Příspěvky uživatele

< návrat zpět

|| Loterie 86 ||

Když byla Bianca defacto uvězněná v jeskyni, kdo ví kde, docela zatoužila po domově. Přišlo jí, jako by se se členy smečky neviděla strašně dlouho, přitom to zase taková doba nebyla. I tak se jí ale začalo stýskat, možná i proto, že byla nyní ve zdánlivě bezvýchodné situaci, přála si odtud zmizet do pohodlí a bezpečí domova. Až se to venku uklidní, tak se musím rychle vrátit, pomyslela si trochu smutně. Doufala, že to nebude trvat dlouho. Sice si svoje cestování s Nemesisem dost užila, ale ke konci se to tak nehezky zvrtlo, že neměla žádnou náladu pokračovat.
"To je docela škoda," uznala a střelila po Nemesisovi nejistý pohled. Říkal, že by se hodilo tělo jeho táty, s čímž musela souhlasit, na druhou stranu, předtím s ním nebyl moc spokojený. A říkal, že magie moc ovládat neumí. Kdo ví, co by se nakonec stalo, aby jim to spíš neublížilo, místo pomoci. Bianca pak napůl žertovala o tom, jak se jí smůla lepí na paty a Nemesis se přidal, že to má stejně. "Fakt? Ani mi nepřišlo. Ale jestli jo, tak jsme povedená dvojka," ušklíbla se. Kdy se to stane, že se potkají dva neopatrní smolaři?
Jak se venku nehezky změnilo počasí, Bianca raději zalezla víc dovnitř a lehla si vedle Nemesise, aby jí nebyla taková kosa. To, co předtím považovala za osudovou chybu, se náhle změnilo v užitečný incident. Díky jeskyni měli alespoň pořádný přístřešek před řáděním sněhu a ledu. "To je docela ironický." Ještě před chvílí se hroutila jako troska, protože zvolila špatné území, a teď se z toho měla radovat? Bianca ohledně toho všeho měla dost smíšených pocitů. Mohli dopadnout mnohonásobně hůř, ale ani jejich nynější situace se nevyvíjela zrovna zářně.

|| Loterie 85 ||

Nemesis se zeptal, jestli umí ovládat počasí, na což nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Neumim." Přitom si vzpomněla, jak jí tu magii ukazoval Kenai. Na chvíli úplně zastavil chumelení, ale vypadal pak dost vyčerpaně. Taky ale říkal, že ji objevil teprve nedávno a zatím s ní moc neuměl. "Ale hodilo by se to," řekla s pohledem ven. Nemesis ji ujišťoval, že za to, co se děje venku nemůže. Bianca se trochu ušklíbla, nevinila se doslova. Věděla, že počasí si dělá co chce, ale její slova byla tak trefná, že ji to samotnou překvapilo. "Kdyby jo, tak jsem asi přenašeč smůly nebo tak něco. Chodící katastrofa," uchechtla se. A že si tak někdy opravdu připadala.
Pak se však ozval hrom a z nebe začaly padat provazce ztvrdlých vloček a deště. Takhle hnusné počasí Bianca ještě nezažila, a kdyby si mohla vybrat, tak ani nezažije. Brrr, oklepala se odporem i zimou. "Jo, to já taky. Asi bysme nedopadli nejlíp," horlivě pokývala hlavou a klidila se raději dál od vchodu, z dosahu ostrých jehliček ledu. "Ještě, že jsme tuhle jeskyni nakonec našli. Co bychom dělali pod tím převisem?" položila lehce řečnickou otázku, protože bylo vlastně jasné, co by dělali. Utíkali pryč, co jim nohy stačí, protože tam na ně sněžilo i tak. Tohle, co se dělo venku teď, by je dozajista nepříjemně zasáhlo. Bianca se ven raději nedívala a lehla si vedle Nemesise, aby se vzájemně alespoň trochu zahřáli. Byla jí taky dost zima, ale mladší vlček na tom byl asi hůř.

