Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Narrské kopce

Bianca byla očividně jediná, kdo se chtěl za Životem ještě zastavit. No, nevadí. “Tak já půjdu... Nemusíte čekat!” houkla na skupinku zatímco se dala do pohybu. Samozřejmě by byla radši, kdyby tu na ni počkali, ale byla poslední a návštěva bůžka určitě nějaký ten čas zabere. Cestu domů znala, nebylo to daleko. Už jsem přeci velká, měla bych se chovat samostatně, pomyslela si. Neustále si připadala jako malé vlče, na něco se ptala nebo něčemu nerozuměla a nebo ji to děsilo. Ale všechno to byly věci, se kterými by si dospělý už měl vědět rady. Alespoň částečně, ne?
Zatímco se jí hlavou honily všelijaké myšlenky, dostala se až k pískovcovému mostu. Byl to vskutku zajímavý pohled. Bianca na všechno rázem zapomněla a jen se kochala krajinou. Yverinne také mlčky prohlédla okolí a zase se stočila Biance v srsti. “Páni...” Tohle místo vypadalo tak hezky, jeden by nečekal, že i takový pustý kopec by mohl něco takového skrývat. “Bianco, čekal jsem na tebe,” ozvalo se náhle za ní, až leknutím poskočila. Zmateně zamrkala a obrátila se na vlka za sebou. Viděla ho dávno a byla si jistá, že vypadal trochu jinak, přesto ihned věděla, že je to Život. Však kdo jiný by tu na ni čekal, že? Navíc sem před ní šla maminka a třeba se zmínila, že tu také čekají. “Pojď za mnou, přeci nebudeme v takovém počasí postávat venku,” mrknul na ni Život a vydal se směrem, kde Bianca zahlédla malý vchod do jeskyně. Pravda, je tu trochu chladno a obloha je divně zatažená. Bude pršet? došlo jí. Dokud to ale bůžek sám nezmínil, ani by si nevšimla. Přikývla tedy a následovala ho do jeskyně.
První, co uvnitř spatřila bylo malé jezírko křišťálové vody, ze kterého vytékal malý proud. Ah, nahoru jsem šla kolem nějakého potůčku. Vzpomněla si, že za cesty slyšela šum vody, i když byla myšlenkami jinde a nedávala pozor. Pak ji překvapilo množství všelijakých květů, které tu rostly. Zmateně se na ně podívala. “Jakto, že neuvadnou?” zeptala se trochu hloupě a hned si svou chybu uvědomila. Život byl přeci kouzelný, jeho květiny určitě nebyly jen tak obyčejné. “Takový malý trik. Ale určitě jsi sem nepřišla, aby ses bavila o květinách...? Povídej, s čím ti mohu pomoci?” zeptal se přátelsky. Určitě musí vědět, proč tu jsem. Alespoň jeden z těch důvodů, Bianca si lehce povzdechla. Nechodili sem vlci právě proto, že něco chtěli? Ať už to byly odpovědi nebo něco jiného. “No, je toho trochu víc,” začala nejistě. Pak sebou zatřásla a z kožichu vyklepala hada, který naštvaně zasyčel a pak po ní hodil ublížený pohled. “Jakto, že... můžeme komunikovat? Můžu mluvit i s ostatními zvířaty?” Bylo by to trochu na obtíž, kdyby měla lovit. Už takhle ze sebe nemohla dostat ten nepříjemný pocit s trochou provinilosti, když musela nějaké zvíře zabít. Život se na Yverinne nadšeně zadíval. Had nejdřív vypadal trochu nejistě, ale velmi rychle se vrátil k původní arogantní povaze a vznešeně se napřímil do výšky. “Haha! To je mi podívaná! Nevím, co za kouzla stojí za vaším setkáním, ale je jisté, že mezi sebou máte pouto. Možná proto, že každá nesnesete dlouhodobou samotu? Osud vás připoutal k sobě,” vysvětlil Život, očividně nadšený mezidruhovým přátelstvím. Bianca se naopak zatvářila komplikovaně a Yverinne se urazila. “Já rozzhodně nikoho nepotřebuji! A užž vůbec ne někoho tak... nessschopného,” vyplivla jedovatě, když bylo její ‘tajemství’ prozrazeno. Nikdy by to ale nahlas nepřiznala. Bianca si dotčeně odfrkla a Život se na Yverinne káravě podíval. “Může nastat mnoho situací, kdy si jedna z vás nebude vědět rady. Obě oplýváte jinými vlohy a jinými chybami. Proto byste si měly pomáhat a radit navzájem. To je jeden důvod vašeho pouta.” Pomáhat a radit, huh. To Bianca moc nečekala. S čím by měla Yverinne pomoct? A co jí ona může poradit? Jak být na někoho jedovatý? To tak. Už takhle mohla svoje přátele spočítat na drápcích jedné tlapky. Vůči Životově odpovědi tedy zůstala skeptická, ale jeho výraz napovídal, že dál téma nehodlá rozebírat.
