Gallirea - Příspěvky uživatele

8. Vytvořit sněhovou sochu

Sněhu přibývalo a přibývalo. Biance se to moc nezamlouvalo, když zrovna tvrdla na nejvyšší hoře v okolí, kde bílého poprašku napadalo víc než jinde. Meinere se ale nijak nevyjadřoval k odchodu, takže zatím také mlčela. Přikývla, když uznal že zapalování ohně a povídání o vyhánění cizinců ve stejnou chvíli mohlo vzbudit nepříjemný dojem. "Trochu," broukla s úsměvem a tlapkami začala hrnout sníh kolem sebe někam pryč. Za chvíli už se začal kupit v pěkný kopeček. Mohla bych z toho něco postavit, pomyslela si krátce. Když už se to k tomu tak hezky vybízelo...
Zatímco Bianca se rozhodla tvořit sněhové sošky, konverzace se stočila k násilí a jeho řešení. Vlastně když se nad tím tak zamyslela, většina konverzací s Meinerem se postupně dostala k takovým nepříjemným tématům, o kterých jeden nebo druhý nechtěl moc mluvit. Bianca k poznámce černobílého neměla moc co dodat. Sama asi násilí ještě nikdy nevolila, pokud se nepočítala naštvaná mluva. Na vlka v životě nezaútočila a stejně tak nikdo nezaútočil na ni, naštěstí. Ani netušila, co by v takovém případě dělala. Nejspíš by kontrolu převzaly instinkty, alespoň se na to tedy spoléhala. Nechtěla nad tím ale moc přemýšlet, protože by to stejně nic nezměnilo. Místo toho se snažila hezky naaranžovat hlavu svojí vlčí sošky. Párkrát spadla a tak ji musela dělat znovu, ale nakonec se jí podařilo vyrobit něco, co docela připomínalo malého sedícího vlka.
Po chvíli rozmýšlení se rozhodla svěřit se svou novou funkcí. Meinere vypadal překvapeně, což byla očekávaná reakce. "No ale jak má reálná alfa vypadat?" zeptala se zmateně. "Nejprve jsem byla ve smečce Skylieth, která se nám vůbec nevěnovala a pak Launee, ale tu jsem vždy brala víc jako rodinu než někoho nadřazeného," zamračila se krátce. Netušila, jestli jejich přístupy byly ty správné. Ten Skylieth nejspíš ne, když se smečka brzy rozpadla a všichni vlci ji v močálech opustili. Launee a Therion ale zase nebyli pro Biancu takovou autoritou, protože to byli její adoptivní rodiče. A i zbytek smečky byla vlastně taková rodina. Teď ale měli víc nových členů, kteří tu s nimi nebyli od úplného začátku a mohli znát jinačí vedení. Co když budou nespokojení a budou chtít odejít? "Umm..." trochu se zastyděla, když se zeptal na její reakci ohledně nezvaných návštěvníků na území. "Vlastně když jsi přišel tak jsme s bratrem zrovna jednu vlčici vyhazovali. Teda... spíš já ji vyhodila. Bylo toho trochu moc a byla jsem na ni dost nepříjemná," přiznala se. Byla to adekvátní reakce? "Tvrdila, že se jí zamotaly nohy a přišla k nám omylem a to se mi nelíbilo, ale vypadala tak trochu divně. Ani mě nenapadlo se zeptat, jestli něco nepotřebuje, kdyby to neudělal Saturn." Bianca by si určitě vyčítala, kdyby z území vyhodila někoho, kdo potřeboval pomoc. Tohle bylo poprvé, co byla k cizincům tak přísná a zlá a netušila, jestli udělala správně. Měla pocit, že jako alfa by alespoň ona měla vzbuzovat trochu respektu, protože Saturn takový nebyl. A ona to dokázala předstírat. "Asi mám prostě strach z té zodpovědnosti. Nepřijdu si moc spolehlivá a nechci udělat rozhodnutí, které by vlky ze smečky vyhnalo," povzdechla si sklesle. Přišla si taky dost mladá na to, aby vedla smečku. Funkce alfy by měla náležet někomu zkušenějšímu a bála se, že spousta vlků ji nebude chtít přijmout i kdyby nic neudělala. Co když budou nespokojení jen co uslyší o našem povýšení? Nebylo by lepší předat alfování někomu kompetentnímu?
"No, přijde mi že docela často vypadáš tak nepřístupně, takže se ti to docela daří." Meinere se svým kamenným znuděným výrazem nepůsobil zrovna jako společnost, ke které by se všichni hnali. "Ale když nechceš, aby se o tebe zajímali tak jim to prostě řekni?" To byla asi taky jediná další možnost, která mu zbývala. A ne všichni se jí řídili, Bianca toho byla živým důkazem. Její proud myšlenek ale vyrušil flákot masa, který spadl z nebe. Na chvilku celá zamrzla na místě a přemítala, jestli se jí všechny události posledních pár dní jen nezdály. Jestli nežije v nějaké iluzi. Ale maso bylo to jediné, co z nebe spadlo. Neozval se žádný hlas, který by jim zadal nějaký úkol nebo něco takového. Ani kaluže vody se nikde neobjevily, takže všechno bylo... v relativním pořádku. Meinere po prozkoumání jídla nabídl kýtu Biance. Ta k ní nejdřív nedůvěřivě přičichla, ale když ucítila tu vůni tak se jí začaly sbíhat sliny. "No, děkuju," zamumlala tiše a nejprve opatrně si ukousla. Maso bylo dobré a nic jí ani po chvilce nebylo, takže si ukousla pěkný kus a podívala se na černobílého, jestli chce ten zbytek.

