Gallirea - Příspěvky uživatele

Saturnus si očividně alfováním také nebyl moc jistý. Spadlo to na nás oba, připomněla si Bianca. Nebyla v tom sama, což bylo trochu lepší. Stále ale netušila, jak se k celé té situaci postavit. Nejspíš... nejjednodušší bylo prostě nechat se strhnout proudem a konat podle toho, jak se věci budou vyvíjet. A kdyby jim to opravdu tolik nešlo, vždycky mohli smečku rozpustit, i když to možná znamenalo zklamání ostatních členů. "Nic jiného nám nezbývá," utrousila sklesle na Saturnovu poznámku. Byla pravda, že doteď věci tak nějak vždy zvládli. Vést smečku ale nebylo jen o 'zvládání', ne? Teď ale nebyl čas se nad takovými věcmi zamýšlet, protože lesem se nesl pach cizince. Který byl dost blízko.
Hnědá vlčice vypadala docela překvapeně, že na někoho narazila. Bianca se lehce zamračila, les byl přeci označený a bylo tu docela dost pachů a vlků. Měla hnědá nějaký problém s čichem nebo zrakem? Jen tak si nakráčela doprostřed lesa jako by se nechumelilo a pak ještě měla tu drzost vypadat překvapeně, když ji konfrontovali. Bianca proto použila poněkud ostřejší přístup, než by asi zvolila jindy. Hrály do toho i jiné faktory a starosti, no a hnědá vlčice holt dostala nálepku boxovacího pytle, na kterém si vybijete frustraci.
Biance velmi brzo došlo, že po boku se Saturnem asi bude muset zastávat tu roli zlého vlka a jemu přenechat pozici toho dobrého. Její bratr nebyl úplně na nějaké vyhánění cizinců stavěný, což ostatně ani Bianca, ale na rozdíl od něj dokázala statečnost alespoň hrát a rozhodně neměla problém mluvit od srdce. Hnědá vlčice vypadala dost vyděšeně, což Biancu docela překvapilo, protože neměla za to, že by naháněli nějakou extra hrůzu. Každopádně to bylo dobré znamení. Tím víc, když hnědá začala tvrdit, že se jí zamotaly nohy a že je to na dlouhé vyprávění. Kdyby přišla se zájmem do smečky se přidat, Bianca by si svou vzteklost nechala pro sebe. Ale jestliže sem vlčice přikráčela jen tak, tak vážně neměla důvod být k ní shovívavá. "Tak si je zas rozmotej a běž si po svých," zamračila se na ni. "Žádné vysvětlení nechceme, tulák na území smečky by se měl chovat spořádaně, rozhodně nelézt až skoro doprostřed lesa. A když tu nic nechceš, neměla bys sem v první řadě ani vkročit," zakončila a pohledem dala vlčici jasně najevo, aby odešla. Však co by tady taky měla dělat? Jen tak postávat? Procházet se? Když nebyla zvána, tak na takovéhle věci neměla nárok.

Saturn bohužel netušil, kam Meinere odešel. Bianca si povzdechla, cítila se trochu sklesle, když tu Meinera nenašla. Netušila, jak její smrt vůbec vzal, ale takové věci se obecně nesnášely moc dobře. I když měl vlk kolem sebe emoční hradbu. Měla bych ho co nejdřív najít. Jestli to přijme dobře nebo špatně... hlavní bylo aby věděl, že je Bianca zázračně zpátky mezi živými.
Plány jí ale zkazilo Saturnovo další oznámení, které bylo docela dost šokující. A pro Biancu ne úplně v dobrém smyslu. Nechápala, jak vůbec Launee napadlo, že by se na takovou pozici hodila. Nikdy neměla úplně autoritu, sotva se ve smečce mihla a svoje povinnosti dost flákala, když už nějaké dostala. Se zodpovědností na tom také nebyla nejlépe a o tom přeci alfování bylo, ne? Proto Bianca jen tiše seděla a poslouchala Saturnovo vysvětlování. Nakonec... to bylo o tom, že by se smečka mohla i rozpadnout. To Bianca nechtěla. "Ale co když budu špatná alfa?" už teď cítila značnou část odporu k povinnostem, které se na ni svalily. Netušila, jestli bude kdy schopná si k té pozici najít cestu nebo to bude dělat jen čistě proto, že nechce zklamat své okolí. Pomalu přikývla, když Saturn zmínil, že je to děsivé. Bylo, a to hodně. Ale strach z rozpadu smečky byl asi větší. Bianca se nechtěla nikam stěhovat a tuláctví asi také nebylo nic pro ni, i když ráda objevovala, ráda se taky vracela. "Můžu ti pomoct," vydechla nakonec. Co také měla dělat? Nemohla nechat Saturna, aby všechno dělal sám, když se to očekávalo i od ní. Nebyla z téhle změny ale moc nadšená, cítila se spíš, jako by jí to někdo šoupnul pod nos jako hotovou věc, kterou ani nemohla řádně odmítnout kvůli vlastním zásadám.
"Někdo tu je," poznamenala znaveně. Cizinec na hranicích v tuhle dobu ji moc nenadchl. Chtěla si odpočinout, pak se možná podívat na Sigyho a jeho synovce a pak... to už bylo moc přemýšlení do budoucnosti. Bianca se ztěžka zvedla a zamířila po pachu. Ať to máme co nejdřív z krku, pomyslela si při pohledu na hnědou vlčici, která se procházela nedaleko. Dost hluboko za hranicemi a ani se neráčila na sebe upozornit třeba zavytím, jak to udělal Sigy. A to on byl členem smečky. Bianca na vlčici nespokojeně nakrčila čumák. Neměla zrovna nejlepší náladu a to se podepsalo i na jejím chování a přístupu k cizincům. "Kdo jsi a co tu děláš? Nacházíš se na území smečky, kde je tvoje vychovanost?" začala trochu zostra a lehce se naježila, protože ji vlčice iritovala už jen svou přítomností. Nebyla to její chyba, no, vybrala si špatný moment k návštěvě jinak mírumilovného lesa. Bianca ale ve svém stavu sotva působila nějaké zastrašení. Hnědá vlčice vypadala oproti novopečené alfě mnohem víc fit.

