Gallirea - Příspěvky uživatele

Možná měl Saturnus pravdu a mech byl prostě... stydlivý? Proto své schopnosti ukázal až teď? Nebo to bylo něčím jiným, ale Biancu nic nenapadalo. Taky tu nebyl nikdo, kdo by jí na tu otázku mohl odpovědět, snad krom Gallirejských bohů. A možná ani ti nesledovali, jaký mech se kde pobláznil, na to to byl příliš malý problém. No, ale můžu se zeptat mamky, až ji potkám. Třeba bude vědět. Alfa by o svém lese asi měla mít nějaký přehled.
Bohužel, nikdo se do experimentů moc nehrnul. Meinere hned ostře odmítl s tím, že by se mohl zranit. "Dávala bych přeci pozor," Bianca se trochu nafoukla. Samozřejmě nechtěla zkoušet nic nebezpečného, co by mohlo ostatní zranit. To byla až tak nespolehlivá, že jí tu nikdo nevěřil? I Saturnus se poněkud zdráhal. Nebylo by přeci nejlepší o mechu zjistit co nejvíc, dokud se s ním něco dělo? Co když pak přijdou a mech už bude zase normální? No, ale chápala to. Nechtěla se hrnout do nebezpečí, i když byla pěkně zvědavá kvůli neznámému. "Tak dobře. Můžeme to zkusit třeba jindy," usmála se nakonec smířlivě.
Oheň v klidu dohořel a naštěstí nepodpálil nic, co by neměl. Vypadalo to, že i Meinere na něj úplně zapomněl, když je chytil ten mech. Bianca se v tu chvíli o ohniště nemohla zajímat méně, a díky bohu se jí to nijak nevymstilo. Pro tentokrát. Příště bych měla dávat větší pozor, svraštila lehce čelo. Pak už jen věnovala poslední pohled na zbytky doutnajícího roští, které ale ve vlhku a mokru nemohly způsobit žádnou paseku, a vydala se za Saturnem a Meinerem. Byla ráda, že se k nim bráška na lov přidá. Víc tlapek víc umí, a určitě to bude jednodušší. Navíc už to byl nějaký čas, kdy si se Saturnem pořádně v klidu povídala nebo něco společně podnikali. "A co budeme lovit?" zeptala se se zájmem, aby řeč jen tak nestála.

>> Narvinij přes řeku Kiërb

Cítila se velmi divně, když takhle prosila zemi, aby ji pustila. Upřímně, kdyby to Saturn nezkusil jako první, asi by se docela zdráhala. Kdyby to někdo jiný viděl, asi by si myslel, že tihle vlci mají o kolečko navíc nebo tak. Proto byla Bianca dost šokovaná, že je mech začal poslouchat. Takže... to není příšera co nás chce sežrat? Nebo je to hodná příšera? Samozřejmě úplně nevěřila tomu, že by mech ovládalo nějaké monstrum, ale malá pochyba tu byla. Ta se teď ale vytratila, protože mech působil spíš jako magie? Tedy, ovládal se podobně. Bylo sice zvláštní, že se z ničeho nic jen tak splašil a ji s Meinerem málem vcucnul, zatímco Saturn zažíval vlnobití. Naštěstí se po malém 'prosím' všechno vrátilo do normálu.
"Asi jo? Vypadá to tak," pokývla směrem k bratrovi. "Ale doteď jsem si toho nevšimla. Možná to tak dřív nebylo? Jenže to potom vůbec netuším, kdy se to změnilo a proč," zapřemýšlela nahlas. Proč by najednou jejich mech získával takovou schopnost? Nic zase tak významného se tu nedělo. Krom nedávné invaze žížal, ale s tím Bianca neviděla žádnou spojitost.
"To je dobrý nápad, zkusíme to?" lehce mávla ocáskem, protože ten nápad ji nadchl. Jako by před chvílí neskuhrala, když ji mech pevně držel a nechtěl pustit. Teď to chtěla testovat znova. Už ale nebyla tak pohrkaná a raději se nejdřív zeptala svých společníků, kteří by mohli mít námitky. "Takže asi taky máme nějakou svoji specialitu," zazubila se na poznámku Meinera. "Jen by to chtělo, aby nežrala nás, ale třeba cizince," dodala pak. Bylo by blbý žít v lese, kde se jednomu furt zasekávaly končetiny nebo se pod ním vlnila země. I když to nijak fyzicky nebolelo, po delší době by to určitě bylo frustrující. Nebo šlo jen o zvyk, kdo ví. Bianca doufala, že mech uprosí i příště, kdyby se znovu rozhodl dělat neplechy.
Saturnus se vyptával, co předtím dělali. Vlastně nic moc. "Hm, povídali jsme si? A pálili větve," máchla tlapou k ohništi, kterému ale pomalu docházelo dřevo, takže naštěstí vyhasínalo samo od sebe. "Bavili jsme se taky o lovu. Chceš se přidat?" navrhla nejistě. Kdyby měli jít lovit jen sami dva, určitě by to bylo složité. I jeden vlk navíc bude velká pomoc.

Bianca poslouchala Meinerovo vykládání o magiích. Dávalo to smysl. Větrem se dal ovládat jen vítr. Ale zase, dokázala by třeba silným poryvem odhodit kamení nebo vyrvat ze země strom? To už by nebylo jen o magii vzduchu. Meinere ale říkal, že měl kdysi zelené oči, takže jeho vrozená magie je země. Je jasné, že ji má rád, pomyslela si. No, ale až půjdu příště za Životem, můžu se ho na zemi zeptat, a třeba si ji i vyprosit. Zatím ale nic takového nespěchalo. Nejen, že Života otravovala docela nedávno, taky by se nejdřív měla naučit používat magie, které už má.
Meinere namítal, že v jeho rodině nebyli dobří otcové, což Biance přišlo jako docela absurdní tvrzení. Však každý byl jiný. "No, tak to můžeš třeba změnit," pokrčila rameny lehce. Přeci jen to už bylo docela osobní téma a rozhodně nechtěla vyznít, jako že Meinera přemlouvá k vlčatům, když jí sám říkal, že je nechce. Jen se snažila říct, že ne všechno by muselo být tak špatné. Černobílý podle všeho neměl radostné dětství, takže měl alespoň dobrý vzor, jak se rodičovat nemá.
Biance přišlo, že poslední dobou se děje dost divných věcí. A jedna z nich se děla právě teď jí a Meinerovi - tlapky se jim zasekly v mechu a nešly vytáhnout ven! Nejdřív chtěla klasicky začít panikařit, ale vcelku se uklidnila, když zjistila, že mech jí nijak neubližuje. Krom toho, že se teď nemůže pohnout z místa. Taky dost pomohl Meinere, který odvedl její pozornost na lov, jako by se nic nedělo. "Eh, ani ne," záporně zavrtěla hlavou. Rybolov nebyl úplně nejlehčí a navíc ve smečce bylo dost vlků. Bianca je tedy neznala všechny a ani hrubé číslo by neodhadla, ale na to, aby každému lovila rybu, jich bylo až moc. Třeba to nové vlče. Nejen, že se dozvěděla jeho jméno, ale taky fakt, že tu bylo i další hnědé, které snad ani nezahlédla. Mitsurugi a Karoe, dobře, snažila se ta jména zapamatovat.
Přihrnul se k nim Saturn, ale sám měl taky problémy s okolním mechem. Na rozdíl od Meinera a Biancy, kteří byli zaseklí, Saturnus se pohyboval až moc. Mech pod jeho tlapkami se vlnil, jako by to byla říční voda. Co se to s naším lesem děje? Bianca tiše zaúpěla. Nebylo těch pohrom už dost? Meinere navrhl, že by měli mech poprosit. Saturn byl skeptický a Bianca taky netušila, jestli ten návrh myslí vážně nebo ne. "Proč by nás poslouchal?" Mech byl stále jen mech. Neměl inteligenci. Pokud to není nějaká příšera, oklepala se nervozitou. Mezitím Saturnus se svým umlouváním opravdu uspěl. Bianca už se chtěla zeptat, jestli ovládá zemi, ale hned dalšími slovy to vyvrátil. "Tak... já to taky zkusím," zamumlala nejistě a svůj pohled stočila k zaseklé noze. "Prosím, prosím, pustíš mě?" zeptala se. Cítila se přitom tedy trochu hloupě, ale furt lepší než tu trčet na věky. Mech ale nic nedělal, nejevil žádné známky pohybu. Prosím, pusť mojí nohu ven! pomyslela si úpěnlivě, přičemž mech stále hypnotizovala pohledem. A po chvilce, jen jak se země trochu uvolnila, Bianca bleskurychle vytáhla tlapku ven a překulila se dál od jámy. Aby si to mechová příšera na poslední chvíli nerozmyslela a nechtěla ji znovu uvěznit. "Nojo, fakt to funguje," poznamenala po chvilce trochu nevěřícně. I kdyby o sobě Saturnus kecal, Bianca si byla jistá, že zemi neovládá. Teď už byl poslední zaseklý Meinere.

