Příspěvky uživatele

< návrat zpět

|| Loterie 26 ||

Konverzace o divných vlčatech byla ze začátku zajímavá, no, už k tomu neměla moc co říct. Konečně si sama trochu postěžovala, jak to u nich chodí, a nechala vypovídat i Nemesise. Ten ještě dodal, že se k nim zatoulalo další, skoro dospělé vlče. Když se nad tim zamyslim tak je tu nějak moc vlčat bez rodičů, pomyslela si Bianca s mírným zamračením. Z první ruky znala ten pocit, jaké to je nemít nikoho, na koho by se mohla stoprocentně spolehnout. Brala sice Launee a Theriona jako své náhradní rodiče, pečovatele, ale i tak to prostě nebylo ono. Byla vůči nim o mnoho zdrženlivější, než by byla vůči vlastním rodičům. Ale třeba je potkalo něco jiného, než nás se Saturnem, povzdechla si pak. Ne všichni byli vystaveni takovému osudu jako ona. Přeci jen bylo mnoho důvodů, proč by se takové vlče mohlo od rodiny oddělit.
Bianca se po pádu na ledě zvedla docela rychle, i když musela vynaložit trochu toho úsilí. Mezitím poradila Nemesisovi, jak to udělala, protože měl sám očividně problém. Po chvilce se taky zvedl, ačkoli dost rozklepaně. Bylo vidět, že je nejistý. Popravdě ani Bianca nebyla kdo ví jaký přeborník v klouzání, zkoušela to zatím jen jednou a tohle byl druhý pokus. Tu a tam jí noha podjela a ona nebezpečně zavrávorala. Dávala si ale pozor, aby nespadla, i když se s tím rozhodla počítat. Svoje skluzy také omezila na kratší vzdálenost, protože předchozí pád nebyl zrovna příjemný a nechtěla ho opakovat, nedej vlku ve větší rychlosti.
"Zkus to znova," povzbudila Nemesise, který se chystal na druhý skluz. "Vždycky toho můžem nechat," dodala pak s pokrčením ramen. Bylo jí jedno, co dělají, dokud se bavila a nebyla sama.

|| Loterie 25 ||

Nemesis se zajímal, kde se divná vlčata berou. Tedy, spíš si naštvaně stěžoval. Bianca se však jeho myšlenky chytila. "Nejspíš... možná je jejich rodiče třeba nechtěli. Ale to je dost hnusný," odpověděla zamyšleně. Bylo to vcelku logické, jestli byla vlčata tak nezbedná a divná, mohla se příčit i vlastním rodičům. Bianca se trochu otřásla, byla to ošklivá myšlenka, kterou si nedovedla představit. Alespoň její rodiče ji chtěli, i když s nimi dlouhý čas nestrávila. "Nebo se prostě zatoulali, když jsou tak pohrkaní," dodala ještě, aby to celé nevyznělo tak pesimisticky.
Pak přešlo na klouzání po ledu a padání na mokrý a studený povrch. Bianca to protentokrát vzala zvesela, ovšem kdyby byla sama a rozmajzla se tady, nejspíš by začala brečet nebo se vztekat. Teď tu ale měla společnost, navíc se s Nemesisem docela bavila. Ozval se, že je po pádu v pohodě. Dobrý. Nic se mu nestalo. Nšjak si nedovedla představit, jak by takovému velkému vlkovi pomáhala, kdyby se tu zranil. Stejnak to bylo občas obtížné, přemýšlet o něm jako o vlčeti. Obzvlášť když se na něj dívala.
Překvapivě dal klouzání další šanci. Bianca radostně přikývla a sledovala jak se snaží postavit s lehce pobaveným úsměvem. "To by bylo blbý, kdybychom nevstali. Zkus nejdřív zaseknout drápy na předních nohách, pak se nějak postavit pomocí zadních?" navrhla řešení, které se jí zdálo nejjednodušší. Když měla stabilizovaný předek, zapřela se zadníma nohama. Vypadalo to trochu, jako by běžela na místě, protože se jí neustále podsmekávaly. Jak ale zaryla drápky do ledu, dokázala se zastavit. "Možná je lepší být trochu víc rozkročenej, pak se ti klouže líp," dodala ještě jeden svůj poznatek, na který stačila přijít.

