Příspěvky uživatele

< návrat zpět

100! <3
Gallictober 15 - crow

Netušila sice, co by měla od takového lovu očekávat, ale docela ji ta představa nadchla. I její bráška vypadal nadšeně, že půjde s nimi. Bianca se ale neubránila obavám, že něco třeba zkazí. Co když mi to vůbec nepůjde? Co když se kvůli mě nikdo nenají a pak se na mě budou zlobit? úsměv na tvářičce jí nepřirozeně ztuhl z nervozity. Doufala ale, že všechno půjde podle plánu a něco nového se přiučí. Na Saturnovu výzvu kývla a hled jemu v patách se vydala do hlavní místnosti, kde byli další tři vlci.
Rayster zrovna sděloval Therionovi, že zrzek je divný. To ty jsi ale taky! Bianca se na něj podívala zvláštním pohledem ale nahlas nic neřekla, aby třeba vlčka neurazila. Netušila sice, zda by to pochopil, ale riskovat to taky nechtěla. Byla ale pravda, že i zrzavý vlk se choval zvláštně. Posledně když ho viděla, krčil se podobně, zakrýval si tlapkama uši a kňučel. Teď si alespoň to kňučení odpustil, za což byla Bianca ráda. Vůbec by nevěděla, jak mu pomoci, kdyby začal. Ale na to tu snad byl Therion. "Uhm, ahoj. Já jsem Bianca. Jak se jmenuješ ty?" přistoupila k němu opatrně a zeptala se. Jeho jméno zapomněla, tak by bylo fajn dozvědět se ho přímo od něj.
Zanedlouho její pozornost odpoutal zase Therion, který se rozhodl vyrazit na slibovaný lov. Jeho slova Biance potvrdila, že opravdu budou zkoušet lovit i oni. Z rodiny lovců? při zmínce o rodině jí nehezky píchlo u srdíčka, ale špatné myšlenky zase rychle zaplašila. Raději se soustředila na fakt, že půjde poprvé v životě lovit. Všichni se pomalu vydali ven z jeskyně, ale Bianca se samým zamyšlením opozdila. Když zjistila, že je tam sama se zrzavým vlkem, rychle popoběhla k východu. "Pojď rychle, nebo nám utečou!" zavolala ještě na zrzka a snažila se dohnat odcházející. Vůbec se jí nelíbilo být v úkrytu samotná nebo s úplným cizincem, co byl navíc divný. I když proti němu nic neměla, necítila se úplně v bezpečí. Cestou ven však zaslechla zvláštní zvuky, kterých se pěkně lekla. Co to je? děsivé skřehotání se neslo jako ozvěna kamennou místností. Je to nějaký pták? Netušila, že ony zvuky vydává právě vrána, která se usadila na větev stromu rostoucího nedaleko úkrytu.

>> Mahar

99.
Gallictober 12 - squeeze

Bianca se v alfa jeskyni uvelebila na suchém mechu. Nejspíš to byla jediná pořádně suchá místnost v tomhle úkrytu, alespoň to si myslela, podle toho, co viděla. Myslela si, že si tady na chvíli všichni odpočinou, ale očividně se spletla. V úkrytu totiž začalo být po chvilce pěkně rušno. Bianca ale neměla na nějaké seznamování moc nálady. Nepřidala se ani po tom, co dokonce i Saturnus odešel k nově příchozím. Byla sice trochu nejistá, ale nebála se, že by ji tu nechali samotnou, kdyby se rozhodli odejít. Dokud jsou v té velké místnosti, tak je to v pořádku, pomyslela si a snažila se usnout. Alespoň na malou chviličku si chtěla odpočinout, protože už to vážně potřebovala.
Nakonec se jí podařilo usnout, i když vlků i hluku v úkrytu přibývalo. Byl to ten typ hlubokého bezesného spánku, který v téhle situaci vážně ocenila. Probudilo ji až Saturnovo volání. "Lovit zajíce? Já..." zamumlala zmateně, ještě stále trochu rozespalá. Když konečně přestala mžourat a pořádně se probrala, vykoukla ven z místnůstky a uviděla další dva vlky, krom Theriona. Oba už je znala. Jeden byl Ray, kterého si poměrně dobře pamatovala. Ten druhý byl zrzavý a Bianca si pamatovala, že už jí ho někdo představil, ale jeho jméno jí vypadlo z hlavy. "Já půjdu taky," vymáčkla ze sebe konečně kloudnou odpověď. Netušila sice, jak se loví, ale ráda by se na takový lov alespoň podívala. Hlavně když mě tu nenecháte samotnou.

