Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mahtaë jih

Gee Biance vysvětlila, co je to moře. Hoodně slané vody na jednom místě. Není to ale stejné jako oceán? Proč se tomu říká odlišně? nechápala a v jiné situaci by se asi i ptala, ale teď hodila všechny myšlenky o velkých vodních plochách za hlavu. Vor, na kterém se plavili byl totiž dost nestabilní a nebylo vůbec jasné, jestli se k nějakému moři vůbec doklepe. Bianca taky začínala pěkně rychle zmatkovat a stresovat se. "Tohle byl špatný, špatný nápad!" zaúpěla a s panikou v očích se rozhlížela kolem, jestli je z řeky nějaká cesta ven. Taková, která by nejlépe nevedla skrze vodu. Ale to bylo jen naivní přání, voda byla prostě všude, dokonce se dostala i na vor a Bianca se tak krčila se všemi končetinami pod vodou.
"To mi vůbec nepomohlo!" zaječela na Gee, která ji sice povzbuzovala, ale prakticky nepředala žádné užitečné informace. A Stín svými poznámkami také vůbec nepomáhal, ba naopak, zhoršoval to. Jindy by se Bianca takhle určitě nechovala, ale strach udělal své a její povaha nabrala trochu na prudkosti a vyšilování. "JAK?! Se plave?" upřela svoje oči na tmavou vlčici s pohledem, ve kterém se pomalu ale jistě tvořily slzy. Bianca nikdy nebyla kdo ví jak odvážná a v jakékoli závažnější situaci se většinou nezmohla na nic jiného, než pláč.
Na slzy ale nestihlo dojít. K jejímu překvapení se Stín náhle prudce odrazil a skočil směrem na břeh. Vor se prudce zhoupl a Bianca uslyšela hlasité šplouchnutí. Vytřeštila oči, ale následně víčka pevně semkla k sobě a drápky ještě více zaryla do dřeva, až to bolelo. Stín... je pryč, zachránil se. A Gee... je taky pryč! Co jiného mohlo tak hlasitě šplouchnout, nežli vlčí tělo? Hlavně tady vedle Biancy nebylo nic jiného, než Gee, co by udělalo takový zvuk. "Ne. Ne, ne, ne, ne, ne..." mumlala Bianca pro sebe. Co teď? Co mám dělat teď? Neměla ani odvahu opět otevřít oči. Prostě se nechala unášet řekou na voru, který držel snad už jen silou její vůle. Měla bych zkusit skočit? Ale co když vyberu špatný moment a skončím v proudu nebo hluboké vodě? Není tu nikdo, kdo by mi pomohl. Proč jsem tak k ničemu?! Nic sama nedokážu! vztekala se ve své mysli. Připadala si jako hrozná nicka. Až po notné chvíli si všimla, že vor... se vlastně už tolik nekymácí? A řeka okolo už tak zuřivě nehučí?
Bianca opatrně rozlepila víčka, jestli se jí to jen nezdá. A spatřila... že se loďka dostala přímo ke břehu, do malé říční zátoky, kde byla převážně mělčina. "Huh?" Bianca chvilku koukala do blba, neschopná zpracovat momentální situaci. Jsem... v pořádku? Očka se jí rozzářila a Bianca rychlostí blesku vystřelila z voru na souši, kde si pořádně oddechla. A pak pádila pryč, ani se na řeku neohlédla, jen aby byla co nejdál.

>> Náhorní plošina (přes Les Ztracených duší)

Jakmile se Bianca dostala na palubu voru, došlo jí že zase jednala unáhleně. Nebyla si vůbec jistá, jestli jejich plavidlo cestu řekou vydrží, a to nejhorší, neuměla plavat. Jestli se vyklopíme... Ani na to nechtěla pomýšlet. Už tak měla z vody dost nehezké pocity a nechtěla se topit podruhé. Měla jsem se jít naučit plavat už dávno, zahudrovala si pro sebe. Byla už tak velká a stejně uměla prd. Nebyla na dospělácký život vůbec připravená.
Její nejistotě moc nepomohla nejistá odpověď Gee ani slova Stína, jakožto hlavního stavitele voru, který tvrdil že to bezpečné vůbec není. Bianca vyděšeně vykníkla a zaryla své drápky do dřeva co nejvíc to šlo. Dost dobře cítila, jak je celá loďka vetchá a přišlo jí, jako by se měla každou chvílí rozpadnout na tu hromadu klacků, ze kterých byla postavena. A to nebyl vůbec příjemný pocit.
"Co je to moře?" odpoutala pozornost od třesoucí se 'podlahy' voru a zmateně se podívala na Gee a pak na Stína. Oba dozajista věděli, co moře je. A ani jeden se netvářil moc nadšeně, takže to plavba do moře pro skupinku nejspíš neznamenala nic dobrého. Bianca se lehce otřásla strachem. Co nás teď čeká? Vor se nedal jen tak zastavit, jakmile jednou vyplul. "Já se bojím. Neumím plavat!" vyjekla náhle, když narazili do kamene a pár větví se z loďky utrhlo a odplavalo po svých. Doufala že alespoň Gee jí dá nějaký teoretický rychlokurz na plavání, protože jinak se vážně bála, že tahle plavba bude její první a zároveň poslední.

