Gallirea - Příspěvky uživatele

"Já... já nevím. Asi mě nenapadlo hledat chybu u tebe." Protože ve výsledku si Bianca byla vědoma, že Saturn nic špatného neudělal. Přeci nemohla předpokládat, že tu pro ni bude jako náhradní máma, starat se o ni a rozmazlovat ji. Byl stejně starý, v té době ještě vlče, a řešil stejně složité problémy jako ona. Oba v té chvíli cítili, že nenají na koho spoléhat. Jenže zatímco Bianca potřebovala společnost, Saturn potřeboval samotu. Bylo logické, že chtěl chvíli pro sebe.
Zmateně zamrkala, když se dozvěděla, že jí o svém odchodu říkal. Opravdu? Ale... já o ničem nevím. Neprobudila jsem se nebo jsem to nevnímala, trochu si povzdechla. Nakonec celý problém pramenil tady? Protože si prostě každý myslel něco jiného a komunikace nefungovala? "Neslyšela jsem to. Nevím o tom, přiznala se tiše a k Saturnovi vzhlédla. "Měl jsi mě vzbudit..." Chtěla dodat, že jí by to nevadilo. Ale Saturnovi ano. Chtěl být sám. Byl by sám, kdyby mě vzbudil? Pravděpodobně ne. Vecpala bych se k němu, protože já sama být nechtěla, roztřeseně polkla nad tímhle uvědoměním. Saturn pokračoval s tím, jak se obviňoval, což Biance vůbec nepomohlo. "Kdo z nás je větší sobec, huh...?" zašeptala tiše. Nakonec to byla určitě ona. A ještě byla tak troufalá, že se všechno snažila hodit na bratra. Odporný.
Když se rozbrečel Saturn, tak se k němu pod tíhou vlastních myšlenek taky musela přidat. Nebyla dobrý utěšovatel. Většinou to byla ostatně ona, kdo brečel, ne kdo utěšoval. Teď ale poznala, jaké to je instantně litovat svých slov. Proto raději už nic neříkala, mlčela, protože tak to snad už víc pokazit nemohla, ne? Zatím poslouchala co jí Saturn říká. Zajímal se. Ulevilo se jí. Zajímal se i o tak hroznou sestru, jakou byla. I po tom všem, s čím se svěřila - se svou sobeckostí a uražeností, což rozhodně nebylo vhodné chování. "A budeš se zajímat vždycky?" Chtěla mít tu jistotu, že na bráchu se může spolehnout, ať se děje cokoliv. Její plán na získání pozornosti byl stejně neúspěšný, prostě se nějak smířila alespoň s tím minimem, které nakonec dostala. Saturn nemusel nic dělat, nemusel ji hledat. Už jí prostě stačilo, že na ni alespoň bude myslet. "To je v pořádku. Odpustila jsem ti, dobře? Odpustíme si navzájem, co říkáš?" zeptala se s křivým úsměvem, kterým se snažila nadlehčit situaci, a silně popotáhla. Tlapkou si pak otřela slzy, ale víc se nehýbala, protože se o ni Saturn opíral a Bianca nechtěla uhnout. Chtěla počkat alespoň dokud se neuklidní, nejlépe oba. Takhle si jejich znovushledání rozhodně nepředstavovala. "Saturne. Proč vždycky brečíme?"

