Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To bych byla ráda," zabručela. Bylo by to přeci super, kdyby měli všichni magii stejnou. To by pak byli pomalu jako opravdová rodina. Ale jaká byla možnost, že i Bianca bude mít vzduch? Nebylo by to trochu divné, kdyby se všem projevovala zrovna tahle síla? "No vzduch zní fajn. Hlavně když ho mají i všichni okolo. A tyrkysová je vážně hezká barvička!" zamávala ocáskem. "Ale jinak je mi to asi jedno? Jsem si jistá že všechny magie ani neznám, možná budu mít něco úplně jiného?" zauvažovala nakonec. Co kdyby mou magii pak nikdo nepoznal? To bych se ji pořádně nemohla ani naučit, ne? zamračila se trochu. To by vůbec nebylo dobré, ale nic by s tím asi nesvedla. Už se stačila přesvědčit, že občas si magie dělala, co se jí zachce. No, nemělo smysl nad tím teď přemýšlet, když se to ani nemuselo stát. Bianca zatřepala hlavou a zkontrolovala, zda se bráškovi už nebarví oči. A opravdu! Nějaké malé náznaky modré už v nich viděla. Saturn vypadal z toho zjištění náležitě nadšen. "No vidíš, určitě budou za chvíli celé tyrkysové! Ale bude to zvláštní, koukat ti do jiných očí," zamyslela se trošku. Koneckonců, oči byly poměrně výrazný znak, ještě když byly barevné a ne zlaté. Bude to chtít trochu času, než si Bianca na takovou změnu zvykne. Saturn ji pak povzbudil, že se její magie taky snad brzy objeví. Bianca se usmála a vesele zamávala ocáskem. "Snad jo. Tak uvidíme," zazubila se.
Konverzace o vlčátkách ji přivedla k další otázce, na kterou neznala odpověď. Jak vlastně vlčata vznikají? Bianca nedokázala ani odhadovat. Možná, že když si to maminka a tatínek moc přejí, vlčátka se objeví? Ale proč by k tomu teda byli potřeba dva? Nestačila by třeba jenom maminka? To nedávalo smysl, ne? Navíc to i podle ní byla dost naivní představa. Bianca se z toho samého přemýšlení zamračila. "Jo, to vím taky... Asi se budeme muset zeptat Launee. Když je chce, tak určitě bude vědět jak k nim přijít." To znělo jako plán! Dospěláci si určitě budou vědět rady. A nejjednodušší přeci bylo zeptat se jich.
Vypadalo to, že Saturn měl o Smrti také nějaké informace. Bianca pokývala hlavou, sedělo to s tím, co věděla ona. "Nevím, on to tvrdil, že je to jedna z možností. Ale nechtěl za ní chodit, protože ji prý jednou s kamarádem urazil a naštval," Bianca se pobaveně ušklíbla. Ale přitom, jakou měla Smrt povahu se Nemesisovi vlastně vůbec nedivila. Kdyby ji rozzlobila ona, tak za ní taky nejde. "Ale třeba to mohlo způsobit něco jiného. Pamatuješ třeba na toho kouzelného motýla, kterému jsme hledali poklad? Taky ovládal magii. Možná se tu potuluje víc takových stvoření," napadlo ji náhle. A vlastně proč by ne? Výměna těl sice zněla nepříjemně a určitě to bylo šokující, ale ve výsledku se těm vlkům nic nestalo. Nemesis dokonce mohl ovládat všechny magie svého táty, co ž podle Biancy bylo rozhodně super. To proházení nemuselo být vůbec nic zákeřného, ale prostě žert nějaké kouzelné entity.
Saturn byl trochu zklamaný, že žádné dobrodružství nezažil. Bianca se ho snažila trochu utěšit a vypadalo to, že její slova snad zabrala. Však měl ještě spoustu času něco zažít, všechno nemuselo být hned. Minimálně Bianca se rozhodla trochu víc připravit, než zase někam na vlastní pěst vyrazí. Teď už věděla, že je to potřeba. Na cesty jedině vyspinkaná a najedená. A když už byla u toho spánku... zrovna ve chvíli, kdy se bráška ptal, co dál, si zívla. "Já bych... si šla asi odpočinout do úkrytu," přiznala trochu unaveně. Trochu se prospí a pak spolu mohou něco podniknout.