|| Loterie 24 ||

Bianca se zahihňala, když si Nemesis postěžoval na Sunflower. Z jeho tónu i výrazu bylo poznat že ji fakt nemusí. "My máme ve smečce vlastně taky jedno divný vlče. Ale je asi víc praštěný než to vaše. Nemá to v hlavě v pořádku," řekla při vzpomínce na Raystera. "Na něm to poznáš hned, už od prvního pohledu. Ale není tak protivnej jako Sunflower, jen je dost hloupej a nedá se s nim moc bavit," uvedla věci na pravou míru, protože si přeci jenom myslela, že Ray byl lepší než to jejich vlče. Alespoň za to sám nemohl, takže to bylo omluvitelný. Možná bych se s ním mohla seznámit víc, až budu doma. Dlouho jsem ho tam neviděla, pomyslela si krátce. I když ho nechápala a moc nemusela, mohlo se to v budoucnu ještě změnit. Věděla, že hluboko uvnitř není zlý, jen se občas špatně vyjádří.
Shireen opravdu byla Nemesisova sestra, dokonce mladší. Bianca kývla hlavou. "Já jsem nejmladší ze sourozenců." Jaký to bylo bejt ten starší? Nemesise se moc ptát nemohla, protože se svou sestrou neměl dobrý vztah. A s ostatními prý taky ne. Bianca se mu snažila zvednout náladu slovy, že se to snad do budoucna zlepší, ale asi se jí to moc nepovedlo. Vypadalo to, že Nemesis má jen málo naděje. Věnovala mu jeden smutný úsměv a zaměřila se raději na jezero, ke kterému dorazili.
Bianca se tam nadšeně vrhla a začala se klouzat. Nepřišlo jí to nijak namáhavé, naopak, předtím tu strávila docela chvíli a měla to v malíčku. Nemesis ale nevypadal kdo ví jak nadšeně. Ukázala mu, jak se nejlépe klouže a pak ho povzbuzovala ať to taky zkusí. Když se konečně odvážil, nedopadlo to tak, jak předpokládala. Rozeběh vypadal dobře, ale samotný skluz byl spíš pád a následný klouzání na břiše. Bianca vyvalila oči. "Jsi v pořádku?" hnala se k němu, přičemž se jí ale zamotaly v nepozornosti nohy a skončila na tom velmi podobně. "Uh!" Dopad byl tvrdý a ne zrovna dvakrát příjemný. Směr však nezměnila a na boku dojela k Nemesisovi. Sice byla trochu natlučená, ale situace jí přišla docela vtipná. Krátce se rozesmála a začala se hrabat zpět na nohy. "Možná to nebyl tak super nápad. Měli jsme zkusit něco jinýho," prohodila s úsměvem. "Nebo chceš pokračovat?" Předpokládala ale, že se po tomhle pádu bude zdráhat ještě víc. Už od začátku nevypadal tak nadšeně, jak si myslela.

|| Loterie 23 ||

"Tak to je fakt hloupá. Taky bych se s ní nechtěla bavit," uznala nakonec po tom všem, co jí Nemesis vyjmenoval. Sunflower vypadala dost potrhle a zlobivě. Ovšem i to Biance přišlo do jisté míry zajímavé, protože se s nikým takovým ještě nesetkala. Tedy kromě Raye, ale s tím si vůbec nerozuměla, protože byl až moc divný. Pak Nemesis zmínil nějakou Shireen. Biance chvilku trvalo, než jí došlo, že to bude asi jedna z jeho sourozenců. "Tvoje sestra? Tak to mě mrzí," povzdechla si trochu. Očividně sourozenci měli nějaké divné tendence se odcizit, jen co byli trochu větší. U Saturna si však byla dost jistá, že ji ještě má stále rád. Nejspíš se prostě šel taky toulat, objevovat co je kolem smečkového území a tak. Nemohla mu zase tolik křivdit, když sama dělala to samé, i kdyby z trucu. "Třeba se to v budoucnu zlepší," dodala k Nemesisovi s chabou útěchou. Dokud tu oba dva byli tak se přeci mohli začít bavit, i kdyby to mělo trvat. Zajímalo ji ale, proč si ho jeho sestra nevšímá, vypadal, že ho to docela mrzí.
To už ale došli k ledovému jezeru. Nemesis se ohradil, že zimu nezná, když ho Bianca nařkla hloupým. "Nojo vlastně. To mi nedošlo," pokrčila rameny a zazubila se na něj. Pak sama vlezla na led a udělala mu názornou ukázku, jak se správně klouzat. Byla docela obratná, takže s tím neměla žádný problém. Nemesis v cizím těle ale mohl mít, vždyť jí říkal, že se v něm nechodilo zrovna nejlíp. Možná jsme mohli vybrat jinou hru, zamyslela se na chvilku. Na její otázky neodpověděl, ale viditelně se zdráhal na kluzkou plochu vkročit. Doklouzla se tedy k němu a starostlivě ho přejela pohledem. "Nelíbí se ti to? Nebo chceš nějak pomoct? Znovu ukázat?" zeptala se. "Můžem jít dělat něco jinýho, jestli nechceš. Je mi to jedno," dodala ještě. Byl to sice její nápad a těšila se na něj, protože jí přišel zábavný. Ale jiné aktivitě se taky nebránila. Bylo by blbý, kdyby se Nemesisovi něco stalo kvůli tomu, že ho nutila do klouzání na tvrdém ledu.

