Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Žlutý portál

Meinere tvrdil, že ta nic nemůže, ale pronášel to tím svým typickým neutrálním tónem. V duchu ji klidně mohl odsuzovat a nenávidět, jen to třeba nechtěl říkat nahlas. “Tak proč zemřela?” Něčí vina to přeci musela být. A když ne Biančina, tak koho.Cynthie? Nebo snad Životova? Ten ostatně tvrdil, že vlčici zachrání, ale copak to bylo možné? I když to byl bůh, mohl vlka vrátit k životu? A jestli ano, tak proč moji rodiče zůstali mrtví? A Therion? Nebylo to fér, že se někteří mohli vracet a jiní ne.
Jakmile Bianca prostoupila portálem, zacítila odporný pach. Před ni se zjevili tři vlci, šedivák, hnědý a černá vlčice, která něco křičela. Bianca při pohledu na ní naprázdno polkla a měla chuť zase zacouvat zpátky do portálu. Černá vlčice jí naháněla strach a byla ošklivá. Takže tohle bude Smrt? pomyslela si ustrašeně. Nikdy se s ní ještě nesetkala, i když o ní slyšela. Ti zbylí dva museli být její kumpáni, co si přáli zničit Gallireu. Proč něco takového chtějí? Není to i jejich domov?

Život se začal obhajovat, že není jiná možnost a někdo z nich opravdu musí zemřít. Bianca se snažila minimalizovat svou existenci a vyděšeně se na boha dívala. Neměla Lilith pravdu, když zpochybňovala jeho identitu? Byl tohle vážně Život, když byl ochotný něco takového udělat? Nad takovými otázkami ale neměla čas přemýšlet.
Bianca se cítila hrozně, jen co jí hlavou prolétla ta myšlenka. Věděla, koho by zvolila, sice si to nechtěla přiznat, ale věděla to. A vlčici i věnovala kratičký pohled, který bohužel neprošel bez povšimnutí. Bianca se hned otřásla, přikrčila k zemi a sklopila uši studem, když se mýtinou rozezněl naštvaný a vyděšený hlas modré vlčice. Co jsem to udělala, pevně stiskla oči k sobě. Nemohla uvěřit, že uvnitř byla vážně tak krutá. I když slova Lilith byla mířena na Cynthii, která byla ve svém jednání víc očividná. Lilith a Meinere byli jediní, kdo na nikoho neukazovali prstem. Bianca se cítila asi nejhůř za svůj dosavadní život, ale nemohla s tím nic dělat. Instinkt jí prostě velel neumřít, ať to mělo stát cokoliv.
Z vlastní sebelítosti a házení viny na ostatní ji vytrhl Meinere, který začal couvat a asi nějak zapomněl, že Bianca stojí za ním. Zbylé vlčice se stále docela ostře hádaly a padalo jedno obvinění za druhým. Na Biancu toho začínalo být trochu moc a jelikož od tohohle problému nemohla utéct, jak měla ve zvyku, zvolila možnost B. Brečet. Oči se jí rozslzely natolik, že skoro ani nepostřehla, co se děje. Došlo jí ale, že hádka utichla a to co uviděla, když párkrát zamrkala jí neudělalo dobře. Modravá vlčice… explodovala v bílou záři a na jejím místě zbyl jen kožich.
Bianca na to koukala notnou chvíli, než se její kolečka zase začala točit a pochopila, co se vlastně stalo. “Hhbleh,” dávící reflex se ozval skoro okamžitě, ale ven naštěstí nic nešlo. Však se tu už nějaký čas živila sotva brouky a trávou, neměla co zvracet. Život děkoval Lilith za její oběť jako by se nic nestalo a zmizel v portálu. Ale ona nechtěla zemřít. Nechtěla se pro nás obětovat. Bianca byla v šoku. Jakto, že Život ji zabil bez jejího svolení? “Je… je to moje chyba..?” Bianca hlesla zničeně a podívala se na záda černobílého a pak na Cynthii. Stalo se to proto, že si to jen pomyslela? Cynthia očividně také chtěla, aby to byla Lilith a Život přeci uměl číst i myšlenky. “Zabila jsem ji já?” Nemohla tomu uvěřit, někoho přeci připravila o život! Byla z ní zrůda! Bude mě teď Meinere nenávidět? A co když se to dozví třeba Saturn a máma? Bianca se rozklepala.
Nějak ani nevnímala, co vlastně dělá. Jen slyšela rozkaz a řídila se tím. Jako první portálem prošla Cynthia, pak Meinere a v těsném závoji i Bianca. Nechtěla zůstávat na jednom místě sama s ostatky vlčice, kterou pomáhala obětovat. Chtěla utíkat co nejdál od všeho a všech.

