoro ani na krok. Bylo pro ni nepředstavitelné, kdyby se znovu nějak ztratili. Lehce poklepala hlavou, aby se zbavila takových zlých myšlenek před spaním a konečně usnula.

Jakmile Bianca zavřela oči, usnula téměř okamžitě. A překvapivě se jí začal zdát naprosto živý sen. Nejdřív byla v močálech spolu se Saturnem a Therionem a Launee a ostatními členy smečky. Vlci, které sice moc neznala měli rozmazané tváře, ale nad tím se ani moc nepozastavovala. Sice ji děsili, ale jeden po druhém začali z té jejich skupiny odcházet, takže si mohla oddechnout a spokojeně si hrát s bráškou. Po chvíli jí ale začalo dumat v hlavě… Kam vlastně všichni ti vlci beze slova odcházejí a proč? Když se podívala do okolí, už tu byla jen ona, bráška a Therion s Launee. Rozhodla se tedy zeptat hnědé vlčice, co se to děje. „Launee, kam to všichni odešli? Děje se něco?“ celá zmatená na ni upírala své nevinné oči. Lau ale k jejímu překvapení nepromluvila, místo toho se také rozešla pryč. A hned po ní Therion. A nakonec, když se otočila, ani Saturnus už za ní nestál. „Ne!“ Panicky se rozhlížela kolem sebe, ale všechny stromy vypadaly stejně, nemohla poznat, kudy všichni vlci odešli a kam zmizeli. „Nenechávejte mě tady! Kde jste? Saturne! Saturne!“ křičela, zatímco se prostě rozeběhla jedním směrem.
Dlouhou dobu pouze míjela stromy. Zdálo se jí, že okolní terén se vůbec nemění, všechno je stejné, jako by stále byla na tom samém místě. A po chvíli před sebou spatřila vlčí siluetu! Nadšeně se za ní rozeběhla, konečně je dohonila, už nebude sama. Čím víc se přibližovala, tím víc vlka poznávala. Byl to její táta! Její opravdový táta, kterému se ztratila. Konečně ji našel, aby se mohli vrátit domů! „Tati!“ vyhrkla a vrhla se k vlkovi. Nadšeně se mu otírala o nohy a lísala se k němu. Byla tak šťastná. Jenže to netrvalo dlouho. „Ano, já jsem teď tvůj táta,“ ozval se hlas, který ale ale nepatřil jejímu tatínkovi. Polekaně od vlka uskočila. Vůbec to nebyl její otec, nýbrž ten cizák, co se za něj jednou vydával! „Hehehehe, hahaha!“ rozchechtal se vlk jako maniak a zkřivil tvář v ošklivém šklebu. Než stihla jakkoli zareagovat, už byl ve skoku a vrhal se po ní, jeho tlama se stále zvětšovala, až byla schopná pohltit ji celou v jednom jediném chramstnutí. Biance nezbývalo nic jiného než s roztřeštěnýma očima zírat do té bezedné temnoty, která se ve vlkově obrovské tlamě nacházela. Určitě ji teď sežere! Na poslední chvíli víčka pevně semkla k sobě v očekávání… čeho? Bolesti? Ani sama nevěděla, ale bylo jisté, že se toho velmi děsila.
Žádná bolest však nepřišla. Opatrně rozlepila očka a zjistila, že… se nachází na louce? Všude okolo byly krásně barevné květiny a ve vzduchu poletovali motýlci. Bylo jasno a klid, čas od času si lehký vánek pohrál s dlouhou trávou, která se v jeho poryvu ohnula. Všechno bylo tak klidné. Bianca se usmála. Konečně jí bylo tak hezky, cítila se uvolněně a vesele. Položila se do trávy a rozhodla se poddat spánku, jelikož se k tomu prostředí přímo nabízelo.
Cukla oušky, když se ozvaly hlasy, které ji probudily. „Bianco! Bianco vstávej!“ Nebyla vůbec překvapená, když rozlepila oči a uviděla svého bratra Vulcana. A hned vedle stál Saturn, maminka s tatínkem a Judy! A dokonce zahlédla i Launee s Therionem, Lylwelin, Raystera a nakonec i Kenaie. Když se rozhlédla pečlivěji, zjistila, že na louce se nacházejí všichni vlci, které kdy potkala a měla ráda. Jen z toho pohledu byla neskutečně šťastná! Všichni její blízcí byli konečně s ní.

