Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 3/5
Cielo / leden 1/10

Jakmile začal sníh trochu odtávat, Bianca se rozhodla vyrazit z lesa na krátkou procházku. Tentokrát sama, bez nikoho, což pro ni nebylo obvyklé. Ale celou zimu byla zavřená doma, neustále v něčí přítomnosti, že i extroverta jako byla ona to vyčerpalo. Navíc si říkala, že by si mohla něco malého ulovit, možná donést do smečky, když toho bude víc. Přeci jen pro chod lesa nic moc nedělala... jako alfa.
Svižným krokem se dostala až k jezeru, kde se rozhodla zastavit a napít. Tohle nebylo zrovna ideální místo pro lov, i když... Možná bych mohla Meinerovi přinést rybu? Určitě by byl raději, než kdyby přinesla cokoli jiného. A ona mu chtěla udělat radost. Ale jsou tu vůbec ryby? lehce se na hladinu zamračila a snažila se chvíli koukat, ale nevykoukala zhola nic. Místo toho se rychle otočila, když za sebou uslyšela šustění. Nečekala společnost, o to víc byla překvapená, když se z křoví vykutálelo zmatené vlče. Mohlo být stejně staré jako její Matteo. A vypadalo to, že bylo samotné? "Ahoj," pozdravila. "Copak tu děláš? Kde máš doprovod?" zeptala se pak. Třeba jen odběhlo z dohledu dospěláka a ten se sem za chvíli dostaví? Snad to není další ztracený sirotek, pomyslela si úzkostně. Tady na Gallirei se jich občas vyrojilo víc než dost. Víc, než bylo zdravé. Ale co, přinejhorším by ho odvedla do Mechu, kde vlčata byla vždycky vítána.

Loterie 1/5

Meinere přiznal, že dříve měl zelené oči podle svojí magie. "A proč vlastně černá? K jaké magii to vůbec patří?" zeptala se zvědavě. Mohl si vybrat cokoli, ale zvolil zrovna tuhle barvu. Ale pravda, že to bylo velmi neobvyklé. A možná i trochu děsivé, oko jako uhel, na černé polovině se úplně ztrácelo. "To by bylo fajn," pousmála se na jeho poznámku. Přála si, aby Matteo měl taky něco po ní. Zatím se zdálo, že se spíš potatil.
To už ale přišel Saturnus a Matteo se do něj nevybíravě pustil. No, bylo to taky jeho první setkání s cizím vlkem, asi se to dalo očekávat. "Kouká, protože je překvapený," odpověděla mu na otázku a hned se vyjádřil i Saturn s tím samým. Každopádně to vypadalo, že všechny ty informace zpracoval v pořádku. I když mu to chvilku trvalo. Z Mattea byl ale nadšený, což Biance dost ulevilo. Podpora rodiny pro ni byla důležitá. "Za to se omlouvám, taky... jsme to nečekali," výmluvně se na bratra podívala a Matteovu otázku proč přešla bez povšimnutí. Ještě nebyl čas na to, mu všechno tohle vysvětlovat. Kde se vzal a proč. Navíc se tentokrát dožadoval odpovědi od Meinera, takže ona ze sebe tuhle zodpovědnost shodila a doufala, že Matteo na tu otázku zapomene.
Naštěstí konverzace rychle sklouzla k počasí, což bylo sice nudné téma, ale tentokrát se dělo něco zvláštního. Nepřestávalo chumelit a mrznout, Bianca se toho trochu obávala. "No nevypadá to hezky. Jestli to takhle bude pokračovat, tak to nebude dobré... Máme dost zásob v úkrytu?" zeptala se nervózně. I kdyby ne, teď už bylo dost pozdě to řešit. Lov v tomhle počasí byl téměř nemožný, navíc zvířata už se asi taky někam skryla. "A vůbec, změnilo se tu něco zásadního, zatímco jsme byli pryč?" Chtěla být alespoň trochu uvedená do děje.