98.
Gallictober 8 - slippery

<< Močály

Nikdo se do úkrytu nechtěl vracet a všechny očividně nadchla myšlenka jiného přístřešku. Bude to jako ten vykotlaný kmen, který jsme se Saturnem našli. Naše tajné místo? Ale teď už jsme moc velcí, abychom se tam vešli. To byla škoda. Biance se tenkrát strom docela líbil, i když měl své mouchy. Stále by se raději ukrývala tam, než tady. Bylo by super najít nějakou větší schovku a zahrnout i Launee s Therionem.
Z přemýšlení ji vytrhla hlasitá rána, která se nedaleko ozvala. Bianca šokem až nadskočila a rychle utíkala do úkrytu. Pohledem stihla zavadit o strom, který byl zasažen bleskem a zlámal se. Slyšela, jak praská a syčí, jak je raněný. Saturn se k ní taky rychle přidal a zmizel v tmavém otvoru ve skále.
Uvnitř to vypadalo... Jako když sem vešla poprvé. Marně doufala, že se místo stalo lepším, za ten čas, co odešla, ale očividně to byla jen marná naděje. Všude bylo mokro, po kluzkých stěnách se plazil mech a velkým otvorem uprostřed místnosti sem stále pršelo. Bianca roztřeseně pokývala hlavou, že je v pořádku, i když to asi moc přesvědčivé nebylo. Jak sem tak vystartovala, málem se na mokrém povrchu ještě smekla. Ani sama netušila, jak je možné, že se stále drží na nohou.
Therion jí řekl, že cizí vlčice je ve skutečnosti členka smečky. Vážně? Bianca byla podezřívavá, protože ji tu nikdy neviděla. Úplně zapomněla, že se s ní už jednou setkala a dokonce jí pomáhala dostat se z bahna. Teď spí támhle? pohledem zabloudila k jedné jeskyni, ale nespatřila nic jiného, než tmu. Čumáček jí ale napovídal, že vlčice nejspíš bude tam. Nechtělo se jí sice s vlčicí spát v jedné místnosti, ale když byla členka, tak by jim neměla ublížit, ne? Naštěstí Therion rozhodl jinak. Bianca ho těsně následovala, aby ji náhodou nezapomněl někde samotnou. To by asi opravdu už nevydržela. Pobyt v úkrytu v ní nepřestával vyvolávat nepříjemné pocity. Vyškrábala se do nejvyšší místnosti a bez okolků vlezla dovnitř. Věděla sice, že je ve smečce někdo jako alfa, a ten má nejvyšší postavení. Netušila však, že takový vlk má také nejvíc výhod. Prostě si myslela, že krom vedení smečky je jako každý její obyčejný člen. Přeci jen, její rodiče byly alfy a proto byla zvyklá spát v nejlepší části jeskyně. Ani ji nenapadlo, že nízko postavení vlci to mají jinak. Ale asi to ani nebylo podstatné, jelikož alfa tu nebyla...
Místnost byla menší, ale alespoň nebyla kluzká. Všude rostl mech, takže e dalo i příjemně ležet. "Je to lepší," řekla neutrálně a počkala na Saturna, aby se vedle něj mohla schoulit do klubíčka. Samozřejmě počítala s tím, že ani Therion nebude odcházet.

Gallictober 7 - broken

Jak se obávala, vytí bylo opravdu od Launee. Zarazilo ji ale, s čím tady měli potíže. "Komáři? Nepoštípali vás? Jste v pořádku?" zeptala se starostlivě. Co dělali komáři v dešti v močálech? Navíc tu teď žádné neviděla. Určitě to nemohlo být nic hrozného ne? Však komáři jsou sice otravní, ale nejsou nebezpeční, pomyslela si. Stejně se ale při myšlence na malá hmyzí tělíčka všude kolem otřásla odporem. Jako by nestačilo, jak jsou oškliví, ještě uměli vlka popíchat. Therion je ujistil, že už je to v pořádku, takže se Bianca nemusela ničeho obávat.
Ani Saturn se nechtěl do úkrytu vracet. Bianca se vůbec nedivila. Bohužel se zdálo, že jiné místo na schování před deštěm močály neposkytují. "Ona tam bude taky?" Nějak jí nedošlo, že vlčice se nejspíš taky půjde ukrýt. "Co je to vůbec za vlčici?" Sice se jí nelíbilo, že bude s cizinkou v jednom stísněném prostoru, ale dokud s nimi půjde i Therion, nemělo by se jim nic stát. Slíbil, že je ochrání. A že si najdou lepší úkryt, až přestane pršet. To by bylo super. Bianca se tedy váhavě dala směrem za Therionem. Byla celá promáčená a až teď si uvědomila, jaká jí byla zima. Nebylo by na škodu se někde schovat...
Před úkrytem se však zarazila a znovu váhala. Měla z místa docela strach. O to víc, když tam teď byla ta nepříjemná vlčice. S rozmýšlením se jí rozhodla pomoci příroda. Nedaleko od nich udeřil blesk do stromu, který se zlomil vejpůl. Biancu to vyděsilo k smrti, obzvlášť z takové blízkosti. Co kdyby tam stála ona? Co kdyby ten strom spadnul na ní? Raději rozklepaně vystřelila do škvíry ve skále a nechala bouřku za sebou.

