Gallirea - Příspěvky uživatele

|| Loterie 77 ||

Bianca litovala svého výběru cesty téměř okamžitě, protože se jí nepěkně vymstil. Bylo to ale dost nefér, chtěla přeci jenom nějaké klidné místo k odpočinku, místo toho procházela jedno nebezpečí za druhým. Nejdřív se motala mezi strmými skalisky, kde jí každou chvílí hrozilo zřícení. A pak, když se konečně dostala jinam, byla to pustá kamenná plošina, útes, kde foukal takový vítr, že se nedokázala udržet na nohou. Byla drobná, teprve nedávno dosáhla dospělosti a rozhodně by se nedala považovat za nějakého siláka. Jeden silný poryv větru ji dokázal shodit na zem a posouvat stále blíž k útesu, k jisté smrti.
Bianca byla vyděšená jako nikdy. Něco takového ještě nezažila. Ještě nikdy ve svém životě nebyla v takovém ohrožení. Drápy se zarývala do kamene ve snaze se udržet na místě, ale i tak se pomalu sunula pryč. Zachránilo ji až zběsilé rozhlížení se kolem sebe. Spatřila jeskyni, do které se stěží dokázala doplazit. V tu chvíli z ní sice opadla většina strachu o vlastní život, avšak byl tu stále ještě Nemesis. Bianca křičela do větru, co jí síly stačily. Prosím, ať je v pořádku, modlila se úpěnlivě. Co by dělala, kdyby se mu něco stalo? Kdyby ho ztratila? Jak by to měla vysvětlit jeho rodině? Říkal, že rodiče byly alfy, určitě by ji pak honila celá smečka! Biancu zamrazilo v zádech, při všech těch myšlenkách, z jeskyně napůl povylezla a naštěstí spatřila malou siluetu, jak se plazí směrem k ní. "Tady! Už jenom kousek! To zvládneš!" povzbuzovala vlčka křikem a snažila se k němu natáhnout, aby mu pomohla do jeskyně. Měla srdce pomalu až v krku.

<< Ostrá skaliska
|| Loterie 76 ||

Cestou je doprovázelo opět ticho. Tentokrát však bylo způsobené hlavně větrem, který bičoval okolní skály. Bianca od Nemesise dlouho neslyšela žádnou odpověď na její slova, takže častěji kontrolovala, jestli za ní opravdu jde. Naštěstí tam byl a vypadal docela v pohodě, vzhledem k podmínkám, ve kterých se nacházeli.
Bianca silně litovala svého výběru cesty. Ale už bylo příliš pozdě se někam vracet, bylo by to snad víc nebezpečné, než prostě pokračovat vpřed. Když se cítila v koncích, zkusila se zeptat Nemesise, ale ten se vyjádřil dost mizerně a s výběrem cesty nepomohl. Bianca si povzdechla, načež jí málem vyskočilo srdce z hrudníku, protože viděla jak mu podklouzla tlapka. Už si představovala, jak Nemesis padá po srázu dolů, úplně ji přitom zamrazilo. Naštěstí všechno ustál a ani nevypadal tak vyděšeně. Zbytečně vyšiluju, mlaskla Bianca nespokojeně, stále ještě trochu rozklepaná. Od té doby si dávala ještě větší pozor na to, jakou cestu vybírá. Naštěstí se jí opatrnost vyplatila a vypadalo to, že ze skal konečně vylezou.
Ocitli se na kamenné ploše, opět. Tentokrát kolem ale nebyly skály, bylo tu pusto a vítr fučel ještě silněji. Bianca měla dost problémů se udržet na jednom místě a každý krok musela silně stabilizovat. "Kam jsme se to zase dostali!" vyštěkla nespokojeně a mračila se na kamennou plochu. V tu chvíli se do ní opřel takový vítr, že zavrávorala a po chvilce i spadla. Ke svému zděšení zjistila, že ji vítr sune po kamenné ploše kamsi pryč. I Nemesis se pomalu ztrácel z jejího zorného pole. "Nemesisi! Pomoc! Ahh!" zaječela zděšeně a snažila se zarýt tlapky do země. Tím alespoň trochu zpomalila svůj postup kamsi do pryč. Naštěstí byli teprve na okraji území, kde nebyl vichr tak silný jako uprostřed. Bianca po své pravici po chvíli spatřila skály a stěží se k nim doplazila. "Hej! Tady! Je tady jeskyně!" zavolala do té bouře a doufala, že vlček je v pořádku a taky ho to neodfouklo tak jako ji. Jeskyně pro ně byla jako maják v rozbouřeném moři, poslední záchrana. Prosím, Nemesisi, přijď sem.

