Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Děkuji za zajímavou akcičku! Mušličky poprosím na Biancu :))

// Děkuji moc za povýšení a taktéž gratuluji ostatním! ^^
Jen bych... měla malý restík. ^^' V adventním kalendáři jsem splnila i druhý úkol (puzzle), ale posílala jsem ho Newlin jen na discord, protože mi nešel obrázek nahrát. Tak... Jestli mi to ještě taky uznáte, nezlobila bych se :D

Když se Kenai lehce usmál nad její poznámkou, Bianca byla trochu překvapená. Moc se neusmívá, blesklo jí hlavou náhle. Nejspíš proto si taky změny v jeho výrazu všimla, nebyla na ni zvyklá. Proč asi? Je podobný Therionovi, ten se taky moc nesměje. Zauvažovala, že to bude nejspíš nějaká rodinná věc. Ne všichni se koneckonců museli na svět zubit tak jako ona. Ale Kenaiův úsměv ji potěšil, protože ho podle všeho vyvolala její slova. Alespoň jí to dalo najevo, že ho svým mluvením neotravuje.
Pak se začali bavit o magiích a barevných očích. Bianca toho o kouzlech moc nevěděla, a i když jí to Launee a Therion nejspíš v minulosti vysvětlovali, stejně si toho moc nezapamatovala. A jako vlče měla ke všemu neznámému silnou zvědavost. Ještě když se jednalo o magie. "Myslím, že zlatá ti sluší víc, než hnědá," přikývla nakonec souhlasně. Bylo by zvláštní vídat Kenaie s jinýma očima, když už byla zvyklá na zlaté. I když od nich byla hnědá barva jen o několik odstínů tmavší. "Jaká myslíš, že by se hodila mně?" odvedla pozornost zase na svou maličkost, protože... to dělala ráda. Ale i jeho názor ji upřímně zajímal. "Launee i bráška tvrdili, že tyrkysová je hezká. To je... magie větru?" vzpomněla si nejistě. Tyrkysová se jí líbila, ale ani ostatní barvy by snad nevypadaly zle. Doufala, že dostane něco, co se jí bude hodit ke kožíšku.
"Vážně? To zní jako divný zvyk," zašklebila se, když Kenai zmínil jak ho Život unesl. Očividně k sobě domů. "Nemá být hodný? Proč by unášel vlčata?" nechápala. Podle všeho měl být život dobrý vlk, co ostatním pomáhá. Další slova Kenaie ten fakt potvrdila. "Oh, takže vás unesl aby vám mohl dát sílu? To je asi fajn, ne? Furt divný, ale..." vlk si holt nevybere. "A kde vlastně bydlí? Abych mu mohla jít poděkovat za ty kytičky a záchranu, a tak," zeptala se šedého vlka, který to nejspíš věděl.
Za tu dobu co se neviděli musel mít podle Bianci Kenai opravdu zajímavý život. "Toulal? To jsi musel navštívit hodně míst, co? Byla to zábava?" Bianca se moc netoulala. Nebo minimálně ne sama, vždycky byla s někým nebo někoho pak potkala. A asi by ani sama nechtěla být, unudila by se k smrti. Nenudil se i Kenai? "Jestli chceš, tak se můžu někdy toulat s tebou! Moc to tady neznám a ve dvou to bude určitě větší sranda!" nabídla své služby jakožto otravná společnost a pak se začala vyptávat na jizvy. "Bolelo to hodně? Jaké zvíře ti to udělalo?" naklonila hlavu na stranu a pozorovala červený škrábanec nad jeho okem. Muselo to být určitě bolestivé a nepříjemné. Mohl třeba i oslepnout, ne? pomyslela si a v hlavě jí vyplul obrázek Meinera bez jednoho oka. Otřepala se, jak jí přeběhl mráz po zádech a bezděky setřásla ue hřbetu i sníh a spolu s ním ten štiplavý pocit, který už nějakou chvíli měla.

