Příspěvky uživatele

< návrat zpět

112.
<< Mechový lesík

Bianca opatrně vlezla dovnitř. Sice měla dobré vidění ve tmě, ale tohle bylo příliš. Kromě otvoru v zemi sem neproudilo žádné jiné světlo, takže musela našlapovat pomalu, aby se o něco nepřerazila. Trošku se jí smekalo pod packami, protože sešup do díry byl dost strmý.
Nakonec to ale ustála a v pořádku dorazila na dno. Země tady byla měkká, takže musela být taky porostlá mechem. Bianca na něm ráda přešlapovala, protože to ulevovalo jejím tlapkám a bylo to příjemné. To bylo ale asi tak všechno, co jim díra mohla momentálně poskytnout. V těsném závěsu za sebou slyšela Saturna a pak i o něco dunivější kroky Meinera. "Nic tu není vidět," povzdechla si trochu. Její hlas se odrazil od stěn, ale stejně nemohla tušit, jak je vlastně místnost velká nebo jestli nemá ještě další chodby a zákoutí. "Kdyby tady bylo světlo, tak tu můžeme mít úkryt jako v močálech. Akorát mnohem hezčí," prohodila a alespoň po hmatu se rozhodla prozkoumat svoje okolí. Občas žďuchla do nějakého kamene nebo skalky, ale jinak se jí místo zdálo přívětivé. "Kdyby třeba Lau s Therionem přišli na to jak udělat světlo, tak si tady můžeme najít vlastní místečko, Saturne," vesele se obrátila na brášku. I v močálech měli přeci tajný úkryt ve vykotlaném stromě. Tady by možná spali další vlci, ale mohli by si přivlastnit nějaké fajn skryté místo, které by bylo jenom jejich. To by bylo super. Ale teď není nic vidět, takže hledat nemůžeme.
Mžourání do tmy nebylo moc zábavné. Po chvíli si její oči přivykly a Bianca mohla vidět matné obrysy, ale to bylo všechno. Začínala být z toho šera unavená. Zívla si a posadila se. "Chce se mi trochu spát. Můžeme přespat tady...?" byla to napůl otázka napůl návrh. Venku teď bylo docela ošklivo. Tady měli alespoň měkoučko a sucho. Dolehla na ni všechna ta únava z lovu i stěhování, spánek by jí rozhodně neuškodil. Nechtěla však zůstávat někde sama, obzvlášť, když tu bylo tak tmavo. Měla z toho trochu strach, který ale nedávala znát.

Meinere nikdy neměl domov, což Biancu překvapilo. A co jeho rodiče? To nebyli ve smečce? Nebo se taky jako malý ztratil? pomyslela si zmateně. Přišlo jí podivné vlastně celý život cestovat a nemít místo, na které by se mohla vracet. I když ona sama teď úplně domov neměla, les plný mechu jí poskytoval útočiště, které neodsuzovala. Věděla, že když se bude cítit sama, tady vždycky najde nějakou útěchu. Alespoň v to teda doufala. Toulavý život pro ni byl jednen velký otazník, ale nejspíš jen proto, že ho pořádně sama nezažila. A na svoje osamocené toulky neměla moc dobré vzpomínky, protože byla zima a jediné, co si pamatovala byl neustálý hlad. Zatřásla hlavou, aby se zbavila těch myšlenek a zeptala se na příchozí cizince. Meinere sice vlčici znal, ale asi ne moc dobře, protože toho o ní moc neřekl. I Biancu po chvíli přestalo bavit pozorování dospěláků. Řešili asi nějaké nudné věci, které ji nezajímaly.
Na její dotaz o dalších aktivitách neodpověděl bráška nýbrž černobílý. Byla trošku překvapená, protože vlk vypadal, že si půjde hledět svého, ale očividně s nimi chtěl zůstat. Vesele zamávala ocáskem a přikývla. "Tak jo!" souhlasila a rozešla se směrem ke stromu, kde se díra nacházela. "Co myslíte že tam dole je?" Byla zvědavá a ani se moc nebála. Therion s Launee tam přeci byli a vrátili se naprosto v pořádku, takže tam asi nic nebezpečného nenajdou. "Snad to nebude děsivé," poznamenala ještě. Objevování nějakých tajemných míst bylo sice zajímavé, ale taky z toho měla trochu strach. Když přišla k otvoru, nejdříve dovnitř strčila hlavu. Byla tam tma jako v pytli. "Halooo!" zahulákala a poslouchala jak jí ozvěna vrací její slova zpátky. Zazubila se na Saturna, než se odvážně vydala dovnitř jako první. Nic zlého by se jí stát nemělo.

