Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Dno

Isma měla dobrý komentář k objevení Biančiny magie. Šedá souhlasně, avšak se smutným úsměvem přikývla. "Máš pravdu. Asi se to tak mělo stát. Teď si jí určitě budu vážit víc," dodala. I když bych raději žádnou magii ani neobjevovala, jestli by to znamenalo, že táta bude žít... pomyslela si, ale nahlas to raději neříkala. Nechtěla kazit náladu, která se trochu lepšila. Bylo koneckonců fajn sdílet své trable s dalšími vlky, kteří na tom byli podobně, než se s tím zkoušet vypořádat sám. Alespoň pro Biancu to tak fungovalo.
Návrh jít na procházku se nesetkal s žádným odporem, takže obě vlčice pomalu vyrazily z úkrytu. A venku na ně čekalo překvapení v podobě čerstvého snížku. "Sněhulák je... taková postavička ze sněhu a větviček a tak. A vlastně může vypadat jakkoli si budeš přát! Pokud ho teda zvládneš postavit," zasmála se lehce Bianca. Sama tedy sněhuláka ještě nestavěla, ale pamatovala si, že v rodné smečce je někteří mladší vlci stavěli.
Když nad tím tak přemýšlela, poprvé se se sněhem setkala, když opustila noru, kde se se Saturnem a Vulcanem narodila. Vulcan, kde je jemu konec? krátce svěsila ouška. On jediný tady teď chyběl. Mohla jen doufat... že také narazil na takové milé vlky jako ona se Saturnem a žil spokojeně a v bezpečí. Tak jako tak, první setkání se sněhem byla magická zkušenost. Bianca se trochu uchechtla, když viděla Ismu, jak tlapkou ucukla, jen se bílé pokrývky dotkla. Vypadalo to, že malá vlčice se ale nenechala zastrašit Biančiným ponurým vyprávěním a sníh se jí docela líbil. To je fajn, oddechla si šedá. Rozhodně nikomu nechtěla kazit radost z objevování nových věcí. Sama by nebyla nadšená, kdyby to někdo udělal jí. Kdy jsem na sníh tak zanevřela? pomyslela si trochu zmateně. Nejprve to přeci bylo to jediné, co znala. A když byla maličké vlče, nepamatovala se, že by jí nějak extra vadil. Teď se ale kabonila pokaždé jím musela procházet. Možná to bylo tím, že na něj měla dobré vzpomínky, ještě ze života s první rodinou. A ty byly jaksi stále bolestivé. Neměla bych nad tím přemýšlet takhle. To budu brzo jako nějakej starej mrzout, zavrtěla hlavou a řekla si, že musí svůj názor na sníh změnit. Nebo alespoň trochu zlepšit. Nebyl přeci zase tak špatný.
Isma už se dostala přes počáteční nejistotu a docela nadšeně skotačila ve sněhu. Bianca náhle dostala zákeřný nápad. Tlapkou máchla tak, že na menší vlčici hodila malou spršku snížku. "Hehe," zasmála se škodolibě, a trochu vyzývavě. Čekala, jestli jí Isma tohle malé provokování oplatí. Pamatovala si, že když byli v rodné smečce, táta si tam s nimi takhle hrával a maminka ho pak vždy napomínala, protože sourozenci byli po takové bitvě promočení na kost. "No vidíš, já vlastně na východě nikdy nebyla, když na to tak myslím. Mohla bys mě tam provést ty, co ty na to?" nadšeně máchla ocáskem. Také neměla v plánu se nějak vzdalovat od lesa, obzvlášť, když to tam neznala. Ještě bychom se s mým smyslem pro orientaci ztratily. "Není tam třeba nějaká louka nebo pláň? V otevřeném prostoru bude víc napadaného sněhu, když se nezachycuje na stromech. Budeme moct dělat větší sněhuláky!"

