Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mahtäe sever
|| Loterie 11 ||

Bianca byla v šoku. Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, navíc se do ní pustila taková zima, že jí drkotaly zuby, takže ani mluvit nemohla. S vykulenýma očima se jako v tranzu pomalu šinula dál od řeky. Nejraději by utíkala, co jí nohy stačily, ale nějak nedokázala donutit svoje tělo k rychlejšímu pohybu.
Trochu se vzpamatovala, až když šumění řeky utichlo někde v dáli. Byla pryč. Byla živá a zatím víceméně zdravá. Ukrytá pod korunami jehličnanů se roztřásla a vyronila další kopu slz. Tentokrát ze strachu a následného šoku, který jí pád do ledové vody způsobil. Navíc jí do mokrého kožichu nepříjemně kousala zima a chlad. Schoulila se do klubíčka, pokoušela se zahřát a zároveň uklidnit přerývané vzlyky. Můžu si za to sama. Jsem hloupá. Už jí bylo jasné, proč ji nikdo nehledal. Kdo by se taky chtěl starat o takové pohrkané tele? Nikdo. Bianca byla silně závislá na společnosti dalších vlků. Krom svého krátkého toulání kdy utekla z rodné smečky se stále držela v něčí společnosti. A o reálném světě plném nástrah a nebezpečí neměla ani potuchy, protože s ní byl vždy někdo, kdo ji ochraňoval. Takové to je být sám? Neustále se bát o svůj život? pevně sevřela víčka. Smíšený pocit bezmoci, strachu a zlosti nebylo něco, s čím se její naivní hlavička mohla vypořádat rychle.
Po chvilce byla zima k nevydržení, očividně se sama zahřát nedokázala. Musím najít nějaký krytý úkryt. Kde není sníh. Nebo někoho, kdo mi pomůže, pomyslela si a utřela si tlapkou zbytky slz. V očích měla na svou povaho dost rezolutní výraz. Příroda jí ještě jednou, znovu naznačila, že je nejlepší spoléhat se na sebe.

>> Západní Galtavar

<< VVJ
|| Loterie 10 ||

Jezero se začalo stále více zužovat. Biance až po chvíli došlo, že tohle bude nejspíš místo, kde se z rozsáhlé vodní plochy stává řeka. Takže takhle vznikají všechny řeky? A jak v tom případě vznikne jezero? zamyslela se na chvilku, ale odpověď nedostala. Nebyl tu nikdo, kdo by na její palčivé otázky odpověděl, proto si je i nechala pro sebe. Třeba jsou jezera jenom hluboké díry a všechna voda tam napršela. To se zdálo jako poměrně solidní odpověď. Dál změně okolí nevěnovala příliš pozornosti, což se ukázalo jako chyba.
Kdo by tušil, že řeka nebude zamrzlá? Každý normální vlk se špetnou rozumu. A Bianca... ho sice měla, ale většinu času ho zasouvala do pozadí a věnovala se jiným věcem. A tahle její nepozornost a roztěkanost se jí musela někdy vymstít. Cukla ušima, když se tichem ozvalo takové divné zapraskání. Určitě už se nacházela kus od jezera, a led pod jejíma nohama nebyl tak pevný. Vlastně jak zamrzla v pohybu a zaposlouchala se, dokonce slyšela tekoucí vodu pod touhle tvrdou. Tohle není dobře. Předtím to tam nebylo slyšet, zděsila se trochu. Stála na místě a přitom slyšela, jak to pod ní vrže. Po prvním prasknutí se zatím neozvalo druhé, ale určitě nebude trvat dlouho a Bianca se propadne. "Wuu... co mám dělat?" vykníkla vyděšeně, stále neschopná se pohnout. Dobře vycítila, že povrch pod jejíma nohama není vůbec tak stabilní, jak si myslela. Jeden neopatrný pohyb, a propadne se dolů. Očima se snažila najít něco, čeho by se třeba zachytila, ale nic takového tady nebylo.
Když se ozvalo další křupnutí, už nevydržela ten psychický nápor, který jí nic nedělání a čekání způsobovalo. Pohled zakovala k nejbližšímu břehu řeky a soustředila se pouze na to, aby tam doběhla včas. Nebyla zase tak velká a těžká, takže přes hlasité praskání se led pod ní nepropadl při každém kroku, ale ani tak ledové vodě neunikla. Jakmile už jí zbývalo jen pár rychlých kroků na břeh, led se pod ní prolomil a Bianca zahučela do studené vody, neschopná ani výkřiku. Předníma packama se ale stačila zachytit okraje, takže se namočila jen zadní polovinou těla. Veškerou svou zbylou silou se vyškrábala z díry, kterou její propad způsobil a celá rozklepaná vylezla na břeh. Přerývaně dýchala a oči měla stále vytřeštěné šokem.