>> Ústí

Šedý vlk se představil jako Stín. Bianca se trochu podivila, protože to snad ani nebylo pořádné jméno. Jaký rodič by dal svému vlčeti takové jméno? Ovšem musela uznat, že k vlkovi docela sedělo. Něco na něm bylo tajemné a znepokojující, stejně jako stíny. A když se tak představil, asi mu to oslovení nevadilo. Proto Bianca přikývla a dala se do práce, tak, jak po ní Stín chtěl. Měla z něj docela respekt.
Překvapilo ji, že stavění loďky myslel vlk opravdu vážně. Předtím Biance jeho poznámka nepřišla zrovna milá, ale možná se v něm spletla. Teď se jevil jako docela normální společnost. Když viděla, jak je stavba voru náročná, zeptala se jestli Stín neovládá nějakou magii, která by mohla pomoct. Byl to dobrý nápad, ale ukázalo se, že šedivý žádnou takovou mocí neoplývá. "To je škoda. Hodila by se," svěsila trochu ouška, ale s prací nepřestávala. Věřila, že si dokáží poradit i bez kouzel. Docela se vyděsila, když se její přední tlapka náhle zvedla a chvilku zastavila ve vzduchu. Vyvalila na Stína oči plné šoku. "Oh, ah," hlesla nejistě a trochu se ošila, i když po chvilce získala kontrolu nad vlastním tělem zpět. "Slyšela jsem o některých... tohle bylo co přesně za magii?" Překonala vlastní překvapení a diskomfort a odvážila se Stína zeptat. Nebyl to dobrý pocit, vědět, že ovládá takovouhle magii, ale věřila, že... by jí to takhle neukazoval, kdyby jí chtěl ublížit.
Naštěstí se k nim konečně přidala Gee. Biance hned spadl kámen ze srdce, když starší vlčici uviděla a usmála se na ni. Gee vypadala vážně mile a její společnost hezky kompenzovala Biančiny smíšené pocity ze Stína. To co řekla Biancu ale překvapilo. "Nemesise?" Ah, takže ten šedivý povědomý vlk byl Nemesis? Hrozně se změnil! pomyslela si a rychle se otočila, jestli ho ještě nezahlédne, ale nebyl tam. Asi... asi někam spěchal, když ani neměl čas mě pozdravit osobně, prolétlo jí hlavou, protože si nechtěla myslet, že se na ni vyprdnul a jen poslal pozdrav po Gee. Byli přeci kamarádi, ne? "Ano, známe se," přitakala černé vlčici a raději se věnovala sbírání větví, než aby nad tím víc přemýšlela.
Vor byl brzy hotový. Vypadal tedy dost vratce a Bianca po něm vrhala nedůvěřivé pohledy, ale když na něj Stín vyskočil a vor se nerozpadl, uznala že je to asi bezpečné. Vyškrábala se na něj hned jako druhá, protože nechtěla dlouho zůstávat v hluboké vodě. Na voru se potom držela blízko Stína, po jeho vzoru zaryla do dřeva drápky, ale i tak si připadala docela nejistě. Raději se přikrčila tak, že se břichem dotýkala klacků a vody. "Je to bezpečné?" pronesla své obavy nahlas, ale to už se vor rozpohyboval a byl unášen vodou.

