Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Saturn odpověděl Santému, kde je jeho maminka, ale vlče stále nechápalo, proč není tady. Bianca se usmála a pro změnu teď odpověděla ona. "Tvoje maminka řeší nějaké dospělácké věci, víš? Má tady celý ten les na starosti a když sem přijde někdo cizí, musí se přesvědčit, že tu nebudou dělat neplechy," snažila se 'vítání' cizinců vysvětlit tak nějak jednodušeji, aby to Santé pochopil. Zatím se zdál jako klidný a přemýšlivý typ. Jako Therion. Takže by to snad neměl být problém.
Když skupinka došla k Meinerovi, černobílý vlk se z lehu přesunul do sedu. I Bianca se tedy posadila, protože předpokládala, že tu nějaký čas pobude a nechtěla si namáhat nožky. Ovšem konverzace se po chvíli ubrala velmi nečekaným směrem, možná hlavně díky její poznámce. Trochu se na Meinerovu odpověď zamračila. Nic za úsměv nestálo? "Ale... ale to je smutné," lítostivě se na něj podívala, protože si vážně nedokázala představit, jak se černobílý musel celý život cítit. Nic mu nedělalo radost? Jak... jak mohl žít? Nebyl svět pak strašně nudný? "Vážně není nic... co by ti dělalo radost? Já bych chtěla, aby ses smál! Když se vlk směje, tak je šťastný," pokračovala dál ve své jednodušší filozofii. Bianca viděla svět jednoduše. Dalo by se říci, že černobíle. Bylo tu dobro, a pak taky zlo. Ještě nikdy nepotkala něco nebo někoho, kdo by byl v jejích očích neutrálně šedý. "Co třeba lovení ryb? Nemáš je rád? I oblíbená činnost je důvod k úsměvu, ne?" naklonila hlavu tázavě do strany. "Můžeme jít potom lovit spolu!" mávla vesele ocáskem a zazubila se. Jednak opravdu chtěla vidět Meinerův upřímný úsměv, druhak si chtěla znovu vyzkoušet lovení ryb. Už s lovem nějaké zkušenosti měla, takže by jí to mohlo jít lépe.
Záhy ale Biance došlo, že na žádný lov se nejspíš nepůjde. Meinere totiž bráškovi sdělil, že jeho kamarád beze slova opustil smečku. Tedy, beze slova vůči Saturnovi, který z toho byl špatný. Bianca do něj konejšivě šťouchla hlavou, ale netušila co říct. Přeci jen Alastora vůbec neznala. Meinere ale naštěstí dodal, že se onen vlk hodlá vrátit. "No vidíš! Určitě bude zase brzy zpátky. Třeba... třeba jen potřebuje vyřešit něco osobního?" snažila se trochu pozdvihnout tu pochmurnou náladu. "A nebo můžeš taky vyrazit ven ho hledat. Určitě nejde nikam daleko, ne?" usmála se na brášku ještě, než se obrátila na Santého, který se skoro neslyšně ozýval. "Huh?" Pálí pusinta? "Je ti něco? Je ti špatně?" Bianca trochu nechápala, co vlče naznačuje, ale pak jí přeci jen docvaklo, že pálení se dá zchladit ve vodě. "Jestli je ti teplo tak... můžeme jít k té řece?" navrhla a podívala se s nadějí i na Meinera.

Vylezli z úkrytu a naštěstí nemuseli hledat dlouho. Černobílý ležel kousek od vchodu, a i když to nevypadalo, že by zrovna toužil po společnosti, trojice se za ním i tak vydala. Bianca se chtěla přesvědčit, že je všechno v pořádku, přeci jen zmizel z úkrytu s dost neveselým výrazem. Trochu ji překvapilo, když se ozval i nejmenší člen skupinky, který toho doteď moc nenamluvil. Možná až si popovídáme s Meinerem, mohli bychom si jít hrát? nadšeně mávla ocáskem a na Santého se usmála. "Jen se jdeme zeptat Meinera jestli je v pořádku," odpověděla vlčeti na otázku. "Leží támhle nedaleko," mávla ještě tlapkou k místu, kde mohl Santé zahlédnout černobílého. Opravdu nešli od úkrytu nikam daleko.
Jakmile k Meinerovi dorazili, Bianca vybalila všechny otázky, na které chtěla znát odpověď. A bylo to tak, jak si myslela. Vlk byl z používání magie unavený, takže mu to na náladě asi také moc nepřidávalo. Na jeho slova tedy jen pokývala hlavou, protože neměla co odpovědět. Vlastně když se nad tím tak Bianca zamyslela, ani normálně neviděla Meinera vyloženě veselého nebo usměvavého. "Proč se nikdy neusmíváš?" zamumlala nejistě. Možná to nebylo úplně vhodné téma a vlastně ani s konverzací nijak nesouviselo. Ale jakmile jí to došlo, bylo jí vlka... trochu líto? Pravděpodobně uměl být veselý, ne? Jen... třeba měl stejný problém jako Kenai a neuměl se smát? "Nemusíš nic říkat!" dodala ještě rychle a přešlápla z jedné tlapy na druhou. Byla to nejspíš dost osobní otázka, která se černobílému nemusela zamlouvat.
Meinere se pak otočil na Saturna a řekl mu, že potkal Alastora který odešel ze smečky. Bianca vykulila oči. Moc sice netušila, kdo je Alastor, ale rozhodně jí nešlo do hlavy, proč by odcházel. "Co se mu tady nelíbilo?" trochu se ohradila, protože to brala skoro až osobně. Co bylo na smečce špatné, že se někdo rozhodl odejít? Navíc si tak matně vzpomínala, že to měl být kamarád Saturna a že tu měl celou rodinu. Odejdou ostatní taky? Proč? Mračila se víc a víc, jak nad tím přemýšlela a stejnak se nemohla dobrat pořádného důvodu.

