Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Docela si oddechla, že už bylo po lovu a nikomu se nic nestalo. Ba naopak, dopadlo to velmi úspěšně. Ve větší skupině se lovilo mnohem lépe, úspěšnost stoupala, ale tím i poptávka po spolupráci. Pokud se vlci dobře neznali nebo nedomluvili, mohlo to dopadnout špatně. To naštěstí nebyl jejich problém, jelikož tohle byl vyjma Mitsurugiho spíš takový rodinný lov. Dost pomohlo že Meinere se uměl rozpůlit, to jo.
Bianca sledovala, jak zase splývá zpátky a nemohla si pomoct, ale trochu jí z toho běhal mráz po zádech. Byla to zajímavá schopnost, trochu děsivá. Místo toho se soustředila na odpovězení Matteovi, který byl zvědavý, zda je toho všechno. Vlastně bylo, ale čekala je nudná, jednotvárná práce tahání kořisti na smečkové území. Přeci jen lovili pro všechny, celého losa by ve skupině tak rychle nespořádali a určitě by se zkazil. "Dobrou chuť," přikývla Matteovi, že si opravdu může kus masa vzít. A že se po něm docela vrhnul. Alespoň, že chuťové buňky po Meinerovi nezdědil, pomyslela si a pobaveně se ušklíbla. Což jí připomínalo, že by se asi měla postarat i o hlad svého partnera? "Ano, v pořádku," usmála se na Meinera a oplatila mu vzácné otření. Nečekala od něj takový projev na veřejnosti, ale rozhodně se tomu nebránila. "Chtěl bys jít s námi na ryby? Ať se taky najíš?" zeptala se, zatímco popošla k losici a taky si kousek utrhla. Lovy byly fajn, ale vždycky když se Meinere podílel, bylo jí pak na konci trochu líto, že z toho nic neměl. Navíc když odváděl takový kus práce.
Po jídle došlo na tahání kořisti. Nikdo z toho nebyl moc nadšený a tak losice prostě skončila na hranicích smečky. Bylo tak jasné, komu patří a zároveň možná přijde někdo z lesa a dotáhne ji až k úkrytu. Tím méně práce pro lovce, no ne? Překvapivě Matteo ještě nechtěl do lesa, ale něco objevovat. Bianca nadšeně zamávala ocáskem. Rodinná procházka zněla skvěle! "Jistě, kam-" než stačila doříct, syn máchl tlapou směrem k tmavému lesu, který ležel nedaleko. Bianca ho dobře znala, často přes něj chodila cestou do a ze smečky. Nebyl ani nebezpečný, jen... jak to říct, trochu špinavý. Ale to teď nevadilo. "Můžeme," přikývla a vydala se za Matteem.

>> Východní hvozd (přes VVJ)

Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk

Bianca běžela jak rychle jen mohla. Do srsti se jí zamotávaly různé větvičky z keřů, tráva, bláto a pavučiny, ale toho si teď nemohla všímat. Hned po lovu ale měla v plánu se jít omýt do nějaké řeky. Díky její rychlosti a pomocí magie byla nakonec schopná losici úspěšně oběhnout a nahnat směrem k Meinerově černé půlce a ostatním.
Losice od ní běžela ještě nějaký ten kus, když zahlédla šedou skvrnu, která vystřelila z křoví postraně. Byl to Mitsurugi a schovával se opravdu obstojně. Bianca ho do té doby neviděla ani necítila, a i kdyby měla sluch jako netopýr tak by ho neslyšela jak nehybně stál a číhal. Strhl losici obratně k zemi a zakousl se jí do krku. Bylo vidět, že s tím trochu zápolí, ale to už se z druhé strany přiřítil Meinere s Matteem a jali se 'špinavou' práci dokončit. Bianca se k nim moc nehrnula, přiběhla blíž a vše sledovala, kdyby byla náhodou potřeba další pomocná tlapa. Tři velcí vlci ale byli docela dostatečná síla na zabití jednoho zvířete. Alespoň nebudu zamazaná i od krve, pomyslela si trochu znechuceně. Ne, že by se toho štítila, ale přeci jen to nebylo úplně nejčistší. Vždycky hodovala na mase jako při nějaké úplňkové hostině, spořádaně. Nepotřebovala se v tom babrat. Navíc chtěla ten zážitek přenechat v plné své kráse Matteovi, který se účastnil poprvé. Jako rodič musela vědět, kdy ustoupit.
Losice se pomalu přestala cukat a bylo po boji. Matteo se nedůvěřivě stáhl a ptal se, jestli je to všechno. "No ano, z lovu ano. Teď to ještě musíme dotáhnout zpět do lesa," poukázala na nehybné zvíře. "Ale jestli máš hlad, můžeš si dát už teď, jako účastník na lovu máš přednost," pobídla ho. Ne, že by to u nich takhle fungovalo jako nějaké nepsané pravidlo. Spíš se jedlo až v klidu doma, společně. Ale Bianca byla alfa a Matteo její syn, tak měl prostě preferenční zacházení. A kdyby se to někomu nelíbilo, tak měl smůlu. Navíc, čím víc odjí teď, tím míň toho potáhnou.

