Gallirea - Příspěvky uživatele

469
| loterie 5 |

Biancu docela zajímalo, proč ji Meinere vlastně hledal. Smrt byla přeci pro většinu vlků konečným stavem, ze kterého se nemohli vrátit. Kdyby nezažila to, co zažila, sama by nějakému obživnutí příliš nevěřila. Černobílý prozradil, že mu o možném návratu mezi živé pověděl někdo jiný. "Stvoření? Jaké stvoření?" znělo to docela podezřele, na druhou stranu, na Gallirei se čas od času objevil nějaký ten zvláštní tvor. Nejspíš to nebylo až tak nesmyslné. "Takže vlastně... vaší odměnou za záchranu světa byla odpověď na jednu otázku? To nezní moc fér," zamumlala zamyšleně. Bohové mohli být k zachráncům víc štědří. Tím víc, když při té výpravě mnoho vlků zemřelo. "Vlastně, co ostatní, kteří tam skonali? Vrátili se také?" otočila se na Meinera s otázkou. Nikdy se nad tím vlastně moc nezamýšlela, ale když se vrátila ona, ostatní byli třeba také naživu? Hlavně obživnutí Lilith by jí alespoň trochu uklidnilo svědomí.
"Taky nevím, kde to místo je. Jestli jsem tam někdy byla, tak si to nepamatuji, protože jsem se po smrti objevila zpátky tady... Akorát jsem nějaký čas přišla o zrak." Co si pamatovala tak v nějakém prostoru mezi životem a smrtí nebyla, takže také netušila, kde by se mohlo nacházet. Ale pravděpodobně se tam jeden nedostane úplně lehce. Proto byla Bianca i trochu překvapená, příjemně samozřejmě, když Meinere řekl, že by ji nějak mimoděk hledal dál. I když byla malá šance, že by se kdy mohla vrátit.
"Ale nakonec vždycky pomůžeš, ne?" namítla na jeho poznámku. "Navíc si nemyslím, že by ty řeči byly tak hrozné nebo časté. Na mě jsi nikdy nebyl zlý," dodala ještě. Sice tu a tam také nějakou sarkastickou poznámku obdržela, ale nebylo to nic, co by nedokázala překousnout. Navíc měl Meinere v tomhle ohledu častokrát i pravdu, jen si to Bianca nechtěla přiznávat.

468
| Loterie 4 |

Černobílý asi neměl nějaký skrytý důvod, proč ho zajímala nepřítomnost Santého. Možná jen nadhodil nějaké téma aby nebylo ticho. Nebo se chtěl nenápadně zeptat na jméno Ismy, aby jí neříkal ta tamta. Bianca bohužel netušila, kde její mladší bratr je a teď to upřímně ani nechtěla řešit. Třeba Saturn s Ismou věděli a pokud ne... oba mladší sourozenci už za ten čas docela vyrostli, takže se o sebe snad dokázali postarat. Ona sama v jejich věku také stále někde lítala, vlastně až doteď. Někde se najde, ujistila se.
Od Meinera přišla docela nečekaná otázka. Bylo to něco, na co by se obyčejně zeptala Bianca jeho, taková lehce rýpavá, která cílila na pocity. Biancu zajímalo, proč se ptal a taky ji zajímalo, jestli to není nějaká skrytá poznámka, aby se pakovala a už mu nechodila na oči. Ale asi ne, protože se připomněl že ji hledal. "Proč vlastně? Nebylo přeci vůbec jisté, že se někdy vrátím. Většina... by mě asi oplakala a pohnula se dál, ne?" namítla lehce. Sama by tak reagovala a pak by se pokusila na daného mrtvého zapomenout, ne se v tom furt babrat. "Kdybych se nevrátila, jak dlouho bys ještě hledal?" zeptala se pak. Určitě už z toho všeho musel být unavený a vystresovaný. Jak dlouho by pak trvalo, než by na ni zapomněl? Spolu s ostatními, kteří by o jejím konci ani nevěděli?
Meinere asi netušil, jaký vlastně je. Nebo to netušila Bianca, která si začala nasazovat růžové brýle a všechno viděla jako dobré. V jejích očích prostě byl hodný a obětavý. "I když máš hodně poznámek tak většinou nakonec pomůžeš tomu, kdo to potřebuje. Nepoužíváš zbytečně násilí a vyhýbáš se konfliktům. Prostě si myslím, že jsi dobrý vlk," rozpovídala se znovu, i když ty poznámky mohla prostě přejít mlčením. Nadšeně zamávala ocáskem, když Meinere řekl, že s ní rád tráví čas. I když působil dost nejistě. "Jak asi?" zeptala se hravě, ale nečekala nějakou kloudnou odpověď. Stačilo jí i to asi. "Hehe," vypustila tichý spokojený smích, když černobílý přiznal že je s ní taky rád.