“Chtěla bych se zeptat na magie. Už je to nějaký čas a... moje vrozená moc se ještě neprojevila,” přiznala Bianca sklesle a doufala, že bůžek jí nějak pomůže, nebo přinejmenším poskytne odpověď. Byla prostě jenom tak neschopná že i kouzla se jí vyhýbala velkým obloukem? Nemá ani kousek nadání a prostě nikdy nebude moct magii používat? I takováhle devastující zpráva by byla lepší než žít v nejistotě. Život trochu zvážněl a naklonil se blíž k Biance, aby si ji lépe prohlédl. Po chvilce se zamračil a hned zase usmál. “První známky magie se u většiny vlků projeví při nějakém velkém výkyvu emocí. Jelikož ty takové výkyvy... zažíváš častěji než ostatní, magie neměla dostatečný podmět se projevit. Pojď blíž,” vyzval ji. Bianca bez zaváhání přikročila. Bůžkovi věřila, v jeho přítomnosti se cítila bezpečně a klidně. Jako když byla doma v Mechovém lese s rodinou. Navíc, všichni jí říkali, že je Život hodný a vlkům pomáhá. Jejího čela se krátce dotkla bílá tlapka, než se Život zase stáhl. “Tak. Trochu jsem ti pomohl s tou tvou dřímající magií. Teď by se měla při dalším výkyvu emocí projevit,” usmál se Život, ale jeho celkový výraz byl trochu posmutnělý. Bianca zmateně zamrkala. Necítila žádnou změnu, ale rozhodla se jeho slovům uvěřit. “Můžu se zeptat, jestli tedy víte, co mám za magii?” s očekáváním zamávala ocáskem. Byla vážně zvědavá. Život se jí ale nehodlal s tajemstvím svěřit. “To by pak přeci nebylo žádné překvapení! Můžu ti ale říct, že už jsi se s tou mocí několikrát setkala,” mrkl spiklenecky.
“Nějaké další otázky či přání?” “Chtěla bych být silnější!” vyhrkla Bianca bez zaváhání a pak se nad svým chováním trochu zastyděla. Život se na ni však stále usmíval, a nebyl v nejmenším naštvaný nebo překvapený, jako by tuhle otázku už čekal. A přesně i proto Bianca cítila, že by měla svoje přání nějak pádně odůvodnit. “Já... přijde mi... Ne, vím, že jsem slabá. A jsem často na obtíž ostatním. Na jednu stranu mám ráda, když se o mě starají, ale taky se kvůli tomu cítím provinile. Měla bych se chovat jako dospělák, že? Už... už prostě nejsem malé vlče co by si takovou starost zasloužilo.” S obtížemi dokončila svůj proslov, na jehož konci už se jí třásl hlas. Nechtěla se ale před bůžkem rozbrečet nad vlastní neschopností a pochybami. To by přeci jen dokázala, že je opravdu tak neschopná. Život si lehce povzdechl. “Každý je nějaký, Bianco. Všichni jsme se narodili s nějakými vadami, které se nám často nelíbí, ale změnit je je velmi těžké, ne-li nemožné. Já nevidím nic špatného na tvé dětinskosti či naivitě a dovolím si říct, že vlci, které máš okolo sebe se o tebe starají s láskou a rádi. Jestli si ale přeješ být silnější, můžu ti pomoci.” Život promluvil utěšujícím hlasem, který dokázal Biancu zase uklidnit. Dokonce se lehce pousmála, nadšená, že jejímu přání vyhoví. “Navíc, chtěl bych aby sis zapamatovala, že starost o někoho se nepočítá podle věku. Zaslouží si ji každý, kdo ji potřebuje, ať už se bez ní opravdu neobejde nebo jej prostě činí šťastným. Nemělo by se jí ale zneužívat a měla by se oplácet, pokud možno,” dodal Život moudře. A Biance docela spadl kámen ze srdce. Takže se nemusela měnit? Nemusela předstírat, že ví, co se svým životem dělá a že ví, co chce dělat do budoucna? Nebylo nic špatného na tom být myslí stále dítě? Vážně? Nadšeně zamávala ocáskem a Život na ni přikývl, jako by přesně věděl, co se jí honí hlavou.
“No, já bych... asi bych měla jít,” vydala ze sebe Bianca soukavě. Vůbec se jí nechtělo. Tady nahoře to vypadalo, jako by se čas zastavil. Byl tu klid a Bianca se tu cítila bezpečně a pohodlně. “Dole na mě asi čekají...” zamumlala, aby se vážně přesvědčila k odchodu. Životův výraz trochu poklesl. “Tvoje rodina už se vrátila do smečkového lesa. Nebylo to naschvál, nezapomněli na tebe, ale... něco se stalo. Nečekají tě dobré zprávy,” pronesl tiše. Bianca, už napůl cesty z jeskyně se prudce otočila. “Co... že?” v půli slova si ale uvědomila, že v jeskyni zůstala sama. Bůžek kamsi zmizel, snad aby se vyhnul sdělení oněch špatných zpráv. Nebo mu to sdělení ani nenáleželo.
Biance naopak poskočilo srdce. Něco se stalo? Něco špatného? Nechuť k odchodu rázem přebila nervozita a strach. Rozhodně už teď věděla, že žádné špatné zprávy slyšet nechce, ale přesto se váhavým, ale rychlým tempem vydala z kopce dolů, směrem k domovu.

