Gallirea - Příspěvky uživatele

Všichni se společnými silami dali do ničení toho hrozného stroje, co zapříčiňoval otřesy v celém lese. Bianca tedy zprvu moc netušila, co by měla udělat, protože to ostatní zvládali sami. Nakonec spíše shodou nešťastných náhod odhazovala žížaly od sebe. Byla ještě celá naježená z toho šoku, kdy jí nějaké lezly po tlapičkách. Hnus. Každopádně, hned jak se stroj rozpadl, slizcí tvorové se rozhodli obrátit na novou kartu a začali naříkat. Bianca nejdřív pocítila stud, že jim ublížila. Přeci jen, tyhle žížaly byly inteligentní a dalo se s nimi komunikovat, na rozdíl od jiných podobných tvorů. No, nakonec se zamračila. "Brečení vám nebude nic platný! Tady už máme domov my a vy jste ho chtěli zničit! Můžete si za problémy sami!" Copak to se dělá, vtrhnout k někomu domů, udělat tam bordel a pak si hrát na oběť, když vás chce vyhnat?
Meinere i Saturnus byli o něco smířlivější. Bianca se zarazila. Zareagovala jsem špatně? Najednou se cítila provinile, ale ne vůči žížalám. Měla spíš starost, co si o ní bude myslet bráška a členové smečky. Žížaly... se jí ale vážně nelíbily. Nemohla se přes to přenést a nějak s nimi soucítit. Kdyby to byli další vlci, nebo nějaké šelmy, asi by takový postoj nezaujala. No, teď už ale nemohla svoje slova vzít zpět. Musím se držet toho, co jsem řekla, pokývla hlavou rezolutně. Správný dospělák by se tak přeci choval, že?
Najednou ucítila na tlapkách chlad a mokro. "Voda?" podivila se. Odkud se tu brala? Nebylo ale moc času nad tím dumat, protože místnost se dost rychle zaplňovala. Navíc... "Kde se tu bere takový zápach?" nakrčila znechuceně čumáček. To určitě musely být ty žížaly. Nejen, že nehezky vypadaly, dokonce i nehezky voněly. A jelikož Bianca byla nejblíže východu, jako první se spakovala a vlezla do chodby. "Měli bychom rychle zmizet. Já... Já neumím plavat! Půjdu... napřed?" Saturn a Meinere vypadali, že chtějí pomoci žížalám. Bianca jim v tom nechtěla nijak bránit, tak krutá nebyla. Ale sama se k nim rozhodně nepřidá. Určitě to zvládnou sami. A nic se jim nestane. Měla o Meinera a brášku starost, ale věřila, že to zvládnou. "Ismo! A ty... šedivej! Pojďte rychle ven!" zavolala na sestřičku a to mladší vlče, které neznala.

// možnost B

Jakmile Bianca vlezla do místnosti, nezmohla se na žádné přemlouvání jako ostatní. Vlastně pomalu nevydala ani hlásku. Protože se to tam hemžilo malými odpornými tvory, které vedl jeden velký, ještě odpornější tvor s korunou na hlavě. Fujky, fujky! Nervozitou a odporem začala v rytmu na střídačku zvedat nohy, aby na ni náhodou nějaká ta potvora nenalezla.
Po chvíli však věnovala alespoň trochu pozornosti té velké potvoře, protože začala mluvit. A vypadalo to, že chce v kopání pod mechovým lesem pokračovat. "Tak... to teda ne!" vyhrkla, poněkud zdráhavě, protože se jí žížalák opravdu velmi hnusil a kdyby neměla strach o vlastní domov, dávno by pelášila pryč z téhle zpropadené místnosti. "Navíc, navíc! Neumíte vůbec kopat! Nám se bortí les, takže i vás to tu brzo zavalí, jestli nepřestanete!" zamračila se. Co to bylo za nápad, pokračovat v kopání, když se každou chvílí třásla země a ze stropu padala hlína? To se žížaly nebály, že je to tu všechny pohřbí zaživa?
Všechno se událo tak nějak zmateně a rychle, a najednou Saturn a Isma přestali s diplomacíí a jali se sabotovat ten kopací stroj. A Meinere se po chvilce taky přidal. Bianca stála nejdál od stroje a nejblíž k východu, protože přiběhla jako poslední, takže moc netušila, co dělat. Drát dopředu se nechtěla, tam bylo nejvíc žížal. A magie? Dokázala ovládat jen vítr a vypadalo to, že s tím už stejně moc nepomůže. Meinere, Saturn a Isma demolovali stroj velmi rychle a efektivně. Takže Bianca jen stála vzadu a vše v klidu sledovala. Do doby, než ucítila šimrání na tlapkách. Jak se soustředila na jiné věci přestala stepovat a žížaly se jí začaly plazit po pacičkách! "ÍÍÍK!" zavřeštěla zděšením, celá se naježila a intuitivně okolo sebe zvedla silný poryv větru, kterým odfoukla všechny malé žížaly směrem od sebe ke stroji. Prostor okolo jejich skupinky byl tak alespoň na chvíli vyčištěn od těch malých zrůdiček. Některé navíc napadaly na stroj, který byl momentálně pod náporem magických sil Meinera a Saturna. Pokud žížalí král nechtěl přijít o své poddané, měl by se rychle vzdát a pakovat pryč z pod jejich lesa!

