Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sama nechápala, proč vlastně po svém návratu nemohla vidět. Proto jen přikývla a snažila se to vysvětlit nějak pochopitleněji. "Neviděla jsem nic než tmu. Proto jsem si myslela... že jsem opravdu zemřela a jsem někde na druhé straně. Dokonce se mi podařilo přesvědčit i vlčici, která na mě narazila, že jsme obě mrtvé," dostala ze sebe. Lezlo to trochu jako z chlupaté deky, protože smrt samotnou skoro nevnímala. Horší byla ta lítost a bezmoc, kterou cítila když se probrala a neviděla. "Postupně mi začalo docházet že problém není v místě, na kterém jsem se ocitla ale ve mně. Nebylo to žádné prázdno, mohla jsem cítit trávu pod nohama a vítr v srsti." To byly věci, které jí do posmrtného života moc neseděly. Celkově byla její představa o tomhle docela proměnná, jednou si myslela toto, podruhé tamto. Ale byla si jistá, že pokud po smrti něco je, tak si to představuje jinak.
Meinere pak začal vyprávět, co se dělo po jejím odchodu. Znělo to jako docela zajímavá situace, hlavně ta část o novém stvoření z hvězd a vstávání z mrtvých. "Nemyslím si ale, že jsem něco splnila?" namítla Bianca. "Spíš... spíš jsem si myslela... že si to zasloužím," hlesla pak a odvrátila pohled někam do bílé krajiny. Přes všechno se vlastně nedokázala smířit s tím, že je zpátky bez nějakých následků krom krátkodobé slepoty. Proč se ona mohla vrátit, ale její rodiče ne? Nebo Therion? Který za život snad nikomu nepřál nic zlého, na rozdíl od ní.
Skluz ke špatným myšlenkám ale přetnula další Meinerova věta. Bianca se na něj obrátila, zase se slzičkami v očích. Tentokrát to ale byly slzy dojetí. "Vážně?" V hrudi se jí rozlil takový příjemný pocit, který neznala, ale rozhodně ho neodmítala. "Já tě taky chtěla jít hledat. Ale nevěděla jsem kde, když jsi nebyl doma." Kdo ví proč se cítila rozpačitě, když tohle říkala. Nebylo na tom přeci nic, že? Většinu času někoho hledala a necítila se tak... trapně, když mu o tom říkala.

Meinerovo objetí bylo sice nečekané, ale Bianca za něj byla vděčná. I když nahlas nic neříkala, k vlkovi se přitiskla a setrvala by tak klidně i dlouhou chvíli, kdyby se neodtáhnul. Byla pravda, že černobílý na tohle moc nebyl, a i když to Bianca věděla a respektovala, neubránila se smutnému svěšení oušek. Navíc jí taky byla zima...
Ještě chvíli jí trvalo, než se uklidnila. Tlapkou si otřela tvář, na které zamrzaly slzy, což bylo dost nepříjemné. Sněhová pokrývka, která se na ní za tu chvilku nečinnosti nakupila také moc nepřidávala, takže se lehce oklepala. Trochu zalitovala, že odešli z lesa do nekryté krajiny, když zrovna začalo sněžit. Meinere se začal zajímat, jak dlouhou dobu už zase chodila po světě. "Já vlastně nevím, ale asi docela dlouho," odpověděla popravdě. Sama vlastně o tom co se stalo neměla skoro žádné informace. Nikdo ze smrtelníků o těhlě věcech moc nevěděl a bohové byli zpropadení tajnůstkáři, co nechtěli nic prozradit. Minimálně ten hodnější takový byl a vzhledem k tomu, že ta zlá za to vlastně mohla... Bianca se zrovna jí nechtěla ptát na nic. Kdysi uvažovala, že by Smrt navštívila kvůli magiím, ale teď nad tím začala dost pochybovat. "Krátce potom jsem se probudila v krajině, kde nebylo světlo. Myslela jsem si, že je to nějaký... posmrtný život," rozmluvila se trochu víc. Meinere tohle mohl vědět. Možná na to měl dokonce právo. "Ale nebyl. Byla jsem zpátky tady, jen jsem neviděla. Oslepla jsem." Biance z toho šel mráz po zádech. Co kdyby to neodešlo? Co kdyby zůstala slepá napořád? Nedovedla si takový život představit, už tak byla k ničemu, co by zmohla bez zraku? "Ale nakonec jsem zase začala vidět, šla jsem za Životem a pak sem," dokončila svůj výklad. Překvapivě ani nebylo tak těžké o tom mluvit. Spíš se pomalu zbavovala pomyslného těžkého balvanu, který jí tlačil na záda. Bylo to osvobozující.
"Co jsi dělal ty?" Zajímalo ji, co stačil zažít Meinere. Doma se očividně jen mihnul a pak se asi někde potuloval. "Co se vlastně stalo pak?" došlo jí, že netuší jak věci v 'jiném světě' skončily. Gallirea stála, takže asi byla zachráněna, ale detaily Bianca neznala.

