Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mahtaë sever

Po paměti se vydala na pláň, která jí přišla povědomá. Okolí svého domova už docela znala, nebo si to alespoň myslela. Teď opravdu nechtěla zabloudit, už se těšila, až se setká se svými blízkými. Jak se asi má Saturnus? Co celou tu dobu dělal, kdy jsem tam nebyla? pomyslela si. Určitě se taky musel bavit, ne? A Launee a Theriona už jsem neviděla taak dlouho! To mají opravdu tolik povinností? povzdechla si zase trochu. Být alfa muselo být asi dost složité, že? Když ani neměli čas vídat se s ostatními.
Počasí bylo dopoledne poměrně příjemné, Bianca se zaradovala, že už není tak ukrutná zima a vítr ustává. Čím blíž domovu však byla, tím víc se počasí kazilo. Nebe se zatáhlo hustými, tmavými mračny a k zemi se začaly líně snášet vločky. "Zima ještě nekončí, hmpf," zamumlala Bianca zklamaně, protože už si přála aby přišlo léto. Přidala trošku do kroku, ať se stihne vrátit dřív, než z nebe zase začne padat skluz nebo kdo ví co. To by byla pěkně potlučená.
Zanedlouho dorazila k řece a po chvíli rozhodování se naštěstí vydala správným směrem. Tušila ale, že řeku musí překročit. Po dlouhém hledání našla poměrně mělké místo s mnoha kameny, po kterých přeskákala, jako posledně s Nemesisem. Už to měla docela natrénované, hlavně když řeka byla všude okolo Mechového lesa. Když jeden chtěl dovnitř nebo ven, musel jí prostě projít.

>> Mechový lesík (přes Kiërb)

Poprosím o 3 lístky za posty z období 12.2. - 14-2.
A pak 4 lístky z akce rozcestníkové kreslení
Děkuji ^^

<< Mahtaë jih

Po překonání řeky šli oba mlčky. Bianca netušila, nad čím přemýšlí Nemesis a zrovna dvakrát ji to taky nezajímalo. Místo toho už se těšila, že každou chvílí dorazí domů a bude mít chvíli klidu. Ten byl sice i v jeskyni na útesu, ale zato tam nebylo pohodlí, což bylo jedno velký mínus a rozhodně si to nechtěla zopakovat.
Jakmile už ušli pěkný kus cesty podél řeky, Nemesis se zastavil s tím, že jeho smečka je nedaleko. Bianca ve tmě sice viděla jeho les jen jako černý flek, ale asi tušila, kde že to vlastně bydlí. Přikývla hlavou. "Taky už to nemám tak daleko. Trochu víc jak ty, ale za chvíli jsem taky doma," pousmála se trochu smutně, protože tohle nejspíš znamenalo rozloučení. S Nemesisem strávila opravdu hodně času, ale i tak jí přišlo, že ho skoro nezná. Nesmutnila ale příliš, protože tohle snad nebylo naposledy, co se vidí. "Tak já asi už půjdu... Zase někdy," usmála se a mávla ocáskem na rozloučenou.
Nově příchozího vlčka zaregistrovala až při odchodu. Netušila, jak dlouho tam byl nebo kdy se objevil. Jindy by se asi ráda seznámila, ale teď měla trochu na spěch, takže se na něj jenom usmála a pozdravila krátkým ahoj, než si šla po svých. Třeba se i s ním ještě někdy potká a bude mít čas si popovídat.