>> Říční Eso (přes kopce)

•••• •••• •••• ••••
Objednávka:

Mo2/vzduch/2* - 60 květin
Mo3/vzduch/5* - 250 květin
Mo1/myšlenky - 200 květin
Mo2/myšlenky/3* - 90 květin
Vo1/rychlost/2* - 100 květin

Celkem: 700 květin, v inventáři zbude 26

dodatečný přechod:
>> Vrchol Narrských kopců

<<Maharské močály (Eso)

Bianca byla překvapená ze Saturnova nového vzhledu. Ukázalo se, že ho měl na svědomí Život, za kterým teď všichni mířili. Udělal by mi taky nějaké obrázky? napadlo ji, ale ještě nebyla vůbec rozhodnutá, zda je opravdu chce. Saturn vypadal dobře, ale co kdyby se ty její nepovedly? To by pak musela chodit s ošklivým kožichem a být všem pro smích. Ne, ne, takhle by to nešlo.
Zatímco vyrazili z močálů, pozornost se stočila na Yverinne, která z toho byla bezesporů nadšená. "To by taky mělo," odvětila zaskočenému Saturnovi arogantně. Bianca se zahanbeně usmála, s Yverinninou povahou toho moc nesvedla a doufala, že se bráška ani ostatní neurazí. Naštěstí se ozval jen Santé, který Yverinne nejspíš nerozuměl. Bianca překvapeně naklonila hlavu, myslela si, že plazovi rozumí všichni. Saturnus vypadal, že jeho slova chápe, ale Santé byl ztracený. "Ty jí nerozumíš?" zeptala se mladšího brášky. Třeba je to nějak omezené věkem? Jeden musí vyrůst aby rozuměl hadům? Vlastně ani Bianca netušila, jak celá tahle věc funguje, protože jiného hada krom Yverinne ještě nepotkala. Třeba dokázala mluvit se všemi? No, přemýšlení jí bylo prd platné. Může se zeptat Života, když za ním jdou, ten by mohl něco vědět.
Bianca se pak zase ujala slova a převyprávěla svoje dobrodružství, které zažila na řece. "Ale jo, bylo to fajn." Docela odvážné, na to, že neuměla plavat. "A co jsi teda vlastně dělal ty?" zeptala se zvědavě, když Saturn mluvil o svém létě ale do detailů se moc nepouštěl. Dle svých slov byl ale pryč taky docela dlouho a Bianca chtěla vědět jaká dobrodružství zažil, krom toho, že mu Život zmaloval kožich. To už dorazili na písčité kopce, kde se od nich Launee odpojila. Biance to nevadilo, vlastně byla docela ráda, že si může sednout a jen tak povídat se svými sourozenci. Saturn vysvětlil mladším vlčatům, kde Život bydlí a z jeho slov to vypadalo, že už tu někdy byl. Pro Biancu to tu ale bylo nové. Víc než nad Životem se však zamyslela nad jinou věcí, kterou Saturn řekl. "Mamka," zamumlala si pro sebe. Launee pro ni byla vždycky... Launee. Nikdy jí neřekla 'mami', protože jí přišlo, že by tak křivdila své biologické matce. Ale když teď slyšela brášku tohle oslovení použít tak, že si toho asi ani nevšiml... Asi... Asi to bylo jedno, že? Vlastně, proč by jeden nemohl mít víc maminek? Launee se o ně starala jako o svoje děti. Jako by to udělala i pravá matka. Bianca zavrtěla ocáskem a přikývla. Nebylo na tom nic zlého, říkat Launee mami. Vlastně to bylo dobré a určitě by jí to udělalo i radost? Měla bych jí tak odteď říkat? Než se stačila rozhodnout, Launee se vrátila a ptala se kdo chce nahoru jako další. "Já!" Bianca vyhrkla téměř co to Lau dořekla. Měla na Života pár otázek a proseb.