<< Erynijský les
|| Loterie 22 ||

To vlče, které nemělo rodinu a bylo hloupý, se jmenovalo Sulflower, jak Nemesis řekl. Bianca jejímu jménu nevěnovala příliš pozornosti. Jestli byla vlčice totiž opravdu hloupá, radši se s ní bavit nebo kamarádit nebude. I když by to mohla být sranda, zazubila se té představě. Ovšem, musela by být víc chytřejší jak Rayster, aby se s ní vůbec dalo komunikovat. Teď si ji akorát zařadila na seznam, kde byli vlci, na které si má dát pozor. Jestli se ukáže jako divná, raději se jí Bianca vyhne. "A co hloupého třeba dělá? To je tak otravná?" vyzvídala nakonec, aby řeč nestála. Bylo jí vlčete vlastně i trochu líto. Když přišla o rodiče podobně jako ona sama.
Pak přišla řeč na rodiny, smečky, sourozence a tak. Nemesis se zajímal, proč se s bráchou tak dlouho neviděla. Bianca pokrčila rameny. Vlastně k tomu nebyl žádný závažný důvod, jako že by se pohádali nebo tak. "Jednou jsme šli spát do úkrytu a on pak prostě odešel. Nevím kam, asi si šel najít lepší společnost," poznamenala trochu hořce. Kdyby k sobě měla být upřímná tak se jí to docela dotklo. A že by ho šla hledat? Na to tady byla zase její pýcha, která jí neustále podsouvala myšlenku, že kdyby s ní chtěl Saturnus být, sám by si ji našel. A že ona by se neměla nikoho doprošovat. "Nejspíš mě nehledal a já na truc nehledám jeho," dovysvětlila pak se svraštěným obočím, aniž by čekala, že to Nemesis pochopí. Ani ona sama své chování nechápala, ale prostě nemohla jinak. Potřebovala by klid a přemýšlivou chvilku, aby zvážila, jestli náhodou není malicherná a nedělá z komára velblouda. Teď byla ale s Nemesisem a svoje problémy klasicky hodila za hlavu.
Zasmála se, když potvrdil fakt, že tvrdá voda studila. "To byl docela hloupej nápad ne?" posmívala se mu trošku. Teď už chápala, proč se často dostával do problémů a měl smůlu. Očividně si za to aspoň z půlky mohl sám. Otočila svůj zrak k jezeru, které bylo přímo před nimi. "Tak jsme tady," broukla a opatrně vlezla na studenou plochu. Vypadala docela vtipně, jak se jí klouzaly nohy a ona se snažila udržet rovnováhu. Jakmile se ale stabilizovala, zazubila se na svého společníka. "Stál jsi na tom někdy? Pojď to zkusit," vyzvala ho. Říkal sice, že tu už byl, ale jen pro pití, takže na jezero asi nevlezl. Bianca se pak zaryla drápky do ledu a udělala jen několik krátkých kroků. Pak se nechala vézt po kluzké ploše a zvonivě se přitom smála. "Takhle se to dělá nejlíp. Není na tom nic složitýho," zavolala na Nemesise.

|| Loterie 21 ||

Na povinnostech a práci dospělých se moc neshodli. Bianca to však dál nekomentovala, protože sama taky netušila, proč vlastně byli tolik zaneprázdnění. Byla ale pravda, že ve smečce nebyla jediné vlče a Launee s Therionem se museli věnovat i ostatním. Nebo... ne museli, dělali to rádi, samozřejmě. A s tím, jak byla Bianca větší už asi nemysleli, že zaslouží tolik pozornosti. Nemesis měl doma očividně taky někoho, kdo se ztratil nebo přišel o rodinu. "U nás jsou vlastně jenom nalezená vlčata. Nikdo tam nemá rodiče," došlo jí náhle. Na to kolik jich tam dohromady měli to bylo dost zvláštní. A o nově příchozí rodince zatím nevěděla. Od vlka se pak dozvěděla, co jsou to borůvky. Takže bobule, pomyslela si, ale byla si dost jistá, že nic takového zatím v životě nejedla. Jak asi chutnají? Nemesis z nich nevypadal dvakrát nadšeně.
Pak přišla řada na otázku, ke které se rozhodla připojit trochu delší příběh. Bylo to asi víc informací, než které Nemesise zajímaly, ale jak o tom jednou spustila, nedokázala to zadržet. A ve výsledku se jí i ulevilo. Nedostatek emocí ze strany jejího společníka ji nijak neurazil. Ba naopak. Vděčně a smutně se na něj usmála. Byla ráda, že se v tom nechtěl pitvat víc, že ji zase tolik nelitoval. To by ji dozajista rozbrečelo a sesypala by se tu před ním jak hromádka neštěstí. "Jo, s bráchou mám dobrý vztah. I když jsem ho teď už delší dobu neviděla." Docela jí chyběla Saturnova společnost. Byla zvyklá být neustále s ním, co se znovu shledali.
Nemesise nakonec nezaujala ani jedna z her, které vyjmenovala, nýbrž zamrzlé jezero. Na jeho slova horlivě pokývala hlavou. "Ne přímo s ní, ale na ní. Teda podle toho co jsem zjistila. Když se dobře rozeběhneš, tak se můžeš dlouze sklouznout. Je to docela sranda," zazubila se na něj. "Můžem to jít zkusit a třeba si dát závody kdo se sklouzne dál!" navrhla a vesele poskočila. Rovnou se zvedla na nohy a rozešla se zpátky směrem jezeru. "Pít jsem z toho ale nezkoušela. Nestudilo to?" zeptala se pochybovačně. Když na tom stála tak ji trochu zebaly packy. Navíc... bylo od pohledu vidět, že je to úplně jiné jak obyčejná voda. Bylo to ztvrdlé, jasně, že se z toho nedalo pít.

