Gallirea - Příspěvky uživatele

Shao mluvil, jako by byl nejdůležitější existence na světě. A pravděpodobně si to o sobě i myslel. Zasloužit? Má snad ve smečce nějakou vysokou pozici? Jak je to vlastně s pozicemi ve smečce? Biance rychle přelétly myšlenky k jinému tématu. Vlastně věděla jen o alfách a pak... tam byl ten zbytek. Bylo možné, že existují i další pozice? Musím se zeptat Launee nebo Theriona, až je zase uvidím. Trochu ji mrzelo, že s nimi teď nebyla schopná trávit čas. Ale kdykoliv je v lese zahlédla, měli plné tlapky práce. Vytrhla se ze zamyšlení a uhnula Shaovu nepříjemnému pohledu. Tak jako tak jí ale neodpověděl na druhý dotaz, takže asi nic důležitýho na práci neměl.
"Ne. Nebo teda jo, ale jenom ryby. A moc mi to nešlo," zalétla rychlým pohledem k řece. Její pozornost však upoutaly bílé tečky snášející se z oblohy. Sníh. Pamatovala si jeho název. V tomhle období se narodila, akorát ho okolo bylo mnohem víc. Teď do vody určitě nepolezu, otřásla se zimou, jen na to pomyslela. "A jednou jsem viděla vlka lovit myš," dodala ještě, když si vzpomněla na Kenaie, který jí svůj úlovek pak věnoval. Shao však nevypadal, že chce slyšet příliš detailů. Bibi, vyvalila oči nad přezdívkou, kterou jí vymyslel. Znělo to divně a Bianca si nebyla jistá, jestli se jí to líbí nebo ne. "Nikdo mi tak neříká," zamumlala si pro sebe. Vlastně ji nikdo neoslovoval jinak než 'Bianca'. Velmi rychle se ze svého překvapení ale vzpamatovala a poslouchala zrzkův proslov. Překvapivě nakonec souhlasil, že ji bude učit. "A co když budu levá?" To pak bude 'výměnej obchodíček' neplatnej a ty z toho nebudeš mít nic? pomyslela si pochybovačně. Nechá mě jen tak jít, s tím, že zahodil svůj cenný čas? Vzhledem k tomu jak je silně neochotnej... Biance přišel tenhle obchod spíš v její prospěch. Netušila, jestli je katastrofa. Lov ryb se jí sice nedařil, ale s jinou zvěří by to třeba mohlo jít lépe. A nakonec, Shao si ani neřekl, co vlastně bude chtít ulovit. Takže výběr bude na mě. Jak by reagoval, kdybych mu dala myš? ušklíbla se trošku pro sebe. To byl dost zlomyslný nápad, musela se rozmyslet, jestli ho opravdu zrealizuje. "Jasně, beru!" zazubila se na zrzka a vesele máchla ocáskem.

// Páni, děkuju moc! ^^ Vůbec jsem to nečekala, ten můj návrh mi přišel nejvíc lame xD
Tak tedy poprosím o 15 květin, 3 křišťály a 5 oblázků.

Díky za supr akci! ^^

Přála bych si 25 oblázků + 1 křišťál + 5 mušlí.

PŘIDÁNO

Zrzavý vlk se představil jako Saho. Upřímně vypadal docela otráveně a silně nezaujatě, ale... Bianca teď neměla koho jiného otravovat. Když už na něj narazila, alespoň něco o něm zjistí. Přeci jen to byl nejspíš nový člen smečky. K tomu se sice nevyjádřil, ale bylo to dost jasné. Každopádně Biančina snaha o nenucenou konverzaci skončila neúspěchem, jelikož vlk nejevil žádný zájem si s ní povídat nebo snad jen odpovědět na její dotazy.
Rovnou se jí zeptal, jestli po něm něco chce. Biance zamrzl zářivý úsměv na tváři. Morous, pomyslela si uraženě. Byla její společnost vážně tak strašná? Shao vypadal, že by nejraději vypadl někam daleko od ní, a to ji ani neznal. Snažila se na sobě nedat znát, že se jí to dotklo. "Tvůj čas je asi hodně cenný, co? Co zajímavého hodláš dělat?" nadzvedla obočí a pohodlně se posadila kousek od něj. Odejít může kdykoliv, žejo. Já jeho společnost vůbec nepotřebuju. Nepotřebuju nikoho, pomyslela si zatvrzele, ale ve skrytu duše doufala, že ji tady zrzek nenechá. To by jí pak vážně nezbývalo nic jiného, než fňukat, že ji nikdo nemá rád. "Vlastně... jsem chtěla poprosit o pomoc," začala se svým požadavkem nejistě. "Chtěla bych se naučit trochu lovit. Jsem už dost velká, já vim, ale... Ještě jsem neměla příležitost to moc zkoušet. A nebyl nikdo, kdo by mi vysvětlil jak." Na lov ryb sice teoreticky věděla jak, ale jenom rybami se teda po zbytek života živit nechtěla. Prosím, prosím. Řekni, že mi pomůžeš? zakoukala se na Shaa prosebnýma očkama. Neměla moc, co by mu nabídla na oplátku, tak musela doufat, že se nad ní slituje.

