Gallirea - Příspěvky uživatele

<< dno

Když vylezli ven z nory, přivítala je taktéž tma. Bianca se trochu podivila, že spali asi docela krátce. Ovšem cítila se odpočatá, takže to asi bylo jedno. Držela se blízko Saturna a poslušně šlapkala tak nějak kam jí nohy vedly. Byla docela natěšená z myšlenky, že tu potkají někoho nového. Nebránila by se ale ani starým známým, i když jich moc nebylo. Meinere a Shao, ty už jsem dlouho neviděla, pomyslela si. Oba dva vlci ji učili lovit, i když každý něco jiného. Měla na ně tedy dobrý názor. "Hmm," na bráškova slova jen pokývala hlavou. Nemuseli taky potkat nikoho, že? Ale noční procházka jim asi nijak neuškodí, zvlášť pokud je to na území smečky, kde je bezpečno.
Pro Biancu procházky normálně postrádaly zábavu. Ovšem nynější klidná atmosféra tento fakt zcela nahrazovala, takže se ani nenudila, ale užívala si to. Jediné mínus byl rozmočený sníh, který nehezky znepříjemňoval pohyb. Bianca z toho byla trochu naštvaná, ale co mohla dělat. Alespoň už taje. To byla dobrá zpráva, konečně se blížilo léto, na které tak natěšeně čekala.
Z myšlenek ji vytrhl až bráškův hlas, který ohlašoval, že někoho vidí. Když se však rozhlédla, nikde nic nebylo? Potřebovala pořádně zaostřit, než si všimla podivného šedého fleku nedaleko jednoho stromu. Docela se toho lekla. Však kdo normální by takhle polehával venku ve sněhu, když tu měli úkryt? "Uhm," zakroutila se nepříjemně, ale bylo jí jasné, že Saturn se do konverzace asi zrovna nepohrne. Opatrně se tedy přiblížila a přesvědčila se, že opravdu jde o vlka. Přesněji řečeno vlčici, jejíž pach byl lehce povědomý, ale zcela jistě nepatřil do smečky. "Uh, Ahoj?" začala nejistě, protože netušila, co je vlčice zač. "Co tu děláš? Bydlí tu smečka, chceš se k nám přidat?" Bianca měla nějaké povědomí, že cizinci by se ve smečkovém lese nacházet neměli. Ale pokud tu byli, nejspíš se tady chtěli také zabydlet, ne? Snad.

253

Po svém prapodivném snu se Bianca cítila trochu nepříjemně. Ovšem nebyla vystrašená, nezdála se jí úplně noční můra, jen to bylo podivné a ke konci i docela nepříjemné. Bylo by hrozné, kdyby se na ni vlci nemohli dívat kvůli zářivému kožichu. Raději se na to snažila nemyslet a opět si lehla, rozhodnutá ještě chvíli odpočívat. Brášku budit nechtěla, pokud ještě spal.
Jak se ukázalo, tak ale nespal. Nebo ho možná vyrušila svými pohyby, protože se po chvilce ozval. Bianca líně otevřela oči a zívla si. "Už ne," zamumlala, ale rozespalost byla v jejím hlase stále znát. Potřebovala chviličku aby se rozkoukala. Na další návrh jen trochu nepřítomně přikývla a vzpamatovala se až když se Saturn začal protahovat a pak se rozešel směrem ven. Taky se vyhrabala na nohy a protáhla si tlapky, načež ho dohnala v tunelu vedoucímu ven. Potěšilo ji, že tentokrát čeká a dokonce kontroluje, jestli s ním jde. Usmála se. "Můžeme se projít po lese. Třeba potkáme i nějaké členy, které ještě neznáme," navrhla a trochu zavrtěla ocáskem. Ráda by zjistila, kdo další tu s nimi ještě bydlí. "Nebo chceš dělat něco jiného?" zeptala se ještě brášky, jestli nemá nějaký lepší nápad. Nebránila se asi ničemu, byla odpočatá, nakrmená a měla dobrou náladu.

>> Mecháč

252

Ještě chvilku přemítala nad tím, jestli Launee přivede i vlčátka nebo ne. Těšila se na ně, byly by to super zprávy, kdyby opravdu spolu s hnědou vlčicí přišla. Možná... pravděpodobně bylo celé to tvoření vlčat jinačí, než si se Saturnem představovala. Stejně by ale ráda věřila, že má pravdu, protože se nerada pletla. Nezbývalo jí však nic jiného než čekat, až se alfa vrátí domů a pak se uvidí. A nesmím zapomínat na svoje dotazy, připomněla si. Potřebovala se zeptat na to dělání vlčat ale i svoje povýšení! A nejraději by to měla všechno z krku, protože se bála, že zapomene do doby než se Launee vrátí.
Svítící mech v úkrytu byl příjemným překvapením. Když se Bianca přesvědčila, že ho nemůže zalehnout a zničit, spokojeně na něj ulehla. Saturn ještě poznamenal, že magie na svítící kožich určitě existuje. Hmm. Třeba Život by mi pověděl víc. Ale chci svítivý kožíšek? trochu zkřivila tvářičku. Teď se jí to zdálo jako super nápad, ale čím víc nad tím přemýšlela, tím víc nevýhod našla. Těmito úvahami se rychle ukolébala ke spánku.
Sny a myšlenky měly očividně nějakou spojitost. Možná hlubší, než by si Bianca představovala. Jakmile usnula, v hlavě se jí zrodil prapodivný sen. Tedy, ze začátku se jevil naprosto v pořádku. Byla doma a šla si lehnout do nory, na svítivý mech. Když se ze svého spánku probudila, byla ale stále tma. To však Bianca nevnímala, protože veškerá záře se z mechu přenesla do jejího kožíšku. Nejdřív se radovala - nemusela se teď bát ve tmě, všude dobře viděla a tak. Pak ale přišli ostatní vlci, kteří její radost rychle utnuli. Záře byla tak silná, že se na ni nikdo nemohl přímo dívat! Dokonce se k ní ani nechtěli přibližovat! Jak Bianca začínala panikařit, trhnutím se ze spánku probrala.
"Uff, byl to jen sen," zamumlala a trochu se zavrtěla, snad aby ze sebe setřásla nepříjemný pocit. S otevřením očí také rychle zkontrolovala, jestli náhodou nesvítí. Naštěstí ne, její srst byla stále stejně šedá a bílá. Pak se obrátila na brášku, který podle všeho ještě spal. Bianca byla po jídle a dlouhém odpočinku zase plná energie. Ovšem to neznamenalo, že by se jí něco chtělo dělat. Navíc Saturna nechtěla teď opouštět. Prostě si položila hlavu na přední tlapy a přivřela oči. Pohledem chvíli bloumala po okolí, než víčka zavřela, ale usnout už se jí nedařilo.

