Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdravím! Díky za super akci, sešlo se dost zajímavých tipů xD
Poprosila bych o 2 křišťály a 10 květin pro Biancu, děkuji.

Ehehee... potřetí a teď už fakt snad naposled

Zapomněla jsem, že Bianca je ve vítězném týmu Lasiček a má nárok na další odměnu (díky Meinere za připomínku). ^^'
Poprosila bych 2* do vlčíškovy magie, pokud je to možné. Jinak do magie vzduchu,
děkuji :D

Podruhé a naposled,
Bianca má 500 bodů, které poprosím směnit takto:

300 bodů - sleva na odznaky
200bodů - magie emocí s 1*

Děkuji ^^

<< Tmavé smrčiny (přes Narrské kopce)

Když Bianca konečně vyšla z tmavého lesa, zjistila, že už se zase stmívá. Další noc a další den. Kolik dní už to je, co jsem opustila domov? tiše si povzdechla. Věděla, že už je čas se vrátit, protože byla pryč moc dlouho. Navíc o svém odchodu ani nikomu neřekla a... nechtěla, aby se opakovalo to, co předtím. Aby si Saturnus myslel, že se zase mstí a utíká naschvál, aby jim dělala starosti. Byla jsem malá a hloupá! snažila se své chování ospravedlnit, ale sama věděla, že si to jen namlouvá. Udělala tenkrát špatnou věc.
"Co tak zklamaně... Trápí tě něco?" ozvalo se Biance u ucha. Úplně na Yverinne zapomněla, když byla tak dlouhou dobu zticha. A upřímně byla i překvapená její otázkou. Střelila po hadovi krátce okem, ale ten jako by to věděl a jejímu pohledu se úspěšně vyhnul. "Jen jsem se... zamyslela nad minulostí. Nebývám moc často sama venku a posledně co jsem z domu odešla to nebylo za zrovna hezkých okolností," svěřila se nakonec. Ještě si pamatovala jak se cítila zrazeně a že brečela, když tenkrát z mechového lesíka prchala, protože se o ni nikdo nezajímal. Yverinne zvědavě naklonila hlavu, ale nakonec si nerýpla. "A tentokrát? Nechce se ti tam vracet?" zeptala se naopak. Bianca zavrtěla hlavou v nesouhlasu nad její otázkou. "Tak to není. Vydala jsem se hledat brášku, ale asi jsme se nějak minuli. Teď se tam vracím ráda, jen jsem byla pryč zase docela dlouho. Snad jsem nikomu nepřidělala starosti."
Bianca se pomalu dostala na nové území, které ještě nenavštívila. Byly to kopce, ale tvořené z písku, ne skal a hlíny, jak byla zvyklá. "Tohle je ale zajímavé místo! Přijde mi, že se do okolí vůbec nehodí!" poznamenala překvapeně. Kde se tu takový kopec z písku vzal? Kolem byly lesy a louky, nedávalo to smysl. "Vidíš něco takového poprvé? Pche, to jsi bydlela celý život pod kamenem?" ušklíbla se Yverinne a Bianca svraštila obočí. "Hele! To není pravda. Jen jsem neměla moc času na cestování. Většinou jsem doma," ohradila se. Jako malá řešila ztrátu rodičů a... příliš toho neznala, to je pravda. A pak byla vázaná na domov. Na jednu stranu si přála jít do světa a trochu objevovat, ale stále to nějak nešlo. Rozhodně ne teď, když by měla hlídat své mladší sourozence. "Vlastně tohle léto jsem poprvé 'cestovala' tak nějak z vlastního rozhodnutí. Kdykoliv jsem někam šla předtím, bylo to z jiných důvodů," přiznala se Bianca. Bylo to vlastně docela smutné. Skoro to znělo, jako by na sebe neměla žádný čas, což vlastně nebyla pravda. Měla se dobře, nic jí nechybělo. "A? Byla to zábava?" "Jo, docela jo," Bianca se pro sebe usmála. Nesplnilo se jí všechno, co by si přála, ale užila si to. A do budoucna bude mít určitě dost času a příležitostí si ty nesplněné věci vynahradit.
Z písčitých kopců dorazila na louku. Biance se zdála trochu povědomá, možná tudy nedávno procházela? Super, tak to jsem na správné cestě domů! vesele zavrtěla ocáskem. Orientace nebyla její nejsilnější stránka. Občas se zamotala jako úplný hlupák i když věděla, jak se stopuje nebo rozeznává směr podle slunce. "Oh!" zarazila se najednou a naklonila hlavu tak, aby viděla na Yverinne. "Nechceš se vrátit domů? Jako, k sobě domů? Můžu tě zanést tam, kde jsme se potkaly. Nemělo by to být daleko," navrhla neutrálním hlasem. Ještě před pár dny by se nejspíš třásla nadšením, že by se mohla hada zbavit, ale teď... Yverinne se nezdála být tak špatná. Pomohla jí lovit a povídala si s ní. Bianca se díky tomu necítila tak sama na svých cestách. Koneckonců samotu nenáviděla. "Tolik si přeješ aby ses mě zbavila, chm?!" Yverinne nebyla otázkou ani Biančinou ochotou nadšená. Uraženě mrskla ocasem a odvrátila hlavu. "Ne, tak to není. Teda... nejdřív jsem fakt chtěla, protože jsi se chovala vážně... nesnesitelně. Ale pak jsem zjistila, že cestování s tebou není tak špatný!" Bianca se snažila situaci zachránit. Yverinne při její řeči několikrát změnila výraz a nakonec se na Biancu neutrálně podívala. "Nemám rodinu, nemám nic, co by mě na tom místě drželo. Krom slunce, to tam hezky hřeje, ale teď bude stejně zima, takže..." nechala větu vyznít do ztracena. Bianca se ušklíbla, to prostě nemůže říct, že se mnou chce dál zůstat? Nechala ale Yverinne být, protože taková už byla její povaha. Mlčky se rozešla dál, ke svému domovu.

