Gallirea - Příspěvky uživatele

483

Nechápala celou tu debatu o tom, jestli je to správné nebo ne. Prostě tomu nerozuměla, možná nad věcmi nepřemýšlela tak dopodrobna a nějaká správnost věcí jí byla v tuhle chvíli jedno. Nyní bylo ale jasné, že to nedopadne dobře a že za rohem nečeká šťastná budoucnost, jak si představovala. Je to moje vina. Protože jsem to já, popotáhla tiše a podívala se na svoje tlapy. Kdyby byla někým jiným, bylo by to v pohodě? Jak moc by se musela změnit, aby všechno urovnala tak, jak to původně chtěla?
Možná byla docela ráda, když se v úkrytu objevil Saturn se Sheyou a narušili tak trapnou a nepříjemnou chvíli. Její slova na Meinera stejně nepůsobila, takže co jiného měla dělat? Stát tu a čučet do země? Černobílý byl přítomností dalších taky konečně osvobozen a rozhodl se odejít ven. Bianca na to nic neřekla a ani se neohlížela, soustředila svou pozornost raději na bratra a jeho společnost. "Ahoj. Ne, všechno je v pohodě," zavrtěla hlavou. Nic nebylo v pohodě, ale teď na to nechtěla myslet, když měla čím se zabavit. Koutkem oka zaznamenala, že do úkrytu dorazila i Lylwelin s nějakou hnědou vlčicí. Ta vypadala dost mladě a Bianca netušila, kdo to vlastně je. Ale jestli přišla s Lylwelin tak tu byla vítaná. Možná jedno z těch vlčat? Už budou odrostlá, zauvažovala. Spolu s ní tu měl být ještě šedivý samec.
Bianca byla ráda, že si má s kým popovídat, i když úkryt byl plnější, než by chtěla. Společnost ale teď potřebovala. Bohužel to vypadalo, že Sheya není v úplně dobré kondici. Vypadala tak nějak... tlustě? "Můžu nějak pomoct?" zeptala se Bianca nejistě. Jestli měla vlčice nějaké zažívací problémy nebo tak, určitě by jí chtěla ulevit. Saturn byl také docela nervózní a hned se za Sheyou vydal a nechal ji tam stát samotnou. Eh, zatvářila se trochu kysele a rozmýšlela, jestli se nemá přidat k rozhovoru Lylwelin a té hnědé, ale když slyšela naléhavá slova svého bratra zpoza skalek, raději se vydala za ním. Sheye asi něco opravdu bylo a Bianca si nepřála, aby se jí něco stalo zrovna tady v úkrytu.
Když se ale přiblížila, čekalo ji docela dost velké překvapení. Vlčata! vyvalila oči a koukala střídavě na Sheyu a Saturna. "Co... co to má být?" zeptala se nejistě, i když si dávala dvě a dvě dohromady. Vlčata byla hnědá v podobných barvách jako její bratr, takže byl otcem pravděpodobně on. Bianca stála jako zkoprnělá. Ne že by jim to nepřála, ale byl to pro ni docela velký šok. "Ah, g-gratuluju?" vysoukala ze sebe a snažila se nasadit úsměv, který by odpovídal situaci.

