Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Isma s Biančiným návrhem souhlasila. Pár sklouznutí a šup domů, nebo minimálně pryč z tohohle kopce. Bianca už si sice nemyslela, že počasí se zhoršilo pouze tím, že vylezly výš, ale i tak, raději se sněhem trmácet někde na rovince než na strmé hoře. Snad najdu správnou cestu domů, pomyslela si, když pohlédla do té běloby všude kolem. Nebylo vidět skoro ani na krok. Naštěstí si pamatovala, že Vyhlídku tak nějak obešly a tedy jejich skluzná dráha teď ležela na té opačné straně, než kterou byl domov. Stačilo tedy jít přesně obráceně a snad dorazí tam, kam chtějí.
Bianca se klidně sklouzla a zase čekala na sestřičku. Ta přijela s mnohem víc nadšeným jekotem, než prvně. Bianca lehce naklonila hlavu v otázce a hned jí bylo vysvětleno. Isma přišla na nový způsob klouzání. Bianca matně viděla jen dojezd, takže jí to na první pohled nedošlo, ale malá vlčice opravdu celou dobu stála na všech čtyřech. "Páni, tak to zní suprově! To musím taky zkusit!" zaradovala se. Znělo to docela zábavně. Navíc, při takovém způsobu se skoro nevymáchá ve sněhu! Budou ji z toho akorát zebat tlapky. "Hm, hm. Tak naposled. Sjedeme to najednou, co říkáš?" mrkla na ni, i když to Isma možná ani neviděla. Pak rychle vyšlápla kopeček a nahoře na ni počkala. "Můžeme si dát závod, kdo bude dole dřív!" dodala ještě nadšeně. Závody byly fajn. "Tak jo, připravená? Tři... dva... jedna... teď!" křikla Bianca, rozeběhla se a odrazila, aby nabrala rychlost. Tedy, nebyla to žádná hračka, jet takhle po všech čtyřech. Nejdřív dost vrávorala a myslela si že každou chvilkou bude čumákem hluboko v bílé pokrývce. Nakonec svůj silný odraz ustála, ale značně jí to ubralo na rychlosti. Pokud Isma neměla žádné problémy, nejspíš už byla dole. Bianca moc netušila, vážně nebylo vidět a silně foukalo.
"A teď šup domů!" zavelela rozhodně, když se dole zastavila a oklepala ze sebe všechen sníh. Začala se zase hrabat do kopce a směřovat opačnou stranou, kde tušila že se nachází Mechový lesík. Byla už docela promrzlá a tušila, že Isma je na tom velmi podobně. Navíc byla ještě docela malá, Bianca nechtěla, aby se tu vyčerpala a pak ani nemohla dojít zpátky. Zábavy si docela užily, jen nebýt toho počasí, mohly by třeba zůstat déle. "Jestli ale chceš, tak tě sem zase někdy vezmu. Až bude hezčeji. A třeba budeme mít i ten výhled do krajiny," navrhla, jako takovou malou cenu útěchy.

>> Východní hvozd (přes Kaskády)

Jak Bianca předpokládala, Isma nevěděla o klouzání na sněhu nic. Nebyla to taky ale žádná věda a proto šedivá vysvětlovala velmi stručně, i s ukázkou za pochodu. Klouzat se ostatně dalo mnoha způsoby. V sedě, v leže, snad i na zádech by to šlo, jen by jeden neviděl, kam se to vlastně řítí. A že se při klouzání dala nabrat parádní rychlost. Bianca ovšem takticky zvolila místo, kde nic takového nehrozilo. Mohlo se to taky rychle zvrtnout v nebezpečí, jak si pamatovala. Když při svém skluzu nabrala vyšší rychlost, ihned se jí připomněl tenkrát naražený bok. To se sice stalo při válení sudů ve sněhu, ale to byla vlastně velmi podobná aktivita. A Bianca už ji nehodlala zkoušet nikde, kde byl prudký svah nebo stromy. Vyhlídka splňovala obojí, takže nope.
Trochu se o Ismu strachovala, pravda. Měla ji na starosti a asi by nebylo dobré, kdyby se pod jejím dozorem nějak zranila. Navíc, Bianca by byla v takové situaci úplně bezradná, jelikož nikomu snad takhle nikdy nepomáhala. Vždycky ostatní pomáhali jí. Mít zodpovědnost byl trošku děsivý pocit. Doufala tedy, že se nic nepřihodí. Isma po krátké chvíli s radostným výskáním přisvištěla kousek před ní. Přes sníh tedy Bianca viděla jen její siluetu, ale byla by to velká náhoda, kdyby tu v tomhle počasí pobíhalo další vlče. Pár rychlými kroky byla u ní, aby zaslechla jak chce malá vlčice ještě. Usmála se. "Tak dobře, ale jedno dvě sklouznutí a jdeme domů. Počasí nevypadá moc dobře. Měly bychom odtud brzy zmizet, než se stane nějaký karambol," svolila nakonec. Pár dalších sklouznutí nezabere moc času, ne?
Jak domluvila, tak se zase vydala nahoru do svahu. Při téhle sněhové vánici se začínala víc a víc strachovat. Navíc, když se zastavila, dost jasně pociťovala, jak je jí větší a větší zima. Když došla do bodu, kde se prvně odráželi, na nic tedy nečekala, pohodlně se usadila do sněhu a už jela dolů. Isma teď věděla jak na to a určitě jí byla v patách.

