Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Středozemní pláň (přes Tenebrae)

Čím víc se Bianca blížila k písčitým kopcům, tím víc se jí zrak vyjasňoval. Netušila čím to bylo, jestli v tom měl tlapky Život nebo něco jiného, ale oddechla si. Vypadalo to, že zrak se jí navrátí alespoň natolik, aby byla schopná normálně fungovat. Až na občasné zaškobrtnutí neměla žádné problémy. Samozřejmě byla ještě vyčerpaná, ale doufala, že bůh za kterým míří jí pomůže. Když byla v tomhle stavu částečně kvůli němu. Prozatím po cestě přemýšlela, na co se zeptat a na co raději odpovědi nechtěla slyšet. Není nakonec lepší zůstat v nevědomosti? bylo tak rozhodně jednodušší zapomenout a dělat jakože nic. Ale Bianca vždycky bývala zvědavá.
Když už mohla vidět, věnovala pár zvědavých pohledů Nově. Vlčice byla flekatě šedá, ale světlejší než Bianca. Měla zlaté oči jak tvrdila a poměrně velkou jizvu na tváři. Její odpověď na otázku života nebo smrti byla logická. Vlci neradi umírali a ještě neraději o tom věděli. Tedy většinou. “Já bych vždycky volila život,” odpověděla, když se otázka obrátila zpět na ni. Nechtěla ještě, aby byl konec a byla ráda, že tomu tak není. I když si nedokázala vysvětlit, čím si druhou šanci zasloužila. Doufala, že jí to Život dokáže osvětlit.

>> Vrchol Narrských kopců

<< Velké houští (přes Náhorní plošinu)

Konverzace se na chvilku odklonila od jejího životního příběhu k magiím. Pro Biancu to byla příjemná změna, protože o magiích si povídala docela ráda. Ráda se dozvídala něco nového, ale teď to vypadalo, že ona je ta znalejší. "A ne snad? Pro vlky na Gallirei jsou magie velkou součástí jejich života. Existují dokonce i speciální typy, třeba můj kamarád se umí rozdvojit. A někteří vlci dokonce mají křídla!" Bylo to jednoduše fascinující. "Pohybovat se vzduchem ti určitě ušetří spoustu času, kdy třeba musíš určitá místa obcházet. Nemyslíš, že to ti zjednoduší život?" naklonila hlavu na stranu. Netušila, jestli se Nova ptala proto, že nesouhlasila nebo prostě jen o magiích moc nevěděla a byla zvědavá. "Samozřejmě existují i vlci, kteří svoji moc využívají pro špatné věci. Ale nakonec je to prostě otázka toho, jakou povahu máš," dodala lehce sklesle. Tihle vlci dělali ostatním špatnou pověst. Nedivila se, že někdo magie nenáviděl, když jediné, co mu způsobily byla bolest.
Bianca lehce nadšeně mávla ocáskem, když se Nova zmínila, že má stejnou magii. "Znám hodně vlků, kteří ovládají vzduch. Můj bratr i oba adoptivní rodiče mají tuhle magii," přikývla s mírným úsměvem. Kdyby nebyla tak slabá a viděla, možná by Nově i něco ukázala, ale teď na nějaké čáry neměla energii a vlastně ani náladu. Tušila totiž, že celá její domněnka o smrti je špatná. Spousta věcí jí nedávalo smysl. Proč by se s někým setkávala, proč stále vnímala ostatními smysly a proč se pohybovala po místě, které tolik připomínalo reálný svět. Odsunula ale tyhle myšlenky na chvíli do pozadí a dovyprávěla Nově svůj příběh. A pak poslouchala ten její. "Jestli si to přeješ, může to být naše tajemství," souhlasila. Neměla proč někomu roznášet co si Nova zažila. A věřila, že i její společnice nebude každému povídat jaká Bianca je. "Přála by sis jiné oči? Na Gallirei žije bůh, který ti je může změnit, jestli opravdu chceš. Můžou být tyrkysové jako vzduch, ale i černé jako noc nebo růžové. Můžeš mít dokonce i obrázky a barvy na srsti." netušila, jestli Novu tahle informace potěší nebo ne, ale ona sama osobně měla ráda tyhle malicherné úpravy. A pokud se sebou byl někdo nespokojený, neměla problém mu poradit za kým jít aby to změnil.
Nechápala, proč byla Nova a její přítelkyně ze smečky vyhnány. Na chvilku ji napadlo, že asi provedly něco zlého, ale sama teď nemohla nikoho soudit, protože sama provedla zlé věci. I kdyby se Nova pokusila svrhnout alfu nebo pobít celou smečku, Bianca na to nemohla nic říct. Důvod jejího odchodu byl ale jiný. "To mě moc mrzí. Nezasloužily jste si to." Nikdo si takovou věc nezasloužil. Bianca byla ráda, že žila v Mechovém lese, kde by její rodiče nic takového nedopustili. Spíš naopak by raději sami strádali aby pomohli slabým členům. Dokázala bych se já takhle obětovat? proběhlo jí hlavou krátce. "Chápu jaké to je. Na mou rodnou smečku také zaútočili v zimě cizinci, protože nebylo co jíst." Hlad dělal s vlky divy.
Bianca už dále nemohla odkládat pocit, že je něco špatně. Že něco velmi pokazila a přesvědčila nebohou Novu o tom, že jsou mrtvé. Víc a víc věcí totiž křičelo, že to tak není. A její navracející se zrak ji o tom jen utvrzoval. Chvilku viděla tmu a občas viděla záblesky svého okolí. Okolí, které vypadalo jako Gallirea. Buď je to jen nějaký obrácený svět pro mrtvé, nebo mám pravdu a... přežila jsem. Zasloužila jsem si ale přežít? A co Nova? Bianca se podívala na svou šedou společnici, než zase její zrak zahalila temnota. Zbývalo jen jediné, jít se zeptat někoho, kdo bude vědět co se děje. Pokud Života u něj doma najde, pak je skoro stoprocentně jasné, že nezemřela. I když se s bohem nechtěla vidět, nic jiného jí nezbývalo. Zdejší okolí matně poznávala, nebyla od Životova příbytku tak daleko. Tam to ještě zvládnu. Pak uvidím, rozhodla se. "Můžeš mě doprovodit, jestli chceš," přikývla a trochu si oddechla. Přeci jen na tom s viděním nebyla tak dobře. A nesnášela samotu. Nechtěla, aby ji tu Nova opustila. "Chtěla bys být raději mrtvá, nebo živá, Novo?" optala se po chvíli mlčení. Soustředila se převážně na chůzi, aby do ničeho nevrazila nebo nezakopla. Občas zamrkala a najednou viděla, kam jde a podle toho odhadovala směr. Jít ale v tichu nebylo moc příjemné.