Kenai si byl jistý, že Bianca cestu zvládne, tak na jeho slova přikývla. Nebude to nic složitého, když on mohl dojít k močálům jako vlče. Já sice bydlím teď kousek dál, ale jsem taky větší, pomyslela si. Stačilo vědět, že má jít podél řeky a cestu snad nějak najde. "To by bylo vtipný," zasmála se myšlence, že by Kenai dorazil do Mechového lesa, zatímco ona k jeho smečce. "Teda, asi by mě to moc nepotěšilo, protože by to byla zbytečná cesta, ale ta představa zní srandovně," dodala s úšklebkem. "Snad se to nestane." Přeci jen, jak velká náhoda by to byla? Ale mohlo se stát, že se půjdou navštívit a jeden zrovna nebude doma. I když Bianca většinou zůstávala v lesíku, zrovna teď byla třeba vedle a Kenai měl docela štěstí, že tu na ni narazil.
Magie Biancu fascinovaly, asi jako každé jiné vlče. Kdo by si taky nepřál vidět a ovládat kouzla? Kenai vysvětlil, že ne všichni získají barevné oči po používání magie. "Aha. A kdybys nějakou barvu měl mít, jakou by sis přál?" zeptala se rovnou. Samozřejmě bylo asi zbytečné nad tím spekulovat, když se Kenaiovi oči nezměnily, ale Bianca byla od přírody zvědavá a otázku si nemohla odpustit. Ulevilo se jí, když ji šedý vlk ujistil, že každý v době má kousek magie. Takže budu taky někdy v budoucnu kouzlit. Co budu mít asi za sílu? Bianca netušila, co by se jí líbilo ovládat. Počasí vypadalo mocně a docela prakticky.
Kenai nebyl ten, kdo jí květiny vyčaroval, ale navrhl, že by to mohl být život. Biance se to jméno zdálo povědomé. Bylo takové nevšední a byla si jistá, že už ho slyšela. Ajo, to byl ten fialový vlk! očka jí zazářila nad vzpomínkou. "Toho znám! Pomáhal nám dostat vodu z močálů." Vlastně jim docela zachránil kožichy a pak je dokonce teleportoval, což byla zajímavá zkušenost. Takže to byl on. Někdy mu musím poděkovat. Ale nevím, kde bydlí. Bianca nakonec zavrtěla hlavou a rozhodla se poděkovat Životovi, až se zase někde zjeví, pokud vůbec. Pak se znovu obrátila s úsměvem na Kenaie. "A co jsi dělal celou dobu ty?" zeptala se a znovu si ho prohlédla. Ani se moc nezměnil, ale možná už nepůsobil tak... nejistě? A zdálo se, že i víc mluví. Pak si ale všimla něčeho, co upoutalo její pozornost. "Máš jizvu nad okem? Co se ti stalo?" zeptala se starostlivě, když ránu uviděla. Muselo to určitě bolet, pomyslela si zkroušeně. Sama žádná vážnější zranění zatím neprotrpěla a doufala, že se jim bude vyhýbat i nadále.

Když Kenai konečně přetrpěl její dlouhý proslov se spoustou jmen a zážitků, Bianca se trochu zklidnila. Vlastně normálně tolik ani nemluvila, ale do vyprávění příběhu se tak zabrala, že se šedému vlkovi snažila vyklopit úplně všechno, co za tu dobu zažila. Alespoň s novinkou o Therionovi, jakožto alfě, zabodovala a dočkala se krátkého komentáře. Přesto čekala, že bude Kenai překvapený víc. Kdyby mně někdo řekl, že Saturn je alfa, asi bych byla úplně vedle, představila si ihned sebe v takové situaci. Jasně, Saturn byl přímo její bráška a měla s ním blízký vztah, takže to bylo asi taky jiné. Na další příbuzné si Bianca nevzpomínala. Rodiče byli taky vůdci. Jako malá si to příliš neuvědomovala a brala to za samozřejmost... Teď už si dala dvě a dvě dohromady, ale už se jich na to nemohla zeptat. Stáhla uši a švihla ocasem, aby se zbavila chmurných myšlenek. Nemohla přeci před svým kamarádem smutnit. Co by si o mně pomyslel? Už nejsem malé vlče, ale velká a silná vlčice. "Tak to je super!" zvesela se na Kenaie usmála, když řekl, že na návštěvu přijde. "A já bych mohla někdy dojít k vám. Když se neztratím, hehe," zasmála se, aby skryla svoje zahanbení. Občas měla holt problém se na cizím území zorientovat. Ale Aspoň k močálům cestu znala a odtamtud taky matně tušila kterým směrem jít, aby dorazila do Kenaiovy smečky. Znamená to ale, že budu muset přes močály? Tamtudy se Biance zrovna dvakrát nechtělo, ale byla ochotná to risknout. Protože jinou cestu neznala a nechtěla se zatoulat.
Povídání o magiích odvedlo Biančinu pozornost zase jinam. Hned se zvědavě dožadovala ukázky, se kterou Kenai souhlasil. "Zní to dost jednoduše," prohlásila, když řekl že se nic neučil a stejně svedl kouzlit. Představovala si, že k ovládání magie bude potřeba nějaká ohromná síla nebo tak. Bianca pozorovala, jak se Kenai podíval na oblohu a o chvíli déle... už necítila žádné sněhové vločky. Když taky vzhlédla, naskytl se jí pohled na krásně modrou oblohu. Respektive na modrou díru mezi sněhovými mračny, která se nacházela přímo nad jejich hlavami. "Páni," vydechla uznale. "To je úžasný, co s magií dovedeš!" Bianca za svůj život neviděla moc kouzel, a už rozhodně ne takhle velkých, schopných ovlivnit celé počasí. A Kenai nevypadal ani moc vyčerpaně! "Dá se s tvojí magií dělat ještě něco jiného?" zeptala se zvědavě. "Myslíš, že taky budu ovládat magii? Launee říkala, že se projeví až dospěju a že se mi změní oči." Přitom pohledem zabloudila z oblohy zpět ke Kenaiovi a pozorně si prohlédla, jaké oči má on. "Proč jsou ty tvoje stále zlaté?" To nějak nedávalo smysl, ne? Když přeci magii ovládat dokázal.
Nakonec se ukázalo, že situace s květinovou loukou zůstane záhadou. Bianca věřila, že Kenai říká pravdu. "Aha. No to je asi jedno." Určitě by ji potěšilo, kdyby to byl on. A rovnou by mu mohla i poděkovat, ale když tvrdil, že ne, tak to nechala být. Bude to takový můj nevysvětlený zázrak, pomyslela si s úsměvem.

