Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mechový les (přes Sviští hůrky)
Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!).

Matteo nebyl z dalšího výletu moc nadšený, ale neměl moc na vybranou, když se rodiče rozhodli. Tedy hlavně Meinere, ale Bianca neoponovala. "Není to moc daleko," dodala jen k Meinerovu vysvětlení. Pravda, že byl nejvyšší čas Mattea blíže seznámit se zdejším božstvem. "Pššt, už jsme skoro tam," napomenula Meinera, když o Smrti nevybíravě mluvil. Ne, že by nesouhlasila - naopak souhlasila stoprocentně. Ale ta 'megera' měla taky oči a uši všude, nerada by se tak svými poznámkami zapsala na list hříšníků. "Tahle... entita se jmenuje Smrt. Jak už její jméno napovídá, není moc příjemná a vůbec není hodná na nahodilé cestovatele. Je ale pravda, že když budeš moc hezky prosit a podlézat jí, dá ti moc na kterou stačí jen pomyslet," převzala to a významně se podívala na Mattea. "Musíš se jí ale zalíbit, a hlavně s sebou mít nějaké blyštivé kameny - ty má moc ráda."
To už se blížili k jejímu obydlí, vzduch byl těžký a chladný. Vlastně to tu docela i zapáchalo sírou, vlk s větší představivostí by řekl, že to tu smrdělo strachem. A nebylo se čemu divit, Smrt už byla taková. Bianca se trochu stáhla a zpozorněla, kdyby náhodou si s nimi chtěla Smrt nějak magicky pohrávat. I to by u ní nebylo neobvyklé. Zatím ale vše vypadalo klidně. Meinere zastavil takticky na pomyslné hranici kus od zříceniny. Byla vidět, ale zároveň byla dost daleko, aby nebyli považováni za narušitele. Pomocí magie Meinere přetvořil pár kamenů na třpytivé křišťály a nerosty, které se Smrti tak líbily a pár jich hodil blíž ke zřícenině. Nějaké mu zbyly u nohou a Bianca se moc neostýchala, pár si jich vzala do tlapek a také je posunula za hranici území. "Přijměte naše dary... Na dobrou náladu a tak," vymáčkla ze sebe s nuceným úsměvem. Ať už řekla cokoli, stejně věděla že Smrti je to buřt, jestli ji to vyloženě neotravuje. Ale občas byla ochotná si vzpomenout na dobré úsilí zdejších nuzáků a přimhouřit oko když něco chtěli. "Teď ty," pobídla Mattea. "Buď slušný a milý," připomněla mu. Když už nejhůř, mohl napodobit svého otce a doufat. Meinere se před Smrtí moc nebál, asi s ní měl prožité své. Bianca byla ale odjakživa poseroutka a nechtěla nic riskovat.

Bianca vůbec Meinerův kousek nečekala, proto se taky docela lekla, když jí vedle ucha prásklo a černobílý zmizel, jen aby se objevil kus před nimi. "Tedy," mlaskla nespokojeně a tlapou si promnula hrudník, kde jí splašeně bušilo srdce. Ale ukázka pro Mattea to byla asi hezká - alespoň mohl na vlastní oči vidět, jakou magií se obdařit aby se vyhnul kopcům. "Tak tady to máš. To je jedna z možností, teleportace. Nebo si třeba můžeš pořídit křídla a kopce vždy přeletět. I to tady není neobvyklé," dodala k tomu ještě. Sama o křídlatých vlcích snad jen slyšela, ale proslýchalo se to často, takže na tom muselo být něco pravdy.
Jak dorazili do lesa, Bianca čekala, že si trochu odpočinou. I Matteo nebyl moc nadšený z představy dalšího cestování, ale Meinere měl asi jiný plán. Nejprve se zmínil o sopce, pravda, že tam ještě nebyli i když o ní často mluvili. A nejlepší by bylo, kdyby se tam Matteo vydal v doprovodu rodičů, ne sám. A pak zmínil bohy, konkrétně toho ne tak příjemného. Bianca se zašklebila, ale měl pravdu, že takové magie byly spíš parketou Smrti. "No dobře," souhlasila trochu s nevolí, jelikož Meinere už byl stejně na pochodu. A tak ho prostě následovala, však nohy ji ještě tak nebolely, jedla taky nedávno a energii ještě měla.

