Gallirea - Příspěvky uživatele

Arty vysvětlil, že u nich takováhle taktika není nic zvláštního a učí se ji všechna malá vlčata. Bianca si připadala trochu zahanbeně, že věděla tak málo. Nikdy by ji něco takového asi nenapadlo, a jak se to mohlo při lovu hodit. Dobře, teď už to vím. Na dalším smečkovém lovu se taky můžu blýsknout, uklidnila se a nadšeně zamávala ocáskem při představě, jak by mohla hrdinsky zachránit celou akci. A všichni by ji chválili a byli rádi. To by bylo super!
Jakmile se tedy Bianca vyválela v dolíku a nabalila na sebe losí pach, šlo už do tuhého. A navíc jí začala být od sněhu zima, ale magii teď použít nemohla. Bála se, že by s mokrem odvála i ten pach, který na sebe tak pracně dostala. Trochu se zatřásla, ale snažila se zůstat co nejvíc potichu. Teď nemohla dělat hluk. Ať už to máme rychle za sebou a můžu se ohřát, pomyslela si, když v tu chvíli se jí kolem krku začínalo rozlézat příjemné teplo. Bianca byla chvilku docela překvapená, pak roztáhla koutky do úlevného úsměvu, který ale na chvíli zamrzl. Měla pocit, že to rozlézavé teplo ji udusí! V další chvilce byl ten pocit ale pryč a zůstalo jen to příjemné hřejivé. Jako magie. Ale já ji nepoužila. Byl to někdo jiný? nenápadně se rozhlédla kolem. Zima jako by jí náhle vůbec nevadila. "Hele Arty, taky cítíš teplo kolem krku? Nebo jinde?" zašeptala v otázce na hnědého vlka. Svou magii na něj přestala používat už když se více vzpamatoval a oni začali stopovat. Bylo pro ni moc náročné soustředit se na ovládání magie a stopování zároveň, takže jedno vypustila.
"No ale to že chutná dobře je přeci příjemný bonus," zazubila se na Artyoma, který se očividně rád spokojil i s minimem. To Bianca si ráda dopřála lepší věci, když měla možnost. A myslela si, že i ostatní by měli čas od času projevit hamižnou sobeckost, však to nikomu neubližovalo, udělat si radost a dopřávat si dobré věci. "Určitě se budeme cítit líp, když nám po takové dřině bude i chutnat!" dodala vesele.
Nakonec se přeci jen rozhodli pro raněnou losici. Artyom navrhoval ji zahnat do lesa, kde se může zranit i sama. Bianca doufala, že budou mít tentokrát štěstí. Byl to vlastně její druhý velký lov, a to ještě jen ve dvou. "Dobře," přikývla a začala se připravovat na povel. Povel, který ale nepřišel. Arty sotva domluvil a už sprintoval ke stádu, zatímco Bianca jen vyjeveně čučela. Čekala něco jako 'teď' nebo 'běžíme' nebo... prostě něco! No, už nebylo co naplat, své zaskočení musela rychle potlačit a hnát se za Artyomem jako splašená! Ještě aby zase v něčem chybovala a celý lov překazila, to nemohla dopustit. Naštěstí, rychlost byla její parketa, takže Artyoma včas dohnala. Po krátkém pozorování ho začala napodobovat, nejdříve byla po jeho bohu a losici se snažila odehnat od stáda cvakáním zubů a vrčením. Zvíře zareagovalo, jak si přáli. Pak se Bianca oddělila od Artyho a přesunula se k druhému boku losice, aby jim neuhnula úplně pryč. Byla docela nervózní, v takové blízkosti velké vyplašené zvěře. Cítila se ještě menší, než obvykle a to bylo co říct. "Pozor!" vyjekla, když Arty málem schytal silný kopanec. Sama se dost lekla a trochu se od losice stáhla. Zvíře beztak nemělo už jinou možnost, než vběhnout do lesa, kde bude složité ho pronásledovat v takové blízkosti. Co teď, co teď?

>> Ageron

Bianca rychle napodobila Artyho a také se přikrčila co nejblíž k zemi. Také trochu zpomalila a zařadila se víc za něj. Dosud mohla být vepředu, protože o nic moc nešlo, ale teď už byli blízko stáda. Bianca měla málo zkušeností a nechtěla lov svou neopatrností překazit, ještě než začal. Plazení se jí ale tedy moc nezamlouvalo. Po chvilce začala cítit, jak se jí napínají všechny svaly, nebyla na takový typ pohybu zvyklá. Věděla, že teď je ale nutné pokračovat v této pozici, neměla na výběr a musela přes protesty svého těla tiše našlapovat dál.
Překvapeně sledovala, jak se Artyom vyválel ve sněhu. Ano, pach losa byl v tom místě cítit dost silně, ale i tak Bianca zprvu nechápala, co to dělá. Nikdy se s takovou taktikou ještě nesetkala. "Ohh, to je chytré!" poznamenala, když jí Arty vysvětlil, k čemu jim to válení bude dobré. Sice se jí tedy nechtělo smrdět jako los, ale po chvilce to překousla a také se v dolíku párkrát převalila, aby na sebe dostala cizí pach. Schválně jak dobře to bude fungovat, pomyslela si přitom. Co kdyby existovala magie, která by změnila její pach na losí? Mohla by se pak procházet uprostřed stáda aniž by zvířata vyděsila nebo podráždila? To by bylo zajímavé. Ale asi i trochu nepraktické, aby si mě pak ostatní vlci nepletli s losem, lehce se při té představě otřásla. To neznělo jako něco, co by chtěla zažít.
Artyomovi nejistě navrhla, že by při lovu mohli využít i okolního terénu. Oddechla si, když s jejím nápadem souhlasil a zvolil les jako tu lepší variantu. N jeho další slova přikyvovala. "Pokud se nám podaří ji skolit, určitě bude i chutnat lépe než kdybychom si vybrali tu starou," přihodila poznámku hodnou zhýčkaného dítěte. Pravda byla, že se nikdy nemusela živit masem, které by chutnalo nějak zle - z toho hlediska, že by bylo staré nebo zkažené. Jistěže pak měla ještě své vlastní preference a třeba srnčí jí chutnalo více nežli takový zajíc. "Zase ale starý kus by se mohl lépe nahánět, protože bude pomalejší," zamumlala pak. Netušila, jak tohle rozhodnout. "Ty rozhodni, já moc netuším." Nejjednodušší řešení. Hodit problém na Artyoma.