Saturn jí odsouhlasil, že stejnou magii měla Launee a dokonce i Therion. "Tak to je fajn, teď k sobě ladíte," zazubila se vesele. Saturn měl štěstí, že se mu objevila zrovna ta samá magie jakou měli oni. Magií bylo přeci poměrně hodně ne? Alespoň co si Bianca pamatovala... věděla, že o všech snad ani neví. Když se bráška zeptal, jak na tom jeho oči jsou, přiskočila k němu aby je mohla prozkoumat trochu víc zblízka. "Eeee... Počkej, možná něco fakt vidím! Malý kousky tyrkysový tam určitě jsou!" řekla sebejistě, ačkoli doopravdy vůbec netušila. Možná jen viděla to, co chtěla - taky si přála udělat Saturnovi radost, vypadalo to, že barevné oči by se mu líbily. Pak se jí svěřil s tím, že si nejprve ani nevšiml, že používá magii. A také to bylo asi dost vyčerpávající. "No, já byla poslední dobou pořád unavená. Ale z magie to asi nebude," zapolemizovala trochu. Musela to být prostě jednoduchá únava, z toho všeho cestování a nakonec i strachu a stresu. Vlastně i teď, co se konečně najedla, by si dala krátkého šlofíka. Někde v klidu a teple, ne v ledové kamenné jeskyni.
Saturn vypadal velmi nadšený návrhem, že by byl starší brácha. Bianca se zazubila. "Určitě by nás měli rádi! Byli bychom jejich vzor, takový ti dva suprový starší sourozenci! To by bylo skvělý," nadšeně zavrtěla ocáskem. "Taky jsem malý vlčátka neviděla... Hele, jak vlastně vznikají vlčátka? Víš to?" zeptala se trochu stydlivě brášky. Přeci jen už byla poměrně velká, asi by něco takového měla vědět. Z přemýšlení tak nějak vydedukovala, že je na to potřeba vlk a vlčice - maminka s tatínkem. To bylo ale tak všechno, co o tom věděla.
Výměna těl bylo hodně zajímavé a neotřelé téma. Ostatně i Bianca se na to Nemesise pořád vyptávala, i když on nevěděl nic. Bylo to taky poprvé, co se s něčím takovým setkala, takže byla náležitě zvědavá. "Nevím. Ale zmínil se o Smrti, to je nějaká bytost podobná Životovi. Víš, ten vlk co nám pomohl v močálech. Je ale prej zlá a nepříjemná, takže to mohla být ona," pokrčila rameny nejistě. S touhle Smrrtí se ještě nesetkala a podle popisu ani moc nechtěla. Než se nad tím ale stihla zamyslet víc, Saturn trochu sklesle poznamenal, že nic zajímavého nezažil. Bianca moc netušila, co mu na to odpovědět, protože ani ona popravdě nečekala, že se jí něco takového přihodí. "No, to přeci nevadí. Ještě máš spoustu času to napravit," máchla ocáskem a usmála se. "Určitě se taky někdy dostaneš do zajímavých situací. Ale vlastně není zas o co stát. Bylo to dost náročný a děsivý. Možná bych si to radši nechala ujít," dodala s trochou hořkosti. Však jí v jednu- ne, ve vícero chvílích jí šlo o život. A to rozhodně nebyl příjemný pocit.

Jak se dozvěděla od brášky, on už svou magii znal. Trošku posmutněla, ale nedala to najevo a hned vesele zamávala ocáskem. "Vážně? Tak to je super!" Ač byla trochu závistivá, Saturnovi jeho úspěch přála. Stále věřila, že i ta její se objeví. Přeci nikdo neříkal, že to musí být hned. "Vzduch? Nemá tuhle magii i Launee?" naklonila hlavu na stranu v nejistotě. Vzduch má tyrkysové oči. Ty Launee má. Ale Saturn ne? Chvilku jí to vrtalo v hlavě než si vzpomněla, že oči se vůbec zbarvit nemusí. To by byla ale škoda, tyrkysová byla hezká barva. "Myslíš, že budeš mít barevný oči? A jaký to je, ovládat magii? Jak jsi se přitom cítil?" zajímala se zvědavě. Saturn sice říkal, že tomu moc nerozuměl, ale něco cítit musel ne?
Funkce pečovatele upřímně zněla nejlépe. Ovšem nebylo tu o koho pečovat. Bianca byla defacto stále ještě vlče, minimálně byla velmi mladý dospělý, ale necítila se tak. Přišla by si nepatřičně, kdyby měla hlídat někoho svého věku. A co si pamatovala, byla tu jedna z nejmladších. Nebo se přidal nějaká další vlčata? I to byla možnost. Saturn ji však šokoval naprosto jinými slovy. "Vlastní vlčátka?" Bianca vyjekla překvapeně. Vůbec nad něčím takovým nepřemýšlela, že by Lau někdy měla vlastní děti. Nás... nás ale bude mít taky furt ráda, žejo? "A... myslíš že... bychom mohli být jejich starší sourozenci? Jako že bych byla starší ségra? Bylo by vlastně super kdyby je měla!" Bianca velmi rychle změnila názor. Víc než pečovatelka však chtěla být taková velká sestřička, protože přeci brala Launee a Theriona jako svou skoro rodinu. A bylo by super mít roli starší sestry, ne? Málem by v tom překvapení i přeslechla poznámku o Raysterovi. Ovšem, rychle se uklidnila a zahnala zatím neexistující představy. "Tak jestli umí Ray lovit, asi si o něj takovou starost dělat nemusíme. To je dobře," usmála se.
Pak Bianca převyprávěla Saturnovi příběh ze svých toulek. Zajímal se, proč byl Nemesis v cizím těle, což Bianca taky netušila. Pokrčila rameny. "Taky nevím, ani on netušil. Ale stalo se to prý většině jeho smečky. Říkal že za to mohla magie," zopakovala, co už jednou vlastně říkala. Magie byla holt asi nevypočitatelná a občas si dělala z vlků šprýmy? Jiné vysvětlení asi nebylo. Pak jí bráška vysvětlil, že tvrdé vodě se říká led. Bianca udělala takový ten překvapený 'aha obličej' a slovo si zapamatovala. Ani skluz ale podle Saturna nezněl zle. "Navrhla jsem to já!" pochlubila se vymyšlením nového slova a vesele máchla ocáskem. Její dobrodružství bylo takové... všelijaké. Začalo hezky, pak se zvrtlo, ale nakonec skončilo taky hezky. Bianca se trochu otřásla, protože jí běhal mráz po zádech ze všech těch nehezkých vzpomínek. "Jo, teď už je to v pohodě. Někdy z toho snad budou zážitky nad kterými se budu moct smát," dodala trochu vážněji. Teď měla hlavně smíšené pocity, ale převažovala z nich hořkost a strach. Byla vážně ráda, že je doma.

