Gallirea - Příspěvky uživatele

Všichni se rozhodli zůstat a tak portál, který umožňoval cestu zpátky se zapraskáním zmizel. Bianca naprázdno polkla, netušila, jestli se vážně rozhodla správně. Život byl ale evidentně rád, že tu vlci zůstali a rozhodli se mu pomoci. Je nás tu docela dost, s těmi dvěma co se přidaly později. Navíc je tu Život, určitě nebude nečinně stát, když se něco semele, uklidňovala se. Párkrát se zhluboka nadechla a vydechla a hned jí bylo lépe.
Život se dal do dlouhého vysvětlování, co se vlastně děje a jak předejít zničení Gallirei. Tedy, Bianca nebyla z jeho slov nadchnutá. Vůbec. Vypadalo to, že na tom byli docela bledě. Existovala ale cesta ven. Stačilo posbírat pár... surovin a sestavit portál ke Smrti, to nemohlo být tak složité, ne? "Dobrý nápad, půjde nám to rychleji, když se rozdělíme," přikývla tmavě šedé vlčici, kterou Meinere oslovil jako Cynthiu. Na druhou stranu to ale asi nebude tolik bezpečné, když vlků bude na daném místě méně. Bianca docela zastávala názor, že v počtu je síla - protože sama byla docela slaboch, a ještě k tomu ustrašený - ale nebylo času nazbyt. Podle Života to vypadalo, že Smrt a její společníci mají docela náskok.
Mezitím, co Bianca přemýšlela, začaly se formovat skupinky. Lépe řečeno, jedna skupinka. Bianca trochu nervózně přešlápla a ošila se, protože se chtěla držet s Meinerem. Jenže s ním už se rozhodly jít dvě hnědé vlčice a Cynthia zůstávala stále sama. "Půjdu pro dřevo," vydechla nakonec s trochu nedobrovolným podtónem. Nemohla ale nechat vlčici jít samotnou, to by bylo nefér a nejspíš i dost nebezpečné. Na krátkou chvíli Biancu upoutal barevný motýlek, který kolem poletoval. Očkem zaregistrovala, že i u ostatních se takhle občas zjevoval hmyz, nebo mršiny zajíců a kaluže vody. Nějak tušila, že v tom má prsty magie, ale víc vykoumat nedokázala. Tak jako tak... měla hlad a byla nouze. Bianca několikrát chňapla po motýlovi, než se jí podařilo ho chytit. Tvář hnedka zkřivila nechutí a když polykala, docela se zakuckala. S její úlevou se kousek nacházela kaluž a tak Bianca mohla toho motýla už v klidu spláchnout.
Bianca si odkašlala a podívala se směrem, kde se měl nacházet ten sad se stromem. "Tak vyrazíme?" nadhodila a sama se dala do pochodu, i když se jí zrovna dvakrát nechtělo. Nejdřív ven z tohohle lesa a pak na západ od louky, kterou jsme přišli? zopakovala si trasu, kterou by se měla vydat. Přes louku rozhodně chodit nechtěla, jelikož se tam nacházela spousta hmyzu. Doufala, že zase narazí na nějakou vyšlapanější cestu, nebo se alespoň vyhne všem květinám a včelám.

Život se nezjevil s dobrými zprávami. Vlastně... vlastně se daly považovat za docela špatné zprávy. Sám asi nevěděl co se děje a navíc to vypadalo, že zlá Smrt nad ním má navrch a uvěznila ho tady spolu se skupinkou zmatených vlků. To nevypadá dobře, Bianca nervózně přešlápla a podívala se po ostatních. Překvapivě z toho nikdo nebyl tak překvapený a vlastně ty nové informace všichni brali s nějak moc velkým klidem. Vážně se tohle na Gallirei děje často? Takovéhle věci? Bianca si začínala říkat, jaké to měla štěstí, že se doposud do podobných situací nezaplétala. A aby špatných zpráv nebylo málo, začínala se cítit docela unaveně, měla hlad a ráda by se napila. Z toho co zpozorovala ale v okolí neviděla žádnou říčku a snad ani zvířata tu nežila. Tu a tam se před někým z jejích společníků objevily zvláštní věci, ale ty si nárokovat nemohla, že.
Život jim dal na vybranou. Vytvořil portál, kterým se mohli zase vrátit zpátky na Gallireu. Ale tím se přeci... nic nevyřeší, pomyslela si Bianca. Když se vrátí, co bude se Smrtí a zničením Gallirei? Možná by stihli varovat své blízké a utéct, než se něco semele, ale Biance se v tom kraji líbilo, a nechtěla, aby ho někdo ničil. Měla tam přeci domov, rodinu a přátele, kterým se mohlo něco stát. To si opravdu nepřála. Po očku sledovala ostatní a vypadalo to, že nebyla jediná, kdo se rozhodl zůstat. Meinerův pohled oplatila a krátce záporně zavrtěla hlavou. Její rozhodnutí ale nic neměnilo na tom, že začínala mít docela strach a nervy. Nebyla úplně stavěná na takové vypjaté a nebezpečné situace.

