Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  35 36 37 38 39 40 41 42 43   další » ... 45

Netrvalo dlouho a skupinka vlků Biancu dohonila. Však ve svém stavu nebyla moc schopná utíkat, natož ještě rychle. Saturn se k ní hned přitulil a začal ji utěšovat, což akorát pomohlo k tomu, aby měla ještě větší pocity viny. Jsem tak zlá, tak špatná. Nedokážu se starat o ostatní, jen o sebe. Jsem hrozná vlčice, pomyslela si smutně. V krizové situaci prostě vzala nohy na ramena a nezajímala se dokonce ani o svého brášku, kterého měla tak ráda. A on se na ni ani nezlobil. "Protože jsem ustrašená a..." špitla tiše. Protože jsem sobecká, protože jsem nezodpovědná, protože akorát přidělávám starosti, protože jsem přítěž... důvodů ke zlosti bylo přeci mnohem víc, ale Bianca se je bála vyslovit. Co kdyby si to Saturnus všechno takhle uvědomil. To by ji pak opravdu nemusel chtít.
Saturn tvrdil, že si rodiče určitě budou pamatovat. Bianca se na něj nedůvěřivě podívala. "Vážně? Ale co když..." hlesla nakonec. Cítila by se tak špatně, kdyby zapomněla jak třeba vypadali. Nebo dokonce jaká byla jejich jména. Trochu se usmála, když ji Saturn přesvědčoval, že jsou spolu. Jemně přikývla, i když se stále cítila víc jako přítěž, než jako někdo, kdo by byl hodný takové péče a společnosti. Launee a Therion. Pohlédla na vlky, kteří byli donedávna opodál a bavili se mezi sebou. Teď stáli u nich, Launee se mile usmívala a Therion potvrdil, že je nehodlají opustit. Alespoň to Biancu uklidnilo. A sliby se musí plnit, že? Navíc Therion nevypadal jako ten typ, co by jim byl schopný lhát do očí.

Ačkoli si Bianca myslela, že samota jí pomůže a útěk je tím nejlepším řešením, nakonec se tahle myšlenka ukázala nepravdivou. Možná právě naopak. Po chvíli vzlykání se cítila ještě hůř, než když byla s bráškou a dvěma hnědými vlky. Jak by se ale teď mohla vrátit? Sotva by vstala, natož aby je ve svém stavu byla schopná najít. Navíc se za své zbabělé chování trochu styděla. Už budu sama napořád, prolétlo ji hlavou. Už nemám rodinu. Saturn je jediný kdo mi zbyl, ale co si bude myslet, když jsem od něj utekla? Pevně stiskla víčka k sobě a zalapala po dechu. Bude mě nenávidět? Už mě nebude chtít jako sestřičku, když jsem tak ustrašená? Bylo by lepší, kdyby ji už nikdy nenašel. Třeba by se mu potom žilo lépe a Bianca by mu nemusela přidělávat starosti. Teď se o ni možná bál, ale po chvíli mu dojde, jak je vlastně strašná. A nebude s ní chtít mít nic společného...
Z hrůzných myšlenek ji vytrhl až pohyb přímo vedle ní. Nejdřív se vyděsila, ale pak zjistila, že je to právě Saturnus. Při pohledu na něj se rozbrečela snad ještě víc. I ty slzy, které už nechtěly téct, se znovu spustily. "Saturne," vzlykla a otřela se o něj tváří. "N- nezlobíš se na mě?" zeptala se pak tiše. Možná tu otázku ani neslyšel. Náhle se Bianca cítila strašně provinile, jako by snad i smrt jejich rodičů byla její vina. "J- Já nechci aby se tohle dělo," zašeptala potom s uslzenýma očima. "Co když... Co když na rodiče jednou úplně zapomenu, když už tu nejsou? Už nikdy je opravdu neuvidím...?" zvedla hlas do mírné otázky, i když věděla, že její přání je nemožno splnit. Jestli opravdu odešli na nebe, nikdy neměla šanci je spatřit znovu. Možná až v době, kdy se k nim připojí. Jenže to by mělo nastat až za dost dlouhou dobu. "Já jsem hrozně... sama." I když tu s ní bráška byl, v srdci náhle cítila takovou prázdnotu. Něco tam chybělo a zůstala tam místo toho akorát velká černá díra. Bianca netušila, co by s tímhle pocitem měla dělat a bezradně se podívala na svého sourozence, který nejspíš zažíval to samé.