<< Západní Galtavar (přes VVJ)

Artyom nevypadal, že by se chtěl do smečky přidat, i když mu Bianca udělala takovou velkorysou nabídku. No, nemohla ho nutit a byl to od ní jen takový návrh. Trochu ji zamrzelo, že vlk o sobě měl tak nízké mínění, jak dával najevo. "Dobře, jak chceš. Jen říkám, že je tu ta možnost, pokud bys ji kdykoli potřeboval využít," přikývla smířlivě. Pokud by se kdy chtěl přidat, ať už k nim, nebo někde jinde, předpokládala, že by jej přijali. Netušila sice, jak ostatní smečky fungují, ale minimálně ta její by vlka jako Arty neodmítla.
Pak se konverzace dostala k pýše a hdosti, přijímání pomoci a tak dále. Bianca v tomto ohledu Artyoma nechápala. Stejně tak ostatní vlky, co sdíleli jeho názory. No, nechtěla se tu s ním dohadovat, jen byla zvědavá, protože mu nerozuměla. Z jeho slov ale poté pochopila, že se mu nejspíš nevyplatilo, když někomu důvěřoval. Má to něco společného s tím zraněním na tváři? oklepala se odporem a strachem. Kdyby jí někdo způsobil takové zranění, asi by také nevěřila hnedka někomu. Než k tomu ale dojde, mohla si zachovávat optimistický pohled na svět, ne? "To mě mrzí. Doufám, že tu potkáš lepší vlky, než se kterými jsi měl tu čest," zamumlala. Nemělo cenu říkat nic dalšího. Až čas a dobrá společnost moha Artyomovi pomoci s jeho problémy s důvěrou. A Bianca mu rozhodně přála, aby také poznal trochu toho štěstí a radosti, které zažívala ona. Svět byl pak o něco růžovější.
Myšlenka na lov už byla o něco radostnější. Bianca neměla ráda ty smutné, hluboké konverzace, protože netušila, jak se s nimi vypořádat. Také v ní vyvolávaly vlastní pocity strachu z budoucnosti, nejistoty a tak dále. A všechno tohle se většinu času snažila potlačovat někam hluboko na dno své mysli, a že se jí to dařilo. Taktika zněla v podání Artyoma jednoduše. Budou nahánět starý nebo nemocný kus a pokusí se ho uštvat. Pokud se vše podaří, mohou ho překvapit útokem a bude to jednodušší. Bianca přikývla. "Dobrý plán. Můžeme také využít terénu, zkusit je nahánět směrem k lesu nebo nějaké řece," vyslovila se nejistě. Pamatovala si, že takto posledně lovili se smečkou. Neměli dost zkušených vlků, takže na jedné straně využili k zastavení stáda řeku. Stopu losů sledovala Bianca s Artyomem kolem jezera, ze kterého tekl také ten smradlavý potok. Ten by možná mohl dobře posloužit. Nebo les. Sobi museli být asi tak stejně velcí jako srny a v lesích se jim určitě neběhalo tak dobře jako menším a obratnějším vlkům. Byli jen dva, takže taktika byla důležitou součástí lovu.
Bianca znovu přiložila čenich k zemi a nasála všechny okolní pachy. Zdálo se, že sobi jsou blíž a blíž, tudíž byli na správné stopě. Ovšem, nyní se nacházeli na otevřeném prostranství, kde se nebylo jak skrýt. "Neměli bychom teď někam uhnout, ať tu nejsme tak nápadní? A co vítr, nezavane k sobům náš pach a nevyděsí je?" zeptala se ustaraně Artyoma, jaké řešení tohoto problému navrhne.

Bianca horlivě pokývala hlavou, když Artyom vyjádřil pochyby nad jejími slovy o smečce. "Ano, Moje maminka se mě a brášky ujala, když byla ještě členkou jiné smečky. Tamější alfa ale zmizela a my se pak přestěhovali do jiného lesa. A rodiče se stali novými alfami," vysvětlila, pak se rozhlédla kolem sebe, jestli je náhodou někdo neposlouchá a pološeptem dodala, "Maminka je vážně hodná, i jako alfa. Určitě přijme do smečky každého, kdo si to opravdu přeje nebo potřebuje pomoc," usmála se na hnědého a spiklenecky mrkla. Normálně by asi nikoho takhle 'nezvala', ale Artyom měl před pár chvilkami na kahánku, takže to asi nebylo od věci. Byla si jistá, že by ho Launee neodmítla, i kdyby k nim přišel sám od sebe. Navíc nevypadal, že by byl nějak zlý, spíš působil nejistě a trochu plaše, Bianca se ho v nejmenším nebála. Ne v tom stavu, v jakém se teď nacházel.
Moc nechápala Artyomova další slova. "Proč je pro někoho složité přijmou pomoc? Přeci... i pýcha a hrdost musí v případě opravdové nouze pryč, ne?" podivila se trochu. Ano, také měla mnohem lepší pocit, když něco zvládla sama, než když si musela u někoho vyškemrat pomocnou tlapu. Ale když si opravdu nevěděla rady nebo byla příliš slabá, co jiného měla dělat než požádat ostatní, aby dosáhla toho, co chtěla? Nakonec na tom nebylo nic složitého... "No, vím, že občas by ta důvěra mohla být na škodu. Ale zase, když se někdo tváří mile, tak proč být vůči tomu skeptický? Jestli se přetvařuje stejně na první pohled nepoznám, to jde až časem. Takže je lepší věřit v ty dobré věci, než si hlavu zatěžovat špatnými," vysvětlila ještě, ale také trochu kecala. I když na venek působila jako velký optimista, zevnitř ji často sžíral pesimizmus a špatné myšlenky, které se snažila tlačit do pozadí. Nerada dávala své nejistoty najevo, v těchto věcech.
S Artym se domluvili na lovu. Sama Bianca už měla docela hlad a dlouho sama nelovila, takže to chtěla zkusit. Hnědý se nabídl, že bude stopovat a hned na to se kousek vzdálil a začal čenichat. Bianca ho šla ihned napodobit. Cítila vícero věcí. Také nějaké vlky, ale pak další zvířecí pachy. Artyom poznamenal, že tudy procházejí losi. Aha, takže to jsem nejspíš cítila, soustředěně přikývla a snažila si ten pach zapamatovat. Sice netušila, jak přesně losi vypadají, ale tušila, že jsou to velcí kopytníci. Možná jí o nich někdo kdysi říkal. Měla jsem být pozornější, povzdechla si trošku. "Dobře, to by mohlo vyjít," souhlasila s plánem lovu. Na zdravého jedince by určitě neměli dost sil, takže zbýval buď starý nebo nemocný kus. I to by ale dvěma vlkům bohatě postačilo. Možná bych pak mohla odnést kousek domů! To by byli ostatní určitě rádi, radostně nad tou myšlenkou zamávala ocáskem. Konečně by taky byla nápomocná. Sice se teď o maso nemuseli bát, protože Meinere vytvořil chladící díru kde dlouho vydrželo, ale i tak. Čerstvé bude určitě lepší. Nejdřív ale museli něco ulovit, že.
Bianca tedy přiložila čenich k zemi a snažila se vyčmuchat správnou pachovou stopu. Po chvíli jí přišlo, že se v té spleti pachů trochu zorientovala. "Tudy?" ukázala určitým směrem, trochu severněji, a obrátila se na Artyho s otázkou v očích. Byl zkušenější, takže potřebovala potvrzení, že si vede správně.

