Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Říční eso

Meinere nebyl někdo, kdo by myslel pozitivně. Možná ani negativně, ale Biance to tak přišlo, protože ona se zaměřovala hlavně na ty hezké věci a o špatnostech si pomalu nedovolovala přemýšlet. Zvykni si, povzdechla si, že její snaha černobílého povzbudit skončila neúspěchem. Jeho 'třeba jo' pronesené monotónním hlasem pro Biancu znamenalo raději ukončení tohohle tématu. Zanedlouho před sebou spatřila známé místo. Velmi známé. Podél řeky se dostali až k močálům, kde prožila část svého dětství. A přesto na ně měla Bianca spíš špatné vzpomínky a... možná by to raději vzala jinudy. Střelila rychlým pohledem po Meinerovi, ale ten nevypadal, že by mířil jiným směrem. Holt musela zatnout zuby a poslušně šlapkat za ním. Alespoň to byla ta nejkratší a nejrychlejší cesta.
Velmi jí zlepšilo náladu, když Meinere uznal, že jsou kamarádi. Roztáhla tlamu do širokého úsměvu a spokojeně zamávala ocáskem. Pak se černobílý rozmluvil o zkoušení nových věcí a tak. "Aha, to jsem netušila," ohradila se a lehce se zamračila. Jestli nebyl problém v konání, tak kde tedy? Podle všeho Meinere zkoušel nové věci, nezalekl se překážek, ale stejně nebyl s takovým životem spokojený. "Možná... možná je to spíš o přístupu?" navrhla nejistě. Rady se dávaly špatně, když sama neměla moc zkušeností. "Třeba když do těch akcí zkusíš vložit víc emocí, bude to jiné? Není ten problém v tom, že... no, věci tolik neprožíváš?" Bianca nechtěla Meinera urazit, ale tohle se jinak říct nedalo. A taky to byla pravda, alespoň z jejího pohledu. Kdy třeba viděla Meinerea se od srdce zasmát? Nikdy. Nebo kdy ho viděla šokovaného? Vyděšeného? Taky nikdy. Možná to jen dobře skrýval, nebo ho už prostě nedokázalo nic rozhodit natolik, aby nějakou emoci projevil? Tvářil se vlastně neustále stejně. Nemá ten výraz nějak přilepený nebo tak? Co musel jeden udělat, aby se od toho vlka dočkal nějaké očividné reakce?
"A jsi rád, že jsi se tak rozhodl? Nebo hodláš někdy odejít?" naklonila hlavu zvědavě. Věděla, že nebyl smečkový typ, nebo se za něj minimálně nepovažoval. Co když ho to už přestalo bavit a bude chtít být zase tulákem? To by byla škoda. Bianca nebyla ráda, když ji někdo opouštěl.

>> Mechový les přes Kiërb

<< poušť Ararat přes Kaňon řeky

Biance bylo vcelku chladno. Ošklivé počasí také nějaké pozitivní náladě moc nepřidávalo, takže vlastně většinu času mlčela a poslušně šlapala za Meinerem jako jeho ocásek. Na poušti strávili hodně času, ale nakonec si mohla oddechnout, když v dálce zahlédla něco, co už nebyl jen písek. Byla tam řeka, která sice zatím nevypadala povědomě, ale po chvíli se Bianca trochu zorientovala a tušila, kde zhruba se nachází. Tak jako tak, i kdyby nevěděla, Meinere byl ten, kdo je vedl.
Černobílý tvrdil, že se pokoušel navazovat i hlubší známosti, ale nějak mu to nevycházelo. Bianca si povzdechla, protože jí to bylo docela líto. "To mě mrzí," odpověděla upřímně. Vypadalo to, že na kamarády měl Meinere smůlu. "Ale hlavní je neztrácet naději a snažit se dál, ne? Ono to jednou vyjde," usmála se a nadhodila pro změnu něco pozitivního, aby trochu pozvedla náladu jim oběma. Zároveň taky věřila, že Meinere nemůže mít až takovou smůlu, aby za život opravdu nenašel alespoň jednoho vlka, se kterým si bude rozumět.
"No, asi? Myslím, že ano," odpověděla trochu zaraženě, protože nečekala, že se jí otázka takhle vrátí. Byla ale nejistá, když se Meinere takhle zeptal. On ji za kamarádku nepovažoval? "A ty mě? Co... co jiného bychom byli, když ne přátelé?" Jak jinak se ten vztah dal definovat? Možná měli nějaké neshody, ale to ke kamarádství také patřilo. A Bianca měla celkově na Meinera spíše pozitivní názor, než negativní, i když to měla na většinu vlků.
Z pouště opravdu došli k řece a vydali se podél ní. Noc přešla v den, i když se to dalo jen stěží poznat. Když Bianca koukala na oblohu, viděla jen temné mraky a tu a tam se zablýsklo nebo slyšela hrom. Byla z toho trochu nesvá, ale nemohla se přeci před Meinerem tvářit jako vylekané vlče. Navíc se šlo domů, tam bude víc v bezpečí, než někde na poušti. Z myšlenek o počasí ji vytrhla otázka. "No vlastně taky nevím jestli to dělám dobře," zasmála se trochu nervózně, protože tohle bylo asi docela subjektivní téma? Chodit životu naproti? "Ale nezdá se mi, že jen čekáním až ti něco spadne do cesty, toho moc změníš?" Netušila, jestli takhle Meinere žil doteď, ale byl to docela pasivní přístup. "Myslím, že občas je třeba... hm, zkoušet nové věci. Nebo dělat něco, co bys normálně neudělal, nebo tak. Být trochu odvážnější." Netušila, jestli Meinere z jejích slov pochopí, co se snažila říct, ale lépe to podat nedokázala.