>> Mahtäe jih

Na Biančin návrh o koupání se ozvali jen dva starší dospěláci. Gee mile souhlasila a rovnou si z kožichu začala klepat písek. Ovšem divný šedý vlk měl dost kousavou poznámku. Říkal sice, že je to dobrý nápad, ale jeho tón značil, že si myslí naprostý opak. Bianca se trošku zamračila a znejistěla. Na koupání není nic špatného, ne? Nevadí mu písek v kožichu? Minimálně ji to dost svrbělo a nebylo to vůbec příjemné. Chtěla se bordelu co nejrychleji zbavit. Hm, třeba má strach z vody? Větší, než mám já. To byla docela dobrá domněnka. Přeci jen, kdo by byl rád špindíra? Bianca nikoho takového ještě nepotkala a nelezlo jí do hlavy, proč by se jinak vlk nechtěl koupat.
Než se skupinka dala do pohybu směrem k řece, na Gee někdo zavolal. Bianca sebou škubla, protože ten hlas jí přišel trochu povědomý. Když se zadívala směrem, odkud vyšel, spatřila šedivého vlka. Byl poměrně daleko, takže jeho přesné rysy neviděla. Neměla tak šanci poznat, že se jedná o jejího kamaráda Nemesise. Viděla ho naposledy, když byl ještě docela malé vlče. Oproti svému původnímu vzhledu a vzrůstu se dost změnil. Gee se omluvila a odešla. Bianca po ní vrhla jeden úpěnlivý pohled, který jasně říkal 'doufám, že se pro mě vrátíš'. Nechtěla zůstávat s nepříjemným šedivákem sama.
Na břehu řeky se Bianca zastavila, než se odvážila vlézt do vody. Zůstávala ale stále blízko u kraje a musela se trochu přikrčit, aby si mohla omýt i hřbet a hlavu. Bála se, aby ji voda nestrhla nebo aby nedostala nějakou kládou po hlavě. Na řece se po bouři plavilo dost dřevin a jiného smetí. Jakmile byla se svou rychlokoupelí hotová, vyskočila z vody ven a oklepala se. V tu chvíli na ni obořil šedivák, ať mu jde s něčím pomoct. Bianca se na něj překvapeně otočila. Co to dělá? Vážně staví loďku? Takže to předtím myslel vážně? Trochu skepticky se na něj podívala, ale opravdu to vypadalo, že sbírá klacky a snaží se z nich něco vytvořit. "Řekneš mi, jak se jmenuješ?" zeptala se vlka zvědavě, zatímco čekala, až k ní připluje jedna velká větev. Jakmile byla na dosah, Bianca po ní chňapla zuby a vší silou se zapřela o tlapky, aby ji přitáhla víc k sobě ke břehu. Nebyla zrovna fyzicky obdařená a takovouhle větev by na souši určitě neutáhla, ale voda byla nápomocná a dřevo hezky nadnášela.
Takhle ulovila ještě několik dalších klacků, které poté hrnula šedivému vlkovi pod tlapky. "Stavíme loďku? Musí být veliká, abychom se na ni vešli všichni!" poznamenala důležitě a lehce zavrtěla ocáskem. Tohle vypadalo jako zábava, nechtěla nikoho vyčleňovat. "Nemáš nějakou magii, která by nám pomohla při stavění? Třeba... zemi?" zeptala se pak a svá zvědavě se po vlkovi podívala. "Nebo... neovládáš třeba vzduch? Většina mojí rodiny ho ovládá, ale já jsem ještě svojí magii neobjevila. Kdybys... kdybys mi třeba mohl něco ukázat? Uhm, třeba bych pak věděla jak na to...?" pokračovala Bianca stydlivě. Nemluvilo se jí o tomhle tématu zrovna dvakrát dobře protože byla stále zklamaná, že ještě nezná svou vrozenou moc. Ale možná kdyby dostala názornou ukázku, magie by se v ní také probudila?

Bianca byla bezesporu ráda, že své kamarádky z dětství vidí, ale také ji zajímalo, co tu všichni dělají. Taková skupinka jen tak u řeky vypadala docela pochybně. Navíc se zdálo, že se ani mezi sebou moc neznají. Možná se prostě jen potkali náhodou? zamyslela se trochu. Nevypadalo to, že by se tu dělo něco zajímavého, co by mělo přitáhnout tolik vlků na jedno místo.
"Ahoj, já jsem Bianca," otočila se k černé vlčici, když se představila. Bylo slušností sdělit své jméno naoplátku. Teď už zbýval poslední cizinec, kterého Bianca neznala - ten zvláštní šedý vlk. Trochu od skupinky ustoupil. Je stydlivý? Jako Therion nebo Saturn? naklonila tázavě hlavu na stranu, ale nakonec tu myšlenku zavrhla. Bylo na něm něco znepokojivého a nevypadal zrovna dvakrát přívětivě.
Černá vlčice pak navrhla, že by mohli jít hledat nějaký úkryt. Biance hned došlo proč. Počasí se nějak kazilo a do kožíšku a očí jí začala padat... hlína? "Co to je? Co se děje?" vyjekla překvapeně. Nebylo to vůbec příjemné. Taky foukal silný vítr a oni se zrovna nacházeli na otevřeném prostranství. Ani se před tím nemohli schovat! Když to všechno přešlo, počasí se trochu vylepšilo, ale stejně bylo ošklivo. Bianca z toho nebyla vůbec nadšená, do kožíšku jí napadal všelijaký bordel, který teď nepříjemně štípal. Musela se pořád ošívat. "Co... co kdybychom se šli trochu umýt do řeky?" navrhla a podívala se po všech přítomných, jestli také souhlasí. Bála se jít koupat sama. Neuměla plavat a navíc... v zimě zrovna do téhle řeky spadla a málem se utopila. To byla docela traumatická zkušenost. Když pohlédla k řece, všimla si, že i v ní plave spousta bordelu. Větví a klacků. To způsobila ta bouřka? Jinde muselo být asi vážně hnusně, prolétlo Biance hlavou. Nakonec to asi neschytala tak, jako jiní.