<< Midiam

"Nevím. Doufejme, že se za chvilku vyjasní. Takovéhle počasí se může hezky rychle zkazit," odpověděla šedá na Ismin dotaz. Neustálé sněžení bylo hezké, ale také začínala být trochu nejistá, v co by se mohlo nakonec vyvinout. Aby to nakonec nedopadlo jako tenkrát když kvůli bouři trčela kdo ví jak dlouho v ledové jeskyni.
Bianca a Isma úspěšně překonaly řeku a mohly se rovnou vrhnout na šplhání do kopce. Moc dobře to tedy nešlo, vzhledem k tomu čerstvě napadanému sněhu. Navíc byl terén docela strmý. "V pořádku?" musela zkontrolovat mladší sestřičku, jestli nemá s výšlapem nějaké potíže a stále může pokračovat. Přinejhorším by to zase otočily dolů a šly domů. Vyhlídka přeci jen nebyla tak daleko od Mechového lesa, mohly sem zajít až bude lépe a Isma bude starší.
Čím výš byly, tím bylo Biance jasnější, že žádný výhled nebude. Sníh neustával, možná naopak ho začínalo padat víc a víc. Bude to v pořádku. Kdykoliv odtud můžeme zmizet, uklidnila se lehce šedá. Párkrát se můžou sklouznout, jak Isma navrhovala a pak rychle domů do tepla a bezpečí. Ono to výletování by se nemělo přehánět, že.
"Tak, jsme tu. Asi. Nic není vidět," zahlásila Bianca, když už si myslela, že dorazily na vrchol. Opravdu si ale nebyla moc jistá, protože se zdálo, že tu sněží víc než dole. "No, když si nemůžeme užít ten výhled, tak alespoň klouzání ve sněhu. Pojď, je to zábava!" nadšeně zavolala na Ismu a sama si našla takový hezký úsek, který si sjede. Na jeho konci byl menší plácek, takže nehrozilo, že by Bianca sjela až někam daleko. Při své tělesné stavbě a rychlosti by se tam měla bez problémů zastavit, Isma stejně tak. "Tady to bude nejlepší!" zavolala na malou vlčici. "Klouzání je vlastně hrozně jednoduchý," dala se do vysvětlování, protože Isma ještě nikdy nic takového nezkoušela. "Jen si lehneš, nebo sedneš, a přikrčíš se. Pak se odrazíš a wííí, jedeš dolů!" posledních pár slov už Bianca ječela za jízdy. Z kopečka to hezky svištělo. Po téhle zábavě sice budou obě ještě víc mokré, jak doteď, ale asi už na tom nebylo co zlepšit. Jak Bianca předpokládala, na plácku jí došla rychlost a zastavila. Celá se oklepala a ohlédla na Ismu, jak si vede. Ve skutečnosti viděla snad jen její siluetu. V tomhle počasí bylo složité vidět dál jak na pár metrů. "Ismo? Můžeš jet, čekám tu na tebe!" křikla tedy do svahu a čekala, až se malá vlčice objeví.

<<Vřesový palouk (přes Močály)

Stavba sněhuláka problěhla úspěšně. A Bianca byla stejně překvapená jako Isma, že se jim tak hezky povedl. Dokonce dokázala použít svou magii bez většího zádrhelu. Možná že to dlouhé čekání se nakonec přeci jen vyplácelo. "To teda. Takhle hezkýho sněhuláka nepostaví jen tak někdo!" přidala sebejistým hlasem. Byla se svým dílem spokojená.
Nebyl ale čas ztrácet čas. Bianca navrhla, že by se mohly zajít podívat na nějaký kopeček, protože Isma si ho přála navštívit. A nedaleká Vyhlídka se k malému výletu přímo nabízela. Počasí jim tedy zatím moc nepřálo, ale třeba se mohlo zlepšit. A nebo se alespoň mohly klouzat, jak navrhla mladší vlčice. "To je dobrý nápad! Stejnak už jsme celé mokré a klouzání ve sněhu je zábava. I kutálení sudů!" přikývla Bianca nadšeně a dala se do pohybu. Přes zhoršenou viditelnost sice moc netušila, kam jde, ale doufala, že má namířeno alespoň správným směrem.
Jak se ukázalo, trošku se netrefila. Z močálů se vymotala přímo před nějakou řeku, za kterou už byl ale vidět kopec. Nezbývalo nic jiného, než ji také překonat. "Budeme muset znovu přes vodu, ale když se koukneš támhle do dálky, už uvidíš Vyhlídku," vysvětlila situaci Ismě. Naštěstí ani tahle řeka nebyla složitá na přechod, jelikož v ní bylo hodně balvanů. A i díky nim snáz zamrzala. Biancu znovu napadlo, že by mohla použít magii větru a s její pomocí nějak vodu překonat, ale ten nápad nakonec zavrhla. Zase tolik si v kouzlení nevěřila. Rozhodla se sázet na staré dobré způsoby - přeskakování po kamenech. V tomhle počasí se ale budou dost klouzat, pomyslela si kriticky. "Pokusím se to přeskákat po kamenech. Ty zatím počkej tady a koukej kudy jdu. Až budu na druhé straně tak můžeš jít za mnou. Kdybys náhodou měla spadnout, snad ti pomůžu magií," usmála se na Ismu odhodlaně. Kdyby magie selhala, holt se do řeky vrhne taky. Nebylo to nic, co by už neznala...
Bianca se tedy velmi opatrně dostala na první kámen. Silně do něj zarývala drápky, aby se udržela. Další dva překonala také v pořádku, ale mezi třetím a čtvrtým byla větší dálka, než to na první pohled vypadalo. To je v pohodě, zvládneš to! dodala si odvahy a napjala nohy v silném odrazu. Trochu se jí podsmekly, ale nakonec se čtvrtého kamene v pořádku zachytila a dokonce se ani nenamočila. Zatím. Další skoky už volila daleko rozvážněji a pořádně si oddechla, když byla na druhém břehu. Kolena se jí ještě trochu klepala, z toho adrenalinu a strachu. Nemohla ale před Ismou vypadat tak slabě, když na ni měla sestřička spoléhat. To by určitě nevytvořilo dobrý dojem. "Tak, teď ty!" zavolala na ni Bianca přes řeku, odhodlaná jí jakkoli pomoct.
Jakmile byly na druhém břehu obě, z Biancy hned opadla nejméně polovina té nervozity, která ji sužovala. "A teď hurá vzhůru!" zavelela a nadšeně máchla ocáskem sem a tam. Čekal je tedy pěkný výšlap, ještě v tomhle počasí, ale odměna snad bude stát za to.

