Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zase to špatně pochopila. Čím víc otázek jí Meinere zodpověděl, tím byla zmatenější. Možná prostě jen pořádně nerozuměla magiím a ostatně ani vlkovi vedle sebe. Důležitější teď ale bylo soustředit se na fakt, že ani jeden se sem nedostal dobrovolně a svými silami. Někdo to na ně narafičil! Ale co tu měli dělat? Proč sem byli posláni? Bianca by čekala, že se něco začne dít, ale nedělo. Všechno bylo normální, jako každý jiný den. Až na to, že se ocitla na úplně neznámém místě. Meinere nevypadal, že by to chtěl nějak řešit, takže i Bianca po jeho vzoru zvláštní situaci ignorovala.
Tvrdil, že vysoká zeleň jsou stromy, i když před chvílí říkal, že tu žádné nerostou. Bianca na něj povytáhla obočí a trochu se uchechtla, protože jí to přišlo docela vtipné. Nemohla ale očekávat, že Meinere bude vědět úplně všechno, přesto, že to často dělávala. “Raději ať se nic neděje, než aby na nás vybafla nějaká příšera,” souhlasila a celá se při té představě oklepala. “Já jen, že většinou se něco děje, tak mi přijde zvláštní, že teď ne,” dodala s pokrčením ramen. Vlastně to bylo lepší, mít takový klid, jen co ji magie někam hodila. Ale bylo to taky podezřelé a Bianca byla stresař. “Tak jo,” přikývla nakonec Meinerovi souhlasně. Nic jiného, než čekání, jim stejně nezbývalo. Sledovala, jak černobílý přešel k vodě, aby se napil. Biancu taky zajímalo, jak taková pouštní voda chutná a rozhodla se ji okusit. Lehce se zašklebila, hned co se napila. Bylo to zvláštně teplé a vůbec ne osvěžující. Takhle teplou vodu ještě nikdy neměla, byla zvyklá na chladnější toky. I v létě. Meinerova náhlá otázka ji trochu zaskočila a musela se chvíli zamyslet. “No asi tu bude nějaký hmyz, ten žije všude,” bohužel. Brouky nacházela i tam, kde by je nejraději neviděla. Třeba na místech, kde spala nebo seděla. A často se lekla, že jí něco zalezlo do kožíšku. “Ale jinak se mi to nezdá. Možná nějaká zvířata, co žijí pod zemí? Protože kdo by chodil v takovém horku nahoru na pustinu? Nic tu není,” rozhlédla se po písčité poušti. Tohle jezírko, u kterého stáli, byla jediná věc, co tu nějak vyčnívala. Jinak bylo všechno stejné.

Vypadalo to, že zle pochopila účinky té Meinerovy schopnosti. ”Aha, takže ty ovládáš, kam tě to přenese? Stačí jen pomyslet na to místo? Tak to je praktické… Takže ses sem chtěl dostat? Ale co já…” Byla zmatená, jak se tu ocitla. Meinere měl magii, ale ona určitě ne. Nebo si jí rozhodně nebyla vědoma.
Bianca se zaradovala, když alespoň na nějaké otázky dostala odpověď. Poušť. Z Meinerova vyprávění to znělo jako dost na nic místo. Všude jen písek, ve dne horko a v noci zima. Navíc tu nic nerostlo a nedalo se tu nic dělat. Bianca začínala na vlastní kůži pociťovat teplo zdejšího území a ani trochu se jí to nelíbilo. Navíc bylo zatím dost brzy. Jak to tady přežijí odpoledne? “A co je tohle? Keř?” ukázala tlapou na nestrom, pod jehož stínem se Meinere schovával. Bianca ho napodobila a taky zalezla do stínu vedlejšího porostu. Pravda, že jako klasický strom to nevypadalo, ale co to potom bylo? “Tak to jsme to přistání vychytali dobře. Představ si, že bychom skončili támhle uprostřed ničeho,” zasmála se úlevně. Tady byly alespoň nějaké rostliny a voda. “Ale stejně pořád nevíme, proč tu jsme. Myslíš, že se něco bude dít?” zeptala se zvědavě. Většinou se něco dělo. Mělo by. Bianca hlavně doufala, že to nebude nic nebezpečného.