>> VVJ přes Západní Galtavar

|| Loterie 20 ||

Nedivila se, že o dospělácích smýšlel jako o ignorantech, ale nemohla zcela souhlasit. "Třeba mají jen hodně práce," povzdechla si trochu. Launee s Therionem měli spoustu jiných starostí, než se starat o cizí vlčata. "Já totiž... nebydlím s rodiči. S bráškou se o nás stará pár hodných vlků, jenže jak najednou vedou smečku, už na nás nemají čas." Byl to fakt. Od doby co do Mechového lesíku přišli se s Lau a Therionem snad ani neviděla. Poslouchala, jak Nemesis popisuje kde bydlí. Vůbec nic jí to místo neříkalo, takže nejspíš ani nešla kolem. Ale i tak přikývla a s úsměvem se na něj podívala. "Tak někdy můžu přijít na návštěvu, jestli chceš," zazubila se. Poznámka o alfách ji nijak z míry nevyvedla. Však pochopila, že její praví rodiče měli stejné postavení a její opatrovníci teď taky. Zato ji zajímalo něco naprosto jiného. "Co jsou borůvky?" zeptala se pak s nakloněním hlavy. O ničem takovém zatím neslyšela.
Bianca se zajímala, co příšery Nemesisovi udělaly a jestli byl zraněný. Z jeho slov vyznělo, že byl docela v pořádku. "To jsi měl docela smůlu," ušklíbla se trošku. Spadnout do jámy a hned potom být pod útokem monster neznělo jako moc šťastná náhoda. Pak se začali bavit o sourozencích. Bianca byla najednou ráda, že má pouze Saturna. Alespoň spolu měli dobrý vztah, ne jako Nemesis se svými čtyřmi sourozenci. Bylo jí ho trochu líto. Nedovedla si představit, že blízká rodina by se o ni nezajímala. "Ztratili jsme se vlastně všichni," řekla tiše a chvilku se rozmýšlela, jestli na něj má všechno vybalit. Tak nějak... se jí to zdálo jako dobrý nápad. Ještě se nikomu nesvěřila se svou ztrátou rodiny a teď náhle pocítila nutkání to udělat, přesto, že byl Nemesis vlastně úplně cizí. "Krátce potom, co jsem se narodila... tak... na smečku mých rodičů zaútočili cizí vlci," vydechla těžce, ale donutila se pokračovat. Ryhclým mrkáním zahnala všechny slzy, co se jí valily do očí a po několikátém polknut se znovu pustila do řeči. "Já a moji bráchové Saturnus a Vulcan jsme se přitom rozdělili, jak od sebe tak od rodičů. Pak jsem se se Saturnem znova setkala v močálech, ale Vulcana jsem od té doby neviděla," zakončila a silně popotáhla. Bylo jí do breku, ale... cítila se o něco lépe. Bylo docela příjemné to všechno vypustit a nezadržovat v sobě. Pomohlo jí to se s tím faktem víc smířit. I když ještě nedokázala říct, že její rodiče byli mrtví, byl to další krok k tomu, aby se s tím vyrovnala.
Aby přišla na jiné myšlenky jak ona, tak Nemesis, navrhla Bianca hru. Nejdřív zkusila, jestli vlk něco zábavného nezná, protože ona sama nebyla moc velký expert na hry. Bohužel nepochodila, černý se zdál dokonce zahanbený svou neznalostí. Taky se na něj trochu nervózně podívala. "No, já jich taky moc neznám. Ale třeba... hmm, co třeba na honěnou? Nebo na schovku?" navrhla pár jednoduchých her, které si pamatovala, avšak nikdy nezkoušela, jak moc zábavné jsou. "Nebo! Kousek odtud je jezero s tvrdou vodou, která se smeká. Byla docela sranda se tam klouzat!" vzpomněla si a máchla ocáskem.