>> Vyhlídka

<< Mechový lesík (přes Kiërb)

Isma měla otázky, které nebyly Biance úplně příjemné. Ovšem předpokládala, že se jí na ně bude ptát, když sama začala o svém dětství mluvit. Tuší vůbec, že vlastně nejsme... opravdoví sourozenci? prolétlo Biance hlavou. Nejspíš ne. Pokud jí to neřekla Launee nebo někdo jiný, asi si myslela že jsou všichni jedna rodina. Bianca si lehce povzdechla a dala se do vypravování. Stále to bolelo, ale alespoň už nebrečela pokaždé, když na to přišla řeč. "No, víš... Ještě než jsem potkala tvé rodiče, žila jsem s jinou rodinou. Tam, kde jsem se spolu se Saturnem a dalším bráškou, Vulcanem narodila. Na naši smečku ale zaútočili zlí vlci a všichni jsme se nějak poztráceli. Jediný, koho jsem našla je Saturnus, kterého se v té době už ujali Launee s Therionem. A tak se stali našimi novými rodiči," vysvětlila tak nějak ve zkratce. Moc se jí nechtělo zabíhat do detailů.
Konverzace se však zakrátko přesunula k tématu cestování a Bianca si oddechla. Překvapeně se na Ismu podívala, když odhadla správně, že vodu zbarvují řasy. "No ano! Já tedy vůbec netušila, jak je to možné, než mi to vysvětlili," zasmála se lehce vlastní naivitě. Holt asi nebyla to nejbystřejší vlče. "Rostou už docela blízko břehu, takže když si jdeš do toho jezera smočit nohy, může se ti zdát jako by na tebe něco šmatalo. Je to vlastně docela děsivé, ještě když je voda červená." Při té představě se Bianca otřásla. Znělo to jako z nějaké noční můry, kdy ji pak řasy začnou obmotávat tlapky a stahovat do hlubin jezera. Brrr!
"Opravdové hory jsou docela daleko, ale kousek odtud je jeden vysoký kopec, ze kterého je krásný rozhled po celé zemi. Můžeme tam pak zajít, jestli chceš," usmála se Bianca. Isma se pak zajímala, co se to stalo s řekou. "To je led. Ale já mu říkám skluz. Vymyslela jsem to s jedním kamarádem, když jsme ani jeden netušil, jak se to jmenuje," zasmála se při vzpomínce. "Je to vlastně zmrzlá voda. A když je opravdu velká zima tak zamrznou třeba i jezera a dá se na nich pak klouzat. Je to zábava, ale když spadneš, tak si pěkně natlučeš."
Po překonání řeky se objevily na malém paloučku, který se pro stavbu sněhuláků zdál přímo ideální. Isma se hned nadšeně pustila do práce s tvarováním kuličky. Bianca nechtěla být pozadu a taky začala tlapkami hromadit sníh a ten potom plácat do jakéhosi tvaru. Jakmile byla koule na světě, nastala ale otázka, jak ji dostat na tu druhou. Bianca se pořádně zamyslela. Dokáže ji nějakým způsobem zvednout nebo vytlačit nahoru? Dotlačila svou menší kouli k Ismě a pak se zarazila. Vlastně by to vůbec nemusela být taková fuška, jak se mohlo zdát! "Počkej, něco mě napadlo!" zajásala a dala se do pořádného soustředění. Měla přeci teď magii! Bylo na čase ji pořádně vyzkoušet. Netušila moc, jak se se vzduchem zachází, ale jak se začala soustředit, tak nějak instinktivně věděla, co dělat. Sněhovou kouli velmi pomaloučku nadzvedla pomocí studeného větru.Hlavně mi nesmí spadnout! Bianca se docela bála, aby to celé nezkazila. Ještě přeci jen nebyla v kouzlení žádný profík. Koule se začala zvedat výš a výš. Tu a tam zavrávorala a už to vypadalo, že spadne, ale Bianca ji nakonec úspěšně umístila navrch té větší. Byla sice trochu víc zdeformovaná poryvy větru, ale stále to nevypadalo až tak zle. "Ta-dá! A teď už potřebujeme jenom nějaké dekorace. Větvičky jako ruce a kamínky jako oči. A možná něco na hlavu, aby mu nebyla zima," zazubila se na Ismu a sama se jala nějaké takové věci hledat.
Poté, co byl sněhulák hotov se Bianca chvilku kochala svým dílem. "Vypadá parádně, žejo! Už se těším, až ho tu někdo najde a bude se divit, kde se tu vzal," zasmála se a spokojeně máchla ocáskem. "Tak, a teď můžem vyrazit na ten kopec. Nevím, jestli v téhle chumelenici teda něco uvidíme, ale třeba se nám poštěstí a než tam dojdeme tak sněžit přestane," dodala povzbudivě a vyrazila směrem, kterým tušila Vyhlídku.

