Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lov Biancu úplně vyčerpal. Chvíli ležela na studeném sněhu a prudce oddechovala, než se otřásla zimou a raději se posadila. Takhle rychle jsem v životě asi nikdy neběžela, prolétlo jí hlavou. Najednou se jí události předešlého okamžiku zdály strašně nereálné. Nemohla uvěřit tomu, že opravdu zvládla zajíce ulovit.
Netušila, co si o tom má myslet. Byla určitě šťastná, to ano. Ale... právě někoho připravila o život. Mísilo se v ní hodně pocitů. Bianca se proto neodvážila na mrtvého zajíce podívat. Raději začala volat na svého společníka, který byl asi někde ukrytý.
Překvapivě její pozornost při čekání na Shaa upoutalo něco jiného. Sníh kolem ní náhle začal rychle roztávat. Objevila se zelená tráva, z níž vykvetlo několik desítek růžových květin. Bianca na tu scénu vyjeveně koukala. "Co to je?" Kytky přeci v zimě nerostly. Mohla by to být kouzla? Ale proč se objevila tady. A u mě? Bianca zmateně koukala okolo sebe, jestli neuvidí někoho, kdo mohl květiny vykouzlit. Všude kolem ní však ležely akorát tak hromady sněhu. V zádech ucítila podivné šimrání, které ji donutilo se podrbat. Ovšem ani za zády ji nikdo nepropaloval pohledem. Nejspš musela být příliš přecitlivělá...
Když se 'majitel' květin neukázal, rozhodla se nějaké si utrhnout a zasadit za ucho. Nejraději by jich pobrala co nejvíc, protože byly krásné, ale do kožíšku se jí toho tolik nevešlo. Navíc nechtěla vypadat jako louka. Byla přeci vlčice se smyslem pro vkus a nic se nemá přehánět.
Konečně k ní dorazil Shao s... něčím co rozhodla považovat za lichotku. Bianca sklopila uši a nafoukla tváře, protože čekala, že ji pochválí víc. Polovina jejího úspěchu byla i jeho zásluha, ne? Místo toho se ale dočkala zdrženlivého komentáře. Na Shaův rozkaz se však zvedla, protože i ji už začínal studit zadek. Očkem zalítla k zajíci a donutila se zůstat na něm pohledem. Nemohl se jí přeci hnusit její vlastní úlovek. Navíc musela jíst. Byla zima a ona byla po svém výkonu víc vyčerpaná. "Já bych se najedla hned," rozmyslela se nakonec. "A zbytek můžu zanést do úkrytu pro ostatní. Nebo to chceš ty?" zeptala se tázavě. Pořád pamatovala na tu jejich domluvu. Navíc byla poměrně drobná a stále vlče, nepotřebovala sníst zajíce celého. Ráda se klidně rozdělí.

