Gallirea - Příspěvky uživatele

|| Loterie 71 ||

Nemesis očividně dělal, že vůbec nerozumí. Bianca na něj přimhouřila oči a ani za mák mu nevěřila, že jeho narážka byla nechtěná. Rozhodla se ale hrát po jeho vzoru. "Tak to je jedině dobře," pokývala hlavou důležitě a snažila se zatvářit jakoby výhružně. "Jinak bych se s tebou už nikdy nebavila!" Samozřejmě, kdyby to myslel vážně, nejenom, že by se s ním nebavila, taky by ho nějak nepěkně urazila. Teď to ale byla hra, nebylo třeba být příliš zlý.
Bránil se, že ho cestou z kopce nadzvedával vítr a tak se vlastně málem kutálel směrem vzhůru. Což... bylo snad nemožný, ne? Teda, Bianca neviděla, jak se dolů dostal, ale taky mu nevěřila tuhle výmluvu. "Tak to se musíš vrátit až vyrosteš a budeš těžkej, a pořádně to tomu větru nandat," pronesla důležitě a z větru hned udělala to, co za Nemesisovu prohru neslo vinu. Nebyla to ona a její podvod, ale vítr! Však to sám řekl, tak co.
K převisu došla co nejrychleji dokázala. Nemesis už tam nervózně čekal, i když nebylo moc na co. Teď si našli krytí a všechno bylo ve větším pořádku než předtím. I z Biancy už trocha obav opadla. Nevadilo jí sedět v malém prostoru namáčknutá na malého vlka, bylo jí tak alespoň na z poloviny těla teplo. "Asi jo. Můžem se zkusit trochu prospat, ať nejsme úplně vyčerpaní a můžem někam dojít," dodala Bianca na jeho slova. Odpočinek zněl jako fajn nápad, takže ho taky hned zrealizovala. Schoulila se do jakéhosi klubíčka, jak jí to okolí dovolovalo. A zároveň tak, aby na ni sněžilo co nejméně. "Trochu se prospím," broukla ještě, dost znaveně, než zavřela oči.

<< Tundra
|| Loterie 70 ||

Jakmile se ticho zmizelo a nahradila jej konverzace, šlo se Biance podstatně lépe. Nemyslela na nic jiného, na žádné problémy, které ji v nitru sužovaly. Bylo nad slunce jasné, že v tomhle počasí a v téhle krajině žádného vlka, který by byl ochoten pomoci, nenajdou. Mohli se teď spoléhat akorát jeden na druhého, což bylo těžké vzhledem k tomu, že oba byli ještě dost mladí. Ale aspoň tu Bianca nebyla sama, to byla útěcha. "Hej! Co se tím snažíš naznačit," vyštěkla napůl uraženě napůl pobaveně. Nejsem tlustá a rozhodně ne těžká! Jako většina vlčic dbala na svůj vzhled, když to bylo možné, a byla trochu přecitlivělá na otázky ohledně své maličkosti. Protože se považovala za hezkou vlčici. "Ale bylo by to vtipný. A rozhodně zajímavý, kdyby ses kutálel nahoru do kopce," zazubila se pak na Nemesise. Byla to dost bizardní představa.
Biance svitla trocha naděje, když konečně došli někam, kde to nebyla jen pustina a nic jiného než pustina. Tady sice nerostlo moc stromů, ale zato se tu válely šutry všemožných velikostí. I Nemesis se zaradoval, protože v takovéhle krajině se dal úkryt najít rozhodně snáz. Po chvilce na Biancu zavolal, že něco našel. Podle svých možností ho rychle dohnala a nadšeně se podívala na převis, který je alespoň trochu štítil od sněhu a větru. "Super místo!" pochválila ho vděčně. Bylo to jako záblesk naděje, když už ani nedoufala. Zalezla pod převis a opatrně si sedla vedle Nemesise. Nebylo tu moc místa, ale dalo se to.