<< úkryt

Saturnus odpověděl, že by nejdřív chtěl umět ovládat svou první magii - vzduch. Jeho druhá volba byla země. To Biance se více zamlouvaly ty magie, o kterých ještě nikdy neslyšela, ty zajímavější. Ale vzhledem ke své situaci, nestěžovala by si, ať už by dostala cokoliv. Hlavně aby také nějakou měla. Protože zatím to vypadalo, že se jí magické síly vyhýbají obloukem.
Meinere se pak pustil do díla. Na Biančin vkus to všechno proběhlo dost rychle, ale to bylo jen tím, že ji všechno ještě udivovalo a nestíhala to pobírat. Každopádně to byla velkolepá podívaná, třeba jak černobílý boural stěny? Paráda! Nevídaná reakce vody a vzduchu Biance také mnohé vysvětlila. Alespoň už chápala, jak to jejich chlazení bude fungovat, protože podle popisu si to představit nedokázala. Vlastně byla dost ráda, že se šla na tu výstavbu podívat. Meinere však krátce na to zmizel a vypadal... o něco víc mrzutě než obvykle. A všiml si toho i Saturnus, takže se pak společně s Biancou vydali ven, aby vlka raději zkontrolovali.
Když Bianca vykoukla hlavou z nory, uviděla černobílého odpočívat kousek od úkrytu. Takže je v pořádku, ulevilo se jí. Tedy, vypadal tak. "Meinere? Je ti něco?" zeptala se nejistě, protože... ho nechtěla rušit? Vypadalo to, že odpočívá, možná spí. "Bylo používání magií náročné?" naklonila Bianca hlavu na stranu, když ji napadl možný důvod Meinerovy špatné nálady. Přeci jen slyšela, že to není jen tak, umět čarovat. "Máme...uh, můžeme pro tebe něco udělat?" ptala se dál. Pokud potřeboval s něčím pomoct, ona a Saturnus a snad i Santé, byli ochotní mu pomoci.

<< Mechový lesík

275

Meinere všem třem zvědavcům vysvětlil, jak se magie bude v úkrytu udržovat. "Ohhh..." vypustila Bianca uznale. Takže i když se na magii vlk nesoustředí, tak nezmizí a působí dál? Tohle netušila. Tedy, bylo mnoho věcí, které o magiích a celkově o světě nevěděla, ale tady v tom případě nějak pokládala svou představu za tu správnou a ani ji nenapadlo, že by to mohlo fungovat jinak. Nojo, ale nebude nám teda v úkrytu furt foukat? svraštila trochu čelo, ale nakonec nic neřekla. V parných letních dnech se určitě studený vánek bude hodit. A v zimě to přeci můžou zrušit a nechávat maso před úkrytem jako tomu bylo doteď.
Pak se dal černobílý do rozsáhlého výčtu magií, ze kterého šla Biance hlava kolem. Bylo jich prostě tolik! A o spoustě z nich ani neslyšela. Znala jen ty 'základní' z vyprávění Launee a Theriona. Něco jako skákání z místa na místo a dělení na dvě poloviny znělo skoro až fantasticky. "Ah, to jsme vlastně viděli na lovu, že?" vzpomněla si náhle, jak tam byl Meinere dvakrát. Jednou černý a pak i bílý. Bylo to divné, ale asi docela užitečné, obzvlášť při lovení. Když zmínil, že jeho stín utekl, Bianca zvědavě zalétla pohledem k zemi, ale momentálně byli v úkrytu, kde bylo i přes záři mechu šero. Nedokázala tudíž rozlišit, jaké stíny jsou ty jejich a jaké vrhá okolní prostředí. Až vylezeme ven tak se musím podívat. Ale proč by mu stín utíkal? zamyslela se. Magie byly občas tak divné... Každopádně, Meinerův výčet byl opravdu dlouhý. Musí být vážně silný, když jich ovládá tolik! Biance zajiskřily oči a černobílý byl v její mysli okamžitě pozdvižen na pozici nejsilnějšího vlka, kterého potkala. Možná to nebyla pravda, ale rozhodně od jiných o tolika magiích ještě neslyšela, takže tak. I Saturnus byl překvapený, že jeden vlk může mít tolik moci. "Žejo. A některý zněj fakt zajímavě, o takových nám ani Launee nepovídala... Myslíš že jednou budeme taky takhle silní?" obrátila se na brášku zvídavě. "Chceš jednou ovládat hodně magií?"
Pak Meinere začal kouzlit. Bianca se nejdřív trochu vyděsila, když se celý úkryt zatřásl, ale nic vážného se nedělo. Meinere by to na nás nenechal spadnout, vydechla trochu roztřeseně a pak ze sebe oklepala tu trochu hlíny a bordelu, co spadla i na ni. Sledovala, jak náhle jedna stěna úkrytu mizí a místo ní se tvoří prostor s hlubší dírou. Meinere pak na chvilku přestal a otočil se na trojici. Bianca nerozuměla, co jeho pohled znamená. Dává si pauzu? Je to náročné? Nevypadal ale nějak vyčerpaně. "Co teď?" zamumlala zvědavě, ale to už se černobílý otočil a dal se opět do díla. V díře se z ničeho nic objevila tenká vrstva vody a pak Biancu ofoukl studený poryv větru, který přišel směrem od vchodu. Když se setkal s vodou, bylo na první pohled znát, že ji ochlazuje až se z ní stává skoro skluz. Aha! Takže takhle to bude fungovat! zajásala v mysli Bianca, když jí konečně docvaklo jak to Meinere myslel. Teoreticky tomu nejprve moc nerozuměla.
Jak bylo vše hotovo, Meinere rychle odešel. Bianca za ním trochu zmateně koukala. "Je mu něco? Nevypadal... v pořádku. Myslíš, že to bylo příliš vyčerpávající?" obrátila se na Saturna s pochybami v očích. "Měli bychom jít za ním?"