|| Loterie 19 ||

Nemesis neutekl, ale jeho situace byla podobná jako Biančina. "Taky si myslím, že si nikdo nevšiml, že jsem pryč," smutně sklopila uši. Mrzelo ji to. Hlavě v případě brášky, jediné rodiny, kterého už dlouho neviděla. "Bydlím tamtím směrem," ukázala packou odkud si myslela, že přišla. "Máme les plný mechu, je úplně všude. Ale teď je to pod sněhem," dodala ještě, aby mu to místo přiblížila, i když se teď Mechový lesík zdál jako každý jiný, obyčejný les. "Kde bydlíš ty?" Třeba by mohl být ze stejné smečky jako Kenai?
Pak se konverzace přesunula k zlým a nudným vlkům. Bianca jen přikývla na jeho poznámku, že tamten šedivec kecal. Podle ní to byla pravda. "Krom zlýho pohledu byl normální." Dokonce se s ním shodla na vícero věcech než s černým vlčetem, což bylo taky divný. Ta vlčice byla asi jediná, koho zatím zcela nechápala. Její posedlost Smrtí se Biance příčila. Jak se jí může něco takového líbit? otřásla se odporem.
I když Nemesis zprvu tvrdil, že příšery nepotkal, očividně tomu tak nebylo. Takže vážně jsou v močálech. Měla jsem pravdu, pomyslela si Bianca a přesunula močály k místům, kterým se bude vyhýbat velkým obloukem. "Nevypadáš-" Chtěla říct, že nevypadá zraněně když jí došlo, že tohle vlastně není jeho tělo. "A zranily tě hodně? Bolelo to?" zeptala se lítostivě. Zároveň si ale oddechla, že odtamtud stihla zmizet dřív, než na ni něco zaútočilo. Těžko by se bez pomoci dospělých ubránila.
Poslouchala, jak Nemesis povídá o svojí smečce. Z jeho slov to vážně nevyznívalo jako kdoví jak zábavné místo. Bianca by se asi taky pěkně nudila, kdyby bydlela ve stejné smečce. "Já vlastně moc našich členů neznám. Přestěhovali jsme se teprve před chvílí," vysvětlila jak se to má u ní doma. Což Nemesisovi vlastně vůbec nic neřeklo. "Ale ty máš nějak hodně sourozenců. Já mám jen dva. A jeden bráška je už dlouho ztracený," povzdechla si, opět s trochou smutku. Vlastně ani netušila, jak by měl Vulcan vypadat. Možná by ho ani nepoznala, kdyby se setkali? Bylo to už tak dávno, co ho viděla...
"Aha. Tak to se doma asi dost nudíš, co?" poznamenala lehce. Nedivila se, že odešel, jestli to tam bylo takový, jak tvrdil. "Co takhle si jít hrát se mnou? Znáš nějaký zábavný hry?"navrhla s úsměvem po chvilce ticha. Povídání a sezení bylo fajn, ale už ji to přestávalo bavit. Hlavně neměla moc co Nemesisovi říct na jeho stížnosti. Ty vlky neznala. A vypadalo to, že právě potřeboval někoho, kdo by ho rozveselil. Celou dobu co s ním byla se moc neusmíval. Navíc chtěla taky vymyslet nějakou zábavu, bylo smutný, že si vlastně jako vlče se svými vrstevníky skoro vůbec nehrála. Když už se s někým víc seznámila, byl to podobný klidný typ jako Saturnus.

|| Loterie 18 ||

"Já v zimě. Minule," prozradila svůj vlastní věk. Byla tedy o půl roku starší, než Nemesis. Vlastně to bylo asi poprvé, co se bavila s mladším vlčetem déle než pár vět. Tušila, že dvojčata, co s nimi přišli z močálů byli mladší, ale moc se s nimi nestýkala. Vlčice, co potkala při hledání pokladu od té doby taky neviděla, ale ty se zdály naopak starší. Ale to bylo asi jedno, Bianca se ráda bavila s každým, ať už byl dospělý, starý nebo malý.
Vlk odpověděl, že se jen tak toulá. To Bianca teď dělala vlastně taky. "A baví tě to? Já jsem utekla a taky se toulám, ale zatim to vypadá jako pořádná nuda. Když jseš sám," zahučela znuděným hlasem. Docela se na toulání těšila, tedy, chtěla to vyzkoušet protože to neznělo tak špatně. Ale dosavadní zkušenosti, které přitom získala by raději vyměnila za hraní v lese nebo povídání s někým. "Já jsem slyšela, že se tu potulují zlí vlci. Jednoho jsem potkala, říkal, že žere vlčata. Ale nakonec mi nic neudělal," pronesla trošku nezaujatě. Nemesis říkal, že se není čeho bát a opravdu to tak vypadalo. Ten šedivák taky jenom vyhrožoval a zle se díval, ale neublížil ani jí, ani té černé co s nimi šla. Nebo možná jí jo. Potom, co jsem se oddělila, zamrazilo ji trošku, ale byla to pouhá spekulace. Neslyšela o tom nic.
Přikazování? To jako může někomu poručit a on to udělá? došlo Biance. Většina magií se dala jednoduše odvodit od jejich jména, i když to častokrát nepochopila úplně. Tentokrát si ale byla poměrně jistá. A znělo to užitečně. "No jo. Bydlela jsem v močálech a nejdřív jsme tam měli potopu. A pak ty příšery. Já žádnou teda nezahlédla, ale dospělí s nimi bojovali. A bylo to tam děsivé. Proto jsme utekli pryč," vysvětlila krátce. Nejspíš se s žádnými příšerami ještě nesetkal. Zato měl ve smečce asi pár vlků, které neměl rád. Bianca se na chvíli zamyslela. "A jak moc příšerní? Moc jsem jich ještě nepotkala," zazubila se. "Tak když máš teď to tělo s magiemi, mohl bys jim jít dělat naschvály," mrkla spiklenecky. Sama nikomu naschvály neměla šanci dělat. Vlky ze své smečky měla ráda, a těm, které má ráda by neškodila.

