Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk se začal ohánět tím, že alespoň umí lovit. Na to mu Bianca nic říct nemohla, protože na tom byl určitě o dost lépe, než ona. Divil se, že nemá tušení, odkud je, na což taky hledala odpovědi trochu obtížně. Malá vlčice s tím neměla moc problém, prý byla z hor. Ani ty Bianca ještě neměla šanci navštívit. "Prostě si to nepamatuju. Nejsme tam tak dlouho, abych to stihla poznat," ohradila se dotčeně. "Já neznám ani moc okolních území. Vlastně jsem dlouho trčela v močálech, pak..." Jsem šla hledat domov, jen abych zjistila, že ten už neexistuje, prudce se nadechla a potlačila veškeré zlé vzpomínky a pocity smutku, které se draly na povrch. "A pak jsme se rychle přestěhovali. Močály byly fakt ošklivý místo, nikdo už tam nechtěl zůstávat," otřepala se lehce při vzpomínce na ten zlověstný pocit, se kterým to místo opouštěla. Ani ona vlastně nechápala, proč by tam smečku někdo zakládal. Ale pomohli mi, když jsem to potřebovala. Nemohla mít Skylí všechno za zlé, i když se jí v tom prostředí nelíbilo. Taky mohla dorazit do krásného lesa, odkud by ji bez sebemenších výčitek vykopli při prvním setkání.
Šedý vlk se nějak zajímal o její smečku, čemuž však Bianca nepřikládala žádné velké myšlenky. Myslela si, že jí prostě chce pomoci najít domov, zdálo se, že o smečce v močálech věděl. Mechový lesík odtamtud nebyl zase tak daleko. Možná by ho mohla přemluvit, aby ji tam odvedl. "Nevím, jestli se rozpadla. Alfu jsme tam nechali, a možná tam byli další členové, které jsem nepotkala," uvedla věci na pravou míru. Močály sice působily opuštěně, když odcházela, ale to nemuselo hned znamenat, že se smečka rozpadla. "No všichni, které znám tak jo. Šlo nás celkem... sedm? Osm?" neměla v tom moc přehled. Navíc, z těch osmi byli dospělí jen 3 a z toho se jeden ani nedal počítat... "Mám dvě alfy! Je to-" začala důležitým tónem, ale pak se zasekla. Proč se o to tolik zajímá? Tohle už nejsou obecné informace, ne? Měla bych před ním vůbec mluvit o smečce? Bianca netušila, kde je hranice toho, co by měla vyzradit, a co ne. "Proč se ptáš?" zeptala se nakonec opatrně. Třeba se chce jenom přidat...?
Vlčice jí zatím poradila, aby šla zpátky po pachu. "Nepovídej," broukla potichu pro sebe. Nebyla zase tak hloupá, tahle možnost ji taky napadla. "Jo, já vim. Ale šla jsem docela dlouho, myslím, že stopu ztratím. A... prolezla jsem řeku..." došlo jí ještě. Jsem hloupá! Jestli měla nějakou šanci stopovat se nazpátek, voda ji určitě překazila. Tmavá vlčice se mezitím zatvářila dost nezaujatě. Tady mi asi nikdo nepomůže, povzdechla si Bianca, když se malá ozvala, že ji doprovodí. Vesele máchla ocáskem. "Vážně? To by bylo fajn!" Stále lepší, než cestovat sama. Neměla samotu ráda. "A jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Bianca," zazubila se na ni vesele.

Přišla ke dvojici akorát včas, aby stihla zaregistrovat vlkův děsivý úšklebek. Nejistě přešlápla z nohy na nohu a donutila se k nim v klidu přiblížit a slušně se zeptat, jestli neznají cestu k ní domů. Bylo to ale téměř nepravděpodobné. Bydleli tam krátce a ani jednoho z těch dvou tam neviděla. Maximálně, kdyby znali to místo ještě předtím, než se tam s Launee a Therionem přestěhovali.
Jak se ukázalo, Biančino tušení bylo správné. Šedý vlk se jí vysmál a nejevil žádné známky toho, že by jí snad chtěl pomoct. Malá vlčice už byla o něco vstřícnější. Lehce se zasmála její urážce šedého. Třeba byl nepříjemný protože se snažil zamaskovat svoji neschopnost? napadlo ji. Neměla však moc právo se mu posmívat, protože na tom byla stejně. Akorát s tím rozdílem, že ani lovit neuměla. Nojo, co když se ztratím fakt na dlouho? Co budu za tu dobu jíst? Zamračila se, naštvaná svou vlastní neschopností.
Bylo vtipné dozvídat se jména ostatních smeček v okolí z tlamy vlčete, které bylo mladší než ona sama. To je paráda, pomyslela si trochu uštěpačně, ale držela si příjemný výraz. "No... Je to trochu složitější?" začala nejistě. "Jsem ze smečky v močálech, ale odešli jsme odtamtud. Nevím, jestli tam někdo kromě alfy zůstal." Sigyho a Lyl tam dlouho neviděla. Museli také odejít ještě před nimi. A někdo další? Nebyla si jistá, moc tamějších vlků nepoznala. I Skylí vlastně viděla jen letmo, když ji do smečky přijala. "Přestěhovali jsme se o pár území dál, do toho mechového lesa. Nenapadlo mě zeptat se, jak se jmenujeme," zakončila. Netušila, zda má brát svou smečku spíš jako smečku nebo jako rodinu. Ale první možnost byla asi správnější, jelikož se tam chtěli přidávat i cizí vlci. Je to ale zvláštní, přemýšlet o Lau... Hlavně o Therionovi, jako o alfě. Asi. Bianca vlastně netušila, kdo to tam u nich vede, ale tihle dva se zdáli nejvíc pravděpodobnou možností.