311

"No, asi záleží, jestli tomu opravdu věříš," odpověděla Bianca tak nějak kostrbatě. Být v roli dospěláka byla docela fuška, když pomyslela, že takové otázky normálně pokládala svému okolí ona. Upřímně si s odpověďmi nevěděla rady, obyčejní vlci nejspíš nikdy nemohli pochopit, jak vlastně magie a Život samotný fungují. "Ale i kdyby to byla jen iluze, byla bych za ni vděčná. Je to šance... pořádně se rozloučit." Proč všichni její blízcí umírali tak náhle a zrovna ve chvílích, kdy u nich nebyla? Ani s jedním rodičem neměla tu šanci říct si sbohem. Byl Therion ve své poslední chvíli sám? Jak vlastně... zavrtěla hlavou. Tohle nebyly hezké myšlenky, které by teď chtěla řešit. Raději se soustředila zase na Ismu. "Je to tvoje volba. Když si ho chceš pamatovat takhle, nikdo tě nebude nutit k něčemu jinému," usmála se na ni lehce. "Jen jsem ti chtěla říct, že tu taková možnost je," dodala, aby to nevypadalo, že ji nutí k nějakému rozhodování. Třeba to využije později, pomyslela si. I Bianca sama teď neměla v plánu zase letět za Životem, když se od něj sotva vrátila.
Změna očí a objevení magie Biancu i v tomhle rozpoložení příjemně potěšily. Zazubila se na Ismu, když slyšela její odpověď. "Normálně po roce. Jen já jsem nějak pozadu, tohle bude už moje druhá zima," vysvětlila, jak se to s magiemi má. Tedy alespoň to, co jí bylo řečeno. Sama musela za životem, aby jí pomohl. "Určitě, ráda," pokývala na Ismin návrh. Také se chtěla dostat na jiné myšlenky a malá procházka nebo aktivita tomu mohla dost pomoct. "Můžu tě provést i po okolí. Byla jsi už venku z lesa?" zeptala se zvědavě a pomalu se vydala k východu.
Jakmile vykoukla z úkrytu, čekala ji ledová sprška v podobě sněhových vloček. "Ehh!" Bianca zase hlavu zastrčila, tak aby na ni nesněžilo. Sice to nebylo nic hrozného, jako třeba tenkrát ta sněhová vánice, ale i tak. Vůbec to nečekala! Takže zima už je tady, huh? lehce svraštila obočí. Preferovala léto, teploučko, kdy všechno kvetlo a vonělo. Teď budu akorát tak pořád mokrá a
bude mi zima, zamračila se ještě víc. To bylo pěkně na prd. "Hele, Ismi, viděla jsi už sníh?" Hloupá otázka. Se Santém se narodili někdy na jaře, to už všechen sníh roztál. "Venku totiž právě sněží... Všude bude mokro a zima," otřásla se Bianca. Navíc i jídla bude míň a všechno bude vypadat tak... mrtvě. Zima byla jistým způsobem hezká, ale Biance přišla moc pesimistická a... no prostě ledová. Všechno bylo tak jednolitě bílé, smutné. Raději měla barvičky. Navíc vážně nemusela ten nekomfort. Třeba takové plahočení závějemi, které byly skoro tak velké jako ona sama! To bylo sakra nepříjemné. A taky její kožíšek celou zimu trpěl, když měla chlupy skoro neustále namrzlé nebo mokré. "Ale mohly bychom si zkusit třeba postavit sněhuláka. Nebo něco takového," snažila se i sobě přidat na náladě a nebýt z nastálého počasí takový kakabus. Nemohla přeci Ismě kazit první dojem ze sněhu, třeba se jí bude líbit. Navíc, jak se říkalo, na všem špatném se dalo najít něco hezkého. Hry ve sněhu nebyly tak zlé a krajina občas vypadala opravdu kouzelně. "Tak co, půjdem to zkusit?" usmála se na sestřičku a vylezla z nory ven.

>> Mech

310

Bianca se snažila nějakým způsobem vysvětlit, proč tu pro Ismu Therion nebyl. A vlastně to vysvětlovala i sobě. Však kdy ho viděla naposled? To už byla taky pěkně dlouhá doba. Ale když už, byla to její vina, že se tak dlouho toulala a byla pryč z domova. Kdyby zůstala nebo přišla dřív, možná... by se s ním ještě stihla setkat. Teď už je pozdě. Moc pozdě, pomyslela si posmutněle. Další vlk, rodič, jí odešel ze života jen tak, z ničeho nic. Smrt byla hrozně krutá, když dokázala někoho takhle vzít a ani mu nedat šanci na rozloučení nebo... cokoliv.
Isma sama uznala, že Therion je musel mít taky rád. Biance se trochu ulevilo. Jak hrozné by bylo, kdyby jej po smrti vinili nebo nenáviděli? Ať už byl vlk za života jakýkoliv, když jednou odešel, nemělo by se hledět na jeho špatné činy, ale na ty dobré. Vzpomínat v dobrém. Jinak by byl život moc pesimistický. Na Ismu se smutně usmála a jako chabou cenu útěchy jí povídala o Therionovi a hvězdách. Zdálo se, že jí Biančina teorie líbila. Byla hezká. Ačkoliv Bianca sama měla raději den, když byla noční obloha krásně jasná, také ráda poseděla pod hvězdami. A občas mluvila ke svým rodičům. Jen nečekala, že takhle bude brzy promlouvat i k dalšímu vlkovi, který pro ni byl důležitý. "Možná ano," přikývla Ismě na dotaz. "Život je kouzelný hodný vlk. Teď než jsem dorazila do lesa, jsem ho byla navštívit. Má rád květiny a když mu jich pár přineseš, pomůže ti splnit přání." Bianca netušila, kolik toho Isma o Životovi ví, tak jí bůžka trochu popsala. "Možná by mohl zařídit i setkání s tátou, ale... jistě to nevím," dodala. Netušila, kam až Životova moc sahá a jestli je něco jako setkání se zemřelým vůbec proveditelné. Bylo by to ale hezké, jít se takhle rozloučit s těmi, kteří ji opustili.
"Vážně?" Bianca překvapeně zamrkala, protože zase hrozilo že se jí spustí slzy. I přes veškerý smutek pocítila trochu vděku. "To je magie vzduchu. Má ji bráška i maminka. A měl ji i táta," usmála se lehce. Tohle si vždycky přála, mít stejnou magii jako její blízcí. Jen... si to objevení představovala za trochu šťastnějších okolností. "To jsem ráda... Jakou magii bys chtěla ovládat ty? Já jsem si dlouho přála, aby to byl vzduch," obrátila se na Ismu. Sama byla jako vlče kouzly fascinovaná, takže se teď pomocí vyprávění snažila přijít na jiné myšlenky. A snad to pomůže i Ismě.

