Gallirea - Příspěvky uživatele

Tak hlásím i Biancu ^^

Biance až teď docházelo, jak dokáže být Saturnus paličatý. Nikdy dřív si toho nevšimla, možná proto, že jí to nevadilo. Ale teď byla trochu proti. No, nedalo se nic dělat, nakonec musela ustoupit, protože dohadování by nevedlo k ničemu dobrému. Byla to nakonec docela prkotina, kdo bude tahat úlovek k úkrytu. Nestálo to za hádku.
"Samozřejmě!" hrdě pohodila hlavou, když Saturn uznal i její dovednost v magii. Byl to docela dobrý pocit, být k něčemu užitečný, jistit situaci. Zase ale na rozdíl od bratra zastávala názor, že nic by se nemělo přehánět. Vlastní pohodlí bylo vlastní pohodlí, že? Nezlobila by se, kdyby za ni chtěl práci přebrat někdo jiný. Na další Saturnova slova jen přikývla, i Meinere se ozval se svým souhlasem a věci se zase daly do pochodu.
Saturn pomocí magie nadzvedl jelena kousek nad zem, tak akorát, aby tělo o nic nezadrhávalo a dalo se vcelku pohodlně táhnout. Samozřejmě, jeho váha zůstávala stejná, s tím se nedalo nic dělat. Nebo možná jo, ale na to asi ještě nemám zkušenosti, zamyslela se Bianca. Každopádně, teď nebyl čas přemýšlet, ale pracovat! Zakousla se jelenovi do přední nohy a vší silou zatáhla. Šlo to dobře, ale bylo to náročné, jelikož zvíře bylo několikrát tak velké a těžké jako Bianca sama. Naštěstí tu byl ještě Meinere, který byl silný. Ve dvojici se jim bude tahat dobře, za pomoci Saturnovy magie. Už abychom byli zpátky, ráda bych se najedla, pomyslela si a jako na zavolanou jí zakručelo v břiše. Když tak cítila maso mezi svými zuby, nedalo se odolat. Dostala z toho hlad.

>> Mech (přes Kiërb)

"Neboj, poradíme si," mávla ocáskem Bianca. Rozhodně bratrovy námitky nepřijímala. A kdyby to náhodou s Meinerem nezvládali, pořád mohli zavolat někoho ze smečky aby jim přišel pomoct. Černobílý ale ovládal dost užitečných magií a Bianca s větrem také mohla pomoci, takže se moc neobávala. Víc se starala o Saturnovo zranění. Překvapeně klapla tlamou, když Meinere zmínil vlka, co umí léčit. Také o někom takovém slyšela poprvé, ale vlastně to nebylo tak udivující. Páni, to musí být skvělá schopnost! zamyslela se.
Bianca moc nechápala, proč se Saturn tak bránil tomu, aby to tahali sami dva. Při lovu odvedl největší kus práce a dokonce se zranil. Co si potřeboval dokazovat, že chtěl pomáhat i teď, i když mu všichni okolo říkali, že nemusí a zvládnou to sami. Trochu se na bratra začala mračit. Byl samé 'ale, ale'. Naštěstí ji podpořil Meinere a Saturn nakonec rezignovaně vzdychl a vyrazil k řece. Bianca vrátila svou pozornost k jelenovi a černobílému. "Jo-" než stačila dopovědět svůj návrh, Saturn byl zpátky a vlastně řekl to, co se chystala říct ona. Povzdechla si, ale nebyl to zlý nápad. Když Saturnus potřeboval tolik pomáhat, tak ať. Hlavní bylo, aby si nezhoršil zranění, což v tomhle případě snad nehrozilo. "Tak jo. Ale když nebudeš moct tak řekni, já to po tobě převezmu," usmála se a jako malou připomínku nechala vítr ofouknout Saturnovu tvář. Taky už se svou magií uměla zacházet, nebyla úplně zbytečná.

Děkuji za super akci :D
Za 15 bodů bych poprosila 45 oblázků, děkuji.