Bianca se po vřelém přivítání do brášky trochu pustila a vzápětí toho taky trochu litovala. Ale prostě si nemohla pomoct, byla stále trochu naštvaná, ale hlavně zklamaná. Už ani netušila z čeho víc, jestli ze Saturna nebo spíš ze sebe, ale teď to potřebovala vypustit ven. Bráška byl očividně překvapený její kousavou otázkou. I ona sama si nemyslela, že takhle nepříjemně vyjede, jen co se s ním uvidí. Proč to dělám? Proč to... nejde zastavit? sklopila uši. "Já ale... co jiného si mám tedy myslet? odpověděla tiše. Byla ztracená ve vlastních pocitech, které si v tuto chvíli tak protiřečily, že netušila co s nimi. "Vždycky mě prostě napadne, že... je chyba u mě. I když vím, že mě rád máš. Taky tě mám ráda. Ale když ode mě utečeš tak prostě už nevím, zamumlala ještě tišeji. Jak si to měla jinak přebrat? Jistěže ji hned napadlo to nejhorší, protože byla smutná. A to se na ni vždycky navalovaly černé myšlenky.
Saturnus říkal, že o ni měl strach, ale nevěděl co dělat. Prostě... něco, ne? zamračila se trošku. Však když se o někoho vlk strachuje tak prostě... něco dělá, i kdyby to bylo bezvýznamné. Na druhou stranu rozuměla jeho povaze natolik, že chápala, jak byl asi zmatený. Silně popotáhla, aby slzy zastavila a posadila se. Nechala Saturna, aby se k ní přiblížil a po krátkém zaváhání mu taky zabořila čenich do kožichu ve vlčím objetí. "Já se nezlobím až tolik. Ale mohl jsi mi alespoň říct, že někam jdeš. Nic jsem nevěděla," vrátila se zpět k vyčítavému tónu. Bylo to hodně nepříjemné, probudit se bez Saturna, když usínali spolu. A nejhorší bylo, že nic neřekl a potom se po něm slehla zem. Vůbec se nezajímal! Biance bylo prd platné, že se o ni strachoval, když jeho starost neviděla a tudíž o ní vůbec nevěděla. Mohl se na ni taky klidně vykašlat. Nevěděla nic.
Chápala, že toho bylo moc. I pro ni to bylo příliš, ale nesla to lépe, než Saturnus. Proto možná s jeho chováním tolik nesouhlasila a nedokázala se vcítit. Hrklo v ní, když i bráška začal popotahovat. Ale ne. Ne. Ne. Ne, ve tváři se jí objevila panika a píchal ji takový pocit viny, že to až fyzicky bolelo. "To je dobrý, je to dobrý Saturne. Nezlobím se, odpustila jsem ti, tak prosím nebreč." Rychle vyskočila na nohy a snažila se brášku nějak utěšit, ale místo toho jí bylo do breku ještě víc. Tohle nechtěla, zkazila to. Jsem špatná sestra. Jsem zrůda, rozbrečela jsem ho! Tyhle myšlenky do ní tak praštily, že jí slzy tekly po tváři taky. Však kdo to dělá? Záměrně někomu vyčítá věci, za které ani tolik nemůže? Teď to pokazila tak ošklivě, jak jen to bylo možné. "Je... je to i moje vina. Ne, je to hlavně moje vina. Můžu... si za to sama, protože jsem... chtěla aby mě někdo šel hledat a zůstávala venku dýl, než jsem musela." A bylo to venku. Velká část přiznání, která však byla velmi podstatná. Však se lesíkem i mihla, ale nikdo se tu o ni nestaral a tak zase sobecky a uraženě zdrhla, protože se naštvala. "Jenže... nikdo se nezajímal..." dodala téměř neslyšitelně. A asi jí to i patřilo. Však kdo by se o ni měl zajímat? Když se snažila obviňovat ostatní ze svých vlastních rozhodnutí? Nikdo.

Bianca překročila hranice lesa a přemýšlela co dál. Nejdřív... bych mohla zjistit, jestli máme něco k jídlu, uvědomila si, když jí zakručelo v břiše. Ten zajíc, o kterého se rozdělila s Kenaiem byl už dávno strávený. Navíc jí přišlo, že ze svých cest poměrně dost zhubla a zkostnatěla, protože potravy moc neměla. Až teď dostala fakt pořádný hlad. Pak bych asi mohla odpočívat v jeskyni, povzdechla si, protože neměla moc co na práci a ani se jí do ničeho nechtělo.
Hlouběji v lese ale narazila na Saturnův pach. A byl čerstvý! Rozzářila se jí očka a nadšeně zamávala ocáskem, než se vydala po jeho stopě. A zanedlouho svého bratra také spatřila, jak se vybavuje s černobílým vlkem, kterého ale odsunula do pozadí. Radostně se ke svému sourozenci rozběhla a ani si nevšimla, že Meinere se rychle vypařil. Saturnus k Biance hned přiskočil a vypadalo to, že se mu ulevilo. "Saturneee," zakňourala znova a pořádně se o něj otřela na přivítanou. Hned se zeptal, kde celou tu dobu byla. Bianca se trochu zarazila a lehce si odfrkla. "Teď se zajímáš, jo?" zamumlala uraženě. Však on byl ten, co ji nechal v jeskyni. Jedině dobře, že se strachoval, patřilo mu to! "Kde jsi byl ty? To už tě nebaví být se mnou? Udělala jsem něco špatně? Naštvala tě?" bombardovala Saturna obviňujícími otázkami, zatímco se jí do očí nahrnuly slzičky. Sice svou uraženost odsunula do pozadí a říkala si, že to hodí za hlavu, ale... teď to najednou nešlo. Měla hroznou potřebu mu to všechno vyčíst, i když minimálně za polovinu si mohla sama.