>> Jedlový pás (přes sviští hůrky)

<< Sněžné velehory

Počasí se horšilo a začínala být větší a větší zima. Bianca tohle období vůbec nemusela a nejraději by celý rok měla jaro nebo léto. Ale co se dalo dělat, počasí sice uměla trochu ovládat, ale vůbec v téhle magii nebyla zručná. Možná bych mohla tuhle zimu trénovat. A udělat si z ní léto! zazubila se při té myšlence.
Meinere zatím krmil Matteovu hlavu podivnými příběhy, na které Bianca nesouhlasně upozornila. Na druhou stranu, bylo dobře, že to syna do močálů už nelákalo. Bylo to tam nebezpečné. I ona tam nerada procházela, protože už si odvykla. A tamější území se neustále měnilo, s proudem řeky a vlhkostí, i kdyby tam žila tak občas narazí na problém. Každopádně Matteův problém s kopci už mu nijak vymluvit nemohla. Jestli v tomhle případě selhala výchova nebo se tak prostě narodil, s nohama na rovinu? Bianca netušila. "Tak si pořiď magii co tě bude přes hory přenášet," zakřenila se na něj. Jinou radu snad ani neměla. Kopce byly a budou, a jestli s nimi Matteo nehne, bude muset hýbat se sebou.
Bylo jasné, že zůstávat v horách nebylo v tomhle období zrovna chytré. A tak se zatoulaná rodinka rychle zase vydala zpátky domů. Chození bylo stejně už dost. Naštěstí, z kopce to šlo rychleji než nahoru, takže les byl za chvíli v dohledu. "No to není špatný nápad. Ale nevím jestli se mi tam chce cestovat," odpověděla Meinerovi, který hlasitě zapřemýšlel nad pouští. Chtěl tím něco naznačit nebo to byla čistě jen myšlenka do větru? Bianca nebyla proti, ale zároveň... byla. Do pouště to neměli nejblíž a už začal padat první sníh, takže nebylo ani moc času. Nerada by po cestě uvízla ve sněhové závěji nebo něčem podobném. Ostatně poslední roky jí přišlo, že zimy byly tuhé, a častokrát i doprovázené nějakou menší katastrofou. Možná i proto je tak nemusela. "A nebylo by něco podobného trochu blíž?" nadhodila. Jasně, za zadkem měli sopku. Ale... to asi taky nebyl tak dobrej nápad.

Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí. = 1 bod *

Matteo je naštěstí poslechl a zůstal tam, kde zrovna byl. Naštěstí nepatřil mezi neposlušná vlčata a když se mu něco řeklo, tak to většinou udělal, nebo nedělal nic. Hlavně, že nezlobil. Tentokrát to bylo taky dobře, protože ho tak snadno našli, než se mohlo něco pokazit. Bianca ho zkontrolovala a pak mu dala krátkou přednášku o ztrácení se v mlze. Meinere se k tomu přidal... svým způsobem. Poněkud nevhodným, v této situaci. "Zbytečně ho neděs," zašeptala Bianca a nenápadně do Meinera šťouchla. Podle jejího se zrovna taková historka teď nehodila. Naštěstí to zaobalil tak nějak s jejími slovy, že konec byl poučný. "Já vím, bohužel kopce jsou dost častý přírodní úkaz a budeš si na ně muset zvyknout," povzdechla si trochu nad Matteovou nenávistí ke kopcům. Kde se to v něm takhle bralo? Však byl ještě mladý! "Máš ještě mladé nohy, tak je hezky používej," doporučila mu žertovně.
Meinere navrhoval zmizet z hor, s čímž Bianca souhlasila všemi deseti. "Měli bychom," přikývla a zamračila se. "Ta mlha začíná být pěkně otravná, stále se nás drží a jako by snad houstla. Už aby tohle počasí přešlo," dodala otráveně. Nejen, že její kožíšek začínal trpět, ale i jinak to bylo nepříjemné. Akorát to podtrhovalo depresivní atmosféru, ať už se dělo cokoli. "Bude nejlepší se vrátit domů a trochu se zahřát v úkrytu. Už začíná pěkně přituhovat, za chvíli tu bude zima." Velmi neoblíbené období. Kor pro Biancu, která byla vždycky drobná a měla krátkou srst. Jestli jí byla zima normálně, tak teď o to víc. A když měli smečku, mohli aspoň využívat jejích bonusů a strávit tenhle nehezký čas pěkně v úkrytu v teple, obklopeni jídlem. To znělo mnohem lépe.