<< Východní Galtavar

Bianca dorazila k řece a rozhodla se jít po jejím proudu. Na druhé straně bylo jezero, to by se vlastně vracela do Mechového lesíku, odkud vyrazila. Nechtěla tu dělat kolečka jako hlupák, to by brášku nikdy nenašla. Naštěstí jí došlo, že se tedy musí vydat opačným směrem. A tak pochodovala. Po krátké chvíli se sice sama začala strašně nudit, protože cesta byla příliš jednotvárná a počasí přímo vybízelo k lenivému povalování, ale s tím nemohla nic nadělat. Když už z domova vyrazila, nehodlala se hnedka vracet. Ne, dokud nebude přesvědčená, že je Saturn v pořádku.
Jaké bylo její překvapení, když u řeky spatřila prapodivnou a podezřelou skupinku vlků. Co tu dělají? Děje se něco? nakrčila čelo a chvilku je pozorovala z povzdálí. Zdálo se jí to, nebo... byli někteří z nich povědomí? Že by je už potkala? Aby se pořádně přesvědčila, musela se vydat k nim. "Huh?" vydala ze sebe překvapeně, když ke skupince dorazila a pravděpodobně poznala i dvě vlčice, co se spolu bavily. "Lilac a Tati? Ahoj!" vesele zamávala ocáskem. Zrovna nedávno si na ně vzpomněla a teď se zase potkali. Chyběla jim tu už jen Sheya a Saturn, aby byla jejich sestava hledačů pokladu kompletní. "Jak se máte? Co tu děláte?" zeptala se obou vlčic nadšeně. Zbylé dva členy skupinky trochu odignorovala, protože byla jednoduše nadšená ze shledání s kamarádkami.

<< Vřesový palouk (přes Východní hvozd)

Jakmile Bianca dorazila na povědomou pláň, musela uznat že nejspíš míří špatným směrem. Už tudy několikrát procházela a měla pocit, že v dálce dokonce vidí jezero, na kterém si v zimě hrála s Nemesisem. Bráška tudy určitě nešel, zamračila se lehce. "Měla jsem přeci jenom zamířit do močálů?" zamumlala si pro sebe a otřásla se, jak jí přejel mráz po zádech. To místo bylo děsivé, vážně tam Saturnus opět vkročil? Nebál se, že narazí na naštvanou Skylieth nebo nějakou příšeru? No, Bianca se bála, takže se močálům vyhnula. Můžu to obejít. Tak to asi bude nejlepší, uznala a rozhlédla se. Věděla, jakým směrem je její domov a kde se nachází hory - ty odtud byly dokonce i trochu vidět - ovšem jak obejít močály touto stranou, to ještě netušila.
Nakonec dala na svou intuici a zamířila mírně jižně. Zanedlouho narazila i na řeku, která z toho jezera tekla a ve které se tenkrát pořádně vymáchala. Při té vzpomínce se trochu otřepala a rozhodla se na to nemyslet. Přežila to? Ano. Nemělo cenu si to neustále připomínat, že?

>> Mahtaë (sever)

