Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Tak teď mě to začalo zajímat," odpověděla mu na tu jeho poznámku. Už jen z toho bylo jasné, že se jejich názory na věc budou rozcházet. Proč potkávám jen samé pesimisty? Bianca si opravdu přišla jako nějaký magnet na smůlu a negativitu. Všichni krom její rodiny byli takoví, až si začínala připadat, jako že doposud žila v nějaké uzavřené bublině plné úsměvů a sluníček. Ale reálný svět se akorát tak mračil.
Pobaveně se zasmála, když tvrdil, že má kopu sourozenců se jmény podle abecedy. "To vás musí být hodně, když se došlo až k Véčku," uchechtla se. Mít tak velkou rodinu muselo být asi pěkně náročný. Tolik sourozenců by rozhodně nechtěla. Přezdívka, kterou pro ni Vé vymyslel nesklidila moc velké nadšení. Bianca krátce svraštila čelo, očividně nespokojená. "To zní divně, k mému jménu se to vůbec nehodí, takhle ho rozdělit," postěžovala si. Moc originality to taky nepobralo, byla to jen dvě první písmena odtržená od toho zbytku. Ale vlastně, někdo mi říkal podobně. Jak se to jmenoval? vzpomněla si, že přeci jen jednu přezdívku měla. Ten vlk byl chvíli ve smečce a pak se po něm slehla zem. "Vlastně jsem měla přezdívku. Bibi. Myslím, že to zní o něco lépe." Nebyla to pořád žádná sláva, ale co se dalo dělat. Měla na přezdívky holt blbý jméno.
Vé nebyl moc překvapený zjištěním, že sedí pod sopkou. Nejspíš mu to došlo díky tomu kameni, ono vlk ve svém životě o moc teplých šutrů nezakopne. "Hm, nedávno nám tu vybouchla," poznamenala Bianca, jako by to byla naprosto běžná věc. Ale nebyla, způsobilo to docela poprask. Hlavně doufala, že teď nějakou chvíli bouchat nebude. Minimálně pár let by bylo fajn. Povzdechla si, když vlk vyžadoval nějaké svěřování se naoplátku. Nic není zadarmo, co? Nemohli si prostě jen tak povídat, každá informace musela mít korespondující odpověď stejné hodnoty. "Fajn... Ale jen když to tvoje povídání bude za něco stát," zabrblala odevzdaně. Bylo to jedno. A třeba jí samotné pomůže, když se někomu svěří. I když to byl podivín s pochybnými morálními hodnotami.

Biance se jeho přístup k životu nezamlouval. Tedy, z části, ale opravdu jen z části mohl být dobrý, ale ten zbytek už by pro sebe nechtěla. "Věřím, že takoví jsou," odpověděla s jistotou v hlase. Určitě existoval někdo takový, kdo ostatní nechtěl oklamávat a upřímně mu na nich záleželo. "Proč by spolu jinak vlci byli?" Nebylo všechno o tom právě někoho opravdového najít a nepustit? "Ale hádám, že ty jsi nikoho takového taky nepotkal," poznamenala víceméně sebejistě, i když trochu v otázce. Kdyby někoho takového měl, nejspíš by se na to vůbec neptal.
Začal vysvětlovat, proč má takové jméno, jaké měl. Že prý aby to alespoň znělo dlouze, když už nic. "Jo tak. Hlavně že tě nepojmenovali Bé," zašklebila se na něj pobaveně. Bylo by děsně vtipný, kdyby musel při každém seznamování bečet a pak vysvětlovat, že se tak vlastně jmenuje. Trochu si odfrkla, když poznamenal, že její jméno je dlouhé. "Tak to tě tady čeká spousta nemilých překvapení. Znám vlky s mnohem delšími a krkolomnějšími jmény." Třeba zrovna její bratr byl krásný příklad. A vsadila by se, že po světě chodí vlci s mnohem šílenějšími jmény, jen takové ještě nepotkala. V porovnání s nimi na tom byla ještě dobře, ale pravda že na Vého neměla. "Můžeš mi vymyslet přezdívku, jestli chceš. Žádnou ještě nemám," vyzvala ho s úsměvem a čekala, co vymyslí. Moc se toho nedalo, proto taky žádnou doteď neměla Takže byla zvědavá, jak se s tím Vé popasuje.
Ani netušila, jak k tomu došli, ale začali řešit teplotu kamene. Překvapivé, že vlka zaujalo zrovna tohle. "To je kvůli sopce," vysvětlila, kdyby mu to náhodou nedocházelo. Kdyby venku nebylo tak hnusně, šla by se podívat až úplně nahoru, ale v tomhle dešti se jí vůbec nechtělo. Takže místo toho teď seděla pod převisem s nějakým vandrákem. "Ale o kamení se bavit nechci. Řekni mi třeba něco o sobě?" navrhla, aby řeč nestála. Když už tu spolu trčeli, asi by bylo blbý jen tak trapně mlčet.

