Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meinere pozoroval Biancu a ta zase jeho. Neměla moc síly dělat cokoli jiného, než ležet a koukat. Ale bylo to značně znervózňující, tím víc, jak to bylo nečekané. Možná něco dopředu tušila, ale sama obalamutila svůj mozek, že to tak není. A realita ji tvrdě uhodila. Ale... nechtěla vlče opustit. Bylo její a Meinerovo, i když vcelku nečekané, Bianca ihned věděla, že se o něj chce starat. Jen byla dost vyděšená a nejistá, protože si stále připadala dost mladá a nezkušená na to být matkou.
Konečně prolomila ticho hned dvěma otázkami. Nějak si nebyla jistá Meinerovým postojem k tomuhle všemu, přeci jen vyjadřování emocí nebyla jeho silná stránka. A Bianca si pamatovala, že vlčata nikdy nechtěl a nemyslel si, že by byl dobrým otcem. A teď jedno měl. Co když ho nebude chtít? Co když nás opustí? honilo se jí hlavou. Ale obavy se trochu stáhly po jeho odpovědi. Vypadalo to, že se o ně postará, minimálně teď. Přikývla a trochu lépe se na listí uvelebila. Měla chuť spát, ale tady v poušti si to nechtěla dovolit. Kdo ví, co se tu potuluje. A jestli Meinere půjde někam pryč pro jídlo, rozhodně by měla zůstat vzhůru.
Poslední otázka ji na chvilku zarazila. Bylo to vlče, to bylo očividné, ne? Pak jí ale došlo, že se ptá asi na pohlaví. "Je to... vlk," odpověděla. A pak ji napadla hned další věc, o které ještě nepřemýšleli. "Měli bychom mu dát nějaké jméno." Zatím to bylo prostě vlče, ale tak nemohlo zůstat donekonečna.

Vlče bylo na světě. Malé, černé, ale živé. Bianca ho tak nějak instinktivně vzala blíž k sobě, a pak na ni dolehla vážnost celé té situace. Co budeme dělat? pohledem tikala kolem sebe. Byli v poušti, daleko od domova. A ona sotva věděla, jak se starat o takhle malá vlčata? Vždy se s nimi setkala až když byla větší, uměla mluvit. Ale tahle malá krabatá věc byla taky vlče, a co hůř, její. Nemohla se prostě rozhodnout ho tu nechat, nebo vrátit někomu kdo se o něj postará. Bianca byla ta, kdo by se měl starat.
Trochu se otřásla a sledovala Meinera. Začal couvat pryč, jako by chtěl od všeho utéct. Bianca to chápala, snad se tak sama cítila, ale i tak jí trochu píchlo u srdce. To vlče nechce. Nemělo se to stát...? pomyslela si. Nadechla se k omluvě. Možná, kdyby si všimla dřív, dalo by se s tím ještě něco dělat, ne? Ale teď už bylo pozdě. Vlastně by i pochopila, kdyby Meinere opravdu utekl. Ale pak najednou kolem ní začaly růst palmy a listí. Zmateně se kolem sebe podívala, ale byla za novou skrýš ráda. Rozhodně to bylo pohodlnější než ležet na tvrdém písku.
Meinere se po chvilce vrátil od oázy s bublinou vody. Bianca si oddechla, kvůli vodě, ale i kvůli tomu návratu. S vděčným pohledem se napila, cesta i porod ji opravdu vyčerpaly. Pak se podívala na černobílého, který stále jen zíral a mlčel. "Co budeme dělat? Co budeš dělat?" zeptala se slabě. To ticho ji znervózňovalo.

