Příspěvky uživatele

< návrat zpět

|| Loterie 14 ||

Vlk ležel ve sněhu a když k němu došla, zvedl hlavu a nakonec se posadil. Jeho výraz byl neutrální, ale nevypadalo to, že by se Biancu chystal odehnat. Trošku si oddechla, to byl dobrý začátek. Žádná přehnaná agrese nebo nevole v jeho pohledu nebyla. Bianca se tedy odvážila vyslovit svoje otázky a prosby, přičemž doufala, že budou vyslyšeny. Černý vlk se ale zamračil a nakonec odpověděl, že neví, kde je nějaký úkryt. Nevím. Nevím. duněla jí jeho slova v hlavě.
S velkým výdechem a slzama na krajíčku, opět, se svezla ze sedu do lehu. Už jí bylo tak nějak jedno, že leží na mokrém sněhu, stejně jí byla zima už předtím. Jistěže neví. Kdyby znal nějaký úkryt, neležel by tady pod stromem, připomněla si sarkasticky. Mohlo ji to napadnout ještě než se zeptala.
Jeho další slova Biance však vrátila trochu naděje, i když nezněla vůbec jistě. Nepřikládala tomu moc důležitosti, Therion byl zářný příklad nejistého dospěláka. Zvedla k černému vlkovi oči. "Magie. To mě nenapadlo," zamumlala tiše. Vzpomněla si přitom, jak jí Therion dokázal vysušit srst teplým vánkem. Znělo to jako docela dobrý nápad, jestli něco takového ovládal. Mohlo by to fungovat. "Můžeš mi... pomoct?" zeptala se znovu, když se hrabala zpátky do sedu. Předpokládala, že s magiemi umí zacházet, když se nabídl. I když... nevypadal tolik sebevědomě. Ale aspoň něco. "Nejlepší by byl asi oheň, že? Ale ne moc," otřásla se trošku. Oheň jí připadal nebezpečný, podle toho co o něm slyšela, ale nic jiného ji asi nezahřeje. Vánek by toho moc nenadělal, když jí voda v kožichu neustále zamrzala a nepříjemně štípala do kůže.

<< západní Galtavar
|| Loterie 13 ||

Z pusté pláně se dostala zase do jehličnatého lesa. Na chvilku se zarazila, jestli náhodou nechodí v kruzích. Nebo jestli jí tou zimou nepřeskočilo jako Raysterovi. Nepříjemně se ošila. Náhoda. Určitě se to nestřídá furt dokola, ujišťovala se. Přeci jenom tenhle les vypadal jinak než ten předchozí. Stromy byly větší a dál od sebe. Taky neměly tak husté větve, takže kolem bylo víc sněhu. Což pro Biancu nebyla dobrá zpráva. Jdu blbě? Měla bych to otočit a hledat jinde? svraštila čelo. Pomalu ale jistě začínala sníh nenávidět. Byl studený a mokrý, a brodit se jím nebyla žádná zábava. Jestli po pádu do vody měla mokré zadní nohy a ocásek, díky sněhu si zamáčela i zbytek těla. Byla jí příšerná zima!
Málem se znovu rozbrečela, tentokrát štěstím, když v dálce uviděla černý flek, podobající se vlčímu tělu. Díky vlku, konečně někdo! zaradovala se a zbytky sil využila k tomu, aby se k cizinci co nejrychleji přiblížila. Mezitím se snažila nahodit svůj obyčejný veselý úsměv, ale vyšel trochu křivě. Co ale vypozorovala byl fakt, že vlci se raději bavili s malým roztomilým a usměvavým vlčetem. Ne s tím, které dělalo scénu a kopalo všude kolem sebe, což by Bianca teď nejraději také udělala. Ale ve strachu, že by cizince odehnala se musela chovat slušně. To poslední co potřebovala bylo, aby jí odmítl pomoct.
Když došla až k vlkovi, uvědomila si, že je to dospělák. Super, oddechla si. Tím víc naděje, že ji alespoň nasměruje k nějakému úkrytu nebo tak něco. Na druhou stranu, mohl být jako ten šedivec a vyhrožovat jí, že ji sežere. To ale teď musela risknout. Jakmile uviděla, že je tu naděje, zavrávoraly jí nohy a všechna síla z jejího těla vyprchala. Rychle se posadila kousek od vlka, aby se před ním jen tak nesesypala a začala mluvit. "Zdra- vím," první pokus nevypadal zrovna zářně, protože se z jejího hrdla spolu se slovy ozvalo i nehezké sípání. "Já... hledám nějaký teplý úkryt. Nevíš, kde bych se mohla zahřát?" upřela na vlka své prosebné oči. Prosím, prosím, řekni jo, modlila se v duchu. Jestli jí řekne ne, tak asi vážně padne do sněhu, bude brečet a nakonec už ani nebude mít sílu se zvednout. I teď ji v sedu držela jen síla vůle. "Spadla jsem... do vody," dodala na vysvětlení, i když to bylo očividné. Její mokrá srst nepříjemně zamrzala, na chlupech měla jinovatku. Raději se na sebe ani nechtěla dívat, jak tušila, že je její kožich celý poničený.