Hnědá vlčice nevypadala naštvaně, na to, že byla vyrušena z odpočinku. Bianca si oddechla a nahodila svůj klasický přívětivý výraz. Ten ale v další chvíli poklesl, protože tudyma Saturn očividně neprocházel. Nebo vlčice spala a neviděla ho. Tak jako tak od ní nedostala zrovna moc informací. "Oh," hlesla jenom a trochu svěsila uši, ale nechtěla, aby si vlčice myslela, že je to snad kvůli ní.
Vlčice se poté představila jako Tayne, na což Bianca pouze přikývla, protože své jméno a pozdrav už jí sdělila. Trochu ji překvapil dotaz na magii, který s předchozí konverzací neměl nic společného. A ještě přihoršil její náladě. "Eh, já... já ještě nevím. Ještě jsem ji neobjevila. Ale můj bráška má magii vzduchu," dostala ze sebe trochu zahanbeně. Proč se moje magie ještě neukázala? Neměla by se projevit když mi byl jeden rok? Někdy v zimě? Už ani nemohla tvrdit, že je jaro, protože parné dny jasně naznačovaly letní období. A magie furt nikde... Na další slova Tayne pouze záporně zavrtěla hlavou. "Ne, neznám nikoho s takovým jménem. Můj bráška se jmenuje Saturnus." Vlka jménem Whiskey ještě nepotkala.
Chvilku tam ještě postávala a okouněla, ale Tayne už neměla co říct. Zeptala se na co potřebovala a dostala odpověď. Sice ne takovou, jakou by si přála, ale to nemohla ovlivnit. Až příliš pozdě si uvědomila, že Saturnův pach se za tu dobu, co tu konverzovala s cizinkou, zcela ztratil. Kudy že to šel? pomyslela si s trochou paniky v očích. Orientačního smyslu mnoho nepobrala, a jakmile ztratila jediné pojítko, nevěděla si rady. "No, ehm... tak já asi půjdu. Čím dřív vyrazím, tím rychleji ho najdu, že?" vydala ze sebe něco, co nebyl úplně smích a pomalým krokem zamířila nějakým směrem, který se jí zdál nejpravděpodobnější. "Těšilo mě, Tayne," zamumlala ještě, než mávla ocáskem vlčici na rozloučenou a zmizela zase v lese.

>> Východní Galvatar (přes Východní hvozd)

Bianca byla překvapená, že narazila na takové klidné místo nedaleko močálů. Ostatně na ně neměla příliš pěkné vzpomínky a vůbec by ji nenapadlo, že je obklopovalo i něco jiného než mokřady a husté lesy. Škoda, že jsem na takový palouček nenarazila, když jsme tam ještě bydleli, pomyslela si, ale následně zavrtěla hlavou. Stejně by to nic nezměnilo.
Až po chvíli si všimla, že koberec fialových květin tak trochu nevkusně hyzdí hnědý kožich jiného vlka. Vlastně vlčice. Bianca byla chvilku překvapená, že si společnosti nejdříve vůbec nevšimla. Přestával její čenich fungovat tak, jak měl? To snad ne. Nejspíš se prostě jen příliš soustředila na Saturnův pach, že úplně odstřihla ty ostatní. Vždyť se i v samém zamyšlení zatoulala kus od správné cesty.
Nejdřív netušila, zda by měla cizinku oslovovat. Vypadalo to, že vlčice tu spala a Biančin příchod ji vyrušil. Nakonec se ale přeci jen dala do řeči. "Uhm, ahoj. Neviděla jsi tu procházet takového hnědobílého vlka? Je zhruba stejně starý jako já, akorát o něco větší," podala jednoduchý popis svého brášky a párkrát mávla ocáskem. Třeba tudy prošel a taky se s vlčicí potkal. I když jeho pach tady moc cítit není, došlo jí pak. Teď už to ale asi bylo jedno. "Jsem Bianca," usmála se pak, když si vzpomněla, že by se měla i představit. Byla to přeci slušnost, že? A hnědá vlčice nevypadala jako někdo zlý.

<< Kiërb

Bianca si byla jistá, že snad nikdy takhle nikoho nestopovala. Přišla si trochu jako takový agent, trochu jako nějaký zločinec, co se chystá provést něco špatného. Nejspíš... nejspíš by asi brášku sledovat neměla, ne? Měl nárok na své soukromí a byl dospělý. Mohl si dělat, co chtěl, a k tomu patřilo i neoznámené zmizení z lesa. Přesto to Bianca tak nějak nemohla skousnout. Možná hlavně proto, že věděla, jak byl Saturn předtím smutný. Prostě o něj měla starost.
Po nějaké chvíli chůze podél řeky jí bylo jasné, kam tahle cesta směřuje. Do močálů. Místa, které posledně opouštěla s takovou úlevou a nevděkem, že se teď snad i zastyděla. Šel bráška tam? Za Skylí, nebo jen procházel? Jak se asi alfa má, zamyslela se Bianca. Možná už černobílá vlčice ani nebyla alfou, když skoro všichni odešli. Zůstal tam vůbec někdo? Bylo to nehostinné místo, takže nejspíš ne.
Ve svých myšlenkách si ani nevšimla, že od řeky mírně odbočila. Vzpamatovala se až v momentě, kdy pod svýma tlapkama uviděla koberec fialových květin. Lehce zmateně zamrkala a rozhlédla se. Řeka naštěstí nebyla tak daleko, dokonce ji ještě mohla slyšet. Přesto se sama na sebe trochu zlobila, že je tak nepozorná. Chtěla se vrátit a pokračovat v cestě, avšak fialové květiny vypadaly opravdu krásně. Bianca nemohla jinak, než se na chvíli zastavit a pokochat se. Místo bylo nezvykle klidné a možná právě to nyní potřebovala.