467
| Loterie 3 |
<< Mech

Nikdo neprotestoval a nikdo se po Biance nesháněl, takže znaveně následovala Meinera k úkrytu. Počasí bylo překvapivě příjemné a vypadalo to, že nastane klidná noc. Měli jsme jít do hor teď a ne předtím když mrzlo, pomyslela si Bianca krátce. Ale klima hor bylo stejnak jiné a když se škrábali až na samý vrcholek, možná by jim hezké počasí ani tak nepomohlo. A teď už to bylo jedno.
Kolem úkrytu byly ještě zbytky nepořádku a Bianca si povzdechla. Měla bych to pak uklidit pořádně. Přeci jen teď musela na les víc dbát. Co kdyby sem přišel nějaký zájemce o místo ve smečce a viděl ten bordel? To by asi nebyl dobrý první dojem. Odpočinek byl ale teď plán číslo jedna, takže Bianca jen přelétla nepořádek pohledem, aby se mentálně připravila na to co ji čeká a pak zalezla do nory. Úkryt byl stejný jako vždy a ani nájezd veverek ho uvnitř moc nepoznamenal. Naštěstí. Bylo by náročné uklízet v tom šeru, které tady panovalo a nikdo by nebyl nadšený, kdyby ho při spaní v zádech tlačily ořechy a bobule.
Meinere se náhle zeptal na nějakého bratra. Bianca na něj chvíli nechápavě koukala, než vyslovil jeho jméno. "Tamtou myslíš Ismu, která teď přišla?" zeptala se aby se ujistila. "Santého jsem taky dlouho neviděla. A vlastně o něm ani neslyšela. Mohla bych se zeptat Saturna, jestli o něm neví," povzdechla si lehce, protože nepřítomnost mladšího bratra ji trápila. I když nebyli pokrevní sourozenci tak je brala za své. A Santé se už dlouho neukázal doma. Snad se mu nic nestalo. Možná i Isma by o něm mohla něco vědět. Třeba byli někde na toulkách spolu a Santé se jen někde zdržel. "Proč se vlastně ptáš?" obrátila pak svou pozornost zpět na černobílého. Nebylo obvyklé, že by se jen tak zajímal o ostatní? Nebo si myslel, že mu snad Bianca řekne nějaké ty drby, které chtěl slyšet? Bohužel v tomhle ohledu nebyla moc informovaná.
Meinere moc neotálel a vybral si místo, kde si lehnul. Zato Bianca najednou netušila, kam se vrtnout. Chtěla si lehnout vedle, ale netušila, jestli to černobílému nebude vadit. A kdyby šla někam za balvan na druhou stranu místnosti, mohla by ho i urazit a vypadalo by to divně. ...Snad nic neřekne, pomyslela si nejistě a nakonec si lehla jen kousek od něj. Byla unavená a nečekala, že konverzace ještě bude nějak pokračovat, takže zavřela oči a snažila se usnout.
Když už to vypadalo, že spánek přišel, jeskyní znovu zaduněl Meinerův hlas. Bianca se lehce zamračila, jak nad tím, že ji budil tak nad samotnou otázkou. "Nevadí tobě, že musíš trpět moji přítomnost?" otočila jeho slova proti němu. Byla pravda, že v posledním roce s Meinerem strávila hodně času, víc než s kýmkoli jiným. Začínám mu vadit? při tom pomyšlení ji píchlo u srdce. "Ze začátku to bylo trochu obtížné, protože jsme každý tak jiný a často si nerozumíme... a tak." Netušila moc, co to vlastně blábolí, protože se jí špatně hledala slova, která by vyjádřila všechny ty pocity. Nechtěla ale, aby si Meinere myslel že ho celou tu dobu jen 'trpí', protože tak to nebylo. "Ale když jsem tě poznala trochu víc tak jsem zjistila, že jsi hodný a obětavý a tvoje přítomnost mi nevadí. Chci říct... ráda s tebou trávím čas," vysoukala ze sebe potichu. Cítila se trochu trapně, že něco takového přiznávala nahlas. Najednou na spánek neměla ani pomyšlení a srdce jí bušilo o něco hlasitěji. "To máš pravdu," zazubila se, když se černobílý přiznal že není zrovna zábavný. V jeho přítomnosti byl spíš klid a řád, než kdo ví jaké dobrodružství. Ale to Biance nevadilo, jelikož se dokázala zabavit sama, i když Meinere zůstával apatický. "A občas umíš být vtipný i zábavný." I když většina jeho vtipů byla škodolibá a mířena na ostatní, někdy se opravdu strefil. A třeba čas strávený v oáze si Bianca užila, i začátky té cesty s Životem.

|Loterie 2|

Očividně se poslední dobou nic zajímavého nedělo, protože nikdo se ke sdílení drbů neměl. Místo toho Sigy bez zeptání vyklopil, že Saturnus je stále tady a řeší něco u hranic. Bianca s úsměvem přikývla. Byla ráda, že bratr nikam nezmizel. Tak jako ona. Každopádně bylo fajn, že tu byl a staral se.
Gratulace byla asi to poslední, co Bianca čekala. Vypadalo to, že už se po lese vědělo o její nové pozici. Nejspíš jim to řekl Saturn, pomyslela si. No, nešlo s tím úplně otálet do nekonečna, že? Členové smečky takové věci potřebovali vědět, aby nedocházelo ke zmatkům a sporům. To ale nic neměnilo na tom, že Bianca si s alfováním moc nevěděla rady a tak Sigymu gratulaci oplatila jen strnulým a nejistým úsměvem. Který se trochu protáhl, když slyšela jak vlkovi lupou záda. Uhh. "Určitě běž," pokývala hlavou na souhlas. Vypadalo to, že pohyb docela potřeboval.
Meinere na Sigyho odchod reagoval docela nepřiměřeně. Tedy, byla pravda, že ho hnědý tak trochu odignoroval, ale to nejspíš jen zapomněl, ne? "Nebo jsi jen lehce přehlédnutelný," pokusila se o malý vtip. "Ale vypadalo to, že Sigy není v nejlepší kondici. Možná na něj jde stáří? Nebo je nemocný? Možná proto na tebe zapomněl," zauvažovala Bianca nahlas. Vlk opravdu vypadal jinak, než si ho pamatovala. Nebyla to ale tak výrazná změna, aby o tom Bianca přemýšlela více. Jen doufala, že pokud se Sigy necítí dobře, brzy se z toho dostane.
Černobílý navrhoval odpočinek. Tedy, spíš si tak mumlal pro sebe, ale jak to řekl, i Bianca začala pociťovat únavu. Spánek zní jako dobrý nápad, pomyslela si. Saturn byl v lese a podle táhlého zavytí dorazila i Isma. Bianca se otočila po směru, odkud hlas přicházel a zamávala ocáskem. Ráda by si s ní popovídala, ale nejdřív by bylo lepší nabrat energii. "Taky si půjdu odpočinout," výmluvně se usmála na Lindasu, kterou tu tak nechávala o samotě. Snad jí to ale moc nevadilo.