<< VVJ

Bianca se snažila domluvit s šedivákem a zatím i Matteovi vysvětlit, jak se to s lovem a během má. Meinere stál mlčky vedle ní, což bylo normální. Vypadalo to, že veškeré té organizace se nakonec ujme Mitsurugi, i když s tím asi neměl tolik zkušeností. Lovil s námi někdy v minulosti? zamyslela se Bianca. Také nikdy neměla žádnou velkou roli - normálně bývala naháněč a k tomu se i tentokrát přihlásila. Navíc s Meinerem už byla docela sehraná, co se lovu týkalo. Byla ráda, když se do rozhovoru vložil taky a nabídl se, že pohlídá Mattea. Ne, že by šedému nevěřila, ale byla raději, že syn půjde s černou půlkou. Navíc Meinerovo rozdělení zvýšilo počet a tím i šance na úspěch. "To je dobrý plán," přikývla. Nikdo nic nenamítal, takže následovala bílou půlku.
Rozhodla se stádo nenápadně obejít tak, aby se jim dobře nahánělo směrem, kde budou číhat ostatní. Vzala to docela oklikou, takže jim to chvíli trvalo. "Můžeš komunikovat s černou? Dej jim vědět, až budeme připravení," poznamenala k Meinerově bílé půlce. "Vybrala bych támhletu losici. Je starší a nemá velké paroží jako losi," poukázala na kus, který vypadal pomaleji, než ostatní. Losice se ale očividně snažila držet ve středu stáda, možná si byla vědoma svého handicapu. "Naběhneme zprava společně a oddělíme ji. Já pak zrychlím a oběhnu ji z levé strany, ať ji naženeme k ostatním," podala instrukce bílé polovině. Byla si jistá, že je rychlejší, proto si vzala na starosti obíhání. Navíc mohla v nouzi použít magii, s tím měla při lovu už také zkušenosti, takže si docela věřila. "Můžeme vyrazit."
Jakmile byli všichni připravení, rozběhla se směrem ke stádu. Losi se po chvíli začali plašit, ale Bianca nespouštěla oči od vybrané losice. S trochou štěstí byla za chvíli v obklíčení dvou vlků a stádo kolem se rozuteklo. Bianca pak zabrala pořádně nohama a trochu si dopomohla k ideální rychlosti, aby losici oběhla z druhé strany. Napravo to hlídala Meinerova bílá půlka, nalevo ona a losice úspěšně mířila k místům, kde se skrýval Mitsurugi, Matteo a zbytek Meinera.