<< Narrské kopce (přes Poušť)

Bianca se opírala o Meinera a pomalu šla. Táhla se, občas trochu zavrávorala nebo zpomalila. Ale více méně docela pochodovala. Stal se z toho až mechanický pohyb, prostě nic nevnímala, jen se soustředila na šinutí nohou vpřed. Nepřemýšlela nad ničím, jen nad chůzí.
Skoro až nezaregistrovala, když Meinere zavelel k zastavení. Chvilku koukala kolem a všimla si, že skoro došli k té oáze. Jestli na ni teda nešly bludy a celé se jí to nezdálo, což byla momentálně dost validní možnost. Jen na jeho slova zamručela a pomalu si lehla do písku. Když se trochu vydýchala, začala opět přemýšlet nad svým stavem. Stále víc jí připadalo, že to není vůbec dobré. Že by se to nemělo dít. "Meinere, já myslím-" odhodlala se k promluvení, když najednou jí břichem projela ostrá bolest. Zmlkla a zalapala po dechu. Do očí jí vhrky slzy. Pak přišla další vlna, a další.
Bianca ani nepočítala, kolikrát se jí břicho stáhlo. Soustředila se jen na bolest a na to, aby nezapomněla dýchat. A najednou si uvědomila, že je po všem, že už žádná další bolest nepřichází, dokonce snad měla i pocit úlevy. A pak se s hrůzou obrátila a uviděla tam jeden malý černý váleček. Vlče. Instinktivně ho přitáhla blíž k sobě a olízala. Zdálo se živé, i když bylo maličké a nejspíš poměrně slabé. Ona na tom také nebyla nejlépe. "Asi... asi máme vlče," vysoukala ze sebe tak nějak provinile a ustrašené oči upřela na černobílého. Co na to řekne?

Bianca netušila, jak dlouho byl Meinere u Života a vlastně ani co tam chtěl. Nějak neměla energii se vyptávat, hlavně se chtěla co nejdříve dostat jinam. Už delší dobu jí nebylo dobře a začínala pochybovat, že je to jen návštěvou té louky. Ta byla sice velmi divná a lehce nepříjemná, ale tohle by snad nezpůsobila? Bianca si matně pamatovala, že něco podobného už se jí stalo. S nějakou jinou mladou vlčicí se potkala na podobném místě a pak měla hlavu v oparu. Ale to bylo asi tak jediné. Žádné nežádoucí, dlouhotrvající symptomy to na ní nezanechalo.
Zatímco čekala, posadila se, aby si mohla trochu odpočinout. I pouhé stání pro ni najednou bylo vyčerpávající. Upřímně si nedovedla představit, že by teď měla někam cestovat. Neměla jsem odmlouvat když se Meinere ptal poprvé, povzdechla si. Výlet nevýlet, měla to otočit domů a vyléčit se tam. Někdo možná měl magii, a i kdyby náhodou ne, doma bylo doma. Lepší než být někde daleko uprostřed pouště. Jak tak přemýšlela, najednou cítila v břiše pohyb. Málem by vyskočila z kůže, kdyby mohla. Snažila se pohledem prozkoumat svoje břicho, bylo takové nafouklé, ale moc dobře na sebe neviděla. Hlavou se jí prohnala spousta otázek a nápadů. Možná měla nějakého červa? Nebo se jí to jen zdálo? Nebo...? Vybavila si Launee. A pak Sheyu. A pak se zhrozila. Ale ne, to přeci není možné, začínala lehce panikařit, ale to už se objevil Meinere.
Rychle dělala, jakože nic. Stejně na ní ale muselo být vidět, že něco není v pořádku. Černobílý navrhl, aby došli k oáze kde by si mohla odpočinout. "Asi... Můžu to zkusit," vysoukala ze sebe pomalu. Netušila, jak daleko to odsud je. Ale asi lepší než zůstávat tady. Pomalu se tedy zvedla a opřela se o nabízený bok. O svých myšlenkách zatím chtěla pomlčet. Nechtěla se mýlit, možná to byl jen bláznivý nápad. Ale kdyby ne... očkem hodila po Meinerovi. Jak by reagoval? lehce se odpovědi na tuhle otázku bála. Kdysi se o tom možná bavili a on se necítil být otcovskou postavou. Vlčata nechtěl. Co by na tohle řekl? "Tak to děkuju," odpověděla otráveně, ale zároveň s úšklebkem na jeho poznámku. Měl pravdu, vypadala určitě hrozně.

