Příspěvky uživatele

< návrat zpět

14.1. za posty 3 lístky
21.1. - 1.2. za posty 60 lístků (každý den 5)
2.2. za posty 3 lístky
3.2. - 5.2. za posty 15 lístků (každý den 5)
6.2. za posty 2 lístky
7.2. za posty 5 lístků
8.2. za posty 3 lístky

celkem za posty 91 lístků (+ 45 nakoupených + 3 darované (děkuji ^^)) >> celkem celkem 139 I guess

|| Loterie 91 ||

V jeskyni byla strašná nuda, a když k tomu připočítáme i ty ostatní faktory, je jasné, že oba vlci měli náladu na nic. Nemesis se dokonce podělil o informaci, že jeskyni už stihl prozkoumat, zatímco Bianca spala, a opravdu tu nebylo nic zajímavého. Bianca si povzdechla a zamžourala okolo sebe, jen aby viděla tmu a šedé kamení. Chtělo by to něco zábavného. Kdo ví, jak dlouho tu budeme muset čekat. Jenom ležet a nic nedělat, tak se z toho asi zcvoknu, pomyslela si hořce, a i přesto, že trochu přeháněla, to bylo dost pravděpodobné.
Nakonec se začala zajímat o příběhy. Když se Nemesis ptal prvně, po chvilce usnula a ani se nestihla pořádně zamyslet. Moc jich popravdě neznala, a ty, které jí rodiče vyprávěli, když byla malá, už si dávno nepamatovala. Jen úryvky. I to ale mohlo stačit k vymyšlení vlastního, originálního příběhu. "Tak jo. Když tě napadne něco zajímavýho, tak se taky přidej," vybídla ho ještě, aby veškerá práce nebyla na ní a Nemesis se taky trochu zabavil. "Můj příběh bude o velkém vlkovi! Ne jako výškově, ale... že byl významný!" začala vyprávění významným hlasem, aby mu dodala na vážnosti. Pak pokračovala s tragickým výrazem: "Když byl malý, zatoulal se daleko od smečky - tak, jako třeba já. Dlouho bloudil lesy, vyhladovělý a slabý, než narazil na silného medvěda," Bianca se rozpovídala a vlastně mluvila, jak jí to na jazyk přišlo. V hlavě neměla vůbec žádný plán, jak by měl příběh vypadat nebo končit, ale to bylo taky fajn. Nemesis se tak mohl zapojit a přidat i nějaké svoje výmysly.

|| Loterie 90 ||

Přestože nedělala víceméně nic jiného, než že spala, nebyla Bianca vůbec odpočatá. Právě naopak, přehršel odpočinku a žádná akce a jídlo ji začínaly pomalu zase oslabovat. Vůbec neměla chuť vstávat a někam chodit, ven stejně nemohla, tak co. Ani chladná kamenná zem ji nedokázala donutit. Místo toho se zeptala Nemesise, jak dlouho tu už trčí. Vlček se očividně leknul, tak se na něj omluvně usmála. Nenapadlo ji, že si nevšiml, že už se probudila. Bohužel jeho slova ji nijak neuklidnila, možná právě naopak. Kdybychom tu byli už dlouho, je snad větší pravděpodobnost, že to venku přestane, posmutněle sklopila uši, ale už se ani neobtěžovala koukat se ke vchodu. Situace byla pořád stejná.
"Je tu děsná nuda. Jestli neumřem na hlad nebo na umrznutí, tak na nudu určitě," zabrblala a drápem poškrábala kamennou podlahu. Udělalo to malou, skoro neviditelnou rýhu. "Hmm, ptal ses předtím na příběhy. Sice nic neznám, ale co takhle si něco vymyslet? Zkoušel jsi to někdy?" otočila se na Nemesise. Většinu problémů prostě řešila tak, že si vymyslela vlastní závěr, když neznala přesnou odpověď. A vymýšlení příběhů furt znělo líp jak bloumání pohledem okolo a čekání na smrt.