Meinere měl klasickou lehce kousavou poznámku, kterou Bianca přešla bez reakce. Stále si přála věřit, že situace není tak zlá a tudíž ji nebude mít co bolet. Raději se tedy zaměřila na konverzaci s modrou. Záporně zavrtěla hlavou, "Není to tak krátce, zatoulala jsem se sem už jako vlče. Takže tu bydlím tak... dvě zimy?" jestli počítala správně, byl to už pěkný čas. Asi měla zatím prostě jen štěstí a nebezpečná magická dobrodružství se jí za tu dobu vyhýbala.
Ukázalo se, že modrá navštívila Mechovou smečku a dokonce tam i nějaký čas přebývala. Bianca byla docela překvapená, ale nijak jí to nevadilo. Druhá vlčice, o které byla řeč jí byla také neznámá. "Nikoho takového jsem doma nepotkala," přidala i svůj názor, když se modrá na Rez ptala. Byla tu šance, že Bianca pouze vlčici nestihla poznat, ale taková šance byla dost malá. Poslední dobou v Mechovém lese nebylo mnoho nových vlků a vlastně ani těch starých.
Nějaké obrázky na stromech a hádanky, to nebylo nic pro Biancu. Zpočátku se sice snažila přispět a něco vymyslet, ale brzy ji to přestalo bavit. Hlavně měla pocit, že z toho už nic nevyluští. Naštěstí se tím nemusela dlouho zabývat, protože po chvilce cítila, že by měla zamířit do lesa. Jakmile se podívala pozorněji, spatřila mýtinu, na které stál Život. Hned si úlevně oddechla a spolu s ostatními se vydala jeho směrem. Když je tu Život tak všechno bude v pořádku. O chvíli později ale o svých myšlenkách zapochybovala, protože bůh vypadal dost... zmateně? A dokonce si mumlal i něco o tom, že tohle není jeho domov, i když jim právě tohle tvrdil, když se tu zjevili. Bianca se lehce zamračila, ale stále v Života vkládala většinu své důvěry. "To ve mně docela vyvolalo paniku," pobledla, když jim Život sdělil, že se mu to tady nelíbí. Měli ostatní pravdu a vážně se nám tu něco stane? Bianca nechtěla myslet na zlé věci, ale v nastávající situaci se jí to moc nedařilo. Začínala se docela bát. A aby toho na ni nebylo málo, odnikud se zjevily další dvě vlčice, jedna jí byla povědomá a druhá se zase znala s Meinerem. "Sheya? Taky znám Sheyu," zapojila se krátce do konverzace. Sice ji už dlouho neviděla, ale věděla, o koho se jedná. Ze slov Meinera a Světlušky to vypadalo, že se Sheya ztratila? A že chce ničit svět? Na Biancu toho bylo moc, proto tak trochu zmateně bloumala pohledem po okolí a snažila se nával nových informací zpracovat. Přitom ji zaujala květina, která rostla nedaleko. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu měla Bianca chuť ji sníst, i když rozhodně žádný býložravec nebyla. Nakonec prostě otevřela tlamu a celý květ slupla. Až když ucítila vcelku sladkou chuť květiny, uvědomila si, co vlastně dělá a trochu zahanbeně si odkašlala. Vzpamatuj se a dávej pozor! připomněla si a obrátila se zase ke skupince. Slovo měla zrovna ta nově příchozí, hnědá vlčice. Uvedla věci na pravou míru, Sheya byla obviněna omylem a Smrt byla ta, kdo chtěl zničit Gallireu. "C-co budeme dělat?" vykoktala Bianca šokovaně. Rozhodně nechtěla, aby byla Gallirea zničená. Jenže co by sama zmohla? Byla jen mladá, nezkušená a slabá vlčice.