>> Oáza (přes Poušť)

<< Tmavé smrčiny

Bianca se snažila držet Meinera i když trochu zaostávala. Její stav se moc nezlepšoval, cesta do kopce tomu taky moc nepomohla. Dokonce jí zprvu ani nedošlo, že tohle jsou Životovy kopce. Dokud se Meinere nezastavil a navrhl, že k bohovi na vršek se vyškrábe sám a ona má počkat. Naprosto nic nenamítala, přikývla hlavou a byla vlastně ráda, že se nemusí plahočit až nahoru. Stejně tam nic nepotřebovala. "Dobře, počkám zatím tady. Běž si vyřídit co potřebuješ," popohnala černobílého a posadila se do písku.
Netušila, jak dlouho vlastně čekala. Ze sedu přešla do lehu aby si trochu víc ulevila, ale nezdálo se, že by to nějak pomáhalo. A asi to bylo i vidět, protože když se Meinere vrátil, navrhoval opět návrat. Kdyby to přišlo před tou cestou do kopce, možná by to ještě zvážila, ale teď... "Nějak se mi... přihoršilo," pípla unaveně. Bolest a nevolnost už sice odeznívaly, ale cítila se teď dost slabá a navíc si všimla, že se nějak podivně nafoukla. Dokonce tu a tam cítila v břiše divný pocit, který nedokázala nikam zařadit, ale značně ji znepokojoval. Něco špatného jsem snědla? Nebo je to nějaká nemoc? "Nemyslím si, že teď dojdu někam daleko," přiznala upřímně.

<< Elypole (přes Tenebrae)

Biance i po odchodu z louky nebylo zrovna nejlépe. Docela se ploužila ze Meinerem, i když se snažila držet krok. Leze na mě nějaká nemoc? vůbec netušila, čím by to mohlo být. Blížila se zima a počasí bylo čím dál studenější, to ano. Ale to by pak měla mít rýmu nebo něco takového. Místo toho ji bolel žaludek a hlava. Něco špatného jsem snědla? zamyslela se. Naposledy jedla doma po smečkovém lovu. A to... bylo už nějaký ten pátek zpátky. Možná to měla z hladu?
Meinere vypadal, že se docela vzpamatoval a žádné podobné problémy neměl. Navrhnul, že zastaví nebo se vrátí. Bianca se lehce zamračila a nedokázala se rozhodnout, co by vlastně chtěla. Na cestu zpět domů bylo ještě brzo, však sotva vyrazili a ona se na ten výlet tak těšila. Ale zastavovat tady? V tomhle tmavém lese? Navíc si připadala, že jenom zdržuje. "Ještě chvíli to vydržím," přikývla, když i Meinere řekl, že tenhle les se mu nelíbí. Popojít kousek dál bude asi nejlepší, a třeba ji to do té doby přejde. "Ale možná bych se pak zkusila najíst," navrhla další myšlenku, která jí kolovala v hlavě. I když si nebyla moc jistá, jestli si ten žaludek jídlem ještě víc nepokazí.

>> Narrské kopce (přes Prstové hory)

Moc si nepamatovala, co se dělo a to se jí vůbec nelíbilo. Navíc Biance bylo vážně zle a netušila z čeho. Ale všechno to začalo, když sem přišli, proto chtěla zmizet pryč. I když jí bylo tak zle, že by se nejraději někde schoulila do klubíčka a ani se nehnula. Donutila se ale vstát a vyburcovat Meinera, který sotva vnímal. I ona měla upřímný problém na něj mluvit a dávat slova do vět. Nakonec ji ale pochopil a poslechl. Souhlasil s odchodem.
To všechno bylo hezké, ale jak přišlo na samotný odchod, už to tak růžové nebylo. Oba dva se stěží zvedli a pak prostě klopýtali a motali se skrz celou louku. Bianca několikrát zakopla a málem si dala na tlamu, proto se pak snažila jít pomaleji a pomaleji. Z pohledu někoho jiného se snad musela táhnout jako šnek, a ještě se přitom vtipně kymácela. Ale snažila se. Po očku kontrolovala kde je Meinere a snažila se s ním držet krok.
Jakmile odešli z louky, chvíli ještě trvalo, než se jakž takž přestala motat. Připadala si, jako by snad neuměla chodit a musela se to za tu krátkou cestu učit jako poprvé. Co to mělo být? pomyslela si ustaraně. Zase nějaké magické hrátky? Dělal si z nich někdo srandu, nebo byli zrovna na špatném místě ve špatný čas? Nechtěla to ani zjišťovat. Hlavně doufala, že se z toho divného oparu dostane co nejdříve a všechno bude zase normální. "Meinere, není mi nějak dobře," přiznala se po chvíli. Žaludek měla jako na vodě, a jeho obsah se dožadoval vypuštění. Naštěstí to zatím nějak ustávala, ale netušila, jestli to zvládne delší dobu, pokud to bude trvat.

>> Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Bianca se začala cítit nějak zvláštně, ale projednou z toho ani nebyla znepokojená. Mohly za to okolní květiny, což jí ale vůbec nedocházelo a ve výsledku ji to ani netrápilo. Docela si ten divný pocit užívala, jako by měla trochu zastřenou mysl a všechno bylo najednou tak veselé a hezké. Nějak okrajově vnímala i Meinera a to, že byl asi v podobném stavu.
Když k němu udělala krok, zjistila že stát na vlastních nohou je dost složitá věc a tak se o něj rozhodla opírat. Nebyl na tom ale o moc lépe, než ona. Takže se nebylo čemu divit, když oba po chvíli vrávorání spadli do trávy a květin. V tu chvíli Bianca už docela přestávala vnímat, co se s ní a kolem ní děje. Jen civěla na oblohu a hlavou jí projela krátká myšlenka, že už je noc, že ten čas nějak rychle utekl. Měla pocit, jako by tu stála jen chvíli, ale asi tomu tak nebylo. Trochu se zarazila a snažila se vzpamatovat, ale nešlo to. "Meinere?" matně vnímala, jak na ni černobílý volá a snažila se mu odpovědět. Nějak netušila, kde je nahoře a kde dole, proto vyhledala Meinerův dotek, který byl momentálně jedinou jistotou.
Když rozlepila oči, byl už zase den. Mozek měla stále zastřený a nevěděla, co je sen a co realita. Jistá si ale byla tím, že ji nehorázně bolí hlava a je jí celkově nějak divně. A tentokrát už to nebyla příjemná divnost. Měla z toho naopak trochu strach. Moc se jí nelíbilo, že vlastně netušila co se dělo, neměla nad sebou kontrolu. "Měli, měli bychom odtud zmizet," zamumlala a tlapou šťouchla do černobílého, který ležel vedle. Všechno začalo, když dorazili na tuhle podivnou louku, možná že to přestane, když půjdou pryč?

Meinere celou tu situaci už nijak nekomentoval. Možná neměl co říct, možná jen respektoval Biančino přání o tom nemluvit. Každopádně tohle teď chtěla posunout kamsi dozadu do hlavy a soustředit se na jiné věci. Proto odvedla konverzaci ke Styx. Možná v tom byla i kapka žárlivosti, kterou si nechtěla přiznat, ale Meinere potvrdil, že druhou vlčici zase tak rád nemá. To Biance stačilo ke spokojenému úsměvu.
To už ale dorazili k poli plnému divných květin. Biance začínalo být nějak zvláštně, ale zprvu jí napadalo, že to možná bude únavou, nebo třeba hladem. Rozhodně si svůj stav nespojila se zvláštní vůní, která se polem táhla. Možná by na to přišla, kdyby se jí najednou nezačal zamlžovat mozek, potom už měla problém se soustředit na cokoli. Meinere se najednou zastavil, tak zabrzdila taky, ale měla pocit jako by najednou nemohla ovládat své pohyby. Jako kdyby ji z části řídil i někdo jiný. Bylo složité jen zvednout tlapu do vzduchu, natož jít dál. Meinere zahlásil, že je mu taky nějak divně. Jindy by to bylo asi dost podezřelé a děsivé zjištění, ale Biance se vlastně ulevilo, že není jediná. "Mně... mně asi taky," zamumlala nazpět. Svět se začínal trochu točit a tak chvilku balancovala na místě, než ji nenapadlo nic lepšího a přimotala se k Meinerovi, o kterého se opřela. "Budeš můj kámen?" zeptala se a následně se hloupě zachichotala, protože jí to najednou přišlo náramně vtipné. Neměl na to třeba i nějakou magii? Možné to bylo, ovládal jich dost.