<< Mechový lesík

Bianca se šinula za Meinerem a po svém okolí moc nekoukala. Dívala se na svoje nohy a... vlastně přitom ani moc nepřemýšlela. V hlavě měla po delší době takové klidné prázdno, které docela uvítala, než zase něco přijde. Jen se soustředila na monotónní činnost pokládání tlapek do sněhu před sebe. Vlastně jí ani nedošlo, že zima už byla tady, dokud se z oblohy nezačaly snášet vločky. Bianca tohle období moc nemusela, ale nějak se naučila ho přežívat, protože co jiného jí taky zbývalo.
Mířili do hor a jelikož Bianca nestihla protestovat zavčasu, musela se do kopců nějak dotáhnout. Sotva jí to ale šlo, když se pomalu po břicho brodila ve sněhu. A to se snažila jít cestičkou, kterou vyšlapával Meinere, který stále mlčel. Bianca už přestávala věřit, že vůbec něco budou říkat. Sama nevěděla jak začít a čekat to od černobílého bylo trochu naivní. Respektive věděla jak začít, ale neměla odvahu něco říct. Protože jinak by se ven vyvalily všechny ty divné a nepříjemné pocity, se kterými si nevěděla rady. A nechtěla před Meinerem vypadat tak... zlomeně.
Naštěstí se netáhli až na úplné vrcholky hor. Bianca se s radostí zastavila, když tak učinil černobílý a rozhlédla se po krajině. Kousek pod nimi byl Mechový les a i když byla zima a sněžilo, ten výhled byl malebný. Bianca cukla oušky, když uslyšela Meinerův hlas. Zněl jinak, než jindy, tak nějak raněně. Černobílý sebou pak začal tak zvláštně cukat a v Biance hrklo. Že by mu něco bylo? Chtěla se zeptat, jestli je v pořádku, ale než stihla něco říct, dostalo se jí nečekaného... objetí? A nějakého mumlání, které po chvíli taky rozluštila. Na chvíli ztuhla a do očí se jí nahrnuly slzy, zase. Ale tentokrát už neměla sílu je zadržovat. "Já taky... Jsem ráda že jsi tu se mnou," vysoukala ze sebe mezi vzlyky a víc se k Meinerovi přitiskla. Od celého toho zážitku neměla nikoho, kdo by ji mohl utěšit. Novu sotva znala, Život jí neposkytl ani ty odpovědi, a Saturn nic nevěděl a nechtěla ho zatěžovat. Meinere si to ale prožil taky, i když z jiného pohledu.

Biance bylo blbé takhle bratra 'odkopnout' jen co se zase setkali, ale vyřešit věci s Meinerem pro ni bylo důležitější. Naštěstí byl Saturnus chápavý, jako vždycky, což Biancu ostatně jen utvrzovalo v rozhodnutí, že mu o své smrti nepoví. Jen by ho tím vystresovala. Navíc by ničemu nepomohla, co se stalo už nešlo nijak vzít zpátky a ani následků se nezbavovala jednoduše. Nechtěla do svých problémů zatahovat další. Saturn jen pronesl, že půjde za Sigym a Bianca přikývla. Taky by se s ním a jeho synovcem ráda viděla, ale nějak to nevyšlo.
Po všem tom trapném zírání a mlčení čekala, že Meinere bude mít nějakou reakci, ale ne. Meinere byl prostě Meinere a vlastně vypadal úplně stejně jako vždy. Jediné co na něm bylo divné bylo to prvotní zírání, ale toho se taky po chvíli zbavil. Zato Bianca se cítila o něco hůř, i když se ten pocit snažila zapudit. Nakonec to byla ona kdo prolomil ticho, nečekaně. Zeptala se hloupě a dostala i docela hloupou odpověď, při které sebou cukla. Cítila, že to byla nějaká narážka na ni? Nebo se pletla moc nad věcmi přemýšlela? "Oh," hlesla jenom a sklopila hlavu. Meinere mezitím vstal a šinul si to mezi stromy a Bianca ho po chvilce následovala. I když nechtěla chodit nikam daleko, protože byla unavená a vyčerpaná, smečkový les nebyl úplně soukromé místo. Bylo lepší se pohnout kousek vedle.