>> Třešňový háj (přes močály)

Počasí bylo příjemné, i když trochu chladnější, ale to vůbec nevadilo. Biance se spalo opravdu dobře. Vlastně se ani nepamatovala, kdy si naposled takhle odpočinula. Nezdály se jí sice žádné hezké sny, ale ani netrpěla nočními můrami, které ji čas od času trápily. Ale to asi každého.
Po vydatném odpočinku se pořádně protáhla, až jí lehce luplo v zádech. Páni, to byl opravdu dobrý spánek! pomyslela si spokojeně a mávla vesele ocáskem. Yverinne si také zdřímla, když viděla Biancu usnout. Bohužel pro ni nebylo probuzení tolik příjemné, protože se vyvalovala na šedém kožíšku a když se Bianca zvedla, nebrala na spícího hada mnoho ohledů. "Hej!" Bianca si pobaveně odfrkla a nechala Yverinne aby jí zase vylezla na krk. "Tak, co budeme dělat teď?" zeptala se nahlas, protože teď přeci měla společnici, která jí může odpovědět. Ale had jen nezaujatě mávl ocáskem. "Co já vím? Normálně trávím dny vyhříváním se na slunci. V zimě jsem zalezlá někde v teple a bezpečí... Co tak normálně děláš ty?" zeptala se Yverinne naoplátku.
Bianca se pomalu vydala lesem a přitom přemýšlela, jak by normálně trávila čas. Moc toho teda vymyslet nedokázala. Uvědomila si, že její život je vlastně dost nudný a nezáživný, až na některé okamžiky. Od doby, co se přestěhovala do Mechového lesa se nic závažného neudálo. "Hmm... asi bych se měla vrátit domů. Vydala jsem se hledat brášku, ale nikde jsem na něj nenarazila. Třeba se vrátil dřív než já," usoudila zvolila směr, kterým si myslela, že je domov. "Byla jsem pryč docela dlouho, snad si o mě nedělali starosti." Uhh, já bych si je měla dělat. Měla jsem hlídat Santého, ale skončil na krku Meinerovi, Bianca sklopila ouška zahanbením. Dostala tak důležitý úkol a... úplně se na něj vyprdla. To by asi měla co nejrychleji napravit. Tak se přeci na nové sourozence těšila! Nechtěla strávit jejich dětství touláním a pak přijít až když budou dospělí.

>> Ježčí mýtina (přes Narrské kopce)

<< Kaňon řeky (přes písek)