Bianca zvědavě naslouchala výčtu událostí, které si modrá zažila. Teď už se nedivila, proč jsou ostatní takoví pesimisti a myslí hnedka jen na ty špatné věci. Ale... "Vážně? Mně se zatím nic takového nestalo," zavrtěla hlavou. I když už byla svědkem a součástí nevysvětlitelných magických jevů, vždycky se to nějak vyřešilo. Docela poklidně, ani žádná vážná zranění Bianca nikdy neutržila. Možná zatím měla prostě jen štěstí. Jestli jo, tak by se mohlo přenést i na ostatní a všichni tak budeme v pořádku. Opravdu si nepřála, aby na ni útočili nějací dvojníci nebo opice, ať už to bylo cokoliv.
Modrá vlčice Biance své jméno nesdělila, ale zato se dozvěděla, jak se jmenuje ta hnědá, která byla najednou potichu a v klidu. Jeden by na ni skoro i zapomněl, kdyby se neozvala. Víc ji ale zajímalo, že modrá byla v jejich smečkovém úkrytu. Bianca překvapeně povytáhla obočí, " Patříme do stejné smečky." A Mechový les nebyl obydlený nikterak dlouho. Dvě zimy? Takže se tam modrá zastavila docela nedávno, no, s Biancou se musely nějak minout, protože vlčici určitě neznala. A ani to druhé jméno jí nic neříkalo.
Meinere měl pravdu, jít cestou bylo asi chytřejší rozhodnutí. Všichni se teda sebrali a šli. Bianca si po chvilce všimla bzučení v dálce a na louce zahlédla prapodivný útvar hmyzu. Brr, celá se oklepala a docela si oddechla, že se rozhodla následovat černobílého. Cestou po chvíli dorazili až k nějakému lesu. Je tohle náš cíl? Vypadalo to asi tak, že měli dojít až sem, ne? Bianca se rozhlédla kolem, ale Života stále neviděla. Neměl by se teď zjevit a říct, co mají dělat dál? Zvědavě se otočila na Meinera, který se rozhodl obdivovat stromy. "Jsou na něm nějaké obrázky," poznamenala překvapeně. Černobílý se hned dal do polemizování, co by ty obrázky mohly znamenat nebo kdo je tam udělal. Smečka s lesem plným borůvek? snažila se zamyslet, jestli o tom ví něco víc, ale nejspíš ne. Možná o takové smečce jen matně slyšela, ale nikoho odtamtud neznala ani tam nikdy nebyla. Druhý obrázek už jí ale něco říkal, a když se ozval Meinere, došlo jí proč. "Tam to znám, ten les je nedaleko močálů. Vlastně hnedka vedle!" nadšeně zamávala ocáskem, že taky něco uhodla. Několikrát tím místem procházela, když ještě bydlela v močálech, takže si na něj jednoduše vzpomněla.

Krátce, co se Bianca probrala, všimla si že i modrá vlčice si rozhodla odpočinout spánkem. Také se cítí unaveně? povzdechla si trochu. Čím méně měli energie, tím déle jim všechno bude trvat, ne? Teď byla otázka, jak dlouho tu tvrdli a jestli se vůbec dokáží dostat pryč. "Myslíte že čas na Galiree teď utíká jinak?" Třeba tam uběhlo jen pár minut a nikdo si nevšimne, že zmizeli. To bylo na jednu stranu dobře, protože se o ně jejich blízcí nebudou strachovat. Na druhou stranu je asi nikdo nebude hledat a zachraňovat. Jestli to vůbec bylo možné. "Třeba ne? Zatím se přeci nic zlého nestalo...?" nervózně se usmála na modrou, která situaci neviděla moc optimisticky. Byla ale pravda, že žádné nebezpečí jim nehrozilo, takže věci ještě nemohly být tak zlé. "Oh, jsem Bianca, mimochodem," představila se vlčici. "A ty? Znáš se s Meinerem?" tázavě naklonila hlavu. Na první pohled to sice nevypadalo, že by se znali, ale Biance to tak přeci jen připadalo.
To už ale černobílý zavelel, že vidí cestu. "Nebylo by... nebylo by rychlejší jít tím polem?" Tak jim to přeci Život říkal, že? "Co když ta cesta vede jinam, než kam máme jít?" namítla znovu, ale dala se do pohybu a následovala Meinera. Sama nikam rozhodně chodit nechtěla. Navíc na poli byla tráva dost vysoká a Bianca se nechtěla vším tím bordelem brodit a razit si cestu sama. Jít po té vyšlapané bylo opravdu o něco pohodlnější. Navíc to značilo, že tam někdo opravdu často chodí, jak řekl Meinere. Nejspíš by tam tedy nemělo číhat žádné nebezpečí.
"Co myslíš, že pro nás Život chystá?" nadhodila po cestě a podívala se na černobílého. Měl nějaké tušení? Nevypadal situací moc nadšený, i když to on nikdy. Bylo ale docela podezřelé, že sám sebe bůh někam teleportoval a je tady nechal řešit rébusy? Chodit? Kdyby jim alespoň pořádně řekl, co mají udělat proto, aby se dostali zpátky... Objeví se Život znovu, až dojdou na místo určení? Biance se moc nezamlouvalo, že by někde měla hodiny čekat na vlka, který se možná ani neobjeví. Ale sama si taky nevěděla rady.