|| Loterie 84 ||

Jaké zklamání přišlo, když se s počasím mýlila. A nejenom, že se nezlepšilo, ale podle temných mraků a sílícího větru to vypadalo, že bude ještě hůř. Nemesis řekl, že měla pravdu, když říkala že se to nezlepší, což ale Biancu vůbec nepotěšilo. Jindy by ráda měla pravdu, ale teď se chtěla škaredě splést. "Takže jsem to ještě přivolala, huh," sklesle sklopila uši a zabrblala smířlivým tónem. Co teď? Budeme tu týdny, dokud neumřeme hlady? Nebo na něco jiného? zašklebila se křivě, přičemž jí z té myšlenky přeběhl mráz po zádech. Měla strach, ale stále si zachovávala nějakou naději, že to snad nebude trvat příliš dlouho.
Nemesis akorát potvrdil, že jít ven by byla sebevražda a že jim nezbývá než čekat na zázrak. Bianca si povzdechla a ještě jednou starostlivě vykoukla ven, než opět zalezla hloub do jeskyně, za svým společníkem. "Hmm, taky je mi zima. Alespoň už ale nejsme mokří a nesněží tu na nás," dodala tlumeným hlasem. Potřebovala si připomínat, že ne všechno je tak strašné. "Můžu si lehnout vedle-" nedokončila větu, když se okolím prohnalo hlasité zaburácení. Bianca sebou trochu škubla, ale v jeskyni se tolik nebála. Opět vyděšeně vykoukla ven, jen aby zjistila, že sníh padá neuvěřitelnou rychlostí a je nějak ztvrdlý. "Myslim... myslim, že začal padat skluz," řekla a netušila, co si o tom myslet. Ven rozhodně nechodit! Jak bolestivé bylo, když na skluzu spadla ona, co teprv teď, když to padalo z nebe?

|| Loterie 83 ||

Noční pochodování Nemesise vůbec nezaregistrovala, spala jako zabitá, protože byla silně vyčerpaná. Bianca nepatřila k silným vlkům a v poslední době se stále něco dělo, což ji dost vysílilo. Taky už to byla delší doba, co naposledy jedla a pila. Začínala jí takzvaně docházet šťáva k pořádnému fungování. Stále to ale nebylo nic strašného a dalo se to vydržet. Jenže jak dlouho?
Probudila se, když už do jeskyně proudilo světlo. Možná za to mohla ta tma, která v díře panovala, ale Biance připadalo, že venku se počasí zlepšilo. S lehkým nadšením vzbudila i Nemesise. Měla dobrou náladu, po náležitém odpočinku se i její bolestivá noha zlepšila, takže si věřila, že cestu ven v pohodě zvládne. Sice slyšela jak vítr naráží do skal, ale vsugerovala si, že je to mnohem menší silou, než tomu bylo včera. Nemesis se ospale vydal podívat ven a Bianca ho po chvilce následovala. Její pohled se však změnil v zachmuřený, jakmile vykoukla. "Vypadalo... odtamtud to vypadalo lépe," hlesla zkroušeně. Z útrob jeskyně se zdálo, že venku je hezky. Pravdou ale bylo, že obloha byla zachmuřená stejně jako její nynější výraz. Dokonce to vypadalo, že se schyluje k bouřce. Sněhová bouřka. Tu jsem ještě nezažila, blesklo jí hlavou a hned si pomyslela, že ji ani zažít nechce. Rozhodně ne tady a teď, když už, tak doma pěkně v teplém úkrytu spolu se smečkou. Neměla jsi vůbec nikam chodit, neměla jsi utíkat. Hlupačko! zanadávala v duchu své vlastní hlouposti. "Co budeme dělat? Jít ven teď se nezdá jako dobrý nápad," nervózně se rozhlédla. "Musíme tu čekat?" Vážně nebyl jiný způsob jak se odtud mohli dostat? Teď by se mohl objevit Život a přenést nás jako tenkrát v močálech, pomyslela si úpěnlivě, ale žádný zázrak nenastal.