Saturnus jí sdělil, že Meinere k překonání řeky použil magii země. Bianca si hned začala představovat, jak takový most asi vypadal. Ještě nikdy asi neviděla kouzla v tak velkém měřítku, něco jí ukazovala Launee, něco Nemesis v těle svého táty. Obě situace byly dozajista zajímavé, ale žádné velké čáry to nebyly. Ah, a ještě vlastně Život. Ten nás přenesl z kopce zpátky do močálů. A kouzelný motýl! vzpomněla si náhle na dvě magické entity. Ani jeden z nich však nebyl vlk - Život se moc počítat nedal,3 ačkoliv jako vlk vypadal. "Ne, ještě jsem ji neobjevila. Teda, nevím o tom, ale už by to mělo přijít, ne? Lau říkala že se to děje když je ti rok," Bianca se trochu zamračila, protože jí to dělalo starosti. Co když žádnou magii nemá? Nebo byla prostě jen příliš nedočkavá? "A co ty? Znáš svojí magii?" zeptala se brášky zvědavě.
Další funkce byla zřejmě pečovatel. Bianca se trochu zamyslela a přišlo jí, že tohle je asi ta nejjednodušší práce. Nejspíš by se k ní hodila nejvíc, ale taky o tom silně pochybovala. Však sama byla stále vlče, rozhodně se jako dospělák necítila "Nojo, to zní fajn. Ale všichni mladší vlci ve smečce jsou podobně staří jako my. Bylo by divný, kdybychom o ně měli pečovat," zamyslela se. Spíš by se s nimi měla přátelit a ne se o ně starat. "Ale o Raye se asi budem starat vždycky," hravě vyplázla jazyk. "Kde vůbec je? Dlouho jsem ho tu neviděla?" Ani netušila, proč se o divného vlčka teď zajímá. Že by teď cítila zodpovědnost, když byla delta?
Pak se ujala slova, jako obvykle, a začal Saturnovi vyprávět svoje dobrodrůžo. Na jeho poznámku zavrtěla nesouhlasně hlavou. "Nene, to bylo jen obyčejné husté sněžení, bouře byla až dýl," vysvětlila. Teda, doufala že se baví o tom samém, ale za bouři považovala až to, když byla uvězněná v jeskyni. "No, takže pak jsem se dostala k jezeru, který bylo tvrdý, chápeš? Ta voda. Tam jsem si chvíli hrála sama a pak jsem potkala Nemesise." Chvilku zvažovala, jaké informace jsou důležité a které může vynechat. Saturn přeci jen nemusel vědět všechno, většina detailů byla navíc nezajímavá. Třeba to, jak se málem utopila v ledové vodě, eh. Tím se chlubit nechtěla. "Nemesis je mladší než já, ale potkala jsem ho když byl díky magii v těle svého táty, bylo to dost divný, ale zajímavý. A fakt nekecal, později se zase vrátil do svého těla!" Bianca se musela podělit o tenhle nepřímý zážitek. Magie byly vážně fascinující. "S ním jsem si pak hrála na tom jezeře, netušili jsme jak se tvrdá voda jmenuje tak jsme tomu dali název skluz. Protože se na ní dá klouzat. Nevíš jak se tomu normálně říká?" nezapomněla se tázavě podívat na bratra. Třeba jí dá odpověď na otázku, která ji už nějaký ten pátek pálila v hlavě. "Pak jsme hráli schovku a nakonec jsme šli do hor, koulet se z kopce. To byla sranda, ale natloukla jsem si bok. Ale teď už je to dobrý," dodala a pro jistotu zahýbala svou zadní nohou. S pohybem neměla žádné problémy. "Nooo... a pak už to bylo horší. Počasí bylo hnusný, tak jsme z hor rychle zmizeli, ale dostali jsme se na pustou bílou pláň. Pak jsme se chvíli schovávali pod převisem, ale odtamtud jsme taky rychle zmizeli. Šli jsme takovými strmými skalami, což bylo hodně nebezpečný a nakonec nás málem vítr sfouknul z útesu. Teda mě, Nemesis se asi držel. Ale byli jsme oba vyděšený," pokračovala. Tuhle část se snažila přejít rychleji, protože nebyla příliš růžová. Biance se ještě teď ježily chlupy, když na ta nebezpečná dobrodružství pomyslela. "Naštěstí jsme ale našli jeskyni, kde jsme se schovali. Pak z nebe začal pršet ten skluz a prej to dost bolelo, takže jsme měli vlastně štěstí. Ale v tý jeskyni jsme byli uvězněný, nebyla tam voda ani jídlo a nemohli jsme ven. To byla hrůza, bála jsem se, že... že..." hlas se jí trochu zadrhl, ale asi bylo jasné, co se snažila říct. V tu dobu tam opravdu myslela na to, že zemře. Nikdy už Saturna ani Lau s Therionem neuvidí. Ceslá se otřásla, než se rozhodla pokračovat. "Naštěstí to přestalo, rychle jsme odtamtud vypadli a vrátili se domů," zakončila svoje povídání.