Biančin plán vůbec nevyšel. Meinere se totiž nakonec vydal pomoci hnědé vlčici, která si se svým pletením nevěděla rady a potřebovala pomoc. Bianca tak zůstala na pletení bílého věnečku sama, jenže se jí také moc nedařilo. Bylo to překvapivě složité! Navíc nechtěla zklamat a tak květin natrhala příliš, takže když se Život přišel podívat, Bianca ještě neměla zdaleka hotovo. Nakonec byl Meinere jediný, kdo spolu s hnědou vlčicí věneček dokončili, ale bůh s ním asi nebyl zrovna dvakrát spokojený.
Život skupince poradil, aby si odpočinuli, než se vydají na další místo, kam je navedl. A pak 'puf', prostě zmizel. "To od něj nebylo hezké," zamumlala Bianca kysele při pohledu na prázdné místo, kde předtím bůh postával. Spíš než nazlobená byla ale nervózní a nejistá. Meinerovy poznámky tomu také moc nepřidávaly. "Třeba... třeba najedeme cestu zpět na tom poli, kam máme jít?" namítla slabým hláskem. Nechtěla tu zůstat na věčnost, kdo ví, kde to vlastně byli.
Každopádně, když už jim bylo řečeno, aby si odpočali, Bianca tou možností nehodlala mrhat. Vzala ji vcelku doslova. Z neustálého cestování ji už nějaký čas bolely tlapky a cítila se vyčerpaná. Tady na louce bylo hezké počasí a klid, tak proč si chvilku nezdřímnout? Nebo alespoň poležet? Vybrala si jedno pěkné místečko kousek od skupinky a lehla si do trávy a květů. Nejdřív sledovala, co dělají ostatní. Meinere... začal žrát trávu? Má nějaké střevní potíže? Zeleň většinou pomáhala právě přitom. No, Bianca po chvilce svůj pohled odvrátila a položila si hlavu na tlapky. Pomalu ale jistě začínala mhouřit oči, i když kolem bylo stále docela dost rušivých vjemů. To jí protentokrát nevadilo, protože nechtěla usnout tvrdě. Ještě by ji nemohli probudit a nechali by ji tu, to tak. Lehký spánek by měl stačit na nabrání nějaké té síly, kterou bude potřebovat k dalšímu chození. Co nás asi čeká dál? Dostaneme se odtud někdy? Také ji docela zajímalo, kam si to vlastně Život jen tak z ničeho nic zmizel. Muselo se dít asi něco důležitého, když je tu nechal samotné? Nebo to měl být nějaký test, zda si poradí i bez něj? Bianca tedy doufala, že se bůh ještě zjeví, protože měla docela starosti, jestli se odtud dokáží sami dostat. Za takových myšlenek pomalu usnula.
Netrvalo dlouho a byla zase vzhůru. Nejdřív cukla uchem, když zase zaznamenávala vnější zvuky a pak líně rozlepila i oči. Nejspíš neuběhlo dlouho, protože všechno bylo... no, stejné, jako když usnula? "Jak dlouho tu vůbec jsme?" tázavě se podívala na zbytek svých společníků a pak si unaveně zívla. Běžel tu den a noc jinak, než na Galliree? Byla tu vůbec noc? Bianca zatřepala hlavou a pořádně se protáhla. Nebyla úplně ve formě, ale trochu si asi odpočinula. "No, asi bychom měli vyrazit?" nadhodila další otázku, která byla spíše upozorněním, že mají od Života úkol.

Vypadalo to, že Život je sem nedostal. Dokonce možná ani nevěděl, že se sem nějaká brána otevřela. Biancu ale hned upoutala slova, že tohle je jeho původní domov. Když se rozhlížela kolem… vypadalo to tu hezky, ale taky dost pustě. To tu bydlel Život sám? “Vlci jako my? Žijí tu jiní vlci?” nebyla si jistá, jestli boha pochopila správně. Jak to bylo, žili tu vlci nebo teda ne?
Bianca udiveně sledovala, jak Život nechal hnědou vlčici porůst květinami. Byly pěkné a i hezky voněly. Bodl ji osten závisti, taky by se jí něco takového líbilo, ale asi nebyla vhodná doba si zažádat. Spíš by měli řešit jak se sem dostali a jak se dostat zpět. Protože Život neměl ani tušení a ostatní byli taky zmatení. Používání magie mohlo být nebezpečné, takže ani tím si nemohli pomoci. Bůžek sle dostal jakýsi nápad a poslal je plést věnečky. Bianca zmateně zamrkala… ale vlastně proč ne? Byla to docela zábavná a hlavně nenáročná činnost. Jestli se upletením věnce z květin všechno vyřeší, byly by to skvělé zprávy. Možná to nebude tak jednoduché, ale můžeme doufat, pomyslela si. Ne, že by se jí tu nelíbilo, ale nemohla tu přeci zůstat uvězněná. Co by pak dělala rodina doma v Mechovém lese?
“Počkej Meinere, jdu s tebou!” rychle se přidala k černobílému. Zbylé společnice neznala, takže se chtěla držet s tím nejvíc důvěryhodným vlkem v okolí. Dorazili spolu na louku bílých květin. Jakže to bylo? Kopretiny? Bianca se hned dala do práce, když ji něco napadlo. Meinere nejspíš nebude zrovna zručný v takové práci? “Co takhle uplést ten věnec dohromady? Život říkal, že má být co nejvíc pevný, když na něm budeme pracovat spolu, určitě se nám povede,” navrhla. Nikdo neříkal, že nemohou spolupracovat, ne? A pokud i zbylé vlčice dorazí sem, mohli by všichni dohromady uplést jeden velký a silný věnec!