>> Midiam (přes Močály)

Isma nezklamala a taky se Biance pokoušela sněhový útok oplatit. Splácala si z čerstvého sněhu takovou hromádku a z ní udělala kouli, kterou po šedivé vlčici hodila. Tedy, spíš se o to pokusila. Bianca netušila, jestli to bylo sněhem nebo něčím jiným, ale koule se v letu rozpadla, takže na ni dopadl jen takový poprašek. I tak to ale trochu zastudilo v kožíšku. "Ahh!" vypískla a zvedla přední tlapky do výšky. "Vzdávám se, vzdávám se!" prohlásila poraženeckým tónem.
Po chvilce se vlčice rozhodly, že půjdou někam stavět sněhuláka. Bianca navrhovala nějakou pláň, ale v okolí lesa byly... no, jen další lesy. A na území, která moc neznala nechtěla s Ismou chodit. Launee by jí asi moc nepoděkovala, kdyby se ztratily. Nakonec nechala malou vlčici velet, ať si vybere, kam by chtěla jít. A naštěstí pro Biancu Isma zvolila známý směr. Cestu k močálům.
Nejdříve ale musely překonat řeku, která Mechový les od území dělila. Bianca ani netušila, jak se jmenuje. Vlastně neznala mnoho názvů zdejších oblastí, ale ani jí to moc nevadilo. Řeka byla řeka, les byl les. Hlavně když se odtamtud dokázala úspěšně zase vymotat a dojít domů. Isma se zatím zajímala, kde všude už Bianca byla. Nad tím se musela trochu zamyslet. Nevypadalo to, ale už navštívila docela dost území. "No, když jsem sem, do Gallirei, přišla poprvé, dostala jsem se do močálů. Maminka a tatínek tam dřív bydleli. Taky jsem tam našla Saturna. Víš, nějak jsme se sobě poztráceli. Tam vlastně teď míříme, směrem k močálům," prohodila i s trochou vysvětlování vlastní historie. "A dál za močály je taková dloouhatáncká planina, kde není nic! Žádný strom nebo keřík! A je to tam ohromně nudné," zasmála se. Jeden si ani nemohl krátit dlouhou chvíli pozorováním okolí, protože to bylo to samé. "Pak jsem taky byla u takového zajímavého jezera, ve kterém je červená voda. A byla jsem se podívat i na horách, kde je sníh asi furt. Podívala jsem se tam teda v zimě, takže to nevím jistě, ale je ho tam určitě spousta!" pokračovala. "A pak takové to klasické. Lesy, louky, řeky... Trošku se mi to plete dohromady," usmála se omluvně. Neměla na území moc dobrou paměť, pokud se něčím nelišily. "Kam by ses nejraději podívala ty? Máš nějaké místo, které by se ti líbilo?" zeptala se zvědavě Ismy.
Cesta za neustálého povídání docela utíkala. Bianca by si skoro ani nevšimla, že nebe už se zatáhlo a nastala noc. Taky sněžení nabývalo na intenzitě. No, hlavně aby to nedopadlo jako nějaká sněhová kalamita! nervózně sklopila ouška při vzpomínce na to, jak s Nemesisem uvízla kdesi v ledové jeskyni. Na druhou stranu to bylo fajn, protože alespoň začínaly zamrzat vodní toky. Bianca se tak nemusela tolik bát, že by se namočila a pak klepala kosu. Musela si ale stále dávat pozor. Už jednou přeci málem doplatila na svou neopatrnost při přechodu zamrzlé řeky. Tady byly ale blízko močálů, takže koryto se začínalo rozlévat. Voda nebyla tak hluboká, spíš to byla taková čvachtanda tady a támhle. "Dávej pozor. A ať ti nepodklouznou nohy," upozornila ještě Ismu. Sama opatrně našlapovala a při sebemenším zakřupání ztuhla na místě. Zima teprve začínala, takže led ještě nebyl tak pevný, jak by si Bianca přála. Naštěstí ani jedna z vlčic nevážila moc. Po chvilce byly na druhém břehu, tady se nacházel jakýsi malý plácek, co dělil močály od lesa. Bianca ze sebe oklepala sníh a z tlapek, které si trochu namočila, vodu.
"Tak co, tady by to asi šlo, ne?" nadšeně mávla ocáskem a podívala se po Ismě. Sněhu už tu bylo dostatek a na takové mýtince by se ti sněhuláci skvěle vyjímali!

>> Vřesový palouk (přes Kiërb)