Poté, co jelen ztuhl a přestal se hýbat se všichni nějakou tu chvíli vzpamatovávali. Tedy aspoň Bianca. Také se potřebovala uklidnit a vydýchat, po takovém náročném lovu. Ještě teď z toho měla trochu husinu, ale taky byla hodně nadšená, že to zvládla a všechno se podařilo. Tedy, skoro všechno. Velmi rychle si všimla, že Saturnus se nějak divně kroutí a snaží se ohlédnout. Za ním ale nic nebylo, tak proč? Je mu něco? hned jí docvaklo, co se asi stalo. Přeci jen, lov byl dost chaotický a dal jim zabrat. Hlavně ať to není nic vážného, ustaraně se na bratra koukala. Ujišťoval ji, že to nic není a že se potřebuje jen omýt v řece. Bianca si ho nedůvěřivě prohlédla a nakonec se sama šla podívat na jeho zranění. "Je to malé, ale vypadá to hluboce. Vážně jsi v pořádku? Asi bys s námi neměl tahat jelena zpátky, ať se ti to nezhorší," povzdechla si sklesle, když ránu viděla. Saturnus byl teď zraněný, nemohli ho nutit k další pomoci. Navíc, odtáhnout úlovek zpět bylo to nejmenší. Práce namáhavá, ale nijak se u ní nemuselo přemýšlet nebo pospíchat. Vyřešit zranění bylo důležitější. Navíc, s odtahem si mohla pomoci magií, jako tenkrát Launee, když lovili společně. Odlehčit a nadnášet jelena nebude tak složité a les byl doslova za rohem, takže to neměli daleko.
"Můžeš se jít napřed umýt," odpověděla Saturnovi na otázku. Nezněl moc dobře. Opravdu by se teď neměl namáhat. Pak Bianca přelétla pohledem k Meinerovi, který tu jen tiše seděl. Na malou chvilku snad i zapomněla, že tam s nimi je. "Ty jsi v pořádku, viď?" zeptala se trochu prosebně. Vůbec teď nepotřebovala, aby byl i on zraněný.

Bianca měla pocit, že se z reálného světa dostala snad do nějaké surreální dimenze. Netušila, kde je nahoře a dole, však taky oči měla pevně semknuté, protože měla strach je otevřít. Srdce jí tlouklo v rytmu dusotu kopyt jelena a žaludek se jí z toho všeho kymácení a kývání nehezky houpal. Krev hromadící se v její tlamě tomu také moc nepomáhala. Ať už to skončí, pomyslela si úpěnlivě. Držela se zakousnutá už opravdu z posledních sil, které ji rychle opouštěly. Naštěstí jelen pod její a Saturnovou vahou každým krokem zpomaloval, ale také sebou začal házet a cukat, aby je ze sebe setřásl. Udržet se bylo ještě těžší. Ale když se pustím nebo spadnu teď, pěkně si natlouknu. Nebo bych mu mohla skončit pod kopyty. Tyhle děsivé myšlenky Biance dodávaly alespoň trochu vůle nepustit se.
Najednou to se všemi hrklo. Bianca už nemohla oči nechávat zavřené. Zjistila, že i Meinere se k nim přidal. Díky bohu, pomyslela si úlevně. S jeho vahou už bylo lehké jelena dostat k zemi. Hned v dalším momentě se tak stalo. Bianca se konečně mohla pustit, ale než si stačila oddechnout, musela se hbitě uhýbat, aby ji zvíře nezavalilo. A navíc, ještě nebyl konec. O ten se rychle postaral Saturnus, který jelena dodělal. Jak na to bezvládné tělo Bianca hleděla, přišlo jí děsivé, jak rychle může smrt nastat. Věděla to, ale stejně, kdykoli lovila nebo někoho viděla lovit, neubránila se aby jí pár takových myšlenek prolétlo hlavou. Raději se oklepala, aby ze sebe ten pocit, a krev, setřásla. V prvním případě to docela fungovalo, v druhém už ne. Ještě, že největší špindíra tu teď byl bratr, který na tom byl o dost hůř. "Dobrá práce!" zazubila se na své společníky, když pořádně popadla dech. Všimla si ale, že Saturnus se nějak zvláštně otáčí. "Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně. Mohl se při lovu zranit? Je to vážné? trochu se lekla. Byla to určitě její vina, měla se snažit víc a nenechávat všechnu těžkou práci na ostatních!

Bianca běžela podél zvířete a docela si to užívala. Takový úkol se pro ni přesně hodil. Hnát nebohou kořist k někomu, kdo se o ni postará. Běh byl její silnější stránka, s jelenem bez problémů držela krok. I Saturnus si vedl dobře, z druhé strany zabraňoval jelenovi, aby náhodou někam neodbočil. Takovýmhle způsobem ho nasměřovali přímo k místu, kde byl skrytý Meinere. Bianca nějak nepřemýšlela, co bude černobílý dělat, ale čekala něco jako... útok ze zálohy? Možná nějaké překvapivé zakročení s magií? Ale místo toho se k nim Meinere připojil v nahánění. Není škoda toho momentu překvapení? prolétlo jí hlavou krátce. Už si myslela, že snad lov začínala chápat, ale asi tomu tak nebylo?
Každopádně, teď netušila, co se bude dít a co by měla dělat. Prostě všichni tři běželi kousek od zvěře, Meinere jelenovi křížil cestu, Saturn mu chňapal po nohou a Bianca... tam prostě byla. Držela se trošku dál a pozorně sledovala, jestli zvíře neudělá nějaký překvapivý krok. V tom momentě by snad byla schopná tomu zabránit. Jenže... takhle to nemohlo fungovat dlouho, ne? Budeme ho štvát? Čekat až se vyčerpá? Ale co když se unavíme první? Strachovala se, že všechna dosavadní snaha bude k ničemu. Jelen byl mladý, o dost větší než vlk a měl dlouhé nohy. Nemyslela si, že by se jen tak unavil. Navíc, zvíře si muselo uvědomovat, že zpomalení znamená smrt. Kdyby ji někdo takhle naháněl, taky by utíkala co jí nohy stačí.
Nakonec se vedení ujal Satrunus, který jelenovi skočil po krku. Biance se žaludek houpal nervozitou a strachem o bratra. Trochu zpomalila, ale rychle se vzpamatovala. Saturn jelena neskolil, i když zvíře dost zpomalilo. Bianca šlehla krátkým pohledem po Meinerovi, ale ten nevypadal, že by se chystal pomoci. Je to na mně? Mám udělat to samé? už jen z toho pomyšlení jí bylo zle. Vždycky nechávala tuhle namáhavou práci na ostatních, protože měla strach a navíc si nevěřila. Teď ale asi musela konat. Nemohla tam brášku nechat zápasit samotného, navíc ho jelen mohl v tuto chvíli i nehezky zranit. Svižným během se dostala jelenovi ke druhému boku. Naštěstí si teď víc všímal Saturna a ne jí. Oh bože, pevně sevřela víčka a v dalším momentě se vší silou odrazila a napodobila to, co udělal bratr. Skočila jelenovi po krku a pevně se zahryzla. Její motýlí váha a malá síla ale nebyly moc platné. Bianca ale netušila, co jiného by měla dělat, proto se prostě zuby drápy držela jelenovi na krku a doufala, že zvíře prostě zastaví, nebo něco. Hlavně aby se nepokoušelo o poslední vzdor.