>> Mechový lesík

Bianca začínala panikařit a když se ohlédla, ani Meinere už nebyl po jejím boku. Naštěstí, než mohla začít zmatkovat, vynořila se jeho silueta z mlhy a přebrala zodpovědnost za momentální situaci. "Ano, stopy!" vyhrkla. Vůbec ji to v tom zmatku nenapadlo, ale byl to dobrý plán. Asi nejlepší, co měli. Meinere ještě zavolal na Mattea, aby nikam dál nechodil a čekal na ně. Snad se mu nic nestane, pomyslela si Bianca ustrašeně. Bylo opravdu štěstí, že se ještě slyšeli, což znamenalo že nejsou od sebe daleko. Netušila, co by dělala kdyby se Matteo tak rychle neozval a ztratili se úplně.
Nejdřív před sebou viděla jen dvoje stopy, a po chvíli se k nim přidaly třetí, zmatené. Chvilku trvalo, než našli správný směr a na jeho konci naštěstí stál jejich syn, živý a zdravý. Jen asi trochu vyděšený, ale to museli být všichni. "Nestalo se ti nic? Jsi v pořádku?" Bianca ho hnedka oběhla a zkontrolovala ze všech stran, než ho s úlevou objala. "Takhle nás děsit! V takovéhle mlze se musíš vždycky držet blízko svého doprovodu, jinak se ztratíš!" pokárala ho trochu za tu jeho lenost a neochotu chodit do kopců. Teď se mu to mohlo pěkně vymstít, kdyby nezasáhli včas. Meinere zase začal povídat o bludičkách v močálech, což... mělo asi trochu návaznost, ale ani Bianca tentokrát netušila, kam tím směřuje. Tady teď žádné bludičky nebyly. A ani jindy je tu neviděla, i když sem zas tak často nechodila. I v močálech to byla spíše povídačka. "No když už by ses ztratil, tak by bylo nejlepší jít po svých stopách zpátky, jako jsme to udělali teď my. A hlavně se dostat co nejdříve z hor dolů. Je lepší být ztracený v lese, než v horách," dodala si svoje.

Ztrať se v horách
<< Kierb

Bianca nechala Meinera raději chvíli s jeho myšlenkami. Zdál se být o něco víc v pořádku a alespoň komunikoval, ale potřeboval čas to zpracovat. Proto se šla věnovat Matteovi a snažila se mu tuhle zapeklitou situaci tak jako obloukem vysvětlit. A přeci jen se jí to nepovedlo tak, jak by chtěla. Přišla docela očekávaná odpověď. I ona se takhle kdysi ptala Launee a Theriona a jak to dopadlo. "Určitě ne v dohledné době, nemusíš se bát." Nikam se nechystala a staře se také necítila, ale věděla, že ten čas jednou přijde. A Matteo by na něj měl být připravený. "Ale jednou... bohužel. Jak vlci stárnou, tak je to přirozené. Nikdo z nás nemůže žít věčně, i když na Gallirei si svůj život můžeš mnohonásobně prodloužit. Nebo Smrt ošálit. Ale to ani já nevím, jak funguje a jestli to má nějaká svá pravidla," přiznala se. Jen synovi nechtěla úplně říkat, že si zrovna tohle zažila i na vlastní kůži a mohla být ráda, že tu je. Jinak by ani samotný Matteo nikdy neexistoval. To ale vědět nepotřeboval. "Když se zamyslíš, kde jsou asi moji rodiče? Nebo Meinerovi? Bohužel... již nejsou mezi živými. Já o ty své přišla velmi brzy, byla jsem ještě mladší, než jsi teď ty," povzdechla si. Už si ani nepamatovala, jak vypadali. Byli pro ni jen neurčitou vzpomínkou. I vzpomínka na Theriona se pomalu vytrácela. "Ale vždycky tu s tebou zůstaneme, jen v jiné formě, než jsi byl zvyklý. Můj adoptivní otec Therion mi kdysi vyprávěl, že po smrti se z vlků stanou hvězdy na noční obloze. A teď na mě odtamtud také dohlíží," pousmála se. Jestli tomu věřila, to už bylo vedlejší, ale byla to hezká metafora. Proč by si čas od času nedovolila hledat trochu útěchy ve hvězdách?
Pak šli mlčky. Meinere vepředu, Bianca uprostřed a Matteo se loudal vzadu. Bylo to do kopce, takže se to dalo očekávat. Bianca byla trochu smutná, z celé té atmosféry okolo. Meinere zjistil, že přišel o sestru a ona musela Matteovi vysvětlovat, jak to chodí se smrtí. Delikátní téma, které bylo těžké podat jednoduše a srozumitelně. Každý do toho musel dozrát, i ona sama to jako malá nechápala. Z přemýšlení, jestli udělala dobře ji vytrhl až Matteův vyděšený hlas. Ale šel hrozně z daleka. Bianca se lekla, hned se začala rozhlížet kolem, ale mlha jí nedovolovala moc velký rozhled. "Matteo?!" vyjekla do prázdna. Ne, teď a tady se nemůžeme ztratit! Hory byly nebezpečné, zvlášť za takového počasí. Bylo ale dobře, že se s Matteem ještě slyšela. Nemohl být daleko. "Tady jsme! Slyšíš mě?" nervózně zavolala do mlhy a doufala, že uslyší odpověď. "Co budeme dělat, když se poztrácíme?" zamumlala si pro sebe vyděšeně. Nechtěla na to ani myslet.