Náhlé uvědomění ji zasáhlo ve chvíli, kdy její bráška opakoval, že jejich rodiče jsou mrtví. Tahle slova jí dokola rezonovala v hlavě a po krátkém šoku z téhle informace pocítila takovou divnou, nepříjemnou bolest. Nebyla nijak zraněná, ale přesto cítila, jako by snad kousek jí odumíral. Nechci to slyšet, nechci nic slyšet! A ačkoliv to bylo nejvíce sobecké řešení, pro které se mohla rozhodnout, nedokázala v téhle chvíli brát ohled na pocity ostatních. Chtěla pryč od tohohle místa, od zdejších vlků. A i od Launee, Theriona a Saturna. Ve skrytu duše ale věděla, že doopravdy tuhle trojici opouštět nechce. Přesto jí instinkt velel k útěku, a ona ho poslechla.
Oči měla zamlžené slzami a hlasy volající její jméno hodila za hlavu, stejně jako jejich majitele. Musím pryč, někam daleko odsud, někam, kde... Ani sama vlastně nevěděla, kam to vlastně chtěla utíkat. Do míst, kde je klid? Kde není žádná bolest ani smutek? Existuje vůbec něco takového? Nad tím se ale Bianca nezamýšlela a škobrtavým během pokračovala dál. Přes řinoucí se slzy sotva viděla na cestu před sebou a tlapky se jí třásly. Kdo ví, jestli vyčerpáním, nebo něčím jiným. Až, když už se po několikáté svalila na zem, neměla dostatek sil ke vstávání. Byla trochu pošramocená, ale žádné vážné zranění neměla. Jindy by asi udělala scénu kvůli jedinému škrábanci, ale nyní se ani tahle bolest nedokázala vyrovnat té, kterou cítila. Už nikdy neuvidím maminku s tatínkem. Už nikdy. Co když zapomenu, jak vypadali? Jak zněl jejich hlas? Co když na ně zapomenu úplně? Proč se tohle děje zrovna mě?! Vždyť je to tak nefér. Nefér! Myšlenky jí létaly hlavou a její pocity byly změtí smutku, bolesti, ale i sebelítosti a vzteku. Pomalu se doplazila ke kořenům nedalekého stromu a schoulila se do třesoucího se klubíčka. Slzné kanálky byly už dávno vyprázdněné, ale ani to nezastavilo její vzlyky, které se teď podobaly spíše zvukům dávení.

Moc děkuji za super akci! ^^Poprosila bych o květiny. Přidáno

Dotaz 1: Mají se karty týkat čistě herního světa (jakoby z pohledu vlka), nebo mohou být i o dění na stránce (z pohledu hráče)?
Dotaz 2: Můžu poslat víc odpovědí než je otázek nebo naopak, nebo musí být stejný počet?