251

Její bráška měl očividně stejné myšlenkové pochody, protože ho taky napadlo, že se vlčata musí dělat někde jinde. Asi na nějakém speciálním místě, co pro to bylo určené. Nebo tak nějak. Jinak Bianca neviděla důvod proč odcházet z bezpečného smečkového lesa pryč. Pak jí ale nedávalo smysl, jak by malá vlčátka mohla dojít zpátky domů - určitě byla hodně slabá, ne? Saturn tuhle otázku chytře vyřešil za ni. "Ajo, to mě nenapadlo," málem se i tlapkou plácla do čela. Takové jednoduché řešení jí vůbec nepřišlo na mysl. "Tak uvidíme, jestli se Launee vrátí už s nimi, nebo ne," zamávala pak nadšeně ocáskem. Upřímně doufala spíš v tu první možnost, na vlčátka se docela těšila. Mohla bych být supr velká sestřička, hehe, usmála se potutelně.
Její pozornost však náhle upoutalo něco jiného. Kdysi temný úkryt nyní totiž svítil! Bianca pomalu valila oči, jak se to tu změnilo. K lepšímu, samozřejmě. Byla z té změny velmi nadšená, nora hned vypadala mnohem hezčeji a přívětivěji. Saturn hned vysvětlil, že to asi není tak úplně práce kouzel. Někdo sem mech donesl. Ovšem to, že svítil, už asi bylo způsobeno nějakou magií. "Je to nádhera! Moc se mi líbí!" přitakala vesele. Tohle zjištění jí bezesporu udělalo radost. Hned se tu cítila lépe. "No asi jo. Normální mech nesvítí. Nebo... by teda neměl." Dala Saturnovi za pravdu, mech musel být nějak ovlivněn magií. Pak se spokojeně stočila vedle něj, očividně se nemusela bát, že by rostlinu zalehla a zničila. A ani její světlo na sebe nepřenese, i když by to bylo asi docela praktické. "To jo. Nemusela bych se ve tmě pak bát, kdyby mi svítil kožíšek," zazubila se a po chvilce opět zívla. Teď jak byla v klidu, dolehla na ni pořádná únava. Trošku se zavrtěla, aby našla pohodlnější pozici a jakmile zavřela očka, usnula jako pařez.

250?
<< Mechový lesík

Saturn přiznal, že Lau s Therionem viděl nedávno. Bianca se usmála, protože to znamenalo, že jsou oba v pořádku. Tak dlouho je neviděla, kdo ví co se jim za tu dobu událo? Ale jestli je bráška nedávno viděl a o ničem důležitém se nezmínil, pak všechno bylo tak, jak má být. Odpočinout od povinností, hmm. Nemohli prostě odpočívat tady? Bianca by je taky ráda pozdravila. Ovšem, jak to vypadalo, tak se minuli, což ji mrzelo. "Dělat vlčata? Ale proč by je nedělali radši tady?" namítla nejistě. Pro ni byl smečkový les domov - bezpečné místo, kde se vlkovi nemůže nic stát. Zároveň tu má přístup ke všem věcem, které by mohl potřebovat. Proč by šli vlčata dělat ven? Sama se stihla přesvědčit, že někdy je okolní svět vážně děsivý. Nedávalo jí to smysl. "Možná... možná musí vlci někam odejít, aby mohli mít vlčata? To by bylo ale divné pravidlo," zamumlala se zamračením. Pak ale Saturn řekl, že při návratu už možná budou mít vlčátka s sebou. Biance se rozzářila očka. "Tak to by bylo super! Ale můžou vlčata ujít takovou dálku? My už byli přeci starší, když jsme se ztratili. To předtím... si moc nepamatuju."
Vzhledem k tomu, jak unavená Bianca byla, navrhla odpočinek v úkrytu. Poslušně následovala Saturna a snažila se nezívat, i když oči se jí pomalu začínaly klížit. Ovšem jakmile vlezla dovnitř, znovu se jí rozzářily. "Páni! Tady... není tma?" podivila se, když ji v doupěti nepřivítalo černo, ale namodralé světlo vycházející... ze země? Jde to z mechu! uvědomila si. Ale jak mohl mech takhle světélkovat? "Co to je? Proč svítí? Jsou to snad nějaká kouzla?" otočila se s otázkou na brášku. Ten nevypadal překvapeně, takže o tom určitě musel vědět. Najednou byl úkryt zase o něco přívětivější a útulnější. Bianca tmu moc v oblibě neměla, proto ji nové uspořádání dost nadchlo. Nevědomky zavrtěla ocáskem a do jednoho svítivého trsu šťouchla packou. Nic ot neudělalo. "Když si na to lehnu, budu taky svítit?" zamumlala spíš tak pro sebe. Nechtěla to ale zkoušet ve strachu, že by světlo zalehla a ono vyhaslo.