>> Sněžné velehory

I Saturn souhlasil, že úprk hnědé vlčice byl zvláštní. Bianca přikývla. Proč sem hnědá vůbec lezla, když se při prvním setkání s místními zase spakovala? Navíc vypadala celou dobu dost zmateně a vyplašeně, ale... koneckonců to už nebyl jejich problém, když zmizela z území. Ani jeden z nich vlčici neznal a měli dost vlastních problémů. Nikdo se nepotřeboval hnát za cizinci a strkat nos do cizích věcí.
Co Bianca nečekala byl fakt, že jakmile se otočí, uvidí Meinera. Sice chtěla jít černobílého hledat, ale když se tu najednou tak zjevil, celá se zarazila a netušila, co má dělat. Po chvíli ze sebe dostala alespoň pozdrav, ale nebyl moc radostný, i když se snažila aby tak vypadal. Chtělo se jí akorát tak brečet, ne se smát. Ze zvláštního transu ji vytrhla až Saturnova slova. Jinak by tam možná stála a zírala dlouhou dobu. Ani Meinere se totiž k mluvení moc neměl. "No," omluvně se na bratra podívala. Nechtěla ho nikam odhánět, kor když se tak dlouho neviděli a navíc jí sdělil ty velké novinky. Ale o své smrti mu neřekla a teď nebyl dobrý nápad to vytahovat. Netušila, jestli mu to vůbec někdy bude chtít říkat. Meinere byl výjimka, protože u toho byl. Nova byl výjimka, protože byla u toho, když se Bianca zase probrala mezi živými. Nikomu jinému o tom ale neřekla a ani nechtěla. Bylo to divné. Co kdyby si pak ostatní mysleli, že se dočista pomátla? "Potřebuju si s Meinerem promluvit," odpověděla nakonec s dalším omluvným pohledem. Ani zatím nevěděla, o čem budou mluvit. Jestli vůbec. Třeba se černobílý sebere a s křikem uteče, protože viděl někoho, kdo by tu neměl být. Bianca netušila, jak vůbec její smrt vzal, třeba mu taky byla fuk.
Když už k tomuhle setkání ale došlo, nemělo cenu někam utíkat. I když ji hned v prvním momentě napadlo zdrhnout jako ta hnědá co sem vlezla. Otočit se na patě a neohlížet se. Místo toho se ale rozešla blíž k Meinerovi, který stále seděl jako socha a nic neříkal. Bianca taky netušila co říct, netušila, co by vlk chtěl slyšet, jestli vůbec něco. "Ahoj," zopakovala poněkud nejistě. Celé... tohle všechno jí nebylo příjemné. Nejraději by zalezla někam do díry a tam zůstala. "Jak... Jak se máš?" vylezlo z ní potom. Klasická otázka na někoho, koho jste dlouho neviděli. Do tohohle rozhovoru se moc nehodila, ale Bianca prostě nevěděla, jak začít. Měla jsem radši utéct, zalitovala. Všechno lepší, než tohle.

Hnědá vlčice se od nich vyjukaně vzdalovala. Bianca netušila, jestli jí opravdu naháněli tolik hrůzy, aby se chovala takto. No, nejspíš si uvědomovala chybu, kterou udělala a nehodlala je tady dále zdržovat. Což bylo dobře, ale její chování bylo stejně zvláštní. Zamotaly se jí nohy? Co když je nějak zraněná nebo to nemá v hlavě v pořádku? napadlo najednou Biancu. Její ostrý přístup by byl v takovém případě opravdu neadekvátní. Neměla by problém vlčici pomoci, pokud byla v ohrožení. Vlastně hnědá i vypadala trochu víc mimo, než by bylo zdrávo. Kroutila hlavou, koktala... Dokonce ani Saturnovi neodpověděla jestli přišla, protože něco potřebuje. Asi nic nechce. Přišla jen čistě otravovat, pomyslela si Bianca, protože tak to z jejího pohledu vypadalo. Byla to další starost navíc, a jak se ukázalo tak i dost zbytečná.
Když se lesem rozezněl řev jako by někoho vraždili, pro hnědou to byla asi poslední kapka, protože se bleskurychle otočila a pelášila pryč. Bianca za ní chvíli překvapeně hleděla, protože takový úprk ani ona nečekala. "Tak, to by bylo," zamumlala o něco míň naštvaným hlasem. Otočila se zase směrem k úkrytu, byla potřeba ještě dodělat pár věcí a pak snad bude mít možnost si odpočinout. "Teď už jen doklidit úkryt a jít za... Sigym," na konci věty se zasekla, a nejenom hlasem. Úplně celá zkoprněla, asi jako vlk, na kterého koukala. No jistě, byl to jeho hlas. Předtím tomu nevěnovala moc pozornosti, protože se soustředila na cizinku. Jenže teď nějak nevěděla, co by měla udělat. Chtěla jít Meinera hledat, ale netušila, že se setkají tak brzy a byla zaskočená. Vlastně netušila, co mu chtěla při setkání říct. 'Ahoj, žiju i když jsem ti umřela před očima!' byl asi blbý začátek. Ani nevěděla jak vysvětlit, že je vlastně zpátky. Celá se zatřásla a cítila, jak jí natahují slzy, které se snažila potlačit. Nechtěla brečet teď, tady před Saturnem, ale s pohledem na Meinera si na všechno vzpomínala. Možná až moc živě. "A-hoj," zachraptěla na vlka nakonec a snažila se nahodit úsměv, který ale moc nevycházel.

