Gallirea - Příspěvky uživatele

|| Loterie 2 ||

Bianca moc nerozuměla Kenaiovým slovům. Nikdy nepotkala někoho podobného a upřímně si nedovedla představit, jak to vlastně myslí. S takovým problémem se ještě nesetkala. "Tak... se mnou se tvářit nemusíš, jestli nechceš. A nebo ti můžu pomoct! Můžeme si třeba nacvičit nějaké výrazy aby vypadaly pravdivě," zahopsala trochu, nadšená tím nápadem. Už měla v hlavě představu, jaká to bude sranda, učit Kenaie jak se má tvářit. Teda pokud bude souhlasit. Snažila se prostě jenom pomoct, pokud o to stál.
"Ale jestli něco děláš rád a něco se ti nelíbí, tak určitě city máš. Jenom nevíš jaký obličej k nim přiřadit...?" zhodnotila podle jeho popisu. Možná tomu začínala rozumět o něco víc, ale jistá si nebyla. Když ani Kenai sám pořádně nevěděl, bylo složité na něco přijít. Naštěstí to vypadalo, že ho Bianca trochu přesvědčila zbavit se pesimistických myšlenek, protože nahodil malý úsměv. "Teď se usmíváš! Jak ti je? Co přitom cítíš? Skus mi to popsat" zajímala se s úsměvem, jako by snad mohla analyzovat jeho pocity za něj. Ve skutečnosti se mu jen snažila o něco víc porozumět.
Cestovali poměrně pomalu, ale jakmile se Bianca zařadila do Kenaiových stop, šlo se jí o mnoho lehčeji. Na chvíli se zamyslela nad jeho otázkou ohledně kamarádů. "Noo, asi si spolu hrají, povídají a... provádějí lumpárny?" navrhla značně nejistě. "Já vlastně moc kamarádů nemám. Většinu času jsem byla s bráškou a Lau s Therionem," dodala pak. Nějak nebyl čas na kamarády. Od doby co sem přišla byla v jednom kole, furt se něco dělo a s vlčaty stejného věku se setkala jen na pár chvil. Co třeba dělají ty vlčice se kterými jsem hledala poklad? blesklo jí hlavou. To bylo asi jediné setkání, kde potkala cizí vlčata, co nebyla ze smečky. A od té doby ani jednu z nich neviděla...

>> Východní úkryt přes Kierb

• 10 lístků prosím za 100 mušlí
• 20 lístků prosím za 200 drahokamů
• 10 lístků prosím za 100 květin
• 5 lístků prosím za 10 křišťálů

celkem 45 lístků

|| Loterie 1 ||

Bianca byla překvapená, když se Kenai svěřil s tím, že neumí poznat city ostatních vlků. Proto se nikdy moc nesměje? pomyslela si zadumaně. Dávalo by to asi smysl, ale ji to nikdy nenapadlo. Myslela si prostě, že je Kenai trochu suchar, ne že by měl nějaký problém. "To... asi není nic zvláštního," řekla nakonec. "Já taky často nevím, co si ostatní myslí nebo jak se cítí. Třeba zrovna ty! Vždycky máš ten samý výraz, tak je složitý to poznat," použila rovnou jeho jako příklad a zazubila se na něj. V další chvíli ale svraštila čelo, když se dozvěděla, co si o sobě myslí. "To, to určitě není pravda!" oponovala mu rychle s káravým výrazem. "Kdybys žádné neměl tak bys mi určitě tenkrát neulovil tu myš! A... a určitě taky nejsi zlý. A to bezcitní vlci jsou, ne?" snažila se najít všemožné důvody, aby ho přesvědčila o opaku. Vůbec se jí nelíbilo, že si tohle o sobě myslí, i když netušila proč ji to tak znepokojilo. Kenai sice nevypadal smutně, ale Biance přišlo, že vlk co si tohle o sobě myslí, nemůže být šťastný. A ona přeci nechtěla, aby byl její kamarád nešťastný. "A i kdybys žádný city neměl, tak se s tebou budu kamarádit!" prohlásila odhodlaně. A co, že nemá city! Je to furt ten Kenai, co mi v močálech pomohl. A je to můj první kamarád, probodla ho pohledem, aby mu dala najevo, že žádné námitky nepřijímá.
Jakmile se začali brodit sněhem k nějakému úkrytu, Bianca rychle zjistila, že to nebude tak jednoduché. I Kenai měl problémy s chůzí a to byl o dost větší a silnější. Bianca mu vděčně přikývla na jeho návrh a šikovala se do cestičky, kterou za sebou nechával. "Díky! A dávej pozor tam vepředu," houkla na něj skrz vítr a neustálé sněžení, které se zdálo o něco menší než předtím. Asi těžko by Kenaiovi pomáhala, kdyby si v tomhle počasí opravdu něco udělal. Sníh je fajn, ale když padá tak je ošklivo, pomyslela si pro sebe nabručeně. Její kožíšek ani ona sama neustálé sněžení nenesla dobře.

