Gallirea - Příspěvky uživatele

Bianca
• 28.12. 1 lístek
• 30.12. 4 lístky
• Dopis vlčíškovi - 2 lístky
dohromady 7 lístků

Odin
• 28.12. 5 lístků
• 29.12. 3 lístky
• 30.12. 3 lístky
• Dopis vlčíškovi - 2 lístky
dohromady 13 lístků

||Loterie 5

Bianca už se blížila k domovu, ale hlavou jí stále vrtalo, čí pach to kousek od jezera cítila. Byl určitě známý a byl to někdo, koho už dlouho neviděla. Někdo z močálů? napadlo ji a hned si snažila vybavit vlky, kteří tenkrát byli ve smečce. Sigy a Lyl, ale věřila, že jejich pachy by poznala. Pak... ta vlčice, kterou tahala z bahna a ona na ni pak jednou křičela. Bianca se oklepala, neměla zájem se s ní ještě kdy potkat. Potom tam byl ještě ten rezavý vlk, který se lepil na Launee a nemluvil. Byl takové přerostlé vlče. Přerostlé vlče... No jasně! Ray! Bianca vyvalila oči, když si pach konečně přiřadila k osobě. Na Raystera by snad i málem zapomněla, jak dlouho ho neviděla. Naposled byli oba asi ještě vlčata. Takže se toulal někde v okolí a je v pořádku, to je fajn, lehce zavrtěla ocáskem. Chvilku uvažovala, jestli by ho pak měla jít hledat, ale nakonec to zavrhla. Vlk si doteď vystačil sám, tak se asi nedostal do žádných problémů. Navíc byl blízko lesa a cestu domů si snad zvládne najít, i když u Raye jeden nikdy nevěděl.
Na hranicích Bianca zastavila pro další pauzu. "Ahh," vyčerpaně vydechla a kecla si do sněhu vedle kýty, kterou s sebou táhla. Konečně jsem tady, zaradovala se. Tlamu měla plnou losích chlupů, tak se je snažila vyplivnout a ještě se trochu otřít ve sněhu od krve. Nechtěla dorazit a vypadat jako by se rok nekoupala. Pak si vzpomněla, že by vlastně měla ohlásit svůj příchod a krátce zavyla, aby o sobě dala vědět. Nebyla sice cizí, ale ohlásit se byla slušnost, že. Rozhodla se ještě chvilku posedět, kdyby náhodou někdo přiběhl, tak by ho požádala o pomoc s taháním úlovku. Očima tak bloumala kolem sebe, když zahlédla něco blýskavého na větvi, pod hromádkou sněhu. Se zvědavostí na to chvilku koukala, jestli ji nešálí zrak, a když se ujistila, že ne, vydala se směrem k větvi. Lehce do ní drkla, aby sníh spadl a před očima se jí objevil jakýsi šperk. Něco podobného tomu, co měla maminka. Biance se rozzářily oči a hned to z větve shodila na zem. "Ooo, to je hezké. Jakpak se to nosí? Není to něčí?" zamumlala si pro sebe a rozhlédla se. Žádné stopy ani cizí pachy v okolí nebyly. Věcička už tu musela ležet delší čas, takže asi nikomu nepatřila. No, zatím si to můžu nechat a pak to kdyžtak vrátím majiteli, pomyslela si, ale doufala, že k tomu nikdy nedojde. Chvilku koumala, kam by si šperk nasadila, ale jiná možnost, než tlapka se nenaskytovala. Takový náramek. A má modrou kytičku, bude mi ladit k očím, pomyslela si spokojeně a tlapku provlékla kroužkem. Ozdoba jí sedla přesně, což Biancu ještě víc potěšilo.
Chvilku tam tak seděla a obdivovala nově získanou ozdůbku, než se vrátila k práci. Popadla maso do zubů a táhla směrem ke středu lesa, kde se nacházel úkryt.

||Loterie 4

S kýtou Bianca docela zápolila. Vůbec se to nezdálo, ale na drobnou vlčici vyčerpanou lovem to bylo dost. Ještě k tomu se musela brodit hustým sněhem, jen co opustila les, který byl alespoň trochu krytý stromy. Pěkně tu fouká, pomyslela si docela rozmrzele. Nešla moc rychle, aby šetřila trochu těch sil, které stačila nabrat po lovu. Naštěstí jí nebyla taková zima, jak by předpokládala. Přisuzovala to tomu kousku kůže, který měla kolem krku a od kterého se jí do celého těla rozlévalo teplo. Dokonce i do tlapek, které měla neustále zabořené hluboko ve sněhu. Už se těším domů, do teploučkého úkrytu, zasnila se trochu, jak si tam hezky odpočine. Co taky jiného na cestě sama dělat? Jak je asi Yverinne? Ta teď asi někde v klidu spí, co? Docela hadům záviděla, že se na zimu zavrtali do nějaké škvíry a probudili se zase až na jaro. Nebo maximálně na jídlo, ale toho bylo v úkrytu dost, Yverinne pro něj nemusela ven do zimy.
Bianca se rozhodla pro krátkou pauzu, když dorazila k jezeru. Chvilku na něj hleděla, protože jí přišlo povědomé, a pak jí to docvaklo! Tady se minulou zimu klouzala s Nemesisem, který ještě vypadal jako jeho táta. A pak se zmenšil a kutáleli kotrmelce z kopce a uvízli v jeskyni. Tyjo, to jsem měla dost záživnou zimu, uvědomila si zpětně. A vůbec jí nepřipadalo, že už to bylo tak dávno. Taky bych za ním měla někdy zajít na návštěvu, prolétlo jí hlavou, ale sama věděla, že v nejbližší době čas mít nebude. A vůbec, pokud měla někoho navštěvovat, jako první by si to zasloužil Kenai, kterému to naslibovala.
Když se trochu vydýchala, opatrně se pustila na jezero. Chvilku jí trvalo, než našla rovnováhu a pořádně si osvěžila, jak se na skluzu vlastně pohybovat. Pak už docela v pohodě trajdala rovnou čárou co nejrychleji směrem k domovu. Tohle místo už si dokázala zapamatovat a věděla kudy se do Mechového lesa dostane. Do nosu ji přitom uhodil pach, který byl nějak známý, ale Bianca teď vůbec netušila, kam si ho zařadit.