>> Mech

Meinere očividně plánoval předělávat úkryt pomocí magie, což se Biance zdálo jako super věc, kterou určitě chtěla vidět. Ostatně ráda strkala čumák tam, kde se dělo něco zajímavého a občas asi i tam, kam by neměla. Přestavba úkrytu však zněla jako nezávadná činnost, které určitě přihlížet může. Meinere svolil a Saturn se optal Santého, jestli se chce taky dívat. Malý vlček nevypadal nijak nadšeně, ale nakonec přesto přikývl. Bianca zamávala ocáskem a usmála se na něj. Je hodně podobný Therionovi. Znamená to, že Isma bude po Launee? zamyslela se na chvilku. Každopádně byla Bianca ráda, že je Santé tak bezproblémové vlče na hlídání. Nic nevyváděl, a chvílemi jako by tu snad ani nebyl, protože se na nic neptal. Musela uznat, že si hlídání představovala trochu jinak, ale ani tohle nebyla ta špatná varianta.
Otázka jak uchovat maso v chladu se zdála být trochu zapeklitá. Tedy, minimálně Bianca si moc nevěděla rady, ale přesto se snažila podělit o své názory. Trošku se zarazila, když jí došlo, že použila vlastní název, který si vymyslela. Už si ho tak holt zafixovala. "Uhh, to je... Myslím tím led," vzpomněla si na název, který jí řekla Launee. Stejnak to ale vypadalo, že taková magie neexistuje, takže to bylo jedno. Voda a vzduch měly prý vytvořit to samé. "A jak dlouho to takhle vydrží? Magie se nedá používat neustále, ne?" Když Meinere z úkrytu odejde, magie ztratí na účinnosti ne? Nebo se dá udržovat i když bude někde daleko? "Kolik magií vlastně ovládáš?" ptala se dál, zatímco následovala Saturna a Santého do útrob nory.