Saturnus si očividně alfováním také nebyl moc jistý. Spadlo to na nás oba, připomněla si Bianca. Nebyla v tom sama, což bylo trochu lepší. Stále ale netušila, jak se k celé té situaci postavit. Nejspíš... nejjednodušší bylo prostě nechat se strhnout proudem a konat podle toho, jak se věci budou vyvíjet. A kdyby jim to opravdu tolik nešlo, vždycky mohli smečku rozpustit, i když to možná znamenalo zklamání ostatních členů. "Nic jiného nám nezbývá," utrousila sklesle na Saturnovu poznámku. Byla pravda, že doteď věci tak nějak vždy zvládli. Vést smečku ale nebylo jen o 'zvládání', ne? Teď ale nebyl čas se nad takovými věcmi zamýšlet, protože lesem se nesl pach cizince. Který byl dost blízko.
Hnědá vlčice vypadala docela překvapeně, že na někoho narazila. Bianca se lehce zamračila, les byl přeci označený a bylo tu docela dost pachů a vlků. Měla hnědá nějaký problém s čichem nebo zrakem? Jen tak si nakráčela doprostřed lesa jako by se nechumelilo a pak ještě měla tu drzost vypadat překvapeně, když ji konfrontovali. Bianca proto použila poněkud ostřejší přístup, než by asi zvolila jindy. Hrály do toho i jiné faktory a starosti, no a hnědá vlčice holt dostala nálepku boxovacího pytle, na kterém si vybijete frustraci.
Biance velmi brzo došlo, že po boku se Saturnem asi bude muset zastávat tu roli zlého vlka a jemu přenechat pozici toho dobrého. Její bratr nebyl úplně na nějaké vyhánění cizinců stavěný, což ostatně ani Bianca, ale na rozdíl od něj dokázala statečnost alespoň hrát a rozhodně neměla problém mluvit od srdce. Hnědá vlčice vypadala dost vyděšeně, což Biancu docela překvapilo, protože neměla za to, že by naháněli nějakou extra hrůzu. Každopádně to bylo dobré znamení. Tím víc, když hnědá začala tvrdit, že se jí zamotaly nohy a že je to na dlouhé vyprávění. Kdyby přišla se zájmem do smečky se přidat, Bianca by si svou vzteklost nechala pro sebe. Ale jestliže sem vlčice přikráčela jen tak, tak vážně neměla důvod být k ní shovívavá. "Tak si je zas rozmotej a běž si po svých," zamračila se na ni. "Žádné vysvětlení nechceme, tulák na území smečky by se měl chovat spořádaně, rozhodně nelézt až skoro doprostřed lesa. A když tu nic nechceš, neměla bys sem v první řadě ani vkročit," zakončila a pohledem dala vlčici jasně najevo, aby odešla. Však co by tady taky měla dělat? Jen tak postávat? Procházet se? Když nebyla zvána, tak na takovéhle věci neměla nárok.