<< Sopka Fëlga'Tarátar

Jak předpokládala, černá vlčice její nabídku na prohlídku Mechového lesíka odmítla. Bianca Nad tím jen mávla ocáskem, rozloučila se a šla domů. Nijak jí nevadilo, že s ní nepůjde. Moc si s ní beztak nerozuměla. Až teď si uvědomila, že skála na kterou vylezli je zvláštní. Hnedka kousek od domova se nachází něco takového, hm, pomyslela si a zkoumavým pohledem přelétla okolí. Někdy to tu musím víc prozkoumat. Teď byl ale čas vrátit se. Doufala jenom, že nikomu svou nepřítomností nezpůsobila starosti.
Přivítal ji... klidný les. Všude bylo ticho, avšak cítila spoustu čerstvých pachů. "Všiml si vůbec někdo, že jsem byla pryč?" povzdechla si a sklopila uši. Na jednu stranu byla ráda, že svým blízkým nezpůsobila obavy. Ale jinak ji to zamrzelo. Jsem tak postradatelná? Myslela jsem... Sama už netušila, co si vlastně myslela. Že byla oblíbená? Měli ji tu rádi? Ale očividně se nikdo ani nestaral. Dokonce ani její bratr. Zamračila se a dupla si packou. Tak ať. Já je přeci taky nepotřebuju. Už jsem velká! Byl čas skoncovat s touhle závislostí na ostatních. Bianca by neměla být ta, která se bude doprošovat něčí přítomnosti. To ostatní by ji měli prosit, aby se s nimi bavila! Ušklíbla se. Nemohla zapírat, že takový scénář by ji potěšil.
Po chvíli bloumání stále neměla chuť jít hledat někoho, s kým bude trávit svůj čas. Hm. Co bych mohla dělat? Třeba... Lovit? rozzářila se jí očka. Dost ji štvalo, že to zatím neumí. Však za chvíli jí bude jedna zima. Nemohla by se před ostatními vlčaty ani ukázat, protože by se za sebe styděla. "Tak je rozhodnuto! Jde se na ryby!" broukla si pro sebe a vyrazila tam, kde slyšela šum řeky. Ryby byly ostatně to jediné, v čem měla alespoň minimální praxi. A znala i tu teoretickou část.
Když dorazila k řece, všimla si, že o kus dál loví ryby i jiný vlk. Dospělý a nazrzlý. Je to nový člen? Asi jo, je cítit lesem, došlo jí nakonec. Chvilku se rozmýšlela, než se k němu vydala. Zrovna zuřivě hltal svůj úlovek. Jeho chování bylo docela vtipné a Bianca se neubránila smíchu. "Myslíš, že ti to někdo ukradne?" zeptala se čistě ze zvědavosti. Nevěří vlkům ve smečce? Nebo má tak velký hlad, že nemůže počkat? "Patříš do smečky? Jak se jmenuješ?" pokračovala s otázkami. Chtěla se jen ujistit, že to není nezvaný host, i když by asi prd zmohla, kdyby vlk zalhal nebo na ni zaútočil. Jediné, co by jí zbylo by byla možnost útěku. "Já jsem Bianca," usmála se zářivě. Mohl... třeba by mi mohl pomoct s lovem, pomyslela si a snažila se tvářit mile, aby si zrzek náhodou nemyslel, že má něco za lubem.