Bianca
• 16.1. 1 lístek
• 24.1. 1 lístek
Celkem: 11 lístků

Odin
• miniakce 4 - 3 lístky
• miniakce 5 - 6 lístků (odevzdáno, zatím neschváleno)
• 23.1. 1 lístek
• 27.1. 5 lístků
Celkem: 31 lístků (s miniakcí 5 celkem 37)

|| Loterie 9

"Um, nemusí ti svítit zrovna zadek," lehce se na Meinera zamračila, ale svoje slova zamumlala tiše. Jak měla tušit, co za magie ovládá a co ne? Žádný seznam nikdy nejmenoval, a i kdyby... Bianca by to stejně nejspíš do druhého dne zapomněla. Prostě se jen zeptala, a byla docela uražená, že se jí dostalo tak kousavé odpovědi. Bručoun jeden.
Světlo teda neměli, ale než stihla Bianca vymyslet něco jiného, Saturn strčil hlavu do díry a země se znovu otřásla. A Saturn tam zůstal zaseknutý! Bianca se zděsila, že se mu něco stalo, že ho nedostanou ven, stejně jako Ismu, kterou už ani neslyšela mluvit. Něco se jí stalo? Začala docela panikařit, snažila se brášku vyhrabat, a ačkoliv zrovna nabručeného Meinera teď o nic žádat nechtěla, neměla na výběr. A dostalo se jí akorát strohého okřiknutí, které ji ale naštěstí trochu uklidnilo. Sklapla tlamu, přestala hrabat a uhnula se, aby měl Meinere místo. Až teď jí došlo, že Saturn taky něco mluví, takže bude nejspíš v pořádku, jen zaseknutý. Meinere si s tím poradí, uklidnila se. Zatímco čekala, až bude její bráška vysvobozen, všimla si i malého šedého vlčete, co se tu někdy zjevilo. Bianca na něj chvilku překvapeně koukala, neznala ho. Ale jestli bylo tady, musel to být nový člen smečky.
Meinere po chvilce vysvobodil Saturna, který se hned hnal vyhrabanou norou kamsi do tmy. Protože Isma už u díry nebyla, něco ji stáhlo pod zem. Následně se do nory nasoukal i Meinere a to šedé vlče a Bianca zůstala jako jediná nahoře. "Hej! Počkejte na mě!" kníkla, když si uvědomila, že ji tu nechali. Chtěla taky pomoct zachránit Ismu, takže skočila do díry a pádila za ostatními.
Už z dálky slyšela nějaké hlasy a na konci tunelu bylo překvapivě světlo. Takže někdo nebo něco tam je, pomyslela si. Slyšela Ismu a Saturna, jak povídají, proč je špatné tunelovat přímo pod Mechovým lesíkem. Asi se bavili s narušiteli. Bianca byla vážně zvědavá, kdo se jim to takhle rozhodl ničit les, ovšem když vlezla do místnosti a spatřil obrovské slizské, špinavé něco, co připomínalo hmyz, všechna zvědavost jí přešla. "Fuuj," celá se zakabonila při pohledu na desítky malých žížal, které se plazily všude po zemi. Fujky fujky, co je to za odporný stvoření! Nervozitou začala stepovat, aby jí náhodou nějaká žížala nechtěla vlézt přes tlapky do kožíšku. Už chtěla být pryč.