>> Východní Galvatar

<< Bukový sráz

Cesta trvala i přes noc, mezitím Bianca s Nemesisem ušli poměrně malý kus. Nejspíš to bylo zhoršeným terénem, který, obzvláště v zimě, nebyl úplně žádoucí. Alespoň počasí jim přálo, protože se sice trochu ochladilo, ale zato už nefoukal žádný vítr, takže Bianca necítila v kožichu takový mráz. Zároveň začínala trochu rozpoznávat své okolí, což značilo, že se blíží k místům, které zná. Stačí dojít k jezeru a už budu kousek od lesa, zauvažovala trochu nad plánem své cesty. Přeci jen chtěla být doma co nejdřív, ne se toulat někde okolo nebo snad dokonce zabloudit, na což byla expert.
"Ouu, tak to je nepříjemný," zašklebila se na Nemesise a jeho poznámku o skluzu. Předtím to řekla jen tak z rozhořčení, ale doopravdy skluzem fakt po hlavě dostat nechtěla. Ještě když říkal, že to tak bolelo. "Ale vypadá to, že ani nemáš bouli," přiblížila se k němu a zkontrolovala, jak jeho tvář vypadá. Nic neobvyklého neobjevila, což bylo taky nejspíš dobře.
Bianca se usmála, když Nemesis navrhl sejít se v létě. Byl to mnohem lepší nápad, než někde courat v tomhle období. Příště si radši dvakrát rozmyslí, jestli v zimě opustí smečkové území. "Jasně, to zní fajn. Tak platí!" potvrdila jejich pakt náležitým pokýváním hlavy. Však už se o tom jednou bavili a dohodli se i na přizvání nějakého Fiéra.
Když dorazili k řece, nastalo krátké dilema, jak ji překonat. Po chvíli však našli místo, kde byl dostatek kamenů, aby se dal tok přeskákat. Bianca se rozhodla věřit Nemesisovi, že to zvládnou. Vážně se nechtěla koupat podruhé. Ne, když byla voda studená. Mladší vlček šel jako první a nic se mu nestalo, takže Bianca taky sebrala svou odvahu a opatrně řeku překonala. Párkrát jí ujela noha, ale nebylo to nic strašného a vždy to nakonec ustála.

>> Mahtaë sever

Chtěla bych poděkovat za parádní akci, kreslení se vždycky účastním ráda. Musim uznat, že všechny výtvory jsou naprosto boží, překvapilo mě kolik lidí se účastnilo a jak kreativní všichni byli. Výhru za lišku jsem moc nečekala, upřímně jsem víc sázela na Mrtvolku tbh xD, ale jsem spokojená, samozřejmě ^^. Moc děkuji i za krásné ceny a rychlé vyhodnocení, fakt mě to potěšilo

Poprosím o 80 kamínků, 20 křišťálů a nakonec beru Vlčíškovu magii. Děkuji ^^

<< Kamenný mys

Bianca i Nemesis rychle vyrazili pryč z jeskyně. Tak, teď honem domů. Nebo někam. Hlavně ne zpátky, zašklebila se vlčice nepříjemně a přidala do kroku. Upřímně šli dost rychle, na to kolik bylo všude kolem sněhu a jak vyčerpaní byli. Ale Bianca se raději hnala pryč co nejrychleji dokázala, protože se bála, že se počasí zhorší. Nechtěla na větrném území zůstávat ani o minutu déle.
"Souhlasim," odkývala Nemesisovu poznámku. "Radši dostat skluzem po hlavě než tvrdnout v tý jeskyni o den dýl," dodala nafouknutě. Samozřejmě by radši, kdyby se jí nestalo nic, počasí se nekazilo a ona v pořádku dorazila do Mechového lesa, kde se konečně nají a odpočine si. To by bylo ideální. "Příště si asi dvakrát rozmyslím, než někam zase vyrazím," povzdechla si pro sebe, ale pak se musela opravit. "Ale ze začátku bylo to cestování sranda. Škoda, že se to tak zkazilo." Nechtěla znít, jako že si to vůbec neužila. Vlastně se i docela bavila, dokud bylo hezky a dokud se nezranila. Její noha na tom byla ale o mnoho lépe. Odpočinek v jeskyni nejspíš k něčemu přeci jen byl. Alespoň teď byla schopná se normálně pohybovat, i když to trochu bolelo. Bylo to ale překonatelné.