<< Vřesový palouk (přes Kiërb)

Nechtěla si kazit procházku konverzací o problémech, ale chápala, že Meinere je zvědavý. Koneckonců se ho to taky z velké části týkalo, takže mu upřímně odpověděla, jak to probíhalo. Z její strany docela v pohodě a vypadalo to, že i bratr to zvládl rychle zpracovat. "No zatím ani ne, a teď na to ani nechci myslet," odpověděla na jeho otázku, i když úplně nechápala na co konkrétně se ptal. Těch nových věcí mohlo být víc. "Prostě to chci chvíli neřešit. Dát tomu čas a třeba na něco pak přijdu," dodala ještě. Už to bylo trochu unavující, neustále se stresovat věcmi, co by měla dělat a jak by se měla rozhodovat. Neměla to ráda, donedávna si žila docela bezstarostně a tak jí to taky vyhovovalo.
Bianca raději stočila konverzaci ke Styx, protože byla upřímně zvědavá, co to bylo za vlčici. Hlavně když se znala s Meinerem už léta, jak tvrdil. Mezitím došli k louce. Bianca by si bývala ani nevšimla v té tmě, ale do čenichu ji udeřila silná vůně květin. Trošku povytáhla obočí, nečekala že v tomhle čase ještě bude něco kvést, a už vůbec nečekala tak silnou vůni. Jako by se vrátila zase do jara. Meinere zatím povídal o Styx, ale Biance chvilku trvalo vůbec zaregistrovat, co říkal. Lehce zatřásla hlavou a snažila se soustředit na mluvení. "Takže nejste blízcí," poznamenala neutrálně, ale po očku sledovala jak zareaguje. Chtěla ujištění.

<< Midiam (přes Mahar)

Moc se se Styx nezdržovali, za což byla Bianca vlastně ráda. Ne, že by jí vadilo seznamování, ale momentálně se mnohem víc těšila na soukromou procházku s Meinerem. Zamířili na jih, což bylo v tuhle roční dobu moudré rozhodnutí. Na jihu bývalo větší teplo a Biance přišlo, že i hezčí krajina. Na severu byly hodně hory, ale na ty bylo složité a náročné se dostat, navíc výhled ani nemusel být hezký nebo viditelný.
Meinere se samozřejmě zajímal, jak dopadl rozhovor se Saturnem. Bianca se zhluboka nadechla a snažila se všechno shrnout v co nejméně větách. "No Saturn to vzal docela dobře, lépe než jsem čekala." Byla za to docela ráda. Nechtěla bratra tolika nehezkými informacemi nějak rozhodit, proto bylo dobře, že byl jen přiměřeně šokovaný a nijak se nehroutil nebo nestresoval. "Řekla jsem mu o své smrti a návratu a i o našem vztahu. A nakonec jsem nadhodila téma alfa pozice, ale to nás vyrušila Proxima. Takže zatím... máme alespoň čas o tom víc přemýšlet," dodala. Některé věci zůstávaly nedořešené, ale to se asi dalo čekat. Jeden rozhovor nemohl vše zázračně spravit. "A co ty? Kdo je Styx? Znáš se s ní dlouho?" stočila konverzaci zpět k vlčici, se kterou se Meinere bavil. Nebyl moc komunikativní a společenský, proto Biancu trochu překvapilo, když ho našla v cizí společnosti. Samozřejmě hned zpozorněla a dala se do vyzvídání.

>> Elypole (přes Kiërb)