|| Loterie 89 ||

Bianca si moc o smrti nebo Smrti povídat nechtěla. Ani jedno téma nebylo zrovna veselé a to se tak úpěnlivě snažila si nějaký optimismus zachovat i ve své situaci. Nemesis se pustil do ještě hlubších témat, jako co je třeba po smrti a jestli vlci potom žijou třeba někde jinde. Byla to zajímavá myšlenka. Rozhodně lepší, než přiznat, že po smrti prostě není nic, že ani Bianca už nic nebude, až jednou odejde. Trošku ji zamrazilo přičemž zkřivila výraz ale rychle se vrátila do normálu.
Moc příběhů neznala. Nebo teď minimálně neměla náladu na to, si na nějaké vzpomínat. I kdyby chtěla sebevíc, nejspíš by se nedokázala odvázat natolik aby něco vyprávěla. Tak to ale byla pořádná nuda. Bianca ležela blízko Nemesise, takže jí alespoň bylo trošičku teplo, ale i tak to nebylo nic zářného. Po chvíli prostě z únavy zavřela oči a překvapivě se jí podařilo usnout. Fakt, že usínat, když vlk mrzne není nejlepší nápad, neznala.
Když znovu otevřela oči, všechno bylo tak, jak to znala. Nic se nezměnilo, venku bylo pořád hnusně a Nemesis ležel vedle ní. Nevypadalo to ale, že spí. "Kolik myslíš, že už uběhlo času?" zeptala se tiše. Hlas se jí v jeskyni rozléhal dobře, takže nebylo třeba ho zvyšovat. "Přijde mi to už jako věčnost," zakňučela pak, trýznilo ji to. A ještě víc ji tížila otázka, kolik času tu ještě do budoucna stráví.

|| Loterie 88 ||

Bianca měla na problémy holt smůlu. Možná, že je nepřitahovala doslovně, ale když se kolem děly, vždy se do nich nějakým způsobem přimotala. Lépe řečeno do nich skočila po hlavě v naivní představě, že se nic nestane. Třeba jako tohle cestování. Hned na začátku se vymáchala v řece, ale přes vlastní pýchu se nechtěla vrátit domů, když to mohl být jasný znak toho, že není na samostatné cesty připravená. A to se teď pěkně potvrzovalo, protože jim byla zima, nemohli se hnout z místa na kdo ví jak dlouho a sehnat jídlo bude taky dost obtížné. Nemesis se však ptal, jak někoho vůbec napadlo žít v močálech, na což taky neměla přímou odpověď. "Já nevim, nikoho jsem se neptala. Ale asi to muselo mít nějaký výhody," na chvilku se zamyslela, než odpověděla, "Třeba to, že se tomu místu většina vlků vyhne. Asi tam byl klid," pokrčila trochu rameny. Minimálně ona, když už byla teď starší, by si dvakrát rozmyslela, jestli tam poleze. Jako vlče jí to však bylo ukradené, o nějaké koncepci smečky věděla jen matně a území jako močály taky moc neznala. "Já se tam připletla dost omylem a byla to první smečka, na kterou jsem narazila. A hned mi řekli, že u nich je i můj bráška, takže jsem tam zůstala," vysvětlila i svůj důvod k pobytu na takovém místě. Nic jiného kromě Saturna a později Launee s Therionem, ji tam nedrželo.
Nemesis zarytě zůstával v pesimistických myšlenkách. Bianca se na něj zamračila a švihla ocasem. "Určitě neumřem. Na to jsme moc mladý, nic jsme si nestihli užít, to by bylo smutný," odfrkla si naštvaně. Byla rozhodnutá neumírat, ať se děje cokoliv. I kdyby bylo lepší a jednodušší to prostě vzdát, Biance se takhle ustupovat nechtělo. Konečně se její život začal ubírat lepším směrem, bylo by trapný, kdyby tu šanci zahodila. "Třeba už nás dospěláci hledaj, taky jsme pryč docela dlouho," dodala nadějně. Nemesisovi rodiče byli alfy, určitě by ho nenechali jen tak někde umřít, ne?
Znělo to, jako by se sázeli, jestli umřou nebo ne. Biance to připadalo paradoxně vtipný, což bylo trochu divný, protože taková normálně nebyla. Ale možná to bylo tím, že teď nebyla v problému sama ale s někým dalším. "Taky nevim. Znáš nějaký příběhy?" zeptala se se zájmem. Bylo rozhodně lepší si něco vyprávět než spekulovat nad smrtí.