"Oh," Bianca hlesla a podezřívavě si vlka prohlédla. Jestli tohle dělal dobrý spánek, taky takový chtěla zažít. "Tak to je dobře, prospělo ti to," dodala a pro sebe pokývala hlavou. Meinere měl přeci jen nárok na dobrý odpočinek. A Bianca byla ráda, že se po něm probudil... mladší a hezčí. Určitě se také musel lépe cítit, ne? Chvilku přemýšlela, jestli by se měla dál vyptávat. Podle předchozí odpovědi to vypadalo, že se tomu tématu chtěl Meinere vyhnout. Ale Bianca byla zase strašně zvědavá, co ho donutilo změnit názor, až ji ty otázky pálily na jazyku. Nechtěla ale rýpat. Tak nějak jí přišlo, že vždycky, když se s černobílým o něčem bavila, skončilo to neshodami nebo nedorozuměním. Co kdyby se zase zeptala na něco, na co neměla?
Každopádně, situace se tak nějak vyřešila sama. Bianca nikdy nebyla zrovna dvakrát soustředěná vlčice a její myšlenky skákaly z jedné na druhou. Často tak vypadaly i její činy. A zrovna teď ji začalo zajímat, jak se sem vlastně dostali. A kde že to vůbec byli? "Taky?" překvapeně se na Meinera podívala. Nějak očekávala, že on sem spíš došel po svých, ale nevypadalo to tak. No, jeden se nemohl divit. Nestávalo se každý den, že by se vlci zjevovali na jiném území, kde předtím rozhodně nebyli. Následně se ale dozvěděla, že pro Meinera takové cestování nebyla novinka. "Není to trochu nepříjemný a nepraktický, objevit se někde z ničeho nic?" vyzvídala, protože se jí to nezdálo jako zrovna zábavná schopnost. Co kdyby potřebovala někam rychle jít a najednou se objevila na úplně opačné straně? Nic moc. "Ne, nebyla. A naposled jsem byla se Saturnem objevovat nory, než jsem se zjevila tady," lehce se zamračila. Saturn se teď určitě musel strachovat, že tak najednou zmizela. Navíc si vůbec nestihla užít sourozeneckou vycházku! Taková škoda. "Ty už jsi tu byl? A kde to vůbec jsme? Někde poblíž Životova kopce? Je tu písek," hrábla tlapou do země a zeptala se. Meinere vypadal, no, míň vykolejeně. Vlastně byl dost v klidu, na to, že se tu jen tak ocitl. Takže už tu asi někdy byl.

Zatímco čekala na odpověď, rozkoukávala se po okolí. Překvapivě nebyl okolo jen písek a zase písek, ale i malé jezírko a zvláštní zelený porost. To bylo dobře, protože Bianca si moc živě pamatovala, jaké bylo na písku teplo, když se do něj opřelo sluníčko. Škubla uchem, když se jí konečně dostalo nějaké reakce. Černobílý se na ni otočil a ptal se, jestli je v pohodě. Co bylo ale zarážející, má Meinerův hlas! Teď byla situace ještě divnější. Nebo možná naopak až příliš jasná. Tohle byl Meinere! Bianca se cítila trapně, že si to neuvědomila hned. Však kolik podobně zbarvených vlků bez oka tu mohlo chodit? Už i jeden byl víc jak dost. "Meinere? Uh, já tě nepoznala?" pípla slabým hláskem a snažila se to zachránit krátkým smíchem. "Vypadáš... jinak," naklonila pak hlavu na stranu a popošla k vlkovi blíž. Hned ji napadlo, co, nebo lépe řečeno kdo, za to mohl. Nedávno se o tom přeci bavili. Ale nedává to smysl, vždyť mi říkal, že se omladit nenechá. Proč se rozmyslel? Nebo za to může Smrt? Je to nějaká její speciální magie? Na druhou stranu, Meinere nevypadal, že by si zrovna takovou magii pořídil.
Zatímco přemítala nad docela banálními věcmi, úplně vynechala třeba otázku, jak se sem dostala a co tu vlastně měla dělat. Když jí to docvaklo, opět se obrátila na černobílého. "Nojo! Jak jsi se sem dostal? Už si tu byl, nebo... taky ne?" Bianca si byla jistá, že ji sem dostala nějaká magie, ale nemohla přijít na to, proč. Byla to snad zase nějaká mise? Měli tu něco za úkol? Nebo snad přišla řada na ni a někdo si z ní vystřelil jako ze Saturna? Cítila se trochu nervózně, protože zdejší atmosféra byla docela klidná. A to bylo podezřelé, jako takové ticho před bouří. "Nevíš, proč jsme tady?" zeptala se nakonec svého společníka, i když tomu nedávala moc nadějí, jestli se sem dostal podobným způsobem.