>> Západní Galtavar (přes VVJ)

Nakonec jí dal Artyom za pravdu, ohledně magií. I tak ale bylo jasné, že svůj názor nezměnil. Na to bylo nejspíš příliš brzy, když sám tvrdil, že Bianca byla jediná, kdo v jeho přítomnosti používal kouzla k dobrým činům. "To mě mrzí," krátce svěsila ouška. Artyom nejspíš neměl štěstí na přátele. "No, ale jestli se tady budeš chtít zdržet, určitě potkáš víc hodných vlků. Třeba v mé smečce jsme všichni taková velká rodina. Ani mimo naše území jsem nepotkala nikoho, kdo by mi opravdu ublížil, i když pár se jich tak tvářilo," vysvětlila jak se věci na Gallirei měly. Sama se s přílišným nebezpečím ze strany vlků nesetkala, takže si logicky myslela, že je tu bezpečno. Ostatní si buď hleděli svého nebo byli vážně docela milí.
Artyom si stál za tím, že se raději spolehne na sebe. Bianca ho chápala, ačkoli mu moc nerozuměla. Byla zvyklá alespoň částečně vždy spoléhat i na ostatní. Měla smečku, tam si všichni navzájem pomáhali. Měla i rodiče, brášku a mladší sourozence, na které by se v případě nouze určitě mohla obrátit. Tak proč se spoléhat jen na sebe? Z myšlenek ji vytrhlo Artyomovo uklouznutí. "Haha, tak teď ti to ale moc nejde," zazubila se na něj lehce popichovačně. "Já se spoléháním na ostatní problém nemám. Je to příjemný pocit, vědět, že ti vždy někdo bude stát za zády a podpoří tě," usmála se pak spíše pro sebe. Cítila se vděčná, že vůbec dostala takovou možnost. Tady Artyom nejspíš takové štěstí neměl. Alespoň to tak podle jeho slov vypadalo.
Měla trochu problém mu rozumět, když se bavili o jménech, ale vyznělo to tak, že je to Artyomovi jedno. "Tak tedy Arty," rozhodla se a nadšeně zamávala ocáskem. Hnědý se zdál jako docela milý vlk, i když toho nenamluvil moc. Bianca netušila, jestli je takový normálně, nebo se ještě vzpamatovává z toho vyčerpání, ale jakkoli to bylo, neměla s tím problém. Bráška byl stejný, Kenai taky a... táta také takový býval. Připadala si mezi nimi jako naprostý žvanil, protože většinou mluvila převážně ona. Artyom s lovem souhlasil a nabídl se, že bude stopovat. "Dobře, uvidíme co najdeme," přikývla. "Ale musím tě varovat, že nejsem moc zkušený lovec. Bylo by fajn, kdybychom narazili na nějakou menší kořist," ozvala se zahanbeně. Bylo by dost naprd, kdyby vystopovali zvíře, na které si nemohli troufnout. Artyom byl v docela žalostném stavu a Bianca byla slabá jako pírko, co se fyzické síly týkalo. Možná bych nám zase mohla pomoci magií, ale při lovu... netuším, jestli bych to zvládla, zamyslela se. K magii by se ráději uchýlila pouze v krajním případě.

<< Východní hvozd

Bianca vlkovi nadšeně vysvětlovala, že právě použila magii, a že vlastně bydlí v kouzelném kraji. Znělo to jako z pohádky, no ne? Vlk ale její nadšení ani zdaleka nesdílel, místo toho blábolil, jak kouzla nemá rád a že ubližují. Bianca se lehce zarazila. Takže už se s magií setkal? Vlastně vůbec netušila, jaké to za hranicemi Gallirei bylo. Uměli tam všichni vlci ovládat magie? Jen někteří? Nebo žádní? Sama si z dětství o kouzlech nic nepamatovala, a to její rodina žila velmi blízko hranicím zdejšího světa. Možná jsem si prostě jen nevšimla, nespojila souvislosti, pokrčila nakonec rameny a nechala to plavat. Sama toho teď stejnak moc nevykoumá a vlk mohl být rád, že je částečně při smyslech, ještě aby jí povídal o magiích. Stejně ale musela říct něco na svou obranu. Neznámé nebylo vždy jen to špatné. "Ubližuju ti snad teď? Naopak se ti snažím pomoct," nafoukla se trochu. Vážně byl nevděčný až hrůza. "Chápu, asi jsi se nesetkal s magií zrovna hezkým způsobem, ale mohou být i nápomocné. Třeba právě teď. Nebo v běžném životě, když si chceš něco ulehčit, pomoct si s lovem... Všechno záleží na tom, kdo magii používá." Nebyla naivní. Určitě tušila, že existují vlci, co kouzla využívali především ve svůj prospěch, nebo k ubližování druhým. Každá mince má ale dvě strany. Hnědý se na to díval moc pesimisticky.
Když Bianca přišla na to, co dělat dál, hned se do toho dala. Vlk naštěstí začínal spolupracovat a sám se hýbal. Její otázku o tváři přešel bez komentáře a Bianca už do něj také nerýpala, i když byla docela zvědavá. Určitě šlo o zranění, ale jak k němu přišel? No, bylo jasné, že o tom mluvit nechce. Oba se tedy raději soustředili na chůzi. Velmi pomalou chůzi. Bianca vlka podepřela z jedné strany a z druhé si pomáhala magií. Zatím se cítila v pořádku, ale čekala, že čím déle to takhle povede, tím víc se vyčerpá. Proto se snažila jít trochu rychleji, v rámci možností.
A aby cesta z lesa rychleji utíkala, začal se vyptávat. Byla přeci nuda jen tak mlčet, když se měla s kým bavit. "Artyom... hm, je to docela krkolomné jméno. Můžu ti říkat Arty? Nebo jenom Art? Nebo máš nějakou přezdívku, co bys radši?" usmála se na něj. "A povídej, nejspíš nejsi zdejší. Co tě sem přivedlo?" zeptala se zvědavě. Bylo důležité udržovat Artyomovu pozornost mimo jeho stav, aby náhodou zase vyčerpáním nepadl. Nevypadal jako nějaké sluníčko a popravdě Biance přišlo, že kdyby ho tam ve sněhu nenašla a nepomohla mu, asi by to i vzdal. To byla děsivá představa, že by cestou domů měla narazit na mrtvolu. Brr.
Jakmile vyšli na otevřené prostranství, Bianca se zaradovala a oddechla si. "Podívej, i počasí už je krásné. Alespoň nesněží," poznamenala, když se podívala na oblohu. Bylo hezky, dokonce vykouklo i sluníčko, i když nesloužilo k ničemu jinému, než světlu. Bianca zastavila, aby nechala Artyoma oddechnout. A vlastně i sebe, hnědý byl docela těžký a používání magie náročné. Její vyčerpání ale nebylo nic, co by krátká přestávka nespravila. "Tak co, cítíš se trochu na ten lov? Jak ti to jde?" otočila se zase na Artyho. Sama v lovu nijak nevynikala a jediné, co vlastně zvládala bylo nahánění, pokud se jednalo o vysokou. Menší tvory... by snad dokázala ulovit i sama, ale na takhle rozlehlých pláních budou spíše stáda kopytníků. Malá zvěř se skrývala v lesích.