Oh, takže to nebylo jenom v močálech? podivila se Bianca, když Kenai přiznal stejný problém s přebytkem vody. Vypadalo to ale, že na tom nebyli tak hrozně jako Mahar. "To jsme měli asi dost smůlu, no," zamumlala. Připadalo jí, že čas od času se jí přilepí smůla na paty a je z toho rovnou nějaká katastrofa. Ale je pravda, my jsme tam měli dost vody už předtím. Při pomyšlení na bahnitá jezírka se nepříjemně ošila. V jednom taky málem zůstala trčet, když do močálů přiběhla poprvé. Pak už si na to dávala sakra pozor, ale všemožné špíně se s pohybem po močálech stejně nevyhnula. Její kožíšek tam docela trpěl.
"Já vlastně nevím. Všichni, které jsem znala určitě odešli. Lylwelin, ta zlatá vlčice a Sigy museli odejít už před námi, protože jsem je tam dlouho neviděla," zamyslela se. Netušila, jestli si Kenai vzpomene, ale Lylwelin byla přítomná u jejich prvního setkání. I Biance to došlo až teď, když si vlky znovu vybavila. "Ani jsem se s nimi nestihla rozloučit," povzdechla si smutně. Byli to první vlci, kteří ji v Maharu objevili a postarali se o ni. A teď ani netušila, kde je jim vlastně konec. "O dalších členech nevím, ani o alfě. Šli jsme hlavně my s bráchou a Launee s Therionem. Pak takový divný zrzek a Rayster. Ten je taky zvláštní. A pak ještě dvojčata, Lorenzo a jeho sestra," vyjmenovávala postupně celou jejich původní skupinku a doufala, že někoho nevynechala. Ale bylo to asi jedno, protože Kenai je neznal a jejich jména mu asi nic neřeknou. "Nešli jsme do jiné smečky. Vlastně bydlíme teď kousek tady, hnedka přes řeku. Máme krásný les plný mechu. Je to hrozně příjemný na tlapičky," zahihňala se Bianca. "Škoda, že teď je všude sníh. Budeš asi muset přijít i v létě, aby sis to ozkoušel!" navrhla zvesela a s očekáváním se na Kenaie podívala a doufala, že jí to potvrdí. "Mohl bys pozdravit i Theriona. Ale to můžeš i teď. Jen nevím, jestli bude mít čas, je spolu s Launee totiž alfa!" pronesla důležitě velkou novinu. Kenai s ním byl příbuzný, takže bude určitě překvapený, že se něco takového stalo.
Jak byli oba zavaleni sněhovou hromádkou, konverzace se stočila k nepříjemnému počasí. A do toho Kenai prohlásil, že ho umí ovládat. Bianca trochu nevěřícně vykulila oči, ale nepřipadalo jí, že by si dělal srandu. "Faakt? Ukaž, ukaž!" nadšeně zahopsala a udusala pod sebou sníh, aby se na něj mohla posadit a sledovat, jako spořádaný divák. "Teda jestli se ti chce. Není to hodně náročný? A jak ses to vlastně naučil?" vypálila další hordu otázek. Týjo, Kenai už ovládá kouzla! Kdy budu taky moct čarovat? A jak vlastně vůbec poznám, že nějakou magii mám? hlavou se jí honila další spousta dotazů, na které neznala odpověď. Trochu šedému vlkovi jeho schopnost záviděla. Ovládat počasí určitě není jen tak. "Počkej, jak dlouho tu s námi jsi? Ještě než sem došel Shao, tak se stalo něco neuvěřitelnýho! Když jsem ulovila toho zajíce tak sníh okolo mě najednou roztál a všude byly růžový kytičky. Pár jsem jich utrhla, ale už uschly nebo zmrzly," zkroušeně se ohlédla po vlastním kožichu. Květiny, které si tam předtím zasadila už byly dávno pryč, sklepala je ze sebe spolu se sněhem, který se jí neustále hromadil na těle. "To jsi udělal taky ty?" Vrátila se zpět k tomu, co ji vlastně zajímalo. Předtím v okolí nikoho neviděla, ale bylo možné, že se Kenai schovával. Proč by to ale dělal? Tak jako tak ji zajímalo, jestli to byl on, kdo ty květiny předtím vyčaroval.