<< Kamenné pole
|| Loterie 75 ||

Bianca se odvážně vydala do té vichřice, která kolem hrozila. Chtěla od ní zmizet, pokud možno co nejdál. Někam, kde je tepleji, nebo tam alespoň nezuří počasí jako tady. Šla poměrně pomalu a ještě k tomu se neustále otáčela na Nemesise, aby ho náhodou neztratila. Přes vločky nebyl skoro vidět a to se držel velmi těsně za ní. "Drž se blízko. Asi bychom se už nenašli, kdybychom se rozdělili," varovala krátce, než svůj zrak opět obrátila dopředu. Naprosto vůbec netušila, kam směřuje. Neznala to tady ani za dne a hezkého počasí, natož v zimě v noci. Kdyby viděla lépe, asi by to hnedka otočila někam jinam, ale neviděla.
Až příliš pozdě jí došlo, že se dostali na ještě víc nebezpečné místo, než byla předchozí krajina s kameny. Teď byli mezi skalami, takže na ně tolik nefoukalo, ale zato se země nepříjemně smekala a tu a tam se ocitli na dost strmém skalisku. "Nevíš kudy dál? Radši odsud rychle zmizíme, než se něco stane," Bianca se s obavami podívala na Nemesise, jestli nemá nějaké návrhy. Tady zůstávat nechtěla, nechtěla sem ani vejít, ale stalo se. Nemohla tušit, kam je zavede, když okolí neznala. "Nelíbí se mi tu," zabrblala naštvaně. Zraněná už byla, nepotřebovala aby se něco stalo třeba i Nemesisovi, a tohle území rozhodně nebylo bezpečné, pro dva mladé vlky.
Tempo cesty se ještě víc zpomalilo. Bianca teď dávala pozor, kam to šlape, aby si nic neudělala. Díky tomu po chvíli pocítila, že se snad začínají vymotávat ze skal ven. Terén už nebyl tak náročný a Biance se šlo lépe. "Vypadá to, že je to konečně za náma," oddechla se vyčerpaně, ale stejně s jistou opatrností pokračovala dál.

>> Kamenný mys

|| Loterie 74 ||

Každou chvílí cítila, jak se jí ledový vítr prohání kožichem a vločky se jí snášejí na čumák. Byla jí docela zima, ale aspoň vedle ní ležel i Nemesis, se kterým se vzájemně zahřívala. I tak však venkovní spánek nebyl zrovna příjemný. Bianca si odpočinula jen minimálně, ale to snad stačilo na nějakou další cestu. Obzvlášť když se rozhodovali pro najdutí jiného úkrytu.
Nemesis se očividně taky nevyspal a nevypadal moc nadšeně. "Tak rozhodnuto, jdeme jinam," zabručela Bianca a začala se zvedat po jeho vzoru. Měla celé tělo ztuhlé, jak zimou tak nepříjemnou pozicí, ve které ležela. Noha ale už tolik nebolela, což byl dobrý signál. "Je to lepší," odvětila neurčitě. Úplně v pohodě totiž nebyla, ale bylo to o něco lepší než předtím. Nebo si prostě jen na bolest zvykla, sama netušila.
Své noční vidění sice považovala za obstojné, ale v noci se sněžením bylo i tak obtížné rozeznat některé obrysy, pokud nestála přímo u nich. Bianca si naštvaně odfrkla a odvážně vyrazila z prozatimního úkrytu, hledat něco lepšího. Tím, že tu budou stát a odhodlávat se, nic nevyřeší. A čím dřív vyrazí, tím dřív něco najdou.

