Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tenebrae (přes Esíčka)
Loterie 1/5

Meinere se zdál být trochu zaskočený faktem, že Bianca je vlastně alfa a tím pádem i výše postavená, než on. Také nad tím doteď nikdy nepřemýšlela, nebylo proč. Pobaveně se zasmála nad jeho zásekem. "A chceš abych si rozkazovala?" zeptala se a vyzývavě povytáhla obočí. Sice nebyla nijak panovačná, ale klidně to mohla zkusit, kdyby Meinere chtěl. Navíc, co by mu tak sama od sebe nakazovala? Většinu věcí, co chtěla nebo potřebovala stejně dělal sám od sebe.
Po cestě se snažila Matteovi vysvětlit... no tak nějak všechno najednou. Bohužel si sama byla vědoma, jak její vyprávění musí působit zmateně. Kor pro malé vlče, co si pod jejími slovy ani nic nepředstaví. "Tak mu to můžeš zkusit vysvětlit ty," zakřenila se zpět na Meinera, když měl ohledně její výchovy poznámky. Přišla si docela hloupě, že ani malému vlčeti nic nevysvětlí. Rýpnutí se jí trochu dotklo. Každopádně se dala d vysvětlování, když se Matteo ptal. "Zima je teď. Proto právě sněží a na zemi je sníh. To je ta mokrá bílá věc a v zimě ho vždycky máme. Pak za nějaký čas nastane jaro, sníh roztaje a změní se ve vodu. Taky víc svítí sluníčko a je tepleji, asi jako bylo v poušti teď. Tam kde jsi se narodil. Taky začínají růst všechny rostliny. Po jaru přijde léto, kdy je vážně velké teplo, sluníčko svítí skoro pořád a všechno je zelené. A pak je podzim, kdy zelená zhnědne a zase je víc chladno. A nakonec přijde zase zima," zakončila svůj dlouhý monolog. "A takhle se to pořád opakuje. Až přijde další zima, budeš vědět, že už je ti jeden rok," pousmála se na vlče. Ten čas nějak letěl, přišlo jí, že se sotva narodil a už kladl takovéhle otázky.
Chvilková zastávka byla nakonec vyřešena taxislužbou Meinere a šlo se dál. Tedy, Bianca a Meinere šli, Matteo se vezl na tátových zádech. A vypadal opravdu spokojeně. Bianca s úsměvem přikývla, když alespoň poděkoval. "Prosímtě, vypadá jako někdo kdo se nechá přemotivovat?" ušklíbla se trochu nad Meinerovou starostí. "Bude spíš stejně nesnaživý jako ty, nemáte si co vyčítat," dodala ještě. Matteo byl tak trochu lenoch, co si zatím stačila všimnout. Ale ne, že by si stěžovala. Z pohledu rodiče to vlastně bylo milé zjištění, alespoň se nemusela neustále stresovat co s ním. Byl klidný, občas kladl zapeklité otázky, ale jinak nedělal problémy. To bylo fajn. "Slyšíš to? Naoplátku bereš tátu na záda, až se unaví," zasmála se Bianca té poznámce a důležitě se podívala na Mattea.

>> Mechový lesík (přes Východní hvozd)

<< Prstové hory (přes Tmavé smrčiny)