<< Mech

Když spolu se Santém dorazili k řece, rozhodla se i Bianca napít se. Přeci jen už měla trochu žízeň, protože v posledních dnech bývalo pěkné vedro. Teď bylo o něco příjemněji, ale zato nynější počasí přímo pobízelo k pochmurné náladě. Když vzhlédla k obloze, neviděla nic krom šedých mraků. Ani náznak po azurové obloze nebo slunečním paprsku. Přesto tak nějak poznala, že se začíná smrákat. A... Saturn se k nim pořád nepřipojil. Kdo ale přišel, byl Meinere, který klasicky nic neříkal. Ani Bianca protentokrát netušila, o čem mluvit. Posledně pokládala Meinerovi takové otázky, které mu nejspíš nebyly příjemné. Proto se mnou teď určitě nemluví. Nechce. Myslela si, že tu bude zábava. Že se bude snažit rozesmát černobílého a třeba uloví nějakou tu rybu, ale ani na jedno teď neměla ani pomyšlení. "Já, uhm... Asi se půjdu podívat, kde je bráška tak dlouho," začala nejistě a tiše, ale byla si jistá, že ji alespoň Meinere slyšel. Pak se obrátila k malému vlčeti a nahodila veselý úsměv. "Zůstaneš tu chvíli s Meinerem, dobře? Je hodně silný a chytrý, ničeho se nemusíš bát. Určitě na tebe dá pozor. Já půjdu a přivedu Saturna zpátky, dobře?" Cítila se trochu provinile, že Santého opouští, když ho tu měla na starosti. Věřila ale, že s Meinerem se mu nemůže nic špatného přihodit. A možná, že si takoví dva sednou lépe, když očividně ani jeden moc nenamluvil.
Nejprve Bianca zamířila od řeky směrem ke smečkovému lesu, ovšem pak ji čenich upozornil, že Saturn odtamtud odešel! Lehce se nad tím zjištěním zamračila. Určitě... mě tu nenechal, že? Určitě nešel udělat žádnou hloupost...? Hlavou jí prolétla spousta myšlenek, které však krátkým zatřesením vypudila. Nene, její bráška byl zodpovědný a přemýšlivý. Určitě byl v pořádku, ale přesto... přesto se nemohla zbavit toho nejistého pocitu. Věděla, že by teď neměla odcházet nikam daleko, ale zvědavost a starost jí nedala. Pustila se v bratrových stopách.

>> Vřesový palouk

Vzhledem k tomu, že Santé mluvil dost potichu, musela Bianca špicovat uši, aby jeho otázky vůbec zaznamenala. Nechtěla, aby se cítil nějak odstrčený nebo ignorovaný a snažila se mu na všechno odpovědět, i když s tím občas sama měla problém. Byla jsem taky takhle zvědavá? Hmm, možná ještě víc, ne? ušklíbla se lehce. Určitě byla víc výřečná, než syn Launee a Theriona. "No, protože tvoje maminka je hodně silná a o všechno dokáže vyřešit. Kdybych tam šla třeba já, tak by mě nějací zlí vlci mohli přeprat," zamumlala v odpověď a lehce se zamyslela. Připadala si opravdu slabá. Jak by mohla zesílit? Ještě jsem ani neobjevila vlastní magii, povzdechla si a krátce smutně svěsila ouška. "Hm,hm, Isma šla s Lau," pokývala hlavou, ale stále byla myšlenkami trochu jinde.
Bianca se trochu zarazila, když Meinere oponoval jejímu názoru. Nebylo to tak? Zase si něco myslela a ono to nakonec bylo špatně? "Aha. No... já myslela že radost se vyjadřuje úsměvem," sklopila pohled na své tlapky a snažila se si to v hlavě přerovnat. Takže radost se může projevovat i jinak. Trochu si pak oddechla, když Meinere řekl, že není smutný, i když se moc neusmívá. "Tak to je dobře. Nechci aby byli mí blízcí smutní," zazubila se na něj a mávla ocáskem.
Pak Biančina nálada trochu poklesla, protože Saturna hodně zasáhla zpráva o odchodu jeho kamaráda. Hmpf, co je to za vlka, ani se nerozloučil! zamračila se lehce. Meinere sice říkal, že je těžké takové zprávy sdělovat známým, ale Bianca to viděla zcela opačně! Kdyby se ona někam chystala, určitě by nejdřív dala vědět vlkům, které má ráda. Aby se o ní nestrachovali a tolik nesmutnili, jako právě teď bráška. "Třeba ti svými problémy nechtěl přidělávat starosti a proto nic neřekl?" navrhla Bianca znovu, ve snaze Saturna trochu utěšit. Ale o jeho kamarádovi vůbec nic nevěděla, rozhodně ani jaké byl povahy. Jen odhadovala a mohla se taky hezky mýlit. Proto pak raději moc nemluvila. Ze Saturnových slov jasně vyplynulo, že chce být teď chvíli sám, takže se Bianca zase začala věnovat Santému.
"Není to vůbec daleko, hned tady kousek za lesem. Když se pořádně zaposloucháš, tak možná uslyšíš takové šumění nebo hučení. Takový zvuk řeka vydává," vysvětlila a přikývla Meinerovi, že tedy půjdou napřed. Santé byl stejně ještě dost malý a šel pomalu, takže je černobílý lehce dožene. "Saturn nikam nejde, jen potřebuje být chvíli sám. Zůstane ale asi v lese nebo v okolí, určitě se vrátí," odpověděla pevným hlasem. Ani si nepřipouštěla, že by ji tu snad beze slova opustil. Prostě ne-e.