I Saturn uznával, že magií je moc. Taky sám netušil, kolik jich vlastně existovalo. Bianca o tom raději ani nepřemýšlela, protože tušila, že by se stejně nedobrala žádného jistého závěru. Možná dokonce nové magie vznikaly právě teď? A ona neměla ani potuchy, jestli se něco takového dělo. "Hmm, možná Život nebo ta Smrt by mohli vědět." Když dokázali pomoct vlkovi zesílit, určitě toho museli vědět dost i o magiích. Přeci jen to taky nebyli obyčejní tvorové, že?
Bianca podotkla, že to bude trochu změna, koukat Saturnovi do jinak zbarvených očí. Vypadal dost překvapeně, nejspíš nad něčím takovým vůbec nepřemýšlel. A proč vlastně taky. Pro něj to žádná změna nebyla, viděl snad úplně stejně. To by nikdo nechtěl barevný oči, kdyby pro to musel oslepnout. "Určitě časem jo," zazubila se. Možná to byla větší změna, ale ne zas tak moc. Se Saturnem se navíc vídala často, za pár chvil jí to určitě už jiné nepřijde.
Oba dva souhlasili, že nejmoudřejší bude zeptat se někoho dospělého. Sami by asi sotva přišli na to, jak se vlčata dělají, a když už ano, určitě by to zabralo spoustu času. Nejjednodušší prostě bylo na někoho tu otázku vybalit. "Kde vůbec Launee je? Nebo Therion? Neviděla jsem je... už strašně dlouho!" zeptala se smutně, se sklopením uší. Kdy naposled s dvojicí vlků mluvila? Když se sem přestěhovali? To už byla strašná doba! Vážně stále řeší záležitosti se smečkou? To je s tím tolik práce? Nebo... Nemesis přeci říkal, že u nich doma se všichni vlci s postavením flákaj. Že by se to rozšířilo už i na Biančinu smečku? Nervózně se ošila, ani na to nechtěla myslet. Však jak to dopadlo v močálech? Alfa se tam o ně taky moc nezajímala, nakonec tam už nebylo bezpečno a všichni museli utéct! Co by dělali, kdyby se to mělo stát po druhé? Bianca se otřásla, takové nepříjemné myšlenky!
Bráška souhlasil s tím, že to mohla být nějaká magická bytost. Bianca uznale pokývala hlavou, jako by na to právě kápla a uznala, že tohle vysvětlení je nejlepší. "Je to záhadný, ale ve výsledku se jim nic nestalo. Takže to asi není potřeba víc řešit," dodala. Však její problém to nebyl, proč by se jím zabývala? Navíc když už byl dávno 'vyřešený' a všechno se samovolně vrátilo do normálu. Panikařit může, až se něco takového stane jí. Saturn pak souhlasil s nápadem odpočinout si. Bianca byla ráda, že jí bude dělat společnost. Z posledních zkušeností... v úkrytech nerada zůstávala sama. Nora byla hned vedle, takže když se Saturn zvedl a vlezl dovnitř, poslušně ho následovala. To ještě netušila, že se to tam od posledně změnilo...