"Oh," hlesla docela zklamaně. No, nikdo by neslyšel rád, že jeho vrozená magie je k ničemu, že? Naštěstí Bianca věděla, že se s větrem dá ledacos udělat a párkrát si tak už ulehčila život. Navíc, byla to stejná magie jakou měl Saturnus, Launee a kterou míval i Therion. Možná bych se měla zeptat brášky nebo mamky, ti by mě mohli něco naučit, napadlo ji. Saturnus asi nebyl kdo ví jak zkušený, ale objevil ji dřív, než Bianca, takže toho asi uměl víc. "Co je teda podle tebe užitečná magie?" zeptala se zvědavě. Meinere jich podle všeho ovládal dost. Dokonce se uměl rozdvojit, což bylo docela divný, ale taky dost hustý.
Docela ji zajímalo, proč se Meinere přidal do Mechového lesa. Odpověď byla taková typicky dospělácká. Směr. Bianca tomu moc nerozuměla, přeci jen, nad budoucností moc nepřemýšlela a žila spíše přítomností. Zatím nepotřebovala plánovat dopředu a mohla se nechat vláčet svými rozhodnutími kam se jí zachtělo. Meinere pak tvrdil, že vlčata nemá rád, ale má je radši než dospělé. Takže... je vlastně má rád, jen si to nechce přiznat? Na druhou stranu Bianca i trochu chápala, jak to asi myslel. Bavit se s vlčaty bylo rozhodně jednodušší, než s dospěláky. Nemusela si dávat tolik pozor, jestli nerýpe nebo není otravná a byla s nimi větší sranda. "Proč nechceš vlastní? Myslím, že bys byl dobrý táta," nechápavě naklonila hlavu na stranu. Černobílý uměl lovit, uměl se starat a byl celkově schopný vlk. Jen možná na empatii by to chtělo zapracovat? zarazila se lehce. Ale nakonec, každý rodič měl rád své děti, ne? To by třeba přišlo samo. Ale co mohla ona odhadovat? Čím víc se Meinera vyptávala, tím větší otazník pro ni byl.
Šťouchat do mechu asi nebyl nejlepší nápad, protože najednou získal snad inteligenci a útočil nazpátek! Nejdřív skončil na zemi Meinere se zaseklou tlapou, a když se mu Bianca pokoušela pomoct, stáhlo ji to taky. Upřímně, myšlenka že je chce mech sežrat nebyla zrovna povzbudivá. Zatím se možná nic nedělo a Bianca vězela v zemi jen jednou tlapou, ale co když jí to za chvíli vtáhne i druhou, a pak ty zbylé dvě. A nakonec ji pozře zem a už nikdy se nedostane ven? Ježišiii! nasucho polkla a tak tak se držela, aby nezačala křičet o pomoc. Zatím se přeci nic nedělo, jen se zasekla. Meinere taky, a oba byli v pohodě. Klid, jen klid, zavřela oči a pomalu vydechla, aby přestala panikařit. Černobílý si zatím chtěl klidně povídat o lovu. Bianca si teda nejistě dřepla, aby tam tak nestála se zadkem ve vzduchu a... čekala. Netušila na co, ale prostě kopírovala, co dělal Meinere. "Jo, klidně. Ale nevím jak moc pomůžu," zahanbeně sklopila uši. Nebo spíš jak moc budu na obtíž. Pak si ale vzpomněla, že Meinere má rád ryby a jiné maso nejí. "Půjdeme na ryby?" chtěla se ujistit. Vlastně od doby, kdy ji se Saturnem učil, jak je lovit, žádnou rybu nejedla. Už úplně zapomněla, jak chutnají. Na další otázku záporně zavrtěla hlavou. "Ne, my s bráchou se měli starat o sourozence. A asi i jiná vlčata, ale v té době jsme tu žádná neměli... Vlastně, jak se jmenuje ten šedý, co s námi byl v podzemí? Je to nový člen?" vzpomněla si na šedé vlče, co toho moc nenamluvilo a divně páchlo. Lehce nakrčila čumáček. Budu se muset starat i o tohohle?
Pak Bianca zaslechla nějaký hluk a otočila se tím směrem. Přicházel k nim Saturnus, ale tak... dost divným a vtipným způsobem. Vypadal, jako by se motal a furt zakopával. Až když byl blíž, všimla si Bianca, že mech pod jeho nohama se vlní! Děje se to po celém lese! překvapeně zamrkala. "Saturne, chce nás to sežrat!" zaskuhrala ublíženým hláskem, který říkal, ať s tím jde něco dělat. Protože byl momentálně jediný, kdo se ještě mohl pohybovat, i když to za moc nestálo. "Třeba... když přijdeš blíž a rozvlní se to i tady, tak nás to pustí?" střídavě pohlédla na bratra a Meinera, jestli je to dobrý nápad.