<< Neprobádaný les (přes Ainu)

Když narazila na řeku, trochu se uklidnila. Kousek od domova taky byla řeka, šli tam lovit s Meinerem. To bude asi ono. Vypadá trochu jinak, ale... Mohla to být prostě jiná část řeky ne? To že divně smrděla a na druhém břehu viděla Bianca pouze nekonečnou pláň a ne les, už se rozhodla ignorovat. "Určitě jdu správně," zamumlala, i když to znělo dost nepřesvědčivě. Pokusila se řeku překonat po kamenech, aby se nenamočila. Počasí už sice nebylo hnusné, ale byla docela zima a pofukovalo. Nechtěla se v tuhle chvíli namočit. Bohužel jí na jednom z šutrů podklouzla noha a ona se přední částí zřítila do vody. Než se stihla vyhrabat, celou hlavu a hrudník už měla promáchanou...
Naštvaně dupala a funěla, vůbec se po okolní pláni nerozhlížela. Byla mokrá a byla jí zima, už to byl důvod ke špatné náladě. Nebylo to totiž vůbec příjemné! Už chci domů. Je tam mech a měkko, vůbec ne jako tady. Tady je to ošklivý, nadávala v duchu, ale neviděla ani náznak toho, že by se blížila k Mechovému lesíku. Co ale uviděla byli dva vlci. Lépe řečeno vlče a dospělý vlk. Může to být rodina? Nevypadali sice kdovíjak podobně, ale to ani ona se Saturnem, a přesto byli sourozenci. Do jejich vztahu Biance ale nic nebylo a vlastně ji to ani tak nezajímalo. Přednější byla otázka, zda jí pomohou dostat se zpátky.
Když se přiblížila, všimla si, že šedý vlk vypadá docela povědomě, ale hlavně děsivě... Ta malá vlčice vedle byla očividně v pořádku, takže se Bianca snad nemusela ničeho obávat. Černohnědá vypadala ještě mladší než ona sama. "Ahoj!" pozdravila a nejistě zamávala ocáskem. "Nevíte, kudy bych se dostala zpátky domů? Bydlím v takovém lese, kde je všude mech," usmála se nevinně a doufala, že jí pomohou. Tedy, hlavně ten dospělák, vlče asi nebude vědět, kde by to mohlo být.

<< Mecháč (přes Východní úkryt)

Vesele si to ťapkala skrze skalnatou část území, až se nakonec dostala do lesa. Až tady se zarazila, protože si uvědomila, že vlastně nemá tušení, kde se to nachází. Zasekla se uprostřed kroku a vyděšeně se stáhla. Měla bych jít asi zpátky. Už jdu docela dlouho, nebylo by fajn, kdybych se ztratila, pomyslela si, ale když se rozhlédla, vůbec netušila, kudy by se měla vydat. Jak se jde zpátky domů? Launee a Therion o ni určitě budou mít strach, ne? Tohle nezodpovědné rozhodnutí ji zase zavedlo do problémů. Co kydž narazím na ty zlé, o kterých mi Saturn vyprávěl? zmocňovala se jí nejistota. Les plný obrovitých stromů a mnoha balvanů najednou působil skoro až zlověstně. Bianca se cítila úplně maličkatá, jako kdysi, když byla ještě mrňavé vlče. V okolí však nebyl nikdo, kdo by jí poradil cestu zpátky. A kdo ví, jestli by se i tak nestihla zamotat na dalším území, které navštíví. Pravdou bylo, že orientovat se nedokázala vůbec. Prostě na to nepřicházela, nechápala jak by měla postupovat, když se ztratí. Její pach se určitě po chvíli vytratí a ona skončí v mrtvém bodě. Lesy okolo se najednou zdály úplně stejné, nebo naopak přicházela na území, která jí nic neříkala, i když jimi prošla před několika minutami. Až tak ztracená byla.
Nedalo se nic dělat, musela si zvolit nějaký směr a doufat, že se trefí a vrátí se zpátky do Mechového lesíka. Bianca odhodlaně vykročila cestou, která se jí zdála nejvíce pravděpodobná. To ale netušila, že míří na úplně opačnou stranu a od smečky se pouze vzdaluje...