13. Napsat post o tom, jak je můj kožich připravený na zimu

Bianca jen přikývla hlavou, když řekl že času má dost. Meinere se ke Smrti asi sám moc nehrnul, však kdo by tam taky chtěl chodit často? A trávit tam víc času než je nutné? Asi jen velmi málo vlků mělo takové divné záliby.
Když Meinere vytvořil svou magií malý ohýnek, Bianca se trošku lekla, protože to nečekala. Ještě když se ho přitom ptala, co by udělal nezvaným návštěvníkům. Její poznámka ho ale asi trochu urazila, protože se hned začal bránit. "Neříkám že bys to udělal," sama se začala obhajovat, protože nechtěla aby zase došlo k nějakému nedorozumění. Nemyslela svá slova nijak zle nebo útočně. "Jen mě překvapilo, že jsi přitom zapálil ten oheň." Přeci jen, upálit někoho za to, že je vyrušil byla dost přehnaná reakce, která k Meinerovi ani neseděla. Ani k žádnému jinému normálnímu vlkovi, něco takového by udělal snad jen šílenec. Bianca přikývla, že věci se dají řešit i bez násilí. "Ale co když to bez násilí někdy nejde?" zeptala se. Jeden mohl pořád ustupovat a utíkat, tak také řešila většinu svých problémů, jenže to bylo také dost vyčerpávající. Nebylo někdy lepší se prostě věcem postavit čelem a prosadit si svoje?
Po klidné noci zase začalo sněžit. Docela hustě a pravidelně, Bianca se musela co chvíli oklepávat aby ze sebe shodila narůstající sněhovou pokrývku. Přesto jí nebyla zase taková zima, když Meinere zapálil oheň. Opravdu ale nebyla na zimu stavěná. Její kožich byl docela krátký a ne moc hustý. Navíc i její výška moc nepomáhala, jen co napadlo trochu sněhu, pomalu celá se v něm brodila a byla neustále mokrá. Kdyby byla alespoň v lepším stavu, než teď, asi by si na zimu tolik nestěžovala. Ale z nějakého důvodu ještě nechtěla jít zpátky domů, sedět tady bylo příjemné. Oddechla si, když Meinere řekl že nemá důvod odcházet. Nechtěla aby odešel. "To je dobře," usmála se na něj a pak stočila svůj pohled zpátky k ohni. Rozhodla se podělit o novinky ohledně změn v hierarchii a očividně černobílého zaskočila. "Hmm, spolu se Saturnem. Řekl mi to krátce potom, co jsem přišla zpátky. Launee se nám rozhodla smečku předat," vysvětlila, jak se věci mají. "Ale nevím jestli to byl dobrý nápad. Nevěřím si, že budu dobrá alfa. Ani nevím, co to všechno obnáší," povzdechla si pak. Věcí bylo hodně a Bianca si chtěla někomu postěžovat. Saturnovi nemohla, protože to pak vypadalo, jako že mu něco vyčítá nebo ho viní. A Meinere jí mohl třeba i poradit co a jak.
"Proč myslíš?" podivila se, když tvrdil že na nohou si jizev nikdo nevšimne. Bianca si všímala, ať už měli vlci rány kdekoli, jen o tom třeba nemluvila. Ale rozhodně si všimla. Nepřišlo jí, že by na nohou byly jizvy méně viditelné, spíš naopak. "Co bys řekl, že to o tobě vypovídá?" zeptala se, i když věděla, že Meinere svou poznámku nezamýšlel jako otázku. Biancu ale zajímalo, co si o sobě vlastně myslí. "Já proti jizvám nic nemám." Sama žádné nechtěla a vyhýbala se jim, protože by si s nimi nepřišla hezká. Ostatní ale podle jejich zranění nesoudila. Třeba zrovna Meinere vypadal na první pohled docela děsivě, jako nějaký rváč, ale doopravdy takový vůbec nebyl. Nebo to tak Biance alespoň přišlo.
Velký kus něčeho, který se náhle zřítil z nebe ji docela překvapil. Stejně jako Meinere poplašeně uskočila a lehce se naježila, ale nakonec se ukázalo, že to bylo maso? Proč padá z nebe? zhrozila se za chvilku. Mohla tohle celé být jen nějaká zvrácená iluze a ona byla stále v nějakém jiném světě? Jídlo t nebe normálně nepadalo, to jenom tam. Ale taky se tam objevovaly kaluže vody i když nepršelo a z toho nebe padaly jen ryby, co si vzpomínala. "Co to má být?" zeptala se krapet vyděšeně a pohledem těkala z Meinera na nečekaný dáreček. I když černobílý pro to asi taky neměl vysvětlení. Co když se mi všechno jenom zdálo? Co když jsem nikdy neobživla? Nebo jsem nikdy ani nezemřela a zůstala jsem zavřená tam? Co když jsem se zbláznila? myšlenky se hrnuly jedna za druhou a Bianca začínala panikařit.