Bianca monotónně hrabala tlapami, přičemž tiše snášela občasnou palbu veverek, a bordel z úkrytu přemisťovala před úkryt. Což nebylo zrovna chytré nebo vyloženě účinné uklízení, ale momentálně to muselo stačit. Zbytek se mohl odklidit potom, co si všichni odpočinou. Při práci poslouchala Saturna, který vysvětloval, že se všichni někam vypařili. Což nebylo vlastně nic nezvyklého. "A nevíš kam šel?" zeptala se po chvíli váhání. "Meinere, myslím," dodala. O cizince se moc nezajímala, jestli odešel. Lindasa ho sem musela pozvat, takže nejspíš nebyl nebezpečný a jestli byl už fuč tak to bylo jedno. "Hmm, je tu alespoň klid," odvětila na poslední poznámku. Byla škoda, že se tu vlci moc nezdržovali, ale co si ona mohla stěžovat? Sama mezi nimi byla. Navíc, mechová smečka nebyla tak úplně normálně vedená. Pamatovala si, že v močálech to bylo jiné, ale změna nemusela nutně znamenat něco špatného. Navíc doteď tenhle přístup fungoval, což znamenalo, že určitě ještě nějakou chvíli vydrží.
Z práce je vytrhlo vytí Sigyho. A po chvíli se žíhaný vlk sám přihnal, takže naštěstí nemuseli nikam chodit. Jak zjistil, co mají za problém tak se rozhodl pomoci. Naštěstí měl víc energie než Bianca se Saturnem a použil k odklízení magii vody. Vyplavil většinu zvířecích zásob ven a zase byl pryč. Přihnal se sem jako velká voda a stejně tak zmizel, Bianca povytáhla obočí. Říkal, že spěchá za synovcem? Měl Sigy vždycky nějakého synovce? lehce se pozastavila nad touhle informací, ale víc o tom nepřemýšlela. Stále byli v lese, takže za nimi mohli kdykoli dojít a seznámit se. Bianca si chtěla ale nejprve odpočinout. Její plány tak trochu překazil Saturn, který se rozhodl o něco podělit. Z jeho tónu vytušila, že to nemusí být nutně příjemné novinky. A taky že když to slyšela, úplně se jí z toho zhoupl žaludek. "Nám? Proč nám?" zeptala se přiškrceně. Bylo toho nějak moc, se vším tím zachraňováním světa, umíráním a děláním rozhodnutí. A teď na ni chtěli hodit takovou zodpovědnost? Byli tu přeci mnohem lepší kandidáti na takovou pozici, ne? Bianca si sebe v roli alfy nedovedla představit. A popravdě ani Saturna ne, proto ji překvapilo, když řekl že s tím souhlasí. Nehodím se na to. Jsem sobec co se stará o sebe, ne o ostatní. Byla si velmi vědoma toho, že nebude dobrý vůdce. Ale nějak se nezmohla k odmítnutí, když to bylo něco, co rozhodla sama Launee. Nechtěla ji zklamat hned na začátku. Proto netušila co vlastně odpovědět a jen tak seděla s pohledem zabodnutým do země.

Bianca pracovala pro jednou bez remcání v tichosti. Hýbala se tak nějak automaticky, možná proto, že už byla vážně unavená a rozlámaná a chtěla to mít co nejdříve z krku. A počasí taky moc nepomáhalo, právě naopak, z nebe začal padat led. Bolelo to možná i víc, než nějaká dobře mířená rána od zvěře, která se v tomhle nečase nejspíš schovala. Však proč by se tu namáhali, když počasí odvádělo práci za ně, že? Bianca si povzdechla. Alespoň, že stromy některé kroupy odklonily.
S vyklízením úkrytu ale nastával další problém. Veškeré zásoby teď byly vyházené přímo před vchodem, což taky nepůsobilo hezky. Nebyl ale moc čas to teď řešit. Biance přišlo důležitější rychle všechno vyklidit a zatáhnout úlovek dovnitř do spíže. Ještě by se tady venku zkazil. "Jestli je nezahnala magie, tak počasí určitě," přikývla Bianca na odpověď Saturnovi, který pomohl zahánět veverky. Sama by si ráda větrem pomohla, ale neměla na to sílu. Mohla být vděčná, že je vůbec schopná stát na všech čtyřech a hrabat. "Není tu ještě někdo, kdo by nám pomohl? Sami to budeme dělat věčnost," navrhla dál. Cítila tu nějaké členy, takže by bylo fajn je sem zavolat, aby také pomohli. Úkryt byl i pro ně, ne? "Je tu někde Meinere?" zeptala se na otázku, která jí pálila na jazyku už co přišla. Jeho pach tu byl, ale starší. Znamenalo to, že někam odešel?
Než se stačila zeptat na víc, ozval se lesem matně známý hlas. Už ho dlouho neslyšela, ale byl dost specifický, takže si ho mohla spojit s příchozím. "Sigy?" naklonila hlavu na stranu. Ani se nepamatovala, kdy toho vlka viděla naposledy. Jeho oznámený příchod ale znamenal, že by to měl jít někdo zkontrolovat. "Půjdeš za ním? Nebo počkáme až dojde sem?" zeptala se Saturna. Nějak se jí nechtělo vycházet alespoň z částečného záštitu úkrytu. Kus zásob už byl vyhrabaný a Bianca se svou malou stavbou se do chodby vcelku vešla.