>> Mechový lesík (přes Kiërb)

||Loterie 3

Biance to notnou chvíli přišlo nereálné. Že už je konec, že losici se jim podařilo úspěšně ulovit. Tak sebou kecla na zadek do sněhu a pár minut jen tupě střídavě zírala na mrtvé zvíře a Artyho. Teprve pak si celou situaci uvědomila a radostně vyskočila na nohy. "My to zvládli! Zvládli jsme to!" nadšeně poskakovala kolem a radovala se, s širokým úsměvem na tváři. Byl to pro ni velký úspěch. Takový kousek si zasloužil snad i obdiv ostatních. To budou doma koukat, až jim o tom povím! několikrát nadšeně zamávala ocáskem, ale už přestala s poskakováním. Přeci jen ji běh i následné skolení losice dost vyčerpalo, nehledně na ty magické kousky, které v posledních dnech prováděla. "No, napadlo mě to na poslední chvíli," trochu zahanbeně sklopila ouška. "Ani jsem netušila, co to udělá a jestli to vůbec vyjde. Spíš jsme měli štěstí." Ne, že by si nechtěla všechny zásluhy přivlastnit, no, nemohla to udělat. Moc dobře věděla, jak velký podíl na lovu Arty měl. "Navíc, ty jsi je vystopoval a navrhl taktiku a provedl ten nejtěžší, ale nejdůležitější krok," dodala a hlavou poukázala na krvácející hrdlo losice. Nebyl to hezký pohled, tak své modré oči zase rychle odvrátila a povzbudivě se usmála na Artyoma. Opětovala mu ten pohled uznání. "Děkuju," zasmála se pak lehce. Tahle zkušenost ji určitě zase něco nového naučila a do budoucna se bude hodit. Nebýt zkušenějšího vlka, rozhodně by si na takovou kořist ani netroufla, a co teprve, ulovila.
Zmateně se snažila podívat na vlastní krk, když Arty ho Arty zmínil, ale šlo to dost špatně. Nakonec koutkem oka zahlédla nějakou kůži, která rozhodně nebyla její, ale se srstí docela splývala. Na první pohled by si jeden nevšiml. "Nojo, kde se to tady vzalo?" podivila se a zkusmo se oklepala, jestli to z ni nespadne. Ale ne, kůže držela jako přilepená. A Biance bylo teplo! "Aha, takže díky tomuhle," zamumlala si pro sebe nejistě. No, kůže jí nijak neškodila, spíš naopak, takže se tím rozhodla moc nezabývat. Bylo to dobré, tak si to nechá, dokud může.
Raději se zajímala o Artyomovo zranění. Rána se při lovu otevřela a teď nehezky krvácela, Bianca měla docela starost. Na mysli jí vyvstanulo, jak vlka našla. Arty ale tvrdil, že bude v pořádku. Pravda, asi si toho zažil už dost a vždycky se z toho dostal, Bianca krátce spočinula zrakem na jeho popálené tváři, než se otočila zase k losici a v duchu se připravovala na to hodování. "Pojď, jdem se najíst!" zavolala na hnědého vesele a pak se zarazila nad jeho otázkou. "Jistě, to je přeci samozřejmost," zamračila se lehce. Co si o ní myslel, že ho využije na lov a všecko mu sebere. "Polovina je tvoje a polovina má. Ale já toho stejně tolik neutáhnu, takže se jen teď nasytím a vezmu s sebou nějaký flákot," vysvětlila mu své úmysly. Losice byla velká, obzvlášť pro hubeného zakrslíka jako Bianca. Nejen, že z ní moc nesežere, i kdyby se měla přecpávat, ani toho moc nepobere s sebou. Artyomovi zbyde víc, než dost.
No a jelikož měla dost hlad, rovnou se pustila do jídla. drápy a zuby opatrně rozpárala losici břicho tak, aby se dostala k vnitřnostem. To byla ta nejlahodnější část. Samozřejmě dávala pozor, aby nechala dostatek těch pochoutek hnědému. A když byla plná, chvíli si lámala hlavu jaký kus losice oddělit a vzít s sebou. Nakonec rozhodla pro zadní stehno, to nezraněné, a snažila se k tomu oddělit i nějaký kus masa z břicha a trupu, aby toho bylo dost třeba pro dva vlky.
Když skončila byla pěkně zaprasená od krve a kdo ví čeho. Nahodila lehce znechucený výraz a trochu se otřela do sněhu. Nemohla se doma objevit po tak dlouhé době a vypadat jako největší špindíra pod sluncem. "No, já si vezmu tenhle kousek. Nevadí, že?" usmála se na Artyho. Po jídle cítila, jak opět pomalu nabývá energie. Nejraději by si teď někde lehla a odpočala si, ale tady v okolí byl všude sníh. Udělá nejlépe, když vyrazí rovnou domů do úkrytu. "Ráda jsem tě poznala. A měla tu čest s tebou lovit," zazubila se jako sluníčko. "Kdybys někdy potřeboval pomoc, víš kde mě, nebo mou rodinu najdeš. Snad to ale nebudeš potřebovat. Hodně štěstí, a dávej na sebe pozor!" mrkla na něj, s mírnou narážkou na jeho stav a zranění. Artyho ještě nebrala jako přítele, ale rozhodně vůči němu měla vřelý vztah. A teď věděla, že může s klidným svědomím odejít domů. Vlk se o sebe snad už dokáže postarat. "Snah se hestě potkáhe!" zamumlala s tlamou plnou masa, které začala odtahovat. Bylo by fajn se ještě potkat, snad i za lepších okolností a počasí.

>> VVJ (přes Západní Galtavar)