Až když dorazila ke skupince, všimla si, že Santé leží mámě na zádech. Také naoplátku zavrtěla ocáskem. Takže jsou tu všichni... Až na Theriona? vzpomněla si Bianca. Kam se poděl? Třeba zůstal hlídat les...? prolétlo jí hlavou. Už ho vážně dlouho neviděla, ale taky dlouho nebyla doma, takže to bylo docela logický. Nezatěžovala si tím tedy hlavu.
"Ty mě taky. Vy všichni!" zazubila se na brášku a své mladší sourozence. Teď se zase shledali a Bianca neplánovala při nejbližší příležitosti někam zmizet. Konečně mohla začít plnit své povinnosti pečovatele a starší sestry. Těšila se na to. Než ale stačila říct cokoli dalšího, upoutal její pozornost Saturnův nový kožich. Hnedka si domyslela, že na něm má nějaké smetí a chtěla ho oprášit, ale ukázalo se, že se plete. "Život?" zamrkala trochu zmateně, než jí došlo, že jde o onoho boha, který jim tenkrát pomohl v močálech. A vlastně říkal, že umí barvit kožíšky! "Wauu, to je hustý! A vypadá to vážně docela dobře!" brášku celého obešla, aby si ho mohla prohlédnout ze všech stran. Na čele měl měsíc a když se tak zamyslela, bílé tečky vypadaly trochu jako noční obloha. Jen škoda, že Saturnus nebyl černý, to by se to na něm vyjímalo lépe. "Jasně, že se chci přidat!" horlivě přikyvovala hlavou na otázkou Launee. Jednak chtěla strávit čas s rodinou, druhak... to nebyl špatný nápad boha navštívit. Sama měla nějaké otázky na které znal odpovědi asi jen on.
A řeč se pak stočila na Yverinne, která se Biance stočila kolem krku. Jak se Saturn zeptal, důležitě se vypjala. "Yverinne der Viperion, pronesla vážným a arogantním hlasem, jako by byla někdo fakt důležitý. Než stačila říct něco víc snobského, ujala se slova raději Bianca. "Hehe, tak nějak jsme se potkaly a... cestovaly spolu?" Jestli se to tak dalo říct. Valná většina toho času byl Biančin útěk před plazem a následné taktizování, jak se ho zbavit. A stejnak to vypadalo, že s ním nakonec zkejsne... "Co jsem nebyla doma jsem toho dělala faakt spoustu! Nejdřív jsem teda jako vyrazila ven tě hledat," začala Bianca na Saturna, protože uznala tuhle chvíli jako správnou k tomu, vychrlit na něj svoje zážitky, "No ale nějak jsem tě nenašla a místo toho jsem se dostala k řece, kde jsem potkala dva vlky a s nima postavila vor na kterým jsme pak pluli!" Při popisu těch akcí taky občas energeticky máchala tlapkou nebo jinou částí těla, aby naznačila jak šílený a zábavný to všechno bylo. "A to byla sranda! Až do doby co ten jeden vlk skočil na souš a druhá vlčice spadla do vody... Ale jinak dobrý!" Biance zpětně docházelo, že to nebylo až tak dobrý, ale to přece nemohla nechat znát. Léto bylo super! Žejo!

>> Narrské vršky (přes Říční Eso)

<<Ježčí mýtina

Bianca se zarazila a následně trochu otřásla, když zjistila, kam to vlastně vlezla. "Močály, brrr..." zamumlala a obezřetně se rozhlížela kolem, jestli neuvidí nějaké příšery. A taky aby nezahučela do nějakého bahna. Je to tu stejné jako předtím, prolétlo jí hlavou. Na tomhle místě se nic nezměnilo. "Znáš to tu? zeptala se Yverinne zvědavě. Bianca přikývla, "Hmm, jako malá jsem tu chvíli žila." Yverinne se nad tou odpovědí docela podivila. Tady?! Fujtajbl? zašklebila se znechucením. Smrad tlejícího listí a bláta nebyl kdo ví jak vábivý. Zbytek taky nestál za moc. Jak tu někdo mohl bydlet dobrovolně?
Bianca si samosebou také přála co nejrychleji zmizet, protože jí v mysli stále strašila představa naštvané Skylí. Přidala proto do kroku, ale v další chvíli si všimla něčeho podivného. Lépe řečeno, ucítila něco podivného. Saturnus, Launee a... Santé? Nebo Isma? očka se jí rozzářila při zjištění, že jejich pachy jsou zde výrazné a čerstvé. Musí být blízko! Bianca na nic nečekala a lehkým klusem se vydala po stopě, která ji dovedla až ke skupince. "Saturneee! Launeee!" zaječela nadšeně a v další chvíli se k nim vrhla. Nejdřív se přivítala s bráškou a pak s Lau. Na malou Ismu, jak se ukázalo, se vesele zazubila. Bude si mě vůbec pamatovat? Už je tak velká, od doby co jsem ji viděla naposled, prolétlo jí přitom hlavou a její nálada trochu poklesla, ale nedala to na sobě znát. Místo toho se obrátila na svého brášku, který... vypadal jinak. Rázem zapomněla, že vlastně chtěla vychrlit co celé léto dělala a místo toho se starala o Saturnův vzhled. Huh? Saturne, máš... máš nějaký bordel na kožichu," zmateně zamrkala a přiblížila se, že ty bílé flíčky opráší. Co to je? Nejde to dolů? zamračila se trochu. Ne že by to vypadalo divně, ale bylo to rozhodně neobvyklé.