Díky za akci!
Poprosím o 5 oblázků a 10 květin, děkuji ^^

<< řeka Kiërb

Sněžení bylo horší a horší - teda, nebyla to úplně taková vánice, jako ta, před kterou se schovávala v jeskyni, ale vločky byly velké a padaly dost nahusto. Naštěstí, potom co překonala řeku, se dostala do lesa a byla před počasím trochu chráněná větvemi stromů.
Biance se tak ulevilo, když konečně vkročila domů. Trochu to kazil mírný zápach, který se tu odněkud linul. Zhnuseně nakrčila čumák a zamračila se. No fuuj, co to je? udělala takový ksichtík, jako když se jednomu chce zvracet, a raději se rychle klidila z místa pryč. Neměla žádný zájem zjišťovat, odkud to snad jde nebo co to je. Na to to smrdělo až moc odporně a Bianca se k tomu ani za mák nechtěla přibližovat. Čím hlouběji do lesa ale šla, tím snesitelnější zápach byl, až se vytratil úplně.
Přišlo jí, že tu nebyla už taak dlouho. Najednou dost zpomalila a měla strašné nutkání si prohlížet všechno kolem sebe. Nic moc se tu nezměnilo. Je to tu furt stejné, pomyslela si a netušila, jaké má okolo toho pocity. Chtěla snad, aby bylo něco jinak? Na druhou stranu to bylo uklidňující, vrátit se a cítit, jako by se tu čas zastavil. Měla jistotu, že smečka je stále stejná a nic se nestalo. Tedy, cítila poměrně dost nových pachů, i nějaké staré, na které už pomalu zapomínala. To by mě zajímalo, kolik nových členů tu máme? To je snad ani nestihnu všechny poznat!
Následně se o tohle téma ale přestala zajímat, protože v dálce uviděla svého bratra spolu s černobílým. Podle svých vyčerpaných a potlučených možností se k nim radostně rozběhla. "Saturneee!" zaječela radostným ale i docela ufňukaným hlasem. Vzpomněl si na ni za tu dobu vůbec? Teď se tu klidně vybavoval s Meinerem, nevypadalo to, že by ji vůbec hledal. Biancu trochu píchlo u srdce, ale stejně nedokázala odolat řádnému přivítání. Prostě už před svou rodinou nemohla hrát uraženou, i kdyby si to všichni zasloužili.

Well... přidám se i já s žádostí o 2. charakter.
Musím se přiznat, že jsem nad konkurzem docela přemýšlela - tedy, jestli se vůbec účastnit, nebo ne. Když je ale teď vyhlášený, řekla jsem si, že bych to ráda zkusila, ačkoliv teď nemám naprosto žádný nápad na novou postavu, nevím ani, jestli bych měla čas, protože mi zanedlouho začne trochu obtížnější období. Každopádně, volný slot do budoucna se může hodit...
Myslím, že má aktivita je dobrá, ten rok co tu znova oxiduju, jsem snad neměla žádný dlouhý výpadek a snažím se odpovídat spoluhráčům včas. Také si dovolím říct, že se i aktivněji účastním akcí, spíše tedy neherních, protože u herních vždycky prošvihnu přihlášení (T^T).
Jak jsem tedy řekla, žádný plán do budoucna vymyšlený nemám. Ráda bych ale chňapla po nějakém inzerátu a přinesla do hry třeba dalšího sourozence nebo člena rodiny.
Děkuji za zvážení. :))