>> Cedrový háj

|| Loterie 9 ||

Bianca opatrně pokládala jednu tlapku za druhou, aby se při chůzi nesmekla. Občas ale trochu přidala na síle a odrazila se zadníma nohama. Tak brouzdala po zamrzlém jezeře s veselým výrazem na tváři. Škoda, že jsem tu sama, pomyslela si a rozhlédla se, jestli někoho neuvidí. Bohužel se nikdo neukázal. Co takhle objet celé jezero? naklonila hlavu na stranu. Možná by i narazila na další vlky. Ten nápad ale po chvíli jednoznačně zamítla. Klouzání bylo zábavné, ale také rychle vyčerpávající.
Celá zadýchaná se na chvíli zastavila. Málem si několikrát natloukla, nebylo to jen tak, udržet rovnováhu na kluzkém povrchu. To ji sice neodradilo od trochy hraní, ale záhy ji to vyčerpalo. Neměla tolik síly na rozdávání. "Co teeď?" protáhla dlouze a začala se rozhlížet. Klouzání ji se ztrátou energie přestalo bavit a stále se nenašla žádná společnost. Povzdechla si a dala se opět do pohybu. Nejspíš bude muset putovat ještě chvíli, než na někoho narazí. Hmm, mohla bych třeba zajít za tím Životem jak mi vyprávěl Kenai, napadlo ji, ale vlastně nevěděla, kudy se tam odtud jde. Z Mechového lesíka vyrazila jiným směrem, než bylo jeho obydlí a tady to neznala. Zároveň nechtěla jen tak bloudit a nakonec se nenávratně ztratit. Stále měla v plánu se domů vrátit, jen... ne teď.

>> Mahtäe sever

<< Východní Galtavar
|| Loterie 8 ||

Onen bod, který si tak v rozmaru vyhlídla, se ukázal být další vodní plochou. "Jezero," zamručela Bianca znuděně. "Škoda, že není teplo. Dalo by se v něm koupat." I to znělo jako větší zábava, přesto, že měla z vody docela respekt.
Když však došla blíž, uvědomila si, že s jezerem je něco jinak. Bylo... překvapivě tvrdé. Voda v něm se vůbec nehýbala, vlastně to vypadalo, jako by tam nebyla. "Co to je?" Bianca se k hladině zvědavě přiblížila. Už jednou viděla úplně červenou vodu, ale tohle byla novinka. Opatrně zkusila na povrch stoupnout. Na pohled vypadal, že unese dospělého vlka, natož ji. Studíí! Překvapivě to bylo chladné, ale jinak to vypadalo bezpečně. Záhy ale zjistila, že se tak trochu spletla. Tedy, nebylo to nic zas tak nebezpečného, ale hodně to klouzalo. "Ha!" vyjekla poměrně vesele, zatímco se snažila udržet rovnováhu. Tohle... je docela sranda! koutky se jí pomalu roztáhly do nadšeného úsměvu. "Hihihi, haha" krajem se rozléhal její zvonivý, nadšený smích. Špatná nálada byla rázem v trapu. Zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Jako by před chvílí Bianca neztropila scénu, a nerozhodla se v zápalu chmurných myšlenek. K radosti jí stačilo málo a všechna minulost byla rázem zapomenuta.