Loterie 1/5

Na to, jak Meinere neměl rád pozornost byl docela výstřední postavou. Co se vzhledu i povahy týkalo. Biance to přišlo ironické a docela i úsměvné. Nakonec prozradil, že jeho vrozenou magií byla země. "Míval jsi předtím zelené oči? Nebo zlaté?" zeptala se zvědavě. "Zelená a černá je hezká kombinace. Určitě ti to slušelo i tak," dodala potom s úsměvem. "Možná ji bude mít i Matteo," zamyslela se trochu. Bylo dost pravděpodobné, že by měl magii po jednom z rodičů. Bianca jich zase tolik neovládala, ale u Meinera bylo dost kde vybírat, takže nemohla sázet na to, že s jistotou zdědí jejich vrozené.
Dorazili k úkrytu a Matteo se dost neobratně svalil z Meinerova hřbetu do sněhu. Bianca netušila, co s ním, ale nezdálo se, že by mu něco bylo. Byl prostě jen nemotorný. Snad se to časem zlepší, pomyslela si lehce úzkostně. To nebyla zrovna dobrá vlastnost do života. Než ale stihla cokoli říct, přišel Saturnus. Sám, cizinec se nejspíš odebral po svých. A Saturn se hned začal zajímat o Mattea. Celá ta situace byla lehce komická, ale pro Biancu taky lehce tragická, protože všechno vysvětlování bylo na ní. Matteo se ale ze strýčka nezdál moc nadšený. "'Čumí' se neříká, to je neslušný. Říká se 'kouká'," opravila ho a trochu provinile se koukla na Saturna. Nevypadala zrovna jako matka roku, ani netušila, kde na tenhle slovník přišel. "To je Matteo, eh... tvůj synovec," řekla prostě nakonec. Nebylo třeba chodit kolem horké kaše. A bratr vypadal, že si ještě nevšiml jak se věci mají. "Matteo, tohle je tvůj strejda Saturnus, o kterém jsem ti povídala," vysvětlila ještě synovi, aby byl taky v obraze. A tím to celé představování zakončila.

Loterie 1/5

"Hmm, teď ještě ne. Až tu příští. Ale může se taky objevit mnohem později. Někteří vlci potřebují více času, některým se objeví samovolně," opravila Mattea, který musel mít z magiií v hlavě pěkný guláš. Proto byla Bianca docela ráda, že tohle bylo jediné, na co se ptal. Protože s dalším vysvětlováním hrozilo, že by se do toho zamotala i ona sama. "Je toho hodně," přikývla souhlasně. "Ale to nevadí, máš dost času se to naučit. Stejně to není nic, co bys potřeboval vědět hned teď. Jen si pamatuj, že existují magie, až se ti přihodí něco nelogického," varovala ho nakonec. Pro vlky, co přicházeli z okolí a magii viděli prvně to musel být určitě velký šok. Nechtěla, aby si Matteo něčím takovým prošel, takže bylo dobře, že je aspoň trochu informovaný.
Meinere se nijak nehrnul do předvádění svých magií, místo toho na Biancu hodil nečekanou otázku. Trochu se zamračila a přemýšlela, ale nějak si nemohla vzpomenout. "Myslím, že jsme se o tom možná někdy bavili. Ale máš jich tolik, že je ani všechny nevyjmenuju," pousmála se trochu. Opravdu netušila, co všechno Meinere s magiemi uměl. "A podle očí se to poznat nedá, černá rozhodně není běžná barva," dodala pak. Vlastně ani netušila, jestli se kdy setkala s nějakým dalším vlkem, co měl černé oči. Asi ani ne. "Jaká to tedy je? Řekneš mi to?" lehce ho šťouchla do boku.
To už ale dorazili domů a jako slušná alfa, o sobě dala Bianca hned vědět. Nazpět se ozvaly dva hlasy, z toho jeden neznámý. Zněl ale dost mladě, možná další přírůstek do smečky? To by bylo skvělé, alespoň by měl Matteo stejně starého společníka, pomyslela si nadšeně. Přeci jen se pořád ptal na malé vlky a Saturnovy dcery už nebyly úplně vlčaty. "Na to se moc vrtí," odpověděla na poznámku o hrbu. "A vůbec, slez už dolů, Matteo. Tady už můžeš po svých," zamračila se trošku. Co měla být krátká jízda, byla nakonec celá cesta. Meinera už z toho určitě musela bolet záda. "To byl můj bratr - tvůj strejda. A někdo nový," odpověděla vlčeti na otázku, kdo to vyl. "Nejdřív se ale půjdeme podívat k úkrytu a pak až půjdeme za nimi. Jestli si nás nenajdou dřív," rozhodla se. Jídlo a odpočinek bylo důležitější, než vysvětlování, proč se vrátila s vlčetem.