>> Fialový portál

<< Jabloňový sad

Bianca a Cynthia prchaly od stromu co jim nohy stačily. Jakmile byly na poměrně bezpečném místě - minimálně včely už je tu nenapadaly - trochu nabraly síly a vydaly se zpátky k Životovi. Obě byly poštípané a napuchlé, ale hlavní bylo, že zůstaly naživu. Až při cestě si Bianca všimla, že větev nebyla to jediné, co Cynthia včelám ukořistila. “Na co je to jablko? Můžeme ho sníst?” zajímala se. Přeci jen se tu jídlo shánělo docela špatně, když jen tak z ničeho nic nepadalo z nebe. Ale třeba ho Život bude taky potřebovat? Asi bychom ho radši neměly jíst, rozhodla se Bianca, i když jí to bylo trochu líto. Co kdyby přeci jen bylo jedlé a teď ho odevzdají jen tak pro nic?
Na mýtinu dorazily jako první. Život si od nich vesele převzal větev a bodnul ji do země. Teď zbývalo jen čekat na druhou skupinku. Bianca byla celá poštípaná a do řeči jí zrovna nebylo, rozhodla se proto znovu olizovat trávu ve snaze se trochu schladit a napít. Moc to nepomáhalo a brzy ji to přestalo bavit. Navíc nemusela čekat dlouho, protože druhá skupinka dorazila krátce po nich. Valili s sebou velký balvan, který si Život taky převzal. Bianca přicupitala k Meinerovi a Lilith. Oba vypadali ve větším pořádku, než byla ona. Už už si pomyslela, že jejich úkol byl ten více bezpečný. Ale… kde je Světluška a ta hnědá? Šly přeci s nimi…? Biance přeběhl mráz po zádech a nasadila křečovitý úsměv. Třeba… se jen trochu opozdily. “Světluška?” obrátila se tiše na černobílého, aby se ve své domněnce ujistila. Nemohlo se jí přeci nic stát, ne?
Zakrátko byla ale vyvedena z omylu. Život začal povídat něco o tom, že musí někoho nechat zabít a Meinere vypěnil a řekl, že Světlušku něco sežralo. ?? Bianca měla pocit, že jí po takovém návalu informací jen duní v hlavě. Měla tam prázdno, úplně vymeteno. A přeci se instinktivně velmi pomalu a nenápadně schovávala za černobílého. Snažila se být co nejméně nápadná, protože… přeci nechtěla zemřít. Nikdo nechtěl! Cynthia se ptala po dobrovolnících, ale kdo by do něčeho takového bez donucení šel? Bianca rychlým očkem střelila po modré, protože ji ze všech přítomných znala nejméně. Sama zemřít nechtěla, Meinere byl kamarád a Cynthia byla matka kamarádky a navíc Biance před chvílí zachránila život. Zbývala jediná možnost, protože ty ostatní co tu s nimi byly ani nedošly tak daleko. Nahlas ale nic říkat nemohla, protože přeci nemohla vlčici nutit, aby se pro ně obětovala.

Bianca si byla docela jistá, že tohle nepřežije. Roj se na ni okamžitě slétl a rozhodně ji nešetřil. Kdo ví, proč byly včely tolik protivné, když jim ani jedna z vlčic nic očividného neudělala. Že by poznaly, kdo na ně používal magii? Nebo byly prostě jen rozzlobené, že jim na území vnikli vetřelci? Tak jako tak, Bianca schytávala jedno žihadlo po druhém, že je ani nestihla počítat. Na jednu stranu začínala ztrácet naději, ale přeci se nemohla vzdát jen tak! Jen počkejte, já vám ukážu, pomyslela si rozzlobeně a pomocí magie vyslala proti včelímu roji velký fučák, který je na chvíli překvapil a zastavil. A k Biančině překvapení se k němu přidal i déšť. Cynthia! Bianca neztrácela cenný čas a rychle vyskočila na nohy. Cynthia ještě křičela něco o větvi, ale to Bianca moc nevnímala, hlavní bylo rychle utíkat pryč.
Obě vlčice se, ne tak v pořádku, dostaly mimo sad. Bianca byla na několika místech napuchlá až hrůza a všimla si, že i Cynthia má viditelné štípance. “O-omlouvám se,” dostala ze sebe provinile Bianca a raději odvrátila pohled. A ten padl na… kaluž vody s rybou? Ani se nad tím moc nezamýšlela a automaticky se napila a rychle do sebe nasoukala tu rybu. Hlad i žízeň na chvíli přestala vnímat. “Jo, jo, zatím žiju,” odpověděla vlčici na otázku. “A ty jsi taky v pohodě?”