|| Loterie 17 ||

Jak předpokládala, Nemesisovi se prohození moc nelíbilo. Asi vůbec. Přitom to v očích Biancy vypadalo jako docela zajímavá zkušenost. Muselo být mnohem jednodušší se v takovém velkém těle pohybovat. Ona sama byla docela zakrslík a už nejednou si přála být alespoň vyšší, když už ne silnější. Rozhodně by se jí chodilo lépe. Třeba ještě vyrostu. Moc nadějí tomu ale nedávala. Cítila, že zanedlouho růst nejspíš přestane.
Překvapivě to bylo podle černého vlka namáhavé. Bianca pokrčila rameny. Nezažila to, takže ve výsledku nemohla soudit. Překvapilo ji ale, když Nemesis řekl, že je vlastně mladší. "Takže jsi taky vlče? Já myslela že jsi dospělý." Nějak jí to přišlo logické, když byl v dospělém těle. "A co vlastně děláš tady?" došlo jí náhle. Vlčata většinou zůstávala doma nebo měla nějaký doprovod. I Bianca trávila téměř veškerý svůj čas v Mechovém lesíku nebo s dospělými. V jeho věku se nejspíš sama nepotulovala. "Nebojíš se sám? Ale když máš teď velký tělo, tak je to asi jedno. Nikdo si nebude myslet, že jsi malý," zazubila se na něj. Měl dobrou příležitost si hrát na dospěláka, aniž by mu na to někdo přišel. Dokonce mohl používat magie dřív, než bude dospělý! "A jakou bys chtěl? Zkoušel jsi všechny co má tvůj táta?" zeptala se zvědavě. Zkoušení magií znělo jako zábava.
Nemesis byl asi nervózní, protože furt popošlapoval. Nebo mu možná bylo nepříjemné mluvit o proházených tělech. Bianca si toho ale nevšimla a s tím, jak jí konverzace přišla zajímavá, se ptala dál. Jak jí začal vysvětlovat celou tu patálii, rychle se v tom ztratila. Vypadalo to ale, že nikdo neumřel, jen se nějak zpřeházeli. "To zní jako dost velkej bordel. Třeba je to... nějaká magická nemoc, když se to stalo většině vlků v tvojí smečce?" zauvažovala. "U nás se nikdy nic takového nestalo. Ale v bývalé smečce se třeba často ukazovaly příšery." Každý měl asi něco. Někde si vlci proházeli těla, jinde útočili divní tvorové. Alespoň, že teď měla Bianca doma klid.

|| Loterie 16 ||

Bianca byla s jeho pomocí spokojená. Krom mírného překvapení se jí přeci nic nestalo, dokonce jí bylo mnohem lépe, než předtím. Sníh sice zebal, ale na to už si stihla zvyknout. To byla prostě zima, nemohla s tím nic dělat. Léto je lepší, pomyslela si docela rozhodně. Minimálně se v létě bavila víc, než teď. Všechno bylo teplé, příjemné a rozkvetlé, jako stvořené pro objevování. Teď se musela namáhat, aby viděla něco jiného, než jen bílý koberec.
Slušně a s úsměvem vlkovi poděkovala za jeho pomoc a pak se rozhodla vyzvídat. Po čase, co jí přišel jako věčnost, konečně někoho potkala, vůbec nechtěla nikam odcházet. Nikde nepotřebovala být a času měla dost. Tak proč by ne? Jeho vysvětlení ji ale dost zaskočilo. Nemesis, jak se vlk představil, očividně nepovažoval svoje tělo za svoje. "Fakt jo? To zní... docela děsivě," prohlásila Bianca a přišla k vlkovi trochu blíž, aby si ho líp prohlédla. Ale nenašla nic, co by naznačovalo tomu, že jsou jeho slova pravdivá. Zároveň si nevšimla ničeho, co by potvrzovalo, že lže. Asi nic takového ani nemohla najít. Jak by to měla poznat? Jestli mluví pravdu, tak se mu nedivím, že nemá magie rád. Také by se jí nelíbilo, kdyby se jednoho dne probudila a nebyla ve svém kožíšku. Znělo to neskutečně, takže v tom musela mít pracky nějaká magie.
"A jaký to je? Být v jiném těle?" zajímala se. Určitě to muselo být zvláštní, ne? "Je větší než tvoje normální? Nebo menší? A ty magie teda taky nejsou tvoje?" bombardovala vlka zvědavými otázkami. Takže magie se vážou k tělu vlka? Nejsou prostě... v hlavě? netušila, jak to celé funguje, ale připadala jí logičtější myšlenka, že by magie byly vázané na vlčí duši, spíš než tělo. Všechno byly ale jen odhady. Ta magie mohla být klidně Nemesisova a přenesla se spolu s ním.
Tak nějak v průběhu uvěřila, že vlk mluví o výměně těl pravdu. Neviděla důvod, proč by jí o tom kecal. A bavit se o tom bylo zajímavé a docela zábavné, alespoň z její strany. I kdyby to pravda nakonec nebyla. "Nojo, ale když jsi v těle tvého táty, kam zmizel on?" napadlo ji náhle. Co se stalo s vlastníkem černého těla? Třeba... třeba odešel stejně jako její rodiče? Bianca se na vlka lítostivě podívala.