|| Loterie 87 ||

Nemesis se dal do vysvětlování, jak přitahuje problémy a neštěstí. Zažil si toho docela dost, to musela Bianca uznat. Její smůla byla ale dost podobná. "Jo, tak u mě je to nejdřív celá ta situace s rodnou smečkou, pak příšery v močálech," zamyslela se krátce, "vlastně teď zpětně nechápu, jak jsem tam mohla tu chvíli bydlet." Močály se v její mysli dávno změnily v hrozivé místo, do kterého moc nechtěla vkročit. Co kdyby tam třeba potkala opuštěnou Skylieth, která by ji za zradu zakousla? Hrůza, oklepala se, ale Nemesis její znechucení vůbec nemusel poznat, protože i tak se klepala zimou. Ostatně viděla, že on taky. "A pak tohle, no. Ale doufám, že neumřem. To je furt moc pesimistický," oponovala trochu. Snažila si zachovávat aspoň špetku optimismu, protože vážně nechtěla, aby tohle byly poslední okamžiky jejího krátkého života. To by bylo příliš patetický. "Určitě se to zlepší," zamumlala pak ještě.
Když si lehli vedle sebe, Bianca mohla i cítit, jaká je vlčkovi zima. Sama se snažila co nejvíc schoulit, aby jí neunikalo žádné teplo. Na občasné výstřely bolesti z boku musela zapomenout. "No, zatim mi moc do smíchu není," ušklíbla se zarputile. "Ale ráda bych se toho dočkala." Takovou historku o umírání nebude mít jen tak kde kdo. Ani Bianca nečekala, že něco takového zažije a dost jí to... rozšířilo obzory. Poprvé se vydala na velkou výpravu a vypadá to, že málem umře. Svět je děsivej. Asi už rozumim, proč existujou smečky.

|| Loterie 86 ||

Když byla Bianca defacto uvězněná v jeskyni, kdo ví kde, docela zatoužila po domově. Přišlo jí, jako by se se členy smečky neviděla strašně dlouho, přitom to zase taková doba nebyla. I tak se jí ale začalo stýskat, možná i proto, že byla nyní ve zdánlivě bezvýchodné situaci, přála si odtud zmizet do pohodlí a bezpečí domova. Až se to venku uklidní, tak se musím rychle vrátit, pomyslela si trochu smutně. Doufala, že to nebude trvat dlouho. Sice si svoje cestování s Nemesisem dost užila, ale ke konci se to tak nehezky zvrtlo, že neměla žádnou náladu pokračovat.
"To je docela škoda," uznala a střelila po Nemesisovi nejistý pohled. Říkal, že by se hodilo tělo jeho táty, s čímž musela souhlasit, na druhou stranu, předtím s ním nebyl moc spokojený. A říkal, že magie moc ovládat neumí. Kdo ví, co by se nakonec stalo, aby jim to spíš neublížilo, místo pomoci. Bianca pak napůl žertovala o tom, jak se jí smůla lepí na paty a Nemesis se přidal, že to má stejně. "Fakt? Ani mi nepřišlo. Ale jestli jo, tak jsme povedená dvojka," ušklíbla se. Kdy se to stane, že se potkají dva neopatrní smolaři?
Jak se venku nehezky změnilo počasí, Bianca raději zalezla víc dovnitř a lehla si vedle Nemesise, aby jí nebyla taková kosa. To, co předtím považovala za osudovou chybu, se náhle změnilo v užitečný incident. Díky jeskyni měli alespoň pořádný přístřešek před řáděním sněhu a ledu. "To je docela ironický." Ještě před chvílí se hroutila jako troska, protože zvolila špatné území, a teď se z toho měla radovat? Bianca ohledně toho všeho měla dost smíšených pocitů. Mohli dopadnout mnohonásobně hůř, ale ani jejich nynější situace se nevyvíjela zrovna zářně.