Meinere otočil hlavu a hleděl kamsi do lesa. Bianca se zvědavě naklonila, jestli náhodou nekouká na něco zajímavého, ale les tím směrem byl stejný jako všude. Je uražený? Nebo se prostě jen rozhlíží? netušila, co by měla udělat. A tak raději nedělala nic a dál se vyptávala na magie. Meinere říkal, že vzduch nikdy moc nevyužil, na což Biance poklesla ouška. "Proč? Není tak užitečný jako ostatní?" Jí se zatím její magie zdála dost užitečná, ale taky to mohlo být tím, že žádnou jinou neuměla ovládat. Moc se jí nelíbilo, že by vzduch měl být k ničemu. Komu taky jo, kdyby to byla jeho vrozená magie? Nechtěla být k ničemu.
Tuláctví bylo další zajímavé téma. Bianca se ráda vydávala mimo smečkový les, na procházky nebo výlety. Venku byla přeci spousta věcí, které se daly dělat a mohla tam potkávat nové kamarády. Byla ale pravda, že se ráda vracela i sem. Navíc mimo les nemuselo být bezpečno, takže bylo dobré mít smečku, která ji mohla chránit. A živit. I když už Bianca lovu vcelku rozuměla, nebo si to alespoň myslela, přežít na vlastní pěst by pro ni bylo určitě těžké. Preferovala pohodlí smečky. "A proč jsi se teda přidal k nám?" byla další zvědavá otázka. Když už byl Meinere tulákem tak dlouho, co ho přimělo přidat se ke smečce, co se v té době skládala snad z tří dospělých a hordy vlčat uprostřed stěhování. "Máš rád vlčata?" vypadlo z ní pak nejistě. S Launee podle všeho nebyli tak dobří přátelé, aby se k ní přidal do smečky. V tom případě se rád staral o malé? Ji se Saturnem přeci učil lovit, že.
Představa, že nemá nikoho, kdo by jí pomohl Biancu děsila. Snad... vždycky se našel někdo, kdo by podal pomocnou tlapu chudákovi v nebezpečí, ne? Já bych určitě pomohla, kdyby... kdyby to neohrožovalo i ji. Pro cizince by se určitě nevrhla ze skály. A možná ani pro blízké, přeci jen, vlastní život byl to nejdůležitější, co měla. Jistě by se ale snažila pomoci jinak, někoho zavolat nebo najít jinou cestu. Na Meinerova slova už neměla co říct, navíc byla moc zabraná do svých myšlenek. Až do doby, kdy se ozvala tupá rána a cvaknutí zubů.
Meinere ležel na zemi a měl tlapu zaklíněnou v... mechu? Díře? Bianca vůbec netušila, jak se to mohlo stát, ale nad tím teď nebyl čas přemýšlet. Musela mu přeci pomoct ven! Trochu zpanikařila, jestli se nezranil, ale vypadalo to, že je v pořádku, až na to zaseknutí. Přiběhla blíž a zjistila, že mech vypadá, jako by Meinerovu tlapu vcucnul dovnitř. Bylo to nanejvýš divné a podezřelé. Něco určitě nebylo v pořádku. Jenže co s tím? "Mám... Mám tě zkusit nějak vyhrabat? Nebo na to zkus použít magii?" navrhovala bezradně a rovnou se pustila do toho hrabání. Tak se dalo ze zaklínění v zemi většinou dostat. "Mohly by to být třeba zase žížaly, co se přišly pomstít? Nebo něco jiného," začínala se docela strachovat, že jim do lesa zase vlezli nějací nezvaní návštěvníci a začali si z nich dělat srandu. Pěkně hloupou srandu. Nene, doufejme, že je to jen obyčejná díra, uklidňovala se. Tlapou hrábla do místa, kde byl mech trochu vyboulený a držel Meinerovu nohu. V té chvíli se zeleň jaksi zavlnila, jako by byla naštvaná a Bianca v další chvíli pocítila tvrdý pád přímo na tlamu. "Au!" kníkla a do očí jí vytryskly slzy bolesti, které mrkáním pracně zahnala. "Taky, taky mě to stáhlo!" otočila se na Meinera vyděšeně.

Biance se moc nelíbilo, že Meinere uměl ovládat vítr, ale nechal práci na ni. Nejprv netušila, proč je z toho tak vykolejená, přeci se alespoň dozvěděla a naučila něco nového, užitečného. A Meinere jí to dokzal dobře vysvětlit. A pak jí došlo, že to bude asi proto, že ji neupozornil dopředu. Kdyby od začátku řekl, že umí ovládat vítr, ale chce aby to udělala ona, asi by tolik neprotestovala. Takhle to ale vypadalo, že akorát využívá její naivity a neznalosti. Jenže… mohla ho vinit, že nic neřekl, když se ani neptala? Nakonec si za svou naivitu mohla jen a jen sama. Povzdechla si. Meinere mezitím odpověděl, že ji chtěl naučit něco nového, ale zněl nějak jinak, než normálně. Bianca okamžitě provinile svěsila uši. Zase se spletla. Neměla bych jen tak odhadovat, co si ostatní myslí, zamračila se pro sebe. Pak by nebyla tak unáhlená a skákala do špatných rozhodnutí. “Uh, omlouvám se,” dostala ze sebe rychle, ale zřetelně. Tohle byla její chyba. “Ráda se naučím nové věci. Víš ještě něco zajímavého?” zeptala se nejistě, protože Meinere taky mohl lehce odmítnout. Ani by se nedivila, kdyby teď už nechtěl říct ani slovo.
Pak se zeptala na poněkud osobní otázku. Nechtěla, aby se Meinere naštval a tak se to snažila i nějak pádně odůvodnit, ale podle jeho chování asi zase přestřelila. Kdyby jí byl černobílý bližší, asi by se tolik nestrachovala a klidně mu i nuceně vlezla do zorného pole, když se tak otočil. Ale teď raději jen seděla a čekala co přijde. Jedovatá slova? Že se nemá ptát? Sbohem? Nebo se vlk prostě zvedne a nechá ji tu sedět samotnou? Překvapivě nic z toho nenastalo, místo toho začal Meinere vyprávět, jak se narodil mimo smečku. To bylo překvapivé, ale pak si Bianca vzpomněla, že i tady se čas od času potulovalo dost vlčat. A smečky si ty svoje docela hlídaly, takže některá musela být ze samostatných rodin. ”Páni, takže jsi byl tulák prakticky od narození?” užasle se na Meinera podívala. To muselo být složité, ne?
Samota. Pro Biancu docela děsivé slovo. Poslouchala, jak černobílý vysvětloval, že to bere jako dar, ale někdy je děsivá. Takže se někdy taky cítí sám. To bylo snad i lehce překvapivé zjištění, na to jak samotářsky vypadal. “Já jsem právě nerada se svými myšlenkami, protože pak… přemýšlím až moc. A často podle toho potom dělám unáhlené závěry,” lezli to z ní jako z chlupaté deky, ale svěřila se taky. Cítila trochu povinnost, když už se tu Meinere tak rozvyprávěl.
Biance nejdříve nedošlo, že vlčice, která nedokázala vést vlastní smečku by si tady cokoli vydupala. Takže Skylieth asi už nebyla tak silná. Nebylo se čeho bát. Vlčeti se tohle všechno ale jevilo trochu jinak. Bianca se zasmála poznámce, že by na ni Skylieth kýchla chřipku. Představa to byla vtipná, no, chřipku by reálně dostat nechtěla. “Máš pravdu. Navíc, teď už bych se taky dokázala bránit,” zdvihla čumák sebevědomě do výšky a párkrát nadšeně máchla ocáskem. Už nebyla takové budižkničemu. I když síla jí nic neříkala, běhání jí šlo a navíc měla magii.
Opravdu bylo jedno, odkud se tady ten svítící mech vzal. Nikdo nepřišel dělat problémy, takže to nevadilo, i kdyby ho někomu ukradli. Navíc je to mech. Na místě, odkud pochází ho ještě spousta určitě zbyla. Už podle jejich lesa bylo vidět, jak je mech nenáročná rostlina. Ale že by na tom jejich bylo něco zajímavého? Možná byl typický, ale… Ani Meinere si nemyslel, že by zdejší mech mohl něco dělat a zkoušel do něj šťouchat tlapami, jako Bianca. Možná ale použil moc síly, protože v jednu chvíli sebou flákl o zem. Bianca překvapeně vyskočila na nohy. “Jsi v pořádku?” zeptala se ustaraně ve chvíli, kdy Meinere řekl, že se propadl. “Ale ne! Uh, co mám dělat? Můžeš tu tlapu vytáhnout? Bolí to?” přiskočila blíž, aby mu mohla pomoct ven. Mech, který svíral Meinerovu tlapku vypadal tak zvláštně… staženě. Nebylo to jako když se vlk prostě propadne do díry, spíš jako by ho tam ten mech uvěznil! “Meinere! Myslím že s tím mechem je něco špatně!” V jejím hlase byl slyšet náznak paniky. Přeci jen, posledně tu dělaly bordel žížaly, co to bylo teď? Obrátil se proti nim vlastní les?