>> Západní Galtavar (přes Ainu)

<< úkryt

Bianca vylezla ven, vcelku překvapená, že vidí světlo. Myslela si, že bude večer, ale asi spánkem strávila mnohem větší čas, než se zdálo. Alespoň jsem hezky odpočatá, pomyslela si spokojeně. Napadlo ji, že by měla najít brášku, jeho pach cítila v okolí, takže nikam daleko nemohl odejít. Ale pak se rozmyslela. Nechal mě tam, určitě se mnou nechce být. Tak ať! byla trochu uražená, protože svůj odchod ani nevysvětlil. Bála se, že je to z části i její vina. Proč by on ní jinak odcházel, že? Na druhou stranu mu však nic neprovedla, nebo si toho nebyla vědoma. To je moje společnost tak hrozná? posmutněla trochu, ale pak ho hodila za hlavu. Však ona si taky dokáže najít někoho s kým trávit čas, když ji Saturn opustil. Ale koho? Launee i Therion byli zaneprázdněni, dvojčata a zrzek... No, mohla by se s nimi spřátelit, ale ten vlk byl divný, a ani Lorenzo s jeho sestrou na ni kdo ví jak velký dojem neudělali. Meinere kamsi zmizel a v lese se už delší dobu nepohyboval. Na Raye v tu chvíli naprosto zapomněla, ale s ním by si asi taky moc nepopovídala.
Nakonec se rozhodla... prozkoumat území okolo lesa. Alespoň si zapamatuju, jak to tady vypadá, abych se nemohla ztratit. Zdálo se to jako dobrý plán, zatím znala pouze Mechový lesík a určitě by se hodilo poznat i území okolo. Na svůj orientační nesmysl přitom úplně zapomněla a vesele si to štrádovala prvním směrem, kterým ji napadlo.

>> Neprobádaný les přes Východní úkryt

113.

Saturn proti tmě sice nic neměl, ale Biance to přišlo nepraktické a hlavně děsivé. Vůbec nic tu neviděla, za každým rohem se klidně mohla skrývat příšera... I když, to asi nebylo moc pravděpodobné, ale co kdyby! Byla by mnohem raději, kdyby si své okolí mohla obhlédnout, ale zatím neměla jak. Ráda přenechá tyhle problémy dospělým. Lau a Therion o tom určitě museli vědět, pokud tady byli. A kdyžtak se jim o tom může sama zmínit, až je zase uvidí. Poslední dobou mají hodně práce, pomyslela si trochu zklamaně. Ráda s oběma trávila čas, znala je asi nejlépe, hned po Saturnovi.
Nebylo žádným překvapením, když ji okolní tma začala uspávat. Dlouze si zívla a zeptala se i brášky a Meinera, jestli tady můžou spát. Alespoň se nebude bát sama. Prostor náhle ozářil kratičký výboj světla. Bianca se lekla, co to je, ale podruhé už se to nestalo. Měla pocit, že v tom světle viděla vlčí siluetu, a její bráška to nebyl. Meinere? Dělal kouzla? zvědavě pohodila ocáskem a chtěla se vlka začít vyptávat, ale neměla šanci. Černobílý se sebral a odešel na povrch. Bianca trochu znejistěla, ale Saturn souhlasil s jejím nápadem se prospat. Schoulili se vedle sebe. Její bráška po chvilce pravidelně oddechoval, ale na ni ten spánek nějak nešel. Unavená sice byla, ale ne a ne usnout. Když se jí to podařilo, nebylo to ale nic pěkného.
Zdály se jí všemožné sny. Začalo to těmi zvláštními, které však přetrhl Saturnův hlas. Napůl v polospánku zabručela v odpověď, ale pravdou bylo, že sotva vnímala, co říká. Kdyby ano, určitě by tu nezůstala sama a vydala by se za ním. Tohle krátké vyrušení ale zapříčinilo změnu jejích snů v noční můry. O mamince a tatínkovi, ztraceném bráškovi a rodné smečce. "Ne! Mami!" probudila se s trhnutím a výkřikem. Prudce oddechovala a byla a vyděšená. O to víc, když vedle sebe necítila hřejivé teplo dalšího těla. Všude byl jen chlad, který svíral její splašené srdce. "Saturne?" zavolala, ale nic se neozvalo. "Někdo?" zkoušela to. Chtěla dostat odpověď, jedno od koho. Té se však nedočkala. Nejdřív chtěla vyběhnout z nory a začít hledat nejbližšího vlka, když jí došlo, že na ni Saturn vlastně mluvil. Takže to nebyl sen... Nechal, nechal mě tady samotnou, cítila se... špatně. Trochu i ublíženě. Proč by ji chtěl opustit? Byla její přítomnost tak strašná? Rozbrečela se naplno. Po dlouhé době ze sebe mohla vypustit všechny pocity v klidu, když ji nikdo nesledoval a nesoudil. V jedné chvíli tiše fňukala, pak zase křičela a vřískala, raději strčila tlamu do mechu, aby ji snad někdo z venku neslyšel. Nechtěla, aby ji tu takhle našli.
Po takové scéně, kterou předvedla, se Biance dost ulevilo. Konečně. Proč tu nejste, mami a tati. Já vás ještě stále potřebuju. Nechci... pravdou bylo, že sama nevěděla, co vlastně chce. Ale rodiče jí strašně chyběli. Launee a Therion se o ni se Saturnem sice starali skoro jako o vlastní, ale to nebylo ono. Teď měli hodně práce a Bianca je nemohla jít otravovat se svými problémy, jako by to udělala u opravdových rodičů. Nikdy to nebude stejné. Nemohla svou rodinu nahradit někým jiným. Takhle to nešlo. S těmito myšlenkami se odebrala ven z nory.