Meinere se ihned zajímal, jak probíhal rozhovor se Saturnem. Bianca se trochu výmluvně pousmála a okem střelila po cizí vlčici. "Pak ti to povím," odpověděla neutrálně, protože nechtěla úplně svoje osobní problémy řešit před cizinkou. Naštěstí to vypadalo, že se tu nebudou moc dlouho zdržovat a Meinere si asi jen krátil dlouhou chvíli rozhovorem. Což se mu moc nepodobalo, ale to bylo teď jedno. Vlčici představil jako Styx. Bianca se snažila vybavit, jestli o ní někdy neslyšela, protože jí to přišlo povědomé. Ale na jména nikdy moc nebyla, a byla si jistá, že vlčici ještě nepotkala. "Ahoj," pozdravila. Vlčice si ji chvilku tak zvláštně prohlížela, než se zeptala na Launee a Theriona. Zná se s nimi? Bianca trochu překvapeně zamrkala z náhlé změny tématu, ale rychle se vzpamatovala. "Therion... už několik let nežije," pronesla pomalu. Netušila, jaký k nim má Styx vztah, ale očividně se moc neznali, když tohle nevěděla. "A Launee byla nějakou chvíli na toulkách, ale teď se zase vrátila," dodala ještě.
To už se ale Meinere pakoval a Bianca rozhodně nechtěla být pozadu. Kývla Styx na pozdrav a zařadila se vedle Meinera. "Tak kam vyrážíme?" zeptala se natěšeně. Mířili jižně, což bylo v tomhle počasí asi moudré. Pěkně se rozpršelo a dokonce to vypadalo i na bouřku. Bianca doufala, že na jihu bude trochu tepleji a lépe.

>> Vřesoviště (přes Mahar)

<< Mechový lesík (přes Východní hvozd)

Bianca byla vlastně trochu ráda, že Proxima vyrušila její povídání se Saturnem. Na poslední poznámku se totiž netvářil moc nadšeně a vlastně i ona si to ještě potřebovala nechat projít hlavou. Byl to zatím jen takový návrh, možnost. Nechtěla pak Saturna nemile překvapit, kdyby se z ničeho nic rozhodla, že opravdu svou funkci nebo dokonce i smečku pustí. Teď na to ale nemusela aspoň chvíli myslet, nemělo by se to stát v nejbližší době.
Nějak si myslela, že řeka byla trochu blíže Mechovému lesíku, ale asi se trošku přepočítala. Chvilku jí trvalo, než prolezla další les a konečně zaslechla šumění vody. Šla po Meinerově pachu, takže doufala, že na konci najde vlka a že řeku někde nepřekročil. Spolu s jeho pachem ale také ucítila cizince. Když vykoukla na břehu, zpozorovala, že černobílý stojí kousek dál a baví se s nějakou vlčicí. Na jednu stranu nechtěla opakovat Proximino chování a neomaleně se jim vecpat do konverzace, na druhou... nechtěla stát opodál jako tupec a čekat, kdy si jí Meinere všimne. Jestli by si vůbec všiml. Proto se prostě rozešla směrem k nim a doufala, že neleze do nějakého důležitého rozhovoru.
Při bližším pozorování si všimla, že vlčice vypadá docela divně. Měla parůžky, křídla, divnou barvu v kožichu a spoustu řetízků. Rozhodně netroškařila extravagancí, ale Bianca si všimla, že na tom není nejlépe ani fyzicky. Znala to moc dobře, protože nějaký čas vypadala asi dost podobně. "Meinere," broukla na černobílého a postavila se vedle něj. "Kdo je to? Neruším?" hlavou kývla k vlčici a lehce se pousmála. Bylo jí vlastně docela jedno, kdo vlčice je nebo co tu řeší. Měli s Meinerem vyrazit na výlet a její natěšenost převažovala slušné chování. Chtěla jen aby si to co nejrychleji dořešili a ona mohla s černobílým vyrazit pryč.