>> Úkryt

<< Zubatá hora

Bianca cestou mlčela stejně jako Meinere. Víc se soustředila na to, aby někde po sněhu neuklouzla ze srázu nebo tak. Protože k její nelibosti bylo sněhu všude opravdu hodně. Ale to se dalo předpokládat, přeci jenom, Mechový les se nacházel na severu hned vedle hor. Bianca hned ucítila několik známých pachů, když vkročila do lesa. Byla trochu překvapená, protože takhle živo už tu nebylo docela dlouho. Nebo jí to alespoň tak přišlo. "Vypadá to tak," odpověděla nervózně na Meinerovu poznámku. No, ale lepší to mít hnedka z krku, ne? Vědí členové, že se jim změnila alfa? Řekl jim to už Saturn nebo ne? V horách strávila nějaký ten čas a bratr už mohl klidně novinky roznést po lese.
Spolu s Meinerem dorazila ke dvěma vlkům, co byli zrovna nejblíž u úkrytu. "Ahoj Sigy, Lindaso," usmála se a nervózně zavrtěla ocáskem na pozdrav. Ani jednoho z nich docela dlouho neviděla, když se nepočítalo to Sigyho prosvištění při pomoci s úklidem. Lindasu navíc ani moc neznala, na rozdíl od černobílého, který se od ní začal dožadovat drbů. Bylo by asi fajn dozvědět se, co se kolem děje, pomyslela si Bianca. I když drby asi nebyly úplně ten nejlepší zdroj informací. Rozhodně ne ten nejpravdivější, ale aspoň něco. O své smečce a jiných smečkách toho Bianca věděla momentálně žalostně málo. Nemohla pohrdnout ani pofidérními informacemi.

Meinere nabízel dvě takové možnosti, ze kterých Bianca stejnak nebyla moc moudrá. Ano, jako alfa sice mohla vlkům ve smečce rozkazovat, ale oni ten rozkaz nemuseli poslechnout, pokud se jim nebude líbit. A Bianca si byla moc dobře vědoma toho, že společně se Saturnem ani jeden nevypadají jako řádná autorita a ve smečce jsou určitě i schopnější a silnější vlci. Co když se jim nebudeme líbit a svrhnou nás? byla to lehce absurdní myšlenka, ale stejně se objevila. Bianca věřila, že v Mechu žijí dobří vlci a nikdo snad nebude tak nespokojen, aby zacházel do extrémů. Malá šance tam ale byla. Však některé ani pořádně neznala a nemohla odhadovat, jak se zachovají. Zůstávat jako kamarádi se zdálo zatím to nejlepší řešení. I když se trochu bála, aby jim nešlapali po hlavách, když zjistí jakou mají sourozenci povahu. Ani jeden by to nenesl dobře.
"To bych asi měla udělat," přikývla s lehkým povzdechem. Vlastně neměla moc možnosti si s bratrem pořádně promluvit. Taky musel mít na situaci nějaký svůj názor a když dají hlavy dohromady, třeba přijdou na nějaké hezké řešení. Navíc by to chtělo, aby byly alfy ve shodě a každý nechtěl vést smečku jinak. To by pak dělali akorát zmatky.
Když se Meinere začal zvedat, Bianca taky vstala a oklepala se. Měla už pořádně zmrzlé nohy a celkově... bylo by nejlepší se už vrátit zpátky. Proseděli tady nahoře určitě dost dlouhou dobu. "Jdeme zpátky?" ujistila se jen, že Meinere neutíká za nějakým dobrodružstvím nebo se nechce jen protáhnout po dlouhé době nicnedělání. Po pár krocích ale bylo jasné, že směřují k domovu.

>> Mechový les (přes Velehory)