Meinere barvy moc nepobíral. Pravda, že vlci tohle asi moc neřešili, a navíc to byl Meinere. Ten obecně moc věcí neřešil, bylo naivní předpokládat, že se bude zamýšlet nad estetikou náramku. "Dobře, až budem mít čas. Jestli to chceš vědět," pousmála se Bianca, když se zajímal. Teď ale mířili na lov. "Snad je obyčejný," přikývla na jeho obavy ohledně skrytých magií. "To asi poznáme časem. Nebo ho můžeš zatím někde odložit?" navrhla pak možnou alternativu. Přeci jen z toho byla taky trochu nervózní, jak to Meinere vytáhl. Na druhou stranu, svůj náramek měla už pěkných pár let a nikdy nic nedělal.
Konverzace se stočila k Matteovi, jehož pach následovali ven z lesa. "No asi to nicnedělání taky začínám chápat, ale... Matteo je ještě mladý. Přála bych mu něco akčnějšího, dokud si to může dovolit." Ne že by se Bianca cítila staře, ale s mateřstvím se trochu změnil její pohled na svět. Už se do věcí nehrnula tak jako dřív a docela rozuměla, proč Meinere tak rád nedělal nic a preferoval svůj klid. Ale jejich syn byl ještě vlče, sotva odrostlé a Bianca si přála, aby měl šťastné dětství a život. Ale každý je jiný. Matteo je prostě klidnější povahy a třeba mu to tak vyhovuje, připomněla si, ačkoli měla jiný názor. Jen nechtěla, aby Matteo na stará kolena pak litoval, že nic nezažil a nic nedělal. Ale nutit ho do aktivit také nechtěla. "Ne, zachraňovat svět už opravdu nepůjdu. A Matteovi to zakážu," zašklebila se Bianca křivě, když to Meinere zmínil. Zachraňování už měla dost. Jestli měl svět skončit, tak budiž, ale ona nehodlala být ve středu dění.
Z lesa se dostali k jezeru, kde už čekal jejich syn a šedý vlk ze smečky s krkolomným jménem. Bianca roztočila kolečka v mozku, aby si vzpomněla jak se to vlastně jmenoval a zatím se zeptala na očividné. Matteo se přišel přivítat a posadil se mezi ni a Meinera. "Opravdu? Zrovna jsme si s Meinerem říkali, že by byl čas ho vzít na větší lov," překvapeně se podívala po Mitsurugim, když řekl že Matteo se o lov zajímal. To tak nějak nečekala, ale bylo to příjemné překvapení. Následně také zjistila proč byl tak zaujatý. "No, záleží jakou roli máš. Někdo musí kořist nahánět, ten se naběhá dost. To budu klidně já, protože umím běhat rychle a dovedu si pomoct magií větru. A pak jsou lovci, kteří se musí dobře schovat a kořist strhnout k zemi a zakousnout, když k nim přiběhne," osvětlila synovi. Jako lovec teoreticky běhat nemusel, ale to neznamenalo, že to byla jednodušší práce. Ba naopak. "Ale dobrý nápad, můžeme vyrazit na něco většího, když jsme se takhle sešli," přikývla pak na Mitsurugiho slova. Navíc léto už pomalu odcházelo a zásoby na zimu by přišly vhod.

>> Severní Galtavar

<< Horký pramen (přes Mech)

Bianca se snažila Meinerovi osvětlit zdravotní benefity koupání v horké vodě, ale asi trochu minula. "Tak na Životovy čáry to samozřejmě nemá," potlačila protočení očí a odpověděla. Zase tak zázračné ty horké prameny nebyly. Možná dokonce ani neměly žádné účinky, ale ona slyšela že jsou zdraví prospěšné a rozhodla se tomu věřit. Minimálně bylo příjemné se v nich koupat. Ale budiž, Meinere se koupat nechtěl, tak ho nemohla nutit.
Nakonec tam stejně skočil, sice poněkud agresivně, ale skočil. Nebylo to ale kvůli koupání, protože ve vodě něco zahlédl, náramek ve tvaru hada. Nabízel ho Biance, ale když se podívala na svůj a na ten co našel, vůbec se k sobě nehodily. Byla to trochu škoda, jinak by si ho klidně i nechala. Ale rozhodla se ustoupit a přenechat ho asi právoplatnému majiteli. Tomu kdo ho našel. "No vůbec se k tomu mému nehodí. Ale ty už máš jeden přívěsek ve stejné barvě. Mohl by ti slušet," osvětlila to Meinerovi ještě jednou, protože z toho nevypadal moudrý. Pravda, že móda a barvy byla spíše parketa vlčic. "Myslíš, že by mohl způsobit nějaký problém? Vypadá jako obyčejný náramek," poznamenala trochu skepticky, když Meinere mluvil o zákoně podělávky. Jakože na jednu stranu to byla docela pravda, na druhou, náramek vypadal neškodně. Zatím? Její pozornost byla ale odvedena hned v dalším momentě kdy jí přislíbil jiný dárek. "Tak jo!" souhlasila a nadšeně zamávala ocáskem.
Vytí svolávající smečku dalo dvojici do pohybu. Bianca byla ráda, že se Meinere také rozhodl přidat. Teď ještě někde po cestě posbírat syna. "No nevypadal, ale lov je docela stěžejní dovednost. Měl by to znát, aspoň teoreticky," opáčila trochu starostlivě. Chtěla, aby byl Matteo schopným vlkem. I když se zdál být trochu lenivý nebo možná pomalejší, bylo by dobré aby se o sebe dokázal postarat i sám. "Třeba by ho to mohlo i bavit? Měl by si najít nějakou oblíbenou aktivitu." Alespoň jednu.
V lese Mattea ale nenašli. Bianca pak následovala směr, kterým přišlo vytí a překvapivě narazila na pach jednoho vlka ze smečky a Mattea. Možná byli spolu? Nebo šli stejným směrem. Že by Matteo opustil les? zamračila se lehce. Přeci mu říkala, ať nechodí moc daleko. No, jestli byl na vedlejším území tak ještě budiž, ale co když se ztratil? Stále byl ještě docela malý, alespoň v jejích očích. A vůbec netušila, jestli se tahle představa někdy změní. Jakmile ale dorazila k jezeru, mohla si oddechnout. Matteo tam stál v přítomnosti vlka, který je volal. Byl celý šedý a Bianca si pamatovala, že ho tu měli už jako vlče. Jakže se to jmenoval? Tak nějak krkolomně," snažila se rozpomenout si. "Ahoj, chystáte se lovit?" zeptala se prozatím a usmála se na syna.