Saturn bohužel netušil, kam Meinere odešel. Bianca si povzdechla, cítila se trochu sklesle, když tu Meinera nenašla. Netušila, jak její smrt vůbec vzal, ale takové věci se obecně nesnášely moc dobře. I když měl vlk kolem sebe emoční hradbu. Měla bych ho co nejdřív najít. Jestli to přijme dobře nebo špatně... hlavní bylo aby věděl, že je Bianca zázračně zpátky mezi živými.
Plány jí ale zkazilo Saturnovo další oznámení, které bylo docela dost šokující. A pro Biancu ne úplně v dobrém smyslu. Nechápala, jak vůbec Launee napadlo, že by se na takovou pozici hodila. Nikdy neměla úplně autoritu, sotva se ve smečce mihla a svoje povinnosti dost flákala, když už nějaké dostala. Se zodpovědností na tom také nebyla nejlépe a o tom přeci alfování bylo, ne? Proto Bianca jen tiše seděla a poslouchala Saturnovo vysvětlování. Nakonec... to bylo o tom, že by se smečka mohla i rozpadnout. To Bianca nechtěla. "Ale co když budu špatná alfa?" už teď cítila značnou část odporu k povinnostem, které se na ni svalily. Netušila, jestli bude kdy schopná si k té pozici najít cestu nebo to bude dělat jen čistě proto, že nechce zklamat své okolí. Pomalu přikývla, když Saturn zmínil, že je to děsivé. Bylo, a to hodně. Ale strach z rozpadu smečky byl asi větší. Bianca se nechtěla nikam stěhovat a tuláctví asi také nebylo nic pro ni, i když ráda objevovala, ráda se taky vracela. "Můžu ti pomoct," vydechla nakonec. Co také měla dělat? Nemohla nechat Saturna, aby všechno dělal sám, když se to očekávalo i od ní. Nebyla z téhle změny ale moc nadšená, cítila se spíš, jako by jí to někdo šoupnul pod nos jako hotovou věc, kterou ani nemohla řádně odmítnout kvůli vlastním zásadám.
"Někdo tu je," poznamenala znaveně. Cizinec na hranicích v tuhle dobu ji moc nenadchl. Chtěla si odpočinout, pak se možná podívat na Sigyho a jeho synovce a pak... to už bylo moc přemýšlení do budoucnosti. Bianca se ztěžka zvedla a zamířila po pachu. Ať to máme co nejdřív z krku, pomyslela si při pohledu na hnědou vlčici, která se procházela nedaleko. Dost hluboko za hranicemi a ani se neráčila na sebe upozornit třeba zavytím, jak to udělal Sigy. A to on byl členem smečky. Bianca na vlčici nespokojeně nakrčila čumák. Neměla zrovna nejlepší náladu a to se podepsalo i na jejím chování a přístupu k cizincům. "Kdo jsi a co tu děláš? Nacházíš se na území smečky, kde je tvoje vychovanost?" začala trochu zostra a lehce se naježila, protože ji vlčice iritovala už jen svou přítomností. Nebyla to její chyba, no, vybrala si špatný moment k návštěvě jinak mírumilovného lesa. Bianca ale ve svém stavu sotva působila nějaké zastrašení. Hnědá vlčice vypadala oproti novopečené alfě mnohem víc fit.

Bianca monotónně hrabala tlapami, přičemž tiše snášela občasnou palbu veverek, a bordel z úkrytu přemisťovala před úkryt. Což nebylo zrovna chytré nebo vyloženě účinné uklízení, ale momentálně to muselo stačit. Zbytek se mohl odklidit potom, co si všichni odpočinou. Při práci poslouchala Saturna, který vysvětloval, že se všichni někam vypařili. Což nebylo vlastně nic nezvyklého. "A nevíš kam šel?" zeptala se po chvíli váhání. "Meinere, myslím," dodala. O cizince se moc nezajímala, jestli odešel. Lindasa ho sem musela pozvat, takže nejspíš nebyl nebezpečný a jestli byl už fuč tak to bylo jedno. "Hmm, je tu alespoň klid," odvětila na poslední poznámku. Byla škoda, že se tu vlci moc nezdržovali, ale co si ona mohla stěžovat? Sama mezi nimi byla. Navíc, mechová smečka nebyla tak úplně normálně vedená. Pamatovala si, že v močálech to bylo jiné, ale změna nemusela nutně znamenat něco špatného. Navíc doteď tenhle přístup fungoval, což znamenalo, že určitě ještě nějakou chvíli vydrží.
Z práce je vytrhlo vytí Sigyho. A po chvíli se žíhaný vlk sám přihnal, takže naštěstí nemuseli nikam chodit. Jak zjistil, co mají za problém tak se rozhodl pomoci. Naštěstí měl víc energie než Bianca se Saturnem a použil k odklízení magii vody. Vyplavil většinu zvířecích zásob ven a zase byl pryč. Přihnal se sem jako velká voda a stejně tak zmizel, Bianca povytáhla obočí. Říkal, že spěchá za synovcem? Měl Sigy vždycky nějakého synovce? lehce se pozastavila nad touhle informací, ale víc o tom nepřemýšlela. Stále byli v lese, takže za nimi mohli kdykoli dojít a seznámit se. Bianca si chtěla ale nejprve odpočinout. Její plány tak trochu překazil Saturn, který se rozhodl o něco podělit. Z jeho tónu vytušila, že to nemusí být nutně příjemné novinky. A taky že když to slyšela, úplně se jí z toho zhoupl žaludek. "Nám? Proč nám?" zeptala se přiškrceně. Bylo toho nějak moc, se vším tím zachraňováním světa, umíráním a děláním rozhodnutí. A teď na ni chtěli hodit takovou zodpovědnost? Byli tu přeci mnohem lepší kandidáti na takovou pozici, ne? Bianca si sebe v roli alfy nedovedla představit. A popravdě ani Saturna ne, proto ji překvapilo, když řekl že s tím souhlasí. Nehodím se na to. Jsem sobec co se stará o sebe, ne o ostatní. Byla si velmi vědoma toho, že nebude dobrý vůdce. Ale nějak se nezmohla k odmítnutí, když to bylo něco, co rozhodla sama Launee. Nechtěla ji zklamat hned na začátku. Proto netušila co vlastně odpovědět a jen tak seděla s pohledem zabodnutým do země.