Bianca byla nadšená, že svého kamaráda znovu vidí, po tak dlouhé době. Na druhou stranu ji to ale hodně překvapilo, většinou se setkali zrovna v době, kdy to nejmíň čekala. Jako tehdy u toho jezera i s Therionem. A Kenai měl očividně ze setkání taky radost, ne? Při minulých setkáních si všimla, že svoje emoce moc neprojevuje, ale tentokrát zavrtěl ocasem, takže byl asi taky v dobré náladě. Je podobný jako brácha nebo Therion, pomyslela si. Ale jen z části. Saturn byl spíš neustále nejistý, ale uměl projevit i radost, smutek a ostatní emoce. Therion se zdál věčně smutný, ale i tak Biance přišlo, že má občas radost, což bylo dobře.
Každopádně, hned jak měla Bianca možnost, vyvalila na Kenaie spoustu otázek. To, že nebydleli v močálech mu samozřejmě cestou došlo a zajímal se proč. Biance náhle přišlo, že opustila močály už hrozně dávno, i když tomu zase tak dlouho nebylo. "No, děly se tam zvláštní věci, víš. Třeba jednou, hnedka na začátku tam byla spousta vody, celej les byl zatopenej a my jsme museli utíkat do strašně strmýho kopce s Therionem, ale Launee zůstala tam dole!" dala se do vysvětlování jedné šílené situace a přitom packami mávala ve vzduchu, jak se snažila naznačit velkou vlnu, co málem smetla celé močály. "Naštěstí se jí nic nestalo, vlastně nikomu se asi nic nestalo. Já jsem si ani nebyla jistá, kolik vlků vlastně v močálech bydlí," odbočila trochu od tématu. Nikdy vlastně nepoznala všechny členy co tam bydleli, ale to už bylo teď jedno. "Pak jsme na dlouhou dobu odešli s Launee, Therionem a bráchou hledat... náš původní domov." Hlas plný nadšení trochu zakolísal a Biance se na tváři objevil smutný výraz, ale rychle ho setřásla. "No a když jsme se vrátili, alfa Skylí už se o nás asi nechtěla starat. V močálech jsem ji viděla jen jednou, chvíli po tom, co jsem tam přišla. A pak tam byly taky příšery, takže jsme utekli pryč," zakončila svoje dlouhé vyprávění, o které Kenai určitě neměl zájem, ale co už. Biancu bavilo mu to všechno takhle převypravovat, cítila se při tom děsně důležitě, ani sama netušila proč.
Kenai nabízeného zajíce přijal, takže šedá vlčice na nic nečekala a přinesla mu ho až k tlapám a pak se na něj vesele zazubila. Napůl se posmívala jeho smůle se sněhem, ale to jí nevydrželo dlouho, jelikož další kupka spadla na její záda. Ošila se zimou i tím úderem a rychle to ze sebe sklepala. "Léto je lepší, to je pravda. Zima je ale taky fajn, když tolik nechumelí." Biance nevadilo asi žádné z ročních období. Moc nemusela podzim, protože stále pršelo, bylo zataženo a ona měla neustále promáchaný kožich. I když zima tomu byla podobná, sníh byl přeci zábava! Minulou zimu se narodila a pak se stala kopa nepříjemných událostí, které ji o první hrátky ve sněhu připravily. Ale tenhle rok! Tenhle rok se to chystala napravit!