>> Dno

"To bych byla ráda," zabručela. Bylo by to přeci super, kdyby měli všichni magii stejnou. To by pak byli pomalu jako opravdová rodina. Ale jaká byla možnost, že i Bianca bude mít vzduch? Nebylo by to trochu divné, kdyby se všem projevovala zrovna tahle síla? "No vzduch zní fajn. Hlavně když ho mají i všichni okolo. A tyrkysová je vážně hezká barvička!" zamávala ocáskem. "Ale jinak je mi to asi jedno? Jsem si jistá že všechny magie ani neznám, možná budu mít něco úplně jiného?" zauvažovala nakonec. Co kdyby mou magii pak nikdo nepoznal? To bych se ji pořádně nemohla ani naučit, ne? zamračila se trochu. To by vůbec nebylo dobré, ale nic by s tím asi nesvedla. Už se stačila přesvědčit, že občas si magie dělala, co se jí zachce. No, nemělo smysl nad tím teď přemýšlet, když se to ani nemuselo stát. Bianca zatřepala hlavou a zkontrolovala, zda se bráškovi už nebarví oči. A opravdu! Nějaké malé náznaky modré už v nich viděla. Saturn vypadal z toho zjištění náležitě nadšen. "No vidíš, určitě budou za chvíli celé tyrkysové! Ale bude to zvláštní, koukat ti do jiných očí," zamyslela se trošku. Koneckonců, oči byly poměrně výrazný znak, ještě když byly barevné a ne zlaté. Bude to chtít trochu času, než si Bianca na takovou změnu zvykne. Saturn ji pak povzbudil, že se její magie taky snad brzy objeví. Bianca se usmála a vesele zamávala ocáskem. "Snad jo. Tak uvidíme," zazubila se.
Konverzace o vlčátkách ji přivedla k další otázce, na kterou neznala odpověď. Jak vlastně vlčata vznikají? Bianca nedokázala ani odhadovat. Možná, že když si to maminka a tatínek moc přejí, vlčátka se objeví? Ale proč by k tomu teda byli potřeba dva? Nestačila by třeba jenom maminka? To nedávalo smysl, ne? Navíc to i podle ní byla dost naivní představa. Bianca se z toho samého přemýšlení zamračila. "Jo, to vím taky... Asi se budeme muset zeptat Launee. Když je chce, tak určitě bude vědět jak k nim přijít." To znělo jako plán! Dospěláci si určitě budou vědět rady. A nejjednodušší přeci bylo zeptat se jich.
Vypadalo to, že Saturn měl o Smrti také nějaké informace. Bianca pokývala hlavou, sedělo to s tím, co věděla ona. "Nevím, on to tvrdil, že je to jedna z možností. Ale nechtěl za ní chodit, protože ji prý jednou s kamarádem urazil a naštval," Bianca se pobaveně ušklíbla. Ale přitom, jakou měla Smrt povahu se Nemesisovi vlastně vůbec nedivila. Kdyby ji rozzlobila ona, tak za ní taky nejde. "Ale třeba to mohlo způsobit něco jiného. Pamatuješ třeba na toho kouzelného motýla, kterému jsme hledali poklad? Taky ovládal magii. Možná se tu potuluje víc takových stvoření," napadlo ji náhle. A vlastně proč by ne? Výměna těl sice zněla nepříjemně a určitě to bylo šokující, ale ve výsledku se těm vlkům nic nestalo. Nemesis dokonce mohl ovládat všechny magie svého táty, co ž podle Biancy bylo rozhodně super. To proházení nemuselo být vůbec nic zákeřného, ale prostě žert nějaké kouzelné entity.
Saturn byl trochu zklamaný, že žádné dobrodružství nezažil. Bianca se ho snažila trochu utěšit a vypadalo to, že její slova snad zabrala. Však měl ještě spoustu času něco zažít, všechno nemuselo být hned. Minimálně Bianca se rozhodla trochu víc připravit, než zase někam na vlastní pěst vyrazí. Teď už věděla, že je to potřeba. Na cesty jedině vyspinkaná a najedená. A když už byla u toho spánku... zrovna ve chvíli, kdy se bráška ptal, co dál, si zívla. "Já bych... si šla asi odpočinout do úkrytu," přiznala trochu unaveně. Trochu se prospí a pak spolu mohou něco podniknout.

Saturn jí odsouhlasil, že stejnou magii měla Launee a dokonce i Therion. "Tak to je fajn, teď k sobě ladíte," zazubila se vesele. Saturn měl štěstí, že se mu objevila zrovna ta samá magie jakou měli oni. Magií bylo přeci poměrně hodně ne? Alespoň co si Bianca pamatovala... věděla, že o všech snad ani neví. Když se bráška zeptal, jak na tom jeho oči jsou, přiskočila k němu aby je mohla prozkoumat trochu víc zblízka. "Eeee... Počkej, možná něco fakt vidím! Malý kousky tyrkysový tam určitě jsou!" řekla sebejistě, ačkoli doopravdy vůbec netušila. Možná jen viděla to, co chtěla - taky si přála udělat Saturnovi radost, vypadalo to, že barevné oči by se mu líbily. Pak se jí svěřil s tím, že si nejprve ani nevšiml, že používá magii. A také to bylo asi dost vyčerpávající. "No, já byla poslední dobou pořád unavená. Ale z magie to asi nebude," zapolemizovala trochu. Musela to být prostě jednoduchá únava, z toho všeho cestování a nakonec i strachu a stresu. Vlastně i teď, co se konečně najedla, by si dala krátkého šlofíka. Někde v klidu a teple, ne v ledové kamenné jeskyni.
Saturn vypadal velmi nadšený návrhem, že by byl starší brácha. Bianca se zazubila. "Určitě by nás měli rádi! Byli bychom jejich vzor, takový ti dva suprový starší sourozenci! To by bylo skvělý," nadšeně zavrtěla ocáskem. "Taky jsem malý vlčátka neviděla... Hele, jak vlastně vznikají vlčátka? Víš to?" zeptala se trochu stydlivě brášky. Přeci jen už byla poměrně velká, asi by něco takového měla vědět. Z přemýšlení tak nějak vydedukovala, že je na to potřeba vlk a vlčice - maminka s tatínkem. To bylo ale tak všechno, co o tom věděla.
Výměna těl bylo hodně zajímavé a neotřelé téma. Ostatně i Bianca se na to Nemesise pořád vyptávala, i když on nevěděl nic. Bylo to taky poprvé, co se s něčím takovým setkala, takže byla náležitě zvědavá. "Nevím. Ale zmínil se o Smrti, to je nějaká bytost podobná Životovi. Víš, ten vlk co nám pomohl v močálech. Je ale prej zlá a nepříjemná, takže to mohla být ona," pokrčila rameny nejistě. S touhle Smrrtí se ještě nesetkala a podle popisu ani moc nechtěla. Než se nad tím ale stihla zamyslet víc, Saturn trochu sklesle poznamenal, že nic zajímavého nezažil. Bianca moc netušila, co mu na to odpovědět, protože ani ona popravdě nečekala, že se jí něco takového přihodí. "No, to přeci nevadí. Ještě máš spoustu času to napravit," máchla ocáskem a usmála se. "Určitě se taky někdy dostaneš do zajímavých situací. Ale vlastně není zas o co stát. Bylo to dost náročný a děsivý. Možná bych si to radši nechala ujít," dodala s trochou hořkosti. Však jí v jednu- ne, ve vícero chvílích jí šlo o život. A to rozhodně nebyl příjemný pocit.