Bianca ve svém zmatení ani netušila, přes jaké území přecházela. Byla stále ještě trochu dezorientovaná a zmatená, co se to vlastně dělo. A béžová vlčice... se jí nějak ztratila z dohledu. "Hej, kde je Pippa?" rozhlédla se kolem, ale světlý kožíšek neviděla. Ale ne, ona jediná mohla vědět, co se dělo, povzdechla si Bianca. Mnohem raději by ztratila Yverinne než Pippu, která se zdála docela kamarádská. Nahlas to ale neřekla, protože by si od hada vysloužila minimálně nepříjemný pohled. Navíc, Bianca taková nebyla.
Už to brala jako fakt, že se stala nosičem. Yverinne se jí omotala kolem tlapky a nebo kolem krku a nesla se jako princezna, zatímco Bianca musela šlapkat po svých. Nehezky se na hada zamračila, ale vlastně nebyl tak těžký, takže to ještě dokázala překousnout.
Po chvíli chůze takhle dorazily do tmavého lesa. Bianca se cítila trochu sklíčeně, protože zdejší atmosféra nebyla zrovna příjemná. A do toho... "Gruuh..." Ozval se hlasitý zvuk. Bianca zamrzla a Yverinne zvedla hlavu a zpozorněla. Po chvíli se zvuk ozval znovu. Z Biančina břicha. "Huh, tady má někdo hlad?" pošklebovala se Yverinne, ale Biance moc do smíchu nebylo. Vždyť na tom byla s lovem tak bídně! Co mám teď dělat? nervózně přešlápla. Yverinne zřejmě její nejistotu vycítila, protože slezla na zem a přeměřila si ji pohledem. "Lov není tak těžký. Neříkej, že jsi doteď ani jednou nelovila?" Bianca se ošila. "Ale jo... jen mi to stejnak nějak nejde," přiznala popravdě. Yverinne si špičkou ocasu podepřela bradu a zamyslela se, jako by dělala nějaké velké rozhodnutí. "V tom případě... mi asi nezbývá než ti pomoct." Byla to sice milá nabídka, ale hadí dáma se přitom zatvářila až příliš velkoryse, jako by snad Biance dělala strašnou službu. To ale tentokrát šedou neodradilo, vlastně to ignorovala. "Vážně?" rozzářila se jí očka, když viděla Yverinne seriózně přikývnout.
Les byl možná temný a vyhlížel nehostinně, ale vypadalo to, že zvěře je tu dostatek. To je dobře. První pokus o lov se Biance nepovedl. Vyhlídla si zajíce, protože nic jiného by ulovit nezvládla, ale selhala při plížení. Byla příliš hlučná a kořist vyplašila příliš brzy. Neměla pak šanci rychlého zajdu dohnat, i když sama byla dobrý běžec. Yverinne byla s jejím výstupem dost nespokojená a švihla ji ocasem přes tlapky. "Taková hloupá chyba začátečníka! Nejsi drobná a obratná? Proč naděláš takovýho hluku?" zlobila se. Bianca jen provinile sklopila uši, protože věděla, že je to pravda. "Příště... se budu snažit víc!" řekla odhodlaně. Nemohla ze sebe přeci dělat hlupáka nadosmrti.
Po pár dalších zmařených pokusech Bianca s pomocí Yverinne konečně ulovila dobrý kousek. V tu dobu byla ale už šíleně vyčerpaná, ze všeho toho trénování. Doufala ale, že se trochu zlepšila. Možná... Yverinne není tak špatná společnost, přelétla hada pohledem a nechala mu malý kousek masa. Pak odignorovala Yverinnino povídání o kdo ví čem a složila se do klubíčka u jednoho stromu. Lov ji unavil tak, že usnula v momentě, kdy si lehla.

<< Elysejská pole (přes Houštiny)

Bianca vyrazila z louky poseté fialovým kvítím rychlostí, jakou ještě nezažila. Tedy, alespoň to si myslela. Doopravdy vlastně vůbec rychle neběžela, neustále se motala a zakopávala o vlastní tlapy. Musím najít krásný strom! znělo jí v hlavě. Ano, to byl momentálně její jediný cíl. Najít nějaký strom, ale ne tak ledajaký. Musel být prostě perfektní! I když sama netušila, jak takový perfektní strom vypadá.
Až po chvilce si vzpomněla, že béžová vlčice, Pippa mluvila něco o Cosa Nortře a pak na Biancu křičela, ať počká. "Huh? Vá... ham ho vhlastne behím?" zarazila se šedivá a rozhlédla se kolem sebe. Jak se sem dostala? A... nebyla náhodou ještě noc? Proč svítilo slunko a příjemně pofukovalo? Proč mluvím tak divně? zděsila se trocšku. Zněla jako by jí bylo sto a už neměla žádné zuby. Až v tu chvíli jí došlo, že v tlamě drží hada. Rychle ho vyplivla a čekala nějakou salvu nadávek a tak, ale nic z toho nepřišlo. "To já taky nevím. Co se dělo v noci?" ozval se nyní už známý vysoký hlas. Bianca si lehce oddechla a pokrčila rameny. "Já nevím... Pippa? Je za námi, třeba bude vědět!" Bianca se zastavila a rozhodla se na béžovou konečně počkat. Přitom cítila, jak se jí trochu motá hlava. Uhodila jsem se někde? "Héj, víš co se to dělo? Co jsme... dělaly?" zavolala na Pippu Bianca už z dálky. Pamatovala si něco o... kamarádech? A návštěvách? Ale pak najednou utíkala někam pryč?