Shao jí vysvětlil, co psychopat znamená a Bianca se bezděky otřásla. Hlavou jí prolétla vzpomínka na toho šediváka, co neměl oko. Ten určitě jako psychopat vypadal, i když jí nakonec nic neprovedl a dokonce ji doprovodil domů. Nepříjemného pocitu se však celou cestu nemohla zbavit. Snad už ho nepotkám, pomyslela si a začala se raději soustředit na důležitější věci. Už i Shao ji začal popohánět, protože zajíc mohl kdykoli utéct.
Bianca už nic neříkala, ačkoliv by se nějaké otázky určitě našly, a vydala se stopovat zajíce. Nějakým zázrakem se dokázala jeho pachu držet tak dlouho, aby malé stvoření po chvíli spatřila v dálce. Jakmile si to uvědomila, o dost víc znervózněla. Její sebevědomí bylo to tam, ale když už se do něčeho pustila, nehodlala stáhnout ocas a utéct. Ještě se ohlédla po Shaovi, aby se ujistila, že zatím dělá všechno správně a s bušícím srdcem se začala k zajíci co nejtišeji plížit. Šlo to... těžko. Zrovna v tuhle chvíli se totiž husté sněžení změnilo na mrazivou vánici a Bianca ztrácela zajíce z dohledu. Sněhové vločky možná skrývaly i ji, ale zato neviděla ani na svou kořist.
Byla už poměrně blízko, když se prozradila. Sníh pod ní hlasitě zakřupal a jedna zadní packa se propadla o pár centimetrů hloub než ty ostatní. Zajíc nastražil uši a v dalším okamžiku vystřelil pryč. Ale ne! Bianca se vyděšeně dívala za mizející siluetou, ale po krátké chvíli vyprostila svou tlapku a dala se do pronásledování.
Jestli nebyla silná, její rychlost jí to určitě vynahrazovala. Nebo měla zrovna štěstí, že narazila na zesláblého zajíce. Tak jako tak ho dokázala dohonit. V žilách jí pumpoval adrenalin a veškerá nejistota šla stranou. Instinkty jí poradily, co má dělat. Když už cítila, že rychleji ani běžet nemůže, napjala zadní nohy a odrazila se do skoku. Nezkušenost ale zapříčinila, že zajíce o kus minula. Bianca se i se svou kořistí svalila do kupy sněhu a chvíli netušila, co se vlastně děje. Až zoufalý úprk zajíce jí to připomněl. Rychle cvakla čelistmi a chytila ho za nohu. Zajíc vydal bolestný zvuk, celý se třásl strachy. I Bianca už si teď nebyla jistá svým chováním a váhala. Musím to ukončit rychle, nebo ho to bude bolet, pomyslela si lítostivě. Neohrabaně přidržela třesoucího se zajíce tlapkami a prudce se mu zakousla do krku. V tlamě cítila krev a několik křupnutí, a ačkoli se jí v této chvíli chtělo zvracet, donutila se stisknout ještě pevněji. Až když se zajíc přestal cukat se vyčerpáním svalila vedle něj. A pak rychle odvrátila hlavu od mrtvého těla. Co jsem... Co jsem to provedla? výčitky se přely s pýchou, že svůj první lov úspěšně zvládla.
Po chvíli se vzpamatovala a posadila na zadek. Až teď jí došlo, že vlastně neví, kde se nachází? Husté sněžení znemožňovalo vidět do dálky. "Shao?" zavolala do okolí. "Shao, jsi tady? Sylšíš mě? Zvládla jsem to! Ulovila jsem zajíce!" pochlubila se rovnou, ale sama věděla, že pro dnešek toho má dost. Navíc měla převážně štěstí, že to zvládla, jelikož zajíc byl starý a slabý. Co by zdravý jedinec jen tak sám pohledával venku v zimě? Ale i tak ze sebe měla radost.

Bianca pozorně poslouchala, jak jí Shao vysvětloval základy lovu. Zatím to neznělo tak špatně a složitě, jak si to představovala. V jejím případě byla však úspěšnost závislá čistě na náhodě a štěstí. Kdyby byla trochu zkušenější, určitě by věděla, že lovit není jen tak jednoduchá věc. Na slova o bolesti jen pomalu přikývla a doufala, že nebude svou kořist nechtěně trápit. "Dobře," dala najevo, že zatím vše chápe.
Shao jí pak ukázal, kde přesně se nachází ta tepna. Bylo to opravdu na krku. Tedy spíš uvnitř něj, ačkoliv si Bianca nedokázala představit, jak asi tepna vypadá nebo co to vlastně je. Jediné co jí stačilo vědět byl fakt, že ji musí poranit, aby zvíře zabila. Na veškerá poučení o tepně opět pokývala hlavou, že rozumí, i když si nebyla vůbec jistá, jestli ji zvládne prokousnout. "Co je psychopat?" zeptala se ještě, protože to slovo znělo cize a nikdy ho neslyšela. Je to nějaká urážka? Nebo druh zvířete?
Na otálení nebyl čas. Jejich kořist mohla kdykoli uniknout, což by se ani jednomu z nich nelíbilo. Bianca se tedy dala do pohybu. Šla velmi pomalu a snažila se být co nejtišší. Netušila, z jaké dálky by si jí mohl zajíc všimnout, tak... bylo lepší být opatrný. Navíc potřebovala víc času, aby si udržela jeho pachovou stopu v tom počasí, které právě vládlo. "Škoda že neumím používat magii tak skvěle jako Launee. Nebo lovit dobře jako Therion, vzpomněla si s obdivem na své opatrovníky. Jednou by chtěla být tak schopná jako oni, ale to by se musela nyní soustředit.
Vyhnala otravné myšlenky z hlavy, jelikož v dálce spatřila pohyb. Sama se zasekla v chůzi a sledovala co to je. Srdíčko se jí rozbušilo nedočkavostí a kapkou strachu. Zajíc! Je to on... Co... Co teď? Co mám... trochu panikařila, ale pak si připomněla, že Shao ji jistí. Zvládnu to! pomyslela si rezolutně a pomalu se začala přibližovat. Sněhová pokrývka jí vrupala pod tlapkama, ale zajíc si jí zatím nevšímal. V jaké vzdálenosti bych měla zaútočit? Mám počkat až začne utíkat? Nebo vyrazit dřív, než si mě všimne? hlavou se jí točilo tolik otázek, na které se však nemohla zeptat, jelikož by svou kořist dozajista vylekala. Holt si musela poradit sama.