>> Skála Mahar

Gallictober 6 - dizzy

Zrovna byli uprostřed hledání Launee a Theriona, když je vyrušila a zároveň pěkně vyděsila nově příchozí vlčice. Bianca zděšeně uskočila za Saturna a pěknou chvíli se z toho musela vzpamatovávat, protože se asi pohnula moc rychle, až se jí z toho zamotala hlava. Navíc si na chvíli i myslela, že vlčice je vlastně duch, takže toho na ni bylo v momentální chvíli trochu moc. I přesto, že se s ní na chvilku zatočil svět, se dala dokupy poměrně rychle. Stále sice vrávorala na vlastních nohách, ale kdoví kde sebrala dostatek odvahy, aby se cizí vlčice ptala co je zač. Ani Saturnus na ni nereagoval příjemně. Až Biancu překvapilo, jak se naježil. Musel mít určitě strach z té cizí, ale přesto ji takhle chránil? Bianca se po dlouhé době konečně lehce usmála, zahřálo ji na srdci, jak byl její bráška ochranitelský. Ale to neznamenalo, že by ho v tom nechala samotného. Přestala se schovávat a postavila se vedle něj, ve snaze napodobit jakýsi obranný postoj. "Přesně tak!" podporovala jeho slova, když vlčici vyzval, aby je nechala být. "S cizími vlky nikam nepůj-" zarazila se uprostřed slova, protože spatřila hnědého vlka, kterého tak úpěnlivě hledali. "Therione!" vykřikla úlevně a přitiskla se k němu naoplátku. "My... jsme se báli, tak jsme vás šli hledat," popotáhla trošku, když si vzpomněla, jak byli v úkrytu sami a pak jak jim došlo, že Launee i Therion jsou venku v téhle děsné bouřce. Nakonec slzy zahnala, ale známka úsměvu byla taky ta tam.
Vlčice nakonec s příchodem Theriona beze slov odešla. Bianca už se jí taky dál nezabývala. "Ano, kde je Launee? A proč jsi tak rychle odešel z úkrytu?" Vzpomněla si, že slyšela vlčí vytí, ale netušila, komu patřilo. Bylo povědomé, byla to Launee? Nestalo se jí nic? Bianca doufala, že je v pořádku. "A... Therione, musíme se tam vracet?" zeptala se s pohledem zabořeným do země a nepříjemně se ošila. "Nelíbí se mi tam. Je tam zima a mokro." Úkryt pro ni nebyl místo odpočinku a klidu. Ne po poslední zkušenosti, kdy měla pocit, že se jí jeho stěny snaží umačkat. Jen při té vzpomínce se jí stahoval žaludek a dunělo v hlavě. Rozhodně by v takovém místě nechtěla zůstávat sama.