Země je vážně užitečná magie! pomyslela si Bianca poté, co Meinere přiznal, že ty stromy přes řeku dělá on. Kolem lesa jich vážně bylo dost, některé už skoro ve stádiu rozpadu a spousta se jich určitě už rozpadla. V zimě se to hodí taky. Kdybych uměla zemi ovládat, určitě bych tenkrát nespadla do té studené řeky, prolétlo jí hlavou. Už úplně zapomněla, že z části to bylo kvůli tomu, že se na zledovatělé řece klouzala jako tenkrát na jezeře. Ale nepočítala s tím, že tam není stojatá voda, která by pevně zamrzla a unesla ji...
Plán neplán, Bianca lovu stejnak moc nerozuměla a tady byla připravená prostě dělat, co se jí řekne. A jestli se mělo jít náhodně stopovat a koukat po lese, neměla žádné námitky. Nikdo jiný taky lepší nápad neměl, takže se prostě šlo. Saturn skupince větrem přivál pár pachů a pak se všichni vydali tím směrem, odkud přicházely pachové stopy jelenů. Bianca následovala svého bratra a Meinere se držel trochu dál, hledal na místech, která Bianca a Saturnus vynechali.
Když uslyšela Meinerův hlas, přestala čenichat a překvapeně vzhlédla. Nebyl černobílý dál? Jakto, že ho slyšela jako by stál vedle ní? Huh?! lehce se naježila, když zjistila, že Meinere vlastně vůbec nahlas nepromluvil. Bylo to jako... jako by byl v její hlavě! Ten hlásek, kterým přemýšlela měl teď dalšího společníka a bylo to nanejvýš divné. Je to další magie? docvaklo jí nejvíce pravděpodobné tvrzení. Trochu se ošila, protože to nebylo příjemné, ale teď nemohla nad situací víc přemýšlet. Meinere jim sdělil, že našel jelena a se Saturnem ho mají podběhnout a nahánět směrem k němu. To se nezdálo jako složitý úkon, hlavní bylo, aby si jich jelen předčasně nevšiml.
Bianca rychle dohnala bratra a jakýmsi zázrakem oběhla jelena, aniž by zvíře vyplašila. Běželi od něj také co nejdál. Když byli zase zhruba naproti Meinerovi, Saturnus zastavil a oddechl si. Buďto byl zadýchaný, nebo nervózní. Nebo rovnou obojí. Bianca pociťovala jen tu nervozitu. Překvapivě se jí zdálo, že běh jí nebere moc energie a také běhá rychle. "Můžem," přikývla spěšně a hned se Saturnem vyrazila. Jelen si jich okamžitě všiml, když se k němu tak hnali. Bianca se snažila být zvířeti z druhé strany, než byl Saturn, aby jelen náhodou neodbočil někam, kam by nechtěli. Zároveň se ale držela dál, protože sama málem okusila, jak jsou kopyta nebezpečná. Nechtěla schytat žádný kopanec.