>> Ostrá skaliska

|| Loterie 73 ||

Potěšilo ji, že Nemesis to viděl podobně a považoval ji za zábavnou společnost. Usmála se a potěšeně švihla ocáskem. Bavilo ji trávit čas s někým, kdo se nebál... zkoušet nové věci. Třeba jako kutálení z kopce, což nakonec nevyšlo úplně podle představ, ale příští zimu to určitě bude lepší. Kdyby si třeba Bianca dokázala sehnat nějaké magie, které by ji ochránily, aby nebyla v problému tak neschopná. To by bylo něco úplně jiného, a tenhle nápad se jí zamlouval.
Spánek nebyl příliš příjemný. Bianca byla zvyklá na jiný komfort, mnohem luxusnější. Zároveň to bylo tím, že tohle byla pořádně první zima, kterou prožívala. V létě se venku přeci jen spalo jinak. To, jak jí bylo když se ztratila už si pomalu nepamatovala. A ani nechtěla, protože to určitě nebyly hezké vzpomínky. Když se probudila už po několikáté, napadlo ji zjistit, jestli je Nemesis taky vzhůru. A očividně byl, ještě k tomu pořádně unavený. Bianca jeho odpověď pomalu neslyšela přes hučící vítr. "Nedá se tu moc spát," zamračila se uraženě. "Chceš se zase někam přesunout? Možná najdeme lepší místo," navrhla pak, ale do ničeho ho nenutila. Taky nemuseli najít nic a přišli by tak i o tenhle mizerný úkryt.

|| Loterie 72 ||

Nemesis dělal jak je hrozně překvapený a rozhořčený z Biančiny výhružky. Nic mu na to už neříkala, jen mu věnovala děsně vážný a seriózní pohled, jakoby byla ten nejvíc čestný vlk na planetě a děsně si na tom zakládala. Hned na to si ale pobaveně odfrkla, protože ji ta konverzace pobavila a zároveň trochu zvedla mizernou náladu.
Nemesis sváděl svou prohru na vítr, co ho foukal do kopce, a Bianca jako správný andílek mu pomohla všechnu vinu shodit na něco jiného, hlavně ne na sebe. "Může být. To už máme pěkně dlouhý seznam. Ale těším se, je s tebou sranda!" šťouchla do Nemesise jemně, jak jí to zranění dovolovalo. Trávit s ním čas byla docela sranda, Bianca byla za takovou společnost vážně ráda. Doma byli spíš vážní a přemýšliví vlci. Nikdo, kdo by se dal lehce přemluvit k nějakým pitominám.
Pak naštěstí našli i úkryt, do kterého se sice vešli jen tak tak, ale aspoň to nebylo tak nepohodlné jako venku na sněhu a větru. Nemesis navrhl, že pak půjdou k nim, což by Bianca jindy asi lehce neschválila, ale teď přikývla hlavou. "Fajn, to zní jako plán. Jen to snad nebude vašim vadit," zamumlala nazpátek. Ale byla Nemesisova kamarádka, ne? Tak snad by se na ni příliš nezlobili. Hned na to oznámila, že si chvíli odpočne, aby měla na cestu dostatek sil. Jak zavřela oči, usnula, ale nebyl to příjemný spánek. Neustále se probouzela zimou nebo nepohodlím. Občas ji probudila i bolest v boku, ale cítila, že už je o něco menší. Uff, není to nic vážného, oddechla si, když kvůli tomu uprostřed noci otevřela oči. Nemesis nejspíš ještě spal, nebo minimálně nevypadal vzhůru. Bianca zívla, byla stále unavená, venkovní spánek jí moc odpočinku nedopřál, ale aspoň něco. "Nemesisi? Jsi vzhůru?" zeptala se tiše, protože ho nechtěla v opačném případě vzbudit.