// Děkuji za akci ^^

za svých 9 králíčků bych poprosila 18 drahokamů + 18 oblázků :))

Nahozeno.

<< Mechový lesík

Bianca poznala, že pomalu opouští hranice smečky. Všimla si toho ale pouze díky pachu, protože krajina kolem se změnila v nepoznání. Všechno bylo zahaleno bílou a z nebe se snášela jedna vločka za druhou. Po krátké chvíli ucítila, jak se jí do kožichu vtírá mráz a zebou jí packy. Ošila se a trochu ze sebe otřepala sněhovou nadílku, která se jí nahromadila na kožíšku. Nebylo to však nic platné, jelikož po chvilce byla znovu zachumelená. Zima. Tohle období v ní vyvolávalo vzpomínky, které byly stále v živé paměti, ale zdály se být... otupělé. Už nezpůsobovaly takovou bolest jako prvně.
Shao ji mezitím začal poučovat o lovu. "Rychlá a tichá," zopakovala si pro sebe a pokývala hlavou. To bych mohla zvládnout, pomyslela si. Klid byl asi hlavní věc, na které to všechno záleželo. Bianca si věřila ve fyzických schopnostech, ale přeci jen to byl její první lov. Nervozitou se jí kroutil žaludek a možná i ten strach trochu měla. Co když to zkazím? Shao se bude zlobit. Třeba mě tady nechá a nebude mě chtít učit, prolétlo jí hlavou zděšeně. Najít si učitele jí dalo takovou práci! Dokonce mu musela slíbit, že za něj něco uloví. Kde by pak hledala dalšího vlka, co by byl ochotný pomoct?
Z myšlenek ji probrala až další slova zrzavého. Byl zkušenější a pach zajíce na rozdíl od Biancy zaznamenal téměř okamžitě. Bianca si stopy všimla až po chvíli a vůbec si nebyla jistá, jestli ji někde v průběhu neztratí. Shaova poslední slova jí nahnala ještě větší strach, než jaký měla předtím. Představa, že bude muset zajíci prokousnout krk byla odpudivá. "Bude ho to bolet?" zeptala se trochu hloupě. Sama netušila, jestli je jí líto zajíce nebo sebe samotné. Pravděpodobněji ale nechtěla mít výčitky svědomí, že někomu vědomě ubližuje. Bylo jí jasné, že tak to ve světě chodí. Kdyby nedokázala zabít zajíce, bude to stát život ji.
Musela svoji nejistotu rychle zahnat. "Dobře, zvládnu to. Nezní to tak složitě," zamumlala, aby si dodala odvahu. Nemůžu být úplně k ničemu. Zvládnu se o sebe postarat, už jsem velká! "Kdyžtak mi pomůžeš, žejo?" otočila se ještě na Shaa, zatímco se vydala po stopě zajíce. Nechtěla, aby její snaha přišla vniveč. To by se cítila opravdu hrozně. "Oh, a jak poznám, kde přesně je ta... tepna?" Někde na krku byla dost nepřesná odpověď. Co když ji nedokáže najít a zajíc se bude trápit? Dokázal by jí utéct i pokousaný?