Jak se dozvěděla od brášky, on už svou magii znal. Trošku posmutněla, ale nedala to najevo a hned vesele zamávala ocáskem. "Vážně? Tak to je super!" Ač byla trochu závistivá, Saturnovi jeho úspěch přála. Stále věřila, že i ta její se objeví. Přeci nikdo neříkal, že to musí být hned. "Vzduch? Nemá tuhle magii i Launee?" naklonila hlavu na stranu v nejistotě. Vzduch má tyrkysové oči. Ty Launee má. Ale Saturn ne? Chvilku jí to vrtalo v hlavě než si vzpomněla, že oči se vůbec zbarvit nemusí. To by byla ale škoda, tyrkysová byla hezká barva. "Myslíš, že budeš mít barevný oči? A jaký to je, ovládat magii? Jak jsi se přitom cítil?" zajímala se zvědavě. Saturn sice říkal, že tomu moc nerozuměl, ale něco cítit musel ne?
Funkce pečovatele upřímně zněla nejlépe. Ovšem nebylo tu o koho pečovat. Bianca byla defacto stále ještě vlče, minimálně byla velmi mladý dospělý, ale necítila se tak. Přišla by si nepatřičně, kdyby měla hlídat někoho svého věku. A co si pamatovala, byla tu jedna z nejmladších. Nebo se přidal nějaká další vlčata? I to byla možnost. Saturn ji však šokoval naprosto jinými slovy. "Vlastní vlčátka?" Bianca vyjekla překvapeně. Vůbec nad něčím takovým nepřemýšlela, že by Lau někdy měla vlastní děti. Nás... nás ale bude mít taky furt ráda, žejo? "A... myslíš že... bychom mohli být jejich starší sourozenci? Jako že bych byla starší ségra? Bylo by vlastně super kdyby je měla!" Bianca velmi rychle změnila názor. Víc než pečovatelka však chtěla být taková velká sestřička, protože přeci brala Launee a Theriona jako svou skoro rodinu. A bylo by super mít roli starší sestry, ne? Málem by v tom překvapení i přeslechla poznámku o Raysterovi. Ovšem, rychle se uklidnila a zahnala zatím neexistující představy. "Tak jestli umí Ray lovit, asi si o něj takovou starost dělat nemusíme. To je dobře," usmála se.
Pak Bianca převyprávěla Saturnovi příběh ze svých toulek. Zajímal se, proč byl Nemesis v cizím těle, což Bianca taky netušila. Pokrčila rameny. "Taky nevím, ani on netušil. Ale stalo se to prý většině jeho smečky. Říkal že za to mohla magie," zopakovala, co už jednou vlastně říkala. Magie byla holt asi nevypočitatelná a občas si dělala z vlků šprýmy? Jiné vysvětlení asi nebylo. Pak jí bráška vysvětlil, že tvrdé vodě se říká led. Bianca udělala takový ten překvapený 'aha obličej' a slovo si zapamatovala. Ani skluz ale podle Saturna nezněl zle. "Navrhla jsem to já!" pochlubila se vymyšlením nového slova a vesele máchla ocáskem. Její dobrodružství bylo takové... všelijaké. Začalo hezky, pak se zvrtlo, ale nakonec skončilo taky hezky. Bianca se trochu otřásla, protože jí běhal mráz po zádech ze všech těch nehezkých vzpomínek. "Jo, teď už je to v pohodě. Někdy z toho snad budou zážitky nad kterými se budu moct smát," dodala trochu vážněji. Teď měla hlavně smíšené pocity, ale převažovala z nich hořkost a strach. Byla vážně ráda, že je doma.