<< Kopce Tary

Bianca byla vcelku zmatená. Naštěstí ji nic nebolelo a ani se nezdálo, že by byla v nějakém nebezpečí. Možná právě naopak, měla příjemný pocit. A to bylo divné. "Co se děje? Kde to jsem?" docela vyděšeně se přikrčila, když se rozhlédla po okolí. Vůbec už se nenacházela v noře a Saturnus tu s ní taky nebyl. Byla na místě, kam ještě nikdy předtím nevkročila. Vypadalo to tu podobně jako když byla na návštěvě u Života, akorát to tu bylo placatější a písek se nacházel kam jen oko dohlédlo. Tohle je přeci naprostá pustina! Bianca se zhrozila. Jak se odtud měla dostat domů? Všechno vypadalo stejně, nemohla se chytit žádného orientačního bodu. A byla tu úplně sama! Nebo ne?
Bianca nevěřícně vyvalila oči na druhého vlka. "Mei-" Už už ji poléval pocit úlevy, když si všimla, že tenhle černobílý je trochu jiný, než ten, kterého znala. Meinere byl rozhodně šedivější a... všude s sebou tahal takovou mrzutou auru. Tenhle vlk vypadal mladě a... prostě působil jinak. Bianca sklapla tlamu a nejistě přešlápla. Může to být Meinerův bratr? Ale říkal, že jsou rozdílní. Nebo syn? Že by třeba netušil, že nějakého má? Nebo jiný příbuzný? V hlavě jí to šrotovalo o sto šest, ale nebyla schopná nic říct, na nic se zeptat. Jen tam tak nervózně stála a hloupě zírala. Doufala, že vlk se ozve jako první.

<< Nad kopci

Saturna rána naštěstí neštípala. Fialový prášek tedy nejspíš nebyl nijak nebezpečný a nemohl mu ublížit nebo udělat zle. Bianca si oddechla, zase se strachovala pro nic, ale... lepší být obezřetný. "No, trochu?" zahihňala se, když si Saturn postěžoval na svůj nový ohoz. "Vlastně trochu víc. Už se třpytíš až moc," dodala nakonec. Hlavně bylo divné, jak měl fialovou jen přední polovinu těla. Vypadalo to docela vtipně. "Ale snad to půjde omýt. Pojď, najdem nějakou řeku nebo potok," zvesela se usmála a pokračovala v chůzi. Les začínal pomalu řídnout a terén byl víc náročný. Nejspíš se teď nacházeli poblíž nějakého kopcovitého území. Najdeme tam nějakou vodu? Bianca moc netušila, jak to s toky bylo, ale asi by mohli cestou na něco narazit. Když už ne, alespoň se z vyvýšeného místa hezky rozhlédnou.
"Netuším, zatím jsem se s ním setkala jen párkrát. Ale přišlo mi, že vypadal na veselého vlka. Možná ti chtěl... udělat radost?" zauvažovala nahlas. Byl to tedy trochu divý způsob jak někoho rozveselit, ale kdo ví, co se bohovi honilo hlavou. "Nebo to mohla být nějaká jiná magická postava, třeba je jich tu víc," bliklo jí pak v hlavě. Motýl, kterému hledali poklad, byl přeci taky magický. A pak i ty žížaly, co jim kopaly pod lesem. Určitě tu takových bytostí běhalo víc a nějakou zrovna napadlo vystřelit si ze Saturna. Na jeho další otázku Bianca souhlasně přikývla. "Už jsem o tom přemýšlela. Něco by se mi určitě líbilo, ale nejsem si jistá, co přesně." Na barvy v kožíšku měla dobrý názor, líbilo se jí to. Ale byla v tomhle ohledu hodně nerozhodná. Přeci to bylo navždycky. Nebo ne, ale žádat Života o něco, co si v další chvíli rozmyslí taky nebylo zrovna slušné. "Hlavně to ne!" zhrozila se, když Saturnus zavtipkoval, že by jí Život taky poslal bouchající vejce. "Tak nevkusně bych vypadat nechtěla... Ehm, nic proti," uculila se trochu zahanbeně, když bratra nepřímo urazila. No, zatím věřila, že to z jeho kožichu nějak dostanou, takže se snad nic nedělo.
Saturnus se zajímal o Biančinu novou ozdobu, což ji náležitě potěšilo. Ale příběh, jak se k ní dostala, moc zajímavý nebyl. Vlastně byl úplně obyčejný, ale to nějak nevadilo. Hlavně že měla vlastní blýskavou cetku, kterou se mohla pyšnit. A stejně jako se zajímal Saturn, i ona chtěla vědět, kde přišel ke svému náhrdelníku. "Vážně?" Byla překvapená, že ho taky našel v lese. Po jeho dalších slovech měla ale trochu knedlík v krku. Therion... "Oh," hlesla chabě, a snažila se zachovat nějaký ten úsměv na tváři. Bylo ale jasné, že výrazně poklesl. "To je... Sedělo by to k němu," povzdechla si pak. Pamatovala si, že Therion měl rád hvězdy. Stejně jako Saturnus. Jeho nový přívěsek vypadal, jako by spadl z noční oblohy.
Bianca byla trochu ztracená do svých myšlenek. Ani si nevšimla, že kopce, ve kterých se nacházeli, mají nějak podivně moc nor. "Nojo, kdo myslíš, že tu bydlí? Nebo jsou opuštěné?" zeptala se a začenichala ve vzduchu. Necítila ale přítomnost nějakých jiných zvířat, takže v norách asi už delší dobu nic nežilo. Byly různě velké, ale do většiny by se vlk nacpal. Tím víc Bianca, která byla drobná. "Prozkoumáme to?" zamávala ocáskem vesele a už se do jedné díry hrnula. A v tom její čumáček zachytil zvláštní sladkou vůni. "Co to je? Cítíš to taky, Saturne? Rostou tu někde květiny?" zmateně se ohlédla ven, ale před očima měla jen růžovo. Měla pocit, jako by ji něco zhouplo do vzduchu, ale nebylo to nepříjemné. Co se to děje? stačila si zmateně pomyslet, než najednou z nory zmizela. Jako by se vypařila do vzduchu!