309

Jakmile Biančin hlas prořízl ticho, Isma přestala plakat, setřela slzy a jen smutně koukala. Biance bylo najednou ještě hůř, když viděla, jak se její mladší sestřička snaží být silná a vypadat v pohodě, i když v pohodě očividně nebyla. Nic neříkej, prosím... Zakopla jsi a natloukla si čumák. Santé si s tebou nechtěl hrát. Nebo ti někdo nadával, žejo. Nebrečíš, protože se stalo něco strašného, žejo...? Bianca se křečovitě usmála a snažila si namluvit nějaké hloupé důvody, proč by malá vlčice mohla brečet. Třeba to nebylo nic vážného, že? Určitě ne. Však se tu měli dobře, byli tu jedna velká rodina a všichni byli šťastní. Nebo si to doteď alespoň myslela.
A ten křivý úsměv jí rychle slezl z tváře, když Isma prozradila, co se stalo. "Th-Therion... Táta?" zašeptala nevěřícně. Byl mrtvý? Mrtvý? V další chvilce už se jí po tvářích kutálely velké slzy, které se ani nesnažila zastavit. Jak je to možné? "Proč? Nezasloužil si to. Ani my... si tohle nezasloužíme!" vyštěkla trochu vztekle, než si uvědomila, že je tu přeci s Ismou. Takhle by ji neměla vidět. Bianca už přeci nebyla žádné vlče a teď by měla být pro mladší sestru oporou. Jenže... v téhle situaci to bylo víc jak složité. Sotva se rozhodla, že Theriona s Launee opravdu přijme jako své rodiče a... On najednou zemřel? Není to fér, není to fér! Proč furt trpíme! Za co! Naštvaně dupla tlapami do země, aby vyhnala všechny ty špatné emoce a v tu chvíli se jeskyní prohnal silný poryv větru a její oči se začaly barvit do světle modré. Bianca si toho ale sotva všímala, příliš zabraná do truchlivých vzpomínek.
Vzpamatovala se zase až když Isma promluvila. I když malá vlčice pronesla svá slova téměř neslyšně, Bianca rozuměla, co říká. Cítila se ještě hůř, možná i trochu provinile. S námi strávil tolik času, ale vlastní děti... ani neviděl. Byla to... naše chyba? Co když jsme mu starání se o vlčata tak znechutili, že nechtěl ani poznat vlastní potomky? Biance se honila hlavou jedna hrůzná myšlenka za druhou. Neodvažovala se své domněnky ale pronést nahlas. "Určitě... určitě mu na vás záleželo. Táta je - byl vždycky... zamlklý. Sama jsem mu ze začátku moc nerozuměla, když se nás se Saturnem ujal. Bráška k němu měl vždycky blíž, znal ho lépe než já. Ale... vím, že to byl hodný vlk. Určitě vás měl taky rád, jenom... třeba netušil jak to dát najevo," pronesla třesoucím se hlasem a taky se snažila utřít si slzy. Nemohla jen tak sedět a sledovat, jak Isma viní sebe nebo Theriona. Určitě měl nějaké důvody, proč se svými vlčaty strávil tak málo času. Třeba řešil nějaké důležité dospělácké věci a chtěl se jim věnovat později? Nemohl tušit, že... už nebude mít tu šanci, pomyslela si zkroušeně. Bylo smutné, že ho vůbec neznají. "Měl... Měl opravdu rád hvězdy a hodně toho o nich věděl. Já věřím, že když někdo... odejde, stane se z něj nová hvězda, víš? A... pak když počkáš na noc, tak... si s ním můžeš promluvit? Jestli chceš?" dostala ze sebe trošku přiškrceně. Ani netušila, co to blábolí. A Isma nevypadala, že by takovou chabou útěchu ocenila, ale přeci jen byla stále vlče. Bianca doufala, že její slova alespoň trochu zmírní bolest, kterou teď obě pociťovaly.

308

<< Mecháč

Bianca snad nepozorovaně vklouzla do úkrytu a pro jistotu se ohlédla, jestli za ní někdo nejde. Když se i po krátké chvíli nikdo neobjevil, oddechla si. Yverinne zatím vylezla z jejího kožichu a odplazila se na zem. Chvilku prozkoumávala své okolí, načež souhlasně kývla. "Zajímavé. Máte tu sssvítící mech?" položila řečnickou otázku, na kterou Bianca pouze přikývla, ale Yverinne to stejně neviděla, když k ní byla otočená hřbetem. "Sss tím by sse dalo pracovat," pokračoval had a vydal se hlouběji, hledat si nějakou hezkou puklinu nebo díru v zemi, kde by se mohl na zimu uložit.
Jak Bianca přestala věnovat svou pozornost Yverinne, došlo jí, že něco není v pořádku. Nedaleko od ní se ozývaly tiché zvuky a i nos jí naznačoval, že zde není sama. Celá při tom uvědomění ztuhla a přepadla ji nervozita, než zahlédla, od koho zvuky vycházejí. "Ismi?" zeptala se vlčátka opatrně a tiše k ní přišla. Úplně se jí zkroutil žaludek, když viděla v jakém je sestřička stavu. "Co... se ti stalo? Potřebuješ nějak pomoct?" pokračovala v otázkách a snažila se působit klidně. Došlo jí, že Ismin stav má nejspíš co dělat s tím shromážděním venku a špatnými zprávami, které tu měla obdržet. Když ale viděla jak je malá vlčice schoulená a pláče, potlačila veškerou svou nervozitu do pozadí a snažila se jí nějak pomoct.