Shao se k dělení nijak nevyjadřoval, takže Bianca usoudila, že kus zajíce nechat nechce. Nojo, asi by to pro něj stejně bylo málo, když už je dospělý a velký. Tak to pak odnesu domů, rozmyslela se. Posledně se docela nakrkla, že se o ni nikdo nezajímá a pak rychle odešla se Shaem na lov. Docela toho začínala litovat. Alespoň bráškovi jsem to mohla říct. Vůbec neví, kde jsem, určitě se o mě musí bát, ne? zase začínala mít výčitky svědomí, že svým blízkým způsobovala obavy. Už byla přeci docela velká a mělo to být naopak. Měla by jim se starostmi pomáhat ne je přidělávat.
Než aby si přivodila melancholickou náladu, Bianca raději přesunula svou pozornost na zajíce. Už byl pomalu celý pod sněhem, tak moc chumelilo. I Bianca ze sebe musela neustále setřásat kupky sněhu, co se jí hromadily na kožichu. Provázelo je i stále silnější štípání, které však přikládala hlavně mrazu. Už aby se udělalo líp, tohle počasí je strašný, pomyslela si zamračeně a zakousla se do úplně ztuhlého a chladného masa. Nebyla to vyloženě taková pochoutka, jak si představovala, vzhledem k jejímu prvnímu lovu. Ale mohla být vůbec ráda, že má co jíst, takže tak.
Když měla dojedeno a byla připravená vyrazit zpět, nedaleko se ozval lehce povědomý hlas. Bianca se otočila na nově příchozího a na malou chvilku nevěděla, o koho se jedná. Kupy sněhu valící se z oblak na viditelnosti moc nepřidávaly. "Kenai!" vyhrkla nadšeně a zamávala ocáskem. Po jeho pozdravu však nastalo krátké ticho. Nebylo to ani tak tím, že by mu Bianca neměla co říct - spíš si urovnávala v hlavě, co vyžbleptne jako první. "Co tu děláš? Přišel jsi na návštěvu? Tys vlastně nevěděl, že jsme se přestěhovali, co? Bylo to hrozně uspěchaný a já jsem úplně zapomněla ti to dát vědět," z počátečního nadšeného tónu se postupně stával provinilý hlásek. Naštěstí byl jejich nový domov docela blízko k močálům, takže Kenai asi cestu našel.
"No a teď mě zrovna Shao učil lovit," odvedla raději konverzaci jinam a zmínila už naprosto očividnou věc. "Nechceš tu druhou půlku zajíce? Asi už by nebyla dobrá, i kdybych ji zanesla domů," nabídla nakonec po krátkém zvážení. Kenaie to určitě nenasytí, ale bylo to od Biancy přátelské gesto a doufala, že nabídku přijme. Přeci jen si od něj taky nechala ulovit myš, když dorazila do močálů a to ho ani neznala. Vlastně se za to teď trochu styděla, chovala se před Kenaiem jako úplný ťunťa. No co, byla jsem malá. Teď... Teď už se chovám jako dáma! pokývala hlavou a znovu se zazubila na svého kamaráda, který se po dlouhé době ukázal.

// Přeskočení povoleno, máme se odtrhnout, Shao nemá čas :)

Bianca: b, c, e, f, e, b, d, f, e, a, f, a, d, b, c, e, a, b, b, a, b, b
Ve své kouli vidím Mechovou smečku. Nejméně vhodný by byl Sarumen.