Naštěstí tu pro ni bráška byl. A ona pro něj. Ani jeden neměl už po předešlých událostech chuť se s někým seznamovat, takže Bianca byla ráda, když Saturn navrhl, že se půjdou vyspat. Vážně by ocenila chvilku klidu, aby se mohla zase srovnat a všechno pořádně strávit. Následovala proto brášku dál od skupinky víc než ochotně. Ani neměla náladu pomáhat zrzavému vlkovi, který byl nejspíš z Launeeina výbuchu zdrcený nejvíc. Ale může si za to sám.
Namáčkla se vedle Saturna mezi kořeny a stočila se do klubíčka. "Nevím... Tžeba se ještě zlobí za to jak jsme se tenkrát zatoulali. Myslela jsem, že už na to zapomněla, ale asi ne," odpověděla smutně. Mrzelo ji to, nechtěla způsobovat problémy. Ne tolik, aby se na ni statní vlci takhle zlobili. Sama si nemyslela, že by provedla něco strašného, ale očividně se mýlila. Překvapilo ji, když bráška zmínil vlčata Sigyho a Lylwelin. Vlastně tuhle informaci sotva postřehla a ani se nad ní nijak nezamýšlela. Ale teď... "To je plavda. Jsme tu my, Ray a ta dvojčata. A teď ještě jejich děti. A kdo ví, kolik jich mají? Co když už se o nás nebudou moct stalat, plotože nejsme zdejší?" zamyslela se a následně se nad vlastními slovy otřásla. Nemůžou nás takhle vyměnit ne? To... to se nedělá! snažila se potlačit paniku, která s touhle myšlenkou přišla. "Už jsme docela velcí... Co když nás Launee a Thelion nebudou chtít když jsou tu teď mladší vlčata? Nevymění nás, že ne?" zeptala se potichu a trochu drcla do Saturna, jak se dožadovala odpovědi. I když on nemohl být moudřejší jak Bianca sama, stále chtěla slyšet, že její obavy jsou zbytečné.
Pak si přikryla čumáček oháňkou, aby zastínila okolní svět a mohla se v klidu ponořit do říše snů.