>> Pouštní oáza (tinderia akce)

Bianca se zamýšlela nad tím, jak se líhnou vejce. Saturn očividně taky moc nevěděl, ale chtěl to zkusit. "No klidně. Mohl bys mít taky kamaráda jako já mám Yverinne," pokrčila nakonec rameny. Nebyl to zase tak zlý nápad a mohli se pak zeptat třeba Launee nebo někoho v lese, kdo o líhnutí ví víc. Bude to ale asi náročné. A pak se o toho ptáčka starat. Ptáci asi nežrali maso, že? Bylo by to úplně jiné, než mít na starosti vlče.
Ale všechny tyhle starosti se ukázaly zbytečné, když vejce křuplo a explodovalo. Vyvalil se z něj třpytivý prach a Saturn najednou vypadal jako disko koule. Bianca se hned zděsila, jestli náhodou není prášek jedovatý, protože Saturn držel vejce v tlamě a určitě toho spoustu vdechnul nebo spolknul. To by bylo, kdyby se na společném výletě přiotrávil. Naštěstí tvrdil, že mu nic není, i když... byl to Saturnus, který nechtěl přidělávat starosti. Bianca byla stále trochu skeptická. "A co tvoje rána. Neštípe to?" Zranění od jelena už by mělo být lepší, ale stejně. Kdo ví, co se stane, když se mu tam dostane ten fialový prášek.
"Já taky ne. Však kdo by to čekal? Vejce normálně neexplodují," zazubila se na bratra, když situaci začal zlehčovat. Nakonec, nic strašného se nestalo, ne? Jen takové malé překvapení. Biancu napadlo, že si z nich někdo dělá srandu, ale žádného dalšího vlka tu neviděla. Musela to tedy být náhoda. "No, nemůže ti to na kožichu držet věčně. Určitě to smyješ... Leda by to byly nové barvy od Života?" naklonila hlavu v otázce na Saturna. Nechtěl třeba krom bílé i jinou barvičku? To by pak dolů asi moc nešlo.
Bianca se nadšeně podívala na svou novou ozdobu, když ji Saturnus zmínil. "Není to vlastně nic zajímavého. Našla jsem to na větvi jednoho stromu, když jsem se vracela do lesa. Na hranicích," odpověděla, ale její hlas neskrýval nadšení z hezké ozdůbky. "Co ty? Jak jsi přišel k tomuhle?" kývla hlavou k jeho náhrdelníku. Hodil se k těm třpytkám, které měl v kožichu. K těm původním, ne fialovým.