482

Jistě, problémy v komunikaci už tu byly. I ta snaha je napravit. A Biance i přišlo, že nějaký čas to fungovalo docela dobře. S Meinerem se nedohadovala o každé maličkosti a měla pocit, že se i víc sblížili. Tak kde nastala ta chyba? Proč jsme zase na začátku? Nebo je tohle naopak konec? Znamenalo to, že jakkoli se snažila, všechno to stejně bylo k ničemu? Byli až tak rozdílní, že se přes to ani jeden nemohl přenést?
Bolestivě se jí stáhl hrudník, když Meinere pronesl, že potřebuje na vzduch. Pravda, že v úkrytu už bylo nějakou tu dobu dusno. Jestli za to mohla atmosféra nebo hliněné stěny nory, Bianca si nebyla jistá. A ani na tom nezáleželo. Bylo jí jasné, že se Meinere k jejímu vyznání staví odmítavě, nežli radostně. Co jsem čekala? pomyslela si hořce. Magií vytvořila mírný svěží vánek, který nechala proletět úkrytem. Nemyslela si ale, že tohle Meinerovu nechuť vyřeší. "Nic tě tu nedrží," poznamenala tiše. Přála si aby tomu bylo jinak, aby její přítomnost nebyla pro druhé tak nepříjemně svazující, až z toho musí na vzduch. Ale co pro to mohla udělat? Navždycky už držet jazyk za zuby, všechno odkývat a nikdy se nevyjadřovat? Možná by to tak bylo lepší, pomyslela si a vzpomněla si přitom na Novu, která nesměla mít názory. Taky mi to měl někdo zakázat.
I když celá situace byla momentálně pro oba nepříjemná, Bianca se rozhodla šťourat. Dostat se tomu všemu na kloub, dostat konečně jednou nějakou definitivní odpověď, která jí snad měla ulevit. Nechtěla se od toho otočit zády a nechat věci nezodpovězené, protože by jí pak ležely na mysli ještě dlouhou dobu. A pokud by měla prožívat to co teď i nadále... Nechtěla se trápit. Meinerově odpovědi ale nerozuměla. "Co není správné? Kdo určuje kdy je správné mít někoho rád a kdy ne?" nechápavě se na něj podívala. Proč musela být i tak zdánlivě jednoduchá věc zapeklitě složitá? Vždycky si myslela, že když se dva mají rádi tak se prostě stanou partnery a vše je vyřešeno. Bylo to vždycky takhle složité, když se někdo dával dohromady? Filozofovali nad správností věcí a vytvářeli pomyslné neviditelné zdi, které jim nějakým způsobem bránily? "Navíc... odmítnutím se stejně nic nezmění. Jen se budeme trápit místo toho, abychom byli šťastní," dodala Bianca skoro neslyšitelně. Věděla, že její náklonnost jen tak neodejde, jako mávnutím kouzelného proutku, jestli Meinere řekne ne. Nestálo mu to alespoň za zkoušku? Bianca by se mnohem raději pokusila o to, aby to fungovalo, než všechno zamítnout předem kvůli nějakým 'ale'.

481
| loterie 18 |

Chvíli luštila, co to vlastně mumlal na svou obhajobu, co nebyla úplně obhajoba. Nakonec si poskládala obrázek o tom, co asi chtěl říct a trochu posmutněla. Možná mu vyčítala věci, za které prostě nemohl. Možná neměla ani právo se tu takhle hádat a něčeho se dožadovat. "Takže si celou dobu taky myslíš, že jsem s tebou... prostě jen tak? Protože nemám co na práci?" zeptala se sklesle. Taky to pro ni bylo něco nového. Jak víc by měla vyjadřovat svoje pocity, aby jim i Meinere rozuměl a vnímal je? A kdyby se jí to náhodou podařilo, je šance na nějakou zpětnou reakci větší nebo je to stejně zbytečné? "Měli bychom se naučit lépe komunikovat," poznamenala s povzdechem. Takhle to dál přeci nešlo. A určitě musela existovat nějaká cesta, jak jejich rozdílnosti překonat.
"Ne," zakroutila hlavou, když se zeptal jestli někam odejde. Měla se tu dobře, jak v Mechové smečce tak v celém kraji, i když tu a tam se děly věci, kterým by se raději vyhnula. "A ty? Chystáš se teď odejít?" Ačkoliv se ho na tu otázku ptala už několikrát a odpověď byla vždycky negativní... když mezi sebou nevyřeší tuhle situaci, asi bude jednoduší, když jeden z nich prostě zmizí. Minimálně ve smečce by bylo hloupé, kdyby kolem sebe chodili po špičkách. Navíc Meinere nebyl zastáncem dramatu ve vlastním životě, a to momentálně Bianca vytvářela. Bylo by to logické, kdyby se les rozhodl opustit.
Nějak se rozhodla, že tohle je dobrá chvíle na vyznávání lásky. Lépe řečeno, chtěla aby to Meinere věděl, kdyby se náhodou rozhodl otočit na patě a zmizet za horizont. Někde uvnitř totiž Bianca cítila, že tohle všechno může dopadnout jen dvěma způsoby - tím dobrým nebo tím špatným. Nějaká zlatá střední cesta v tomto případě nemohla fungovat, i když Meinere se očividně snažil zvolit tuhle možnost. Biance se nesmírně ulevilo, když to ze sebe dostala a lhala by, kdyby neměla nějaké očekávání. Alespoň malou naději, že všechno bude v pořádku. Stejně byla docela šokovaná, když Meinere řekl, že ji má taky rád. Jsme vážně na stejné vlně? Mohl to přeci jen myslet jakkoli. Třeba úplně jinak, než ona, ne? Navíc tam bylo nějaké ale, kterému nerozuměla. "Ale co?" zeptala se zmateně roztřeseným hlasem. Byla nervózní, pohledem se vrátila zpět k Meinerovi, který zíral do stropu. Nemělo být tohle přiznání radostné? Nebo aspoň trochu osvobozující? Černobílý ale nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, což Biancu zraňovalo. Myslela si, že věci budou jednodušší, když uvedou své pocity na pravou míru, ale asi se spletla.