<< Ledová pláň
|| Loterie 69 ||

Bianca odolávala nepříznivému počasí, jak jen dokázala. Přechod ledovou plání se snažila co nejvíc urychlit, chtěla co nejdřív zmizet z toho odporného místa. Chvílemi měla snad pocit, že ji silný vítr odfoukne, navíc byla promrzlá na kost, když se předtím tak vesele válela ve sněhu. Teď toho akorát litovala, ale i na lítost už bylo pozdě. Zima a sníh alespoň trochu odehnaly její pozornost od naraženého boku a bolavé nohy. Jenom netušila, co z těch dvou věcí je horší. Jestli mrznout nebo být natlučená, protože obě zároveň byly naprosto nesnesitelný.
Nakonec se rozhodla odvést pozornost nějakou konverzací. Bylo jí upřímně jedno, o čem se budou bavit, hlavně něco. Nemesis by jí mohl zase něco vyprávět, i poslouchat by jí nevadilo. Nejdřív se ale zeptala na zapomenutý závod. "Hmpf, nemůžu za to že jsi pomalý," ušklíbla se, ale v duchu uznala, že to bylo trochu nefér. Nedala mu žádný čas na to, aby se vzpamatoval. Navenek ale dělala, jak to bylo fér, protože chtěla Nemesise trochu poškádlit. Vypadal, že neměl rád prohry.
Krajina se příliš neměnila, stejně tak počasí. Biance ale připadalo, že sněží už o trochu méně, jen silný vítr neustále přetrvával. Bylo by nejlepší najít nějaké krytí, jedno jestli to bude přímo jeskyně nebo nějaký převis. Teď by dala cokoliv za kryté místo, kde nefouká a snad ani nesněží. "Vidíš nějaký místo kde by se dalo schovat?" zeptala se Nemesise a sama se rozhlédla po okolí.

>> Kamenné pole

<< Sněžné hory
|| Loterie 68 ||

Pomalu opustili hory a s tím i ty příjemné zážitky co se tam udály. Ty nepříjemné však Biancu doprovázely a připomínaly jí, jakou blbost to zase udělala. Ani přesto ale netušila, jestli toho lituje nebo ne, protože kutálení byla vážně velká sranda, do doby než si natloukla. Teď by se ale atmosféra dala popsat jako ponurá, přinejmenším. Nemesis nemluvil, Bianca moc netušila proč, ale asi byl vystresovaný z toho, že se zranila. Což ona byla taky a proto o tom raději mlčela a snažila se působit silně, aby mu nepřidělávala starosti. Bylo jí to blbý.
Pravdou ale bylo, že šli velmi pomalu. Táhli se jako šneci a to všechno proto, že byla neopatrná a skákala do věcí po hlavě. Po dlouhé chvíli dorazili... na pustou pláň. Biance poklesl neutrální výraz v poměrně zkroušený. Tady sotva někoho najdou. Jen to prázdno viděla, taky chtěla hned zmizet. Navíc, jakmile na povrch šlápla, po několika krocích zjistila, že se to smeká. "Je tady skluz," zamračila se a konstatovala fakt, kterého si i Nemesis musel všimnout. Silný vítr a sněžení při chůzi taky zrovna nepomáhalo. Proč je najednou všechno na nic.
Jak cesta ubíhala, ticho se prohlubovalo a Biancu vnitřně ubíjelo. Potřebovala se o něčem bavit, nejlépe odvést pozornost od zranění k něčemu jinému. Jinak totiž neustále přemýšlela nad tím, co se stalo a litovala se zároveň s pocitem viny, že to zkazila. Byla to zvláštní kombinace, kdy se stavěla do role oběti ale zároveň viníka. A z toho jí bylo do breku, ale snažila se to zadržet, i když si byla jistá, že moc dlouho jí to nevydrží. "Hej, kdo z nás vlastně vyhrál závod?" Nakonec to byla ona, kdo ticho prolomil otázkou naprosto mimo téma a závažnost momentální situace.