>> Mahtaë jih

|| Loterie 94 ||

Konečně. Konečně byla Bianca volná a mohla vypadnout z téhle studené tmavé jeskyně. Počasí venku se zlepšilo. Bylo sice stále pod mrakem, ale už z oblohy nepadal žádný sníh nebo skluz a ani vítr nefoukal tak silně, že by je mohl odvát. V tuhle chvíli naprosto zapomněla na nějaký nedokončený příběh a přála si vystartovat pryč a nikdy se sem už nevrátit.
Bianca opatrně vykoukla ven, aby si potvrdila, že se jí to jenom nezdá a zavolala na Nemesise. Malý vlček ihned přiběhl a energicky zamával ocasem. Měl stejnou radost, jako ona. "Konečně můžeme pryč," přitakala radostným hlasem. Musím rychle domů, do tepla a najíst se. Najít brášku a Launee s Therionem, pomyslela si. Přišlo jí, že se neviděli věčnost a už jí strašně chyběli. "Měli bychom ale pohnout, aby se náhodou neudělalo zase hnusně," zalekla se trochu, ale to už Nemesis vyrazil pryč. Bianca rychle vyrazila za ním. Hned se do ní opřel nepříjemný ledový vítr, ale tentokrát se dokázala udržet na nohou. I narážení vln na útes bylo slyšet méně, než když sem dorazili. Rychle pryč, ať tuhle šanci nepromarníme. Kdo ví, kdy se to počasí zase zkazí, s trochou obav svižným krokem opustila tohle zpropadené území.

>> Bukový sráz

|| Loterie 93 ||

Vyprávěla příběh o velkém vlčím hrdinovi. Tedy, takový byl plán, ale příběh se vymýšlel dost pomalu. Obzvlášť, když na něj nebyla sama. Nemesis skončil tak, že do medvěda udeřil blesk, ale Bianca to zase tak napůl obrátila v jeho prospěch. Nebylo to tak, že by fandila medvědovi, to vůbec, byl to přeci záporák. Ale ten nápad s podřízením se malému vlčeti se jí líbil. Však kdo malý a ztracený by nechtěl takového velkého ochránce co mu bude sloužit? Minimálně Bianca po něčem takovém toužila, když byla ztracená. Realita byla ale jinde.
Nemesis se potřeboval chvilku zamyslet, takže mu nechala prostor. Nechtěla příběh vyprávět sama, bylo lepší, když se zapojili oba. Zatímco čekala, rozhodla se trochu protáhnout. Z ležení a neustálého převalování měla už ztuhlé všechny končetiny. Když se protáhnu tak se aspoň taky zahřeju, pomyslela si. Venku tohle nefungovalo, když byl všude kolem sníh. Hýbáním jí akorát byla větší zima a mokro, ale tady bylo relativní sucho. Bianca se rozhodla zkontrolovat i situaci venku. Překvapilo ji, když ze vchodu jeskyně viděla světlo. "Byli jsme vzhůru celou noc?" zamračila se krátce. Dost dobře si pamatovala, že předtím bylo šero a tma. Znamená to, že je venku líp? blesklo jí hlavou a celá se nadějně hrnula k východu.
Když spatřila jaké je počasí, málem jí vhrkly slzy radosti. "Nemesisi! Už je zase hezky! Udělalo se pěkně, můžeme konečně pryč!" zavolala do jeskyně na svého společníka. Nejraději by se samou radostí vrhla ven, ale na poslední chvíli se zastavila a trochu se uklidnila. Sice tam nebyla bouřka, ale mraky byly stále trochu šedivé. Navíc na útesu stále dost foukalo. Měli by odtud odejít rychle, ale opatrně. Teď nebyl čas na pohrkanost.