<< Jezevčí plácek

Bianca srovnala krok s Meinerem a starostlivě na něj koukla. Vypadal dost rozhozený, asi nečekal, že se mu uprostřed prapodivného lesa zjeví duch. Kdo by to taky předpokládal, že? I Bianca z toho byla zmatená, a Matteo... to prostě přešel, jako většinu věcí. V tomhle se jeho nechápání okolního světa hodilo. Kdyby byl jako každé jiné vlče, nejspíš by byl vyděšený a Bianca byla ráda, že ještě tohle nemusela řešit, když měla partnera v transu.
Jak do Meinera žďuchla, trochu se probral a odpověděl. Byla to jeho sestra, jak si domyslela. "Mrzí mě to," povzdechla si a otřela se o něj. Bylo těžké přijmout, že někteří příbuzní už tu nebyli. Kor takhle napřímo a nečekaně. Netušila, jak to Meinere s Laurou měl, Bianca sama ji až doteď osobně neznala, takže to asi nebyl blízký vztah. Ale to bylo jedno, když se Meinere najednou musel vypořádat s její ztrátou.
"Takhle to nefunguje," zavrtěla hlavou na Mattea a jeho trochu netaktní poznámku. "Někteří vlci a blízcí nás prostě časem opustí a nedá se s tím nic dělat." Byla to nepříjemná pravda, ale lepší mu to vysvětlit teď, než později. Když už na to přišla řeč.

>> Sněžné velehory

Navštiv mrtvé
<< Východní hvozd (přes jezevčí hájek)