<< Cedrháj
|| Loterie 12 ||

Potřebuju být silnější. Tahle myšlenka jí bzučela v hlavě jako otravný hmyz, zatímco se brodila sněhem další pustou plání. Už toho všeho začínala mít dost. Nejdřív přišla domů kde na ni všichni opět zapomněli, bráška byl očividně pryč, jelikož cítila jeho čerstvý pach mimo les. A to nejchytřejší, co mohla v tu chvíli udělat byla rozzlobená scéna, kdy se naštvaně rozhodla taky odejít, protože nikoho beztak nezajímala. Když už začínala přemýšlet nad svým ukvapeným chováním a možným omylem, musela spadnout do ledové řeky a málem zmrznout. Začínala cítit, jak jí tuhnou zadní nohy a ocásek. Vztek a pláč, radost, pláč a vztek. Rozpoznala svoje emoce velmi dobře, ale to, v jak krátkém čase se měnily bylo nanejvýš zarážející. Měla snad nějaký problém v hlavě? Takovouhle emoční jízdu nezažila ani když se dozvěděla pravdu o své rodině.
Svět je na nic, zamračila se nasupeně, nejdřív na sníh okolo sebe, a pak na slunečné nebe. Konečně bylo hezky, ale její nálada se podobala zataženým mračnům. Byla uražená! A to dost. Proč se najednou všechno kazilo? Když už si konečně našla sama zábavu, muselo se něco stát. A teď se ze všech sil snažila někam doplazit, někoho najít, ale co dostala místo toho? Placku, kde jediný úkryt byl pod kopou sněhu a vlkuprázdno. Od doby, co se oddělila od Kenaie neuběhlo tolik času, ale Biance to přišlo jako věčnost, kdy někoho viděla.
V pravidelných intervalech vydechovala obláčky páry, které se v krátkém mžiku rozplynuly. Zatínala zuby a myslela na to, jak je tohle namáhání dobré pro její zdraví. Život ji možná mohl udělat silnější, ale momentálně netušila, kudy se k němu jde. Musela se spolehnout na své drobné tělo, aby odvedlo práci, kterou mělo. K čemu jí byli vlci co nabízeli, že se o ní postarají. Nakonec tu stejně nebyli, když je potřebovala. Mohla je využít, když se nabídli, ale vždy by měla mít záložní plán. Být samostatná.