||Loterie 2

Bianca byla v lovu nezkušená. A vlastně za ni celou tu dobu z části jednaly pouze instinkty, pak se snažila vzpomenout si na všechno, co už se od ostatních naučila a nějak to využít. Nahánění bylo dost vyčerpávající, i když běh a obratnost byly její parketa. Naopak ale byla velmi slabá a krom toho nahánění už víc nezvládala. S Artyomem byli jen dva a vlk byl zraněný, jenže Bianca stejně neměla jinou možnost, než nechávat klíčová rozhodnutí na něm. Byl starší, zkušenější a říkal, že je dobrý lovec.
Když zahnali losici do obklíčení, cítila se obklíčená i Bianca sama. Co teď? Co mám dělat? Zvíře bylo několikrát větší než ona sama, bála se k němu přiblížit a bála se kopance. Krátkým pohledem na svého společníka zjistila, že Arty také mele z posledního a znervózněla ještě více. Nechtěla lov pokazit, když už se dostali tak daleko. Na poslední chvíli si vsadila na magii a proti losici vyslala silný poryv ledového větru. Vysílilo ji to natolik, že téměř zavrávorala, ale teď si vyčerpání nemohla dovolit. Instinktivně po zvířeti skočila a nakonec se jí podařilo zakousnout se mu do hrbetu. Losice vydala bolestivé zvuky a mlela sebou, že Bianca připadalo, že ji každou chvílí setřese. Drž. Drž se, Arty se o to určitě postará, povzbudila se, aby se nevzdávala tak jednoduše. Silně stiskla zuby do kůže losa a sevřela víčka pevně k sobě. V tlamě cítila krev, ale hlavně chlupy a kůži, která byla dost silná.
Pomalu si ani neuvědomovala, že losice sebou po chvíli přestala mlátit. Všechno okolo ztichlo a Bianca stála, zakousnutá v jejím hřbetu, dokud ji neprobral Artyho hlas. Pomalu losici pustila a odtáhla se, zvíře bylo mrtvé, pod jeho krkem už se tvořila velká krvavá louže, která zbarvovala sníh. "Je po všem?" polkla nejistě a rozhlédla se kolem. Pohled jí padl na svého společníka, který byl zraněný a krvácel. Bianca na něj lítostivě pohlédla, nechala všechnu těžkou práci na něm. "Promiň, jsem v pořádku. Co ty? Jak jsi na tom?" zeptala se starostlivě. Artyom si na ránu přikládal sníh, ale netušila, jak tohle zrovna pomůže. A neměla žádnou užitečnou magii na léčení, vlastně ani netušila, že ovládá nějaké další krom vzduchu.

<< Západní Galtavar

Loterie 1

Všechno šlo zatím podle plánu. Losice vběhla do lesa, jak oba vlci chtěli. Bianca si trochu oddechla, ale nijak nepolevovala na rychlosti. Teď nadcházela ta nejtěžší část lovu - skolit zvíře a nic ci přitom neudělat. Protože les sice losici brzdil, ale stejně tak brzdil i je. Museli se vyhýbat kmenům stromů, kořenům a větvím, které byly občas i zákeřně skryté pod sněhem. Bianca několikrát škobrtla, ale naštěstí to ustála. Od losice se také držela pěkný kousek dál, když viděla, jak Arty málem dostal kopytem do hlavy. Rozhodně si nepřála něco takového zažít.
Také ale krátkými pohledy zpozorovala, že Artyom na tom není nejlépe. No jistě, byl zraněný a vyčerpaný, lehce svraštila čelo. Ona sama byla v dobré kondici, ale také jí začínal docházet dech, jak na tom teprve musel být Arty? Musíme ji ulovit co nejdříve. Pokud se jim to nepovede, vyjde všechna ta snaha vniveč. Artymu se podařilo losici lehce zranit na noze, když ho málem kopla. To jim hrálo do karet. A nejspíš se na ně i usmívalo štěstí, protože z nedalekého stromu vyletěl velký pták. Bianca sebou také lehce cukla, ale rychle se vzpamatovala. Zato losice, která byla už tak dost vyděšená a zoufalá, začala zmatkovat. Dostala se na místo, kde byly stromy blízko u sebe a ona by se jimi těžko protahovala. Z dalších dvou stran ji obkličovala Bianca s Artyomem.
Arty na ni křikl, až ji nenechá utéct. Bianca nervózně pokývala hlavou a hlasitě zavrčela, když se losice otáčela jejím směrem. Zvíře hned pohotově uskočilo dál od ní. Hnědý pak navrhl, aby na ni skočili a zakousli se jí do zraněných nohou. Bianca už už chtěla souhlasit, když jí před očima bleskla vzpomínka, jak jimi losice silně vykopává. Ne-e. Upřímně by ji raději nechala utéct, než takovou ránu schytat. Když se vrátí domů, určitě nějaké maso v úkrytu najde, ale Arty... "Počkej!" štěkla rychle na vlka a odhodlala se k odvážnému kroku. Soustředila všechnu svou zbývající energii do magie. Vyvolala tak silný poryv větru, který losici konečně vyvedl z rovnováhy a odhodil k nedalekému stromu. Zvíře bylo velmi těžké, takže spíše do stromu jen narazilo, ale pak sebou přeci jen žuchlo na zem, protože bylo vysílené a raněné. "Teď!" vyjekla Bianca a poněkud neohrabaně po zmatené losici skočila. Původně plánovala rychlý proces, chtěla se jí zakousnout do hrdla. Zvíře ale vycítilo blížící se smrt a dalo se do silného odporu. I když los ležel na zemi, začal sebou zmítat do všech stran. Bianca musela svou trasu pozměnit a uskočit. Nakonec se jí podařilo chytit losici na hřbetu, kam její kopyta nemohla.