Bianca se pousmála Meinerově poznámce, že si může dělat, co chce. "To je fakt. Jen co se přiženu si tam začnu rozkazovat." Byla to vlastně pravda. V mechu měla stále pozici alfy, i když možná trochu nechtěně. A dospělá taky byla, takže jí nikdo přikazovat nemusel. Čekala ale, že z Mattea budou doma spíše nadšení, než zděšení. I když zpočátku možná to druhé. Přeci jen Launee i Saturnus měli vlčata rádi a v Mechu vítali i ta zatoulaná. Určitě by neposlali vlastní rodinu pryč.
"Ale když odhrabeš sníh, uvidíš mech i v zimě. Akorát nebude tak hezký, jako když je jaro," odpověděla Matteovi, když se zdál být zklamaný čekáním. Docela to chápala, taky nerada čekala, kor tak dlouhou dobu jako od zimy do jara. A malému vlčeti to mohlo připadat jako věčnost. "Někteří jsou určitě malí, jako ty," přikývla, i když si momentálně nebyla jistá, jestli je v Mechu nějaké malé vlče. No, docela často se tam nějaké zakutálelo, takže pravděpodobnost byla vyšší. "Jsou tam tvoje sestřenky, ty jsou jen o něco málo větší než ty." Saturnovy dcery už byly možná odrostlé, ale stále dost mladé. A doufala, že si budou s Matteem rozumět, když už by se nenašlo žádné mladší vlče.
Neušli ani polovinu cesty a Matteo začal protestovat. Bianca se trochu zasekla, konflikt s ním ještě nikdy neřešila a nechtěla to pokazit. Navíc prostě museli pokračovat dál. Nešlo se jen tak zastavit a zůstat tady. Snažila se to Matteovi vysvětlit, ale nevypadal, že by se mu to líbilo. "Kopců je bohužel všude hodně. A ještě jich hodně po cestě potkáme. Ale vždycky když na nějaký vylezeme, tak ho zase slezeme, a cestou dolů si víc odpočineš," snažila se ho trochu namotivovat. "Pro každou odměnu se musíme snažit," zakomponovala do toho i nějaké životní moudro. Vypadalo to totiž, že Matteo roste v docela lenivého vlka. Po kom to asi má? očkem hodila po Meinerovi, ale nic neřekla. Byl na něj spoleh, když bylo potřeba. Proto taky vzal Mattea na záda a situace byla vyřešena. I když ne zrovna ideálním způsobem, dalo se to akceptovat, když byl malý ještě vlče. Ale jak vyroste, na vození se už to moc nebude, pomyslela si. Snad do té doby bude ochotný chodit po svých. Byla to docela základní věc. "Lepší?" žďuchla do Meinera s Matteem na zádech. "Ale povezeš se jenom chvilku, táta musí taky dojít domů. A nezapomeň poděkovat," pousmála se na ně. Hned byla ta cesta o něco snesitelnější.

>> Zrcadlové hory (přes Esíčka)

<< Oáza (přes Poušť)