|| Loterie 85 ||

Nemesis se zeptal, jestli umí ovládat počasí, na což nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Neumim." Přitom si vzpomněla, jak jí tu magii ukazoval Kenai. Na chvíli úplně zastavil chumelení, ale vypadal pak dost vyčerpaně. Taky ale říkal, že ji objevil teprve nedávno a zatím s ní moc neuměl. "Ale hodilo by se to," řekla s pohledem ven. Nemesis ji ujišťoval, že za to, co se děje venku nemůže. Bianca se trochu ušklíbla, nevinila se doslova. Věděla, že počasí si dělá co chce, ale její slova byla tak trefná, že ji to samotnou překvapilo. "Kdyby jo, tak jsem asi přenašeč smůly nebo tak něco. Chodící katastrofa," uchechtla se. A že si tak někdy opravdu připadala.
Pak se však ozval hrom a z nebe začaly padat provazce ztvrdlých vloček a deště. Takhle hnusné počasí Bianca ještě nezažila, a kdyby si mohla vybrat, tak ani nezažije. Brrr, oklepala se odporem i zimou. "Jo, to já taky. Asi bysme nedopadli nejlíp," horlivě pokývala hlavou a klidila se raději dál od vchodu, z dosahu ostrých jehliček ledu. "Ještě, že jsme tuhle jeskyni nakonec našli. Co bychom dělali pod tím převisem?" položila lehce řečnickou otázku, protože bylo vlastně jasné, co by dělali. Utíkali pryč, co jim nohy stačí, protože tam na ně sněžilo i tak. Tohle, co se dělo venku teď, by je dozajista nepříjemně zasáhlo. Bianca se ven raději nedívala a lehla si vedle Nemesise, aby se vzájemně alespoň trochu zahřáli. Byla jí taky dost zima, ale mladší vlček na tom byl asi hůř.

|| Loterie 84 ||

Jaké zklamání přišlo, když se s počasím mýlila. A nejenom, že se nezlepšilo, ale podle temných mraků a sílícího větru to vypadalo, že bude ještě hůř. Nemesis řekl, že měla pravdu, když říkala že se to nezlepší, což ale Biancu vůbec nepotěšilo. Jindy by ráda měla pravdu, ale teď se chtěla škaredě splést. "Takže jsem to ještě přivolala, huh," sklesle sklopila uši a zabrblala smířlivým tónem. Co teď? Budeme tu týdny, dokud neumřeme hlady? Nebo na něco jiného? zašklebila se křivě, přičemž jí z té myšlenky přeběhl mráz po zádech. Měla strach, ale stále si zachovávala nějakou naději, že to snad nebude trvat příliš dlouho.
Nemesis akorát potvrdil, že jít ven by byla sebevražda a že jim nezbývá než čekat na zázrak. Bianca si povzdechla a ještě jednou starostlivě vykoukla ven, než opět zalezla hloub do jeskyně, za svým společníkem. "Hmm, taky je mi zima. Alespoň už ale nejsme mokří a nesněží tu na nás," dodala tlumeným hlasem. Potřebovala si připomínat, že ne všechno je tak strašné. "Můžu si lehnout vedle-" nedokončila větu, když se okolím prohnalo hlasité zaburácení. Bianca sebou trochu škubla, ale v jeskyni se tolik nebála. Opět vyděšeně vykoukla ven, jen aby zjistila, že sníh padá neuvěřitelnou rychlostí a je nějak ztvrdlý. "Myslim... myslim, že začal padat skluz," řekla a netušila, co si o tom myslet. Ven rozhodně nechodit! Jak bolestivé bylo, když na skluzu spadla ona, co teprv teď, když to padalo z nebe?