"Aha, jo tak," hlesla, když Saturn vysvětloval další zapeklitosti ohledně lovu. Nebylo to teda jenom o tom, že by kořist byla sama o sobě těžká, ještě k tomu byl všude sníh a oni ji táhli do kopce. Tak teď je to jasné. Tsk, zima je vážně hnusná, nakrčila čumáček. Všechno bylo kvůli sněhu a chladu tak nějak... nezajímavý a mnohem víc nebezpečný. Bianca se nemohla dočkat léta. "Most přes řeku? A jak to dokázal, použil nějakou magii? To muselo bejt huustýý," vypískla s jiskřičkami v očích. Magie byly tak fascinující. Taky by nějakou chtěla, Lau říkala že by se po roce měla objevit. Bianca už dospěla, ale svou magii zatím neobjevila, což ji mrzelo.
Saturn byl návrhem společného lovu také nadšený. Bianca se vesele zazubila a zamávala ocáskem. "Tak jo, platí! Já už umím lovit třeba zajíce!" zopakovala znovu a trochu se vytáhla. Zdálo se, že bráška totiž tenhle důležitý fakt přeslechl a ona se chtěla vychloubat. I když její 'um' byla spíše čirá náhoda zkombinovaná s hromadou štěstí. Lovila jen jednou, to rozhodně nestačilo na to říkat, že už se chytat zajíce naučila.
Potřebovala chvíli na strávení těch velkých novinek a také na strávení toho, co právě sežrala. Posadila se tedy kousek od kořisti, do studeného sněhu, který teď ale nevnímala. Saturn se mezitím zmínil o dvou funkcích - lovci a ochránci. Biance přišlo, že se taky na žádnou z nich nehodí. "Jsou ještě nějaké další? Na co myslíš, že bych se hodila já?" Upřímně ji to zajímalo, protože to byl teď jeden z problémů, který by chtěla vyřešit. Povýšení jí bylo k ničemu jestli o něj brzy přijde, když neví co s ním vlastně pořádně dělat. "Tak jo. Snad se zlobit nebudou," přitakala nakonec a snažila se zahnat své obavy. Teď bez rady dospěláků s nimi stejně nic nenadělá.
Bráška se pak zajímal, co Bianca celou dobu dělala. Jakmile se zeptal, šedé se rozzářila očka, v pokušení vyklopit mu to všechno najednou. Ovšem tlamu měla jen jednu, musela to vzít řádně postupně. "Je toho velká spousta!" vyklopila na začátek s horlivým přikývnutím. Možná ale trochu přeháněla, jak měla koneckonců v oblibě. "Nejdřív jsem se seznámila se Shaem, to je jeden vlk ze smečky - je hnědý a zrzavý, možná jsi ho tu viděl - a ten mě vzal na lov zajíce." Bianca musela chvilku přemýšlet, než začala. Bylo to taky už docela dlouho, co se tohle stalo, takže si zase tolik detailů nepamatovala. Svůj první lov však měla v živé paměti. "Nakonec se mi to podařilo! A pak tam najednou přišel Kenai, takže jsem se s ním o zajíce rozdělila," přiznala hrdě. Jak to, že se jí lov zdařil, tak to, že svůj úlovek štědře věnovala někomu jinému. "Shao někam zmizel a začalo hnusně sněžit, takže jsme se s Kenaiem běželi schovat do jeskyně. Pak jsem šla domů, ale na nikoho jsem tu nenarazila, tak jsem... šla zase pryč." Tady v té části její hrdý výraz vystřídal takový ten trochu provinilý, protože to byl začátek její 'odplaty' za to, že si jí nikdo nevšímal.

Saturnus se svěřil, že lov byl náročný. Bianca jen pokývala hlavou, protože přesně to si také myslela. Byli na to sice dva a víc práce odvedl Meinere, ale taková srna musela být taky dost silná, ne? Minimálně Biance představa takového lovu naháněla strach. Byla však překvapená když bráška za horší část označil tahání kořisti domů. Vážně? To mě vůbec nenapadlo! zamrkala zmatením. "Oh, takže to bylo složitější?" zamumlala si spíš jen tak pro sebe. Ostatně ona problémy řešila, až když nastávaly. Někdy ani to ne, nejraději se jim vyhýbala dokud mohla. Vůbec ji nenapadlo, že lov samotný nebude ta nejnáročnější část! Uznala ale, že tuhle informaci by si měla do budoucna zapamatovat. Už stačila přijít na to, že silou moc neoplývala - když už by něco ulovila, byla by škoda to jen tak ponechat v divočině kvůli vlastní inkompetenci. "Někdy musíme jít na lov společně!" zavrtěla pak ocáskem. Chtěla si zkusit jaké to je, lovit po boku sourozence.
Bianca byla náležitě překvapená, když jí Saturn sdělil, že byli ve smečce povýšeni. Zrovna žvýkala kus masa, na kterém se málem tím šokem udávila. Naštěstí ho ale nakonec vyplivla a trochu si odkašlala. "Uhm-hum," odkývala bráškovi, že je v pořádku, ač stále překvapená tou novinkou. Neznamenalo to, že teď bude muset ve smečce něco dělat? Ale co? Vždyť pomalu nic neumím, sklopila smutně uši a trochu se zamračila. Ani Saturnus tomu nerozuměl, natož ona. "Tak... jestli nemusíme dělat nic tak je to asi taky dobře. Já totiž vůbec nevím, co bych dělat chtěla!" řekla a rozhozeně pohodila ocáskem. "Určitě musíme zjistit víc. Nejlepší by bylo zeptat se rovnou Launee nebo Theriona. Ti jistě budou vědět," pokývala pak hlavou. Pak jí došla další základní věc, která jí nahnala trochu strachu. Nebo spíše obav. "Nechci pak být potrestaná za flákání, když ani nevím co bych měla dělat!" vyjekla. To by bylo pěkně nefér.