>> Maharské močály

<< Pouštní oáza

"Aha," hlesla jenom, když se dozvěděla, že Meinere nemá rád překvapení. Jak moc je neměl rád, že si dokonce přál vědět, kdy umře? To Bianca stále nechápala, ale zároveň už nechtěla dál rýpat. Otázku jí zodpověděl a ona stejně nerozuměla. Možná to porozumění přijde časem, možná nikdy. Očividně i bůh byl se svou odpovědí dost shovívavý, protože Meinerovi neřekl nic přesně. Bianca, i přes svou zvědavost, nechtěla pokládat otázku, jak zněl ten osudný verdikt. Nepotřebovala něco takového vědět, ani nechtěla, protože by ji to tížilo víc, než samotného černobílého.
Zajímalo ji, jak se musí Meinere cítit, když si sám myslí, že svůj život promarnil. Je smutný? Naštvaný? z jeho hlasu ani chování nešlo nic přesně vyčíst. Jako by byl smířený, ale to očividně nebyl, když využil druhé šance. "Proč jsi tedy nenavazoval hlubší známosti?" Nikdy nechápala, jak může být někdo tak samotářský a vcelku nekomunikativní? Nedalo se říct, že by Bianca měla mnoho přátel nebo vlků, na kterých jí záleží, ale stále tu ten úzký okruh byl. Meinere si podle svých slov nic takového nevybudoval, ale proč? V té době nechtěl? Něco mu v tom bránilo? "Hm, mně si se do paměti zaryl," zamyslela se a následně s úsměvem přikývla. Poslední dobou spolu trávili docela dost času, ne? Bianca si na černobílého občas vzpomněla, i když s ním nebyla, takže se to počítalo? "Jsme přeci přátelé...?" Asi tak by se ten vztah dal popsat. A když už ne, stále byli členy stejné smečky, rodiny.
Bianca úplně nečekala, že Meinere bude ten, kdo navrhne odchod. Nestěžovala si, jen byla trochu překvapená, protože to přišlo odnikud. Rychle doběhla Meinera, protože se v poušti nějak neuměla orientovat a nechtěla se ztratit. Bylo lepší, držet se blízko toho, kdo to tu už trochu znal. Jakmile jezírko zmizelo za dunami, všechno kolem vypadalo naprosto stejně. Bianca byla trochu nejistá, ale věřila, že Meinere ví, kam jít. "No nevím, nebylo by lepší jít tomu životu občas naproti?" Jen sedět a čekat co mu do cesty spadne... Nebude to ve výsledku stejné jako předtím? Však znala z vlastní zkušenosti, že když zkoušela nové věci a dělala to, co by ji normálně ani nenapadlo, vznikaly z toho ty nejlepší zážitky a naučila se spoustu nových věcí. A o tom to bylo, ne?
Obloha, která byla původně posetá hvězdami, se zatáhla černými mraky a vyhlížela dost zlověstně. Bianca si zprvu ani nevšimla, ale hlasitý hrom ji na to pěkně upozornil. "Ah?!" dost se té rány lekla, nadskočila a drcla do Meinera, který vypadal naopak nezaujatě. "No, no, asi bychom měli," přikývla, ale se značnou nevolí. Do takové bouřky se jí tedy vůbec nechtělo, bylo to děsivé! Co když někde blízko nich uhodí blesk? Zatím to nevypadalo, že by mělo pršet, ale liják, který se spustí z takových mraků bude hrozný. Mnohem raději by zůstala někde, kde se mohou schovat nebo před bouřkou utéct.