Magie předmětů zněla podle Kenaiových lov zajímavě. Mnohem víc, než její název, který o ní neříkal skoro nic. Tedy alespoň Biance to z toho nedošlo. "To je hezký, určitě musela mít radost," usmála se Bianca. Žádný takový dáreček nikdy neobdržela, vlastně ji ani nenapadlo, že by si vlci něco takového dávali. Je to podobné náhrdelníku Theriona a náramku Launee. Akorát, že oni ty věci někde našli. Saturnus s tím dokonce pomáhal, když s nimi Bianca ještě nebyla. Mohly by to být dárky, které se poztrácely? napadlo ji, ale asi to nebyla pravda. Takové věci by si jejich majitel určitě pečlivě hlídal a nenechal by je ležet někde u cesty.
"Vážně? Tak to doufám, že je to od našeho lesa daleko," Biance přejel mráz po zádech. "Asi bych s ní sousedit nechtěla." Už její jméno znělo strašidelně. Kdo ví, jaké problémy by z toho byly, kdyby bydlela hned vedle? Co kdybych se k ní omylem zatoulala. Na druhou stranu o Smrti nic nevěděla. To černé vlče o ní mluvilo s obdivem, takže nemusela být tak zlá. Možná bude jako Život. Jen neměla štěstí na jméno.
Bianca si pokusila představit vlčici s modrými znaky podle Kenaiova popisu. Přitom jí došlo, že barevný kožich možná nebude příliš praktická věc. Tedy, asi záleželo na tom, jak moc barevný by byl. Nechtěla přeci z dálky svítit jako duha. Všichni by si jí hned všimli a nikdy by už nic neulovila. Trošku se nafoukla, protože nepraktičnost kazila její plány s barvičkami. Možná by se měla naučit být taky tak spokojená jako Kenai. Ten očividně neměl žádnou chuť něco na sobě měnit.
Když navrhla najít nějaký úkryt před počasím, naštěstí s ní souhlasil. Bianca se vydala hned za ním. Když vlezla do hlubokého sněhu, zjistila, že jí sahá minimálně do poloviny těla. Zkřivila tvář znechucením a rozladěně se na bílý koberec podívala. S tímhle při svém návrhu zas tolik nepočítala. S její drobnou postavou a skoro nulovou silou byl pohyb v závějích docela obtížný. Měla štěstí, že po lovu toho zajíce snědla a nabyla nové síly odpočinkem. Náladu jí trochu škodolibě zlepšoval fakt, že Kenai na tom byl podobně. Jen co dovysvětlil lov srny, podivně zavrávoral a málem spadl na čumák. "Pff, hehe," Bianca zadržovala veselý smích, zatímco se hlemýždím tempem šinula vedle něj, ze sněhu jí koukala pomalu jen hlava a záda. Vtipný pohled musel být na oba dva, ne jen na Kenaie.