>> Kopce Tary

<< Mechový lesík

Spolu se Saturnem se vydali na obhlídku okolí. Bianca tuhle část území neměla moc prozkoumanou, ale čekala něco... zajímavějšího. Jak se ukázalo, z lesa přešli zase do lesa. Nic extra, nic speciálního. Snad jen to barevné vejce, na které bratr narazil. Bianca byla také dost zvědavá, protože žádné takové nikdy neviděla. Pokývala na Saturnova slova hlavou a sledovala, jak ho opatrně vzal do tlamy a chtěl odnést do nějakého hnízda. V duchu trošku nesouhlasila, chtěla vejce zkoumat víc, ne ho někomu vracet. Ale neodvažovala se tenhle názor vypustit nahlas, protože něco jí říkalo, že by Saturn asi nebyl moc rád.
Mezitím Saturnus navrhoval, co by s vejcem udělali, kdyby nenašli jeho pravé rodiče nebo majitele. "Vylíhnout? Jak bychom to udělali? Ty víš jak se líhnou vejce?" zeptala se trochu zmateně, protože sama o tom věděla prd. Bylo vůbec něco třeba dělat, nebo prostě jen čekat, až skořápka sama praskne a něco vyleze ven? Bianca škubla ušima, když uslyšela hlasité křupnutí a překvapeně se podívala na bratra. "Jej! Saturne!" vyjekla, když spatřila jak se z nakřáplého vejce valí třpytivý dým. "Jsi v pořádku? Vdechnul si to, není ti zle?" Co kdyby to bylo jedovaté? Nebude mu něco? pomyslela si ustaraně. Přeci jen, zářivé barvy se v přírodě moc neobjevovaly. Už to jim mělo napovědět, že vejce není jen tak ledajaké. "Netuším, nějaký třpytivý prach. Máš od toho celý kožich," odpověděla mu na otázku, ale byla asi stejně bezradná. Jen doufala, že prášek není nebezpečný. "Asi si z nás někdo dělal šprýmy," pokývala pak hlavou a podezřívavě se rozhlédla kolem, jestli se v roští neschovává nějaký vtipálek. Vypadalo to ale, že jsou tu se Saturnem sami. No, Mechový les je nedaleko. I kdyby to Saturnovi mělo ublížit, snad najdeme pomoc včas, uklidnila se nakonec. Přesto pozorovala bratra bedlivým pohledem, jestli se mu přeci jen nepřitížilo.

Bianca přikývla. Za Launee se mohli podívat potom. Stejně teď neměla nic valného na práci. Naloveno bylo, v lese taky někdo hlídal... Mohla se jít bavit. Vyvstala ale další otázka. Kam by měli na takový výlet vyrazit? Bianca netušila, kde všude to Saturn už zná a sama neměla moc nápadů, kam by se mohli jít podívat. Navrhla proto toulky spíš kolem lesa. Hodilo se to, alespoň se víc seznámí s okolním územím. Mnohem víc ji nadchlo objevovat nová místa, než se vracet na stará známá. I když i to mělo něco do sebe. "Já taky ne. Zdá se mi, že chodím jen tam, kde už jsem byla," zamumlala trochu sklesle. Už to nebyla žádná zábava, chodit lesy a loukami, které už několikrát prošla. Spíš se z toho stávala nudná rutina. A tomu by se Bianca na výletě s bráškou ráda vyhnula.
Proto navrhla, aby se podívali kolem Mechového lesa, ale na stranu, kam snad ještě ani jeden nevkročil. Tedy, Bianca se nepamatovala, jestli vůbec, a Saturnus to svými slovy potvrdil. "Tak jo!" vesele zamávala ocáskem a vyskočila na nohy, připravená na dobrodružství. Vedení ale přenechala Saturnovi, protože nechtěla mít na krku případné problémy. Co kdyby je zavedla na nějaké nebezpečné místo? Nikdo by jí asi moc nepoděkoval.
Tázavě se ohlédla na bratra, když se zarazil uprostřed kroku a pohled zabodl kamsi do mechu. Bianca hned zvědavě přihopsala a hledala, na co se to tak kouká. Nebylo to nic těžkého. Na zemi leželo vejce, a vážně pestrobarevné! "Páni, to jsou zvláštní barvy," poznamenala udiveně. Ještě nic takového neviděla. Saturn se hned začal strachovat, kde je 'majitel' nebo rodič tohohle vejce. Biancu více zajímalo, co se skrývá uvnitř, ale svou zvědavou otázku po bratrových slovech zase spolkla. "A co když nikoho nenajdeme? Co s tím budeme dělat?" naklonila hlavu na stranu. Něco se z toho vylíhne a... co pak? Sníme to? Budeme se o to dál starat? Při těch myšlenkách si Bianca vzpomněla na Yverinne, která přezimovala kdesi v úkrytu. Počasí už bylo ale příjemné, takže by se had měl brzy probouzet. Asi. Biance to bylo docela jedno, věřila, že Yverinne si ji najde, pokud bude chtít.