>> Říční eso přes kaňon řeky

Tak napůl spíš čekala, že se Meinere otázce vyhne, odpoví jen krátce a bude se snažit přejít na jiné téma. Ale překvapivě se docela rozpovídal. Bianca věděla, že chtěl jít za Smrtí, protože od ní něco potřeboval, no, jeho pravý důvod byl dost šokující. Celá sebou škubla, když to pronesl a nevěřícně se na něj podívala. Chtěl vědět, kdy umře? Sama nad něčím takovým nikdy nepřemýšlela. A netušila, jestli by to chtěla vědět? Pravda, že v ten čas se Meinere asi nad takovými věcmi zamýšlel častěji a Bianca měla ještě spoustu let, než takové věci bude muset řešit. Ale i tak... chtěla by znát odpověď na takovou otázku? "Proč tě zajímalo něco takového? Není lepší... to nevědět?" zamumlala nechápavou otázku. Kdyby věděla, kdy nebo jak umře, asi by se neustále strachovala a spíš se snažila tomu všemožnými způsoby zabránit. A takový stres na konci života zažívat nechtěla. Musela souhlasně přikývnout, když Meinere vysvětloval, jaký k tomu měl postoj Život. Chtěla dodat, že by to také nechtěla vědět, že Život měl v tomhle ohledu pravdu, ale to bylo snad jasné už z její předchozí nechápavé otázky. Raději nechala Meinera mluvit bez přerušení, protože tohle pro něj bylo asi složitější téma. Bezesporu jí také přišlo zvláštní, že se černobílý tolik zajímá o to, kdy zemře. Většina vlků se na něco takového ani neodvažovala myslet, natož se ptát bohů na přesné okolnosti. "Myslíš, že jsi svůj život promarnil?" naklonila hlavu na stranu. Zase tolik toho o Meinerovi nevěděla, aby k tomuhle mohla něco říkat. "Co ti v něm chybělo?" Bylo to samozřejmě zvědavostí, ale také by ráda slyšela, co považoval černobílý za tak důležité, že proto chtěl žít znovu. Přeci jen, každý vedl svůj život na základě vlastních rozhodnutí. Jak moc jich musel Meinere litovat, aby řekl, že svůj čas tady promarnil?
Na chvíli nastalo ticho. Bianca si myslela, že černobílý už domluvil a nechávala mu také chvíli klidu. Zároveň se také chtěla nad věcmi trochu zamyslet a vstřebat je. Takový rozhovor si nepředstavovala. Nikdy moc neřešila věci do hloubky, spíš povrchně. A to, s čím se neuměla nebo nechtěla vypořádat, odsouvala do pozadí, kde se to jen a jen kupilo a čekalo na nějaké pošťouchnutí, aby se to na ni mohlo pořádně svalit. Bianca zatřepala hlavou a povzdechla si. Pomalu vylezla ven z vody, protože už se začínalo stmívat a teploty klesaly. Chtěla, aby jí ještě uschla srst a trochu se vyhřála, než nadejde chladná noc.
Meinere se ale po chvíli rozhodl ještě pokračovat ve vyprávění. Biance bylo jasné, že za jeho mladý vzhled mohl Život. Launee to tak měla taky, jednoho dne přišla o něco mladší a nabitá pozitivní energií. "A jak to zatím jde?" otočila se na černobílého a usmála se. Byl s novým začátkem spokojený? A hlavně, "Víš, co chceš změnit? Třeba dělat věci, které jsi předtím nedělal?" Chtělo to asi nějakou změnu v mentalitě, protože když bude dělat stejné věci jako předtím... nepromarní i ten druhý život? "Pokud chceš, klidně ti nějak pomůžu. Stačí říct," zazubila se vesele. Opravdu chtěla, aby Meinere žil tak, aby toho na konec znovu nelitoval ale místo toho odcházel šťastný. Takovou věc chtěl asi každý.
Proběhlo krátké rozřešení problému, Bianca byla ujištěna, že není otravná a Meinere se zajímal o svou podobnost s Kenaiem. Tak jako tak, tohle téma už chtěla šedivá utnout a nechat tam, kde skončilo. Stejně jako její společník. A pak nastalo takové trapné ticho. Tedy, Bianca netušila, jestli se Meinere cítí trapně, ale ona trochu ano. Nebe se zatahovalo a na obloze vyskákaly první hvězdy. Vypadalo to, že bude pěkná, bezmračná noc. "Už odcházíme?" zeptala se zmateně. Nečekala, že na svou poznámku dostane takovou reakci, ale zvedla se a přicupitala k Meinerovi. U jezírka v poušti bylo docela hezky, ale také to nebylo místo, kde by chtěla trávit bůh ví jak dlouho. "Kam jdeme? Domů?" Třeba ji chtěl Meinere jen vyvést z pouště a jít dál sám. Někam.