Konečně se vydali domů. Po tak dlouhé době, co strávili venku to Biance přišlo docela nereálné. Dokonce se v tom čase stihla stát i matkou. A Matteo díky tomu vyrůstal s docela zkresleným pohledem na svět. Znal jen písek a poušť a ji s Meinerem. Co bude říkat na další vlky? nebyla moc ráda, že její syn nemá žádný koncept socializace. Sama měla společnost ráda, Meinere byl prozměnu jejím opakem. A jak na tom bude to vlče? Trochu se bála odpovědi, když vzala v potaz jeho mládí.
Každopádně Matteovi vysvětlila kam jdou a proč. Zdálo se, že většinu toho nějak pobral, nebylo moc jasné, zda to i pochopil. Ale to po něm zatím ani nechtěla. A dokud se sám od sebe neptal, vše bylo asi v pořádku. Do hlavy mu neviděla, a i kdyby jo, nekoukala by se tam schválně. "Hm, mech uvidíš asi až doma. Ale v tuhle dobu bude schovaný pod sněhem. Budeš si muset počkat na jaro, abys viděl jak hezky vypadá," vysvětlila a usmála se. Mech sice rostl i přes zimu, ale na jaře a v létě byl určitě hezčí. "Pak poznáš i stromy, to jsou palmy, ale trochu jiné. Víc zelené a listnaté. A taky jezera, ty vypadají jako oáza, ale jsou mnohokrát větší," hledala příklady a přirovnávala je k tomu, co už vlček znal. Aby si to dovedl lépe představit a pochopit. "No a jinde než v poušti žije taky spousta vlků, jako jsme my. Třeba ve smečce mám bratra, tvého strýce. A ten má taky svoje děti, to jsou tvoje sestřenky. A pak jsou tam další členové," vysvětlila mu i trochu rodinných pout, aby věděl, co má čekat. Byla toho ale spousta, co by měl vědět, ale Bianca ho nechtěla moc zatěžovat.
Meinere měl docela dobrou otázku. Sama nad tím už trochu přemýšlela, co by ne. Bylo to důležité téma. Ale nakonec se rozhodla prostě nestresovat. Saturnus byl její bratr a sám říkal, že se nemusí bát, když se mu bude chtít svěřit. "No, asi řeknu tak jak to bylo? Co si pamatuju, Proxima se Saelind taky asi nebyly úplně... plánované. Myslím, že bude mít pochopení," usmála se nervózně a pokrčila rameny. I kdyby ho to z nějakého důvodu třeba naštvalo, nemyslela si, že by jí vyhuboval nebo tak něco. Takový on nebyl.
Jak povídala, cesta jí docela utíkala. To samé se ale nedalo říct o Matteovi, který chvíli po startu usoudil, že má dost. Nedělal žádné velké drama, jako jiná vlčata. Vlastně byl docela klidný, ale zato to vypadalo, že byl pevně rozhodnutý zůstat sedět a ani se nehnout. "Matteo... teď nemůžeme zastavovat," povzdechla si trochu zoufale. Netušila, co s ním má dělat. Možná lepší, kdyby se tu začal vztekat, ale takhle? Nějak nevěděla, jak na něj. Nechtěla ho strašit nebo kárat. Chtěla mu to vysvětlit, přemluvit ho. Ale ani netušila, na co ho nalákat. A tímhle tempem by se domů nikdy nedostali. "Měli bychom jít dál, ať si tu cestu neděláme zbytečně delší takovýmhle čekáním," podívala se na vlčka a šťouchla do něj jemně čumákem. Pak se s prosebným pohledem obrátila na Meinera. "Vezmeš ho kdyžtak na záda?" zašeptala na půl tlamy, aby to malý neslyšel. Nejdřív chtěla vidět, jestli nepůjde sám od sebe, nošení byla poslední možnost. Udělala by to bývala sama, ale ve svém stavu byla ráda, že jde. Natož tahat vlče na zádech.

>> Tenebrae (přes tmavé smrčiny)

Bianca se pomalu začala zvedat a mentálně připravovat na cestu, kterou bude muset podstoupit. Sem to šlo hezky, ale zpátky se jí ani trochu nechtělo. Kor když si uvědomila, že touhle dobou už asi opravdu bude všude sníh. Poušť naštěstí zůstávala po většinu roku stejná a teplá. Bylo to vlastně ideální místo na narození, když všude jinde probíhala zima. Ale trochu se obávala, jak bude Matteo změnu zvládat, zatím nic jiného než písek a teplo nezažil. A oni ho vrhnou do studeného větru a sněhu.
"Zatím, ale třeba ještě vyroste," pousmála se nad tou poznámkou. "Byla bych radši, kdyby alespoň mě přerostl," dodala ještě. Ani Meinere nebyl žádný obr, ale bylo by lepší, kdyby Matteo jako samec nebyl úplně drobný po ní. "Ano, domov je místo, kde bydlíme. Je to les plný stromů a mechu a sídlí tam Mechová smečka, do které patříme," snažila se to Matteovi trochu přiblížit.
Jak se rozhodli, tak hned vyrazili. Nebyl čas ztrácet čas. "Doufám, že ještě nenapadl, alespoň ne moc," zašklebila se trošku, když Meinere zmínil sníh. Vůbec se netěšila na to, že z tepla půjde do zimy. Navíc by to dost komplikovalo tohle celé putování. "Není to moc daleko," zalhala trošičku Matteovi, když se nespokojeně ozval po pár krocích. Byla to pěkná štreka, ale to nemohla vlčeti říct už teď na začátku. "Navíc po cestě uvidíš a poznáš spoustu nových věcí. Bude to zábava," usmála se.