Saturnus jí sdělil, že Meinere k překonání řeky použil magii země. Bianca si hned začala představovat, jak takový most asi vypadal. Ještě nikdy asi neviděla kouzla v tak velkém měřítku, něco jí ukazovala Launee, něco Nemesis v těle svého táty. Obě situace byly dozajista zajímavé, ale žádné velké čáry to nebyly. Ah, a ještě vlastně Život. Ten nás přenesl z kopce zpátky do močálů. A kouzelný motýl! vzpomněla si náhle na dvě magické entity. Ani jeden z nich však nebyl vlk - Život se moc počítat nedal,3 ačkoliv jako vlk vypadal. "Ne, ještě jsem ji neobjevila. Teda, nevím o tom, ale už by to mělo přijít, ne? Lau říkala že se to děje když je ti rok," Bianca se trochu zamračila, protože jí to dělalo starosti. Co když žádnou magii nemá? Nebo byla prostě jen příliš nedočkavá? "A co ty? Znáš svojí magii?" zeptala se brášky zvědavě.
Další funkce byla zřejmě pečovatel. Bianca se trochu zamyslela a přišlo jí, že tohle je asi ta nejjednodušší práce. Nejspíš by se k ní hodila nejvíc, ale taky o tom silně pochybovala. Však sama byla stále vlče, rozhodně se jako dospělák necítila "Nojo, to zní fajn. Ale všichni mladší vlci ve smečce jsou podobně staří jako my. Bylo by divný, kdybychom o ně měli pečovat," zamyslela se. Spíš by se s nimi měla přátelit a ne se o ně starat. "Ale o Raye se asi budem starat vždycky," hravě vyplázla jazyk. "Kde vůbec je? Dlouho jsem ho tu neviděla?" Ani netušila, proč se o divného vlčka teď zajímá. Že by teď cítila zodpovědnost, když byla delta?
Pak se ujala slova, jako obvykle, a začal Saturnovi vyprávět svoje dobrodrůžo. Na jeho poznámku zavrtěla nesouhlasně hlavou. "Nene, to bylo jen obyčejné husté sněžení, bouře byla až dýl," vysvětlila. Teda, doufala že se baví o tom samém, ale za bouři považovala až to, když byla uvězněná v jeskyni. "No, takže pak jsem se dostala k jezeru, který bylo tvrdý, chápeš? Ta voda. Tam jsem si chvíli hrála sama a pak jsem potkala Nemesise." Chvilku zvažovala, jaké informace jsou důležité a které může vynechat. Saturn přeci jen nemusel vědět všechno, většina detailů byla navíc nezajímavá. Třeba to, jak se málem utopila v ledové vodě, eh. Tím se chlubit nechtěla. "Nemesis je mladší než já, ale potkala jsem ho když byl díky magii v těle svého táty, bylo to dost divný, ale zajímavý. A fakt nekecal, později se zase vrátil do svého těla!" Bianca se musela podělit o tenhle nepřímý zážitek. Magie byly vážně fascinující. "S ním jsem si pak hrála na tom jezeře, netušili jsme jak se tvrdá voda jmenuje tak jsme tomu dali název skluz. Protože se na ní dá klouzat. Nevíš jak se tomu normálně říká?" nezapomněla se tázavě podívat na bratra. Třeba jí dá odpověď na otázku, která ji už nějaký ten pátek pálila v hlavě. "Pak jsme hráli schovku a nakonec jsme šli do hor, koulet se z kopce. To byla sranda, ale natloukla jsem si bok. Ale teď už je to dobrý," dodala a pro jistotu zahýbala svou zadní nohou. S pohybem neměla žádné problémy. "Nooo... a pak už to bylo horší. Počasí bylo hnusný, tak jsme z hor rychle zmizeli, ale dostali jsme se na pustou bílou pláň. Pak jsme se chvíli schovávali pod převisem, ale odtamtud jsme taky rychle zmizeli. Šli jsme takovými strmými skalami, což bylo hodně nebezpečný a nakonec nás málem vítr sfouknul z útesu. Teda mě, Nemesis se asi držel. Ale byli jsme oba vyděšený," pokračovala. Tuhle část se snažila přejít rychleji, protože nebyla příliš růžová. Biance se ještě teď ježily chlupy, když na ta nebezpečná dobrodružství pomyslela. "Naštěstí jsme ale našli jeskyni, kde jsme se schovali. Pak z nebe začal pršet ten skluz a prej to dost bolelo, takže jsme měli vlastně štěstí. Ale v tý jeskyni jsme byli uvězněný, nebyla tam voda ani jídlo a nemohli jsme ven. To byla hrůza, bála jsem se, že... že..." hlas se jí trochu zadrhl, ale asi bylo jasné, co se snažila říct. V tu dobu tam opravdu myslela na to, že zemře. Nikdy už Saturna ani Lau s Therionem neuvidí. Ceslá se otřásla, než se rozhodla pokračovat. "Naštěstí to přestalo, rychle jsme odtamtud vypadli a vrátili se domů," zakončila svoje povídání.

"Aha, jo tak," hlesla, když Saturn vysvětloval další zapeklitosti ohledně lovu. Nebylo to teda jenom o tom, že by kořist byla sama o sobě těžká, ještě k tomu byl všude sníh a oni ji táhli do kopce. Tak teď je to jasné. Tsk, zima je vážně hnusná, nakrčila čumáček. Všechno bylo kvůli sněhu a chladu tak nějak... nezajímavý a mnohem víc nebezpečný. Bianca se nemohla dočkat léta. "Most přes řeku? A jak to dokázal, použil nějakou magii? To muselo bejt huustýý," vypískla s jiskřičkami v očích. Magie byly tak fascinující. Taky by nějakou chtěla, Lau říkala že by se po roce měla objevit. Bianca už dospěla, ale svou magii zatím neobjevila, což ji mrzelo.
Saturn byl návrhem společného lovu také nadšený. Bianca se vesele zazubila a zamávala ocáskem. "Tak jo, platí! Já už umím lovit třeba zajíce!" zopakovala znovu a trochu se vytáhla. Zdálo se, že bráška totiž tenhle důležitý fakt přeslechl a ona se chtěla vychloubat. I když její 'um' byla spíše čirá náhoda zkombinovaná s hromadou štěstí. Lovila jen jednou, to rozhodně nestačilo na to říkat, že už se chytat zajíce naučila.
Potřebovala chvíli na strávení těch velkých novinek a také na strávení toho, co právě sežrala. Posadila se tedy kousek od kořisti, do studeného sněhu, který teď ale nevnímala. Saturn se mezitím zmínil o dvou funkcích - lovci a ochránci. Biance přišlo, že se taky na žádnou z nich nehodí. "Jsou ještě nějaké další? Na co myslíš, že bych se hodila já?" Upřímně ji to zajímalo, protože to byl teď jeden z problémů, který by chtěla vyřešit. Povýšení jí bylo k ničemu jestli o něj brzy přijde, když neví co s ním vlastně pořádně dělat. "Tak jo. Snad se zlobit nebudou," přitakala nakonec a snažila se zahnat své obavy. Teď bez rady dospěláků s nimi stejně nic nenadělá.
Bráška se pak zajímal, co Bianca celou dobu dělala. Jakmile se zeptal, šedé se rozzářila očka, v pokušení vyklopit mu to všechno najednou. Ovšem tlamu měla jen jednu, musela to vzít řádně postupně. "Je toho velká spousta!" vyklopila na začátek s horlivým přikývnutím. Možná ale trochu přeháněla, jak měla koneckonců v oblibě. "Nejdřív jsem se seznámila se Shaem, to je jeden vlk ze smečky - je hnědý a zrzavý, možná jsi ho tu viděl - a ten mě vzal na lov zajíce." Bianca musela chvilku přemýšlet, než začala. Bylo to taky už docela dlouho, co se tohle stalo, takže si zase tolik detailů nepamatovala. Svůj první lov však měla v živé paměti. "Nakonec se mi to podařilo! A pak tam najednou přišel Kenai, takže jsem se s ním o zajíce rozdělila," přiznala hrdě. Jak to, že se jí lov zdařil, tak to, že svůj úlovek štědře věnovala někomu jinému. "Shao někam zmizel a začalo hnusně sněžit, takže jsme se s Kenaiem běželi schovat do jeskyně. Pak jsem šla domů, ale na nikoho jsem tu nenarazila, tak jsem... šla zase pryč." Tady v té části její hrdý výraz vystřídal takový ten trochu provinilý, protože to byl začátek její 'odplaty' za to, že si jí nikdo nevšímal.