Kenai očividně souhlasil s všeobecným názorem, že modrá je dobrá a na Biance by vypadala dobře. Usmála se na něj a pokývala hlavou. Tak jo, tak budu doufat v modrou barvu, pomyslela si a chvíli se na tu myšlenku usilovně soustředila, jako by to snad mohla tímhle způsobem zařídit. Kenai pak vyjmenoval další barvy a magie, ke kterým se vázaly. "Co jsou předměty? Chápu ty ostatní, ale tohle mi nedává smysl?" Bianca naklonila hlavu na stranu v otázce. Zbylé magie si dokázala logicky odvodit od názvu. Už taky od dospěláků viděla nějaké ukázky a mohla si domyslet, jak to asi funguje. Ale předměty... To znělo jinak. Co se s těmi předměty děje? Co všechno je předmět? honilo se jí hlavou. Může i vlk být předmět?
Její pozornost se ale od předmětů bleskurychle přesunula k Žvotu a Smrti. O obou bozích už něco málo zaslechla, ale celkově byla víc obeznámená se Životem. Dokonce ho už jednou potkala, že. "Kdo je vlastně Smrt? Jednou jsem potkala vlčici mladší než já a ta furt mluvila o Smrti. A dalších odporných věcech," otřásla se Bianca trošku při vzpomínce na černou vlčici, jejíž jméno neznala. Když ji potkala, myslela si že by mohly být kamarádky, ale... Pak se ukázalo, že mají příliš rozdílné názory. Bianca si s ní vůbec nerozuměla. To i ten děsivý šedivák se strašidelným pohledem měl názory podobné spíš Biance, než černému vlčeti. A to vypadal jako nějaký zloun, pomyslela si s rozpačitým výrazem. Teď jak si na vlče vzpomínala, dokázala uznat, že bylo trochu divné. Tam v hlavě. Akorát jinak než Rayster, na tom to bylo vidět hned od pohledu.
Z myšlenek ji vytrhl až Kenaiův hlas. "Mně povídal, že mění i barvu kožíšků. Líbil by se ti barevný kožíšek? Mě docela jo," s jiskrami v očích vypálila na šedého vlka další otázku mířenou na vzhled. Ale co už, ráda se o tom bavila. Kenai jí pak vysvětlil, že Život je unesl, protože se nudil a chtěl si hrát. Trošku se zahihňala nad takovým důvodem. "Tak to jo. Ale unášet někoho je dost divný způsob jak si nadělat kamarády." Ona by asi taky nebyla zrovna nadšená, kdyby ji někdo unesl, protože si s ní chce hrát. Pokývala hlavou, když jí Kenai vysvětlil kde Život bydlí. Mohla mu zajít poděkovat, až půjde šedého navštívit. Když už to bylo při cestě, tak tím asi nic neztratí.
Kenai si nebyl jistý, jestli cestování byla zábava. Biančino nadšení trochu opadlo, ale stále věřila, že to nebude úplná nuda. Třeba jenom potřebuje společníka! napadlo ji a hned se nabídla. A Kenai souhlasil, že ji těmi místy provede! Bianca vesele poskočila a postavila se na nohy. "Co takhle vyrazit teď? Teda, ne nikam daleko, měla bych se brzo vrátit domů, ale... malá procházka po okolí asi neuškodí!" navrhla energeticky a rozhlédla se po krajině. Už byla tma a nepřestávalo sněžit. Navíc foukal studený vítr a ona začínala i přes svůj kožíšek docela mrznout. "A je mi zima," svěřila se nakonec. Když byla zima, bylo lepší se hýbat. Nejenom, že se pohybem zahřála, ale taky tolik nemyslela na to, jaká kosa jí vlastně je. "Můžeme najít nějaký úkryt před mrazem, to by bylo fajn," zamumlala nakonec takový návrh, ale nebyla si vůbec jistá, jestli něco takového v okolí bude. No, přinejhorším by Kenaie vzala do úkrytu doma. Snad by se nezlobili. Ale nechat ho na mrazu není zrovna hezké, poymslela si rozpačitě. Ale s povahou Theriona a Launee by to nejspíš problém nebyl. Navíc Therion byl jeho příbuzný a znali se.
Jizvu nad okem podle jeho slov způsobila srna. Bianca chvilku překvapeně koukala. "Ty už dokážeš lovit srny? Je to hodně složité? Asi jo, co..." To byla dost hloupá otázka, když mohla na vlastní oči vidět, co si z toho lovu přinesl. Ovšem ulevilo se jí, když řekl že to tolik nebolelo. Byla to docela malá rána, takže to bylo asi logické. "Tak aspoň, že to nebylo tak hrozné," usmála se.