8. Vytvořit sněhovou sochu

Sněhu přibývalo a přibývalo. Biance se to moc nezamlouvalo, když zrovna tvrdla na nejvyšší hoře v okolí, kde bílého poprašku napadalo víc než jinde. Meinere se ale nijak nevyjadřoval k odchodu, takže zatím také mlčela. Přikývla, když uznal že zapalování ohně a povídání o vyhánění cizinců ve stejnou chvíli mohlo vzbudit nepříjemný dojem. "Trochu," broukla s úsměvem a tlapkami začala hrnout sníh kolem sebe někam pryč. Za chvíli už se začal kupit v pěkný kopeček. Mohla bych z toho něco postavit, pomyslela si krátce. Když už se to k tomu tak hezky vybízelo...
Zatímco Bianca se rozhodla tvořit sněhové sošky, konverzace se stočila k násilí a jeho řešení. Vlastně když se nad tím tak zamyslela, většina konverzací s Meinerem se postupně dostala k takovým nepříjemným tématům, o kterých jeden nebo druhý nechtěl moc mluvit. Bianca k poznámce černobílého neměla moc co dodat. Sama asi násilí ještě nikdy nevolila, pokud se nepočítala naštvaná mluva. Na vlka v životě nezaútočila a stejně tak nikdo nezaútočil na ni, naštěstí. Ani netušila, co by v takovém případě dělala. Nejspíš by kontrolu převzaly instinkty, alespoň se na to tedy spoléhala. Nechtěla nad tím ale moc přemýšlet, protože by to stejně nic nezměnilo. Místo toho se snažila hezky naaranžovat hlavu svojí vlčí sošky. Párkrát spadla a tak ji musela dělat znovu, ale nakonec se jí podařilo vyrobit něco, co docela připomínalo malého sedícího vlka.
Po chvíli rozmýšlení se rozhodla svěřit se svou novou funkcí. Meinere vypadal překvapeně, což byla očekávaná reakce. "No ale jak má reálná alfa vypadat?" zeptala se zmateně. "Nejprve jsem byla ve smečce Skylieth, která se nám vůbec nevěnovala a pak Launee, ale tu jsem vždy brala víc jako rodinu než někoho nadřazeného," zamračila se krátce. Netušila, jestli jejich přístupy byly ty správné. Ten Skylieth nejspíš ne, když se smečka brzy rozpadla a všichni vlci ji v močálech opustili. Launee a Therion ale zase nebyli pro Biancu takovou autoritou, protože to byli její adoptivní rodiče. A i zbytek smečky byla vlastně taková rodina. Teď ale měli víc nových členů, kteří tu s nimi nebyli od úplného začátku a mohli znát jinačí vedení. Co když budou nespokojení a budou chtít odejít? "Umm..." trochu se zastyděla, když se zeptal na její reakci ohledně nezvaných návštěvníků na území. "Vlastně když jsi přišel tak jsme s bratrem zrovna jednu vlčici vyhazovali. Teda... spíš já ji vyhodila. Bylo toho trochu moc a byla jsem na ni dost nepříjemná," přiznala se. Byla to adekvátní reakce? "Tvrdila, že se jí zamotaly nohy a přišla k nám omylem a to se mi nelíbilo, ale vypadala tak trochu divně. Ani mě nenapadlo se zeptat, jestli něco nepotřebuje, kdyby to neudělal Saturn." Bianca by si určitě vyčítala, kdyby z území vyhodila někoho, kdo potřeboval pomoc. Tohle bylo poprvé, co byla k cizincům tak přísná a zlá a netušila, jestli udělala správně. Měla pocit, že jako alfa by alespoň ona měla vzbuzovat trochu respektu, protože Saturn takový nebyl. A ona to dokázala předstírat. "Asi mám prostě strach z té zodpovědnosti. Nepřijdu si moc spolehlivá a nechci udělat rozhodnutí, které by vlky ze smečky vyhnalo," povzdechla si sklesle. Přišla si taky dost mladá na to, aby vedla smečku. Funkce alfy by měla náležet někomu zkušenějšímu a bála se, že spousta vlků ji nebude chtít přijmout i kdyby nic neudělala. Co když budou nespokojení jen co uslyší o našem povýšení? Nebylo by lepší předat alfování někomu kompetentnímu?
"No, přijde mi že docela často vypadáš tak nepřístupně, takže se ti to docela daří." Meinere se svým kamenným znuděným výrazem nepůsobil zrovna jako společnost, ke které by se všichni hnali. "Ale když nechceš, aby se o tebe zajímali tak jim to prostě řekni?" To byla asi taky jediná další možnost, která mu zbývala. A ne všichni se jí řídili, Bianca toho byla živým důkazem. Její proud myšlenek ale vyrušil flákot masa, který spadl z nebe. Na chvilku celá zamrzla na místě a přemítala, jestli se jí všechny události posledních pár dní jen nezdály. Jestli nežije v nějaké iluzi. Ale maso bylo to jediné, co z nebe spadlo. Neozval se žádný hlas, který by jim zadal nějaký úkol nebo něco takového. Ani kaluže vody se nikde neobjevily, takže všechno bylo... v relativním pořádku. Meinere po prozkoumání jídla nabídl kýtu Biance. Ta k ní nejdřív nedůvěřivě přičichla, ale když ucítila tu vůni tak se jí začaly sbíhat sliny. "No, děkuju," zamumlala tiše a nejprve opatrně si ukousla. Maso bylo dobré a nic jí ani po chvilce nebylo, takže si ukousla pěkný kus a podívala se na černobílého, jestli chce ten zbytek.

13. Napsat post o tom, jak je můj kožich připravený na zimu

Bianca jen přikývla hlavou, když řekl že času má dost. Meinere se ke Smrti asi sám moc nehrnul, však kdo by tam taky chtěl chodit často? A trávit tam víc času než je nutné? Asi jen velmi málo vlků mělo takové divné záliby.
Když Meinere vytvořil svou magií malý ohýnek, Bianca se trošku lekla, protože to nečekala. Ještě když se ho přitom ptala, co by udělal nezvaným návštěvníkům. Její poznámka ho ale asi trochu urazila, protože se hned začal bránit. "Neříkám že bys to udělal," sama se začala obhajovat, protože nechtěla aby zase došlo k nějakému nedorozumění. Nemyslela svá slova nijak zle nebo útočně. "Jen mě překvapilo, že jsi přitom zapálil ten oheň." Přeci jen, upálit někoho za to, že je vyrušil byla dost přehnaná reakce, která k Meinerovi ani neseděla. Ani k žádnému jinému normálnímu vlkovi, něco takového by udělal snad jen šílenec. Bianca přikývla, že věci se dají řešit i bez násilí. "Ale co když to bez násilí někdy nejde?" zeptala se. Jeden mohl pořád ustupovat a utíkat, tak také řešila většinu svých problémů, jenže to bylo také dost vyčerpávající. Nebylo někdy lepší se prostě věcem postavit čelem a prosadit si svoje?
Po klidné noci zase začalo sněžit. Docela hustě a pravidelně, Bianca se musela co chvíli oklepávat aby ze sebe shodila narůstající sněhovou pokrývku. Přesto jí nebyla zase taková zima, když Meinere zapálil oheň. Opravdu ale nebyla na zimu stavěná. Její kožich byl docela krátký a ne moc hustý. Navíc i její výška moc nepomáhala, jen co napadlo trochu sněhu, pomalu celá se v něm brodila a byla neustále mokrá. Kdyby byla alespoň v lepším stavu, než teď, asi by si na zimu tolik nestěžovala. Ale z nějakého důvodu ještě nechtěla jít zpátky domů, sedět tady bylo příjemné. Oddechla si, když Meinere řekl že nemá důvod odcházet. Nechtěla aby odešel. "To je dobře," usmála se na něj a pak stočila svůj pohled zpátky k ohni. Rozhodla se podělit o novinky ohledně změn v hierarchii a očividně černobílého zaskočila. "Hmm, spolu se Saturnem. Řekl mi to krátce potom, co jsem přišla zpátky. Launee se nám rozhodla smečku předat," vysvětlila, jak se věci mají. "Ale nevím jestli to byl dobrý nápad. Nevěřím si, že budu dobrá alfa. Ani nevím, co to všechno obnáší," povzdechla si pak. Věcí bylo hodně a Bianca si chtěla někomu postěžovat. Saturnovi nemohla, protože to pak vypadalo, jako že mu něco vyčítá nebo ho viní. A Meinere jí mohl třeba i poradit co a jak.
"Proč myslíš?" podivila se, když tvrdil že na nohou si jizev nikdo nevšimne. Bianca si všímala, ať už měli vlci rány kdekoli, jen o tom třeba nemluvila. Ale rozhodně si všimla. Nepřišlo jí, že by na nohou byly jizvy méně viditelné, spíš naopak. "Co bys řekl, že to o tobě vypovídá?" zeptala se, i když věděla, že Meinere svou poznámku nezamýšlel jako otázku. Biancu ale zajímalo, co si o sobě vlastně myslí. "Já proti jizvám nic nemám." Sama žádné nechtěla a vyhýbala se jim, protože by si s nimi nepřišla hezká. Ostatní ale podle jejich zranění nesoudila. Třeba zrovna Meinere vypadal na první pohled docela děsivě, jako nějaký rváč, ale doopravdy takový vůbec nebyl. Nebo to tak Biance alespoň přišlo.
Velký kus něčeho, který se náhle zřítil z nebe ji docela překvapil. Stejně jako Meinere poplašeně uskočila a lehce se naježila, ale nakonec se ukázalo, že to bylo maso? Proč padá z nebe? zhrozila se za chvilku. Mohla tohle celé být jen nějaká zvrácená iluze a ona byla stále v nějakém jiném světě? Jídlo t nebe normálně nepadalo, to jenom tam. Ale taky se tam objevovaly kaluže vody i když nepršelo a z toho nebe padaly jen ryby, co si vzpomínala. "Co to má být?" zeptala se krapet vyděšeně a pohledem těkala z Meinera na nečekaný dáreček. I když černobílý pro to asi taky neměl vysvětlení. Co když se mi všechno jenom zdálo? Co když jsem nikdy neobživla? Nebo jsem nikdy ani nezemřela a zůstala jsem zavřená tam? Co když jsem se zbláznila? myšlenky se hrnuly jedna za druhou a Bianca začínala panikařit.