9. Uspořádat táborák s alespoň 1 dalším vlkem

Pomyšlení, že by si ji Smrt nepamatovala bylo stejně nepříjemné, jako to, že by si ji pamatovala. Bianca se cítila rozporuplně, protože ani jedna možnost pro ni nebyla ideální. Ale možná lepší, kdyby si to nepamatovala. Aby se náhodou nerozhodla dokončit zpackanou práci. To, že nikoho neviděla Smrt ráda už Bianca také slyšela. Očividně se bohyně za ta léta moc neměnila. Trochu ji překvapilo, když se Meinere nabídl, že ji tam doprovodí. "To bych byla ráda!" lehce zamávala ocáskem. "Až budu potřebovat, tak ti řeknu. Ale v blízké budoucnosti se k ní rozhodně nechystám," dodala ještě. Bylo lepší nechat věci uležet a uklidnit, než zase bude něco provádět. A kdyby se jí Smrt přeci jen rozhodla zabít znovu, tak čím dýl, tím líp.
Biance se na hoře líbilo, ale moc pohodlný pobyt to nebyl. Co jí vadilo nejvíce byla záludná zima, která jí lezla pod kožíšek, a když seděla tak to cítila dvakrát tolik. Nijak to ale nekomentovala a snažila se odpoutat své myšlenky konverzací. Zajímalo ji, co by Meinere udělal, kdyby se tu objevil narušitel. Trochu se lekla, když ve sněhu najednou začaly praskat jiskry a nakonec se tam utvořil malý plamen. Párkrát zamrkala, než jí došlo že to bude Meinerova magie. "Skoro jsem si myslela, že bys ho chtěl upálit," řekla upřímně, co jí před chvilkou projelo hlavou. Nebyla to její chyba, že černobílý dělal tajemného a odmlčel se zrovna ve chvíli, kdy čaroval oheň. Odpověď, že by šel o horu vedle na něj ale docela seděla. Bianca by proti tomu návrhu ale asi docela protestovala, protože šlapat další kopec by nedávala. Téhle poznámky se nakonec zdržela, protože to naštěstí zatím nehrozilo, nikdo krom nich tu nebyl.
Přisedla si blíž k plamenu a Meinerovi. Ukázalo se, že tuhle horu prozkoumanou neměl a narazil na ni teprve minulý rok. "A kdybys našel nějaký jiný klidný místo v suchém lese, tak bys odešel ze smečky tam?" zeptala se a snažila se potlačit obavy a nervozitu, kterou při té otázce pociťovala. Podobné téma už sice řešili, ale věci se mohly změnit. Minimálně u ní se totiž trochu změnily. "Jsem teď alfa," hlesla. Netušila, jestli o tom Meinere už ví, nebo ne. Saturn se nezmiňoval o nějakém oficiálním ohlášení. To bychom měli také probrat, povzdechla si Bianca. Další věc, která ji čekala až se vrátí zpátky. I proto se jí odtud moc nechtělo a naštěstí ještě nikdo nenavrhoval odchod.
To, že všechna velká zranění schytala bílá polovina Meinera byl jasně viditelný fakt, ale asi to byla jen náhoda. Představa, že by někdo neměl rád bílé vlky byla docela děsivá. "To by bylo zlý, protože mám bílý nohy," Bianca se nervózně ošila. Byla docela hrdá na to, že neměla ještě ani jednu jizvičku a chtěla, aby to tak zůstalo pokud možno navždycky. Nebo alespoň na hoodně dlouho. Přejel jí mráz po zádech, když Meienre zmiňoval ztrátu prstů. To muselo být další velmi bolestivé zranění, které nikomu nepřála. A rozhodně ne jemu. "Myslím, že to stačí tak, jak jsi. Už tak máš víc ran než normální vlci." Sice věřila, že žertoval, když o tom mluvil, ale pro jistotu ho odrazovala nahlas. "Navíc by to bylo o to víc nesymetrický," dodala. Ještě by to pak chtěl vyrovnávat i na tý druhý straně.

"No, je to tak trochu asi její zásluha, že jsem... zemřela," namítla chabě Meinerovi, který tvrdil že Smrt proti ní nic nemá. Možná to byla pravda a Smrt ani netušila, kdo Bianca je, což ale taky nebyl zrovna příjemný pocit. "Nemyslím si, že by mě viděla ráda. A bude to vzájemný pocit," zakončila tohle téma, protože nemělo cenu o tom polemizovat. Tak jako tak se na návštěvu k temné paní nehrnula, měla čas o tom víc popřemýšlet a nějak se se vším vyrovnat.
Bianca byla nakonec ráda, že se vydali až nahoru. I když tu bylo značně chladněji a dýchalo se tu hůř, výhled na noční oblohu byl krásný. Vzpomínala na to, jak jí a Saturnovi, jako malým Therion vyprávěl o hvězdách. Nepamatovala si z toho skoro nic, ale i tak dokázala takovou podívanou ocenit. Cítila se tu hezky a klidně. A přesně tenhle typ klidu měl na mysli i Meinere, když se ho na to ptala. "Haha, a co kdyby se někdo z poza rohu objevil?" zasmála se trochu nad tou poznámkou a následně se rozhlédla kolem, jestli někdo opravdu nečíhá za skalami, připravený je vylekat a vyrušit. "A nenudilo by tě to po chvíli?" zeptala se pak. Tahle atmosféra byla sice pěkná, ale Biance stačila jednou za čas. Vždycky by se pak chtěla vrátit někam za vlky, do Mechového lesa. "Když je tu takový klid, proč jsi tu nikdy nezůstal žít?" Přeci jen, jestli tohle byl ten ideál, který hledal, nic mu nebránilo tu prostě zůstat a nevracet se. Ale stejně se přidal do smečky, kde takový klid rozhodně nebyl.
Jak čekala, Meinere nebyl z jejího vyzvídání moc odvázaný. Koukal na oblohu a vyhýbavě odpověděl dvěma slovy. Bianca jen tiše přikývla a dál se neptala, i když byla trochu zvědavá. Místo toho se téma stočilo k počtu očí a uší, které Meinerovi zůstaly. "Fakt? Slyšíš na něj úplně normálně jako na to druhý?" zeptala se Bianca překvapeně. Pravda, že nějaký kousek mu u hlavy zůstal, takže na něj asi mohl slyšet. "Jen jsem si dělala srandu," ujistila ho, že svou poznámku nemyslela nijak zle, když nenadšeně poděkoval. Jak tak na něj koukala, došel jí zajímavý fakt. "Je zvláštní, že to všechno odnesla ta polovina, kterou sis nechal přebarvit," poznamenala náhle. Nebo to možná bylo tím, že na bílé bylo všechno víc vidět.