>> Mechové dno

"To je fajn, že tu s námi zůstaneš!" prohodila vesele směrem k Meinerovi. "Bydlel jsi předtím už někde jinde? A co jsi dělal když jsi cestoval? Nebyla to nuda být sám?" zeptala se pak zvědavě. Nebylo za tím nic, jen se chtěla o půleném vlkovi dozvědět víc. Vypadal dost zkušeně a určitě už so toho hodně zažil. Jak třeba přišel o to oko? Nebo o ucho? Hlavou se jí honily všemožné nápady a konspirace. Některé hrdinské, ale jiné trochu přihlouplé, při kterých se musela směšně zašklebit.
Ozvalo se táhlé a mocné vytí a z lesa se po chvíli vynořili dva vlci. Byli podobně hnědí a tvářili se docela mile, ale Launee z nich asi nebyla moc nadšená. Připojil se k ní i Therion a Bianca se rozhodla odposlouchávat jejich rozhovor z nějaké vzdálenosti. Chtějí tu bydlet s námi? "Neznáš je?" směřovala svou otázku opět na černobílého, protože její bráška o nich nejspíš taky nic nevěděl. Usoudila tak už jen z toho, jak se před chvílí vyděšeně ptal. "Nejsou zlí, že ně?" Trochu nejistá tedy také byla. Obzvlášť, když Lau začal mluvit přísným hlasem. Nervózně se ošila, nebyla zvyklá, že by před ní vlčice mluvila takhle, ale... tihle dva vlci byli přeci jen cizinci, a takhle jim vlezli do nového domova. A podle toho jak a co mluvili byli... trochu zvláštní? Hlavně ta vlčice se jí zdála trochu vtipná, tak nějak celkově. Asi to bylo tím jak přehnaně gestikulovala? A ten druhý se zase nadšeně hrnul do pomáhání. Bianca sice jejich rozhovoru moc nerozuměla, ale tím si nějak nelámala hlavu. Po chvilce se tam k nim připojil i zrzavý vlk s dvojčaty.
Přeci jen bylo docela nezáživné sledovat jak se ta skupinka baví. Nakonec ta prapodivná dvojice stejně odešla pryč, plnit nějaký úkol, co jim Launee dala. "Co budeme dělat teď?" zeptala se Saturna. Začínala se nudit. Teď byl jejich život dost hektický a tak se náhlá chvíle klidu zdála tak nějak nepatřičná. Chtěla se nějak zabavit. Ne, potřebovala se zabavit. Jedině to ji chránilo od chmurných myšlenek, které se skrývaly někde hluboko její mysli.