Bianca se vlka snažila zvednout, ale byl pro ni příliš těžký. V jednu chvilku do něj silně zatlačila a on se trochu zvedl, ale pak nevydržela tu tíhu a vlk zase klesl do sněhu. Přitom něco blábolil, ale Bianca zaslechla jen tiché smířlivé 'přestaň'. "Nepřestanu, vstávej," zamračila se na něj, ačkoliv to nemohl vidět. Vynakládala tu takové úsilí a co z toho! Hnědý byl očividně ještě nevděčný! Takhle to dál nejde, pomyslela si a snažila se vykoumat, co dál.
Naštěstí jí v mozku bliklo malé světýlko a Bianca se odhodlala k použití magie. Stále ještě ji neměla úplně pod palcem, ale nakonec vítr splnil, co po něm žádala. Bylo to lehce vyčerpávající. Snad ani ne na tělo, ale na mysl. Nebyla zvyklá se tak usilovně soustředit na pouze jednu věc. Bianca byla vlastně vcelku roztěkaná a náladová. V jednu chvíli ji zajímalo toto, v druhou něco jiného. Jednou se smála, ale v okamžiku dokázala zesmutnit... Každopádně, vlk se zdál po osušení trochu více při smyslech, i když stále zmatený. Bianca bedlivě poslouchala, co říká a až v tu chvíli jí došlo, že mluví nějak divně. Nejspíš není z Gallirei. Zatoulal se sem podobně jako já s bráškou? zauvažovala. Důležité však bylo, že mu vesměs rozuměla. "To pomocí magie větru. Každý tady nějakou magii ovládá. I ty, když ses sem dostal. Tahle země je totiž kouzelná!" prohlásila, hrdá, že zde může žít. "Jednoduše jsem ohřála okolní vzduch aby nám bylo teplo, super, co?" zazubila se na něj, jako by to pro ni byla brnkačka. Chtěla se taky trochu chvástnout, když už měla tu možnost. Hnědý vypadal, že o magii nikdy v životě neslyšel. Tedy, ne v tom smyslu, že by opravdu existovala.
Naštěstí měla její povzbudivá slova nějaký účinek a vlk se začal hrabat ze sněhu na nohy. Ovšem překvapení přišlo, když se k Biance otočil čelem a ukázal tak svou znetvořenou tvář. Zalapala po dechu a pár krůčků ustoupila, protože doopravdy nečekala, že vlk vypadal takto. Bylo to... nehezké, nemohla si pomoct. Jako vlčice si Bianca docela zakládala na vzhledu, a samozřejmě se jí líbilo, když i ostatní vypadali hezky. Tenhle vlk do té skupinky ale bohužel nespadal. Navíc, ještě nikdy snad neviděla nikoho s tak ošklivým zraněním. Byl tu Meinere a pak ten šedivec, ti neměli oko. A pak si občas všimla různých jizev na tělech ostatních, ale nikdy... nebyly tak velké. "Proboha, jak se ti to stalo?" vydechla a tlapkou si ukázala na tvář, aby vlk věděl, co myslí. Až potom jí došlo, že to nejspíš nebyla ta nejvhodnější otázka. Mohla by to být popálenina? Vypadá to tak, otřásla se pak, aby se zbavila nepříjemného pocitu, když na ni vlk takhle hleděl. Nasadila úsměv. Sice trochu strnulý, ale snažila se. "Teď půjdeme ven z lesa," odpověděla a šla ho z boku podepřít. Zvolila tu stranu, kde měl tvář normální, protože by se cítila nesvá, kdyby k ní měl být natočený tou ošklivou polovinou. Přivolala vítr, který vlka také lehce podepíral. Mohl cítit, že najednou váží o něco méně a chůze ho tolik nevyčerpává. "Až se dostaneme na louku, uvidíme, co dál. Kdybys něco potřeboval, řekni," vyzvala ho. Kdyby náhodou třeba cítil, že potřebuje jít pomaleji nebo má žízeň a chtěl by to zamlčovat. To hodní pacienti nedělali, ne ne. "Mimochodem, jsem Bianca. Jak se jmenuješ ty?" krátce se na hnědého usmála a pomalu se rozešla směrem, kde by měl les navazovat na otevřené prostranství.

>> Východní Galtavar

Bianca byla docela překvapená, když uviděla vlka ležícího ve sněhu. Zima přeci teprve začala. Jakto, že už je na tom někdo takhle zle? pomyslela si skepticky. S nějakými útrapami tuláků se nikdy v praxi nesetkala. Vždy měla smečku, domov, kam se vrátit, kde se o ni postarají. Nebyla ale zase tak naivní, aby si myslela, že to tak má každý. Přesto ji krutost ledu a sněhu zaskočila. Nevím ale, co má za sebou. Třeba dlouho cestuje a proto se tu svalil. Vyčerpáním, nejspíš, uvažovala. Kdyby měl sílu se zvednout a jít dál, určitě by tu takhle neležel.
Tak jako tak, jakmile Bianca cizáka uviděla, už ho tu nemohla jen tak nechat ležet. Opatrně se přiblížila a zeptala se, jak mu může pomoci. Vlk vypadal dost dezorientovaně, nejprve si myslela, že se bude muset opakovat, protože ji nepostřehl. V tuhle chvíli už věděla, že ve své situaci nebude nijak nebezpečný, tudíž se může přiblížit víc. Pár rychlými kroky tedy stanula přímo u něj, aby slyšela jak tichým chraplavým hlasem řekl, že nemůže vstát. "No nepovídej," povzdechla si. To mohla vidět i sama. Nemohla mu to mít ale za zlé, nejspíš sám moc netušil, co se kolem něj děle. Bylo ale dobré, že komunikuje. Alespoň nebyl úplně mimo, to by pak Bianca opravdu netušila, co s ním dělat. "Tak jo, pokusím se tě zvednout, dobře?" Hlavní bylo ho odtud dostat. Alespoň na nějaké méně otevřené místo, pod strom nebo tak, kde ho nezasype sníh.
Bianca se chvilku pokoušela vlka nadzvednout vlastní silou, ale, no... vzhledem k její tělesné stavbě to moc nešlo. Hnědý byl sice taky kostnatý jako ona sama, ale u ní to bylo jaksi genetické. Navíc to byl samec, takže musel být o dost větší. Co teď? zamračila se. Teď už nemohla dělat jakože nic, že si ho nevšimla, když mu nabídla pomoc. A odejít by bylo vážně nemístné. Jak by se asi cítila ona sama, kdyby potřebovala pomoc, někdo se nabídl, ale v další chvíli ji opustil? Asi by už pak nechtěla pomoc od nikoho. "Ach! Magie! Že mě to nenapadlo dřív!" vyjekla a málem se plácla do čela. Její vrozená magie se projevila velmi nedávno, takže na ni dost zapomínala. V tuhle chvíli se ale náramně hodila. Za poměrně velkého soustředění přivolala teplejší vánek. Lehce svraštila obočí, protože to nestačilo. Sama byla dost promrzlá a to se pohybovala. Kdo ví, jak dlouho tu hnědý ležel, jestli náhodou i k zemi nepřimrzl. Pořádně se do toho kouzlení opřela. V hlavě si neustále opakovala, že chce přivolat teplý vítr. Takový, který je hezky zahřeje a vysuší jim kožíšky. A za pár chvil se jí do obličeje opravdu opřel silný poryv horkého vzduchu. Sníh v jejich okolí rapidně tál, až se objevila zvadlá tráva. Možná to zase trochu přehnala, no... Každopádně svůj účel to splnilo. Bianca vysušila jak ležícího vlka, tak i sebe. Vítr trochu zmírnila a udržovala okolo obou jen teplý vánek, aby zase tak rychle nepromrzli. Dál už ale byla bezradná. Vlk se musel začít hýbat sám, jinak se odtud nikdy nedostanou. "Je ti trochu líp? Nedokážu tě zvednout, ale když se zvládneš postavit sám, můžu tě podepírat," promluvila znovu na hnědého. S pomocí magie větru pro ni snad nebude tak složité mu dělat berličku. "Kousek odtud je pláň, kde bývá vysoká zvěř, ale snad i menší kořist. Můžeme se vydat tam a zkusit něco ulovit. Na posilnění!" řekla s nadějným tónem ve snaze vlka přesvědčit, aby se hýbal. Musel sám chtít, Bianca sama už s ním moc nezmohla. Škoda, že neovládám víc magií. Teď by se určitě hodily.