Bianca vysvětlovala svoje dětství, zatímco procházeli močály a všichni si na to stěžovali. Pravda, že to bylo prostě území na prd. "No nevím, ona zdejší alfa byla trochu divná. Asi se jí tu líbilo," pokrčila rameny Bianca. Možná se na to taky v mládí někoho někde ptala, jestli ne samotné Skylieth. A odpověď byla něco jako že 'nikdo jiný takové území nemá'. Což byla pravda, protože v močálech by žil jen fakt divnej vlk. Ale nepamatovala si, že by to tu tak páchlo, když byla malá. Jo občasný závan zatuchliny a tak se našel, ale ne v takovémhle měřítku. To byla docela záhada, ale Bianca nad jejím řešením mávla tlapou. Teď to tu smrdělo, takže chtěla být rychle pryč.
Hned z močálů prošli do jiného lesa, co měl taky divnou auru. Bianca se párkrát ošila. "Byl tu tenhle les vždycky?" zamračila se. Nějak si tohle místo nepamatovala. Možná tu vždy jen rychle proběhla a nepozastavila se nad nepříjemnou atmosférou. Nebo na tom něco bylo. Každopádně, jak pocit zesiloval, Meinere najednou zastavil a nakázal jim zůstat vzadu. Bianca se také lehce zježila a ochranářsky se postavila před Mattea, který se naštěstí zrovna držel blízko. Před Meinerem stála nějaká vlčice, drobná, béžová. A prapodivně průsvitná. Nevypadala ale nebezpečně. Meinere ji oslovil jako Lauru. Biance to jméno moc neříkalo, možná ho někde slyšela, ale jestli ano tak nezanechalo moc velký dojem. "Netuším," odpověděla Matteovi, který byl taky zmatený. Meinere ji ale očividně znal a představil i je. "Zdravím," Bianca kývla, ale stále byla obezřetná. Přeci jen jí docházelo, že se baví s nějakým duchem nebo bludem nebo co to bylo. Vlčice šla okukovat Mattea a pak jim gratulovala k založení rodiny. Jediný z nás tří? Co to znamená? Biance to chvíli šrotovalo v hlavě, než dostala nápad. Meinere jí kdysi vyprávěl o své rodině, že měl sestru a bratra. Mohla toto být ona? Dávalo by to asi největší smysl.
Meinere ale po těchto slovech začal odcházet jako opařený. Viditelně nevnímal nic a nikoho kolem sebe. Laura ještě promluvila na Biancu, která popohnala Mattea, aby následoval otce. "Jistě," slíbila a mírně se na přízrak usmála, než koutkem oka zahlédla, jak se rozplývá. Byla z toho setkání trochu rozhozená, ale ne tak jako černobílý. Nejlépe na tom byl asi Matteo, který nechápal co se děje. Bianca přidala do kroku a srovnala ho s Meinerem. "Jsi v pořádku? Kdo to byl?" zeptala se a jemně do něj vrazila ramenem, aby ho vyvedla z toho transu.

>> Kierb

<< Východní hvozd (přes hadí ocas)

Bianca byla ráda, že Matteo zaujatě poslouchal její vyprávění. Cítila by se asi trochu dotčeně, kdyby se syn nezajímal ani o tohle, ale naštěstí se tak nestalo. "Vulcan... myslím že tehdy někam utekl a ztratil se. V rodném domově nám řekli, že ho viděli živého, ale šel pak svou cestou. Takže ne, nezůstal tu, ale doufám že někde v pořádku žije," povzdechla si trochu. Jako malí se Saturnem neustále řešili ztraceného bratra a jestli se nenajde. Ale teď už Bianca ani nedoufala, že by se s ním do konce života měla setkat. Bylo by to určitě milé zjištění, ale nedělala si zbytečné naděje. Stačilo vědět, že se z toho debaklu v mládí dostal živý a tak snad i zůstal. Život byl nevyzpytatelný.
Matteo si brzy začal stěžovat, což bylo ještě podtrhnuto Meinerovým skoro pádem do bahna. Rychle se z toho vyhrabal a taky měl nesouhlasné poznámky. Bianca se ušklíbla. "No já z toho tady taky nebyla nadšená. Ale přijali nás s otevřenýma tlapama, dvě malá hladová vlčata co nic neuměla a nic nevěděla," odvětila. "Neměli jsme úplně moc na výběr. A nakonec se to zlepšilo, no ne?" Přestěhovali se do mechu. Tam bylo krásně, bezpečno a nesmrdělo to tam.

>> Jezevčí plácek (přes jezevčí les)