|| Loterie 82 ||

Bianca šla s pravdou ven, když přišla řeč na její nohu. Bylo to nejspíš lepší, než si vymýšlet, navíc neměla teď energii vůbec předstírat, že je v pohodě. Protože moc nebyla. Doufala ale, že se bolest zase trochu zmírní, až si odpočine. Vydala se hloub do jeskyně, najít si nějaké prostorné, ale kryté místo, kde by se dalo spát.
Jeskyně byla dobře krytá, když zalezla víc dovnitř, vůbec necítila, že by venku tolik foukalo. Ovšem chlad tu byl stále. Bylo to však lepší, než být venku na mrazu a sněhu. Tady alespoň nebylo tolik mokro. Na chvilku ji napadlo, že by jeskyni mohl někdo obývat, ale pak i s Nemesisem ten návrh zamítla. Však kdo by chtěl žít na takovém místě? Bianca si našla pohodlné místečko, kde si lehla tak, aby ji noha bolela co nejméně. Byla unavená jak fyzicky, tak emočně a usnula téměř okamžitě. Nemesisova slova pomalu nezaznamenala, ale nakonec zamručela na souhlas, než zavřela oči a ponořila se do hlubokého spánku.
Tentokrát se prospala rozhodně lépe, než pod převisem. Možná za to mohla i ta únava, ale když se probudila, cítila se mnohem odpočatěji. Zvedla hlavu a vykoukla ke vchodu jeskyně. Už bylo ráno a vypadalo to, že počasí se trochu uklidnilo. "Nemesisi?" promluvila lehce na spícího vlčka. "Už je ráno a vypadá to, že venku tolik nefouká," sdělila mu své poznatky a zívla si. Opatrně vstala a zjistila, že noha ji nebolí tak jako včera. Zanedlouho to bude v pohodě. Už skoro nic necítím, zaradovala se. Taky se jí dost ulevilo, protože se jí bude cestovat jednodušeji.

|| Loterie 81 ||

Bolest v noze se znovu ozvala, tentokrát nějak silněji. Předchozí pád způsobený větrem jejímu zranění moc nepomohl, právě naopak, i ta malá úleva, kterou po krátkém odpočinku pod převisem pocítila, teď byla pryč. Biancu bolel bok opět stejnou měrou, jako když si ho narazila. Snažila se to ale nedat moc najevo, protože... To stejně bylo k ničemu. Nebyl tu nikdo, kdo by jí té bolesti zbavil a zároveň nechtěla Nemesisovi přidělávat starosti. Nejspíš se jí to ale úplně nepodařilo. "Myslím, že se to trochu zhoršilo," odpověděla s bezradným výrazem popravdě. "Ale odpočinek by mi měl pomoct," dodala ještě, aby si Nemesis nemyslel, že je to tak moc vážné. Bianca doufala, že pořádným spánkem a nenamáháním se to snad zlepší.
K východu jeskyně se moc přibližovat nechtěla. Místo toho na chvilku zaváhala, než se doploužila trochu hlouběji. "Myslíš že tu něco žije?" zeptala se s náznakem obav. Vůbec by jim nepomohlo, kdyby to tu někdo obýval. Třeba příšery jako v močálech, otřásla se nad nejhorší představou, která ji napadla. "Ale snad ne, kdo by si vybral takové místo," zamumlala nakonec. Venku bylo otřesný počasí a tahle jeskyně nebyla tak snadno viditelná. Uvniř snad nic kromě nich nyní nebylo.
Bianca si vybrala jedno poměrně suché místo, kde si opatrně lehla. Měla teď víc prostoru, než pod převisem, takže nemusela být nijak skrčená a mohla tak ulevit naraženému boku. Těžce vydechla a zavřela oči, v naději, že brzo usne a nebude muset přemýšlet nad budoucností.