>> Mechový lesík

112.
<< Mechový lesík

Bianca opatrně vlezla dovnitř. Sice měla dobré vidění ve tmě, ale tohle bylo příliš. Kromě otvoru v zemi sem neproudilo žádné jiné světlo, takže musela našlapovat pomalu, aby se o něco nepřerazila. Trošku se jí smekalo pod packami, protože sešup do díry byl dost strmý.
Nakonec to ale ustála a v pořádku dorazila na dno. Země tady byla měkká, takže musela být taky porostlá mechem. Bianca na něm ráda přešlapovala, protože to ulevovalo jejím tlapkám a bylo to příjemné. To bylo ale asi tak všechno, co jim díra mohla momentálně poskytnout. V těsném závěsu za sebou slyšela Saturna a pak i o něco dunivější kroky Meinera. "Nic tu není vidět," povzdechla si trochu. Její hlas se odrazil od stěn, ale stejně nemohla tušit, jak je vlastně místnost velká nebo jestli nemá ještě další chodby a zákoutí. "Kdyby tady bylo světlo, tak tu můžeme mít úkryt jako v močálech. Akorát mnohem hezčí," prohodila a alespoň po hmatu se rozhodla prozkoumat svoje okolí. Občas žďuchla do nějakého kamene nebo skalky, ale jinak se jí místo zdálo přívětivé. "Kdyby třeba Lau s Therionem přišli na to jak udělat světlo, tak si tady můžeme najít vlastní místečko, Saturne," vesele se obrátila na brášku. I v močálech měli přeci tajný úkryt ve vykotlaném stromě. Tady by možná spali další vlci, ale mohli by si přivlastnit nějaké fajn skryté místo, které by bylo jenom jejich. To by bylo super. Ale teď není nic vidět, takže hledat nemůžeme.
Mžourání do tmy nebylo moc zábavné. Po chvíli si její oči přivykly a Bianca mohla vidět matné obrysy, ale to bylo všechno. Začínala být z toho šera unavená. Zívla si a posadila se. "Chce se mi trochu spát. Můžeme přespat tady...?" byla to napůl otázka napůl návrh. Venku teď bylo docela ošklivo. Tady měli alespoň měkoučko a sucho. Dolehla na ni všechna ta únava z lovu i stěhování, spánek by jí rozhodně neuškodil. Nechtěla však zůstávat někde sama, obzvlášť, když tu bylo tak tmavo. Měla z toho trochu strach, který ale nedávala znát.