Matteo si odběhl hrát do lesa a Bianca s Meinerem osaměla. Chvilku se pozastavila nad tím, jak zvláštní to najednou bylo, když kolem sebe neměli syna. Je to vlastně trochu osvěžující, pomyslela si. Lehce provinile, lehce nadšeně. Byla docela ráda, že si může taky trochu oddechnout a užít čas s partnerem, jenže... ten byl v tomhle ohledu trochu mimo. Společnou koupel odmítal tak dlouho, dokud mu Bianca nevysvětlila, co tím myslela. A i potom stočil konverzaci na svoje stáří. "Nejsi," přikývla zcela vážně. Byl na omlazení u Života a bylo to vidět. Mentálně... byl takový odvždycky, takže to se asi taky nepočítalo. Nic, co by nevěděla. "Ale slyšela jsem, že prameny jsou dobrý pro celkový zdraví. Že když se budeš často koupat tak nebudeš starej ani kdybys měl být," zakřenila se lišácky, ale také z vody pomalu vylezla. Zase se v tom nechtěla uvařit, protože všeho moc škodí.
Venku se oklepala aby jí rychleji uschla srst a pořádně se protáhla. Po horké koupeli se cítila plná života, ale zároveň se jí chtělo strašně spát a nic nedělat. No teď pro změnu Meinere lezl do jezírka a tlapkou po něčem hrabal. Bianca zvědavě pozvedla obočí a hned se šla podívat, co to tam loví. Vytáhl ven jakýsi zlatý náramek, při bližším pohledu byl ve tvaru hada. Meinere a hadi, to je nějaký osud, pomyslela si. "Hmm, ale k tomu mému se nehodí, je v jiné barvě," lehce svraštila čelo. Ne, že by šperk nechtěla, docela se jí líbil, ale nemohla nosit jeden zlatý a druhý stříbrný. To by vypadalo divně. "Navíc, ty jsi ho našel, takže musel být určitě pro tebe, zákon tohohle kraje," pousmála se. Tak jí to všichni říkali, že svoje cinkrlátka si našli, jako by jim je někdo poslal do cesty. I ona svůj náramek našla jednoho dne na větvi. "Bude ti ladit k náhrdelníku."
Dohadování o šperku přerušilo hluboké vytí. Bianca se překvapeně podívala směrem k lesu, ale bylo znát, že vytí jde z větší dálky. Přesto poznala, že se jedná o člena smečky, který je svolává, nejspíše na lov. Už je zase čas, hm? pomyslela si s povzdechem. Každopádně, když už to jednou slyšela, nemohla dělat jakože nic. Navíc už dlouho s ničím nepomáhala, takže bylo na čase se zase objevit a upozornit na svou existenci. "Asi se přidám, půjdeš taky?" obrátila se na Meinera. Lov neměl moc rád, nechtěla ho do toho nutit. "Když cestou narazíme na Mattea, můžem ho vzít s sebou a aspoň mu to ukázat. Měl by se učit," dodala ještě a pomalu vyrazila.

>> VVJ (přes Mech)

Hlásím Callypso na vlčecí úkoly.
Hlásím Odina a Alkairana na neherní část.