Arty vysvětlil, že u nich takováhle taktika není nic zvláštního a učí se ji všechna malá vlčata. Bianca si připadala trochu zahanbeně, že věděla tak málo. Nikdy by ji něco takového asi nenapadlo, a jak se to mohlo při lovu hodit. Dobře, teď už to vím. Na dalším smečkovém lovu se taky můžu blýsknout, uklidnila se a nadšeně zamávala ocáskem při představě, jak by mohla hrdinsky zachránit celou akci. A všichni by ji chválili a byli rádi. To by bylo super!
Jakmile se tedy Bianca vyválela v dolíku a nabalila na sebe losí pach, šlo už do tuhého. A navíc jí začala být od sněhu zima, ale magii teď použít nemohla. Bála se, že by s mokrem odvála i ten pach, který na sebe tak pracně dostala. Trochu se zatřásla, ale snažila se zůstat co nejvíc potichu. Teď nemohla dělat hluk. Ať už to máme rychle za sebou a můžu se ohřát, pomyslela si, když v tu chvíli se jí kolem krku začínalo rozlézat příjemné teplo. Bianca byla chvilku docela překvapená, pak roztáhla koutky do úlevného úsměvu, který ale na chvíli zamrzl. Měla pocit, že to rozlézavé teplo ji udusí! V další chvilce byl ten pocit ale pryč a zůstalo jen to příjemné hřejivé. Jako magie. Ale já ji nepoužila. Byl to někdo jiný? nenápadně se rozhlédla kolem. Zima jako by jí náhle vůbec nevadila. "Hele Arty, taky cítíš teplo kolem krku? Nebo jinde?" zašeptala v otázce na hnědého vlka. Svou magii na něj přestala používat už když se více vzpamatoval a oni začali stopovat. Bylo pro ni moc náročné soustředit se na ovládání magie a stopování zároveň, takže jedno vypustila.
"No ale to že chutná dobře je přeci příjemný bonus," zazubila se na Artyoma, který se očividně rád spokojil i s minimem. To Bianca si ráda dopřála lepší věci, když měla možnost. A myslela si, že i ostatní by měli čas od času projevit hamižnou sobeckost, však to nikomu neubližovalo, udělat si radost a dopřávat si dobré věci. "Určitě se budeme cítit líp, když nám po takové dřině bude i chutnat!" dodala vesele.
Nakonec se přeci jen rozhodli pro raněnou losici. Artyom navrhoval ji zahnat do lesa, kde se může zranit i sama. Bianca doufala, že budou mít tentokrát štěstí. Byl to vlastně její druhý velký lov, a to ještě jen ve dvou. "Dobře," přikývla a začala se připravovat na povel. Povel, který ale nepřišel. Arty sotva domluvil a už sprintoval ke stádu, zatímco Bianca jen vyjeveně čučela. Čekala něco jako 'teď' nebo 'běžíme' nebo... prostě něco! No, už nebylo co naplat, své zaskočení musela rychle potlačit a hnát se za Artyomem jako splašená! Ještě aby zase v něčem chybovala a celý lov překazila, to nemohla dopustit. Naštěstí, rychlost byla její parketa, takže Artyoma včas dohnala. Po krátkém pozorování ho začala napodobovat, nejdříve byla po jeho bohu a losici se snažila odehnat od stáda cvakáním zubů a vrčením. Zvíře zareagovalo, jak si přáli. Pak se Bianca oddělila od Artyho a přesunula se k druhému boku losice, aby jim neuhnula úplně pryč. Byla docela nervózní, v takové blízkosti velké vyplašené zvěře. Cítila se ještě menší, než obvykle a to bylo co říct. "Pozor!" vyjekla, když Arty málem schytal silný kopanec. Sama se dost lekla a trochu se od losice stáhla. Zvíře beztak nemělo už jinou možnost, než vběhnout do lesa, kde bude složité ho pronásledovat v takové blízkosti. Co teď, co teď?

>> Ageron

Bianca rychle napodobila Artyho a také se přikrčila co nejblíž k zemi. Také trochu zpomalila a zařadila se víc za něj. Dosud mohla být vepředu, protože o nic moc nešlo, ale teď už byli blízko stáda. Bianca měla málo zkušeností a nechtěla lov svou neopatrností překazit, ještě než začal. Plazení se jí ale tedy moc nezamlouvalo. Po chvilce začala cítit, jak se jí napínají všechny svaly, nebyla na takový typ pohybu zvyklá. Věděla, že teď je ale nutné pokračovat v této pozici, neměla na výběr a musela přes protesty svého těla tiše našlapovat dál.
Překvapeně sledovala, jak se Artyom vyválel ve sněhu. Ano, pach losa byl v tom místě cítit dost silně, ale i tak Bianca zprvu nechápala, co to dělá. Nikdy se s takovou taktikou ještě nesetkala. "Ohh, to je chytré!" poznamenala, když jí Arty vysvětlil, k čemu jim to válení bude dobré. Sice se jí tedy nechtělo smrdět jako los, ale po chvilce to překousla a také se v dolíku párkrát převalila, aby na sebe dostala cizí pach. Schválně jak dobře to bude fungovat, pomyslela si přitom. Co kdyby existovala magie, která by změnila její pach na losí? Mohla by se pak procházet uprostřed stáda aniž by zvířata vyděsila nebo podráždila? To by bylo zajímavé. Ale asi i trochu nepraktické, aby si mě pak ostatní vlci nepletli s losem, lehce se při té představě otřásla. To neznělo jako něco, co by chtěla zažít.
Artyomovi nejistě navrhla, že by při lovu mohli využít i okolního terénu. Oddechla si, když s jejím nápadem souhlasil a zvolil les jako tu lepší variantu. N jeho další slova přikyvovala. "Pokud se nám podaří ji skolit, určitě bude i chutnat lépe než kdybychom si vybrali tu starou," přihodila poznámku hodnou zhýčkaného dítěte. Pravda byla, že se nikdy nemusela živit masem, které by chutnalo nějak zle - z toho hlediska, že by bylo staré nebo zkažené. Jistěže pak měla ještě své vlastní preference a třeba srnčí jí chutnalo více nežli takový zajíc. "Zase ale starý kus by se mohl lépe nahánět, protože bude pomalejší," zamumlala pak. Netušila, jak tohle rozhodnout. "Ty rozhodni, já moc netuším." Nejjednodušší řešení. Hodit problém na Artyoma.

<< Západní Galtavar (přes VVJ)

Artyom nevypadal, že by se chtěl do smečky přidat, i když mu Bianca udělala takovou velkorysou nabídku. No, nemohla ho nutit a byl to od ní jen takový návrh. Trochu ji zamrzelo, že vlk o sobě měl tak nízké mínění, jak dával najevo. "Dobře, jak chceš. Jen říkám, že je tu ta možnost, pokud bys ji kdykoli potřeboval využít," přikývla smířlivě. Pokud by se kdy chtěl přidat, ať už k nim, nebo někde jinde, předpokládala, že by jej přijali. Netušila sice, jak ostatní smečky fungují, ale minimálně ta její by vlka jako Arty neodmítla.
Pak se konverzace dostala k pýše a hdosti, přijímání pomoci a tak dále. Bianca v tomto ohledu Artyoma nechápala. Stejně tak ostatní vlky, co sdíleli jeho názory. No, nechtěla se tu s ním dohadovat, jen byla zvědavá, protože mu nerozuměla. Z jeho slov ale poté pochopila, že se mu nejspíš nevyplatilo, když někomu důvěřoval. Má to něco společného s tím zraněním na tváři? oklepala se odporem a strachem. Kdyby jí někdo způsobil takové zranění, asi by také nevěřila hnedka někomu. Než k tomu ale dojde, mohla si zachovávat optimistický pohled na svět, ne? "To mě mrzí. Doufám, že tu potkáš lepší vlky, než se kterými jsi měl tu čest," zamumlala. Nemělo cenu říkat nic dalšího. Až čas a dobrá společnost moha Artyomovi pomoci s jeho problémy s důvěrou. A Bianca mu rozhodně přála, aby také poznal trochu toho štěstí a radosti, které zažívala ona. Svět byl pak o něco růžovější.
Myšlenka na lov už byla o něco radostnější. Bianca neměla ráda ty smutné, hluboké konverzace, protože netušila, jak se s nimi vypořádat. Také v ní vyvolávaly vlastní pocity strachu z budoucnosti, nejistoty a tak dále. A všechno tohle se většinu času snažila potlačovat někam hluboko na dno své mysli, a že se jí to dařilo. Taktika zněla v podání Artyoma jednoduše. Budou nahánět starý nebo nemocný kus a pokusí se ho uštvat. Pokud se vše podaří, mohou ho překvapit útokem a bude to jednodušší. Bianca přikývla. "Dobrý plán. Můžeme také využít terénu, zkusit je nahánět směrem k lesu nebo nějaké řece," vyslovila se nejistě. Pamatovala si, že takto posledně lovili se smečkou. Neměli dost zkušených vlků, takže na jedné straně využili k zastavení stáda řeku. Stopu losů sledovala Bianca s Artyomem kolem jezera, ze kterého tekl také ten smradlavý potok. Ten by možná mohl dobře posloužit. Nebo les. Sobi museli být asi tak stejně velcí jako srny a v lesích se jim určitě neběhalo tak dobře jako menším a obratnějším vlkům. Byli jen dva, takže taktika byla důležitou součástí lovu.
Bianca znovu přiložila čenich k zemi a nasála všechny okolní pachy. Zdálo se, že sobi jsou blíž a blíž, tudíž byli na správné stopě. Ovšem, nyní se nacházeli na otevřeném prostranství, kde se nebylo jak skrýt. "Neměli bychom teď někam uhnout, ať tu nejsme tak nápadní? A co vítr, nezavane k sobům náš pach a nevyděsí je?" zeptala se ustaraně Artyoma, jaké řešení tohoto problému navrhne.