<< Vyhlídka (přes Kaskády)

Bianca tak nějak šlapala a ani se neohlížela. Tedy, ohlížela se, ale přes vločky sněhu nic neviděla, takže pouze předpokládala, že Isma jde s ní. Cestou z kopce se taky cítila docela unavená a věnovala se spíš vlastním myšlenkám. Sestřička byla přeci už taky docela velká a když zvládla cestu nahoru a klouzání, určitě to bez problémů zvládne i dolů. "Až dojdeme domů, podívám se po nějakém jídle, co na to říkáš? Já už mám docela hlad," zahlásila, a jako potvrzení slyšela i svůj žaludek, který vydal rozhodně hladový zvuk. Trošku se při tom zastyděla. Ovšem veškerý stud se změnil v horor, když neslyšela Ismu odpovídat. "Ismo?" zmateně se otočila a udělala pár kroků zpátky. Její nejhorší domněnka se potvrdila. Malá vlčice tam nebyla. Jak dlouho? Kdy se mi ztratila? Biancu polil studený pot. Ztratila Ismu ve sněhové vánici!
Chvilku jen tak panikařila na místě. Hlavou se jí proháněly všemožné tragické scénáře, které vlče mohly v tomhle počasí potkat. Pak se snažila uklidnit. Nádech, výdech. Isma už není tak malá. Vezmi si sebe, taky ses v jejím věku v zimě zatoulala. A nakonec to nebylo tak zlé... Isma je chytrá, míň naivní než ty. Určitě si poradí. Jakmile jí dojde, že jsme se rozdělily, bude hledat cestu domů. Snad narazí na někoho, kdo jí pomůže, přeříkala si v hlavě. Dávalo to smysl. Sice se o svou sestřičku strachovala, ale Isma už nebyla tak malá, aby v tomhle počasí nedokázala přežít. Určitě si poradí. "Co teď?" zamumlala si pro sebe ztraceně. Netušila, jestli se má vrátit a zkusit Ismu hledat. Touhle dobou už budou jejich stopy určitě zapadané. Navíc ani netušila, kde se od ní oddělila. Nejspíš bych měla zamířit domů, jak to bylo v plánu. Můžu... můžu to nejdřív říct mámě a pak... se uvidí. Bianca se docela bála reakce Launee. Ale doufala, že ji vlčice nebude moc vinit a nebude se tolik zlobit. Musela jí to ale říct, byl to docela problém. Samozřejmě by se jí neuvěřitelně ulevilo, kdyby si Isma cestu domů našla sama. Pro jistotu ale musela s pravdou ven, kdyby byla malá vlčice v nebezpečí. Alespoň někdo by ji měl jít hledat.
Když se dostala do hustého lesa, sněžení už se trochu zmírnilo. Bianca si oddechla. Nakonec se z toho nevyklubala ta hnusná bouře, kdy z nebe dokonce padal led. Také se teď mohla ujistit, že směřuje správně. Psychicky se zatím připravovala na to, co přijde až doma oznámí svoje selhání jakožto starší sourozenec a dospělák. Proč je to tak těžký? Chtěla bych být vlče navždycky. Nikdo by mě nemohl tolik vinit, když něco pokazím, povzdechla si. Velikostně by to teda pomalu splňovala, silově snad taky. A... vlastně zatím i mentálně, i když se snažila alespoň to poslední nějak změnit. Život říkal, že být vlčetem není špatné, konejšila samu sebe. Možná jí prostě nebylo souzeno být zodpovědným dospělákem. Obzvlášť, když měla zatím tak málo zkušeností.
Překvapilo ji, když pár metrů před sebou spatřila hnědou hroudu, kterou pomalu zasypával sníh. A při bližším pohledu zjistila, že je to vlk! "Oh, proboha!" vyjekla a hrnula se k němu, i když si nechávala nějaký ten odstup. Kdo ví, kdo to byl. Mohl být zraněný nebo to jen hrál a chtěl jí pak ublížit. Jeden nikdy netušil. Ovšem Bianca byla optimistické stvoření a stále chtěla vlkovi pomoct, jestli to opravdu potřeboval. "Jsi v pořádku? Je ti něco?" zeptala se, když stanula jen pár kroků od něj. "Potřebuješ nějak pomoct? Co můžu udělat?" valila další otázky. Ne, že by byla až tak ochotná a chtěla se každému zavděčit, ale když měla možnost, rozhodně by vlka raději zachránila, než aby j před očima umíral. To by si pak asi hodně dlouho vyčítala. Jednala tedy spíše ze své sobeckosti - chtěla se vyhnout traumatům - ale i to se počítalo, ne?