>> za životem

Používání magie se Biance nezdálo jako zrovna dobrý nápad, když netušila, co se potom může stát. Ale jinou možnost tady neměly. Včely se očividně samy nikam neměly a jak jinak je odehnat, než magií? Cynthia se toho naštěstí nebála a začala používat magii počasí. Bianca sledovala, jak se nad nimi stahují mračna a začíná mírně kapat. Sama neměla co jiného nabídnout, než magii vzduchu. Rozhodla se tedy udržovat od včel bezpečnou vzdálenost pomocí větříku, který je měl odfukovat co nejdál. A ve výsledku to vypadalo jako obyčejná změna počasí a včely si ji ani nemusely spojovat s nimi.
"Tak jo," odpověděla Cynthii pohotově a spolu s vlčicí se rozeběhla sadem. Čím rychleji tu vzdálenost ke stromu překonají, tím rychleji budou moct vypadnout někam, kde je snad bezpečněji. Bohužel se ale v tom spěchu příliš nekoukala pod nohy a to se jí nehezky vymstilo. Ani netušila, o co vlastně zakopla. S tlumeným heknutím upadla přímo na čumák a lekem přestala používat svou magii, která ji chránila od včel. Když se vzpamatovala a vzhlédla nahoru, s hrůzou zjistila, že roj si jí všiml a nebyl rád, že se tu tak poflakuje v jejich revíru. Bzučení bylo čím dál tím blíž a hlasitější a Bianca byla úplně ztuhlá. Já tady umřu, prolétlo jí hlavou. Nezmohla se na nic. Znovu aktivovat magii jí mohlo trvat déle, než se k ní včely dostanou.
Na poslední chvíli jí ale instinkt radil, ať se alespoň trochu svému osudu brání. Pokusila se znovu vytvořit vítr, tentokrát silnější, který by roj alespoň trochu zastavil a dal jí čas se posbírat a utéct. Netušila ale, jestli to bude fungovat. V tomhle momentě si vůbec nevěřila. Alespoň Cynthia je snad v pořádku a Životovu misi splní, pomyslela si krátce, přestože vůbec nevnímala, co druhá vlčice dělá.

// magie vzduchu - odfukování hmyzu dál od sebe

Cynthia neviděla situaci moc optimisticky a nebála se to říct nahlas. Bianca si trochu povzdechla, ale musela souhlasit. Jestli už se něco hrozného na Galliree dělo, doufala že to nebude alespoň tak nebezpečné. Nebo že z toho její přátelé vyváznou jen s lehkými zraněními. Rozhodně by nebyla ráda, kdyby zase o někoho přišla, tím víc o někoho z rodiny. Za neustálého přemýšlení o ostatních Bianca začala pojídat nějaké bobule, které nedaleko našla. Moc se nezamýšlela nad tím, jestli by mohly být nebezpečné. Jen je lehce otestovala a když se po chvilce nic nedělo, rozhodla že s nimi asi není nic špatně. "Nevypadá to, že by byly jedovaté," namítla lehce Cynthii, ale raději už další nejedla. Věděla, že starší vlčice jí to připomínala z dobroty srdce. A asi taky nechtěla skončit na sbírání dřeva sama.
Zanedlouho se Cynthia ozvala, že by se měly dát do práce. Biance se mezi včely vůbec nechtělo, ale déle už se tu zdržovat nemohli. Čím víc otálely, tím víc byla Gallirea i oni samotní ohrožení. Tak ať to máme za sebou, pomyslela si a pohlédla na sad plný bzučivých potvor. "Nikdy jsem bohužel hmyz neodháněla," odpověděla. Většinou před ním naopak utíkala, ať už se jednalo o takto nebezpečné včely nebo jen zcela obyčejné broučky, co si prostě žili svůj život. Biance se hnusili všichni stejně. "Třeba by je nalákala nějaká hezká vůně odjinud," navrhla potom. Zdržovaly se tu, protože tu byly rozkvetlé rostliny a stromy. Kdyby ale přišly na to, že kousek odtud je nějaké hezčí místo, asi by se přesunuly tam, ne?
Bianca opravdu neměla žádný plán. Přílišnými schopnostmi neoplývala, jediné, čím se snad mohla chlubit byla magie větru. Jenže jestli tu vůbec bude fungovat a jaké bude mít následky, to netušila. A měla z toho docela strach. Však i sám Život říkal, že neví, co by se mohlo stát. Cynthia si ale takové servítky asi nebrala, protože prohlásila, že na včely přivolá déšť. Bianca zaraženě zamrkala, "A není nebezpečné tu jen tak použít magii?" Nic jiného nám ale nezbývá, jestli nechceme dostat desítky žihadel, namítlo ihned její podvědomí. Co jiného, než magie by jim mohlo opravdu pomoct? Pochybovala, že by jim dokázala utéct, i kdyby byla nejrychlejším vlkem na zemi. "Jinak je to dobrý nápad. Hmyz nemá rád vodu. Třeba před námi uletí," pronesla o něco víc nadšeně a mávla ocáskem. Bylo by super, kdyby se jich zbavily tak jednoduše.
Bianca hnedka poznala, když Cynthia začala kouzlit. Věčně slunečná obloha bez mráčku se totiž velmi rychle zatáhla těžkými šedými mraky. Nejspíš to ale na šedou vlčici bylo docela složité, protože počasí se měnilo pomalu. Jen pozor aby to ty včely nepodráždilo moc brzy. "Já... no, můžu něco zkusit s větrem," odpověděla Bianca váhavě. "Ty je můžeš zahánět a já nás budu bránit, aby se k nám nedostaly!" To byl dobrý nápad. Hezky si to takhle rozdělit aby jedna z nich útočila a druhá bránila. Bianca si nechtěla připouštět, že to dělá hlavně z vlastní sobeckosti a strachu, protože nechce, aby se k ní včela přiblížila třeba jen na metr. Neztrácela tedy čas a začala se soustředit na svou magii. Vytvořila mírný větřík, který foukal směrem od nich a odrazoval včely, které by se chtěly vydat jejich směrem. Zatím to nebyl žádný velký vítr, Bianca se nechtěla hnedka vyčerpat. Ale kdyby se roj rozhodl letět přímo na ně, neměla by problém je odfouknout až za kopec. Nebo v to alespoň doufala.