>> Poušť

Očividně nemluvila dostatečně důvěryhodně. Meinere se sám potřeboval ujistit, že plešku opravdu nemá. Bianca se stále trochu pochechtávala, přišlo jí legrační, jak se o svůj vzhled černobílý strachuje. Pravda, že kdyby plešku měl... sama by netušila, jak na to reagovat. Poslat ho zpátky za Životem, že na jedno místo zapomněl? Nebo mu vyrobit nějakou čepičku, aby to prostě nebylo vidět? Vypadalo by to přeci otřesně. "No, předtím než jsi byl u Života?" zopakovala svou otázku o něco lépe, protože Meinere asi nepochopil, na co se ptala. A jak to nakousla, zase měla velkou chuť se vyptávat. "Proč jsi se vlastně rozhodl jinak?" vypálila nakonec, protože už se neudržela. Byla vážně zvědavá. Posledně měli okolo tohohle tématu takové neshody a nakonec... to dopadlo úplně jinak, než čekala. Samozřejmě tohle byla ta varianta, kterou si přála, ale Meinere ne. Alespoň původně ne. A ani Bianca nebyla schopná mu to tenkrát rozmluvit, tak proč se náhle rozhodl úplně opačně?
Netušila, jestli mu má jeho slova věřit. "Vážně?" chtěla se ujistit, že prostě jen nekecá, aby už neotravovala. Sama věděla, že se někdy chová dětinsky, rozmazleně a hloupě. Určitě to muselo být pro ostatní otravné, ale zatím jí to všichni blízcí tolerovali. Vlastně i Meinere jí nikdy nic neřekl, ale většinu času se tvářil jako kakabus a mluvil neměnným tónem, ze kterého nešlo nic poznat. Třeba jen neměl to srdce říct jí to do očí? "Hm, vysvětloval mi, že emoce cítí jako... fyzicky. Třeba když je smutný, tak ho něco bolí. Asi," odvedla raději téma na Kenaie. Doufala, že to nebylo žádné tajemství, protože to by ho teď pěkně vykecala. A nakonec, taky nechápala, jak přesně Kenai emoce vnímá. Bylo složité vžít se do někoho, kdo cítil tak odlišně. Nechtěla se pouštět do hlubokých konverzací a přitom pronášet pouze své domněnky.
Bianca spokojeně přikývla, když Meinere souhlasil s nabídkou. Pak se napila teplé vody a lehce znechuceně křivila obličej. Vážně to nechutnalo dobře. Sledovala, jak Meinere kousek poodešel a v tichosti si lehl do vody. Po chvilce rozmýšlení ho následovala, také se chtěla celá ochladit. Sama si lehla kousek od černobílého a notnou chvíli dokonce i mlčela, což bylo neobvyklé. A když si Bianca uvědomila, jaké ticho panuje, s každou další minutou jí přišlo víc a víc trapné. "Začíná se stmívat," odkašlala si nervózně. Myšlenky jí zase odběhly zpátky k té informaci, že v noci bude pěkně chladno. Kdyby se tu aspoň dalo někde schovat. Krom pár zvláštních stromů tu ale byla jen voda a písek.

//Hlásím Biancu

Bianca čekala cokoli, ale že se bude ptát na plešku? To by ji v životě nenapadlo “Pffft! Haha!” vyprskla smíchy, protože ji to vážně pobavilo. I to, jak vážně se Meinere pral, jakoby věřil, že ji tam opravdu má. “Ne, hlavu máš naprosto v pohodě,” záporně zavrtěla hlavou a přitom se stále trochu pochechtávala. Bylo vtipné si Meinera představovat plešatého, ale kdyby se to stalo v realitě… asi by ji docela děsil. “Měl jsi ji tam předtím?” zajímala se zvědavě. Teď to bylo poprvé, co se mu koukala na vršek hlavy. I tak jí ale nikdy dřív nepřišlo, že by byl Meinere někde vypelichaný.
Svou poznámkou o výšce se černobílého asi trochu dotkla? Trochu si protiřečil a Biance tp vyznělo skoro jako by se obhajoval a ve skutečnosti si na výšku hrál. “Tak jsem to nemyslela. Jsem dost vysoko, všechno vypadá menší,” snažila se vysvětlit svůj myšlenkový pochod. “Navíc mi nepřijde, že bys byl malý,” dodala. Ale to Biance nepřišel skoro nikdo, protože byla vždycky ten nejmenší prcek v okolí.
Bianca možná měla očekávat, že brzy přijdou nějaké neshody. Vždycky přišly, když se jednalo o konverzaci s Meinerem. Očividně byli oba zase na jiné vlně a nechápali se. “Nevadí mi to, když to není mířený přímo na mě.” Bianca si už docela zvykla na Meinerovu otrávenost a nezájem. Mohl mluvit o počasí, o magii nebo smečce a bylo to jedno, ale něco jiného bylo, když mluvil o ní. “Prostě mi přišlo, že jsi otrávený mnou, že zase něco dělám nebo říkám a je to špatně,” dodala a snažila se zahnat ten knedlík, co se jí tvořil v krku. Rozbrečet se teď by bylo trapný a navíc by musela s Meinerem souhlasit, že je vážně otravná. Jak malý vlče.
Nečekala, že se jí dostane vysvětlení. Spíš sázela na to, že se budou ještě chvíli dohadovat, než se jeden naprdne tolik, že ho to přestane bavit a odejde. Trochu zaraženě tu odpověď zpracovávala, než se odhodlala něco říct. “Mám kamaráda, co to má podobně.” Překvapivé bylo, že s ním si rozuměla bez problémů. S dalšími slovy chvilku váhala, ale když už to nakousla, musela pokračovat. “Když… mi zase nebudeš rozumět, stačí říct a já se pokusím to vysvětlit? Platí?” Představa, že bude Meinera poučovat o citech byla sice bizarní, ale lepší, než se hádat.
Pohled na chvíli odtrhla od písku, když zaslechla pohyb. Meinere ale jen stál a nic neříkal, takže Bianca se zase vrátila k… počítání pískových zrníček vedle svých tlap. Ucho jí nevěřícně cuklo, když zaslechla ta vytoužená slova. Sice trochu pozdě, ale vlastně vůbec nepočítala, že je uslyší, takže to byl stejně úspěch. “Už jsem v pořádku,” usmála se lehce a na nabídku přikývla. Taky už měla pěknou žízeň.