>> Nad kopci

Potom, co se Bianca pořádně najedla, se začal domlouvat výlet se Saturnem. Biance bylo vcelku jedno, co budou dělat a proto, když zaslechla výt Launee, navrhla, že by se k ní mohli přidat. Nojo, ale kdo bude v lese? došlo jí vzápětí. Launee odcházela, Meinere si taky potřeboval něco zařídit a ona chtěla jít s bráškou na výlet. Zároveň to nevypadalo, že by bylo v lese moc vlků. Většina pachů už byla trochu starších, i když někdo se tu určitě ještě pohyboval. A zrovna když Bianca nad tímhle problémem dumala, ozval se černobílý, že tu tedy zůstane hlídat. Nezněl přitom moc nadšeně, ale to už šedá moc nepostřehla. Mohla si oddechnout, že problém strážení lesa byl vyřešen. "Ahoj," rozloučila se s Meinerem také, když řekl že si někam odskočí. Pak přesunula zbytek pozornosti na Saturna.
Na její návrh se zase tolik netvářil. "Klidně můžeme jít jenom spolu," pokrčila rameny s úsměvem. Jen ji zrovna napadlo zastavit se za mamkou, když ji slyšela výt. Jestli chtěl Saturn trávit čas pouze společně, neměla s tím problém. "To je možná pravda," pousmála se už o něco méně nadšeně, když zmínil motýlka. Kde jsme od té doby byli společně? Snad jen tady v lese, pomyslela si. A to tu byli vždycky ještě s někým dalším. "Ale nevím kam bych chtěla jít. Znáš nějaké hezké místo?" zeptala se, protože ji zrovna nic nenapadalo. Navíc, pro tenhle výlet byla důležitější společnost, než destinace. "Mohli bychom se třeba podívat někde okolo lesa, vlastně vždycky chodím jen směrem k tomu velkému jezeru nebo k močálům," dodala pak. Nikdy jiným směrem vlastně nešla, takže to kolem Mechového lesa zase tak dobře neznala. Věděla, že na jedné straně je sopka a na té druhé nějaké kopce a louky, ale nikdy se tam nebyla podívat.

I Saturnus byl zvědavý, na co se chce černobílý ptát Smrti. Měl ale více rozumu, než Bianca a zavčasu si uvědomil, že by to mohlo být osobní a raději se neptal. Zato šedivá takové zábrany neměla a hnedka vypálila otázku, na kterou chtěla znát odpověď. I když se jí to vlastně vůbec netýkalo. Meinere se očividně nechtěl se svou otázkou svěřovat. Bianca pochopila a raději sklapla, i když uvnitř byla ještě víc zvědavá než předtím. No, nechtěla černobílého zase naštvat nebo provokovat.
Bedlivě poslouchala vyprávění o magiích, které poskytovala Smrt. Speciální magie? Se kterýma se vlci nenarodí? Nebyla z toho vysvětlení moc moudrá, protože přesně netušila, které magie mohou být vrozené a které ne. Však je ještě ani neznala všechny. Navíc, Smrt za své služby chtěla blyštivé kameny, namísto květin, které upřednostňoval Život. Nojo, nějaké takové jsem párkrát našla, vzpomněla si, že také měla vlastní malou zásobu blýskavých kamenů. Ráda sbírala hezké věci, pokud to šlo. Kdo by se nechtěl pyšnit nějakými ozdobami, že?
Když konverzace zase utichla, nebylo nic lepšího na práci, než se jít najíst. Jelena přeci ulovili vlastními silami, tak bylo jasné, že by měli každý dostat svůj díl. A jelikož při jídle se nemluví, Bianca taky projednou mlčela a soustředila se na žvýkání. Když byla plná, spokojeně si dřepla zase na ‘své místo’ a obrátila se na Saturna, který navrhoval společný výlet. Kdyby se neozval, sama by něco takového navrhla. “Asi je mi to jedno,” neměla teď žádné místo, kam by potřebovala jít. V tu chvíli zaslechla vytí Launee. “Mohli bychom jít pozdravit mamku a třeba se přidat k ní?” zauvažovala. Vypadalo to, že Launee se také chystá z lesa. Mohli by jít společně, také s ní už dlouho netrávili čas.