|| Loterie 71 ||

Nemesis očividně dělal, že vůbec nerozumí. Bianca na něj přimhouřila oči a ani za mák mu nevěřila, že jeho narážka byla nechtěná. Rozhodla se ale hrát po jeho vzoru. "Tak to je jedině dobře," pokývala hlavou důležitě a snažila se zatvářit jakoby výhružně. "Jinak bych se s tebou už nikdy nebavila!" Samozřejmě, kdyby to myslel vážně, nejenom, že by se s ním nebavila, taky by ho nějak nepěkně urazila. Teď to ale byla hra, nebylo třeba být příliš zlý.
Bránil se, že ho cestou z kopce nadzvedával vítr a tak se vlastně málem kutálel směrem vzhůru. Což... bylo snad nemožný, ne? Teda, Bianca neviděla, jak se dolů dostal, ale taky mu nevěřila tuhle výmluvu. "Tak to se musíš vrátit až vyrosteš a budeš těžkej, a pořádně to tomu větru nandat," pronesla důležitě a z větru hned udělala to, co za Nemesisovu prohru neslo vinu. Nebyla to ona a její podvod, ale vítr! Však to sám řekl, tak co.
K převisu došla co nejrychleji dokázala. Nemesis už tam nervózně čekal, i když nebylo moc na co. Teď si našli krytí a všechno bylo ve větším pořádku než předtím. I z Biancy už trocha obav opadla. Nevadilo jí sedět v malém prostoru namáčknutá na malého vlka, bylo jí tak alespoň na z poloviny těla teplo. "Asi jo. Můžem se zkusit trochu prospat, ať nejsme úplně vyčerpaní a můžem někam dojít," dodala Bianca na jeho slova. Odpočinek zněl jako fajn nápad, takže ho taky hned zrealizovala. Schoulila se do jakéhosi klubíčka, jak jí to okolí dovolovalo. A zároveň tak, aby na ni sněžilo co nejméně. "Trochu se prospím," broukla ještě, dost znaveně, než zavřela oči.

<< Tundra
|| Loterie 70 ||

Jakmile se ticho zmizelo a nahradila jej konverzace, šlo se Biance podstatně lépe. Nemyslela na nic jiného, na žádné problémy, které ji v nitru sužovaly. Bylo nad slunce jasné, že v tomhle počasí a v téhle krajině žádného vlka, který by byl ochoten pomoci, nenajdou. Mohli se teď spoléhat akorát jeden na druhého, což bylo těžké vzhledem k tomu, že oba byli ještě dost mladí. Ale aspoň tu Bianca nebyla sama, to byla útěcha. "Hej! Co se tím snažíš naznačit," vyštěkla napůl uraženě napůl pobaveně. Nejsem tlustá a rozhodně ne těžká! Jako většina vlčic dbala na svůj vzhled, když to bylo možné, a byla trochu přecitlivělá na otázky ohledně své maličkosti. Protože se považovala za hezkou vlčici. "Ale bylo by to vtipný. A rozhodně zajímavý, kdyby ses kutálel nahoru do kopce," zazubila se pak na Nemesise. Byla to dost bizardní představa.
Biance svitla trocha naděje, když konečně došli někam, kde to nebyla jen pustina a nic jiného než pustina. Tady sice nerostlo moc stromů, ale zato se tu válely šutry všemožných velikostí. I Nemesis se zaradoval, protože v takovéhle krajině se dal úkryt najít rozhodně snáz. Po chvilce na Biancu zavolal, že něco našel. Podle svých možností ho rychle dohnala a nadšeně se podívala na převis, který je alespoň trochu štítil od sněhu a větru. "Super místo!" pochválila ho vděčně. Bylo to jako záblesk naděje, když už ani nedoufala. Zalezla pod převis a opatrně si sedla vedle Nemesise. Nebylo tu moc místa, ale dalo se to.