"No vlastně docela jo," Bianca zamyšleně přikývla, když Cynthia poznamenala, že Sheyu už neviděla pěkně dlouho. Byla to pravda. Vlastně s nikým z té výpravy se už později nesetkala, když nepočítala Saturna. Ale to byl sourozenec, to se nedalo počítat. A to Gallirea není tak velká. Nejspíš mám jen 'štěstí' a všem kamarádům se vyhýbám, povzdechla si. Jak se asi měly ty ostatní vlčice?
Vzpomínání na staré dobré časy ale nemělo dlouhého trvání. Potřebovali řešit důležitější věci, jako třeba záchranu světa. Podle slov Cynthie totiž už na Galliree nemuselo být bezpečno. Nějací dva vlci totiž pomáhali Smrti a chystali se magickou zemi zničit. Co by z toho ale měli? Však také přijdou o domov... Biance to nelezlo do hlavy. Měla se doma hezky, na nic si nemohla stěžovat a nechápala, proč by někdo chtěl takové místo ničit. "Máš pravdu. Jen doufám, že se nikomu nic nestane," sklopila smutně uši.
Nejdůležitější teď bylo trochu nabrat síly na to, co má přijít. Bianca se cítila docela v pohodě, ale měla trochu žízeň. Vzpomněla si, co dělali ostatní vlci, když se tady chtěli nějak napít a zrovna se před nimi magicky neobjevovala voda. Olizování kapek z trávy bylo teda docela na nic, ale holt nic lepšího nebylo. Cynthia se po krátkém odpočinku také přidala. Bianca naopak přemýšlela, jestli nenajde ještě něco k snědku. Kvítí se jí opravdu jíst nechtělo a ten motýl, kterého předtím omylem chytila také nebyl žádná lahůdka. Naštěstí si všimla, že nedaleko na rostlinách rostou i nějaké bobule. Trochu skepticky k nim přikročila a nejdřív opatrně vyzkoušela jen jednu. Co kdyby byly jedovaté? Ani po chvilce se ale nic nedělo, takže Bianca jich snědla o něco víc. Hlavně doufala, že se nějaké jejich účinky neprojeví třeba až později. To by byl docela problém.
Trochu sebou cukla, když Cynthia najednou prohlásila, že už ji to nebaví a chce se někam hnout. Asi měla pravdu, nemohli tu zdržovat do nekonečna, i když se Biance do nabzučeného roje nechtělo. Ani trochu. "Nedají se třeba nějak odehnat?" zeptala se s nadějí v hlase a rozešla se za Cynthií.

<< od Života

Bianca byla možná trochu zmatená, protože za posledních pár chvil se toho událo docela dost, ale byla si také jistá, že měli o vlka míň. Nejistě se se svou domněnkou ozvala Cynthii, která ale odpověděla, že je to starost druhé skupiny. Hnědá se přeci rozhodla jít s nimi. "Dobře. Snad je v pořádku," zamumlala Bianca a raději následovala šedou. Měli vlastní starosti a věci na práci. Dřevo se samo neposbírá.
Aby cesta neprobíhala v nudné tichosti, Bianca nadhodila společné téma, které s Cynthií měla. Obě znaly Sheyu. "Aha, když jsme se viděly posledně, říkala že žije s rodinou v horách," pokývala Bianca hlavou. Stejně ale bylo trochu překvapivé, že Cynthia byla matka Sheyi. Vůbec si nebyly podobné. Třeba je Sheya prostě po tátovi? napadlo ji. Ona a Saturnus přeci také nevypadali podobně a přesto byli sourozenci. "To je dobře. Možná bych ji mohla jít navštívit až... se to tady vyřeší," mávla trochu ocáskem a doufala, že všechno zvládnou zastavit. "Myslíš, že na Galliree se už něco začalo dít? Doufám, že jsou všichni zatím v pořádku. Mám tam taky rodinu." Bianca se bála, jestli náhodou nejsou v nebezpečí. Co když portál nedokáží sestavit včas? Co se stane s Gallireou a s nimi tady? Ani si to nechtěla představovat.
Když Život říkal, že stromy chrání nějací zdejší obyvatelé, Bianca si představovala všechno jen ne... hmyz. Jednu věc, kterou nesnášela snad nejvíc ze všeho. Ne, že by z broučků měla vyloženě strach, ale hnusili se jí. A ti, co se pohybovali tady byli podle všeho i nebezpeční. Stále měla v živé paměti Světlušku a její napuchlou tlapu. A to hnědá vlčice schytala jen jedno žihadlo. Jak bych vypadala, kdyby mě pobodali víc? zhrozeně se otřásla. Najednou už se jí Gallireu tolik zachraňovat nechtělo.
Dobrý nápad," rychle souhlasila, když Cynthia navrhla, že by měly nejdříve nastřádat co nejvíc sil. Čím déle to budou oddalovat, tím lépe. Bianca se rozhlédla kolem sebe, měla po cestě docela žízeň a chtěla se napít. Žádná kaluž se kolem ale nezjevila, takže se musela přesunout k plácku mokřejší trávy. Netušila sice, kde se rosa bere, když tu nepršelo a ani se nestřídal den s nocí, ale nestěžovala si. Hlavně, že měla jak uhasit narůstající žízeň. Začala trávu olizovat. Nebylo to nic moc, ale stačilo to. Zoufalé situace si žádaly zoufalých reakcí. Po očku se koukla i na šedou vlčici, co dělá a jestli se jí za to nesměje, ale Cynthia prostě odpočívala. "Potkaly jsme se ještě jako malé na výpravě. Hledali jsme poklad s mluvícím motýlem," odpověděla Bianca se známkou nadšení v hlase. To bylo pěkné dobrodružství a hlavně nebylo nebezpečné. Co by teď dala za to, aby se tam mohla vrátit. Místo toho se musela mentálně připravovat na blížící se boj s agresivním hmyzem.