|| Loterie 15 ||

Vlk na použití magie kývnul, i když tedy neodpověděl, jakou přesně hodlá využít. Nervozita v jeho hlase Biance k odvaze moc nepřidávala. Přeci jen bude používat magii přímo na ni. Co když to není zas tak dobrý nápad? pomyslela si, ale už neměla čas vlka zastavit. Navíc by měla být vděčná, že ji v tom nenechal a snažil se něco udělat.
Pevně sevřela oči a očekávala co přijde. Myslela si, že použije právě oheň, který předtím navrhla, ale vlk měl zřejmě jiné plány. V další chvilce se do jejího těla opřel silný nápor teplého větru. "Uh," Bianca překvapeně vyjekla, protože to nečekala. Samozřejmě to nebylo nic hrozného, jen to možná přišlo prudčeji, než by se dalo považovat za příjemné. Svůj účel to ale splnilo. Nejen, že vítr nechal roztát rampouchy, co se jí na srsti udělaly, ale pak ji také celou vysušil. Byla to konečně krásná změna. Biance bylo hned lépe.
"Děkuju!" usmála se na cizince nadšeně. "Vůbec to nebylo nic hroznýho. Jen mě to překvapilo. Nemáš magie rád? Proč?" zeptala se zvědavě. Jestli je ovládal, ale nebyl na to zvyklý, tak je asi často nepoužíval. Možná k tomu nebyla potřeba, ale Biance připadaly docela užitečné, i ve všedním životě. Rozhodně dělaly život hned pohodlnější. "Jo, a jsem Bianca," představila se ještě, když jí došlo, že sama nemá jak vlka oslovovat. Jak jí nebyla zima, vrátila se její dobrá nálada. Incident s řekou byl posunut do pozadí jejích vzpomínek, protože to přeci jen byla minulost. A když se jí nelíbila, bylo lepší na ni nemyslet. Protože stejně nic nedokázala změnit.

|| Loterie 14 ||

Vlk ležel ve sněhu a když k němu došla, zvedl hlavu a nakonec se posadil. Jeho výraz byl neutrální, ale nevypadalo to, že by se Biancu chystal odehnat. Trošku si oddechla, to byl dobrý začátek. Žádná přehnaná agrese nebo nevole v jeho pohledu nebyla. Bianca se tedy odvážila vyslovit svoje otázky a prosby, přičemž doufala, že budou vyslyšeny. Černý vlk se ale zamračil a nakonec odpověděl, že neví, kde je nějaký úkryt. Nevím. Nevím. duněla jí jeho slova v hlavě.
S velkým výdechem a slzama na krajíčku, opět, se svezla ze sedu do lehu. Už jí bylo tak nějak jedno, že leží na mokrém sněhu, stejně jí byla zima už předtím. Jistěže neví. Kdyby znal nějaký úkryt, neležel by tady pod stromem, připomněla si sarkasticky. Mohlo ji to napadnout ještě než se zeptala.
Jeho další slova Biance však vrátila trochu naděje, i když nezněla vůbec jistě. Nepřikládala tomu moc důležitosti, Therion byl zářný příklad nejistého dospěláka. Zvedla k černému vlkovi oči. "Magie. To mě nenapadlo," zamumlala tiše. Vzpomněla si přitom, jak jí Therion dokázal vysušit srst teplým vánkem. Znělo to jako docela dobrý nápad, jestli něco takového ovládal. Mohlo by to fungovat. "Můžeš mi... pomoct?" zeptala se znovu, když se hrabala zpátky do sedu. Předpokládala, že s magiemi umí zacházet, když se nabídl. I když... nevypadal tolik sebevědomě. Ale aspoň něco. "Nejlepší by byl asi oheň, že? Ale ne moc," otřásla se trošku. Oheň jí připadal nebezpečný, podle toho co o něm slyšela, ale nic jiného ji asi nezahřeje. Vánek by toho moc nenadělal, když jí voda v kožichu neustále zamrzala a nepříjemně štípala do kůže.