Bianca se divila, jak je svět z téhle perspektivy jiný. Najednou se cítila hrozně veliká a byl to zvláštní pocit, jelikož byla zvyklá na úplný opak. Meinere se ptal, jestli je z výšky hezčí, na což se Bianca zasmála, ale pak se seriózně zamyslela. Je hezčí, protože nemá šediny. Ale to s tím nijak nesouviselo. "Vidím ti na vršek hlavy," začala a náhle ji popadla hrozná chuť ho po té hlavě tlapkou poplácat, ale na to byla moc daleko. Nemysli na blbosti, lehce si odkašlala. "A jsi menší. Ale to i když tě vidím v dálce, takže to se nepočítá. Jen... je to pro mě úplně jiný úhel. Nejsem zvyklá vlkům koukat na čelo, ale spíš na bradu," zazubila se.
Jakmile byla Bianca s malým zádrhelem snesena na zem, trochu nabubřele se ohradila oproti Meinerově poznámce. Nějak netušila, proč je vlastně taková, konverzace s černobílým se vždycky tak divně zvrtávala. Vždycky pak řekla něco, čeho litovala nebo jí přišlo, že je na Meinera až zbytečně... zlá. A Bianca taková být nechtěla. Ale vždycky se našlo něco, co ji vyloženě frustrovalo natolik, že trochu vypěnila. To si vážně tak moc nerozumíme? nakrčila čelo a povzdechla si. Mohla za to věková propast nebo snad odlišné povahy? Nebo něco jiného? Protože očividně Meinere nemyslel svá slova jako kárání, ale přesně tak Biance dolehla k uším. "Vyznělo to tak. Jako bys byl otrávený," oponovala znovu. Minimálně ten výraz se kterým to pronášel mluvil za vše. A Bianca z toho byla rozhozená, protože přeci nic tak hrozného neudělala. Lekla se a jediné, co chtěla slyšet byla nějaká slova starosti, jestli je v pořádku, nebo prostou omluvu, že jí Meinere nechtěl způsobit šok. Prostě normální věty, které by pronesl každý jiný vlk. I kdyby třeba neupřímně. Ale místo toho přišlo něco lehce kousavého a nepříjemného.
Nechtěla se moc pouštět do spekulací co by kdyby, protože ty stejně nemohla nijak opodstatnit a nic by se nevyřešilo. Meinere měl pravdu, že teď byla v pohodě a ve výsledku se nic nestalo. "Jo, ale lekla jsem se, že mě vážně pustíš a já se zraním," odpověděla na tu tichou otázku a sama zabodla pohled někam pryč do písku. Prostě se vyděsila. Bála se bolesti a nechtěla ji zažít, pokud možno. A rozhodně ne takovýmhle hloupým způsobem.