Vlk na nic nečekal a dal se do poučování, jak mít všechno u zadku. A první lekce byla ukázkou sama o sobě. ”Jak si z toho mám něco vzít, když se nemám zajímat?” nadhodila trochu pobaveně, protože to logicky nedávalo smysl. Ale věděla, co tím myslel, jen si chtěla rýpnout. Možná že ve skrytu duše se nikdy o ostatní opravdu nezajímala, ale zájem prostě předstírala. A když to šlo na jednu stranu, muselo to jít i na druhou, ne? I kdyby se chtěla starat, mohla nezájem předstírat tak dlouho, až se to stane realitou.
Když Bianca poslouchala jeho výklad, došlo jí, že mají možná více společného, než by si představovala. Také měla ráda akci, chtěla spíš něco dělat než někde sedět na zadku. I proto tak často opouštěla smečku a na dlouhý čas se toulala. Možná smečkový život nebyl tolik pro ni, ale teď už z něj jaksi nemohla vycouvat, když měla na krku určité povinnosti. Šedivák v mnoha ohledech smýšlel stejně, ale přesto byli tak rozdílní. Zatímco Bianca neměla ponětí, co se svým životem dělá, on vypadal jako že mu nic nechybí. Docela mu to záviděla. Je to opravdu tím, že kašle na ostatní nebo je v tom jiný trik? zajímalo ji to, ale nechtěla se ptát. “Je pravda, že když chce někdo opravdu odejít, stejně ho nelze zastavit,” přikývla, ale bylo složité se s tím vyrovnat. Ani tolik odchodů nezažila a stejně se začínala cítit otupěle, jenže to nechtěla. Takovouhle budoucnost si pro sebe nepředstavovala, chtěla být šťastná, ne opuštěná. “To ale znamená, že pak všechny tvoje vztahy budou pouze povrchní a nejisté přetvářky. Jak mám s tímhle najít někoho opravdového?” Bylo by fajn nestarat se o názory jiných, ale o jedince samotné? Bianca chtěla mít okolo sebe vlky, kterým by mohla důvěřovat a kteří by důvěřovali jí. Ne jen nestálé známosti, které mohou kdykoli odejít a ona si sotva všimne.
“Jo. Nikdy jsem nepotkala někoho s tak krátkým jménem,” přiznala popravdě. Pak se sama představila a Vé její jméno několikrát zopakoval, ale žádnou poznámku k němu neměl. “Nezda´ se ti něco?” povytáhla obočí. Záhy ale zahlédla vhodný úkryt a vydala se k němu. V zákrytu si konečně vysušila srst a chvilku věnovala pozornost svému okolí. Vé si z toho ale udělal nějaký zvláštní dojem, protože si myslel, že se zajímá o kameny nějak hlouběji. Byla to jen hloupá poznámka. “Ne, jen mě to překvapilo?” odpověděla a věnovala mu divný pohled. Docela ji zajímalo, nad čím asi musel přemýšlet, když došel k takovému závěru.

<< VVJ (přes Ainu)