Bianca pracovala pro jednou bez remcání v tichosti. Hýbala se tak nějak automaticky, možná proto, že už byla vážně unavená a rozlámaná a chtěla to mít co nejdříve z krku. A počasí taky moc nepomáhalo, právě naopak, z nebe začal padat led. Bolelo to možná i víc, než nějaká dobře mířená rána od zvěře, která se v tomhle nečase nejspíš schovala. Však proč by se tu namáhali, když počasí odvádělo práci za ně, že? Bianca si povzdechla. Alespoň, že stromy některé kroupy odklonily.
S vyklízením úkrytu ale nastával další problém. Veškeré zásoby teď byly vyházené přímo před vchodem, což taky nepůsobilo hezky. Nebyl ale moc čas to teď řešit. Biance přišlo důležitější rychle všechno vyklidit a zatáhnout úlovek dovnitř do spíže. Ještě by se tady venku zkazil. "Jestli je nezahnala magie, tak počasí určitě," přikývla Bianca na odpověď Saturnovi, který pomohl zahánět veverky. Sama by si ráda větrem pomohla, ale neměla na to sílu. Mohla být vděčná, že je vůbec schopná stát na všech čtyřech a hrabat. "Není tu ještě někdo, kdo by nám pomohl? Sami to budeme dělat věčnost," navrhla dál. Cítila tu nějaké členy, takže by bylo fajn je sem zavolat, aby také pomohli. Úkryt byl i pro ně, ne? "Je tu někde Meinere?" zeptala se na otázku, která jí pálila na jazyku už co přišla. Jeho pach tu byl, ale starší. Znamenalo to, že někam odešel?
Než se stačila zeptat na víc, ozval se lesem matně známý hlas. Už ho dlouho neslyšela, ale byl dost specifický, takže si ho mohla spojit s příchozím. "Sigy?" naklonila hlavu na stranu. Ani se nepamatovala, kdy toho vlka viděla naposledy. Jeho oznámený příchod ale znamenal, že by to měl jít někdo zkontrolovat. "Půjdeš za ním? Nebo počkáme až dojde sem?" zeptala se Saturna. Nějak se jí nechtělo vycházet alespoň z částečného záštitu úkrytu. Kus zásob už byl vyhrabaný a Bianca se svou malou stavbou se do chodby vcelku vešla.

Kdybys jen věděl, projelo jí hlavou ironicky, když Saturnus povídal, že je dobře, že byla pryč. Kdyby věděl kde byla a co dělala... myslel by si to samé? Nejspíš ne. Doufala, že rozhodně ne. "Opravdu? Tak to je skvělé," přikývla a rozhlédla se kolem. Les opravdu nebyl nijak výrazně poničený, i když si všimla, že se katastrofě tak úplně nevyhnul. Byl ale stále perfektně obyvatelný a bezpečný. Mám místo kam se můžu vracet...? Bianca za ten fakt byla vždy ráda, ale poslední dobou se sem ani nevracela s nadšením. Vždy s obavami, strachem, provinilostí. Bylo toho tolik, ale převažovaly ty negativní emoce. Proč? Neměla bych odcházet vůbec? Zůstat tu napořád? ani ta představa se jí ale nelíbila. Něco ji stále hnalo ven, ať už to byla chuť objevovat nebo prostá nuda.
Jakmile se najedla, nabídla svou tlapku k pomoci s úklidem. Úkryt potřebovali vyčistit tak jako tak. Nemohla nechat Saturna, aby všechno dělal sám. Když se ke vchodu ale přiblížila, zaslechla jak Saturn vyjekl. A v další chvíli taky schytala ránu šiškou. "Au!" zamračila se do koruny stromu, ale rychle zase pohled sklopila, aby další náhodou nedostala do oka. To by určitě bolelo mnohem víc. Vypadalo to, že lesní zvířátka nebyla s vlky vůbec smířlivá. "Co takhle použít magii?" navrhla náhle Bianca. Ať už to bylo k vyklízení úkrytu, bránění se nebo... zbavení se zvěře. Co zvolí Saturnus hodlala následovat. Hlavně nechtěla volit sama. Už nikdy. Lehce se oklepala, protože jí přejel mráz po zádech a zatím po vzoru bratra také začala hrabat. Práce ale moc neutíkala, úkryt byl zásobami opravdu zatopený.