Asi i pro Biancu bylo jistější stát na pevné zemi, ale zase se ani nebála změn. "Hmm," přikývla a tím odsouhlasila Meinerovu odpověď jako pádný důvod, proč létání nezkoušet. Když nechtěl, jeho mínus. Každopádně bylo zvláštní se s černobílým bavit takhle z výšky. Bianca nebyla zvyklá, že by na někoho koukala ze shora. Vlastně si spíš vždycky vykrucovala krk, aby vlkům viděla do obličeje. Meinere nebyl příliš vysoký, takže s ním se jí ještě mluvilo dobře. Ale u jiných měla trochu problém. Byl to nezvyk, najednou mu koukat na vršek hlavy. "Je to zvláštní, mluvit s tebou takhle z výšky," řekla nakonec své myšlenky i nahlas, protože se o tuhle informaci zrovna chtěla podělit. Jen tak se jí nestávalo, že by byla vyšší než její společnost. Bylo třeba si to užít.
Létání ale Biancu docela brzy omrzelo. Zkušenost hezká, ale vlastně ne moc zábavná, když se nemohla pořádně pohybovat. Cestou dolů bohužel narazila na malý zádrhel v podobě krátkodobého volného pádu, pak už ji Meinere snášel k zemi jako peříčko. Biance ale stejně splašeně bušilo srdce a na zemi se jí i roztřásly nohy. Mohla jsem si ublížit! Zatímco vstřebávala šok, nedostalo se jí žádného 'promiň, že jsem tě málem pustil' nebo 'omlouvám se, že jsem tě vyděsil'. Nope. Místo toho se setkala s pohledem, který jasně říkal, že přehání a že dělá drama. "Čekala bych spíš omluvu než pokárání?" zabručela docela uraženě. Za chyby se mělo omlouvat, ne? I když ji šok rychle přešel, stejně se jí mohlo něco stát. "Kdybys mě pustil a já se zranila, taky bys říkal ať 'nedělám drama'?" zeptala se pak trochu nevěřícným hlasem, protože vážně nerozuměla, co se teď Meinerovi honilo hlavou. Jistěže nebyl vyděšený, když nebyl na jejím místě. Ale co by dělal, kdyby se jejich role prohodily? Byl vážně tak ostřílený životem, že by nehnul ani brvou? "Asi... 7 z 10?" Létání bylo fajn, ale ke konci trochu ztrácelo na zábavě. Navíc se ve vzduchu nemohla normálně hýbat, což bylo taky na nic.

Pohybovat se ve vzduchu nešlo. Bianca to zkoušela několikrát, hýbala nohama, jako když chodí nebo plave, ale nikam se neposouvala, levitovala na tom samém místě. Nejspíš by se mnou musel pohnout Meinere, zamyslela se. Byl to on, kdo pod ní udržoval vítr, takže jen tak s ní mohl někam pohnout. Na jeden den toho ale už bylo dost, Bianca zase nechtěla pokoušet své štěstí a vrhat se bezhlavě do potenciálního nebezpečí.
Místo toho navrhovala, aby se i černobílý trochu odvázal a přidal se k ní. Nebo že by ho sama mohla zkusit vyzvednout do vzduchu pomocí magie. Ale netvářil se na to. Vůbec. "Fuj," Bianca se znechuceně zašklebila jeho poznámce o zvracení. Tohle fakt slyšet nepotřebovala. "Výšky ti dělají zle?" zeptala se potom. Měl takový pocit i když stoupal někam do kopce, nebo to bylo prostě omezené jen na létání?
Po chvilce ji tohle levitování trochu přestalo bavit. Prakticky se nemohla hýbat a jen tak viset ve vzduchu nebyla žádná zábava. Navíc Biance bylo čím dál větší teplo a chtěla se zase ochladit. Meinere musí být taky unavený, ne? Magie nebyla nic tak jednoduchého a tohle její blbnutí mu muselo ubrat nějakou tu energii, že? I když byl teď mladší. Co ale nečekala byl náhlý propad dolů, jako by ji Meinere úplně pustil. "Aaaa!" zaječela vyděšeně a už si představovala, jak sebou žuchne do písku, bude mít zlámané všechny nohy a nikdy už nebude chodit. Naštěstí se ještě kus nad zemí zastavila a pak se pomalu snášela dolů. Když tlapkami dopadla na horkou zem, celá se rozklepala z toho šoku, který jí černobílý způsobil.