480
| loterie 17 |

Bianca byla ráda, že v úkrytu není nikdo jiný, kdo by tomuhle divadlu přihlížel. Od všech stěn se rozléhal její naštvaný a vyčítavý hlas, až jí z toho dunělo v uších a to ani nemluvila tak nahlas. Jen jí najednou došlo, že se možná nechala příliš vyprovokovat, že to všechno přehání a možná dělá špatnou věc. Měla jsem svoje pocity spolknout a nechat to být? Nechtěla se přeci s Meinerem rozhádat. Jen... už asi nevydržela mlčet a když se ozvala s jedním, vyhrnula se na povrch další a další ukřivdění? Začínala pochybovat, že tohle je ten správný přístup, obzvlášť, když se jednalo o černobílého. Vůbec netušila, jak bude reagovat, protože bylo možné cokoli. Že prostě odejde a nebude se starat, že o tom stejně nebude chtít mluvit, nebo taky vybouchne. A ani jedna z těch možností nebyla hezká.
Ale Meinere překvapivě mluvil. Odpovídal sice jen na to, na co chtěl, ale aspoň něco. Bianca si povzdechla a vystrčila hlavu zpoza balvanu, za kterým trucovala. Přidal se i zbytek těla a ona zamířila blíž k Meinerovi. Sedla si kousek naproti, docela nesvá. "Ale to já nemůžu tušit," odpověděla lehce. "Normálně to na vlcích můžu poznat z výrazů. Nebo slov. Ale u tebe si nikdy nejsem jistá," dodala. Meinere se svým omezeným vyjadřováním nebyl nejlepší společník. A stejně tady seděli a hádali se o tom. Pro něj bylo možná velké gesto, že s ní někam zašel a po cestě si povídali, ale pro Biancu to byl naprosto normální den. Opravdu netušila, jestli s ní ten čas trávit chce, protože to byla většinou ona, kdo se vnutil nebo spolu skončili zcela náhodou a tak šli s proudem.
Z týhle smečky asi nejvíc, rezonovalo jí to v hlavě několikrát, než se z toho vzpamatovala. Odpověď to byla dost neurčitá a vlastně i nicneříkající, ale Bianca se ji rozhodla brát pozitivně. Protože něco pro Meinera znamenala. Lehce se usmála, i to bylo malé vítězství. "Kdybych chtěla jít, stále mě můžeš zastavit. Nebo se o to aspoň pokusit. Zájem a snaha se počítají víc, než si asi myslíš." Z jeho slov to vyznělo tak, že... se vždycky nechal opustit. A nebylo divu, že se tak stalo, když nevztáhl ani tlapu a nesnažil se věcem zabránit. "Já nikam neodcházím. Ani se nechystám," poznamenala odhodlaně. Momentálně byla se svým životem spokojená, neměla ani kam jinam by šla. A Mechový les navždycky zůstane místem, kam se bude vracet, i kdyby se v budoucnu rozhodla jinak. Navíc... "Taky s tebou chci trávit čas. Protože, ehh..." na chvíli se odmlčela a sbírala odvahu. Netušila, co tohle její přiznání způsobí, ale asi lepší to pustit ven než dusit v sobě. Když už to načala a byla odhodlaná z předchozí hádky. "Protožetěmámráda," zadrmolila rychle a taky raději zabořila pohled do mechu. Kamkoli jinam než na Meinera.