>> Erynijský les

<< Mahtäe sever
|| Loterie 11 ||

Bianca byla v šoku. Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, navíc se do ní pustila taková zima, že jí drkotaly zuby, takže ani mluvit nemohla. S vykulenýma očima se jako v tranzu pomalu šinula dál od řeky. Nejraději by utíkala, co jí nohy stačily, ale nějak nedokázala donutit svoje tělo k rychlejšímu pohybu.
Trochu se vzpamatovala, až když šumění řeky utichlo někde v dáli. Byla pryč. Byla živá a zatím víceméně zdravá. Ukrytá pod korunami jehličnanů se roztřásla a vyronila další kopu slz. Tentokrát ze strachu a následného šoku, který jí pád do ledové vody způsobil. Navíc jí do mokrého kožichu nepříjemně kousala zima a chlad. Schoulila se do klubíčka, pokoušela se zahřát a zároveň uklidnit přerývané vzlyky. Můžu si za to sama. Jsem hloupá. Už jí bylo jasné, proč ji nikdo nehledal. Kdo by se taky chtěl starat o takové pohrkané tele? Nikdo. Bianca byla silně závislá na společnosti dalších vlků. Krom svého krátkého toulání kdy utekla z rodné smečky se stále držela v něčí společnosti. A o reálném světě plném nástrah a nebezpečí neměla ani potuchy, protože s ní byl vždy někdo, kdo ji ochraňoval. Takové to je být sám? Neustále se bát o svůj život? pevně sevřela víčka. Smíšený pocit bezmoci, strachu a zlosti nebylo něco, s čím se její naivní hlavička mohla vypořádat rychle.
Po chvilce byla zima k nevydržení, očividně se sama zahřát nedokázala. Musím najít nějaký krytý úkryt. Kde není sníh. Nebo někoho, kdo mi pomůže, pomyslela si a utřela si tlapkou zbytky slz. V očích měla na svou povaho dost rezolutní výraz. Příroda jí ještě jednou, znovu naznačila, že je nejlepší spoléhat se na sebe.

>> Západní Galtavar

<< VVJ
|| Loterie 10 ||

Jezero se začalo stále více zužovat. Biance až po chvíli došlo, že tohle bude nejspíš místo, kde se z rozsáhlé vodní plochy stává řeka. Takže takhle vznikají všechny řeky? A jak v tom případě vznikne jezero? zamyslela se na chvilku, ale odpověď nedostala. Nebyl tu nikdo, kdo by na její palčivé otázky odpověděl, proto si je i nechala pro sebe. Třeba jsou jezera jenom hluboké díry a všechna voda tam napršela. To se zdálo jako poměrně solidní odpověď. Dál změně okolí nevěnovala příliš pozornosti, což se ukázalo jako chyba.
Kdo by tušil, že řeka nebude zamrzlá? Každý normální vlk se špetnou rozumu. A Bianca... ho sice měla, ale většinu času ho zasouvala do pozadí a věnovala se jiným věcem. A tahle její nepozornost a roztěkanost se jí musela někdy vymstít. Cukla ušima, když se tichem ozvalo takové divné zapraskání. Určitě už se nacházela kus od jezera, a led pod jejíma nohama nebyl tak pevný. Vlastně jak zamrzla v pohybu a zaposlouchala se, dokonce slyšela tekoucí vodu pod touhle tvrdou. Tohle není dobře. Předtím to tam nebylo slyšet, zděsila se trochu. Stála na místě a přitom slyšela, jak to pod ní vrže. Po prvním prasknutí se zatím neozvalo druhé, ale určitě nebude trvat dlouho a Bianca se propadne. "Wuu... co mám dělat?" vykníkla vyděšeně, stále neschopná se pohnout. Dobře vycítila, že povrch pod jejíma nohama není vůbec tak stabilní, jak si myslela. Jeden neopatrný pohyb, a propadne se dolů. Očima se snažila najít něco, čeho by se třeba zachytila, ale nic takového tady nebylo.
Když se ozvalo další křupnutí, už nevydržela ten psychický nápor, který jí nic nedělání a čekání způsobovalo. Pohled zakovala k nejbližšímu břehu řeky a soustředila se pouze na to, aby tam doběhla včas. Nebyla zase tak velká a těžká, takže přes hlasité praskání se led pod ní nepropadl při každém kroku, ale ani tak ledové vodě neunikla. Jakmile už jí zbývalo jen pár rychlých kroků na břeh, led se pod ní prolomil a Bianca zahučela do studené vody, neschopná ani výkřiku. Předníma packama se ale stačila zachytit okraje, takže se namočila jen zadní polovinou těla. Veškerou svou zbylou silou se vyškrábala z díry, kterou její propad způsobil a celá rozklepaná vylezla na břeh. Přerývaně dýchala a oči měla stále vytřeštěné šokem.