>> Narrské kopce (přes Tenebrae)

Bylo zvláštní nemít absolutní pojem o čase. Bianca vůbec netušila, jak dlouho už na tomhle místě je, nebo co je to vůbec za místo. A přesto svými smysly dokázala okolí trochu vnímat. Slyšela hlas Novy, slyšela dokonce i zvuky přírody. Hučící řeku, křupání větví pod nohama, štěbetání ptáků... Kde to jsem? povzdechla si. Dokonce vnímala i stoupání a klesání teplot, jako by na ni svítilo slunce, které jí vysušilo kožich a jako by najednou slunce zapadlo a silně se ochladilo. Je tohle posmrtný život, nebo ne? začínala pochybovat. Až na tu tmu tu bylo vše stejné, jako v normálním světě že? Mohla se splést? Pomotaná na to byla dost. Jenže... co by potom vysvětlovalo tu temnotu?
Bianca nad věcmi dál nepřemýšlela. Pustila se do vyprávění svého zmateného příběhu Nově. Vlčice neznala Gallireu, takže byla asi odjinud. No, teď na tom stejně moc nezáleželo. "Hm. Ovládám magii větru. A možná i nějaké další, ale zatím jsem neměla šanci na ně přijít," přikývla. Soustředila se hlavně na zdokonalení té vrozené, jestli ovládala i něco dalšího, zatím netušila. "Všichni u nás ovládají magie. Jen někteří je nemají rádi a tak je nepoužívají. Já si ale myslím že jsou dost užitečné, dokáží zjednodušit život," dodala ještě na vysvětlenou. Nova vypadala, že o magiích také něco ví, ale tón jejího hlasu byl zvláštní. "Ty taky nějakou ovládáš?" zeptala se Bianca opatrně. Možná Nova neměla magie v lásce?
Pak ale pokračovala s příběhem. Přešlo se k té horší části, kterou by nejraději ani nevytahovala na světlo. Ale byla pravda, že se jí o něco ulevilo, když to Nově pověděla. Jako by najednou ztratila tu tíhu na zádech, kterou už pomalu nedokázala unést. Její společnice neměla moc komentářů. Biance se sevřelo srdce. Odsuzovala ji teď Nova? Možná řekla, že někdy se takové věci udělat musí, ale pak dlouho mlčela. Odešla? Opustila mě? Ani by se jí za to moc nedivila. Ale pak se hlas Novy rozezněl znovu. Její povídání bylo pro Biancu těžké pochopit. Někdy používala smrt jako metaforu a jindy jako realitu? Je vůbec možné oživnout? Když jeden zemřel, bylo to přeci napořád. Každopádně Bianca pochopila, že Nově chyběla její sestra, se kterou se odloučila a že poté žila se skupinou vlčic. "Proč vás vykázali? Co jste provedly?" zeptala se opatrně. Pro její společnici to nejspíš bylo citlivé téma. Ale Bianca si nedokázala představit, jaký prohřešek musely vlčice spáchat, aby je ze smečky vyhnali? Vypadalo to, že Nova si je svou smrtí nejistá. Bianca byla náhle v rozpacích. Sama měla pochyby ohledně toho, kde se ocitla. Vypadalo to na normální svět, až na to, že... neviděla. "Novo," hlesla ztrápeně. "Možná problém není v tomhle místě. Ale ve mně." Dávalo to mnohem větší smysl. Jakkoli si Bianca představovala posmrtný život, tohle bylo něco úplně jiného. Nejspíš... nejspíš byla stále naživu. Nějakým způsobem. Ale stihl ji trest, který si zasloužila. "My nejspíš nejsme mrtvé," vyslovila nahlas to, co si myslela. I když se jí to příčilo, i když to odmítala. Protože to znamenalo, je sice není mrtvá, ale nevidí. Je slepá. Je to napořád? celá se otřásla. Nechtěla být slepá. Jak by si potom toho života mohla užívat, když by nic neviděla? Žít bez zraku bylo pomalu horší jak ta smrt.
Bianca dlouhou dobu jen seděla a přemýšlela nad všemi teoriemi, které jí stihly vyskákat v hlavě. Jak to doopravdy bylo, netušila. Ale měla větší jistotu v tom, že se opravdu spletla a že nevidí. A v tom se jí zrak na malou chvíli vrátil. Matně zahlédla křoviny a šedé tělo vedle sebe. Neviděla vlčici do tváře a tak nepoznala její výraz. Ale nevypadala, jako někdo mrtvý. Bianca se obrátila na své tlapy. Ani ona nevypadala mrtvě. Byla naprosto stejná, jako předtím. Možná zase o něco hubenější. Už vypadala nezdravě. Pak se jí před očima ale zase zatmělo. "Já jenom nevidím," hlesla. Teď už si mohla být jistá. Pomalu vstala a vyrazila směrem, kde si vybavovala pláň. Dokonce i tušila, kde se nachází, protože takových stejných plání moc nebylo. "Nejsem mrtvá. Jsem tam, odkud jsem přišla. Na Galliree," otočila se ještě na Novu. Netušila, jestli tam vlčice ještě je. Nebo jestli ji bude chtít následovat. "Znám někoho, kdo bude vědět, co se mi stalo."