||Loterie 8

Bianca překvapeně vypískla, když se země náhle otřásla. Nejdřív vůbec netušila, co se to děje. Nebyl to jen přelud, nějaká magie? situaci si ihned začala spojovat s nevysvětlitelnými jevy. A chtěla předstírat, že se nic neděje, protože představa, že se na les žene nějaké zemětřesení byla rozhodně horší, než že by jí strašilo ve věži.
Ale v další chvíli se objevil Saturn, který Biance její nejhorší doměnky pouze potvrdil. Taky to cítil a taky si myslel, že je to zemětřesení. "Ahoj!" Bianca pozdravila s úsměvem a snažila se nevyšilovat. Jen hezky v klidu. Je tu Launee, teď i bráška. Nic zlého se přeci nemůže stát, uklidňovala se. "Ooh, copak to máš na krku? Taky sis našel ozdobičku?" svůj zájem ihned přesunula k Saturnově přívěsku a ochotně mu před nos strčila i ten svůj, kterým se chtěla blýsknout. Bylo to super, že i bráška si našel nějakou hezkou věc. "Je to vážně pěkný," kývla uznale. Jeho přívěsek se jí líbil.
Saturn zmiňoval nějaké jméno, které Bianca ještě neslyšela. Než se ale stihla zeptat, kdo je Karoe, přihnala se do lesa Isma a Bianca na cizí vlčici úplně zapomněla. Dost si oddechla, když uviděla mladší sestřičku v celou a v pořádku. Asi by si neodpustila, kdyby se jí na toulkách něco stalo, když ji měla hlídat. Isma si ale náhle všimla díry, kterou zemětřesení vytvořilo a hned do ní hupsla. "Ismo!" Bianca překvapeně zavolala a k díře taky rychle přiskočila. Mohlo to být nebezpečné, ale vypadalo to, že Isma je v pořádku. Uff. "Vidíš tam něco?" zeptala se tedy zvědavě, když se ujistila, že malé vlčici nic není. Pak sebrala trochu odvahy a nejistě do díry nakoukla, ale nic neviděla. Dokonce ani Ismu. Byla tam úplná tma. Potřebujeme světlo abychom tam něco viděli, docvaklo jí, ale to už se jí za zády ozval další hlas. "Ahoj Meinere!" Bianca se otočila a nadšeně zamávala ocáskem. Jak dlouho už se s černobílým neviděla? Už to taky byla docela doba. A Meinere uměl ovládat hodně magií! Třeba by jim pomohl tam dole rozsvítit! "Trochu se nám tu otřásá zem a najednou tady byla tahle díra. Snažíme se zjistit, jestli je něco uvnitř, ale není tam vidět. Nemáš nějakou svítící magii Meinere?" zeptala se černobílého s nadějí hlase, ale jen co to dořekla, země se otřásla znova. Bianca se celá šokem naježila a pevně stiskla oči k sobě. Ne! Ať to skončí! přála si, aby to byl jen zlý sen. Vždyť Isma byla zalezlá v té díře! Bianca oči zase v šoku otevřela a polila ji vlna strachu. Isma byla kdo ví kde, už ani její hlas nebyl slyšet a Saturn vězel hlavou zaseknutý v díře. "Saturne! Ismo!" Bianca vyjekla a přiskočila k bráškovi, který něco huhlal, ale přes hlínu to nebylo moc slyšet. Vypadalo to, že je v pořádku, ale nemohl se dostat ven ani dovnitř. Bianca začala okolo praskliny rychle hrabat, protože nevěděla, co jiného si počít. "Meinere! Meinere nemůžeš je nějak dostat zpátky?" prosebně se otočila na vlka, když zjistila, že její snaha Saturna vyhrabat nic nezmůže. Pomalu začínala panikařit, takže si ani nevšimla, že se kolem srocují i další vlci. Někteří známí, jiní ne.

Bianca
• 1.1. 1 lístek
•4.1. 1 lístek
Celkem: 9 lístků

Odin
•miniakce 1 2 lístky
•miniakce 2 5 lístků
• 4.1. 1 lístek
• 10.1. 1 lístek
Celkem: 22 lístků