>> Tundra

|| Loterie 67 ||

Začínalo se stmívat a s tím i přituhovat. Počasí nebylo zrovna nejpřívětivější, Bianca si všimla, že začíná sněžit a foukat ledový vítr. Při tom zjištění se zatvářila dost zmučeně, ještě aby měla problémy s počasím, stačil jí naražený bok. Když zkoušela chodit, poměrně to šlo, ale bylo to lehce bolestivé. Nemesis dlouhou dobu nic neříkal, než navrhl, aby našli nějaké další vlky. Bianca přikývla. "Jo, to je dobrý nápad. Ale nevím, kde blízko by tu mohli být," zamyslela se, ale opravdu netušila. Nepředpokládala, že by někdo žil ve studených horách jako byly tyhle. A i cestou sem se jí krajina okolo zdála docela nehostinná. Snad se ale někdo objeví, vydechla a několikrát cvičně popošlápla.
Docela ji mrzelo, že se takhle zranila a hned bylo po zábavě. I její společník nějak zmlknul, nejspíš netušil, co dělat. Jenže to ani Bianca. Nikdy nebyla sama mimo smečku, rozhodně ne takhle dlouho a takhle daleko. A už vůbec netušila, kde by tu měla hledat dospěláky. Po vlcích, jakoby se slehla zem, v těhle končinách. Nemesis souhlasil s jejím návrhem odpočinku, i když vypadal dost nejistě. "Je to... v pohodě," snažila se ho Bianca uklidnit, ale popravdě uklidňovala hlavně sebe. Nemohla tady před ním ale udělat scénu, že? Určitě by si o ní myslel, že je slaboch a to se jí nelíbilo.

>> Ledová pláň

|| Loterie 66 ||

Jak se snažila vyhrabat ze sněhu, všimla si, že Nemesis jde k ní a docela vtipně se motá. Jindy by se mu snad zasmála, ale teď řešila svůj bolavý bok. Čelo měla svraštěné bolestí. Cítila, jak jí do pravého stehna vystřeluje nepříjemná, bodavá bolest. Nebylo to nic strašného, ale určitě by radši, kdyby se jí nestalo vůbec nic. Mohla být ale vděčná, že strom vzala jenom tím bokem. Jinak by dopadla mnohem hůř. "Asi jsem si narazila bok," odpověděla, aniž by dala přímou odpověď. Protože sama netušila. Byla v pořádku? Co když je to třeba zlomený? strachovala se, ale doufala, že to by snad poznala nebo by to bylo nějak vidět.
Bianca se po chvíli ležení rozhodla posadit, protože mokrý a studený sníh taky nebyl dvakrát příjemný. Nemesis se ptal, jestli může chodit. Zhluboka se nadechla a pokusila se postavit. Nejdřív docela zavrávorala, protože se jí nedařilo došlápnout na zadní tlapku. "Tsk!" zasyčela bolestivě, přičemž se ještě víc zamračila. Pak udělala pár kroků vpřed. Bolelo to a trochu kulhala, ale po nějakém čase si na to určitě zvykne.
"Jo, asi to půjde. Jen budu pomalejší," uznala nakonec. To se jim ale vůbec nehodilo, když teď měla funkci toho staršího. Jak mentálně tak vzhledově. Stále by to měla být ona, kdo půjde a bude ve sněhu dělat cestu pro mladšího Nemesise. "Myslím, že bychom si měli jít někam odpočinout. Alespoň na chvilku. Nebo nechceš?" navrhla nejistě. Předtím sice na odpočinek neměla moc pomyšlení, ale teď by se jí hodil.

|| Loterie 65 ||

Nad jeho slovy se musela trochu pozastavit. Byla asi pravda, že když přežil tu bolest při ztrátě oka, nějaké vrážení do stromů mu toho moc neudělá. Nebo to minimálně nebude tak vnímat a řešit. No, ji to zase tolik nezajímalo, když stále měla obě oči. Raději se pustila do cesty do kopce, která byla dost namáhavá, jak Nemesis neměl velké tělo a nedělal jí cestičku. Ještě že tohle je naposled, pomyslela si. Kutálení byla sice sranda, ale to plahočení se do kopce tomu značně ubíralo.
Pak už na nic nečekala a začala se kutálet jako první. Nechtěla nechat Nemesise vyhrát, samozřejmě. No, nakonec se ani o nějakou soutěž nezajímala, protože se málem rozmázla o strom. Naštěstí ho většinou svého těla minula, takže se nijak vážně nezranila. Jak se ale ve sněhu zastavila, moc se jí nechtělo vstávat. Tušila, že jakmile se pohne, bude jí do boku vystřelovat nepříjemná bolest. A na to teď neměla sílu. Takže tiše ležela a přála si, aby všechno bylo v pohodě. Po chvíli uslyšela hlas Nemesise, který se nejspíš taky dokoulel dolů. "Tady!" ozvala se nazpátek a vystrčila přední packu do vzduchu, aby ukázala kde leží. Přitom se pomalu začala hrabat do sedu, ale při každém pohybu pravé zadní nohy bolestně sykla. Auu! Nebylo jí vůbec příjemné s končetinou hýbat.