<< Sněžné velehory

Byla pravda, že Bianca od nikoho neslyšela, že Smrt vlky ve svém obydlí zabíjí nebo vážně zraňuje. A kdyby byla opravdu tak strašná, zlá a krutá taky by se od ní nikdo nevracel a nikdo by za ní nechtěl chodit, i kdyby nabízela hory doly. "Myslíš že by to fungovalo i pro mě? Asi proti mně něco má," namítla lehce. Zatím ale její návštěvu silně zavrhovala. Možná někdy v budoucnu, kdyby něco opravdu nutně potřebovala a Život by jí s tím nepomohl. Měla ze Smrti docela dost strach. A očividně měla i proč se bát, protože Meinere si myslel, že by souboj mezi Smrtí a Životem skončil prohrou toho dobrého. Když si to tak vybavovala jejich tým byl většinu času na té pasivní straně. Jen se snažili bránit a neútočili. No, útočit na Smrt by byl asi hloupý nápad. A Život takový není. To byl asi i hlavní důvod, proč by pravděpodobně bílý vlk prohrál. Byl moc nekonfliktní a i na jeho pomoc se sešli vesměs nekonfliktní vlci. Alespoň Bianca měla pocit, že všichni které tam poznala působili mile.
Meinere tvrdil, že nechce oblíbenost nebo zajímavost, ale klid. Což bylo pochopitelné, i Bianca si někdy přála být sama a mít chvíli klidu, ale jen někdy. Nedovedla si představit takhle žít pořád. "A jak takový ideální klid vypadá?" zeptala se, protože ji to vážně zajímalo. Mechový les se dal považovat za dost klidný domov. To byl asi ten důvod, proč se Meinere rozhodl zůstat a tak dlouho vydržel. Ale pro Biancu ten klid třeba zahrnoval i rodinu a přátele, a netušila, jestli to tak černobílý také cítil?
Styděla se za to, že jednala sobecky, protože na takové chování nebylo pohlíženo hezky. A vyrůstala v obklopení dost nesobeckých vlků, kteří jí měli jít dobrým případem, jenže se to někde zvrtlo. A proto se cítila hůř. Nebyla tak obrněná jako Meinere a o názory ostatních se zajímala. Hodně. Chtěla aby ji okolí mělo rádo, protože pak se cítila dobře. Trochu ji uklidnilo, když ji černobílý nezačal odsuzovat. "Ne, nemusí. Teď už by to stejně ničemu nepomohlo, spíš naopak," přikývla pomalu. Navíc to nebyla zrovna věc, kterou by se někde potřebovala chlubit.
Cestou nahoru se nikam nespěchalo. Biance pomalejší tempo víc než vyhovovalo, měla i čas se rozhlížet kolem, když sněžení ustávalo. Vypadalo to, že až padne noc tak bude z vrcholku hezký výhled na oblohu a krajinu pod ní. Docela se na to těšila, takže ani nelitovala toho, že bude muset vyšplhat pořádný kopec. Meinere mezitím mluvil o svém uchu. Biancu šokovalo, že to byla jeho matka, která za to mohla. I když slyšela, že spolu neměli hezký vztah, tohle bylo hrozné. "To mě mrzí," řekla hned. Ačkoli Meinere se s tím už nejspíš vypořádal a smířil, Biance se to vůbec nelíbilo. Ale nevěděla, co jiného říkat. Žádná slova mu totiž to ucho vrátit nemohla. Ani napravit vztah s rodiči. "Kdo ještě? Jestli mi to chceš říct?" zeptala se váhavě, protože jí do toho nic nebylo. Ale přeci se starala. Aspoň budu vědět, s kým se nemám bavit, jestli je někdy potkám. Vlci kteří ubližovali jejím kamarádům a rodině neměli nárok na milý pokec. Bianca je bez výčitek mohla ignorovat do konce svých dní. Nebo jim pořádně vyčinit, ale to jen v případě, že by nevypadali děsivě a silně. Nechtěla si začínat s někým kdo ji mohl poslat spát jediným máchnutím tlapy. "No ale asi bys nic neslyšel, ne? To by bylo docela blbý, když ani očí nemáš nazbyt," ušklíbla se trochu na Meinerův účet. "Nebo na tohle ucho ještě slyšíš? Já když jsem neviděla tak to bylo na nic. Neslyšet musí být dost podobně na nic," dodala ještě. Bez zraku se cítila dost k ničemu a hluchota musela být podobná, nechtěla by trpět ani jedno. Pak se na Meinera chvíli dívala a analyzovala jeho pohyb. "Ne, nepřijde mi," zhodnotila svoje pozorování. Zdálo se jí, že jde docela rovně, jak jen v hlubokém sněhu šlo.