Bianca se ještě párkrát marně pokoušela oheň zkrotit. Bohužel, jediné, čeho docílila bylo prapodivné plápolání, kdy se zdálo, že v jednu chvíli plameny slábnou, ale ve druhé se zase objevily, stejně silné jako předtím. No, naštěstí to zatím nevypadalo, že by od ohniště hrozilo lesu nějaké nebezpečí. A všechno to mokro, které tu měli nacucnuté v mechu taky pomalu vyschlo, takže alespoň k něčemu ten táborák byl. Jen by mohlo méně foukat, pomyslela si Bianca. Vítr se do ní občas opřel tak, že jí počechral všechnu srst, a to byla skrytá mezi stromy. Na pláních teď muselo být určitě hrozně.
Celá zamrzla, když Meinere odpověděl, že ovládá magii větru. Prosté 'jo', bez jakéhokoli vysvětlení? Hej?! Takže ji fakt nechával dělat všechnu náročnou práci? Ještě k tomu, když nic neuměla? "Proč si to teda neudusíš sám a dáváš to za úkol mně?" zeptala se podezřívavě a trochu dotčeně, že na ni byla hozena práce, kterou by Meinere bez problémů zvládl sám. Jestli je jenom líný...! Asi by se tolik nenafoukla, kdyby to Meinere udělal s dobrým úmyslem ji třeba něco naučit, nebo byl třeba vyčerpaný, cokoliv. Ale jestli to bylo z lenosti, cítila by se docela... využitá. A to se jí nikdy před tím nic takového nestalo, proto to byl zvláštní pocit.
Téma se pak začalo motat kolem rodiny. A v tomhle ohledu byl Meinere pro Biancu jedno velké nepochopení. Nerozuměl si s bratrem, nazýval se ošklivým sourozencem, očividně nebyl se zbytkem rodiny moc v kontaktu... Proč? Jak? Bianca by něco takového nezvládla a rozhodně by ze své vůle nikdy Saturna neopustila, když byl prakticky jediný pokrevní příbuzný, kterého tu měla. Ale ani Launee, Ismu a Santého by nechtěla opustit, a to vlastně nebyli nijak biologicky příbuzní. Naopak Meinere vypadal, že tyhle vztahy nemá. Má vůbec někoho, kdo je mu blízký? Kamarády? Na jazyku ji pálilo tolik otázek a musela se do něj vážně lehce kousnout, aby je nevypustila, protože nechtěla rýpat. Nakonec jí to ale stejně nedalo a na jednu věc se musela zeptat. "A necítíš se někdy... sám? Myslím jako, opuštěný?" začala nejistě, protože moc netušila, jak své myšlenky správně vyjádřit. "Já totiž nesnáším být sama, tak... tomu moc nerozumím," doplnila nakonec, protože se vážně nechtěla Meinera nějak dotknout nebo do něj rýpat. Byla prostě jen zmatená a zvědavá. Sama se vždycky nudila nebo trápila, proto ji zajímalo, jak to ostatní vlci snáší a co s tím třeba dělají. Však i teď si raději povídala s Meinerem, který ji předtím lehce naštval a nyní pravděpodobně využil pro práci. Všechno lepší než jen tak bloumat po lese.
Představit si Skylieth jak sem dorazí a bude se dožadovat místa ve smečce byla zvláštní a docela vtipná. "No ale když v močálech byla alfa a my její smečka, tak by určitě chtěla být alfou i tady. Toho jsem se bála." Určitě by nechtěla být jen obyčejný člen, že? Bylo by to i trochu divné, vzhledem k tomu, jak ji tam v močálech opustili. Určitě by je sem nepřišla prosit. "To určitě, jenže byla alfa a ty jsou přeci silné, ne? A v té době jsme z močálů prchali já, Saturn, mamka a táta a zbytek vlčat. A na půl cesty ses přidal ty," vyjmenovala Bianca, na co si vzpomněla. "Zahnali byste ji i tak? Je to sice tři proti jedné, ale my vlčata bychom zase byli na obtíž," zamyslela se. Nějak moc netušila, kam síla alfy sahá, ale byli to vlci, kteří měli na starosti celou smečku a měli by být schopni ji chránit. Takže museli být fakt silní. "No, naštěstí nepřišla. Nebo o tom aspoň nevím," spokojeně se zazubila a máchla ocáskem, protože byla vážně ráda, že Skylieth už nemusela potkat. Byla by to přinejlepším trapná konverzace. "Malá vlčice? Myslíš... Ismu? To jméno jí vymyslel Saturn. Já vymyslela jméno Santému."
Bianca přemýšlela, co by na jejich lese mohlo být magické. A svítící mech z úkrytu se hezky vybízel, jen tak trochu zapomněla, že původně tu nebyl. Meinere řekl, jestli to v tom případě není krádež. "To jsme ho vzali někomu ze smečky? Ten mech zařídila mamka, určitě není kradený." Bianca by určitě nebyla ráda, kdyby jí někdo došel do lesa a něco si odtud odnesl. Ale pokud to byl neobydlený les přes řeku, už jí to bylo jedno, to krádež nebyla, pokud nikomu nepatřil. Navíc, Launee by rozhodně nekradla, tím si byla Bianca dost jistá. Jestli donést mech bylo její rozhodnutí, určitě ho získala jinak, než krádeží.
Stromy se Meinerovi ale zdály zase moc obyčejné. A Bianca musela souhlasit, vážně na nich nebylo nic moc zajímavého. A jediná specifická věc pro jejich les... "Eh, mech?" zamumlala a sklopila pohled ke svým tlapkám. Sníh už docela slezl, navíc v okolí ohně, takže bylo vidět cosi zelenohnědého. Mech měl rozhodně o dost ošklivější barvu, než měl v létě. Bianca párkrát zatlačila tlapkami a užívala si, jak je měkký. Ale krom toho byl naprosto obyčejný, a rozhodně nesvítil.