Meinere nikdy neměl domov, což Biancu překvapilo. A co jeho rodiče? To nebyli ve smečce? Nebo se taky jako malý ztratil? pomyslela si zmateně. Přišlo jí podivné vlastně celý život cestovat a nemít místo, na které by se mohla vracet. I když ona sama teď úplně domov neměla, les plný mechu jí poskytoval útočiště, které neodsuzovala. Věděla, že když se bude cítit sama, tady vždycky najde nějakou útěchu. Alespoň v to teda doufala. Toulavý život pro ni byl jednen velký otazník, ale nejspíš jen proto, že ho pořádně sama nezažila. A na svoje osamocené toulky neměla moc dobré vzpomínky, protože byla zima a jediné, co si pamatovala byl neustálý hlad. Zatřásla hlavou, aby se zbavila těch myšlenek a zeptala se na příchozí cizince. Meinere sice vlčici znal, ale asi ne moc dobře, protože toho o ní moc neřekl. I Biancu po chvíli přestalo bavit pozorování dospěláků. Řešili asi nějaké nudné věci, které ji nezajímaly.
Na její dotaz o dalších aktivitách neodpověděl bráška nýbrž černobílý. Byla trošku překvapená, protože vlk vypadal, že si půjde hledět svého, ale očividně s nimi chtěl zůstat. Vesele zamávala ocáskem a přikývla. "Tak jo!" souhlasila a rozešla se směrem ke stromu, kde se díra nacházela. "Co myslíte že tam dole je?" Byla zvědavá a ani se moc nebála. Therion s Launee tam přeci byli a vrátili se naprosto v pořádku, takže tam asi nic nebezpečného nenajdou. "Snad to nebude děsivé," poznamenala ještě. Objevování nějakých tajemných míst bylo sice zajímavé, ale taky z toho měla trochu strach. Když přišla k otvoru, nejdříve dovnitř strčila hlavu. Byla tam tma jako v pytli. "Halooo!" zahulákala a poslouchala jak jí ozvěna vrací její slova zpátky. Zazubila se na Saturna, než se odvážně vydala dovnitř jako první. Nic zlého by se jí stát nemělo.

>> Mechové dno

"To je fajn, že tu s námi zůstaneš!" prohodila vesele směrem k Meinerovi. "Bydlel jsi předtím už někde jinde? A co jsi dělal když jsi cestoval? Nebyla to nuda být sám?" zeptala se pak zvědavě. Nebylo za tím nic, jen se chtěla o půleném vlkovi dozvědět víc. Vypadal dost zkušeně a určitě už so toho hodně zažil. Jak třeba přišel o to oko? Nebo o ucho? Hlavou se jí honily všemožné nápady a konspirace. Některé hrdinské, ale jiné trochu přihlouplé, při kterých se musela směšně zašklebit.
Ozvalo se táhlé a mocné vytí a z lesa se po chvíli vynořili dva vlci. Byli podobně hnědí a tvářili se docela mile, ale Launee z nich asi nebyla moc nadšená. Připojil se k ní i Therion a Bianca se rozhodla odposlouchávat jejich rozhovor z nějaké vzdálenosti. Chtějí tu bydlet s námi? "Neznáš je?" směřovala svou otázku opět na černobílého, protože její bráška o nich nejspíš taky nic nevěděl. Usoudila tak už jen z toho, jak se před chvílí vyděšeně ptal. "Nejsou zlí, že ně?" Trochu nejistá tedy také byla. Obzvlášť, když Lau začal mluvit přísným hlasem. Nervózně se ošila, nebyla zvyklá, že by před ní vlčice mluvila takhle, ale... tihle dva vlci byli přeci jen cizinci, a takhle jim vlezli do nového domova. A podle toho jak a co mluvili byli... trochu zvláštní? Hlavně ta vlčice se jí zdála trochu vtipná, tak nějak celkově. Asi to bylo tím jak přehnaně gestikulovala? A ten druhý se zase nadšeně hrnul do pomáhání. Bianca sice jejich rozhovoru moc nerozuměla, ale tím si nějak nelámala hlavu. Po chvilce se tam k nim připojil i zrzavý vlk s dvojčaty.
Přeci jen bylo docela nezáživné sledovat jak se ta skupinka baví. Nakonec ta prapodivná dvojice stejně odešla pryč, plnit nějaký úkol, co jim Launee dala. "Co budeme dělat teď?" zeptala se Saturna. Začínala se nudit. Teď byl jejich život dost hektický a tak se náhlá chvíle klidu zdála tak nějak nepatřičná. Chtěla se nějak zabavit. Ne, potřebovala se zabavit. Jedině to ji chránilo od chmurných myšlenek, které se skrývaly někde hluboko její mysli.