Počet bodů: 4
Směna: 4 body za 30 oblázků, prosím ^^

<< Kierb

Nevydařený lov a ukrutný hlad ji donutily se trošku zamyslet. Už nemohla být tak ufňukaná, jako vždycky, přeci jen tu nebyl nikdo, kdo by jí to do konce života toleroval. Trochu ji z toho zamrazilo. Nikdo by se o mně nepostaral. Musím to... zvládnout sama? ta myšlenka jí naháněla strach, ale zároveň se cítila trochu lépe, když si to uvědomila. Měla tu sice Saturna, který jí byl nejbližší, ale ten se nacházel určitě v podobné situaci. Proto šla o jídlo nejprve požádat Meinera.
Všechny orgány v těle se jí bolestně stáhly, když jí vlk na výlev jejích trablí odpověděl pouze, že o tom ví. šokovalo ji to. Takže... mi nehodlá pomoct. Budu si muset vzít tu malou rybu od Saturna? Dáme si ji napůl? Ale pomůže to vůbec něčemu? zkroušeně sklopila ouška i ocas a táhla se za vlky do Mechového lesíka. Do nového domova. Slzy byly zbytečné, i když někde v sobě tiše dusila tu touhu prostě udělat scénu a rozbrečet se naplno. Třeba už bude Therion zpátky a půjdeme na lov zase s ním. Ten nám snad něco uloví, ne? přemýšlela, jak z téhle situace ven, ale pravdou bylo, že se sotva vlekla.
Někde uprostřed lesa se zastavili. K Biančině radostnému překvapení před ni Meinere položil svou rybu a řekl, že si ji můžou rozdělit. Skleslá nálada se rázem vypařila, s jiskřícíma očkama se po vlkovi podívala. "Vážně?" zeptala se nadšeně a pohodila ocáskem ze strany na stranu. Dokonce ani nechtěl, aby mu to splácela jiným úlovkem! Nakonec není tak špatný. I Saturnovi se očividně ulevilo a Meinerovi za oba poděkoval. "Děkuju!" zakývala hlavou o něco horlivěji, než měla, protože se jí na chvilku zatmělo před očima. Raději už neotálela, kdyby si to vlk rozmyslel a pustila se do ryby. Ani nezaváhala, jako obyčejně, přesto, že něco takového jedla poprvé v životě. S tím hladem jaký měla by jí nevadilo, kdyby jí naservírovali starou mršinu, hlavně, že něco bylo. "Chutná docela dobře," usoudila nakonec, když nějaké to maso přežvýkala. Bylo sice cítit takovým divným pachem a na normální zvěřinu to nemělo, ale nijak jí to v tuhle chvíli nevadilo. Bianca byla ráda, že má co jíst.
Její hltání přerušil známý hlas. "Launee!" pozdravila příchozí vlčici vesele. Už jsou zpátky? Kde je Therion? Kde byli? V té díře? rozhlédla se. Po chvíli si všimla, že se k nim blíží i hnědý vlk. Svou půlku ryby měla po chvilce spořádanou, takže pak jen spokojeně usedla vedle brášky a poslouchala rozhovor dospěláků. Lau očividně nabízela meinerovi domov. Bianca zvědavě naklonila hlavu. Černobílý vlk zatím nevypadal, že by tu s nimi chtěl zůstávat. Jí by to asi nevadilo. Nechal jí svou rybu, takže měl plus. Vlastně by byla docela ráda, kdyby tu s nimi zůstal, ale to rozhodnutí záleželo zcela na něm. Trochu sebou trhla, když ji z myšlenek vyrušilo hlasité vytí, poměrně nedaleko. Přišli nějací další vlci?

Příšera potvrdila Saturnova slova. Opravdu to byl pouze Meinere zabalený do řas a říčního bordelu. A v tlamě měl velkou rybu. Bianca před ním utekla na břeh, zatímco Saturnus mu šel pomoct z té špíny, která se na něj dostala. Lovení očividně nebyla žádná hračka ani pro dospělé vlky, když se zvládnul takhle zašpinit hned při prvním pokusu. Na druhou stranu, byl úspěšný, takže to asi bylo snesitelné. Ne jako já. Nechytila jsem ani maličkou rybu, posmutněla a přešlápla z jedné tlapky na druhou. Jak pohlédla na řeku, neměla ani chuť ani energii zkoušet to znovu.
Oba vlci zamířili na břeh, kde černobílý pochválil Saturnův úlovek, zatímco Biance neřekl nic. Překvapeně vykulila oči, když vlk řekl, že se vrátí zpátky. A... a co já? Co budu jíst? jestli jí předtím bylo do breku, teď slzy zadržovala jen stěží. "Hu..." vydala ze sebe tiše, ale k úplnému vzlykání se nedostala. Meinere není jako Launee a Therion. Není jako rodiče. Byli si cizí. Proč předpokládala, že by pro ni lovil jen tak? Neměli nic společného, nebyl to ani přítel Lau, takže nemohla čekat, že se nad ní slituje. Bylo to tak... frustrující. Zase pocítila tu ledovou samotu. Byla stále vlče, ale neměla nikoho, na koho by se mohla spolehnout. Neměla rodiče, už nikdy nebude pro nějaké vlky prioritou, o kterou je třeba se postarat nejdříve.
Vážně chtěla brečet. Ale ne tady předevšemi. Poprvé za svůj život jí bylo trapné ukazovat svoje emoce navenek. Z chmurných myšlenek ji probral až bráška, který jí nabízel svou rybu. Přidal i pár povzbudivých slov, která jí ale na naději moc nedodala. Nemá hlad? To určitě... Saturnus byl ten poslední, komu chtěla něco brát, i když se nabízel. Jestli posledně jedl před tak dlouhou dobou jako ona, určitě musel mít obrovský hlad. Cestování z močálů a následná natěšenost na lov ji odváděly na jiné myšlenky, ale nyní po těch zpackaných pokusech jí bylo jasné, že jestli něco nesní, asi za chvíli někde spadne a už se nezvedne. Saturn to musel mít stejně. Rybu nemohla přijmout, proto ji packou strčila zpět k němu. "Já... poprosím nejdřív Meinera," špitla a vydala se k černobílému, který už byl na cestě zpátky.
Bylo to možná trochu neomalené, žádat relativního cizince, aby ji nakrmil, ale jinou možnost v téhle chvíli snad ani neměla. Kdyby uměla lovit nebo na to měla síly, raději by to zkusila znovu, jenže to teď nepřicházelo v úvahu. Sama při chůzi cítila, jak už nemůže, ale přesto zatnula zuby a doběhla k dospělému vlkovi. "Nemohl, nemohl bys mi něco ulovit teď? Já mám vážně strašný hlad a sama to neumím," vymáčkla ze sebe, přičemž jí zase vhrkly slzy do očí. Nebylo to z vypočítavosti. Spíš proto, že musela žádat toho cizince, aby se vůbec mohla nasytit. Co když odmítne? "Pak... ti můžu zkusit ulovit rybu? Splatím to," dodala rychle. Neměl přeci, proč by to dělal. Musela mu nabídnout něco nazpátek. I když... kdo ví, za jak dlouho mu opravdu bude schopná něco ulovit.