Gallictober 5 - Ghost
<< Skála Mahar

Ačkoliv se se svým bráškou odvážně vrhla z úkrytu ven, brzy toho litovala. Silný vítr se do nich opřel, div je neodfoukl o pěkný kus dál, a husté provazce deště jim za chvíli úplně promáčely kožichy. "Nic, nic nevidím," zahuhlala Bianca, protože přes kapky měla zamlžený zrak. I tak šla ale dál a snažila se prohlédnout každý kout, okolo kterého prošli. Co když jsou Launee a Therion pod něčím zavalení? Co když si v té bouřce nevšimli jezírka a... Stále se nacházeli na území močálů, které bylo skrz naskrz prosáklé vodou. I normálně to byl nebezpečný kus krajiny, natož teď, když tu burácely hromy a blesky.
"Launee! Therione!" volala stejně jako Saturn, ale nedostalo se jim žádných odpovědí. Náhle však něco upoutalo její pozornost. "Támhle!" vyjekla a trochu popošla tím směrem, kde si myslela, že vidí vlčí postavu. Ale hned v další chvíli jí došlo, že se jí to jen zdálo. Nebo to byl nějaký přízrak. Určitě tu teď i straší! Upřímně by Biancu ani moc nepřekvapilo, kdyby to byla pravda. Stačilo, že nemohli nikoho najít, teď budou ještě vídat duchy...
Urychleně se vrátila k Saturnovi a smutně sklopila oči. "Nebyl tam nikdo... Asi se mi to jen zdálo." Tedy, na jednu stranu teď opravdu doufala, že se jí to jen zdálo a v močálech nestraší. Silně o tom ale zapochybovala, když se jí u ucha ozvalo burácivé 'vy dva!'. Bianca leknutím nadskočila a snažila se schovat za Saturna. "Duch! Určitě tu straší!" stačila zděšeně zaječet, než si uvědomila, že je hlas dál komanduje. Duchové by se o nás určitě takhle nezajímali, ne? Pootevřela pevně semknutá víčka a konečně spatřila tmavou vlčí siluetu. Tentokrát tu ale vydržela a dál na ně mluvila. Lépe řečeno jim hubovala. Do jeskyně? Ale... "Kdo jsi?" zeptala se podezřívavě Bianca. Přeci jen se potřebovala ujistit, že je vlčice skutečná, a že jim nechce ublížit. Něco se mi na ní nezdá, nepůjdu s ní nikam! Sotva je potkala, hned na ně tak zle vyštěkla a vyděsila Biancu málem k smrti. Ještě teď se jí klepaly nohy z toho šoku.

94.
Gallictober 4 - Curse

Všechno se kazilo, a její dosavadní svět se jí nedávno téměř doslova zbortil pod tlapkama. Nebylo divu, že si Saturn myslel, že jsou prokletí. Ale proč bychom zrovna my měli trpět nějakou kletbu? Nic jsme přeci... Bianca sklopila oči. Možná, že měla vztek, ale stále se víc cítila raněná. "To by asi mohlo být ono," přikývla trochu váhavě, se smutným tónem hlasu. "Ale vůbec si to nezasloužíme," dodala vzápětí trošku rozhořčeně. Už ji unavovalo neustále se ptát a tápat proč. Stejně na své dotazy nikdy nedostala odpověď. A když ano... bylo to stejně neuspokojující, jako kdyby nic nevěděla. Jak se ale dá prokletí zbavit? Může ho někdo zvrátit? Třeba... třeba Launee? Ta umí ovládat hodně magií. Existuje vůbec nějaká na zvrácení kletby? Bianca se snažila vymyslet, co by s tím tak mohli dělat, ale nevěděla skoro nic. Nejspíš se bude muset dospěláků zeptat, pokud si vzpomene.
Ve správné chvíli si vzpomněla, že další dva vlci, kteří jí jsou momentálně nejbližší, by mohli být v nebezpečí. Venku zuřila hrozivá bouřka a oni se tam někde potulovali! Saturn rychle vyskočil na nohy, jen co mu o svých obavách řekla. Vzápětí se ale leknul burácení hromu. I Bianca úlekem uskočila. Před sílou přírody byla tak... malinkatá. Jedno zahřmění a jí se zdálo, že se svět rozpadá vejpůl. Strach o blízké byl ale silnější. "Bojím se. O ně, i... i té bouřky,"" kníkla vyplašeně, ale přesto se postavila po bok svého sourozence. Saturn ji ochrání, říkal to. "D-dobře. A já ochráním tebe!" dodala, aby se cítila o něco méně zbytečně. Venku to bude určitě nebezpečné a děsivé. Budou muset dávat pozor jeden na druhého.