|| Loterie 92 ||

Šero v jeskyni se začalo pomalu měnit v pořádnou tmu. Bianca pochopila, že se nejspíš stmívá, ale na náladě jí to moc nepřidalo, protože počasí bylo stále stejné. Možná už trochu klidnější než ve dne, ale kdo ví, jestli si to jenom nenamlouvala. Tak jako tak v tomhle neduhu stále nikam nemohla. Nakonec se s Nemesisem rozhodla, že se zabaví vymýšlením imaginárních příběhů, protože co jiného se dalo dělat?
Vyprávění příběhu se ukázalo jako docela zábava. Alespoň Bianca nepřemýšlela nad tím, jaký má hlad, nebo jak velká je jí zima, ale nad neexistujícím vlčím hrdinou. Hnedka na začátku mu ale začala házet klacky pod nohy tím, že hrdina potkal medvěda, když byl malé slabé vlče. Bez hrdinských činů by to ale nebyl hrdina! Potřebuje se nejdřív proslavit, pomyslela si, zatímco dumala, jak hrdinovi pomoci z patálie. S nápadem se ozval Nemesis. Bianca pozorně poslouchala, co vypráví a s každým dalším slovem se víc usmívala. "Parádní nápad!" pochválila Nemesise mezi řečí. Vlčí hrdina tedy na medvěda seslal blesk. Ale co dál? "Medvěd byl však velmi silný, blesk ho neporazil úplně. Z takového úderu byl ale šíleně oslabený, což dalo našemu hrdinovi skvělou příležitost! Nabídl medvědovi, že ho ušetří, pokud se na nějaký čas stane jeho učitelem a opatrovníkem." Bianca zapojila trochu představivosti a snažila se z medvěda a vlka udělat přátele, ačkoli to bylo v normálním životě nemožné. Tohle byl ale příběh, kde bylo povoleno vše. "Medvěd s návrhem souhlasil, protože se bál, že na něj vlk sešle další blesk. Ve skrytu duše však nebyl smířený dělat poskoka malému vlčeti. Nejdřív ale musel nasbírat dost sil, aby se mohl hrdinovi postavit," dodala ještě. Hrdina měl tedy alespoň nějaký čas trochu vyrůst a dát se dokupy, což bylo fajn. Bianca se pak podívala na svého společníka, jestli bude zase nějak pokračovat. V hlavě už měla několik dalších nápadů a možných situací, které se hrdinovi mohly stát.

14.1. za posty 3 lístky
21.1. - 1.2. za posty 60 lístků (každý den 5)
2.2. za posty 3 lístky
3.2. - 5.2. za posty 15 lístků (každý den 5)
6.2. za posty 2 lístky
7.2. za posty 5 lístků
8.2. za posty 3 lístky

celkem za posty 91 lístků (+ 45 nakoupených + 3 darované (děkuji ^^)) >> celkem celkem 139 I guess

|| Loterie 91 ||

V jeskyni byla strašná nuda, a když k tomu připočítáme i ty ostatní faktory, je jasné, že oba vlci měli náladu na nic. Nemesis se dokonce podělil o informaci, že jeskyni už stihl prozkoumat, zatímco Bianca spala, a opravdu tu nebylo nic zajímavého. Bianca si povzdechla a zamžourala okolo sebe, jen aby viděla tmu a šedé kamení. Chtělo by to něco zábavného. Kdo ví, jak dlouho tu budeme muset čekat. Jenom ležet a nic nedělat, tak se z toho asi zcvoknu, pomyslela si hořce, a i přesto, že trochu přeháněla, to bylo dost pravděpodobné.
Nakonec se začala zajímat o příběhy. Když se Nemesis ptal prvně, po chvilce usnula a ani se nestihla pořádně zamyslet. Moc jich popravdě neznala, a ty, které jí rodiče vyprávěli, když byla malá, už si dávno nepamatovala. Jen úryvky. I to ale mohlo stačit k vymyšlení vlastního, originálního příběhu. "Tak jo. Když tě napadne něco zajímavýho, tak se taky přidej," vybídla ho ještě, aby veškerá práce nebyla na ní a Nemesis se taky trochu zabavil. "Můj příběh bude o velkém vlkovi! Ne jako výškově, ale... že byl významný!" začala vyprávění významným hlasem, aby mu dodala na vážnosti. Pak pokračovala s tragickým výrazem: "Když byl malý, zatoulal se daleko od smečky - tak, jako třeba já. Dlouho bloudil lesy, vyhladovělý a slabý, než narazil na silného medvěda," Bianca se rozpovídala a vlastně mluvila, jak jí to na jazyk přišlo. V hlavě neměla vůbec žádný plán, jak by měl příběh vypadat nebo končit, ale to bylo taky fajn. Nemesis se tak mohl zapojit a přidat i nějaké svoje výmysly.