>> Středozemka (přes Náhorní plošinu)

Nova se po převyprávění příběhu zase na chvíli odmlčela. Bianca nijak neprotestovala a nezačínala novou konverzaci. Netušila, co by vůbec měla říkat. Jen tam tiše ležela a přemýšlela. Byla jí stále zima, jelikož promočený kožich nestihl pořádně uschnout. Měla také hlad, ale když nic neviděla, nemohla jít na lov. Navíc, pomohlo by to vůbec? Mohli mrtví vlci jíst? Třeba ji ten hlad bude sužovat do nekonečna. Začínala ale pomalu pochybovat, že si tohle opravdu zaslouží. Byla vážně za svůj život tak odporná, že teď musí trpět ve světě temnoty, mít hlad a celkově... měla pocit, že umírá teprve teď. Dlouze a pomalu.
Nova přišla se zajímavou myšlenkou. Bianca netušila, proč si takovou věc myslí a nechápavě naklonila hlavu na stranu. "Proč by?" zeptala se zmateně. Však tu byly společně v posmrtném životě. Nebo snad ne? Dost se zarazila, když její společnice řekla, že něco vidí na obloze. Zvedla hlavu nahoru a snažila se něco zahlédnout. Cokoli. Na krátký okamžik se jí opravdu zdálo, že viděla nějaký záblesk. Oblohu. Ale pak všechno zase potemnělo. Co se to děje? tiše zakňučela. Proč věci nemůžou zůstat tak jak jsou? Proč nemůže být chvíli klid? nechápala to. Že by Nova měla pravdu a i ona teď vstupovala do nového stádia smrti? Třeba konečně i její duše navždycky zmizí. Stane se hvězdou, jako to říkal Therion nebo se narodí jako úplně nový vlk bez vzpomínek na tenhle krátký život. Možná tahle změna nemusela být úplně špatná, ale i tak se Biance příčila. Neměla ráda změny, protože nevěděla, jak na ně reagovat. Netušila, co má Nově odpovědět. Nakonec jen zopakovala to, co řekla už několikrát. Že vidí tmu. Třeba si to světlo také jen namlouvala, začínala mít halucinace a vidiny, protože ji to ubíjelo.
Nikdy by si nemyslela, že se v ní vezme taková odvaha svěřovat se naprosto cizí vlčici. Docela váhala. Nebylo to ani tak, že by se za svůj život styděla, spíš měla strach, že když nebude taková, jakou se snažila být, ostatní ji nepřijmou. "Víš, celý život jsem se snažila být dobrá. Hodná. Pomáhat těm, co to potřebovali... Ale ve výsledku jsem jen sobec. Nedělala jsem to pro ně, ale pro sebe," začala pomalu. "Chtěla jsem aby mě ostatní měli rádi, aby jim na mě záleželo." Nezasloužila si být oblíbená. Nakonec měla sotva dva a půl kamarádů, bratra a adoptivní rodinu. Což ve výsledku nebylo moc vlků. Rozhodně jich za život potkala víc, ale ti ostatní si na ni určitě sotva vzpomněli. Byla jen náhodný kolemjdoucí v jejich životě. "Narodila jsem se ve smečce kousek za hranicí Gallirei. Znáš Gallireu? Je to země, kde žije spousta vlků, kteří mohou ovládat magii... Máme i dva bohy." Ti dva, kteří nepřímo mohli za to, co se jí teď stalo. Bianca byla vůči Životovi trochu zahořklá a ze Smrti měla víc strachu, než kdy myslela. "Moje rodná smečka byla ale brzy po mém narození napadena a rodiče zemřeli v boji. Pak jsem se zatoulala na Gallireu, kde jsem našla jednoho bratra a adoptivní rodiče. Zažila jsem dost věcí, dost zábavy, ale ve výsledku to vlastně bylo málo." Měla toho ještě tolik před sebou a cítila velkou nevoli se toho všeho vzdát. Jenže co teď mohla dělat? Bylo už pozdě na nějakou záchranu. "Byly mi dvě zimy, když jsem umřela. Ti dva bohové mezi sebou měli neshody a zatáhli mě do toho. Spolu s pár ostatními. Nejdřív zemřela hnědá vlčice, ani jsem neznala její jméno. Nikdo ji neznal a její smrt se přešla, jako by tam s námi ani nikdy nebyla. Pak zemřela Světluška. Byla trochu hloupá, ale hodná. Hodnější než já. Protože třetí vlčici jsem zabila já. Měla jsem si vybrat kdo zemře a přála jsem si, aby to byla ona... Jenom jsem nechtěla umřít," vzlykla nakonec. Netušila, jestli Nova vůbec pochytila, co říká. Příběh neměl hlavu a patu a Bianca vynechala spoustu zážitků, které mohly stát za zmínku. To nejdůležitější ze sebe ale dostala. "Jsem sobec. Obětovala jsem někoho pro svůj život a udělala bych to znova, kdybych se tam měla vrátit," dodala, znechucená sama sebou. Věděla ale, že to co říká je pravda.