|| Loterie 80 ||

Počkat na ráno, až se situace uklidní, znělo dobře. Ale... co když se neuklidní? Přijde další ráno, pak další a další. Jak dlouho tu mohli trčet? Dny a týdny bez vody a jídla, navíc nikdo nevěděl, že tu jsou. Konkrétně u Biancy teda nikdo netušil, kam se asi vydala. Kdo ví, jestli se vůbec starali, jestli si toho všimli. Jak dlouho musím být pryč, než mě začnou hledat? Hledají mě teď? Nejspíš ne. V hlavě jí šrotovalo. Nebylo to přeci jen tak dávno, kdy se mechovým lesem mihla, takže tamější vlci si o ni určitě moc starostí dělat nebudou. Sice se dlouho neviděli, ale dokud se cítili, všechno bylo v pořádku a zůstávaly jen mírné obavy. Ne ty, které by je donutily po Biance pátrat. Navíc tady... nás opravdu nikdy nenajdou... Nebylo by pak lepší... prostě nechat ten vítr... Bianca se neodvážila tu myšlenku dokončit, protože už onen samotný nápad ji vyděsil. Rezolutně zatřásla hlavou. Musela doufat v to nejlepší, ne to nejhorší.
Když se trochu uklidnila a přestala popotahovat, dodala si odvahu, aby se zeptala Nemesise jestli se zlobí. Zároveň k němu zvedla oči v očekávání, smíšeném s obavami. Trochu se jí ulevilo, když řekl že se nezlobí, ale nevyznělo to příliš věrohodně. Ale co mohla čekat, i ona sama měla náladu pod psa. "Dobře, to je... děkuju," odpověděla nejistě, aby alespoň nějak vyjádřila svou úlevu. "Tak se asi, uhm, můžeme zkusit prospat? Je to tu lepší než pod převisem," navrhla pak poměrně tichým hlasem a konečně se zvedla na nohy, přičemž se znovu ozval naražený bok. Navenek na sobě však nedala znát žádnou bolest, a oklepala ze sebe zbytky sněhu.

|| Loterie 79 ||

Bianca se silně tiskla k chladné stěně, jako by to měla být její jediná opora, která jí od toho všeho zachrání. Kdyby se do ní mohla vpít, už to dávno udělá a nikdy nevyleze ven. To by vlastně bylo nejlepší, kdyby zůstala kus šutru, zmizela a už nikdy nikomu nemohla ublížit. Nikomu na kom jí záleželo. Snažila se Nemesisovi omluvit. Byla starší, měla být ta zodpovědná a dávat pozor na mladšího. Což se jí ale vůbec nevedlo. Společně s odeznívajícím strachem o vlastní život nedokázala zadržet slzy.
Nemesis na její omluvu nijak slovně nereagoval, což jí připadalo jako potvrzení toho, jak je špatná. Neviděla, jak kroutí hlavou, protože koukala do země a zrak měla rozostřený slzami. A ticho znamenalo souhlas, ne? Nebo se na ni zlobil tolik, že už se s ní nechtěl ani bavit. Biancu píchlo u srdíčka při pomyšlení, že Nemesis už nechce být její kamarád. Všechny ty plány, co si spolu domluvily... Už je nikdy nezrealizují? Pak zvedla hlavu, když uslyšela, jak se vlek zvedá a jde kousek ke vchodu. Znovu zopakoval, co řekl už předtím. Bianca vydechla a setřela si slzy tlapkou. Necítila se však na nějaký větší pohyb a tak zůstala ležet. "A jak dlouho to bude trvat? Můžou... můžou to být klidně týdny." Počasí mohlo být proměnlivé, ale když to vlk nejvíc potřeboval, zrovna se ne a ne zlepšit. Jako tenkrát v močálech, kdy furt pršelo a nakonec z toho byla potopa. "Zlobíš se na mě?" zamumlala pak polohlasem, protože napůl ani odpověď slyšet nechtěla. Co kdyby řekl ano? Na druhou stranu to však potřebovala vědět.

|| Loterie 78 ||

Bianca volala na Nemesise, jehož silueta byla nedaleko. Zaujal asi nejlepší možný postoj, plazení. Naštěstí se do jeskyně zanedlouho dostal, i Bianca se pak rychle stáhla, aby ji nestrhl vítr. Nechtěla se ven už nikdy vracet, v očích měla stále děs s předešlého zážitku, ačkoli už se nebála o svůj nebo Nemesisův život.
Rozklepaně došla hloubš dovnitř jeskyně, kde se opřela o stěnu a následně se po ní svezla dolů. Nohy už ji nedokázaly udržet. Byla celá mokrá, byla jí zima a její mysl byla pod tlakem velkého stresu. Tak moc, že když se zbavila zbytků adrenalinu, do očí ji vhrkly slzy. Pevně sevřela víčka a popotáhla. Nemesis něco zamumlal, taky se nechtěl do vánice vracet. "Promiň," špitla Bianca slabě a nechala svým slzám volnější průběh. "Je t-to moje chyba, promiň," opakovala se. Bylo jí hrozně. Mohla je oba zabít! Vlna odpovědnosti, kterou za své činy cítila, se jí vůbec nelíbila. Převálcovala všechno ostatní. Jsem k ničemu. Nejenom, že ohrozila sebe, ale i někoho dalšího. O to hůř, vlče. To třeba taková Launee nebo Therion nikdy neudělali. Dělali všechno možné pro to, aby byla vlčata ve smečce v pořádku a zdravá. Zatímco ona, na své první velké výpravě málem někoho připravila o život. "P-promiň," zakňučela mezi vzlykáním. Netušila, co jiného by měla říkat. žádná jiná slova se momentálně nehodila.