Isma s Biančiným návrhem souhlasila. Pár sklouznutí a šup domů, nebo minimálně pryč z tohohle kopce. Bianca už si sice nemyslela, že počasí se zhoršilo pouze tím, že vylezly výš, ale i tak, raději se sněhem trmácet někde na rovince než na strmé hoře. Snad najdu správnou cestu domů, pomyslela si, když pohlédla do té běloby všude kolem. Nebylo vidět skoro ani na krok. Naštěstí si pamatovala, že Vyhlídku tak nějak obešly a tedy jejich skluzná dráha teď ležela na té opačné straně, než kterou byl domov. Stačilo tedy jít přesně obráceně a snad dorazí tam, kam chtějí.
Bianca se klidně sklouzla a zase čekala na sestřičku. Ta přijela s mnohem víc nadšeným jekotem, než prvně. Bianca lehce naklonila hlavu v otázce a hned jí bylo vysvětleno. Isma přišla na nový způsob klouzání. Bianca matně viděla jen dojezd, takže jí to na první pohled nedošlo, ale malá vlčice opravdu celou dobu stála na všech čtyřech. "Páni, tak to zní suprově! To musím taky zkusit!" zaradovala se. Znělo to docela zábavně. Navíc, při takovém způsobu se skoro nevymáchá ve sněhu! Budou ji z toho akorát zebat tlapky. "Hm, hm. Tak naposled. Sjedeme to najednou, co říkáš?" mrkla na ni, i když to Isma možná ani neviděla. Pak rychle vyšlápla kopeček a nahoře na ni počkala. "Můžeme si dát závod, kdo bude dole dřív!" dodala ještě nadšeně. Závody byly fajn. "Tak jo, připravená? Tři... dva... jedna... teď!" křikla Bianca, rozeběhla se a odrazila, aby nabrala rychlost. Tedy, nebyla to žádná hračka, jet takhle po všech čtyřech. Nejdřív dost vrávorala a myslela si že každou chvilkou bude čumákem hluboko v bílé pokrývce. Nakonec svůj silný odraz ustála, ale značně jí to ubralo na rychlosti. Pokud Isma neměla žádné problémy, nejspíš už byla dole. Bianca moc netušila, vážně nebylo vidět a silně foukalo.
"A teď šup domů!" zavelela rozhodně, když se dole zastavila a oklepala ze sebe všechen sníh. Začala se zase hrabat do kopce a směřovat opačnou stranou, kde tušila že se nachází Mechový lesík. Byla už docela promrzlá a tušila, že Isma je na tom velmi podobně. Navíc byla ještě docela malá, Bianca nechtěla, aby se tu vyčerpala a pak ani nemohla dojít zpátky. Zábavy si docela užily, jen nebýt toho počasí, mohly by třeba zůstat déle. "Jestli ale chceš, tak tě sem zase někdy vezmu. Až bude hezčeji. A třeba budeme mít i ten výhled do krajiny," navrhla, jako takovou malou cenu útěchy.

>> Východní hvozd (přes Kaskády)

Jak Bianca předpokládala, Isma nevěděla o klouzání na sněhu nic. Nebyla to taky ale žádná věda a proto šedivá vysvětlovala velmi stručně, i s ukázkou za pochodu. Klouzat se ostatně dalo mnoha způsoby. V sedě, v leže, snad i na zádech by to šlo, jen by jeden neviděl, kam se to vlastně řítí. A že se při klouzání dala nabrat parádní rychlost. Bianca ovšem takticky zvolila místo, kde nic takového nehrozilo. Mohlo se to taky rychle zvrtnout v nebezpečí, jak si pamatovala. Když při svém skluzu nabrala vyšší rychlost, ihned se jí připomněl tenkrát naražený bok. To se sice stalo při válení sudů ve sněhu, ale to byla vlastně velmi podobná aktivita. A Bianca už ji nehodlala zkoušet nikde, kde byl prudký svah nebo stromy. Vyhlídka splňovala obojí, takže nope.
Trochu se o Ismu strachovala, pravda. Měla ji na starosti a asi by nebylo dobré, kdyby se pod jejím dozorem nějak zranila. Navíc, Bianca by byla v takové situaci úplně bezradná, jelikož nikomu snad takhle nikdy nepomáhala. Vždycky ostatní pomáhali jí. Mít zodpovědnost byl trošku děsivý pocit. Doufala tedy, že se nic nepřihodí. Isma po krátké chvíli s radostným výskáním přisvištěla kousek před ní. Přes sníh tedy Bianca viděla jen její siluetu, ale byla by to velká náhoda, kdyby tu v tomhle počasí pobíhalo další vlče. Pár rychlými kroky byla u ní, aby zaslechla jak chce malá vlčice ještě. Usmála se. "Tak dobře, ale jedno dvě sklouznutí a jdeme domů. Počasí nevypadá moc dobře. Měly bychom odtud brzy zmizet, než se stane nějaký karambol," svolila nakonec. Pár dalších sklouznutí nezabere moc času, ne?
Jak domluvila, tak se zase vydala nahoru do svahu. Při téhle sněhové vánici se začínala víc a víc strachovat. Navíc, když se zastavila, dost jasně pociťovala, jak je jí větší a větší zima. Když došla do bodu, kde se prvně odráželi, na nic tedy nečekala, pohodlně se usadila do sněhu a už jela dolů. Isma teď věděla jak na to a určitě jí byla v patách.

<< Midiam

"Nevím. Doufejme, že se za chvilku vyjasní. Takovéhle počasí se může hezky rychle zkazit," odpověděla šedá na Ismin dotaz. Neustálé sněžení bylo hezké, ale také začínala být trochu nejistá, v co by se mohlo nakonec vyvinout. Aby to nakonec nedopadlo jako tenkrát když kvůli bouři trčela kdo ví jak dlouho v ledové jeskyni.
Bianca a Isma úspěšně překonaly řeku a mohly se rovnou vrhnout na šplhání do kopce. Moc dobře to tedy nešlo, vzhledem k tomu čerstvě napadanému sněhu. Navíc byl terén docela strmý. "V pořádku?" musela zkontrolovat mladší sestřičku, jestli nemá s výšlapem nějaké potíže a stále může pokračovat. Přinejhorším by to zase otočily dolů a šly domů. Vyhlídka přeci jen nebyla tak daleko od Mechového lesa, mohly sem zajít až bude lépe a Isma bude starší.
Čím výš byly, tím bylo Biance jasnější, že žádný výhled nebude. Sníh neustával, možná naopak ho začínalo padat víc a víc. Bude to v pořádku. Kdykoliv odtud můžeme zmizet, uklidnila se lehce šedá. Párkrát se můžou sklouznout, jak Isma navrhovala a pak rychle domů do tepla a bezpečí. Ono to výletování by se nemělo přehánět, že.
"Tak, jsme tu. Asi. Nic není vidět," zahlásila Bianca, když už si myslela, že dorazily na vrchol. Opravdu si ale nebyla moc jistá, protože se zdálo, že tu sněží víc než dole. "No, když si nemůžeme užít ten výhled, tak alespoň klouzání ve sněhu. Pojď, je to zábava!" nadšeně zavolala na Ismu a sama si našla takový hezký úsek, který si sjede. Na jeho konci byl menší plácek, takže nehrozilo, že by Bianca sjela až někam daleko. Při své tělesné stavbě a rychlosti by se tam měla bez problémů zastavit, Isma stejně tak. "Tady to bude nejlepší!" zavolala na malou vlčici. "Klouzání je vlastně hrozně jednoduchý," dala se do vysvětlování, protože Isma ještě nikdy nic takového nezkoušela. "Jen si lehneš, nebo sedneš, a přikrčíš se. Pak se odrazíš a wííí, jedeš dolů!" posledních pár slov už Bianca ječela za jízdy. Z kopečka to hezky svištělo. Po téhle zábavě sice budou obě ještě víc mokré, jak doteď, ale asi už na tom nebylo co zlepšit. Jak Bianca předpokládala, na plácku jí došla rychlost a zastavila. Celá se oklepala a ohlédla na Ismu, jak si vede. Ve skutečnosti viděla snad jen její siluetu. V tomhle počasí bylo složité vidět dál jak na pár metrů. "Ismo? Můžeš jet, čekám tu na tebe!" křikla tedy do svahu a čekala, až se malá vlčice objeví.