<< Kierb
|| Loterie 7 ||

Po překonání řeky se Bianca ocitla na pusté pláni. Kam její oko dohlédlo, všude viděla jen bílo a nic než bílo. Což bylo... nudné. Navíc to znamenalo, že se zase bude muset tím sněhem prodírat. Ne, nebudu se vracet, svraštila čelo, když jí něco uvnitř tvrdilo, že by to měla otočit zpátky do Mechového lesíka. Teďka ale trucovala. Jaký smysl by pak její nazlobenost měla? Už jednou takhle polevila a nakonec byla znovu zklamaná. Potřásla hlavou, teď už klidně, a zabodla pohled do neurčitého bodu na obzoru. Dobře, budu hrát hru sama pro sebe. Bude to jenom moje hra. Vždycky se podívám do dálky a určím nějaké místo, kam musím dojít! vymýšlela složitosti, aby se zabavila a zároveň motivovala v chůzi. Znělo to koneckonců lépe než jen prosté bloumání krajinou.
Aniž by si to Bianca chtěla přiznat, chyběla jí společnost. Snažila se na to proto nemyslet a odreagovat se hloupými hrami, které ji ve skutečnosti nudily. Ale namlouvala si něco jiného. Tak takový je to pocit, když se vlk sám toulá? pomyslela si docela zklamaně. Kenai se musel nudit k smrti. Upřímně doufala, že na někoho narazí. I kdyby to měla být sebehorší společnost. Třeba i ten děsivý šedivák... No, dobře, ten asi ne. Ale kdokoliv jiný. Být sám bylo fakt na nic.

>> VVJ

<< Mechový lesík
|| Loterie 6 ||

Bianca po chvilce došla k řece, která byla, na rozdíl od její povahy, klidná. Svraštila obočí a zle se na ni podívala, jako by snad ona voda mohla za její mizernou náladu. Navíc, jestli chtěla z lesa, musela řeku překonat, což samo o sobě nevypadalo jako zrovna lehký úkol pro malou vlčici, jakou byla. Pořádně potáhla do čenichu čerstvý vzduch a konečně se trochu zklidnila. Musela vymyslet, jak řeku překonat.
Možná bych mohla zkusit chytit nějakou rybu. Posledně se mi to sice nepovedlo... napadlo ji náhle. Sice hlad neměla, ale protentokrát bylo její toulání cílené. Kdo ví, jak dlouho bude pryč a kam daleko dojde. V lovu moc zdatná nebyla. Neuškodilo by mít sváču na cestu. "Brrr!" vyjekla a packu z vody vytáhla, jako by se popálila. Bylo to však naopak, řeka byla tak studená, že Bianca cítila jak jí mrzne celá přední noha, a to ponořila pouze tlapku. "Špatnej nápad. Ryby v zimě ne-e," prohlásila s mírným odporem v hlase. Do tak ledové vody by ji nikdo dobrovolně nedostal a i nedobrovolně by se zuby drápy bránila.
"Tak jo, musím opatrně. Nechci přeci spadnout," zamumlala si pro sebe, když se pomocí kamenů a spadené klády dostávala na druhý břeh. Nic jiného nevymyslela. Plavat neuměla, řeka jí přišla děsivá a ledová. Opatrně našlapovala po vratkém kmeni a neustále kontrolovala jestli se do vody nezřítí. "Ííí!" zaječela, když jí podjela jedna tlapka. Naštěstí ale nabrala zpět ztracenou rovnováhu a řeku v rychlosti překonala. Uff, to bylo něco. Doufám, že už na řeku nenarazím, oddechla si. Takhle v zimě by jí neudělalo dobře do nějaké zahučet. Bezpochyby by se musela vrátit domů, což bylo momentálně v rozporu s jejím rebelským plánem zdržovat se všude jinde, jen ne tam. Očividně stejně nebyla potřebná.