Vlk se na ni nadšeně zubil, když vyprávěla jak by jiným přála špatné věci. Asi je fakt trochu divnej, pomyslela si Bianca znepokojeně. Kdo jiný by se při takovém přiznání křenil jak měsíček na hnoji? Co ho tolik nadchlo? Nechápala to, sama si myslela, že by ji spíš měl odsuzovat, ne povzbuzovat a chválit. "Nechci, aby to nějak šlo," opáčila sebejistě. Jejímu mentálnímu zdraví bohatě stačilo ostatním přát zlo, ne ho ještě konat. Ale naučit se jak mít všechno u zadku? Snad poprvé nad tím vážně zapřemýšlela. Předtím se jí to docela příčilo, ale teď už chápala, že to má něco do sebe. O nic a o nikoho se nestarat, nic by jí neublížilo a nezranilo. Meinere byl krásný úkaz toho, jak to fungovalo, i když trochu extrémní. Zajímalo by mě co dělá teď. Co si myslí, problesklo jí hlavou, než tyhle myšlenky zase zahnala. Třeba se nezajímal a bylo mu to jedno. Udělala by tedy lépe, kdyby jí to bylo jedno taky? "To by se mi asi hodilo," pokývala hlavou souhlasně směrem k šedivákovi.
Zprvu moc nechápala, proč vlk mluví o spřízněných duších. Byli jen dva cizinci, co se sotva potkali, takže Biance přišlo podezřelé, že by se tak zajímal. Ale uvnitř musela uznat, že se jí ten zájem líbil a dělalo jí dobře na srdíčku, že vlk s ní chtěl trávit čas. I když stále nevěřila, že by to myslel vážně. Atmosféru to ale trochu odlehčilo. "Proč bys mi to oplácel? Vůbec nevíš, kdo jsem. Co kdybych všechno jen kazila?" zeptala se nechápavě. Rozhodně nevěřila, že neznámý cizinec by se jí takhle upsal hned co se poznali. Stejně jako ona nehodlala nikomu posluhovat jen tak. "A co když mě i ti noví přátelé opustí? Bude to jen opakující se koloběh doufání a zklamání. Něco takového nezvládnu," namítla znovu. Nejraději by si všechny blízké držela u sebe do konce svých dní. I když věděla, že to tak většinou nefunguje, tak doufala, že aspoň pár takových by se našlo. Neměla energii a náladu na to, hledat si nové přátele každý den, jen aby je sledovala jak odcházejí.
Na to, jak se jí vlk vtíral do přítomnosti byl dost nevychovaný. Ani se nepředstavil a sama ho k tomu musela postrčit. To, že se nepředstavila ani ona, to už přešla bez poznámky. Gentleman by měl začít, no ne? Šedivý se tedy představil jako Vé. "Zajímavé jméno," poznamenala lehce překvapeně. Nikdy ještě nepotkala někoho, kdo by měl tak krátké jméno. Třeba je to přezdívka. Nebo je úplně vymyšlené, pomyslela si. I to byla možnost. "Já jsem Bianca," představila se naoplátku, protože to přeci jen byla slušnost.
Jelikož pobyt na dešti začínal být dost nepříjemný, vydala se Bianca směrem k sopce, kde doufala v nějaký úkryt. Byla to kamenná hora, takže snad pár převisů, puklin nebo jeskyní se tam najde. Taky mohla zamířit domů a na Vého se vykašlat, ale vracet se jí ještě nechtělo. A když už měla společnost, tak aspoň ať se zabaví. Támhle, pohledem našla na úpatí sopky kamenný útvar, který dva vlky dobře skryje. Ihned tím směrem zamířila a upřímně si oddechla, když byla konečně v suchu. Celá se oklepala, i když to moc nepomáhalo a magií větru se rychle vysušila. K čemu by jí byl úkryt, když by byla mokrá jako slepice? Svého společníka neomaleně ignorovala, ať si poradí sám. "Ten kámen je teplý," poznamenala místo toho. To bylo příjemné překvapení.