Bianca horlivě pokývala hlavou, když Artyom vyjádřil pochyby nad jejími slovy o smečce. "Ano, Moje maminka se mě a brášky ujala, když byla ještě členkou jiné smečky. Tamější alfa ale zmizela a my se pak přestěhovali do jiného lesa. A rodiče se stali novými alfami," vysvětlila, pak se rozhlédla kolem sebe, jestli je náhodou někdo neposlouchá a pološeptem dodala, "Maminka je vážně hodná, i jako alfa. Určitě přijme do smečky každého, kdo si to opravdu přeje nebo potřebuje pomoc," usmála se na hnědého a spiklenecky mrkla. Normálně by asi nikoho takhle 'nezvala', ale Artyom měl před pár chvilkami na kahánku, takže to asi nebylo od věci. Byla si jistá, že by ho Launee neodmítla, i kdyby k nim přišel sám od sebe. Navíc nevypadal, že by byl nějak zlý, spíš působil nejistě a trochu plaše, Bianca se ho v nejmenším nebála. Ne v tom stavu, v jakém se teď nacházel.
Moc nechápala Artyomova další slova. "Proč je pro někoho složité přijmou pomoc? Přeci... i pýcha a hrdost musí v případě opravdové nouze pryč, ne?" podivila se trochu. Ano, také měla mnohem lepší pocit, když něco zvládla sama, než když si musela u někoho vyškemrat pomocnou tlapu. Ale když si opravdu nevěděla rady nebo byla příliš slabá, co jiného měla dělat než požádat ostatní, aby dosáhla toho, co chtěla? Nakonec na tom nebylo nic složitého... "No, vím, že občas by ta důvěra mohla být na škodu. Ale zase, když se někdo tváří mile, tak proč být vůči tomu skeptický? Jestli se přetvařuje stejně na první pohled nepoznám, to jde až časem. Takže je lepší věřit v ty dobré věci, než si hlavu zatěžovat špatnými," vysvětlila ještě, ale také trochu kecala. I když na venek působila jako velký optimista, zevnitř ji často sžíral pesimizmus a špatné myšlenky, které se snažila tlačit do pozadí. Nerada dávala své nejistoty najevo, v těchto věcech.
S Artym se domluvili na lovu. Sama Bianca už měla docela hlad a dlouho sama nelovila, takže to chtěla zkusit. Hnědý se nabídl, že bude stopovat a hned na to se kousek vzdálil a začal čenichat. Bianca ho šla ihned napodobit. Cítila vícero věcí. Také nějaké vlky, ale pak další zvířecí pachy. Artyom poznamenal, že tudy procházejí losi. Aha, takže to jsem nejspíš cítila, soustředěně přikývla a snažila si ten pach zapamatovat. Sice netušila, jak přesně losi vypadají, ale tušila, že jsou to velcí kopytníci. Možná jí o nich někdo kdysi říkal. Měla jsem být pozornější, povzdechla si trošku. "Dobře, to by mohlo vyjít," souhlasila s plánem lovu. Na zdravého jedince by určitě neměli dost sil, takže zbýval buď starý nebo nemocný kus. I to by ale dvěma vlkům bohatě postačilo. Možná bych pak mohla odnést kousek domů! To by byli ostatní určitě rádi, radostně nad tou myšlenkou zamávala ocáskem. Konečně by taky byla nápomocná. Sice se teď o maso nemuseli bát, protože Meinere vytvořil chladící díru kde dlouho vydrželo, ale i tak. Čerstvé bude určitě lepší. Nejdřív ale museli něco ulovit, že.
Bianca tedy přiložila čenich k zemi a snažila se vyčmuchat správnou pachovou stopu. Po chvíli jí přišlo, že se v té spleti pachů trochu zorientovala. "Tudy?" ukázala určitým směrem, trochu severněji, a obrátila se na Artyho s otázkou v očích. Byl zkušenější, takže potřebovala potvrzení, že si vede správně.