Biance se trochu ulevilo, když slyšela Saturna vyslovit jméno oné vlčice. Aha, takže Marlee, pomyslela si a pokývala hlavičkou. Nebylo divu, že si její jméno hned nevybavila, protože se ani moc neznaly. A Bianca nevěnovala příliš pozornosti mnoha vlkům, když byla ještě doma.
Marleenina kousavá poznámka ohledně Theriona a Launee ji sice trochu naštvala, ale nakonec nic neřekla, čehož potom trochu litovala. Lau a Therion neudělali nic zlého, měla bych jí to vysvětlit, rozhodla se, ale to už se toho ujal bráška. "To je pravda. Když jsme se ztratili, tak se o nás Launee a Therion starali. A pomohli nám dostat se zpátky," potvrdila s pokýváním hlavy.
Nejdůležitější ale teď bylo najít zbytek rodiny. Oba dva sourozenci se dotazovali svých rodičů a bratra. Už při prvních slovech Marlee Bianca vytušila, že co se dozví, se jí asi líbit nebude. I ten malý úsměv jí slezl z tváře rychlostí blesku a se sklopenýma ušima vypadala trochu schlíple. Najednou nechtěla slyšet nic. Neměli jsme hledat, neměli! Přeci jen by v tuhle chvíli raději stále doufala, a žila v pochybách, než aby slyšela o kruté smrti svých rodičů. Z dlouhodobého hlediska by jí to ale přineslo víc bolesti. Padli, padli, padli... Jediné slovo Biance rezonovalo v hlavě jako nekonečná ozvěna. Připadalo jí, jako by svět na chvilku zamrzl. A ona s ním. Cítila jen chlad. "Wuuhh," rozbrečela se zase nanovo. "U- už... už je ni-kdy neuvidím...?" zakvílela mezi vzlyky. Nemohla uvěřit tomu, že už nikdy neuvidí maminku a tatínka. Už nikdy neuslyší jejich hlas, nepocítí dotek jejich srsti. A její bráška? Toho možná také potkal stejný osud. Saturn s Biancou se sice našli, ale už to bylo obrovské štěstí a náhoda. Co když Vulcan... takové štěstí neměl?
Stále brečící Bianca se vrhla k jediné opoře, která teď mohla alespoň trochu ulehčit její trápení - k Saturnovi. On jí přeci jenom zbýval jako poslední. Teď už neměli nikoho. Schoulila se do klubíčka u jeho nohou a tlumeně vzlykala. Co jiného jí také v téhle situaci zbývalo? Na nějaké nadějné myšlenky si ani nevzpomněla, zklamání, které v posledních okamžicích neustále zažívala, bylo prostě moc. Poslední věty Marlee jí také na optimismu moc nepřidaly. Obnovit odkaz rodičů. Bianca měla hrůzu z téhle myšlenky. Co si Marlee myslela, že asi zmůže? I kdyby na to byli dva, se Saturem byli stále malá vlčata. Navíc jim před chvílí řekla, že jejich rodiče už nejsou mezi živými a aniž by je nechala zpracovat šok, hned po nich chtěla aby převzali zodpovědnost. "Ne!" zaječela náhle Bianca a vyděšeně se na svou bývalou smečku dívala. Klepaly se jí nohy, nebyla připravená na tomhle místě žít, když... Tady zemřeli její rodiče. Jakkoli moc měla členy smečky ráda, její rodině se vyrovnat nemohli. Chtěla z tohohle místa co nejrychleji utéct. Pryč od problémů. Pryč od zodpovědnosti a starostí. Jak mysl zavelela, tak Bianca také udělala. "N- nemůžu," vykoktala akorát, a s brekem se otočila a utíkala pryč.

Celkem bodů: 2
Směnárna: 2 x 15 oblázků
Celkem: 30 oblázků

Přidáno

Ujištění Saturna a následně i Launee jí dodalo trochu víc odvahy. Biance se ulevilo, že se na ně může takhle spoléhat. Sama by to určitě nezvládla, ale když tu pro ni někdo byl, hned se cítila víc připravená na to, co asi přijde. Táhlé vytí Launee se chvíli rozléhalo tichým údolím, než se překvapivě ozvala odpověď. Bianca vykulila oči. Někdo tu je! To ale mohla být jak dobrá, tak špatná zpráva. Co když jsou to ti zlí? Mohli by nám znovu ublížit, jsme tu sami a jich je určitě víc, pomyslela si s trochou paniky. Launee to určitě taky napadlo, protože jim řekla, ať se drží pohromadě. Bianca horlivě pokývala hlavou a raději se držela hnědé vlčici ihned za zadkem a přitom se ohlížela na svého brášku.
Skoro do Launee narazila, když se náhle zastavila. Až v tu chvíli si Bianca uvědomila, že už dávno nejsou v tomhle lese sami. Mezi stromy se míhaly stíny vlků a byl slyšet i tichý hovor. Jelikož byla skrytá za Launee a ti vlci byli ve stínu stromů, stále ještě netušila, jestli je to její rodná smečka nebo ne. Jako jeden velký uzlíček nervů nesměle vykukovala a snažila se někde zahlédnout svou rodinu. Jsou tu? Ale... to by nás hned poznali, ne? Maminka by si nás určitě rychle všimla, pomyslela si a její nálada trochu poklesla. Pak ale věnovala pozornost vlčici, která se před nimi ukázala. To je...! Uhh. Bianca se snažila přijít na její jméno, ale opravdu si nemohla vzpomenout. Ztratila se jako malá a v té době uměla sotva mluvit, natož si pamatovat jméno každého člena smečky. Byla si ale jistá, že vlčice k nim patřila. Trošku se zašklebila, když vlčice nazvala Launee a Theriona jejich únosci, ale nezlobila se. Ona sama by si nejspíš myslela to samé. "Uhm.... Nevíš... Nevíš kde jsou rodiče a bráška?" vysoukala ze sebe a doufala v kladnou odpověď. Nejspíš nebyli tady, ale to ještě neznamenalo, že se jim přihodilo něco zlého... ne?