Bianca se trošku pozastavila nad barevnými kožíšky. Saturn jeden měl a vypadalo to na něm dobře. Mohla bych se taky nechat namalovat? zauvažovala seriózně, ale netušila, co by se jí líbilo. Jaká barva by k ní seděla a hezky ladila s kožíškem? Mám teď tyrkysové oči a modrou růži na náramku, takže... modré barvy? I s šedým a bílým kožíškem by to šlo dohromady, ale zároveň jí při té představě naskočila modrá vlčice, kterou Meinere zmiňoval. Nebo by to bylo divný? nemohla se rozhodnout. Jen tam tak seděla a čučela do ohně a nakonec tenhle myšlenkový pochod utnula s tím, že až příště půjde za Životem, musí se ho zeptat na názor. Nebo to může probrat třeba s Launee a Saturnem.
Mezitím, co tam s Meinerem tak posedávali, Biance přišlo, že oheň se docela rozlézá. I do míst, kam by rozhodně neměl. Nechtěla přijít o další domov a už vůbec ne vlastní vinou, proto se pokusila pomocí magie oheň trochu utlumit, jak Meinere prvně navrhoval. Ale nepovedlo se jí to. Místo toho jen odehnala kouř a plameny si vesele plápolaly dál, možná díky závanu i zesílily. Ale ne. Co když to nedokážu udusit? Bianca o trochu víc znervózněla, když zjistila, že uhasení ohně nebude tak jednoduché. Snažila se ale navenek vypadat, že je vše v pořádku. Meinere si ale i tak všimnul, protože začal znovu vysvětlovat, jak má svou magii ovládat. "Aha. Dobře, zkusím to," Bianca zahanbeně sklopila uši, protože jí přišlo, že zase nic nechápe a potřebuje všechno vysvětlovat jak malé vlče. Chtěla být už sama užitečná, ale stejnak se vždycky spoléhala na ostatní. Což nebyla špatná věc, ale... dobrý pocit z kolektivní snahy nebyl tak odměňující jako z vlastní. Podle instrukce Meinera si tedy představila, jak je pod vodou. Nebylo to zase tak složité, protože měla zkušenosti s pádem do řeky a skoro utopením. Očima hypnotizovala oheň, který po chvíli začal lehce slábnout. V té chvíli to ale Bianca už nevydržela a magii utnula. "Je to složitější, než jsem čekala," poznamenala trochu sklesle. Bylo potřeba, aby se na takovou práci hodně soustředila, představovala si a zároveň používala magii. To už bylo na často roztěkanou vlčici dost úkolů najednou. "Jak ale víš, co mám dělat? Taky ovládáš vzduch?" otočila se s otázkou na Meinera, protože jí došlo, že vlastně ví o její magii docela dost. Na druhou stranu, kdyby vzduch ovládal, proč by oheň nedusil sám? Chtěl snad Biancu něco naučit, nebo byl jen líný?
Meinere prozradil, že si s bratrem nerozuměl, což... Bianca i vcelku předpokládala. Když byli tolik rozdílní, asi bylo složité se na něčem shodnout, dělat věci společně a tak. Ale přišlo jí to smutné, nerozumět si s vlastní rodinou. Přeci když vlk neměl oporu v rodině, tak v kom jiném? A Meinere byl podle všeho sám, i když tedy jako samotář i vypadal a nejspíš mu to vyhovovalo. Bianca jako společenský tvor tohle ale moc nechápala. "To mě mrzí," upřímně odpověděla a doufala, že alespoň s tou hodnou sestrou si Meinere rozuměl.
Skylieth očividně nebyla zase tak blízká známá, ale prostě jen vlčice, kterou Meienre kdysi potkal. Bianca přikývla na souhlas, že opravdu žila v močálech. "Ale od doby co jsme odešli už jsem ji neviděla. Možná tam žije i teď? I když, několikrát jsem tam procházela a nikoho jsem nepotkala. A smečka se tam taky úplně rozpadla." Bianca si už nebyla jistá, jestli v močálech měli víc členů a někteří s nimi neodešli. V tom případě by asi mohli pokračovat v žití v močálech, ale vypadalo to, že se spíš rozprchli a šli třeba žít jinam nebo se toulali. Sigy a Lylwelin odešli ještě před námi, vzpomněla si, ale podle Launee byli v jiné smečce a měli vlčata. "Chvíli po tom, co jsme se sem přestěhovali jsem se docela bála, že za námi Skylieth půjde a bude se zlobit. Odešli jsme bez rozloučení. Nebo spíš takhle, bez oznámení," Bianca si pobaveně odfrkla, jelikož se její obavy ukázaly být zbytečné a paranoidní. Skylieth viděla naposled v močálech a pak jako by se po vlčici slehla zem. Ještě aby se z ničeho nic zjevila jako duch tady a začala jim ze zášti škodit.
Představa magie v lese byla pro Biancu super zajímavá. Ukázalo se, že svítící mech není odsud, ale z místa, kde Meinere viděl i toho jelena. Nojo vlastně, mech někdo přinesl. Bianca si vzpomněla, že předtím byl úkryt úplně tmavý a nebylo tam moc vidět, takže Lau zařídila mechová světýlka. "No ale když je z magického lesa, tak může být taky magický!" zauvažovala nahlas. Dávalo by to smysl, ne? "Třeba z něj taky můžeme vyčarovat jelena?" To už byla trochu zvláštní představa, ale Bianca v tomhle ohledu nebyla úplně vzdělaná. Netušila, jak by to mohlo fungovat, udělat z mechu jelena, ale... s magií šlo přeci všechno, žejo. "Nebo myslíš, že je v našem lese něco jiného? Třeba... magické stromy?" nadhodila nejistě a rozhlédla se po okolí, ale stromy vypadaly stále stejně. A nikdy si nevšimla, že by dělaly něco zvláštního. Jenže krom stromů a všudypřítomného mechu, co jiného v lese měli?