<< Ledová pláň
|| Loterie 69 ||

Bianca odolávala nepříznivému počasí, jak jen dokázala. Přechod ledovou plání se snažila co nejvíc urychlit, chtěla co nejdřív zmizet z toho odporného místa. Chvílemi měla snad pocit, že ji silný vítr odfoukne, navíc byla promrzlá na kost, když se předtím tak vesele válela ve sněhu. Teď toho akorát litovala, ale i na lítost už bylo pozdě. Zima a sníh alespoň trochu odehnaly její pozornost od naraženého boku a bolavé nohy. Jenom netušila, co z těch dvou věcí je horší. Jestli mrznout nebo být natlučená, protože obě zároveň byly naprosto nesnesitelný.
Nakonec se rozhodla odvést pozornost nějakou konverzací. Bylo jí upřímně jedno, o čem se budou bavit, hlavně něco. Nemesis by jí mohl zase něco vyprávět, i poslouchat by jí nevadilo. Nejdřív se ale zeptala na zapomenutý závod. "Hmpf, nemůžu za to že jsi pomalý," ušklíbla se, ale v duchu uznala, že to bylo trochu nefér. Nedala mu žádný čas na to, aby se vzpamatoval. Navenek ale dělala, jak to bylo fér, protože chtěla Nemesise trochu poškádlit. Vypadal, že neměl rád prohry.
Krajina se příliš neměnila, stejně tak počasí. Biance ale připadalo, že sněží už o trochu méně, jen silný vítr neustále přetrvával. Bylo by nejlepší najít nějaké krytí, jedno jestli to bude přímo jeskyně nebo nějaký převis. Teď by dala cokoliv za kryté místo, kde nefouká a snad ani nesněží. "Vidíš nějaký místo kde by se dalo schovat?" zeptala se Nemesise a sama se rozhlédla po okolí.

>> Kamenné pole

<< Sněžné hory
|| Loterie 68 ||

Pomalu opustili hory a s tím i ty příjemné zážitky co se tam udály. Ty nepříjemné však Biancu doprovázely a připomínaly jí, jakou blbost to zase udělala. Ani přesto ale netušila, jestli toho lituje nebo ne, protože kutálení byla vážně velká sranda, do doby než si natloukla. Teď by se ale atmosféra dala popsat jako ponurá, přinejmenším. Nemesis nemluvil, Bianca moc netušila proč, ale asi byl vystresovaný z toho, že se zranila. Což ona byla taky a proto o tom raději mlčela a snažila se působit silně, aby mu nepřidělávala starosti. Bylo jí to blbý.
Pravdou ale bylo, že šli velmi pomalu. Táhli se jako šneci a to všechno proto, že byla neopatrná a skákala do věcí po hlavě. Po dlouhé chvíli dorazili... na pustou pláň. Biance poklesl neutrální výraz v poměrně zkroušený. Tady sotva někoho najdou. Jen to prázdno viděla, taky chtěla hned zmizet. Navíc, jakmile na povrch šlápla, po několika krocích zjistila, že se to smeká. "Je tady skluz," zamračila se a konstatovala fakt, kterého si i Nemesis musel všimnout. Silný vítr a sněžení při chůzi taky zrovna nepomáhalo. Proč je najednou všechno na nic.
Jak cesta ubíhala, ticho se prohlubovalo a Biancu vnitřně ubíjelo. Potřebovala se o něčem bavit, nejlépe odvést pozornost od zranění k něčemu jinému. Jinak totiž neustále přemýšlela nad tím, co se stalo a litovala se zároveň s pocitem viny, že to zkazila. Byla to zvláštní kombinace, kdy se stavěla do role oběti ale zároveň viníka. A z toho jí bylo do breku, ale snažila se to zadržet, i když si byla jistá, že moc dlouho jí to nevydrží. "Hej, kdo z nás vlastně vyhrál závod?" Nakonec to byla ona, kdo ticho prolomil otázkou naprosto mimo téma a závažnost momentální situace.

>> Tundra

|| Loterie 67 ||

Začínalo se stmívat a s tím i přituhovat. Počasí nebylo zrovna nejpřívětivější, Bianca si všimla, že začíná sněžit a foukat ledový vítr. Při tom zjištění se zatvářila dost zmučeně, ještě aby měla problémy s počasím, stačil jí naražený bok. Když zkoušela chodit, poměrně to šlo, ale bylo to lehce bolestivé. Nemesis dlouhou dobu nic neříkal, než navrhl, aby našli nějaké další vlky. Bianca přikývla. "Jo, to je dobrý nápad. Ale nevím, kde blízko by tu mohli být," zamyslela se, ale opravdu netušila. Nepředpokládala, že by někdo žil ve studených horách jako byly tyhle. A i cestou sem se jí krajina okolo zdála docela nehostinná. Snad se ale někdo objeví, vydechla a několikrát cvičně popošlápla.
Docela ji mrzelo, že se takhle zranila a hned bylo po zábavě. I její společník nějak zmlknul, nejspíš netušil, co dělat. Jenže to ani Bianca. Nikdy nebyla sama mimo smečku, rozhodně ne takhle dlouho a takhle daleko. A už vůbec netušila, kde by tu měla hledat dospěláky. Po vlcích, jakoby se slehla zem, v těhle končinách. Nemesis souhlasil s jejím návrhem odpočinku, i když vypadal dost nejistě. "Je to... v pohodě," snažila se ho Bianca uklidnit, ale popravdě uklidňovala hlavně sebe. Nemohla tady před ním ale udělat scénu, že? Určitě by si o ní myslel, že je slaboch a to se jí nelíbilo.