Bianca byla s rozumem v koncích. Netušila, jak se má rozhodnout a jestli bude její finální rozhodnutí to správné. Ale bylo vůbec nějaké dobré řešení pro její problém? Měla strach z pravdy, ale zároveň nechtěla prožít zbytek svého života v nejistotě. Co kdyby... Lehce se roztřásla při pomyšlení na všechny ty scénáře, které jí projely hlavou. A ani jeden z nich nevyhlížel kdoví jak vesele. Pevně sevřela oči ve snaze se definitivně rozmyslet. Co vlastně chci?
Saturn se nakonec rozhodl dál hledat. Bianca byla stále nejistá, ale věděla, že bráška i Launee mají pravdu. Ona by zase jen utíkala od problémů, tak jako vždycky, když si s něčím nevěděla rady. Nechtěla být takový srab, ale nemohla si pomoct. "Tak dobře," souhlasila, i když se jí hlásek trochu klepal. Na malá vlče bylo tohle rozhodnutí přeci jen trochu moc. Třeba jsou opravdu v pořádku. Nesmím pořád myslet na to špatné, pomyslela si, aby si dodala odvahu. Zároveň ale doufala, že bude schopná přijmout i opačný výsledek. Už teď byla celá vystresovaná a vystrašená z cizí mrtvoly, natož aby byla schopná takhle přijmout svou vlastní rodinu. "Lau a Therion tu budou pro nás, žejo... Kdyby... se něco stalo." Snažila se sama sebe ujistit, a ačkoliv to nebyla otázka, upřela svá očka prosebně na pár vlků. Stále máme Launee a Theriona, kteří nám pomůžou, že?

Launee Biance vysvětlovala, proč vlci nemohli být nesmrtelní. Malá vlčice to samozřejmě chápala, ale stejně jí to nepomohlo zbavit se pocitu ukřivdění. Proč musel být svět tak krutý k malým vlčatům? Ke šťastné rodině, která se nijak neprovinila? Všechna naděje byla ztracená. Ani Saturn už nechtěl věřit, že se někdy s rodiči opět setkají. A ani věčný optimista jako Bianca neměl na plané sliby, které se vždy rozplynou, náladu. Nechci to. Nechci aby se tohle dělo! rozvzlykala se mnohem hlasitěji a skrčená na zemi, stiskla packami svá ouška k hlavě. Jako by ji tahle pozice mohla oddělit od okolního světa a alespoň jí dodala pocit bezpečí. Chtěla jen ignorovat své okolí, předstírat, že se nic nestalo.
Slova Launee se k ní přes oponu přeci jen donesla. Bianca se trochu uklidnila, ale stále to mělo daleko od jejího normálního rozpoložení. Chci hledat? donutila se přemýšlet o všem hrozném, co by ale v takovém případě mohla najít. Rozhodně nechtěla své rodiče vidět ve stejné situaci jako toho chudáka, co ležel opodál. Jak by mohla něco takového snést? Zároveň si ale nechtěla nic vyčítat, až bude velká. Co když se teď otočíme a odejdeme a promarníme tak šanci setkat se? Pevně svírala víčka a zubatě se usmívala tím svým pokřiveným stylem, když by se měla mračit. "J-já nevím co mám dělat," zakvílela nakonec. Nemohla se rozhodnout, co dál.
Už to vypadalo, že se možná začne znovu vztekat, ale najednou slyšela, jako by něco kolem hrálo. Vítr vytvářel příjemnou melodii, která Biance pomohla se uklidnit úplně. Tedy, stále byla smutná a mohla se každou další chvílí rozbrečet, ale zatím tu potřebu nějak necítila. I když tohle byla dobrá šance utřídit si myšlenky a konečně se rozhodnout, jakou cestou půjde, stále byla nejistá. "Saturne, co budeme dělat? Já bych chtěla hledat, ale... Zároveň ne. Nechci je vidět... takhle," promluvila tiše na brášku a tlapkou ukázala směrem k mrtvole. Jelikož ona sama si poradit nedokázala, potřebovala se zeptat svého sourozence. Přeci jen na to byli dva a v téhle situaci to potřebovali probrat společně.