>> Prstové hory (přes Poušť)

Bylo rozhodnuto, už se tu déle nemohli zdržovat. Nebylo tu žádné jídlo, Bianca necítila bezpečí natolik, aby si mohla odpočinout a navíc začínalo pěkně přituhovat. I tady na jihu bylo už dost chladno. To se tedy uměl narodit, pomyslela si při pohledu na malé vlče. Doufám, že po cestě neonemocní, lehce se zamračila. Zvládne vůbec takhle malé vlče tak dlouhou cestu? Trochu se obávala, aby se něco nestalo. Ale asi lepší, než zůstat tady sedět na zadku.
Meinere ji ujistil, že půjdou pomalu a budou dělat přestávky. A cesta nepovede přes složitá území. "To zvládnu. Musím," dodala rozhodným hlasem Bianca. Potřebovala se trochu mentálně připravit a podpořit odhodlání. Teď už to nebylo jen o ní, ale i o dalším životě. To vlče ji potřebovalo. Je oba, i s Meinerem. Nejsem na to sama, připomněla si. Společně to nebude tak hrozné.
Meinere k výběru jména neměl žádné poznámky, takže bylo asi rozhodnuto. "Budeš se jmenovat Matteo," pošeptala Bianca k vlčeti s úsměvem. Netušila, jestli jí rozumí. Asi už by měl, ale jak řekl černobílý, moc nemluvil. "To bude mít asi po tobě," ušklíbla se trochu na jeho účet. Ona s mluvením moc problémů neměla, možná naopak. Někdy neuměla zavřít tlamu. Matteo byl ale opravdu tichý, držel se blízko u nich a nic nevyváděl. Ne jako typická vlčata, která Bianca doposud potkala. Možná je to teď dobře, pomyslela si. Ale co do budoucna? Nechtěla, aby měl její syn problémy s komunikací. "Půjdeme," přikývla jenom a obrátila se zase na Mattea, který zvědavě špicoval uši. "Půjdeme domů," usmála se. Vlček to pravděpodobně stejně nechápal. Však neznal nic jiného krom pouště, sotva měl nějaké ponětí o tom, co je domov.

"Děkuju," vděčně se usmála na Meinera a slupla všechny tři myšli mrknutím oka. Bylo to... málo, ale muselo to zatím stačit. Alespoň na to, aby se dostali pryč z pouště, kde opravdu nic nežilo. Na jednu stranu to bylo vlastně i dobré, lepší než se nacházet na nějakém území plném nebezpečných predátorů. Tady sice nic nebylo, ale zároveň jim nic nehrozilo, krom hladovění a žízně tedy. Ale o obojí se Meinere postaral, jak nejlépe ve své situaci zvládl.
"Já vím," přikývla na jeho poznámku. "Myslím, že budu schopná tam nějak dojít, ale asi mi to potrvá déle," přiznala se trochu provinile. Byla stále dost vyčerpaná, kdyby nemusela, ani by se nehnula z místa. Ale musela. "Nějak... nějak to zvládneme, ne?" odpověděla na obě věci zároveň. Museli jít, a pak se taky museli starat. To půjde. Naštěstí vlčat není víc. Jedno zvládneme, pomyslela si Bianca. Nedokázala si představit, že by byla třeba tři, to už by byl pořádný problém. Jedno, to si ještě věřila, že mu může být dobrou matkou, když se bude snažit. "Pojmenovala bych ho Matteo. Co na to říkáš?" zvedla oči k Meinerovi. S výběrem jména byla docela spokojená, doufala že i jemu se bude líbit.