<< Kierb

Bianca se vplížila do lesa jako duch. Věděla, že by o sobě asi měla dát vědět, všechny pozdravit vytím. Tak se to dělalo normálně, když se někdo vracel, že? Ale atmosféra vznášející se nad lesem byla dost skličující a Bianca nechtěla dělat zbytečný povyk. Jestli se měla dozvědět nějaké zlé zprávy, radši by je přijala v klidu, než aby burcovala celou smečku. Navíc si doteď nebyla jistá, jestli by to prostě neměla otočit a zdrhnout. Klasicky. Vždycky utíkala dokud mohla, ale ze zkušeností věděla, že ji to potom stejně všechno dohnalo. Jak hrozné to může být, když tomu budu čelit přímo? Určitě ne o moc horší... ne? svůj krok zpomalila, až se zastavila úplně a prostě jen koukala do země. Pak pohlédla do lesa. Cítila nějaké nové pachy, a že jich bylo docela dost. Celkově tu bylo dost vlků, to už dlouho nezažila. Něco se vážně děje, pevně semknula víčka k sobě. "Ehm... vážžně tě nechci vyruššovat, ale nehodlášš tu vysstát důlek, že? Ješště potřebuji abyss mi naššla nějaký úkryt na zzimu!" ozvala se Yverinne netrpělivě. Čím víc se ochlazovalo, tím víc si přála někam se zahrabat a hibernovat. Naopak Bianca si teď nejvíc přála hada akorát tak praštit. "Fajn!" prskla nazpátek a pochodovala směrem k úkrytu. Už z dálky ale uviděla nemalé shromáždění. Launee, Meinere, malé šedé vlče, Santé a... prostě další vlci, které už moc, nebo vůbec neznala. Pouze je přelétla pohledem a vteřinu trvalo, než se rozhodla proplížit za stromy a co nejvíc nenápadně proklouznout do úkrytu. Možná se rozhodla špatným zprávám čelit, ale stále se jim chtěla vyhýbat co nejdéle to šlo. Bylo jí jasné, že si jí většina skupinky musela všimnout, ale i tak se snažila vypařit jako pára pod hrncem.

>> Mechové dno

<< Říční eso (přes Močály)

Bianca byla nakonec ráda, že mohla zalézt někam mezi stromy. I když Močály nebyly hezké místo na které neměla hezké vzpomínky. Počasí jim totiž při cestě moc nepřálo. Foukal silný, nepříjemný vítr a byla už docela zima. Bianca se otřásla a Yverinne se jí snažila co nejvíc zachumlat do srsti, ale vzhledem k tomu, že na hlavě moc dlouhé chlupy neměla... "Dávej pozor!" vypěnila po chvíli Bianca, když jí Yverinne už po několikáté zakryla oči a ona málem šlápla kam neměla. Dokonce naštvaně zavrtěla hlavou, ale hada nesklepala úplně. "Co ty víšš! Touhle dobou užž jsem větššinou dávno někde v teple a sspím!" ohradil se plaz uraženě. Na takovéhle podmínky nebyl moc zvyklý. Navíc pomalu ale jistě přicházel čas si najít nějakou díru, ve které přečká zimu. Bianca ale o ničem takovém pravděpodobně netušila, proto se Yverinne rozhodla vysvětlit. "Hadi a plazzi přes větššinu zzimy spí." Bianca povytáhla obočí. "Celou tu dobu? A to nemáte třeba hlad?" Být celou zimu bez jídla, to neumřeli hlady? Bianca si něco takového pomalu nedovedla představit. I když zimy, které zažila byly poměrně kruté a jídla bylo méně, nikdy vyloženě nehladověla. A když ano, něco malého se rychle našlo vždycky. "Ss tím není problém. Vůbec sse za tu dobu neprobudím a moje žživotní funkcce jsou snížžené," poučila Biancu. Ta sice stále moc netušila, jak to funguje, ale nechala to být. Alespoň v zimě tedy bude mít od Yverinne klid, to byly dobré zprávy.
Čím blíž byla domovu, tím víc byla nervózní. Jako by se nad lesem vznášela dusná atmosféra. Takže Život měl přeci jen pravdu. Špatné zprávy. Na hranicích se Bianca zasekla a zvažovala, jestli se přeci jen nemá otočit a vyhýbat se teď tomu místu jako čert kříži. Ale... když už věděla, že se něco stalo, nemohla žít v nejistotě a netušit o co opravdu jde.

>> Mechový lesík

<< Vrchol (přes Narrcké kopce)