Počet bodů: 4
Směna: 4 body za 30 oblázků, prosím ^^

<< Kierb

Nevydařený lov a ukrutný hlad ji donutily se trošku zamyslet. Už nemohla být tak ufňukaná, jako vždycky, přeci jen tu nebyl nikdo, kdo by jí to do konce života toleroval. Trochu ji z toho zamrazilo. Nikdo by se o mně nepostaral. Musím to... zvládnout sama? ta myšlenka jí naháněla strach, ale zároveň se cítila trochu lépe, když si to uvědomila. Měla tu sice Saturna, který jí byl nejbližší, ale ten se nacházel určitě v podobné situaci. Proto šla o jídlo nejprve požádat Meinera.
Všechny orgány v těle se jí bolestně stáhly, když jí vlk na výlev jejích trablí odpověděl pouze, že o tom ví. šokovalo ji to. Takže... mi nehodlá pomoct. Budu si muset vzít tu malou rybu od Saturna? Dáme si ji napůl? Ale pomůže to vůbec něčemu? zkroušeně sklopila ouška i ocas a táhla se za vlky do Mechového lesíka. Do nového domova. Slzy byly zbytečné, i když někde v sobě tiše dusila tu touhu prostě udělat scénu a rozbrečet se naplno. Třeba už bude Therion zpátky a půjdeme na lov zase s ním. Ten nám snad něco uloví, ne? přemýšlela, jak z téhle situace ven, ale pravdou bylo, že se sotva vlekla.
Někde uprostřed lesa se zastavili. K Biančině radostnému překvapení před ni Meinere položil svou rybu a řekl, že si ji můžou rozdělit. Skleslá nálada se rázem vypařila, s jiskřícíma očkama se po vlkovi podívala. "Vážně?" zeptala se nadšeně a pohodila ocáskem ze strany na stranu. Dokonce ani nechtěl, aby mu to splácela jiným úlovkem! Nakonec není tak špatný. I Saturnovi se očividně ulevilo a Meinerovi za oba poděkoval. "Děkuju!" zakývala hlavou o něco horlivěji, než měla, protože se jí na chvilku zatmělo před očima. Raději už neotálela, kdyby si to vlk rozmyslel a pustila se do ryby. Ani nezaváhala, jako obyčejně, přesto, že něco takového jedla poprvé v životě. S tím hladem jaký měla by jí nevadilo, kdyby jí naservírovali starou mršinu, hlavně, že něco bylo. "Chutná docela dobře," usoudila nakonec, když nějaké to maso přežvýkala. Bylo sice cítit takovým divným pachem a na normální zvěřinu to nemělo, ale nijak jí to v tuhle chvíli nevadilo. Bianca byla ráda, že má co jíst.
Její hltání přerušil známý hlas. "Launee!" pozdravila příchozí vlčici vesele. Už jsou zpátky? Kde je Therion? Kde byli? V té díře? rozhlédla se. Po chvíli si všimla, že se k nim blíží i hnědý vlk. Svou půlku ryby měla po chvilce spořádanou, takže pak jen spokojeně usedla vedle brášky a poslouchala rozhovor dospěláků. Lau očividně nabízela meinerovi domov. Bianca zvědavě naklonila hlavu. Černobílý vlk zatím nevypadal, že by tu s nimi chtěl zůstávat. Jí by to asi nevadilo. Nechal jí svou rybu, takže měl plus. Vlastně by byla docela ráda, kdyby tu s nimi zůstal, ale to rozhodnutí záleželo zcela na něm. Trochu sebou trhla, když ji z myšlenek vyrušilo hlasité vytí, poměrně nedaleko. Přišli nějací další vlci?