Bianca se pokusila poskládat alespoň něco srozumitelného, ale její bráška na tom byl mnohem hůř. Odtáhla se trochu od Theriona a přitiskla se k Saturnovi. Co když už je moje jediná rodina? Co když jsme jen sami dva? prolétla jí hlavou myšlenka a slzy, které doteď zadržovala, se spustily. Neměli sem vůbec chodit. Dokud tohle neviděli, ještě stále si mohli udržovat maličkou naději, že se zbytek jejich rodiny má dobře, stejně jako oni. Ale takhle... To bylo pro Biancu skoro nemožné. Malá vlčice totiž často a rychle měnila nálady podle toho, co se zrovna dělo. Nedokázala si udržovat pevnou víru a jako vlče naivně věřila věcem, které před ni byly postaveny.
Z přemýšlení a smutnění ji vytrhly slova Launee, na kterou úplně zapomněla, jelikož byla celou dobu potichu. Její slova donutily Biancu se zamyslet a nakonec uznat, že by to mohla být pravda. I přesto byla stále smutná a nedělala si velké naděje. "Ale proč? Proč musí všichni jednou umřít?" vykníkla. "A proč zrovna naši rodiče?" To je tak nefér! Nefér! Proč oni?! Proč já? Vždyť jsme nic zlého neudělali! mysl jí zatemňovaly ponuré myšlenky. Chtěla něco, někoho, na koho by mohla svalit všechnu tu vinu. Koho by mohla nařknout z jejich smůly a vybít si na něm vztek, který náhle dostala. Ona ani její rodina za nic nemohli. Tak proč zrovna oni museli skončit takhle?

Rodné údolí zelo prázdnotou, která byla Biance cizí. Nechápala, kam se všichni vlci poděli. Možná, že se jenom schovávají před špatným počasím? Saturn si myslel, že spali. Bianca přikývla, i to bylo logické, jelikož už byla noc. Jeho zavytí se ale nedočkalo žádné, ani sebemenší reakce. "Počkej, taky to zkusím," řekla odhodlaně a také se pokusila o zavytí, ze kterého se vyklubalo spíš hlasité zaskučení. Odpovědí bylo ale i přes to ticho. Bianca velmi rychle ztratila veškeré nadšení a očekávání, které ji sem dovedlo. Takhle si to nepředstavovala. Špatně. Všechno je špatně, takhle to nemá být, sklopila ouška a ocásek k nohám. Vůbec se jí to tady nelíbilo.
Když si všimla, kam Therion kouká a co tam vlastně leží, vyděsila se jako nikdy. Ve skrytu duše věděla moc dobře, co to je, ale raději se rozhodla předstírat, že tomu nerozumí. Od hnědého vlka na svou otázku neočekávala žádnou odpověď. Vlastně byla více než vděčná, že její domněnku nepotvrdil nahlas, protože nebyla připravená přijmout pravdu. Že tam leží někdo... koho znala. Její bráška byl stejně tak vyděšený a zhrozený jako ona. Therionovo obětí vřele přivítala a zavrtala se do jeho srsti, která jí poskytla potřebnou útěchu. Nemůžou být všichni... To nesmí být pravda! Bianca pevně sevřela víčka a usilovně si přála, aby celý jejich příchod sem byl jenom sen. Přesto nedokázala zabránit slzám, které se jí hnaly do očí. "Já... h-hráli jsme si a pak najednou..." zavzlykala Bianca při vzpomínce na ten osudný den. "A pak... Přiběhli sem cizí vlci a všechno bylo najednou hlozně zmatený!" Díky tomu jaký utrpěla šok si moc detailů nepamatovala. Pak už jen věděla, že s Judy utíkaly pryč lesem.