|| Loterie 77 ||

Bianca litovala svého výběru cesty téměř okamžitě, protože se jí nepěkně vymstil. Bylo to ale dost nefér, chtěla přeci jenom nějaké klidné místo k odpočinku, místo toho procházela jedno nebezpečí za druhým. Nejdřív se motala mezi strmými skalisky, kde jí každou chvílí hrozilo zřícení. A pak, když se konečně dostala jinam, byla to pustá kamenná plošina, útes, kde foukal takový vítr, že se nedokázala udržet na nohou. Byla drobná, teprve nedávno dosáhla dospělosti a rozhodně by se nedala považovat za nějakého siláka. Jeden silný poryv větru ji dokázal shodit na zem a posouvat stále blíž k útesu, k jisté smrti.
Bianca byla vyděšená jako nikdy. Něco takového ještě nezažila. Ještě nikdy ve svém životě nebyla v takovém ohrožení. Drápy se zarývala do kamene ve snaze se udržet na místě, ale i tak se pomalu sunula pryč. Zachránilo ji až zběsilé rozhlížení se kolem sebe. Spatřila jeskyni, do které se stěží dokázala doplazit. V tu chvíli z ní sice opadla většina strachu o vlastní život, avšak byl tu stále ještě Nemesis. Bianca křičela do větru, co jí síly stačily. Prosím, ať je v pořádku, modlila se úpěnlivě. Co by dělala, kdyby se mu něco stalo? Kdyby ho ztratila? Jak by to měla vysvětlit jeho rodině? Říkal, že rodiče byly alfy, určitě by ji pak honila celá smečka! Biancu zamrazilo v zádech, při všech těch myšlenkách, z jeskyně napůl povylezla a naštěstí spatřila malou siluetu, jak se plazí směrem k ní. "Tady! Už jenom kousek! To zvládneš!" povzbuzovala vlčka křikem a snažila se k němu natáhnout, aby mu pomohla do jeskyně. Měla srdce pomalu až v krku.

<< Ostrá skaliska
|| Loterie 76 ||

Cestou je doprovázelo opět ticho. Tentokrát však bylo způsobené hlavně větrem, který bičoval okolní skály. Bianca od Nemesise dlouho neslyšela žádnou odpověď na její slova, takže častěji kontrolovala, jestli za ní opravdu jde. Naštěstí tam byl a vypadal docela v pohodě, vzhledem k podmínkám, ve kterých se nacházeli.
Bianca silně litovala svého výběru cesty. Ale už bylo příliš pozdě se někam vracet, bylo by to snad víc nebezpečné, než prostě pokračovat vpřed. Když se cítila v koncích, zkusila se zeptat Nemesise, ale ten se vyjádřil dost mizerně a s výběrem cesty nepomohl. Bianca si povzdechla, načež jí málem vyskočilo srdce z hrudníku, protože viděla jak mu podklouzla tlapka. Už si představovala, jak Nemesis padá po srázu dolů, úplně ji přitom zamrazilo. Naštěstí všechno ustál a ani nevypadal tak vyděšeně. Zbytečně vyšiluju, mlaskla Bianca nespokojeně, stále ještě trochu rozklepaná. Od té doby si dávala ještě větší pozor na to, jakou cestu vybírá. Naštěstí se jí opatrnost vyplatila a vypadalo to, že ze skal konečně vylezou.
Ocitli se na kamenné ploše, opět. Tentokrát kolem ale nebyly skály, bylo tu pusto a vítr fučel ještě silněji. Bianca měla dost problémů se udržet na jednom místě a každý krok musela silně stabilizovat. "Kam jsme se to zase dostali!" vyštěkla nespokojeně a mračila se na kamennou plochu. V tu chvíli se do ní opřel takový vítr, že zavrávorala a po chvilce i spadla. Ke svému zděšení zjistila, že ji vítr sune po kamenné ploše kamsi pryč. I Nemesis se pomalu ztrácel z jejího zorného pole. "Nemesisi! Pomoc! Ahh!" zaječela zděšeně a snažila se zarýt tlapky do země. Tím alespoň trochu zpomalila svůj postup kamsi do pryč. Naštěstí byli teprve na okraji území, kde nebyl vichr tak silný jako uprostřed. Bianca po své pravici po chvíli spatřila skály a stěží se k nim doplazila. "Hej! Tady! Je tady jeskyně!" zavolala do té bouře a doufala, že vlček je v pořádku a taky ho to neodfouklo tak jako ji. Jeskyně pro ně byla jako maják v rozbouřeném moři, poslední záchrana. Prosím, Nemesisi, přijď sem.