Mladší vlčice se představila jako Jaimie. A očividně si ani nepamatovala, že už se jednou setkaly, což se Biancy dotklo ještě trochu víc. Vydala jen tiché 'hmpf' a rozhodla se taky pochlubit svým bráškou. "Satuln je zase můj bláška, a je hezčí než ten tvůj" řekla významně a s vypjatou hrudí, aby ukázala, jak je na tenhle fakt hrdá.
V dalším okamžiku však nabraly události naprosto opačný směr, než by kdokoliv čekal. Minimálně Bianca byla dost šokovaná, když viděla, jak se zrzavý vlk vecpal mezi Theriona a Launee a začal se k ní lísat, až z toho spadla. Je v pořádku? s obavami udělala pár kroků směrem k ní, protože se chtěla ujistit zda se jí nic nestalo. Zasekla se ale v půlce pohybu, když uviděla, jak se Launee zlobí. Launee... se ale nikdy nezlobí, ne? zase zaději začala od vlčice couvat, jelikož ji její náhlá změna nálady vyděsila. Lau je vždycky hodná. A- a milá. Nechci... nechci aby se zlobila! V panice se lehce rozklepala a pohledem rychle vyhledala svého brášku, který se schovával u Theriona. Rychle k němu přiskočila a natiskla se na jeho tělo, což alespoň trochu zmírnilo její třesavku. "Ploč se Launee tak zlobí," vykníkla tiše. Přeci nic neprovedla, ne? Bylo vidět, že se vlčice zlobila hlavně na zrzavého vlka, který se na ni předtím tak tiskl. Když však Launee vydávala rozkazy a věnovala Biance a Saturnovi významný pohled, malá vlčice už neudržela slzy a tiše se rozbrečela. Takže je naštvaná i na mě a Saturna? Byli jsme opravdu tak zlobiví? Však už to bylo docela dávno, co se zatoulali z močálů. Bianca si myslela, že už jim to Launee a Therion odpustili, ale asi se pletla.
Do toho všeho chaosu jí ještě někdo začal mluvit v hlavě. Leknutím nadskočila, když se rozezněl ten neznámý hlas, který nepatřil nikomu tady. Chvilku jí trvalo, než jí došlo, že onen hlas se rozeznívá právě v její hlavě, ale po tomhle zjištění se rozbrečela ještě víc. "Co to...! Satulne, pomoc! Něk- nekdo mi mluví v hlavě! A nejsem to já!" vyděšeně se obrátila na svého bratra. Slyšel to taky? Co když ne? Nebude mě mít za blázna? Rozhodně nechtěla, aby si o ní něco takového myslel. Ale pokud to neslyšel, neznamenalo to, že opravdu bláznem je? Co bude dělat? Nebo to byl třeba nějaký duch, co jí mluvil do hlavy? Kdyby se tolik nevyděsila a soustředila se na slova, která ten hlas říkal, nejspíš by věděla, že to byla zdejší alfa. Bianca byla ale natolik překvapená, že kontext té zprávy vůbec nezaregistrovala...
Therion je po odchodu Launee sice uklidňoval, ale jak mu mohla jen tak věřit, potom, co teď viděla? Lau vypadala opravdu naštvaně, ani se s nimi pořádně nepřivítala, rozkázala jim, že nemají nikam chodit a rychle odešla. Saturnus v tuhle chvíli vystartoval k Launeeinu úlovku a rychle kus masa zhltnul. Bianca sice neměla na jídlo vůbec žádnou náladu, ale co když se Lau vrátí a bude na ni křičet, že nic nejedla? Potlačila zbytek slz, který se jí dral do očí a také po vzoru brášky něco snědla, i když jí přišlo, že tentokrát je maso naprosto bez chuti. Therion se rozhodl Launee následovat a nejspíš se pokusit ji uklidnit. Bianca chtěla něco namítnout. Zase je opouštěl, když měla ještě docela strach. Nakonec ale neřekla nic, možná bylo dobře, že Therion jde Lau uklidnit. Bianca už ji nechtěla vidět naštvanou. Saturn navrhl, že zatím půjdou spát, což se nezdálo být tak špatný nápad. Minimálně po tom všem, co se teď událo. "J- já půjdu taky," přikývla šeptem a prosebně se podívala na svoje tlapky. Prosím, chtěla bych si odpočinout.

<< Vyhlídka

Návrat Slunce se nesetkal s přívalem nadšení, jaký by pro něj vlčata normálně měla. Jak Therion, tak Saturnus vypustili krátký, suchý komentář a dál se nevyjadřovali. A ono vlastně ani nebylo co víc říkat, ani Bianca neměla na povídání o sluníčku náladu. Hlavní bylo, že je zpátky a všechno se vrátilo do starých kolejí a ona nakonec nemusela hnout ani drápkem. Bylo nejlepší, když se věci takhle vyřešily samy.
Ani ji nepřekvapovalo, když při příchodu do močálů ucítila spoustu pachů, některé z nich opět neznámé. Vždy, když tady zatím byla, okolo se to hemžilo vlky. A hlavně vlčaty. Přesto se s nimi překvapivě moc neznala, i když by si přála, aby byli přátelé. Hned si všimla Launee a dvojčat, které tak nějak už znala. A pak tu byl i jeden zrzavý vlk. "Ahoj, Launee! Ahoj, Lolenzo!" pozdravila dva vlky, které už znala jménem a na ostatní se usmála. Nemohla být přeci ve společnosti smutná, že? Nechtěla, aby se jí někdo vyptával proč.
Jen, co se Therion i Saturn s Launee přivítali, také se k ní nahrnula a otřela se jí o kožíšek. Hnědá vlčice měla velmi příjemný kožich, a od posledně se zdálo, že je ještě hebčejší. Pak se k jejímu překvapení začal Saturn seznamovat s Lorenzovou sestrou. Když se po Biance několikrát nejistě otočil, vždy mu to oplatila povzbudivým úsměvem. Bylo fajn, že se sám od sebe chtěl seznamovat. Však to musí být nuda, bavit se stále jen se mnou, pomyslela si. Theriona a Launee nepočítala, to byli dospěláci. "Ahoj, já jsem Bianca!" Také se k malé vlčici otočila a pozdravila. "Už jsem se ti jednou pžedstavovala, ale... ty jsi neodpověděla," dodala trochu a věnovala jí obviňující pohled. Stále se cítila ublíženě z toho, jak ji vlčice posledně úplně ignorovala, ale nemyslela to zle.