Bylo to dost dávno, co viděla Kenaie ulovit tu myš. A byla v té době ještě dost malá a taky vyděšená, než aby se na něco takového pořádně soustředila. Trochu nervózně pohodila ocáskem. "Nó, moc ne," uculila se zahanbeně. "Můj kamarád ji lovil ve sněhu. Prostě skočil a pak ji vytáhl," snažila se nějak logicky zrekapitulovat, co se vlastně dělo. Ale prakticky jí tyhle informace nic moc nedaly. Trošku se bála, že bude v lovení marná.
Shaovy poznámky byly dost nepříjemné, ale po nedávném setkání se šedivákem bez oka se nejevil tak děsivě. Sežere mě? To se všichni vlci dali na žraní vlčat? nepříjemně se ošila. Proč stále narážela na takové podivné existence? Nebyl tu snad nikdo normální, kdo neměl chuť vlčata žrát? Zrzek jí ale od šedého dal alespoň šanci. Když něco zvládne ulovit, tak se jí asi nic nestane. Určitě jenom blafuje. Když ne, tak... tak ho Launee a Therion potrestají! bliklo jí hlavou záchranné řešení. Přeci jen patřil teď do jejich smečky. Launee by se určitě zlobila, kdyby Biance ublížil. "Tak snad nebudeš muset," poznamenala na jeho přesvědčování, že ji možná sní i když něco uloví. Sice mu to tak úplně nevěřila, ale radši by se pojistila zdařilým úlovkem.
Po vyzvání se bez okolků vydala přímo za Shaem. Moc se v okolí neorientovala a taky nevěděla, kam ji vede, ale asi to měl pod palcem. Sebevědomě na to vypadal dost. Sněhové vločky jí dopadaly do kožichu a nepříjemně studily. Ihned se ale rozpouštěly. Biance sníh a zima jakožto roční období nevadily, naopak se na ni docela těšila. Lehce jí to připomínalo bývalý domov. Smutně sklopila oči a utápěla se ve vzpomínkách, které na rodinu měla. Lhala by, kdyby tvrdila, že ji to nebolí. Ale před Shaem přece nebude brečet jak malý uplakánek. Chtěla se učit lovit, ne být dítě, které musí někdo utěšovat. "Řekneš mi zatím něco o lovu?" zeptala se zvědavě. Raději než aby ji hodil přímo do víru událostí Bianca preferovala nějaké ty informace předem. I když se často říkalo, že učení za pochodu bylo to nejefektivnější.

>> Narvinijský les

Shao mluvil, jako by byl nejdůležitější existence na světě. A pravděpodobně si to o sobě i myslel. Zasloužit? Má snad ve smečce nějakou vysokou pozici? Jak je to vlastně s pozicemi ve smečce? Biance rychle přelétly myšlenky k jinému tématu. Vlastně věděla jen o alfách a pak... tam byl ten zbytek. Bylo možné, že existují i další pozice? Musím se zeptat Launee nebo Theriona, až je zase uvidím. Trochu ji mrzelo, že s nimi teď nebyla schopná trávit čas. Ale kdykoliv je v lese zahlédla, měli plné tlapky práce. Vytrhla se ze zamyšlení a uhnula Shaovu nepříjemnému pohledu. Tak jako tak jí ale neodpověděl na druhý dotaz, takže asi nic důležitýho na práci neměl.
"Ne. Nebo teda jo, ale jenom ryby. A moc mi to nešlo," zalétla rychlým pohledem k řece. Její pozornost však upoutaly bílé tečky snášející se z oblohy. Sníh. Pamatovala si jeho název. V tomhle období se narodila, akorát ho okolo bylo mnohem víc. Teď do vody určitě nepolezu, otřásla se zimou, jen na to pomyslela. "A jednou jsem viděla vlka lovit myš," dodala ještě, když si vzpomněla na Kenaie, který jí svůj úlovek pak věnoval. Shao však nevypadal, že chce slyšet příliš detailů. Bibi, vyvalila oči nad přezdívkou, kterou jí vymyslel. Znělo to divně a Bianca si nebyla jistá, jestli se jí to líbí nebo ne. "Nikdo mi tak neříká," zamumlala si pro sebe. Vlastně ji nikdo neoslovoval jinak než 'Bianca'. Velmi rychle se ze svého překvapení ale vzpamatovala a poslouchala zrzkův proslov. Překvapivě nakonec souhlasil, že ji bude učit. "A co když budu levá?" To pak bude 'výměnej obchodíček' neplatnej a ty z toho nebudeš mít nic? pomyslela si pochybovačně. Nechá mě jen tak jít, s tím, že zahodil svůj cenný čas? Vzhledem k tomu jak je silně neochotnej... Biance přišel tenhle obchod spíš v její prospěch. Netušila, jestli je katastrofa. Lov ryb se jí sice nedařil, ale s jinou zvěří by to třeba mohlo jít lépe. A nakonec, Shao si ani neřekl, co vlastně bude chtít ulovit. Takže výběr bude na mě. Jak by reagoval, kdybych mu dala myš? ušklíbla se trošku pro sebe. To byl dost zlomyslný nápad, musela se rozmyslet, jestli ho opravdu zrealizuje. "Jasně, beru!" zazubila se na zrzka a vesele máchla ocáskem.

// Páni, děkuju moc! ^^ Vůbec jsem to nečekala, ten můj návrh mi přišel nejvíc lame xD
Tak tedy poprosím o 15 květin, 3 křišťály a 5 oblázků.

Díky za supr akci! ^^

Přála bych si 25 oblázků + 1 křišťál + 5 mušlí.