>> Západní Galtavar (přes VVJ)

Nakonec jí dal Artyom za pravdu, ohledně magií. I tak ale bylo jasné, že svůj názor nezměnil. Na to bylo nejspíš příliš brzy, když sám tvrdil, že Bianca byla jediná, kdo v jeho přítomnosti používal kouzla k dobrým činům. "To mě mrzí," krátce svěsila ouška. Artyom nejspíš neměl štěstí na přátele. "No, ale jestli se tady budeš chtít zdržet, určitě potkáš víc hodných vlků. Třeba v mé smečce jsme všichni taková velká rodina. Ani mimo naše území jsem nepotkala nikoho, kdo by mi opravdu ublížil, i když pár se jich tak tvářilo," vysvětlila jak se věci na Gallirei měly. Sama se s přílišným nebezpečím ze strany vlků nesetkala, takže si logicky myslela, že je tu bezpečno. Ostatní si buď hleděli svého nebo byli vážně docela milí.
Artyom si stál za tím, že se raději spolehne na sebe. Bianca ho chápala, ačkoli mu moc nerozuměla. Byla zvyklá alespoň částečně vždy spoléhat i na ostatní. Měla smečku, tam si všichni navzájem pomáhali. Měla i rodiče, brášku a mladší sourozence, na které by se v případě nouze určitě mohla obrátit. Tak proč se spoléhat jen na sebe? Z myšlenek ji vytrhlo Artyomovo uklouznutí. "Haha, tak teď ti to ale moc nejde," zazubila se na něj lehce popichovačně. "Já se spoléháním na ostatní problém nemám. Je to příjemný pocit, vědět, že ti vždy někdo bude stát za zády a podpoří tě," usmála se pak spíše pro sebe. Cítila se vděčná, že vůbec dostala takovou možnost. Tady Artyom nejspíš takové štěstí neměl. Alespoň to tak podle jeho slov vypadalo.
Měla trochu problém mu rozumět, když se bavili o jménech, ale vyznělo to tak, že je to Artyomovi jedno. "Tak tedy Arty," rozhodla se a nadšeně zamávala ocáskem. Hnědý se zdál jako docela milý vlk, i když toho nenamluvil moc. Bianca netušila, jestli je takový normálně, nebo se ještě vzpamatovává z toho vyčerpání, ale jakkoli to bylo, neměla s tím problém. Bráška byl stejný, Kenai taky a... táta také takový býval. Připadala si mezi nimi jako naprostý žvanil, protože většinou mluvila převážně ona. Artyom s lovem souhlasil a nabídl se, že bude stopovat. "Dobře, uvidíme co najdeme," přikývla. "Ale musím tě varovat, že nejsem moc zkušený lovec. Bylo by fajn, kdybychom narazili na nějakou menší kořist," ozvala se zahanbeně. Bylo by dost naprd, kdyby vystopovali zvíře, na které si nemohli troufnout. Artyom byl v docela žalostném stavu a Bianca byla slabá jako pírko, co se fyzické síly týkalo. Možná bych nám zase mohla pomoci magií, ale při lovu... netuším, jestli bych to zvládla, zamyslela se. K magii by se ráději uchýlila pouze v krajním případě.

<< Východní hvozd

Bianca vlkovi nadšeně vysvětlovala, že právě použila magii, a že vlastně bydlí v kouzelném kraji. Znělo to jako z pohádky, no ne? Vlk ale její nadšení ani zdaleka nesdílel, místo toho blábolil, jak kouzla nemá rád a že ubližují. Bianca se lehce zarazila. Takže už se s magií setkal? Vlastně vůbec netušila, jaké to za hranicemi Gallirei bylo. Uměli tam všichni vlci ovládat magie? Jen někteří? Nebo žádní? Sama si z dětství o kouzlech nic nepamatovala, a to její rodina žila velmi blízko hranicím zdejšího světa. Možná jsem si prostě jen nevšimla, nespojila souvislosti, pokrčila nakonec rameny a nechala to plavat. Sama toho teď stejnak moc nevykoumá a vlk mohl být rád, že je částečně při smyslech, ještě aby jí povídal o magiích. Stejně ale musela říct něco na svou obranu. Neznámé nebylo vždy jen to špatné. "Ubližuju ti snad teď? Naopak se ti snažím pomoct," nafoukla se trochu. Vážně byl nevděčný až hrůza. "Chápu, asi jsi se nesetkal s magií zrovna hezkým způsobem, ale mohou být i nápomocné. Třeba právě teď. Nebo v běžném životě, když si chceš něco ulehčit, pomoct si s lovem... Všechno záleží na tom, kdo magii používá." Nebyla naivní. Určitě tušila, že existují vlci, co kouzla využívali především ve svůj prospěch, nebo k ubližování druhým. Každá mince má ale dvě strany. Hnědý se na to díval moc pesimisticky.
Když Bianca přišla na to, co dělat dál, hned se do toho dala. Vlk naštěstí začínal spolupracovat a sám se hýbal. Její otázku o tváři přešel bez komentáře a Bianca už do něj také nerýpala, i když byla docela zvědavá. Určitě šlo o zranění, ale jak k němu přišel? No, bylo jasné, že o tom mluvit nechce. Oba se tedy raději soustředili na chůzi. Velmi pomalou chůzi. Bianca vlka podepřela z jedné strany a z druhé si pomáhala magií. Zatím se cítila v pořádku, ale čekala, že čím déle to takhle povede, tím víc se vyčerpá. Proto se snažila jít trochu rychleji, v rámci možností.
A aby cesta z lesa rychleji utíkala, začal se vyptávat. Byla přeci nuda jen tak mlčet, když se měla s kým bavit. "Artyom... hm, je to docela krkolomné jméno. Můžu ti říkat Arty? Nebo jenom Art? Nebo máš nějakou přezdívku, co bys radši?" usmála se na něj. "A povídej, nejspíš nejsi zdejší. Co tě sem přivedlo?" zeptala se zvědavě. Bylo důležité udržovat Artyomovu pozornost mimo jeho stav, aby náhodou zase vyčerpáním nepadl. Nevypadal jako nějaké sluníčko a popravdě Biance přišlo, že kdyby ho tam ve sněhu nenašla a nepomohla mu, asi by to i vzdal. To byla děsivá představa, že by cestou domů měla narazit na mrtvolu. Brr.
Jakmile vyšli na otevřené prostranství, Bianca se zaradovala a oddechla si. "Podívej, i počasí už je krásné. Alespoň nesněží," poznamenala, když se podívala na oblohu. Bylo hezky, dokonce vykouklo i sluníčko, i když nesloužilo k ničemu jinému, než světlu. Bianca zastavila, aby nechala Artyoma oddechnout. A vlastně i sebe, hnědý byl docela těžký a používání magie náročné. Její vyčerpání ale nebylo nic, co by krátká přestávka nespravila. "Tak co, cítíš se trochu na ten lov? Jak ti to jde?" otočila se zase na Artyho. Sama v lovu nijak nevynikala a jediné, co vlastně zvládala bylo nahánění, pokud se jednalo o vysokou. Menší tvory... by snad dokázala ulovit i sama, ale na takhle rozlehlých pláních budou spíše stáda kopytníků. Malá zvěř se skrývala v lesích.