Loterie 1/5
<< Zrcadlové hory (přes Východní hvozd)

Meinere vypadal její hravou otázkou možná trochu zaskočen? Bianca netušila, co ta krátká pauza měla znamenat, ale nakonec přišla i neurčitá odpověď. Jen se pousmála a dál tu konverzaci nerozvíjela. S malým vlčetem u nohou to nebylo úplně nejvhodnější.
Snažila se po cestě Matteovi vysvětlovat... věci. Tak nějak trošku od všeho, na co se zeptal. Sama moc nevěděla, jestli to dělá dobře a rozhodně nechtěla vlče mást nebo mu vykládat blbosti. Co kdyby se mu potom ostatní vlčata smála, že je hloupý? A přitom by to byla její vina. To nemohla dopustit. Meinere ale nebyl moc nápomocný, když mu navrhla, že by to vysvětlování mohl převzít. Možná měl pravdu, že ani vysvětlovat neuměl. To ovšem neznamenalo, že jí to měl dělat těžší, když Mattea upozornil na existenci magií. A ten se samozřejmě začal vyptávat. Bianca vrhla po černobílém jeden nehezký pohled a povzdechla si. "Magie... mohou být i počasí. Je to moc, kterou zde má většina vlků, objevíš ji většinou, až když jsi starší. Až ti bude jedna zima," začala tak nějak obecně. Bylo to další složité téma, které by si raději nechala na později. Ale možná lepší to řešit dřív. Magie si mohla pohrávat i s vlčaty a Matteo by se s ní stejně dříve nebo později setkal. Radši, aby na to byl připravený. "Existují přírodní magie, kdy vlk umí ovládat třeba vítr, jako já, zemi, oheň, vodu a tak dále. Pak někteří vlci umí číst myšlenky, šlehat blesky nebo způsobovat bolest pouhým pohledem, magií je opravdu spousta. Někteří dokonce ovládají takové věci, které nikdo jiný nedokáže. Jsou i vlci, co mají křídla a umí létat," vzpomínala, co tak o magiích věděla a co ji jako vlče nejvíce nadchlo. Od té doby ale nikdy vlka s křídly neviděla. "Na magie je ale mezi námi expert spíš táta. Určitě ti něco ukáže," hodila kousek povinnosti taky na Meinera. Když už to téma načal, ať se taky činí. Navíc byla pravda, že v tomhle odvětví byl znalejší, aspoň co se praktického použití týkalo.
Její poznámka o snaživosti byla asi trochu mimo, když se jeden po druhém ohradili, že to tak není. Potlačila nutkání se zasmát, tohle v její mysli jen potvrzovalo, jak jsou si podobní. "No dobře, omlouvám se. Oba dva jste snaživí," opravila se. To už ale došli do Mechového lesa. Bianca se na hranicích trochu oklepala a zhluboka nadechla a vydechla. Potřebovala se připravit na to vysvětlování, které bude zase muset podstoupit. Tentokrát se toho ale nebála tolik, jako jindy. Krátce zavyla, aby dala na vědomí svou přítomnost v lese a pak se rozešla hlouběji, cestou k úkrytu. "Tak jsme doma. Matteo, ukáži ti, jak to tady vypadá, hlavně náš úkryt, kde se spí. A možná tam bude i nějaké jídlo," nadšeně mávla ocáskem, protože už se těšila na nějaký pořádnější žvanec. I když by to mělo být starší maso.

Hello, děkuji za akci a poprosím 20 oblázků na Odina :D. Díky.