Bianca z Meinerovy odpovědi nebyla kdo ví jak moudrá a očividně ani Saturnus to moc nechápal. "Na co může odpovědět jen Smrt a ne Život?" naklonila hlavu na stranu a zeptala se spíš tak pro sebe, i když ostatní to taky určitě slyšeli. V jejích očích byli oba bohové asi na stejné úrovni, i přesto, že se se Smrtí ještě nesetkala. Život toho ale věděl hodně, sama se ho na dost věcí ptala a dozvěděla se dost nového. Netušila tedy, co by mohl bůh nevědět, že Meinere potřeboval za tou druhou.
Mnohem víc ji zajímalo, co jí vlastně Smrt může dát jiného, než Život. A odpověď byla vážně zajímavá a vzrušující. "Tyjo, magie co nikdo nemá!" Bylo by super mít něco specifického, jen pro sebe. Takže třeba Meinerovo rozdvojení je od ní? zapřemýšlela, jestli se s někým, kdo takovou magii ovládá, už setkala. "Ale co za to chce? Život má rád květiny, má Smrt taky něco oblíbeného?" Ačkoliv byla Bianca v mnoha ohledech trochu naivní, nemyslela si, že by jim bohyně dávala takové speciální síly zadarmo. Určitě v tom byl háček, navíc co tak pochopila, Smrt nebyla vůbec tak milá a ochotná jako Život. Už jen její jméno toho dost vypovídalo.
Byla nadšená, že Saturnus zmínil nějaký společný výlet. Už hrozně dlouho spolu nikde nebyli a to chtělo napravit! A povědět si o všem, co za tu dobu dělali. Bianca byla vážně zvědavá, jak bráška trávil svůj čas a co nového zažil. "Tak jo!" vesele zamávala ocáskem na Saturnův návrh a taky pomalu vstala a vydala se ke kořisti, když šel i Saturn. Po lovu a všem tom běhání jí dost vyhládlo a přeci si svůj díl zasloužila, takže nebylo proč se upejpat.

Bianca byla sice vyčerpaná, ale do vlhkého mechu si lehat nechtěla. Jejím společníkům to očividně nevadilo, no jí stačilo, že má kožich zase zmáčený od deště a následného mrholení. Nepotřebovala být ještě zašpiněná, proto si pouze sedla, na co nejsušší místo a pohledem bloumala po okolí. Lov skončil úspěšně, kořist také dotáhli do lesa a... najednou zase nebylo, co dělat. A Bianca byla docela znuděná, jelikož nikdo ani nemluvil, jen tam tak leželi kousek od sebe a vypadalo to, že snad usnou. Aby mezi skupinkou nebylo tak trapné ticho, rozhodla se zvědavě zeptat, co se Saturnus a Meinere teď chystají dělat. Odpověď černobílého byla dost zajímavá a i překvapivá. "Smrt?" naklonila hlavu na stranu. Byl tu Život, toho už navštívila. Takže Smrt musela být další bohyně, ale podle Saturnovy otázky to nevypadalo, že by byla zrovna příjemnou společností. "Může mi pomoct s dovednostmi jako Život?" chtěla se ujistit. O téhle Smrti ještě mnoho nevěděla a nikdy se s ní nesetkala, ale... už jen její jméno znělo děsivě. Bianca netušila, jestli se s ní vůbec někdy setkat chce.
Mnohem raději slyšela bratrovu odpověď. Vesele zamávala ocáskem o zem a usmála se. "To by bylo super! Už dlouho jsme společně nic nepodnikali!" Pravda, že jako vlčata trávili skoro veškerý čas spolu. Ale poslední dobou už tolik ne. Bianca netušila, jestli je to jen špatná shoda náhod, že se tolik míjeli, nebo prostě každý měl tolik věcí na práci, že si pomalu ani nepopovídali.