<< Dno

Isma měla dobrý komentář k objevení Biančiny magie. Šedá souhlasně, avšak se smutným úsměvem přikývla. "Máš pravdu. Asi se to tak mělo stát. Teď si jí určitě budu vážit víc," dodala. I když bych raději žádnou magii ani neobjevovala, jestli by to znamenalo, že táta bude žít... pomyslela si, ale nahlas to raději neříkala. Nechtěla kazit náladu, která se trochu lepšila. Bylo koneckonců fajn sdílet své trable s dalšími vlky, kteří na tom byli podobně, než se s tím zkoušet vypořádat sám. Alespoň pro Biancu to tak fungovalo.
Návrh jít na procházku se nesetkal s žádným odporem, takže obě vlčice pomalu vyrazily z úkrytu. A venku na ně čekalo překvapení v podobě čerstvého snížku. "Sněhulák je... taková postavička ze sněhu a větviček a tak. A vlastně může vypadat jakkoli si budeš přát! Pokud ho teda zvládneš postavit," zasmála se lehce Bianca. Sama tedy sněhuláka ještě nestavěla, ale pamatovala si, že v rodné smečce je někteří mladší vlci stavěli.
Když nad tím tak přemýšlela, poprvé se se sněhem setkala, když opustila noru, kde se se Saturnem a Vulcanem narodila. Vulcan, kde je jemu konec? krátce svěsila ouška. On jediný tady teď chyběl. Mohla jen doufat... že také narazil na takové milé vlky jako ona se Saturnem a žil spokojeně a v bezpečí. Tak jako tak, první setkání se sněhem byla magická zkušenost. Bianca se trochu uchechtla, když viděla Ismu, jak tlapkou ucukla, jen se bílé pokrývky dotkla. Vypadalo to, že malá vlčice se ale nenechala zastrašit Biančiným ponurým vyprávěním a sníh se jí docela líbil. To je fajn, oddechla si šedá. Rozhodně nikomu nechtěla kazit radost z objevování nových věcí. Sama by nebyla nadšená, kdyby to někdo udělal jí. Kdy jsem na sníh tak zanevřela? pomyslela si trochu zmateně. Nejprve to přeci bylo to jediné, co znala. A když byla maličké vlče, nepamatovala se, že by jí nějak extra vadil. Teď se ale kabonila pokaždé jím musela procházet. Možná to bylo tím, že na něj měla dobré vzpomínky, ještě ze života s první rodinou. A ty byly jaksi stále bolestivé. Neměla bych nad tím přemýšlet takhle. To budu brzo jako nějakej starej mrzout, zavrtěla hlavou a řekla si, že musí svůj názor na sníh změnit. Nebo alespoň trochu zlepšit. Nebyl přeci zase tak špatný.
Isma už se dostala přes počáteční nejistotu a docela nadšeně skotačila ve sněhu. Bianca náhle dostala zákeřný nápad. Tlapkou máchla tak, že na menší vlčici hodila malou spršku snížku. "Hehe," zasmála se škodolibě, a trochu vyzývavě. Čekala, jestli jí Isma tohle malé provokování oplatí. Pamatovala si, že když byli v rodné smečce, táta si tam s nimi takhle hrával a maminka ho pak vždy napomínala, protože sourozenci byli po takové bitvě promočení na kost. "No vidíš, já vlastně na východě nikdy nebyla, když na to tak myslím. Mohla bys mě tam provést ty, co ty na to?" nadšeně máchla ocáskem. Také neměla v plánu se nějak vzdalovat od lesa, obzvlášť, když to tam neznala. Ještě bychom se s mým smyslem pro orientaci ztratily. "Není tam třeba nějaká louka nebo pláň? V otevřeném prostoru bude víc napadaného sněhu, když se nezachycuje na stromech. Budeme moct dělat větší sněhuláky!"

311

"No, asi záleží, jestli tomu opravdu věříš," odpověděla Bianca tak nějak kostrbatě. Být v roli dospěláka byla docela fuška, když pomyslela, že takové otázky normálně pokládala svému okolí ona. Upřímně si s odpověďmi nevěděla rady, obyčejní vlci nejspíš nikdy nemohli pochopit, jak vlastně magie a Život samotný fungují. "Ale i kdyby to byla jen iluze, byla bych za ni vděčná. Je to šance... pořádně se rozloučit." Proč všichni její blízcí umírali tak náhle a zrovna ve chvílích, kdy u nich nebyla? Ani s jedním rodičem neměla tu šanci říct si sbohem. Byl Therion ve své poslední chvíli sám? Jak vlastně... zavrtěla hlavou. Tohle nebyly hezké myšlenky, které by teď chtěla řešit. Raději se soustředila zase na Ismu. "Je to tvoje volba. Když si ho chceš pamatovat takhle, nikdo tě nebude nutit k něčemu jinému," usmála se na ni lehce. "Jen jsem ti chtěla říct, že tu taková možnost je," dodala, aby to nevypadalo, že ji nutí k nějakému rozhodování. Třeba to využije později, pomyslela si. I Bianca sama teď neměla v plánu zase letět za Životem, když se od něj sotva vrátila.
Změna očí a objevení magie Biancu i v tomhle rozpoložení příjemně potěšily. Zazubila se na Ismu, když slyšela její odpověď. "Normálně po roce. Jen já jsem nějak pozadu, tohle bude už moje druhá zima," vysvětlila, jak se to s magiemi má. Tedy alespoň to, co jí bylo řečeno. Sama musela za životem, aby jí pomohl. "Určitě, ráda," pokývala na Ismin návrh. Také se chtěla dostat na jiné myšlenky a malá procházka nebo aktivita tomu mohla dost pomoct. "Můžu tě provést i po okolí. Byla jsi už venku z lesa?" zeptala se zvědavě a pomalu se vydala k východu.
Jakmile vykoukla z úkrytu, čekala ji ledová sprška v podobě sněhových vloček. "Ehh!" Bianca zase hlavu zastrčila, tak aby na ni nesněžilo. Sice to nebylo nic hrozného, jako třeba tenkrát ta sněhová vánice, ale i tak. Vůbec to nečekala! Takže zima už je tady, huh? lehce svraštila obočí. Preferovala léto, teploučko, kdy všechno kvetlo a vonělo. Teď budu akorát tak pořád mokrá a
bude mi zima, zamračila se ještě víc. To bylo pěkně na prd. "Hele, Ismi, viděla jsi už sníh?" Hloupá otázka. Se Santém se narodili někdy na jaře, to už všechen sníh roztál. "Venku totiž právě sněží... Všude bude mokro a zima," otřásla se Bianca. Navíc i jídla bude míň a všechno bude vypadat tak... mrtvě. Zima byla jistým způsobem hezká, ale Biance přišla moc pesimistická a... no prostě ledová. Všechno bylo tak jednolitě bílé, smutné. Raději měla barvičky. Navíc vážně nemusela ten nekomfort. Třeba takové plahočení závějemi, které byly skoro tak velké jako ona sama! To bylo sakra nepříjemné. A taky její kožíšek celou zimu trpěl, když měla chlupy skoro neustále namrzlé nebo mokré. "Ale mohly bychom si zkusit třeba postavit sněhuláka. Nebo něco takového," snažila se i sobě přidat na náladě a nebýt z nastálého počasí takový kakabus. Nemohla přeci Ismě kazit první dojem ze sněhu, třeba se jí bude líbit. Navíc, jak se říkalo, na všem špatném se dalo najít něco hezkého. Hry ve sněhu nebyly tak zlé a krajina občas vypadala opravdu kouzelně. "Tak co, půjdem to zkusit?" usmála se na sestřičku a vylezla z nory ven.