// Odin přijde :D

479
| loterie 16 |

Upřímně netušila, jak může být někdo tak emočně negramotný, ale jeden exemplář stál zrovna před ní. Papouškoval svou otázku přesně podle instrukcí, které mu dala, což bylo dobře, ale zároveň ji to také moc nenadchlo. Meinere působil jako robot co nerozumí tomu, co dělá a jedná tak jen proto, že mu to bylo řečeno. Komunikovat s někým takovým bylo docela frustrující i pro Biancu, která s mluvením neměla problém. "Vadilo mi, co jsi řekl. Že si nic nebereš k srdci," dala se do lehce nedobrovolného vysvětlování. Možná s emocemi neměla takový problém jako černobílý, ale vylévat si srdíčko a všechny svoje myšlenkové pochody vysvětlovat do detailu nebylo moc příjemné. "Víš jak to vůbec zní? Mám z toho pocit, že jsem s tebou celou tu dobu vedla jen jednostrannou konverzaci a kdybych šla hučet někam do stromu, vyjde to nastejno. Cítím se úplně zbytečně." Možná před pár chvílemi Meinerovi tenhle přístup záviděla, ale teď už rozhodně ne. Byl jako netečný kámen se kterým nehne pomalu ani zemětřesení. "Proč se mnou vůbec trávíš čas, jestli tě nezajímá, co říkám? Aby kolem nebylo ticho?" zeptala se naštvaně. Přišla si najednou tak hrozně hloupě.
Nespokojeně švihla ocáskem, když Meinere začal polemizovat jestli je nezájem a ukradenost to samé nebo ne. "Neodváděj téma," napomenula ho, protože jí přišlo že odskakují od toho důležitého. Bylo jedno, jestli je to stejný nebo ne. Důležitý byl fakt, že Meinere její tvrzení nedokázal kloudně vyvrátit. "Co pro tebe vůbec znamenám?" Nějaký čas asi mohla žít s tím, že věci prostě jsou takové, jaké jsou. Ale momentálně potřebovala definice. A nejlépe úplně všechny a najednou, protože sama byla zmatená a rozrušená a chtěla v tom mít konečně jasno.
"Co tak strašného by se mohlo stát, že se toho bojíš?" dolovala svou odpověď, jak nejlépe mohla. Navenek se možná tvářila odhodlaně a lehce agresivně, ale uvnitř ji ze všeho sžírala strašná nejistota. Jak daleko může zajít, než Meinere vybouchne? A co když tímhle výslechem získá odpovědi, které by radši nikdy neslyšela. Co když všechno jenom kazím?

478
| loterie 15 |

Bianca byla vcelku jednoduché stvoření dámského pohlaví. Trucovala a dělala, že se nezajímá, ale opak byl pravdou a ona se zajímala hodně. Jenže nechtěla být tou, od které přichází všechna iniciativa, chtěla vidět zájem i od druhé strany. A nastalo docela velké zklamání, protože žádný zájem nepřicházel. Nakonec to byla stejně ona, kdo promluvil jako první.
Když řekla jeho jméno, Meinere se k ní otočil čelem, ale nepřibližoval se. Což bylo i dobře vzhledem k hloupé odpovědi, kterou vyřkl. Kdyby byl blíž Bianca by ho možná i praštila. "Začni třeba tím, že se zeptáš na to cos provedl špatného, když teda nevíš," zaprskala trochu. Však to byl naprosto logický myšlenkový pochod a Bianca nerozuměla jak to Meinera nemohlo napadnout. Přeci když něco nevím, tak se zeptám. Očividně si byl vědom toho, že udělal něco, co se jí nelíbilo. Jestli nevěděl, stačilo kváknout.
Z jejích dalších slov si nejspíš svou chybu uvědomil, jelikož namítal, ale ničím svoje tvrzení nepodložil, takže Bianca byla stále skeptická jestli to vůbec myslí vážně. "Ale nezajímám tě." Ukradená mu možná nebyla, však spolu sdíleli smečku. Ale že by pro Meinera něco snad znamenala... To nejspíš ne, pomyslela si hořce. "Přijde mi, že jsem to vždycky já, kdo se snaží. O cokoliv," přiznala se. Bylo to únavné, zvlášť, když výsledky byly minimální. "Čeho se bojíš?" nechápala, jak tohle souviselo s tím, co teď řešili. Bál se snad jí? Nebo tu byl někdo, kdo vždy vyskočí ze stínů a jednu mu vrazí, když projeví sebemenší pocit? To byla přeci absurdní představa.