Saturnus se přiznal, že jenom pomáhal, ale to bylo jedno ne? Tak jako tak pomoc při lovu srny byla v očích Biancy velká záležitost. Tím víc, když ona nic takového ještě nezkoušela a nezažila. "Ale i tak je to super! Jaký to bylo? Měl jsi strach?" zeptala se hned. Sama už jen při pomyšlení na takový velký lov cítila dolézavou nervozitu. Trochu se ošila aby ji ze sebe sklepala. Kdy asi něco takového zkusím taky? Třeba úplně sama? Budu mít vůbec někdy možnost? Zatím se nezdálo, že by byla nějaký zdatný lovec. I toho zajíce ulovila jen stěží. Když jí dala zabrat i tak malá kořist, bude si vůbec moct troufnout na něco jako je srna?
Svou pozornost však brzy přesunula k jídlu. Ani bráška netušil, kdo k úkrytu druhý úlovek nedávno donesl. Hmm. Vůbec zdejší vlky neznáme. Kolik jich tu vlastně je? Od doby co se sem přestěhovali se toho dost změnilo. Teď už byla Bianca velká a z náhradní rodiny se rychle stala smečka. Co ji však zneklidňovalo byl fakt, že vůbec nevěděla o jejích členech. Byla stejně neinformovaná jako tenkrát v močálech. Mohla by se ta situace opakovat? napadlo ji, ale raději to rychle pustila z hlavy. To naprosto nepřicházelo v úvahu. Místo toho se pustila do té čerstvější kořisti, když ji Saturn ujistil, že bude k mání. Zatvářila se nadšeně, než se s vervou zakousla do masa.
Zatímco do sebe s chutí futrovala co nejvíc mohla, Saturn ji zaskočil svou poznámkou. Bianca byla zrovna uprostřed sousta, takže se nad novinkami šokovaně zakuckala, než kus masa vyplivla. Bráška trochu nevychytal správnou dobu na takové sdělení. "Cože?" Povýšení? Delta? Bianca těmto termínům nerozuměla, ale dokázala si dát dva a dva dohromady. "Takže... už nejsme na pozici nicky? A co budeme dělat teď? Co to pro nás znamená?" trochu zmateně a úzkostlivě se na brášku podívala. Teď už jsme výš, takže musíme něco dělat, že? Netušila, co si o tom má myslet. Její dosavadní život jí nevadil. Vlastně byl poměrně pohodlný a to se jí líbilo. Na jednu stranu se chtěla Launee a Therionovi nějak odvděčit a ulevit jim od povinností. Na stranu druhou... měla ráda své pohodlí a vůbec netušila, jak by měla smečce přispět. A teď byla povýšena?

Situace se naštěstí obrátila k lepšímu. Jak Saturnus tak Bianca konečně přestali brečet a tak nějak... se udobřili? Asi. I když to vlastně nebylo nic jiného než hloupé nedorozumění, dokázalo je to dost rozhodit. "Taky jsem ráda zpátky," mávla ocáskem a usmála se. "Chybělo mi to tu, vážně jsem se dlouho těšila domů!" poznamenala úlevně. Jakmile byla tady, měla konečně pocit bezpečí. Nemusela se strachovat, že se jí něco stane, narazí na zlého vlka nebo někde pojde hlady. Postarají se tu o mně, určitě. Byla si dost jistá, že v Mechovém lesíku může vždycky hledat útočiště, což byl fajn pocit. Ovšem připadat si jako uplakánek už tak fajn nebylo, ale asi... to odejde časem? Možná? I Saturn tvrdil, že se toho nemůže zbavit. Alespoň v tom nebyla sama a konečně měli něco společného.
Bráška jí nabídl něco k snědku s čímž hladová Bianca nadšeně souhlasila. Nejedla už... dlouho. A bylo to na ní i poznat, i když fungovat mohla ještě normálně. Stačilo by však dalších pár dní a tenhle stav by se jí mohl nehezky vymstít. Naštěstí to ale vypadalo, že kořisti tu bylo dost. "Vážně? Ty jsi ulovil srnu?" překvapeně na Saturna pohlédla a zazubila se. "To je super, musíš na sebe být pyšný ne? Já zatím lovila jen zajíce," svěřila se trochu zahanbeně. Měla chuť Saturna v jeho úspěchu trumfnout, ale teď na to nebyl ten správný čas. Nejdřív jídlo, pak odpočinek. A potom... to ještě netušila, tak dopředu nepřemýšlela.
Bianca si cestu k úkrytu zase tak nepamatovala. Byla tam asi jen jednou? Maximálně dvakrát, jinak spíš prošla kolem. Nechala se tedy vést Saturnem, který věděl kam. Zanedlouho u vchodu spatřila víc než jen srnu a potěšeně pohodila ocáskem. "Koukej, je toho tady víc! Nevíš čí je ten druhý úlovek?" Bianca zkusila začenichat, ale okolní pach už byl slabý a pro ni zcela neznámý. Od pohledu však cizí kořist vypadala lépe, čerstvěji. "Myslíš, že si můžeme vzít tu lepší?" otočila se na Saturna. Bylo to tu nejspíš zanecháno pro smečku, ale kdo to ulovil, to netušila. Co kdyby se pak onen vlk zlobil, že to snědla?