Nova také netušila, co by si ostatní o Biančině chování asi mysleli. Bylo hloupé se vůbec ptát. Nejspíš nikoho z nich nezná, tak jak by mohla vědět? zavrtěla hlavou smířlivě Bianca. Na druhou stranu ale začínala mít zájem o to, jak asi zemřela Nova? Jaký život vedla její momentální společnice a jestli měla třeba podobné problémy. Zvědavost ale nebyla tak silná, aby se zeptala nahlas. Moc dobře věděla, že tohle jsou osobní věci, které se cizincům na prvním setkání nevykládají.
Místo nějakého vyzvídání tedy Bianca mlčela a rozhodla se poslouchat příběhy Novy. Bylo to zvláštní, protože většinou bývala ona ten, kdo nedokázal sklapnout a v klidu sedět na místě. Teď neměla náladu ani na mluvení ani na nějaký velký pohyb. Nova začala příběhem a své hrdinky se rozhodla pojmenovat velmi podobně jako jejich reálnými jmény. Bianca se nad tím lehce pousmála. Doufala, že alespoň příběh Navy a Biancy bude mít lepší konec, než to co je doopravdy potkalo. "Hmm," zabručela jenom a představila si jak okolní tmu proráží paprsek slunce a hřeje ji na čumáku. Byl to hezký pocit, i když jen iluze. "Cítím to," řekla tiše a přikývla.
Čekala, že příběh bude mít o něco lepší konec. Tenhle byl tak nějak hořkosladký a vlastně velmi smutný, jelikož Nava i Bienca nakonec stejně zemřely. Ale nebraly smrt jako konec, nýbrž hezký začátek. To bylo něco, co reálná Bianca zatím nemohla přijmout. "Bude svět krásný a barevný? Vážně?" pronesla lehce kysele. "Jediné co vidím, je temnota." Svět jako by nebyl. Mohla ho slyšet, cítit, ale nic neviděla a bylo to děsivé.
Bianca chvíli váhala, než zvedla hlavu ze svých tlap a otočila ji směrem, kde si myslela že se nachází její společnice. "Chceš slyšet můj příběh, Novo? A řekneš mi pak ten svůj? Třeba se nám tak uleví," navrhla nejistě. Netušila, jestli se vlastně svěřovat chce, ale možná by to mohlo pomoct? Alespoň by mohla zjistit, jestli ji Nova zavrhne nebo se s ní bude vybavovat dál, i když bude vědět ty nejhorší věci, které si Bianca kdy myslela nebo dělala.