a ooooodin je o pár oblázků bohatší :> ✨

<< Tenebrae (přes Esíčka)
Loterie 1/5

Meinere se zdál být trochu zaskočený faktem, že Bianca je vlastně alfa a tím pádem i výše postavená, než on. Také nad tím doteď nikdy nepřemýšlela, nebylo proč. Pobaveně se zasmála nad jeho zásekem. "A chceš abych si rozkazovala?" zeptala se a vyzývavě povytáhla obočí. Sice nebyla nijak panovačná, ale klidně to mohla zkusit, kdyby Meinere chtěl. Navíc, co by mu tak sama od sebe nakazovala? Většinu věcí, co chtěla nebo potřebovala stejně dělal sám od sebe.
Po cestě se snažila Matteovi vysvětlit... no tak nějak všechno najednou. Bohužel si sama byla vědoma, jak její vyprávění musí působit zmateně. Kor pro malé vlče, co si pod jejími slovy ani nic nepředstaví. "Tak mu to můžeš zkusit vysvětlit ty," zakřenila se zpět na Meinera, když měl ohledně její výchovy poznámky. Přišla si docela hloupě, že ani malému vlčeti nic nevysvětlí. Rýpnutí se jí trochu dotklo. Každopádně se dala d vysvětlování, když se Matteo ptal. "Zima je teď. Proto právě sněží a na zemi je sníh. To je ta mokrá bílá věc a v zimě ho vždycky máme. Pak za nějaký čas nastane jaro, sníh roztaje a změní se ve vodu. Taky víc svítí sluníčko a je tepleji, asi jako bylo v poušti teď. Tam kde jsi se narodil. Taky začínají růst všechny rostliny. Po jaru přijde léto, kdy je vážně velké teplo, sluníčko svítí skoro pořád a všechno je zelené. A pak je podzim, kdy zelená zhnědne a zase je víc chladno. A nakonec přijde zase zima," zakončila svůj dlouhý monolog. "A takhle se to pořád opakuje. Až přijde další zima, budeš vědět, že už je ti jeden rok," pousmála se na vlče. Ten čas nějak letěl, přišlo jí, že se sotva narodil a už kladl takovéhle otázky.
Chvilková zastávka byla nakonec vyřešena taxislužbou Meinere a šlo se dál. Tedy, Bianca a Meinere šli, Matteo se vezl na tátových zádech. A vypadal opravdu spokojeně. Bianca s úsměvem přikývla, když alespoň poděkoval. "Prosímtě, vypadá jako někdo kdo se nechá přemotivovat?" ušklíbla se trochu nad Meinerovou starostí. "Bude spíš stejně nesnaživý jako ty, nemáte si co vyčítat," dodala ještě. Matteo byl tak trochu lenoch, co si zatím stačila všimnout. Ale ne, že by si stěžovala. Z pohledu rodiče to vlastně bylo milé zjištění, alespoň se nemusela neustále stresovat co s ním. Byl klidný, občas kladl zapeklité otázky, ale jinak nedělal problémy. To bylo fajn. "Slyšíš to? Naoplátku bereš tátu na záda, až se unaví," zasmála se Bianca té poznámce a důležitě se podívala na Mattea.

>> Mechový lesík (přes Východní hvozd)

<< Prstové hory (přes Tmavé smrčiny)

Bianca se pousmála Meinerově poznámce, že si může dělat, co chce. "To je fakt. Jen co se přiženu si tam začnu rozkazovat." Byla to vlastně pravda. V mechu měla stále pozici alfy, i když možná trochu nechtěně. A dospělá taky byla, takže jí nikdo přikazovat nemusel. Čekala ale, že z Mattea budou doma spíše nadšení, než zděšení. I když zpočátku možná to druhé. Přeci jen Launee i Saturnus měli vlčata rádi a v Mechu vítali i ta zatoulaná. Určitě by neposlali vlastní rodinu pryč.
"Ale když odhrabeš sníh, uvidíš mech i v zimě. Akorát nebude tak hezký, jako když je jaro," odpověděla Matteovi, když se zdál být zklamaný čekáním. Docela to chápala, taky nerada čekala, kor tak dlouhou dobu jako od zimy do jara. A malému vlčeti to mohlo připadat jako věčnost. "Někteří jsou určitě malí, jako ty," přikývla, i když si momentálně nebyla jistá, jestli je v Mechu nějaké malé vlče. No, docela často se tam nějaké zakutálelo, takže pravděpodobnost byla vyšší. "Jsou tam tvoje sestřenky, ty jsou jen o něco málo větší než ty." Saturnovy dcery už byly možná odrostlé, ale stále dost mladé. A doufala, že si budou s Matteem rozumět, když už by se nenašlo žádné mladší vlče.
Neušli ani polovinu cesty a Matteo začal protestovat. Bianca se trochu zasekla, konflikt s ním ještě nikdy neřešila a nechtěla to pokazit. Navíc prostě museli pokračovat dál. Nešlo se jen tak zastavit a zůstat tady. Snažila se to Matteovi vysvětlit, ale nevypadal, že by se mu to líbilo. "Kopců je bohužel všude hodně. A ještě jich hodně po cestě potkáme. Ale vždycky když na nějaký vylezeme, tak ho zase slezeme, a cestou dolů si víc odpočineš," snažila se ho trochu namotivovat. "Pro každou odměnu se musíme snažit," zakomponovala do toho i nějaké životní moudro. Vypadalo to totiž, že Matteo roste v docela lenivého vlka. Po kom to asi má? očkem hodila po Meinerovi, ale nic neřekla. Byl na něj spoleh, když bylo potřeba. Proto taky vzal Mattea na záda a situace byla vyřešena. I když ne zrovna ideálním způsobem, dalo se to akceptovat, když byl malý ještě vlče. Ale jak vyroste, na vození se už to moc nebude, pomyslela si. Snad do té doby bude ochotný chodit po svých. Byla to docela základní věc. "Lepší?" žďuchla do Meinera s Matteem na zádech. "Ale povezeš se jenom chvilku, táta musí taky dojít domů. A nezapomeň poděkovat," pousmála se na ně. Hned byla ta cesta o něco snesitelnější.