<< západní Galtavar
|| Loterie 13 ||

Z pusté pláně se dostala zase do jehličnatého lesa. Na chvilku se zarazila, jestli náhodou nechodí v kruzích. Nebo jestli jí tou zimou nepřeskočilo jako Raysterovi. Nepříjemně se ošila. Náhoda. Určitě se to nestřídá furt dokola, ujišťovala se. Přeci jenom tenhle les vypadal jinak než ten předchozí. Stromy byly větší a dál od sebe. Taky neměly tak husté větve, takže kolem bylo víc sněhu. Což pro Biancu nebyla dobrá zpráva. Jdu blbě? Měla bych to otočit a hledat jinde? svraštila čelo. Pomalu ale jistě začínala sníh nenávidět. Byl studený a mokrý, a brodit se jím nebyla žádná zábava. Jestli po pádu do vody měla mokré zadní nohy a ocásek, díky sněhu si zamáčela i zbytek těla. Byla jí příšerná zima!
Málem se znovu rozbrečela, tentokrát štěstím, když v dálce uviděla černý flek, podobající se vlčímu tělu. Díky vlku, konečně někdo! zaradovala se a zbytky sil využila k tomu, aby se k cizinci co nejrychleji přiblížila. Mezitím se snažila nahodit svůj obyčejný veselý úsměv, ale vyšel trochu křivě. Co ale vypozorovala byl fakt, že vlci se raději bavili s malým roztomilým a usměvavým vlčetem. Ne s tím, které dělalo scénu a kopalo všude kolem sebe, což by Bianca teď nejraději také udělala. Ale ve strachu, že by cizince odehnala se musela chovat slušně. To poslední co potřebovala bylo, aby jí odmítl pomoct.
Když došla až k vlkovi, uvědomila si, že je to dospělák. Super, oddechla si. Tím víc naděje, že ji alespoň nasměruje k nějakému úkrytu nebo tak něco. Na druhou stranu, mohl být jako ten šedivec a vyhrožovat jí, že ji sežere. To ale teď musela risknout. Jakmile uviděla, že je tu naděje, zavrávoraly jí nohy a všechna síla z jejího těla vyprchala. Rychle se posadila kousek od vlka, aby se před ním jen tak nesesypala a začala mluvit. "Zdra- vím," první pokus nevypadal zrovna zářně, protože se z jejího hrdla spolu se slovy ozvalo i nehezké sípání. "Já... hledám nějaký teplý úkryt. Nevíš, kde bych se mohla zahřát?" upřela na vlka své prosebné oči. Prosím, prosím, řekni jo, modlila se v duchu. Jestli jí řekne ne, tak asi vážně padne do sněhu, bude brečet a nakonec už ani nebude mít sílu se zvednout. I teď ji v sedu držela jen síla vůle. "Spadla jsem... do vody," dodala na vysvětlení, i když to bylo očividné. Její mokrá srst nepříjemně zamrzala, na chlupech měla jinovatku. Raději se na sebe ani nechtěla dívat, jak tušila, že je její kožich celý poničený.

<< Cedrháj
|| Loterie 12 ||

Potřebuju být silnější. Tahle myšlenka jí bzučela v hlavě jako otravný hmyz, zatímco se brodila sněhem další pustou plání. Už toho všeho začínala mít dost. Nejdřív přišla domů kde na ni všichni opět zapomněli, bráška byl očividně pryč, jelikož cítila jeho čerstvý pach mimo les. A to nejchytřejší, co mohla v tu chvíli udělat byla rozzlobená scéna, kdy se naštvaně rozhodla taky odejít, protože nikoho beztak nezajímala. Když už začínala přemýšlet nad svým ukvapeným chováním a možným omylem, musela spadnout do ledové řeky a málem zmrznout. Začínala cítit, jak jí tuhnou zadní nohy a ocásek. Vztek a pláč, radost, pláč a vztek. Rozpoznala svoje emoce velmi dobře, ale to, v jak krátkém čase se měnily bylo nanejvýš zarážející. Měla snad nějaký problém v hlavě? Takovouhle emoční jízdu nezažila ani když se dozvěděla pravdu o své rodině.
Svět je na nic, zamračila se nasupeně, nejdřív na sníh okolo sebe, a pak na slunečné nebe. Konečně bylo hezky, ale její nálada se podobala zataženým mračnům. Byla uražená! A to dost. Proč se najednou všechno kazilo? Když už si konečně našla sama zábavu, muselo se něco stát. A teď se ze všech sil snažila někam doplazit, někoho najít, ale co dostala místo toho? Placku, kde jediný úkryt byl pod kopou sněhu a vlkuprázdno. Od doby, co se oddělila od Kenaie neuběhlo tolik času, ale Biance to přišlo jako věčnost, kdy někoho viděla.
V pravidelných intervalech vydechovala obláčky páry, které se v krátkém mžiku rozplynuly. Zatínala zuby a myslela na to, jak je tohle namáhání dobré pro její zdraví. Život ji možná mohl udělat silnější, ale momentálně netušila, kudy se k němu jde. Musela se spolehnout na své drobné tělo, aby odvedlo práci, kterou mělo. K čemu jí byli vlci co nabízeli, že se o ní postarají. Nakonec tu stejně nebyli, když je potřebovala. Mohla je využít, když se nabídli, ale vždy by měla mít záložní plán. Být samostatná.

>> Erynijský les