Bianca byla ráda, že Meinere se na jejího ztraceného bratra a rodinu moc nevyptával. Nejspíš ho to ani pořádně nezajímalo a ptal se, aby... vyplnil ticho? Prostě na to nějak přišla řeč. A stejně tak se přesunuli k novému tématu, které bylo alespoň veselejší.
Létání byla rozhodně nová a zajímavá zkušenost. Bianca byla zprvu samozřejmě nejistá a trochu se bála, ale to ji velmi rychle přešlo. Jakmile Meinere zkrotil písek a vítr a nadzvedl ji do vzduchu, začalo ji to bavit. Přeci jen, něco takového už se jí jen tak nestane, takže by měla téhle příležitosti využít a pořádně si to užít. "Jojo," horlivě pokývala hlavou, že je připravená 'letět' výš. "Věřím ti," zazubila se na černobílého povzbudivě, protože opravdu věřila, že ji nenechá jen tak spadnout. Navíc to vypadalo, že mu zvedání vlků docela jde. Sotva dořekla, už se vznášela pěkný kousek nad zemí. "Páni! Hehehe," zasmála se znovu a třepotala nohama, jako by chtěla cupitat. Bylo to zvláštní, necítit pod sebou tvrdou zem. "Je to vážně zábava, fakt to nechceš zkusit?" naklonila hlavu tázavě, když Meinere pronesl, že je na tohle moc tlustý. !Můžu ti pomoct, taky už s větrem trochu umím, můžu ti pomoct." Nemyslela si, že by byl vlk až tak těžký, že by ho společnými silami neuzvedli. Ale jestli vážně nechtěl, bylo zbytečné ho nutit. Stejně by si to pak ani neužil.
Po chvilce už začalo být vznášení trošku nudné. Bianca byla stále na stejném místě a taky už se neodvažovala požádat Meinera, aby ji vyzvedl ještě výš. Stejně tu nebylo moc na co koukat? Všude, kam dohlédla byly písečné duny a navíc na ni pařilo slunce. "Meinere! Už bych chtěla dolů," zažádala. Možná bych se zase mohla ochladit ve vodě? Nebo někam do stínu. Bylo už jí docela vedro.

Sama netušila, jakou vlastně čekala odpověď. Možná žádnou, stačilo jí to ze sebe vypustit a hned se jí trochu ulevilo. Když o věcech mluvila, pomáhalo jí to se s nimi smířit a srovnat. Ale neznamenalo to, že všechen smutek a bolest odešly pryč. "Třeba jo, ráda bych ho ještě někdy viděla," přikývla se smutným úsměvem. Mnohem raději by ale žila v mylné představě, že Vulcan se má někde dobře, než aby věděla, že někde sám zemřel. Kdo ví, co se mu stalo? Tehdy byli všichni ještě malá vlčata a nebýt smečky v močálech, Bianca by také možná nežila. Měla štěstí, že narazila na dobré vlky, ale její bratr takové štěstí mít nemusel. Třeba byl už také dávno po smrti a nikdo to ani nevěděl. To byla hodně tíživá myšlenka...
Bianca byla ráda, že se o tom rychle přestali bavit a Meinere souhlasil s tím, že ji 'naučí' létat. S očekáváním se na černobílého dívala a přemýšlela, jaké to asi je. Nikdy ale nic takového nezažila, takže to neměla k čemu přirovnávat. Po chvilce už bylo znát, že Meinere používá magii větru, jelikož okolní písek se začal zvedat a létat naprosto všude okolo Biancy. Studený větřík by byl v tomhle počasí velmi příjemný, nebýt toho písku. Chvíli ještě trvalo, než se Meinerovi podařilo to trochu zkrotit. V té chvíli se Bianca stále soustředila na písek v kožichu a očích a kdo ví kde, že zprvu ani nepostřehla, že už nestojí na zemi. Vzápětí si ale všimla, že pod tlapkami jí chybí pevná půda. Byl to zvláštní pocit. Nebyla ale moc vysoko, takže zatím neměla strach, naopak si to docela užívala. "Whoa! Já létám!" zahihňala se přihlouple a začala tlapkami máchat ve vzduchu. Jen lehce, protože netušila, jak moc se vlastně může hýbat, aby nespadla. Vypadalo to, že nadnášení vlků je docela náročné, podle toho jak to Meinerovi trvalo. "To je super! Můžeš se mnou zahýbat? Nebo mě dostat ještě trochu výš?" otočila se prosebně na černobílého. Chtěla si to všechno vyzkoušet, protože do takové situace se hnedka zase nedostane. "Můžeš zvednout i sebe?" zeptala se pak zvědavě. Třeba by mohli létat spolu! To by bylo super! Nebo by mohla zkusit Meinera nadzvednout sama, když už vítr také dokázala ovládat.

1. východ
2. les
3. slunce
4. bílá
5. panna
6. pravá
7. c
8. a
9. c
10. d
11. f
12. f
13. d
14. e
15. a

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Musíme čelit volbě mezi tím, co je lehké a tím, co je správné.