Změna přechodu

>> Mahar

Zdravím! Díky za super akci, sešlo se dost zajímavých tipů xD
Poprosila bych o 2 křišťály a 10 květin pro Biancu, děkuji.

Ehehee... potřetí a teď už fakt snad naposled

Zapomněla jsem, že Bianca je ve vítězném týmu Lasiček a má nárok na další odměnu (díky Meinere za připomínku). ^^'
Poprosila bych 2* do vlčíškovy magie, pokud je to možné. Jinak do magie vzduchu,
děkuji :D

Podruhé a naposled,
Bianca má 500 bodů, které poprosím směnit takto:

300 bodů - sleva na odznaky
200bodů - magie emocí s 1*

Děkuji ^^

<< Tmavé smrčiny (přes Narrské kopce)

Když Bianca konečně vyšla z tmavého lesa, zjistila, že už se zase stmívá. Další noc a další den. Kolik dní už to je, co jsem opustila domov? tiše si povzdechla. Věděla, že už je čas se vrátit, protože byla pryč moc dlouho. Navíc o svém odchodu ani nikomu neřekla a... nechtěla, aby se opakovalo to, co předtím. Aby si Saturnus myslel, že se zase mstí a utíká naschvál, aby jim dělala starosti. Byla jsem malá a hloupá! snažila se své chování ospravedlnit, ale sama věděla, že si to jen namlouvá. Udělala tenkrát špatnou věc.
"Co tak zklamaně... Trápí tě něco?" ozvalo se Biance u ucha. Úplně na Yverinne zapomněla, když byla tak dlouhou dobu zticha. A upřímně byla i překvapená její otázkou. Střelila po hadovi krátce okem, ale ten jako by to věděl a jejímu pohledu se úspěšně vyhnul. "Jen jsem se... zamyslela nad minulostí. Nebývám moc často sama venku a posledně co jsem z domu odešla to nebylo za zrovna hezkých okolností," svěřila se nakonec. Ještě si pamatovala jak se cítila zrazeně a že brečela, když tenkrát z mechového lesíka prchala, protože se o ni nikdo nezajímal. Yverinne zvědavě naklonila hlavu, ale nakonec si nerýpla. "A tentokrát? Nechce se ti tam vracet?" zeptala se naopak. Bianca zavrtěla hlavou v nesouhlasu nad její otázkou. "Tak to není. Vydala jsem se hledat brášku, ale asi jsme se nějak minuli. Teď se tam vracím ráda, jen jsem byla pryč zase docela dlouho. Snad jsem nikomu nepřidělala starosti."
Bianca se pomalu dostala na nové území, které ještě nenavštívila. Byly to kopce, ale tvořené z písku, ne skal a hlíny, jak byla zvyklá. "Tohle je ale zajímavé místo! Přijde mi, že se do okolí vůbec nehodí!" poznamenala překvapeně. Kde se tu takový kopec z písku vzal? Kolem byly lesy a louky, nedávalo to smysl. "Vidíš něco takového poprvé? Pche, to jsi bydlela celý život pod kamenem?" ušklíbla se Yverinne a Bianca svraštila obočí. "Hele! To není pravda. Jen jsem neměla moc času na cestování. Většinou jsem doma," ohradila se. Jako malá řešila ztrátu rodičů a... příliš toho neznala, to je pravda. A pak byla vázaná na domov. Na jednu stranu si přála jít do světa a trochu objevovat, ale stále to nějak nešlo. Rozhodně ne teď, když by měla hlídat své mladší sourozence. "Vlastně tohle léto jsem poprvé 'cestovala' tak nějak z vlastního rozhodnutí. Kdykoliv jsem někam šla předtím, bylo to z jiných důvodů," přiznala se Bianca. Bylo to vlastně docela smutné. Skoro to znělo, jako by na sebe neměla žádný čas, což vlastně nebyla pravda. Měla se dobře, nic jí nechybělo. "A? Byla to zábava?" "Jo, docela jo," Bianca se pro sebe usmála. Nesplnilo se jí všechno, co by si přála, ale užila si to. A do budoucna bude mít určitě dost času a příležitostí si ty nesplněné věci vynahradit.
Z písčitých kopců dorazila na louku. Biance se zdála trochu povědomá, možná tudy nedávno procházela? Super, tak to jsem na správné cestě domů! vesele zavrtěla ocáskem. Orientace nebyla její nejsilnější stránka. Občas se zamotala jako úplný hlupák i když věděla, jak se stopuje nebo rozeznává směr podle slunce. "Oh!" zarazila se najednou a naklonila hlavu tak, aby viděla na Yverinne. "Nechceš se vrátit domů? Jako, k sobě domů? Můžu tě zanést tam, kde jsme se potkaly. Nemělo by to být daleko," navrhla neutrálním hlasem. Ještě před pár dny by se nejspíš třásla nadšením, že by se mohla hada zbavit, ale teď... Yverinne se nezdála být tak špatná. Pomohla jí lovit a povídala si s ní. Bianca se díky tomu necítila tak sama na svých cestách. Koneckonců samotu nenáviděla. "Tolik si přeješ aby ses mě zbavila, chm?!" Yverinne nebyla otázkou ani Biančinou ochotou nadšená. Uraženě mrskla ocasem a odvrátila hlavu. "Ne, tak to není. Teda... nejdřív jsem fakt chtěla, protože jsi se chovala vážně... nesnesitelně. Ale pak jsem zjistila, že cestování s tebou není tak špatný!" Bianca se snažila situaci zachránit. Yverinne při její řeči několikrát změnila výraz a nakonec se na Biancu neutrálně podívala. "Nemám rodinu, nemám nic, co by mě na tom místě drželo. Krom slunce, to tam hezky hřeje, ale teď bude stejně zima, takže..." nechala větu vyznít do ztracena. Bianca se ušklíbla, to prostě nemůže říct, že se mnou chce dál zůstat? Nechala ale Yverinne být, protože taková už byla její povaha. Mlčky se rozešla dál, ke svému domovu.