Jakmile se přenesla přes počáteční nervozitu a strach, slova se z ní sypala jedno za druhým. Jakmile už se k něčemu dostala, šlo to samo. Hlavně ani sama nechtěla, aby se to s ní táhlo déle, než muselo, když už o tom mluvila, tak hodlala říct opravdu vše. Samozřejmě nějaké detaily vynechala, to by pak bylo vyprávění na hodně dlouhou dobu, ale podstatné věci ze sebe přeci jen dostala. Saturn většinu času pouze naslouchal, což bylo docela dobře. Možná, že kdyby ji přerušoval, ztratila by nit a o nějakých věcech mu ani neřekla.
Když dopovídala, zastavila se a Saturnus taky. Potřeboval nějaký čas aby to všechno zpracoval. Biance bylo trochu líto, že to na něj takhle hodila všechno najednou. Hlavně doufala, že se snad nebude vinit za věci, co se jí staly. Měl by k tomu sklony. "Já vím, ale já na to tehdy sama být chtěla. Chtěla jsem to zvládnout vyřešit a nezatěžovat ostatní... Teď bych se asi rozhodla jinak, kdybych se do té doby zase vrátila," usmála se omluvně. Saturnus ji litoval a litoval i toho, že jí nemohl pomoct. To tak nějak očekávala, ale stejně ji při tom trochu píchlo u srdce. Teď už věděla, že si tenkrát měla říct o pomoc i kdyby se jí tady měli vysmát. Holt nikdy nebyla svérázná vlčice, co by si v každé situaci hravě poradila. Potřebovala mít někoho, na koho se mohla spolehnout. "Ano, Meinere mi pomohl," přikývla. Možná nedával najevo svou starost, ale už jen jejich rozhovory a jeho přítomnost Biancu zachraňovala.
Saturnus vypadal, že to všechno povětšinou zpracoval dobře. Krátce Biancu objal a věnoval jí pár dojemných slov, až se jí z toho málem rozslzely oči. "Teď už jsem v pořádku, neboj. Když se něco bude dít, což doufejme nebude, určitě už to před tebou nebudu tajit. Taky tě mám ráda," opětovala mu objetí. Jakmile se ale odtáhla a v dálce slyšela něčí vytí, došlo jí, že přeci jen na jedno téma zapomněla. Smečka. Tak nějak nepříjemně se zakroutila a povzdechla si. "Vlastně... je tu ještě jedna věc. Dost jsem přemýšlela o svém postavení ve smečce. Zdá se mi, že role alfy není úplně pro mě a upřímně... v lese všechno obstaráváš ty. Je mi to až blbé," provinile odvrátila oči někam do lesa. "Přemýšlela jsem, jestli by pro mě nebylo vhodnější se té pozice vzdát a přenechat ji třeba Sheye jako tvojí partnerce, většinou je logičtější, aby smečku vedl pár a ne sourozenci. Navíc Meinere má docela toulavé nohy a dokonce zvažoval odchod ze smečky a já bych s ním chtěla trávit co nejvíce času. Ne se cítit připoutaná sem," dovysvětlila ještě další své důvody. "Samozřejmě se ale nechystám odejít nadobro, vždycky to tady bude můj domov, ke kterému se budu ráda vracet," dodala ještě rychle, aby to Saturnus nepochopil zle. Nechtěla nikam utíkat nebo navždy odejít. Přeci jen tu měla teď s návratem Launee zase alespoň větší část rodiny.
Byla docela zvědavá, co na to Saturnus řekne, ale bohužel je někdo vyrušil. Z lesa přiběhla mladá vlčice, jedna ze Saturnových dcer. Bianca ji naposledy viděla s tím zavalitým mladým vlkem, ale ten tentokrát v dohledu nebyl. Možná šel domů? pochopila, že jsou s Proximou kamarádi a vlček nevoněl jako mechový les, takže byl cizí. "Ahoj Proxi," Biance chvilku trvalo, než zareagovala a nahodila mírný úsměv. Pravda ale byla, že Proxima přišla v trochu nesprávnou chvíli a nevypadalo to, že by se chystala hned odejít. No nic, povzdechla si Bianca. Saturn měl alespoň víc času to zpracovat. "Nechám tě o tom trochu popřemýšlet a zatím půjdu za Meinerem. Pak se o tom můžeme ještě pobavit." Pravda, že v lese strávili už docela dlouhou chvíli. Meinere šel dolů k řece pro něco na zub a předpokládala, že tam na ni asi čeká, protože se tam měli sejít a vyrazit na výlet. Nemohla ho nechat čekat dlouho, že? Na rozloučenou kývla Saturnovi i Proxi a vyrazila k řece.