>> Dno

Launee spolu s vlčátky konečně vylezla z nory. Bianca byla překvapená, jak se malí drobečkové změnili - tolik vyrostli a už vypadali... no, jako vlci, a ne jako dva zmuchlaní válečci. Bianca je ihned vesele pozdravila, což bylo na malá vlčata nejspíš trochu prudké gesto, protože se stáhli blíže k matce. Očividně nesdíleli stejné nadšení, že Biancu vidí. Hmpf, pomyslela si trochu uraženě, ale než stihla říci cokoliv dalšího, lesem se ozvalo vytí. Byl to známý hlas, který však Bianca už dlouho neslyšela. Radostně zamávala ocáskem. "Hele, dorazil váš táta," pronesla směrem k vlčatům, ale to už se Isma hnala za zvukem a Launee ji následovala.
Bianca tak zůstala pouze ve společnosti Saturna a Santého, kterého teď měla hlídat. Je tohle moje první práce? trochu jí zajiskřily oči, když se na malého vlčka podívala. Lau jí a bráškovi přeci nabízela pozici pečovatele. Jen... nečekala že to přijde tak rychle. Obzvlášť když vlastně vůbec netušila, jak se o takové vlče starat. Nějak to snad půjde, pomyslela si. Saturnus na to šel chytře a vlčka se zeptal, zda si nechce hrát. Podle Biancy jako hravý typ moc nevypadal. Vlastně vypadal docela vyjukaně a nejistě. Možná by bylo nejlepší ho nejdřív nechat trochu rozkoukat?
Místo Santého obrátila Bianca svou pozornost na nově příchozího Meinera. Vlče samozřejmě tu a tam kontrolovala pohledem, protože... by ho asi neměla nechávat úplně bez dozoru, že? Na černobílého se usmála a zavrtěla ocáskem na místo pozdravu. Vypadal docela překvapeně, když si Santého všiml. Nojo, vlastně tu nebyl od lovu? Vlčata se narodila hned potom. Od vlčete se však pozornost přesunula k úkrytu, kde Meinere potřeboval něco zařídit. Bianca zvědavě naklonila hlavu, ale než se stihla zeptat, předběhl ji bráška. "Můžem se jít koukat?" nadějně se na Meinera podívala, když řekl že bude úkryt rozšiřovat a to znamenalo, že bude kouzlit. Bianca sice věděla, že magie mohou být nebezpečné, ale stejně u ní převažoval pozitivní názor na ně. Chtěla vidět, jak přesně Meinere úkryt rozšíří. Nora je v podzemí, takže se hodí... magie země? napadlo ji. To znělo nejpravděpodobněji. "Mohla by pomoct zima nebo skluz. Maso by sice bylo tvrdý, ale asi by to fungovalo? Existuje nějaká magie zimy?" zauvažovala nad Saturnovým dotazem a sama se pak s otázkou obrátila na staršího vlka. Věděla, že v chladu vydrží kořist déle, aniž by se zkazila. Ale, zamračila se trochu, "No jo, ale pak by nám asi bylo dole chladno, ne?" Už když přes zimu trávila čas v úkrytu, nebylo tam zrovna vytepleno. Kdyby tam ty podmínky byly stejné i v létě, jen aby mohli chladit maso... To se Biance moc nezamlouvalo, protože by to znamenalo ztrátu pohodlí. Nějaká magie zimy ale třeba nebyla správným řešením a Meinere měl připravené jiné eso v rukávě.

Hlasuji pro úkryt od Lindy :)
A poprosila bych o květiny, děkuji ^^

Bianca si chvíli povídala se Saturnem o době, kdy byli úplně malinká vlčata. Nepamatovala se na to. Ostatně ani její bráška si na tenhle čas nevzpomínal. Bylo to zvláštní, že vlastně úplně zapomněla, co tenkrát vůbec dělala, ale... jestli byla stejně zmuchlaná, slepá a hluchá jako vlčátka Launee, asi se nebylo čemu divit. Možná bylo jedině dobře, že tohle období tak nějak vypustila z paměti.
Pak začali společně se Saturnem hodovat na čerstvé kořisti, na jejímž ulovení se tentokrát také podílela. Sice jen okrajově, ale i tak. Spokojeně máchla ocáskem, když žvýkala maso. Hned chutnalo lépe, když věděla že na něm má třebas i malinkou zásluhu. Počasí bylo také hezké, rovnou vybízelo nicnedělání a flákání. Jeden z dalších důvodů, proč Bianca měla radši léto a teplo. Většinu času bylo hezky a dala se dělat spousta zajímavých věcí, ale také odpočinek venku byl nanejvýš pohodlný. Možná bych mohla zajít navštívit své kamarády? pomyslela si. A taky by nebylo na škodu si jich najít víc. Na to, jak společenská byla, jich měla žalostně málo. Uklidňovala se ale tím, že má celý život ještě před sebou. Sice už nebyla vlče, ale na hraní si stejně užívala. Určitě ještě bude mít čas poznat spoustu nových vlků. Navíc teď nikam nemůžu. Launee nás může kdykoliv zavolat, pomyslela si a ohlédla se směrem ke vchody do nory. Byla tam tma. Jako obvykle. Biancu trochu znepokojovalo, že Launee opravdu nic nepotřebovala. Měla chuť alespoň trochu nahlédnout dovnitř, aby se ujistila, že je vše v pořádku. Pak se ale zastavila. Ne, asi bych ji teď neměla rušit. I když byla svědkem porodu, Bianca stále moc netušila, co taková péče o novorozená vlčata vlastně obsahuje. Myslela si ale, že klid, jak pro matku, tak pro děti, je velmi důležitý. Nakonec tedy svou zvědavost potlačila a do úkrytu nelezla. Spořádaně čekala před ním, kdyby něco.
Bianca netušila, kolik dní vlastně od porodu uběhlo. Celou dobu se se Saturnem poflakovala kolem úkrytu. Ani jeden z nich však nenakoukl dovnitř a ani žádné vytí se neozývalo. Launee tedy očividně nic nepotřebovala, no, i tak Bianca nemohla odejít. Vlastně čím déle tenhle stav trval, tím víc nervózně okolo nory pochodovala. "Myslíš... Jsou v pořádku, že?" obrátila se na Saturna. "Kdy myslíš, že půjdou ven? Nebo kdy nás Launee zavolá?" zamumlala trochu znepokojeně.
Ovšem neměla se čeho obávat, protože maminka i se svými dětmi v další chvíli vylezli z úkrytu. Když je zpozorovala, ihned zpozorněla a vesele zavrtěla ocáskem. Obě vlčata vypadala docela stydlivě, nebo minimálně nejistě. A až teď Bianca zpozorovala, že jedno je světlejší než to druhé. Dole to nebylo vidět. Ale jsou si podobní. Ne jako my, pomyslela si a pak zaklepala hlavou. Většina sourozenců vypadala stejně, no, zrovna ona a Saturnus museli být něčím speciální. "Jsou roztomilí!" vypískla nadšeně na otázku Launee. Už vůbec nevypadali jako když se narodili. "Vyrostli hrozně rychle," podivila se pak trochu. Byl to vážně velký rozdíl, oproti tomu, jak si je pamatovala. "Ahoj, já jsem Bianca!" sklonila se pak k vlčatům a pozdravila je s širokým úsměvem na tváři.