>> Ledová pláň

|| Loterie 66 ||

Jak se snažila vyhrabat ze sněhu, všimla si, že Nemesis jde k ní a docela vtipně se motá. Jindy by se mu snad zasmála, ale teď řešila svůj bolavý bok. Čelo měla svraštěné bolestí. Cítila, jak jí do pravého stehna vystřeluje nepříjemná, bodavá bolest. Nebylo to nic strašného, ale určitě by radši, kdyby se jí nestalo vůbec nic. Mohla být ale vděčná, že strom vzala jenom tím bokem. Jinak by dopadla mnohem hůř. "Asi jsem si narazila bok," odpověděla, aniž by dala přímou odpověď. Protože sama netušila. Byla v pořádku? Co když je to třeba zlomený? strachovala se, ale doufala, že to by snad poznala nebo by to bylo nějak vidět.
Bianca se po chvíli ležení rozhodla posadit, protože mokrý a studený sníh taky nebyl dvakrát příjemný. Nemesis se ptal, jestli může chodit. Zhluboka se nadechla a pokusila se postavit. Nejdřív docela zavrávorala, protože se jí nedařilo došlápnout na zadní tlapku. "Tsk!" zasyčela bolestivě, přičemž se ještě víc zamračila. Pak udělala pár kroků vpřed. Bolelo to a trochu kulhala, ale po nějakém čase si na to určitě zvykne.
"Jo, asi to půjde. Jen budu pomalejší," uznala nakonec. To se jim ale vůbec nehodilo, když teď měla funkci toho staršího. Jak mentálně tak vzhledově. Stále by to měla být ona, kdo půjde a bude ve sněhu dělat cestu pro mladšího Nemesise. "Myslím, že bychom si měli jít někam odpočinout. Alespoň na chvilku. Nebo nechceš?" navrhla nejistě. Předtím sice na odpočinek neměla moc pomyšlení, ale teď by se jí hodil.

|| Loterie 65 ||

Nad jeho slovy se musela trochu pozastavit. Byla asi pravda, že když přežil tu bolest při ztrátě oka, nějaké vrážení do stromů mu toho moc neudělá. Nebo to minimálně nebude tak vnímat a řešit. No, ji to zase tolik nezajímalo, když stále měla obě oči. Raději se pustila do cesty do kopce, která byla dost namáhavá, jak Nemesis neměl velké tělo a nedělal jí cestičku. Ještě že tohle je naposled, pomyslela si. Kutálení byla sice sranda, ale to plahočení se do kopce tomu značně ubíralo.
Pak už na nic nečekala a začala se kutálet jako první. Nechtěla nechat Nemesise vyhrát, samozřejmě. No, nakonec se ani o nějakou soutěž nezajímala, protože se málem rozmázla o strom. Naštěstí ho většinou svého těla minula, takže se nijak vážně nezranila. Jak se ale ve sněhu zastavila, moc se jí nechtělo vstávat. Tušila, že jakmile se pohne, bude jí do boku vystřelovat nepříjemná bolest. A na to teď neměla sílu. Takže tiše ležela a přála si, aby všechno bylo v pohodě. Po chvíli uslyšela hlas Nemesise, který se nejspíš taky dokoulel dolů. "Tady!" ozvala se nazpátek a vystrčila přední packu do vzduchu, aby ukázala kde leží. Přitom se pomalu začala hrabat do sedu, ale při každém pohybu pravé zadní nohy bolestně sykla. Auu! Nebylo jí vůbec příjemné s končetinou hýbat.