// Tak já poprosím o 3 křišťály a 2 oblázky za mých 6 bodů + 1 křišťál za účast.
Děkuji :3

// Děkuji za zajímavou akcičku! Mušličky poprosím na Biancu :))

// Děkuji moc za povýšení a taktéž gratuluji ostatním! ^^
Jen bych... měla malý restík. ^^' V adventním kalendáři jsem splnila i druhý úkol (puzzle), ale posílala jsem ho Newlin jen na discord, protože mi nešel obrázek nahrát. Tak... Jestli mi to ještě taky uznáte, nezlobila bych se :D

Když se Kenai lehce usmál nad její poznámkou, Bianca byla trochu překvapená. Moc se neusmívá, blesklo jí hlavou náhle. Nejspíš proto si taky změny v jeho výrazu všimla, nebyla na ni zvyklá. Proč asi? Je podobný Therionovi, ten se taky moc nesměje. Zauvažovala, že to bude nejspíš nějaká rodinná věc. Ne všichni se koneckonců museli na svět zubit tak jako ona. Ale Kenaiův úsměv ji potěšil, protože ho podle všeho vyvolala její slova. Alespoň jí to dalo najevo, že ho svým mluvením neotravuje.
Pak se začali bavit o magiích a barevných očích. Bianca toho o kouzlech moc nevěděla, a i když jí to Launee a Therion nejspíš v minulosti vysvětlovali, stejně si toho moc nezapamatovala. A jako vlče měla ke všemu neznámému silnou zvědavost. Ještě když se jednalo o magie. "Myslím, že zlatá ti sluší víc, než hnědá," přikývla nakonec souhlasně. Bylo by zvláštní vídat Kenaie s jinýma očima, když už byla zvyklá na zlaté. I když od nich byla hnědá barva jen o několik odstínů tmavší. "Jaká myslíš, že by se hodila mně?" odvedla pozornost zase na svou maličkost, protože... to dělala ráda. Ale i jeho názor ji upřímně zajímal. "Launee i bráška tvrdili, že tyrkysová je hezká. To je... magie větru?" vzpomněla si nejistě. Tyrkysová se jí líbila, ale ani ostatní barvy by snad nevypadaly zle. Doufala, že dostane něco, co se jí bude hodit ke kožíšku.
"Vážně? To zní jako divný zvyk," zašklebila se, když Kenai zmínil jak ho Život unesl. Očividně k sobě domů. "Nemá být hodný? Proč by unášel vlčata?" nechápala. Podle všeho měl být život dobrý vlk, co ostatním pomáhá. Další slova Kenaie ten fakt potvrdila. "Oh, takže vás unesl aby vám mohl dát sílu? To je asi fajn, ne? Furt divný, ale..." vlk si holt nevybere. "A kde vlastně bydlí? Abych mu mohla jít poděkovat za ty kytičky a záchranu, a tak," zeptala se šedého vlka, který to nejspíš věděl.
Za tu dobu co se neviděli musel mít podle Bianci Kenai opravdu zajímavý život. "Toulal? To jsi musel navštívit hodně míst, co? Byla to zábava?" Bianca se moc netoulala. Nebo minimálně ne sama, vždycky byla s někým nebo někoho pak potkala. A asi by ani sama nechtěla být, unudila by se k smrti. Nenudil se i Kenai? "Jestli chceš, tak se můžu někdy toulat s tebou! Moc to tady neznám a ve dvou to bude určitě větší sranda!" nabídla své služby jakožto otravná společnost a pak se začala vyptávat na jizvy. "Bolelo to hodně? Jaké zvíře ti to udělalo?" naklonila hlavu na stranu a pozorovala červený škrábanec nad jeho okem. Muselo to být určitě bolestivé a nepříjemné. Mohl třeba i oslepnout, ne? pomyslela si a v hlavě jí vyplul obrázek Meinera bez jednoho oka. Otřepala se, jak jí přeběhl mráz po zádech a bezděky setřásla ue hřbetu i sníh a spolu s ním ten štiplavý pocit, který už nějakou chvíli měla.