Lov Biancu úplně vyčerpal. Chvíli ležela na studeném sněhu a prudce oddechovala, než se otřásla zimou a raději se posadila. Takhle rychle jsem v životě asi nikdy neběžela, prolétlo jí hlavou. Najednou se jí události předešlého okamžiku zdály strašně nereálné. Nemohla uvěřit tomu, že opravdu zvládla zajíce ulovit.
Netušila, co si o tom má myslet. Byla určitě šťastná, to ano. Ale... právě někoho připravila o život. Mísilo se v ní hodně pocitů. Bianca se proto neodvážila na mrtvého zajíce podívat. Raději začala volat na svého společníka, který byl asi někde ukrytý.
Překvapivě její pozornost při čekání na Shaa upoutalo něco jiného. Sníh kolem ní náhle začal rychle roztávat. Objevila se zelená tráva, z níž vykvetlo několik desítek růžových květin. Bianca na tu scénu vyjeveně koukala. "Co to je?" Kytky přeci v zimě nerostly. Mohla by to být kouzla? Ale proč se objevila tady. A u mě? Bianca zmateně koukala okolo sebe, jestli neuvidí někoho, kdo mohl květiny vykouzlit. Všude kolem ní však ležely akorát tak hromady sněhu. V zádech ucítila podivné šimrání, které ji donutilo se podrbat. Ovšem ani za zády ji nikdo nepropaloval pohledem. Nejspš musela být příliš přecitlivělá...
Když se 'majitel' květin neukázal, rozhodla se nějaké si utrhnout a zasadit za ucho. Nejraději by jich pobrala co nejvíc, protože byly krásné, ale do kožíšku se jí toho tolik nevešlo. Navíc nechtěla vypadat jako louka. Byla přeci vlčice se smyslem pro vkus a nic se nemá přehánět.
Konečně k ní dorazil Shao s... něčím co rozhodla považovat za lichotku. Bianca sklopila uši a nafoukla tváře, protože čekala, že ji pochválí víc. Polovina jejího úspěchu byla i jeho zásluha, ne? Místo toho se ale dočkala zdrženlivého komentáře. Na Shaův rozkaz se však zvedla, protože i ji už začínal studit zadek. Očkem zalítla k zajíci a donutila se zůstat na něm pohledem. Nemohl se jí přeci hnusit její vlastní úlovek. Navíc musela jíst. Byla zima a ona byla po svém výkonu víc vyčerpaná. "Já bych se najedla hned," rozmyslela se nakonec. "A zbytek můžu zanést do úkrytu pro ostatní. Nebo to chceš ty?" zeptala se tázavě. Pořád pamatovala na tu jejich domluvu. Navíc byla poměrně drobná a stále vlče, nepotřebovala sníst zajíce celého. Ráda se klidně rozdělí.

Shao jí vysvětlil, co psychopat znamená a Bianca se bezděky otřásla. Hlavou jí prolétla vzpomínka na toho šediváka, co neměl oko. Ten určitě jako psychopat vypadal, i když jí nakonec nic neprovedl a dokonce ji doprovodil domů. Nepříjemného pocitu se však celou cestu nemohla zbavit. Snad už ho nepotkám, pomyslela si a začala se raději soustředit na důležitější věci. Už i Shao ji začal popohánět, protože zajíc mohl kdykoli utéct.
Bianca už nic neříkala, ačkoliv by se nějaké otázky určitě našly, a vydala se stopovat zajíce. Nějakým zázrakem se dokázala jeho pachu držet tak dlouho, aby malé stvoření po chvíli spatřila v dálce. Jakmile si to uvědomila, o dost víc znervózněla. Její sebevědomí bylo to tam, ale když už se do něčeho pustila, nehodlala stáhnout ocas a utéct. Ještě se ohlédla po Shaovi, aby se ujistila, že zatím dělá všechno správně a s bušícím srdcem se začala k zajíci co nejtišeji plížit. Šlo to... těžko. Zrovna v tuhle chvíli se totiž husté sněžení změnilo na mrazivou vánici a Bianca ztrácela zajíce z dohledu. Sněhové vločky možná skrývaly i ji, ale zato neviděla ani na svou kořist.
Byla už poměrně blízko, když se prozradila. Sníh pod ní hlasitě zakřupal a jedna zadní packa se propadla o pár centimetrů hloub než ty ostatní. Zajíc nastražil uši a v dalším okamžiku vystřelil pryč. Ale ne! Bianca se vyděšeně dívala za mizející siluetou, ale po krátké chvíli vyprostila svou tlapku a dala se do pronásledování.
Jestli nebyla silná, její rychlost jí to určitě vynahrazovala. Nebo měla zrovna štěstí, že narazila na zesláblého zajíce. Tak jako tak ho dokázala dohonit. V žilách jí pumpoval adrenalin a veškerá nejistota šla stranou. Instinkty jí poradily, co má dělat. Když už cítila, že rychleji ani běžet nemůže, napjala zadní nohy a odrazila se do skoku. Nezkušenost ale zapříčinila, že zajíce o kus minula. Bianca se i se svou kořistí svalila do kupy sněhu a chvíli netušila, co se vlastně děje. Až zoufalý úprk zajíce jí to připomněl. Rychle cvakla čelistmi a chytila ho za nohu. Zajíc vydal bolestný zvuk, celý se třásl strachy. I Bianca už si teď nebyla jistá svým chováním a váhala. Musím to ukončit rychle, nebo ho to bude bolet, pomyslela si lítostivě. Neohrabaně přidržela třesoucího se zajíce tlapkami a prudce se mu zakousla do krku. V tlamě cítila krev a několik křupnutí, a ačkoli se jí v této chvíli chtělo zvracet, donutila se stisknout ještě pevněji. Až když se zajíc přestal cukat se vyčerpáním svalila vedle něj. A pak rychle odvrátila hlavu od mrtvého těla. Co jsem... Co jsem to provedla? výčitky se přely s pýchou, že svůj první lov úspěšně zvládla.
Po chvíli se vzpamatovala a posadila na zadek. Až teď jí došlo, že vlastně neví, kde se nachází? Husté sněžení znemožňovalo vidět do dálky. "Shao?" zavolala do okolí. "Shao, jsi tady? Sylšíš mě? Zvládla jsem to! Ulovila jsem zajíce!" pochlubila se rovnou, ale sama věděla, že pro dnešek toho má dost. Navíc měla převážně štěstí, že to zvládla, jelikož zajíc byl starý a slabý. Co by zdravý jedinec jen tak sám pohledával venku v zimě? Ale i tak ze sebe měla radost.