Jakmile vydedukovala, že Saturnus nic neví, snažila se tomu přizpůsobit i své chování. Zamaskovat všechno, co by nasvědčovalo tomu, že v pořádku vlastně vůbec není. A to už nějaký ten čas. Trochu překvapeně sebou cukla, když zaslechla o nějakém výbuchu sopky. Takže to se tu dělo? pomyslela si. Gallirea na tom byla asi vážně špatně, zatímco se ji snažili zachránit. Teď se Bianca cítila ještě víc provinile a na nic, že vlastně vůbec nepomohla. A to největší nebezpečí bylo jen o území vedle jejího domova. K ničemu. Úplně k ničemu. "Ne, ne. Byla jsem... daleko. Nic se mi nestalo," vysoukala ze sebe s křivým úsměvem. "Tady jsou také všichni v pořádku? Stihli jste utéct?" Strašně moc doufala, že o nikoho ve smečce nepřišli. I když spoustu členů znala snad jen od pohledu, bylo to hrozné pomyšlení. Tím víc, když ona byla očividně někdo, kdo s tím v tu dobu mohl něco udělat. Uvnitř se cítila čím dál tím hůř. Vždycky byla toho názoru, že se má ráda. Že bylo důležité mít rád sám sebe. Ale poslední dobou o tom víc a víc pochybovala, najednou jí to přišlo těžké.
Vděčně se na Saturna usmála, když jí nabídl aby se najedla. Chvíli zvažovala, že odmítne. Přeci jen se o kořist nijak nezasloužila, ale nakonec vyhrál hlad. Opravdu se potřebovala trochu nasytit. Zatímco se tedy pustila do jídla, poslouchala co se děje s úkrytem. Veverky si z něj udělaly spíž? Biancu to lehce překvapilo. Přeci i divoká zvěř musela mít nějaký rozum a vlkům se spíš vyhýbala. Že si zvolili pro svou zásobárnu smečkový úkryt bylo zvláštní a vlastně i docela vtipné. Kdyby nebyla tak rozlámaná a vyčerpaná, asi by se tomu i smála. Teď si ale pouze chtěla odpočinout v úkrytu a nemohla. "To by bylo fajn. Počkej, hned ti půjdu pomoct," nabídla se rychle. Nemohla přeci jen tak stát vedle, když Saturn byl na takovou hromadu oříšků sám. "Co kdybychom jim pro ty zásoby našli jiný sklad? Třeba by nebyli tak nazlobení," navrhla pak při pohledu do korun stromů. Nedivila se, že jsou zvířata naštvaná. Asi by taky nebyla ráda, kdyby viděla jak jim někdo odtahuje kořist z lesa ven.

Saturn byl očividně nadšený, že Biancu vidí. A nevypadalo to, že by za tím nadšením bylo něco víc. "Ahoj!" Bianca chvíli hledala ten správný výraz a tón, který by měla dát svému hlasu v téhle situaci. Neví to. Neví nic. Kdyby ano, nejspíš by reagoval trochu jinak. Netušila, jestli je to dobře nebo ne a momentálně se nad tím ani nemohla zamýšlet. Jestli Saturn neměl ani ponětí o její smrti, tak by to tak měla i nechat, ne? Však co by s tou informací měl teď dělat, když se věci tak nějak vyřešily a Bianca byla mezi živými. Jen by mu kazila náladu a přidělávala starosti, a to nechtěla, když se vrátila domů po takové době. Vždycky s sebou tahám jen problémy, projela jí myslí ostrá myšlenka. "No, jo. Už to bude nějaký ten čas. Taky tě ráda vidím," přikývla a snažila se nasadit normální úsměv. Raději se posadila, aby nebylo tak znát, že je s ní něco zle. Byla to jen únava a stres. Nic, co by ji mělo zabít, ne? "Ano, všechno je v pořádku. Proč by nemělo být?" zeptala se s nakloněnou hlavou. "Jen... jsem trochu unavená z cesty," dodala ještě a pak pohlédla k zasypanému vchodu do úkrytu. "Co je tohle?" Do nory se nedalo vůbec dostat. Tak ráda by si po dlouhé době v klidu odpočinula, ale nějak jí to nebylo dopřáno. Počasí už nebylo tak přívětivé a teploty v noci byly velmi nízké. Nechtěla spát venku. Navíc, zaměřit se na patálii s úkrytem byla dobrá taktika jak odvést pozornost od své maličkosti.