Meinerovo vyprávění bylo pro Biancu poněkud šokující. A s každým dalším slovem se za černobílého cítila hůř a hůř. Očividně ani jeho sourozenci to neměli s jejich matkou jednoduché. Co bylo horší? Vylévat si na dětech zlost nebo je ignorovat a opustit? "To je dobře," pokývala hlavou a tiše odpověděla. Snad každému by zdravý rozum zavelel takového vlka opustit. Bianca byla ráda, že Meinere netrpěl déle, než musel.
Tak přímá otázka na stav Biančiny vlastní rodiny byla trochu neomalená. "Jo," přikývla po chvíli, co jen naprázdno klapala pusou. Měla bych říkat víc? Meinere se zeptal, ale zajímal ho vůbec celý ten příběh? Nebo byl prostě jen zvědavý, proč Bianca skončila tam, kde skončila? "Napadla nás cizí smečka, která byla silnější... Máme ještě jednoho bratra, Vulcana, který by měl být někde naživu," dodala nakonec, protože tohle Meinere asi nevěděl. O nejstarším bratrovi se se Saturnem moc nezmiňovali. Doufám, že se mu daří dobře, povzdechla si Bianca lehce. Od toho útoku o něm už nikdy neslyšela, ale zbytek smečky říkal, že přežil, když se tam s Launee a Therionem vraceli.
Hraní nabralo na jiných obrátkách, když se začali bavit o létání. Meinere se velkoryse nabídl, že Biancu zvedne do vzduchu. To bylo létání přeci velmi podobné a Bianca to rozhodně chtěla zkusit. Byla natěšená, ale taky se trochu bála. Ne, že by měla strach z výšek, ale najednou se octnout nad zemí bylo určitě nebezpečné. Nechtěla spadnout. Meinere její starosti odbyl mávnutím tlapy, ale Bianca mu přesto věřila, že ji omylem nepustí. Vždycky na něj byl spoleh, tak proč by ne i teď. Nejdřív se jí pod nohama začal zvedat písek. Létal všude, takže se něco Biance dostalo i do očí, nosu a srsti. "Hej! Dávej pozor!" vyjekla zděšeně a rozkašlala se, protože měla písek najednou i v tlamě. Víc se soustředila na nepříjemnou situaci, než na to, jestli ještě stojí nohama na pevné zemi, nebo už je ve vzduchu.

Meinere namítal, že ji to nemusí mrzet, na což si jen povzdechla. Stejně ho Biance bylo líto, možná z toho byla víc vykolejená, než on sám. Vypadal, že je s tím docela smířený a příliš si z toho nedělá. To musely být vážné problémy, když se chovala takhle, pomyslela si. Docela jí zajímalo, co se asi té vlčici honilo hlavou, když něco takového provedla. Měla třeba potom výčitky? "Pak jsi od ní odešel? A co tví sourozenci?" zeptala se. Být na jeho místě, asi už by dávno utekla. Nebo netušila, možná taky ne. Přeci jen to stále byla matka, a vlčata na ní určitě byla závislá, i když se k nim třeba nechovala hezky.
Bianca sebou trochu cukla, když přišla řeč na její rodiče. Věděla, že Meinere určitě nemyslí Launee, protože tu přeci znal, a věděl, jaká je. "No, moc jsem ji nepoznala," svěsila smutně uši. "Ale vím, že nás i s tátou měli moc rádi." Pamatovala si, jak o všechny sourozence pečovali a měli je rádi stejnou měrou. A nakonec přišli o život ve snaze je zachránit...
Tlapkami byla stále ve vodě a kožich měla plný vody. Nijak to ale nevadilo, protože se do něj opíralo takové sluníčko, že za chvíli ho bude mít zase suchý. Nepotřebovala používat žádnou magii, dokonce se nemusela ani oklepávat. Teplo a slunce se o to postarají samy. Už jí ale bylo nepříjemné být ve vodě a proto vylezla úplně na souš, kde se posadila vedle Meinera. Rychle ale vyskočila na nohy, když zjistila, že se na ni nalepilo strašně moc písku. No, do vody asi ještě půjdu, zapřemýšlela nakonec a jen se pokusila trochu toho bordelu sklepat. "Já jich taky moc neznám, ale to přeci nevadí." Bianca znala snad jen hru na schovku a na honěnou? První se tu provozovat nedala, protože nebylo kde se schovávat a druhá byla na tohle počasí docela náročná. Byli by z toho hnedka unavení. "Ale nemusíme přímo něco hrát, stačí prostě... blbnout? Dělat něco, co tě baví?" navrhovala. Třeba na sebe mohli cákat vodu, Biancu to docela bavilo. Ale možná v očích Meinera byla až moc dětinská, ne-li hloupá.
Bianca neuměla létat. Ostatně většina vlků to neuměla, ale našli se i tací, kteří ano. A bylo by určitě zajímavé si to nějak vyzkoušet. Meinere to podle všeho nikdy nezažil, ale nabídl jí, že ji zvedne. "Jako zvednout do vzduchu?" to bylo trochu rozdílné od létání, které si Bianca představovala, ale stejně horlivě zakývala hlavou. "Tak jo, můžeš to zkusit!" Pak se trochu zarazila, protože přeci jenom to bude asi dost vysoko, co? "Ale- Ale opatrně! Ne moc vysoko," dodala ještě trochu nervózně. Rozhodně by se nerada natloukla.