<< Aina

Bianca upřímně stále netušila, jestli jdou správně. Ale asi to nevadilo, černá vlčice vypadala výběrem cesty docela sebejistě, takže ji prostě jen následovala. Mezitím se dostali k tématu smrti a Smrti, jakožto bytosti, o které měla Bianca jen jistá tušení, ale žádná fakta. Do jejich konverzace se zapojil i šedák a jeho slova nutila Biancu přemýšlet. Mučení? Nemá rodinu? otřásla se při představě toho, co si asi musel prožít. Bylo jí ho najednou trochu líto. Určitě si takový život dobrovolně nevybral, ale okolnosti ho donutily... třeba žrát i vlčata. I když stále doufala, že si z nich pouze utahoval.
Neviděla na umírání vůbec nic krásného a tentokrát se i s velkým vlkem shodla. Pak se i s barvitým popisem černého vlčete zeptal, zda někdy viděla někoho umírat. Bianca se zamyslela nad vlastními zkušenostmi. Mohla jenom děkovat kdejakému božstvu, že u... smrti své vlastní rodiny nebyla. Rozhodně by si nikdy nepřála něco takového vidět. A nepřála by to ani nikomu jinému. Judy, prolétlo jí hlavou jméno její opatrovnice, která zemřela na následky zranění. Vlastně napůl umrzla. Bianca si jako malá nebyla schopná dát dvě a dvě dohromady a myslela si, že jen tvrdě usnula. Nebo jsem si to už tehdy naivně namlouvala, usmála se smutně. Teď už jí bylo jasné, že vlčice tu noc zemřela a ona se s ní nikdy nesetká. "Já se s tím setkala. Ne přímo viděla, ale... cítila. A nebylo to nic hezkého," dodala nakonec i svůj názor, zatímco poslouchala úvahové pochody menší vlčice. Nechápala, jaký byl důvod ke smrti její rodiny, vážně ne. Neudělali nic, čím by si takový osud zasloužili a Biance to přišlo čistě neférové. Ale to bylo téma, které se jí týkalo osobně, takže si mohla dovolit trochu té zaujatosti. Nakonec však přikývla na její slova. "Máš pravdu. Psychická bolest je mnohem horší než ta fyzická. A taky se jí zbavuje hůř." Zranění se zahojilo, ale rány na duši se jen tak lehce léčit nedaly. Chtělo to hodně odhodlání a výdrže.
Pak se otázky přesunuly zase na šedého vlka, který ještě stihl Biance pohrozit. Dobře, toho bych asi neměla štvát, stáhla se trošku a raději už držela jazyk za zuby. Mladší vlčice se zdála být mnohem odvážnější, ale to bylo proto, že na své straně měla onu Smrt. Na její pomoc se však Bianca spoléhat nemohla. Raději taky odvedla pozornost od své maličkosti k jizvám šedivého. "Řekneš nám jak jsi o něj přišel?" zeptala se zvědavě na jeho chybějící oko. Bylo trochu jako Meinerovo, ale ten ho měl na druhé straně. Příště se musím zeptat i jeho. Pak se obrátila zase na černou, která jí povídala o Smrti. "Zajímavý. A kde žije? Je to určitě nějaký hnusný místo, žejo?" zeptala se odhadem. Nepředpokládala, že by taková bytost žila na nějaké krásné louce nebo tak. Ale byla tak mocná, že dokázala rozdávat magie! To znělo dost super.
Najednou vlčice zastavila a ukázala na nedaleký lesík. Z kopce na něj bylo dobře vidět a i Bianca cítila, že je to opravdu její domov. Vesele máchla ocáskem. "Díky za doprovod," zazubila se na svou společnici. "I tobě," dodala nakonec nejistě k šedému vlkovi. Byla to divná společnost, ale aspoň nějaká. Nakonec si ani o jednom nemyslela, že by byl zlý, i když šedý k tomu neměl daleko. "Jestli chceš, můžeš kdykoliv přijít na návštěvu. Les je hezký, klidně tě tam provedu," nabídla ještě černé vlčici. Nezdála se sice nijak zaujatá, ale za zkoušku Bianca nic nedá. Mohla by si konečně najít nějakou kamarádku ve stejném věku. To ji přivedlo na myšlenky o Kenaiovi. Dlouho jsem ho neviděla. Jak se asi má? On vlastně neví, že jsme se přestěhovali. Možná by ho měla zkusit najít a říct mu o tom. I když pochybovala, že si na ni vůbec za ten dlouhý čas vzpomněl.
Nakonec se rozešla dolů z kopce, směrem k domovu. Bylo na černé, jestli se ji rozhodne následovat nebo ne. Se šedým vlkem nijak nepočítala, ani ho nezvala. Zajímal se o její smečku víc, než bylo zdrávo. Předpokládala tedy, že se tady jejich cesty rozdělí.