477
| loterie 14 |

Tichým úkrytem se roznesl Meinerův povzdech. Bianca ho zaregistrovala, ale nevěděla, co si z toho má bzít. Něco ho žere? Je jenom unavený? Nebo prostě jen tak? Protože žádná slova po tom povzdechnutí nenásledovala. A Bianca se na protest odebrala dál od Meinera, nejlépe někam, kde ji neuvidí a neuslyší, i když to bylo v jejich úkrytu prakticky nemožné. Možná magie by jí ve zmizení pomohla, ale nic takového neuměla ovládat.
Už od začátku to byl asi prohraný boj. Navíc docela jednostranný a Bianca jím štvala akorát tak sebe. Mlčet by možná dokázala tak dlouho jako Meinere, ale rozhodně se přitom cítila hůř a hůř. Škubla ouškem, když uslyšela hluk. Na malou chvíli zadoufala, že Meinere něco řekne, pak ji ale napadlo, že odejde ven z úkrytu a ani se neohlédne. Nestalo se ale ani jedno, černobílý se prostě jen posadil a stále mlčel. Bianca si také hlasitě povzdechla, protože netušila co dělat. Chovám se moc dětinsky? Je moje reakce vůbec oprávněná? očima pohlédla na svoje tlapy. Už netušila vůbec nic, ani jestli má právo se takhle chovat. Jestli by raději neměla ustoupit a spolknout všechny ty pocity co se v ní hromadily. Nemyslela si ale, že to je dobrý přístup. Stane se to jednou, pak dvakrát a nakonec se bude jen trápit.
Ticho v úkrytu ještě nějaký čas přetrvávalo, až do doby kdy Bimaca ucítila lehké bodnutí v zádech. Její vztek tak nějak přecházel? A místo toho byla smutná v jaké situaci se tu teď nachází. Navíc… věděla, že má Meinera ráda. Asi bychhom se měli udobřit? povzdechla si tiše. Byla sice stále trochu zklamaná, že to musí iniciovat ona, ale asi to tak mělo být. Černobílý se k mluvení neměl. Tak z něj všechno vydoluju i kdyby mi měl ukousnout hlavu, dodala si odvahy. “Meinere,” hlesla. Možná je to všechno k ničemu a stejně se se mnou nebude bavit, pomyslela si, ale tentokrát nehodlala ucouvnout. “Proč pořád mlčíš? Nemáš mi co říct? Nechceš se na nic zeptat?” Její slova se nepříjemně odrážela od stěn jinak tiché jeskyně. Přišla si, jako by mluvila sama pro sebe. “Nebo tě teda vůbec nezajímá nejenom co říkám ale i všechno ostatní? Jsem ti ukradená?” zeptala se nakonec na to, co ji zajímalo nejvíce.

476
| loterie 12 |

Stačilo by jí vlastně opravdu cokoli. Jakákoli známka zájmu z jeho strany, hloupá otázka jestli se něco děje nebo jestli jí něco je. Možná by stačil i nějaký zvuk, který by byl mířen na její osobu, ale nic takového se nedoslechla. V úkrytu najednou nastalo hrobové ticho, které se zapřísáhla nepřerušit tak, jak by to jindy udělala. Také uměla mlčet a nepřišlo jí fér, že by měla být jediná, kdo se stará.
Za takového ticha nakonec usnula. Byl to ale lehký spánek, kdy se každou chvíli probouzela do reality, které se tolik chtěla vyhnout. Snad kdyby neměla zkušenosti se smrtí, řekla by si, že chce spát navždycky a už se neprobudit. Svého života si ale vážila víc. Tak jako tak, odpočatá byla jen po fyzické stránce a ta mentální strádala. Ona strádala už nějaký ten pátek, jen se mezi tím obdobím občas vyskytly nějaké světlé chvilky. A teď se všechno zase pokazilo. Bianca si myslela, že když se trochu prospí tak třeba ta nespokojenost a vztek odejde, ale nestalo se tak. Když se probudila, cítila se úplně stejně jako předtím. Pohledem zabloudila k noře, která vedla z úkrytu ven. Měla bych odejít? Netušila, co by měla dělat teď. Žádné urgentní povinnosti na ni venku nečekaly, navíc tam byla stále zima. A tenhle úkryt jí také patřil, takže proč by se měla vyhánět na mráz? Kdyby něco, měla by vyhnat Meinera, ale taková nebyla. I když s ním teď nechtěla trávit čas, něco takového by si nedovolila. Raději by omezovala vlastní komfort. Proto se zvedla a trochu protáhla. Původně si lehla docela blízko černobílého, což jí teď nevyhovovalo. Odebrala se hlouběji do jeskyně, kde se schovala za jeden z kamenů. Když to bylo na druhé straně, třeba se jí bude dýchat lépe a odpočine si víc.