"Na tvém místě byl předtím takový útvar, kterým jsme sem proskočili," přikývla Bianca zmatené modré. No, nejspíš to opravdu nebyla její chyba a dokonce se tu zjevila asi ne úplně dobrovolně. Zato zbylí tři sem vlezli hezky po svých a s plným vědomím toho, co dělají. Nejspíš. Při pohledu na hnědou vlčici Bianca začínala trochu pochybovat. Chovala se jaksi... přihlouple? Nevypadala jako nejostřejší tužka v penále.
Možné řešení problému se ale nabízelo samo. Na kraji louky postával samotný Život. Ten určitě bude vědět, co se děje, Bianca spokojeně přikývla a vydala se jeho směrem spolu s ostatními. Bylo jí tedy trošku zvláštní, že tam jen tak stál a nevydal se jim naproti. U sebe doma to většinou dělával, ne? Všechny vlky šel přivítat. Ale teď... jen skupinku sledoval z povzdálí a nevypadalo to, že by se chtěl dávat do řeči. "Proskočili jsme sem takovým otvorem," vysvětlila Bianca hned, co se Život zeptal. Asi nečekal, že se tu jen tak zjeví další vlci. "Neměli bychom tu být? Co je tohle za místo?" nechápavě naklonila hlavu na stranu. V přítomnosti Života bylo příjemně, ale Biance přišlo, jako by je tu moc nechtěl. Třeba proto se s námi nechtěl začít bavit. A teď se ptá jak jsme se sem dostali. Než ale stihla říct něco dalšího, ozývali se i ostatní, s poměrně podobnými otázkami. Proč tu jsou? Co se děje? Je tu nebezpečno? Jak se dostat zpátky? Obzvláště hnědá vlčice toho měla hodně na srdci, až Biance šla hlava kolem z té záplavy slov.
Meinere měl dobrý poznatek, jestli se ještě vůbec nachází v Gallirei. Když se nad tím Bianca zamyslela, takovéhle místo neznala. Nebyla nijak zcestovalá, ale louka prostě i působila jinak, než obyčejná území, která prošla. Zdála se velmi rozlehlá. Jen když se zadívala do dálky, spatřila nějaké stromy. "Neměli bychom to tu nejdřív prozkoumat?" zeptala se spíše svých společníků. Černobílý hned myslel na použití magií, ale to mohlo být nebezpečné. Když si ale něco o okolí zjistí dopředu, mohlo by jim to dát nějakou nápovědu. Třeba jak se odtud dostat.

Bianca navrhovala zeptat se na situaci tmavě béžové vlčice, která se sem přemístila jako první. A momentálně byla také jedinou další osobou, kterou tu viděla. Než se za ní stačila vydat, vlčice si jich také všimla a vcelku rychle se řítila proti nim. Bianca s trochou paniky v očích raději ustoupila do strany, kdyby to béžovka náhodou neubrzdila. Naštěstí se nic takového nestalo, místo toho je zbombardovala energickým pozdravem. "Ahoj, já jsem Bianca a tohle je Meinere," představila i svého společníka tak nějak automaticky, když už se ujala slova. Nestačila říct nic dalšího, když vlčice opět promluvila. A podle jejích slov... asi také netušila, co se to děje. "Uhm, jo. Dostali jsme se sem stejným způsobem... Asi teda nevíš, kde to teď jsme?" nejistě se usmála. Doufala, že se ve svých domněnkách plete a vlčice přeci jen ví, kde se nachází. I když její způsob vyjadřování byl na její věk trochu moc vlčecí.
"Kouzelní?" Bianca chvíli nechápala, na co se ptá. Až po chvilce si všimla, že portál zmizel a na jeho místě se válela tmavá vlčice s namodralým kožichem. "Brána je pryč?" hlesla docela zoufale. Jak se teď dostanou zpátky? Zůstali tu uvěznění! Může za to ta modrá? Vypadalo to ale, že také neví, co se děje. Bianca se otočila směrem, kterým modrá koukala a opravdu po chvíli spatřila Života. "Ah, můžeme se zeptat jeho. Ten bude vědět o co tu jde." Docela se jí ulevilo, protože jestli někdo věděl hodně, byl to právě tenhle bůh. Béžová se k němu hned vydala svým zběsilým tempem a Meinere následoval, takže Bianca k němu také zamířila. Byla to teď jejich jediná možnost, jak se něco dozvědět. Třeba budeme zase hledat poklady, jako tenkrát s motýlkem? Zdejší louka byla přeci vcelku pěkná, žádné nebezpečí tu nehrozilo. Takže... tohle bude další příjemné dobrodružství?