PŘIDÁNO

Zrzavý vlk se představil jako Saho. Upřímně vypadal docela otráveně a silně nezaujatě, ale... Bianca teď neměla koho jiného otravovat. Když už na něj narazila, alespoň něco o něm zjistí. Přeci jen to byl nejspíš nový člen smečky. K tomu se sice nevyjádřil, ale bylo to dost jasné. Každopádně Biančina snaha o nenucenou konverzaci skončila neúspěchem, jelikož vlk nejevil žádný zájem si s ní povídat nebo snad jen odpovědět na její dotazy.
Rovnou se jí zeptal, jestli po něm něco chce. Biance zamrzl zářivý úsměv na tváři. Morous, pomyslela si uraženě. Byla její společnost vážně tak strašná? Shao vypadal, že by nejraději vypadl někam daleko od ní, a to ji ani neznal. Snažila se na sobě nedat znát, že se jí to dotklo. "Tvůj čas je asi hodně cenný, co? Co zajímavého hodláš dělat?" nadzvedla obočí a pohodlně se posadila kousek od něj. Odejít může kdykoliv, žejo. Já jeho společnost vůbec nepotřebuju. Nepotřebuju nikoho, pomyslela si zatvrzele, ale ve skrytu duše doufala, že ji tady zrzek nenechá. To by jí pak vážně nezbývalo nic jiného, než fňukat, že ji nikdo nemá rád. "Vlastně... jsem chtěla poprosit o pomoc," začala se svým požadavkem nejistě. "Chtěla bych se naučit trochu lovit. Jsem už dost velká, já vim, ale... Ještě jsem neměla příležitost to moc zkoušet. A nebyl nikdo, kdo by mi vysvětlil jak." Na lov ryb sice teoreticky věděla jak, ale jenom rybami se teda po zbytek života živit nechtěla. Prosím, prosím. Řekni, že mi pomůžeš? zakoukala se na Shaa prosebnýma očkama. Neměla moc, co by mu nabídla na oplátku, tak musela doufat, že se nad ní slituje.

<< Sopka Fëlga'Tarátar

Jak předpokládala, černá vlčice její nabídku na prohlídku Mechového lesíka odmítla. Bianca Nad tím jen mávla ocáskem, rozloučila se a šla domů. Nijak jí nevadilo, že s ní nepůjde. Moc si s ní beztak nerozuměla. Až teď si uvědomila, že skála na kterou vylezli je zvláštní. Hnedka kousek od domova se nachází něco takového, hm, pomyslela si a zkoumavým pohledem přelétla okolí. Někdy to tu musím víc prozkoumat. Teď byl ale čas vrátit se. Doufala jenom, že nikomu svou nepřítomností nezpůsobila starosti.
Přivítal ji... klidný les. Všude bylo ticho, avšak cítila spoustu čerstvých pachů. "Všiml si vůbec někdo, že jsem byla pryč?" povzdechla si a sklopila uši. Na jednu stranu byla ráda, že svým blízkým nezpůsobila obavy. Ale jinak ji to zamrzelo. Jsem tak postradatelná? Myslela jsem... Sama už netušila, co si vlastně myslela. Že byla oblíbená? Měli ji tu rádi? Ale očividně se nikdo ani nestaral. Dokonce ani její bratr. Zamračila se a dupla si packou. Tak ať. Já je přeci taky nepotřebuju. Už jsem velká! Byl čas skoncovat s touhle závislostí na ostatních. Bianca by neměla být ta, která se bude doprošovat něčí přítomnosti. To ostatní by ji měli prosit, aby se s nimi bavila! Ušklíbla se. Nemohla zapírat, že takový scénář by ji potěšil.
Po chvíli bloumání stále neměla chuť jít hledat někoho, s kým bude trávit svůj čas. Hm. Co bych mohla dělat? Třeba... Lovit? rozzářila se jí očka. Dost ji štvalo, že to zatím neumí. Však za chvíli jí bude jedna zima. Nemohla by se před ostatními vlčaty ani ukázat, protože by se za sebe styděla. "Tak je rozhodnuto! Jde se na ryby!" broukla si pro sebe a vyrazila tam, kde slyšela šum řeky. Ryby byly ostatně to jediné, v čem měla alespoň minimální praxi. A znala i tu teoretickou část.
Když dorazila k řece, všimla si, že o kus dál loví ryby i jiný vlk. Dospělý a nazrzlý. Je to nový člen? Asi jo, je cítit lesem, došlo jí nakonec. Chvilku se rozmýšlela, než se k němu vydala. Zrovna zuřivě hltal svůj úlovek. Jeho chování bylo docela vtipné a Bianca se neubránila smíchu. "Myslíš, že ti to někdo ukradne?" zeptala se čistě ze zvědavosti. Nevěří vlkům ve smečce? Nebo má tak velký hlad, že nemůže počkat? "Patříš do smečky? Jak se jmenuješ?" pokračovala s otázkami. Chtěla se jen ujistit, že to není nezvaný host, i když by asi prd zmohla, kdyby vlk zalhal nebo na ni zaútočil. Jediné, co by jí zbylo by byla možnost útěku. "Já jsem Bianca," usmála se zářivě. Mohl... třeba by mi mohl pomoct s lovem, pomyslela si a snažila se tvářit mile, aby si zrzek náhodou nemyslel, že má něco za lubem.