<< Švitořivý les

Saturn jí připomenul, že vlka jménem Mojo už vlastně potkala. Bianca se zamyslela a pak s překvapením přikývla. To byl ten divňák, pomyslela si při vzpomínce na kňučícího zrzka. Na její další otázku odpověděl opět bráška. Dospělí překvapivě mlčeli, ale Biance to v tuhle chvíli nepřišlo vůbec zvláštní. Nejspíš brzy uvidí maminku a tatínka, bude zase doma. Mysl jí zatemnily všemožné obavy, co by asi měla říct, až se se svou rodinou setká. Budou se zlobit, že jsme se Saturnem zmizeli? Budou šťastní, že nás vidí? Podvědomě potlačila možnost, že setkání možná nebude radostné, nebo že se vůbec neuskuteční. Nic takového pro ni neexistovalo.
Vzduch byl těžký a dusný a nad hlavami vlků hřměly hromy. Neustálý déšť smáčel Biance kožíšek natolik, že se jí šlo o něco pomaleji. Snažila se ze sebe vodu po delších intervalech vyklepávat, ale bylo jí to prd platné, takže se musela spokojit s nepříjemným pocitem. Byla pro ni úleva, když se skupinka konečně skryla pod větve buků a déšť na ně už tolik nemohl. "Tady?" zarazila se při Therionově otázce a zmateně zamrkala. Je to tu... povědomé. "Ale kde jsou všichni?" položila další otázku. Vůbec by ji nenapadlo, že právě tohle místo byl její prvotní domov. Pamatovala si ho jinak. Živější. Veselejší. Zamračila se. Tohle pochmurné místo bylo jistě to, kde vyrůstala, po chvíli pozorování si tím byla jistá. Ale přesto se tu cítila jako cizí, a něco chybělo. Kde jsou všichni vlci? A rodiče s bráškou? Ty si přála vidět nejvíc, ale teď by jí upřímně nevadil ani kdokoli jiný. Hlavně že by se někdo ukázal.
Najednou spatřila jakousi... neidentifikovatelnou věc. "Co... co je to?" ustoupila dozadu a roztřeseným hlasem se zeptala. Své oči přitom upřela na Theriona. To co viděla se jí vůbec nelíbilo, ačkoliv zatím netušila, co to vlastně je. Jen přes to přelétla pohledem a tak se vyděsila, že se neodvažovala podívat znovu. Doufala, že hnědý vlk jí ujistí, že se nic neděje a všechno je v pořádku.

<< Kopce Tary (Přes Liščí nory)