>> Cedrový háj

|| Loterie 9 ||

Bianca opatrně pokládala jednu tlapku za druhou, aby se při chůzi nesmekla. Občas ale trochu přidala na síle a odrazila se zadníma nohama. Tak brouzdala po zamrzlém jezeře s veselým výrazem na tváři. Škoda, že jsem tu sama, pomyslela si a rozhlédla se, jestli někoho neuvidí. Bohužel se nikdo neukázal. Co takhle objet celé jezero? naklonila hlavu na stranu. Možná by i narazila na další vlky. Ten nápad ale po chvíli jednoznačně zamítla. Klouzání bylo zábavné, ale také rychle vyčerpávající.
Celá zadýchaná se na chvíli zastavila. Málem si několikrát natloukla, nebylo to jen tak, udržet rovnováhu na kluzkém povrchu. To ji sice neodradilo od trochy hraní, ale záhy ji to vyčerpalo. Neměla tolik síly na rozdávání. "Co teeď?" protáhla dlouze a začala se rozhlížet. Klouzání ji se ztrátou energie přestalo bavit a stále se nenašla žádná společnost. Povzdechla si a dala se opět do pohybu. Nejspíš bude muset putovat ještě chvíli, než na někoho narazí. Hmm, mohla bych třeba zajít za tím Životem jak mi vyprávěl Kenai, napadlo ji, ale vlastně nevěděla, kudy se tam odtud jde. Z Mechového lesíka vyrazila jiným směrem, než bylo jeho obydlí a tady to neznala. Zároveň nechtěla jen tak bloudit a nakonec se nenávratně ztratit. Stále měla v plánu se domů vrátit, jen... ne teď.

>> Mahtäe sever

<< Východní Galtavar
|| Loterie 8 ||

Onen bod, který si tak v rozmaru vyhlídla, se ukázal být další vodní plochou. "Jezero," zamručela Bianca znuděně. "Škoda, že není teplo. Dalo by se v něm koupat." I to znělo jako větší zábava, přesto, že měla z vody docela respekt.
Když však došla blíž, uvědomila si, že s jezerem je něco jinak. Bylo... překvapivě tvrdé. Voda v něm se vůbec nehýbala, vlastně to vypadalo, jako by tam nebyla. "Co to je?" Bianca se k hladině zvědavě přiblížila. Už jednou viděla úplně červenou vodu, ale tohle byla novinka. Opatrně zkusila na povrch stoupnout. Na pohled vypadal, že unese dospělého vlka, natož ji. Studíí! Překvapivě to bylo chladné, ale jinak to vypadalo bezpečně. Záhy ale zjistila, že se tak trochu spletla. Tedy, nebylo to nic zas tak nebezpečného, ale hodně to klouzalo. "Ha!" vyjekla poměrně vesele, zatímco se snažila udržet rovnováhu. Tohle... je docela sranda! koutky se jí pomalu roztáhly do nadšeného úsměvu. "Hihihi, haha" krajem se rozléhal její zvonivý, nadšený smích. Špatná nálada byla rázem v trapu. Zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Jako by před chvílí Bianca neztropila scénu, a nerozhodla se v zápalu chmurných myšlenek. K radosti jí stačilo málo a všechna minulost byla rázem zapomenuta.

<< Kierb
|| Loterie 7 ||

Po překonání řeky se Bianca ocitla na pusté pláni. Kam její oko dohlédlo, všude viděla jen bílo a nic než bílo. Což bylo... nudné. Navíc to znamenalo, že se zase bude muset tím sněhem prodírat. Ne, nebudu se vracet, svraštila čelo, když jí něco uvnitř tvrdilo, že by to měla otočit zpátky do Mechového lesíka. Teďka ale trucovala. Jaký smysl by pak její nazlobenost měla? Už jednou takhle polevila a nakonec byla znovu zklamaná. Potřásla hlavou, teď už klidně, a zabodla pohled do neurčitého bodu na obzoru. Dobře, budu hrát hru sama pro sebe. Bude to jenom moje hra. Vždycky se podívám do dálky a určím nějaké místo, kam musím dojít! vymýšlela složitosti, aby se zabavila a zároveň motivovala v chůzi. Znělo to koneckonců lépe než jen prosté bloumání krajinou.
Aniž by si to Bianca chtěla přiznat, chyběla jí společnost. Snažila se na to proto nemyslet a odreagovat se hloupými hrami, které ji ve skutečnosti nudily. Ale namlouvala si něco jiného. Tak takový je to pocit, když se vlk sám toulá? pomyslela si docela zklamaně. Kenai se musel nudit k smrti. Upřímně doufala, že na někoho narazí. I kdyby to měla být sebehorší společnost. Třeba i ten děsivý šedivák... No, dobře, ten asi ne. Ale kdokoliv jiný. Být sám bylo fakt na nic.