Prodáno <3

Meinere se ptal na pohlaví vlčete ale víc se k tomu nevyjádřil. Navrhl, že jméno by mělo začínat na M, na což Bianca jen přikývla. Ve vymýšlení jmen nebyla úplně hvězda, takže aspoň měla čeho se chytit. "O něčem popřemýšlím," přikývla s lehkým úsměvem. Stále se jí to všechno zdálo docela nereálné, ale vlastně byla ráda.
Černobílý se odebral sehnat něco k jídlu. Bianca byla vážně hladová, když si to tak uvědomila. A vlče asi taky, protože se začalo škrábat k mléku. Bianca ho pozorovala, bylo vážně celé jen černé. Ani jeden šedý chloupek. Meinere říkal, že byl jen černý, vzpomněla si. To jeho půlené zbarvení nebylo přirozené, dostal ho od Života. Zajímavé jak genetika fungovala. Tak jak se budeš jmenovat? usmála se a vlče láskyplně olízla. Nemohla uvěřit, že je vážně její. A Meinerovo. "M... M... Matteo?" vyžbleptla to první, co ji napadlo. Ale nezdálo se to jako blbost, docela se jí líbilo, jak to zní. Čím víc o tom přemýšlela, tím lepší se jí to zdálo. A tak bylo rozhodnuto, alespoň za ni.
Cítila se trochu nesvá, být sama v otevřené poušti. Listí a palmy jí dodávaly alespoň malý pocit bezpečí, ale doufala, že se odtud co nejdříve dostane. Stále skenovala okolí, proto si všimla, že se Meinere po chvíli vrací. Něco držel v tlamě, při bližším pohledu poznala, že to jsou myši. Alespoň něco, povzdechla si. Upřímně ani nečekala, že tu něco najde. Myš byla v tomhle případě ještě dobrá zpráva. Musím se dát rychle dokupy, ať můžeme zmizet, pomyslela si. Stačilo se dohrabat do nejbližšího lesa nebo tak něco. Tam bude určitě lepší prostředí i víc potravy.

Hlásím se 1x

Meinere pozoroval Biancu a ta zase jeho. Neměla moc síly dělat cokoli jiného, než ležet a koukat. Ale bylo to značně znervózňující, tím víc, jak to bylo nečekané. Možná něco dopředu tušila, ale sama obalamutila svůj mozek, že to tak není. A realita ji tvrdě uhodila. Ale... nechtěla vlče opustit. Bylo její a Meinerovo, i když vcelku nečekané, Bianca ihned věděla, že se o něj chce starat. Jen byla dost vyděšená a nejistá, protože si stále připadala dost mladá a nezkušená na to být matkou.
Konečně prolomila ticho hned dvěma otázkami. Nějak si nebyla jistá Meinerovým postojem k tomuhle všemu, přeci jen vyjadřování emocí nebyla jeho silná stránka. A Bianca si pamatovala, že vlčata nikdy nechtěl a nemyslel si, že by byl dobrým otcem. A teď jedno měl. Co když ho nebude chtít? Co když nás opustí? honilo se jí hlavou. Ale obavy se trochu stáhly po jeho odpovědi. Vypadalo to, že se o ně postará, minimálně teď. Přikývla a trochu lépe se na listí uvelebila. Měla chuť spát, ale tady v poušti si to nechtěla dovolit. Kdo ví, co se tu potuluje. A jestli Meinere půjde někam pryč pro jídlo, rozhodně by měla zůstat vzhůru.
Poslední otázka ji na chvilku zarazila. Bylo to vlče, to bylo očividné, ne? Pak jí ale došlo, že se ptá asi na pohlaví. "Je to... vlk," odpověděla. A pak ji napadla hned další věc, o které ještě nepřemýšleli. "Měli bychom mu dát nějaké jméno." Zatím to bylo prostě vlče, ale tak nemohlo zůstat donekonečna.

Vlče bylo na světě. Malé, černé, ale živé. Bianca ho tak nějak instinktivně vzala blíž k sobě, a pak na ni dolehla vážnost celé té situace. Co budeme dělat? pohledem tikala kolem sebe. Byli v poušti, daleko od domova. A ona sotva věděla, jak se starat o takhle malá vlčata? Vždy se s nimi setkala až když byla větší, uměla mluvit. Ale tahle malá krabatá věc byla taky vlče, a co hůř, její. Nemohla se prostě rozhodnout ho tu nechat, nebo vrátit někomu kdo se o něj postará. Bianca byla ta, kdo by se měl starat.
Trochu se otřásla a sledovala Meinera. Začal couvat pryč, jako by chtěl od všeho utéct. Bianca to chápala, snad se tak sama cítila, ale i tak jí trochu píchlo u srdce. To vlče nechce. Nemělo se to stát...? pomyslela si. Nadechla se k omluvě. Možná, kdyby si všimla dřív, dalo by se s tím ještě něco dělat, ne? Ale teď už bylo pozdě. Vlastně by i pochopila, kdyby Meinere opravdu utekl. Ale pak najednou kolem ní začaly růst palmy a listí. Zmateně se kolem sebe podívala, ale byla za novou skrýš ráda. Rozhodně to bylo pohodlnější než ležet na tvrdém písku.
Meinere se po chvilce vrátil od oázy s bublinou vody. Bianca si oddechla, kvůli vodě, ale i kvůli tomu návratu. S vděčným pohledem se napila, cesta i porod ji opravdu vyčerpaly. Pak se podívala na černobílého, který stále jen zíral a mlčel. "Co budeme dělat? Co budeš dělat?" zeptala se slabě. To ticho ji znervózňovalo.