Saturn na její otázku neodpověděl, což jen potvrdilo její domněnku. Raději ji nebudil, aby s ním třeba nechtěla jít. Ale i tak... proč? Nemohl jí to prostě říct? Možná by byla trochu uražená, ale kdyby to dobře vysvětlil, třeba ne. Teď jí to dokonce došlo samotné, nebyla až tak sobecká, aby jednou nedala přednost dobru ostatních před sebou samou. Naprázdno klapla tlamou, chtěla mu to nějak sdělit, ale nenalézala ta správná slova. Nakonec... nejspíš bude lepší do toho příliš nerýpat. Bál se mi to vysvětlovat? Nebo jen prostě nechtěl? pomyslela si smutně. Trochu ji to tížilo. Nerozuměli si, to bylo jasné. Bianca lehce přikývla, ale dál nemluvila, jen by to určitě zhoršovala. Bude to takhle pořád? Zdá se mi, že si nerozumíme skoro nikdy, krátce svraštila obočí. Nechtěla neustále řešit taková nedorozumění.
Saturnus jí slíbil, že se bude zajímat vždycky. Doufala, že to nejsou jenom planá slova, ale to by k němu nesedělo. "To je... dobře," vydala ze sebe po dlouhé chvíli. Ulevilo se jí, slzy už také pomalu ustávaly a když si je otřela tlapkou, nebylo po nich ani památky. Jen měla trochu zarudlé oči. Navrhla... něco jako usmíření a Saturn s tím naštěstí souhlasil. Bianca nadšeně máchla ocáskem a lehce se usmála. "Takže, všechno dobrý?" zeptala se opatrně. Bylo vtipné, jak jedna věc, kterou měli společnou, byla ubulenost. "Asi. To je hrozný," poznamenala Bianca a usmrkaně si popotáhla, než se úlevně zasmála vlastním slovům. "Už jsme tak velký, neznám nikoho kdo by takhle brečel!" No vážně, všichni její kamarádi nebo vlci stejného věku, které znala, takhle často určitě nebrečeli. Přišla si trochu nepatřičně, ale co s tím mohla dělat? Když ji něco rozhodilo, potřebovala nějakým způsobem ventilovat.
Saturn se zeptal jestli má hlad, načež se její žaludek rychle sám připomenul. "Mám! Je tu něco k jídlu?" zeptala se s obavami. Co by dělala, kdyby ne? Lovit... moc ještě neuměla, navíc si byla jistá, že ve svém stavu by i s kopou štěstí selhala.

"Já... já nevím. Asi mě nenapadlo hledat chybu u tebe." Protože ve výsledku si Bianca byla vědoma, že Saturn nic špatného neudělal. Přeci nemohla předpokládat, že tu pro ni bude jako náhradní máma, starat se o ni a rozmazlovat ji. Byl stejně starý, v té době ještě vlče, a řešil stejně složité problémy jako ona. Oba v té chvíli cítili, že nenají na koho spoléhat. Jenže zatímco Bianca potřebovala společnost, Saturn potřeboval samotu. Bylo logické, že chtěl chvíli pro sebe.
Zmateně zamrkala, když se dozvěděla, že jí o svém odchodu říkal. Opravdu? Ale... já o ničem nevím. Neprobudila jsem se nebo jsem to nevnímala, trochu si povzdechla. Nakonec celý problém pramenil tady? Protože si prostě každý myslel něco jiného a komunikace nefungovala? "Neslyšela jsem to. Nevím o tom, přiznala se tiše a k Saturnovi vzhlédla. "Měl jsi mě vzbudit..." Chtěla dodat, že jí by to nevadilo. Ale Saturnovi ano. Chtěl být sám. Byl by sám, kdyby mě vzbudil? Pravděpodobně ne. Vecpala bych se k němu, protože já sama být nechtěla, roztřeseně polkla nad tímhle uvědoměním. Saturn pokračoval s tím, jak se obviňoval, což Biance vůbec nepomohlo. "Kdo z nás je větší sobec, huh...?" zašeptala tiše. Nakonec to byla určitě ona. A ještě byla tak troufalá, že se všechno snažila hodit na bratra. Odporný.
Když se rozbrečel Saturn, tak se k němu pod tíhou vlastních myšlenek taky musela přidat. Nebyla dobrý utěšovatel. Většinou to byla ostatně ona, kdo brečel, ne kdo utěšoval. Teď ale poznala, jaké to je instantně litovat svých slov. Proto raději už nic neříkala, mlčela, protože tak to snad už víc pokazit nemohla, ne? Zatím poslouchala co jí Saturn říká. Zajímal se. Ulevilo se jí. Zajímal se i o tak hroznou sestru, jakou byla. I po tom všem, s čím se svěřila - se svou sobeckostí a uražeností, což rozhodně nebylo vhodné chování. "A budeš se zajímat vždycky?" Chtěla mít tu jistotu, že na bráchu se může spolehnout, ať se děje cokoliv. Její plán na získání pozornosti byl stejně neúspěšný, prostě se nějak smířila alespoň s tím minimem, které nakonec dostala. Saturn nemusel nic dělat, nemusel ji hledat. Už jí prostě stačilo, že na ni alespoň bude myslet. "To je v pořádku. Odpustila jsem ti, dobře? Odpustíme si navzájem, co říkáš?" zeptala se s křivým úsměvem, kterým se snažila nadlehčit situaci, a silně popotáhla. Tlapkou si pak otřela slzy, ale víc se nehýbala, protože se o ni Saturn opíral a Bianca nechtěla uhnout. Chtěla počkat alespoň dokud se neuklidní, nejlépe oba. Takhle si jejich znovushledání rozhodně nepředstavovala. "Saturne. Proč vždycky brečíme?"