<< dno

Vzhledem k tomu, že Launee byla vyčerpaná, Bianca se raději klidila z úkrytu pryč, aby jí nechala chvíli pro pořádný odpočinek. Jakmile vystrčila hlavu z tunelu, její zrak oslnilo krásné, hřející sluníčko. Jak dlouho jsme tam dole byli? podivila se krátce. Trošku zamrkala, aby se v prosvětlené oblasti rozkoukala - přeci jen, i když byl v úkrytu zářící mech, bylo tam stále dost šero. Pak nadšeně zavrtěla ocáskem, protože krásné počasí znamenalo jediné. Blíží se léto. Bude teplo! Konečně se nebude muset bát, že umrzne, jakmile vystrčí tlapu ze smečkového lesa dál než o jedno území. Navíc, léto znamenalo také spoustu zábavy. Tím víc, pokud si bude moct hrát i s vlčaty Launee.
Saturn pak shrnul, že na jednu palčivou otázku už odpověď mají. Bianca pokývala hlavou. Možná by raději nevěděla, jak vlčata přicházejí na svět, protože to opravdu nebyla hezká podívaná. Někdy je lepší zůstávat v nevědomosti, ovšem nechtěla ani být za hlupačku. Všichni dospěláci tohle věděli a jestli měla být jedním i ona, také by měla vědět. Trochu si povzdechla. Být dospělý bylo víc traumatizující, než si představovala. "Nojo, ale furt ještě nevíme jak... se dostanou mamince do bříška," upozornila na ten možná víc důležitý fakt, o kterém ještě neměla ani zdání. "Launee se teď ale ptát nemůžeme. Měla by odpočívat. Nenajdeme si někoho jiného?" naklonila hlavu v otázce. Byl vůbec někdo další v lese? Nebo tu bylo zase prázdno. Celkově Biance připadalo, že o smečce nemá skoro žádné povědomí. Kdo další tu s nimi ještě bydlí, krom původních obyvatel močálů a Meinera? Nějaká další dvojčata a jejich máma? Hmpf, stejnak to nepotřebuju vědět. Všechny důležité vlky už znám," uznala nakonec.
Z myšlenek ji vytrhla další otázka od bratra. Pokrčila rameny a na chvilku se zamyslela. "Nevím. Asi jo. My jsme taky vyrostli hrozně rychle. Teda aspoň ty," zazubila se při jasném poukázání na svou tělesnou stavbu. Kdo ví, proč byla oproti většině tak zakrslá. Nemyslela si, že by v dětství nějak strádala. I když... "Mně taky ne. Přijde mi to hrooozně dávno," zahihňala se pak. "Vůbec si nepamatuju že bych kdy vypadala tak... zmuchlaně jako ti dva," dodala ještě. "Ty jo?" Třeba Saturn tyhle vzpomínky mít bude a podělí se. Bianca si teď už vůbec nedokázala představit, jaké to bylo. Nevidět, neslyšet... fuj, vlastně to znělo dost děsivě. Kdyby měla o tyhle smysly přijít teď, vůbec by se jí to nelíbilo.
Když se ve svých myšlenkách už začínala ztrácet a zamotávat do různých nepředstavitelných situacích, raději se potřesením hlavy rychle vrátila do reality. Nepotřebovala nad takovými věcmi přemýšlet, když, doufejme, nikdy nenastanou, že? Raději si také přisvojila kus ještě poměrně čerstvé kořisti a pustila se do jídla.