Představa modré vlčice byla rozhodně… zvláštní. Asi to nemuselo vypadat zase tak zle, ale nebylo to dost nepraktické? Bianca tedy netušila, v jakém odstínu modré její kožich byl, ale i tak. Nebyla to barva, kterou by třeba v lese jeden běžně viděl. Ve vodě by ale byla prakticky skoro neviditelná, ne? Jenže to vlkovi bylo k ničemu, pokud nebyl jako Meinere a neměl rád ryby. A Biance přišlo, že takových vlků moc není, nebo minimálně žádné nepotkala.
Nečekala, že větve budou hořet tak dobře. Co si původně představovala jako malý táboráček přerostlo v pěknou hromadu hořícího dříví. Takhle vážně hrozí, že zapálíme i okolní les, pomyslela si trochu nervózně, protože případné zastavení ohně měla na starosti. A rozhodně nechtěla nést zodpovědnost za zničení třetího domova… Jakže to Meinere říkal? Bez vzduchu oheň nehoří? Vzduch byl ale všude kolem. Co by se stalo, kdyby ho Bianca nějak odehnala? Možné to asi bylo, ale vůbec netušila jak. Svou magií se zaměřila na odsání vzduchu, ale jelikož nebyla moc zkušená a ani teoreticky netušila, jak to udělat, místo toho zvedla větřík, který trochu odehnal okolní kouř. “Eh,” hlesla zahanbeně, ale vzápětí se její výraz vrátil do normálu. Meinere přeci netuší, co jsem chtěla udělat. Nic jsem nezkazila, odvátí kouře byl od začátku můj úmysl! Hlavně se tvářit sebevědomě!
Černobílý přiznal, že jeho bratr byl úplný opak. “A rozuměli jste si?” vyzvídala dál Bianca. Bylo v tom trochu osobního zájmu, protože ona a Saturnus byli přeci také dost rozdílní. Ale přišlo jí, že spolu vychází velmi dobře. Doufala, že i Saturn to tak bere. Pak se Meinere zeptal na starou smečku v močálech. “Jo, máš pravdu!” přikývla horlivě na jméno tamní alfy. Sama by si určitě nevzpomněla, protože to jméno slyšela jednou a před pěkně dlouhou dobou. Tenkrát ani neuměla pořádně mluvit. “Byla vysoká a černobílá. Myslím, že jsem ji potkala jen jednou, krátce potom, co jsem se zatoulala do močálů,” snažila si vzpomenout na víc informací, ale pravdou bylo, že Skylieth si skoro vůbec nevybavovala. “Ty ji znáš?”
Mechový les možná nebyl úplně nejzajímavější místo na zemi, ale Bianca stejně preferovala bezpečnost. Močály byly zajímavé místo k žití a jeden byl určitě speciální, když se příslušností do takové smečky mohl chlubit, ale zase to tam nebylo vůbec hezké, dost věcí tam zapáchalo a hrozily časté záplavy. Meinere zmínil, že vedle je sopka. Bianca tušila, jaký kopec asi myslí, ale neznala to tam. Nikdy tam nebyla. Poznámka o svítícím jelenovi ji zaujala víc. “Vážně? Tak to je hustý!” zahlásila překvapeně. Existovali k další magičtí tvorové krom Života a Smrti? “Kde to bylo? Myslíš, že taky něco takového máme? Třeba ten svítící mech! Normální přeci nesvítí,” zauvažovala nahlas. Na tom by něco mohlo být, ne?

Launee a Meinere měli asi stejného starého známého. Kolik vlků s křídly po Gallirei mohlo chodit? I když bylo možné si pořídit takové zvláštnosti, asi to nebylo úplně běžné. Jinak by tu už dávno poletovali všichni. Jaké to asi je, mít křídla a umět létat? Bianca si to logicky nedovedla představit, když žila celý život na zemi a nejblíž k letu měla asi když se v zimě kutálela z kopce… Meinere pak řekl, že je se svým vzhledem už spokojený. “To je hlavní,” usmála se na to. Taky byla se sebou zatím spokojená, ale představa barevnějšího kožíšku se jí taky zamlouvala. Když už mám náramek, co mi ladí k očím, mohla bych Života poprosit i o nějaké modré znaky? zapřemýšlela, ale nějak netušila, co přesně by chtěla. Asi by bylo dobré si to nechat projít hlavou, aby to nakonec nepřehnala. Nechtěla být chodící kýč. “Všeho moc taky škodí. Abychom pak nebyli moc přeplácaní,” zamumlala napůl pro sebe, napůl ještě jako odpověď Meinerovi.
Pak se udála konverzace, která Biance trochu zkazila náladu. Raději pozorovala hořící hromadu dřeva v tichosti, než aby teď něco říkala. Rychle jí ale došlo, že se zase chová jako malá, i když se snažila tyhle situace omezovat. Když se ale naštvala nebo naopak velmi nadchla, její vlčecí stránka se stejně projevila. Meinere ji ujistil, že v tom ale není sama, jeho sourozenec byl podobný. “Oh,” hlesla jenom, protože netušila, co na to říct. “To jste asi dost rozdílní,” promluvila nakonec, i když to nebylo úplně k tématu, ale čistě proto, že ji ten fakt zaujal. Meinere nevypadal, že by se někdy v životě choval dětinsky. Tedy snad krom dětství samotného, ale to ho Bianca neznala.
Bianca se odsunula od ohně po vzoru Meinera, protože žár byl už k nevydržení. Chvilku přemýšlela, jak tu předchozí konverzaci hezky uzavřít, než nakonec natáhla ‘tlapku míru’. Vlastně netušila, co za gesto to je, ale Meinere se rychle chytil a dotkl se jí podobně svou tlapou. Tak, můžeme se bavit o něčem veselejším, spokojeně plácla ocáskem o mokrý mech. A otázka taky rychle přišla, jen nebyl zase tak veselá. “No, důvodů bylo víc,” začala Bianca rozvážně. “Alfa se tam o nás moc nezajímala a… pak tam byla potopa, nahrnulo se tam spousta komárů a už tam prostě nebylo bezpečno.” To byl asi hlavní důvod, proč se dospělí rozhodli odejít. Bianca to v té době tolik nevnímala, ale zpětně jí to docházelo. “A nebylo to tam vůbec hezké, do úkrytu zatékalo a tak,” dovysvětlila. “Tady je to mnohem hezčí, ale zase nemáme nicmoc speciálního. Nebo jsi po lese něco našel?” zeptala se zvědavě.

Meinerovo vysvětlení bylo zajímavé. Bianca nikdy o takové pověře neslyšela, že by černá měla být špatná a bílá dobrá. Takže prostě nechtěl mít tu zlou barvu? Netušila, jestli to pochopila správně, ale asi na tom nezáleželo. Když byl tedy Meinere se sebou takhle spokojený. Každý si může změnit kožíšek, když se mu nelíbí. “Aha, asi rozumím,” přikývla váhavě. Ptala se prvně jen ze zvědavosti, na odpovědi tedy ani tolik nesešlo, dokud ji jakž takž pochopila. Biance stačilo málo a její pozornost měla tendenci přeskakovat z jednoho na druhé. “Jo, mamka kdysi říkala, že má kamaráda s křídly. Třeba je to ten samý, kterého znáš? Měli jsme ho jít navštívit, ale nějak z toho sešlo,” přitakala. “No, ale když už ti Život jednou kožich změnil tak by to určitě šlo zase ne? Ještě stále se můžeš vrátit do módy,” zasmála se lehce. Konkurence měl Meinere dost, to jo, ale kdyby se fakt snažil, určitě by je mohl trumfnout nějakým superspeciálním výstřelkem.
Tady ale veškerá zábava končila. Bianca ani netušila jak, téma se stočilo tam, kam nejméně chtěla. Byla zrovna na tohle dost citlivá a brala to velmi vážně. Možná právě proto ji Meinerova smířenost a oddanost vlastnímu osudu trochu vytáčela. A taky se nechápali, ať už za to mohl rozdíl věku nebo rozdíl povah. Musela souhlasit tichým pokývnutím, když řekl ať to raději už neřeší. Nejspíš by z toho nevyplynulo nic dobrého. A jelikož Bianca netušila co teď dělat, prostě zabodla pohled do hromady dřeva a hypnotizovala ji. Tak už to zapal, pomyslela si, když se chvíli nic nedělo. Periferním pohledem viděla, jak se na ni Meinere dívá a trochu zkoprněla. Je naštvaný? Naštvala jsem ho? To přeci nechtěla. Otevřela tlamu, aby řekla něco. Cokoli, co by tohle divně tíživé ticho zrušilo. I když si za něj mohla sama. V tu chvíli ale zapraskal plamen a dřevo začínalo pomalu hořet, takže Bianca zase tiše sklapla a koukala do ohně.
A to dusný ticho překvapivě prořízl Meinerův hlas. Bianca se na něj otočila, ale vlk taky už koukal do ohně. A pronášel něco jako omluvu a vysvětlení. Bianca sklopila uši, protože ani téhle reakce nechtěla docílit. Donutit někoho, aby se omlouval za svoje názory nebylo dobré. “Nepřijdu si chytrá. Nejsem,” odpověděla lehce kysele, což ale bylo mířeno na ni samotnou. Pak se dlouze nadechla a vydechla. “Chovám se jako vlče, omlouvám se,” zahuhlala rychle, ale zřetelně. Byla si vědoma toho, že její chování nebylo adekvátní ani věku, ani situaci. A najednou se cítila dost trapně, že takhle propustila uzdu svým emocím. Jsi hloupá! Hloupá! Už by se neměla chovat jako malá. “Nám na tobě právě taky záleží,” zvedla koutek do úsměvu. Tohle bylo to, co se černobílému snažila sdělit, protože opravdu nebylo poznat, jestli to sám ví. Akorát k tomu zvolila špatný způsob. “Takže… mír?” párkrát mávla ocáskem a natáhla k Meinerovi tlapku. Budeme dělat, jako že tahle konverzace neexistovala, tak, bylo to, co tím myslela.