"Dobže." Nedalo se říct, že by se její nálada viditelně zvedla nebo ji tenhle návrh nějak nadchl, ale zkusit to přeci jen mohli. Bylo by hloupé vzdát se ještě předtím, než pořádně začali hledat. Však doteď se vlastně ani nesnažili z vlastní iniciativy přijít na to, kde jejich domov leží. Možná, že když začnou hledat pořádně, budou mít štěstí a budou se moci vrátit. "Hmm... Já jsem pžišla hlavně lesem, žeku jsem neviděla," zamyslela se, jak se do močálů vůbec dostala. Ať ale přemýšlela sebevíc, přišlo jí, že okolo žádné řeky nešla. Saturnus asi přišel jinudy, než já. Tím bylo jejich hledání ještě těžší, pokud měli zkoumat dvě různé cesty. Nebo to mohli zkombinovat a hledat les s řekou, třeba si jí tenkrát prostě jen nevšimla. I tak byla ale Bianca na pochybách. "Žek a lesů je ale hodně." Jak najdeme ty správné?
Kenai se s nimi rozloučil a než odešel, ještě něco potichu řekl Therionovi. Přesto, že byla malá vlčice poměrně zvědavá, nechtěla se vyptávat. Nejspíš to bylo něco s rodinou...? pomyslela si. Byl to velmi logický závěr. Třeba řešili nějaké problémy a nechtěli je říkat všem okolo? Každopádně pak šedý vlček odešel a Therion zavelel k návratu do močálů. Zkleslou náladu celé skupiny alespoň trochu rozveselovalo pěkné počasí. Bianca se ale při tom pomyšlení trochu zarazila. Něco bylo... jinak? "Všimli... všimli jste si, že sluníčko vylezlo?" vydechla udiveně, když jí vlastně došlo, že je den. To už tady dlouho nebylo! Tolik se strachovali, že budou žít ve věčné tmě, a nakonec si ani nevšimli, když slunce vyšlo. Nebo si toho všimli všichni ostatní kromě Biancy a ta teď se svou otázkou vypadala jako zabedněnec... Tak, jako tak, ji potěšilo, že alespoň o ztracené Slunce už se nemusí starat a všechno se s přírodou vrátilo do pořádku.