Příšera potvrdila Saturnova slova. Opravdu to byl pouze Meinere zabalený do řas a říčního bordelu. A v tlamě měl velkou rybu. Bianca před ním utekla na břeh, zatímco Saturnus mu šel pomoct z té špíny, která se na něj dostala. Lovení očividně nebyla žádná hračka ani pro dospělé vlky, když se zvládnul takhle zašpinit hned při prvním pokusu. Na druhou stranu, byl úspěšný, takže to asi bylo snesitelné. Ne jako já. Nechytila jsem ani maličkou rybu, posmutněla a přešlápla z jedné tlapky na druhou. Jak pohlédla na řeku, neměla ani chuť ani energii zkoušet to znovu.
Oba vlci zamířili na břeh, kde černobílý pochválil Saturnův úlovek, zatímco Biance neřekl nic. Překvapeně vykulila oči, když vlk řekl, že se vrátí zpátky. A... a co já? Co budu jíst? jestli jí předtím bylo do breku, teď slzy zadržovala jen stěží. "Hu..." vydala ze sebe tiše, ale k úplnému vzlykání se nedostala. Meinere není jako Launee a Therion. Není jako rodiče. Byli si cizí. Proč předpokládala, že by pro ni lovil jen tak? Neměli nic společného, nebyl to ani přítel Lau, takže nemohla čekat, že se nad ní slituje. Bylo to tak... frustrující. Zase pocítila tu ledovou samotu. Byla stále vlče, ale neměla nikoho, na koho by se mohla spolehnout. Neměla rodiče, už nikdy nebude pro nějaké vlky prioritou, o kterou je třeba se postarat nejdříve.
Vážně chtěla brečet. Ale ne tady předevšemi. Poprvé za svůj život jí bylo trapné ukazovat svoje emoce navenek. Z chmurných myšlenek ji probral až bráška, který jí nabízel svou rybu. Přidal i pár povzbudivých slov, která jí ale na naději moc nedodala. Nemá hlad? To určitě... Saturnus byl ten poslední, komu chtěla něco brát, i když se nabízel. Jestli posledně jedl před tak dlouhou dobou jako ona, určitě musel mít obrovský hlad. Cestování z močálů a následná natěšenost na lov ji odváděly na jiné myšlenky, ale nyní po těch zpackaných pokusech jí bylo jasné, že jestli něco nesní, asi za chvíli někde spadne a už se nezvedne. Saturn to musel mít stejně. Rybu nemohla přijmout, proto ji packou strčila zpět k němu. "Já... poprosím nejdřív Meinera," špitla a vydala se k černobílému, který už byl na cestě zpátky.
Bylo to možná trochu neomalené, žádat relativního cizince, aby ji nakrmil, ale jinou možnost v téhle chvíli snad ani neměla. Kdyby uměla lovit nebo na to měla síly, raději by to zkusila znovu, jenže to teď nepřicházelo v úvahu. Sama při chůzi cítila, jak už nemůže, ale přesto zatnula zuby a doběhla k dospělému vlkovi. "Nemohl, nemohl bys mi něco ulovit teď? Já mám vážně strašný hlad a sama to neumím," vymáčkla ze sebe, přičemž jí zase vhrkly slzy do očí. Nebylo to z vypočítavosti. Spíš proto, že musela žádat toho cizince, aby se vůbec mohla nasytit. Co když odmítne? "Pak... ti můžu zkusit ulovit rybu? Splatím to," dodala rychle. Neměl přeci, proč by to dělal. Musela mu nabídnout něco nazpátek. I když... kdo ví, za jak dlouho mu opravdu bude schopná něco ulovit.

>> Mechový lesík

Ti divní ptáci, kteří jim přelétli nad hlavami očividně vůbec ptáky nebyli. Meinere jim vysvětlil, že se jmenují netopýři a jsou to myšky s křídly. Bianca se překvapeně ohlédla směrem, kterým pištící hejno zmizelo, ale další pohled na zvláštního tvora už se jí nenaskytl. Krysy s křídly? To je divné, pomyslela si. Vůbec by ji nenapadlo, že něco takového může existovat. Kdyby je neviděla na vlastní oči, asi by se tomu smála. Ale pak si vzpomněla, že jim Launee jednou říkala i o vlkovi, který měl křídla. Takže to tak zvláštní asi nebylo. Okřídlený vlk byl divnější než okřídlená myš...
Pak už se po vzoru černobílého postavili i s bráškou do řeky a čekali. Biancu to příliš nebavilo, a ani její první pokus nedopadl zrovna nejlépe. Rybu si spletla s kusem dřeva. Saturn napoprvé také nic nechytil, alespoň to ji uklidňovalo. Když klacek s odporem vyplivla, chvilku přemýšlela jestli by toho neměla nechat. Z vody jí byla taková zima, že už svoje nohy pomalu necítila. Nakonec se ale rozhodla dát tomu lovu ještě jeden pokus. A kdyby se jí to opět nepodařilo, tak vyleze a bude doufat, že Meinere uloví rybu i pro ni. Tentokrát se pokusila maximálně soustředit na vodní hladinu a co pod ní uvidí. Podruhé si rybu s klackem splést nechtěla. Přestala vnímat ostatní a pozorovala řeku. Ryba! Opravdová! Koutkem oka zahlédla, jak jedna docela velká plave směrem k ní. Už se na ni chtěla vrhnout, když okolní klid vyrušilo tlumené vykřiknutí. Bianca sebou překvapeně trhla, málem do vody spadla celá, a zmateně se podívala na Saturna. Už stál na břehu a v tlamě měl zdařený úlovek, ale vypadal vyděšeně. Následovala jeho pohled a tentokrát do vody úlekem opravdu spadla. "Příšera!" vykřikla zděšeně a snažila se dostat na břeh. Co nejdál od toho monstra. Jako by nestačilo, že takovéhle věci se potulovaly po močálech, teď je budou strašit i v novém domově? To byly příšery všude, nebo na ně měla Bianca prostě smůlu?
Když se konečně dostala na břeh, slyšela však, jak Saturn říká že je to Meinere. Otočila se zpět ke tvorovi a opravdu. Mělo to vlčí postavu, i když to bylo od hlavy po patu zabalené v jakýchsi řasách. Po zkoumavém pohledu si všimla, že se pod nábalem zeleně skrývá jejich dospělý doprovod. Sice si oddechla, ale stále byla v šoku z toho úleku, který jí Meinere způsobil. Bráška se začal zajímat proč vlk vypadá tak strašně a Bianca jen zamlkle postávala vedle. Byla celá promočená a očividně jediná, která nic nechytila. Po chvilce se začala klepat zimou a do očí se jí tlačily slzy. Zase všechno zpackala a vyděsila se pro nic...