Bianca se po vřelém přivítání do brášky trochu pustila a vzápětí toho taky trochu litovala. Ale prostě si nemohla pomoct, byla stále trochu naštvaná, ale hlavně zklamaná. Už ani netušila z čeho víc, jestli ze Saturna nebo spíš ze sebe, ale teď to potřebovala vypustit ven. Bráška byl očividně překvapený její kousavou otázkou. I ona sama si nemyslela, že takhle nepříjemně vyjede, jen co se s ním uvidí. Proč to dělám? Proč to... nejde zastavit? sklopila uši. "Já ale... co jiného si mám tedy myslet? odpověděla tiše. Byla ztracená ve vlastních pocitech, které si v tuto chvíli tak protiřečily, že netušila co s nimi. "Vždycky mě prostě napadne, že... je chyba u mě. I když vím, že mě rád máš. Taky tě mám ráda. Ale když ode mě utečeš tak prostě už nevím, zamumlala ještě tišeji. Jak si to měla jinak přebrat? Jistěže ji hned napadlo to nejhorší, protože byla smutná. A to se na ni vždycky navalovaly černé myšlenky.
Saturnus říkal, že o ni měl strach, ale nevěděl co dělat. Prostě... něco, ne? zamračila se trošku. Však když se o někoho vlk strachuje tak prostě... něco dělá, i kdyby to bylo bezvýznamné. Na druhou stranu rozuměla jeho povaze natolik, že chápala, jak byl asi zmatený. Silně popotáhla, aby slzy zastavila a posadila se. Nechala Saturna, aby se k ní přiblížil a po krátkém zaváhání mu taky zabořila čenich do kožichu ve vlčím objetí. "Já se nezlobím až tolik. Ale mohl jsi mi alespoň říct, že někam jdeš. Nic jsem nevěděla," vrátila se zpět k vyčítavému tónu. Bylo to hodně nepříjemné, probudit se bez Saturna, když usínali spolu. A nejhorší bylo, že nic neřekl a potom se po něm slehla zem. Vůbec se nezajímal! Biance bylo prd platné, že se o ni strachoval, když jeho starost neviděla a tudíž o ní vůbec nevěděla. Mohl se na ni taky klidně vykašlat. Nevěděla nic.
Chápala, že toho bylo moc. I pro ni to bylo příliš, ale nesla to lépe, než Saturnus. Proto možná s jeho chováním tolik nesouhlasila a nedokázala se vcítit. Hrklo v ní, když i bráška začal popotahovat. Ale ne. Ne. Ne. Ne, ve tváři se jí objevila panika a píchal ji takový pocit viny, že to až fyzicky bolelo. "To je dobrý, je to dobrý Saturne. Nezlobím se, odpustila jsem ti, tak prosím nebreč." Rychle vyskočila na nohy a snažila se brášku nějak utěšit, ale místo toho jí bylo do breku ještě víc. Tohle nechtěla, zkazila to. Jsem špatná sestra. Jsem zrůda, rozbrečela jsem ho! Tyhle myšlenky do ní tak praštily, že jí slzy tekly po tváři taky. Však kdo to dělá? Záměrně někomu vyčítá věci, za které ani tolik nemůže? Teď to pokazila tak ošklivě, jak jen to bylo možné. "Je... je to i moje vina. Ne, je to hlavně moje vina. Můžu... si za to sama, protože jsem... chtěla aby mě někdo šel hledat a zůstávala venku dýl, než jsem musela." A bylo to venku. Velká část přiznání, která však byla velmi podstatná. Však se lesíkem i mihla, ale nikdo se tu o ni nestaral a tak zase sobecky a uraženě zdrhla, protože se naštvala. "Jenže... nikdo se nezajímal..." dodala téměř neslyšitelně. A asi jí to i patřilo. Však kdo by se o ni měl zajímat? Když se snažila obviňovat ostatní ze svých vlastních rozhodnutí? Nikdo.