Kenai si byl jistý, že Bianca cestu zvládne, tak na jeho slova přikývla. Nebude to nic složitého, když on mohl dojít k močálům jako vlče. Já sice bydlím teď kousek dál, ale jsem taky větší, pomyslela si. Stačilo vědět, že má jít podél řeky a cestu snad nějak najde. "To by bylo vtipný," zasmála se myšlence, že by Kenai dorazil do Mechového lesa, zatímco ona k jeho smečce. "Teda, asi by mě to moc nepotěšilo, protože by to byla zbytečná cesta, ale ta představa zní srandovně," dodala s úšklebkem. "Snad se to nestane." Přeci jen, jak velká náhoda by to byla? Ale mohlo se stát, že se půjdou navštívit a jeden zrovna nebude doma. I když Bianca většinou zůstávala v lesíku, zrovna teď byla třeba vedle a Kenai měl docela štěstí, že tu na ni narazil.
Magie Biancu fascinovaly, asi jako každé jiné vlče. Kdo by si taky nepřál vidět a ovládat kouzla? Kenai vysvětlil, že ne všichni získají barevné oči po používání magie. "Aha. A kdybys nějakou barvu měl mít, jakou by sis přál?" zeptala se rovnou. Samozřejmě bylo asi zbytečné nad tím spekulovat, když se Kenaiovi oči nezměnily, ale Bianca byla od přírody zvědavá a otázku si nemohla odpustit. Ulevilo se jí, když ji šedý vlk ujistil, že každý v době má kousek magie. Takže budu taky někdy v budoucnu kouzlit. Co budu mít asi za sílu? Bianca netušila, co by se jí líbilo ovládat. Počasí vypadalo mocně a docela prakticky.
Kenai nebyl ten, kdo jí květiny vyčaroval, ale navrhl, že by to mohl být život. Biance se to jméno zdálo povědomé. Bylo takové nevšední a byla si jistá, že už ho slyšela. Ajo, to byl ten fialový vlk! očka jí zazářila nad vzpomínkou. "Toho znám! Pomáhal nám dostat vodu z močálů." Vlastně jim docela zachránil kožichy a pak je dokonce teleportoval, což byla zajímavá zkušenost. Takže to byl on. Někdy mu musím poděkovat. Ale nevím, kde bydlí. Bianca nakonec zavrtěla hlavou a rozhodla se poděkovat Životovi, až se zase někde zjeví, pokud vůbec. Pak se znovu obrátila s úsměvem na Kenaie. "A co jsi dělal celou dobu ty?" zeptala se a znovu si ho prohlédla. Ani se moc nezměnil, ale možná už nepůsobil tak... nejistě? A zdálo se, že i víc mluví. Pak si ale všimla něčeho, co upoutalo její pozornost. "Máš jizvu nad okem? Co se ti stalo?" zeptala se starostlivě, když ránu uviděla. Muselo to určitě bolet, pomyslela si zkroušeně. Sama žádná vážnější zranění zatím neprotrpěla a doufala, že se jim bude vyhýbat i nadále.