|| Loterie 64 ||

Nemesis měl očividně velmi podobné představy. Bianca se jeho slovům ušklíbla. 'To by bylo fakt vtipný, na to koukat. Ale byl by to docela chudák. By ho pak muselo všechno bolet." Neustále narážet do stromů, to by musel mít pak na hlavě pěkně velkou bouli. Nebylo by pak lepší prostě... nikam nechodit? zamyslela se. Beze zraku by si vlk snad pořádně ani neulovil, takže nemělo cenu se nějak moc pohybovat, ne? Ale kdo ví, jak to vlastně bylo. Navíc tahle země byla plná magií, co by problém se zrakem mohly vyřešit.
Pak se po domluvě odebrali opět do kopce, užít si poslední kutálení, než zase odejdou. Bianca tentokrát vedla, a musela uznat, že je to dost namáhavé a vyčerpávající. Nemesis za ní na tom byl dost podobně, takže cesta nahoru jim docela trvala. Jakmile ale byli na zhruba stejném místě jako minule, Bianca se s úlevou zastavila a vydechla. Ještě vyzvala Nemesise k takovým dejme tomu závodům, kdo dojede dál, než se pustila ze svahu. Nemohla přeci čekat na to, aby ji předehnal! Ještě když si tak věřil! Jak se koulela, tak opět vůbec netušila, kde je nahoře a kde dole, úplně se jí zamotala hlava. Dole pod kopcem se zastavila s pomocí sněhu, ale bohužel i stromu. O jeden bokem zavadila, což ji vyneslo z dráhy a ještě zpomalilo. A taky to dost zabolelo, i když už do něj vrazila zpomalenou rychlostí. "Uhh," zasténala, když se úplně zastavila. Bylo jí z toho točení trošku blbě, tím víc, když se ke konci praštila. Už to nebyla taková zábava, jakmile se jí něco přihodilo. Už se ani nezajímala, jestli nakonec vyhrála. Vůbec se jí ze sněhu nechtělo zvedat, tak prostě dál ležela a zírala do bíla. Vlastně se jí tolik ani nestalo, ale potřebovala se chvilku nehýbat, aby našla sílu postavit se a zkontrolovat, jestli si něco neprovedla.

|| Loterie 63 ||

Nakonec se shodli na tom, že je asi lepší, když jsou si sourozenci podobný. Bylo to takový přirozený, měli to tak všichni. Teda skoro. Ale popravdě Bianca ještě nepotkala nikoho, kdo by se taky od svého sourozence tolik lišil, což bylo... docela smutný. Ale nebylo to úplně na nic, aspoň měla výhodu kdyby něco provedla. Saturna by to nijak nepoškodilo, pokud by vlk nebyl vážně všímavej a odhodlanej se pomstít. Přeci jenom furt měli podobný pach, což byl docela výrazný znak.
Pak se začali bavit o zraněních a přišlo i na bezoký vlky. Bianca se podělila, že jednoho takového ve smečce mají, což Nemesis očividně neměl. "No já se ho neptala, ale asi jo. Dokonce nás s bráchou učil lovit ryby, protože nic jinýho nemá rád. A neviděla jsem ho do ničeho narazit nebo že by snad neviděl, kam jde," pokrčila rameny. Vlastně by to bylo docela vtipný, kdyby Meinere za chůze narážel do stromů, protože nevidí. Škodolibě se uchechtla. "Ale třeba už to má takhle dlouho a zvyknul si. Nebo to ani nemusí bejt taková změna." Nakonec, nemohla tušit jaký to je. Ona měla obě oči v pořádku.
Bianca se prodírala sněhem, až došla do přibližně stejné výšky jako posledně. Tam se zastavila a musela si chvilku oddechnout, protože sotva popadala dech. Odhazování sněhu byla sama o sobě dřina, ještě k tomu do kopce. "Tak jo, poslední válení. Schválně, kdo z nás se dokutálí dál," blýskla po Nemesisovi úsměv, než se svalila na bok jako minule a už se koulela dolů, za zvuků nadšeného jekotu. Byla to fakt sranda!