|| Loterie 83 ||

Noční pochodování Nemesise vůbec nezaregistrovala, spala jako zabitá, protože byla silně vyčerpaná. Bianca nepatřila k silným vlkům a v poslední době se stále něco dělo, což ji dost vysílilo. Taky už to byla delší doba, co naposledy jedla a pila. Začínala jí takzvaně docházet šťáva k pořádnému fungování. Stále to ale nebylo nic strašného a dalo se to vydržet. Jenže jak dlouho?
Probudila se, když už do jeskyně proudilo světlo. Možná za to mohla ta tma, která v díře panovala, ale Biance připadalo, že venku se počasí zlepšilo. S lehkým nadšením vzbudila i Nemesise. Měla dobrou náladu, po náležitém odpočinku se i její bolestivá noha zlepšila, takže si věřila, že cestu ven v pohodě zvládne. Sice slyšela jak vítr naráží do skal, ale vsugerovala si, že je to mnohem menší silou, než tomu bylo včera. Nemesis se ospale vydal podívat ven a Bianca ho po chvilce následovala. Její pohled se však změnil v zachmuřený, jakmile vykoukla. "Vypadalo... odtamtud to vypadalo lépe," hlesla zkroušeně. Z útrob jeskyně se zdálo, že venku je hezky. Pravdou ale bylo, že obloha byla zachmuřená stejně jako její nynější výraz. Dokonce to vypadalo, že se schyluje k bouřce. Sněhová bouřka. Tu jsem ještě nezažila, blesklo jí hlavou a hned si pomyslela, že ji ani zažít nechce. Rozhodně ne tady a teď, když už, tak doma pěkně v teplém úkrytu spolu se smečkou. Neměla jsi vůbec nikam chodit, neměla jsi utíkat. Hlupačko! zanadávala v duchu své vlastní hlouposti. "Co budeme dělat? Jít ven teď se nezdá jako dobrý nápad," nervózně se rozhlédla. "Musíme tu čekat?" Vážně nebyl jiný způsob jak se odtud mohli dostat? Teď by se mohl objevit Život a přenést nás jako tenkrát v močálech, pomyslela si úpěnlivě, ale žádný zázrak nenastal.

|| Loterie 82 ||

Bianca šla s pravdou ven, když přišla řeč na její nohu. Bylo to nejspíš lepší, než si vymýšlet, navíc neměla teď energii vůbec předstírat, že je v pohodě. Protože moc nebyla. Doufala ale, že se bolest zase trochu zmírní, až si odpočine. Vydala se hloub do jeskyně, najít si nějaké prostorné, ale kryté místo, kde by se dalo spát.
Jeskyně byla dobře krytá, když zalezla víc dovnitř, vůbec necítila, že by venku tolik foukalo. Ovšem chlad tu byl stále. Bylo to však lepší, než být venku na mrazu a sněhu. Tady alespoň nebylo tolik mokro. Na chvilku ji napadlo, že by jeskyni mohl někdo obývat, ale pak i s Nemesisem ten návrh zamítla. Však kdo by chtěl žít na takovém místě? Bianca si našla pohodlné místečko, kde si lehla tak, aby ji noha bolela co nejméně. Byla unavená jak fyzicky, tak emočně a usnula téměř okamžitě. Nemesisova slova pomalu nezaznamenala, ale nakonec zamručela na souhlas, než zavřela oči a ponořila se do hlubokého spánku.
Tentokrát se prospala rozhodně lépe, než pod převisem. Možná za to mohla i ta únava, ale když se probudila, cítila se mnohem odpočatěji. Zvedla hlavu a vykoukla ke vchodu jeskyně. Už bylo ráno a vypadalo to, že počasí se trochu uklidnilo. "Nemesisi?" promluvila lehce na spícího vlčka. "Už je ráno a vypadá to, že venku tolik nefouká," sdělila mu své poznatky a zívla si. Opatrně vstala a zjistila, že noha ji nebolí tak jako včera. Zanedlouho to bude v pohodě. Už skoro nic necítím, zaradovala se. Taky se jí dost ulevilo, protože se jí bude cestovat jednodušeji.