270

Všichni byli z nových přírůstků nadšení. Bianca sice netušila, jak se správně o vlčátka starat, ale... i tak svou pomocnou tlapku nabídla. Launee se tu přeci o všechny starala a byla určitě hodně zaneprázdněná smečkou. Hlídat její děti byl dobrý nápad, jak se odvděčit. Samozřejmě, že Bianca to nedělala jen kvůli vděku, ale i proto, že se na malé vlčky opravdu těšila. Doteď byla vždycky ta malá, mladší sestřička. Byl čas si zahrát i za staršího sourozence, ač ne pokrevního. A možná taky trochu prahla po kamarádech, které by doma měla. Však se přátelila snad jen s Kenaiem a Nemesisem, co se týče podobně starých vlků. Doma znala jen samé dospěláky a pak ta dvojčata s ošklivými kožíšky. Ti jsou vlastně kde? Neviděla jsem je... od doby co jsme se přestěhovali? Zakabonila se trochu. Stále ani netušila, jak se ta ušišlaná vlčice jmenuje. A vlastně to možná ani zjišťovat nechtěla, vypadala otravně.
Trošku poklepala hlavou aby se soustředila na realitu a neztrácela se v nepodstatných myšlenkách. Navíc jí byla svěřena ta čest a zodpovědnost vymýšlení jména pro malého vlka. Bianca se pořádně zamyslela, než s něčím přišla. Takové jméno bylo docela důležité, ne? Rozhodně nechtěla na vlče uvalit nějaké hrozné pojmenování, za které by se mu ostatní smáli. Potěšeně zavrtěla ocáskem, když si Launee vybrala jméno Santé. Biance znělo tak... mysticky. Bráška zase zabodoval s Ismou pro malou vlčici. Isma a Santé, hm... Byla to hezká jména.
Launee náhle vypadala docela unaveně. Bianca si hned uvědomila, kvůli čemu. Bylo to logické, i ona se cítila unavená a to celému porodu jen přihlížela. Nebo je to z toho lovu? prolétlo jí hlavou. "Vlastně mám trochu hlad," zamumlala souhlasně na návrh jídla. Taky by si zdřímla, ale na druhou stranu chtěla Launee dopřát trochu klidu a soukromí s právě narozenými drobečky. "Jojo, budem hnedka na dosah," usmála se ještě a štrádovala ven hned v závěsu za Saturnem.

>> Mech

269

Vypadalo to, že Launee je spíš pobavená, než uražená Biančiným nemístným komentářem. Šedá si upřímně oddechla a taky se zazubila. Informace, že vlčátka jsou i slepá a hluchá ji ale trochu překvapila. Když se na ně podívala zblízka, opravdu viděla, jak jsou jejich očka zalepená a vlastně nemají ani pořádná ouška. Byly to taková oválná cosi a dost vtipně se plazili jeden přes druhého. Tedy, snažili se. Jako pohyb se to pořádně ani brát nedalo. Bylo zvláštní pomýšlet na to, že i ona byla kdysi takováhle. Vůbec si to nepamatuju.
Z přemýšlení Biancu vytrhl hlas Launee. "Starat se o ně? Jako... velcí sourozenci? To by bylo super!" souhlasila hned, jak svůj souhlas vyjádřil i Saturn. Vůbec sice netušila jak se o taková vlčata stará, ale... no, na to asi přijde za pochodu, že? Sama se ještě považovala za jedno takové vlče - dokonce i fyzicky se jim snad podobala více, než dospělákům, jak byla drobná. A spolu s bráškou určitě dvě vlčátka zvládne uhlídat.
Nadšeně máchla ocáskem, když jim Launee svěřila pojmenování svých potomků. Nebo alespoň dala šanci pronést nějaké návrhy. Bianca věřila, že vymýšlení jmen jí půjde - však si tak přeci poradila tenkrát se skluzem/ledem. Ovšem pojmenovat živého tvora bylo něco jiného, než pojmenovat zamrzlou vodu. Budou s tím jménem celý život, došlo jí a zamyslela se pořádně, aby neplácla něco hloupého nebo ošklivého. Saturn po chvíli přemýšlení přišel se dvěma jmény. Zněla jako pro holčičku. "To druhé je kluk?" Bianca naklonila hlavičku do strany, protože od sebe stěží dva válečky rozeznala, natož aby věděla jejich pohlaví. "Pro kluka by se hodilo... hmm, třeba Sartr? Soran? Sa- Santé? "pověděla nejistě. Ani netušila, proč vlastně začala jmény na S. Nějak jí přišla na jazyk. Všechna zněla poměrně zvláštně, jako pouhá slátanina náhodných písmen, ale přesto byla jako jména docela použitelná. Bianca jen doufala, že se Launee nějaké zalíbí.