<< Aina

Bianca upřímně stále netušila, jestli jdou správně. Ale asi to nevadilo, černá vlčice vypadala výběrem cesty docela sebejistě, takže ji prostě jen následovala. Mezitím se dostali k tématu smrti a Smrti, jakožto bytosti, o které měla Bianca jen jistá tušení, ale žádná fakta. Do jejich konverzace se zapojil i šedák a jeho slova nutila Biancu přemýšlet. Mučení? Nemá rodinu? otřásla se při představě toho, co si asi musel prožít. Bylo jí ho najednou trochu líto. Určitě si takový život dobrovolně nevybral, ale okolnosti ho donutily... třeba žrát i vlčata. I když stále doufala, že si z nich pouze utahoval.
Neviděla na umírání vůbec nic krásného a tentokrát se i s velkým vlkem shodla. Pak se i s barvitým popisem černého vlčete zeptal, zda někdy viděla někoho umírat. Bianca se zamyslela nad vlastními zkušenostmi. Mohla jenom děkovat kdejakému božstvu, že u... smrti své vlastní rodiny nebyla. Rozhodně by si nikdy nepřála něco takového vidět. A nepřála by to ani nikomu jinému. Judy, prolétlo jí hlavou jméno její opatrovnice, která zemřela na následky zranění. Vlastně napůl umrzla. Bianca si jako malá nebyla schopná dát dvě a dvě dohromady a myslela si, že jen tvrdě usnula. Nebo jsem si to už tehdy naivně namlouvala, usmála se smutně. Teď už jí bylo jasné, že vlčice tu noc zemřela a ona se s ní nikdy nesetká. "Já se s tím setkala. Ne přímo viděla, ale... cítila. A nebylo to nic hezkého," dodala nakonec i svůj názor, zatímco poslouchala úvahové pochody menší vlčice. Nechápala, jaký byl důvod ke smrti její rodiny, vážně ne. Neudělali nic, čím by si takový osud zasloužili a Biance to přišlo čistě neférové. Ale to bylo téma, které se jí týkalo osobně, takže si mohla dovolit trochu té zaujatosti. Nakonec však přikývla na její slova. "Máš pravdu. Psychická bolest je mnohem horší než ta fyzická. A taky se jí zbavuje hůř." Zranění se zahojilo, ale rány na duši se jen tak lehce léčit nedaly. Chtělo to hodně odhodlání a výdrže.
Pak se otázky přesunuly zase na šedého vlka, který ještě stihl Biance pohrozit. Dobře, toho bych asi neměla štvát, stáhla se trošku a raději už držela jazyk za zuby. Mladší vlčice se zdála být mnohem odvážnější, ale to bylo proto, že na své straně měla onu Smrt. Na její pomoc se však Bianca spoléhat nemohla. Raději taky odvedla pozornost od své maličkosti k jizvám šedivého. "Řekneš nám jak jsi o něj přišel?" zeptala se zvědavě na jeho chybějící oko. Bylo trochu jako Meinerovo, ale ten ho měl na druhé straně. Příště se musím zeptat i jeho. Pak se obrátila zase na černou, která jí povídala o Smrti. "Zajímavý. A kde žije? Je to určitě nějaký hnusný místo, žejo?" zeptala se odhadem. Nepředpokládala, že by taková bytost žila na nějaké krásné louce nebo tak. Ale byla tak mocná, že dokázala rozdávat magie! To znělo dost super.
Najednou vlčice zastavila a ukázala na nedaleký lesík. Z kopce na něj bylo dobře vidět a i Bianca cítila, že je to opravdu její domov. Vesele máchla ocáskem. "Díky za doprovod," zazubila se na svou společnici. "I tobě," dodala nakonec nejistě k šedému vlkovi. Byla to divná společnost, ale aspoň nějaká. Nakonec si ani o jednom nemyslela, že by byl zlý, i když šedý k tomu neměl daleko. "Jestli chceš, můžeš kdykoliv přijít na návštěvu. Les je hezký, klidně tě tam provedu," nabídla ještě černé vlčici. Nezdála se sice nijak zaujatá, ale za zkoušku Bianca nic nedá. Mohla by si konečně najít nějakou kamarádku ve stejném věku. To ji přivedlo na myšlenky o Kenaiovi. Dlouho jsem ho neviděla. Jak se asi má? On vlastně neví, že jsme se přestěhovali. Možná by ho měla zkusit najít a říct mu o tom. I když pochybovala, že si na ni vůbec za ten dlouhý čas vzpomněl.
Nakonec se rozešla dolů z kopce, směrem k domovu. Bylo na černé, jestli se ji rozhodne následovat nebo ne. Se šedým vlkem nijak nepočítala, ani ho nezvala. Zajímal se o její smečku víc, než bylo zdrávo. Předpokládala tedy, že se tady jejich cesty rozdělí.