|| Loterie 62 ||

Bianca přikývla. Dokázala si představit, jak vypadá Nemesisův táta, když donedávna tu s ní bylo jeho tělo. Ukázalo se, že hlavně starší sourozenci jsou po něm, pak tam ale byl jeden, kterej byl taky jinej. Ale možná proto, že se narodil sám? Bianca netušila, co způsobuje, jak se vlci narodí barevní. Ale věděla, že by se měli aspoň trochu podobat, když měli stejné rodiče. Což v jejím případě zrovna neplatilo.
"No, vlastně jsme hodně jiní i povahou. On je víc... nesmělý a klidný," přiznala neochotně. Byli prostě opaky, což se jí nelíbilo. Radši by byla stejná. Aspoň kožichově. Ale asi s tím nic nenadělá, Bianca svou šedou měla ráda a pochybovala, že by se Saturnus nechal u Života jen tak přebarvit, aby se mohli podobat. "Ale jo, je to asi taky fajn. Kdyby něco provedl, tak by si nás nikdo nespojil jako sourozence," zazubila se. To, že by tahle situace nastala spíš opačně, tak, že ona bude ta, kdo něco provedl, to už nezmiňovala. Nebylo to nic, čím by se momentálně chtěla chlubit.
Biancu napadlo, že by tu jizvu na čumáku taky mohl schytat do oka a oslepnout. Což se naštěstí nestalo, a očividně ani Nemesis o svoje oči nechtěl přijít. "Určitě. Zajímalo by mě, jak takoví vlci koukaj. To viděj jako jenom jednu půlku světa? Nevykroutěj si přitom hlavu? Jednoho bezokýho ve smečce máme," zamyslela se na chvilku nad tím, jaký to je, nevidět na jedno oko. Nedej vlku na obě. To by byla katastrofa, nad kterou ani přemýšlet nechtěla.
Byla docela ráda, že Nemesis svolil ještě k jednomu válení se z kopce. Byla to sranda, kterou si určitě už potom dlouhou dobu neužije. Přeci jen nebyla v horách tak často, a jak viděla zdejší počasí, rozhodně se sem nechystala moc cestovat. "Paráda!" zaradovala se, a protentokrát vyrazila do kopce první. Nemesis byl zase malý, menší než ona, takže už jí nemohl dělat cestičku. To bylo dost na prd.

|| Loterie 61 ||

Bianca se podivila, když řekl, že u nich jsou všichni šedí nebo černí. "Fakt? To musí bejt dost hustý! Podobáte se hodně?" naklonila hlavu na stranu. Byli třeba na chlup stejní jako dvojčata, co byla v její smečce? Jestli jo, docela ráda by to viděla. Šedivá byla fajn, rozhodně lepší než zbarvení těch dvojčat. Mohlo to bejt vlastně docela dost hezký. "Já bych se bráchovi chtěla podobat trochu víc, no," povzdechla si trochu. Takhle to vůbec nevypadalo, že byli sourozenci. Saturnus byl o mnoho flekatější, než Bianca se svým šedobílým kožichem. I jejich povahy byly dost rozdílné, možná pomalu opaky.
Nemesis jí potom ukázal tu sedřenou kůži na čumáku, spolu s další jizvou, která už byla méně přehlédnutelná. "Je, no. Ale nevypadá zas tak špatně, když je tak malá. Aspoň ji nemáš přes oči, to bys taky už nemusel vidět," poznamenala chytrácky. Přijít v tak malém věku o oko by teda nechtěla. Ale zase bych si rychlejc zvykla a v budoucnu bych to nebrala ani jako problém...? Potřásla hlavou, aby vyhnala ty absurdní myšlenky. O svoje oči rozhodně přijít nechtěla! Víc ji zajímaly jizvy na tlapkách. Ty byly docela viditelné a bylo jich tam hodně. Bianca se zašklebila, vypadalo to hodně bolestivě. "To musela mít dost ostrý drápy."
Pak ze sebe Bianca sklepala zbytky sněhu, už začínala pociťovat nepříjemnou zimu. "Chceš se ještě párkrát kutálet? Zkusit to ve vlastním těle?" zeptala se Nemesise. "Jestli už nechceš, tak bychom se měli zase vrátit někam kde je trochu teplejc, ať vážně neprochladnem," zadrkotala zuby. Teď už se nemohla spoléhat na žádné magie, které zmizely spolu s černým tělem. Jestli nastydnou, budou si muset najít úkryt nebo nějakého dospěláka.