||Loterie 7

Bianca zavrtěla ocáskem, když ji Launee za lov pochválila. "No, Arty říkal že umí dobře stopovat. Vybrali jsme si zraněný kus. A já jsem pak trochu pomohla s větrem!" vysvětlila, že vlastně ani tolik nezáleželo na jejích vlastnostech. Bylo to spíš o štěstí a náhodě. I tak ale cítila dobrý pocit zadostiučinění, něco takového se jí už dlouho nepovedlo a byla na sebe náležitě pyšná. "Jmenoval se Artyom, je celý hnědý a má popálenou tvář. Byl docela zesláblý zimou - proto jsme se vydali něco ulovit. Nabízela jsem mu pomoc tady u nás, ale nechtěl," Bianca zavrtěla hlavou trochu sklesle, že její nabídka nebyla přijata. Arty vypadal, že by si se zdejšími mohl rozumět. Ale když nechtěl, jeho smůla.
"Padne mi dobře, to je pravda," zazubila se Bianca a tlapkou si zamávala před očima, jak svůj nový šperk obdivovala. Byla s ním vážně spokojená a vypadalo to, že si ho bude moct nechat. Tahle zima je stokrát lepší, než ta minulá. Dějí se mi samé dobré věci, Bianca byla ráda, že si i zimní období může konečně užívat. Ostatně normálně bývala na své poměry docela rozmrzelá. Ale všechno dobré se neobejde bez špetky toho špatného, maminka se jí ptala, kde je Isma. Bianca musela s pravdou ven. Ráda by to zakecala a snažila se vyhnout zodpovědnosti, ale byla to tak trochu její vina. Navíc, Isma mohla být v nebezpečí. Bude lepší, když o tom mamka bude vědět, rozhodla se a přiznala, co se stalo. Lau se naštěstí nezlobila, vzala celou situaci dost smířlivě. "Mm-hmm," Bianca tiše pokývala na souhlas jejím slovům. Raději se nechtěla moc hlasitě vyjadřovat, jak měla jindy ve zvyku.
Naštěstí pochmurnou atmosféru přerušil příchod mladého vlka. Bianca na něj překvapeně pohlédla, ale vlastně tak překvapená nebyla. "Jasně, cítila jsem jeho pach kousek od jezera!" promluvila k Launee, která ji ale nejspíš neslyšela, protože se hnala k šedému a silně ho objala. Bianca taky nechala maso masem a rozešla se k nim, když se dostatečně přivítali. "Ahoj Rayi," usmála se a párkrát zavrtěla ocáskem. Šedému vlkovi možná nerozuměla, ale byla ráda, že je v pořádku a vrátil se. Už jen pro to, jakou radost to mamince udělalo.

||Loterie 6

Byla spokojená, že se konečně dostala zase domů. Ani by si nevšimla, že další den tak rychle utekl, ale stále větší a větší šero jí to připomnělo. A taky začínala být pořádná zima. Bianca sice stále cítila to příjemné hřejivé teplo, které se jí od krku rozlézalo po celém těle, ale s přicházející nocí ani tohle moc nefungovalo. Musím to zatáhnout do úkrytu, tam bude i tepleji, pomyslela si. Sice tam měli provizorní mrazák, ale ten byl spravovaný magií, takže se chlad držel jen tam, kde měl.
Jejího příchodu si očividně někdo všiml. A byla to zrovna Launee. Bianca nadšeně zamávala ocáskem, když ji spatřila přicházet. "Hahi! Hahoj!" zavolala s plnou tlamou masa. Lau se jí ptala, kde to všechno pobrala a rovnou jí pomohla s taháním kýty. Bianca stejně musela kořist pustit, aby mohla odpovědět normálně. Zpočátku byla docela natěšená, že bude vyprávět o svých toulkách, ale pak taky padlo slovo o Ismě. Kterou vzala z lesa. A ztratila. Ale ne, Isma! Bianca znervózněla a omluvně stáhla ocásek i ouška. "No, tohle jsem ještě s jedním vlkem společně ulovila. A tu kytičku jsem našla tady na hranicích, ale nevypadá to, že by ji tu někdo zapomněl, tak jsem si ji vzala," vysvětlovala hezky postupně, jak se Launee ptala, ale už neměla tak nadšený výraz. "No, a Isma... Uh, šly jsme jen poblíž lesa na procházku, ale pak začalo dost sněžit a my se nějak... rozdělily," přiznala zahanbeně. Raději už nedodávala, že od té doby sestřičku neviděla, protože Lau si to stejně dokázala domyslet, když Bianca přišla zpátky sama.