>> Mech

310

Bianca se snažila nějakým způsobem vysvětlit, proč tu pro Ismu Therion nebyl. A vlastně to vysvětlovala i sobě. Však kdy ho viděla naposled? To už byla taky pěkně dlouhá doba. Ale když už, byla to její vina, že se tak dlouho toulala a byla pryč z domova. Kdyby zůstala nebo přišla dřív, možná... by se s ním ještě stihla setkat. Teď už je pozdě. Moc pozdě, pomyslela si posmutněle. Další vlk, rodič, jí odešel ze života jen tak, z ničeho nic. Smrt byla hrozně krutá, když dokázala někoho takhle vzít a ani mu nedat šanci na rozloučení nebo... cokoliv.
Isma sama uznala, že Therion je musel mít taky rád. Biance se trochu ulevilo. Jak hrozné by bylo, kdyby jej po smrti vinili nebo nenáviděli? Ať už byl vlk za života jakýkoliv, když jednou odešel, nemělo by se hledět na jeho špatné činy, ale na ty dobré. Vzpomínat v dobrém. Jinak by byl život moc pesimistický. Na Ismu se smutně usmála a jako chabou cenu útěchy jí povídala o Therionovi a hvězdách. Zdálo se, že jí Biančina teorie líbila. Byla hezká. Ačkoliv Bianca sama měla raději den, když byla noční obloha krásně jasná, také ráda poseděla pod hvězdami. A občas mluvila ke svým rodičům. Jen nečekala, že takhle bude brzy promlouvat i k dalšímu vlkovi, který pro ni byl důležitý. "Možná ano," přikývla Ismě na dotaz. "Život je kouzelný hodný vlk. Teď než jsem dorazila do lesa, jsem ho byla navštívit. Má rád květiny a když mu jich pár přineseš, pomůže ti splnit přání." Bianca netušila, kolik toho Isma o Životovi ví, tak jí bůžka trochu popsala. "Možná by mohl zařídit i setkání s tátou, ale... jistě to nevím," dodala. Netušila, kam až Životova moc sahá a jestli je něco jako setkání se zemřelým vůbec proveditelné. Bylo by to ale hezké, jít se takhle rozloučit s těmi, kteří ji opustili.
"Vážně?" Bianca překvapeně zamrkala, protože zase hrozilo že se jí spustí slzy. I přes veškerý smutek pocítila trochu vděku. "To je magie vzduchu. Má ji bráška i maminka. A měl ji i táta," usmála se lehce. Tohle si vždycky přála, mít stejnou magii jako její blízcí. Jen... si to objevení představovala za trochu šťastnějších okolností. "To jsem ráda... Jakou magii bys chtěla ovládat ty? Já jsem si dlouho přála, aby to byl vzduch," obrátila se na Ismu. Sama byla jako vlče kouzly fascinovaná, takže se teď pomocí vyprávění snažila přijít na jiné myšlenky. A snad to pomůže i Ismě.