268

Bianca nerozuměla tomu, jak se vlčátka vlastně v bříšku Launee objevila. Ovšem teď asi nebyla ta správná doba na přednášku o dospívání. Ne, když bylo Launee hůř a hůř. Proto Bianca na její slova krátce přikývla a nechala si svou zvědavost pro sebe. V budoucnu určitě nastane lepší příležitost, kdy se na to bude moci zeptat. Pak Launee odpověděla Saturnovi na jeho překvapený komentář. Zdá se jí to pozdě? Jiní mají vlčátka dřív? podivila se Bianca trochu. Vzpomněla si, že maminka i tatínek mohli být zhruba stejně staří jako Launee. To ovšem netušila, že jeden zdejší bůh tu může vlky i omlazovat... No, to bylo asi jedno.
Vypadalo to, že sourozenci nemohou pomoci ničím, krom své přítomnosti. Bianca byla sice stále nesvá z toho, že to Launee tolik bolí, ale když nemohla nic dělat, alespoň ji mohla podporovat slovně. "Nikam neodejdeme," pokývala hlavou a přidala se k Saturnovi. Také se k Launee dle možností přitulila a usmála se, ač trochu nejistě. "Všechno dopadne dobře." Pak už raději neříkala nic. Jindy by snad brebentila a snažila se tak odvést pozornost hnědé vlčice od bolesti, ale nyní nějak nenacházela správná slova, co by vystihovala situaci. Však o porodech nic netušila. Donedávna dokonce ani nevěděla, jak vlastně ta vlčátka na svět doputují a tohle ji nenapadlo ani v jejích nejdivočejších představách. Tedy, možná trochu, ale raději preferovala ty 'kouzelnější' cesty plné radosti a magie. Ne... bolesti a krve. A jak to teď Bianca celé sledovala, možná to v ní zanechalo malinké trauma. Její bráška to vnímal asi o dost lépe, když nebyl samice. Tohle mě taky jednou čeká? pomyslela si panicky. Rozhodně nic takového podstupovat nechtěla! Představa vlčátek byla sice hezká, ale teď začínala silně pochybovat o tom, že kdy bude chtít vlastní děti. Na to ale měla ještě dost času...
Všechno to proběhlo docela rychle. Biance se ulevilo, protože zaprvé už Launee nic tolik nebolelo, a zadruhé, obě vlčátka vypadala v pořádku. Saturnus ihned prohlásil, že jsou krásní. I Bianca se na ně pozorněji podívala, ale mnoho krásy tedy neviděla. "Jsou... zmuchlaní," prohlásila tiše, než se zasekla a rychle dělala jakože nic tak neurvalého nevypustila. To nejspíš nebyla ta správná slova, která by si novopečená maminka přála slyšet. "Ale vypadají roztomile," snažila se svoje přeřeknutí nějak napravit. "Jak se budou jmenovat?" naklonila pak hlavičku tázavě. Nějak jim budou muset říkat. Normálně své děti nejspíš pojmenovávali rodiče, takže Bianca upřela svůj zrak na Launee, která své potomky něžně očišťovala. Byli hrozně prťaví! To musela uznat i Bianca, která rozhodně nebyla žádný obr. Byli jsme taky takhle malí a zmuchlaní? Netušila, co si o tom myslet. Ale přes všechny svoje pochyby a nové zážitky byla z vlčátek opravdu nadšená!

267

<< lesík

Launee najednou vypadala, že je v bolestech. Bianca i Saturnus se samozřejmě trochu vyděsili a hned jí přiskočili na pomoc, když zažádala. Měla problém i sejít do úkrytu po svých. Co se děje? Bianca byla zmatená. Před chvílí s nimi Launee ještě lovila a nevypadalo to, že by snad byla nemocná nebo tak. Až teď, když si ji pořádně prohlédla, si všimla, že hnědá vlčice má nějaké nafouklé bříško. Biancu hned napadlo, že to bude z toho, že něco špatného snědla. Z toho přeci bříško obyčejně bolívalo, ne? Lau jí však tenhle návrh vyvrátila a vysvětlila o co jde v šokující odpovědi. Bianca vyvalila oči zděšením. Vlčátka v bříšku? Cože?? Samozřejmě byla uvnitř nadšená, že Launee s vlčátky opravdu přišla, ale tohle si ani ve snu nepředstavovala. "Ale... ale jak se tam dostala?" nechápala. Starší vlčice sice říkala, že rostou a už jsou tam dlouho, takže chtějí ven, ale stejně. "Jak je dostaneme ven?" zeptala se poté trochu přiškrceným hlasem. Vyjdou... tam tím zadním otvorem? To je přeci... hnus! pomyslela si a zatvářila se zhrozeně. Navíc podle bříška Launee už musela být vlčátka pořádně velká... Chodí na svět takhle? Vážně? Takže i my jsme...?? z té představy, která jí prolétla hlavou nebyla vůbec nadšená a snažila se ji všemožnými způsoby zahnat.
Jak sešli strmým vchodem do nory, tak hnědá vlčice její domněnky potvrdila svým prohlášením, že to bude hodně bolet. Už jen při té zmínce se Bianca otřásla. Saturn se zajímal, jestli mohou nějak pomoci, Launee ulevit od bolesti. Přikývla, "Uděláme... co budeme moct," doplnila bráškova slova, ač si vůbec nebyla jistá jejich pravdivostí. Celé tohle bylo po tom děsivém lovu nějaké rychlé. Vůbec netušila, co by teď měla dělat. Saturnus byl trochu více při smyslech a poukázal na měkké místo, kam Launee poslal si lehnout. Pak se ji, i když trochu nejistě, snažil přesvědčit, že všechno bude dobré. Bianca se k němu přidala horlivým pokýváním hlavy. "U- určitě!" pronesla silně, ač se jí hlas klepal nervozitou.