Kdybys jen věděl, projelo jí hlavou ironicky, když Saturnus povídal, že je dobře, že byla pryč. Kdyby věděl kde byla a co dělala... myslel by si to samé? Nejspíš ne. Doufala, že rozhodně ne. "Opravdu? Tak to je skvělé," přikývla a rozhlédla se kolem. Les opravdu nebyl nijak výrazně poničený, i když si všimla, že se katastrofě tak úplně nevyhnul. Byl ale stále perfektně obyvatelný a bezpečný. Mám místo kam se můžu vracet...? Bianca za ten fakt byla vždy ráda, ale poslední dobou se sem ani nevracela s nadšením. Vždy s obavami, strachem, provinilostí. Bylo toho tolik, ale převažovaly ty negativní emoce. Proč? Neměla bych odcházet vůbec? Zůstat tu napořád? ani ta představa se jí ale nelíbila. Něco ji stále hnalo ven, ať už to byla chuť objevovat nebo prostá nuda.
Jakmile se najedla, nabídla svou tlapku k pomoci s úklidem. Úkryt potřebovali vyčistit tak jako tak. Nemohla nechat Saturna, aby všechno dělal sám. Když se ke vchodu ale přiblížila, zaslechla jak Saturn vyjekl. A v další chvíli taky schytala ránu šiškou. "Au!" zamračila se do koruny stromu, ale rychle zase pohled sklopila, aby další náhodou nedostala do oka. To by určitě bolelo mnohem víc. Vypadalo to, že lesní zvířátka nebyla s vlky vůbec smířlivá. "Co takhle použít magii?" navrhla náhle Bianca. Ať už to bylo k vyklízení úkrytu, bránění se nebo... zbavení se zvěře. Co zvolí Saturnus hodlala následovat. Hlavně nechtěla volit sama. Už nikdy. Lehce se oklepala, protože jí přejel mráz po zádech a zatím po vzoru bratra také začala hrabat. Práce ale moc neutíkala, úkryt byl zásobami opravdu zatopený.

Jakmile vydedukovala, že Saturnus nic neví, snažila se tomu přizpůsobit i své chování. Zamaskovat všechno, co by nasvědčovalo tomu, že v pořádku vlastně vůbec není. A to už nějaký ten čas. Trochu překvapeně sebou cukla, když zaslechla o nějakém výbuchu sopky. Takže to se tu dělo? pomyslela si. Gallirea na tom byla asi vážně špatně, zatímco se ji snažili zachránit. Teď se Bianca cítila ještě víc provinile a na nic, že vlastně vůbec nepomohla. A to největší nebezpečí bylo jen o území vedle jejího domova. K ničemu. Úplně k ničemu. "Ne, ne. Byla jsem... daleko. Nic se mi nestalo," vysoukala ze sebe s křivým úsměvem. "Tady jsou také všichni v pořádku? Stihli jste utéct?" Strašně moc doufala, že o nikoho ve smečce nepřišli. I když spoustu členů znala snad jen od pohledu, bylo to hrozné pomyšlení. Tím víc, když ona byla očividně někdo, kdo s tím v tu dobu mohl něco udělat. Uvnitř se cítila čím dál tím hůř. Vždycky byla toho názoru, že se má ráda. Že bylo důležité mít rád sám sebe. Ale poslední dobou o tom víc a víc pochybovala, najednou jí to přišlo těžké.
Vděčně se na Saturna usmála, když jí nabídl aby se najedla. Chvíli zvažovala, že odmítne. Přeci jen se o kořist nijak nezasloužila, ale nakonec vyhrál hlad. Opravdu se potřebovala trochu nasytit. Zatímco se tedy pustila do jídla, poslouchala co se děje s úkrytem. Veverky si z něj udělaly spíž? Biancu to lehce překvapilo. Přeci i divoká zvěř musela mít nějaký rozum a vlkům se spíš vyhýbala. Že si zvolili pro svou zásobárnu smečkový úkryt bylo zvláštní a vlastně i docela vtipné. Kdyby nebyla tak rozlámaná a vyčerpaná, asi by se tomu i smála. Teď si ale pouze chtěla odpočinout v úkrytu a nemohla. "To by bylo fajn. Počkej, hned ti půjdu pomoct," nabídla se rychle. Nemohla přeci jen tak stát vedle, když Saturn byl na takovou hromadu oříšků sám. "Co kdybychom jim pro ty zásoby našli jiný sklad? Třeba by nebyli tak nazlobení," navrhla pak při pohledu do korun stromů. Nedivila se, že jsou zvířata naštvaná. Asi by taky nebyla ráda, kdyby viděla jak jim někdo odtahuje kořist z lesa ven.