9. Uspořádat táborák s alespoň 1 dalším vlkem

Pomyšlení, že by si ji Smrt nepamatovala bylo stejně nepříjemné, jako to, že by si ji pamatovala. Bianca se cítila rozporuplně, protože ani jedna možnost pro ni nebyla ideální. Ale možná lepší, kdyby si to nepamatovala. Aby se náhodou nerozhodla dokončit zpackanou práci. To, že nikoho neviděla Smrt ráda už Bianca také slyšela. Očividně se bohyně za ta léta moc neměnila. Trochu ji překvapilo, když se Meinere nabídl, že ji tam doprovodí. "To bych byla ráda!" lehce zamávala ocáskem. "Až budu potřebovat, tak ti řeknu. Ale v blízké budoucnosti se k ní rozhodně nechystám," dodala ještě. Bylo lepší nechat věci uležet a uklidnit, než zase bude něco provádět. A kdyby se jí Smrt přeci jen rozhodla zabít znovu, tak čím dýl, tím líp.
Biance se na hoře líbilo, ale moc pohodlný pobyt to nebyl. Co jí vadilo nejvíce byla záludná zima, která jí lezla pod kožíšek, a když seděla tak to cítila dvakrát tolik. Nijak to ale nekomentovala a snažila se odpoutat své myšlenky konverzací. Zajímalo ji, co by Meinere udělal, kdyby se tu objevil narušitel. Trochu se lekla, když ve sněhu najednou začaly praskat jiskry a nakonec se tam utvořil malý plamen. Párkrát zamrkala, než jí došlo že to bude Meinerova magie. "Skoro jsem si myslela, že bys ho chtěl upálit," řekla upřímně, co jí před chvilkou projelo hlavou. Nebyla to její chyba, že černobílý dělal tajemného a odmlčel se zrovna ve chvíli, kdy čaroval oheň. Odpověď, že by šel o horu vedle na něj ale docela seděla. Bianca by proti tomu návrhu ale asi docela protestovala, protože šlapat další kopec by nedávala. Téhle poznámky se nakonec zdržela, protože to naštěstí zatím nehrozilo, nikdo krom nich tu nebyl.
Přisedla si blíž k plamenu a Meinerovi. Ukázalo se, že tuhle horu prozkoumanou neměl a narazil na ni teprve minulý rok. "A kdybys našel nějaký jiný klidný místo v suchém lese, tak bys odešel ze smečky tam?" zeptala se a snažila se potlačit obavy a nervozitu, kterou při té otázce pociťovala. Podobné téma už sice řešili, ale věci se mohly změnit. Minimálně u ní se totiž trochu změnily. "Jsem teď alfa," hlesla. Netušila, jestli o tom Meinere už ví, nebo ne. Saturn se nezmiňoval o nějakém oficiálním ohlášení. To bychom měli také probrat, povzdechla si Bianca. Další věc, která ji čekala až se vrátí zpátky. I proto se jí odtud moc nechtělo a naštěstí ještě nikdo nenavrhoval odchod.
To, že všechna velká zranění schytala bílá polovina Meinera byl jasně viditelný fakt, ale asi to byla jen náhoda. Představa, že by někdo neměl rád bílé vlky byla docela děsivá. "To by bylo zlý, protože mám bílý nohy," Bianca se nervózně ošila. Byla docela hrdá na to, že neměla ještě ani jednu jizvičku a chtěla, aby to tak zůstalo pokud možno navždycky. Nebo alespoň na hoodně dlouho. Přejel jí mráz po zádech, když Meienre zmiňoval ztrátu prstů. To muselo být další velmi bolestivé zranění, které nikomu nepřála. A rozhodně ne jemu. "Myslím, že to stačí tak, jak jsi. Už tak máš víc ran než normální vlci." Sice věřila, že žertoval, když o tom mluvil, ale pro jistotu ho odrazovala nahlas. "Navíc by to bylo o to víc nesymetrický," dodala. Ještě by to pak chtěl vyrovnávat i na tý druhý straně.