Matteo se zajímal o sopku, ale Bianca z toho nebyla moc nadšená. Rozhodně ho tam nechtěla pouštět samotného, jen v doprovodu. A na to chtěla mít souhlas Meinera, protože rodiče byli přeci oba. Netvářil se nijak nadšeně - to on ostatně skoro nikdy - ale potvrdil, že tam byl. A pokud se rozhodnou výletovat, tak by měli ve dne. To dává smysl, přikývla. Sopka byla sama o sobě nepředvídatelné území, pro její návštěvu bude určitě dobré mít dobrou viditelnost a počasí. Ale to mohli plánovat až někdy v budoucnu, možná až bude Matteo trochu starší. Teď se jí zdál na takový výlet ještě dost malý, navíc nerad šlapal do kopce. A sopka byla prakticky jen kopec s dírou.
Spolu s Matteem vlezla do vody. Na jednu stranu se chtěla vyhřát a na druhou musel vlče přeci někdo hlídat, když Meinere zůstal na břehu. Na jeho poznámku jen protočila oči. "Ne, jakože by to bylo romantický, koupat se spolu. Ale na ty kosti by ti to taky pomohlo," dodala s úšklebkem. Však to i byla pravda.
Moc dlouho ale relaxovat nemohla, protože Matteo se v mžiku vzdálil od kraje a trochu se přitopil. Bianca pro něj ihned skočila a vytáhla ho na břeh. Nejdřív ho trochu zpeskovala a pak se omluvila a vysvětlila, že se nezlobí. Jen málem dostala infarkt, že se jí utopilo vlče, ale to byl detail. Matteo se nakonec zdál být taky v pohodě, vykašlal trochu vody a docela rychle se vzpamatoval. Jen bylo jasné, že koupat už se nechtěl. "Běž, ale ne moc daleko," přikývla, když si chtěl jít hrát do lesa. Byl to koneckonců její les, tady si mohl hrát jak se mu zachtělo. A věděla, že Matteo není zrovna neposedný typ, aby někam utekl nebo se ztratil.
Když jeho zadek zmizel mezi stromy, Bianca se otočila na Meinera, který byl myšlenkami očividně jinde. Skoro ani nezaregistroval, když se Matteo začal topit, to jí došlo až teď. Lovil cosi v jezírku. "Co to tam děláš?" zmateně naklonila hlavu a přišla blíž. Co tak fascinujícího totálně odpoutalo jeho pozornost?

Víc existenci horkého pramene nerozebírali. Prostě tu byl, tak proč si ho neužít? Bianca byla sice po svých zkušenostech o něco obezřetnější, ale na první pohled se tohle místo nejevilo výrazně nebezpečně. A při bližším zkoumání to prostě vypadalo jako obyčejné teplé jezírko, takže své obavy zahnala. Nic nepřirozeného nám tu nehrozí. Navíc patří k našemu lesu, ujišťovala se. Logicky by o nějakém nebezpečném a zakázaném území už dávno věděla, kdyby tu bylo, no ne?
Matteo projevil zkoumavého ducha a ptal se na vodu, pak i na sopku. Bianca mu všechno popisovala, jak nejlépe dokázala, ale nebyla žádný expert. Vlček naštěstí nebyl tak zkoumavý, aby se dožadoval přesných a detailních odpovědí. "Chtěl bys jít k sopce? Může to tam být docela nebezpečné, sama jsem na vrcholu snad nikdy nebyla," odpověděla a zkoumavě se podívala na Meinera. K tomuhle rozhodnutí chtěla znát i jeho názor. "Co myslíš ty?" Na jednu stranu by bylo dobré, kdyby Matteo sopku poznal a vydal se tam se zodpovědným doprovodem. Na druhou, příroda byla nevyzpytatelná, Bianca nechtěla, aby se někomu něco stalo. "Les by to nemělo zničit, sopka je menší a docela daleko od jádra lesa. Navíc je většinu času klidná, za celý můj život vybouchla jen jednou a v tom měla určitě prsty nějaká magie," zamračila se lehce. Určitě to souviselo s tím, co se stalo jí a celé jejich skupině v jiném světě. Ale nechtěla se v tom takhle zpětně šťourat. Navíc nechtěla syna děsit.
Pomalu s Matteem vlezli do vody, zatímco Meinere zůstal na souši a lehl si k okraji jezírka. "Jak myslíš," usmála se na něj Bianca, když se do toho moc neměl. "Ale je to opravdu příjemné, určitě by se ti ulevilo," dodala jen, jestli ho tím naláká. Ale jestli nechtěl, tak prostě nechtěl. Nutit ho nehodlala. "Matteo, ty se drž u mě," upozornila ještě vlče, protože plavat ho ještě neučili. Jezírko ale nebylo moc hluboké a Bianca se po pořádném ponoření stáhla zase ke břehu. Matteo byl ale vodou nadšený, až natolik, že si nevšímal kam se pohybuje a najednou byl na hloubce. "Pozor!" vyjekla Bianca, ale vlče už zaplulo celé pod vodu. Rychle se k němu vrhla, Matteo sebou začal plácat a volat o pomoc. V tomhle stavu byla záchrana ještě těžší. "Nemrskej sebou tolik!" vyštěkla, ale bylo jí to prd platné. Topící špatně poslouchali. Využila ale okamžiku, kdy se Matteo dostal podruhé pod vodu a pohyboval se pomaleji. Rychle se ponořila a chytila ho za srst do zubů. Ihned ho popotáhla k samému kraji jezírka. "Jsi v pořádku? Vykašlej se," ptala se hned a tlapou ho trochu poplácala po zádech, aby šla voda lépe ven. "Co tě to napadlo, lézt do hloubky? Vždyť neumíš plavat!" po původním šoku přišel lehký vztek. Nejen na Matteovu roztržitost, ale taky na sebe. Že mu dřív nevysvětlila, jak se plave a nevarovala ho. Doufala jen, že se z toho vzpamatuje a nepřivodí si nějaké doživotní trauma z vody.