Saturn byl očividně nadšený, že Biancu vidí. A nevypadalo to, že by za tím nadšením bylo něco víc. "Ahoj!" Bianca chvíli hledala ten správný výraz a tón, který by měla dát svému hlasu v téhle situaci. Neví to. Neví nic. Kdyby ano, nejspíš by reagoval trochu jinak. Netušila, jestli je to dobře nebo ne a momentálně se nad tím ani nemohla zamýšlet. Jestli Saturn neměl ani ponětí o její smrti, tak by to tak měla i nechat, ne? Však co by s tou informací měl teď dělat, když se věci tak nějak vyřešily a Bianca byla mezi živými. Jen by mu kazila náladu a přidělávala starosti, a to nechtěla, když se vrátila domů po takové době. Vždycky s sebou tahám jen problémy, projela jí myslí ostrá myšlenka. "No, jo. Už to bude nějaký ten čas. Taky tě ráda vidím," přikývla a snažila se nasadit normální úsměv. Raději se posadila, aby nebylo tak znát, že je s ní něco zle. Byla to jen únava a stres. Nic, co by ji mělo zabít, ne? "Ano, všechno je v pořádku. Proč by nemělo být?" zeptala se s nakloněnou hlavou. "Jen... jsem trochu unavená z cesty," dodala ještě a pak pohlédla k zasypanému vchodu do úkrytu. "Co je tohle?" Do nory se nedalo vůbec dostat. Tak ráda by si po dlouhé době v klidu odpočinula, ale nějak jí to nebylo dopřáno. Počasí už nebylo tak přívětivé a teploty v noci byly velmi nízké. Nechtěla spát venku. Navíc, zaměřit se na patálii s úkrytem byla dobrá taktika jak odvést pozornost od své maličkosti.

<< Východní hvozd

Za její vyprávění o dětství se jí dostalo slov... útěchy? Asi. Ale o ty si tentokrát překvapivě neříkala. Bianca měla ráda pozornost, když se o ni ostatní zajímali a starali. Ale před Novou si přišla jaksi povrchní, až jí to bylo nepříjemné. Sama Nova neměla lehký život a utěšovala tady ji? Od ní si něco takového nezasloužila. "Nebylo to tak zlé," zavrtěla hlavou smířlivě. "Vždycky jsem kolem sebe měla rodinu. S někým blízkým jsou i tyhle situace o něco snesitelnější." Však byla tady. V pořádku, bez jizev, dobře živená. Neměla by mít na co si stěžovat a přeci jen si vždycky něco našla.
S blížícím se domovem Biance přišlo, že se blíží i její rozloučení s Novou. Tedy, neměla by problém vlčici ukázat Mechový lesík, ale netušila, jestli teď bude vhodná doba. Jestli věděli, co se jí stalo tak by Novu asi zatahovala do zbytečného dramatu. Přesto byla lehce zaskočená, když vlčice nadhodila svůj odchod sama. "Jasně. Gallirea není zase tak velké místo. A víš kde mě kdyžtak hledat. Někdy se ještě určitě setkáme," kývla s úsměvem. Pak už nezbývalo nic jiného, než se hustým lesem prodrat až domů. Bylo to sotva pár kroků, opravdu. Bianca přesto cítila, jak jí těžknou nohy a víc a víc zpomaluje.
---
Nakonec stejně stanula na hranicích. I když všechno křičelo, ať se obrátí a utíká někam pryč, nemohla se k tomu donutit. Stála na kraji lesa jako socha dlouhou dobu. Skrz stromy se snažila zahlédnout... někoho. Kohokoliv. Les ale vypadal docela prázdně. Nejvíce byly cítit pachy Saturna, Meinera a té hnědé vlčice, která byla ve smečce. Je tady? Bianca se poněkud schlíple vydala k úkrytu. Tam se většinou vlci scházeli, takže doufala, že tam někoho potká. Nebo spíš ne? Sama netušila, co by vlastně chtěla.
U úkrytu samozřejmě narazila na vlky. Saturn stál u východu s očividně čerstvým úlovkem a... vyhraboval z nory nějaké věci? Bianca se nad tím ale pozastavila jen na chvíli. "Sa- Saturne?" ozvala se opatrně, aby ho upozornila na svůj příchod. Jaká reakce asi přijde? Šok, nevěřícnost, nadšení? Ze všeho toho stresu a přemýšlení se lehce rozklepala. Nebylo jí vůbec dobře a vlastně od odchodu od Života se sotva nesla, což ale neustále odkládala do pozadí své mysli. Teď, když ale stála uprostřed smečkového lesa, před svým bratrem, necítila se zrovna nejlépe.

<< Mahar (přes Hadí ocas)

Nova dala na Biančinu radu a držela se u ní. Bianca nebyla zvyklá být tím vůdcem, v mnoha případech se spíše schovávala za ostatními, protože to bylo jistější. Ne že by jí to ale v tomto případě vadilo, močály určitě znala více než Nova a neměla problém vlčici vést bezpečnější cestou. Přesto nebyla vševidoucí a nakonec sama málem skončila v bahně.
Docela ji zajímalo, co si Nova o tomhle místě myslí. Bianca odtud neměla moc hezkých vzpomínek, i když byla tehdejší Maharské smečce velmi vděčná. Víc se jí do mysli zaryly ty špatné věci. "Zajímavá zákoutí tu možná jsou," přikývla, "ale také nemusí být pěkná." Hned si vzpomněla jak je se Saturnem skrývala v té slizké a studené jeskyni, když venku hrozila bouře. To určitě bylo zajímavé místo, ale vcelku ošklivé a vůbec ne přívětivé. Bylo by fajn se na něj podívat, ale žít tam? Nic moc. "Nemám na ně dobré vzpomínky. Když jsem tu žila, stihla nás potopa a museli jsme odtud utíkat. Pak byly venku nějaké příšery a dospělí se s nimi chodili vypořádat... Pro vlče to nejsou moc veselé zážitky," vysvětlila. Netušila, jak bude Nova reagovat na Gallirejské rozmanitosti jako byly příšery a strašidla. Jí to nepřipadalo nijak zvláštní, protože se s nimi setkala už jako malá, kdy na nadpřirozeno tak nějak přirozeně věřila a zůstalo jí to. Nakonec i v Mechovém lese měli žížaly a do budoucna je možná čekaly jiné neduhy. Alespoň ale nehrozilo, že by se je snažil zmrzačit vlastní les svou nevyzpytatelností. "Nakonec alfa zmizela a už tu nebylo vůbec bezpečno, takže jsme se s adoptivními rodiči přesunuli víc na sever." Od močálů to bylo do Mechového lesa vlastně jen kousek. A i to stačilo.