<< Mahtaë sever

Po paměti se vydala na pláň, která jí přišla povědomá. Okolí svého domova už docela znala, nebo si to alespoň myslela. Teď opravdu nechtěla zabloudit, už se těšila, až se setká se svými blízkými. Jak se asi má Saturnus? Co celou tu dobu dělal, kdy jsem tam nebyla? pomyslela si. Určitě se taky musel bavit, ne? A Launee a Theriona už jsem neviděla taak dlouho! To mají opravdu tolik povinností? povzdechla si zase trochu. Být alfa muselo být asi dost složité, že? Když ani neměli čas vídat se s ostatními.
Počasí bylo dopoledne poměrně příjemné, Bianca se zaradovala, že už není tak ukrutná zima a vítr ustává. Čím blíž domovu však byla, tím víc se počasí kazilo. Nebe se zatáhlo hustými, tmavými mračny a k zemi se začaly líně snášet vločky. "Zima ještě nekončí, hmpf," zamumlala Bianca zklamaně, protože už si přála aby přišlo léto. Přidala trošku do kroku, ať se stihne vrátit dřív, než z nebe zase začne padat skluz nebo kdo ví co. To by byla pěkně potlučená.
Zanedlouho dorazila k řece a po chvíli rozhodování se naštěstí vydala správným směrem. Tušila ale, že řeku musí překročit. Po dlouhém hledání našla poměrně mělké místo s mnoha kameny, po kterých přeskákala, jako posledně s Nemesisem. Už to měla docela natrénované, hlavně když řeka byla všude okolo Mechového lesa. Když jeden chtěl dovnitř nebo ven, musel jí prostě projít.

>> Mechový lesík (přes Kiërb)

Poprosím o 3 lístky za posty z období 12.2. - 14-2.
A pak 4 lístky z akce rozcestníkové kreslení
Děkuji ^^

<< Mahtaë jih

Po překonání řeky šli oba mlčky. Bianca netušila, nad čím přemýšlí Nemesis a zrovna dvakrát ji to taky nezajímalo. Místo toho už se těšila, že každou chvílí dorazí domů a bude mít chvíli klidu. Ten byl sice i v jeskyni na útesu, ale zato tam nebylo pohodlí, což bylo jedno velký mínus a rozhodně si to nechtěla zopakovat.
Jakmile už ušli pěkný kus cesty podél řeky, Nemesis se zastavil s tím, že jeho smečka je nedaleko. Bianca ve tmě sice viděla jeho les jen jako černý flek, ale asi tušila, kde že to vlastně bydlí. Přikývla hlavou. "Taky už to nemám tak daleko. Trochu víc jak ty, ale za chvíli jsem taky doma," pousmála se trochu smutně, protože tohle nejspíš znamenalo rozloučení. S Nemesisem strávila opravdu hodně času, ale i tak jí přišlo, že ho skoro nezná. Nesmutnila ale příliš, protože tohle snad nebylo naposledy, co se vidí. "Tak já asi už půjdu... Zase někdy," usmála se a mávla ocáskem na rozloučenou.
Nově příchozího vlčka zaregistrovala až při odchodu. Netušila, jak dlouho tam byl nebo kdy se objevil. Jindy by se asi ráda seznámila, ale teď měla trochu na spěch, takže se na něj jenom usmála a pozdravila krátkým ahoj, než si šla po svých. Třeba se i s ním ještě někdy potká a bude mít čas si popovídat.

>> Východní Galvatar

<< Bukový sráz

Cesta trvala i přes noc, mezitím Bianca s Nemesisem ušli poměrně malý kus. Nejspíš to bylo zhoršeným terénem, který, obzvláště v zimě, nebyl úplně žádoucí. Alespoň počasí jim přálo, protože se sice trochu ochladilo, ale zato už nefoukal žádný vítr, takže Bianca necítila v kožichu takový mráz. Zároveň začínala trochu rozpoznávat své okolí, což značilo, že se blíží k místům, které zná. Stačí dojít k jezeru a už budu kousek od lesa, zauvažovala trochu nad plánem své cesty. Přeci jen chtěla být doma co nejdřív, ne se toulat někde okolo nebo snad dokonce zabloudit, na což byla expert.
"Ouu, tak to je nepříjemný," zašklebila se na Nemesise a jeho poznámku o skluzu. Předtím to řekla jen tak z rozhořčení, ale doopravdy skluzem fakt po hlavě dostat nechtěla. Ještě když říkal, že to tak bolelo. "Ale vypadá to, že ani nemáš bouli," přiblížila se k němu a zkontrolovala, jak jeho tvář vypadá. Nic neobvyklého neobjevila, což bylo taky nejspíš dobře.
Bianca se usmála, když Nemesis navrhl sejít se v létě. Byl to mnohem lepší nápad, než někde courat v tomhle období. Příště si radši dvakrát rozmyslí, jestli v zimě opustí smečkové území. "Jasně, to zní fajn. Tak platí!" potvrdila jejich pakt náležitým pokýváním hlavy. Však už se o tom jednou bavili a dohodli se i na přizvání nějakého Fiéra.
Když dorazili k řece, nastalo krátké dilema, jak ji překonat. Po chvíli však našli místo, kde byl dostatek kamenů, aby se dal tok přeskákat. Bianca se rozhodla věřit Nemesisovi, že to zvládnou. Vážně se nechtěla koupat podruhé. Ne, když byla voda studená. Mladší vlček šel jako první a nic se mu nestalo, takže Bianca taky sebrala svou odvahu a opatrně řeku překonala. Párkrát jí ujela noha, ale nebylo to nic strašného a vždy to nakonec ustála.