>> Východní Galtavar

<< Východní úkryt
|| Loterie 5 ||

Do Mechového lesíka došla celkem rychle. Hm, myslela jsem že jsme došli dál, proběhlo jí hlavou. Cesta sněhem se ale asi zdála zdlouhavější, když to moc nešlo. I teď měla malá Bianca trochu problémy, obzvlášť, když jí Kenai nedělal odhrnovače. Ale přeci by se nenechala porazit trochou studeného prášku. Navíc, kdyby někde zůstala jen tak stát, byla by jí pěkná zima. Když se hýbala a pořádně zabírala všema nohama, aspoň nemusela jektat zuby.
Překvapilo ji, že je doma takové... ticho. Nikdo tu není? svraštila obočí rozzlobeně. "Zrovna když se vrátím tak všichni utečou! Zase!!" vyštěkla silně nespokojeně. Co to mělo znamenat? Pravdou bylo, že se cítila pěkně odstrčená a zapomenutá. Nikdo se po ní nesháněl! Nikdo ji nešel hledat!
Tohle se stalo i prvně. Proto vyhledala Shaa a požádala ho o lekci lovu. Z části to bylo kvůli touze zlepšit se a nebýt na obtíž, ale z části prostě nechtěla myslet na to, že si jí nikdo nevšímal. Ale teď to tady bylo zase. Hlavou jí lítaly myšlenky, točící se převážně okolo toho, jak ji nikdo nemá rád a všichni na ni zapomněli. Do očí se jí nahrnuly slzičky, které se snažila zadržet, ale nakonec jim nechala volný průběh. Do lesa vstoupila jen okrajově, aby jí došlo, že ti, které hledala, tu nejsou.
Nebo si to alespoň myslela. Pravdou bylo, že stačilo zajít hlouběji, což ale Biancu v afektu vůbec nenapadlo. Prostě uvěřila první myšlence, která se jí prohnala hlavou a bohužel to zrovna nebyla ta veselá. Jak se do lesa přihrnula, tak taky rychle otočila a vydala se jinam. Umím se zabavit i sama, nepotřebuju k tomu nikoho jiného, pomyslela si nabubřele, jak velkými kroky nasupeně dupala sníh a rychlým mrkáním zaháněla slzy.

>> Kierb

|| Loterie 4 ||

Bianca neustále něco vesele žvanila a zastávala tak většinu konverzace. Ale nevadilo jí to, vlastně si to ani neuvědomovala a nepřišlo jí na tom nic zvláštního, jelikož to dělala celý svůj dosavadní život. Možná za to mohla její optimistická nálada. Ve společnosti Kenaie byla ráda, ať už si šedý vlček myslel cokoliv, nepřišlo jí na něm nic divného.
Byla trochu zaskočená Kenaiovým problémem s pocity, ale jak si to v hlavě jakž takž ujasnila, rozhodla se svému kamarádovi pomoct. Zalezli do jeskyně, kde se schovali před nepříznivým počasím a Bianca navrhla trénování výrazů. Jakmile si ale vedle Kenaie lehla, přemohla ji velká únava. Jak by taky ne, když se celou cestu sem brodila vysokým sněhem. A předtím ještě lovila, což ji taky dost vyčerpalo. Nachvilku. Jenom na chvilku nechám oči aby si odpočinuly, pomyslela si když zavřela víčka. Nechtěla spát, když měla takovou skvělou příležitost se se svým kamarádem bavit. Po dlouhé době. Ale únava ji přemohla a ona v mžiku lehce oddechovala.
Když se probudila, do jeskyně už svítilo ranní slunce. Srdce jí zaplesalo, když viděla, že už z nebe nepadá ten bílý bordel. Vesele se zazubila a opatrně se protáhla. Všimla si, že Kenai vedle ní ještě spí. Nechtěla ho budit žádnými prudkými pohyby. "Kenai?" oslovila ho tiše. Nikdo jí neodpověděl, ale to bylo jedno. Už se musím vrátit domů. Dlouho jsem se tam neukázala. Dělají si o mně starosti? pomyslela si. Sice se jí nechtělo tu šedého vlka jen tak opustit a prakticky nic neříct dopředu, ale... Asi by o sobě měla aspoň dát vědět. "Kenai, už bych měla jít domů. Dlouho jsem se neviděla s bráškou a Launee s Therionem," zašeptala podruhé, aniž by si byla jistá, že ji vůbec vnímá. Nechtěla ho budit, ale zmizet beze slova taky nebyla zrovna věc, která by se jí zamlouvala.
Nakonec se se smutným pohledem a sklopenýma ušima odvlekla ke vchodu. "Tak... ahoj! Příště já přijdu na návštěvu k tobě!" pronesla stále klidným hlasem, ale o něco hlasitějším, aby ji měl šanci slyšet. Pak hopsla do závěje venku a nepříjemně se oklepala, když jí do kožichu udeřila zima. Aspoň nesněží, aspoň nesněží, opakovala si dokola.