>> Mecháč

<< Západní Galtavar

Z konverzace o chutnosti, či nechutnosti vlčecího masa se klidně přešlo na Smrt. Bianca tu změnu na jednu stranu vítala, na druhou... By se raději bavila o něčem méně děsivém. Ani jeden z jejích společníků však nevypadal Smrtí zastrašen. Šedý vlk se vytahoval, že se nebojí a pak se velmi ochotně nabídl, že bude dělat vlčicím doprovod. Ou, takže vážně neodejde, povzdechla si Bianca zklamaně. Nechtěla s ním být, ale co nadělala. Ani provokativní urážky menší vlčice ho neodehnaly. Naštěstí to podle jeho slov vypadalo, že zbytek jeho famílie je ještě divnější, takže asi si asi nemohla stěžovat, s kým to zase skončila.
Menší vlčice se mezitím rozmluvila o Smrti, a to poměrně pozitivně. "Nevím, jestli je na umírání něco spektakulárního," zakabonila se. Doposud měla představu, že je to spíš velmi nepříjemné a bolestivé. A hlavně děsivé. Nikdo si vážně nepřeje zemřít, ne? Vlčice vypadala, že ji povídání o Smrti baví. "Je magická, jo? A co umí?" Bianca věděla, že většina vlků tady umí kouzlit, takže ji ta informace ani nepřekvapila. Ale z tlamy její menší společnice to znělo tak, že Smrt musí být v magii nějaký profík nebo tak. Rozhodně se nevyrovná normálním vlkům. "Ty už jsi se s ní setkala?" ptala se dál. Vypadalo to, že asi ano. Rozhodně o Smrti mluvila tak barvitě, jako by ji už někdy potkala.
Vlčice se svěřila, že má sourozence, ale nijak dál to nerozváděla. Asi se o tom nechtěla bavit, takže i Bainca zmlkla. Rozmluvila se ale o rodinné situaci šedého vlka. Konečně jí někdo prozradil, kdo je ta jeho sestra, která má být ještě horší než on. Krade vlčata, huh. "Takže to mají asi v rodině, co?" ušklíbla se trošku na jeho účet. Kdyby tady byla ale ona zmiňovaná vlčice s ním, asi by držela jazyk za zuby. Nechtěla být ukradená. A kdo ví co by se mnou pak provedli, pomyslela si při vzpomínce na vlkovy úchylky.
Tak nějak prošli řekou, na kterou si Bianca matně vzpomněla. Měla ten divný smrad, na který se nedalo zapomenout. Pak byla ale ztracená. I poslední známky jejího pachu se ztratily. Teď mohla akorát spoléhat na orientační smysl vlčice, která ho jako jediná z nich asi měla. Šedý ho měl asi taky, ale jak slyšela, že ji vedl kam chtěl on, jemu by asi nevěřila, co se cestování týkalo. Kdo ví, kam by nakonec došla.

>> sopka Fëlga'Taratar

Bianca se otřásla, když slyšela vlka nepřímo přiznat, že se opravdu zajímá o malá vlčata. Eww. Jaký vlk by jedl ostatní vlky? To je hnus, zašklebila se. Už jen z té představy se jí dělalo špatně. Nevěřila mu to, i když se teda tvářil dost přesvědčivě. "Fuj, to je docela hnus," poznamenala nakonec, ale to se šedý výhružně přiblížil k menšímu vlčeti. Co když říkal pravdu?! Vážně by nás sežral? zděsila se. Co by měla v tom případě dělat? Vypadalo to, že hnědá vlčice ho štve víc, než ona. Měla by utíkat, nebo se jí snažit pomoct? Vyděšeně těkala okem z jednoho na druhého, ale vlk se naštěstí po chvíli stáhnul. Uf, takže... jenom vyhrožoval, žejo? zkřivila tvářičku. Nechtěla, aby s nimi kamkoliv šel, ale asi neměla žádnou možnost, jak se ho zbavit. Ani kdyby se spřáhla s druhou vlčicí, nepřepraly by ho. Soudě podle jizev, které na sobě měl a chybějícího oka, měl asi ve rvačkách dost zkušeností. Zaujalo ji ale, co hnědá říkala o smrti. Je tu vlk Život, že? Znamená to, že nemluví obecně ale o konkrétním tvorovi? "Kdo je Smrt?" povytáhla obočí v otázce.
Vlk Biancu uklidňoval, že není jako jeho sestra. "Hm. Neznám tvojí se stru. Nevím, kdo jsi," odpověděla o něco klidněji. Jeho přítomnost jí sice nebyla příjemná, ale nevypadalo to, že se jim chystá ublížit. Alespoň ne v dohledné době. Snad. Raději se obrátila na mladší vlčici, která jí vysvětlovala svůj útěk z domova. Tvrdila, že nezapadá do svojí rodiny, čemuž se Bianca divila. Zatím jí nepřišla nijak... zvláštní. Tak, že by se jí ostatní vlci měli stranit. Ale kdo ví, s kým vyrůstala. "Já a můj bráška jsme taky hodně rozdílní," řekla. Občas jí přišlo, že mají nejenom rozdílné kožíšky, ale i povahy a zájmy. "Ale máme spolu dobrý vztah." Došlo jí, že je na tom možná docela dobře. Sice přišla o rodiče a druhého bratra, ale alespoň měla dobé vztahy s tím zbývajícím. Malá vlčice možná měla kompletní rodinu, ale taky se trápila, když si nerozuměli. "A co ty, máš taky nějaké sourozence?" zeptala se nakonec, z čisté zvědavosti.