>> Mech

<<Kiërb (přes Vřesoviště)

Nova tvrdila že i ošklivé věci mohou být dobré. Bianca byla trochu skeptická, protože většinou se setkávala jen s ošklivě špatnými věcmi a situacemi. Jako třeba tady v močálech. Jak ošklivě už od pohledu vyhlížely, tak ošklivé opravdu byly. I když věděla, že své vlčecí vzpomínky asi trochu přehání a zveličuje, stále považovala tohle místo za nepříjemné a kdyby to nebyla nejkratší cesta domů, nejspíš by se jim vyhýbala obloukem. Však vlk vlezl dovnitř v perfektním stavu a vylezl smradlavý a špinavý a ve většině případů byl rád, že vůbec vlastně vylezl. Naštěstí Bianca měla cestu docela zmáknutou a nějaký čas tu žila, takže věděla, kam zhruba šlapat a kam ne. "Drž se u mně, trochu to tady znám," kývla na Novu, která nijak nekomentovala její otázky ohledně názoru. Opravdu si myslí, že nemůže mít názor, došlo Biance. Bylo to zvláštní. Čím déle s Novou zůstávala, tím divnější jí vlčice přišla. Ne ve špatném, ale ani ne v dobrém. Byla taková neutrální. Je složité vést konverzaci s někým kdo nemá názory, povzdechla si lehce. Většina cesty se sestávala z, pro Biancu, ubíjejícího mlčení. Nova, která si myslela že je mrtvá takové zábrany neměla.
"No, to doufám," usmála se křivě na povzbudivá slova. Těšili se? Nebudou mít na tváři výraz šoku a zděšení, až se tam před nimi zjeví? Bianca si nedokázala představit jak budou mechoví vlci reagovat, jestli vědí o jejím osudu. A jak bude reagovat Meinere, který o tom věděl určitě, protože mu zemřela před očima. Z těch představ se ošila a málem tak uklouzla na bahně rovnou do špinavého jezírka. Naštěstí to ale ustála a omluvně se podívala na Novu, kterou možná náhlým pohybem překvapila. "Jak... Jak se ti močály líbí? Byla jsi někdy na takovém místě?" zeptala se rychle, aby odvedla pozornost od vlastní nemotornosti.

>> Východní hvozd (přes Hadí ocas)

<< Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Nova souhlasila s návštěvou močálů. Bianca netušila, jestli to bylo jen ze slušnosti, protože močály přeci jen nejsou moc hezké místo, ale nijak do toho nerýpala. Byly po cestě do Mechového lesa, takže to pro ni bylo výhodné. "Není to tam moc hezké. Docela i páchnou, než si jeden zvykne," upozornila jen svou společnici. Poté, co smečka tohle území opustila a Bianca jím několikrát procházela, pokaždé se udivovala jak tam kdy mohla žít. Všude samé bláto, zrádná jezírka a zápach. Ještě že jsme tam nezůstali, pomyslela si. Ostatní smečky si asi musely klepat na čelo, když o nich slyšeli. A Bianca se zpětně ani nemohla divit, bylo to opravdu zvláštní místo k životu. Mechový les byl o mnoho hezčí.
Cesta probíhala vcelku poklidně. Až na to, že když už si Bianca myslela, že bude ráno, tak nenastalo. Nebe zůstávalo podezřele tmavé, ale s Biancou to moc nehnulo. Už se tu jednou stalo, že slunce nevycházelo celý týden nebo tak. Možná ten samý jev nastával znovu? Hlavně ať to není žádná další katastrofa. Sotva se nějak mentálně srovnala, nepotřebovala další sílené dobrodružství, kde může znovu zemřít, ale tentokrát natrvalo. Z toho pomyšlení jí vstávaly chlupy za krkem. Nova si mezitím něco mumlala, ale Bianca vydedukovala, že to nejspíš nebude na ni, takže tomu nevěnovala moc pozornosti. Soustředila se na cestu, protože s dalším novým krokem v ní jen narůstala nervozita z toho, co ji doma čeká.
Nova se po delší chvíli mlčení rozmluvila, a tentokrát už svá slova směřovala na Biancu. Poděkovat? Bianca zmateně svraštila obočí. Za co? Za to, že ji zmanipulovala vlastními výmysly a donutila myslet, že je mrtvá? To spíš ona by se měla Nově omlouvat, ne dostávat díky. "Proč by sis nezasloužila názor? Všichni mají názory. Kdyby sis je opravdu nezasloužila, tak se s nimi nenarodíš a nevyrosteš, ne?" zmateně naklonila hlavu. Názory byly přeci úplně normální, i když někdy bylo frustrující, když se sešli vlci, kteří je měli rozdílné. Nebylo na tom ale nic špatného, každý vnímal věci odlišně. "Tak... to je asi dobře? Jsem ráda, že jsem ti alespoň něco pomohla ujasnit, když už jsem tě stáhla s sebou," usmála se na Novu křivě. Přišla jí víc a víc divná. Měla zvláštní způsob přemýšlení. Co se jí asi stalo, že je taková? Z toho, co o sobě prozradila tak neměla jednoduchý život. Možná byla prostě jen zvláštní nehledně na okolnosti.
"Koukej, za chvíli už budeme u močálů. Odtamtud je to k nám ještě kousek, ale je to klidná cesta," informovala svou společnici, když už konečně viděla známá místa. Měla chuť to otočit a jít někam úplně jinam, ale... Zkušenost se smrtí byla alespoň k něčemu dobrá, dodala jí odvahy. Bianca chtěla čelit věcem přímo, alespoň některým.