<< Narrské kopce (přes Poušť)

Bianca se opírala o Meinera a pomalu šla. Táhla se, občas trochu zavrávorala nebo zpomalila. Ale více méně docela pochodovala. Stal se z toho až mechanický pohyb, prostě nic nevnímala, jen se soustředila na šinutí nohou vpřed. Nepřemýšlela nad ničím, jen nad chůzí.
Skoro až nezaregistrovala, když Meinere zavelel k zastavení. Chvilku koukala kolem a všimla si, že skoro došli k té oáze. Jestli na ni teda nešly bludy a celé se jí to nezdálo, což byla momentálně dost validní možnost. Jen na jeho slova zamručela a pomalu si lehla do písku. Když se trochu vydýchala, začala opět přemýšlet nad svým stavem. Stále víc jí připadalo, že to není vůbec dobré. Že by se to nemělo dít. "Meinere, já myslím-" odhodlala se k promluvení, když najednou jí břichem projela ostrá bolest. Zmlkla a zalapala po dechu. Do očí jí vhrky slzy. Pak přišla další vlna, a další.
Bianca ani nepočítala, kolikrát se jí břicho stáhlo. Soustředila se jen na bolest a na to, aby nezapomněla dýchat. A najednou si uvědomila, že je po všem, že už žádná další bolest nepřichází, dokonce snad měla i pocit úlevy. A pak se s hrůzou obrátila a uviděla tam jeden malý černý váleček. Vlče. Instinktivně ho přitáhla blíž k sobě a olízala. Zdálo se živé, i když bylo maličké a nejspíš poměrně slabé. Ona na tom také nebyla nejlépe. "Asi... asi máme vlče," vysoukala ze sebe tak nějak provinile a ustrašené oči upřela na černobílého. Co na to řekne?

Bianca netušila, jak dlouho byl Meinere u Života a vlastně ani co tam chtěl. Nějak neměla energii se vyptávat, hlavně se chtěla co nejdříve dostat jinam. Už delší dobu jí nebylo dobře a začínala pochybovat, že je to jen návštěvou té louky. Ta byla sice velmi divná a lehce nepříjemná, ale tohle by snad nezpůsobila? Bianca si matně pamatovala, že něco podobného už se jí stalo. S nějakou jinou mladou vlčicí se potkala na podobném místě a pak měla hlavu v oparu. Ale to bylo asi tak jediné. Žádné nežádoucí, dlouhotrvající symptomy to na ní nezanechalo.
Zatímco čekala, posadila se, aby si mohla trochu odpočinout. I pouhé stání pro ni najednou bylo vyčerpávající. Upřímně si nedovedla představit, že by teď měla někam cestovat. Neměla jsem odmlouvat když se Meinere ptal poprvé, povzdechla si. Výlet nevýlet, měla to otočit domů a vyléčit se tam. Někdo možná měl magii, a i kdyby náhodou ne, doma bylo doma. Lepší než být někde daleko uprostřed pouště. Jak tak přemýšlela, najednou cítila v břiše pohyb. Málem by vyskočila z kůže, kdyby mohla. Snažila se pohledem prozkoumat svoje břicho, bylo takové nafouklé, ale moc dobře na sebe neviděla. Hlavou se jí prohnala spousta otázek a nápadů. Možná měla nějakého červa? Nebo se jí to jen zdálo? Nebo...? Vybavila si Launee. A pak Sheyu. A pak se zhrozila. Ale ne, to přeci není možné, začínala lehce panikařit, ale to už se objevil Meinere.
Rychle dělala, jakože nic. Stejně na ní ale muselo být vidět, že něco není v pořádku. Černobílý navrhl, aby došli k oáze kde by si mohla odpočinout. "Asi... Můžu to zkusit," vysoukala ze sebe pomalu. Netušila, jak daleko to odsud je. Ale asi lepší než zůstávat tady. Pomalu se tedy zvedla a opřela se o nabízený bok. O svých myšlenkách zatím chtěla pomlčet. Nechtěla se mýlit, možná to byl jen bláznivý nápad. Ale kdyby ne... očkem hodila po Meinerovi. Jak by reagoval? lehce se odpovědi na tuhle otázku bála. Kdysi se o tom možná bavili a on se necítil být otcovskou postavou. Vlčata nechtěl. Co by na tohle řekl? "Tak to děkuju," odpověděla otráveně, ale zároveň s úšklebkem na jeho poznámku. Měl pravdu, vypadala určitě hrozně.