|| Loterie 81 ||

Bolest v noze se znovu ozvala, tentokrát nějak silněji. Předchozí pád způsobený větrem jejímu zranění moc nepomohl, právě naopak, i ta malá úleva, kterou po krátkém odpočinku pod převisem pocítila, teď byla pryč. Biancu bolel bok opět stejnou měrou, jako když si ho narazila. Snažila se to ale nedat moc najevo, protože... To stejně bylo k ničemu. Nebyl tu nikdo, kdo by jí té bolesti zbavil a zároveň nechtěla Nemesisovi přidělávat starosti. Nejspíš se jí to ale úplně nepodařilo. "Myslím, že se to trochu zhoršilo," odpověděla s bezradným výrazem popravdě. "Ale odpočinek by mi měl pomoct," dodala ještě, aby si Nemesis nemyslel, že je to tak moc vážné. Bianca doufala, že pořádným spánkem a nenamáháním se to snad zlepší.
K východu jeskyně se moc přibližovat nechtěla. Místo toho na chvilku zaváhala, než se doploužila trochu hlouběji. "Myslíš že tu něco žije?" zeptala se s náznakem obav. Vůbec by jim nepomohlo, kdyby to tu někdo obýval. Třeba příšery jako v močálech, otřásla se nad nejhorší představou, která ji napadla. "Ale snad ne, kdo by si vybral takové místo," zamumlala nakonec. Venku bylo otřesný počasí a tahle jeskyně nebyla tak snadno viditelná. Uvniř snad nic kromě nich nyní nebylo.
Bianca si vybrala jedno poměrně suché místo, kde si opatrně lehla. Měla teď víc prostoru, než pod převisem, takže nemusela být nijak skrčená a mohla tak ulevit naraženému boku. Těžce vydechla a zavřela oči, v naději, že brzo usne a nebude muset přemýšlet nad budoucností.

|| Loterie 80 ||

Počkat na ráno, až se situace uklidní, znělo dobře. Ale... co když se neuklidní? Přijde další ráno, pak další a další. Jak dlouho tu mohli trčet? Dny a týdny bez vody a jídla, navíc nikdo nevěděl, že tu jsou. Konkrétně u Biancy teda nikdo netušil, kam se asi vydala. Kdo ví, jestli se vůbec starali, jestli si toho všimli. Jak dlouho musím být pryč, než mě začnou hledat? Hledají mě teď? Nejspíš ne. V hlavě jí šrotovalo. Nebylo to přeci jen tak dávno, kdy se mechovým lesem mihla, takže tamější vlci si o ni určitě moc starostí dělat nebudou. Sice se dlouho neviděli, ale dokud se cítili, všechno bylo v pořádku a zůstávaly jen mírné obavy. Ne ty, které by je donutily po Biance pátrat. Navíc tady... nás opravdu nikdy nenajdou... Nebylo by pak lepší... prostě nechat ten vítr... Bianca se neodvážila tu myšlenku dokončit, protože už onen samotný nápad ji vyděsil. Rezolutně zatřásla hlavou. Musela doufat v to nejlepší, ne to nejhorší.
Když se trochu uklidnila a přestala popotahovat, dodala si odvahu, aby se zeptala Nemesise jestli se zlobí. Zároveň k němu zvedla oči v očekávání, smíšeném s obavami. Trochu se jí ulevilo, když řekl že se nezlobí, ale nevyznělo to příliš věrohodně. Ale co mohla čekat, i ona sama měla náladu pod psa. "Dobře, to je... děkuju," odpověděla nejistě, aby alespoň nějak vyjádřila svou úlevu. "Tak se asi, uhm, můžeme zkusit prospat? Je to tu lepší než pod převisem," navrhla pak poměrně tichým hlasem a konečně se zvedla na nohy, přičemž se znovu ozval naražený bok. Navenek na sobě však nedala znát žádnou bolest, a oklepala ze sebe zbytky sněhu.