Když Kenai konečně přetrpěl její dlouhý proslov se spoustou jmen a zážitků, Bianca se trochu zklidnila. Vlastně normálně tolik ani nemluvila, ale do vyprávění příběhu se tak zabrala, že se šedému vlkovi snažila vyklopit úplně všechno, co za tu dobu zažila. Alespoň s novinkou o Therionovi, jakožto alfě, zabodovala a dočkala se krátkého komentáře. Přesto čekala, že bude Kenai překvapený víc. Kdyby mně někdo řekl, že Saturn je alfa, asi bych byla úplně vedle, představila si ihned sebe v takové situaci. Jasně, Saturn byl přímo její bráška a měla s ním blízký vztah, takže to bylo asi taky jiné. Na další příbuzné si Bianca nevzpomínala. Rodiče byli taky vůdci. Jako malá si to příliš neuvědomovala a brala to za samozřejmost... Teď už si dala dvě a dvě dohromady, ale už se jich na to nemohla zeptat. Stáhla uši a švihla ocasem, aby se zbavila chmurných myšlenek. Nemohla přeci před svým kamarádem smutnit. Co by si o mně pomyslel? Už nejsem malé vlče, ale velká a silná vlčice. "Tak to je super!" zvesela se na Kenaie usmála, když řekl, že na návštěvu přijde. "A já bych mohla někdy dojít k vám. Když se neztratím, hehe," zasmála se, aby skryla svoje zahanbení. Občas měla holt problém se na cizím území zorientovat. Ale Aspoň k močálům cestu znala a odtamtud taky matně tušila kterým směrem jít, aby dorazila do Kenaiovy smečky. Znamená to ale, že budu muset přes močály? Tamtudy se Biance zrovna dvakrát nechtělo, ale byla ochotná to risknout. Protože jinou cestu neznala a nechtěla se zatoulat.
Povídání o magiích odvedlo Biančinu pozornost zase jinam. Hned se zvědavě dožadovala ukázky, se kterou Kenai souhlasil. "Zní to dost jednoduše," prohlásila, když řekl že se nic neučil a stejně svedl kouzlit. Představovala si, že k ovládání magie bude potřeba nějaká ohromná síla nebo tak. Bianca pozorovala, jak se Kenai podíval na oblohu a o chvíli déle... už necítila žádné sněhové vločky. Když taky vzhlédla, naskytl se jí pohled na krásně modrou oblohu. Respektive na modrou díru mezi sněhovými mračny, která se nacházela přímo nad jejich hlavami. "Páni," vydechla uznale. "To je úžasný, co s magií dovedeš!" Bianca za svůj život neviděla moc kouzel, a už rozhodně ne takhle velkých, schopných ovlivnit celé počasí. A Kenai nevypadal ani moc vyčerpaně! "Dá se s tvojí magií dělat ještě něco jiného?" zeptala se zvědavě. "Myslíš, že taky budu ovládat magii? Launee říkala, že se projeví až dospěju a že se mi změní oči." Přitom pohledem zabloudila z oblohy zpět ke Kenaiovi a pozorně si prohlédla, jaké oči má on. "Proč jsou ty tvoje stále zlaté?" To nějak nedávalo smysl, ne? Když přeci magii ovládat dokázal.
Nakonec se ukázalo, že situace s květinovou loukou zůstane záhadou. Bianca věřila, že Kenai říká pravdu. "Aha. No to je asi jedno." Určitě by ji potěšilo, kdyby to byl on. A rovnou by mu mohla i poděkovat, ale když tvrdil, že ne, tak to nechala být. Bude to takový můj nevysvětlený zázrak, pomyslela si s úsměvem.

Oh, takže to nebylo jenom v močálech? podivila se Bianca, když Kenai přiznal stejný problém s přebytkem vody. Vypadalo to ale, že na tom nebyli tak hrozně jako Mahar. "To jsme měli asi dost smůlu, no," zamumlala. Připadalo jí, že čas od času se jí přilepí smůla na paty a je z toho rovnou nějaká katastrofa. Ale je pravda, my jsme tam měli dost vody už předtím. Při pomyšlení na bahnitá jezírka se nepříjemně ošila. V jednom taky málem zůstala trčet, když do močálů přiběhla poprvé. Pak už si na to dávala sakra pozor, ale všemožné špíně se s pohybem po močálech stejně nevyhnula. Její kožíšek tam docela trpěl.
"Já vlastně nevím. Všichni, které jsem znala určitě odešli. Lylwelin, ta zlatá vlčice a Sigy museli odejít už před námi, protože jsem je tam dlouho neviděla," zamyslela se. Netušila, jestli si Kenai vzpomene, ale Lylwelin byla přítomná u jejich prvního setkání. I Biance to došlo až teď, když si vlky znovu vybavila. "Ani jsem se s nimi nestihla rozloučit," povzdechla si smutně. Byli to první vlci, kteří ji v Maharu objevili a postarali se o ni. A teď ani netušila, kde je jim vlastně konec. "O dalších členech nevím, ani o alfě. Šli jsme hlavně my s bráchou a Launee s Therionem. Pak takový divný zrzek a Rayster. Ten je taky zvláštní. A pak ještě dvojčata, Lorenzo a jeho sestra," vyjmenovávala postupně celou jejich původní skupinku a doufala, že někoho nevynechala. Ale bylo to asi jedno, protože Kenai je neznal a jejich jména mu asi nic neřeknou. "Nešli jsme do jiné smečky. Vlastně bydlíme teď kousek tady, hnedka přes řeku. Máme krásný les plný mechu. Je to hrozně příjemný na tlapičky," zahihňala se Bianca. "Škoda, že teď je všude sníh. Budeš asi muset přijít i v létě, aby sis to ozkoušel!" navrhla zvesela a s očekáváním se na Kenaie podívala a doufala, že jí to potvrdí. "Mohl bys pozdravit i Theriona. Ale to můžeš i teď. Jen nevím, jestli bude mít čas, je spolu s Launee totiž alfa!" pronesla důležitě velkou novinu. Kenai s ním byl příbuzný, takže bude určitě překvapený, že se něco takového stalo.
Jak byli oba zavaleni sněhovou hromádkou, konverzace se stočila k nepříjemnému počasí. A do toho Kenai prohlásil, že ho umí ovládat. Bianca trochu nevěřícně vykulila oči, ale nepřipadalo jí, že by si dělal srandu. "Faakt? Ukaž, ukaž!" nadšeně zahopsala a udusala pod sebou sníh, aby se na něj mohla posadit a sledovat, jako spořádaný divák. "Teda jestli se ti chce. Není to hodně náročný? A jak ses to vlastně naučil?" vypálila další hordu otázek. Týjo, Kenai už ovládá kouzla! Kdy budu taky moct čarovat? A jak vlastně vůbec poznám, že nějakou magii mám? hlavou se jí honila další spousta dotazů, na které neznala odpověď. Trochu šedému vlkovi jeho schopnost záviděla. Ovládat počasí určitě není jen tak. "Počkej, jak dlouho tu s námi jsi? Ještě než sem došel Shao, tak se stalo něco neuvěřitelnýho! Když jsem ulovila toho zajíce tak sníh okolo mě najednou roztál a všude byly růžový kytičky. Pár jsem jich utrhla, ale už uschly nebo zmrzly," zkroušeně se ohlédla po vlastním kožichu. Květiny, které si tam předtím zasadila už byly dávno pryč, sklepala je ze sebe spolu se sněhem, který se jí neustále hromadil na těle. "To jsi udělal taky ty?" Vrátila se zpět k tomu, co ji vlastně zajímalo. Předtím v okolí nikoho neviděla, ale bylo možné, že se Kenai schovával. Proč by to ale dělal? Tak jako tak ji zajímalo, jestli to byl on, kdo ty květiny předtím vyčaroval.