>> Mechový lesík

Ti divní ptáci, kteří jim přelétli nad hlavami očividně vůbec ptáky nebyli. Meinere jim vysvětlil, že se jmenují netopýři a jsou to myšky s křídly. Bianca se překvapeně ohlédla směrem, kterým pištící hejno zmizelo, ale další pohled na zvláštního tvora už se jí nenaskytl. Krysy s křídly? To je divné, pomyslela si. Vůbec by ji nenapadlo, že něco takového může existovat. Kdyby je neviděla na vlastní oči, asi by se tomu smála. Ale pak si vzpomněla, že jim Launee jednou říkala i o vlkovi, který měl křídla. Takže to tak zvláštní asi nebylo. Okřídlený vlk byl divnější než okřídlená myš...
Pak už se po vzoru černobílého postavili i s bráškou do řeky a čekali. Biancu to příliš nebavilo, a ani její první pokus nedopadl zrovna nejlépe. Rybu si spletla s kusem dřeva. Saturn napoprvé také nic nechytil, alespoň to ji uklidňovalo. Když klacek s odporem vyplivla, chvilku přemýšlela jestli by toho neměla nechat. Z vody jí byla taková zima, že už svoje nohy pomalu necítila. Nakonec se ale rozhodla dát tomu lovu ještě jeden pokus. A kdyby se jí to opět nepodařilo, tak vyleze a bude doufat, že Meinere uloví rybu i pro ni. Tentokrát se pokusila maximálně soustředit na vodní hladinu a co pod ní uvidí. Podruhé si rybu s klackem splést nechtěla. Přestala vnímat ostatní a pozorovala řeku. Ryba! Opravdová! Koutkem oka zahlédla, jak jedna docela velká plave směrem k ní. Už se na ni chtěla vrhnout, když okolní klid vyrušilo tlumené vykřiknutí. Bianca sebou překvapeně trhla, málem do vody spadla celá, a zmateně se podívala na Saturna. Už stál na břehu a v tlamě měl zdařený úlovek, ale vypadal vyděšeně. Následovala jeho pohled a tentokrát do vody úlekem opravdu spadla. "Příšera!" vykřikla zděšeně a snažila se dostat na břeh. Co nejdál od toho monstra. Jako by nestačilo, že takovéhle věci se potulovaly po močálech, teď je budou strašit i v novém domově? To byly příšery všude, nebo na ně měla Bianca prostě smůlu?
Když se konečně dostala na břeh, slyšela však, jak Saturn říká že je to Meinere. Otočila se zpět ke tvorovi a opravdu. Mělo to vlčí postavu, i když to bylo od hlavy po patu zabalené v jakýchsi řasách. Po zkoumavém pohledu si všimla, že se pod nábalem zeleně skrývá jejich dospělý doprovod. Sice si oddechla, ale stále byla v šoku z toho úleku, který jí Meinere způsobil. Bráška se začal zajímat proč vlk vypadá tak strašně a Bianca jen zamlkle postávala vedle. Byla celá promočená a očividně jediná, která nic nechytila. Po chvilce se začala klepat zimou a do očí se jí tlačily slzy. Zase všechno zpackala a vyděsila se pro nic...