>> Maharské močály

Konverzace o ztraceném domově opět přinesla pochmurnou náladu. Jak Bianca, tak Saturnus nevěděli, kudy se dostat zpátky, i když se teď mohli spoléhat na hvězdnou mapu. Biance připadalo, že návrat k rodičům je víc a víc beznadějný. Smutně sklopila uši a zabořila pohled do země. Přesto, že se sem vydali pozorovat noční oblohu a ona se na to tak těšila, nálada ji rychle přešla. Ani Therion nevypadal, že by měl nějaké další návrhy, které by jim pomohly najít cestu zpátky domů. Teď je kvůli nám taky smutný? Bianca se cítila špatně, když se velký vlk obviňoval za něco, co nemohl ovlivnit. Na bráškova slova přikývla. Therion opravdu za nic nemohl, mohli si za to sami, že se ztratili. "Nemůžeš vědět, kde bydlíme, když jsi tam nikdy nebyl," naklonila hlavu na stranu a mírně se usmála. "Není to tvoje vina, Thelione."
Tvář se jí trochu rozjasnila, když slyšela další návrh. Za zkoušku to mohlo stát, třeba opravdu nějaké místo pozná a budou se moci vrátit. Její naději ale rychle zašlapal Saturn se svou logickou poznámkou, že krajina vypadá v létě jinak než v zimě. Teď se cítila ještě hůř. Vždycky, když už to vypadalo, že se jejich situace lepší, stalo se něco, co její víru úplně vyvrátilo. Není to fér! Proč se tohle muselo stát zrovna jim? Na tuhle otázku jí ale nikdo odpovědět nemohl. "Taky už se chci vrátit," vyjádřila svůj souhlas. Tohle měla být veselá chvíle, ale všechno se to nějak pokazilo. A ani věčný optimista jako ona neměl teď moc náladu na hraní nebo zvídavé otázky. Jen se cítila provinile, že do takové atmosféry zatáhla i svého kamaráda. Než se Kenaiovi stačila nějak omluvit, oznámil, že už musí jít. Bianca trochu posmutněla, ale zároveň si také oddechla. "Tak ahooj!" zamávala na něj ocáskem. Doufala, že se příště potkají, až nebude rozesmutněná ze ztráty domova. To by s ní jinak nebyla moc sranda.
Nakonec se obrátila na svého brášku a hnědého vlka s otázkou v očích. Jestli tu tedy ještě zůstanou nebo už půjdou zpátky do močálů.

<< Středozemka (přes Midiam)

Ačkoliv bylo logické, že hvězdy se budou pozorovat z nějakého kopce, Biancu to až doteď upřímně nenapadlo. Jakmile tedy začali stoupat do kopce, její tvářička se zakabonila námahou. Vážně neměla ráda vyvýšeniny, protože bylo tak obtížné se na ně dostat! Naštěstí bylo tempo jejich skupinky z nějakého důvodu docela pomalé, takže alespoň nezaostávala a šla spolu s ostatními. Kenai se vyptával na nějaké neakční hry, ale nikdo bohužel nebyl moc k užitku. "Já si s tebou klidně zahlaju!" pokývala Bianca hlavou, i když netušila, zda tím slovem 'ostatní' myslí zrovna ji nebo nějaké jiné kamarády. I když jí takovéhle hry teoreticky připadaly nudné, rozhodně se jim nebránila. S přáteli je to třeba sranda.
Pak se rozhovor stočil na téma hvězd, o kterém věděla velký prd. Musela se dokonce ptát, co je to nov, jelikož pro ni bylo to slovo neznámé. "Aha, to jsem nevěděla, že se tomu nějak žíká," zabrblala trochu zmateně. Proč vůbec takový název existoval? Je nutné všechno takhle popisovat? Asi jo... Nechápala, proč by sice někdo vůbec přemýšlel nad tím jak pojmenovat bezměsíčnou noc, ale když to onomu vlkovi přineslo radost, asi ji to tolik nezajímalo.
Therion se jich zeptal, jestli by podle hvězd trefili domů. Bianca trochu sklopila ouška, když slyšela že ani bráška cestu zpátky nepozná. "Nevím, jakým smělem je domov," přiznala se a trošku se otřásla. Vlastně ani netušila... jestli ještě nějaký domov mají. Postupem času si začínala víc a víc uvědomovat, že to, za jakých podmínek odtamtud utekla... Prostě to nevěstilo nic dobrého. Stejně ale tenhle pocit neměl převahu nad její touhou najít své rodiče a ztraceného bratra.