|| Loterie 60 ||

Bianca byla překvapená, když se z jejího společníka stal náhle... někdo úplně jiný. Bylo to hlavně dost nečekané. V jednu chvíli se kutáleli ze svahu a pak se tu najednou objevil místo Nemesise jiný Nemesis. Teda, byl to furt jeden a ten samej, akorát byl úplně jinačí. Bylo to prostě divný, zvlášť, když Bianca často zapomínala, že to velký černý tělo vlastně patřilo jeho otci.
V další chvíli jí i vysvětlil, proč vypadá jinak. Pokývala hlavou. "Já a brácha Saturnus se taky vůbec nepodobáme. On je hlavně hnědý a černý. Šedou nemá v kožíšku vůbec. Jediná naše společná barva je bílá," zvedla svou světlou tlapku ze sněhu. Nemesis se ve výsledku asi ani nezajímal, proč se vrátil. Byl jen rád, že už má svoje tělo zpátky. Bianca se na jeho poznámku o magiích jenom nejistě zašklebila. Nepřišlo jí to tak strašné, že by jim snad mělo jít o život. Byly děsivé, to ano, ale necítila se zase tak ohrožená. Ale co. Ona nebyla ten, kdo je musel držet pod kontrolou bez sebemenších zkušeností, že?
Naštěstí se cítil asi v pořádku, protože už si nestěžoval. Bianca nejdřív nechápala, co se snaží udělat, když se postavil na zadní. Pak přihopsla ještě blíž a pozorně si prohlédla to zranění, co jí ukazoval. "Hmm, skoro to není vidět," zkonstatovala mírně nezaujatě. To kdyby byl nějak znetvořený, asi by projevila větší zájem. Ne, že by mu něco takového přála. Být ošklivý nepřála nikomu, to by i na ni bylo příliš hnusný. "A co ty tlapky?" vzpomněla si, že jí vyprávěl ještě o jednom zranění a pohledem sklouzla k jeho nohám.

|| Loterie 59 ||

Bianca se skutálela z kopce mnohem větší rychlostí, než čekala. Nic se jí ale díky hordám sněhu nestalo. Hlava se jí teda pěknou chvíli motala, jako kdyby se stále ještě kutálela, ale nic ji nebolelo. Vyšlapat nahoru trvalo tak dlouho a přitom jsme za pár chvilek zase dole, povzdechla si, když tak nějak přišla k sobě. Do kopce by si ale klidně znovu vyšla, protože ji ta cesta dolů bavila.
To už se dolů řítil i Nemesis. Bianca s úšklebkem pozorovala, jak se kutálí a taky neví, která bije. Uhnula se mu z cesty a i on po chvilce zabrzdil ve sněhu. Bianca se hned ptala, jestli to zkusí znovu, aniž by brala ohledy na to, jestli se její kamarád z té jízdy už vzpamatoval nebo ne. Obrátila se tedy pohledem znovu na kopec a zvažovala jestli vyrazit napřed. Z přemýšlení ji ale vyrušil cizí hlas, který říkal že je mu špatně. Bianca se zamračila. "Kdo...?" Měla za to, že tu jsou s Nemesisem sami. A taky že byli. Tam, kam předtím ale dopadl velký černý vlk, stálo teď malé šedé vlče. "Co?" Bianca vykulila oči a přiskočila k němu. Byl menší než ona, měl úplně jiný hlas a dokonce i vzhled. Tak nějak čekala, že bude taky černý. "Fakt jsi to ty? Nemesis?" zeptala se podezíravě. Bylo to pro ni moc velké překvapení, které potřebovala chvilku vstřebávat.
Ale vlastně proč ne? Snadno mu uvěřila, že je v cizím těle. I když to vypadalo, že k navrácení bude muset něco udělat nebo čekat, proč by se to nemohlo stát zrovna teď? "Myslíš že tě vrátilo to kutálení? Třeba jsi to ze sebe musel nějak vyklepat," zamyslela se. "A co, jak se cítíš? Furt je ti blbě?" zeptala se pro jistotu. Nerada by, aby tady z toho zkolaboval nebo tak něco. Navíc ji zajímalo, jaké to je, vrátit se do svého těla, když byl předtím v jiném.