>> VVJ

<< Mechový lesík
|| Loterie 6 ||

Bianca po chvilce došla k řece, která byla, na rozdíl od její povahy, klidná. Svraštila obočí a zle se na ni podívala, jako by snad ona voda mohla za její mizernou náladu. Navíc, jestli chtěla z lesa, musela řeku překonat, což samo o sobě nevypadalo jako zrovna lehký úkol pro malou vlčici, jakou byla. Pořádně potáhla do čenichu čerstvý vzduch a konečně se trochu zklidnila. Musela vymyslet, jak řeku překonat.
Možná bych mohla zkusit chytit nějakou rybu. Posledně se mi to sice nepovedlo... napadlo ji náhle. Sice hlad neměla, ale protentokrát bylo její toulání cílené. Kdo ví, jak dlouho bude pryč a kam daleko dojde. V lovu moc zdatná nebyla. Neuškodilo by mít sváču na cestu. "Brrr!" vyjekla a packu z vody vytáhla, jako by se popálila. Bylo to však naopak, řeka byla tak studená, že Bianca cítila jak jí mrzne celá přední noha, a to ponořila pouze tlapku. "Špatnej nápad. Ryby v zimě ne-e," prohlásila s mírným odporem v hlase. Do tak ledové vody by ji nikdo dobrovolně nedostal a i nedobrovolně by se zuby drápy bránila.
"Tak jo, musím opatrně. Nechci přeci spadnout," zamumlala si pro sebe, když se pomocí kamenů a spadené klády dostávala na druhý břeh. Nic jiného nevymyslela. Plavat neuměla, řeka jí přišla děsivá a ledová. Opatrně našlapovala po vratkém kmeni a neustále kontrolovala jestli se do vody nezřítí. "Ííí!" zaječela, když jí podjela jedna tlapka. Naštěstí ale nabrala zpět ztracenou rovnováhu a řeku v rychlosti překonala. Uff, to bylo něco. Doufám, že už na řeku nenarazím, oddechla si. Takhle v zimě by jí neudělalo dobře do nějaké zahučet. Bezpochyby by se musela vrátit domů, což bylo momentálně v rozporu s jejím rebelským plánem zdržovat se všude jinde, jen ne tam. Očividně stejně nebyla potřebná.

>> Východní Galtavar

<< Východní úkryt
|| Loterie 5 ||

Do Mechového lesíka došla celkem rychle. Hm, myslela jsem že jsme došli dál, proběhlo jí hlavou. Cesta sněhem se ale asi zdála zdlouhavější, když to moc nešlo. I teď měla malá Bianca trochu problémy, obzvlášť, když jí Kenai nedělal odhrnovače. Ale přeci by se nenechala porazit trochou studeného prášku. Navíc, kdyby někde zůstala jen tak stát, byla by jí pěkná zima. Když se hýbala a pořádně zabírala všema nohama, aspoň nemusela jektat zuby.
Překvapilo ji, že je doma takové... ticho. Nikdo tu není? svraštila obočí rozzlobeně. "Zrovna když se vrátím tak všichni utečou! Zase!!" vyštěkla silně nespokojeně. Co to mělo znamenat? Pravdou bylo, že se cítila pěkně odstrčená a zapomenutá. Nikdo se po ní nesháněl! Nikdo ji nešel hledat!
Tohle se stalo i prvně. Proto vyhledala Shaa a požádala ho o lekci lovu. Z části to bylo kvůli touze zlepšit se a nebýt na obtíž, ale z části prostě nechtěla myslet na to, že si jí nikdo nevšímal. Ale teď to tady bylo zase. Hlavou jí lítaly myšlenky, točící se převážně okolo toho, jak ji nikdo nemá rád a všichni na ni zapomněli. Do očí se jí nahrnuly slzičky, které se snažila zadržet, ale nakonec jim nechala volný průběh. Do lesa vstoupila jen okrajově, aby jí došlo, že ti, které hledala, tu nejsou.
Nebo si to alespoň myslela. Pravdou bylo, že stačilo zajít hlouběji, což ale Biancu v afektu vůbec nenapadlo. Prostě uvěřila první myšlence, která se jí prohnala hlavou a bohužel to zrovna nebyla ta veselá. Jak se do lesa přihrnula, tak taky rychle otočila a vydala se jinam. Umím se zabavit i sama, nepotřebuju k tomu nikoho jiného, pomyslela si nabubřele, jak velkými kroky nasupeně dupala sníh a rychlým mrkáním zaháněla slzy.