>> Mahar (přes Vřesoviště)

|Žlutá 2|
<< Narrské kopce (přes prstové hory)

Nova vyslovila prosbu, že by ráda viděla nějaké jezírko nebo prosluněný les. Bianca se snažila zavzpomínat, jestli taková místa někdy navštívila. Lesů na Gallirei bylo hodně, o to se nebála. Stačilo se vydat jakýmkoli směrem a určitě na nějaký pěkný narazí. Ale jezírka? Znala jen velké vodní plochy. "Vzpomínám si, že v močálech by mělo být hezké jezírko. Chvíli jsem tam žila, ale nemyslím si, že bych ho někdy navštívila," prozradila Nově nakonec. Nebyla moc dobrý průvodce. Navíc... "Na les určitě narazíme, ale prosluněný... v tomhle počasí bych s tím nepočítala," usmála se omluvně. Ve vzduchu bylo cítit, že už brzy nastoupí zima a počasí tomu odpovídalo. Bylo mlhavo a oblačno, nevypadalo to, že by se Slunce chtělo v nejbližší době ukazovat. "Můžu ti ale ukázat náš les. Je plný mechu, určitě se ti bude líbit." Stejně tam směřovala protože to chtěla obhlédnout. Jestli ji tam už považují za mrtvou nebo se zprávy ještě neroznesly. Bianca netušila, za co by byla radši. Samozřejmě jestli nikdo nic netušil, ušetřili se smutku a bolesti, ale na druhou stranu by se Bianca cítila jaksi opomenutě? Jak dlouho by takhle její rodině trvalo, než by to zjistili? Mohly to být klidně i roky?
Navíc, když se nad tím tak zamýšlela, její smrt byla strašně zbytečná. Byla na velkém putování, snažila se zachránit Gallireu, ale nakonec jen své skupině přidělala starost, protože odpadla v té nejdůležitější části. Aniž by něco udělala. A za celou tu dobu neudělala nic hrdinského, ba naopak se chovala jako sobecký slaboch a možná připravila svůj tým o jiného člena, když učinila svou volbu. Neměla jsem tím portálem procházet, když jsem věděla jak jsem slabá. Meinere si to asi mohl dovolit. I ostatní s výjimkou Světlušky vypadali dost schopně, jen Bianca tam byla tak divně navíc. Nejspíš to měla být moje role. Zemřít úplně zbytečně, protože někdo to být musel a já byla nejméně náročný terč. Píchlo jí u toho pomyšlení u srdce. Kdo zemře a kdo ne, nečinili tahle rozhodnutí právě bohové? Oba se museli shodnout, že ona je ten článek, který má odpadnout, protože je nepotřebný. Kdybych alespoň dostala šanci... přemýšlela, že by mohla nějak Smrti uškodit, než by vydechla naposledy. Ale při dalším pomyšlení... Měla by na to vůbec? Dokázala by zaútočit na dalšího vlka jen tak, na základě toho že byl prostě v opačném týmu? V tu dobu bylo všechno tak chaotické a kdyby měla jinou možnost, nejspíš by ji stejně promarnila. Jedno ale věděla jistě, určitě by před svou smrtí už nechtěla zažít nic nebezpečného. Nejraději by prostě odešla ve spánku, stářím nebo tak něco, kdy by si to ani neuvědomila. Tak to bylo nejjednodušší a nejpříjemnější, protože si stále dokázala živě vybavit ten strach a bezmoc, který cítila, když umírala.
Zatímco takhle depresivně přemýšlela o vlastní smrti, Nova se rozpovídala. "Vlci jsou vždycky nešťastní, když jim zemře někdo blízký," poznamenala Bianca tiše. Sama si to zažila hned několikrát. Byla to známka toho, že jí na daných vlcích opravdu záleželo. "Já bych to asi nedokázala. Nechtěla bych, aby se na mě dočista zapomnělo, jako bych nikdy ani nebyla," dodala pomalu. Bylo to určitě sobecké. Obdivovala Novu, že dokázala být tak hodná a nechala by se zapomenout. Bianca... by něco takového nejspíš nedokázala, protože si přála, aby byla pro někoho tak důležitá, že o její smrt bude trápit. Jakkoli hrozně to znělo. "No, přemýšlením nad takovými věcmi stejně nic nezmůžeme. Bude lepší když si budeme povídat o něčem jiném," navrhla Bianca a nejistě mávla ocáskem. Nechtěla už nad těmito tématy přemýšlet, protože přinášely hrozné vzpomínky a pocity. Chtěla na všechno zapomenout a pohnout se dál. Co nejdál.