|| Loterie 58 ||

Nemesis stejnak nesouhlasil s tím, čím mu Bianca oponovala. A asi měl pravdu, ale i tak. Chtěla to zkusit i přes rizika, které to přinášelo. Protože kdo ví, třeba bude mít štěstí a neprochladne a ještě si k tomu užije kopec zábavy. "No to je jedno. Nějak to dopadne," zamumlala. Následujícími problémy se bude zabývat až když nastanou.
Když se konečně rozhodla zastavit, už vyšli pěkný kousek do kopce. Tím déle se ale bude moct kutálet, takže to za to určitě stálo! Pak Bianca na nic nečekala, chvilku se odhodlávala a nakonec se po boku začala kutálet ze srázu dolů. Všude okolo byly kopy sněhu, takže dopad byl vždycky poměrně měkký a nebolestný. I díky tomu si to tak užívala. Těsně u konce začala ale zpomalovat až nakonec dole pod kopcem skončila ležet v hromadě sněhu. Chvilku přerývaně vydechovala, než se pokusila postavit na nohy. Byly trochu rozklepané a pohled jí chvíli lítal do všech stran, oči se jí stále točily jako by se ještě kutálela. Po chvilce však zaostřila, jen aby viděla jak se na ni z kopce řítí Nemesis. Vlastně by ho takhle ani nepoznala, byla to spíš taková koule sněhu. Tu a tam z hromady vykoukla noha, hlava nebo ocas, vypadalo to docela vtipně. Bianca se rozesmála a na poslední chvíli mu uskočila z cesty. "Zkusíme to znova? Pojďme ještě jednou!" povyskočila nadšeně. Tohle byla zatím asi nejzábavnější aktivita, kterou spolu podnikli. Ani klouzání na skluzu se tomu nevyrovnalo. Zima asi není tak strašná a nudná, pomyslela si.

|| Loterie 57 ||

Když dorazili k úpatí hory, Bianca se rozhodla popojít ještě kousek výš. Zaprvé by nerada skončila tady někde v keřích a stromech, zadruhé se tak bude moct válet delší dobu, ne? A tím víc zábavy si užije! Kdyby snad pochybovala o tom, že to bude sranda, asi by se ani tolik nenamáhala s takovou cestou a šplháním do kopce ve sněhu. Teď to prostě musí vyjít, nadšeně se podívala na Nemesise, který jí dělal cestičku.
Namítl, že to bude nuda, chodit vlastně sem a tam. Bianca se na chvilku zamyslela, ale nenašla jiné řešení. Když se jednou skutálí dolů, logicky bude muset zase nahoru, jestli se bude chtít kutálet znovu. "Alespoň se pak po cestě zahřejeme, když budeme mokrý od sněhu," řekla. Nebyla to sice nic moc útěcha, ale aspoň při kutálení neumrznou. "Třeba to nebude ani tak strašný, když budeš myslet na něco jinýho," navrhla pak ještě. Odreagovat se od nepříjemných myšlenek něčím jiným bylo vždycky nejlepší. V případě fyzického vypětí to fungovalo stejně.
"Tady by to mohlo stačit," zastavila se po chvilce, když za sebou viděla už pěkný sráz. Teď jak se na to dívala, vypadalo to docela nebezpečně. Srdíčko se jí rozbušilo očekáváním a adrenalinem. "Tak... tak já jdu první, jo?" hlas jí přeskočil mírným vyjeknutím. Překonala ale svůj strach, nastavila se bokem ke kopci a pak tak nějak... prostě spadla směrem dolů. Chvilku jela po zádech, ale potom se začala zběsile kutálet, až se jí z toho motala hlava. Celou cestu dolů vydávala podivné zvuky veselého výskání a zmatení, jak vůbec netušila, kterým směrem je obloha, kterým země a kde se teď vlastně nachází. "Tohleee... je-e-e... sup- supeer!" zaječela ještě tak, aby to Nemesis slyšel a zkusil to taky.