>> Midiam (přes Východní hvozd)

VLA 1/5

Lov byl ukončen, vlci byli nažraní a teď se šlo na ty nepříjemné věci. Meinere se vyjádřil, že si odskočí k řece na ryby a počká tam. Bianca na něj kývla a pak se rozešla za Saturnem kousek dál do lesa. U úkrytu se vlci většinou setkávali, ale jinak bylo v lese poměrně prázdno. A Bianca nechtěla, aby zrovna u tohohle rozhovoru byly další uši.
Čím dál šli, tím větší tíživé ticho mezi nimi vládlo. Bianca nějak netušila, jak by měla začít, tak jen párkrát naprázdno klapla tlamou a nakonec nevydala ani hlásku. A musel to být až Saturnus, který to ticho prolomil otázkou, co má na srdci. "No... je toho dost," povzdechla si trochu. Měli spolu jako sourozenci dobrý vztah, ale jak dospěli a netrávili spolu už tolik času, trochu se odcizili. A přestali se jeden druhému svěřovat. "Začnu asi tím, co to všechno odstartovalo a to... byla moje smrt," naprázdno polkla, když to vyslovovala. Už o tom zážitku dokázala mluvit poměrně klidně, ale vyvolávalo to nepříjemné vzpomínky, ke kterým se nechtěla vracet. "Jedno léto, asi dvě zimy zpátky jsme s Meinerem prošli magickým portálem na jiné místo a ve zkratce Smrt a Život spolu měli neshody, které se rozhodli řešit skrze nás a dalších pár vlků. Většina z nich to nepřežila, jednu vlčici jsme dokonce kolektivně museli obětovat, aby Život nabral dostatek magické energie. Nebyl to hezký zážitek," rozpovídala se trochu víc. Smrt Lilith pro ni byla ze všech těch cizáků asi nejvíc traumatická, když nepočítala svou vlastní. Rozhodovat o cizím životě bylo prostě děsivé. "Když jsem tam plnila jeden úkol, bodla mě jedovatá vosa a já jsem cítila, jak umírám..." na chvilku se odmlčela a sledovala Saturnovu reakci. Vlastně vůbec netušila, jestli jí to bude věřit, jestli třeba někoho takového taky nepotkal. Možná mě bude mít za blázna, pomyslela si nervózně. Netušila, jestli by to tak nebylo nejlepší. Pak zase odvrátila pohled někam do lesa. "Bylo to tak reálné, že když jsem svou 'existenci' vnímala i po tom, myslela jsem si že jsem v posmrtném životě. Dlouhou dobu jsem se nacházela ve tmě, ale zároveň jsem věděla, že jsem v prostoru. Až když jsem narazila na jinou vlčici, došlo mi že jsem jen slepá, ale zase naživu. Hrozně mě to zmátlo, vůbec jsem nevěděla, co se to děje a proč se mi to děje. Ale nakonec jsem zase začala vidět a zjistila jsem, že jsem zpátky tady." Tuhle část stále moc nechápala. Bylo oslepnutí jen nějaký vedlejší účinek jedu? Nebo mělo být trvalé a nějak to nevyšlo? "Měla jsem... problémy. Mentálně jsem na tom nebyla dobře, dokonce jsem si myslela, že jsem raději měla zůstat mrtvá a nevracet se. Netušila jsem, jak na to budete reagovat tady, takže jsem se nechtěla vracet. A v té době jsem o tom ani nechtěla mluvit, nebyla jsem na to připravená," přiznala svoji zbabělost čelit čemukoli. Snažila se na tom pracovat, a poslední dobou se jí to snad i dařilo. "Ale nakonec jsem se vrátila, dělala jsem jakože nic a všichni mi to věřili. Akorát jsem se tu zase setkala s Meinerem, který jako jeden z mála přežil a věděl, co se mi stalo a to... nakonec vedlo k tomu, že jsme se sblížili a stali partnery," poslední část tiše zamumlala. Bylo to jako na horské dráze, v jednu chvíli mluvila o dost vážných traumatech a pak se pod srstí skoro červenala studem, když musela bratrovi přiznávat svůj vztah. Bylo to zvláštní, ale byla ráda, že už to má konečně za sebou a všechno je venku. Nakonec to ani tak nebolelo, potřebovala se jen rozmluvit a pak se to sypalo samo. Jen chudák Saturnus dostal pořádnou nálož informací, které asi nebude jednoduché zpracovat. Bianca se zastavila a zkontrolovala, jak to její bratr bere. Trošku se jeho reakce obávala.