>> Mahtaë sever

Chtěla bych poděkovat za parádní akci, kreslení se vždycky účastním ráda. Musim uznat, že všechny výtvory jsou naprosto boží, překvapilo mě kolik lidí se účastnilo a jak kreativní všichni byli. Výhru za lišku jsem moc nečekala, upřímně jsem víc sázela na Mrtvolku tbh xD, ale jsem spokojená, samozřejmě ^^. Moc děkuji i za krásné ceny a rychlé vyhodnocení, fakt mě to potěšilo

Poprosím o 80 kamínků, 20 křišťálů a nakonec beru Vlčíškovu magii. Děkuji ^^

<< Kamenný mys

Bianca i Nemesis rychle vyrazili pryč z jeskyně. Tak, teď honem domů. Nebo někam. Hlavně ne zpátky, zašklebila se vlčice nepříjemně a přidala do kroku. Upřímně šli dost rychle, na to kolik bylo všude kolem sněhu a jak vyčerpaní byli. Ale Bianca se raději hnala pryč co nejrychleji dokázala, protože se bála, že se počasí zhorší. Nechtěla na větrném území zůstávat ani o minutu déle.
"Souhlasim," odkývala Nemesisovu poznámku. "Radši dostat skluzem po hlavě než tvrdnout v tý jeskyni o den dýl," dodala nafouknutě. Samozřejmě by radši, kdyby se jí nestalo nic, počasí se nekazilo a ona v pořádku dorazila do Mechového lesa, kde se konečně nají a odpočine si. To by bylo ideální. "Příště si asi dvakrát rozmyslím, než někam zase vyrazím," povzdechla si pro sebe, ale pak se musela opravit. "Ale ze začátku bylo to cestování sranda. Škoda, že se to tak zkazilo." Nechtěla znít, jako že si to vůbec neužila. Vlastně se i docela bavila, dokud bylo hezky a dokud se nezranila. Její noha na tom byla ale o mnoho lépe. Odpočinek v jeskyni nejspíš k něčemu přeci jen byl. Alespoň teď byla schopná se normálně pohybovat, i když to trochu bolelo. Bylo to ale překonatelné.

>> Mahtaë jih

|| Loterie 94 ||

Konečně. Konečně byla Bianca volná a mohla vypadnout z téhle studené tmavé jeskyně. Počasí venku se zlepšilo. Bylo sice stále pod mrakem, ale už z oblohy nepadal žádný sníh nebo skluz a ani vítr nefoukal tak silně, že by je mohl odvát. V tuhle chvíli naprosto zapomněla na nějaký nedokončený příběh a přála si vystartovat pryč a nikdy se sem už nevrátit.
Bianca opatrně vykoukla ven, aby si potvrdila, že se jí to jenom nezdá a zavolala na Nemesise. Malý vlček ihned přiběhl a energicky zamával ocasem. Měl stejnou radost, jako ona. "Konečně můžeme pryč," přitakala radostným hlasem. Musím rychle domů, do tepla a najíst se. Najít brášku a Launee s Therionem, pomyslela si. Přišlo jí, že se neviděli věčnost a už jí strašně chyběli. "Měli bychom ale pohnout, aby se náhodou neudělalo zase hnusně," zalekla se trochu, ale to už Nemesis vyrazil pryč. Bianca rychle vyrazila za ním. Hned se do ní opřel nepříjemný ledový vítr, ale tentokrát se dokázala udržet na nohou. I narážení vln na útes bylo slyšet méně, než když sem dorazili. Rychle pryč, ať tuhle šanci nepromarníme. Kdo ví, kdy se to počasí zase zkazí, s trochou obav svižným krokem opustila tohle zpropadené území.