Bianca pozorně poslouchala, jak jí Shao vysvětloval základy lovu. Zatím to neznělo tak špatně a složitě, jak si to představovala. V jejím případě byla však úspěšnost závislá čistě na náhodě a štěstí. Kdyby byla trochu zkušenější, určitě by věděla, že lovit není jen tak jednoduchá věc. Na slova o bolesti jen pomalu přikývla a doufala, že nebude svou kořist nechtěně trápit. "Dobře," dala najevo, že zatím vše chápe.
Shao jí pak ukázal, kde přesně se nachází ta tepna. Bylo to opravdu na krku. Tedy spíš uvnitř něj, ačkoliv si Bianca nedokázala představit, jak asi tepna vypadá nebo co to vlastně je. Jediné co jí stačilo vědět byl fakt, že ji musí poranit, aby zvíře zabila. Na veškerá poučení o tepně opět pokývala hlavou, že rozumí, i když si nebyla vůbec jistá, jestli ji zvládne prokousnout. "Co je psychopat?" zeptala se ještě, protože to slovo znělo cize a nikdy ho neslyšela. Je to nějaká urážka? Nebo druh zvířete?
Na otálení nebyl čas. Jejich kořist mohla kdykoli uniknout, což by se ani jednomu z nich nelíbilo. Bianca se tedy dala do pohybu. Šla velmi pomalu a snažila se být co nejtišší. Netušila, z jaké dálky by si jí mohl zajíc všimnout, tak... bylo lepší být opatrný. Navíc potřebovala víc času, aby si udržela jeho pachovou stopu v tom počasí, které právě vládlo. "Škoda že neumím používat magii tak skvěle jako Launee. Nebo lovit dobře jako Therion, vzpomněla si s obdivem na své opatrovníky. Jednou by chtěla být tak schopná jako oni, ale to by se musela nyní soustředit.
Vyhnala otravné myšlenky z hlavy, jelikož v dálce spatřila pohyb. Sama se zasekla v chůzi a sledovala co to je. Srdíčko se jí rozbušilo nedočkavostí a kapkou strachu. Zajíc! Je to on... Co... Co teď? Co mám... trochu panikařila, ale pak si připomněla, že Shao ji jistí. Zvládnu to! pomyslela si rezolutně a pomalu se začala přibližovat. Sněhová pokrývka jí vrupala pod tlapkama, ale zajíc si jí zatím nevšímal. V jaké vzdálenosti bych měla zaútočit? Mám počkat až začne utíkat? Nebo vyrazit dřív, než si mě všimne? hlavou se jí točilo tolik otázek, na které se však nemohla zeptat, jelikož by svou kořist dozajista vylekala. Holt si musela poradit sama.

// Děkuji za akci ^^

za svých 9 králíčků bych poprosila 18 drahokamů + 18 oblázků :))

Nahozeno.