>> Mahar

93.
Gallictober 3 - Omnious

Sice se jí podařilo usnout, ale nic hezkého se jí stejně nezdálo. Její sny byly změtí nepříjemných a zlověstných představ, které představovaly dění posledních pár dní. Naštěstí se ve spánku jen trochu kroutila a škubala sebou, a žádný ze snů ji neprobudil děsem. I tak si ale pořádně odpočinout nemohla, protože i venku panovalo zlověstné počasí. Několik hromů a blesků sice prospala, ale když se zdálo, že hřmí snad přímo nad úkrytem, úlekem se probudila. "Saturne?" zašeptala, aby se přesvědčila, že je bráška taky vzhůru. "Proč se všechno pořád kazí," vyprskla najednou. "Rodiče jsou pryč, Vulcan ztracený, venku je bouřka a Lau s Therionem...!" Bianca cítila zlost na ošklivé počasí a vůbec. Nedokázala teď korigovat prudké změny nálad, jelikož byla emocionálně rozhozená. V další chvíli si ale uvědomila, že Therion i Launee byli vlastně stále venku. Co když se jim v té bouři něco stane? Nemůžeme... nemůžeme přijít i o ně, lekla se a cítila, jak se jí úzkostí stáhlo srdce. "Oni jsou... pořád venku," hlesla s trochu rozklepaným hlasem. Bouřky byly děsivé, pokaždé se lekla, když se zahřmělo nebo někde práskl blesk. "Co když, co když se tam zraní?"Nemůžou nás tu nechat samotné. Bianca měla náhle zlověstnou předtuchu, nebo možná sobecký strach. Z části o Launee a Theriona, ale z části šlo o to, že když o ně přijde, bude to skoro stejná rána, jako přijít o rodiče. Nikdy je sice nemohla brát jako pravou rodinu, ale měla je moc ráda. Byli to její opatrovatelé, určitě nechtěla vidět, že se jim něco stane. "Neměli bychom... je jít najít?" zeptala se Saturna roztřeseně. Měla sice z bouřky strach, ale strach o Launee s Therionem byl přeci jen silnější...

92.
Gallictober 2. - friend

Bianca se snažila plakat co nejtišeji to jen šlo. A očividně se to i dařilo, jelikož Saturn vedle ní se dlouhou dobu neprobudil. Alespoň jeden z nás si může odpočinout. Ona zatím nemohla ani zamhouřit oči, protože se jí vracely nehezké vzpomínky.
Když konečně překonala ten strach a paniku, která se na ni znenadání přihnala, trochu se uklidnila. Slzy už jí tekly z očí spíše symbolicky a už se naštěstí ani nezalykala. Místo toho... přemýšlela. Nedělala to zas tak často, tedy ne takhle. Že by se opravdu a dlouze zamyslela nad tím, co se stalo a co bude teď dělat. Najít si nový domov znělo fajn. Therion tu taky není doma. Nemáme tu ani žádné kamarády, pomyslela si. Jediný kamarád, kterého tak mohla opravdu považovat, byl Kenai. Ale i s ním se už dlouho neviděla. Navíc... občas měla pocit, že se s ní kamarádí jen z donucení. A ty vlčice, které potkala, když hledala poklad s motýlem... od té doby také neviděla. Nebyla si vůbec jistá, jestli si pamatuje jejich jména správně. Ale co když nebudeme moct odejít? lekla se trošku. Mohla je tu alfa držet násilím? A co dospěláci, co když se tu Launee líbilo? Museli bychom jít bez ní? Ne, to by nikdo z nás neudělal. Ale když tu nejsme šťastní... Všechno bylo tak složité a ona byla ještě vlče. Touhle dobou by si měla hrát na louce s motýly, ne řešit svou budoucnost. Bohužel jí takové bezstarostnosti nebylo dopřáno.
Z myšlenek ji vytrhl hlas Saturna. Trošku sebou cukla, prozože nečekala, že bude vzhůru. Vlastně ani netušila, jak dlouho takhle ležela a přemýšlela. A také netušila, že ještě nepřestala brečet a po tvářích jí stále stékaly mokrá slzy. Až když jí připomenul, že by měla také spát, si uvědomila, jak moc je unavená. "D-dobře," popotáhla a packou si setřela zbylé slzy. Cítila se mnohem líp, když věděla, že na ni Saturn bude dávat pozor. Jak se již přesvědčila, nezvládala být silná za oba. Nakonec stejně potřebovala utěšit... Schoulila se do klubíčka, trochu jako v obranné pozici, ve snaze se odříznout od světa a jen, co zavřela oči, usnula.

91.