Saturnus se svěřil, že lov byl náročný. Bianca jen pokývala hlavou, protože přesně to si také myslela. Byli na to sice dva a víc práce odvedl Meinere, ale taková srna musela být taky dost silná, ne? Minimálně Biance představa takového lovu naháněla strach. Byla však překvapená když bráška za horší část označil tahání kořisti domů. Vážně? To mě vůbec nenapadlo! zamrkala zmatením. "Oh, takže to bylo složitější?" zamumlala si spíš jen tak pro sebe. Ostatně ona problémy řešila, až když nastávaly. Někdy ani to ne, nejraději se jim vyhýbala dokud mohla. Vůbec ji nenapadlo, že lov samotný nebude ta nejnáročnější část! Uznala ale, že tuhle informaci by si měla do budoucna zapamatovat. Už stačila přijít na to, že silou moc neoplývala - když už by něco ulovila, byla by škoda to jen tak ponechat v divočině kvůli vlastní inkompetenci. "Někdy musíme jít na lov společně!" zavrtěla pak ocáskem. Chtěla si zkusit jaké to je, lovit po boku sourozence.
Bianca byla náležitě překvapená, když jí Saturn sdělil, že byli ve smečce povýšeni. Zrovna žvýkala kus masa, na kterém se málem tím šokem udávila. Naštěstí ho ale nakonec vyplivla a trochu si odkašlala. "Uhm-hum," odkývala bráškovi, že je v pořádku, ač stále překvapená tou novinkou. Neznamenalo to, že teď bude muset ve smečce něco dělat? Ale co? Vždyť pomalu nic neumím, sklopila smutně uši a trochu se zamračila. Ani Saturnus tomu nerozuměl, natož ona. "Tak... jestli nemusíme dělat nic tak je to asi taky dobře. Já totiž vůbec nevím, co bych dělat chtěla!" řekla a rozhozeně pohodila ocáskem. "Určitě musíme zjistit víc. Nejlepší by bylo zeptat se rovnou Launee nebo Theriona. Ti jistě budou vědět," pokývala pak hlavou. Pak jí došla další základní věc, která jí nahnala trochu strachu. Nebo spíše obav. "Nechci pak být potrestaná za flákání, když ani nevím co bych měla dělat!" vyjekla. To by bylo pěkně nefér.

Saturnus se přiznal, že jenom pomáhal, ale to bylo jedno ne? Tak jako tak pomoc při lovu srny byla v očích Biancy velká záležitost. Tím víc, když ona nic takového ještě nezkoušela a nezažila. "Ale i tak je to super! Jaký to bylo? Měl jsi strach?" zeptala se hned. Sama už jen při pomyšlení na takový velký lov cítila dolézavou nervozitu. Trochu se ošila aby ji ze sebe sklepala. Kdy asi něco takového zkusím taky? Třeba úplně sama? Budu mít vůbec někdy možnost? Zatím se nezdálo, že by byla nějaký zdatný lovec. I toho zajíce ulovila jen stěží. Když jí dala zabrat i tak malá kořist, bude si vůbec moct troufnout na něco jako je srna?
Svou pozornost však brzy přesunula k jídlu. Ani bráška netušil, kdo k úkrytu druhý úlovek nedávno donesl. Hmm. Vůbec zdejší vlky neznáme. Kolik jich tu vlastně je? Od doby co se sem přestěhovali se toho dost změnilo. Teď už byla Bianca velká a z náhradní rodiny se rychle stala smečka. Co ji však zneklidňovalo byl fakt, že vůbec nevěděla o jejích členech. Byla stejně neinformovaná jako tenkrát v močálech. Mohla by se ta situace opakovat? napadlo ji, ale raději to rychle pustila z hlavy. To naprosto nepřicházelo v úvahu. Místo toho se pustila do té čerstvější kořisti, když ji Saturn ujistil, že bude k mání. Zatvářila se nadšeně, než se s vervou zakousla do masa.
Zatímco do sebe s chutí futrovala co nejvíc mohla, Saturn ji zaskočil svou poznámkou. Bianca byla zrovna uprostřed sousta, takže se nad novinkami šokovaně zakuckala, než kus masa vyplivla. Bráška trochu nevychytal správnou dobu na takové sdělení. "Cože?" Povýšení? Delta? Bianca těmto termínům nerozuměla, ale dokázala si dát dva a dva dohromady. "Takže... už nejsme na pozici nicky? A co budeme dělat teď? Co to pro nás znamená?" trochu zmateně a úzkostlivě se na brášku podívala. Teď už jsme výš, takže musíme něco dělat, že? Netušila, co si o tom má myslet. Její dosavadní život jí nevadil. Vlastně byl poměrně pohodlný a to se jí líbilo. Na jednu stranu se chtěla Launee a Therionovi nějak odvděčit a ulevit jim od povinností. Na stranu druhou... měla ráda své pohodlí a vůbec netušila, jak by měla smečce přispět. A teď byla povýšena?