<< Mechový lesík

Bianca poznala, že pomalu opouští hranice smečky. Všimla si toho ale pouze díky pachu, protože krajina kolem se změnila v nepoznání. Všechno bylo zahaleno bílou a z nebe se snášela jedna vločka za druhou. Po krátké chvíli ucítila, jak se jí do kožichu vtírá mráz a zebou jí packy. Ošila se a trochu ze sebe otřepala sněhovou nadílku, která se jí nahromadila na kožíšku. Nebylo to však nic platné, jelikož po chvilce byla znovu zachumelená. Zima. Tohle období v ní vyvolávalo vzpomínky, které byly stále v živé paměti, ale zdály se být... otupělé. Už nezpůsobovaly takovou bolest jako prvně.
Shao ji mezitím začal poučovat o lovu. "Rychlá a tichá," zopakovala si pro sebe a pokývala hlavou. To bych mohla zvládnout, pomyslela si. Klid byl asi hlavní věc, na které to všechno záleželo. Bianca si věřila ve fyzických schopnostech, ale přeci jen to byl její první lov. Nervozitou se jí kroutil žaludek a možná i ten strach trochu měla. Co když to zkazím? Shao se bude zlobit. Třeba mě tady nechá a nebude mě chtít učit, prolétlo jí hlavou zděšeně. Najít si učitele jí dalo takovou práci! Dokonce mu musela slíbit, že za něj něco uloví. Kde by pak hledala dalšího vlka, co by byl ochotný pomoct?
Z myšlenek ji probrala až další slova zrzavého. Byl zkušenější a pach zajíce na rozdíl od Biancy zaznamenal téměř okamžitě. Bianca si stopy všimla až po chvíli a vůbec si nebyla jistá, jestli ji někde v průběhu neztratí. Shaova poslední slova jí nahnala ještě větší strach, než jaký měla předtím. Představa, že bude muset zajíci prokousnout krk byla odpudivá. "Bude ho to bolet?" zeptala se trochu hloupě. Sama netušila, jestli je jí líto zajíce nebo sebe samotné. Pravděpodobněji ale nechtěla mít výčitky svědomí, že někomu vědomě ubližuje. Bylo jí jasné, že tak to ve světě chodí. Kdyby nedokázala zabít zajíce, bude to stát život ji.
Musela svoji nejistotu rychle zahnat. "Dobře, zvládnu to. Nezní to tak složitě," zamumlala, aby si dodala odvahu. Nemůžu být úplně k ničemu. Zvládnu se o sebe postarat, už jsem velká! "Kdyžtak mi pomůžeš, žejo?" otočila se ještě na Shaa, zatímco se vydala po stopě zajíce. Nechtěla, aby její snaha přišla vniveč. To by se cítila opravdu hrozně. "Oh, a jak poznám, kde přesně je ta... tepna?" Někde na krku byla dost nepřesná odpověď. Co když ji nedokáže najít a zajíc se bude trápit? Dokázal by jí utéct i pokousaný?

Bylo to dost dávno, co viděla Kenaie ulovit tu myš. A byla v té době ještě dost malá a taky vyděšená, než aby se na něco takového pořádně soustředila. Trochu nervózně pohodila ocáskem. "Nó, moc ne," uculila se zahanbeně. "Můj kamarád ji lovil ve sněhu. Prostě skočil a pak ji vytáhl," snažila se nějak logicky zrekapitulovat, co se vlastně dělo. Ale prakticky jí tyhle informace nic moc nedaly. Trošku se bála, že bude v lovení marná.
Shaovy poznámky byly dost nepříjemné, ale po nedávném setkání se šedivákem bez oka se nejevil tak děsivě. Sežere mě? To se všichni vlci dali na žraní vlčat? nepříjemně se ošila. Proč stále narážela na takové podivné existence? Nebyl tu snad nikdo normální, kdo neměl chuť vlčata žrát? Zrzek jí ale od šedého dal alespoň šanci. Když něco zvládne ulovit, tak se jí asi nic nestane. Určitě jenom blafuje. Když ne, tak... tak ho Launee a Therion potrestají! bliklo jí hlavou záchranné řešení. Přeci jen patřil teď do jejich smečky. Launee by se určitě zlobila, kdyby Biance ublížil. "Tak snad nebudeš muset," poznamenala na jeho přesvědčování, že ji možná sní i když něco uloví. Sice mu to tak úplně nevěřila, ale radši by se pojistila zdařilým úlovkem.
Po vyzvání se bez okolků vydala přímo za Shaem. Moc se v okolí neorientovala a taky nevěděla, kam ji vede, ale asi to měl pod palcem. Sebevědomě na to vypadal dost. Sněhové vločky jí dopadaly do kožichu a nepříjemně studily. Ihned se ale rozpouštěly. Biance sníh a zima jakožto roční období nevadily, naopak se na ni docela těšila. Lehce jí to připomínalo bývalý domov. Smutně sklopila oči a utápěla se ve vzpomínkách, které na rodinu měla. Lhala by, kdyby tvrdila, že ji to nebolí. Ale před Shaem přece nebude brečet jak malý uplakánek. Chtěla se učit lovit, ne být dítě, které musí někdo utěšovat. "Řekneš mi zatím něco o lovu?" zeptala se zvědavě. Raději než aby ji hodil přímo do víru událostí Bianca preferovala nějaké ty informace předem. I když se často říkalo, že učení za pochodu bylo to nejefektivnější.

>> Narvinijský les