<< Kamenné pole
|| Loterie 75 ||

Bianca se odvážně vydala do té vichřice, která kolem hrozila. Chtěla od ní zmizet, pokud možno co nejdál. Někam, kde je tepleji, nebo tam alespoň nezuří počasí jako tady. Šla poměrně pomalu a ještě k tomu se neustále otáčela na Nemesise, aby ho náhodou neztratila. Přes vločky nebyl skoro vidět a to se držel velmi těsně za ní. "Drž se blízko. Asi bychom se už nenašli, kdybychom se rozdělili," varovala krátce, než svůj zrak opět obrátila dopředu. Naprosto vůbec netušila, kam směřuje. Neznala to tady ani za dne a hezkého počasí, natož v zimě v noci. Kdyby viděla lépe, asi by to hnedka otočila někam jinam, ale neviděla.
Až příliš pozdě jí došlo, že se dostali na ještě víc nebezpečné místo, než byla předchozí krajina s kameny. Teď byli mezi skalami, takže na ně tolik nefoukalo, ale zato se země nepříjemně smekala a tu a tam se ocitli na dost strmém skalisku. "Nevíš kudy dál? Radši odsud rychle zmizíme, než se něco stane," Bianca se s obavami podívala na Nemesise, jestli nemá nějaké návrhy. Tady zůstávat nechtěla, nechtěla sem ani vejít, ale stalo se. Nemohla tušit, kam je zavede, když okolí neznala. "Nelíbí se mi tu," zabrblala naštvaně. Zraněná už byla, nepotřebovala aby se něco stalo třeba i Nemesisovi, a tohle území rozhodně nebylo bezpečné, pro dva mladé vlky.
Tempo cesty se ještě víc zpomalilo. Bianca teď dávala pozor, kam to šlape, aby si nic neudělala. Díky tomu po chvíli pocítila, že se snad začínají vymotávat ze skal ven. Terén už nebyl tak náročný a Biance se šlo lépe. "Vypadá to, že je to konečně za náma," oddechla se vyčerpaně, ale stejně s jistou opatrností pokračovala dál.

>> Kamenný mys

|| Loterie 74 ||

Každou chvílí cítila, jak se jí ledový vítr prohání kožichem a vločky se jí snášejí na čumák. Byla jí docela zima, ale aspoň vedle ní ležel i Nemesis, se kterým se vzájemně zahřívala. I tak však venkovní spánek nebyl zrovna příjemný. Bianca si odpočinula jen minimálně, ale to snad stačilo na nějakou další cestu. Obzvlášť když se rozhodovali pro najdutí jiného úkrytu.
Nemesis se očividně taky nevyspal a nevypadal moc nadšeně. "Tak rozhodnuto, jdeme jinam," zabručela Bianca a začala se zvedat po jeho vzoru. Měla celé tělo ztuhlé, jak zimou tak nepříjemnou pozicí, ve které ležela. Noha ale už tolik nebolela, což byl dobrý signál. "Je to lepší," odvětila neurčitě. Úplně v pohodě totiž nebyla, ale bylo to o něco lepší než předtím. Nebo si prostě jen na bolest zvykla, sama netušila.
Své noční vidění sice považovala za obstojné, ale v noci se sněžením bylo i tak obtížné rozeznat některé obrysy, pokud nestála přímo u nich. Bianca si naštvaně odfrkla a odvážně vyrazila z prozatimního úkrytu, hledat něco lepšího. Tím, že tu budou stát a odhodlávat se, nic nevyřeší. A čím dřív vyrazí, tím dřív něco najdou.