<< Mechový lesík

Přesto, že se krajina zahalila do tmy, bylo stále poměrně pěkné počasí. Bianca jen pocítila trochu větší zimu nežli v předešlé noci. Bude zase bílo? Na studenou sněhovou pokrývku si pamatovala moc dobře, i když sebou nesla i spoustu špatných vzpomínek. Ten den, kdy viděla své rodiče naposledy byl sníh taky všude... Jen co se jí začaly vybavovat věci, přejel jí mráz po zádech a donutil ji k oklepání.
Raději se opět podívala na černobílého, který se jim znovu představil. Tedy, představoval se poprvé, ale oni už jeho jméno znali z doslechu. Meinere ani Saturn nebyli zrovna výřeční vlci, takže většinu cesty trávili potichu. A vlastně ani nemuseli chodit někam daleko, jemný šum řeky byl slyšet už z Mechového lesíku, když se jeden pořádně zaposlouchal. Zatímco Bianca měla plnou hlavu obav z lovu, nad hlavou jim proletělo hejno zvláštních tvorů. Nejdřív trochu uskočila leknutím a pak se lehce přikrčila, nervózní z malých, pískajících věcí. Nebyla si jistá, jestli se s nimi někdy setkala, ale spíš ne, protože nepoznala, co jsou zač. Očividně ani její bráška to nevěděl, ale Meinere by mohl. "Nějaký druh ptáků?" navrhla nejistě. Sice neměla moc šanci si je v té tmě a rychlosti prohlédnout, ale létali. Všichni, co měli křídla, byli ptáci.
Půlený vlk je ujistil, že lov ryb není těžký, ale je k tomu potřeba dost trpělivosti. Biance se na jednu stranu ulevilo, že to snad nebude nic náročného, ale s tou trpělivostí to už nevypadalo tak dobře. To zní jako nuda, pomyslela si trošku zklamaně, ale stále se nevzdávala naděje. Však to měl být její první lov, určitě na něm bude něco záživného. Pomalu vlezla do vody za Meinerem a Saturnem, ale šokovalo ji, jak je řeka studená. "Brrr," zacvakala zuby a na chvilku se zarazila. Vážně se jí nechtělo do větší hloubky, ale zatím stála na mělčině. Tady sotva něco chytí. Je to ledové, to ti dva nic necítí? pomyslela si trochu rozmrzele a s mírnou dávkou nevole se pomalu šinula dál do vody. Přitom pozorně poslouchala, co jim starší vlk radí. Opravdu na tom nebylo nic složitého. Bianca se od nich tedy kousek vzdálila, ale stále zůstávala spíš blíž ke kraji řeky. Bála se silného proudu uprostřed, když ho tak viděla a slyšela. Kdyby se jí cokoliv stalo a ona v něm skončila, nejspíš by už ani nevyplavala.
V lovení byla hodně zdrženlivá. Až když viděla, co dělá Saturnus, odvážila se jeho pohyby napodobit. Zabodla pohled do vody a pozorovala. Upřímně to bylo těžší v téhle tmě, ale v jednu chvíli si byla jistá, že vidí rybu. Tam! Vystartovala hlavou pod hladinu a chňapla s co největší silou. V tlamičce opravdu ucítila objekt, ale když vytáhla hlavu z vody, ukázalo se, že chytila pouhou větev. "Ptfu!" vyplivla klacek zpátky a se svraštěným čelem sledovala jak jej unáší proud. Lov byl mnohem složitější než vypadal! Ani její bráška zatím nic neulovil, i když v jednu chvíli byl asi blízko. A Bianca už po chvíli přestávala cítit nožičky, jak je měla ponořené v ledové vodě...

// Také samozřejmě gratuluji k založení smečky!