Jakmile se Bianca dostala do poloviny kopců, nevole k odchodu ji opustila úplně. Předtím ještě vcelku zvažovala, že by se za Životem vrátila, že by tam zůstala aby nemusela čelit špatným zprávám, které prý měly přijít. Bylo ale jasné, že jí bůžek svým zmizením naznačoval, že by měla odejít. Takhle... by se zachoval správně dospělý, pomyslela si, ale vůbec jí to nepřineslo takovou radost jakou by čekala. Neustále si přála chovat se na svůj věk a inteligenci, ale když to opravdu udělala, cítila se docela pod psa. "Je dospělácký život tak nudný?" povzdechla si. "Ne vžždycky. Ale je lepššší zzůsstat myssslí dítě. Co nejdéle to jde... Sssvět je pak barevnějšší," poznamenala Yverinne věcně. "To mi moc nepomohlo," Bianca po ní střelila vyčítavým pohledem, na což had jen pokývl hlavou. "Jak jsi vlastně stará ty? Mluvíš jako by ti bylo dost," ušklíbla se na ni. Tušila, že někdo s povahou jako Yverinne neuslyší poznámky na starý věk rád. A očekávala správně. Had naštvaně mrskl ocasem. "Prosssím?! Nejssem vůbec sstará! Nevypadám sstaře! Je mi pouze 6 zim, mám ješště polovinu žživota přřed ssebou!" prskla uraženě. Biancu naopak překvapilo jak dlouho se hadi dožívají. Podobně jako vlci. To nečekala.
Jakmile dámy dorazily k řece, jediným pohledem se shodly že máčet se nepřipadá v úvahu. "Musíme to vzít přes... Močály," Bianca zkřivila tvář. Nebyla to o moc lepší varianta, zvlášť když přihlížela ke své minulosti, ale... Popravdě to byla asi i nejrychlejší cesta domů. Yverinne taky nevypadala nadšeně a vylezla Biance skoro až na hlavu, jen aby se od ní pak nezašpinila. Bianca si odfrkla."Nejsem takový nemehlo, abych měla bláto až za krkem." "Jeden nikdy neví. Jen sse chci ujisstit!" Yverinne samozřejmě nehnula ani brvou a Bianca se nechtěla zdržovat setřásáním hada ze své hlavy. Vypadala sice asi dost pitomě, jako by měla nějaký turban, ale co. Byla tu sama a nikdo ji snad neviděl.

>> Kiërb (přes Maharské močály)