Meinere prozradil, že Smrt je víc sdílná, což Biancu zrovna nenadchlo. "Nikdy jsem u ní nebyla. A nevím jestli tam někdy vůbec chci jít," přiznala se. Co kdyby se na ni naštvala, že nezůstala mrtvá a jala se dokončit svou práci? Navíc se Biance dost příčilo vůbec žádat o pomoc někoho, kdo byl pravděpodobně jejím vrahem. Vlastně ani pořádně netušila, co ji zabilo. Jediné zranění byly bodance od včel, takže to bylo asi ono. A Život jim tenkrát vysvětloval že jsou na místě, kde ho zaklela jeho sestra. Kolem a kolem to byla ona, kdo mohl za Biančinu smrt, protože vinit ty včely jí přišlo trochu trapný. Netušila, jestli má hmyz vůbec mozek nebo něco takového. "Život prohrál?" zeptala se trochu zmateně, když se Meinere bohovi poškleboval. Gallirea přeci zničená nebyla, tedy ne tak úplně, tak jakto že Život 'dostal na hubu'?
Biancu opravdu překvapilo, že Meinere nelže. Myslela si, že je to věc, kterou dělá nebo dělal každý. Alespoň jednou za život. Navíc lež nemusela být vždycky úplně na škodu a mohla ostatní chránit od ošklivých věcí. Černobílý s tím ale asi nesouhlasil. Bianca také nechápala, proč netoužil být oblíbený a milovaný. Každý přeci chtěl alespoň jedno z toho, ne? Ona chtěla dokonce obojí, bylo to přeci hezké, vědět že vás mají ostatní rádi. "Proč ne?" zeptala se nechápavě, i když věděla, že tyhle otázky zase nebudou Meinerovi příjemné. Tentokrát to ale načal sám, takže si za to taky mohl sám. Bianca byla prostě zvědavá, tím víc pokud se to týkalo jeho.
Docela se zarazila, když zmínil co říkala v létě. Zaprvé si nemyslela, že si něco takového bude pamatovat. Zadruhé sama na ta slova zapomněla a došlo jí, že si docela protiřečí. Jenže... co se týkalo jí bylo jiné, než co se týkalo ostatních. "A stejně bych chtěla aby to věděli, já už bych to poslouchat nemusela." Jak se říkalo, nedělej ostatním co nechceš, aby dělali tobě. Akorát, že když za ty činy už nebyly následky... co komu bránilo? "Jsem asi sobec, co?" Prakticky chtěla ostatním ublížit jen aby se cítila lépe, že?
Delší chvíli zvažovala, jestli by se měla k Meinerovi přitisknout, nebo ne. Nakonec to udělala a byla za to ráda, i když černobílému to nemuselo být příjemné. Koukal ale pořád někam do krajiny, jako by to ani nezaregistroval. No, i to Biance stačilo, protože se taky mohl odtáhnout nebo ji odstrčit, to by se asi cítila trochu ublíženě. Taky to pro ni nebylo tak jednoduché, jako třeba sahat na Saturna nebo Launee, bylo to jiné. I když nechápala v čem. Místo toho, aby nad tím dumala tak poslouchala Meinerovo vysvětlování. "No ale taky tě můžou nejlíp utěšit a vždycky tu pro tebe budou. Budou se zajímat," namítla lehce na jeho pesimistický pohled. Meinere ale tvrdil, že nechtěl být zajímavý, takže to asi byl dost chabý argument. Navíc pak řekl, že ho o ucho právě připravil někdo, koho si pustil k tělu. "To ti udělal někdo blízký?" zhrozila se trochu. Bylo to takové nepříjemné zranění, určitě to muselo dost bolet a to nejenom fyzicky. Bianca nějak netušila, jak na tohle reagovat, protože jí blízcí nikdy neubližovali, právě naopak, za což byla ráda. Nedovedla si představit jaké by to bylo, kdyby ji třeba Saturn úmyslně zranil. "No... No, já bych ti nikdy nic takového neudělala. Navíc bys bez obou uší nevypadal dobře," řekla nakonec a vnitřně se zděsila co to plácla za kravinu. Zpátky ale slova už vzít nemohla.
Boj proti zimně byl nekončící a jelikož teplo Meinerova těla moc nepomohlo, Bianca se rozhodla podstoupit výšlap na kopec. To by ji mohlo trošku zahřát. Navíc to vypadalo, že jim počasí přeje a na noc přestane sněžit. A z vysokého kopce bude v noci ten nejhezčí výhled! Pokývala hlavou na Meinerův dotaz a lehce si poskočila, aby se rozhýbala a zároveň se snažila zbavit té únavy co na ni doléhala. Až se vrátíme domů tak budu spát až do jara, pomyslela si. Alespoň tak by mohla zpátky nastřádat tu ztracenou energii, ne? "Jsem ti v patách!" odvětila na pobídnutí k pohybu a spořádaně se zařadila za černobílého. Do cestičky, kterou prorážel, aby se jí šlo trochu lépe. Snad jí to neměl nijak za zlé.

>> Zubatá hora

Bylo lehce zvláštní, že o limbu, průvodci nebo dalším bohovi nikdo nikdy neslyšel. Meinere žil v Gallirei dlouho a Bianca tu prakticky vyrostla, i když se tu nenarodila. Pro oba byly ale tyhle informace úplně nové. Abychom teď nebyli jediní, kdo to ví. To pomyšlení bylo divné. Ale zase, takové věci se po provalení šířily docela rychle. O bozích a magii se Bianca dozvěděla také hned na samém začátku. "Byla jsem se ptát Života ohledně... toho všeho, a taky mi nechtěl moc říct," dodala nakonec. Asi prostě ještě neměli vědět všechno. Bylo by to taky dost šokující, kdyby na ni bůh tohle vybalil, takže nakonec byla ráda, že neprozrazoval moc.
Tak nějak došlo na to téma její smrti a faktu, že o ní Meinere v Mechu nic neřekl. Biancu zajímalo, co by dělal kdyby se nevrátila, kdyby se nepotkali. Jestli by to držel v sobě nebo se o špatné novinky se smečkou podělil. Překvapilo ji, když začal tím, že nelže. Upřímně nemohla říct, že by Meinere vypadal kdo ví jak pravdomluvně. "Opravdu? Nikdy jsi nelhal?" podivila se, protože sama několikrát lhala. Nebo neříkala úplnou pravdu. Měla taky za to, že občas to dělají všichni, někteří víc a někteří míň. Toho se musí využít! pomyslela si trochu nadšeně. Koneckonců bylo občas obtížné černobílému porozumět a Bianca neměla moc problém s pokládáním otázek. A teď si mohla být jistá, že to co Meinere říká taky myslí vážně. "Hmm," zamručela, když konečně dopovídal. "Nechtěla bych aby si mysleli, že jsem je dobrovolně opustila," poznamenala k tomu. Bylo fajn, že by jim o tom řekl, kdyby se zeptali. Doufala, že někdo by se po nějaké době zajímal.
Bianca se chvíli zdráhala k Meinerovi přitisknout, ale nakonec se odhodlala. A odůvodnila si to tím, že je jí zima, což byla napůl pravda. Napůl ale prostě jen chtěla cítit dotek, protože stále myslela na to hřejivé objetí. Alespoň pro ni takové bylo, netušila jak to má černobílý. Ale tentokrát se tak rychle neodtahoval, takže... mu to asi taky nevadilo? "Vadí ti to? Nemáš rád cizí doteky, že? Proč?" zeptala se nakonec, protože ji to vážně zajímalo. Nechtěla aby mu to bylo nepříjemné, a když teda mluvil vždycky pravdu...
Po chvíli ale zjistila, že když takhle sedí a nechává se zasypávat čerstvým sněhem, je jí ještě větší zima. Prudce proto vstala a oklepala ze sebe kupku sněhu. "Potřebuju se nějak zahřát," zamumlala si pro sebe zamračeně. Vůbec nic se jí nechtělo, nejradši by upřímně někde ležela nebo spala, ale tady to úplně nešlo. "Půjdeme se podívat nahoru?" poukázala hlavou k vrcholku hory. Fyzická aktivita jako šlapání do kopce by jí mohla pěkně prokrvit nohy. Jinak se Bianca obávala, že se z ní stane rampouch.