Bianca docela doufala, že se k jejich malé skupince ještě někdo přidá, ale čekalo ji zklamání. Zůstaly na to s šedou vlčicí sami, zatímco v druhé skupině bylo vlků víc než dost. No, tahání kamenů ze skály chce asi víc sil? zauvažovala trochu. Život ale říkal, že ani dřevo nebude jednoduché získat a že strom brání nějaká stvoření. Zvládneme je samy odehnat? Po očku se podívala na šedivku, která na první pohled také nevypadala jako úplný silák, ale prostě normální vlčice. A také nebyla z rozdělení skupin zrovna nadšená. Bianca si povzdechla, když se početnější skupina dala do pohybu a opravdu je nechala samotné.
A když už byli u těch počtů... Bianca se trochu zarazila. "Nechybí nám ještě někdo?" zamračila se. Měla v tom nepořádek, když se tu pořád něco řešilo a vlci se objevovali z ničeho nic. Ale měla takový pocit, že s nimi byla ještě jedna vlčice? Ta, která jí odněkud přišla povědomá. Ale teď ji tu nikde neviděla. Z přemýšlení ji vytrhla její šedivá společnice a tak ztracenou vlčici hodila za hlavu a začala se raději soustředit na vlastní úkol. Rozešla se za šedou a optimisticky přikývla. "Nějak to zvládneme." Bianca sice moc netušila jak, ale prostě doufala, že budou mít alespoň štěstí. Vzhledem k tomu, že fyzičkou moc nevynikala a používání magií mohlo být nebezpečné... "Oh, já jsem Bianca," představila se hned Cynthii. Vlčice se přidala později a nějak nebyl čas na velké seznamování. "Odkud vlastně znáš Sheyu?" nadhodila po chvilce, protože byla zvědavá, jak se vlčice znají. "Má se dobře? Už jsem ji dlouho nepotkala." Bianca při cestování raději mluvila, než aby mlčela. Hlavně se pak nemusela soustředit na dotíravé myšlenky 'co kdyby'.

>> Jabloňový sad

Všichni se rozhodli zůstat a tak portál, který umožňoval cestu zpátky se zapraskáním zmizel. Bianca naprázdno polkla, netušila, jestli se vážně rozhodla správně. Život byl ale evidentně rád, že tu vlci zůstali a rozhodli se mu pomoci. Je nás tu docela dost, s těmi dvěma co se přidaly později. Navíc je tu Život, určitě nebude nečinně stát, když se něco semele, uklidňovala se. Párkrát se zhluboka nadechla a vydechla a hned jí bylo lépe.
Život se dal do dlouhého vysvětlování, co se vlastně děje a jak předejít zničení Gallirei. Tedy, Bianca nebyla z jeho slov nadchnutá. Vůbec. Vypadalo to, že na tom byli docela bledě. Existovala ale cesta ven. Stačilo posbírat pár... surovin a sestavit portál ke Smrti, to nemohlo být tak složité, ne? "Dobrý nápad, půjde nám to rychleji, když se rozdělíme," přikývla tmavě šedé vlčici, kterou Meinere oslovil jako Cynthiu. Na druhou stranu to ale asi nebude tolik bezpečné, když vlků bude na daném místě méně. Bianca docela zastávala názor, že v počtu je síla - protože sama byla docela slaboch, a ještě k tomu ustrašený - ale nebylo času nazbyt. Podle Života to vypadalo, že Smrt a její společníci mají docela náskok.
Mezitím, co Bianca přemýšlela, začaly se formovat skupinky. Lépe řečeno, jedna skupinka. Bianca trochu nervózně přešlápla a ošila se, protože se chtěla držet s Meinerem. Jenže s ním už se rozhodly jít dvě hnědé vlčice a Cynthia zůstávala stále sama. "Půjdu pro dřevo," vydechla nakonec s trochu nedobrovolným podtónem. Nemohla ale nechat vlčici jít samotnou, to by bylo nefér a nejspíš i dost nebezpečné. Na krátkou chvíli Biancu upoutal barevný motýlek, který kolem poletoval. Očkem zaregistrovala, že i u ostatních se takhle občas zjevoval hmyz, nebo mršiny zajíců a kaluže vody. Nějak tušila, že v tom má prsty magie, ale víc vykoumat nedokázala. Tak jako tak... měla hlad a byla nouze. Bianca několikrát chňapla po motýlovi, než se jí podařilo ho chytit. Tvář hnedka zkřivila nechutí a když polykala, docela se zakuckala. S její úlevou se kousek nacházela kaluž a tak Bianca mohla toho motýla už v klidu spláchnout.
Bianca si odkašlala a podívala se směrem, kde se měl nacházet ten sad se stromem. "Tak vyrazíme?" nadhodila a sama se dala do pochodu, i když se jí zrovna dvakrát nechtělo. Nejdřív ven z tohohle lesa a pak na západ od louky, kterou jsme přišli? zopakovala si trasu, kterou by se měla vydat. Přes louku rozhodně chodit nechtěla, jelikož se tam nacházela spousta hmyzu. Doufala, že zase narazí na nějakou vyšlapanější cestu, nebo se alespoň vyhne všem květinám a včelám.