Bianca s očekáváním koukala na Launee a Therion a, když se bráška zeptal, jestli nechtějí zůstat s nimi doma. To by bylo super, mohli bychom být všichni spolu a vůbec se nemusíme loučit! Rodičům by to určitě nevadilo, ne? A i kdyby, se Saturnem by je snad dokázali přesvědčit. Když ale Launee odmítla s tím, že má v močálech syny, Bianca se zarazila. Lau má svoje děti? Proč jsme se s nimi nepotkali? Neměla by být spíš s nimi? Trošku se zalekla, že jim snad jejich maminku berou. Trávili s Launee spoustu času a vlastně ani doteď nevěděli, že má svoje vlastní syny. Třeba jsou ale dospělí a nepotřebují aby se o ně maminka tolik starala...? napadlo ji nakonec váhavě. Launee by určitě svoje děti nezanedbávala, takže se Bianca nemusela cítit špatně, že s ní trávila tolik času. Překvapilo ji, když vlčice vysvětlila, že se jedná o Raystera a Mojoa. "Kdo je Mojo?" naklonila hlavu na stranu. Raye už znala, i když na ni moc dobrý první dojem neudělal. Věděla, že za to ale nemůže. Jméno Mojo pro ni ale bylo neznámé, nebo si ho přinejmenším nepamatovala. Trochu ale posmutněla, protože věděla, že Rayster Launee potřebuje víc než ona a její bráška. Nemůžou s námi zůstat. Musí se vrátit a postarat o své děti. Bianca znovu sklopila pohled do země a mlčela. Proč to muselo být tak složité?
Už delší dobu procházeli lesem. Sluníčko doslova pařilo a Bianca byla ráda, že se mohou alespoň částečně schovat ve stínu listů. Launee se ptala, jestli to tu nepoznávají. "Asi jo? Dlouho jsem šla lesem," vzpomněla si na svou cestu, ale jistá si také nebyla. Většina lesů prostě vypadala stejně. Až teď jí vlastně došlo, jak dlouhá doba už od toho okamžiku uběhla. Připadalo jí to jako věčnost, kdy neviděla své rodiče a druhého brášku. Launee je ujistila, že jdou nejspíš správně. "Za jak dlouho tam budeme?" zeptala se s nadšením v hlase. Jestli jako malí nemohli dojít daleko, znamenalo to, že už se musí blížit k domovu. I když to znamenao, že se nejspíš rozdělí s Launee a Therionem, nemohla si pomoct být natěšená. Uvidím maminku a tatínka? A Vulcana? Nemohla se dočkat. Hodila všechny ostatní obavy za hlavu a trochu přidala do kroku.

>> Elinské údolí

<< Orlí dráp

Bianca sice moc nechápala, proč je tu tolik slov stejného významu, ale snažila se zapamatovat si všechny. Aby se do budoucna nemusela tak hloupě ptát. Dokonce by se mohla před dalšími vlky vytáhnout jak je chytrá a kolik toho zná! Už i R dokázala správně vyslovovat, vesele zamávala ocáskem, když ji Launee pochválila. Spokojená, že je pro změnu pozornost všech směřována zase k ní, roztáhla tlamu do velkého úsměvu, a zazubila se jako sluníčko.
Její bráška sice souhlasil, že noc je občas strašidelná, ale také skrývá mnoho krás. Bianca se ušklíbla při zmínce brouků a žab, ale nic nakonec neřekla. Asi jen Saturn mohl mít takové malé potvory rád. Biance zase tolik nevadily, pokud se od ní držely v bezpečné vzdálenosti. Do budoucna si ale usmyslela, že musí míň spát a víc objevovat krásy noci, které neznala. Třeba nakonec svůj názor přehodnotí a tma jí nepřijde tolik děsivá. Launee začala svou oblibu v soumraku popisovat trošku víc, než Bianca čekala. Hlavně ji zaskočilo, co všechno hnědá vlčice řekla. "Vůbec nejsi ošklivá! A ani nanicovatá! Jsi náhodou moc klásná a hodná, Launee," hned překvapeně vyjekla, když se vlčice začala tak zle kritizovat. Biancu by vůbec nenapadlo, že si něco takového o sobě myslela. Příliš nechápala, jak se vlčice asi cítila, ale bylo jí Launee... líto? Nejspíš. Mrzelo ji, že Lau byla dřív tak smutná. Sice teď říkala, že už taková není, ale Bianca si nemohla pomoct a koukat se na ni s lítostí a smutkem v očích. Nechci aby byla Launee taková.
Po chvíli ticha přišla otázka jestli se těší domů. Očividně jak ona, tak i Saturn své nadšení nedokázali skrývat, i když to vlastně znamenalo, že se nejspíš budou muset s Launee a Therionem rozdělit. Hnědá vlčice sice netušila, jestli její rodiče opravdu najdou, ale Bianca se tomu rozhodla skálopevně věřit. Naštěstí Therion souhlasil s jejím bráškou v tom, že se budou vídat. Biance se trochu ulevilo, tohle jí dělalo největší nejistotu, ale zdálo se, že se obává zbytečně. "Musíme se často navštěvovat, abychom to všechno stihli," usmála se, když hnědý vlk začal vyjmenovávat spoustu zážitků, které je ještě čekaly.

>> Švitořivý les (přes Liščí nory)


Strana:  1 ... « předchozí  35 36 37 38 39 40 41 42 43   další » ... 45

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.