Situace se naštěstí obrátila k lepšímu. Jak Saturnus tak Bianca konečně přestali brečet a tak nějak... se udobřili? Asi. I když to vlastně nebylo nic jiného než hloupé nedorozumění, dokázalo je to dost rozhodit. "Taky jsem ráda zpátky," mávla ocáskem a usmála se. "Chybělo mi to tu, vážně jsem se dlouho těšila domů!" poznamenala úlevně. Jakmile byla tady, měla konečně pocit bezpečí. Nemusela se strachovat, že se jí něco stane, narazí na zlého vlka nebo někde pojde hlady. Postarají se tu o mně, určitě. Byla si dost jistá, že v Mechovém lesíku může vždycky hledat útočiště, což byl fajn pocit. Ovšem připadat si jako uplakánek už tak fajn nebylo, ale asi... to odejde časem? Možná? I Saturn tvrdil, že se toho nemůže zbavit. Alespoň v tom nebyla sama a konečně měli něco společného.
Bráška jí nabídl něco k snědku s čímž hladová Bianca nadšeně souhlasila. Nejedla už... dlouho. A bylo to na ní i poznat, i když fungovat mohla ještě normálně. Stačilo by však dalších pár dní a tenhle stav by se jí mohl nehezky vymstít. Naštěstí to ale vypadalo, že kořisti tu bylo dost. "Vážně? Ty jsi ulovil srnu?" překvapeně na Saturna pohlédla a zazubila se. "To je super, musíš na sebe být pyšný ne? Já zatím lovila jen zajíce," svěřila se trochu zahanbeně. Měla chuť Saturna v jeho úspěchu trumfnout, ale teď na to nebyl ten správný čas. Nejdřív jídlo, pak odpočinek. A potom... to ještě netušila, tak dopředu nepřemýšlela.
Bianca si cestu k úkrytu zase tak nepamatovala. Byla tam asi jen jednou? Maximálně dvakrát, jinak spíš prošla kolem. Nechala se tedy vést Saturnem, který věděl kam. Zanedlouho u vchodu spatřila víc než jen srnu a potěšeně pohodila ocáskem. "Koukej, je toho tady víc! Nevíš čí je ten druhý úlovek?" Bianca zkusila začenichat, ale okolní pach už byl slabý a pro ni zcela neznámý. Od pohledu však cizí kořist vypadala lépe, čerstvěji. "Myslíš, že si můžeme vzít tu lepší?" otočila se na Saturna. Bylo to tu nejspíš zanecháno pro smečku, ale kdo to ulovil, to netušila. Co kdyby se pak onen vlk zlobil, že to snědla?

Saturn na její otázku neodpověděl, což jen potvrdilo její domněnku. Raději ji nebudil, aby s ním třeba nechtěla jít. Ale i tak... proč? Nemohl jí to prostě říct? Možná by byla trochu uražená, ale kdyby to dobře vysvětlil, třeba ne. Teď jí to dokonce došlo samotné, nebyla až tak sobecká, aby jednou nedala přednost dobru ostatních před sebou samou. Naprázdno klapla tlamou, chtěla mu to nějak sdělit, ale nenalézala ta správná slova. Nakonec... nejspíš bude lepší do toho příliš nerýpat. Bál se mi to vysvětlovat? Nebo jen prostě nechtěl? pomyslela si smutně. Trochu ji to tížilo. Nerozuměli si, to bylo jasné. Bianca lehce přikývla, ale dál nemluvila, jen by to určitě zhoršovala. Bude to takhle pořád? Zdá se mi, že si nerozumíme skoro nikdy, krátce svraštila obočí. Nechtěla neustále řešit taková nedorozumění.
Saturnus jí slíbil, že se bude zajímat vždycky. Doufala, že to nejsou jenom planá slova, ale to by k němu nesedělo. "To je... dobře," vydala ze sebe po dlouhé chvíli. Ulevilo se jí, slzy už také pomalu ustávaly a když si je otřela tlapkou, nebylo po nich ani památky. Jen měla trochu zarudlé oči. Navrhla... něco jako usmíření a Saturn s tím naštěstí souhlasil. Bianca nadšeně máchla ocáskem a lehce se usmála. "Takže, všechno dobrý?" zeptala se opatrně. Bylo vtipné, jak jedna věc, kterou měli společnou, byla ubulenost. "Asi. To je hrozný," poznamenala Bianca a usmrkaně si popotáhla, než se úlevně zasmála vlastním slovům. "Už jsme tak velký, neznám nikoho kdo by takhle brečel!" No vážně, všichni její kamarádi nebo vlci stejného věku, které znala, takhle často určitě nebrečeli. Přišla si trochu nepatřičně, ale co s tím mohla dělat? Když ji něco rozhodilo, potřebovala nějakým způsobem ventilovat.
Saturn se zeptal jestli má hlad, načež se její žaludek rychle sám připomenul. "Mám! Je tu něco k jídlu?" zeptala se s obavami. Co by dělala, kdyby ne? Lovit... moc ještě neuměla, navíc si byla jistá, že ve svém stavu by i s kopou štěstí selhala.