Hlásím Odina

<< Narrské kopce

Bianca byla očividně jediná, kdo se chtěl za Životem ještě zastavit. No, nevadí. “Tak já půjdu... Nemusíte čekat!” houkla na skupinku zatímco se dala do pohybu. Samozřejmě by byla radši, kdyby tu na ni počkali, ale byla poslední a návštěva bůžka určitě nějaký ten čas zabere. Cestu domů znala, nebylo to daleko. Už jsem přeci velká, měla bych se chovat samostatně, pomyslela si. Neustále si připadala jako malé vlče, na něco se ptala nebo něčemu nerozuměla a nebo ji to děsilo. Ale všechno to byly věci, se kterými by si dospělý už měl vědět rady. Alespoň částečně, ne?
Zatímco se jí hlavou honily všelijaké myšlenky, dostala se až k pískovcovému mostu. Byl to vskutku zajímavý pohled. Bianca na všechno rázem zapomněla a jen se kochala krajinou. Yverinne také mlčky prohlédla okolí a zase se stočila Biance v srsti. “Páni...” Tohle místo vypadalo tak hezky, jeden by nečekal, že i takový pustý kopec by mohl něco takového skrývat. “Bianco, čekal jsem na tebe,” ozvalo se náhle za ní, až leknutím poskočila. Zmateně zamrkala a obrátila se na vlka za sebou. Viděla ho dávno a byla si jistá, že vypadal trochu jinak, přesto ihned věděla, že je to Život. Však kdo jiný by tu na ni čekal, že? Navíc sem před ní šla maminka a třeba se zmínila, že tu také čekají. “Pojď za mnou, přeci nebudeme v takovém počasí postávat venku,” mrknul na ni Život a vydal se směrem, kde Bianca zahlédla malý vchod do jeskyně. Pravda, je tu trochu chladno a obloha je divně zatažená. Bude pršet? došlo jí. Dokud to ale bůžek sám nezmínil, ani by si nevšimla. Přikývla tedy a následovala ho do jeskyně.
První, co uvnitř spatřila bylo malé jezírko křišťálové vody, ze kterého vytékal malý proud. Ah, nahoru jsem šla kolem nějakého potůčku. Vzpomněla si, že za cesty slyšela šum vody, i když byla myšlenkami jinde a nedávala pozor. Pak ji překvapilo množství všelijakých květů, které tu rostly. Zmateně se na ně podívala. “Jakto, že neuvadnou?” zeptala se trochu hloupě a hned si svou chybu uvědomila. Život byl přeci kouzelný, jeho květiny určitě nebyly jen tak obyčejné. “Takový malý trik. Ale určitě jsi sem nepřišla, aby ses bavila o květinách...? Povídej, s čím ti mohu pomoci?” zeptal se přátelsky. Určitě musí vědět, proč tu jsem. Alespoň jeden z těch důvodů, Bianca si lehce povzdechla. Nechodili sem vlci právě proto, že něco chtěli? Ať už to byly odpovědi nebo něco jiného. “No, je toho trochu víc,” začala nejistě. Pak sebou zatřásla a z kožichu vyklepala hada, který naštvaně zasyčel a pak po ní hodil ublížený pohled. “Jakto, že... můžeme komunikovat? Můžu mluvit i s ostatními zvířaty?” Bylo by to trochu na obtíž, kdyby měla lovit. Už takhle ze sebe nemohla dostat ten nepříjemný pocit s trochou provinilosti, když musela nějaké zvíře zabít. Život se na Yverinne nadšeně zadíval. Had nejdřív vypadal trochu nejistě, ale velmi rychle se vrátil k původní arogantní povaze a vznešeně se napřímil do výšky. “Haha! To je mi podívaná! Nevím, co za kouzla stojí za vaším setkáním, ale je jisté, že mezi sebou máte pouto. Možná proto, že každá nesnesete dlouhodobou samotu? Osud vás připoutal k sobě,” vysvětlil Život, očividně nadšený mezidruhovým přátelstvím. Bianca se naopak zatvářila komplikovaně a Yverinne se urazila. “Já rozzhodně nikoho nepotřebuji! A užž vůbec ne někoho tak... nessschopného,” vyplivla jedovatě, když bylo její ‘tajemství’ prozrazeno. Nikdy by to ale nahlas nepřiznala. Bianca si dotčeně odfrkla a Život se na Yverinne káravě podíval. “Může nastat mnoho situací, kdy si jedna z vás nebude vědět rady. Obě oplýváte jinými vlohy a jinými chybami. Proto byste si měly pomáhat a radit navzájem. To je jeden důvod vašeho pouta.” Pomáhat a radit, huh. To Bianca moc nečekala. S čím by měla Yverinne pomoct? A co jí ona může poradit? Jak být na někoho jedovatý? To tak. Už takhle mohla svoje přátele spočítat na drápcích jedné tlapky. Vůči Životově odpovědi tedy zůstala skeptická, ale jeho výraz napovídal, že dál téma nehodlá rozebírat.
“Chtěla bych se zeptat na magie. Už je to nějaký čas a... moje vrozená moc se ještě neprojevila,” přiznala Bianca sklesle a doufala, že bůžek jí nějak pomůže, nebo přinejmenším poskytne odpověď. Byla prostě jenom tak neschopná že i kouzla se jí vyhýbala velkým obloukem? Nemá ani kousek nadání a prostě nikdy nebude moct magii používat? I takováhle devastující zpráva by byla lepší než žít v nejistotě. Život trochu zvážněl a naklonil se blíž k Biance, aby si ji lépe prohlédl. Po chvilce se zamračil a hned zase usmál. “První známky magie se u většiny vlků projeví při nějakém velkém výkyvu emocí. Jelikož ty takové výkyvy... zažíváš častěji než ostatní, magie neměla dostatečný podmět se projevit. Pojď blíž,” vyzval ji. Bianca bez zaváhání přikročila. Bůžkovi věřila, v jeho přítomnosti se cítila bezpečně a klidně. Jako když byla doma v Mechovém lese s rodinou. Navíc, všichni jí říkali, že je Život hodný a vlkům pomáhá. Jejího čela se krátce dotkla bílá tlapka, než se Život zase stáhl. “Tak. Trochu jsem ti pomohl s tou tvou dřímající magií. Teď by se měla při dalším výkyvu emocí projevit,” usmál se Život, ale jeho celkový výraz byl trochu posmutnělý. Bianca zmateně zamrkala. Necítila žádnou změnu, ale rozhodla se jeho slovům uvěřit. “Můžu se zeptat, jestli tedy víte, co mám za magii?” s očekáváním zamávala ocáskem. Byla vážně zvědavá. Život se jí ale nehodlal s tajemstvím svěřit. “To by pak přeci nebylo žádné překvapení! Můžu ti ale říct, že už jsi se s tou mocí několikrát setkala,” mrkl spiklenecky.
“Nějaké další otázky či přání?” “Chtěla bych být silnější!” vyhrkla Bianca bez zaváhání a pak se nad svým chováním trochu zastyděla. Život se na ni však stále usmíval, a nebyl v nejmenším naštvaný nebo překvapený, jako by tuhle otázku už čekal. A přesně i proto Bianca cítila, že by měla svoje přání nějak pádně odůvodnit. “Já... přijde mi... Ne, vím, že jsem slabá. A jsem často na obtíž ostatním. Na jednu stranu mám ráda, když se o mě starají, ale taky se kvůli tomu cítím provinile. Měla bych se chovat jako dospělák, že? Už... už prostě nejsem malé vlče co by si takovou starost zasloužilo.” S obtížemi dokončila svůj proslov, na jehož konci už se jí třásl hlas. Nechtěla se ale před bůžkem rozbrečet nad vlastní neschopností a pochybami. To by přeci jen dokázala, že je opravdu tak neschopná. Život si lehce povzdechl. “Každý je nějaký, Bianco. Všichni jsme se narodili s nějakými vadami, které se nám často nelíbí, ale změnit je je velmi těžké, ne-li nemožné. Já nevidím nic špatného na tvé dětinskosti či naivitě a dovolím si říct, že vlci, které máš okolo sebe se o tebe starají s láskou a rádi. Jestli si ale přeješ být silnější, můžu ti pomoci.” Život promluvil utěšujícím hlasem, který dokázal Biancu zase uklidnit. Dokonce se lehce pousmála, nadšená, že jejímu přání vyhoví. “Navíc, chtěl bych aby sis zapamatovala, že starost o někoho se nepočítá podle věku. Zaslouží si ji každý, kdo ji potřebuje, ať už se bez ní opravdu neobejde nebo jej prostě činí šťastným. Nemělo by se jí ale zneužívat a měla by se oplácet, pokud možno,” dodal Život moudře. A Biance docela spadl kámen ze srdce. Takže se nemusela měnit? Nemusela předstírat, že ví, co se svým životem dělá a že ví, co chce dělat do budoucna? Nebylo nic špatného na tom být myslí stále dítě? Vážně? Nadšeně zamávala ocáskem a Život na ni přikývl, jako by přesně věděl, co se jí honí hlavou.
“No, já bych... asi bych měla jít,” vydala ze sebe Bianca soukavě. Vůbec se jí nechtělo. Tady nahoře to vypadalo, jako by se čas zastavil. Byl tu klid a Bianca se tu cítila bezpečně a pohodlně. “Dole na mě asi čekají...” zamumlala, aby se vážně přesvědčila k odchodu. Životův výraz trochu poklesl. “Tvoje rodina už se vrátila do smečkového lesa. Nebylo to naschvál, nezapomněli na tebe, ale... něco se stalo. Nečekají tě dobré zprávy,” pronesl tiše. Bianca, už napůl cesty z jeskyně se prudce otočila. “Co... že?” v půli slova si ale uvědomila, že v jeskyni zůstala sama. Bůžek kamsi zmizel, snad aby se vyhnul sdělení oněch špatných zpráv. Nebo mu to sdělení ani nenáleželo.
Biance naopak poskočilo srdce. Něco se stalo? Něco špatného? Nechuť k odchodu rázem přebila nervozita a strach. Rozhodně už teď věděla, že žádné špatné zprávy slyšet nechce, ale přesto se váhavým, ale rychlým tempem vydala z kopce dolů, směrem k domovu.