>> Mecháč

<< Západní Galtavar

Z konverzace o chutnosti, či nechutnosti vlčecího masa se klidně přešlo na Smrt. Bianca tu změnu na jednu stranu vítala, na druhou... By se raději bavila o něčem méně děsivém. Ani jeden z jejích společníků však nevypadal Smrtí zastrašen. Šedý vlk se vytahoval, že se nebojí a pak se velmi ochotně nabídl, že bude dělat vlčicím doprovod. Ou, takže vážně neodejde, povzdechla si Bianca zklamaně. Nechtěla s ním být, ale co nadělala. Ani provokativní urážky menší vlčice ho neodehnaly. Naštěstí to podle jeho slov vypadalo, že zbytek jeho famílie je ještě divnější, takže asi si asi nemohla stěžovat, s kým to zase skončila.
Menší vlčice se mezitím rozmluvila o Smrti, a to poměrně pozitivně. "Nevím, jestli je na umírání něco spektakulárního," zakabonila se. Doposud měla představu, že je to spíš velmi nepříjemné a bolestivé. A hlavně děsivé. Nikdo si vážně nepřeje zemřít, ne? Vlčice vypadala, že ji povídání o Smrti baví. "Je magická, jo? A co umí?" Bianca věděla, že většina vlků tady umí kouzlit, takže ji ta informace ani nepřekvapila. Ale z tlamy její menší společnice to znělo tak, že Smrt musí být v magii nějaký profík nebo tak. Rozhodně se nevyrovná normálním vlkům. "Ty už jsi se s ní setkala?" ptala se dál. Vypadalo to, že asi ano. Rozhodně o Smrti mluvila tak barvitě, jako by ji už někdy potkala.
Vlčice se svěřila, že má sourozence, ale nijak dál to nerozváděla. Asi se o tom nechtěla bavit, takže i Bainca zmlkla. Rozmluvila se ale o rodinné situaci šedého vlka. Konečně jí někdo prozradil, kdo je ta jeho sestra, která má být ještě horší než on. Krade vlčata, huh. "Takže to mají asi v rodině, co?" ušklíbla se trošku na jeho účet. Kdyby tady byla ale ona zmiňovaná vlčice s ním, asi by držela jazyk za zuby. Nechtěla být ukradená. A kdo ví co by se mnou pak provedli, pomyslela si při vzpomínce na vlkovy úchylky.
Tak nějak prošli řekou, na kterou si Bianca matně vzpomněla. Měla ten divný smrad, na který se nedalo zapomenout. Pak byla ale ztracená. I poslední známky jejího pachu se ztratily. Teď mohla akorát spoléhat na orientační smysl vlčice, která ho jako jediná z nich asi měla. Šedý ho měl asi taky, ale jak slyšela, že ji vedl kam chtěl on, jemu by asi nevěřila, co se cestování týkalo. Kdo ví, kam by nakonec došla.