Místo 'na druhé straně' mělo podle všeho i svůj název. "To slyším poprvé," přiznala se se zavrtěním hlavy. Bianca to slovo slyšela poprvé a nic jí neříkalo. Nemyslela si, že by někdy v tom limbu byla nebo ho viděla. Pravděpodobně ji po smrti nějak oživil Život a teleportoval někam na Gallireu, protože kdo jiný by ji dokázal a chtěl zachraňovat? Nebo jestli se mezi těmi dvěma úseky pohybovala ještě jinde, nepamatovala si z toho nic. Což asi bylo i dobře.
Z Meinerových slov byla čím dál víc zmatená. "Žádného průvodce jsem neměla," znovu zavrtěla hlavou. Nova se určitě nepočítala, to byla obyčejná vlčice, která byla taky zmatená svou vlastní existencí. Jinak Bianca nepotkala nikoho, kdo by mohl být tím pomyslným průvodcem. "Jak by měl vypadat?" zeptala se ale neměla moc nadějí, že Meinere bude vědět. Sám vypadal dost neinformovaně.
Byla upřímně nadšená, když slyšela že ji Meinere šel hledat. Chápala, proč se nechtěl zdržovat v Mechovém lese, no, stejně ji to trošku užíralo. "A co kdybych se nevrátila? Řekl bys jim to někdy?" zeptala se tiše. Sama netušila, co chce slyšet za odpověď a asi to bylo i jedno. Nebyla na Meinera nijak naštvaná, jen ji zajímalo, jak by se zachoval potom. Jestli by jim to řekl nebo by v Mechu zůstala známá jako ta, co se někam vypařila a už se víc neukázala. Bylo složité nad tímhle přemýšlet, protože asi neexistovala správná odpověď. Vždycky by byl někdo, kdo si to odnesl víc než ten druhý, což bylo naprd.
Biance začínala být větší a větší zima. Neustále na ni padal sníh a navíc byla vyčerpaná z vyklízení úkrytu a cestování. Tímhle tempem akorát nastydnu, pomyslela si pochmurně. Na zimu se obecně moc netěšila, ale jestli ji měla strávit nemocná v úkrytu, bylo to tak dvakrát horší. Lehce se oklepala a po očku koukla na Meinera. "Můžu?" zeptala se spíš aby se neřeklo a bez okolků se na něj nalepila. "Je mi chladno," vysvětlila, aby to náhodou nevypadalo... nějak jinak. Proč vůbec chodili do hor? V zimě? Sníh se tu držel i v létě, natož teď.

Sama nechápala, proč vlastně po svém návratu nemohla vidět. Proto jen přikývla a snažila se to vysvětlit nějak pochopitleněji. "Neviděla jsem nic než tmu. Proto jsem si myslela... že jsem opravdu zemřela a jsem někde na druhé straně. Dokonce se mi podařilo přesvědčit i vlčici, která na mě narazila, že jsme obě mrtvé," dostala ze sebe. Lezlo to trochu jako z chlupaté deky, protože smrt samotnou skoro nevnímala. Horší byla ta lítost a bezmoc, kterou cítila když se probrala a neviděla. "Postupně mi začalo docházet že problém není v místě, na kterém jsem se ocitla ale ve mně. Nebylo to žádné prázdno, mohla jsem cítit trávu pod nohama a vítr v srsti." To byly věci, které jí do posmrtného života moc neseděly. Celkově byla její představa o tomhle docela proměnná, jednou si myslela toto, podruhé tamto. Ale byla si jistá, že pokud po smrti něco je, tak si to představuje jinak.
Meinere pak začal vyprávět, co se dělo po jejím odchodu. Znělo to jako docela zajímavá situace, hlavně ta část o novém stvoření z hvězd a vstávání z mrtvých. "Nemyslím si ale, že jsem něco splnila?" namítla Bianca. "Spíš... spíš jsem si myslela... že si to zasloužím," hlesla pak a odvrátila pohled někam do bílé krajiny. Přes všechno se vlastně nedokázala smířit s tím, že je zpátky bez nějakých následků krom krátkodobé slepoty. Proč se ona mohla vrátit, ale její rodiče ne? Nebo Therion? Který za život snad nikomu nepřál nic zlého, na rozdíl od ní.
Skluz ke špatným myšlenkám ale přetnula další Meinerova věta. Bianca se na něj obrátila, zase se slzičkami v očích. Tentokrát to ale byly slzy dojetí. "Vážně?" V hrudi se jí rozlil takový příjemný pocit, který neznala, ale rozhodně ho neodmítala. "Já tě taky chtěla jít hledat. Ale nevěděla jsem kde, když jsi nebyl doma." Kdo ví proč se cítila rozpačitě, když tohle říkala. Nebylo na tom přeci nic, že? Většinu času někoho hledala a necítila se tak... trapně, když mu o tom říkala.