<< Ohnivé jezero

Bianca sice žádnou hrou do konverzace nepřispěla, ale zato Saturnus jednu znal. Pokývala na jeho vysvětlení hlavou, také tuhle hru znala, jen si na ni nevzpomněla. "Mě to pžijde spíš jako nuda," zkonstatovala. Neviděla nic zábavného na tom, že z počátečních slov vycházely kdejaké nesmysly, které ani nebyly vtipné. Ve většině případů. Navíc při té hře musela být většinu času potichu a to se jí nelíbilo. "Ta ktelou znám já byla o otázkách, ktelé vlci říkali v kolečku a pak se směl oblátil," dodala, co si pamatovala o své hře. Nemohla si však vzpomenout na všechny detaily a bez nich nedokázala ani postup hry řádně vysvětlit. Navíc to byla trochu chaotická hra. Ale zábavná! "Ploč se vlastně ptáš na hly?" otočila se na Kenaie. Hry v sedě nebo leže zněly sice zábavně, ale možná by raději i něco dělala. Nemuselo by to být nic náročného, postačilo by jí třeba... skládání obrázků z klacíků a kamínků! To znělo taky fajn, ne?
Při cestě se konverzace stočila na hvězdy. Podle malé vlčice spočívala jejich užitečnost ve svícení a podle brášky prostě jen stačilo, když byly krásné. Bianca pokývala hlavičkou. Že jsou hvězdy krásné pro ni bylo určitě plus, neměla ráda ošklivé věci. Kdyby se jí nelíbily, nejspíš se o ně ani tak nadšeně nezajímá. "Co je to novu?" zamrkala zmateně a podívala se na Kenaie, který ono neznámé slovo vyřkl. Nejspíš se to týkalo hvězd, ale víc netušila.
Therion jim vysvětlil, že podle hvězd se dá poznat směr, lépe řečeno sever. Bianca vesele pohodila ocáskem, sever a ostatní směry už znala, rodiče jí o nich vyprávěli, kdyby se ztratila. Bohužel je neuměla určovat a tak jako tak netušila kudy se má domů dostat. Teď už tedy věděla, že by se měla řídit podle Polárky. "Jak se dá ale na obloze najít? Mezi takovou spoustou hvězd?" zeptala se poněkud ztraceně. Therion sice říkal, že vychází jako první, ale co když to Bianca prošvihne? Jak potom pozná Polárku mezi další spoustou malých světélek? Vždycky se jí zdálo, že všechny hvězdy svítí stejně...

>> Vyhlídka (přes řeku Midiam)

K jejímu nadšení Kenai souhlasil a vypadalo to, že ani Saturnovi a Therionovi to nevadí. Bianca se vesele usmála a přikývla na Therionovu nabídku. Na pozorování hvězd se těšila už od doby, kdy jí o tom bráška nadšeně vyprávěl. Zatím však neměla šanci se na tu vyhlídku dostat, jelikož se toho tolik dělo! Nejdřív byly močály zaplavené a pak utekli na to dobrodružství s motýlkem... Dokud nad tím nepřemýšlela, ani jí nedošlo že se vlastně za poslední dobu skoro nezastavila a pořád něco objevovala. "Chtěla bych slyšet o souhvězdích," potvrdila svoje nadšení i ostatním. Therion toho tolik ví! Dokonce i o hvězdách! Hnědý vlk byl v jejích očích hned o mnoho chytřejší, jelikož Bianca nevěděla o hvězdách zhola nic.
Na Kenaiovu otázku se musela delší chvíli zamyslet než sklopila ouška a zavrtěla hlavou. "Znám jednu, ale nepamatuju si ji. Je moc složitá," přiznala se. Doma sice jednu hráli, ale byla to spíš záležitost starších vlků a hra byla dost těžká pro malá vlčata. Bianca si nebyla jistá, jestli si ji správně pamatuje, takže raději neříkala nic. Navíc jako vlče spíš dováděla kolem, i když ne tak ztřeštěně jako jiní. Slovní hry na ni byly moc. Ale třeba její bráška bude něco znát? Nebo Therion. Ten určitě musí něco vědět.
Když se jejich skupinka konečně dala do pohybu, zeptal se Kenai na užitečnost souhvězdí. Byla to otázka určená spíš pro Theriona se Saturnem, kteří o nich něco věděli, ale i tak se Bianca musela ozvat. "V noci svítí na cestu?" Jiné užití ve vzdálených světélkách zatím nenašla, ale byla zvědavá, jestli jsou hvězdy nějak víc prospěšné.