>> Kierb

|| Loterie 4 ||

Bianca neustále něco vesele žvanila a zastávala tak většinu konverzace. Ale nevadilo jí to, vlastně si to ani neuvědomovala a nepřišlo jí na tom nic zvláštního, jelikož to dělala celý svůj dosavadní život. Možná za to mohla její optimistická nálada. Ve společnosti Kenaie byla ráda, ať už si šedý vlček myslel cokoliv, nepřišlo jí na něm nic divného.
Byla trochu zaskočená Kenaiovým problémem s pocity, ale jak si to v hlavě jakž takž ujasnila, rozhodla se svému kamarádovi pomoct. Zalezli do jeskyně, kde se schovali před nepříznivým počasím a Bianca navrhla trénování výrazů. Jakmile si ale vedle Kenaie lehla, přemohla ji velká únava. Jak by taky ne, když se celou cestu sem brodila vysokým sněhem. A předtím ještě lovila, což ji taky dost vyčerpalo. Nachvilku. Jenom na chvilku nechám oči aby si odpočinuly, pomyslela si když zavřela víčka. Nechtěla spát, když měla takovou skvělou příležitost se se svým kamarádem bavit. Po dlouhé době. Ale únava ji přemohla a ona v mžiku lehce oddechovala.
Když se probudila, do jeskyně už svítilo ranní slunce. Srdce jí zaplesalo, když viděla, že už z nebe nepadá ten bílý bordel. Vesele se zazubila a opatrně se protáhla. Všimla si, že Kenai vedle ní ještě spí. Nechtěla ho budit žádnými prudkými pohyby. "Kenai?" oslovila ho tiše. Nikdo jí neodpověděl, ale to bylo jedno. Už se musím vrátit domů. Dlouho jsem se tam neukázala. Dělají si o mně starosti? pomyslela si. Sice se jí nechtělo tu šedého vlka jen tak opustit a prakticky nic neříct dopředu, ale... Asi by o sobě měla aspoň dát vědět. "Kenai, už bych měla jít domů. Dlouho jsem se neviděla s bráškou a Launee s Therionem," zašeptala podruhé, aniž by si byla jistá, že ji vůbec vnímá. Nechtěla ho budit, ale zmizet beze slova taky nebyla zrovna věc, která by se jí zamlouvala.
Nakonec se se smutným pohledem a sklopenýma ušima odvlekla ke vchodu. "Tak... ahoj! Příště já přijdu na návštěvu k tobě!" pronesla stále klidným hlasem, ale o něco hlasitějším, aby ji měl šanci slyšet. Pak hopsla do závěje venku a nepříjemně se oklepala, když jí do kožichu udeřila zima. Aspoň nesněží, aspoň nesněží, opakovala si dokola.