>> Tmavé smrčiny (přes Tekutý písek)

Bianca chvilku nechápala, co se béžová snaží udělat. Yverinne! blesklo jí hlavou náhle, jako by byla osvícena samotnými nebesy. "Hadi nejsou k jídlu!" vyštěkla lehce naštvaně. "Nebo jsou?" zarazila se pak. Vlastně nad tím nikdy nepřemýšlela. "Nejsssou! A já nejssem had, ale větev!" ozvalo se syčivě. Yverinne zazírala na béžovou vlčici jedovatýma očima a koncem ocasu ji pěkně švihla přes tu tlamu, co se po ní tak natahovala. "Fuj! Zlobivý vlk! Zlobivý!" vyštěkla Yverinne a tvářila se přitom, jako kdyby béžové dávala nějakou cennou životní lekci. "Větve ani hadi se nepapají!"
Bianca se s vlčicí asi moc nepochopily, protože béžová začala mluvit o nějakém Dandovi a pak ještě o nějakém Amigovi. "Ale nee. Já neznám Dandu ani Amiga! Chtěla jsem pozdravit Chefiga o kterém jsi mluvila," vysvětlila s úsměvem. "Ale můžeme jít pozdravit i Dandu až ho uvidíme?" Tak nějak automaticky předpokládala, že tenhle kamarád je někde tady blízko. Vlastně že všichni ti kamarádi jsou blízko. Byla tu přeci taková spousta vlků! "Ale to znáš faakt hodně vlků!" pronesla Bianca obdivně a pak zabořila pohled na své tlapky. "Já... já mám málo kamarádů," zašeptala smutně. Proč taky nejsem oblíbená? To je nefér!
Když Bianca setřásla Yverinne z hlavy a zbavila se tak domění, že má parohy, docela se jí ulevilo. "Ahoj! Já jsem Bianca," zamávala ocáskem a oplatila představení, i když Pippa si asi myslela, že se jmenuje větev. Na to zavrtěla hlavou a poukázala k hadovi, co naštvaně syčel kousek od jejích nohou. "Tohle je Větev," ujasnila jak se situace má. "Jsssem. Chci na ssstrom," ozvalo se v souhlasu. "Ale mussí být pěkný! Najdete mi pěkný ssstrom?" Bianca pokývala hlavou. Dostala úkol! Obrátila se na Pippu, protože doufala, že půjde hledat s ní. "Chceš jít hledat stromy? Ale jen ty pěkné? Abychom mohly vrátit Větev domů," zeptala se. "A co je Spiacente? Nějaký tvůj další kamarád?" Jak asi vypadá, když má takové zvláštní jméno? prolétlo Biance hlavou, ale pak její pozornost upoutalo něco v dálce. "Helee! Támhle je jeden hezkej strom!" zajásala. Lehce popadla větev do zubů, aby ji nepolámala a rozklusala se tím směrem, kterým viděla onen strom. Ten se Větvi bude líbit!

>> Kaňon řeky (přes Houštiny)

Bianca se cítila vážně... divně. Ale to po chvilce přešlo a jí bylo najednou naopak velmi dobře. Měla radost, jako by všechny svoje problémy hodila za hlavu, jako by na ně dokázala zcela zapomenout. A to byl vážně super pocit!
A najednou stála před světle béžovou vlčicí s parohy. "Coo tady vlastně dělám?" naklonila hlavu na stranu. Proč tu stála s nějakou cizinkou? Proč měla parohy? A ta náhlá tíže na hlavě... taky jí jedny narostly? Já ale nechci parohy! To teď není v módě! zamračila se. Béžová vlčice se na něco ptala. "Hlaad? Mááš?" zeptala se Bianca nechápavě, už normálním hlasem. Ani si neuvědomovala, že přestala křičet. Nebo možná nevěděla, že vůbec kdy křičela. "Chefígo? Cooo? Kdo to jee? Jestli je to tvůj kamarád tak ho můžem pozdraviit!" překvapeně se rozhlížela kolem a v měsíčním šeru viděla několik siluet, ale žádná nebyla zrovna blízko.
Béžová očividně nechápala, že má na hlavě parohy. Bianca si ji znovu prohlédla, protože se mohla splést, ale ne. Ne-e. Fakt je měla. Rostly jí přímo z čela a byly mega velký! Než se ale stačila ohradit, že nekecá a vlčice je fakt má, zatřásla béžovka hlavou tak urputně, že ty parohy zmizely. Bianca vyvalila oči. "Ah! Nejsou!" vyjekla a překvapením od vlčice uskočila. Celé se jí to zdálo? Ale... to přeci není možný, dala by tlapku do ohně za to, že ty parohy fakt viděla! Ale moje hlava je těžká! "Já jsssem větev!" ozvalo se náhle Biance nad hlavou. Yverinne se ze svého místa na noze přesunula na krk a následně Biance rovnou na hlavu. "Hlaas! Kdo jsii?? Moje parohyy?" protočila Bianca oči ve snaze pohlédnout na vlastní čelo, ale nedařilo se. Místo toho zašilhala tak moc, že se s ní zatočil celý svět. "Já jssseem Bianca a koušu!" ozval se hlas znovu, mířen na béžovou vlčici. "Neee, to teda nejsi! Já jsem Bianca!" začala se šedivá s hlasem hádat a naštvaně u toho pohodila hlavou. Ozvalo se bum a naásledně naštvané syčení. Nejsou to parohy! zajásala Bianca, když se zbavila tíže na hlavě tím, že ze sebe shodila hada.