<< Mechový les (přes Kiërb)

"Tak dobře," přikývla Saturnovi na návrh. Měla by si to nechat trochu uležet v hlavě, než se zase bude vrhat na nějaké dobrodružství. Navíc byl teď důležitější lov. Jakmile se rozhodlo, tak se celá skupinka dala do pohybu. Šli směrem do lesa, ve kterém už Bianca se smečkou lovila. Nebo to byl jiný les? Asi na tom ani nezáleželo, hlavně dokud v něm najdou nějakou potravu. "Waau," hlesla, když Meinere vytvořil přes řeku strom. Už ho asi viděla to dělat, ale to nic neměnilo na tom, že to byla zajímavá podívaná. Vesele zamávala ocáskem a opatrně se přes kmen dostala na druhou stranu. Byl ale pevný, takže se neměla čeho bát. "Nojo, všimla jsem si, že kolem řeky je spousta takových kmenů. Myslela jsem, že jsou popadané, ale nejsou od tebe?" doběhla své společníky a zeptala se. Meinere zrovna vysvětloval, že tady žijí jen jeleni. Přikývla. Tak budeme lovit jelena! docela se těšila, ale nedokázala se ubránit ani obavám. Přeci jen, lov nebyla její silná stránka a stále si připadala spíš jako nováček. A to už by touhle dobou měla být vcelku zkušená.
Bianca následovala vlky a o nic ostatního se nestarala. Nějak ji nenapadlo, že Meinere najednou zastaví a... nebude vědět? Co teda budeme dělat? Docela spoléhala, no, že ostatní se o to postarají. Jako vždy. A nakonec se přišlo s nějakým prvoplánem, který bude muset stačit, když nikdo netušil, co dělat. Bianca tedy přikývla, jako že souhlasí a snažila se zavětřit. V jednu chvíli necítila nic, ale pak se přihnal vítr a hned měla čenich plný pachů. Saturn? ihned se otočila na brášku a jeho slova potvrdila domněnku, že si pomohl magií. Taky mě to mohlo napadnout... "Tak jdeme! Ale, musíme potichu!' zazubila se na své společníky a pomalu se vydala za Saturnem.

Možná měl Saturnus pravdu a mech byl prostě... stydlivý? Proto své schopnosti ukázal až teď? Nebo to bylo něčím jiným, ale Biancu nic nenapadalo. Taky tu nebyl nikdo, kdo by jí na tu otázku mohl odpovědět, snad krom Gallirejských bohů. A možná ani ti nesledovali, jaký mech se kde pobláznil, na to to byl příliš malý problém. No, ale můžu se zeptat mamky, až ji potkám. Třeba bude vědět. Alfa by o svém lese asi měla mít nějaký přehled.
Bohužel, nikdo se do experimentů moc nehrnul. Meinere hned ostře odmítl s tím, že by se mohl zranit. "Dávala bych přeci pozor," Bianca se trochu nafoukla. Samozřejmě nechtěla zkoušet nic nebezpečného, co by mohlo ostatní zranit. To byla až tak nespolehlivá, že jí tu nikdo nevěřil? I Saturnus se poněkud zdráhal. Nebylo by přeci nejlepší o mechu zjistit co nejvíc, dokud se s ním něco dělo? Co když pak přijdou a mech už bude zase normální? No, ale chápala to. Nechtěla se hrnout do nebezpečí, i když byla pěkně zvědavá kvůli neznámému. "Tak dobře. Můžeme to zkusit třeba jindy," usmála se nakonec smířlivě.
Oheň v klidu dohořel a naštěstí nepodpálil nic, co by neměl. Vypadalo to, že i Meinere na něj úplně zapomněl, když je chytil ten mech. Bianca se v tu chvíli o ohniště nemohla zajímat méně, a díky bohu se jí to nijak nevymstilo. Pro tentokrát. Příště bych měla dávat větší pozor, svraštila lehce čelo. Pak už jen věnovala poslední pohled na zbytky doutnajícího roští, které ale ve vlhku a mokru nemohly způsobit žádnou paseku, a vydala se za Saturnem a Meinerem. Byla ráda, že se k nim bráška na lov přidá. Víc tlapek víc umí, a určitě to bude jednodušší. Navíc už to byl nějaký čas, kdy si se Saturnem pořádně v klidu povídala nebo něco společně podnikali. "A co budeme lovit?" zeptala se se zájmem, aby řeč jen tak nestála.