>> Bukový sráz

|| Loterie 93 ||

Vyprávěla příběh o velkém vlčím hrdinovi. Tedy, takový byl plán, ale příběh se vymýšlel dost pomalu. Obzvlášť, když na něj nebyla sama. Nemesis skončil tak, že do medvěda udeřil blesk, ale Bianca to zase tak napůl obrátila v jeho prospěch. Nebylo to tak, že by fandila medvědovi, to vůbec, byl to přeci záporák. Ale ten nápad s podřízením se malému vlčeti se jí líbil. Však kdo malý a ztracený by nechtěl takového velkého ochránce co mu bude sloužit? Minimálně Bianca po něčem takovém toužila, když byla ztracená. Realita byla ale jinde.
Nemesis se potřeboval chvilku zamyslet, takže mu nechala prostor. Nechtěla příběh vyprávět sama, bylo lepší, když se zapojili oba. Zatímco čekala, rozhodla se trochu protáhnout. Z ležení a neustálého převalování měla už ztuhlé všechny končetiny. Když se protáhnu tak se aspoň taky zahřeju, pomyslela si. Venku tohle nefungovalo, když byl všude kolem sníh. Hýbáním jí akorát byla větší zima a mokro, ale tady bylo relativní sucho. Bianca se rozhodla zkontrolovat i situaci venku. Překvapilo ji, když ze vchodu jeskyně viděla světlo. "Byli jsme vzhůru celou noc?" zamračila se krátce. Dost dobře si pamatovala, že předtím bylo šero a tma. Znamená to, že je venku líp? blesklo jí hlavou a celá se nadějně hrnula k východu.
Když spatřila jaké je počasí, málem jí vhrkly slzy radosti. "Nemesisi! Už je zase hezky! Udělalo se pěkně, můžeme konečně pryč!" zavolala do jeskyně na svého společníka. Nejraději by se samou radostí vrhla ven, ale na poslední chvíli se zastavila a trochu se uklidnila. Sice tam nebyla bouřka, ale mraky byly stále trochu šedivé. Navíc na útesu stále dost foukalo. Měli by odtud odejít rychle, ale opatrně. Teď nebyl čas na pohrkanost.

|| Loterie 92 ||

Šero v jeskyni se začalo pomalu měnit v pořádnou tmu. Bianca pochopila, že se nejspíš stmívá, ale na náladě jí to moc nepřidalo, protože počasí bylo stále stejné. Možná už trochu klidnější než ve dne, ale kdo ví, jestli si to jenom nenamlouvala. Tak jako tak v tomhle neduhu stále nikam nemohla. Nakonec se s Nemesisem rozhodla, že se zabaví vymýšlením imaginárních příběhů, protože co jiného se dalo dělat?
Vyprávění příběhu se ukázalo jako docela zábava. Alespoň Bianca nepřemýšlela nad tím, jaký má hlad, nebo jak velká je jí zima, ale nad neexistujícím vlčím hrdinou. Hnedka na začátku mu ale začala házet klacky pod nohy tím, že hrdina potkal medvěda, když byl malé slabé vlče. Bez hrdinských činů by to ale nebyl hrdina! Potřebuje se nejdřív proslavit, pomyslela si, zatímco dumala, jak hrdinovi pomoci z patálie. S nápadem se ozval Nemesis. Bianca pozorně poslouchala, co vypráví a s každým dalším slovem se víc usmívala. "Parádní nápad!" pochválila Nemesise mezi řečí. Vlčí hrdina tedy na medvěda seslal blesk. Ale co dál? "Medvěd byl však velmi silný, blesk ho neporazil úplně. Z takového úderu byl ale šíleně oslabený, což dalo našemu hrdinovi skvělou příležitost! Nabídl medvědovi, že ho ušetří, pokud se na nějaký čas stane jeho učitelem a opatrovníkem." Bianca zapojila trochu představivosti a snažila se z medvěda a vlka udělat přátele, ačkoli to bylo v normálním životě nemožné. Tohle byl ale příběh, kde bylo povoleno vše. "Medvěd s návrhem souhlasil, protože se bál, že na něj vlk sešle další blesk. Ve skrytu duše však nebyl smířený dělat poskoka malému vlčeti. Nejdřív ale musel nasbírat dost sil, aby se mohl hrdinovi postavit," dodala ještě. Hrdina měl tedy alespoň nějaký čas trochu vyrůst a dát se dokupy, což bylo fajn. Bianca se pak podívala na svého společníka, jestli bude zase nějak pokračovat. V hlavě už měla několik dalších nápadů a možných situací, které se hrdinovi mohly stát.