>> Zrcadlové hory (přes Esíčka)

<< Oáza (přes Poušť)

Konečně se vydali domů. Po tak dlouhé době, co strávili venku to Biance přišlo docela nereálné. Dokonce se v tom čase stihla stát i matkou. A Matteo díky tomu vyrůstal s docela zkresleným pohledem na svět. Znal jen písek a poušť a ji s Meinerem. Co bude říkat na další vlky? nebyla moc ráda, že její syn nemá žádný koncept socializace. Sama měla společnost ráda, Meinere byl prozměnu jejím opakem. A jak na tom bude to vlče? Trochu se bála odpovědi, když vzala v potaz jeho mládí.
Každopádně Matteovi vysvětlila kam jdou a proč. Zdálo se, že většinu toho nějak pobral, nebylo moc jasné, zda to i pochopil. Ale to po něm zatím ani nechtěla. A dokud se sám od sebe neptal, vše bylo asi v pořádku. Do hlavy mu neviděla, a i kdyby jo, nekoukala by se tam schválně. "Hm, mech uvidíš asi až doma. Ale v tuhle dobu bude schovaný pod sněhem. Budeš si muset počkat na jaro, abys viděl jak hezky vypadá," vysvětlila a usmála se. Mech sice rostl i přes zimu, ale na jaře a v létě byl určitě hezčí. "Pak poznáš i stromy, to jsou palmy, ale trochu jiné. Víc zelené a listnaté. A taky jezera, ty vypadají jako oáza, ale jsou mnohokrát větší," hledala příklady a přirovnávala je k tomu, co už vlček znal. Aby si to dovedl lépe představit a pochopit. "No a jinde než v poušti žije taky spousta vlků, jako jsme my. Třeba ve smečce mám bratra, tvého strýce. A ten má taky svoje děti, to jsou tvoje sestřenky. A pak jsou tam další členové," vysvětlila mu i trochu rodinných pout, aby věděl, co má čekat. Byla toho ale spousta, co by měl vědět, ale Bianca ho nechtěla moc zatěžovat.
Meinere měl docela dobrou otázku. Sama nad tím už trochu přemýšlela, co by ne. Bylo to důležité téma. Ale nakonec se rozhodla prostě nestresovat. Saturnus byl její bratr a sám říkal, že se nemusí bát, když se mu bude chtít svěřit. "No, asi řeknu tak jak to bylo? Co si pamatuju, Proxima se Saelind taky asi nebyly úplně... plánované. Myslím, že bude mít pochopení," usmála se nervózně a pokrčila rameny. I kdyby ho to z nějakého důvodu třeba naštvalo, nemyslela si, že by jí vyhuboval nebo tak něco. Takový on nebyl.
Jak povídala, cesta jí docela utíkala. To samé se ale nedalo říct o Matteovi, který chvíli po startu usoudil, že má dost. Nedělal žádné velké drama, jako jiná vlčata. Vlastně byl docela klidný, ale zato to vypadalo, že byl pevně rozhodnutý zůstat sedět a ani se nehnout. "Matteo... teď nemůžeme zastavovat," povzdechla si trochu zoufale. Netušila, co s ním má dělat. Možná lepší, kdyby se tu začal vztekat, ale takhle? Nějak nevěděla, jak na něj. Nechtěla ho strašit nebo kárat. Chtěla mu to vysvětlit, přemluvit ho. Ale ani netušila, na co ho nalákat. A tímhle tempem by se domů nikdy nedostali. "Měli bychom jít dál, ať si tu cestu neděláme zbytečně delší takovýmhle čekáním," podívala se na vlčka a šťouchla do něj jemně čumákem. Pak se s prosebným pohledem obrátila na Meinera. "Vezmeš ho kdyžtak na záda?" zašeptala na půl tlamy, aby to malý neslyšel. Nejdřív chtěla vidět, jestli nepůjde sám od sebe, nošení byla poslední možnost. Udělala by to bývala sama, ale ve svém stavu byla ráda, že jde. Natož tahat vlče na zádech.