>> Narvinij přes řeku Kiërb

Cítila se velmi divně, když takhle prosila zemi, aby ji pustila. Upřímně, kdyby to Saturn nezkusil jako první, asi by se docela zdráhala. Kdyby to někdo jiný viděl, asi by si myslel, že tihle vlci mají o kolečko navíc nebo tak. Proto byla Bianca dost šokovaná, že je mech začal poslouchat. Takže... to není příšera co nás chce sežrat? Nebo je to hodná příšera? Samozřejmě úplně nevěřila tomu, že by mech ovládalo nějaké monstrum, ale malá pochyba tu byla. Ta se teď ale vytratila, protože mech působil spíš jako magie? Tedy, ovládal se podobně. Bylo sice zvláštní, že se z ničeho nic jen tak splašil a ji s Meinerem málem vcucnul, zatímco Saturn zažíval vlnobití. Naštěstí se po malém 'prosím' všechno vrátilo do normálu.
"Asi jo? Vypadá to tak," pokývla směrem k bratrovi. "Ale doteď jsem si toho nevšimla. Možná to tak dřív nebylo? Jenže to potom vůbec netuším, kdy se to změnilo a proč," zapřemýšlela nahlas. Proč by najednou jejich mech získával takovou schopnost? Nic zase tak významného se tu nedělo. Krom nedávné invaze žížal, ale s tím Bianca neviděla žádnou spojitost.
"To je dobrý nápad, zkusíme to?" lehce mávla ocáskem, protože ten nápad ji nadchl. Jako by před chvílí neskuhrala, když ji mech pevně držel a nechtěl pustit. Teď to chtěla testovat znova. Už ale nebyla tak pohrkaná a raději se nejdřív zeptala svých společníků, kteří by mohli mít námitky. "Takže asi taky máme nějakou svoji specialitu," zazubila se na poznámku Meinera. "Jen by to chtělo, aby nežrala nás, ale třeba cizince," dodala pak. Bylo by blbý žít v lese, kde se jednomu furt zasekávaly končetiny nebo se pod ním vlnila země. I když to nijak fyzicky nebolelo, po delší době by to určitě bylo frustrující. Nebo šlo jen o zvyk, kdo ví. Bianca doufala, že mech uprosí i příště, kdyby se znovu rozhodl dělat neplechy.
Saturnus se vyptával, co předtím dělali. Vlastně nic moc. "Hm, povídali jsme si? A pálili větve," máchla tlapou k ohništi, kterému ale pomalu docházelo dřevo, takže naštěstí vyhasínalo samo od sebe. "Bavili jsme se taky o lovu. Chceš se přidat?" navrhla nejistě. Kdyby měli jít lovit jen sami dva, určitě by to bylo složité. I jeden vlk navíc bude velká pomoc.

Bianca poslouchala Meinerovo vykládání o magiích. Dávalo to smysl. Větrem se dal ovládat jen vítr. Ale zase, dokázala by třeba silným poryvem odhodit kamení nebo vyrvat ze země strom? To už by nebylo jen o magii vzduchu. Meinere ale říkal, že měl kdysi zelené oči, takže jeho vrozená magie je země. Je jasné, že ji má rád, pomyslela si. No, ale až půjdu příště za Životem, můžu se ho na zemi zeptat, a třeba si ji i vyprosit. Zatím ale nic takového nespěchalo. Nejen, že Života otravovala docela nedávno, taky by se nejdřív měla naučit používat magie, které už má.
Meinere namítal, že v jeho rodině nebyli dobří otcové, což Biance přišlo jako docela absurdní tvrzení. Však každý byl jiný. "No, tak to můžeš třeba změnit," pokrčila rameny lehce. Přeci jen to už bylo docela osobní téma a rozhodně nechtěla vyznít, jako že Meinera přemlouvá k vlčatům, když jí sám říkal, že je nechce. Jen se snažila říct, že ne všechno by muselo být tak špatné. Černobílý podle všeho neměl radostné dětství, takže měl alespoň dobrý vzor, jak se rodičovat nemá.
Biance přišlo, že poslední dobou se děje dost divných věcí. A jedna z nich se děla právě teď jí a Meinerovi - tlapky se jim zasekly v mechu a nešly vytáhnout ven! Nejdřív chtěla klasicky začít panikařit, ale vcelku se uklidnila, když zjistila, že mech jí nijak neubližuje. Krom toho, že se teď nemůže pohnout z místa. Taky dost pomohl Meinere, který odvedl její pozornost na lov, jako by se nic nedělo. "Eh, ani ne," záporně zavrtěla hlavou. Rybolov nebyl úplně nejlehčí a navíc ve smečce bylo dost vlků. Bianca je tedy neznala všechny a ani hrubé číslo by neodhadla, ale na to, aby každému lovila rybu, jich bylo až moc. Třeba to nové vlče. Nejen, že se dozvěděla jeho jméno, ale taky fakt, že tu bylo i další hnědé, které snad ani nezahlédla. Mitsurugi a Karoe, dobře, snažila se ta jména zapamatovat.
Přihrnul se k nim Saturn, ale sám měl taky problémy s okolním mechem. Na rozdíl od Meinera a Biancy, kteří byli zaseklí, Saturnus se pohyboval až moc. Mech pod jeho tlapkami se vlnil, jako by to byla říční voda. Co se to s naším lesem děje? Bianca tiše zaúpěla. Nebylo těch pohrom už dost? Meinere navrhl, že by měli mech poprosit. Saturn byl skeptický a Bianca taky netušila, jestli ten návrh myslí vážně nebo ne. "Proč by nás poslouchal?" Mech byl stále jen mech. Neměl inteligenci. Pokud to není nějaká příšera, oklepala se nervozitou. Mezitím Saturnus se svým umlouváním opravdu uspěl. Bianca už se chtěla zeptat, jestli ovládá zemi, ale hned dalšími slovy to vyvrátil. "Tak... já to taky zkusím," zamumlala nejistě a svůj pohled stočila k zaseklé noze. "Prosím, prosím, pustíš mě?" zeptala se. Cítila se přitom tedy trochu hloupě, ale furt lepší než tu trčet na věky. Mech ale nic nedělal, nejevil žádné známky pohybu. Prosím, pusť mojí nohu ven! pomyslela si úpěnlivě, přičemž mech stále hypnotizovala pohledem. A po chvilce, jen jak se země trochu uvolnila, Bianca bleskurychle vytáhla tlapku ven a překulila se dál od jámy. Aby si to mechová příšera na poslední chvíli nerozmyslela a nechtěla ji znovu uvěznit. "Nojo, fakt to funguje," poznamenala po chvilce trochu nevěřícně. I kdyby o sobě Saturnus kecal, Bianca si byla jistá, že zemi neovládá. Teď už byl poslední zaseklý Meinere.