>> Středozemka

Zdálo se, že její slova měla přeci jen nějaký efekt, protože vyloudila z brášky malý úsměv. Oddechla si a konečně z ní mohla opadnout starost o svého sourozence, který se stále tiskl k Therionovi. Velký vlk naopak nesouhlasil s jejím označením, že je moudrý. Bianca lehce naklonila hlavu do strany. "Ale jsi nejvíc moudlý vlk jakého jsem potkala...?" Nakonec to mohlo být tím, že ještě tolik vlků za svůj život neznala, ale Therion byl v jejích očích určitě zatím ten nejmoudřejší. Byl to přeci jen dospělák a vždycky dokázal odpovědět na její zvědavé otázky. A mluvil tak pomalu! To je určitě znak moudrosti, ne? Také příliš nerozuměla významu toho slova, ale tak nějak si vyvodila, že moudrý je vlastně jiné označení pro někoho chytrého, což nebylo tak úplně špatně. Jenže pro ni jako vlče byl chytrý každý dospělák, a s Therionem strávila v poslední době dost času, takže ho brala jako někoho, ke komu může vzhlížet.
Hnědý vlk ji ujistil, že také bude moudrá, až vyroste. Bianca o tom měla sice své pochyby, ale nijak by jí to nevadilo. Moudrost brala jako pozitivní věc, i když si nemyslela, že by byla tak přemýšlivá na to, aby nějakou měla. V další chvíli se celá rozzářila, protože ji bráška začal zasypávat lichotkami a dokonce i Kenai řekl, že je roztomilá. "Hihi," zazubila se vesele a spokojeně máchla ocáskem. Asi jako každé slečně se jí líbilo, když ji někdo chválil nebo zmiňoval její kladné vlastnosti. Cítila se sice trochu stydlivě, ale byl to dobrý pocit.
Bohužel Therion po chvíli poznamenal, že už by se měli vrátit. Biančina veselá nálada byla rázem v trapu, naopak smutně sklopila uši. Když se nad tím tak zamyslela, nejspíš tu byli už docela dlouho a jen to nezpozorovala, protože byla stále noc. A než odešli z močálů, vypadalo to, že se bude dít něco velkého, takže by se asi měli vrátit. Přeci jen se sem vydali pro jídlo a když už nebyli hladoví, nastal čas jít. Ale když Kenai teprve přišel, pomyslela si a těkala očkem z šedého vlčka na Theriona. K emocím ostatních nebyla tolik všímavá, obzvlášť, pokud se je daný vlk snažil skrývat. Proto si ani nevšimla, že se Therion necítí klidně po rozhovoru o jeho bratrovi... Kenai je pozval na návštěvu k sobě domů. Biance už jednou říkal, že má sourozence a ona se upřímně těšila, že je taky někdy pozná, když on už znal jejího brášku. "Láda pžijdu!" zakývala vehementně hlavou. "Ale vždyť nejsi divný," opravila ho nakonec. Nikdy jí nepřipadal nijak divný nebo jiný než ostatní vlci, takže nechápala, proč by si to o sobě myslel.
Když i Saturnus vyjádřil, že s odchodem souhlasí, nezbývalo jí nic jiného, než jít s davem. Na jednu stranu se do močálů vlastně taky těšila, byla tam ta nová vlčata, která chtěla poznat a Launee, která s nimi z nějakého důvodu nešla. "Tak asi jdeme," souhlasila se svými dvěma společníky. "A nechceš nás doplovodit Kenai? Alespoň kousek?" zeptala se ještě svého kamaráda a nadějně pohodila ocasem. Doufala, že nabídku neodmítne.