>> Říční Eso (přes kopce)

•••• •••• •••• ••••
Objednávka:

Mo2/vzduch/2* - 60 květin
Mo3/vzduch/5* - 250 květin
Mo1/myšlenky - 200 květin
Mo2/myšlenky/3* - 90 květin
Vo1/rychlost/2* - 100 květin

Celkem: 700 květin, v inventáři zbude 26

dodatečný přechod:
>> Vrchol Narrských kopců

<<Maharské močály (Eso)

Bianca byla překvapená ze Saturnova nového vzhledu. Ukázalo se, že ho měl na svědomí Život, za kterým teď všichni mířili. Udělal by mi taky nějaké obrázky? napadlo ji, ale ještě nebyla vůbec rozhodnutá, zda je opravdu chce. Saturn vypadal dobře, ale co kdyby se ty její nepovedly? To by pak musela chodit s ošklivým kožichem a být všem pro smích. Ne, ne, takhle by to nešlo.
Zatímco vyrazili z močálů, pozornost se stočila na Yverinne, která z toho byla bezesporů nadšená. "To by taky mělo," odvětila zaskočenému Saturnovi arogantně. Bianca se zahanbeně usmála, s Yverinninou povahou toho moc nesvedla a doufala, že se bráška ani ostatní neurazí. Naštěstí se ozval jen Santé, který Yverinne nejspíš nerozuměl. Bianca překvapeně naklonila hlavu, myslela si, že plazovi rozumí všichni. Saturnus vypadal, že jeho slova chápe, ale Santé byl ztracený. "Ty jí nerozumíš?" zeptala se mladšího brášky. Třeba je to nějak omezené věkem? Jeden musí vyrůst aby rozuměl hadům? Vlastně ani Bianca netušila, jak celá tahle věc funguje, protože jiného hada krom Yverinne ještě nepotkala. Třeba dokázala mluvit se všemi? No, přemýšlení jí bylo prd platné. Může se zeptat Života, když za ním jdou, ten by mohl něco vědět.
Bianca se pak zase ujala slova a převyprávěla svoje dobrodružství, které zažila na řece. "Ale jo, bylo to fajn." Docela odvážné, na to, že neuměla plavat. "A co jsi teda vlastně dělal ty?" zeptala se zvědavě, když Saturn mluvil o svém létě ale do detailů se moc nepouštěl. Dle svých slov byl ale pryč taky docela dlouho a Bianca chtěla vědět jaká dobrodružství zažil, krom toho, že mu Život zmaloval kožich. To už dorazili na písčité kopce, kde se od nich Launee odpojila. Biance to nevadilo, vlastně byla docela ráda, že si může sednout a jen tak povídat se svými sourozenci. Saturn vysvětlil mladším vlčatům, kde Život bydlí a z jeho slov to vypadalo, že už tu někdy byl. Pro Biancu to tu ale bylo nové. Víc než nad Životem se však zamyslela nad jinou věcí, kterou Saturn řekl. "Mamka," zamumlala si pro sebe. Launee pro ni byla vždycky... Launee. Nikdy jí neřekla 'mami', protože jí přišlo, že by tak křivdila své biologické matce. Ale když teď slyšela brášku tohle oslovení použít tak, že si toho asi ani nevšiml... Asi... Asi to bylo jedno, že? Vlastně, proč by jeden nemohl mít víc maminek? Launee se o ně starala jako o svoje děti. Jako by to udělala i pravá matka. Bianca zavrtěla ocáskem a přikývla. Nebylo na tom nic zlého, říkat Launee mami. Vlastně to bylo dobré a určitě by jí to udělalo i radost? Měla bych jí tak odteď říkat? Než se stačila rozhodnout, Launee se vrátila a ptala se kdo chce nahoru jako další. "Já!" Bianca vyhrkla téměř co to Lau dořekla. Měla na Života pár otázek a proseb.