"Oh," hlesla docela zklamaně. No, nikdo by neslyšel rád, že jeho vrozená magie je k ničemu, že? Naštěstí Bianca věděla, že se s větrem dá ledacos udělat a párkrát si tak už ulehčila život. Navíc, byla to stejná magie jakou měl Saturnus, Launee a kterou míval i Therion. Možná bych se měla zeptat brášky nebo mamky, ti by mě mohli něco naučit, napadlo ji. Saturnus asi nebyl kdo ví jak zkušený, ale objevil ji dřív, než Bianca, takže toho asi uměl víc. "Co je teda podle tebe užitečná magie?" zeptala se zvědavě. Meinere jich podle všeho ovládal dost. Dokonce se uměl rozdvojit, což bylo docela divný, ale taky dost hustý.
Docela ji zajímalo, proč se Meinere přidal do Mechového lesa. Odpověď byla taková typicky dospělácká. Směr. Bianca tomu moc nerozuměla, přeci jen, nad budoucností moc nepřemýšlela a žila spíše přítomností. Zatím nepotřebovala plánovat dopředu a mohla se nechat vláčet svými rozhodnutími kam se jí zachtělo. Meinere pak tvrdil, že vlčata nemá rád, ale má je radši než dospělé. Takže... je vlastně má rád, jen si to nechce přiznat? Na druhou stranu Bianca i trochu chápala, jak to asi myslel. Bavit se s vlčaty bylo rozhodně jednodušší, než s dospěláky. Nemusela si dávat tolik pozor, jestli nerýpe nebo není otravná a byla s nimi větší sranda. "Proč nechceš vlastní? Myslím, že bys byl dobrý táta," nechápavě naklonila hlavu na stranu. Černobílý uměl lovit, uměl se starat a byl celkově schopný vlk. Jen možná na empatii by to chtělo zapracovat? zarazila se lehce. Ale nakonec, každý rodič měl rád své děti, ne? To by třeba přišlo samo. Ale co mohla ona odhadovat? Čím víc se Meinera vyptávala, tím větší otazník pro ni byl.
Šťouchat do mechu asi nebyl nejlepší nápad, protože najednou získal snad inteligenci a útočil nazpátek! Nejdřív skončil na zemi Meinere se zaseklou tlapou, a když se mu Bianca pokoušela pomoct, stáhlo ji to taky. Upřímně, myšlenka že je chce mech sežrat nebyla zrovna povzbudivá. Zatím se možná nic nedělo a Bianca vězela v zemi jen jednou tlapou, ale co když jí to za chvíli vtáhne i druhou, a pak ty zbylé dvě. A nakonec ji pozře zem a už nikdy se nedostane ven? Ježišiii! nasucho polkla a tak tak se držela, aby nezačala křičet o pomoc. Zatím se přeci nic nedělo, jen se zasekla. Meinere taky, a oba byli v pohodě. Klid, jen klid, zavřela oči a pomalu vydechla, aby přestala panikařit. Černobílý si zatím chtěl klidně povídat o lovu. Bianca si teda nejistě dřepla, aby tam tak nestála se zadkem ve vzduchu a... čekala. Netušila na co, ale prostě kopírovala, co dělal Meinere. "Jo, klidně. Ale nevím jak moc pomůžu," zahanbeně sklopila uši. Nebo spíš jak moc budu na obtíž. Pak si ale vzpomněla, že Meinere má rád ryby a jiné maso nejí. "Půjdeme na ryby?" chtěla se ujistit. Vlastně od doby, kdy ji se Saturnem učil, jak je lovit, žádnou rybu nejedla. Už úplně zapomněla, jak chutnají. Na další otázku záporně zavrtěla hlavou. "Ne, my s bráchou se měli starat o sourozence. A asi i jiná vlčata, ale v té době jsme tu žádná neměli... Vlastně, jak se jmenuje ten šedý, co s námi byl v podzemí? Je to nový člen?" vzpomněla si na šedé vlče, co toho moc nenamluvilo a divně páchlo. Lehce nakrčila čumáček. Budu se muset starat i o tohohle?
Pak Bianca zaslechla nějaký hluk a otočila se tím směrem. Přicházel k nim Saturnus, ale tak... dost divným a vtipným způsobem. Vypadal, jako by se motal a furt zakopával. Až když byl blíž, všimla si Bianca, že mech pod jeho nohama se vlní! Děje se to po celém lese! překvapeně zamrkala. "Saturne, chce nás to sežrat!" zaskuhrala ublíženým hláskem, který říkal, ať s tím jde něco dělat. Protože byl momentálně jediný, kdo se ještě mohl pohybovat, i když to za moc nestálo. "Třeba... když přijdeš blíž a rozvlní se to i tady, tak nás to pustí?" střídavě pohlédla na bratra a Meinera, jestli je to dobrý nápad.