475
| loterie 11 |

Její slova byla opravdu úplně zbytečná. Protože ať řekla cokoliv, Meinere mlčel a nijak nereagoval. Přitom z jejího tónu muselo být jasné, že je nespokojená a naštvaná, ale ani to očividně nedokázalo vyvolat reakci. Fakt je mu všechno jedno, odfrkla si. Naprosto ho nezajímalo, jak se cítí nebo co si asi myslí, protože byla jako vítr. Ale i vítr měl svého foukání někdy dost a nastávalo bezvětří. Bianca se rozhodla, že se nebude víc starat. Ostatně, proč by to měla být vždy ona, kdo se snažil? Jestli ho to alespoň trochu zajímá, tak se zeptá. Proč bych měla vždycky jako první mluvit já? pomyslela si vzdorovitě a na protest šla raději spát.
Neměla ráda ticho, ale momentálně neměla ani náladu něco říkat. Meinerovo 'dobrou' v jejích uších znělo hrozně kysele. Dělal, jakože nic. Nebo možná nedělal, opravdu si myslel, že je všechno v pohodě a Bianca mu byla ukradená. Končím, rozmyslela se, ale nijak se jí neulevilo. Spíš naopak, cítila se ještě hůř, ale nějak neměla náladu a sílu v konverzaci pokračovat. A nejenom v tom. Být v Meinerově společnosti bylo často vyčerpávající nebo stresující. Nikdy neměla jistotu v ničem a když se ptala a ujišťovala, měla zase pocit že do druhého rýpe a že je mu to nepříjemné. A beztak se vždycky setkávala s neúplnou odpovědí nebo odmítnutím. Muset furt z někoho dolovat zájem bylo unavující.
Bianca dlouho nemohla usnout, ale navenek dělala, že spí. Svoje okolí ignorovala. To nepříjemné ticho, které v úkrytu viselo i druhého vlka, který tu byl. Nechtělo se jí ale zvedat a chodit ven na sníh nebo někam za skálu. Proto bylo předstírání spánku to jediné, co mohla teď dělat. A nakonec se to i vyplatilo, protože když jeden dlouho předstírá tak se přetvářka stane skutečností.

474
| loterie 10 |

Házet svou smůlu na sebe bylo trochu kontraproduktivní. Tedy, jestli by si Bianca chtěla ulevit od špatných pocitů a jiných věcí, rozhodně by své problémy sváděla na jiné. Kdyby si je přiznala nemohla by se cítit o moc lépe, protože proces uvědomění vlastních chyb a následné řešení, byl docela dlouhý a náročný. "To se mi nezdá moc jednoduché," poznamenala.
Byla asi pravda, že Meinere neurážel vlky zase tak moc. Ve výsledku často říkal pravdu, jen ji podával o dost kousavěji, než musel. To ale nic neměnilo na tom, že urážet ostatní jen tak pro zábavu nebylo nic hezkého. Nebo jestli v tom byl nějaký vyšší smysl, který Bianca nechápala... Tak jako tak k tomu neměla víc co říct. Vyvrátit jeho poznámku úplně nemohla a souhlasit se jí také nezdálo dobré. Proto prostě jen mlčela.
Náhle se cítila vcelku smutně a tak nějak k ničemu, když Meinere přiznal, že si k srdci nebere vůbec nic. Veškerá její snaha s ním komunikovat byla tedy úplně zbytečná? Bianca si myslela, že jsou přátelé. Možná i něco víc nebo něco míň, ale dalo se tohle vůbec za přátelství považovat? Když její slova šla jako vítr jedním uchem tam a druhým ven a vlastně neměla žádnou váhu. Bylo úplně jedno co říkala, beztak pro Meinera představovala jen otravný hmyz, co si tak bručí kolem něj. A když se zeptala nahlas, setkala se akorát s nespokojeností. "To teda neobouvám!" ohradila se hlasitě docela naštvaným hlasem. Na její otázce nebylo nic zákeřného, možná byla jen trochu rýpavá. Ale na to mohl být Meinere zvyklý a prostě ji odpálkovat třeba tím, že o tom nechce mluvit. Ale když dělal naštvaného, Bianca se nakrkla taky. "Prostě mi na tom záleží a chci to vědět. Ale klidně si to nech pro sebe," dodala, i když vlastně nemusela. Moje obhajoby jsou mu stejně jedno.
Její nálada byla dost mizerná a jakékoli pokusy o konverzaci stejně pomalu vzdávala. Možná i napořád. Měla si prostě hledět svého a všichni by byli šťastnější. Do úkrytu se stejnak odebrala odpočívat, ne se víc stresovat. Odvrátila se proto od Meinera na druhou stranu, stočila se do malého klubíčka a zakryla si čumák ocasem, jako by ji to mělo chránit před okolním světem. Spánek ale nepřicházel a frustrace zase neodcházela. A korunku tomu nasadil Meinere, který chtěl stresovat pro změnu i Saturna. Dělej si co chceš, zasyčela v mysli Bianca, ale byla odhodlaná bratra bránit, kdyby ho Meinere rozhodil moc. Něčemu takovému by rozhodně jen nečinně nepřihlížela. Nahlas ale neříkala nic, dokonce se ani nijak nehýbala, jako by se snažila stát neviditelnou.