Bianca se vlka snažila zvednout, ale byl pro ni příliš těžký. V jednu chvilku do něj silně zatlačila a on se trochu zvedl, ale pak nevydržela tu tíhu a vlk zase klesl do sněhu. Přitom něco blábolil, ale Bianca zaslechla jen tiché smířlivé 'přestaň'. "Nepřestanu, vstávej," zamračila se na něj, ačkoliv to nemohl vidět. Vynakládala tu takové úsilí a co z toho! Hnědý byl očividně ještě nevděčný! Takhle to dál nejde, pomyslela si a snažila se vykoumat, co dál.
Naštěstí jí v mozku bliklo malé světýlko a Bianca se odhodlala k použití magie. Stále ještě ji neměla úplně pod palcem, ale nakonec vítr splnil, co po něm žádala. Bylo to lehce vyčerpávající. Snad ani ne na tělo, ale na mysl. Nebyla zvyklá se tak usilovně soustředit na pouze jednu věc. Bianca byla vlastně vcelku roztěkaná a náladová. V jednu chvíli ji zajímalo toto, v druhou něco jiného. Jednou se smála, ale v okamžiku dokázala zesmutnit... Každopádně, vlk se zdál po osušení trochu více při smyslech, i když stále zmatený. Bianca bedlivě poslouchala, co říká a až v tu chvíli jí došlo, že mluví nějak divně. Nejspíš není z Gallirei. Zatoulal se sem podobně jako já s bráškou? zauvažovala. Důležité však bylo, že mu vesměs rozuměla. "To pomocí magie větru. Každý tady nějakou magii ovládá. I ty, když ses sem dostal. Tahle země je totiž kouzelná!" prohlásila, hrdá, že zde může žít. "Jednoduše jsem ohřála okolní vzduch aby nám bylo teplo, super, co?" zazubila se na něj, jako by to pro ni byla brnkačka. Chtěla se taky trochu chvástnout, když už měla tu možnost. Hnědý vypadal, že o magii nikdy v životě neslyšel. Tedy, ne v tom smyslu, že by opravdu existovala.
Naštěstí měla její povzbudivá slova nějaký účinek a vlk se začal hrabat ze sněhu na nohy. Ovšem překvapení přišlo, když se k Biance otočil čelem a ukázal tak svou znetvořenou tvář. Zalapala po dechu a pár krůčků ustoupila, protože doopravdy nečekala, že vlk vypadal takto. Bylo to... nehezké, nemohla si pomoct. Jako vlčice si Bianca docela zakládala na vzhledu, a samozřejmě se jí líbilo, když i ostatní vypadali hezky. Tenhle vlk do té skupinky ale bohužel nespadal. Navíc, ještě nikdy snad neviděla nikoho s tak ošklivým zraněním. Byl tu Meinere a pak ten šedivec, ti neměli oko. A pak si občas všimla různých jizev na tělech ostatních, ale nikdy... nebyly tak velké. "Proboha, jak se ti to stalo?" vydechla a tlapkou si ukázala na tvář, aby vlk věděl, co myslí. Až potom jí došlo, že to nejspíš nebyla ta nejvhodnější otázka. Mohla by to být popálenina? Vypadá to tak, otřásla se pak, aby se zbavila nepříjemného pocitu, když na ni vlk takhle hleděl. Nasadila úsměv. Sice trochu strnulý, ale snažila se. "Teď půjdeme ven z lesa," odpověděla a šla ho z boku podepřít. Zvolila tu stranu, kde měl tvář normální, protože by se cítila nesvá, kdyby k ní měl být natočený tou ošklivou polovinou. Přivolala vítr, který vlka také lehce podepíral. Mohl cítit, že najednou váží o něco méně a chůze ho tolik nevyčerpává. "Až se dostaneme na louku, uvidíme, co dál. Kdybys něco potřeboval, řekni," vyzvala ho. Kdyby náhodou třeba cítil, že potřebuje jít pomaleji nebo má žízeň a chtěl by to zamlčovat. To hodní pacienti nedělali, ne ne. "Mimochodem, jsem Bianca. Jak se jmenuješ ty?" krátce se na hnědého usmála a pomalu se rozešla směrem, kde by měl les navazovat na otevřené prostranství.

>> Východní Galtavar

Bianca byla docela překvapená, když uviděla vlka ležícího ve sněhu. Zima přeci teprve začala. Jakto, že už je na tom někdo takhle zle? pomyslela si skepticky. S nějakými útrapami tuláků se nikdy v praxi nesetkala. Vždy měla smečku, domov, kam se vrátit, kde se o ni postarají. Nebyla ale zase tak naivní, aby si myslela, že to tak má každý. Přesto ji krutost ledu a sněhu zaskočila. Nevím ale, co má za sebou. Třeba dlouho cestuje a proto se tu svalil. Vyčerpáním, nejspíš, uvažovala. Kdyby měl sílu se zvednout a jít dál, určitě by tu takhle neležel.
Tak jako tak, jakmile Bianca cizáka uviděla, už ho tu nemohla jen tak nechat ležet. Opatrně se přiblížila a zeptala se, jak mu může pomoci. Vlk vypadal dost dezorientovaně, nejprve si myslela, že se bude muset opakovat, protože ji nepostřehl. V tuhle chvíli už věděla, že ve své situaci nebude nijak nebezpečný, tudíž se může přiblížit víc. Pár rychlými kroky tedy stanula přímo u něj, aby slyšela jak tichým chraplavým hlasem řekl, že nemůže vstát. "No nepovídej," povzdechla si. To mohla vidět i sama. Nemohla mu to mít ale za zlé, nejspíš sám moc netušil, co se kolem něj děle. Bylo ale dobré, že komunikuje. Alespoň nebyl úplně mimo, to by pak Bianca opravdu netušila, co s ním dělat. "Tak jo, pokusím se tě zvednout, dobře?" Hlavní bylo ho odtud dostat. Alespoň na nějaké méně otevřené místo, pod strom nebo tak, kde ho nezasype sníh.
Bianca se chvilku pokoušela vlka nadzvednout vlastní silou, ale, no... vzhledem k její tělesné stavbě to moc nešlo. Hnědý byl sice taky kostnatý jako ona sama, ale u ní to bylo jaksi genetické. Navíc to byl samec, takže musel být o dost větší. Co teď? zamračila se. Teď už nemohla dělat jakože nic, že si ho nevšimla, když mu nabídla pomoc. A odejít by bylo vážně nemístné. Jak by se asi cítila ona sama, kdyby potřebovala pomoc, někdo se nabídl, ale v další chvíli ji opustil? Asi by už pak nechtěla pomoc od nikoho. "Ach! Magie! Že mě to nenapadlo dřív!" vyjekla a málem se plácla do čela. Její vrozená magie se projevila velmi nedávno, takže na ni dost zapomínala. V tuhle chvíli se ale náramně hodila. Za poměrně velkého soustředění přivolala teplejší vánek. Lehce svraštila obočí, protože to nestačilo. Sama byla dost promrzlá a to se pohybovala. Kdo ví, jak dlouho tu hnědý ležel, jestli náhodou i k zemi nepřimrzl. Pořádně se do toho kouzlení opřela. V hlavě si neustále opakovala, že chce přivolat teplý vítr. Takový, který je hezky zahřeje a vysuší jim kožíšky. A za pár chvil se jí do obličeje opravdu opřel silný poryv horkého vzduchu. Sníh v jejich okolí rapidně tál, až se objevila zvadlá tráva. Možná to zase trochu přehnala, no... Každopádně svůj účel to splnilo. Bianca vysušila jak ležícího vlka, tak i sebe. Vítr trochu zmírnila a udržovala okolo obou jen teplý vánek, aby zase tak rychle nepromrzli. Dál už ale byla bezradná. Vlk se musel začít hýbat sám, jinak se odtud nikdy nedostanou. "Je ti trochu líp? Nedokážu tě zvednout, ale když se zvládneš postavit sám, můžu tě podepírat," promluvila znovu na hnědého. S pomocí magie větru pro ni snad nebude tak složité mu dělat berličku. "Kousek odtud je pláň, kde bývá vysoká zvěř, ale snad i menší kořist. Můžeme se vydat tam a zkusit něco ulovit. Na posilnění!" řekla s nadějným tónem ve snaze vlka přesvědčit, aby se hýbal. Musel sám chtít, Bianca sama už s ním moc nezmohla. Škoda, že neovládám víc magií. Teď by se určitě hodily.