Bianca byla nadšená, že svého kamaráda znovu vidí, po tak dlouhé době. Na druhou stranu ji to ale hodně překvapilo, většinou se setkali zrovna v době, kdy to nejmíň čekala. Jako tehdy u toho jezera i s Therionem. A Kenai měl očividně ze setkání taky radost, ne? Při minulých setkáních si všimla, že svoje emoce moc neprojevuje, ale tentokrát zavrtěl ocasem, takže byl asi taky v dobré náladě. Je podobný jako brácha nebo Therion, pomyslela si. Ale jen z části. Saturn byl spíš neustále nejistý, ale uměl projevit i radost, smutek a ostatní emoce. Therion se zdál věčně smutný, ale i tak Biance přišlo, že má občas radost, což bylo dobře.
Každopádně, hned jak měla Bianca možnost, vyvalila na Kenaie spoustu otázek. To, že nebydleli v močálech mu samozřejmě cestou došlo a zajímal se proč. Biance náhle přišlo, že opustila močály už hrozně dávno, i když tomu zase tak dlouho nebylo. "No, děly se tam zvláštní věci, víš. Třeba jednou, hnedka na začátku tam byla spousta vody, celej les byl zatopenej a my jsme museli utíkat do strašně strmýho kopce s Therionem, ale Launee zůstala tam dole!" dala se do vysvětlování jedné šílené situace a přitom packami mávala ve vzduchu, jak se snažila naznačit velkou vlnu, co málem smetla celé močály. "Naštěstí se jí nic nestalo, vlastně nikomu se asi nic nestalo. Já jsem si ani nebyla jistá, kolik vlků vlastně v močálech bydlí," odbočila trochu od tématu. Nikdy vlastně nepoznala všechny členy co tam bydleli, ale to už bylo teď jedno. "Pak jsme na dlouhou dobu odešli s Launee, Therionem a bráchou hledat... náš původní domov." Hlas plný nadšení trochu zakolísal a Biance se na tváři objevil smutný výraz, ale rychle ho setřásla. "No a když jsme se vrátili, alfa Skylí už se o nás asi nechtěla starat. V močálech jsem ji viděla jen jednou, chvíli po tom, co jsem tam přišla. A pak tam byly taky příšery, takže jsme utekli pryč," zakončila svoje dlouhé vyprávění, o které Kenai určitě neměl zájem, ale co už. Biancu bavilo mu to všechno takhle převypravovat, cítila se při tom děsně důležitě, ani sama netušila proč.
Kenai nabízeného zajíce přijal, takže šedá vlčice na nic nečekala a přinesla mu ho až k tlapám a pak se na něj vesele zazubila. Napůl se posmívala jeho smůle se sněhem, ale to jí nevydrželo dlouho, jelikož další kupka spadla na její záda. Ošila se zimou i tím úderem a rychle to ze sebe sklepala. "Léto je lepší, to je pravda. Zima je ale taky fajn, když tolik nechumelí." Biance nevadilo asi žádné z ročních období. Moc nemusela podzim, protože stále pršelo, bylo zataženo a ona měla neustále promáchaný kožich. I když zima tomu byla podobná, sníh byl přeci zábava! Minulou zimu se narodila a pak se stala kopa nepříjemných událostí, které ji o první hrátky ve sněhu připravily. Ale tenhle rok! Tenhle rok se to chystala napravit!