473
| loterie 9 |

Počet očí a slepota očividně nijak výrazně s Meinerovým vnímáním světa nesouvisely. Tedy kromě toho vizuálního aspektu. "Život je jednodušší, když je na co svést ty špatný věci," přikývla Bianca po krátkém rozmýšlení. Před nedávnem by ještě takový závěr neudělala, ale teď... Si to sama zažila. Mít nějakého obětního beránka, který za všechno mohl bylo mnohem snazší než čelit problémům sám.
Byla vcelku ráda, že konverzace se z lehce depresivních témat stočila k něčemu jinému. Konkrétně urážení se, se kterým měla taky dost zkušeností. Za to Meinere byl úplným opakem a tvrdil, že se snad nikdy neurazil. "Nojo, ty jsi vlastně spíš ten, kdo uráží," ušklíbla se krátce, protože byla pravda, že jeho poznámky rozhodně nebyly kdo ví jak hezké. A tušila, že spoustu vlků v určitém ohledu mohly urazit. I ji samotné se to párkrát dotklo. "Ale když si nebereš nic, tak ani ty dobrý věci?" Byla to logická úvaha, která i dávala smysl. A k Meinerovi tahle hypotéza vlastně i seděla. Bianca si trochu povzdechla. "Je ti jedno i to všechno, co říkám já?" A že mluvila docela často a hodně. Jestli to všechno bylo jen jako mluvit do stromu, to mohla jít rovnou do lesa a trávit veškerý svůj čas tam.
Vztah bratra a Sheyi nebyl sice nijak doložený, ale Bianca už si o tom i tak udělala obrázek. Spolu s tím, jak se Saturnus o Sheye zmiňoval to dávalo smysl a když i Meinere si to myslel... Musela to být alespoň z části pravda. "Ale já ho nechci rozhodit," zamračila se. Nechtěla na Saturna být nepříjemná nebo tak něco. Byla by ráda, kdyby jí takové velké novinky oznámil sám od sebe a v klidu. Ostatně mu to přála, i když ji najednou bodal lehký osten závisti.

472
| loterie 8 |

Meinere byl vlastně napůl slepý, takže o tom asi věděl své. A žil tak mnohem déle, než Bianca, protože narozdíl od ní už zpátky oko nezískal. "Každý druhý? Až tak?" zeptala se. "Myslíš, že by ty dny byly lepší, kdybys viděl normálně?" Změnilo by se něco zásadně, kdyby Meinerovi zůstaly obě oči nebo ne? Docela ji zajímalo, jakým vlkem by byl, kdyby se některé věci nestaly nebo naopak staly. Ale to byly jen hypotézy, které tahle realita nemohla zodpovědět.
Očividně černobílý tedy nebyl uražen, i když Biance to tak přišlo. Její otázky ale docela s jistotou vyvrátil, takže jeho předchozí slova asi jen špatně pochopila. "Vážně? Nic tě nikdy neurazilo?" podivila se lehce. Protože přeci jen, sama se cítila uraženě... nejspíš docela často? Neměla to úplně s kým porovnat, takže netušila. Ale určitě uraženost občas zažívala. "Co by tě dokázalo urazit?" zeptala se pobaveně, protože ji to docela zajímalo. Ne, že by takovou informaci chtěla někdy použít proti němu. Náhodou mu tuhle vlastnost docela i záviděla, muselo být fajn si zachovat klid a chladnou hlavu nehledně na to, co říkali ostatní.
Bianca souhlasně pokývala hlavou, když Meinere potvrdil, že podložený drby jsou pravda. Dobrala se ke stejnému závěru. Nepodložené drby... no, musela uznat že to znělo minimálně zajímavě, ale stejně. Bianca by měla pocit, že dělá něco špatného nebo že nemá právo takhle zkoumat životy jiných. Když se k jejím uším ale donesl drb o Saturnovi, překvapeně otočila hlavu a vyvalila na Meinera oči. "Saturn a Sheya?" chvilku tuto novinku zpracovávala. "Cože? Jak jakože něco. Jako... něco něco?" V hlavě jí začalo šrotovat, pravda, že Saturn se jí o Sheye zmiňoval. Že se potkali. Ale jinak jí nic neřekl, což vlastně byla celkem očekávaná reakce. Že bude zatloukat a nic nepřizná. "Páni," hlesla docela vykolejeně. Samozřejmě mu to přála. Sheyu sice dlouho neviděla, ale co si pamatovala tak byla fajn. Jen to byla jaksi překvapivá novinka.