"No, je to tak trochu asi její zásluha, že jsem... zemřela," namítla chabě Meinerovi, který tvrdil že Smrt proti ní nic nemá. Možná to byla pravda a Smrt ani netušila, kdo Bianca je, což ale taky nebyl zrovna příjemný pocit. "Nemyslím si, že by mě viděla ráda. A bude to vzájemný pocit," zakončila tohle téma, protože nemělo cenu o tom polemizovat. Tak jako tak se na návštěvu k temné paní nehrnula, měla čas o tom víc popřemýšlet a nějak se se vším vyrovnat.
Bianca byla nakonec ráda, že se vydali až nahoru. I když tu bylo značně chladněji a dýchalo se tu hůř, výhled na noční oblohu byl krásný. Vzpomínala na to, jak jí a Saturnovi, jako malým Therion vyprávěl o hvězdách. Nepamatovala si z toho skoro nic, ale i tak dokázala takovou podívanou ocenit. Cítila se tu hezky a klidně. A přesně tenhle typ klidu měl na mysli i Meinere, když se ho na to ptala. "Haha, a co kdyby se někdo z poza rohu objevil?" zasmála se trochu nad tou poznámkou a následně se rozhlédla kolem, jestli někdo opravdu nečíhá za skalami, připravený je vylekat a vyrušit. "A nenudilo by tě to po chvíli?" zeptala se pak. Tahle atmosféra byla sice pěkná, ale Biance stačila jednou za čas. Vždycky by se pak chtěla vrátit někam za vlky, do Mechového lesa. "Když je tu takový klid, proč jsi tu nikdy nezůstal žít?" Přeci jen, jestli tohle byl ten ideál, který hledal, nic mu nebránilo tu prostě zůstat a nevracet se. Ale stejně se přidal do smečky, kde takový klid rozhodně nebyl.
Jak čekala, Meinere nebyl z jejího vyzvídání moc odvázaný. Koukal na oblohu a vyhýbavě odpověděl dvěma slovy. Bianca jen tiše přikývla a dál se neptala, i když byla trochu zvědavá. Místo toho se téma stočilo k počtu očí a uší, které Meinerovi zůstaly. "Fakt? Slyšíš na něj úplně normálně jako na to druhý?" zeptala se Bianca překvapeně. Pravda, že nějaký kousek mu u hlavy zůstal, takže na něj asi mohl slyšet. "Jen jsem si dělala srandu," ujistila ho, že svou poznámku nemyslela nijak zle, když nenadšeně poděkoval. Jak tak na něj koukala, došel jí zajímavý fakt. "Je zvláštní, že to všechno odnesla ta polovina, kterou sis nechal přebarvit," poznamenala náhle. Nebo to možná bylo tím, že na bílé bylo všechno víc vidět.

<< Sněžné velehory

Byla pravda, že Bianca od nikoho neslyšela, že Smrt vlky ve svém obydlí zabíjí nebo vážně zraňuje. A kdyby byla opravdu tak strašná, zlá a krutá taky by se od ní nikdo nevracel a nikdo by za ní nechtěl chodit, i kdyby nabízela hory doly. "Myslíš že by to fungovalo i pro mě? Asi proti mně něco má," namítla lehce. Zatím ale její návštěvu silně zavrhovala. Možná někdy v budoucnu, kdyby něco opravdu nutně potřebovala a Život by jí s tím nepomohl. Měla ze Smrti docela dost strach. A očividně měla i proč se bát, protože Meinere si myslel, že by souboj mezi Smrtí a Životem skončil prohrou toho dobrého. Když si to tak vybavovala jejich tým byl většinu času na té pasivní straně. Jen se snažili bránit a neútočili. No, útočit na Smrt by byl asi hloupý nápad. A Život takový není. To byl asi i hlavní důvod, proč by pravděpodobně bílý vlk prohrál. Byl moc nekonfliktní a i na jeho pomoc se sešli vesměs nekonfliktní vlci. Alespoň Bianca měla pocit, že všichni které tam poznala působili mile.
Meinere tvrdil, že nechce oblíbenost nebo zajímavost, ale klid. Což bylo pochopitelné, i Bianca si někdy přála být sama a mít chvíli klidu, ale jen někdy. Nedovedla si představit takhle žít pořád. "A jak takový ideální klid vypadá?" zeptala se, protože ji to vážně zajímalo. Mechový les se dal považovat za dost klidný domov. To byl asi ten důvod, proč se Meinere rozhodl zůstat a tak dlouho vydržel. Ale pro Biancu ten klid třeba zahrnoval i rodinu a přátele, a netušila, jestli to tak černobílý také cítil?
Styděla se za to, že jednala sobecky, protože na takové chování nebylo pohlíženo hezky. A vyrůstala v obklopení dost nesobeckých vlků, kteří jí měli jít dobrým případem, jenže se to někde zvrtlo. A proto se cítila hůř. Nebyla tak obrněná jako Meinere a o názory ostatních se zajímala. Hodně. Chtěla aby ji okolí mělo rádo, protože pak se cítila dobře. Trochu ji uklidnilo, když ji černobílý nezačal odsuzovat. "Ne, nemusí. Teď už by to stejně ničemu nepomohlo, spíš naopak," přikývla pomalu. Navíc to nebyla zrovna věc, kterou by se někde potřebovala chlubit.
Cestou nahoru se nikam nespěchalo. Biance pomalejší tempo víc než vyhovovalo, měla i čas se rozhlížet kolem, když sněžení ustávalo. Vypadalo to, že až padne noc tak bude z vrcholku hezký výhled na oblohu a krajinu pod ní. Docela se na to těšila, takže ani nelitovala toho, že bude muset vyšplhat pořádný kopec. Meinere mezitím mluvil o svém uchu. Biancu šokovalo, že to byla jeho matka, která za to mohla. I když slyšela, že spolu neměli hezký vztah, tohle bylo hrozné. "To mě mrzí," řekla hned. Ačkoli Meinere se s tím už nejspíš vypořádal a smířil, Biance se to vůbec nelíbilo. Ale nevěděla, co jiného říkat. Žádná slova mu totiž to ucho vrátit nemohla. Ani napravit vztah s rodiči. "Kdo ještě? Jestli mi to chceš říct?" zeptala se váhavě, protože jí do toho nic nebylo. Ale přeci se starala. Aspoň budu vědět, s kým se nemám bavit, jestli je někdy potkám. Vlci kteří ubližovali jejím kamarádům a rodině neměli nárok na milý pokec. Bianca je bez výčitek mohla ignorovat do konce svých dní. Nebo jim pořádně vyčinit, ale to jen v případě, že by nevypadali děsivě a silně. Nechtěla si začínat s někým kdo ji mohl poslat spát jediným máchnutím tlapy. "No ale asi bys nic neslyšel, ne? To by bylo docela blbý, když ani očí nemáš nazbyt," ušklíbla se trochu na Meinerův účet. "Nebo na tohle ucho ještě slyšíš? Já když jsem neviděla tak to bylo na nic. Neslyšet musí být dost podobně na nic," dodala ještě. Bez zraku se cítila dost k ničemu a hluchota musela být podobná, nechtěla by trpět ani jedno. Pak se na Meinera chvíli dívala a analyzovala jeho pohyb. "Ne, nepřijde mi," zhodnotila svoje pozorování. Zdálo se jí, že jde docela rovně, jak jen v hlubokém sněhu šlo.