Bianca překročila hranice lesa a přemýšlela co dál. Nejdřív... bych mohla zjistit, jestli máme něco k jídlu, uvědomila si, když jí zakručelo v břiše. Ten zajíc, o kterého se rozdělila s Kenaiem byl už dávno strávený. Navíc jí přišlo, že ze svých cest poměrně dost zhubla a zkostnatěla, protože potravy moc neměla. Až teď dostala fakt pořádný hlad. Pak bych asi mohla odpočívat v jeskyni, povzdechla si, protože neměla moc co na práci a ani se jí do ničeho nechtělo.
Hlouběji v lese ale narazila na Saturnův pach. A byl čerstvý! Rozzářila se jí očka a nadšeně zamávala ocáskem, než se vydala po jeho stopě. A zanedlouho svého bratra také spatřila, jak se vybavuje s černobílým vlkem, kterého ale odsunula do pozadí. Radostně se ke svému sourozenci rozběhla a ani si nevšimla, že Meinere se rychle vypařil. Saturnus k Biance hned přiskočil a vypadalo to, že se mu ulevilo. "Saturneee," zakňourala znova a pořádně se o něj otřela na přivítanou. Hned se zeptal, kde celou tu dobu byla. Bianca se trochu zarazila a lehce si odfrkla. "Teď se zajímáš, jo?" zamumlala uraženě. Však on byl ten, co ji nechal v jeskyni. Jedině dobře, že se strachoval, patřilo mu to! "Kde jsi byl ty? To už tě nebaví být se mnou? Udělala jsem něco špatně? Naštvala tě?" bombardovala Saturna obviňujícími otázkami, zatímco se jí do očí nahrnuly slzičky. Sice svou uraženost odsunula do pozadí a říkala si, že to hodí za hlavu, ale... teď to najednou nešlo. Měla hroznou potřebu mu to všechno vyčíst, i když minimálně za polovinu si mohla sama.

Díky za akci!
Poprosím o 5 oblázků a 10 květin, děkuji ^^

<< řeka Kiërb

Sněžení bylo horší a horší - teda, nebyla to úplně taková vánice, jako ta, před kterou se schovávala v jeskyni, ale vločky byly velké a padaly dost nahusto. Naštěstí, potom co překonala řeku, se dostala do lesa a byla před počasím trochu chráněná větvemi stromů.
Biance se tak ulevilo, když konečně vkročila domů. Trochu to kazil mírný zápach, který se tu odněkud linul. Zhnuseně nakrčila čumák a zamračila se. No fuuj, co to je? udělala takový ksichtík, jako když se jednomu chce zvracet, a raději se rychle klidila z místa pryč. Neměla žádný zájem zjišťovat, odkud to snad jde nebo co to je. Na to to smrdělo až moc odporně a Bianca se k tomu ani za mák nechtěla přibližovat. Čím hlouběji do lesa ale šla, tím snesitelnější zápach byl, až se vytratil úplně.
Přišlo jí, že tu nebyla už taak dlouho. Najednou dost zpomalila a měla strašné nutkání si prohlížet všechno kolem sebe. Nic moc se tu nezměnilo. Je to tu furt stejné, pomyslela si a netušila, jaké má okolo toho pocity. Chtěla snad, aby bylo něco jinak? Na druhou stranu to bylo uklidňující, vrátit se a cítit, jako by se tu čas zastavil. Měla jistotu, že smečka je stále stejná a nic se nestalo. Tedy, cítila poměrně dost nových pachů, i nějaké staré, na které už pomalu zapomínala. To by mě zajímalo, kolik nových členů tu máme? To je snad ani nestihnu všechny poznat!
Následně se o tohle téma ale přestala zajímat, protože v dálce uviděla svého bratra spolu s černobílým. Podle svých vyčerpaných a potlučených možností se k nim radostně rozběhla. "Saturneee!" zaječela radostným ale i docela ufňukaným hlasem. Vzpomněl si na ni za tu dobu vůbec? Teď se tu klidně vybavoval s Meinerem, nevypadalo to, že by ji vůbec hledal. Biancu trochu píchlo u srdce, ale stejně nedokázala odolat řádnému přivítání. Prostě už před svou rodinou nemohla hrát uraženou, i kdyby si to všichni zasloužili.

Well... přidám se i já s žádostí o 2. charakter.
Musím se přiznat, že jsem nad konkurzem docela přemýšlela - tedy, jestli se vůbec účastnit, nebo ne. Když je ale teď vyhlášený, řekla jsem si, že bych to ráda zkusila, ačkoliv teď nemám naprosto žádný nápad na novou postavu, nevím ani, jestli bych měla čas, protože mi zanedlouho začne trochu obtížnější období. Každopádně, volný slot do budoucna se může hodit...
Myslím, že má aktivita je dobrá, ten rok co tu znova oxiduju, jsem snad neměla žádný dlouhý výpadek a snažím se odpovídat spoluhráčům včas. Také si dovolím říct, že se i aktivněji účastním akcí, spíše tedy neherních, protože u herních vždycky prošvihnu přihlášení (T^T).
Jak jsem tedy řekla, žádný plán do budoucna vymyšlený nemám. Ráda bych ale chňapla po nějakém inzerátu a přinesla do hry třeba dalšího sourozence nebo člena rodiny.
Děkuji za zvážení. :))