>> Třešňový háj (přes močály)

Počasí bylo příjemné, i když trochu chladnější, ale to vůbec nevadilo. Biance se spalo opravdu dobře. Vlastně se ani nepamatovala, kdy si naposled takhle odpočinula. Nezdály se jí sice žádné hezké sny, ale ani netrpěla nočními můrami, které ji čas od času trápily. Ale to asi každého.
Po vydatném odpočinku se pořádně protáhla, až jí lehce luplo v zádech. Páni, to byl opravdu dobrý spánek! pomyslela si spokojeně a mávla vesele ocáskem. Yverinne si také zdřímla, když viděla Biancu usnout. Bohužel pro ni nebylo probuzení tolik příjemné, protože se vyvalovala na šedém kožíšku a když se Bianca zvedla, nebrala na spícího hada mnoho ohledů. "Hej!" Bianca si pobaveně odfrkla a nechala Yverinne aby jí zase vylezla na krk. "Tak, co budeme dělat teď?" zeptala se nahlas, protože teď přeci měla společnici, která jí může odpovědět. Ale had jen nezaujatě mávl ocáskem. "Co já vím? Normálně trávím dny vyhříváním se na slunci. V zimě jsem zalezlá někde v teple a bezpečí... Co tak normálně děláš ty?" zeptala se Yverinne naoplátku.
Bianca se pomalu vydala lesem a přitom přemýšlela, jak by normálně trávila čas. Moc toho teda vymyslet nedokázala. Uvědomila si, že její život je vlastně dost nudný a nezáživný, až na některé okamžiky. Od doby, co se přestěhovala do Mechového lesa se nic závažného neudálo. "Hmm... asi bych se měla vrátit domů. Vydala jsem se hledat brášku, ale nikde jsem na něj nenarazila. Třeba se vrátil dřív než já," usoudila zvolila směr, kterým si myslela, že je domov. "Byla jsem pryč docela dlouho, snad si o mě nedělali starosti." Uhh, já bych si je měla dělat. Měla jsem hlídat Santého, ale skončil na krku Meinerovi, Bianca sklopila ouška zahanbením. Dostala tak důležitý úkol a... úplně se na něj vyprdla. To by asi měla co nejrychleji napravit. Tak se přeci na nové sourozence těšila! Nechtěla strávit jejich dětství touláním a pak přijít až když budou dospělí.

>> Ježčí mýtina (přes Narrské kopce)

<< Kaňon řeky (přes písek)