Meinere prozradil, že Smrt je víc sdílná, což Biancu zrovna nenadchlo. "Nikdy jsem u ní nebyla. A nevím jestli tam někdy vůbec chci jít," přiznala se. Co kdyby se na ni naštvala, že nezůstala mrtvá a jala se dokončit svou práci? Navíc se Biance dost příčilo vůbec žádat o pomoc někoho, kdo byl pravděpodobně jejím vrahem. Vlastně ani pořádně netušila, co ji zabilo. Jediné zranění byly bodance od včel, takže to bylo asi ono. A Život jim tenkrát vysvětloval že jsou na místě, kde ho zaklela jeho sestra. Kolem a kolem to byla ona, kdo mohl za Biančinu smrt, protože vinit ty včely jí přišlo trochu trapný. Netušila, jestli má hmyz vůbec mozek nebo něco takového. "Život prohrál?" zeptala se trochu zmateně, když se Meinere bohovi poškleboval. Gallirea přeci zničená nebyla, tedy ne tak úplně, tak jakto že Život 'dostal na hubu'?
Biancu opravdu překvapilo, že Meinere nelže. Myslela si, že je to věc, kterou dělá nebo dělal každý. Alespoň jednou za život. Navíc lež nemusela být vždycky úplně na škodu a mohla ostatní chránit od ošklivých věcí. Černobílý s tím ale asi nesouhlasil. Bianca také nechápala, proč netoužil být oblíbený a milovaný. Každý přeci chtěl alespoň jedno z toho, ne? Ona chtěla dokonce obojí, bylo to přeci hezké, vědět že vás mají ostatní rádi. "Proč ne?" zeptala se nechápavě, i když věděla, že tyhle otázky zase nebudou Meinerovi příjemné. Tentokrát to ale načal sám, takže si za to taky mohl sám. Bianca byla prostě zvědavá, tím víc pokud se to týkalo jeho.
Docela se zarazila, když zmínil co říkala v létě. Zaprvé si nemyslela, že si něco takového bude pamatovat. Zadruhé sama na ta slova zapomněla a došlo jí, že si docela protiřečí. Jenže... co se týkalo jí bylo jiné, než co se týkalo ostatních. "A stejně bych chtěla aby to věděli, já už bych to poslouchat nemusela." Jak se říkalo, nedělej ostatním co nechceš, aby dělali tobě. Akorát, že když za ty činy už nebyly následky... co komu bránilo? "Jsem asi sobec, co?" Prakticky chtěla ostatním ublížit jen aby se cítila lépe, že?
Delší chvíli zvažovala, jestli by se měla k Meinerovi přitisknout, nebo ne. Nakonec to udělala a byla za to ráda, i když černobílému to nemuselo být příjemné. Koukal ale pořád někam do krajiny, jako by to ani nezaregistroval. No, i to Biance stačilo, protože se taky mohl odtáhnout nebo ji odstrčit, to by se asi cítila trochu ublíženě. Taky to pro ni nebylo tak jednoduché, jako třeba sahat na Saturna nebo Launee, bylo to jiné. I když nechápala v čem. Místo toho, aby nad tím dumala tak poslouchala Meinerovo vysvětlování. "No ale taky tě můžou nejlíp utěšit a vždycky tu pro tebe budou. Budou se zajímat," namítla lehce na jeho pesimistický pohled. Meinere ale tvrdil, že nechtěl být zajímavý, takže to asi byl dost chabý argument. Navíc pak řekl, že ho o ucho právě připravil někdo, koho si pustil k tělu. "To ti udělal někdo blízký?" zhrozila se trochu. Bylo to takové nepříjemné zranění, určitě to muselo dost bolet a to nejenom fyzicky. Bianca nějak netušila, jak na tohle reagovat, protože jí blízcí nikdy neubližovali, právě naopak, za což byla ráda. Nedovedla si představit jaké by to bylo, kdyby ji třeba Saturn úmyslně zranil. "No... No, já bych ti nikdy nic takového neudělala. Navíc bys bez obou uší nevypadal dobře," řekla nakonec a vnitřně se zděsila co to plácla za kravinu. Zpátky ale slova už vzít nemohla.
Boj proti zimně byl nekončící a jelikož teplo Meinerova těla moc nepomohlo, Bianca se rozhodla podstoupit výšlap na kopec. To by ji mohlo trošku zahřát. Navíc to vypadalo, že jim počasí přeje a na noc přestane sněžit. A z vysokého kopce bude v noci ten nejhezčí výhled! Pokývala hlavou na Meinerův dotaz a lehce si poskočila, aby se rozhýbala a zároveň se snažila zbavit té únavy co na ni doléhala. Až se vrátíme domů tak budu spát až do jara, pomyslela si. Alespoň tak by mohla zpátky nastřádat tu ztracenou energii, ne? "Jsem ti v patách!" odvětila na pobídnutí k pohybu a spořádaně se zařadila za černobílého. Do cestičky, kterou prorážel, aby se jí šlo trochu lépe. Snad jí to neměl nijak za zlé.