309

Jakmile Biančin hlas prořízl ticho, Isma přestala plakat, setřela slzy a jen smutně koukala. Biance bylo najednou ještě hůř, když viděla, jak se její mladší sestřička snaží být silná a vypadat v pohodě, i když v pohodě očividně nebyla. Nic neříkej, prosím... Zakopla jsi a natloukla si čumák. Santé si s tebou nechtěl hrát. Nebo ti někdo nadával, žejo. Nebrečíš, protože se stalo něco strašného, žejo...? Bianca se křečovitě usmála a snažila si namluvit nějaké hloupé důvody, proč by malá vlčice mohla brečet. Třeba to nebylo nic vážného, že? Určitě ne. Však se tu měli dobře, byli tu jedna velká rodina a všichni byli šťastní. Nebo si to doteď alespoň myslela.
A ten křivý úsměv jí rychle slezl z tváře, když Isma prozradila, co se stalo. "Th-Therion... Táta?" zašeptala nevěřícně. Byl mrtvý? Mrtvý? V další chvilce už se jí po tvářích kutálely velké slzy, které se ani nesnažila zastavit. Jak je to možné? "Proč? Nezasloužil si to. Ani my... si tohle nezasloužíme!" vyštěkla trochu vztekle, než si uvědomila, že je tu přeci s Ismou. Takhle by ji neměla vidět. Bianca už přeci nebyla žádné vlče a teď by měla být pro mladší sestru oporou. Jenže... v téhle situaci to bylo víc jak složité. Sotva se rozhodla, že Theriona s Launee opravdu přijme jako své rodiče a... On najednou zemřel? Není to fér, není to fér! Proč furt trpíme! Za co! Naštvaně dupla tlapami do země, aby vyhnala všechny ty špatné emoce a v tu chvíli se jeskyní prohnal silný poryv větru a její oči se začaly barvit do světle modré. Bianca si toho ale sotva všímala, příliš zabraná do truchlivých vzpomínek.
Vzpamatovala se zase až když Isma promluvila. I když malá vlčice pronesla svá slova téměř neslyšně, Bianca rozuměla, co říká. Cítila se ještě hůř, možná i trochu provinile. S námi strávil tolik času, ale vlastní děti... ani neviděl. Byla to... naše chyba? Co když jsme mu starání se o vlčata tak znechutili, že nechtěl ani poznat vlastní potomky? Biance se honila hlavou jedna hrůzná myšlenka za druhou. Neodvažovala se své domněnky ale pronést nahlas. "Určitě... určitě mu na vás záleželo. Táta je - byl vždycky... zamlklý. Sama jsem mu ze začátku moc nerozuměla, když se nás se Saturnem ujal. Bráška k němu měl vždycky blíž, znal ho lépe než já. Ale... vím, že to byl hodný vlk. Určitě vás měl taky rád, jenom... třeba netušil jak to dát najevo," pronesla třesoucím se hlasem a taky se snažila utřít si slzy. Nemohla jen tak sedět a sledovat, jak Isma viní sebe nebo Theriona. Určitě měl nějaké důvody, proč se svými vlčaty strávil tak málo času. Třeba řešil nějaké důležité dospělácké věci a chtěl se jim věnovat později? Nemohl tušit, že... už nebude mít tu šanci, pomyslela si zkroušeně. Bylo smutné, že ho vůbec neznají. "Měl... Měl opravdu rád hvězdy a hodně toho o nich věděl. Já věřím, že když někdo... odejde, stane se z něj nová hvězda, víš? A... pak když počkáš na noc, tak... si s ním můžeš promluvit? Jestli chceš?" dostala ze sebe trošku přiškrceně. Ani netušila, co to blábolí. A Isma nevypadala, že by takovou chabou útěchu ocenila, ale přeci jen byla stále vlče. Bianca doufala, že její slova alespoň trochu zmírní bolest, kterou teď obě pociťovaly.

308

<< Mecháč

Bianca snad nepozorovaně vklouzla do úkrytu a pro jistotu se ohlédla, jestli za ní někdo nejde. Když se i po krátké chvíli nikdo neobjevil, oddechla si. Yverinne zatím vylezla z jejího kožichu a odplazila se na zem. Chvilku prozkoumávala své okolí, načež souhlasně kývla. "Zajímavé. Máte tu sssvítící mech?" položila řečnickou otázku, na kterou Bianca pouze přikývla, ale Yverinne to stejně neviděla, když k ní byla otočená hřbetem. "Sss tím by sse dalo pracovat," pokračoval had a vydal se hlouběji, hledat si nějakou hezkou puklinu nebo díru v zemi, kde by se mohl na zimu uložit.
Jak Bianca přestala věnovat svou pozornost Yverinne, došlo jí, že něco není v pořádku. Nedaleko od ní se ozývaly tiché zvuky a i nos jí naznačoval, že zde není sama. Celá při tom uvědomění ztuhla a přepadla ji nervozita, než zahlédla, od koho zvuky vycházejí. "Ismi?" zeptala se vlčátka opatrně a tiše k ní přišla. Úplně se jí zkroutil žaludek, když viděla v jakém je sestřička stavu. "Co... se ti stalo? Potřebuješ nějak pomoct?" pokračovala v otázkách a snažila se působit klidně. Došlo jí, že Ismin stav má nejspíš co dělat s tím shromážděním venku a špatnými zprávami, které tu měla obdržet. Když ale viděla jak je malá vlčice schoulená a pláče, potlačila veškerou svou nervozitu do pozadí a snažila se jí nějak pomoct.

<< Kierb

Bianca se vplížila do lesa jako duch. Věděla, že by o sobě asi měla dát vědět, všechny pozdravit vytím. Tak se to dělalo normálně, když se někdo vracel, že? Ale atmosféra vznášející se nad lesem byla dost skličující a Bianca nechtěla dělat zbytečný povyk. Jestli se měla dozvědět nějaké zlé zprávy, radši by je přijala v klidu, než aby burcovala celou smečku. Navíc si doteď nebyla jistá, jestli by to prostě neměla otočit a zdrhnout. Klasicky. Vždycky utíkala dokud mohla, ale ze zkušeností věděla, že ji to potom stejně všechno dohnalo. Jak hrozné to může být, když tomu budu čelit přímo? Určitě ne o moc horší... ne? svůj krok zpomalila, až se zastavila úplně a prostě jen koukala do země. Pak pohlédla do lesa. Cítila nějaké nové pachy, a že jich bylo docela dost. Celkově tu bylo dost vlků, to už dlouho nezažila. Něco se vážně děje, pevně semknula víčka k sobě. "Ehm... vážžně tě nechci vyruššovat, ale nehodlášš tu vysstát důlek, že? Ješště potřebuji abyss mi naššla nějaký úkryt na zzimu!" ozvala se Yverinne netrpělivě. Čím víc se ochlazovalo, tím víc si přála někam se zahrabat a hibernovat. Naopak Bianca si teď nejvíc přála hada akorát tak praštit. "Fajn!" prskla nazpátek a pochodovala směrem k úkrytu. Už z dálky ale uviděla nemalé shromáždění. Launee, Meinere, malé šedé vlče, Santé a... prostě další vlci, které už moc, nebo vůbec neznala. Pouze je přelétla pohledem a vteřinu trvalo, než se rozhodla proplížit za stromy a co nejvíc nenápadně proklouznout do úkrytu. Možná se rozhodla špatným zprávám čelit, ale stále se jim chtěla vyhýbat co nejdéle to šlo. Bylo jí jasné, že si jí většina skupinky musela všimnout, ale i tak se snažila vypařit jako pára pod hrncem.