Meinerovo objetí bylo sice nečekané, ale Bianca za něj byla vděčná. I když nahlas nic neříkala, k vlkovi se přitiskla a setrvala by tak klidně i dlouhou chvíli, kdyby se neodtáhnul. Byla pravda, že černobílý na tohle moc nebyl, a i když to Bianca věděla a respektovala, neubránila se smutnému svěšení oušek. Navíc jí taky byla zima...
Ještě chvíli jí trvalo, než se uklidnila. Tlapkou si otřela tvář, na které zamrzaly slzy, což bylo dost nepříjemné. Sněhová pokrývka, která se na ní za tu chvilku nečinnosti nakupila také moc nepřidávala, takže se lehce oklepala. Trochu zalitovala, že odešli z lesa do nekryté krajiny, když zrovna začalo sněžit. Meinere se začal zajímat, jak dlouhou dobu už zase chodila po světě. "Já vlastně nevím, ale asi docela dlouho," odpověděla popravdě. Sama vlastně o tom co se stalo neměla skoro žádné informace. Nikdo ze smrtelníků o těhlě věcech moc nevěděl a bohové byli zpropadení tajnůstkáři, co nechtěli nic prozradit. Minimálně ten hodnější takový byl a vzhledem k tomu, že ta zlá za to vlastně mohla... Bianca se zrovna jí nechtěla ptát na nic. Kdysi uvažovala, že by Smrt navštívila kvůli magiím, ale teď nad tím začala dost pochybovat. "Krátce potom jsem se probudila v krajině, kde nebylo světlo. Myslela jsem si, že je to nějaký... posmrtný život," rozmluvila se trochu víc. Meinere tohle mohl vědět. Možná na to měl dokonce právo. "Ale nebyl. Byla jsem zpátky tady, jen jsem neviděla. Oslepla jsem." Biance z toho šel mráz po zádech. Co kdyby to neodešlo? Co kdyby zůstala slepá napořád? Nedovedla si takový život představit, už tak byla k ničemu, co by zmohla bez zraku? "Ale nakonec jsem zase začala vidět, šla jsem za Životem a pak sem," dokončila svůj výklad. Překvapivě ani nebylo tak těžké o tom mluvit. Spíš se pomalu zbavovala pomyslného těžkého balvanu, který jí tlačil na záda. Bylo to osvobozující.
"Co jsi dělal ty?" Zajímalo ji, co stačil zažít Meinere. Doma se očividně jen mihnul a pak se asi někde potuloval. "Co se vlastně stalo pak?" došlo jí, že netuší jak věci v 'jiném světě' skončily. Gallirea stála, takže asi byla zachráněna, ale detaily Bianca neznala.

<< Mechový lesík

Bianca se šinula za Meinerem a po svém okolí moc nekoukala. Dívala se na svoje nohy a... vlastně přitom ani moc nepřemýšlela. V hlavě měla po delší době takové klidné prázdno, které docela uvítala, než zase něco přijde. Jen se soustředila na monotónní činnost pokládání tlapek do sněhu před sebe. Vlastně jí ani nedošlo, že zima už byla tady, dokud se z oblohy nezačaly snášet vločky. Bianca tohle období moc nemusela, ale nějak se naučila ho přežívat, protože co jiného jí taky zbývalo.
Mířili do hor a jelikož Bianca nestihla protestovat zavčasu, musela se do kopců nějak dotáhnout. Sotva jí to ale šlo, když se pomalu po břicho brodila ve sněhu. A to se snažila jít cestičkou, kterou vyšlapával Meinere, který stále mlčel. Bianca už přestávala věřit, že vůbec něco budou říkat. Sama nevěděla jak začít a čekat to od černobílého bylo trochu naivní. Respektive věděla jak začít, ale neměla odvahu něco říct. Protože jinak by se ven vyvalily všechny ty divné a nepříjemné pocity, se kterými si nevěděla rady. A nechtěla před Meinerem vypadat tak... zlomeně.
Naštěstí se netáhli až na úplné vrcholky hor. Bianca se s radostí zastavila, když tak učinil černobílý a rozhlédla se po krajině. Kousek pod nimi byl Mechový les a i když byla zima a sněžilo, ten výhled byl malebný. Bianca cukla oušky, když uslyšela Meinerův hlas. Zněl jinak, než jindy, tak nějak raněně. Černobílý sebou pak začal tak zvláštně cukat a v Biance hrklo. Že by mu něco bylo? Chtěla se zeptat, jestli je v pořádku, ale než stihla něco říct, dostalo se jí nečekaného... objetí? A nějakého mumlání, které po chvíli taky rozluštila. Na chvíli ztuhla a do očí se jí nahrnuly slzy, zase. Ale tentokrát už neměla sílu je zadržovat. "Já taky... Jsem ráda že jsi tu se mnou," vysoukala ze sebe mezi vzlyky a víc se k Meinerovi přitiskla. Od celého toho zážitku neměla nikoho, kdo by ji mohl utěšit. Novu sotva znala, Život jí neposkytl ani ty odpovědi, a Saturn nic nevěděl a nechtěla ho zatěžovat. Meinere si to ale prožil taky, i když z jiného pohledu.

Biance bylo blbé takhle bratra 'odkopnout' jen co se zase setkali, ale vyřešit věci s Meinerem pro ni bylo důležitější. Naštěstí byl Saturnus chápavý, jako vždycky, což Biancu ostatně jen utvrzovalo v rozhodnutí, že mu o své smrti nepoví. Jen by ho tím vystresovala. Navíc by ničemu nepomohla, co se stalo už nešlo nijak vzít zpátky a ani následků se nezbavovala jednoduše. Nechtěla do svých problémů zatahovat další. Saturn jen pronesl, že půjde za Sigym a Bianca přikývla. Taky by se s ním a jeho synovcem ráda viděla, ale nějak to nevyšlo.
Po všem tom trapném zírání a mlčení čekala, že Meinere bude mít nějakou reakci, ale ne. Meinere byl prostě Meinere a vlastně vypadal úplně stejně jako vždy. Jediné co na něm bylo divné bylo to prvotní zírání, ale toho se taky po chvíli zbavil. Zato Bianca se cítila o něco hůř, i když se ten pocit snažila zapudit. Nakonec to byla ona kdo prolomil ticho, nečekaně. Zeptala se hloupě a dostala i docela hloupou odpověď, při které sebou cukla. Cítila, že to byla nějaká narážka na ni? Nebo se pletla moc nad věcmi přemýšlela? "Oh," hlesla jenom a sklopila hlavu. Meinere mezitím vstal a šinul si to mezi stromy a Bianca ho po chvilce následovala. I když nechtěla chodit nikam daleko, protože byla unavená a vyčerpaná, smečkový les nebyl úplně soukromé místo. Bylo lepší se pohnout kousek vedle.