>> Tenebrae (přes tmavé smrčiny)

Bianca se pomalu začala zvedat a mentálně připravovat na cestu, kterou bude muset podstoupit. Sem to šlo hezky, ale zpátky se jí ani trochu nechtělo. Kor když si uvědomila, že touhle dobou už asi opravdu bude všude sníh. Poušť naštěstí zůstávala po většinu roku stejná a teplá. Bylo to vlastně ideální místo na narození, když všude jinde probíhala zima. Ale trochu se obávala, jak bude Matteo změnu zvládat, zatím nic jiného než písek a teplo nezažil. A oni ho vrhnou do studeného větru a sněhu.
"Zatím, ale třeba ještě vyroste," pousmála se nad tou poznámkou. "Byla bych radši, kdyby alespoň mě přerostl," dodala ještě. Ani Meinere nebyl žádný obr, ale bylo by lepší, kdyby Matteo jako samec nebyl úplně drobný po ní. "Ano, domov je místo, kde bydlíme. Je to les plný stromů a mechu a sídlí tam Mechová smečka, do které patříme," snažila se to Matteovi trochu přiblížit.
Jak se rozhodli, tak hned vyrazili. Nebyl čas ztrácet čas. "Doufám, že ještě nenapadl, alespoň ne moc," zašklebila se trošku, když Meinere zmínil sníh. Vůbec se netěšila na to, že z tepla půjde do zimy. Navíc by to dost komplikovalo tohle celé putování. "Není to moc daleko," zalhala trošičku Matteovi, když se nespokojeně ozval po pár krocích. Byla to pěkná štreka, ale to nemohla vlčeti říct už teď na začátku. "Navíc po cestě uvidíš a poznáš spoustu nových věcí. Bude to zábava," usmála se.

>> Prstové hory (přes Poušť)

Bylo rozhodnuto, už se tu déle nemohli zdržovat. Nebylo tu žádné jídlo, Bianca necítila bezpečí natolik, aby si mohla odpočinout a navíc začínalo pěkně přituhovat. I tady na jihu bylo už dost chladno. To se tedy uměl narodit, pomyslela si při pohledu na malé vlče. Doufám, že po cestě neonemocní, lehce se zamračila. Zvládne vůbec takhle malé vlče tak dlouhou cestu? Trochu se obávala, aby se něco nestalo. Ale asi lepší, než zůstat tady sedět na zadku.
Meinere ji ujistil, že půjdou pomalu a budou dělat přestávky. A cesta nepovede přes složitá území. "To zvládnu. Musím," dodala rozhodným hlasem Bianca. Potřebovala se trochu mentálně připravit a podpořit odhodlání. Teď už to nebylo jen o ní, ale i o dalším životě. To vlče ji potřebovalo. Je oba, i s Meinerem. Nejsem na to sama, připomněla si. Společně to nebude tak hrozné.
Meinere k výběru jména neměl žádné poznámky, takže bylo asi rozhodnuto. "Budeš se jmenovat Matteo," pošeptala Bianca k vlčeti s úsměvem. Netušila, jestli jí rozumí. Asi už by měl, ale jak řekl černobílý, moc nemluvil. "To bude mít asi po tobě," ušklíbla se trochu na jeho účet. Ona s mluvením moc problémů neměla, možná naopak. Někdy neuměla zavřít tlamu. Matteo byl ale opravdu tichý, držel se blízko u nich a nic nevyváděl. Ne jako typická vlčata, která Bianca doposud potkala. Možná je to teď dobře, pomyslela si. Ale co do budoucna? Nechtěla, aby měl její syn problémy s komunikací. "Půjdeme," přikývla jenom a obrátila se zase na Mattea, který zvědavě špicoval uši. "Půjdeme domů," usmála se. Vlček to pravděpodobně stejně nechápal. Však neznal nic jiného krom pouště, sotva měl nějaké ponětí o tom, co je domov.