Nožičky

Bianca byla vlastně docela pyšná, že na tohle místo narazila. Zdálo se hezké a klidné, ideální pro rodinný relax. "Zkus ji ochutnat sám," odpověděla Matteovi na poznámku. Zkušenostmi se vlk učil, a voda nebyla nijak jedovatá, aby mu to ublížilo. Jen prostě nechutnala tak dobře, jako z čisté řeky.
Meinere měl docela trefný komentář. "Nevím, taky jsem si toho ještě nikdy nevšimla. Možná se tu objevilo po tom, nebo z jiného důvodu," pokrčila nad tím rameny. Pořád se tu něco dělo a něco měnilo, ať už za to mohla příroda nebo magie, nebo vlci samotní. "Když to bouchlo, tak... jsem tu nebyla, a potom vlastně taky moc ne. Třeba to tu bylo vždycky a jen jsme si nevšimli?" zauvažovala nahlas.
"Sopka je támhleten kopec," mávla tlapou směrem k ní. "A nikoho nebouchla. Uvnitř toho kopce je láva, takový horký, tekutý, červený kámen. Něco se s ním stalo a vytryskl z vrcholu kopce ven. Když se půjdeš podívat blíž tak uvidíš na úpatí už zaschlé lávové potoky. A někde u nás v lese občas narazíš na zvláštní, tmavé kamení. To nám sem při výbuchu taky dopadlo," snažila se vysvětlit ten přírodní jev Matteovi. Nebyla ale žádný světaznalec, vlastně ani netušila, jak nebo proč sopky bouchají. Důležité bylo jen vědět, že to dělaly a je třeba si na to dávat pozor.
Matteo už měl ale jinou zábavu, bez okolků vlezl do vody a vypadalo to, že je spokojený. "Tak jdem taky?" usmála se Bianca na Meinera a následovala syna. Voda byla opravdu příjemná, taková akorát. Ani horká a ani studená, prostě ideální. Bianca si úlevně oddechla a zalezla trochu hlouběji, kde jí z hladiny koukala jen hlava. Nejen, že to bylo příjemné, ale koupel po celé zimně vůbec neuškodila.