<< Tulipánová louka (přes Houštiny)

Po nějaké době Bianca a Yverinne dorazily na další území. Had zamozřejmě seděl Biance 'na rameni' a užíval si 'jízdu' bez toho, aby se jakkoli namáhal. Bianca samozřejmě nesouhlasila, ale jak se jednou Yverinne namotala na její nohu, nedokázala ji setřást. Prostě nic nepomáhalo, had se jí držel jako klíště! Musela si tedy zvyknout, že nese i váhu navíc. Několikrát za cestu se také Yverinne zeptala, co chce a proč se jí tak drží, ale vždy se jí dostalo neupřímné odpovědi. Přeci nemůžžu přizznat, že sse cítím ossaměle! To by bylo pod úroveň! zhrozila se Yverinne už jen při té myšlence, že by se měla upřímně svěřit se svými emocemi. "Něco... ehehe, něcco hledám," odpověděla nakonec neurčitě a doufala, že to bude šedé stačit. "A co? Pomůžu ti to najít!" ozvala se ochotně Bianca a zavrtěla ocáskem. Před sebou už měla vidinu, jak dává hadovi sbohem. Yverinne se náhle cítila jako by ji někdo přetáhl klackem po hlavě. Tohle docela bolelo. "To, to je tajemssství! Je to ssoukromé, nemůžu to říct nahlass,"bravurně se vyhnula přímé odpovědi a pak odmítala cokoli říkat, takže Biance nezbývalo, než se přestat ptát.
Když stanuli na louce plné fialkových květin, Bianca byla docela šokovaná, kolik vlků tu bylo a kolik pachů celkově cítila. "Huh, vypadá to, že se tu něco děje," zamumlala a zvědavě se rozhlédla. Nedaleko viděla béžovou vlčici, která vypadala, že nemá společnost. Rozhodla se tedy vydat za ní. "Mně... Mysslím, že bychom měli odejít. Něco sse mi tady nezzdá," pronesla Yverinne seriózním tónem, který u ní Bianca ještě neslyšela. Chvilku se zarazila ale pak zavrtěla hlavou. "Nejdřív se zeptáme. Odejít můžeme i pak," rozhodla.
Už po cestě se cítila... tak nějak dobře. Několikrát přičichla k fialovým květům, protože tak zvláštně voněly! Nic takového ještě v životě necítila. Když takhle jednou vzhlédla k béžové, zděsila se. "Probohaa! Proč máš parohyy?!" zaječela Bianca. Předtím si toho nevšimla, ale jak byla blízko, viděla že vlčice má na hlavě obrovské parohy! "Nejsou těžký?!" křičela dál, i když už stála těsně u ní. Prostě věděla, že kdyby mluvila normálně, vlčice ji neuslyší. Náhle sklonila hlavu k zemi, protože se jí zdálo, že je nějaká těžká. Zalapala po dechu. "Heej, já mám taky parohyy?! Děleej, koukni see!" křičela dál na vlčici a tlapkama signalizovala, ať to zkontroluje.

<< Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Bianca se otřásala a klepala celou cestu, než došla k dalšímu vodnímu toku. Yverine ze sebe ale nesetřásla. Byl to ale divný pocit, nést na sobě hada. Ještě k tomu mluvícího. Je tohle... zase nějaká hádanka? Jako tenkrát s motýlem, který ztratil poklad? prolétla jí hlavou vzpomínka. Musela v tom být nějaká magie, jinak by přeci s Yverinne nemohla komunikovat. Takže... třeba stačí zjistit, co vlastně chce? A když jí to pomůžu splnit tak mě nechá být? Biance nadšeně zasvítila očka, když na tenhle nápad přišla. Tak to určitě muselo být! Přeci nemohla jít potkávat další vlky s něčím takovým v závěsu! Když si tak vybavila Yverinnina namyšlená slova, docela se lekla, že by s ní po boku všechny dosavadní přátele odehnala. A že jich Bianca zase tolik neměla. Při té představě měla docela nahnáno.
"Hej, blížíme sse k dalšší vodě," upozornil had náhle. Bianca si až teď toku všimla a lehce sebou škubla. "Zase?" zaúpěla tiše. "Možná by bylo lepší vydat se jinudy," dodala pak, spíše pro sebe, protože názory Yverinne se rozhodla nebrat v potaz. "Coo? Blázníšš? Vodě sse nedá vyhnout. Je nekonečná!" Bianca se zamračila. "Vážně? Ale to nemůže být pravda. Viděla jsem řeku končit nebo začínat v jezeře! Takže nemůže být nekonečná," pronesla pevně. Tenhle fakt si pamatovala dobře. "No ale... i tak může být sstraššně dlouhá! Bude trvat věčnosst, než něco takového obejdeme!" dušoval se had nespokojeně. My? Bianca se opět lehce zamračila. Musím vážně rychle zjistit, co po mě chce.
Nakonec se rozhodla řeku překonat. Zatím se jí dařilo, tak nabyla trochu ztraceného sebevědomí zpět. Minimálně už uměla skákat přes kameny jako machr. Co jí ale naprosto šokovalo byl způsob, jakým se přes vodu dostala Yverinne. Našly si poměrně klidnou část řeky, která se dala snadno překonat. A ten had... ji přeplaval, jako by se nic nezměnilo! Jeho pohyby byly skoro stejně plazivé, jako na obyčejné zemi. "T-to není fér!" vyplivla Bianca lehce závistivě, protože ona se narozdíl od plaze musela vážně namáhat!

>> Elysejská pole (přes Houštiny)

<<Středozemka (přes Tenebrae)

Bianca překonávala jednu řeku za druhou a vůbec se jí to nelíbilo. Naštěstí si vždy našla nějaké dobré místečko, kde bylo bezpečné přes vodu přejít. Ani nevím... kam to vlastně tolik utíkám, zpomalila náhle a povzdechla si. "Hele... ty mášš ssstrach z vody?" uslyšela za sebou otravný vysoký hlas a povzdechla si znovu. Byla ale dost překvapená, že had se za ní stále drží. "Ne," odsekla pouze. Nechtěla se někomu tak namyšlenému jako Yverinne svěřovat se svým trápením. Stejnak by se jí nedostalo dobré odezvy a opravdu nepotřebovala slyšet další posměšky. Hadí dáma byla ale podezřele ticho, takže se na ni Bianca otočila s nechápavým výrazem. Žádné šťourání se v mých problémech? Had na ni koukal s pohledem, který nedokázala rozluštit. Pak dlouze vydechl, "Ah, není sse zza co ssstydět! Já jssem na ssvětě určitě déle, než ty a sspoustu věcí vím. Můžu pomoct!" Znělo to až podezřele upřímně. Bianca na chvilku nevěřila vlastním uším. "Pomoct? Jak můžeš poradit mě, vlkovi, když jsi had? Vsadím se, že jiné vlky jsi krom mě nepotkala, že?" zeptala se zmateně, ale alespoň už před Yverinne neprchala. Hadí princezna si v duchu oddechla. Dobrý, dobrý. Teď hezzky pomaloučku, ať ji zznovu nevyplaššíš. "Jistěže potkala! ...Viděla jssem je zz dálky. Ale i to ssse počítá!" Yverinne se nedokázala přenést přes fakt, že Bianca měla vážně pravdu. I když vlky viděla z dálky, rozhodně s žádným nikdy nemluvila. Nemyslela si, že by to bylo možné, dokud nepotkala šedou.
Bianca se protentokrát rozešla o něco pomaleji. Zaprvé byla sama trochu vyčerpaná, zadruhé už před hadem neutíkala. "Proč mě vůbec pronásleduješ?" Stejně nechápala, co na ní Yverinne vidí, že překonala i několik řek, aby ji dohnala. "Hmpf! Pronássledování je sssilný sslovo. Prosstě... vypadášš jako někdo, kdo potřebuje moji pomoc. Navíc! Chci cesstovat. Můžu sse ssvézt?" Had pohodil ocasem směrem k nechápavé Biance. "Huh?" nestačila se ani zeptat, co tím myslí a Yverinne už byla namotaná na její tlapce a hlavu měla zdviženou skoro ve výši Biančiných očí. "Hej! Slez! To je... slizký!" vyjekla Bianca a vehementně nohou zatřásla, aby hada shodila. "Prosssím?! Ssslizzsský?! Taková nevychovanossst!" zavřeštěla Yverinne syčivě a svůj stisk ještě stáhla. "Zza tohle sse tě rozzhodně nepussstím!" dodala naštvaně.