<< Východní hvozd

Za její vyprávění o dětství se jí dostalo slov... útěchy? Asi. Ale o ty si tentokrát překvapivě neříkala. Bianca měla ráda pozornost, když se o ni ostatní zajímali a starali. Ale před Novou si přišla jaksi povrchní, až jí to bylo nepříjemné. Sama Nova neměla lehký život a utěšovala tady ji? Od ní si něco takového nezasloužila. "Nebylo to tak zlé," zavrtěla hlavou smířlivě. "Vždycky jsem kolem sebe měla rodinu. S někým blízkým jsou i tyhle situace o něco snesitelnější." Však byla tady. V pořádku, bez jizev, dobře živená. Neměla by mít na co si stěžovat a přeci jen si vždycky něco našla.
S blížícím se domovem Biance přišlo, že se blíží i její rozloučení s Novou. Tedy, neměla by problém vlčici ukázat Mechový lesík, ale netušila, jestli teď bude vhodná doba. Jestli věděli, co se jí stalo tak by Novu asi zatahovala do zbytečného dramatu. Přesto byla lehce zaskočená, když vlčice nadhodila svůj odchod sama. "Jasně. Gallirea není zase tak velké místo. A víš kde mě kdyžtak hledat. Někdy se ještě určitě setkáme," kývla s úsměvem. Pak už nezbývalo nic jiného, než se hustým lesem prodrat až domů. Bylo to sotva pár kroků, opravdu. Bianca přesto cítila, jak jí těžknou nohy a víc a víc zpomaluje.
---
Nakonec stejně stanula na hranicích. I když všechno křičelo, ať se obrátí a utíká někam pryč, nemohla se k tomu donutit. Stála na kraji lesa jako socha dlouhou dobu. Skrz stromy se snažila zahlédnout... někoho. Kohokoliv. Les ale vypadal docela prázdně. Nejvíce byly cítit pachy Saturna, Meinera a té hnědé vlčice, která byla ve smečce. Je tady? Bianca se poněkud schlíple vydala k úkrytu. Tam se většinou vlci scházeli, takže doufala, že tam někoho potká. Nebo spíš ne? Sama netušila, co by vlastně chtěla.
U úkrytu samozřejmě narazila na vlky. Saturn stál u východu s očividně čerstvým úlovkem a... vyhraboval z nory nějaké věci? Bianca se nad tím ale pozastavila jen na chvíli. "Sa- Saturne?" ozvala se opatrně, aby ho upozornila na svůj příchod. Jaká reakce asi přijde? Šok, nevěřícnost, nadšení? Ze všeho toho stresu a přemýšlení se lehce rozklepala. Nebylo jí vůbec dobře a vlastně od odchodu od Života se sotva nesla, což ale neustále odkládala do pozadí své mysli. Teď, když ale stála uprostřed smečkového lesa, před svým bratrem, necítila se zrovna nejlépe.

<< Mahar (přes Hadí ocas)

Nova dala na Biančinu radu a držela se u ní. Bianca nebyla zvyklá být tím vůdcem, v mnoha případech se spíše schovávala za ostatními, protože to bylo jistější. Ne že by jí to ale v tomto případě vadilo, močály určitě znala více než Nova a neměla problém vlčici vést bezpečnější cestou. Přesto nebyla vševidoucí a nakonec sama málem skončila v bahně.
Docela ji zajímalo, co si Nova o tomhle místě myslí. Bianca odtud neměla moc hezkých vzpomínek, i když byla tehdejší Maharské smečce velmi vděčná. Víc se jí do mysli zaryly ty špatné věci. "Zajímavá zákoutí tu možná jsou," přikývla, "ale také nemusí být pěkná." Hned si vzpomněla jak je se Saturnem skrývala v té slizké a studené jeskyni, když venku hrozila bouře. To určitě bylo zajímavé místo, ale vcelku ošklivé a vůbec ne přívětivé. Bylo by fajn se na něj podívat, ale žít tam? Nic moc. "Nemám na ně dobré vzpomínky. Když jsem tu žila, stihla nás potopa a museli jsme odtud utíkat. Pak byly venku nějaké příšery a dospělí se s nimi chodili vypořádat... Pro vlče to nejsou moc veselé zážitky," vysvětlila. Netušila, jak bude Nova reagovat na Gallirejské rozmanitosti jako byly příšery a strašidla. Jí to nepřipadalo nijak zvláštní, protože se s nimi setkala už jako malá, kdy na nadpřirozeno tak nějak přirozeně věřila a zůstalo jí to. Nakonec i v Mechovém lese měli žížaly a do budoucna je možná čekaly jiné neduhy. Alespoň ale nehrozilo, že by se je snažil zmrzačit vlastní les svou nevyzpytatelností. "Nakonec alfa zmizela a už tu nebylo vůbec bezpečno, takže jsme se s adoptivními rodiči přesunuli víc na sever." Od močálů to bylo do Mechového lesa vlastně jen kousek. A i to stačilo.

>> Mech