>> Mechový lesík

<< Narvinijský les přes Kiërb
|| Loterie 3 ||

Vypadalo to, že si asi našli zábavu do dalších chvil, jelikož Kenai s procvičením výrazů souhlasil. Bianca byla ráda, že se mu její nápad zamlouvá. Zároveň byla chvilku překvapená, když jí z ničeho nic řekl, že je hodná. Pak se na něj zeširoka zazubila. "Jasně, že jsem!" švihla ocáskem jako nějaká namyšlená hvězda a zatvářila se velmi důležitě. Lichotky měla ráda, obzvlášť když pocházely od vlků, na kterých jí taky záleželo. "Kamarádi by na sebe měli být hodní. Když budeš s něčím potřebovat pomoct, určitě tě neodmítnu," dodala s o něco skromnějším tónem.
Se vším tím sněhem bylo složité poznat kudy vlastně jdou. Bianca toho stejně moc neviděla, když ze všech stran bylo bílo a před ní šel Kenai. Spoléhala se tedy na jeho volbu cesty. "Aha, no tak... to ses zrovna trefil," úsměv byla asi adekvátní odpověď na její slova o přátelství. Teda, byla to ta, která ji nejvíc potěšila a ujistila, že se nevnucuje. "To je dobře. Bolí tě něco často?" zeptala se. "Mě třeba hodně bolelo, když... " chtěla se podělit o svou zkušenost s bolístkami, ale zasekla se uprostřed věty. Bylo jí jasné, že ji nedokončí. A kdyby se jí to podařilo, nejspíš by se před Kenaiem rozbrečela, což se jí teda nechtělo. Několikrát polkla, aby zahnala palčivý pocit, který vzpomínky přinesly a na tvář nasadila křivý úsměv. "Když jsem byla smutná. Měla jsem uvnitř hodně nepříjemný pocit." Nakonec se jí povedlo větu dokončit i tak, aby dávala smysl a vlastně se i dostala k tomu, co chtěla původně říct. Mezitím už dorazili ke strmému svahu, na který se Kenai začal škrábat. Bianca vykoukla zpoza jeho zad a zjistila, že kousek výš se nachází jeskyně. Konečně nějaký přístřešek, oddechla si. Měli štěstí, že něco takového našli poměrně rychle. A nebylo to ani daleko, i když ji trochu bolely nožičky z namáhavé chůze sněhem.
"To je ale škoda. Chtěla bych víc kamarádů," sklopila trochu ouška. Kenai přeci jenom bydlel jinde a většinu času byl u sebe doma. "Třeba u nás ve smečce je jedna stejně stará vlčice. Ale ani nevím její jméno!" postěžovala si trochu zkroušeně. Možná její jméno nikdy neznala, nebo ho zapomněla, ale i tak. Myslela si, že budou kamarádky, když poprvé sestru Lorenza viděla. A od té doby se s oběma vídala jen krátce. Vlastně měla pocit, že od jejich přesunu do Mechového lesíku je tam ani nezahlédla. Zavrtěla hlavou a vlezla za Kenaiem do tmavého otvoru. Na chvilku se zastavila, aby ze sebe otřepala zbytky sněhu, který se jí uchytil na kožichu. Kenai mezitím zahlásil, že je všechno v pořádku. Když se na něj ale podívala, vypadal naježeně. Několik zmatených zamrkání a ten pohled byl pryč. Asi se mi to jen zdálo. Neměla jsem vločku v oku?
Brzy své myšlenky nechala být a bez okolků si lehla těsně vedle Kenaie, aniž by se ptala na souhlas. Byla zvyklá spát nasáčkovaná na Saturnovi nebo dospělých, kteří jí to povolovali. Neviděla se svým chováním nic v nepořádku, ačkoli šedému vlkovi to nemuselo být příjemné. "Tak můžeme zkusit ty výrazy!" řekla zvesela, až se ozvěna jejího hlasu odrazila od okolních stěn. "Chceš začít smutnými? Veselými? Nebo snad rozzlobenými?" ptala se dychtivě, ale výběr nechávala na Kenaiovi.