Znělo to tak nadějně. Najdeme si nový domov. Přesto se ale Bianca cítila, jako by zrazovala ten starý. I když už pro ni domovem nebyl, výhledy na nové, lepší místo kazil pocit, že už tam rodiče a bratr nebudou. Cítila se, jako by je měla vyměnit, a to se jí nelíbilo. Prudce zatřásla hlavou a raději se snažila myslet na něco jiného.
Přešla k nové taktice, jak se s touhle situací vypořádat. A to, že si neustále vnucovala, že musí být silná, že by rodiče nechtěli, aby smutnila, a že určitě bude líp... ale... Ne všechno šlo podle plánu. Po celou dobu, kdy mluvila, se jí lehce třásl hlas a při zmínce o rodičích horko těžko potlačovala slzy. Zakázala si znovu plakat jen z důvodu, že měla po boku Saturna, který na tom byl očividně mnohem hůř. Když nebyl dost silný on, rozhodla se toho ujmout sama. Tedy, chtěla. Ale tak moc ji bolelo, když se svěřoval, že je mu špatně, a že nemůže přestat být smutný, že se z toho potichu rozbrečela taky. Nevydávala snad žádné zvuky, jen nechala slzy, aby jí stékaly po tvářích a dopadaly na zem. Proč se všechno kazí? Přála by si prostě říct, že odteď bude veselá, a opravdu se potom radovat. Jenže to by akorát předstírala a klamala jak své okolí, tak sebe. Nezmohla se na nic jiného, než se silně přitisknout k Saturnovi a lehce mu olíznout tvář, ve snaze ho utěšit. Nejspíš to ale ani nezaregistroval, protože po chvíli už spal. Bianca ale usnout nemohla, obzvlášť, když se ozvalo povědomé zavytí a Therion spěšně odešel.
Na malou chvilku Bianca opravdu zvažovala, že by odsud utekla, ale když teď osaměla, neměla ani sílu se zvednout, natož utíkat. Saturnus se ubrečel ke spánku a Therion odešel. V úkrytu bylo takové ticho, až se jí zdálo, že je hmotné a snaží se ji utlačit. Vyděšeně se tiskla ke svému sourozenci a tiše brečela. Nemohla ale vydat žádný zvuk, nemohla budit Saturna, když se mu po dlouhé době podařilo usnout. Jsi sama, jsi sama, hučelo jí v hlavě. Sklopila hlavu k zemi a tlapkami si zakryla uši i oči. Nemohla to ticho vystát, nechtěla být se svými myšlenkami.

90.
Gallictober 1 - Lost

Bianca nečekala, že na své otázky dostane nějakou nevyhýbavou odpověď. O to víc ji překvapilo, co hnědý vlk vlastně řekl. Therion... je taky ztracený? Necítí se tu jako doma? Nikdy by netušila, že se Therion cítí stejně jako oni. O to víc byla šokovaná, když se mu oči tak nějak zamlžily. On brečí? Děsilo ji zjištění, že ten, který se o ně doteď staral a pomáhal jim, na tom byl možná hůř než oni sami. Všichni měli místo, kam se mohli vracet, měli vlky, kteří je milovali, ale stejně si připadali ztracení a opuštění. Biance se taky nahrnuly slzy do očí. Všechno bylo tak příšerné a ji z toho píchalo u srdíčka. Nechtěla, aby to takhle dál pokračovalo. Nemohla takhle žít. "Tak... tak půjdeme jinam. Najdeme si vlastní domov, kde... kde bude veselo," popotáhla. Když se ztratila, musela se přeci někde najít. Nemohla přeci bloudit navždycky. "Určitě... takové místo určitě někde je. Jenom jsme ho nehledali pořádně." Už nechtěla být smutná. A nechtěla, aby ani Therion, Saturn nebo Launee byli smutní. Vždyť to bylo tak unavující, pořád se cítit na nic...
Její bráška očividně myslel na to samé, když Therion zmínil hvězdy. Rozhodla se naivně věřit Therionovu tvrzení, že rodiče jsou mezi zářivými světélky a stále na ně dohlíží. Na jednu stranu to bylo uspokojující, vědět, že na ně jejich rodina shlíží ze shora. Na druhou... to bylo tak smutné. Mohli se teď jeden na druhého pouze dívat, ale už nikdy spolu nemůžou promluvit. Ale alespoň je mohla tímhle způsobem vidět každou noc. "Hrozně mi chybí." Když byla stále ještě v domnění, že se pouze ztratila a jednou se s rodiči setká, její touha po domově se dala ještě ustát. Ale teď, když věděla, že už je nikdy neuvidí... Už jen z toho pomyšlení se jí svíralo srdce. "Ale... určitě by nechtěli, abychom byli takhle smutní," povzdechla si trošku. Tatínek se ji vždycky snažil rozveselit, když trucovala. Teď by nebyl rád, kdyby viděl, že si z toho nic moc nevzala. Radovat se bylo nereálné, ale... postupně přijmout pravdu stejně musela. Protože s osudem nic nezmohla. Co se stalo, už nešlo vrátit, a rozhodně ne proto, že by si to ona přála.