Meinere otočil hlavu a hleděl kamsi do lesa. Bianca se zvědavě naklonila, jestli náhodou nekouká na něco zajímavého, ale les tím směrem byl stejný jako všude. Je uražený? Nebo se prostě jen rozhlíží? netušila, co by měla udělat. A tak raději nedělala nic a dál se vyptávala na magie. Meinere říkal, že vzduch nikdy moc nevyužil, na což Biance poklesla ouška. "Proč? Není tak užitečný jako ostatní?" Jí se zatím její magie zdála dost užitečná, ale taky to mohlo být tím, že žádnou jinou neuměla ovládat. Moc se jí nelíbilo, že by vzduch měl být k ničemu. Komu taky jo, kdyby to byla jeho vrozená magie? Nechtěla být k ničemu.
Tuláctví bylo další zajímavé téma. Bianca se ráda vydávala mimo smečkový les, na procházky nebo výlety. Venku byla přeci spousta věcí, které se daly dělat a mohla tam potkávat nové kamarády. Byla ale pravda, že se ráda vracela i sem. Navíc mimo les nemuselo být bezpečno, takže bylo dobré mít smečku, která ji mohla chránit. A živit. I když už Bianca lovu vcelku rozuměla, nebo si to alespoň myslela, přežít na vlastní pěst by pro ni bylo určitě těžké. Preferovala pohodlí smečky. "A proč jsi se teda přidal k nám?" byla další zvědavá otázka. Když už byl Meinere tulákem tak dlouho, co ho přimělo přidat se ke smečce, co se v té době skládala snad z tří dospělých a hordy vlčat uprostřed stěhování. "Máš rád vlčata?" vypadlo z ní pak nejistě. S Launee podle všeho nebyli tak dobří přátelé, aby se k ní přidal do smečky. V tom případě se rád staral o malé? Ji se Saturnem přeci učil lovit, že.
Představa, že nemá nikoho, kdo by jí pomohl Biancu děsila. Snad... vždycky se našel někdo, kdo by podal pomocnou tlapu chudákovi v nebezpečí, ne? Já bych určitě pomohla, kdyby... kdyby to neohrožovalo i ji. Pro cizince by se určitě nevrhla ze skály. A možná ani pro blízké, přeci jen, vlastní život byl to nejdůležitější, co měla. Jistě by se ale snažila pomoci jinak, někoho zavolat nebo najít jinou cestu. Na Meinerova slova už neměla co říct, navíc byla moc zabraná do svých myšlenek. Až do doby, kdy se ozvala tupá rána a cvaknutí zubů.
Meinere ležel na zemi a měl tlapu zaklíněnou v... mechu? Díře? Bianca vůbec netušila, jak se to mohlo stát, ale nad tím teď nebyl čas přemýšlet. Musela mu přeci pomoct ven! Trochu zpanikařila, jestli se nezranil, ale vypadalo to, že je v pořádku, až na to zaseknutí. Přiběhla blíž a zjistila, že mech vypadá, jako by Meinerovu tlapu vcucnul dovnitř. Bylo to nanejvýš divné a podezřelé. Něco určitě nebylo v pořádku. Jenže co s tím? "Mám... Mám tě zkusit nějak vyhrabat? Nebo na to zkus použít magii?" navrhovala bezradně a rovnou se pustila do toho hrabání. Tak se dalo ze zaklínění v zemi většinou dostat. "Mohly by to být třeba zase žížaly, co se přišly pomstít? Nebo něco jiného," začínala se docela strachovat, že jim do lesa zase vlezli nějací nezvaní návštěvníci a začali si z nich dělat srandu. Pěkně hloupou srandu. Nene, doufejme, že je to jen obyčejná díra, uklidňovala se. Tlapou hrábla do místa, kde byl mech trochu vyboulený a držel Meinerovu nohu. V té chvíli se zeleň jaksi zavlnila, jako by byla naštvaná a Bianca v další chvíli pocítila tvrdý pád přímo na tlamu. "Au!" kníkla a do očí jí vytryskly slzy bolesti, které mrkáním pracně zahnala. "Taky, taky mě to stáhlo!" otočila se na Meinera vyděšeně.