|| Loterie 2 ||

Bianca moc nerozuměla Kenaiovým slovům. Nikdy nepotkala někoho podobného a upřímně si nedovedla představit, jak to vlastně myslí. S takovým problémem se ještě nesetkala. "Tak... se mnou se tvářit nemusíš, jestli nechceš. A nebo ti můžu pomoct! Můžeme si třeba nacvičit nějaké výrazy aby vypadaly pravdivě," zahopsala trochu, nadšená tím nápadem. Už měla v hlavě představu, jaká to bude sranda, učit Kenaie jak se má tvářit. Teda pokud bude souhlasit. Snažila se prostě jenom pomoct, pokud o to stál.
"Ale jestli něco děláš rád a něco se ti nelíbí, tak určitě city máš. Jenom nevíš jaký obličej k nim přiřadit...?" zhodnotila podle jeho popisu. Možná tomu začínala rozumět o něco víc, ale jistá si nebyla. Když ani Kenai sám pořádně nevěděl, bylo složité na něco přijít. Naštěstí to vypadalo, že ho Bianca trochu přesvědčila zbavit se pesimistických myšlenek, protože nahodil malý úsměv. "Teď se usmíváš! Jak ti je? Co přitom cítíš? Skus mi to popsat" zajímala se s úsměvem, jako by snad mohla analyzovat jeho pocity za něj. Ve skutečnosti se mu jen snažila o něco víc porozumět.
Cestovali poměrně pomalu, ale jakmile se Bianca zařadila do Kenaiových stop, šlo se jí o mnoho lehčeji. Na chvíli se zamyslela nad jeho otázkou ohledně kamarádů. "Noo, asi si spolu hrají, povídají a... provádějí lumpárny?" navrhla značně nejistě. "Já vlastně moc kamarádů nemám. Většinu času jsem byla s bráškou a Lau s Therionem," dodala pak. Nějak nebyl čas na kamarády. Od doby co sem přišla byla v jednom kole, furt se něco dělo a s vlčaty stejného věku se setkala jen na pár chvil. Co třeba dělají ty vlčice se kterými jsem hledala poklad? blesklo jí hlavou. To bylo asi jediné setkání, kde potkala cizí vlčata, co nebyla ze smečky. A od té doby ani jednu z nich neviděla...

>> Východní úkryt přes Kierb

• 10 lístků prosím za 100 mušlí
• 20 lístků prosím za 200 drahokamů
• 10 lístků prosím za 100 květin
• 5 lístků prosím za 10 křišťálů

celkem 45 lístků

|| Loterie 1 ||

Bianca byla překvapená, když se Kenai svěřil s tím, že neumí poznat city ostatních vlků. Proto se nikdy moc nesměje? pomyslela si zadumaně. Dávalo by to asi smysl, ale ji to nikdy nenapadlo. Myslela si prostě, že je Kenai trochu suchar, ne že by měl nějaký problém. "To... asi není nic zvláštního," řekla nakonec. "Já taky často nevím, co si ostatní myslí nebo jak se cítí. Třeba zrovna ty! Vždycky máš ten samý výraz, tak je složitý to poznat," použila rovnou jeho jako příklad a zazubila se na něj. V další chvíli ale svraštila čelo, když se dozvěděla, co si o sobě myslí. "To, to určitě není pravda!" oponovala mu rychle s káravým výrazem. "Kdybys žádné neměl tak bys mi určitě tenkrát neulovil tu myš! A... a určitě taky nejsi zlý. A to bezcitní vlci jsou, ne?" snažila se najít všemožné důvody, aby ho přesvědčila o opaku. Vůbec se jí nelíbilo, že si tohle o sobě myslí, i když netušila proč ji to tak znepokojilo. Kenai sice nevypadal smutně, ale Biance přišlo, že vlk co si tohle o sobě myslí, nemůže být šťastný. A ona přeci nechtěla, aby byl její kamarád nešťastný. "A i kdybys žádný city neměl, tak se s tebou budu kamarádit!" prohlásila odhodlaně. A co, že nemá city! Je to furt ten Kenai, co mi v močálech pomohl. A je to můj první kamarád, probodla ho pohledem, aby mu dala najevo, že žádné námitky nepřijímá.
Jakmile se začali brodit sněhem k nějakému úkrytu, Bianca rychle zjistila, že to nebude tak jednoduché. I Kenai měl problémy s chůzí a to byl o dost větší a silnější. Bianca mu vděčně přikývla na jeho návrh a šikovala se do cestičky, kterou za sebou nechával. "Díky! A dávej pozor tam vepředu," houkla na něj skrz vítr a neustálé sněžení, které se zdálo o něco menší než předtím. Asi těžko by Kenaiovi pomáhala, kdyby si v tomhle počasí opravdu něco udělal. Sníh je fajn, ale když padá tak je ošklivo, pomyslela si pro sebe nabručeně. Její kožíšek ani ona sama neustálé sněžení nenesla dobře.