//Bianca se taky zúčastní :D

Bianca
• 28.12. 1 lístek
• 30.12. 4 lístky
• Dopis vlčíškovi - 2 lístky
dohromady 7 lístků

Odin
• 28.12. 5 lístků
• 29.12. 3 lístky
• 30.12. 3 lístky
• Dopis vlčíškovi - 2 lístky
dohromady 13 lístků

||Loterie 5

Bianca už se blížila k domovu, ale hlavou jí stále vrtalo, čí pach to kousek od jezera cítila. Byl určitě známý a byl to někdo, koho už dlouho neviděla. Někdo z močálů? napadlo ji a hned si snažila vybavit vlky, kteří tenkrát byli ve smečce. Sigy a Lyl, ale věřila, že jejich pachy by poznala. Pak... ta vlčice, kterou tahala z bahna a ona na ni pak jednou křičela. Bianca se oklepala, neměla zájem se s ní ještě kdy potkat. Potom tam byl ještě ten rezavý vlk, který se lepil na Launee a nemluvil. Byl takové přerostlé vlče. Přerostlé vlče... No jasně! Ray! Bianca vyvalila oči, když si pach konečně přiřadila k osobě. Na Raystera by snad i málem zapomněla, jak dlouho ho neviděla. Naposled byli oba asi ještě vlčata. Takže se toulal někde v okolí a je v pořádku, to je fajn, lehce zavrtěla ocáskem. Chvilku uvažovala, jestli by ho pak měla jít hledat, ale nakonec to zavrhla. Vlk si doteď vystačil sám, tak se asi nedostal do žádných problémů. Navíc byl blízko lesa a cestu domů si snad zvládne najít, i když u Raye jeden nikdy nevěděl.
Na hranicích Bianca zastavila pro další pauzu. "Ahh," vyčerpaně vydechla a kecla si do sněhu vedle kýty, kterou s sebou táhla. Konečně jsem tady, zaradovala se. Tlamu měla plnou losích chlupů, tak se je snažila vyplivnout a ještě se trochu otřít ve sněhu od krve. Nechtěla dorazit a vypadat jako by se rok nekoupala. Pak si vzpomněla, že by vlastně měla ohlásit svůj příchod a krátce zavyla, aby o sobě dala vědět. Nebyla sice cizí, ale ohlásit se byla slušnost, že. Rozhodla se ještě chvilku posedět, kdyby náhodou někdo přiběhl, tak by ho požádala o pomoc s taháním úlovku. Očima tak bloumala kolem sebe, když zahlédla něco blýskavého na větvi, pod hromádkou sněhu. Se zvědavostí na to chvilku koukala, jestli ji nešálí zrak, a když se ujistila, že ne, vydala se směrem k větvi. Lehce do ní drkla, aby sníh spadl a před očima se jí objevil jakýsi šperk. Něco podobného tomu, co měla maminka. Biance se rozzářily oči a hned to z větve shodila na zem. "Ooo, to je hezké. Jakpak se to nosí? Není to něčí?" zamumlala si pro sebe a rozhlédla se. Žádné stopy ani cizí pachy v okolí nebyly. Věcička už tu musela ležet delší čas, takže asi nikomu nepatřila. No, zatím si to můžu nechat a pak to kdyžtak vrátím majiteli, pomyslela si, ale doufala, že k tomu nikdy nedojde. Chvilku koumala, kam by si šperk nasadila, ale jiná možnost, než tlapka se nenaskytovala. Takový náramek. A má modrou kytičku, bude mi ladit k očím, pomyslela si spokojeně a tlapku provlékla kroužkem. Ozdoba jí sedla přesně, což Biancu ještě víc potěšilo.
Chvilku tam tak seděla a obdivovala nově získanou ozdůbku, než se vrátila k práci. Popadla maso do zubů a táhla směrem ke středu lesa, kde se nacházel úkryt.