|| Loterie 64 ||

Nemesis měl očividně velmi podobné představy. Bianca se jeho slovům ušklíbla. 'To by bylo fakt vtipný, na to koukat. Ale byl by to docela chudák. By ho pak muselo všechno bolet." Neustále narážet do stromů, to by musel mít pak na hlavě pěkně velkou bouli. Nebylo by pak lepší prostě... nikam nechodit? zamyslela se. Beze zraku by si vlk snad pořádně ani neulovil, takže nemělo cenu se nějak moc pohybovat, ne? Ale kdo ví, jak to vlastně bylo. Navíc tahle země byla plná magií, co by problém se zrakem mohly vyřešit.
Pak se po domluvě odebrali opět do kopce, užít si poslední kutálení, než zase odejdou. Bianca tentokrát vedla, a musela uznat, že je to dost namáhavé a vyčerpávající. Nemesis za ní na tom byl dost podobně, takže cesta nahoru jim docela trvala. Jakmile ale byli na zhruba stejném místě jako minule, Bianca se s úlevou zastavila a vydechla. Ještě vyzvala Nemesise k takovým dejme tomu závodům, kdo dojede dál, než se pustila ze svahu. Nemohla přeci čekat na to, aby ji předehnal! Ještě když si tak věřil! Jak se koulela, tak opět vůbec netušila, kde je nahoře a kde dole, úplně se jí zamotala hlava. Dole pod kopcem se zastavila s pomocí sněhu, ale bohužel i stromu. O jeden bokem zavadila, což ji vyneslo z dráhy a ještě zpomalilo. A taky to dost zabolelo, i když už do něj vrazila zpomalenou rychlostí. "Uhh," zasténala, když se úplně zastavila. Bylo jí z toho točení trošku blbě, tím víc, když se ke konci praštila. Už to nebyla taková zábava, jakmile se jí něco přihodilo. Už se ani nezajímala, jestli nakonec vyhrála. Vůbec se jí ze sněhu nechtělo zvedat, tak prostě dál ležela a zírala do bíla. Vlastně se jí tolik ani nestalo, ale potřebovala se chvilku nehýbat, aby našla sílu postavit se a zkontrolovat, jestli si něco neprovedla.

|| Loterie 63 ||

Nakonec se shodli na tom, že je asi lepší, když jsou si sourozenci podobný. Bylo to takový přirozený, měli to tak všichni. Teda skoro. Ale popravdě Bianca ještě nepotkala nikoho, kdo by se taky od svého sourozence tolik lišil, což bylo... docela smutný. Ale nebylo to úplně na nic, aspoň měla výhodu kdyby něco provedla. Saturna by to nijak nepoškodilo, pokud by vlk nebyl vážně všímavej a odhodlanej se pomstít. Přeci jenom furt měli podobný pach, což byl docela výrazný znak.
Pak se začali bavit o zraněních a přišlo i na bezoký vlky. Bianca se podělila, že jednoho takového ve smečce mají, což Nemesis očividně neměl. "No já se ho neptala, ale asi jo. Dokonce nás s bráchou učil lovit ryby, protože nic jinýho nemá rád. A neviděla jsem ho do ničeho narazit nebo že by snad neviděl, kam jde," pokrčila rameny. Vlastně by to bylo docela vtipný, kdyby Meinere za chůze narážel do stromů, protože nevidí. Škodolibě se uchechtla. "Ale třeba už to má takhle dlouho a zvyknul si. Nebo to ani nemusí bejt taková změna." Nakonec, nemohla tušit jaký to je. Ona měla obě oči v pořádku.
Bianca se prodírala sněhem, až došla do přibližně stejné výšky jako posledně. Tam se zastavila a musela si chvilku oddechnout, protože sotva popadala dech. Odhazování sněhu byla sama o sobě dřina, ještě k tomu do kopce. "Tak jo, poslední válení. Schválně, kdo z nás se dokutálí dál," blýskla po Nemesisovi úsměv, než se svalila na bok jako minule a už se koulela dolů, za zvuků nadšeného jekotu. Byla to fakt sranda!