>> Mechový lesík

<< Narvinijský les přes Kiërb
|| Loterie 3 ||

Vypadalo to, že si asi našli zábavu do dalších chvil, jelikož Kenai s procvičením výrazů souhlasil. Bianca byla ráda, že se mu její nápad zamlouvá. Zároveň byla chvilku překvapená, když jí z ničeho nic řekl, že je hodná. Pak se na něj zeširoka zazubila. "Jasně, že jsem!" švihla ocáskem jako nějaká namyšlená hvězda a zatvářila se velmi důležitě. Lichotky měla ráda, obzvlášť když pocházely od vlků, na kterých jí taky záleželo. "Kamarádi by na sebe měli být hodní. Když budeš s něčím potřebovat pomoct, určitě tě neodmítnu," dodala s o něco skromnějším tónem.
Se vším tím sněhem bylo složité poznat kudy vlastně jdou. Bianca toho stejně moc neviděla, když ze všech stran bylo bílo a před ní šel Kenai. Spoléhala se tedy na jeho volbu cesty. "Aha, no tak... to ses zrovna trefil," úsměv byla asi adekvátní odpověď na její slova o přátelství. Teda, byla to ta, která ji nejvíc potěšila a ujistila, že se nevnucuje. "To je dobře. Bolí tě něco často?" zeptala se. "Mě třeba hodně bolelo, když... " chtěla se podělit o svou zkušenost s bolístkami, ale zasekla se uprostřed věty. Bylo jí jasné, že ji nedokončí. A kdyby se jí to podařilo, nejspíš by se před Kenaiem rozbrečela, což se jí teda nechtělo. Několikrát polkla, aby zahnala palčivý pocit, který vzpomínky přinesly a na tvář nasadila křivý úsměv. "Když jsem byla smutná. Měla jsem uvnitř hodně nepříjemný pocit." Nakonec se jí povedlo větu dokončit i tak, aby dávala smysl a vlastně se i dostala k tomu, co chtěla původně říct. Mezitím už dorazili ke strmému svahu, na který se Kenai začal škrábat. Bianca vykoukla zpoza jeho zad a zjistila, že kousek výš se nachází jeskyně. Konečně nějaký přístřešek, oddechla si. Měli štěstí, že něco takového našli poměrně rychle. A nebylo to ani daleko, i když ji trochu bolely nožičky z namáhavé chůze sněhem.
"To je ale škoda. Chtěla bych víc kamarádů," sklopila trochu ouška. Kenai přeci jenom bydlel jinde a většinu času byl u sebe doma. "Třeba u nás ve smečce je jedna stejně stará vlčice. Ale ani nevím její jméno!" postěžovala si trochu zkroušeně. Možná její jméno nikdy neznala, nebo ho zapomněla, ale i tak. Myslela si, že budou kamarádky, když poprvé sestru Lorenza viděla. A od té doby se s oběma vídala jen krátce. Vlastně měla pocit, že od jejich přesunu do Mechového lesíku je tam ani nezahlédla. Zavrtěla hlavou a vlezla za Kenaiem do tmavého otvoru. Na chvilku se zastavila, aby ze sebe otřepala zbytky sněhu, který se jí uchytil na kožichu. Kenai mezitím zahlásil, že je všechno v pořádku. Když se na něj ale podívala, vypadal naježeně. Několik zmatených zamrkání a ten pohled byl pryč. Asi se mi to jen zdálo. Neměla jsem vločku v oku?
Brzy své myšlenky nechala být a bez okolků si lehla těsně vedle Kenaie, aniž by se ptala na souhlas. Byla zvyklá spát nasáčkovaná na Saturnovi nebo dospělých, kteří jí to povolovali. Neviděla se svým chováním nic v nepořádku, ačkoli šedému vlkovi to nemuselo být příjemné. "Tak můžeme zkusit ty výrazy!" řekla zvesela, až se ozvěna jejího hlasu odrazila od okolních stěn. "Chceš začít smutnými? Veselými? Nebo snad rozzlobenými?" ptala se dychtivě, ale výběr nechávala na Kenaiovi.