>> Zubatá hora

Bylo lehce zvláštní, že o limbu, průvodci nebo dalším bohovi nikdo nikdy neslyšel. Meinere žil v Gallirei dlouho a Bianca tu prakticky vyrostla, i když se tu nenarodila. Pro oba byly ale tyhle informace úplně nové. Abychom teď nebyli jediní, kdo to ví. To pomyšlení bylo divné. Ale zase, takové věci se po provalení šířily docela rychle. O bozích a magii se Bianca dozvěděla také hned na samém začátku. "Byla jsem se ptát Života ohledně... toho všeho, a taky mi nechtěl moc říct," dodala nakonec. Asi prostě ještě neměli vědět všechno. Bylo by to taky dost šokující, kdyby na ni bůh tohle vybalil, takže nakonec byla ráda, že neprozrazoval moc.
Tak nějak došlo na to téma její smrti a faktu, že o ní Meinere v Mechu nic neřekl. Biancu zajímalo, co by dělal kdyby se nevrátila, kdyby se nepotkali. Jestli by to držel v sobě nebo se o špatné novinky se smečkou podělil. Překvapilo ji, když začal tím, že nelže. Upřímně nemohla říct, že by Meinere vypadal kdo ví jak pravdomluvně. "Opravdu? Nikdy jsi nelhal?" podivila se, protože sama několikrát lhala. Nebo neříkala úplnou pravdu. Měla taky za to, že občas to dělají všichni, někteří víc a někteří míň. Toho se musí využít! pomyslela si trochu nadšeně. Koneckonců bylo občas obtížné černobílému porozumět a Bianca neměla moc problém s pokládáním otázek. A teď si mohla být jistá, že to co Meinere říká taky myslí vážně. "Hmm," zamručela, když konečně dopovídal. "Nechtěla bych aby si mysleli, že jsem je dobrovolně opustila," poznamenala k tomu. Bylo fajn, že by jim o tom řekl, kdyby se zeptali. Doufala, že někdo by se po nějaké době zajímal.
Bianca se chvíli zdráhala k Meinerovi přitisknout, ale nakonec se odhodlala. A odůvodnila si to tím, že je jí zima, což byla napůl pravda. Napůl ale prostě jen chtěla cítit dotek, protože stále myslela na to hřejivé objetí. Alespoň pro ni takové bylo, netušila jak to má černobílý. Ale tentokrát se tak rychle neodtahoval, takže... mu to asi taky nevadilo? "Vadí ti to? Nemáš rád cizí doteky, že? Proč?" zeptala se nakonec, protože ji to vážně zajímalo. Nechtěla aby mu to bylo nepříjemné, a když teda mluvil vždycky pravdu...
Po chvíli ale zjistila, že když takhle sedí a nechává se zasypávat čerstvým sněhem, je jí ještě větší zima. Prudce proto vstala a oklepala ze sebe kupku sněhu. "Potřebuju se nějak zahřát," zamumlala si pro sebe zamračeně. Vůbec nic se jí nechtělo, nejradši by upřímně někde ležela nebo spala, ale tady to úplně nešlo. "Půjdeme se podívat nahoru?" poukázala hlavou k vrcholku hory. Fyzická aktivita jako šlapání do kopce by jí mohla pěkně prokrvit nohy. Jinak se Bianca obávala, že se z ní stane rampouch.

Místo 'na druhé straně' mělo podle všeho i svůj název. "To slyším poprvé," přiznala se se zavrtěním hlavy. Bianca to slovo slyšela poprvé a nic jí neříkalo. Nemyslela si, že by někdy v tom limbu byla nebo ho viděla. Pravděpodobně ji po smrti nějak oživil Život a teleportoval někam na Gallireu, protože kdo jiný by ji dokázal a chtěl zachraňovat? Nebo jestli se mezi těmi dvěma úseky pohybovala ještě jinde, nepamatovala si z toho nic. Což asi bylo i dobře.
Z Meinerových slov byla čím dál víc zmatená. "Žádného průvodce jsem neměla," znovu zavrtěla hlavou. Nova se určitě nepočítala, to byla obyčejná vlčice, která byla taky zmatená svou vlastní existencí. Jinak Bianca nepotkala nikoho, kdo by mohl být tím pomyslným průvodcem. "Jak by měl vypadat?" zeptala se ale neměla moc nadějí, že Meinere bude vědět. Sám vypadal dost neinformovaně.
Byla upřímně nadšená, když slyšela že ji Meinere šel hledat. Chápala, proč se nechtěl zdržovat v Mechovém lese, no, stejně ji to trošku užíralo. "A co kdybych se nevrátila? Řekl bys jim to někdy?" zeptala se tiše. Sama netušila, co chce slyšet za odpověď a asi to bylo i jedno. Nebyla na Meinera nijak naštvaná, jen ji zajímalo, jak by se zachoval potom. Jestli by jim to řekl nebo by v Mechu zůstala známá jako ta, co se někam vypařila a už se víc neukázala. Bylo složité nad tímhle přemýšlet, protože asi neexistovala správná odpověď. Vždycky by byl někdo, kdo si to odnesl víc než ten druhý, což bylo naprd.
Biance začínala být větší a větší zima. Neustále na ni padal sníh a navíc byla vyčerpaná z vyklízení úkrytu a cestování. Tímhle tempem akorát nastydnu, pomyslela si pochmurně. Na zimu se obecně moc netěšila, ale jestli ji měla strávit nemocná v úkrytu, bylo to tak dvakrát horší. Lehce se oklepala a po očku koukla na Meinera. "Můžu?" zeptala se spíš aby se neřeklo a bez okolků se na něj nalepila. "Je mi chladno," vysvětlila, aby to náhodou nevypadalo... nějak jinak. Proč vůbec chodili do hor? V zimě? Sníh se tu držel i v létě, natož teď.