89.
<< Mahar

Tíživé ticho se v prostorách úkrytu zdálo snad ještě víc tíživější. Biančiny oči chvíli klouzaly po novém, neznámém okolí, ale pak se zase snesly k zemi. Je to tu ošklivé. Nelíbilo se jí tu. Bylo tady vlhko a k večeru už také zima. Stěny byly pokryty mechem nasáklým vodou a bylo slyšet neustálé bubnování kapek o chladný kámen. Určitě to tu mělo svoje kouzlo, ale to nyní Bianca nebyla schopná spatřit. Jen se ve velké studené místnosti cítila tak sama.
Therion zůstal sedět u jezírka v místnosti, kterou sem přišli, proto se ani Bianca neodvažovala zavítat do jiných otvorů. Beztak si dokázala představit, jak tam bude ze stropu kapat voda a ona bude muset ležet na mokrém mechu. Lehla si proto vedle hnědého vlka, když jim vytvořil místo. Snažila se zavřít oči a spát, ale nešlo to. Ticho prořízlo až Therionovo vyprávění o hvězdách. Bianca se převalila na záda a otvorem ve stropě pohlédla na noční oblohu. Hvězdy byly sice krásné, ale nikdy ji moc nezajímaly. Byly tak daleko, a jediné, co se s nimi dalo dělat bylo pozorovat je. Jsou rodiče tam nahoře? Staly se z nich hvězdy? Někde tohle slyšela, ale netušila, zda to má brát vážně. "Proč jsme tu sami, Therione? Je tu tak smutno, vůbec to není hřejivé. Náš domov byl kdysi hřejivý..." Ale teď už není. už ho nemáme, pomyslela si. Ani nevěděla, proč se hnědého vlka ptá, když jí nemohl nijak odpovědět. Přišel teď s nimi, jak by mohl vědět, proč jsou tu sami? "Mám... Nemyslím si, že sem patřím," dodala tiše. Cítila se, že nepatří nikam. I když tu byli vlci, které měla ráda, necítila se tu teď šťastně. Vlastně moc členů smečky ani nepoznala. Jednou viděla Lylwelin, Sigyho a Skylí. A párkrát Raye. Launee a Therion ji doprovázeli častěji, ale jinak to bylo... všechno? "Jsou tu vůbec další členové?" Močály jsou tak prázdné.

<< Zubří vysočina (přes Bažiny)

Pravdou bylo, že Bianca ani moc nevnímala svoje okolí. Když se Therion zeptal, jestli půjdou na ryby, prostě automaticky přikývla, ale jinak se nad tím moc nezamýšlela. Měla v hlavě vygumováno a realita se zdála tak... vzdálená, cizí. Jako robot pochodovala za dvěma dospěláky a pohled měla sklopený do země. Ani nezaregistrovala, že jí Launee očistila trochu špíny z kožíšku, kterou nabrala při tom svém pokusu o útěk. Ani její slova nevnímala.
Trošku se vzpamatovala, až když dorazili do Močálů a do nosu ji udeřil ten typický pach. Nedalo se říci, že by tohle místo zrovna vonělo, ale ani smrad tu nebyl. Močály. Bianca se rozhlížela po okolí. Tohle místo jí poskytlo přístřeší, když ho nejvíc potřebovala. Ale už jen z principu se jí příčilo nazývat to tu domovem. Všichni tu byli milí a tak, ale... teď když sem přišli, nikde nebylo ani živáčka. Působilo to tu tak chladně. Nepatřím sem doopravdy. Ale ani starý domov už není domovem. Elinské údolí pro Biancu bylo snad ještě horší místo než chladné močály. Kdysi na něj měla jen ty nejlepší vzpomínky, ale teď, po tom zjištění... Zatím se tam nechtěla vracet. A kdo ví, jestli tu odvahu podívat se tam znovu někdy ještě najde. Nepatřím nikam. Jsem... Jsme bez domova, sami, pomyslela si a pohlédla na Saturna. Vypadal možná ještě hůř než ona. Jak těžce to musel nést? Jsem špatná sestřička. Nebyla to sice její chyba, ale taky ji bolelo, když byl její sourozenec smutný. A ona mu nemohla nijak pomoct...
Nakonec neřekla nic. Co kdyby se Saturna snažila utěšit, ale jen by všechno zhoršila? Navíc neměla dost optimisu aby utěšila sebe, natož někoho jiného. Následovala Theriona, dokud se nezastavil před velkou škvírou. Vzpomněla si, že už tady jednou byla, když jí Lylwelin z té díry přitáhla maso. Dovnitř ji ale nepustila. Teď se o nějaké dovolení ani nestarala a schlíple vlezla do tmavé díry.