|| Loterie 2 ||

Bianca moc nerozuměla Kenaiovým slovům. Nikdy nepotkala někoho podobného a upřímně si nedovedla představit, jak to vlastně myslí. S takovým problémem se ještě nesetkala. "Tak... se mnou se tvářit nemusíš, jestli nechceš. A nebo ti můžu pomoct! Můžeme si třeba nacvičit nějaké výrazy aby vypadaly pravdivě," zahopsala trochu, nadšená tím nápadem. Už měla v hlavě představu, jaká to bude sranda, učit Kenaie jak se má tvářit. Teda pokud bude souhlasit. Snažila se prostě jenom pomoct, pokud o to stál.
"Ale jestli něco děláš rád a něco se ti nelíbí, tak určitě city máš. Jenom nevíš jaký obličej k nim přiřadit...?" zhodnotila podle jeho popisu. Možná tomu začínala rozumět o něco víc, ale jistá si nebyla. Když ani Kenai sám pořádně nevěděl, bylo složité na něco přijít. Naštěstí to vypadalo, že ho Bianca trochu přesvědčila zbavit se pesimistických myšlenek, protože nahodil malý úsměv. "Teď se usmíváš! Jak ti je? Co přitom cítíš? Skus mi to popsat" zajímala se s úsměvem, jako by snad mohla analyzovat jeho pocity za něj. Ve skutečnosti se mu jen snažila o něco víc porozumět.
Cestovali poměrně pomalu, ale jakmile se Bianca zařadila do Kenaiových stop, šlo se jí o mnoho lehčeji. Na chvíli se zamyslela nad jeho otázkou ohledně kamarádů. "Noo, asi si spolu hrají, povídají a... provádějí lumpárny?" navrhla značně nejistě. "Já vlastně moc kamarádů nemám. Většinu času jsem byla s bráškou a Lau s Therionem," dodala pak. Nějak nebyl čas na kamarády. Od doby co sem přišla byla v jednom kole, furt se něco dělo a s vlčaty stejného věku se setkala jen na pár chvil. Co třeba dělají ty vlčice se kterými jsem hledala poklad? blesklo jí hlavou. To bylo asi jediné setkání, kde potkala cizí vlčata, co nebyla ze smečky. A od té doby ani jednu z nich neviděla...

>> Východní úkryt přes Kierb

• 10 lístků prosím za 100 mušlí
• 20 lístků prosím za 200 drahokamů
• 10 lístků prosím za 100 květin
• 5 lístků prosím za 10 křišťálů

celkem 45 lístků

|| Loterie 1 ||

Bianca byla překvapená, když se Kenai svěřil s tím, že neumí poznat city ostatních vlků. Proto se nikdy moc nesměje? pomyslela si zadumaně. Dávalo by to asi smysl, ale ji to nikdy nenapadlo. Myslela si prostě, že je Kenai trochu suchar, ne že by měl nějaký problém. "To... asi není nic zvláštního," řekla nakonec. "Já taky často nevím, co si ostatní myslí nebo jak se cítí. Třeba zrovna ty! Vždycky máš ten samý výraz, tak je složitý to poznat," použila rovnou jeho jako příklad a zazubila se na něj. V další chvíli ale svraštila čelo, když se dozvěděla, co si o sobě myslí. "To, to určitě není pravda!" oponovala mu rychle s káravým výrazem. "Kdybys žádné neměl tak bys mi určitě tenkrát neulovil tu myš! A... a určitě taky nejsi zlý. A to bezcitní vlci jsou, ne?" snažila se najít všemožné důvody, aby ho přesvědčila o opaku. Vůbec se jí nelíbilo, že si tohle o sobě myslí, i když netušila proč ji to tak znepokojilo. Kenai sice nevypadal smutně, ale Biance přišlo, že vlk co si tohle o sobě myslí, nemůže být šťastný. A ona přeci nechtěla, aby byl její kamarád nešťastný. "A i kdybys žádný city neměl, tak se s tebou budu kamarádit!" prohlásila odhodlaně. A co, že nemá city! Je to furt ten Kenai, co mi v močálech pomohl. A je to můj první kamarád, probodla ho pohledem, aby mu dala najevo, že žádné námitky nepřijímá.
Jakmile se začali brodit sněhem k nějakému úkrytu, Bianca rychle zjistila, že to nebude tak jednoduché. I Kenai měl problémy s chůzí a to byl o dost větší a silnější. Bianca mu vděčně přikývla na jeho návrh a šikovala se do cestičky, kterou za sebou nechával. "Díky! A dávej pozor tam vepředu," houkla na něj skrz vítr a neustálé sněžení, které se zdálo o něco menší než předtím. Asi těžko by Kenaiovi pomáhala, kdyby si v tomhle počasí opravdu něco udělal. Sníh je fajn, ale když padá tak je ošklivo, pomyslela si pro sebe nabručeně. Její kožíšek ani ona sama neustálé sněžení nenesla dobře.