||Loterie 4

S kýtou Bianca docela zápolila. Vůbec se to nezdálo, ale na drobnou vlčici vyčerpanou lovem to bylo dost. Ještě k tomu se musela brodit hustým sněhem, jen co opustila les, který byl alespoň trochu krytý stromy. Pěkně tu fouká, pomyslela si docela rozmrzele. Nešla moc rychle, aby šetřila trochu těch sil, které stačila nabrat po lovu. Naštěstí jí nebyla taková zima, jak by předpokládala. Přisuzovala to tomu kousku kůže, který měla kolem krku a od kterého se jí do celého těla rozlévalo teplo. Dokonce i do tlapek, které měla neustále zabořené hluboko ve sněhu. Už se těším domů, do teploučkého úkrytu, zasnila se trochu, jak si tam hezky odpočine. Co taky jiného na cestě sama dělat? Jak je asi Yverinne? Ta teď asi někde v klidu spí, co? Docela hadům záviděla, že se na zimu zavrtali do nějaké škvíry a probudili se zase až na jaro. Nebo maximálně na jídlo, ale toho bylo v úkrytu dost, Yverinne pro něj nemusela ven do zimy.
Bianca se rozhodla pro krátkou pauzu, když dorazila k jezeru. Chvilku na něj hleděla, protože jí přišlo povědomé, a pak jí to docvaklo! Tady se minulou zimu klouzala s Nemesisem, který ještě vypadal jako jeho táta. A pak se zmenšil a kutáleli kotrmelce z kopce a uvízli v jeskyni. Tyjo, to jsem měla dost záživnou zimu, uvědomila si zpětně. A vůbec jí nepřipadalo, že už to bylo tak dávno. Taky bych za ním měla někdy zajít na návštěvu, prolétlo jí hlavou, ale sama věděla, že v nejbližší době čas mít nebude. A vůbec, pokud měla někoho navštěvovat, jako první by si to zasloužil Kenai, kterému to naslibovala.
Když se trochu vydýchala, opatrně se pustila na jezero. Chvilku jí trvalo, než našla rovnováhu a pořádně si osvěžila, jak se na skluzu vlastně pohybovat. Pak už docela v pohodě trajdala rovnou čárou co nejrychleji směrem k domovu. Tohle místo už si dokázala zapamatovat a věděla kudy se do Mechového lesa dostane. Do nosu ji přitom uhodil pach, který byl nějak známý, ale Bianca teď vůbec netušila, kam si ho zařadit.

>> Mechový lesík (přes Kiërb)