S Biancou hodlám určitě zůstat, žádný odchod nemám v plánu ^^

Vlk očividně jinde taky nebydlel. Bianca se trošku zarazila. Takže je sám? Nemá rodinu? A není mu smutno? Nedokázala si představit, že by teď byla někde sama. Ale byla ještě stále vlče, i když už starší. Dospělí to asi měli úplně jinak a samota jim nedělala problém. Stejně si ale myslela, že ona taková nebude, až vyroste. Měla ráda společnost a další vlky, bez nich to byla trochu nuda.
Nakonec Meinere asi nebyl tak úplně kamarád s Launee, když řekl že ji viděl jen párkrát. Ale to nevadilo, Lau je tu s ním nechala, tak určitě nebyl špatný. Vlastně si u Biancy vysloužil plusové body, protože souhlasil, že jim pomůže s lovením. A to měli jít dokonce na ryby, o kterých všichni tolik mluvili, ale ona neměla zatím šanci nějakou jíst. Půlený vlk vypadal zaraženě z entusiazmu obou sourozenců, což bylo poměrně vtipné. I kdyby Biance ryby nakonec nechutnaly, nejspíš by je snědla, protože měla tak velký hlad, že jí to bylo úplně jedno. Jindy by si možná vymýšlela, ale teď ne. Hlavně, že bude moct svůj prázdný žaludek něčím poživatelným zaplnit. Rychle dohnala Meinera i Saturna a vesele máchla ocáskem na souhlas, když ji bráška představil. Vůbec jí nedošlo, že černobílý asi doteď neznal jejich jména. Hlavu měla plnou lovu a ryb. "Je lovení ryb složité?" zeptala se, protože o tom vůbec nic nevěděla. Ještě ani nikoho neviděla lovit. Pokud nepočítala Kenaie, který jí chytil myš.

>> řeka Kiërb

Vypadalo to, že Meinere s tady s nimi bydlet nebude. Ale byl to asi kamarád Launee, takže neviděla žádný problém v tom, tu s ním sama zůstávat. Kdyby mu nevěřila, Lau by je tu určitě nenechala samotné. Bianca tedy doufala, že v téhle domněnce se nemýlí. Černobílý vlk ale zatím vypadal víc znuděně než nebezpečně. "Takže bydlíš někde jinde?" naklonila hlavu na stranu v otázce. Bylo to tady přeci hodně hezké, lesík plný mechu. Neviděla důvod, proč tu nežít, pokud ovšem vlk neměl rodinu na jiném místě. Nejvíc beztak záleželo na tom, s kým tu je, než jak to tu vypadá.
Cítila se trochu zahanbeně, když jí hlasitě zakručelo v břiše. Vlastně na svůj hlad na chvilku i zapomněla, ale když se takhle ozval, už ho nešlo ignorovat. Bianca se začala shánět po Therionovi jen aby zjistila, že stále zkoumá tu díru pod stromem. A Launee se k němu přidala, takže tu vlastně zůstala jenom samá vlčata a ten zrzek. Nějak si ale nebyla jistá, jestli vůbec zrzavý vlk umí lovit. Podle toho, jak se choval, to nevypadalo. Její jedinou záchranou teď zůstal rozpůlený, kterého sotva znala. Snad neodmítne, doufala, když se ho ptala, zda jim pomůže lovit. Naštěstí přijal a nabídl jim ryby. Bianca vesele máchla ocáskem. "Já jsem ryby ještě nikdy neměla. Ale chtěla bych je ochutnat!" přiznala se. Bráška tvrdil, že jsou dobré a Therion je s nimi chtěl jít taky jednou lovit, takže na nich určitě něco bylo. "Chci taky pomáhat!" přidala se k Saturnovi, když se nabídl. Přeci jen už by se měla něco naučit a být trochu samostatnější. Nechtěla, aby jí jídlo pokaždé někdo lovil, to by brzy umřela hlady, kdyby byli všichni zaneprázdnění. Jak se takové ryby loví? Je to složité? trochu se bála vší té vody, ve které ryby žily. Neuměla přeci plavat a nechtěla se utopit...