Bianca ve svém zmatení ani netušila, přes jaké území přecházela. Byla stále ještě trochu dezorientovaná a zmatená, co se to vlastně dělo. A béžová vlčice... se jí nějak ztratila z dohledu. "Hej, kde je Pippa?" rozhlédla se kolem, ale světlý kožíšek neviděla. Ale ne, ona jediná mohla vědět, co se dělo, povzdechla si Bianca. Mnohem raději by ztratila Yverinne než Pippu, která se zdála docela kamarádská. Nahlas to ale neřekla, protože by si od hada vysloužila minimálně nepříjemný pohled. Navíc, Bianca taková nebyla.
Už to brala jako fakt, že se stala nosičem. Yverinne se jí omotala kolem tlapky a nebo kolem krku a nesla se jako princezna, zatímco Bianca musela šlapkat po svých. Nehezky se na hada zamračila, ale vlastně nebyl tak těžký, takže to ještě dokázala překousnout.
Po chvíli chůze takhle dorazily do tmavého lesa. Bianca se cítila trochu sklíčeně, protože zdejší atmosféra nebyla zrovna příjemná. A do toho... "Gruuh..." Ozval se hlasitý zvuk. Bianca zamrzla a Yverinne zvedla hlavu a zpozorněla. Po chvíli se zvuk ozval znovu. Z Biančina břicha. "Huh, tady má někdo hlad?" pošklebovala se Yverinne, ale Biance moc do smíchu nebylo. Vždyť na tom byla s lovem tak bídně! Co mám teď dělat? nervózně přešlápla. Yverinne zřejmě její nejistotu vycítila, protože slezla na zem a přeměřila si ji pohledem. "Lov není tak těžký. Neříkej, že jsi doteď ani jednou nelovila?" Bianca se ošila. "Ale jo... jen mi to stejnak nějak nejde," přiznala popravdě. Yverinne si špičkou ocasu podepřela bradu a zamyslela se, jako by dělala nějaké velké rozhodnutí. "V tom případě... mi asi nezbývá než ti pomoct." Byla to sice milá nabídka, ale hadí dáma se přitom zatvářila až příliš velkoryse, jako by snad Biance dělala strašnou službu. To ale tentokrát šedou neodradilo, vlastně to ignorovala. "Vážně?" rozzářila se jí očka, když viděla Yverinne seriózně přikývnout.
Les byl možná temný a vyhlížel nehostinně, ale vypadalo to, že zvěře je tu dostatek. To je dobře. První pokus o lov se Biance nepovedl. Vyhlídla si zajíce, protože nic jiného by ulovit nezvládla, ale selhala při plížení. Byla příliš hlučná a kořist vyplašila příliš brzy. Neměla pak šanci rychlého zajdu dohnat, i když sama byla dobrý běžec. Yverinne byla s jejím výstupem dost nespokojená a švihla ji ocasem přes tlapky. "Taková hloupá chyba začátečníka! Nejsi drobná a obratná? Proč naděláš takovýho hluku?" zlobila se. Bianca jen provinile sklopila uši, protože věděla, že je to pravda. "Příště... se budu snažit víc!" řekla odhodlaně. Nemohla ze sebe přeci dělat hlupáka nadosmrti.
Po pár dalších zmařených pokusech Bianca s pomocí Yverinne konečně ulovila dobrý kousek. V tu dobu byla ale už šíleně vyčerpaná, ze všeho toho trénování. Doufala ale, že se trochu zlepšila. Možná... Yverinne není tak špatná společnost, přelétla hada pohledem a nechala mu malý kousek masa. Pak odignorovala Yverinnino povídání o kdo ví čem a složila se do klubíčka u jednoho stromu. Lov ji unavil tak, že usnula v momentě, kdy si lehla.

<< Elysejská pole (přes Houštiny)

Bianca vyrazila z louky poseté fialovým kvítím rychlostí, jakou ještě nezažila. Tedy, alespoň to si myslela. Doopravdy vlastně vůbec rychle neběžela, neustále se motala a zakopávala o vlastní tlapy. Musím najít krásný strom! znělo jí v hlavě. Ano, to byl momentálně její jediný cíl. Najít nějaký strom, ale ne tak ledajaký. Musel být prostě perfektní! I když sama netušila, jak takový perfektní strom vypadá.
Až po chvilce si vzpomněla, že béžová vlčice, Pippa mluvila něco o Cosa Nortře a pak na Biancu křičela, ať počká. "Huh? Vá... ham ho vhlastne behím?" zarazila se šedivá a rozhlédla se kolem sebe. Jak se sem dostala? A... nebyla náhodou ještě noc? Proč svítilo slunko a příjemně pofukovalo? Proč mluvím tak divně? zděsila se trocšku. Zněla jako by jí bylo sto a už neměla žádné zuby. Až v tu chvíli jí došlo, že v tlamě drží hada. Rychle ho vyplivla a čekala nějakou salvu nadávek a tak, ale nic z toho nepřišlo. "To já taky nevím. Co se dělo v noci?" ozval se nyní už známý vysoký hlas. Bianca si lehce oddechla a pokrčila rameny. "Já nevím... Pippa? Je za námi, třeba bude vědět!" Bianca se zastavila a rozhodla se na béžovou konečně počkat. Přitom cítila, jak se jí trochu motá hlava. Uhodila jsem se někde? "Héj, víš co se to dělo? Co jsme... dělaly?" zavolala na Pippu Bianca už z dálky. Pamatovala si něco o... kamarádech? A návštěvách? Ale pak najednou utíkala někam pryč?