<<Ježčí mýtina

Bianca měla trochu obavy, co ji bude čekat na druhé straně žluto-růžového útvaru. Když proskakovala, pevně zavřela oči a doufala, že neskončí v nějakém nebezpečí. Jakmile zase cítila nohy na pevné zemi, opatrně se rozkoukávala a... vypadalo to tady hezky? Krásně svítilo slunce, i když předtím už očividně zapadalo. Foukal jemný vánek a vonělo to květinami a pohodou. Bianca měla chuť si prostě jen lehnout a válet se, ale to přeci nemohla. Byla ne úplně neznámém místě, na které ji přenesla magie. Optimismus sice neztrácela, ale nějak nevěřila, že je všechno opravdu tak idylické.
"Hm," přikývla Meinerovi. A pořádně se rozhlédla kolem. Louka kam až oko dohlédlo, zdála se nekonečná. A pak tu byla i ta béžová vlčice, co proskočila před nimi. Je taky v pořádku. "Myslíš, že ta vlčice by mohla něco vědět? Proskočila docela sebevědomě. Třeba už tu někdy byla?" Bianca se zamyslela. Dávalo by to smysl, kdyby to tady béžovka znala a proto se tak neohroženě vrhla do portálu.

<< Říční eso

Biance přišlo docela smutné, že se s Meinerem pořádně baví jen ona. Samozřejmě mu nepřála další rýpavé kamarády, ale sama si nedokázala představit, že tohle by pro ni měl být nějaký pomyslný vrchol komunikace s ostatními. "Je pravda, že občas je to složité," přikývla s mírným úsměvem. Také někdy netušila co říct a pak nastávalo trapné ticho nebo nepříjemná situace a to se považovala za společenský typ, co se dokázal bavit. S Meinerem to ale ne vždycky šlo.
Chvilku musela vzpomínat, než jí došlo, že Lindasu asi opravdu potkala. "Aha, asi už vím. Nebyla s námi na smečkovém lovu?" Tam potkala nějakou hnědou vlčici, ale neznala její jméno ani se s ní nebavila. To ostatně ani s šedivým vlčetem, ale to udělalo poměrně výrazný dojem a Bianca si ho snadno zapamatovala. Ne v dobrém světle. "Fakt? Tak to je dobře," upřímně se jí ulevilo, že šedivák pravděpodobně normálně nesmrděl. Asi jen něco špatného snědl, ale i tak to bylo dost nepříjemné.
Meinere si všiml zajímavého útvaru na nedaleké louce. I Bianca ho po chvilce zpozorovala a byla docela zvědavá, o co se jedná. Samozřejmě také zůstávala obezřetná, protože to mohlo být nebezpečné, i když to tak na první pohled nevypadalo. S černobílým se ale rozhodli jít to prozkoumat víc z blízka. "Nikdy jsem nic takového neviděla," zakroutila hlavou v záporu a zvědavě si tu věc prohlížela, jak se k ní přiblížili. "Mohlo by to být něco podobného tomu oblaku, který mě zanesl do pouště?" zauvažovala nahlas, ale nebyla si moc jistá. Ten růžový oblak vypadal rozdílně. Překvapeně otevřela tlamu a vyvalila oči, když se přihnala béžová vlčice a do té růžovo-žluté věci skočila. "Ona zmizela!" I Meinere byl dost překvapený cizinčiným chováním. No, ale nic dalšího se nedělo. Vlčice se prostě vypařila, jako by tu ani nikdy nebyla. Někam to vede? Biance už bylo jasné, že v tom bude magie. Přenášení už jí taky nebylo cizí, že. Víc ji ale překvapilo, že Meinere se nerozvážně rozhodl vlčici následovat. Něco zamumlal a sám se vrhnul do růžového útvaru. "H- Hej! Počkej na mě!" Bianca byla dost šokovaná sledem událostí, že na nic nemyslela a vrhla se rovnou za černobílým.

>> skrz žlutý portál

<<Kiërb (přes Mahar)