Život se nezjevil s dobrými zprávami. Vlastně... vlastně se daly považovat za docela špatné zprávy. Sám asi nevěděl co se děje a navíc to vypadalo, že zlá Smrt nad ním má navrch a uvěznila ho tady spolu se skupinkou zmatených vlků. To nevypadá dobře, Bianca nervózně přešlápla a podívala se po ostatních. Překvapivě z toho nikdo nebyl tak překvapený a vlastně ty nové informace všichni brali s nějak moc velkým klidem. Vážně se tohle na Gallirei děje často? Takovéhle věci? Bianca si začínala říkat, jaké to měla štěstí, že se doposud do podobných situací nezaplétala. A aby špatných zpráv nebylo málo, začínala se cítit docela unaveně, měla hlad a ráda by se napila. Z toho co zpozorovala ale v okolí neviděla žádnou říčku a snad ani zvířata tu nežila. Tu a tam se před někým z jejích společníků objevily zvláštní věci, ale ty si nárokovat nemohla, že.
Život jim dal na vybranou. Vytvořil portál, kterým se mohli zase vrátit zpátky na Gallireu. Ale tím se přeci... nic nevyřeší, pomyslela si Bianca. Když se vrátí, co bude se Smrtí a zničením Gallirei? Možná by stihli varovat své blízké a utéct, než se něco semele, ale Biance se v tom kraji líbilo, a nechtěla, aby ho někdo ničil. Měla tam přeci domov, rodinu a přátele, kterým se mohlo něco stát. To si opravdu nepřála. Po očku sledovala ostatní a vypadalo to, že nebyla jediná, kdo se rozhodl zůstat. Meinerův pohled oplatila a krátce záporně zavrtěla hlavou. Její rozhodnutí ale nic neměnilo na tom, že začínala mít docela strach a nervy. Nebyla úplně stavěná na takové vypjaté a nebezpečné situace.

Meinere měl klasickou lehce kousavou poznámku, kterou Bianca přešla bez reakce. Stále si přála věřit, že situace není tak zlá a tudíž ji nebude mít co bolet. Raději se tedy zaměřila na konverzaci s modrou. Záporně zavrtěla hlavou, "Není to tak krátce, zatoulala jsem se sem už jako vlče. Takže tu bydlím tak... dvě zimy?" jestli počítala správně, byl to už pěkný čas. Asi měla zatím prostě jen štěstí a nebezpečná magická dobrodružství se jí za tu dobu vyhýbala.
Ukázalo se, že modrá navštívila Mechovou smečku a dokonce tam i nějaký čas přebývala. Bianca byla docela překvapená, ale nijak jí to nevadilo. Druhá vlčice, o které byla řeč jí byla také neznámá. "Nikoho takového jsem doma nepotkala," přidala i svůj názor, když se modrá na Rez ptala. Byla tu šance, že Bianca pouze vlčici nestihla poznat, ale taková šance byla dost malá. Poslední dobou v Mechovém lese nebylo mnoho nových vlků a vlastně ani těch starých.
Nějaké obrázky na stromech a hádanky, to nebylo nic pro Biancu. Zpočátku se sice snažila přispět a něco vymyslet, ale brzy ji to přestalo bavit. Hlavně měla pocit, že z toho už nic nevyluští. Naštěstí se tím nemusela dlouho zabývat, protože po chvilce cítila, že by měla zamířit do lesa. Jakmile se podívala pozorněji, spatřila mýtinu, na které stál Život. Hned si úlevně oddechla a spolu s ostatními se vydala jeho směrem. Když je tu Život tak všechno bude v pořádku. O chvíli později ale o svých myšlenkách zapochybovala, protože bůh vypadal dost... zmateně? A dokonce si mumlal i něco o tom, že tohle není jeho domov, i když jim právě tohle tvrdil, když se tu zjevili. Bianca se lehce zamračila, ale stále v Života vkládala většinu své důvěry. "To ve mně docela vyvolalo paniku," pobledla, když jim Život sdělil, že se mu to tady nelíbí. Měli ostatní pravdu a vážně se nám tu něco stane? Bianca nechtěla myslet na zlé věci, ale v nastávající situaci se jí to moc nedařilo. Začínala se docela bát. A aby toho na ni nebylo málo, odnikud se zjevily další dvě vlčice, jedna jí byla povědomá a druhá se zase znala s Meinerem. "Sheya? Taky znám Sheyu," zapojila se krátce do konverzace. Sice ji už dlouho neviděla, ale věděla, o koho se jedná. Ze slov Meinera a Světlušky to vypadalo, že se Sheya ztratila? A že chce ničit svět? Na Biancu toho bylo moc, proto tak trochu zmateně bloumala pohledem po okolí a snažila se nával nových informací zpracovat. Přitom ji zaujala květina, která rostla nedaleko. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu měla Bianca chuť ji sníst, i když rozhodně žádný býložravec nebyla. Nakonec prostě otevřela tlamu a celý květ slupla. Až když ucítila vcelku sladkou chuť květiny, uvědomila si, co vlastně dělá a trochu zahanbeně si odkašlala. Vzpamatuj se a dávej pozor! připomněla si a obrátila se zase ke skupince. Slovo měla zrovna ta nově příchozí, hnědá vlčice. Uvedla věci na pravou míru, Sheya byla obviněna omylem a Smrt byla ta, kdo chtěl zničit Gallireu. "C-co budeme dělat?" vykoktala Bianca šokovaně. Rozhodně nechtěla, aby byla Gallirea zničená. Jenže co by sama zmohla? Byla jen mladá, nezkušená a slabá vlčice.