"Ohh, pravda," Biance se rozsvítilo, když Meinere zmínil i veverky. Byla pravda, že je se šiškami také už několikrát viděla, možná po ní někdy ty šišky i zlomyslně házely. Tedy na to, že to byla jejich obživa tak k jídlu veverky asi neměly moc respektu. Ne, že by to Biancu až tak pohoršovalo, bylo jí to vcelku jedno. Šišky pro ni samotnou neměly moc užitku a tak se o ně nikdy ani nezajímala.
Vysvětlila Matteovi, jak se věci mají a jak se se šiškami hraje. Pak si vyměnili pár krátkých hodů, nic dramatického. Nebyla to úplně akční hra, ale když Bianca viděla jak Matteo máchá ocasem, byla spokojená. I když to na první pohled nevypadalo, asi ho hra aspoň trochu zaujala.
Meinere ji trochu zaskočil, když navrhl jít do močálů. Upřímně Bianca na tuhle část svého života skoro zapomněla. Zdálo se jí to tak dávno a ani tam nestrávila tolik času. Co se tam přidali, hned se stěhovali pod sopku. "Můžeme. Je to zajímavé území," přikývla po krátké chvíli. Matteovi určitě bude do života užitečné, když bude vědět co jsou močály a jak se v nich pohybovat. "No když jsem se narodila a byla úplně malá, spolu se Saturnem a dalším bratrem Vulcanem jsme s rodiči žili mimo tenhle kraj. Naši smečku ale postihla tragédie a se Saturnem jsme se od zbytku oddělili a utekli do močálů kousek odtud. Tam jsme chvíli žili, než jsme přešli do mechového lesa kvůli potopě a vedení smečky," Bianca se dala do trochu rozsáhlejšího vysvětlování. Vlastně o tom nikdy před synem ještě nemluvila. Nebyla to stěžejní informace ale přeci jen by bylo dobré, aby Matteo věděl, kde má kořeny. "Tvého tátu jsem poprvé potkala někdy v tom čase, kdy jsme se stěhovali," dodala ještě s úsměvem.

>> Mahar (přes hadí ocas)

Uspořádej šiškovou bitvu. (min. 2 posty)

"Dobře, dobře." Bianca přikývla, když se Meinere rozhodl najít řeku po cestě, ale zatím následoval Mattea. Byla to přeci jen nevídaná šance, že se jejich syn rozhodl něco dělat sám od sebe. A ještě k tomu po svém prvním smečkovém lovu. To by jeden čekal, že bude spíš odpočívat.
Zamířili do lesa kousek od smečkového území. Hned na začátku Mattea zaujaly šišky, které se pokoušel jíst a pak s nimi házel po ostatních. Asi omylem, ale Bianca se toho chytila a rozhodla se trochu rozdovádět. Syn tedy její chování asi moc nepobíral, ale Meinere porozuměl. Nebral si servítky a poslal jednu šišku Matteovi přímo do čela. Bianca se zasmála, zatímco mladý vlček překvapeně vyjekl. "Je to jen hra," poznamenala k oběma a poslala jednu šišku směrem k Meinerovi. "Nevim k čemu jsou, ale dá se s nimi hrát," pokrčila rameny. "A dobře hoří, když nemáš klacky na zápal," dodala ještě. To byly asi tak dvě jediné věci, ke kterým kdy šišky využila. Jinak prostě existovaly na stromech a pod nimi a občas ji o nějakou uklouzla tlapa, když špatně šlápla. Vlkům k užitku moc nebyly. Matteo celou tuhle hru asi moc nepobíral, Bianca doufala, že mu to vysvětlila dostatečně. "Zkus mi taky jednu hodit, hm?" pobídla ho, aby se osmělil. Přeci jen mu mohlo přijít blbé, házet šišky po rodičích. To první se nepočítalo, to byl omyl.

Uspořádej šiškovou bitvu. (min. 2 posty)
<< Severní Galtavar (přes VVJ)

Meinere nabídku rybolovu přímo nepřijal, ale ani neodmítl. Jen poznamenal, že by je nerad nudil. Bianca pokrčila rameny. "Dokážeme se zabavit, zatímco budeš lovit. Nebo ti můžeme pomoct," navrhla. Rybolov ji sice nijak extra nelákal, ale vždycky měla svoje magie, kterými si to mohla ulehčit, kdyby se joo nudila. A i Mattea by to mohlo zajímat. Ostatně posledně projevil docela zvídavost, když přišla řeč na kouzelné síly.
Poté, co losa odtáhli na hranice se Matteo ujal vedení a sám od sebe navrhl procházku do nedalekého lesa. Bianca mu to skoro až horlivě odkývala a šlo se. I Meinere byl synovým konáním překvapený. "Viď, taky jsem si říkala, co se to děje. Ale je to dobře. Snad," ztlumila trochu hlas. Na jednu stranu to bylo pro Mattea vlastně nepatřičné - nebylo mu něco? Doufala, že ho prostě jen chytla čilá nálada a nejednalo se o nějaký skrytý problém. Hlavně ne magický, zaúpěla trochu v duchu. Ty byly fakt nepříjemný.
Dorazili k hustě prorostlému lesu a Matteo se neohroženě pustil vpřed. Moc daleko ale nedošel, než jeho pozornost zaujaly šišky, které se ihned rozhodl zkoumat detailně. "To je šiška. Rostou na jehličnatých stromech," vysvětlila Bianca a tlapou máchla kolem sebe na ty stromy, kde se šišky nacházely. Matteo ji zkoušel jíst, ale očividně narazil na problém a hned ji vyplivl a odkopl. Shodou náhod přímo na Meinera. Bianca se zazubila, vzala šišku do svých tlap a jemně ji kopla zpátky k Matteovi. "Vyhlašuješ nám válku, hm?" hravě poskočila a máchla ocáskem. V tlapách už měla další šišku, připravená ji hodit na kohokoli, kdo zaútočí.