>> sopka Fëlga'Taratar

Bianca se otřásla, když slyšela vlka nepřímo přiznat, že se opravdu zajímá o malá vlčata. Eww. Jaký vlk by jedl ostatní vlky? To je hnus, zašklebila se. Už jen z té představy se jí dělalo špatně. Nevěřila mu to, i když se teda tvářil dost přesvědčivě. "Fuj, to je docela hnus," poznamenala nakonec, ale to se šedý výhružně přiblížil k menšímu vlčeti. Co když říkal pravdu?! Vážně by nás sežral? zděsila se. Co by měla v tom případě dělat? Vypadalo to, že hnědá vlčice ho štve víc, než ona. Měla by utíkat, nebo se jí snažit pomoct? Vyděšeně těkala okem z jednoho na druhého, ale vlk se naštěstí po chvíli stáhnul. Uf, takže... jenom vyhrožoval, žejo? zkřivila tvářičku. Nechtěla, aby s nimi kamkoliv šel, ale asi neměla žádnou možnost, jak se ho zbavit. Ani kdyby se spřáhla s druhou vlčicí, nepřepraly by ho. Soudě podle jizev, které na sobě měl a chybějícího oka, měl asi ve rvačkách dost zkušeností. Zaujalo ji ale, co hnědá říkala o smrti. Je tu vlk Život, že? Znamená to, že nemluví obecně ale o konkrétním tvorovi? "Kdo je Smrt?" povytáhla obočí v otázce.
Vlk Biancu uklidňoval, že není jako jeho sestra. "Hm. Neznám tvojí se stru. Nevím, kdo jsi," odpověděla o něco klidněji. Jeho přítomnost jí sice nebyla příjemná, ale nevypadalo to, že se jim chystá ublížit. Alespoň ne v dohledné době. Snad. Raději se obrátila na mladší vlčici, která jí vysvětlovala svůj útěk z domova. Tvrdila, že nezapadá do svojí rodiny, čemuž se Bianca divila. Zatím jí nepřišla nijak... zvláštní. Tak, že by se jí ostatní vlci měli stranit. Ale kdo ví, s kým vyrůstala. "Já a můj bráška jsme taky hodně rozdílní," řekla. Občas jí přišlo, že mají nejenom rozdílné kožíšky, ale i povahy a zájmy. "Ale máme spolu dobrý vztah." Došlo jí, že je na tom možná docela dobře. Sice přišla o rodiče a druhého bratra, ale alespoň měla dobé vztahy s tím zbývajícím. Malá vlčice možná měla kompletní rodinu, ale taky se trápila, když si nerozuměli. "A co ty, máš taky nějaké sourozence?" zeptala se nakonec, z čisté zvědavosti.

>> Aina

Zná někoho od nás? Koho? Bianca naklonila hlavu na stranu, když jí šedý vlk odpověděl. Říkal, že je to vlčice. Takže... Lylwelin? Launee? A nebo ta... Kaya? Mohl tím vlastně myslet i alfu, ale o ní by asi věděl, kdo to je, lámala si hlavičku. "Aha, a jak vypadá?" zeptala se nakonec ze zvědavosti, přestože jí do toho nic nebylo.
Hnědé vlče se nabídlo, že ji doprovodí domů. Bianca souhlasila, ačkoliv příliš nevěřila, že by malá vlčice věděla, kudy má jít. Bylo ale lepší mít na cestě společnost, ne? Šedý vlk však začal tu malou docela urážet, věděl o tom, že se také už jednou ztratila. Co ji ale zaujalo byla poznámka o útěku. "Proč bys chtěla z domova utíkat?" zeptala se tiše. Nechápala, proč by někdo dobrovolně opouštěl svoji rodinu. Nervózně si přešlápla, nerozuměla takovým pohnutkám, protože se jí nestalo nic, co by ji donutilo své blízké opustit. To oni opustili ji. A ještě k tomu nedobrovolně. Měla by být ráda, že ještě nějakou rodinu má.
Jak se ukázalo, nejspíš skejsla s podobnými chudáky, co se neuměli orientovat, jako byla ona sama. K tomu ten šedý neustále měnil výrazy, jeden děsivější než druhý a opravdu se nějak zajímal o malé vlčice. Biance přejel mráz po zádech. "Máš pravdu, je divnej," přikývla lehce malé vlčici, jejíž jméno stále neznala. "Beru za A, radši půjdu s tebou, jestli ti to teda neva." Bylo to zvláštní. Nečekala, že se bude cítit lépe v přítomnosti mladšího vlčete, než dospěláka, který věděl, co dělat. Ale možná, že právě to byl ten problém. On to sice věděl, ale Bianca ne. Kdo ví co by jí mohl provést. Naprázdno polkla. Ale je mi nějak povědomý. Mohl by patřit k těm zlým? Rozhodně na to vypadá, zapřemýšlela. Snažila si vzpomenout na všechny vlky, které zatím potkala. Ale tohohle musela asi vidět jen letmo, protože si stále nebyla jistá, kdo by to mohl být. Na druhou stranu nám ale nic neudělal. A ta vlčice tu s ním byla ještě pěknou chvíli přede mnou. Nejspíš to jen zveličovala, nebylo třeba hned panikařit a dělat z komára velblouda, ne?