>> Kiërb (přes Tenebrae)

|Žlutá 1|

Nova vypadala nadšeně, že Biancu zase vidí. Myslela si, že ji tu nechala a šla si po svých a teď se radovala, že tomu tak není? Bianca se pokusila zapřemýšlet nad svými pocity, byla taky šťastná, že se za Novou vrátila? Byly z nich teď kamarádky, když znaly svoje nejtemnější tajemství? Na druhou stranu o sobě ale skoro nic nevěděly. "Nevím jestli bych to popsala jako dobře. Ale... nějak to dopadlo," usmála se křivě. Rozhodně neměla pocit, že by nynější situace byla kdo ví jak skvělá. Ale byla nějaká a to bylo hlavní. Že ještě měla šanci vůbec nějakou situaci řešit.
Nemělo cenu nad tím ale teď přemýšlet. Příchodem k Životu se přeci rozhodla a toho rozhodnutí se už musela držet. Chtěla žít a chtěla aby byly věci tak jako předtím. To znamenalo, že se se svými činy bude muset po zbytek života vyrovnávat. Nejvíc ze všeho by si přála zapomenout a hodit všechno za hlavu, ale to nešlo, věděla, že ji to bude vždycky tížit i když na to nebude myslet přímo. "To já nevím," zasmála se lehce. "Jaká místa máš ráda? Vsadím se že od každého tu něco najdeme. Na Gallirei jsou hory, jezera, louky a dokonce i poušť nebo močály," navrhla Nově, kdyby náhodou měla problém s vymýšlením. "Nejdřív bych se ale ráda alespoň podívala, co se děje doma," dodala Bianca o něco tišeji. Jestliže se Meinere vrátil a sdělil jim, co se stalo... "Co myslíš že moje rodina dělá, jestli si myslí, že jsem mrtvá?" nadhodila spíš tak do větru. Nova nikoho z nich neznala, takže mohla těžko odhadovat, jak se zachovají. I Bianca s tím měla problém a to to byli její nejbližší. Možná když slyšeli že zapříčinila cizí smrt tak jí to přáli. Nebo to nevěděli a třeba jí uspořádali i nějaký obřad na rozloučenou. Nechtěla myslet na depresivní věci, ale přesto si představovala, jak asi její odchod vnímala mechová smečka. Vyrobili v lese nějaký pomník, který by ji připomínal? To bylo nepravděpodobné. Ani Therion nic takového neměl. Možná by měl mít? Já bych chtěla, aby mě něco připomínalo, zamyslela se Bianca. Netušila, jak by to mělo vypadat, protože popravdě nevěděla, co ji v očích ostatnch popisovalo nejvíc. Nějaká květina, když měla jednu na náramku? "Chtěla bys aby si tě vlci po smrti pamatovali? Tvoji známí, myslím?" zeptala se Novy mimoděk a rozešla se směrem, kterým tušila Mechový les.

>> Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

<< Vrchol

Jakmile Bianca opustila Života a začala scházet z kopců dolů, všimla si najednou, že se něco změnilo. Nedokázala ale přesně popsat jaká změna to byla, jen že Gallirea na chvíli působila trochu jinak. Když se ale rozhlédla po krajině, nic zvláštního neviděla. Žádné portály vedoucí do neznáma, příšery nebo přírodní nehody. Zatřepala hlavou aby se toho zvláštního pocitu zbavila. Co teď? Raději by měla přemýšlet, co hodlá dělat. Nezemřela, zrak se jí také definitivně vrátil. Můžu se vrátit ke svému starému životu? Nebo... bych se měla rozhodnout jinak? Netušila, jestli si zaslouží se vracet k rodině a těm pár přátelům, které měla. Možná jim Meinere řekl, že nepřežila a oni si teď myslí že je mrtvá? Měla by to tak nechat nebo jim zpět vtrhnout do života jako by se nechumelilo? Pravda byla, že je ale nechtěla opouštět. Ale netušila, jak by jim měla čelit.
Chvíli uvažovala nad sebou, než si vzpomněla na svou společnici, kterou docela chladně zanechala pod vrcholkem. Ups, Nova! Bianca svraštila čelo nad vlastním chováním a zamířila k místu, kde snad šedá vlčice čekala. Když se nad tím zamyslela víc, neříkala před jejím odchodem Nova sbohem? Možná tam s ní rozloučila a šla si po svých. A Bianca jí ani neodpověděla, jak byla zabraná do hledání Života.
Naštěstí se ukázalo, že šedá vlčice zůstala. "Novo!" Bianca ji s úsměvem oslovila. I když od Života nedostala vlastně skoro žádné odpovědi, cítila se po jeho návštěvě lépe. Jestli to bylo jeho aurou nebo tím, že se pomalu rozhodla hodit věci za hlavu... Každopádně to byla dobrá věc. "Mám vyřízeno," kývla si pro sebe a na chvíli se odmlčela, "Možná... nevím, co teď. Nejspíš bych ale měla zamířit domů." Netušila, jestli to byla dobrá nebo špatná volba. Nakonec ale potřebovala vidět, jestli jsou všichni v pořádku. Některé katastrofy se Gallirei nevyhnuly i když v tom jiném světě obětovali tolik členů týmu. "Jestli chceš tak mě můžeš doprovodit? Nebo můžeme jít kam ty budeš chtít," přeci jen nijak moc nespěchala a snažila se návrat podvědomě oddálit. S Novou se jí ale cestovalo vcelku dobře, i když vlčice byla v několika ohledech zvláštní.