<< Narvinij

Launee přisvědčila, že je to opravdu magie vzduchu. Bianca zavrtěla ocáskem, že to uhodla správně a dala se do tahání kořisti. S pomocí kouzel to šlo hnedka lépe. Její fyzické a mentální vyčerpání nemělo skoro žádný vliv. Meinere ani hnědá vlčice se k nim nepřidali, pravděpodobně se ještě umývali v řece. Bianca zašpiněná nijak nebyla, takže se ani oplachovat nepotřebovala. Byla ráda, že je konečně po všem a doma si pořádně vydechne.
Když se po chvíli dostavili ke vchodu do úkrytu, Launee pronesla zvláštní větu. "Včas?" Bianca nechápala, co tím Launee myslí. Něco spěchá? rozhlédla se po lese, ale všechno vypadalo neprosto v pořádku. Ihned jí přišlo na mysl, že to budou určitě nějaké dospělácké věci... nějak automaticky nad sebou stále přemýšlela jako nad vlčetem. Jak jí ale pohled padl na hnědou vlčici, svraštila obočí a vylekaně zírala. I Saturn se o Launee strachoval, vypadalo to, že ji něco bolí. Bianca se na ni podívala. Má větší bříško, docvaklo jí. Nevěnovala tomu předtím příliš pozornosti, ale teď to nešlo přehlédnout. "Bolí tě něco? Tvoje bříško... je, uhm, nějaké velké," začala opatrně, protože ji nechtěla nijak urazit. Jen netušila, jaká správná slova volit. "Snědla jsi něco špatného?" napadlo ji hned. Bylo to nejvíc logické vysvětlení, ne? Horlivě pokývala hlavou, když se vlčice ptala po pomoci. Přiskočila k jejímu druhému boku. Takhle ji se Saturnem podepírali z obou stran. Biance se vůbec nelíbilo, že je Launee v bolestech. Strachovala se. "Budeš v pořádku... žejo?" kníkla se smutnýma očima. Bylo by špatné, kdyby se Launee něco stalo. Co by si pak počali?

> dno

Biance se zdálo, že to celé najednou skončilo strašně rychle. Nejdřív byla plná očekávání, natěšená jak takový lov probíhá. Byla ráda, že se může spolu s ostatními účastnit. Ale... netušila, že to bude takhle chaotické a dokonce i děsivé. Nahánění celého stáda bylo dobrým plánem spíš pro zkušenější vlky. Bianca si mohla pouze oddechnout, že měla štěstí a nic se jí nestalo. Na druhou stranu, s tím jak hodně se zapojila by musela být pořádná nešika, aby se nechala zranit.
Hnědá a Meinere se vydali k řece, nejspíš se trochu omýt a po chvilce je následovala i Launee. Vodní tok byl velmi blízko, také díky tomu jim většina kořisti nemohla utéct. Biance sjel pohled na mrtvá zvířat. Byl to nepříjemný pocit. Vzpomněla si přitom, jak poprvé zakousla zajíce a musela se lehce otřást. Na všudypřítomnou smrt si zvykala, nikdy neměla problém s přílišnými sympatiemi vůči lovné zvěři. Ale vidět to naživo v přímém přenosu bylo také něco jiného. Trochu ji mrzelo, že se při lovu moc neblýskla. Vlastně jen dělala to, co hnědá vlčice. Ani bych tu nemusela být. Nepomohla jsem s ničím, pomyslela si zkroušeně. Hnědá by to nahánění určitě zvládla i sama.
Na dotaz Launee nepřítomně zavrtěla hlavou v záporu. Až na lehké mentální otřesení byla Bianca fyzicky v dobré kondici. Z myšlenek ji probral až hlas Saturna. "Jo, jen... to bylo... moc," snažila se ze sebe dostat nějakou konkrétnější odpověď, ale nešlo to. Spoléhala na to, že jí bráška porozumí tak jako tak. Byl to defacto i jeho první lov, ne? Určitě se také musel cítit trochu... zahlcený novými vjemy.
Co ji překvapilo nejvíc byla těla kořisti, která se náhle vznesla do vzduchu. Bianca překvapeně vykulila oči a sklonila se k zemi, aby se opravdu přesvědčila, že je nic nedrží. "Co je to? Vzduch?" zeptala se, když ucítila i jemný vánek. Tohle je magie Launee! A Saturn má stejnou, žejo? problesklo jí hlavou. Teď ale asi nebyla vhodná chvíle povídat si o magiích. Když si všimla, jak se Saturn snaží jednoho jelena odtáhnout, přiskočila k němu na pomoc. Chopila se druhého kopýtka a pořádně zabrala. Díky nadnášení se kořist nezasekávala o bordel na zemi a i pro Biancu bylo vcelku jednoduché ji utáhnout.

>> Mechový lesík