Shao se k dělení nijak nevyjadřoval, takže Bianca usoudila, že kus zajíce nechat nechce. Nojo, asi by to pro něj stejně bylo málo, když už je dospělý a velký. Tak to pak odnesu domů, rozmyslela se. Posledně se docela nakrkla, že se o ni nikdo nezajímá a pak rychle odešla se Shaem na lov. Docela toho začínala litovat. Alespoň bráškovi jsem to mohla říct. Vůbec neví, kde jsem, určitě se o mě musí bát, ne? zase začínala mít výčitky svědomí, že svým blízkým způsobovala obavy. Už byla přeci docela velká a mělo to být naopak. Měla by jim se starostmi pomáhat ne je přidělávat.
Než aby si přivodila melancholickou náladu, Bianca raději přesunula svou pozornost na zajíce. Už byl pomalu celý pod sněhem, tak moc chumelilo. I Bianca ze sebe musela neustále setřásat kupky sněhu, co se jí hromadily na kožichu. Provázelo je i stále silnější štípání, které však přikládala hlavně mrazu. Už aby se udělalo líp, tohle počasí je strašný, pomyslela si zamračeně a zakousla se do úplně ztuhlého a chladného masa. Nebyla to vyloženě taková pochoutka, jak si představovala, vzhledem k jejímu prvnímu lovu. Ale mohla být vůbec ráda, že má co jíst, takže tak.
Když měla dojedeno a byla připravená vyrazit zpět, nedaleko se ozval lehce povědomý hlas. Bianca se otočila na nově příchozího a na malou chvilku nevěděla, o koho se jedná. Kupy sněhu valící se z oblak na viditelnosti moc nepřidávaly. "Kenai!" vyhrkla nadšeně a zamávala ocáskem. Po jeho pozdravu však nastalo krátké ticho. Nebylo to ani tak tím, že by mu Bianca neměla co říct - spíš si urovnávala v hlavě, co vyžbleptne jako první. "Co tu děláš? Přišel jsi na návštěvu? Tys vlastně nevěděl, že jsme se přestěhovali, co? Bylo to hrozně uspěchaný a já jsem úplně zapomněla ti to dát vědět," z počátečního nadšeného tónu se postupně stával provinilý hlásek. Naštěstí byl jejich nový domov docela blízko k močálům, takže Kenai asi cestu našel.
"No a teď mě zrovna Shao učil lovit," odvedla raději konverzaci jinam a zmínila už naprosto očividnou věc. "Nechceš tu druhou půlku zajíce? Asi už by nebyla dobrá, i kdybych ji zanesla domů," nabídla nakonec po krátkém zvážení. Kenaie to určitě nenasytí, ale bylo to od Biancy přátelské gesto a doufala, že nabídku přijme. Přeci jen si od něj taky nechala ulovit myš, když dorazila do močálů a to ho ani neznala. Vlastně se za to teď trochu styděla, chovala se před Kenaiem jako úplný ťunťa. No co, byla jsem malá. Teď... Teď už se chovám jako dáma! pokývala hlavou a znovu se zazubila na svého kamaráda, který se po dlouhé době ukázal.

// Přeskočení povoleno, máme se odtrhnout, Shao nemá čas :)

Bianca: b, c, e, f, e, b, d, f, e, a, f, a, d, b, c, e, a, b, b, a, b, b
Ve své kouli vidím Mechovou smečku. Nejméně vhodný by byl Sarumen.