|| Loterie 90 ||

Přestože nedělala víceméně nic jiného, než že spala, nebyla Bianca vůbec odpočatá. Právě naopak, přehršel odpočinku a žádná akce a jídlo ji začínaly pomalu zase oslabovat. Vůbec neměla chuť vstávat a někam chodit, ven stejně nemohla, tak co. Ani chladná kamenná zem ji nedokázala donutit. Místo toho se zeptala Nemesise, jak dlouho tu už trčí. Vlček se očividně leknul, tak se na něj omluvně usmála. Nenapadlo ji, že si nevšiml, že už se probudila. Bohužel jeho slova ji nijak neuklidnila, možná právě naopak. Kdybychom tu byli už dlouho, je snad větší pravděpodobnost, že to venku přestane, posmutněle sklopila uši, ale už se ani neobtěžovala koukat se ke vchodu. Situace byla pořád stejná.
"Je tu děsná nuda. Jestli neumřem na hlad nebo na umrznutí, tak na nudu určitě," zabrblala a drápem poškrábala kamennou podlahu. Udělalo to malou, skoro neviditelnou rýhu. "Hmm, ptal ses předtím na příběhy. Sice nic neznám, ale co takhle si něco vymyslet? Zkoušel jsi to někdy?" otočila se na Nemesise. Většinu problémů prostě řešila tak, že si vymyslela vlastní závěr, když neznala přesnou odpověď. A vymýšlení příběhů furt znělo líp jak bloumání pohledem okolo a čekání na smrt.

|| Loterie 89 ||

Bianca si moc o smrti nebo Smrti povídat nechtěla. Ani jedno téma nebylo zrovna veselé a to se tak úpěnlivě snažila si nějaký optimismus zachovat i ve své situaci. Nemesis se pustil do ještě hlubších témat, jako co je třeba po smrti a jestli vlci potom žijou třeba někde jinde. Byla to zajímavá myšlenka. Rozhodně lepší, než přiznat, že po smrti prostě není nic, že ani Bianca už nic nebude, až jednou odejde. Trošku ji zamrazilo přičemž zkřivila výraz ale rychle se vrátila do normálu.
Moc příběhů neznala. Nebo teď minimálně neměla náladu na to, si na nějaké vzpomínat. I kdyby chtěla sebevíc, nejspíš by se nedokázala odvázat natolik aby něco vyprávěla. Tak to ale byla pořádná nuda. Bianca ležela blízko Nemesise, takže jí alespoň bylo trošičku teplo, ale i tak to nebylo nic zářného. Po chvíli prostě z únavy zavřela oči a překvapivě se jí podařilo usnout. Fakt, že usínat, když vlk mrzne není nejlepší nápad, neznala.
Když znovu otevřela oči, všechno bylo tak, jak to znala. Nic se nezměnilo, venku bylo pořád hnusně a Nemesis ležel vedle ní. Nevypadalo to ale, že spí. "Kolik myslíš, že už uběhlo času?" zeptala se tiše. Hlas se jí v jeskyni rozléhal dobře, takže nebylo třeba ho zvyšovat. "Přijde mi to už jako věčnost," zakňučela pak, trýznilo ji to. A ještě víc ji tížila otázka, kolik času tu ještě do budoucna stráví.