Bianca zvědavě naslouchala výčtu událostí, které si modrá zažila. Teď už se nedivila, proč jsou ostatní takoví pesimisti a myslí hnedka jen na ty špatné věci. Ale... "Vážně? Mně se zatím nic takového nestalo," zavrtěla hlavou. I když už byla svědkem a součástí nevysvětlitelných magických jevů, vždycky se to nějak vyřešilo. Docela poklidně, ani žádná vážná zranění Bianca nikdy neutržila. Možná zatím měla prostě jen štěstí. Jestli jo, tak by se mohlo přenést i na ostatní a všichni tak budeme v pořádku. Opravdu si nepřála, aby na ni útočili nějací dvojníci nebo opice, ať už to bylo cokoliv.
Modrá vlčice Biance své jméno nesdělila, ale zato se dozvěděla, jak se jmenuje ta hnědá, která byla najednou potichu a v klidu. Jeden by na ni skoro i zapomněl, kdyby se neozvala. Víc ji ale zajímalo, že modrá byla v jejich smečkovém úkrytu. Bianca překvapeně povytáhla obočí, " Patříme do stejné smečky." A Mechový les nebyl obydlený nikterak dlouho. Dvě zimy? Takže se tam modrá zastavila docela nedávno, no, s Biancou se musely nějak minout, protože vlčici určitě neznala. A ani to druhé jméno jí nic neříkalo.
Meinere měl pravdu, jít cestou bylo asi chytřejší rozhodnutí. Všichni se teda sebrali a šli. Bianca si po chvilce všimla bzučení v dálce a na louce zahlédla prapodivný útvar hmyzu. Brr, celá se oklepala a docela si oddechla, že se rozhodla následovat černobílého. Cestou po chvíli dorazili až k nějakému lesu. Je tohle náš cíl? Vypadalo to asi tak, že měli dojít až sem, ne? Bianca se rozhlédla kolem, ale Života stále neviděla. Neměl by se teď zjevit a říct, co mají dělat dál? Zvědavě se otočila na Meinera, který se rozhodl obdivovat stromy. "Jsou na něm nějaké obrázky," poznamenala překvapeně. Černobílý se hned dal do polemizování, co by ty obrázky mohly znamenat nebo kdo je tam udělal. Smečka s lesem plným borůvek? snažila se zamyslet, jestli o tom ví něco víc, ale nejspíš ne. Možná o takové smečce jen matně slyšela, ale nikoho odtamtud neznala ani tam nikdy nebyla. Druhý obrázek už jí ale něco říkal, a když se ozval Meinere, došlo jí proč. "Tam to znám, ten les je nedaleko močálů. Vlastně hnedka vedle!" nadšeně zamávala ocáskem, že taky něco uhodla. Několikrát tím místem procházela, když ještě bydlela v močálech, takže si na něj jednoduše vzpomněla.