>> Oáza (přes Poušť)

<< Tmavé smrčiny

Bianca se snažila držet Meinera i když trochu zaostávala. Její stav se moc nezlepšoval, cesta do kopce tomu taky moc nepomohla. Dokonce jí zprvu ani nedošlo, že tohle jsou Životovy kopce. Dokud se Meinere nezastavil a navrhl, že k bohovi na vršek se vyškrábe sám a ona má počkat. Naprosto nic nenamítala, přikývla hlavou a byla vlastně ráda, že se nemusí plahočit až nahoru. Stejně tam nic nepotřebovala. "Dobře, počkám zatím tady. Běž si vyřídit co potřebuješ," popohnala černobílého a posadila se do písku.
Netušila, jak dlouho vlastně čekala. Ze sedu přešla do lehu aby si trochu víc ulevila, ale nezdálo se, že by to nějak pomáhalo. A asi to bylo i vidět, protože když se Meinere vrátil, navrhoval opět návrat. Kdyby to přišlo před tou cestou do kopce, možná by to ještě zvážila, ale teď... "Nějak se mi... přihoršilo," pípla unaveně. Bolest a nevolnost už sice odeznívaly, ale cítila se teď dost slabá a navíc si všimla, že se nějak podivně nafoukla. Dokonce tu a tam cítila v břiše divný pocit, který nedokázala nikam zařadit, ale značně ji znepokojoval. Něco špatného jsem snědla? Nebo je to nějaká nemoc? "Nemyslím si, že teď dojdu někam daleko," přiznala upřímně.

<< Elypole (přes Tenebrae)

Biance i po odchodu z louky nebylo zrovna nejlépe. Docela se ploužila ze Meinerem, i když se snažila držet krok. Leze na mě nějaká nemoc? vůbec netušila, čím by to mohlo být. Blížila se zima a počasí bylo čím dál studenější, to ano. Ale to by pak měla mít rýmu nebo něco takového. Místo toho ji bolel žaludek a hlava. Něco špatného jsem snědla? zamyslela se. Naposledy jedla doma po smečkovém lovu. A to... bylo už nějaký ten pátek zpátky. Možná to měla z hladu?
Meinere vypadal, že se docela vzpamatoval a žádné podobné problémy neměl. Navrhnul, že zastaví nebo se vrátí. Bianca se lehce zamračila a nedokázala se rozhodnout, co by vlastně chtěla. Na cestu zpět domů bylo ještě brzo, však sotva vyrazili a ona se na ten výlet tak těšila. Ale zastavovat tady? V tomhle tmavém lese? Navíc si připadala, že jenom zdržuje. "Ještě chvíli to vydržím," přikývla, když i Meinere řekl, že tenhle les se mu nelíbí. Popojít kousek dál bude asi nejlepší, a třeba ji to do té doby přejde. "Ale možná bych se pak zkusila najíst," navrhla další myšlenku, která jí kolovala v hlavě. I když si nebyla moc jistá, jestli si ten žaludek jídlem ještě víc nepokazí.

>> Narrské kopce (přes Prstové hory)