Biancu překvapilo, že Meinere dřív vypadal jinak. Dost jinak. Byla pravda, že jeho zbarvení bylo zvláštní a rozhodně něco podobného na jiném vlkovi neviděla. Vypadalo trochu... uměle. Nikdy se nad tím ale moc nepozastavovala. "Proč sis nechal kožich a oči předělat?" zeptala se zvědavě. Moc tomu nerozuměla. Takže přebarvit se je v pohodě, ale omezující zranění si nevyléčí? Nemělo to být normálně, no, naopak? I když Bianca měla ráda svůj kožíšek a líbilo by se jí mít barevný, určitě by dala přednost vyléčení starých ran před estetickým vzhledem. "Asi jo. Určitě jsem ještě nikoho takového nepotkala," zazubila se krátce na jeho poznámku o zajímavosti. Ale byla pravda, že po Gallirei se potulovalo asi spousta zajímavějších vlků, než byl Meinere. Třeba ten okřídlený kamarád Launee. Jestli to byl jeho důvod, tak má docela smůlu, prolétlo jí hlavou. Oproti vlku s křídly by rozhodně řekla, že Meinere je ten míň zajímavý.
Konverzace se ale rychle zhoupla do temnějších témat. Do takové velké černé díry, minimálně pro Biancu. Meinere se snažil jí to vysvětlit, ale stejně nechápala. Záleží, ale asi ne dostatečně, lehce zatnula zuby, aby něco nenamítla. Nechtěla se dohadovat nebo vlkovi na sílu vyvracet názor. To by stejně nepomohlo a třeba by se i naštval. Asi... každý vnímal toho druhého jinak. Meinere pro ni byl určitě důležitý a věřila, že ona pro něj taky, když to říkal. Ale asi méně. "Tak jsem to nemyslela!" odsekla prudce. Snažila se ke starším chovat uctivě a slušně, ale teď to moc nešlo. Rozzlobeně se na Meinera podívala. "Theriona jsem taky neviděla na vlastní oči... Ale to neznamená, že to bolelo míň," trochu se zajíkla, ale co chtěla, úspěšně řekla. Meinere se hájil, že to v plánu nemá. Na to neměla co říct. Smrt nebylo něco, co by se dalo naplánovat, pokud se jeden nechtěl zabít sám. To si zase o černobílém nemyslela, že by spáchal sebevraždu. Ale stát se mohlo cokoliv. A čím starší jeden byl, tím víc náchylnější na zranění, ne?
Bianca se pak už raději soustředila na tahání větví na jednu velkou hromadu. Bylo to monotónní a nudné, ale aspoň se s Meinerem nemusela bavit o smrti. Když hromada zabírala skoro celou mýtinku, byl čas dřevo zapálit. Meinere vysvětlil, co se bude dít a bylo na Biance, aby kdyžtak zasáhla, kdyby se oheň vymkl kontrole. "Snad," zamumlala neutrálně. Když to nezvládnu, tak nám shoří les. Skvělý. Ve skutečnosti byla uvnitř jeden uzlíček nervů, ale teď to nechtěla dávat najevo a bavit se s Meinerem víc, než bylo nutné. A důvod byl zcela jednoduchý a dětinský. Rozhodla se trucovat.

Naštěstí se v otázce ošklivosti zase tolik nerejpalo. Meinere řekl svoje a Bianca taky. Víc se ale zajímala o to, jak vypadal Meinere jako mladší. "Hm-hm, třeba když jsi sem přišel. Nebo ses tu narodil? Jak jsi vypadal jako vlče?" střílela jednu otázku za druhou. Typicky. A upřímně si nedovedla představit Meinera jako vlče. Mladého vlka možná, ale mimino? Vůbec. Byl taky takhle nabručený? Snažila si v hlavě vybavit černobílou malou kuličku, ale měla vždycky takový neutrálně znuděný výraz, který prostě k malému vlčeti neseděl. Vypadalo to divně. "Černého vlka se zelenýma očima? Proč?" podivila se. Však Meinere byl černobílý a měl černé oči. Nojo, co je to vůbec za magii, že má černé oči? prolétlo jí krátce hlavou, než se zase dala do přemýšlení nad jeho otázkou. "No, černého s bílými znaky? Ale byl převážně černý," uznala nakonec. Tak přeci vypadal Nemesis, když byl v těle svého táty. "Ale neměl zelené oči. Nikdy jsem nepotkala vlka se zelenýma, nebo jsem na to zapomněla. To je co, magie země, že?" zeptala se, jestli to má správně.
Logicky taky Meinerovi navrhla, že by ho Život mohl vrátit do mladších let, jako to udělal s maminkou. A třeba i s okem by si poradil. Zdálo se jí to jako dobrá poznámka. O to víc ale sklesla, když černobílý odmítl. Dobře, důvod proč si nenechal opravit oko chápala. Ale ten druhý už ne. "Proč, když je tu ta možnost?" Bianca si byla jistá, že kdyby byla v Meinerově věku, určitě by takovou nabídku přijala. Už jen proto, aby tu byla déle s těmi, které má ráda. A stejně tak to brala i s Meinerem. "Nějaký důvod se určitě najde. Nezáleží... ti na smečce? Na nás se Saturnem? Já... nechci už ostatní vidět umírat." Hlas Biance víc a víc slábl, až přešel do šepotu. Smrti už měla dost, viděla jí dost, i když se na to snažila nemyslet, nepřiznávat si to. A rozhodně nechtěla za pár let vidět smrt důležitého člena smečky. S Meinerem se ale zase tolik neznala. Nenáleželo jí právo mu cokoli vymlouvat kvůli vlastní sobeckosti. Jen... by byla ráda, kdyby si nějaký důvod našel, ať už by byl sebemenší.
Zahnala slzy, které se jí navalily do očí a šla raději v tichosti sbírat větve. Monotónní práce ji uklidňovala. Uchopit větev do zubů, přenést ji k hromadě a pustit. Jít pro další a opakovat celý proces. Nebylo to nic záživného, ale rozhodně lepší, než se dál bavit o tom, že Meinere umře. Jak to může říct tak v klidu? Nebojí se smrti? Ughh, frustrovaně praštila s větví na hromadu trochu větší silou, než chtěla. Ne, nemysli na to. Má právo si dělat, co chce, zavrtěla hlavou nechápavě a šla raději pro další větev.
Meinere nakonec pronesl, že z jeho přívěsku se líhne ošklivý pták. Tak proč tedy říkal, že si přeje aby to byl pták, když to pták je? hodila po něm lehce skeptický pohled, ale ze sebe vydala pouhé, "Hm." A chopila se další větve. Nějakou pozitivní náladu Meinere úplně zkazil.