Magie předmětů zněla podle Kenaiových lov zajímavě. Mnohem víc, než její název, který o ní neříkal skoro nic. Tedy alespoň Biance to z toho nedošlo. "To je hezký, určitě musela mít radost," usmála se Bianca. Žádný takový dáreček nikdy neobdržela, vlastně ji ani nenapadlo, že by si vlci něco takového dávali. Je to podobné náhrdelníku Theriona a náramku Launee. Akorát, že oni ty věci někde našli. Saturnus s tím dokonce pomáhal, když s nimi Bianca ještě nebyla. Mohly by to být dárky, které se poztrácely? napadlo ji, ale asi to nebyla pravda. Takové věci by si jejich majitel určitě pečlivě hlídal a nenechal by je ležet někde u cesty.
"Vážně? Tak to doufám, že je to od našeho lesa daleko," Biance přejel mráz po zádech. "Asi bych s ní sousedit nechtěla." Už její jméno znělo strašidelně. Kdo ví, jaké problémy by z toho byly, kdyby bydlela hned vedle? Co kdybych se k ní omylem zatoulala. Na druhou stranu o Smrti nic nevěděla. To černé vlče o ní mluvilo s obdivem, takže nemusela být tak zlá. Možná bude jako Život. Jen neměla štěstí na jméno.
Bianca si pokusila představit vlčici s modrými znaky podle Kenaiova popisu. Přitom jí došlo, že barevný kožich možná nebude příliš praktická věc. Tedy, asi záleželo na tom, jak moc barevný by byl. Nechtěla přeci z dálky svítit jako duha. Všichni by si jí hned všimli a nikdy by už nic neulovila. Trošku se nafoukla, protože nepraktičnost kazila její plány s barvičkami. Možná by se měla naučit být taky tak spokojená jako Kenai. Ten očividně neměl žádnou chuť něco na sobě měnit.
Když navrhla najít nějaký úkryt před počasím, naštěstí s ní souhlasil. Bianca se vydala hned za ním. Když vlezla do hlubokého sněhu, zjistila, že jí sahá minimálně do poloviny těla. Zkřivila tvář znechucením a rozladěně se na bílý koberec podívala. S tímhle při svém návrhu zas tolik nepočítala. S její drobnou postavou a skoro nulovou silou byl pohyb v závějích docela obtížný. Měla štěstí, že po lovu toho zajíce snědla a nabyla nové síly odpočinkem. Náladu jí trochu škodolibě zlepšoval fakt, že Kenai na tom byl podobně. Jen co dovysvětlil lov srny, podivně zavrávoral a málem spadl na čumák. "Pff, hehe," Bianca zadržovala veselý smích, zatímco se hlemýždím tempem šinula vedle něj, ze sněhu jí koukala pomalu jen hlava a záda. Vtipný pohled musel být na oba dva, ne jen na Kenaie.