Bianca byla trochu zahanbená, když Meinere přiznal, že se mu to tak často neděje. "Takže... jsem jediná komu to tak často ujede?" nervózně se zasmála, ale uvnitř doufala, že jí tuhle poznámku vyvrátí. Nechtěla nikomu způsobovat nepříjemnosti, právě spíš naopak. Teď se za to cítila poměrně zle.
Od smečkového lesa se přesunuli docela velký kus. Řeka, která vedla podél hranic se totiž rozlévala v močály a tam bylo opravdu nemožné ulovit nějakou rybu. Pomalu se vracíme odkud jsme přišli, uvědomila si Bianca, když spatřila poměrně známou krajinu. Kdyby se vydala ještě kousek dál po řece, došla by zase k poušti. Meinere vlezl do vody a začal vyčkávat. Mezitím popisoval členy smečky, které znal. "Lindasa? To je která?" Tohle jméno Bianca slyšela poprvé, ale vlčici už možná znala. Jen netušila, že je to ona. Přeci jen v Mechové smečce moc cizích vlčic nebylo. O dvou vlčatech už něco zaslechla. "Jo, ten šedivý udělal docela... dojem," znechuceně nakrčila čumáček, když si vzpomněla na smradlavé vlče. 'Hnědou protivu' ještě neměla šanci potkat a podle toho, jak ji Meinere nazval ani netušila, jestli chce. "Aha, o žádných dvou nových vlcích jsem neslyšela," zamyslela se, ale nevybavovala si žádné nově přijaté cizince.
Bianca poté také vlezla do vody a kopírovala Meinerovo chování. Ryby už přeci jen dlouho nelovila a pomalu zapomněla, jak na to. Voda byla studená a stát v ní dlouho bez hnutí bylo dost nepříjemné. Černobílý prozradil, že většina jeho přátel už nežije a Biancu píchlo u srdce. Asi se zase ptala na něco, na co neměla. Než stihla cokoli říct, byl Meinere pod vodou a pak se vynořil s rybou v tlamě. A teď už jí bylo trapné cokoli říkat. Sama se začala soustředit na lov. Očima hypnotizovala vodu pod sebou a čekala, kdy uvidí i sebemenší pohyb. Jakmile spatřila malou rybku, trochu neohrabaně se nadechla a rychle ponořila hlavu pod hladinu. Prvně cvakla zuby naprázdno, ale nakonec se jí nějakým způsobem podařilo rybu zachytit za ocas. Pevně stiskla čelisti a rychle se drala na břeh, přičemž dostala pár facek od kroutící se ryby. Bála se ji ale nějak pouštět, aby zase nespadla do vody a neuplavala.
Biančin úlovek nebyl žádná sláva, takže netrvalo zase tak dlouho a měla dojedeno. Zhodnotila, že ryby asi nebudou její nejoblíbenější jídlo. Chuť byla ještě docela v pořádku, i když to byl nezvyk. Hlavní problém byla celková práce s lovem a potom ještě dávat bacha na kosti. Z hodnocení pokrmu ji vytrhl Meinerův hlas. Hm?" tázavě se na něj otočila a pak se zadívala tam, kam ukazoval. Něco tam opravdu bylo, takový zvláštní růžový oblak. "Co to je? Půjdeme se podívat?" byla docela zvědavá, co to má zase znamenat. "Třeba to bude příjemné překvapení?" oponovala více optimisticky. Z dálky ten útvar nevypadal nijak nebezpečně. Nemusel nutně značit nepříjemnosti.

>>Ježčí mýtina

<< Mechový les

Meinere povídal, že je to v pohodě. "Vážně?" Bianca byla samozřejmě ráda, ale také tomu tvrzení trošku nevěřila. Bylo to přeci nepříjemné, když do ní někdo rýpal, nebylo to prostě 'v pohodě'. Meinere by se měl ozvat, pokud ho to nějak urazilo nebo rozzlobilo. Ale jestli vážně tvrdil pravdu, pak to bylo samozřejmě jedno. "Děje se ti to často?" zeptala se po krátkém zaváhání. Alespoň Bianca měla pocit, že do černobílého často rýpala a to ani nechtěla. Jestli to tak měli i ostatní... muselo to být pro něj hrozné, ne?
Trochu pochybovala, co se týkalo smečkového srazu. "Možná, ale teď je podle všeho taky pryč, takže tak brzy to asi nebude." Ještě než odcházela se Saturnem, mamka přeci oznamovala svůj odchod. Kam vlastně šla? Bianca vlastně vůbec netušila, co se se zbytkem její rodiny děje a co dělají. "Jaké další členy vlastně znáš?" zeptala se náhle Meinera, protože ji popadla zvědavost, s kým dalším se tu vlastně baví. "Máš tady nějaké jiné kamarády?" Ráda by poznala další členy. Ale když tu nebyli, Meinere jí o nich mohl trochu povykládat, ne?
Na ryby se nešlo daleko. Nebylo třeba, když měli řeku vlastně hnedka za rohem lesa. Ale to v jakém stavu byla... nic moc. Budou zdejší ryby vůbec chutnat dobře? Bianca se pochybovačně dívala na kalnou vodu a pak se obrátila na Meinera, který se tam snažil vlézt. Neustále se ale oháněl a ošíval a Biance zanedlouho došlo proč. Všude kolem poletovali komáři a jiný otravný hmyz. Bianca se také začala ohánět a couvat trochu dál od vodní plochy, ale nebylo to moc platné. Docela si oddechla, když Meinere změnil plán a navrhl najít jinou destinaci. "Radši jo. Tohle je nepříjemný," rychle souhlasila.