V mechovém lesíku se jí líbilo. Zdálo se jí skoro nereálné, že tady teď bude bydlet. Byl to oproti močálům takový rozdíl, a zdál se o mnoho lepší. Bylo to skoro stejné jako bývalý domov, ale tam už se nikdy vrátit nemohla. Minimálně teď na to neměla ani pomyšlení. Bylo jí lépe s Launee a Therionem než se smečkou jejích rodičů. Škoda, že tu nemůžou být s námi, posmutněla trochu. Rodina jí tak chyběla, ale musela jít dál. Nikdo kromě Saturna jí nezbyl, a bráška byl přeci tady. A taky vypadal z nového domova nadšeně, Bianca neměla důvod to kazit ani jemu, ani sobě chmurnými myšlenkami na rodiče.
K Launee se brzy přidala i dvojčata. Lorenzo a jeho sestra, u které Bianca stále netušila, jak se jmenuje. Nějak je úplně vypustila z hlavy, překvapil ji náhlý hluk, který doprovázel jejich příchod. Očivně se trošku zpozdili za jejich skupinkou. Uháněli jsme sem jako o život, ušklíbla se trošku, když si vzpomněla, jak ona sama nestíhala. Dvojčata byla ještě o něco mladší, takže bylo logické, že trochu zaostali. Sice si s nimi chtěla popovídat, ale zatím se rozhodla držet brášky, který šel vyzvídat na černobílého cizince. Nakonec Meinere nebyl z močálů, jak si Bianca myslela. Pomáhal někoho hledat? Byl to Ray? napadlo ji ihned. Vůbec by se nedivila, kdyby se černošedý vlček někam zatoulal. Ostatně si vždycky dělal co chtěl, nebo to tak Biance alespoň přišlo. "Mě se tam teda moc nelíbilo," pokývala souhlasně hlavou na Meinerova slova. Močály byly nejspíš nepříliš oblíbené místo pro mnoho vlků. Proč si Skylí udělala smečku zrovna tam? A kde vlastně byla celou dobu? vzpomněla si na močálovou alfu. Viděla ji vlastně jenom jednou. Pak se s Lau a Therionem vydali na tu dlouhou výpravu. Ale ta s námi asi nepůjde sem. Bude se zlobit, že jsme odešli? lekla se trošku a nervózně se ohlédla směrem, kterým by měly být močály. Naštěstí neviděla, že by se odtamtud řítila naštvaná černošedá vlčice s úmyslem jim pořádně vynadat. Raději by Skylí už nikdy neviděla, než aby čelila jejímu vzteku. Otřásla se nervozitou a raději se otočila zpět na Meinera a Saturna. Chtěla se zeptat, jestli černobílý vlk bydlí jinde, ale než stihla cokoli říct, ozvalo se hlasité zakručení z jejího bříška. Měla opravdu velký hlad. "Kde je Therion? Půjdeme na ten lov?" zeptala se prosebně, ale hnědý vlk byl stále zalezlý v díře pod tím stromem. I Launee se po něm šla po chvíli podívat. Bianca doufala, že se jim tam dole nic nestalo, ale docela se bála tam lézt. Místo toho se otočila na velkého vlka, co poznala teprve nedávno a zeptala se jeho. "Nepomůžeš nám s lovením ty?" Vážně už se chtěla najíst, ale sama si ulovit nic nezvládla. Ani netušila, jak se to dělá...

<< Orlí dráp

Když už si Bianca myslela, že neujde ani krok, konečně se ti vepředu zastavili. Oddechla si a pomalu se došourala k nim, aby také slyšela, o čem si povídají. Navíc se držela blízko brášky, tak, jak byla zvyklá. Vlastně spolu byli pořád, od doby co se znovu shledali. Už si to ani nedovedla představit jinak.
Rozhlédla se kolem, když se Launee zeptala, jestli se jim tu líbí. Bianca byla z lesíku poměrně nadšená. Počasí se pomalu uklidňovalo a nad ránem začalo vysvítat sluníčko. Les byl světlý, veselý. Vůbec ne ponurý nebo děsivý, jako si z poslední doby pamatovala močály. Pod tlapkami měla příjemný mech a vypadalo to tu hezky klidně. "Je to tady pěkné," nadšeně pokývala hlavou. "A měkké!" dodala vesele, když si ozkoušela hopsání na jednom z mechových polštářů. Trochu to začvachtalo, protože předtím dlouho pršelo, ale ani to nezkazilo její projednou veselou náladu. Budeme tady teď bydlet? Bude to náš nový domov? pomyslela si. Netušila, jestli tomu zatím může říkat domov, ale pokud tu bude s vlky, které má ráda, určitě se rychle zabydlí. Neměla problém tu zůstat a zkusit to. Vždycky se přeci můžou přestěhovat jinam ne?
Saturnus se začal vyptávat toho cizince, proč s nimi vlastně je. Bianca nastražila uši a přišla blíž k nim. Také byla na půleného vlka zvědavá. Z močálů? Mohl by být ve smečce, jenom jsme ho nikdy neviděli? To by asi bylo logické. Nikoho dalšího z močálů moc neznala, kromě alfy, Lylwelin a Sigyho. Určitě tam museli být i další členové, se kterými se pouze nesetkala. "Taky se ti v močálech nelíbilo?" zeptala se zvědavě. Therion a Launee se mezitím trochu vzdálili. Dokud je ale Bianca viděla, nebála se s Meinerem bavit. Kdyby se ukázalo, že je zlý, určitě by je hned přiběhli zachránit.