Hlas se opět na chvíli odmlčel a Bianca se rozhodla, že si k tomu čekání alespoň sedne. Byla velmi vyčerpaná, promoklá na kost a hladová. A netušila, jestli Novu svými řečmi třeba neodehnala a nestojí tu jako hlupačka sama uprostřed ničeho. Hlavu sklopila ke svým tlapám a párkrát s nimi zahýbala. Bylo zvláštní pohybovat se v takové tmě. Je to jako by mi nepatřilo vlastní tělo, uznala. Někdy si ani nebyla jistá, jestli ještě nějaké tělo má. Co když si to všechno jen vymýšlela a doopravdy z ní zbyl jen nějaký obláček kouře nebo něco takového?
Vzhlédla od svých tlap směrem, kde byla Nova a naprázdno klapla tlamou. "Já nevím. Co když jsem si to zasloužila?" promluvila pomalu a sklopila uši. "Předtím než jsem umřela jsem nedělala zrovna příkladné věci... Asi jsem si to zasloužila," dodala ponuře. "Myslíš že by mě za to mí přátelé nenáviděli, kdyby to věděli?" zeptala se nakonec opatrně. Byla to ta jediná otázka, která se jí neustále objevovala v hlavě, i když se na ni snažila nemyslet. A teď když se nad tím zamyslela více, možná se o jejích činech nikdo ani nedozví. S Životem tam po jejím odchodu zůstala už jen Cynthia a Meinere. Co když dopadli stejně? píchlo jí při tom pomyšlení u srdce. Byli také... mrtví? Ne. Absolutně ne, prudce zavrtěla hlavou, až ji zabolelo za krkem. Meinere byl silný a Cynthia také vypadala, že si v těžkých situacích dokáže poradit. Nesměli být mrtví. To si zasloužila jenom ona, nikdo jiný.
Nova si povzdechla. Bianca by to možná nezaregistrovala, ale když najednou musela spoléhat na sluch víc, všimla si. Nabídka vlčice ji lehce zaskočila. Mohla si vůbec dovolit poslouchat hezké příběhy? Nechat se unášet fantazií a dělat, jako by všechno bylo sluníčkové? "Povídej," zašeptala nakonec a lehla si na promočenou zem. Lehce se třísla zimou, ale nemohla s tím nic moc dělat. Navíc věřila, že si všechno zaslouží. Bolest, hlas, zimu, cokoliv, co jí ubližovalo si zasloužila. I dělání si nadějí příběhy bylo nakonec pouhé utišení na krátkou chvíli, než se zase vrátí do kruté reality, která bude o to horší. Ale nemohla odolat. Chtěla slyšet nějakou hezkou pohádku a na chvíli se dostat do jiného světa. Alespoň ve vlastní mysli.

Bylo velmi zvláštní vybavovat se s někým, koho vůbec nevidíte. Bianca opravdu netušila, jestli je Nova reálnou vlčicí nebo jen jejím výmyslem. Mohla být taky něco úplně jiného než vlk a Bianca neměla šanci tuhle skutečnost nějak zjistit. Netušila, jestli na místě čekat, když si hlas dával vcelku dlouhé odmlky. Pak ji napadlo, že by mohla použít svůj čenich. Něco cítila, ale mnohem výraznější byl takový štiplavý pach, který se okolím nesl. Bylo to jako... by někde blízko hořelo? Ale Bianca nikde nezahlédla byť jen malinkaté světýlko a byla si jistá, že oheň by určitě viděla, kdyby byl nějaký poblíž. Tenhle temný svět nemohl být zase tak zvláštní, aby v něm nezahlédla hořící oheň, ne?
Nova reagovala na Biančiny poznámky docela zmateně. Šedivá nechápavě naklonila hlavu na stranu. Co je ta Nova vůbec zač? "Ale jsem. Něco takového si určitě pamatuju dobře," oponovala jejímu chabému namítání. Co by byla za ubožáka, kdyby si nepamatovala vlastní smrt? Byla úplně zbytečná jako její dosavadní existence, něco takového nemohla zapomenout. Hlas pak zase dlouho mlčel a Bianca už si myslela, že ve tmě zase osaměla. Třeba je Nova taky mrtvá, ale svou smrt si nepamatuje? Třeba zemřela ve spánku a když se probudila, nepoznala rozdíl? Jevilo se to jako docela chytrá spekulace, ale nahlas ji Bianca nakonec nevyřkla, i když chtěla. Nova už totiž možná byla fuč.
Překvapilo ji proto, když hlas své společnice zaslechla znovu. Už se pomalu měla na ochodu, ale zarazila se v kroku. "Co to povídáš? Tady není žádné slunce," odmítavě zavrtěla hlavou. "Není tu nic." Tedy, byly tu řeky a očividně i keře, přes které se musela prodírat, ale jinak na nic dalšího ještě nepřišla. Její svět momentálně vypadal jako nekonečná temnota, ve které bude muset bloudit po zbytek své nejisté existence. Kdo ví, jestli vůbec existoval způsob, jak se odtud dostat? Musel se vlk někomu zavděčit? Napravit své chyby? A co bude pak, nastane nějaký přechod na druhou stranu, nebo prostě přestane být.

Také děkuji za super osudovku, rozhodně jsem si ji užila. :D
Za odměnu bych poprosila věc do inventáře - preferably mušličky ^^ Díky!

Musela vypadat, jako by právě vstala z mrtvých (což se vlastně stalo), když se před hlas konečně skrz křoví prodrala. Netušila, jestli má hlas i nějakou svou schránku nebo jestli je vůbec reálný, tak či tak dorazila na místo, odkud si myslela, že se ozýval. Automaticky otáčela hlavou, jako by se rozhlížela, i když v naprosté tmě samozřejmě neměla šanci vidět. Byl to pouze instinktivní pohyb. Její tyrkysové oči byly skoro bílé a vypadaly zastřeně. Každý si mohl na první pohled všimnout, že Bianca je slepá, ale ona sama na tuto skutečnost neměla jak přijít. Sama se přeci neviděla. A navíc s tím co se jí stalo... bylo pro ni jednodušší myslet si, že je v nějakém posmrtném světě kam posílají zlé vlky.
Hlas se ozval znovu, tentokrát mnohem blíž. Bianca se tedy nepletla, když šla tímhle směrem. I tak ji blízkost hlasu překvapila, protože nebyla schopná vidět jak je jeho majitelka daleko. Hlas vlčice se představil jako Nova ze severu. Bianca přikývla a dlouho mlčela. "Oh," hlesla nakonec. Přemýšlela, jestli je ona Nova opravdu reálná nebo jen její výmysl. A nakonec uznala, že ať je to jakkoli, konverzace jí přeci neuškodí. Stejně se v té tmě zblázní dřív nebo později. Vlčice se ptala, kdo je. Kdo jsem? Já... "Jsem mrtvá?" Mělo to být suché konstatování, ale stejně nakonec zazněl otazník. Pak se Bianca uchechtla. Přišlo jí docela vtipné se takhle představovat. A ještě vtipnější bylo, jak začala brát smrt na lehkou váhu. Stačilo jen jednou umřít a bylo to! Úcta k životu byla fuč. "Bianca," řekla nakonec bez řádného vysvětlení, jestli je to vůbec její jméno. "Jsi taky mrtvá?" zeptala se Novy naoplátku. Měla by být, jestli je tu s ní, ne? "Ale proč je tu taková tma?" pokračovala otázkou na zase úplně jiné téma. Měla přeci jen tolik otázek a žádnou odpověď.