>> Tulipánová louka (přes Říční eso)

<< Šakalí pahorkatina (přes Midiam)

"Čekej na mě, povídám!" neslo se za Biancou výhružně. Vlčice se krátce ohlédla, a když viděla, že ji had dohání, přidala trochu do kroku. Je rychlá, pomyslela si se zamračením. Hada potkala poprvé, navíc takového, který by mluvil. Když viděla, že jeho tělo je jen dlouhá nudle, myslela si, že se bude pohybovat pomalu. Vždyť ani nemá nohy!
"Takhle se chováš, kdyžž na tebe někdo mluví?! Jako nevychované děccko! Nemášš žádné manýry!" hudrovala Yverinne dál, zatímco se plazila za Biancou. Vlčice se ale náhle zastavila a zlostně se na tmavého tvora podívala. "Nejsem už děcko! A nejsem nevychovaná!" nafoukla se uraženě. Už je mi jedna zima, už jsem dospělá a... A umím se o sebe postarat! dušovala se, ale stejně věděla, že většina z toho není pravda. Bianca stále byla víc jako vlče než jako dospělák. "Ale ale, kdopak ssse nám to urazzil," zašišlal had na Biancu jako na miminko, protože poznal, že sama svým slovům nevěří. "Mášš to ale šštěssstí, že jsi potkala mě! Jsem expert na etiketu a slušné chování a můžžu tě naučit, jak se správná dáma chová!" ozvala se Yverinne sebevědomě. Notáák, přijmi to. Nemám si s kým povídat! Ano, to byla její záminka pro pronásledování Biancy. Sice se neustále tvářila hrozně namyšleně, ale hluboko uvnitř to byla jen osamělá hadí dáma, co si chtěla najít přátele. A svět jí jednoho hodil přímo před nos, a dokonce to byl i vlk, úplně jiný druh zvířete! Samozřejmě, že to v Yverinne vyvolalo zájem o spřátelení.
Bohužel, Bianca její nadšení neskrývala, když z hadí tlamy neslyšela od začátku nic jiného než urážky a poučky. Nevěděla ale, jak se s otravným tvorem vypořádat, tak vsadila na jedinou možnost, kterou znala - útěk. "Svoje... rady si můžeš nechat pro někoho jiného!" křikla po hadovi, který se na krátko zarazil, protože tak překvapivou reakci nečekal. Bianca toho využila a pádila pryč.

>> Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

<< Náhorní plošina (přes Medvědí řeku)