<< Narrské kopce

Cesta k Životovi byla stejná jako jindy. Stále se šlo do kopce a pod tlapami Bianca cítila místo hlíny a trávy písek. Bylo zajímavé, že se vlk jako Život rozhodl bydlet na takovém místě. Neměl by to být spíš nějaký zarostlý les plný květin? napadlo ji. I to místo, kam se dostala portálem a o kterém bůh tvrdil že byl jeho původní domov bylo jiné než tahle pustina. Když se tak rozhlížela kolem (a konečně něco viděla) došlo jí jak se čas zase změnil. Bylo stále více chladněji, sluníčko už tolik nepálilo a lesy v dálce se barvily do hněda a oranžova. Zanedlouho zase bude zima, povzdechla si lehce, jelikož tohle období neměla moc v lásce.
Novu nechala někde zasebou. Netušila, jestli má vlčice vůbec zájem zdejšího boha poznat, a to byl ten příjemnější. Její šedá společnice měla ale nejspíš s magiemi složitý vztah, proto ji Bianca nechtěla do nějakého seznamování s magickými entitami nutit. Sama k Životovi napůl nechtěla a nejraději by vlka už nikdy neviděla, ale… Ve výsledku to byla jen její snaha shazovat vinu na ostatní. Bůh za nic nemohl a kdyby měl možnost udělat věci jinak, asi by k tolika smrtím nedošlo. Do hlavy mu ale nevidím, připomněla si Bianca. Život se klidně mohl i přetvařovat? Každopádně veškeré negativní emoce vůči bohovi z ní pomalu opadávaly. Čím blíž jeho obydlí byla, tím příjemněji se cítila. A když stanula přímo před bílým vlkem, byla dokonce i lehce veselá. I když by jí do smíchu rozhodně být nemělo.
“Živote, ahoj,” usmála se a lehce mávla oháňkou. Rozhlédla se kolem sebe, jestli tohle místo poznává, ale nebyla nikde blízko Životova příbytku. Bůh se prostě objevil uprostřed kopců, jako by tam na ni čekal. Možná také ano. “Ahoj Bianco,” usmál se Život nazpátek, “co tě ke mně přivádí?” zeptal se jako by mu to dávno nebylo jasné. Ale takový býval vždy. Tedy, občas začal hnedka z fleku, ale občas z vlků tahal věci, které už dávno věděl. Bianca se posadila a chvíli přemýšlela, čím začít. “Co se vlastně stalo?” začala, ale záhy si uvědomila jak moc obecně se ptá. “Co se stalo se mnou a potom?” Gallirea očividně… pořád stála, takže jejich záchranná akce nejspíš měla úspěch. Jestli se tomu tak dalo říkat. Život lehce vydechl. ”Chceš opravdu vědět, co se stalo?” ujistil se nejprve a když Bianca kývla, pokračoval, “některé Včely, které vás pobodaly byly jedovaté.” Jistě, to si Bianca zvládla domyslet. Pak i dávalo logiku, že Cynthii asi nic nebylo. “Ano, co Meinere a Cynthia, jsou v pořádku?” zeptala se naléhavě. Odhadovala, že ano, ale s jistotou to vědět nemohla. “Ano, tví přátelé vyvázli živí.” Život svými odpověďmi šetřil, jak se dalo. Bianca vycítila, že se o tomhle bavit nechce. Nebo možná nemohl? Každopádně ona si přála vědět, co přesně se tam odehrálo. Než se ale stačila zeptat, Život ji zastavil krátkým pokroucením hlavy. “Nemůžu ti dát odpovědi, pro které sis přišla, Bianco. Jak sis všimla, sám nejsem nedotknutelný a můžu dělat chyby nebo mít momenty slabosti,” vysvětlil bůh a smutně se usmál. Snažil se říct, že je také bytost, která se rozhoduje podle vlastního uvážení, které nemusí být neomylné a Bianca to chápala. Sice pocítila malý záchvěv nespokojenosti, smutku a zloby ale ten zase rychle odezněl. Na Života se nešlo zlobit, minimálně v jeho přítomnosti. “Dobře,” vydechla a po dlouhé pauze se postavila na nohy. Měla by teď odejít, že? I když se jí nikam nechtělo a nejraději by tu strávila věčnost. Vlastně ani nevěděla kam by měla jít, ale malý hlásek v hlavě jí říkal, že když tu zůstane neudělá dobře.
Už udělala několik pomalých kroků směrem dolů, když ji opět zastavil Životův hlas. Lehce cukla oušky a otočila se zpět na boha. Abys ale nevážila celou tu cestu zbytečně, mohl bych ti splnit nějaká přání, co na to říkáš?” optal se s úsměvem. Bianca, ačkoliv byla docela sobecký a hamižný vlk si ale nedokázala říct, co by chtěla. Nějakou magii? Změnu vzhledu? Být silnější nebo rychlejší? “Jestli na tom trváš… může to být překvapení,” odvětila nakonec tiše. Jakkoli vesele se v přítomnosti Života cítila, stejně nedokázala přijmout, že by měla být odměněna. Za co taky? Neudělala nic skvělého, možná spíš naopak. Zaklepala hlavou a vytrhla se z proudu myšlenek. Měla bych odejít, připomněla si. “Opatruj se, Bianco,” kývl na ni Život a v dalším okamžiku byl pryč. I Bianca se pomalu rozešla dolů k místu, kde zanechala Novu. Neustále se ale otáčela, jestli bílého boha ještě nezahlédne.

>> Narrské kopce

***
Objednávka:
ID BO5/jednobarevné přírodní odznaky - 25 květin 140 mušlí (schváleno a naceněno Launee)
- Používám 50%slevu na odznaky

Celkem>> 12,5 květin a 70 mušlí