Kenai očividně souhlasil s všeobecným názorem, že modrá je dobrá a na Biance by vypadala dobře. Usmála se na něj a pokývala hlavou. Tak jo, tak budu doufat v modrou barvu, pomyslela si a chvíli se na tu myšlenku usilovně soustředila, jako by to snad mohla tímhle způsobem zařídit. Kenai pak vyjmenoval další barvy a magie, ke kterým se vázaly. "Co jsou předměty? Chápu ty ostatní, ale tohle mi nedává smysl?" Bianca naklonila hlavu na stranu v otázce. Zbylé magie si dokázala logicky odvodit od názvu. Už taky od dospěláků viděla nějaké ukázky a mohla si domyslet, jak to asi funguje. Ale předměty... To znělo jinak. Co se s těmi předměty děje? Co všechno je předmět? honilo se jí hlavou. Může i vlk být předmět?
Její pozornost se ale od předmětů bleskurychle přesunula k Žvotu a Smrti. O obou bozích už něco málo zaslechla, ale celkově byla víc obeznámená se Životem. Dokonce ho už jednou potkala, že. "Kdo je vlastně Smrt? Jednou jsem potkala vlčici mladší než já a ta furt mluvila o Smrti. A dalších odporných věcech," otřásla se Bianca trošku při vzpomínce na černou vlčici, jejíž jméno neznala. Když ji potkala, myslela si že by mohly být kamarádky, ale... Pak se ukázalo, že mají příliš rozdílné názory. Bianca si s ní vůbec nerozuměla. To i ten děsivý šedivák se strašidelným pohledem měl názory podobné spíš Biance, než černému vlčeti. A to vypadal jako nějaký zloun, pomyslela si s rozpačitým výrazem. Teď jak si na vlče vzpomínala, dokázala uznat, že bylo trochu divné. Tam v hlavě. Akorát jinak než Rayster, na tom to bylo vidět hned od pohledu.
Z myšlenek ji vytrhl až Kenaiův hlas. "Mně povídal, že mění i barvu kožíšků. Líbil by se ti barevný kožíšek? Mě docela jo," s jiskrami v očích vypálila na šedého vlka další otázku mířenou na vzhled. Ale co už, ráda se o tom bavila. Kenai jí pak vysvětlil, že Život je unesl, protože se nudil a chtěl si hrát. Trošku se zahihňala nad takovým důvodem. "Tak to jo. Ale unášet někoho je dost divný způsob jak si nadělat kamarády." Ona by asi taky nebyla zrovna nadšená, kdyby ji někdo unesl, protože si s ní chce hrát. Pokývala hlavou, když jí Kenai vysvětlil kde Život bydlí. Mohla mu zajít poděkovat, až půjde šedého navštívit. Když už to bylo při cestě, tak tím asi nic neztratí.
Kenai si nebyl jistý, jestli cestování byla zábava. Biančino nadšení trochu opadlo, ale stále věřila, že to nebude úplná nuda. Třeba jenom potřebuje společníka! napadlo ji a hned se nabídla. A Kenai souhlasil, že ji těmi místy provede! Bianca vesele poskočila a postavila se na nohy. "Co takhle vyrazit teď? Teda, ne nikam daleko, měla bych se brzo vrátit domů, ale... malá procházka po okolí asi neuškodí!" navrhla energeticky a rozhlédla se po krajině. Už byla tma a nepřestávalo sněžit. Navíc foukal studený vítr a ona začínala i přes svůj kožíšek docela mrznout. "A je mi zima," svěřila se nakonec. Když byla zima, bylo lepší se hýbat. Nejenom, že se pohybem zahřála, ale taky tolik nemyslela na to, jaká kosa jí vlastně je. "Můžeme najít nějaký úkryt před mrazem, to by bylo fajn," zamumlala nakonec takový návrh, ale nebyla si vůbec jistá, jestli něco takového v okolí bude. No, přinejhorším by Kenaie vzala do úkrytu doma. Snad by se nezlobili. Ale nechat ho na mrazu není zrovna hezké, poymslela si rozpačitě. Ale s povahou Theriona a Launee by to nejspíš problém nebyl. Navíc Therion byl jeho příbuzný a znali se.
Jizvu nad okem podle jeho slov způsobila srna. Bianca chvilku překvapeně koukala. "Ty už dokážeš lovit srny? Je to hodně složité? Asi jo, co..." To byla dost hloupá otázka, když mohla na vlastní oči vidět, co si z toho lovu přinesl. Ovšem ulevilo se jí, když řekl že to tolik nebolelo. Byla to docela malá rána, takže to bylo asi logické. "Tak aspoň, že to nebylo tak hrozné," usmála se.

// Tak já poprosím o 3 křišťály a 2 oblázky za mých 6 bodů + 1 křišťál za účast.
Děkuji :3