>> Kierb

Saturn odpověděl Santému, kde je jeho maminka, ale vlče stále nechápalo, proč není tady. Bianca se usmála a pro změnu teď odpověděla ona. "Tvoje maminka řeší nějaké dospělácké věci, víš? Má tady celý ten les na starosti a když sem přijde někdo cizí, musí se přesvědčit, že tu nebudou dělat neplechy," snažila se 'vítání' cizinců vysvětlit tak nějak jednodušeji, aby to Santé pochopil. Zatím se zdál jako klidný a přemýšlivý typ. Jako Therion. Takže by to snad neměl být problém.
Když skupinka došla k Meinerovi, černobílý vlk se z lehu přesunul do sedu. I Bianca se tedy posadila, protože předpokládala, že tu nějaký čas pobude a nechtěla si namáhat nožky. Ovšem konverzace se po chvíli ubrala velmi nečekaným směrem, možná hlavně díky její poznámce. Trochu se na Meinerovu odpověď zamračila. Nic za úsměv nestálo? "Ale... ale to je smutné," lítostivě se na něj podívala, protože si vážně nedokázala představit, jak se černobílý musel celý život cítit. Nic mu nedělalo radost? Jak... jak mohl žít? Nebyl svět pak strašně nudný? "Vážně není nic... co by ti dělalo radost? Já bych chtěla, aby ses smál! Když se vlk směje, tak je šťastný," pokračovala dál ve své jednodušší filozofii. Bianca viděla svět jednoduše. Dalo by se říci, že černobíle. Bylo tu dobro, a pak taky zlo. Ještě nikdy nepotkala něco nebo někoho, kdo by byl v jejích očích neutrálně šedý. "Co třeba lovení ryb? Nemáš je rád? I oblíbená činnost je důvod k úsměvu, ne?" naklonila hlavu tázavě do strany. "Můžeme jít potom lovit spolu!" mávla vesele ocáskem a zazubila se. Jednak opravdu chtěla vidět Meinerův upřímný úsměv, druhak si chtěla znovu vyzkoušet lovení ryb. Už s lovem nějaké zkušenosti měla, takže by jí to mohlo jít lépe.
Záhy ale Biance došlo, že na žádný lov se nejspíš nepůjde. Meinere totiž bráškovi sdělil, že jeho kamarád beze slova opustil smečku. Tedy, beze slova vůči Saturnovi, který z toho byl špatný. Bianca do něj konejšivě šťouchla hlavou, ale netušila co říct. Přeci jen Alastora vůbec neznala. Meinere ale naštěstí dodal, že se onen vlk hodlá vrátit. "No vidíš! Určitě bude zase brzy zpátky. Třeba... třeba jen potřebuje vyřešit něco osobního?" snažila se trochu pozdvihnout tu pochmurnou náladu. "A nebo můžeš taky vyrazit ven ho hledat. Určitě nejde nikam daleko, ne?" usmála se na brášku ještě, než se obrátila na Santého, který se skoro neslyšně ozýval. "Huh?" Pálí pusinta? "Je ti něco? Je ti špatně?" Bianca trochu nechápala, co vlče naznačuje, ale pak jí přeci jen docvaklo, že pálení se dá zchladit ve vodě. "Jestli je ti teplo tak... můžeme jít k té řece?" navrhla a podívala se s nadějí i na Meinera.