<<Vřesový palouk (přes Močály)

Stavba sněhuláka problěhla úspěšně. A Bianca byla stejně překvapená jako Isma, že se jim tak hezky povedl. Dokonce dokázala použít svou magii bez většího zádrhelu. Možná že to dlouhé čekání se nakonec přeci jen vyplácelo. "To teda. Takhle hezkýho sněhuláka nepostaví jen tak někdo!" přidala sebejistým hlasem. Byla se svým dílem spokojená.
Nebyl ale čas ztrácet čas. Bianca navrhla, že by se mohly zajít podívat na nějaký kopeček, protože Isma si ho přála navštívit. A nedaleká Vyhlídka se k malému výletu přímo nabízela. Počasí jim tedy zatím moc nepřálo, ale třeba se mohlo zlepšit. A nebo se alespoň mohly klouzat, jak navrhla mladší vlčice. "To je dobrý nápad! Stejnak už jsme celé mokré a klouzání ve sněhu je zábava. I kutálení sudů!" přikývla Bianca nadšeně a dala se do pohybu. Přes zhoršenou viditelnost sice moc netušila, kam jde, ale doufala, že má namířeno alespoň správným směrem.
Jak se ukázalo, trošku se netrefila. Z močálů se vymotala přímo před nějakou řeku, za kterou už byl ale vidět kopec. Nezbývalo nic jiného, než ji také překonat. "Budeme muset znovu přes vodu, ale když se koukneš támhle do dálky, už uvidíš Vyhlídku," vysvětlila situaci Ismě. Naštěstí ani tahle řeka nebyla složitá na přechod, jelikož v ní bylo hodně balvanů. A i díky nim snáz zamrzala. Biancu znovu napadlo, že by mohla použít magii větru a s její pomocí nějak vodu překonat, ale ten nápad nakonec zavrhla. Zase tolik si v kouzlení nevěřila. Rozhodla se sázet na staré dobré způsoby - přeskakování po kamenech. V tomhle počasí se ale budou dost klouzat, pomyslela si kriticky. "Pokusím se to přeskákat po kamenech. Ty zatím počkej tady a koukej kudy jdu. Až budu na druhé straně tak můžeš jít za mnou. Kdybys náhodou měla spadnout, snad ti pomůžu magií," usmála se na Ismu odhodlaně. Kdyby magie selhala, holt se do řeky vrhne taky. Nebylo to nic, co by už neznala...
Bianca se tedy velmi opatrně dostala na první kámen. Silně do něj zarývala drápky, aby se udržela. Další dva překonala také v pořádku, ale mezi třetím a čtvrtým byla větší dálka, než to na první pohled vypadalo. To je v pohodě, zvládneš to! dodala si odvahy a napjala nohy v silném odrazu. Trochu se jí podsmekly, ale nakonec se čtvrtého kamene v pořádku zachytila a dokonce se ani nenamočila. Zatím. Další skoky už volila daleko rozvážněji a pořádně si oddechla, když byla na druhém břehu. Kolena se jí ještě trochu klepala, z toho adrenalinu a strachu. Nemohla ale před Ismou vypadat tak slabě, když na ni měla sestřička spoléhat. To by určitě nevytvořilo dobrý dojem. "Tak, teď ty!" zavolala na ni Bianca přes řeku, odhodlaná jí jakkoli pomoct.
Jakmile byly na druhém břehu obě, z Biancy hned opadla nejméně polovina té nervozity, která ji sužovala. "A teď hurá vzhůru!" zavelela a nadšeně máchla ocáskem sem a tam. Čekal je tedy pěkný výšlap, ještě v tomhle počasí, ale odměna snad bude stát za to.

>> Vyhlídka

<< Mechový lesík (přes Kiërb)