>> Ostrá skaliska

|| Loterie 73 ||

Potěšilo ji, že Nemesis to viděl podobně a považoval ji za zábavnou společnost. Usmála se a potěšeně švihla ocáskem. Bavilo ji trávit čas s někým, kdo se nebál... zkoušet nové věci. Třeba jako kutálení z kopce, což nakonec nevyšlo úplně podle představ, ale příští zimu to určitě bude lepší. Kdyby si třeba Bianca dokázala sehnat nějaké magie, které by ji ochránily, aby nebyla v problému tak neschopná. To by bylo něco úplně jiného, a tenhle nápad se jí zamlouval.
Spánek nebyl příliš příjemný. Bianca byla zvyklá na jiný komfort, mnohem luxusnější. Zároveň to bylo tím, že tohle byla pořádně první zima, kterou prožívala. V létě se venku přeci jen spalo jinak. To, jak jí bylo když se ztratila už si pomalu nepamatovala. A ani nechtěla, protože to určitě nebyly hezké vzpomínky. Když se probudila už po několikáté, napadlo ji zjistit, jestli je Nemesis taky vzhůru. A očividně byl, ještě k tomu pořádně unavený. Bianca jeho odpověď pomalu neslyšela přes hučící vítr. "Nedá se tu moc spát," zamračila se uraženě. "Chceš se zase někam přesunout? Možná najdeme lepší místo," navrhla pak, ale do ničeho ho nenutila. Taky nemuseli najít nic a přišli by tak i o tenhle mizerný úkryt.

|| Loterie 72 ||

Nemesis dělal jak je hrozně překvapený a rozhořčený z Biančiny výhružky. Nic mu na to už neříkala, jen mu věnovala děsně vážný a seriózní pohled, jakoby byla ten nejvíc čestný vlk na planetě a děsně si na tom zakládala. Hned na to si ale pobaveně odfrkla, protože ji ta konverzace pobavila a zároveň trochu zvedla mizernou náladu.
Nemesis sváděl svou prohru na vítr, co ho foukal do kopce, a Bianca jako správný andílek mu pomohla všechnu vinu shodit na něco jiného, hlavně ne na sebe. "Může být. To už máme pěkně dlouhý seznam. Ale těším se, je s tebou sranda!" šťouchla do Nemesise jemně, jak jí to zranění dovolovalo. Trávit s ním čas byla docela sranda, Bianca byla za takovou společnost vážně ráda. Doma byli spíš vážní a přemýšliví vlci. Nikdo, kdo by se dal lehce přemluvit k nějakým pitominám.
Pak naštěstí našli i úkryt, do kterého se sice vešli jen tak tak, ale aspoň to nebylo tak nepohodlné jako venku na sněhu a větru. Nemesis navrhl, že pak půjdou k nim, což by Bianca jindy asi lehce neschválila, ale teď přikývla hlavou. "Fajn, to zní jako plán. Jen to snad nebude vašim vadit," zamumlala nazpátek. Ale byla Nemesisova kamarádka, ne? Tak snad by se na ni příliš nezlobili. Hned na to oznámila, že si chvíli odpočne, aby měla na cestu dostatek sil. Jak zavřela oči, usnula, ale nebyl to příjemný spánek. Neustále se probouzela zimou nebo nepohodlím. Občas ji probudila i bolest v boku, ale cítila, že už je o něco menší. Uff, není to nic vážného, oddechla si, když kvůli tomu uprostřed noci otevřela oči. Nemesis nejspíš ještě spal, nebo minimálně nevypadal vzhůru. Bianca zívla, byla stále unavená, venkovní spánek jí moc odpočinku nedopřál, ale aspoň něco. "Nemesisi? Jsi vzhůru?" zeptala se tiše, protože ho nechtěla v opačném případě vzbudit.