>> Aina

Zná někoho od nás? Koho? Bianca naklonila hlavu na stranu, když jí šedý vlk odpověděl. Říkal, že je to vlčice. Takže... Lylwelin? Launee? A nebo ta... Kaya? Mohl tím vlastně myslet i alfu, ale o ní by asi věděl, kdo to je, lámala si hlavičku. "Aha, a jak vypadá?" zeptala se nakonec ze zvědavosti, přestože jí do toho nic nebylo.
Hnědé vlče se nabídlo, že ji doprovodí domů. Bianca souhlasila, ačkoliv příliš nevěřila, že by malá vlčice věděla, kudy má jít. Bylo ale lepší mít na cestě společnost, ne? Šedý vlk však začal tu malou docela urážet, věděl o tom, že se také už jednou ztratila. Co ji ale zaujalo byla poznámka o útěku. "Proč bys chtěla z domova utíkat?" zeptala se tiše. Nechápala, proč by někdo dobrovolně opouštěl svoji rodinu. Nervózně si přešlápla, nerozuměla takovým pohnutkám, protože se jí nestalo nic, co by ji donutilo své blízké opustit. To oni opustili ji. A ještě k tomu nedobrovolně. Měla by být ráda, že ještě nějakou rodinu má.
Jak se ukázalo, nejspíš skejsla s podobnými chudáky, co se neuměli orientovat, jako byla ona sama. K tomu ten šedý neustále měnil výrazy, jeden děsivější než druhý a opravdu se nějak zajímal o malé vlčice. Biance přejel mráz po zádech. "Máš pravdu, je divnej," přikývla lehce malé vlčici, jejíž jméno stále neznala. "Beru za A, radši půjdu s tebou, jestli ti to teda neva." Bylo to zvláštní. Nečekala, že se bude cítit lépe v přítomnosti mladšího vlčete, než dospěláka, který věděl, co dělat. Ale možná, že právě to byl ten problém. On to sice věděl, ale Bianca ne. Kdo ví co by jí mohl provést. Naprázdno polkla. Ale je mi nějak povědomý. Mohl by patřit k těm zlým? Rozhodně na to vypadá, zapřemýšlela. Snažila si vzpomenout na všechny vlky, které zatím potkala. Ale tohohle musela asi vidět jen letmo, protože si stále nebyla jistá, kdo by to mohl být. Na druhou stranu nám ale nic neudělal. A ta vlčice tu s ním byla ještě pěknou chvíli přede mnou. Nejspíš to jen zveličovala, nebylo třeba hned panikařit a dělat z komára velblouda, ne?

Vlk se začal ohánět tím, že alespoň umí lovit. Na to mu Bianca nic říct nemohla, protože na tom byl určitě o dost lépe, než ona. Divil se, že nemá tušení, odkud je, na což taky hledala odpovědi trochu obtížně. Malá vlčice s tím neměla moc problém, prý byla z hor. Ani ty Bianca ještě neměla šanci navštívit. "Prostě si to nepamatuju. Nejsme tam tak dlouho, abych to stihla poznat," ohradila se dotčeně. "Já neznám ani moc okolních území. Vlastně jsem dlouho trčela v močálech, pak..." Jsem šla hledat domov, jen abych zjistila, že ten už neexistuje, prudce se nadechla a potlačila veškeré zlé vzpomínky a pocity smutku, které se draly na povrch. "A pak jsme se rychle přestěhovali. Močály byly fakt ošklivý místo, nikdo už tam nechtěl zůstávat," otřepala se lehce při vzpomínce na ten zlověstný pocit, se kterým to místo opouštěla. Ani ona vlastně nechápala, proč by tam smečku někdo zakládal. Ale pomohli mi, když jsem to potřebovala. Nemohla mít Skylí všechno za zlé, i když se jí v tom prostředí nelíbilo. Taky mohla dorazit do krásného lesa, odkud by ji bez sebemenších výčitek vykopli při prvním setkání.
Šedý vlk se nějak zajímal o její smečku, čemuž však Bianca nepřikládala žádné velké myšlenky. Myslela si, že jí prostě chce pomoci najít domov, zdálo se, že o smečce v močálech věděl. Mechový lesík odtamtud nebyl zase tak daleko. Možná by ho mohla přemluvit, aby ji tam odvedl. "Nevím, jestli se rozpadla. Alfu jsme tam nechali, a možná tam byli další členové, které jsem nepotkala," uvedla věci na pravou míru. Močály sice působily opuštěně, když odcházela, ale to nemuselo hned znamenat, že se smečka rozpadla. "No všichni, které znám tak jo. Šlo nás celkem... sedm? Osm?" neměla v tom moc přehled. Navíc, z těch osmi byli dospělí jen 3 a z toho se jeden ani nedal počítat... "Mám dvě alfy! Je to-" začala důležitým tónem, ale pak se zasekla. Proč se o to tolik zajímá? Tohle už nejsou obecné informace, ne? Měla bych před ním vůbec mluvit o smečce? Bianca netušila, kde je hranice toho, co by měla vyzradit, a co ne. "Proč se ptáš?" zeptala se nakonec opatrně. Třeba se chce jenom přidat...?
Vlčice jí zatím poradila, aby šla zpátky po pachu. "Nepovídej," broukla potichu pro sebe. Nebyla zase tak hloupá, tahle možnost ji taky napadla. "Jo, já vim. Ale šla jsem docela dlouho, myslím, že stopu ztratím. A... prolezla jsem řeku..." došlo jí ještě. Jsem hloupá! Jestli měla nějakou šanci stopovat se nazpátek, voda ji určitě překazila. Tmavá vlčice se mezitím zatvářila dost nezaujatě. Tady mi asi nikdo nepomůže, povzdechla si Bianca, když se malá ozvala, že ji doprovodí. Vesele máchla ocáskem. "Vážně? To by bylo fajn!" Stále lepší, než cestovat sama. Neměla samotu ráda. "A jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Bianca," zazubila se na ni vesele.