>> Mechové dno

<< Říční eso (přes Močály)

Bianca byla nakonec ráda, že mohla zalézt někam mezi stromy. I když Močály nebyly hezké místo na které neměla hezké vzpomínky. Počasí jim totiž při cestě moc nepřálo. Foukal silný, nepříjemný vítr a byla už docela zima. Bianca se otřásla a Yverinne se jí snažila co nejvíc zachumlat do srsti, ale vzhledem k tomu, že na hlavě moc dlouhé chlupy neměla... "Dávej pozor!" vypěnila po chvíli Bianca, když jí Yverinne už po několikáté zakryla oči a ona málem šlápla kam neměla. Dokonce naštvaně zavrtěla hlavou, ale hada nesklepala úplně. "Co ty víšš! Touhle dobou užž jsem větššinou dávno někde v teple a sspím!" ohradil se plaz uraženě. Na takovéhle podmínky nebyl moc zvyklý. Navíc pomalu ale jistě přicházel čas si najít nějakou díru, ve které přečká zimu. Bianca ale o ničem takovém pravděpodobně netušila, proto se Yverinne rozhodla vysvětlit. "Hadi a plazzi přes větššinu zzimy spí." Bianca povytáhla obočí. "Celou tu dobu? A to nemáte třeba hlad?" Být celou zimu bez jídla, to neumřeli hlady? Bianca si něco takového pomalu nedovedla představit. I když zimy, které zažila byly poměrně kruté a jídla bylo méně, nikdy vyloženě nehladověla. A když ano, něco malého se rychle našlo vždycky. "Ss tím není problém. Vůbec sse za tu dobu neprobudím a moje žživotní funkcce jsou snížžené," poučila Biancu. Ta sice stále moc netušila, jak to funguje, ale nechala to být. Alespoň v zimě tedy bude mít od Yverinne klid, to byly dobré zprávy.
Čím blíž byla domovu, tím víc byla nervózní. Jako by se nad lesem vznášela dusná atmosféra. Takže Život měl přeci jen pravdu. Špatné zprávy. Na hranicích se Bianca zasekla a zvažovala, jestli se přeci jen nemá otočit a vyhýbat se teď tomu místu jako čert kříži. Ale... když už věděla, že se něco stalo, nemohla žít v nejistotě a netušit o co opravdu jde.

>> Mechový lesík

<< Vrchol (přes Narrcké kopce)

Jakmile se Bianca dostala do poloviny kopců, nevole k odchodu ji opustila úplně. Předtím ještě vcelku zvažovala, že by se za Životem vrátila, že by tam zůstala aby nemusela čelit špatným zprávám, které prý měly přijít. Bylo ale jasné, že jí bůžek svým zmizením naznačoval, že by měla odejít. Takhle... by se zachoval správně dospělý, pomyslela si, ale vůbec jí to nepřineslo takovou radost jakou by čekala. Neustále si přála chovat se na svůj věk a inteligenci, ale když to opravdu udělala, cítila se docela pod psa. "Je dospělácký život tak nudný?" povzdechla si. "Ne vžždycky. Ale je lepššší zzůsstat myssslí dítě. Co nejdéle to jde... Sssvět je pak barevnějšší," poznamenala Yverinne věcně. "To mi moc nepomohlo," Bianca po ní střelila vyčítavým pohledem, na což had jen pokývl hlavou. "Jak jsi vlastně stará ty? Mluvíš jako by ti bylo dost," ušklíbla se na ni. Tušila, že někdo s povahou jako Yverinne neuslyší poznámky na starý věk rád. A očekávala správně. Had naštvaně mrskl ocasem. "Prosssím?! Nejssem vůbec sstará! Nevypadám sstaře! Je mi pouze 6 zim, mám ješště polovinu žživota přřed ssebou!" prskla uraženě. Biancu naopak překvapilo jak dlouho se hadi dožívají. Podobně jako vlci. To nečekala.
Jakmile dámy dorazily k řece, jediným pohledem se shodly že máčet se nepřipadá v úvahu. "Musíme to vzít přes... Močály," Bianca zkřivila tvář. Nebyla to o moc lepší varianta, zvlášť když přihlížela ke své minulosti, ale... Popravdě to byla asi i nejrychlejší cesta domů. Yverinne taky nevypadala nadšeně a vylezla Biance skoro až na hlavu, jen aby se od ní pak nezašpinila. Bianca si odfrkla."Nejsem takový nemehlo, abych měla bláto až za krkem." "Jeden nikdy neví. Jen sse chci ujisstit!" Yverinne samozřejmě nehnula ani brvou a Bianca se nechtěla zdržovat setřásáním hada ze své hlavy. Vypadala sice asi dost pitomě, jako by měla nějaký turban, ale co. Byla tu sama a nikdo ji snad neviděl.

>> Kiërb (přes Maharské močály)

Hlásím Odina