<< Mechový lesík

Přesto, že se krajina zahalila do tmy, bylo stále poměrně pěkné počasí. Bianca jen pocítila trochu větší zimu nežli v předešlé noci. Bude zase bílo? Na studenou sněhovou pokrývku si pamatovala moc dobře, i když sebou nesla i spoustu špatných vzpomínek. Ten den, kdy viděla své rodiče naposledy byl sníh taky všude... Jen co se jí začaly vybavovat věci, přejel jí mráz po zádech a donutil ji k oklepání.
Raději se opět podívala na černobílého, který se jim znovu představil. Tedy, představoval se poprvé, ale oni už jeho jméno znali z doslechu. Meinere ani Saturn nebyli zrovna výřeční vlci, takže většinu cesty trávili potichu. A vlastně ani nemuseli chodit někam daleko, jemný šum řeky byl slyšet už z Mechového lesíku, když se jeden pořádně zaposlouchal. Zatímco Bianca měla plnou hlavu obav z lovu, nad hlavou jim proletělo hejno zvláštních tvorů. Nejdřív trochu uskočila leknutím a pak se lehce přikrčila, nervózní z malých, pískajících věcí. Nebyla si jistá, jestli se s nimi někdy setkala, ale spíš ne, protože nepoznala, co jsou zač. Očividně ani její bráška to nevěděl, ale Meinere by mohl. "Nějaký druh ptáků?" navrhla nejistě. Sice neměla moc šanci si je v té tmě a rychlosti prohlédnout, ale létali. Všichni, co měli křídla, byli ptáci.
Půlený vlk je ujistil, že lov ryb není těžký, ale je k tomu potřeba dost trpělivosti. Biance se na jednu stranu ulevilo, že to snad nebude nic náročného, ale s tou trpělivostí to už nevypadalo tak dobře. To zní jako nuda, pomyslela si trošku zklamaně, ale stále se nevzdávala naděje. Však to měl být její první lov, určitě na něm bude něco záživného. Pomalu vlezla do vody za Meinerem a Saturnem, ale šokovalo ji, jak je řeka studená. "Brrr," zacvakala zuby a na chvilku se zarazila. Vážně se jí nechtělo do větší hloubky, ale zatím stála na mělčině. Tady sotva něco chytí. Je to ledové, to ti dva nic necítí? pomyslela si trochu rozmrzele a s mírnou dávkou nevole se pomalu šinula dál do vody. Přitom pozorně poslouchala, co jim starší vlk radí. Opravdu na tom nebylo nic složitého. Bianca se od nich tedy kousek vzdálila, ale stále zůstávala spíš blíž ke kraji řeky. Bála se silného proudu uprostřed, když ho tak viděla a slyšela. Kdyby se jí cokoliv stalo a ona v něm skončila, nejspíš by už ani nevyplavala.
V lovení byla hodně zdrženlivá. Až když viděla, co dělá Saturnus, odvážila se jeho pohyby napodobit. Zabodla pohled do vody a pozorovala. Upřímně to bylo těžší v téhle tmě, ale v jednu chvíli si byla jistá, že vidí rybu. Tam! Vystartovala hlavou pod hladinu a chňapla s co největší silou. V tlamičce opravdu ucítila objekt, ale když vytáhla hlavu z vody, ukázalo se, že chytila pouhou větev. "Ptfu!" vyplivla klacek zpátky a se svraštěným čelem sledovala jak jej unáší proud. Lov byl mnohem složitější než vypadal! Ani její bráška zatím nic neulovil, i když v jednu chvíli byl asi blízko. A Bianca už po chvíli přestávala cítit nožičky, jak je měla ponořené v ledové vodě...

// Také samozřejmě gratuluji k založení smečky!

S Biancou hodlám určitě zůstat, žádný odchod nemám v plánu ^^