Vylezli z úkrytu a naštěstí nemuseli hledat dlouho. Černobílý ležel kousek od vchodu, a i když to nevypadalo, že by zrovna toužil po společnosti, trojice se za ním i tak vydala. Bianca se chtěla přesvědčit, že je všechno v pořádku, přeci jen zmizel z úkrytu s dost neveselým výrazem. Trochu ji překvapilo, když se ozval i nejmenší člen skupinky, který toho doteď moc nenamluvil. Možná až si popovídáme s Meinerem, mohli bychom si jít hrát? nadšeně mávla ocáskem a na Santého se usmála. "Jen se jdeme zeptat Meinera jestli je v pořádku," odpověděla vlčeti na otázku. "Leží támhle nedaleko," mávla ještě tlapkou k místu, kde mohl Santé zahlédnout černobílého. Opravdu nešli od úkrytu nikam daleko.
Jakmile k Meinerovi dorazili, Bianca vybalila všechny otázky, na které chtěla znát odpověď. A bylo to tak, jak si myslela. Vlk byl z používání magie unavený, takže mu to na náladě asi také moc nepřidávalo. Na jeho slova tedy jen pokývala hlavou, protože neměla co odpovědět. Vlastně když se nad tím tak Bianca zamyslela, ani normálně neviděla Meinera vyloženě veselého nebo usměvavého. "Proč se nikdy neusmíváš?" zamumlala nejistě. Možná to nebylo úplně vhodné téma a vlastně ani s konverzací nijak nesouviselo. Ale jakmile jí to došlo, bylo jí vlka... trochu líto? Pravděpodobně uměl být veselý, ne? Jen... třeba měl stejný problém jako Kenai a neuměl se smát? "Nemusíš nic říkat!" dodala ještě rychle a přešlápla z jedné tlapy na druhou. Byla to nejspíš dost osobní otázka, která se černobílému nemusela zamlouvat.
Meinere se pak otočil na Saturna a řekl mu, že potkal Alastora který odešel ze smečky. Bianca vykulila oči. Moc sice netušila, kdo je Alastor, ale rozhodně jí nešlo do hlavy, proč by odcházel. "Co se mu tady nelíbilo?" trochu se ohradila, protože to brala skoro až osobně. Co bylo na smečce špatné, že se někdo rozhodl odejít? Navíc si tak matně vzpomínala, že to měl být kamarád Saturna a že tu měl celou rodinu. Odejdou ostatní taky? Proč? Mračila se víc a víc, jak nad tím přemýšlela a stejnak se nemohla dobrat pořádného důvodu.

<< úkryt

Saturnus odpověděl, že by nejdřív chtěl umět ovládat svou první magii - vzduch. Jeho druhá volba byla země. To Biance se více zamlouvaly ty magie, o kterých ještě nikdy neslyšela, ty zajímavější. Ale vzhledem ke své situaci, nestěžovala by si, ať už by dostala cokoliv. Hlavně aby také nějakou měla. Protože zatím to vypadalo, že se jí magické síly vyhýbají obloukem.
Meinere se pak pustil do díla. Na Biančin vkus to všechno proběhlo dost rychle, ale to bylo jen tím, že ji všechno ještě udivovalo a nestíhala to pobírat. Každopádně to byla velkolepá podívaná, třeba jak černobílý boural stěny? Paráda! Nevídaná reakce vody a vzduchu Biance také mnohé vysvětlila. Alespoň už chápala, jak to jejich chlazení bude fungovat, protože podle popisu si to představit nedokázala. Vlastně byla dost ráda, že se šla na tu výstavbu podívat. Meinere však krátce na to zmizel a vypadal... o něco víc mrzutě než obvykle. A všiml si toho i Saturnus, takže se pak společně s Biancou vydali ven, aby vlka raději zkontrolovali.
Když Bianca vykoukla hlavou z nory, uviděla černobílého odpočívat kousek od úkrytu. Takže je v pořádku, ulevilo se jí. Tedy, vypadal tak. "Meinere? Je ti něco?" zeptala se nejistě, protože... ho nechtěla rušit? Vypadalo to, že odpočívá, možná spí. "Bylo používání magií náročné?" naklonila Bianca hlavu na stranu, když ji napadl možný důvod Meinerovy špatné nálady. Přeci jen slyšela, že to není jen tak, umět čarovat. "Máme...uh, můžeme pro tebe něco udělat?" ptala se dál. Pokud potřeboval s něčím pomoct, ona a Saturnus a snad i Santé, byli ochotní mu pomoci.