|| Loterie 79 ||

Bianca se silně tiskla k chladné stěně, jako by to měla být její jediná opora, která jí od toho všeho zachrání. Kdyby se do ní mohla vpít, už to dávno udělá a nikdy nevyleze ven. To by vlastně bylo nejlepší, kdyby zůstala kus šutru, zmizela a už nikdy nikomu nemohla ublížit. Nikomu na kom jí záleželo. Snažila se Nemesisovi omluvit. Byla starší, měla být ta zodpovědná a dávat pozor na mladšího. Což se jí ale vůbec nevedlo. Společně s odeznívajícím strachem o vlastní život nedokázala zadržet slzy.
Nemesis na její omluvu nijak slovně nereagoval, což jí připadalo jako potvrzení toho, jak je špatná. Neviděla, jak kroutí hlavou, protože koukala do země a zrak měla rozostřený slzami. A ticho znamenalo souhlas, ne? Nebo se na ni zlobil tolik, že už se s ní nechtěl ani bavit. Biancu píchlo u srdíčka při pomyšlení, že Nemesis už nechce být její kamarád. Všechny ty plány, co si spolu domluvily... Už je nikdy nezrealizují? Pak zvedla hlavu, když uslyšela, jak se vlek zvedá a jde kousek ke vchodu. Znovu zopakoval, co řekl už předtím. Bianca vydechla a setřela si slzy tlapkou. Necítila se však na nějaký větší pohyb a tak zůstala ležet. "A jak dlouho to bude trvat? Můžou... můžou to být klidně týdny." Počasí mohlo být proměnlivé, ale když to vlk nejvíc potřeboval, zrovna se ne a ne zlepšit. Jako tenkrát v močálech, kdy furt pršelo a nakonec z toho byla potopa. "Zlobíš se na mě?" zamumlala pak polohlasem, protože napůl ani odpověď slyšet nechtěla. Co kdyby řekl ano? Na druhou stranu to však potřebovala vědět.

|| Loterie 78 ||

Bianca volala na Nemesise, jehož silueta byla nedaleko. Zaujal asi nejlepší možný postoj, plazení. Naštěstí se do jeskyně zanedlouho dostal, i Bianca se pak rychle stáhla, aby ji nestrhl vítr. Nechtěla se ven už nikdy vracet, v očích měla stále děs s předešlého zážitku, ačkoli už se nebála o svůj nebo Nemesisův život.
Rozklepaně došla hloubš dovnitř jeskyně, kde se opřela o stěnu a následně se po ní svezla dolů. Nohy už ji nedokázaly udržet. Byla celá mokrá, byla jí zima a její mysl byla pod tlakem velkého stresu. Tak moc, že když se zbavila zbytků adrenalinu, do očí ji vhrkly slzy. Pevně sevřela víčka a popotáhla. Nemesis něco zamumlal, taky se nechtěl do vánice vracet. "Promiň," špitla Bianca slabě a nechala svým slzám volnější průběh. "Je t-to moje chyba, promiň," opakovala se. Bylo jí hrozně. Mohla je oba zabít! Vlna odpovědnosti, kterou za své činy cítila, se jí vůbec nelíbila. Převálcovala všechno ostatní. Jsem k ničemu. Nejenom, že ohrozila sebe, ale i někoho dalšího. O to hůř, vlče. To třeba taková Launee nebo Therion nikdy neudělali. Dělali všechno možné pro to, aby byla vlčata ve smečce v pořádku a zdravá. Zatímco ona, na své první velké výpravě málem někoho připravila o život. "P-promiň," zakňučela mezi vzlykáním. Netušila, co jiného by měla říkat. žádná jiná slova se momentálně nehodila.