>> Sněžné velehory

I Saturn souhlasil, že úprk hnědé vlčice byl zvláštní. Bianca přikývla. Proč sem hnědá vůbec lezla, když se při prvním setkání s místními zase spakovala? Navíc vypadala celou dobu dost zmateně a vyplašeně, ale... koneckonců to už nebyl jejich problém, když zmizela z území. Ani jeden z nich vlčici neznal a měli dost vlastních problémů. Nikdo se nepotřeboval hnát za cizinci a strkat nos do cizích věcí.
Co Bianca nečekala byl fakt, že jakmile se otočí, uvidí Meinera. Sice chtěla jít černobílého hledat, ale když se tu najednou tak zjevil, celá se zarazila a netušila, co má dělat. Po chvíli ze sebe dostala alespoň pozdrav, ale nebyl moc radostný, i když se snažila aby tak vypadal. Chtělo se jí akorát tak brečet, ne se smát. Ze zvláštního transu ji vytrhla až Saturnova slova. Jinak by tam možná stála a zírala dlouhou dobu. Ani Meinere se totiž k mluvení moc neměl. "No," omluvně se na bratra podívala. Nechtěla ho nikam odhánět, kor když se tak dlouho neviděli a navíc jí sdělil ty velké novinky. Ale o své smrti mu neřekla a teď nebyl dobrý nápad to vytahovat. Netušila, jestli mu to vůbec někdy bude chtít říkat. Meinere byl výjimka, protože u toho byl. Nova byl výjimka, protože byla u toho, když se Bianca zase probrala mezi živými. Nikomu jinému o tom ale neřekla a ani nechtěla. Bylo to divné. Co kdyby si pak ostatní mysleli, že se dočista pomátla? "Potřebuju si s Meinerem promluvit," odpověděla nakonec s dalším omluvným pohledem. Ani zatím nevěděla, o čem budou mluvit. Jestli vůbec. Třeba se černobílý sebere a s křikem uteče, protože viděl někoho, kdo by tu neměl být. Bianca netušila, jak vůbec její smrt vzal, třeba mu taky byla fuk.
Když už k tomuhle setkání ale došlo, nemělo cenu někam utíkat. I když ji hned v prvním momentě napadlo zdrhnout jako ta hnědá co sem vlezla. Otočit se na patě a neohlížet se. Místo toho se ale rozešla blíž k Meinerovi, který stále seděl jako socha a nic neříkal. Bianca taky netušila co říct, netušila, co by vlk chtěl slyšet, jestli vůbec něco. "Ahoj," zopakovala poněkud nejistě. Celé... tohle všechno jí nebylo příjemné. Nejraději by zalezla někam do díry a tam zůstala. "Jak... Jak se máš?" vylezlo z ní potom. Klasická otázka na někoho, koho jste dlouho neviděli. Do tohohle rozhovoru se moc nehodila, ale Bianca prostě nevěděla, jak začít. Měla jsem radši utéct, zalitovala. Všechno lepší, než tohle.

Hnědá vlčice se od nich vyjukaně vzdalovala. Bianca netušila, jestli jí opravdu naháněli tolik hrůzy, aby se chovala takto. No, nejspíš si uvědomovala chybu, kterou udělala a nehodlala je tady dále zdržovat. Což bylo dobře, ale její chování bylo stejně zvláštní. Zamotaly se jí nohy? Co když je nějak zraněná nebo to nemá v hlavě v pořádku? napadlo najednou Biancu. Její ostrý přístup by byl v takovém případě opravdu neadekvátní. Neměla by problém vlčici pomoci, pokud byla v ohrožení. Vlastně hnědá i vypadala trochu víc mimo, než by bylo zdrávo. Kroutila hlavou, koktala... Dokonce ani Saturnovi neodpověděla jestli přišla, protože něco potřebuje. Asi nic nechce. Přišla jen čistě otravovat, pomyslela si Bianca, protože tak to z jejího pohledu vypadalo. Byla to další starost navíc, a jak se ukázalo tak i dost zbytečná.
Když se lesem rozezněl řev jako by někoho vraždili, pro hnědou to byla asi poslední kapka, protože se bleskurychle otočila a pelášila pryč. Bianca za ní chvíli překvapeně hleděla, protože takový úprk ani ona nečekala. "Tak, to by bylo," zamumlala o něco míň naštvaným hlasem. Otočila se zase směrem k úkrytu, byla potřeba ještě dodělat pár věcí a pak snad bude mít možnost si odpočinout. "Teď už jen doklidit úkryt a jít za... Sigym," na konci věty se zasekla, a nejenom hlasem. Úplně celá zkoprněla, asi jako vlk, na kterého koukala. No jistě, byl to jeho hlas. Předtím tomu nevěnovala moc pozornosti, protože se soustředila na cizinku. Jenže teď nějak nevěděla, co by měla udělat. Chtěla jít Meinera hledat, ale netušila, že se setkají tak brzy a byla zaskočená. Vlastně netušila, co mu chtěla při setkání říct. 'Ahoj, žiju i když jsem ti umřela před očima!' byl asi blbý začátek. Ani nevěděla jak vysvětlit, že je vlastně zpátky. Celá se zatřásla a cítila, jak jí natahují slzy, které se snažila potlačit. Nechtěla brečet teď, tady před Saturnem, ale s pohledem na Meinera si na všechno vzpomínala. Možná až moc živě. "A-hoj," zachraptěla na vlka nakonec a snažila se nahodit úsměv, který ale moc nevycházel.