>> Tmavé smrčiny (přes Tekutý písek)

Bianca chvilku nechápala, co se béžová snaží udělat. Yverinne! blesklo jí hlavou náhle, jako by byla osvícena samotnými nebesy. "Hadi nejsou k jídlu!" vyštěkla lehce naštvaně. "Nebo jsou?" zarazila se pak. Vlastně nad tím nikdy nepřemýšlela. "Nejsssou! A já nejssem had, ale větev!" ozvalo se syčivě. Yverinne zazírala na béžovou vlčici jedovatýma očima a koncem ocasu ji pěkně švihla přes tu tlamu, co se po ní tak natahovala. "Fuj! Zlobivý vlk! Zlobivý!" vyštěkla Yverinne a tvářila se přitom, jako kdyby béžové dávala nějakou cennou životní lekci. "Větve ani hadi se nepapají!"
Bianca se s vlčicí asi moc nepochopily, protože béžová začala mluvit o nějakém Dandovi a pak ještě o nějakém Amigovi. "Ale nee. Já neznám Dandu ani Amiga! Chtěla jsem pozdravit Chefiga o kterém jsi mluvila," vysvětlila s úsměvem. "Ale můžeme jít pozdravit i Dandu až ho uvidíme?" Tak nějak automaticky předpokládala, že tenhle kamarád je někde tady blízko. Vlastně že všichni ti kamarádi jsou blízko. Byla tu přeci taková spousta vlků! "Ale to znáš faakt hodně vlků!" pronesla Bianca obdivně a pak zabořila pohled na své tlapky. "Já... já mám málo kamarádů," zašeptala smutně. Proč taky nejsem oblíbená? To je nefér!
Když Bianca setřásla Yverinne z hlavy a zbavila se tak domění, že má parohy, docela se jí ulevilo. "Ahoj! Já jsem Bianca," zamávala ocáskem a oplatila představení, i když Pippa si asi myslela, že se jmenuje větev. Na to zavrtěla hlavou a poukázala k hadovi, co naštvaně syčel kousek od jejích nohou. "Tohle je Větev," ujasnila jak se situace má. "Jsssem. Chci na ssstrom," ozvalo se v souhlasu. "Ale mussí být pěkný! Najdete mi pěkný ssstrom?" Bianca pokývala hlavou. Dostala úkol! Obrátila se na Pippu, protože doufala, že půjde hledat s ní. "Chceš jít hledat stromy? Ale jen ty pěkné? Abychom mohly vrátit Větev domů," zeptala se. "A co je Spiacente? Nějaký tvůj další kamarád?" Jak asi vypadá, když má takové zvláštní jméno? prolétlo Biance hlavou, ale pak její pozornost upoutalo něco v dálce. "Helee! Támhle je jeden hezkej strom!" zajásala. Lehce popadla větev do zubů, aby ji nepolámala a rozklusala se tím směrem, kterým viděla onen strom. Ten se Větvi bude líbit!

>> Kaňon řeky (přes Houštiny)

Bianca se cítila vážně... divně. Ale to po chvilce přešlo a jí bylo najednou naopak velmi dobře. Měla radost, jako by všechny svoje problémy hodila za hlavu, jako by na ně dokázala zcela zapomenout. A to byl vážně super pocit!
A najednou stála před světle béžovou vlčicí s parohy. "Coo tady vlastně dělám?" naklonila hlavu na stranu. Proč tu stála s nějakou cizinkou? Proč měla parohy? A ta náhlá tíže na hlavě... taky jí jedny narostly? Já ale nechci parohy! To teď není v módě! zamračila se. Béžová vlčice se na něco ptala. "Hlaad? Mááš?" zeptala se Bianca nechápavě, už normálním hlasem. Ani si neuvědomovala, že přestala křičet. Nebo možná nevěděla, že vůbec kdy křičela. "Chefígo? Cooo? Kdo to jee? Jestli je to tvůj kamarád tak ho můžem pozdraviit!" překvapeně se rozhlížela kolem a v měsíčním šeru viděla několik siluet, ale žádná nebyla zrovna blízko.
Béžová očividně nechápala, že má na hlavě parohy. Bianca si ji znovu prohlédla, protože se mohla splést, ale ne. Ne-e. Fakt je měla. Rostly jí přímo z čela a byly mega velký! Než se ale stačila ohradit, že nekecá a vlčice je fakt má, zatřásla béžovka hlavou tak urputně, že ty parohy zmizely. Bianca vyvalila oči. "Ah! Nejsou!" vyjekla a překvapením od vlčice uskočila. Celé se jí to zdálo? Ale... to přeci není možný, dala by tlapku do ohně za to, že ty parohy fakt viděla! Ale moje hlava je těžká! "Já jsssem větev!" ozvalo se náhle Biance nad hlavou. Yverinne se ze svého místa na noze přesunula na krk a následně Biance rovnou na hlavu. "Hlaas! Kdo jsii?? Moje parohyy?" protočila Bianca oči ve snaze pohlédnout na vlastní čelo, ale nedařilo se. Místo toho zašilhala tak moc, že se s ní zatočil celý svět. "Já jssseem Bianca a koušu!" ozval se hlas znovu, mířen na béžovou vlčici. "Neee, to teda nejsi! Já jsem Bianca!" začala se šedivá s hlasem hádat a naštvaně u toho pohodila hlavou. Ozvalo se bum a naásledně naštvané syčení. Nejsou to parohy! zajásala Bianca, když se zbavila tíže na hlavě tím, že ze sebe shodila hada.