<< Mahar

Ukázalo se, že si nakonec šedočeného vlčete jen nevšimla. Jen, co se zeptala Saturna kde je, objevil se za ní a po chvilce je všechny dohnal. To je dobře, oddechla si Bianca. Když si pomyslela, že zrovna Raye by měli nechat samotného na místě, jakým močály byly. Vůbec se jí to nelíbilo a to toho vlčka zase tolik ráda neměla.
Když tedy byli všichni, mohla si konečně hledět skupiny. Bianca nechápala proč, ale cestovali docela rychle, všechno to bylo tak trochu chaotické. Proč je tu s námi i ten cizinec? Meinere? svraštila trochu obočí. Nechápala to. Jde nám pomoct s lovem? Ale potřebujeme to, když je nás tolik? Therion jí naznačil, že nakonec nejspíš lovit nejdou. "Tohle? Co je... Kam jdeme?" zamrkala zmateně a snažila se přidat do kroku, aby jí ostatní neutekli. Přeci jen se škrábali do prudkého kopce a ona tak rychle jako dospělí nemohla. Zůstávala na samém chvostu skupiny, zaostávala. Taky byla hladová a vysílená. Jenže na lov asi nebyl čas, když takhle pospíchali. Saturn se musel cítit stejně, ale nestěžoval si. Bianca už se nadechovala, že se vyjádří, ale nakonec tlamičku zase sklapla.
Všichni začali výt. Nejdřív si nebyla jistá tím, co se děje, ale pak jí došlo, že se asi loučí s močály. Donutilo ji to zamyslet se nad tím místem a vlky co tam potkala. Ti důležití tu teď byli s ní a odcházeli. Jdeme pryč? Jdeme na výpravu za domovem? došlo jí. I když ke konci neviděla v močálech nic krásného a to místo ji začalo děsit, byla vděčná, že ji tam přijali, když to potřebovala nejvíc. Taky zvedla hlavu k nebi a pořádně zavyla. Nepříliš hlasitě, ale stačilo to. Děkovala Maharským vlkům, kteří zůstali a kteří ji tam nechali tu krátkou chvíli bydlet. Tím to ale končilo. S vytím po krátké chvíli přestala, jelikož se skupina zase dala do pohybu.

>> Mechový lesík

<< úkryt

Bianca vycházela z úkrytu, když se jí do uší dostalo hlasité skřehotání. Vyděšeně se zarazila uprostřed pohybu a trošku se zatřásla. Tím víc, když jí nad hlavou zběžně přelétl stín. Nožičky se jí rozklepaly leknutím. Na nic nečekala a zase se rychle rozpohybovala. Přímo vystřelila ke skupince známých vlků, které se snažila dohonit. Nenechávejte mě tu! Nezapomínejte na mě! usilovně se snažila utéct té černé věci. Když se ale po chvilce odvážila ohlédnout, nic ji nepronásledovalo. Po chvilce se vynořil pouze zrzavý vlk, který se zdržel v úkrytu. Byl dokonce tak rychlý, že ji předběhl!
Bianca náhle v dešti a tmě osaměla. A vůbec se jí to nelíbilo! Tohle zlověstné počasí už trvalo tak dlouho, že jí přišlo, jako by se už týdny máchala ve vodě. Kožíšek měla skoro neustále promočený z toho, jak vydatně pršelo. Kdy už vysvitne Sluníčko? zamračila se na temnou oblohu a přidala do kroku, protože tu nechtěla zůstávat sama. Nedaleko zaslechla volání Saturna, který ji pobízel, aby si pospíšila. Někde se tu ještě měl motat Rayster, ale toho Bianca nikde neviděla. "Kde je Ray?" zeptala se, když doběhla k Saturnovi. Šedé vlče z úkrytu odcházelo rozhodně dřív než ona. Myslela si, že se drží u Launee, ale asi se taky někde opozdil. Nemohl být ale daleko. Určitě si jich všimne a přidá se, takže Bianca se o něj zase tolik nestrachovala. Až v této chvíli si všimla i cizího vlka, kterého nikdy neviděla. A měl takové divné zbarvení! Nejistě se po něm podívala, ale stál tu s Launee, takže asi nebyl zlý. "Ahoj," pozdravila po vzoru brášky. Pak následovala skupinku pryč z močálů. Sice jí na chvilku přišlo divné, že jich jde lovit tolik a ještě s ciznicem, ale příliš se nad tím nezamýšlela. Třeba se jde taky jenom podívat?

>> Orlí dráp