Docela si oddechla, že už bylo po lovu a nikomu se nic nestalo. Ba naopak, dopadlo to velmi úspěšně. Ve větší skupině se lovilo mnohem lépe, úspěšnost stoupala, ale tím i poptávka po spolupráci. Pokud se vlci dobře neznali nebo nedomluvili, mohlo to dopadnout špatně. To naštěstí nebyl jejich problém, jelikož tohle byl vyjma Mitsurugiho spíš takový rodinný lov. Dost pomohlo že Meinere se uměl rozpůlit, to jo.
Bianca sledovala, jak zase splývá zpátky a nemohla si pomoct, ale trochu jí z toho běhal mráz po zádech. Byla to zajímavá schopnost, trochu děsivá. Místo toho se soustředila na odpovězení Matteovi, který byl zvědavý, zda je toho všechno. Vlastně bylo, ale čekala je nudná, jednotvárná práce tahání kořisti na smečkové území. Přeci jen lovili pro všechny, celého losa by ve skupině tak rychle nespořádali a určitě by se zkazil. "Dobrou chuť," přikývla Matteovi, že si opravdu může kus masa vzít. A že se po něm docela vrhnul. Alespoň, že chuťové buňky po Meinerovi nezdědil, pomyslela si a pobaveně se ušklíbla. Což jí připomínalo, že by se asi měla postarat i o hlad svého partnera? "Ano, v pořádku," usmála se na Meinera a oplatila mu vzácné otření. Nečekala od něj takový projev na veřejnosti, ale rozhodně se tomu nebránila. "Chtěl bys jít s námi na ryby? Ať se taky najíš?" zeptala se, zatímco popošla k losici a taky si kousek utrhla. Lovy byly fajn, ale vždycky když se Meinere podílel, bylo jí pak na konci trochu líto, že z toho nic neměl. Navíc když odváděl takový kus práce.
Po jídle došlo na tahání kořisti. Nikdo z toho nebyl moc nadšený a tak losice prostě skončila na hranicích smečky. Bylo tak jasné, komu patří a zároveň možná přijde někdo z lesa a dotáhne ji až k úkrytu. Tím méně práce pro lovce, no ne? Překvapivě Matteo ještě nechtěl do lesa, ale něco objevovat. Bianca nadšeně zamávala ocáskem. Rodinná procházka zněla skvěle! "Jistě, kam-" než stačila doříct, syn máchl tlapou směrem k tmavému lesu, který ležel nedaleko. Bianca ho dobře znala, často přes něj chodila cestou do a ze smečky. Nebyl ani nebezpečný, jen... jak to říct, trochu špinavý. Ale to teď nevadilo. "Můžeme," přikývla a vydala se za Matteem.

>> Východní hvozd (přes VVJ)

Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk

Bianca běžela jak rychle jen mohla. Do srsti se jí zamotávaly různé větvičky z keřů, tráva, bláto a pavučiny, ale toho si teď nemohla všímat. Hned po lovu ale měla v plánu se jít omýt do nějaké řeky. Díky její rychlosti a pomocí magie byla nakonec schopná losici úspěšně oběhnout a nahnat směrem k Meinerově černé půlce a ostatním.
Losice od ní běžela ještě nějaký ten kus, když zahlédla šedou skvrnu, která vystřelila z křoví postraně. Byl to Mitsurugi a schovával se opravdu obstojně. Bianca ho do té doby neviděla ani necítila, a i kdyby měla sluch jako netopýr tak by ho neslyšela jak nehybně stál a číhal. Strhl losici obratně k zemi a zakousl se jí do krku. Bylo vidět, že s tím trochu zápolí, ale to už se z druhé strany přiřítil Meinere s Matteem a jali se 'špinavou' práci dokončit. Bianca se k nim moc nehrnula, přiběhla blíž a vše sledovala, kdyby byla náhodou potřeba další pomocná tlapa. Tři velcí vlci ale byli docela dostatečná síla na zabití jednoho zvířete. Alespoň nebudu zamazaná i od krve, pomyslela si trochu znechuceně. Ne, že by se toho štítila, ale přeci jen to nebylo úplně nejčistší. Vždycky hodovala na mase jako při nějaké úplňkové hostině, spořádaně. Nepotřebovala se v tom babrat. Navíc chtěla ten zážitek přenechat v plné své kráse Matteovi, který se účastnil poprvé. Jako rodič musela vědět, kdy ustoupit.
Losice se pomalu přestala cukat a bylo po boji. Matteo se nedůvěřivě stáhl a ptal se, jestli je to všechno. "No ano, z lovu ano. Teď to ještě musíme dotáhnout zpět do lesa," poukázala na nehybné zvíře. "Ale jestli máš hlad, můžeš si dát už teď, jako účastník na lovu máš přednost," pobídla ho. Ne, že by to u nich takhle fungovalo jako nějaké nepsané pravidlo. Spíš se jedlo až v klidu doma, společně. Ale Bianca byla alfa a Matteo její syn, tak měl prostě preferenční zacházení. A kdyby se to někomu nelíbilo, tak měl smůlu. Navíc, čím víc odjí teď, tím míň toho potáhnou.

<< VVJ

Bianca se snažila domluvit s šedivákem a zatím i Matteovi vysvětlit, jak se to s lovem a během má. Meinere stál mlčky vedle ní, což bylo normální. Vypadalo to, že veškeré té organizace se nakonec ujme Mitsurugi, i když s tím asi neměl tolik zkušeností. Lovil s námi někdy v minulosti? zamyslela se Bianca. Také nikdy neměla žádnou velkou roli - normálně bývala naháněč a k tomu se i tentokrát přihlásila. Navíc s Meinerem už byla docela sehraná, co se lovu týkalo. Byla ráda, když se do rozhovoru vložil taky a nabídl se, že pohlídá Mattea. Ne, že by šedému nevěřila, ale byla raději, že syn půjde s černou půlkou. Navíc Meinerovo rozdělení zvýšilo počet a tím i šance na úspěch. "To je dobrý plán," přikývla. Nikdo nic nenamítal, takže následovala bílou půlku.
Rozhodla se stádo nenápadně obejít tak, aby se jim dobře nahánělo směrem, kde budou číhat ostatní. Vzala to docela oklikou, takže jim to chvíli trvalo. "Můžeš komunikovat s černou? Dej jim vědět, až budeme připravení," poznamenala k Meinerově bílé půlce. "Vybrala bych támhletu losici. Je starší a nemá velké paroží jako losi," poukázala na kus, který vypadal pomaleji, než ostatní. Losice se ale očividně snažila držet ve středu stáda, možná si byla vědoma svého handicapu. "Naběhneme zprava společně a oddělíme ji. Já pak zrychlím a oběhnu ji z levé strany, ať ji naženeme k ostatním," podala instrukce bílé polovině. Byla si jistá, že je rychlejší, proto si vzala na starosti obíhání. Navíc mohla v nouzi použít magii, s tím měla při lovu už také zkušenosti, takže si docela věřila. "Můžeme vyrazit."
Jakmile byli všichni připravení, rozběhla se směrem ke stádu. Losi se po chvíli začali plašit, ale Bianca nespouštěla oči od vybrané losice. S trochou štěstí byla za chvíli v obklíčení dvou vlků a stádo kolem se rozuteklo. Bianca pak zabrala pořádně nohama a trochu si dopomohla k ideální rychlosti, aby losici oběhla z druhé strany. Napravo to hlídala Meinerova bílá půlka, nalevo ona a losice úspěšně mířila k místům, kde se skrýval Mitsurugi, Matteo a zbytek Meinera.