>> úkryt

<< Elinské údolí

Cesta zpátky byla tak nějak... monotónní. Jen, co Launee zavyla na rozloučenou Elinské smečce, nikdo už se neopovažoval znovu navazovat konverzaci. Všichni šli v tichu, ponoření do vlastních myšlenek, které ve většině případů nebyly moc veselé. Přesto, že počasí jim přálo, mezi vlky vládla ponurá nálada. Bianca sama neměla chuť vůbec na nic. Už ani nevěděla, co si vlastně myslí nebo cítí, připadala si tak zvláštně otupělá. Klasický malý úsměv, který měla vždycky na tváři zmizel a nahradil jej kamenný obličej. Snad jen v očích měla náznaky smutku. Občas po očku zkontrolovala, jak se tváří Saturnus, ale ani ten na tom nebyl nejlépe.
Otupělý výraz i ticho v hlavě přerušil Therionův návrh. Ryby, pomyslela si Bianca. Ještě nikdy je nejedla. Minule jejich lov nevyšel a od té doby si na to ani nevzpomněla. Za jiných okolností by se možná vážně radovala, ale teď jenom mírně přikývla hlavou. "Dobře," dodala neutrálním hlasem, jako by jí to bylo ve skutečnosti jedno. Ale tak to nebylo. Popravdě už měla trochu hlad, ale chuť ji přešla úplně. Na malou chvilku popřemýšlela, co by se stalo kdyby odmítla. A příště znova, a znova. Kdyby už prostě nikdy nejedla. Kdyby už... Poklepala hlavou, aby se těch dotěrných myšlenek zbavila. Nemohla tady Saturna přeci nechat jak to udělal zbytek její rodiny. Ona měla na výběr, nemohla se chovat tak dětinsky a nezodpovědně, když se její bráška tak snažil. Jsi k ničemu. Nejdřív se zlobila na svět, na všechno kolem sebe. Ale věděla, že jediný, na koho může být naštvaná, je právě ona sama. Kdybych mohla být silnější, lepší, perfektní... Všechno by možná bylo jinak.

>> Mahar (přes Bažiny)

Nakonec se rozhodla Saturnovi věřit. A i sobě. Co by to byla za dceru, kdyby si nepamatovala své rodiče? Určitě na ně nesmí zapomenout. Nesmí. Navíc, ne všechno se zdálo být tak beznadějné jako zprvu. Bianca byla sice stále hodně smutná, ale přítomnost Saturna, Launee a Theriona ji utěšila. Hlavně, když dospělí vlci slíbili, že s nimi zůstanou, dokud jen budou chtít. Nebudeme pro ně přítěž? Už takhle... Bianca se cítila trochu provinile, vůči svým dvěma opatrovatelům. Nepřidělávali jim přeci jen moc starostí? "Já o vás určitě stojím! Ale... nejsme moc... problémoví?" zeptala se tiše, ačkoliv první věta zněla dost rezolutně. V průběhu ji ta odhodlanost jaksi přešla. Therion sice slíbil a Launee se nabídla, ale Bianca se chtěla raději ujistit, že pro ně není jen přítěž a nedělají to z lítosti. Oba vlky měla ráda a nechtěla být jen někdo, o koho se musí stále starat. I když se jí to zatím nedařilo...
Její bráška se rozhodl tohle místo opustit. Biance až v té chvíli znovu došlo, co jim vlastně říkala Marlee a její výraz poklesl. "Já tady taky nechci zůstat." Tohle místo pro ni přestalo být domovem ve chvíli, kdy ošklivé vzpomínky předčily ty hezké. Kdyby tu měla zůstat, způsobovalo by jí to jenom bolest a smutek. A navíc tu neměla nikoho, koho by pořádně znala. To i vlci z močálů jí byli bližší, než zdejší. Smečka rodičů, pomyslela si a cítila se přeci jen trochu provinile, že je chce opustit. Tihle vlci byli možná pro její rodiče jako vlastní rodina, ale pro ni ne, měla příliš krátký čas na to, aby je pořádně poznala. A proto si raději vybrala Launee a Theriona, vlky, kteří jí vždycky pomohli a byli na ni hodní. A samozřejmě by neopustila Saturna. Taky budu raději s Launee a Therionem," přikývla a připojila se k odcházející skupince. Nakonec jí to ale nedalo a musela se otočit, naposled se rozloučit s místem, které bylo krátkou chvíli jejím domovem.

>> Zubří vysočina (přes Švitořivý les)