"Děkuju," vděčně se usmála na Meinera a slupla všechny tři myšli mrknutím oka. Bylo to... málo, ale muselo to zatím stačit. Alespoň na to, aby se dostali pryč z pouště, kde opravdu nic nežilo. Na jednu stranu to bylo vlastně i dobré, lepší než se nacházet na nějakém území plném nebezpečných predátorů. Tady sice nic nebylo, ale zároveň jim nic nehrozilo, krom hladovění a žízně tedy. Ale o obojí se Meinere postaral, jak nejlépe ve své situaci zvládl.
"Já vím," přikývla na jeho poznámku. "Myslím, že budu schopná tam nějak dojít, ale asi mi to potrvá déle," přiznala se trochu provinile. Byla stále dost vyčerpaná, kdyby nemusela, ani by se nehnula z místa. Ale musela. "Nějak... nějak to zvládneme, ne?" odpověděla na obě věci zároveň. Museli jít, a pak se taky museli starat. To půjde. Naštěstí vlčat není víc. Jedno zvládneme, pomyslela si Bianca. Nedokázala si představit, že by byla třeba tři, to už by byl pořádný problém. Jedno, to si ještě věřila, že mu může být dobrou matkou, když se bude snažit. "Pojmenovala bych ho Matteo. Co na to říkáš?" zvedla oči k Meinerovi. S výběrem jména byla docela spokojená, doufala že i jemu se bude líbit.

Prodáno <3

Meinere se ptal na pohlaví vlčete ale víc se k tomu nevyjádřil. Navrhl, že jméno by mělo začínat na M, na což Bianca jen přikývla. Ve vymýšlení jmen nebyla úplně hvězda, takže aspoň měla čeho se chytit. "O něčem popřemýšlím," přikývla s lehkým úsměvem. Stále se jí to všechno zdálo docela nereálné, ale vlastně byla ráda.
Černobílý se odebral sehnat něco k jídlu. Bianca byla vážně hladová, když si to tak uvědomila. A vlče asi taky, protože se začalo škrábat k mléku. Bianca ho pozorovala, bylo vážně celé jen černé. Ani jeden šedý chloupek. Meinere říkal, že byl jen černý, vzpomněla si. To jeho půlené zbarvení nebylo přirozené, dostal ho od Života. Zajímavé jak genetika fungovala. Tak jak se budeš jmenovat? usmála se a vlče láskyplně olízla. Nemohla uvěřit, že je vážně její. A Meinerovo. "M... M... Matteo?" vyžbleptla to první, co ji napadlo. Ale nezdálo se to jako blbost, docela se jí líbilo, jak to zní. Čím víc o tom přemýšlela, tím lepší se jí to zdálo. A tak bylo rozhodnuto, alespoň za ni.
Cítila se trochu nesvá, být sama v otevřené poušti. Listí a palmy jí dodávaly alespoň malý pocit bezpečí, ale doufala, že se odtud co nejdříve dostane. Stále skenovala okolí, proto si všimla, že se Meinere po chvíli vrací. Něco držel v tlamě, při bližším pohledu poznala, že to jsou myši. Alespoň něco, povzdechla si. Upřímně ani nečekala, že tu něco najde. Myš byla v tomhle případě ještě dobrá zpráva. Musím se dát rychle dokupy, ať můžeme zmizet, pomyslela si. Stačilo se dohrabat do nejbližšího lesa nebo tak něco. Tam bude určitě lepší prostředí i víc potravy.

Hlásím se 1x