Krátce, co se Bianca probrala, všimla si že i modrá vlčice si rozhodla odpočinout spánkem. Také se cítí unaveně? povzdechla si trochu. Čím méně měli energie, tím déle jim všechno bude trvat, ne? Teď byla otázka, jak dlouho tu tvrdli a jestli se vůbec dokáží dostat pryč. "Myslíte že čas na Galiree teď utíká jinak?" Třeba tam uběhlo jen pár minut a nikdo si nevšimne, že zmizeli. To bylo na jednu stranu dobře, protože se o ně jejich blízcí nebudou strachovat. Na druhou stranu je asi nikdo nebude hledat a zachraňovat. Jestli to vůbec bylo možné. "Třeba ne? Zatím se přeci nic zlého nestalo...?" nervózně se usmála na modrou, která situaci neviděla moc optimisticky. Byla ale pravda, že žádné nebezpečí jim nehrozilo, takže věci ještě nemohly být tak zlé. "Oh, jsem Bianca, mimochodem," představila se vlčici. "A ty? Znáš se s Meinerem?" tázavě naklonila hlavu. Na první pohled to sice nevypadalo, že by se znali, ale Biance to tak přeci jen připadalo.
To už ale černobílý zavelel, že vidí cestu. "Nebylo by... nebylo by rychlejší jít tím polem?" Tak jim to přeci Život říkal, že? "Co když ta cesta vede jinam, než kam máme jít?" namítla znovu, ale dala se do pohybu a následovala Meinera. Sama nikam rozhodně chodit nechtěla. Navíc na poli byla tráva dost vysoká a Bianca se nechtěla vším tím bordelem brodit a razit si cestu sama. Jít po té vyšlapané bylo opravdu o něco pohodlnější. Navíc to značilo, že tam někdo opravdu často chodí, jak řekl Meinere. Nejspíš by tam tedy nemělo číhat žádné nebezpečí.
"Co myslíš, že pro nás Život chystá?" nadhodila po cestě a podívala se na černobílého. Měl nějaké tušení? Nevypadal situací moc nadšený, i když to on nikdy. Bylo ale docela podezřelé, že sám sebe bůh někam teleportoval a je tady nechal řešit rébusy? Chodit? Kdyby jim alespoň pořádně řekl, co mají udělat proto, aby se dostali zpátky... Objeví se Život znovu, až dojdou na místo určení? Biance se moc nezamlouvalo, že by někde měla hodiny čekat na vlka, který se možná ani neobjeví. Ale sama si taky nevěděla rady.

Biančin plán vůbec nevyšel. Meinere se totiž nakonec vydal pomoci hnědé vlčici, která si se svým pletením nevěděla rady a potřebovala pomoc. Bianca tak zůstala na pletení bílého věnečku sama, jenže se jí také moc nedařilo. Bylo to překvapivě složité! Navíc nechtěla zklamat a tak květin natrhala příliš, takže když se Život přišel podívat, Bianca ještě neměla zdaleka hotovo. Nakonec byl Meinere jediný, kdo spolu s hnědou vlčicí věneček dokončili, ale bůh s ním asi nebyl zrovna dvakrát spokojený.
Život skupince poradil, aby si odpočinuli, než se vydají na další místo, kam je navedl. A pak 'puf', prostě zmizel. "To od něj nebylo hezké," zamumlala Bianca kysele při pohledu na prázdné místo, kde předtím bůh postával. Spíš než nazlobená byla ale nervózní a nejistá. Meinerovy poznámky tomu také moc nepřidávaly. "Třeba... třeba najedeme cestu zpět na tom poli, kam máme jít?" namítla slabým hláskem. Nechtěla tu zůstat na věčnost, kdo ví, kde to vlastně byli.
Každopádně, když už jim bylo řečeno, aby si odpočali, Bianca tou možností nehodlala mrhat. Vzala ji vcelku doslova. Z neustálého cestování ji už nějaký čas bolely tlapky a cítila se vyčerpaná. Tady na louce bylo hezké počasí a klid, tak proč si chvilku nezdřímnout? Nebo alespoň poležet? Vybrala si jedno pěkné místečko kousek od skupinky a lehla si do trávy a květů. Nejdřív sledovala, co dělají ostatní. Meinere... začal žrát trávu? Má nějaké střevní potíže? Zeleň většinou pomáhala právě přitom. No, Bianca po chvilce svůj pohled odvrátila a položila si hlavu na tlapky. Pomalu ale jistě začínala mhouřit oči, i když kolem bylo stále docela dost rušivých vjemů. To jí protentokrát nevadilo, protože nechtěla usnout tvrdě. Ještě by ji nemohli probudit a nechali by ji tu, to tak. Lehký spánek by měl stačit na nabrání nějaké té síly, kterou bude potřebovat k dalšímu chození. Co nás asi čeká dál? Dostaneme se odtud někdy? Také ji docela zajímalo, kam si to vlastně Život jen tak z ničeho nic zmizel. Muselo se dít asi něco důležitého, když je tu nechal samotné? Nebo to měl být nějaký test, zda si poradí i bez něj? Bianca tedy doufala, že se bůh ještě zjeví, protože měla docela starosti, jestli se odtud dokáží sami dostat. Za takových myšlenek pomalu usnula.
Netrvalo dlouho a byla zase vzhůru. Nejdřív cukla uchem, když zase zaznamenávala vnější zvuky a pak líně rozlepila i oči. Nejspíš neuběhlo dlouho, protože všechno bylo... no, stejné, jako když usnula? "Jak dlouho tu vůbec jsme?" tázavě se podívala na zbytek svých společníků a pak si unaveně zívla. Běžel tu den a noc jinak, než na Galliree? Byla tu vůbec noc? Bianca zatřepala hlavou a pořádně se protáhla. Nebyla úplně ve formě, ale trochu si asi odpočinula. "No, asi bychom měli vyrazit?" nadhodila další otázku, která byla spíše upozorněním, že mají od Života úkol.