Přišla ke dvojici akorát včas, aby stihla zaregistrovat vlkův děsivý úšklebek. Nejistě přešlápla z nohy na nohu a donutila se k nim v klidu přiblížit a slušně se zeptat, jestli neznají cestu k ní domů. Bylo to ale téměř nepravděpodobné. Bydleli tam krátce a ani jednoho z těch dvou tam neviděla. Maximálně, kdyby znali to místo ještě předtím, než se tam s Launee a Therionem přestěhovali.
Jak se ukázalo, Biančino tušení bylo správné. Šedý vlk se jí vysmál a nejevil žádné známky toho, že by jí snad chtěl pomoct. Malá vlčice už byla o něco vstřícnější. Lehce se zasmála její urážce šedého. Třeba byl nepříjemný protože se snažil zamaskovat svoji neschopnost? napadlo ji. Neměla však moc právo se mu posmívat, protože na tom byla stejně. Akorát s tím rozdílem, že ani lovit neuměla. Nojo, co když se ztratím fakt na dlouho? Co budu za tu dobu jíst? Zamračila se, naštvaná svou vlastní neschopností.
Bylo vtipné dozvídat se jména ostatních smeček v okolí z tlamy vlčete, které bylo mladší než ona sama. To je paráda, pomyslela si trochu uštěpačně, ale držela si příjemný výraz. "No... Je to trochu složitější?" začala nejistě. "Jsem ze smečky v močálech, ale odešli jsme odtamtud. Nevím, jestli tam někdo kromě alfy zůstal." Sigyho a Lyl tam dlouho neviděla. Museli také odejít ještě před nimi. A někdo další? Nebyla si jistá, moc tamějších vlků nepoznala. I Skylí vlastně viděla jen letmo, když ji do smečky přijala. "Přestěhovali jsme se o pár území dál, do toho mechového lesa. Nenapadlo mě zeptat se, jak se jmenujeme," zakončila. Netušila, zda má brát svou smečku spíš jako smečku nebo jako rodinu. Ale první možnost byla asi správnější, jelikož se tam chtěli přidávat i cizí vlci. Je to ale zvláštní, přemýšlet o Lau... Hlavně o Therionovi, jako o alfě. Asi. Bianca vlastně netušila, kdo to tam u nich vede, ale tihle dva se zdáli nejvíc pravděpodobnou možností.