Vůbec se jí nechtělo zpátky do práce, když se tak hezky umyla a vysušila. Hlavně si trochu oddechla a nechtěla se vracet k té nudné dřině. Nedalo se ale asi nic dělat, jelikož nechávat kořist na hranicích... neznělo zrovna chytře. A většina vlků byla také zvyklá žrát v úkrytu, sotva by se jim sem chtělo chodit a jen by lovce vinili, že jsou líní. Něco takového poslouchat nechtěla.
Když začalo poprchávat, Bianca si ublíženě odfrkla. Vůbec se jí tohle počasí nelíbilo. Když už to konečně vypadalo, že bude hezky, obloha se zatáhla a začínalo pršet. Jako naschvál! Naštěstí to v lese, mezi stromy, nebylo tak znát a ani jí to tolik nemáčelo kožich. Jakmile byl úkryt na dohled, Bianca už vážně nechtěla udělat další krok. Ne s kořistí v tlamě. A ostatní nejspíš taky ne, protože Meinere rezignoval jako první a kousek před úkrytem prostě přestal tahat. Saturn taky nic neříkal, a když Bianca lehce znechuceně vyplivla jelenovu nohu, nechal ho spadnout do mechu tam, kde zrovna stáli. "Dobře," pokývala hlavou na Meinerovu poznámku, která zněla dost logicky. A čím méně práce pro ně, tím lépe.
Bianca se trochu lekla, když sebou Saturn žuchl na zem, ale vypadalo to, že je jen vyčerpaný z používání magie a lovu. I ona byla docela unavená, ale na špinavou, mokrou zemi si lehat nechtěla. Proto si jen sedla a čekala, co se bude dít. Jenže ono se nedělo nic. Saturn se vydýchával a Meinere tam prostě stál. "Ehm, takže... co se teď chystáte dělat?" zvědavě naklonila hlavu na stranu a plácla první otázku, která jí na jazyk přišla. Nakonec, docela ráda by věděla, co mají teď v plánu.

<< Narvvinij (přes Kiërb)

Na té práci opravdu nebylo nic moc zajímavého. Byla to nudná a monotónní činnost. O to víc se Bianca nudila, když nikdo nic neříkal. Mluvila by, kdyby mohla, protože ticho se jí zdálo tíživé. Ale v tlamě měla jelení nohu. Stejně na tom byl i Meinere, který čapl tu druhou a tahal spolu s ní. Jediný, kdo mohl konverzovat byl Saturnus, ale... ten na to moc nebyl, to Bianca věděla. Cesta tedy probíhala v tichosti.
Když došli k řece, Bianca si docela oddechla. Tahání takové váhy bylo vyčerpávající, i když na to byli tři. Už se těšila na pauzu, protože si sama potřebovala oddechnout. Kdyby byl na mém místě Saturn, tak by mu muselo být hrozně, píchlo jí u srdce a starostlivě se po bráškovi podívala. Kulhal, ale jinak vypadal v pořádku. Asi to byl opravdu jen škrábanec, co se snad rychle zahojí, když ho nebude namáhat. Pak se Bianca raději soustředila na překonání řeky. Naštěstí tu byl Meinerův most, který mohli využít, ale s jelenem se po něm šlo obzvlášť špatně. Trochu se bála, aby jí někde neuklouzly tlapky a neskončila přímo ve vodě. Furt neumím plavat, pomyslela si trochu naštvaně. Zlobila se sama na sebe, samozřejmě. Už zjistila, že plavání je docela důležitá schopnost pro přežití a stejně nebyla schopná se ji naučit. Nebo jen začít!
Z myšlenek ji vytrhl Saturnus, který se rozhodl umýt v řece. Bianca jelena pustila a párkrát naprázdno klapla tlamou, protože ji z toho tahání bolely čelisti. "Taky bych se měla opláchnout," poznamenala při pohledu na své špinavé tlapy a vydala se k řece spolu s bratrem. Nejdřív se napila, protože měla trochu vyprahlo. Pak vlezla do vody, ale zůstávala na břehu, a aby se celá omyla, musela se tak divně přikrčovat. Koupel to byla rychlá, takže divné pózy nevadily. Na břehu se Bianca oklepala a trochu si vysušila srst teplým vánkem, protože ještě nebylo úplně teplo. Obloha byla přes den sice jasná, ale k večeru se začínalo zatahovat a teplota zase klesala. No, naštěstí je zima už pryč, pomyslela si nadšeně. Jaro a léto bylo mnohem lepší!
"Tak ať už to máme za sebou," povzdechla si, když Saturn beze slova zase nadzvedl úlovek a směřoval k úkrytu. Bianca popadla 'svou' nohu a dala se do toho úmorného tahání. S čistým kožíškem šlo ale všechno o něco lépe. Alespoň už se necítila ulepená od krve a špinavá.