Isma měla otázky, které nebyly Biance úplně příjemné. Ovšem předpokládala, že se jí na ně bude ptát, když sama začala o svém dětství mluvit. Tuší vůbec, že vlastně nejsme... opravdoví sourozenci? prolétlo Biance hlavou. Nejspíš ne. Pokud jí to neřekla Launee nebo někdo jiný, asi si myslela že jsou všichni jedna rodina. Bianca si lehce povzdechla a dala se do vypravování. Stále to bolelo, ale alespoň už nebrečela pokaždé, když na to přišla řeč. "No, víš... Ještě než jsem potkala tvé rodiče, žila jsem s jinou rodinou. Tam, kde jsem se spolu se Saturnem a dalším bráškou, Vulcanem narodila. Na naši smečku ale zaútočili zlí vlci a všichni jsme se nějak poztráceli. Jediný, koho jsem našla je Saturnus, kterého se v té době už ujali Launee s Therionem. A tak se stali našimi novými rodiči," vysvětlila tak nějak ve zkratce. Moc se jí nechtělo zabíhat do detailů.
Konverzace se však zakrátko přesunula k tématu cestování a Bianca si oddechla. Překvapeně se na Ismu podívala, když odhadla správně, že vodu zbarvují řasy. "No ano! Já tedy vůbec netušila, jak je to možné, než mi to vysvětlili," zasmála se lehce vlastní naivitě. Holt asi nebyla to nejbystřejší vlče. "Rostou už docela blízko břehu, takže když si jdeš do toho jezera smočit nohy, může se ti zdát jako by na tebe něco šmatalo. Je to vlastně docela děsivé, ještě když je voda červená." Při té představě se Bianca otřásla. Znělo to jako z nějaké noční můry, kdy ji pak řasy začnou obmotávat tlapky a stahovat do hlubin jezera. Brrr!
"Opravdové hory jsou docela daleko, ale kousek odtud je jeden vysoký kopec, ze kterého je krásný rozhled po celé zemi. Můžeme tam pak zajít, jestli chceš," usmála se Bianca. Isma se pak zajímala, co se to stalo s řekou. "To je led. Ale já mu říkám skluz. Vymyslela jsem to s jedním kamarádem, když jsme ani jeden netušil, jak se to jmenuje," zasmála se při vzpomínce. "Je to vlastně zmrzlá voda. A když je opravdu velká zima tak zamrznou třeba i jezera a dá se na nich pak klouzat. Je to zábava, ale když spadneš, tak si pěkně natlučeš."
Po překonání řeky se objevily na malém paloučku, který se pro stavbu sněhuláků zdál přímo ideální. Isma se hned nadšeně pustila do práce s tvarováním kuličky. Bianca nechtěla být pozadu a taky začala tlapkami hromadit sníh a ten potom plácat do jakéhosi tvaru. Jakmile byla koule na světě, nastala ale otázka, jak ji dostat na tu druhou. Bianca se pořádně zamyslela. Dokáže ji nějakým způsobem zvednout nebo vytlačit nahoru? Dotlačila svou menší kouli k Ismě a pak se zarazila. Vlastně by to vůbec nemusela být taková fuška, jak se mohlo zdát! "Počkej, něco mě napadlo!" zajásala a dala se do pořádného soustředění. Měla přeci teď magii! Bylo na čase ji pořádně vyzkoušet. Netušila moc, jak se se vzduchem zachází, ale jak se začala soustředit, tak nějak instinktivně věděla, co dělat. Sněhovou kouli velmi pomaloučku nadzvedla pomocí studeného větru.Hlavně mi nesmí spadnout! Bianca se docela bála, aby to celé nezkazila. Ještě přeci jen nebyla v kouzlení žádný profík. Koule se začala zvedat výš a výš. Tu a tam zavrávorala a už to vypadalo, že spadne, ale Bianca ji nakonec úspěšně umístila navrch té větší. Byla sice trochu víc zdeformovaná poryvy větru, ale stále to nevypadalo až tak zle. "Ta-dá! A teď už potřebujeme jenom nějaké dekorace. Větvičky jako ruce a kamínky jako oči. A možná něco na hlavu, aby mu nebyla zima," zazubila se na Ismu a sama se jala nějaké takové věci hledat.
Poté, co byl sněhulák hotov se Bianca chvilku kochala svým dílem. "Vypadá parádně, žejo! Už se těším, až ho tu někdo najde a bude se divit, kde se tu vzal," zasmála se a spokojeně máchla ocáskem. "Tak, a teď můžem vyrazit na ten kopec. Nevím, jestli v téhle chumelenici teda něco uvidíme, ale třeba se nám poštěstí a než tam dojdeme tak sněžit přestane," dodala povzbudivě a vyrazila směrem, kterým tušila Vyhlídku.

>> Midiam (přes Močály)

Isma nezklamala a taky se Biance pokoušela sněhový útok oplatit. Splácala si z čerstvého sněhu takovou hromádku a z ní udělala kouli, kterou po šedivé vlčici hodila. Tedy, spíš se o to pokusila. Bianca netušila, jestli to bylo sněhem nebo něčím jiným, ale koule se v letu rozpadla, takže na ni dopadl jen takový poprašek. I tak to ale trochu zastudilo v kožíšku. "Ahh!" vypískla a zvedla přední tlapky do výšky. "Vzdávám se, vzdávám se!" prohlásila poraženeckým tónem.
Po chvilce se vlčice rozhodly, že půjdou někam stavět sněhuláka. Bianca navrhovala nějakou pláň, ale v okolí lesa byly... no, jen další lesy. A na území, která moc neznala nechtěla s Ismou chodit. Launee by jí asi moc nepoděkovala, kdyby se ztratily. Nakonec nechala malou vlčici velet, ať si vybere, kam by chtěla jít. A naštěstí pro Biancu Isma zvolila známý směr. Cestu k močálům.
Nejdříve ale musely překonat řeku, která Mechový les od území dělila. Bianca ani netušila, jak se jmenuje. Vlastně neznala mnoho názvů zdejších oblastí, ale ani jí to moc nevadilo. Řeka byla řeka, les byl les. Hlavně když se odtamtud dokázala úspěšně zase vymotat a dojít domů. Isma se zatím zajímala, kde všude už Bianca byla. Nad tím se musela trochu zamyslet. Nevypadalo to, ale už navštívila docela dost území. "No, když jsem sem, do Gallirei, přišla poprvé, dostala jsem se do močálů. Maminka a tatínek tam dřív bydleli. Taky jsem tam našla Saturna. Víš, nějak jsme se sobě poztráceli. Tam vlastně teď míříme, směrem k močálům," prohodila i s trochou vysvětlování vlastní historie. "A dál za močály je taková dloouhatáncká planina, kde není nic! Žádný strom nebo keřík! A je to tam ohromně nudné," zasmála se. Jeden si ani nemohl krátit dlouhou chvíli pozorováním okolí, protože to bylo to samé. "Pak jsem taky byla u takového zajímavého jezera, ve kterém je červená voda. A byla jsem se podívat i na horách, kde je sníh asi furt. Podívala jsem se tam teda v zimě, takže to nevím jistě, ale je ho tam určitě spousta!" pokračovala. "A pak takové to klasické. Lesy, louky, řeky... Trošku se mi to plete dohromady," usmála se omluvně. Neměla na území moc dobrou paměť, pokud se něčím nelišily. "Kam by ses nejraději podívala ty? Máš nějaké místo, které by se ti líbilo?" zeptala se zvědavě Ismy.
Cesta za neustálého povídání docela utíkala. Bianca by si skoro ani nevšimla, že nebe už se zatáhlo a nastala noc. Taky sněžení nabývalo na intenzitě. No, hlavně aby to nedopadlo jako nějaká sněhová kalamita! nervózně sklopila ouška při vzpomínce na to, jak s Nemesisem uvízla kdesi v ledové jeskyni. Na druhou stranu to bylo fajn, protože alespoň začínaly zamrzat vodní toky. Bianca se tak nemusela tolik bát, že by se namočila a pak klepala kosu. Musela si ale stále dávat pozor. Už jednou přeci málem doplatila na svou neopatrnost při přechodu zamrzlé řeky. Tady byly ale blízko močálů, takže koryto se začínalo rozlévat. Voda nebyla tak hluboká, spíš to byla taková čvachtanda tady a támhle. "Dávej pozor. A ať ti nepodklouznou nohy," upozornila ještě Ismu. Sama opatrně našlapovala a při sebemenším zakřupání ztuhla na místě. Zima teprve začínala, takže led ještě nebyl tak pevný, jak by si Bianca přála. Naštěstí ani jedna z vlčic nevážila moc. Po chvilce byly na druhém břehu, tady se nacházel jakýsi malý plácek, co dělil močály od lesa. Bianca ze sebe oklepala sníh a z tlapek, které si trochu namočila, vodu.
"Tak co, tady by to asi šlo, ne?" nadšeně mávla ocáskem a podívala se po Ismě. Sněhu už tu bylo dostatek a na takové mýtince by se ti sněhuláci skvěle vyjímali!

>> Vřesový palouk (přes Kiërb)