Hned jakmile své otázky vyslovila, přišla si jako hlupák. Byla mrtvá a kdo ví kde. Nebylo přeci pravděpodobné že by se tu nacházeli i jiní vlci nebo... jiné bytosti. Doposud si myslela, že je naprosto sama. Třeba začínám blouznit? Mám halucinace a slyším cizí hlasy, pomyslela si. Dávalo by to smysl, však i ten hlas zněl trochu divně.
Bianca tomu tedy nevěnovala moc pozornosti. Stejně po jejím tázání nastalo docela dlouhé ticho, takže bylo docela jasné, že si nějaké hlasy vymýšlela. Možná aby se necítila tak sama a ztracená. I když to znamenalo, že pomalu začíná šílet. Heh, hořce se usmála. Nikdy by nečekala, že takovýhle bude její konec. V tom se ale hlas ozval znovu. Říkal jí, ať ho následuje, ale protentokrát byl velmi tichý. Kdyby Bianca zrovna nemlčela a nestála v klidu, určitě by ho přes rachot větví ani nezaregistrovala. Každopádně... hlas ji lákal za sebou. Na chvíli se rozmýšlela, přeci jen za života byla dost opatrná. Následně jí ale došlo, že tady už opatrná být nemusí. Může si dělat, co jen bude chtít. Vlk přeci nemůže umřít dvakrát, to prostě odmítala akceptovat. Navíc by to znamenalo, že nějakým způsobem svou 'smrt' přežila nebo ji někdo vrátil zpátky mezi živé. A pak... proč tedy nevraceli i ostatní? Theriona a rodiče? Ti zůstali pod zemí, zatímco jiní měli druhou šanci? To bylo přeci strašně nefér. Navíc, Bianca si momentálně myslela, že si ani druhou šanci nezaslouží.
Nakonec zavrtěla hlavou a následovala hlas. I když přitom jak byl tichý měla problém určit, kde přesně se jeho vlastník nacházel, jestli nějaký byl. "Kdo jsi?" zeptala se hlasem bez emocí. Když nad tím chvíli pomyslela, zněl docela jako ten Meinerův, ale přeci jen v sobě nesl víc naprostého nezájmu a odevzdanosti. Jeho majitelce bylo očividně všechno ukradené. Co se stalo, co se děje i co se teprv bude dít.

<<Mahtäe jih

Jakmile byla na druhém břehu, došlo jí, že si moc nepomohla. Byla v dalším křoví a tohohle bylo mnohem víc a bylo hustší. Bianca už ale neměla sílu znovu překračovat řeku, takže se raději pustila do prolézání křovisek. Tak jako tak stejně nezáleželo jak vypadala, když byla v naprosté tmě. Navíc, sama podle svého stavu soudila, že musí vypadat opravdu uboze. Kdysi by jí na tom asi záleželo, zdráhala by se nějakého zašpinění nebo zranění, ale teď už ne. K čemu taky? Nikdo ji tu neuvidí, alespoň ne nikdo, u koho by jí na tom záleželo.
Prodírala se křovím a pomalu jí docházel dech. Musela často zastavovat a odpočívat. Neměla žádnou motivaci posouvat se dál, ale přesto monotónně kladla tlapu před tlapu a šla. Kdo ví kam. A v tom to přišlo. Zaslechla hlas, někdo se jí představoval? Bianca sebou škubla a začala se otáčet všude kolem. Lehce pootevřela oči, které měla při průlezu křovím zavřené. Přeci jen dostat větví do oka nebylo příjemné, tím víc, když už jeden stejně nic neviděl. "H- Haló?" zachraptěla. Její hlas vůbec nezněl tak, jak si pamatovala. Možná proto, že už dlouho nepromluvila? "Je tu někdo?" zeptala se pak po chvilce.