Biance se moc nelíbilo, že Meinere uměl ovládat vítr, ale nechal práci na ni. Nejprv netušila, proč je z toho tak vykolejená, přeci se alespoň dozvěděla a naučila něco nového, užitečného. A Meinere jí to dokzal dobře vysvětlit. A pak jí došlo, že to bude asi proto, že ji neupozornil dopředu. Kdyby od začátku řekl, že umí ovládat vítr, ale chce aby to udělala ona, asi by tolik neprotestovala. Takhle to ale vypadalo, že akorát využívá její naivity a neznalosti. Jenže… mohla ho vinit, že nic neřekl, když se ani neptala? Nakonec si za svou naivitu mohla jen a jen sama. Povzdechla si. Meinere mezitím odpověděl, že ji chtěl naučit něco nového, ale zněl nějak jinak, než normálně. Bianca okamžitě provinile svěsila uši. Zase se spletla. Neměla bych jen tak odhadovat, co si ostatní myslí, zamračila se pro sebe. Pak by nebyla tak unáhlená a skákala do špatných rozhodnutí. “Uh, omlouvám se,” dostala ze sebe rychle, ale zřetelně. Tohle byla její chyba. “Ráda se naučím nové věci. Víš ještě něco zajímavého?” zeptala se nejistě, protože Meinere taky mohl lehce odmítnout. Ani by se nedivila, kdyby teď už nechtěl říct ani slovo.
Pak se zeptala na poněkud osobní otázku. Nechtěla, aby se Meinere naštval a tak se to snažila i nějak pádně odůvodnit, ale podle jeho chování asi zase přestřelila. Kdyby jí byl černobílý bližší, asi by se tolik nestrachovala a klidně mu i nuceně vlezla do zorného pole, když se tak otočil. Ale teď raději jen seděla a čekala co přijde. Jedovatá slova? Že se nemá ptát? Sbohem? Nebo se vlk prostě zvedne a nechá ji tu sedět samotnou? Překvapivě nic z toho nenastalo, místo toho začal Meinere vyprávět, jak se narodil mimo smečku. To bylo překvapivé, ale pak si Bianca vzpomněla, že i tady se čas od času potulovalo dost vlčat. A smečky si ty svoje docela hlídaly, takže některá musela být ze samostatných rodin. ”Páni, takže jsi byl tulák prakticky od narození?” užasle se na Meinera podívala. To muselo být složité, ne?
Samota. Pro Biancu docela děsivé slovo. Poslouchala, jak černobílý vysvětloval, že to bere jako dar, ale někdy je děsivá. Takže se někdy taky cítí sám. To bylo snad i lehce překvapivé zjištění, na to jak samotářsky vypadal. “Já jsem právě nerada se svými myšlenkami, protože pak… přemýšlím až moc. A často podle toho potom dělám unáhlené závěry,” lezli to z ní jako z chlupaté deky, ale svěřila se taky. Cítila trochu povinnost, když už se tu Meinere tak rozvyprávěl.
Biance nejdříve nedošlo, že vlčice, která nedokázala vést vlastní smečku by si tady cokoli vydupala. Takže Skylieth asi už nebyla tak silná. Nebylo se čeho bát. Vlčeti se tohle všechno ale jevilo trochu jinak. Bianca se zasmála poznámce, že by na ni Skylieth kýchla chřipku. Představa to byla vtipná, no, chřipku by reálně dostat nechtěla. “Máš pravdu. Navíc, teď už bych se taky dokázala bránit,” zdvihla čumák sebevědomě do výšky a párkrát nadšeně máchla ocáskem. Už nebyla takové budižkničemu. I když síla jí nic neříkala, běhání jí šlo a navíc měla magii.
Opravdu bylo jedno, odkud se tady ten svítící mech vzal. Nikdo nepřišel dělat problémy, takže to nevadilo, i kdyby ho někomu ukradli. Navíc je to mech. Na místě, odkud pochází ho ještě spousta určitě zbyla. Už podle jejich lesa bylo vidět, jak je mech nenáročná rostlina. Ale že by na tom jejich bylo něco zajímavého? Možná byl typický, ale… Ani Meinere si nemyslel, že by zdejší mech mohl něco dělat a zkoušel do něj šťouchat tlapami, jako Bianca. Možná ale použil moc síly, protože v jednu chvíli sebou flákl o zem. Bianca překvapeně vyskočila na nohy. “Jsi v pořádku?” zeptala se ustaraně ve chvíli, kdy Meinere řekl, že se propadl. “Ale ne! Uh, co mám dělat? Můžeš tu tlapu vytáhnout? Bolí to?” přiskočila blíž, aby mu mohla pomoct ven. Mech, který svíral Meinerovu tlapku vypadal tak zvláštně… staženě. Nebylo to jako když se vlk prostě propadne do díry, spíš jako by ho tam ten mech uvěznil! “Meinere! Myslím že s tím mechem je něco špatně!” V jejím hlase byl slyšet náznak paniky. Přeci jen, posledně tu dělaly bordel žížaly, co to bylo teď? Obrátil se proti nim vlastní les?