<< Neprobádaný les (přes Ainu)

Když narazila na řeku, trochu se uklidnila. Kousek od domova taky byla řeka, šli tam lovit s Meinerem. To bude asi ono. Vypadá trochu jinak, ale... Mohla to být prostě jiná část řeky ne? To že divně smrděla a na druhém břehu viděla Bianca pouze nekonečnou pláň a ne les, už se rozhodla ignorovat. "Určitě jdu správně," zamumlala, i když to znělo dost nepřesvědčivě. Pokusila se řeku překonat po kamenech, aby se nenamočila. Počasí už sice nebylo hnusné, ale byla docela zima a pofukovalo. Nechtěla se v tuhle chvíli namočit. Bohužel jí na jednom z šutrů podklouzla noha a ona se přední částí zřítila do vody. Než se stihla vyhrabat, celou hlavu a hrudník už měla promáchanou...
Naštvaně dupala a funěla, vůbec se po okolní pláni nerozhlížela. Byla mokrá a byla jí zima, už to byl důvod ke špatné náladě. Nebylo to totiž vůbec příjemné! Už chci domů. Je tam mech a měkko, vůbec ne jako tady. Tady je to ošklivý, nadávala v duchu, ale neviděla ani náznak toho, že by se blížila k Mechovému lesíku. Co ale uviděla byli dva vlci. Lépe řečeno vlče a dospělý vlk. Může to být rodina? Nevypadali sice kdovíjak podobně, ale to ani ona se Saturnem, a přesto byli sourozenci. Do jejich vztahu Biance ale nic nebylo a vlastně ji to ani tak nezajímalo. Přednější byla otázka, zda jí pomohou dostat se zpátky.
Když se přiblížila, všimla si, že šedý vlk vypadá docela povědomě, ale hlavně děsivě... Ta malá vlčice vedle byla očividně v pořádku, takže se Bianca snad nemusela ničeho obávat. Černohnědá vypadala ještě mladší než ona sama. "Ahoj!" pozdravila a nejistě zamávala ocáskem. "Nevíte, kudy bych se dostala zpátky domů? Bydlím v takovém lese, kde je všude mech," usmála se nevinně a doufala, že jí pomohou. Tedy, hlavně ten dospělák, vlče asi nebude vědět, kde by to mohlo být.

<< Mecháč (přes Východní úkryt)

Vesele si to ťapkala skrze skalnatou část území, až se nakonec dostala do lesa. Až tady se zarazila, protože si uvědomila, že vlastně nemá tušení, kde se to nachází. Zasekla se uprostřed kroku a vyděšeně se stáhla. Měla bych jít asi zpátky. Už jdu docela dlouho, nebylo by fajn, kdybych se ztratila, pomyslela si, ale když se rozhlédla, vůbec netušila, kudy by se měla vydat. Jak se jde zpátky domů? Launee a Therion o ni určitě budou mít strach, ne? Tohle nezodpovědné rozhodnutí ji zase zavedlo do problémů. Co kydž narazím na ty zlé, o kterých mi Saturn vyprávěl? zmocňovala se jí nejistota. Les plný obrovitých stromů a mnoha balvanů najednou působil skoro až zlověstně. Bianca se cítila úplně maličkatá, jako kdysi, když byla ještě mrňavé vlče. V okolí však nebyl nikdo, kdo by jí poradil cestu zpátky. A kdo ví, jestli by se i tak nestihla zamotat na dalším území, které navštíví. Pravdou bylo, že orientovat se nedokázala vůbec. Prostě na to nepřicházela, nechápala jak by měla postupovat, když se ztratí. Její pach se určitě po chvíli vytratí a ona skončí v mrtvém bodě. Lesy okolo se najednou zdály úplně stejné, nebo naopak přicházela na území, která jí nic neříkala, i když jimi prošla před několika minutami. Až tak ztracená byla.
Nedalo se nic dělat, musela si zvolit nějaký směr a doufat, že se trefí a vrátí se zpátky do Mechového lesíka. Bianca odhodlaně vykročila cestou, která se jí zdála nejvíce pravděpodobná. To ale netušila, že míří na úplně opačnou stranu a od smečky se pouze vzdaluje...

>> Západní Galtavar (přes Ainu)

<< úkryt

Bianca vylezla ven, vcelku překvapená, že vidí světlo. Myslela si, že bude večer, ale asi spánkem strávila mnohem větší čas, než se zdálo. Alespoň jsem hezky odpočatá, pomyslela si spokojeně. Napadlo ji, že by měla najít brášku, jeho pach cítila v okolí, takže nikam daleko nemohl odejít. Ale pak se rozmyslela. Nechal mě tam, určitě se mnou nechce být. Tak ať! byla trochu uražená, protože svůj odchod ani nevysvětlil. Bála se, že je to z části i její vina. Proč by on ní jinak odcházel, že? Na druhou stranu mu však nic neprovedla, nebo si toho nebyla vědoma. To je moje společnost tak hrozná? posmutněla trochu, ale pak ho hodila za hlavu. Však ona si taky dokáže najít někoho s kým trávit čas, když ji Saturn opustil. Ale koho? Launee i Therion byli zaneprázdněni, dvojčata a zrzek... No, mohla by se s nimi spřátelit, ale ten vlk byl divný, a ani Lorenzo s jeho sestrou na ni kdo ví jak velký dojem neudělali. Meinere kamsi zmizel a v lese se už delší dobu nepohyboval. Na Raye v tu chvíli naprosto zapomněla, ale s ním by si asi taky moc nepopovídala.
Nakonec se rozhodla... prozkoumat území okolo lesa. Alespoň si zapamatuju, jak to tady vypadá, abych se nemohla ztratit. Zdálo se to jako dobrý plán, zatím znala pouze Mechový lesík a určitě by se hodilo poznat i území okolo. Na svůj orientační nesmysl přitom úplně zapomněla a vesele si to štrádovala prvním směrem, kterým ji napadlo.