<< Stepní pláň (přes Křovinatý svah)

Tma stále neustupovala, ale Bianca už si docela zvykala. Tedy, zvykala si na fakt, že nic nevidí, ne na fakt, že neustále zakopávala a do něčeho narážela. Zdálo se, že zdejší místo je podobné, jako třeba Gallirea. Byl tu déšť i vítr, na zemi cítila trávu a kamení a narážela do kmenů stromu, když šla. Nevěděla kam jde, ale prostě šla. Nemohla zůstávat na jednom místě a jen ležet. Hlad a žízeň ji vyhnaly něco dělat, i když Bianca byla naprosto deprimovaná a nejraději by nedělala nic.
Malými křovisky se prodrala až k řece nebo potoku. Podle sluchu to ale nejspíš byla řeka, protože hodně hučela. Bianca byla zbědovaná. Mám se otočit? Jít po proudu nebo proti? Ale co mi to bude platné? Nemyslela si, že by byla schopná dojít k prameni řeky a obejít ho. Ale... mohla snad skočit do vody aniž by něco viděla? Sotva se naučila plavat, navíc, co kdyby byla řeka opravdu široká a proud ji někam strhne? Na tom vlastně nezáleží, nadhodila křivý úsměv. Přeci už byla po smrti, nemohla zemřít podruhé, že. S touto myšlenkou Bianca přistoupila ke břehu. Nejdříve se napila, aby schladila žízeň. Byl to opravdu příjemný pocit, konečně se napít, i když jí moc nedávalo smysl, že stále cítí a vnímá. Ale bylo to tak a sama nemohla na důvod přijít. Kdo ví, jestli tu byli i ostatní jako ona?
Bianca skočila do chladné vody. Proud nebyl zase tak silný, ale na nového plavce, navíc vyčerpaného, to byl těžký oříšek. Nějakým způsobem se ale dostala na druhý břeh. Oklepala se a pomalým krokem se začala šinout dál.

>> Velké houští

Po dlouhé době, kdy Bianca jenom přemýšlela ji taky napadlo zaměřit se na své okolí. I když kolem byla jenom černota, možná... možná by se mohla zkusit porozhlédnout a třeba by něco našla? Nějaké světlo na konci tunelu? Co ale bylo divné, když se konečně soustředila na něco jiného než svoje myšlenky, slyšela... vítr? Vlastně i cítila, jak jí čechrá kožich! To ale není tak zvláštní. I v temných jeskyních bývá občas vítr. Znamená to ale, že odtud vede nějaká cesta na světlo? zamyslela se trochu. S těžkým vydechnutím se zvedla. Nebylo to jednoduché, když ji všechno bolelo a navíc neviděla na svoje nohy.
Váhavě udělala jeden krok vpřed. Nepropadala se do nějaké hluboké nicoty, opravdu stála na nějakém povrchu, který ale mohla poznávat jedině hmatem. Cítila trávu, písek a malé kamínky. Zdálo se, že je to prostě nějaká obyčejná louka nebo pole. Udělala několik dalších váhavých kroků, než leknutím nadskočila. Okolím se totiž rozezněla velká hlučná rána, jako když něco práskne. Biance se hrůzou zježily chlupy za krkem, protože pořádně netušila, co by takovou ránu mohlo vydávat. Kam jsem se to jenom dostala? pomyslela si zbědovaně a raději se nehýbala. Odpověď přišla po chvíli, jelikož jí na kožich začaly dopadat mokré kapky. "Ono prší," hlesla udiveně a pohlédla nahoru, ale tam byla stejná černota jako všude jinde. Jakto, že tu byla taková tma? Co se to dělo?
Bianca si dodala trochu odvahy. Možná to bylo také tím, že náhle cítila i hlad a žízeň, věci, které by po smrti rozhodně cítit neměla. Každopádně tomu tak bylo a potřebovala s tím něco dělat, protože už tak ji všechno bolelo, nepotřebovala ještě křeče žaludku. Opatrně se tedy vydala nějakým směrem a doufala, že se dostane někam, kde bude alespoň trochu světla.