Až když dorazila ke skupince, všimla si, že Santé leží mámě na zádech. Také naoplátku zavrtěla ocáskem. Takže jsou tu všichni... Až na Theriona? vzpomněla si Bianca. Kam se poděl? Třeba zůstal hlídat les...? prolétlo jí hlavou. Už ho vážně dlouho neviděla, ale taky dlouho nebyla doma, takže to bylo docela logický. Nezatěžovala si tím tedy hlavu.
"Ty mě taky. Vy všichni!" zazubila se na brášku a své mladší sourozence. Teď se zase shledali a Bianca neplánovala při nejbližší příležitosti někam zmizet. Konečně mohla začít plnit své povinnosti pečovatele a starší sestry. Těšila se na to. Než ale stačila říct cokoli dalšího, upoutal její pozornost Saturnův nový kožich. Hnedka si domyslela, že na něm má nějaké smetí a chtěla ho oprášit, ale ukázalo se, že se plete. "Život?" zamrkala trochu zmateně, než jí došlo, že jde o onoho boha, který jim tenkrát pomohl v močálech. A vlastně říkal, že umí barvit kožíšky! "Wauu, to je hustý! A vypadá to vážně docela dobře!" brášku celého obešla, aby si ho mohla prohlédnout ze všech stran. Na čele měl měsíc a když se tak zamyslela, bílé tečky vypadaly trochu jako noční obloha. Jen škoda, že Saturnus nebyl černý, to by se to na něm vyjímalo lépe. "Jasně, že se chci přidat!" horlivě přikyvovala hlavou na otázkou Launee. Jednak chtěla strávit čas s rodinou, druhak... to nebyl špatný nápad boha navštívit. Sama měla nějaké otázky na které znal odpovědi asi jen on.
A řeč se pak stočila na Yverinne, která se Biance stočila kolem krku. Jak se Saturn zeptal, důležitě se vypjala. "Yverinne der Viperion, pronesla vážným a arogantním hlasem, jako by byla někdo fakt důležitý. Než stačila říct něco víc snobského, ujala se slova raději Bianca. "Hehe, tak nějak jsme se potkaly a... cestovaly spolu?" Jestli se to tak dalo říct. Valná většina toho času byl Biančin útěk před plazem a následné taktizování, jak se ho zbavit. A stejnak to vypadalo, že s ním nakonec zkejsne... "Co jsem nebyla doma jsem toho dělala faakt spoustu! Nejdřív jsem teda jako vyrazila ven tě hledat," začala Bianca na Saturna, protože uznala tuhle chvíli jako správnou k tomu, vychrlit na něj svoje zážitky, "No ale nějak jsem tě nenašla a místo toho jsem se dostala k řece, kde jsem potkala dva vlky a s nima postavila vor na kterým jsme pak pluli!" Při popisu těch akcí taky občas energeticky máchala tlapkou nebo jinou částí těla, aby naznačila jak šílený a zábavný to všechno bylo. "A to byla sranda! Až do doby co ten jeden vlk skočil na souš a druhá vlčice spadla do vody... Ale jinak dobrý!" Biance zpětně docházelo, že to nebylo až tak dobrý, ale to přece nemohla nechat znát. Léto bylo super! Žejo!

>> Narrské vršky (přes Říční Eso)

<<Ježčí mýtina

Bianca se zarazila a následně trochu otřásla, když zjistila, kam to vlastně vlezla. "Močály, brrr..." zamumlala a obezřetně se rozhlížela kolem, jestli neuvidí nějaké příšery. A taky aby nezahučela do nějakého bahna. Je to tu stejné jako předtím, prolétlo jí hlavou. Na tomhle místě se nic nezměnilo. "Znáš to tu? zeptala se Yverinne zvědavě. Bianca přikývla, "Hmm, jako malá jsem tu chvíli žila." Yverinne se nad tou odpovědí docela podivila. Tady?! Fujtajbl? zašklebila se znechucením. Smrad tlejícího listí a bláta nebyl kdo ví jak vábivý. Zbytek taky nestál za moc. Jak tu někdo mohl bydlet dobrovolně?
Bianca si samosebou také přála co nejrychleji zmizet, protože jí v mysli stále strašila představa naštvané Skylí. Přidala proto do kroku, ale v další chvíli si všimla něčeho podivného. Lépe řečeno, ucítila něco podivného. Saturnus, Launee a... Santé? Nebo Isma? očka se jí rozzářila při zjištění, že jejich pachy jsou zde výrazné a čerstvé. Musí být blízko! Bianca na nic nečekala a lehkým klusem se vydala po stopě, která ji dovedla až ke skupince. "Saturneee! Launeee!" zaječela nadšeně a v další chvíli se k nim vrhla. Nejdřív se přivítala s bráškou a pak s Lau. Na malou Ismu, jak se ukázalo, se vesele zazubila. Bude si mě vůbec pamatovat? Už je tak velká, od doby co jsem ji viděla naposled, prolétlo jí přitom hlavou a její nálada trochu poklesla, ale nedala to na sobě znát. Místo toho se obrátila na svého brášku, který... vypadal jinak. Rázem zapomněla, že vlastně chtěla vychrlit co celé léto dělala a místo toho se starala o Saturnův vzhled. Huh? Saturne, máš... máš nějaký bordel na kožichu," zmateně zamrkala a přiblížila se, že ty bílé flíčky opráší. Co to je? Nejde to dolů? zamračila se trochu. Ne že by to vypadalo divně, ale bylo to rozhodně neobvyklé.

Změna přechodu

>> Mahar