>> Neprobádaný les přes Východní úkryt

113.

Saturn proti tmě sice nic neměl, ale Biance to přišlo nepraktické a hlavně děsivé. Vůbec nic tu neviděla, za každým rohem se klidně mohla skrývat příšera... I když, to asi nebylo moc pravděpodobné, ale co kdyby! Byla by mnohem raději, kdyby si své okolí mohla obhlédnout, ale zatím neměla jak. Ráda přenechá tyhle problémy dospělým. Lau a Therion o tom určitě museli vědět, pokud tady byli. A kdyžtak se jim o tom může sama zmínit, až je zase uvidí. Poslední dobou mají hodně práce, pomyslela si trochu zklamaně. Ráda s oběma trávila čas, znala je asi nejlépe, hned po Saturnovi.
Nebylo žádným překvapením, když ji okolní tma začala uspávat. Dlouze si zívla a zeptala se i brášky a Meinera, jestli tady můžou spát. Alespoň se nebude bát sama. Prostor náhle ozářil kratičký výboj světla. Bianca se lekla, co to je, ale podruhé už se to nestalo. Měla pocit, že v tom světle viděla vlčí siluetu, a její bráška to nebyl. Meinere? Dělal kouzla? zvědavě pohodila ocáskem a chtěla se vlka začít vyptávat, ale neměla šanci. Černobílý se sebral a odešel na povrch. Bianca trochu znejistěla, ale Saturn souhlasil s jejím nápadem se prospat. Schoulili se vedle sebe. Její bráška po chvilce pravidelně oddechoval, ale na ni ten spánek nějak nešel. Unavená sice byla, ale ne a ne usnout. Když se jí to podařilo, nebylo to ale nic pěkného.
Zdály se jí všemožné sny. Začalo to těmi zvláštními, které však přetrhl Saturnův hlas. Napůl v polospánku zabručela v odpověď, ale pravdou bylo, že sotva vnímala, co říká. Kdyby ano, určitě by tu nezůstala sama a vydala by se za ním. Tohle krátké vyrušení ale zapříčinilo změnu jejích snů v noční můry. O mamince a tatínkovi, ztraceném bráškovi a rodné smečce. "Ne! Mami!" probudila se s trhnutím a výkřikem. Prudce oddechovala a byla a vyděšená. O to víc, když vedle sebe necítila hřejivé teplo dalšího těla. Všude byl jen chlad, který svíral její splašené srdce. "Saturne?" zavolala, ale nic se neozvalo. "Někdo?" zkoušela to. Chtěla dostat odpověď, jedno od koho. Té se však nedočkala. Nejdřív chtěla vyběhnout z nory a začít hledat nejbližšího vlka, když jí došlo, že na ni Saturn vlastně mluvil. Takže to nebyl sen... Nechal, nechal mě tady samotnou, cítila se... špatně. Trochu i ublíženě. Proč by ji chtěl opustit? Byla její přítomnost tak strašná? Rozbrečela se naplno. Po dlouhé době ze sebe mohla vypustit všechny pocity v klidu, když ji nikdo nesledoval a nesoudil. V jedné chvíli tiše fňukala, pak zase křičela a vřískala, raději strčila tlamu do mechu, aby ji snad někdo z venku neslyšel. Nechtěla, aby ji tu takhle našli.
Po takové scéně, kterou předvedla, se Biance dost ulevilo. Konečně. Proč tu nejste, mami a tati. Já vás ještě stále potřebuju. Nechci... pravdou bylo, že sama nevěděla, co vlastně chce. Ale rodiče jí strašně chyběli. Launee a Therion se o ni se Saturnem sice starali skoro jako o vlastní, ale to nebylo ono. Teď měli hodně práce a Bianca je nemohla jít otravovat se svými problémy, jako by to udělala u opravdových rodičů. Nikdy to nebude stejné. Nemohla svou rodinu nahradit někým jiným. Takhle to nešlo. S těmito myšlenkami se odebrala ven z nory.

>> Mechový lesík