471
| loterie 7 |

Vzpomínky na dny bez zraku pro ni nebyly nic hezkého. Možná by i řekla, že to byla horší zkušenost, než samotná smrt. Protože ta alespoň přišla poměrně rychle. Zato trávit dlouhý čas bez zraku a nějaké jistoty, bylo o mnoho děsivější. A vlčice, kterou Bianca v tomto stavu potkala jí také moc nepomohla, protože nebyla normální. Potkat kohokoli jiného, nejspíš by jí rychle vyvrátili, že se nachází v jakémsi posmrtném prostoru bez světla. Normální vlk by si myslel, že se zbláznila, kdyby něco takového slyšel. Proto nebyla moc nadšená, když Meinere doufal, že nevidí tak dobře jako dřív. I když to snad byl jen jeho sebelynčující humor a nemířil své slova přímo na Biancu. "Dny, kdy jsem byla slepá byly ty nejhorší v mém životě," zamumlala se zamračením. Nechtěla si to moc připomínat, ale chtěla o tom mluvit. A sice to souviselo s faktem, že krátce předtím zrovna umřela, ale ve výsledku, i kdyby měla oslepnout jen tak, myslela by si to samé.
Netušila, co řekla špatného, že se jí dostalo sarkastické odpovědi. Však to ona by spíš měla být ta nepříjemná. "Nezníš, jako že jsi rád. Urazila jsem tě nějak?" zeptala se zmateně. Z jejího pohledu neměl Meinere důvod takhle reagovat. Nijak nerýpala a neříkala ani nic zlého. "A to je lepší než roznášet ty podložený?" naklonila hlavu na stranu nechápavě. Protože přeci... podložený drb byl technicky pravda. A pokud se někdo styděl za pravdu, nejspíš nedělal moc dobré věci a tudíž pokud nechtěl, aby o něm kolovaly drby tak by se měl změnit. "Co by bylo vlastně tak hrozného na tom, kdyby si ostatní mysleli, že jsi hodný?" Na její poměry se tomu bránil až moc. Nebylo na tom nic špatného, tak proč takové odmítnutí?

470
|Loterie 6|

Meinerův popis Biance moc nepomohl. Dozvěděla se jen, že stvoření bylo divné a fialové a očividně asi i mocné. Minimálně muselo být chytré, když dokázalo odpovídat na všemožné otázky. Takových prapodivných tvorů se tu ale mohla pohybovat spousta, i když ne každý byl fialový. No, až uvidím něco podobně barevného, třeba to bude ono, zamyslela se. Byla si ale jistá, že jí se tvor nikde nezjevil. Navíc byl podle všeho docela lakomý, když za záchranu světa odpověděl jen na jednu otázku a poslal hrdiny domů. To by mělo být snad samozřejmostí ne? Bianca pokývala hlavou, když Meinere zmínil, že viděl Světlušku. "Alespoň někdo je zpět," oddechla si lehce. Sice u smrti této vlčice nebyla, ale i tak. Světlá vyhlížela docela mile a neškodně, zemřít si rozhodně nezasloužila. Nikdo z nich si to nezasloužil.
"Po čase se to srovnalo. Myslím, že vidím stejně jako předtím," odpověděla. Byla vážně vděčná, že nezůstala slepá napořád. Nebo z toho neměla žádné výrazné vady, na které by přišla. "Přál bys mi slepotu, jo? Tsk," uraženě odvrátila hlavu na druhou stranu, i když to v šeru jeskyně nejspíš nebylo poznat. "A viděla jsem ohavnější vlky," dodala ještě. Na Meinerovo shazování sama sebe si stále nedokázala zvyknout. I když ho asi štvala tím, jak mu všechno vyvracela pořád dokola. Ale tentokrát to byla i pravda, ne jen prázdná slova útěchy. Byl tu Arty se seškvařenou polovinou obličeje a pak třeba ten šedivec co prý s rodinou pojídal vlčata. Oba moc krásou neoplývali, i když jeden za to chudák, nemohl. Navíc, každý druhý měl na těle nějaký ten šrám a jizvu, což bylo značně znepokojující znamení, ale bohužel. Meinere na tom byl ještě docela dobře.
"TSK," znovu nespokojeně mlaskla, když začal prohlašovat, že ji taky bude urážet. "Já nic neroznáším, náhodou," ohradila se oproti tomu, že by měla být nějaká drbna. To byl Meinere, ne ona. Navíc, mnohem víc preferovala, když byl hodný jen na ni a ne na ostatní, než naopak. "A myslím, že s tvým přístupem ti 'hodná' reputace nehrozí," dodala ještě. Protože jestli Meinere najednou nepřepne a nezačne se chovat mile, nikdo zdravý o něm takové věci neřekne.