||Loterie 3

Biance to notnou chvíli přišlo nereálné. Že už je konec, že losici se jim podařilo úspěšně ulovit. Tak sebou kecla na zadek do sněhu a pár minut jen tupě střídavě zírala na mrtvé zvíře a Artyho. Teprve pak si celou situaci uvědomila a radostně vyskočila na nohy. "My to zvládli! Zvládli jsme to!" nadšeně poskakovala kolem a radovala se, s širokým úsměvem na tváři. Byl to pro ni velký úspěch. Takový kousek si zasloužil snad i obdiv ostatních. To budou doma koukat, až jim o tom povím! několikrát nadšeně zamávala ocáskem, ale už přestala s poskakováním. Přeci jen ji běh i následné skolení losice dost vyčerpalo, nehledně na ty magické kousky, které v posledních dnech prováděla. "No, napadlo mě to na poslední chvíli," trochu zahanbeně sklopila ouška. "Ani jsem netušila, co to udělá a jestli to vůbec vyjde. Spíš jsme měli štěstí." Ne, že by si nechtěla všechny zásluhy přivlastnit, no, nemohla to udělat. Moc dobře věděla, jak velký podíl na lovu Arty měl. "Navíc, ty jsi je vystopoval a navrhl taktiku a provedl ten nejtěžší, ale nejdůležitější krok," dodala a hlavou poukázala na krvácející hrdlo losice. Nebyl to hezký pohled, tak své modré oči zase rychle odvrátila a povzbudivě se usmála na Artyoma. Opětovala mu ten pohled uznání. "Děkuju," zasmála se pak lehce. Tahle zkušenost ji určitě zase něco nového naučila a do budoucna se bude hodit. Nebýt zkušenějšího vlka, rozhodně by si na takovou kořist ani netroufla, a co teprve, ulovila.
Zmateně se snažila podívat na vlastní krk, když Arty ho Arty zmínil, ale šlo to dost špatně. Nakonec koutkem oka zahlédla nějakou kůži, která rozhodně nebyla její, ale se srstí docela splývala. Na první pohled by si jeden nevšiml. "Nojo, kde se to tady vzalo?" podivila se a zkusmo se oklepala, jestli to z ni nespadne. Ale ne, kůže držela jako přilepená. A Biance bylo teplo! "Aha, takže díky tomuhle," zamumlala si pro sebe nejistě. No, kůže jí nijak neškodila, spíš naopak, takže se tím rozhodla moc nezabývat. Bylo to dobré, tak si to nechá, dokud může.
Raději se zajímala o Artyomovo zranění. Rána se při lovu otevřela a teď nehezky krvácela, Bianca měla docela starost. Na mysli jí vyvstanulo, jak vlka našla. Arty ale tvrdil, že bude v pořádku. Pravda, asi si toho zažil už dost a vždycky se z toho dostal, Bianca krátce spočinula zrakem na jeho popálené tváři, než se otočila zase k losici a v duchu se připravovala na to hodování. "Pojď, jdem se najíst!" zavolala na hnědého vesele a pak se zarazila nad jeho otázkou. "Jistě, to je přeci samozřejmost," zamračila se lehce. Co si o ní myslel, že ho využije na lov a všecko mu sebere. "Polovina je tvoje a polovina má. Ale já toho stejně tolik neutáhnu, takže se jen teď nasytím a vezmu s sebou nějaký flákot," vysvětlila mu své úmysly. Losice byla velká, obzvlášť pro hubeného zakrslíka jako Bianca. Nejen, že z ní moc nesežere, i kdyby se měla přecpávat, ani toho moc nepobere s sebou. Artyomovi zbyde víc, než dost.
No a jelikož měla dost hlad, rovnou se pustila do jídla. drápy a zuby opatrně rozpárala losici břicho tak, aby se dostala k vnitřnostem. To byla ta nejlahodnější část. Samozřejmě dávala pozor, aby nechala dostatek těch pochoutek hnědému. A když byla plná, chvíli si lámala hlavu jaký kus losice oddělit a vzít s sebou. Nakonec rozhodla pro zadní stehno, to nezraněné, a snažila se k tomu oddělit i nějaký kus masa z břicha a trupu, aby toho bylo dost třeba pro dva vlky.
Když skončila byla pěkně zaprasená od krve a kdo ví čeho. Nahodila lehce znechucený výraz a trochu se otřela do sněhu. Nemohla se doma objevit po tak dlouhé době a vypadat jako největší špindíra pod sluncem. "No, já si vezmu tenhle kousek. Nevadí, že?" usmála se na Artyho. Po jídle cítila, jak opět pomalu nabývá energie. Nejraději by si teď někde lehla a odpočala si, ale tady v okolí byl všude sníh. Udělá nejlépe, když vyrazí rovnou domů do úkrytu. "Ráda jsem tě poznala. A měla tu čest s tebou lovit," zazubila se jako sluníčko. "Kdybys někdy potřeboval pomoc, víš kde mě, nebo mou rodinu najdeš. Snad to ale nebudeš potřebovat. Hodně štěstí, a dávej na sebe pozor!" mrkla na něj, s mírnou narážkou na jeho stav a zranění. Artyho ještě nebrala jako přítele, ale rozhodně vůči němu měla vřelý vztah. A teď věděla, že může s klidným svědomím odejít domů. Vlk se o sebe snad už dokáže postarat. "Snah se hestě potkáhe!" zamumlala s tlamou plnou masa, které začala odtahovat. Bylo by fajn se ještě potkat, snad i za lepších okolností a počasí.

>> VVJ (přes Západní Galtavar)

||Loterie 2

Bianca byla v lovu nezkušená. A vlastně za ni celou tu dobu z části jednaly pouze instinkty, pak se snažila vzpomenout si na všechno, co už se od ostatních naučila a nějak to využít. Nahánění bylo dost vyčerpávající, i když běh a obratnost byly její parketa. Naopak ale byla velmi slabá a krom toho nahánění už víc nezvládala. S Artyomem byli jen dva a vlk byl zraněný, jenže Bianca stejně neměla jinou možnost, než nechávat klíčová rozhodnutí na něm. Byl starší, zkušenější a říkal, že je dobrý lovec.
Když zahnali losici do obklíčení, cítila se obklíčená i Bianca sama. Co teď? Co mám dělat? Zvíře bylo několikrát větší než ona sama, bála se k němu přiblížit a bála se kopance. Krátkým pohledem na svého společníka zjistila, že Arty také mele z posledního a znervózněla ještě více. Nechtěla lov pokazit, když už se dostali tak daleko. Na poslední chvíli si vsadila na magii a proti losici vyslala silný poryv ledového větru. Vysílilo ji to natolik, že téměř zavrávorala, ale teď si vyčerpání nemohla dovolit. Instinktivně po zvířeti skočila a nakonec se jí podařilo zakousnout se mu do hrbetu. Losice vydala bolestivé zvuky a mlela sebou, že Bianca připadalo, že ji každou chvílí setřese. Drž. Drž se, Arty se o to určitě postará, povzbudila se, aby se nevzdávala tak jednoduše. Silně stiskla zuby do kůže losa a sevřela víčka pevně k sobě. V tlamě cítila krev, ale hlavně chlupy a kůži, která byla dost silná.
Pomalu si ani neuvědomovala, že losice sebou po chvíli přestala mlátit. Všechno okolo ztichlo a Bianca stála, zakousnutá v jejím hřbetu, dokud ji neprobral Artyho hlas. Pomalu losici pustila a odtáhla se, zvíře bylo mrtvé, pod jeho krkem už se tvořila velká krvavá louže, která zbarvovala sníh. "Je po všem?" polkla nejistě a rozhlédla se kolem. Pohled jí padl na svého společníka, který byl zraněný a krvácel. Bianca na něj lítostivě pohlédla, nechala všechnu těžkou práci na něm. "Promiň, jsem v pořádku. Co ty? Jak jsi na tom?" zeptala se starostlivě. Artyom si na ránu přikládal sníh, ale netušila, jak tohle zrovna pomůže. A neměla žádnou užitečnou magii na léčení, vlastně ani netušila, že ovládá nějaké další krom vzduchu.