>> Říční Eso (přes Mahar)

"Jistě," přikývla Meinerovi. Nikdo po něm přeci nechtěl, aby se ze dne na den změnil. Bianca se pouze snažila říct, že je důležité dělat i malé kroky, ale asi to zase vyznělo špatně. Trochu si povzdechla, protože čím víc se o tom bavili, tím míň tomu rozuměla. Bylo od ní asi hloupé, že se snažila někomu dávat rady, i když sama moc nevěděla. Jen... chtěla pomoct. "Promiň, jestli se v tom moc rýpu," omluvila se a raději se zaměřila na značkování.
Možná byla pravda, že ve smečce moc vlků nebylo. Třeba ty cizí pachy, které Bianca občas vídala nebyly ani členů, ale jen návštěvníků. Dávalo by pak větší smysl, že je nikdy nepoznala. "Pravda. Už dlouho nebylo žádné hromadné svolání. Kdo ví, kolik členů tu vůbec je," přikývla. Byla z toho trochu skleslá, že les už nebyl tolik plný života jako jindy. Ale holt taková období občas nastávala a pak se to třeba zlepšilo. Hlavní bylo, aby tenhle stav nezašel tak daleko, jako tenkrát v močálech a smečka se nerozpadla. Ale jsem tu furt já a Meinere a Saturnus s Launee určitě taky. Ismu a Santého už delší dobu neviděla, ale ti byli ve věku, kdy je spíš zajímalo toulání. Sama se taky ráda toulala i na delší čas, takže neměla komu co vyčítat. Hlavní bylo se vracet s myšlenkou, že tady má stále své místo a svůj domov.
Jelikož Bianca nechtěla trávit čas sama, rozhodla se jít s Meinerem zase zpátky k řece. Když měl hlad, znamenalo to ryby. "Tak jo, rybu už jsem dlouho neměla," přikývla a natěšeně mávla ocáskem. Posledně je lovila vlastně taky s černobílým a... velká sláva to nebyla. Teď jí to snad půjde lépe. Už jsem úplně zapomněla, jak chutnají.

>> Kiërb

<< Maharské močály přes Kiërb

Cesta z močálů už netrvala nijak dlouho. Dostali ven z toho hrozného místa, byli zase u řeky za kterou se nacházel Mechový les. Bianca nadšeně mávla ocáskem, že je zase zpátky a obrátila se na Meinera. Její těžce vymyšlenou radu? poznámku? smetl ze stolu zahlášením, že to není nic pro něj. Trošku tomu nerozuměla. Nechtěl se změnit? "No ale, když se budeš chovat stejně jako doteď tak se nic nezmění ne?" Možná něco jo, ale budou to tak drobné detaily, že výsledek bude stejný a černobílý si na konci bude myslet, že promarnil dva životy. To Bianca nechtěla vidět. Ale také ho nemohla nutit do věcí, do kterých sám nechtěl, že.
Téma smečky bylo mnohem lehčí. Biancu překvapilo, že Meinere to tu bere stejně - jako útočiště. Upřímně si nedovolovala už ani tipovat, co si ten vlk myslí, takže fakt, že se na něčem shodli byl příjemná změna. "Viď? Je to super! Trochu mě tedy mrzí, že tu vídám jen ty samé vlky a spoustu členů snad ani neznám," na chvilku svraštila čelo, ale pak nad tím mávla tlapkou. Do Mechového lesa mohl v podstatě každý a věřila, že i Launee je jedno jak dlouho tu pobudou. Není divu, že moc členů neznala, když se někteří přišli jen ohřát a pak zase zmizeli. Bianca chvilku nechápala, proč nejdou hlouběji do lesa, kde se všichni většinou srocovali, ale přišla na to hned, když Meinere začal značkovat hranice. Vzhledem k tomu, že sama neměla nic lepšího na práci, také se přidala a trochu pomohla. "To je dobře, bez tebe by to tu nebylo ono!" zazubila se vesele, když odpověděl, že se nikam nechystá.
Byla pravda, že tu nebylo cítit moc nových pachů. I Bianca si toho všimla. Tak trochu doufala, že tu narazí na Saturna a vysvětlí mu, co se stalo, ale asi se sám ještě někde potuloval. Nebo ho taky něco přeneslo daleko odtud. "Hm. Asi bychom tu měli zůstat?" Bylo špatně když v lese nikdo nebyl ne? Na druhou stranu... kdy jim hrozilo nějaké nebezpečí z venku? Od doby, co se tu usadili se nic moc nedělo. Problém s žížalami byl taky vcelku neočekávaný, ale nakonec se vyřešil. "Chtěl bys někam ještě jít?" zvědavě naklonila hlavu na stranu. Proč by jinak Meinere zmiňoval prázdný les, pokud nechtěl někam vyrazit? Nechci tu zůstat sama! došlo jí taky, že když černobílý půjde něco řešit, Bianca zbyde sama na celý les. A že teď tu bylo dost mrtvo. "Můžu jít s tebou?" prosebně se na Meinera podívala.