Lišejník očividně parazit nebyl. Nic nedělal, krom toho, že hyzdil pěkné stromy. Takže je k ničemu? Bianca trochu povytáhla obočí, ale dál to neřešila. Skončila konverzaci na tom, že lišejník prostě existoval a tečka. Když teda neškodí, můžeme ho na zbytku stromů nechat, pokývla hlavou. Bylo by náročné odrbávat ho ze všech stromů v Mechovém lese. Takhle mají aspoň o práci míň.
Meinere hodil to rozhodování o ošklivosti na ni, což se Biance vůbec nelíbilo. Co na to měla říct? Oba byli její bratři, které měla ráda. Nemohla jednoho z nich jen tak urazit. “Když… Vulcana jsem dlouho neviděla, nevím jak teď vypadá. A nepamatuju si, jak jsme vypadali jako vlčata,” kroutila se. Doufala, že to Meinere nechá být. Kdyby zvolila Saturna a on byl zrovna poblíž, asi by to těžko vysvětlovala. A Vulcan… cítila by se provinile, protože netušila, jak teď vypadá nebo… jestli je vůbec naživu. Naštěstí stočila konverzaci zpět na Meinera a jeho ošklivost. Poznala, že jeho poznámka byla sarkastická, ale moc si z toho nedělala. Místo toho jí lehce zazářila očka. “No jo, chtěla bych vidět jak jsi vypadal dřív,” lehce se usmála. Byla docela zvědavá, jaký byl Meinere za mlada. Jak vzhledově, tak povahou. Pak si vzpomněla, že vlastně Launee se od života vrátila s lesklejším kožíškem a mnohem víc energetická. “Třeba by ti to oko Život vrátil. A udělal tě mladším,” navrhla seriózně a nějak jí nedošlo, že tím může vlka urazit.
Meinere navrhl sbírání větví. Byla pravda, že se jim poslední dobou po lese povalovalo dost smetí a bordelu. Asi by bylo fajn to uklidit, kdyby přišel někdo na návštěvu nebo zájemce o místo ve smečce. Prezentace lesa i vlků byla důležitým prvním dojmem. Bude to tu takhle vypadat po každé zimě? prolétlo Biance hlavou. Představa každoročního velkého jarního úklidu nebyla zrovna veselá. “To je dobrý nápad. Asi bychom to tu měli trochu poklidit,” přikývla s lehkou nevolí v hlase. Uklízení nebyla zrovna zábavná činnost. No, nejdřív práce, potom odměna a odppčinek? Přeci jen, udělat si teplý ohýnek neznělo zase tak zle, pro zmrzlíka jako byla Bianca. Dala se tedy do sbírání menších větví, které unesla. Velké nechala na Meinerovi. A mezitím se bavila o ozdobičkách.
Meinere překvapivě taky jednu měl, akorát na krku, schovanou v srsti. Byl to takový přívěsek s… vejcem? Bianca si to prohlédla blíž, když se vlk pohnul. Slyšela proto i jeho zamumlání. “Třeba tam je? A jednou se vylíhne?” Netušila, že přívěsek v sobě skrývá magii. Ten její byl zcela obyčejný a ani u Launee nebo Saturna neviděla, že by měly nějaké jiné využití, krom okrasy.

Biance se ještě dostalo vysvětlení, že lišejník roste všude. Trochu překvapeně zamrkala, ale pak přikývla, že to asi bude pravda. Nikdy se na takové detaily moc nezaměřovala a kdyby se nenudila, ani doma by si nevšimla. “Takže to je takový… ehh, parazit?” chtěla se ujistit, jestli slovo použila správně. “Nebo je to k něčemu dobré?” Proč by lišejník existoval, kdyby neměl nějaké využití? napadlo ji hned. Všechna existence měla nějaký smysl, i když třeba na první pohled bezvýznamný.
Lhala by, kdyby řekla že se jí Meinerova poznámka o ošklivých sourozencích trochu nedotkla. Na druhou stranu, myslel to černobílý vážně tak, že chtěl někoho urazit? “Máme ještě staršího bratra,” zamumlala zdráhavě. Vulcana už dlouho neviděla, kdo ví, kde mu byl konec. A třeba vyrostl do ošklivosti nebo získal spoustu jizev a vypadaly mu chlupy a kdo ví co. Ale i tak by Biance nepřišel ošklivý, protože to byl přeci její bratr. No a i kdyby jeho zevnějšek nevypadal zrovna krásně, stále jí byl blízký. A stejně tak se jí nelíbilo, když Meinere nazval sebe tím ošklivým. “To není pravda!” svraštila čelo. Jak o sobě může něco takového říkat? Mrzelo jí to za Meinera. “Máš… máš hezký kožich a… a oči. Oko. A jsi vždycky nápomocný…!” snažila se v zápalu vyjmenovat všechny možné důvody, proč to není pravda. “Někteří sourozenci nemají toho ošklivého. Třeba moji i tvoji!” dodala dost rezolutně. Přeci proč by v rodině musel být někdo ošklivý? Nedávalo to smysl.
Konverzace se ale rychle změnila. Možná o tom tématu Meinere moc mluvit nechtěl, ale Bianca se nechala trochu unést návalem emocí. “… Jo, jdu,” odmlčela se krátce, aby se uklidnila a rozhodla se. Mysli pozitivně, tak! Práce nebo zábava nás přivede na lepší myšlenky. “Co chceš dělat?” lehce pohodila ocáskem a čekala, co Meinere vymyslí. Konverzace se zatím stočila k nové ozdobě, kterou měla na tlapce. To je super, že si toho ostatní všimnou! “Jo! Našla jsem to na větvičce na hranicích a tak hezky mi to padlo, že jsem si to nechala. Je to hezké? Líbí se mi, že mi ladí k očím! Taky máš něco takového?” spousta vlků tu měla nějaké ozdoby. Bianca si tedy vlastně nebyla jistá, co za kytičku si to ukořistila, ale to nemohla nahlas přiznat, takže šla s tím, co řekl Meinere. Takže je to růže.