<< Západní Galtavar

Loterie 1

Všechno šlo zatím podle plánu. Losice vběhla do lesa, jak oba vlci chtěli. Bianca si trochu oddechla, ale nijak nepolevovala na rychlosti. Teď nadcházela ta nejtěžší část lovu - skolit zvíře a nic ci přitom neudělat. Protože les sice losici brzdil, ale stejně tak brzdil i je. Museli se vyhýbat kmenům stromů, kořenům a větvím, které byly občas i zákeřně skryté pod sněhem. Bianca několikrát škobrtla, ale naštěstí to ustála. Od losice se také držela pěkný kousek dál, když viděla, jak Arty málem dostal kopytem do hlavy. Rozhodně si nepřála něco takového zažít.
Také ale krátkými pohledy zpozorovala, že Artyom na tom není nejlépe. No jistě, byl zraněný a vyčerpaný, lehce svraštila čelo. Ona sama byla v dobré kondici, ale také jí začínal docházet dech, jak na tom teprve musel být Arty? Musíme ji ulovit co nejdříve. Pokud se jim to nepovede, vyjde všechna ta snaha vniveč. Artymu se podařilo losici lehce zranit na noze, když ho málem kopla. To jim hrálo do karet. A nejspíš se na ně i usmívalo štěstí, protože z nedalekého stromu vyletěl velký pták. Bianca sebou také lehce cukla, ale rychle se vzpamatovala. Zato losice, která byla už tak dost vyděšená a zoufalá, začala zmatkovat. Dostala se na místo, kde byly stromy blízko u sebe a ona by se jimi těžko protahovala. Z dalších dvou stran ji obkličovala Bianca s Artyomem.
Arty na ni křikl, až ji nenechá utéct. Bianca nervózně pokývala hlavou a hlasitě zavrčela, když se losice otáčela jejím směrem. Zvíře hned pohotově uskočilo dál od ní. Hnědý pak navrhl, aby na ni skočili a zakousli se jí do zraněných nohou. Bianca už už chtěla souhlasit, když jí před očima bleskla vzpomínka, jak jimi losice silně vykopává. Ne-e. Upřímně by ji raději nechala utéct, než takovou ránu schytat. Když se vrátí domů, určitě nějaké maso v úkrytu najde, ale Arty... "Počkej!" štěkla rychle na vlka a odhodlala se k odvážnému kroku. Soustředila všechnu svou zbývající energii do magie. Vyvolala tak silný poryv větru, který losici konečně vyvedl z rovnováhy a odhodil k nedalekému stromu. Zvíře bylo velmi těžké, takže spíše do stromu jen narazilo, ale pak sebou přeci jen žuchlo na zem, protože bylo vysílené a raněné. "Teď!" vyjekla Bianca a poněkud neohrabaně po zmatené losici skočila. Původně plánovala rychlý proces, chtěla se jí zakousnout do hrdla. Zvíře ale vycítilo blížící se smrt a dalo se do silného odporu. I když los ležel na zemi, začal sebou zmítat do všech stran. Bianca musela svou trasu pozměnit a uskočit. Nakonec se jí podařilo chytit losici na hřbetu, kam její kopyta nemohla.