<< Vyhlídka (přes Kaskády)

Bianca tak nějak šlapala a ani se neohlížela. Tedy, ohlížela se, ale přes vločky sněhu nic neviděla, takže pouze předpokládala, že Isma jde s ní. Cestou z kopce se taky cítila docela unavená a věnovala se spíš vlastním myšlenkám. Sestřička byla přeci už taky docela velká a když zvládla cestu nahoru a klouzání, určitě to bez problémů zvládne i dolů. "Až dojdeme domů, podívám se po nějakém jídle, co na to říkáš? Já už mám docela hlad," zahlásila, a jako potvrzení slyšela i svůj žaludek, který vydal rozhodně hladový zvuk. Trošku se při tom zastyděla. Ovšem veškerý stud se změnil v horor, když neslyšela Ismu odpovídat. "Ismo?" zmateně se otočila a udělala pár kroků zpátky. Její nejhorší domněnka se potvrdila. Malá vlčice tam nebyla. Jak dlouho? Kdy se mi ztratila? Biancu polil studený pot. Ztratila Ismu ve sněhové vánici!
Chvilku jen tak panikařila na místě. Hlavou se jí proháněly všemožné tragické scénáře, které vlče mohly v tomhle počasí potkat. Pak se snažila uklidnit. Nádech, výdech. Isma už není tak malá. Vezmi si sebe, taky ses v jejím věku v zimě zatoulala. A nakonec to nebylo tak zlé... Isma je chytrá, míň naivní než ty. Určitě si poradí. Jakmile jí dojde, že jsme se rozdělily, bude hledat cestu domů. Snad narazí na někoho, kdo jí pomůže, přeříkala si v hlavě. Dávalo to smysl. Sice se o svou sestřičku strachovala, ale Isma už nebyla tak malá, aby v tomhle počasí nedokázala přežít. Určitě si poradí. "Co teď?" zamumlala si pro sebe ztraceně. Netušila, jestli se má vrátit a zkusit Ismu hledat. Touhle dobou už budou jejich stopy určitě zapadané. Navíc ani netušila, kde se od ní oddělila. Nejspíš bych měla zamířit domů, jak to bylo v plánu. Můžu... můžu to nejdřív říct mámě a pak... se uvidí. Bianca se docela bála reakce Launee. Ale doufala, že ji vlčice nebude moc vinit a nebude se tolik zlobit. Musela jí to ale říct, byl to docela problém. Samozřejmě by se jí neuvěřitelně ulevilo, kdyby si Isma cestu domů našla sama. Pro jistotu ale musela s pravdou ven, kdyby byla malá vlčice v nebezpečí. Alespoň někdo by ji měl jít hledat.
Když se dostala do hustého lesa, sněžení už se trochu zmírnilo. Bianca si oddechla. Nakonec se z toho nevyklubala ta hnusná bouře, kdy z nebe dokonce padal led. Také se teď mohla ujistit, že směřuje správně. Psychicky se zatím připravovala na to, co přijde až doma oznámí svoje selhání jakožto starší sourozenec a dospělák. Proč je to tak těžký? Chtěla bych být vlče navždycky. Nikdo by mě nemohl tolik vinit, když něco pokazím, povzdechla si. Velikostně by to teda pomalu splňovala, silově snad taky. A... vlastně zatím i mentálně, i když se snažila alespoň to poslední nějak změnit. Život říkal, že být vlčetem není špatné, konejšila samu sebe. Možná jí prostě nebylo souzeno být zodpovědným dospělákem. Obzvlášť, když měla zatím tak málo zkušeností.
Překvapilo ji, když pár metrů před sebou spatřila hnědou hroudu, kterou pomalu zasypával sníh. A při bližším pohledu zjistila, že je to vlk! "Oh, proboha!" vyjekla a hrnula se k němu, i když si nechávala nějaký ten odstup. Kdo ví, kdo to byl. Mohl být zraněný nebo to jen hrál a chtěl jí pak ublížit. Jeden nikdy netušil. Ovšem Bianca byla optimistické stvoření a stále chtěla vlkovi pomoct, jestli to opravdu potřeboval. "Jsi v pořádku? Je ti něco?" zeptala se, když stanula jen pár kroků od něj. "Potřebuješ nějak pomoct? Co můžu udělat?" valila další otázky. Ne, že by byla až tak ochotná a chtěla se každému zavděčit, ale když měla možnost, rozhodně by vlka raději zachránila, než aby j před očima umíral. To by si pak asi hodně dlouho vyčítala. Jednala tedy spíše ze své sobeckosti - chtěla se vyhnout traumatům - ale i to se počítalo, ne?