Blecha
(Zajímavá akce xD. Prosím oblázky na Odina :D)

<< Mechový lesík

Saturn s Meinerem si prohodili prapodivné pohledy a prapodivná slova, která Bianca zcela ignorovala. Netušila, co je to za konverzaci a asi ani nechtěla zjišťovat, jestli to mělo nějaký skrytý význam nebo ne. Raději se věnovala Matteovi, který začal hlasitě protestovat. Snad první velký projev, který za jeho život Bianca zažila. "Však už jdeme," odpověděla a dál se nezdržovala. Šla v předu, za ní Matteo a pak Meinere, který syna ještě popoháněl.
K úkrytu se rodinka ale nedostala, místo toho Bianca narazila na zcela nové území, kterého si v lese nikdy ani nevšimla. A to tu žila prakticky od vlčete. Trapas, pomyslela si. Možná, kdyby se v lese zdržovala víc, tak by to tu víc znala. Na druhou stranu, nikdo jiný se jí o tomhle jezírku taky nezmínil, takže se tu možná zformovalo nedávno? Netušila. A bylo to vlastně i jedno.
"Něco to určitě je," odpověděla Matteovi na jeho další protest, nebo co to mělo znamenat. Opatrně přešla k jezírku a smočila do něj tlapku. Bylo příjemně teplé a v jeho okolí se ta teplota i držela. Navíc už zpoza mračen vysvítalo sluníčko, zdálo se, že počasí se trochu zlepší. Bianca si k vodě obezřetně přičichla. Už jednou se setkala s teplou vodou, ale ta zapáchala na metry daleko a rozhodně nebyla pro pití nebo koupání. Tohle bylo ale asi v pohodě, proto i trochu smočila jazyk a vodu ochutnala. Byla prostě teplá a trošku taková zemitá. Asi by to šlo, ale nechutnala úplně nejlíp. "Na pití to moc není," oznámila ostatním a podívala se na ně. "Ale koupat by se v tom asi dalo?" navrhla. Nebyla si jistá, jestli je to v tomhle počasí dobrý nápad. Zase by je to ale hezky prohřálo a kdyby se přihoršilo, vždycky můžou utéct do úkrytu.

Počasí se jen a jen zhoršovalo. Bianca byla sama ráda, že vlastně s Matteem stihli dojít do lesa, ještě než se to všechno semlelo. Nedokázala si představit, že by teď měla někde cestovat s malým vlčetem. A nedovedla si představit ani malé vlče opustit - Cornic měl štěstí, že ho Lylwelin našla a ujala se ho. Bianca už si moc nepamatovala, jaká zlatavá vlčice byla povahově. Ale měla pocit, že byla přísná, jako malá z ní měla trochu strach. Ale určitě nebyla vyloženě zlá, když zachránila cizí opuštěné vlče. Nebo se za ty roky taky změnila, byla to už dlouhá doba.
Saturn jim dal informace o novém vlčeti a Bianca přikývla. "Asi bychom měli," pronesla trochu s obavami. Ani v lese nebylo úplně nejlépe a Matteovi se sníh už taky přestával líbit. Ani se mu nedivila, byl tak malý že by mohl v téhle kalamitě celý zapadat sněhem. "Ano, už jdeme," přikývla synovi, když se začal dožadovat odchodu. Meinere se Saturnem si vyměňovali zvláštní pohled a ještě zvláštnější slova, ale Bianca nad tím jen zakroutila hlavou. Do tohohle se míchat nechtěla. "Ty by ses tu taky neměl zdržovat moc dlouho, vypadá to, že počasí nebude o moc lepší. Abys tu nenastydl," varovala ještě bratra. Netušila, co tu bude dělat, ale věděla, že pro dobrou práci je potřeba i dobrý odpočinek. A nemělo by se na něj zapomínat, obzvlášť v takové zimě.
Bianca se rozešla směrem k úkrytu, ale jak tu dlouho nebyla a jak stále sněžilo, navigace v lese byla trochu obtížnější. Proto zabloudila do míst, která snad nikdy ani neviděla, a to tu žila. "Počkat, co je to támhle?" zamračila se lehce a poukázala na jakýsi opar mezi nedalekými skalkami. Byl to zvláštní jev, něco od sousedící sopky? Mohlo to ohrožovat les? Když se přiblížila, spatřila jezírko, ze kterého šla pára... a teplo. I kolem bylo viditelně méně sněhu.

>> Horký pramen

Ahoj, děkuji za akci :D. Prosím o odměny takto:

přívěsek - asi Alkairan nebo Bianca, pořeším si sama
doplňující vlastnost (smysly) - Alkairan
50 křišťálů - Alkairan
44 kytek - Odin
teleportační lístek - 5x Odin, 5x Kai (pokud nejde dělit tak všechny na Odina)

Díky

Odměny nahozeny. Teleportační lístek jsi ale vyhrála bohužel jen jeden(10x znamená to, kolik lidí tu věc vyhrálo), takže putuje na první char, který sis vybrala :)