|| Loterie 88 ||

Bianca měla na problémy holt smůlu. Možná, že je nepřitahovala doslovně, ale když se kolem děly, vždy se do nich nějakým způsobem přimotala. Lépe řečeno do nich skočila po hlavě v naivní představě, že se nic nestane. Třeba jako tohle cestování. Hned na začátku se vymáchala v řece, ale přes vlastní pýchu se nechtěla vrátit domů, když to mohl být jasný znak toho, že není na samostatné cesty připravená. A to se teď pěkně potvrzovalo, protože jim byla zima, nemohli se hnout z místa na kdo ví jak dlouho a sehnat jídlo bude taky dost obtížné. Nemesis se však ptal, jak někoho vůbec napadlo žít v močálech, na což taky neměla přímou odpověď. "Já nevim, nikoho jsem se neptala. Ale asi to muselo mít nějaký výhody," na chvilku se zamyslela, než odpověděla, "Třeba to, že se tomu místu většina vlků vyhne. Asi tam byl klid," pokrčila trochu rameny. Minimálně ona, když už byla teď starší, by si dvakrát rozmyslela, jestli tam poleze. Jako vlče jí to však bylo ukradené, o nějaké koncepci smečky věděla jen matně a území jako močály taky moc neznala. "Já se tam připletla dost omylem a byla to první smečka, na kterou jsem narazila. A hned mi řekli, že u nich je i můj bráška, takže jsem tam zůstala," vysvětlila i svůj důvod k pobytu na takovém místě. Nic jiného kromě Saturna a později Launee s Therionem, ji tam nedrželo.
Nemesis zarytě zůstával v pesimistických myšlenkách. Bianca se na něj zamračila a švihla ocasem. "Určitě neumřem. Na to jsme moc mladý, nic jsme si nestihli užít, to by bylo smutný," odfrkla si naštvaně. Byla rozhodnutá neumírat, ať se děje cokoliv. I kdyby bylo lepší a jednodušší to prostě vzdát, Biance se takhle ustupovat nechtělo. Konečně se její život začal ubírat lepším směrem, bylo by trapný, kdyby tu šanci zahodila. "Třeba už nás dospěláci hledaj, taky jsme pryč docela dlouho," dodala nadějně. Nemesisovi rodiče byli alfy, určitě by ho nenechali jen tak někde umřít, ne?
Znělo to, jako by se sázeli, jestli umřou nebo ne. Biance to připadalo paradoxně vtipný, což bylo trochu divný, protože taková normálně nebyla. Ale možná to bylo tím, že teď nebyla v problému sama ale s někým dalším. "Taky nevim. Znáš nějaký příběhy?" zeptala se se zájmem. Bylo rozhodně lepší si něco vyprávět než spekulovat nad smrtí.

|| Loterie 87 ||

Nemesis se dal do vysvětlování, jak přitahuje problémy a neštěstí. Zažil si toho docela dost, to musela Bianca uznat. Její smůla byla ale dost podobná. "Jo, tak u mě je to nejdřív celá ta situace s rodnou smečkou, pak příšery v močálech," zamyslela se krátce, "vlastně teď zpětně nechápu, jak jsem tam mohla tu chvíli bydlet." Močály se v její mysli dávno změnily v hrozivé místo, do kterého moc nechtěla vkročit. Co kdyby tam třeba potkala opuštěnou Skylieth, která by ji za zradu zakousla? Hrůza, oklepala se, ale Nemesis její znechucení vůbec nemusel poznat, protože i tak se klepala zimou. Ostatně viděla, že on taky. "A pak tohle, no. Ale doufám, že neumřem. To je furt moc pesimistický," oponovala trochu. Snažila si zachovávat aspoň špetku optimismu, protože vážně nechtěla, aby tohle byly poslední okamžiky jejího krátkého života. To by bylo příliš patetický. "Určitě se to zlepší," zamumlala pak ještě.
Když si lehli vedle sebe, Bianca mohla i cítit, jaká je vlčkovi zima. Sama se snažila co nejvíc schoulit, aby jí neunikalo žádné teplo. Na občasné výstřely bolesti z boku musela zapomenout. "No, zatim mi moc do smíchu není," ušklíbla se zarputile. "Ale ráda bych se toho dočkala." Takovou historku o umírání nebude mít jen tak kde kdo. Ani Bianca nečekala, že něco takového zažije a dost jí to... rozšířilo obzory. Poprvé se vydala na velkou výpravu a vypadá to, že málem umře. Svět je děsivej. Asi už rozumim, proč existujou smečky.