A co se nestalo, Bianca musela přeskákat další řeku. Teda, vlastně nemusela, a... když ji prvně uviděla, měla velké nutkání se otočit a jít jinam, nebo ji obejít. Ale jak dlouhá může být? Kde vlastně řeky začínají a končí? povzdechla si. Občas končily v jezeře. Nebo ve slané vodě, moři nebo oceánu. Ale kde začínaly? Bianca pravděpodobně ještě u žádného pramene nikdy nebyla a myslela si, že řeka prostě... existuje. Že je nekonečná. To je ale hloupý, nemůže být nekonečná, přemýšlela nad něčím, aby se odpoutala od myšlenek na vodu, kterou právě překonávala. Tak jako tak věděla, že toky bývají hooodně dlouhé a tak by jí mohlo taky dost dlouho trvat, než by nějaký obešla.
Za řekou ji však čekalo poměrně nehostinné území, v těch dusnech, která panovala. Všude samé kameny a horký písek, Bianca si už při pohledu na tu krajinu připadala, že se peče zaživa. Jít zpátky přes řeku by ale byla hloupost, když už ji s takovým přemlouváním sama sebe překonala. Vydala se tedy mezi kameny, když tu ji něco zaujalo. Na jednom šedém balvanu ležel klacek. A pohnul se? Co je to? Nějaká magie? Bianca se zvědavě přiblížila a přičichla k němu. Také nevoněl jako obyčejné dřevo. A když vycítil, že je kolem i někdo jiný, znovu se pohnul. "Ah! Ten klacek se vážně hýbe," vyjekla překvapeně Bianca. "Prosssím?!" ozval se náhle vysoký uražený hlas. "Nejssem žádný klacek, co ssi to dovoluješšš, ty lůzzo nevychovaná!" Až v tuto chvíli Bianca poznala svou chybu. Nejednalo se vůbec o dřevinu, nýbrž o živého tvora. Polekaně od něj uskočila, protože tvor se na ni obrátil hlavou a naštvaně zasyčel. Bianca mohla vidět dva ostré zuby, které rozhodně nechtěla pocítit ve svém kožíšku. "Pardon! Já nevěděla!" ozvala se Bianca trochu ublíženě nad tím nehezkým oslovením, kterým ji stvoření označilo. "Ty... Mi rozumíšš?" tvor překvapeně naklonil hlavu. Až teď Biance došlo, že to také není normální. Žádným jiným zvířatům krom vlků takhle nerozuměla. Přeci jen v tom byla kouzla. "No ano... Co jsi tedy zač, když ne klacek?" Bianca přiznala, že tvorovi rozumí a chtěla vědět, co je to vlastně zač. Na to si tvor jen namyšleně odfrkl a vypjal svou hruď. Kde vlastně končí jeho hruď? "Nikdy jssi ješště neviděla hada? Tak to je dneššek tvůj šššťasstný den! Moje jméno je Yverinne der Viperion. Pocházzím zz důležžitého rodu hadů, takžže by sssis měla vážit mojí přítomnossti!" pronesla Yverinne pyšně. "Oh. Já jsem Bianca," hlesla na to šedá vlčice a náhle se moc necítila na nějaké povídání s tímhle... hadem. Raději se rozešla pryč. "Huuuh?! Počkej, kam ssi myssslíšš, že jdešš?!" had vyvalil oči na odcházející vlčici a celý se uraženě nafoukl. Když ale zpozoroval, že Biancu to nezastavilo, rychle se plazil za ní.

>> Středozemka (přes Midiam)

<< Ústí (přes les Ztracených duší)

Bianca pádila od řeky jak rychle jen dovedla. Pomalu ale jistě začínala na vodu zanevírat, protože vždy, když se poblíž nějaké vodní plochy ocitla, málem se utopila. Měla jsem se jít učit plavat s Nemesisem a jeho kamarádem Fiérem, lehce svraštila obočí, když si na tenhle slib vzpomněla. Od zimy ale šedého kamaráda neviděla a moc netušila kde ho hledat. Věděla, kde zhruba se nachází jeho smečka, ale vzpomínala, že Nemesis tam trávil čas nerad, takže tam by ho pravděpodobně stejně nenašla. Povzdechla si. Vzpomněla si i na Kenaie kterého také od zimy neviděla. A ještě furt ho nešla navštívit, jak kdysi slibovala. Vždycky to byl on, kdo přišel na návštěvu. Jsem hrozná. Jsem hrozná kamarádka, svěsila ouška i ocas smutně dolů a táhla se travnatou plání jako šnek. Vypadala docela uboze a sama si tak i přišla. Možná za to mohla ta samota, kterou tak nesnášela ale poslední dobou si musela zvykat. "Cestování bez přátel je na prd," zamumlala zkroušeně.
Nejhorší na tomhle jejím výletě bylo, že už cestovala tak dlouho a Saturn nikde. Od doby, co ztratila jeho pach nedaleko močálů ho nikde necítila ani nezahlédla. A to Biance přišlo, že prošla už tolik území! Už z toho mám i hlad! odfrkla si lehce naštvaně a rozhlédla se kolem sebe. Ne, že by si dokázala něco ulovit, ale... mohla by se alespoň pokusit. Tak jo, odhodlala se. Na travnaté pláni stejně nenarazí na nic krom zajíců nebo hrabošů, což by ještě mohla zvládnout. Zavětřila ve vzduchu a jakmile chytila nějakou stopu, začala se pomaloučku a potichoučku přibližovat ke kořisti.
Po notné době a několika zkažených pokusech konečně dostala jednoho pomalého hraboše. Ani ji to příliš nezasytilo, ale jako svačinka postačil. Bianca byla svým výkonem ale docela vyčerpaná, navíc se nacházela na otevřeném prostranství a bylo hrozné vedro. Čas se někam hnout, pomyslela si a zase se dala do pohybu.

>> Šakalí pahorkatina (přes Medvědí řeku)