>> Mahtäe jih

Bianca nevnímala, jak dlouho už nehybně leží na zemi. Vzhledem k tomu, že okolo ní byla jen tma, neměla nejmenší pojem o čase, neměla jak se dozvědět, kolik už uplynulo hodin, dní nebo týdnů. Ale připadalo jí to jako věčnost, co už tu takhle strávila. A nejhorší bylo, že pořád dokázala cítit. Měla strach a celé tělo jí stále bolelo, netušila, co by měla dělat a utápěla se v sebelítosti a obviňování. Byla prostě strašně zmatená a poražená. Neměla náladu se zvednout a udělat třebas i jeden krok. Však k čemu? Všichni, které měla ráda s ní na tomhle místě nebyli, ať už se nacházela kdekoli. Navíc, jak by jim vůbec mohla jít na oči, potom co prováděla? Nebyla vůbec hodným a dobrým vlkem, za kterého se chtěla považovat. Ne, byla sobecká a ustrašená a za svůj život klidně obětovala někoho jiného, i když ani to nepomohlo. Možná jsem já měla být ta, kdo bude obětovaný. Stejně zemřela, a když nad tím tak přemýšlela, byla to docela zbytečná smrt. Nic neudělala, aby někomu pomohla. Lilithina smrt jim alespoň pomohla pokračovat dál, ale její? Co z toho Meinere nebo Cynthia měli? Akorát přišli o dalšího člena, který mohl zemřít nějakým lepším způsobem, třeba v boji. Biancu až zamrazilo, jak klidně o svém skonání přemýšlela. Když na to myslela ještě zaživa, vždycky měla nepopsatelný strach a všechno se v ní příčilo. A teď poznala, že to vlastně nebylo tak strašné. Odešla vcelku klidně, i na bolest si zvykla, protože se v ní utápěla už od doby, co ji poštípaly včely. Tenkrát ale ještě měla naději, že se z toho dostane, která ji hnala dál. Teď neměla potřebu cokoli dělat.
Svůj posmrtný život si představovala jinak. Lépe řečeno si představovala, že žádný nebude. Občas ráda věřila, že by se po smrti dostala na nějaké krásné místo, kde by se mohla setkat s rodiči a Therionem, se všemi, kteří ji opustili. Ale ve výsledku si tušila, že žádné takové místo není a po smrti je prostě 'nic'. Nikdy by ji nenapadlo, že stále bude mít vědomí a bude v naprosté temnotě vnímat všechnu bolest a smutek, který ji doprovázel. Nějaké krásné místo si nezasloužila, to už jí teď bylo jasné. Měli to ostatní, kteří zemřeli stejně? Nebo jen ona? Píchlo ji u srdce při pomyšlení na to, jak jsou její rodiče ve stejné situaci. Ale ti pravděpodobně na takovém místě nebyli, byli přeci hodní a položili svůj život za ni a její sourozence. Bianca si přišla strašně nevděčná, protože celou tu dobu se snažila být něco, co očividně není a nakonec stejně zemřela mladá, aniž by stihla pořádně žít. Rodiče měli tenkrát utéct a nechat mě tam. Vyplatilo by se jim to víc, pomyslela si. Launee mě nikdy neměla adoptovat, nikdy jsem se neměla setkat se Saturnem. Měla jsem se utopit v těch močálech, pokračovala a s každou další myšlenkou ji všechno bolelo víc a víc. Tlamu roztáhla do křivého, bolestného úsměvu. Co by na její počínání doma asi říkali? Určitě by ji nesnášeli. Kdo by chtěl sestru nebo dceru, která by je klidně obětovala? Která by se při každém nebezpeční schovávala někomu za zadkem a čekala, až ostatní poumírají aby se mohla sama zachránit? Nikdo by s takovým vlkem nechtěl být příbuzný.

<< Fialový tajemný portál

Hned jak Bianca prolezla portálem, cítila se zvláštně. Nechtěla ale svými stížnostmi přidělávat starosti ostatním a navíc ji rychle upoutalo to, co se dělo kolem. Na nějaké stěžování že je jí špatně nebyl čas. Stejně to připisovala tomu, že ji pobodaly včely a navíc nepřímo zavinila něčí smrt. Nebylo to nic závažného, nebo si to alespoň myslela. Možná se ale měla ozvat, protože s každou další vteřinou se její stav zhoršoval.
Život něco blábolil na svou obranu a Bianca matně zaznamenala, že mluví i na ni, ale vůbec netušila co říká a nezmohla se ani na odpověď. Bylo jí najednou tak strašně moc špatně. Ať to přestane! pomyslela si unaveně. Všechno jí bolelo, svoje okolí nevnímala a momentálně si přála jediné. Být pryč. Od toho všeho. Nějaký optimismus už vzdala, protože podvědomě věděla, co se děje. Že umírá. Ať už to bylo na následky bodnutí nebo kvůli něčemu jinému, tak veškerý boj vzdala. Přeci jen cítila, že si to i docela zaslouží. Byla k ničemu. Nikdy nikomu pořádně nepomohla, jen přidělávala problémy, protože se o ni ostatní museli starat a navíc byla srab, který ochotně obětoval jiné pro svůj vlastní život. A stejně to bylo k ničemu. Patří mi to. Třeba to celé byla pomsta, za její rozhodnutí. A nejhorší bylo, že i kdyby se mohla vrátit v čase, tak by se zachovala stejně. Chtělo se jí brečet, ale ani na to neměla sílu. Ta se vytrácela z jejího těla bleskovou rychlostí. Nevnímala, jak ji Život zachytil a položil na zem. Neslyšela otázku Cynthie nebo Meinerovo oslovení a třesení. Její vědomí už bylo dávno pryč.
-
Zalapala po dechu, když jí celým tělem projelo ostré bodnutí. Jako by ji něco provrtalo skrz na skrz. To ale příliš nevnímala, protože se divila, že vlastně vůbec 'vnímá'. Zase získala cit. Všechno ji bolelo, jako když umírala, jako by se nic nezměnilo. Ale přeci jen tu jedna věc byla. Když se pomalu stavěla na nohy, otevřela oči aby se rozkoukala, ale neviděla zhola nic. Všude byla temnota. "Meinere?" zeptala se do tmy, ale nikdo neodpovídal. "Cynthio? ...Živote?" Ticho. Ne. Co by tu dělali se mnou. Přeci už... Tohle musí být peklo. Nebo nějaké podobné místo, kde kočí vlci jako já, došlo jí a zase se svalila na zem. Nemělo cenu nic dělat. Chápala to moc dobře, měla teď trpět za všechno co provedla. Bylo to vlastně prosté. Nějaká vyšší síla určitě věděla, že ze všeho nejvíc nenávidí samotu, tak byla odsouzená přesně k tomu. Být sama v naprosté tmě a tichu.