Vypadalo to, že ani její nový společník nebude úplně dobrý vlk. Akorát na tom byl asi o pár levelů hůř, než Bianca, protože navrhoval docela radikální řešení toho, že se měla špatně. Nedůvěřivě se na něj podívala a trochu se odtáhla, aby nebyla tak blízko. Co když měl taky špatnej den? Týden, nebo rok? Ještě aby si to vybíjel na ní. "Nikdy jsem nechtěla..." spustila lehce naštvaně, ale pak se zarazila. "Teda, chtěla. Přála jsem si aby jiní trpěli stejně jako já, ale nejsem taková, abych jim kazila jejich život," zavrtěla hlavou odmítavě. Tak daleko se nedostala. Už tak jí bylo na nic z faktu, že si pro ostatní prostě nepřeje jen to dobré. "Možná na chvíli by to pomohlo, ale... pak bych se cítila ještě hůř, než předtím," dodala. Alespoň to si tedy myslela. Nikdy se nepokoušela někoho záměrně sabotovat, aby se necítila špatně. Jen jednou si to přála a přání se doopravdy vyplnilo. A někdo zemřel. Takže jí bylo na nic z faktu, jakou povahu ve skutečnosti měla a snažila se ji zapírat.
Vlk dál mluvil o tom, že na samaritánství vlastně není nic super a takoví jedinci jsou spodina společnosti. Bianca si lehce odfrkla, to tvrdil teď, žejo. "Ale kdybych pro tebe chtěla udělat první poslední, určitě bys mě neodmítl, ne? Chtěl bys moji společnost." Sama by někoho takového chtěla, kdo by ne? Někoho, kdo by pro ni řešil všechny problémy a nikdy by nechtěl odejít. "Jenže když budu sobec, nakonec mě opustí i ti nejbližší a zůstanu sama... Nechci být sama," zamumlala smutně. Bianca byla velmi společenská a proto si nemohla dovolit nebýt samaritánem. Kdo by ji pak měl rád? Kdo by s ní chtěl trávit čas, když by se chovala nesnesitelně? I když to, co dělala doteď jí taky moc nevycházelo. Možná její pravá povaha prokukovala ven a ostatní to poznali? Nebo jen nebyla dost dobrá na to, aby si vlky kolem sebe dokázala udržet.
Nečekala, že na její ironickou poznámku dostane takovou zdlouhavě vážnou odpověď. A už vůbec nečekala, že vlk bude naznačovat, že jsou snad spřízněné duše. Moc se jí to nepozdávalo, možná proto, že to musel tak složitě vysvětlovat. Kdyby měla mít nějakého predestinovaného partnera, určitě by to bylo jako z pohádky. Láska na první pohled nebo tak něco. Složitostí, které nechápala už měla po krk. "Známe se sotva den. Ani nevím, jak se jmenuješ," otráveně protočila oči, protože uznala jeho slova za lež a hloupý vtip. Z předchozí zkušenosti věděla, že takhle lehké to prostě není. Navíc teď vypadala otřesně a chovala se ještě hůř, takže to nedávalo žádný smysl. "Oproti mně je každý silák," pokrčila rameny. Nebylo to nic složitého, takže vlk moc nezapůsobil.
Pršelo celý den a nevypadalo to, že by mělo brzy přestat. Navíc se do toho přidal otravný studený vítr, který Biancu div neodfoukl. Pobyt u rozbouřeného jezera se tak stával čím dál tím víc nesnesitelným. "Co takhle najít nějaký ten úkryt?" navrhla tak do větru, jestli s ní vlk bude chtít jít. Jestli ne, mohla oklikou zamířit domů, aby náhodou nepoznal kde bydlí. Nějak mu nechtěla vysvětlovat, že tomu lesu, který mají za zadkem šéfuje. Teoreticky. Prakticky moc ne. "Vím o místě, kde by se dala najít nějaká schovka," řekla a zamířila severněji k sopce. Vždycky na ni koukala jen z dálky, ale reálně se tam nikdy nepodívala. Možná teď bylo na čase to změnit. Navíc nedávno vybouchla, takže snad nová exploze nehrozila a kdyby ano... bylo jí to tak nějak lehce jedno. Přinejhorším by zemřela natrvalo, alespoň by měla klid.

>> Sopka (přes Ainu)

Bianca byla totálně durch a upřímně musela vypadat naprosto otřesně. Vyhublá, mrňavá a skleslá vlčice, kterou někdo vyhnal na déšť. Nebo to si alespoň myslel cizinec, ale za to jaká teď byla si asi mohla z velké míry sama. Jako alfa nejsem vůbec reprezentativní, pomyslela si krátce. Taková vážená pozice a byla na ní ona? Kdyby to teď tomu cizákovi řekla, určitě by se jí vysmál a nevěřil jí ani čumák mezi očima. A nemohla by se mu divit, taky by si na jeho místě nevěřila. Proto radši držela tlamu a byla naschvál hnusná, aby ho odehnala. Ale on si nedal moc říct, právě naopak, když mu začala odpovídat, snažil se rozjet nějakou konverzaci. O trapným počasí nebo o životě. Měla jsem ho ignorovat a odejít, lehce zatnula zuby. Na druhou stranu, když už nebyl klid, byla alespoň společnost, která vypadala, že se jí chce držet. Aspoň na chvíli. Tak schválně jak dlouho mu to vydrží.
Svěřování se pro Biancu bylo těžké, ale před tímhle vlkem nevypadala dobře už od prvního pohledu. Tak proč si na něco hrát? Proč být milá? Proč se snažit, aby si ji oblíbil? Neznala ani jeho jméno a ve skrytu duše chtěla vědět, jak bude reagovat, když... nechá věci prostě plynout. Když bude říkat pravdu a nic než pravdu, i kdyby byla sebeošklivější. Když se bude snažit najít sebe sama, jestli v ní něco takového vůbec bylo. Vždy jí přišlo automatické chovat se podle vzoru někoho, a že v okolí měla samé dobré vlky. Jenže ona uvnitř taková asi nebyla, jinak by byl její život mnohem jednodušší, ne? "Špatná energie, nebo prostě smůla. Nevím, poslední dobou se všechno jen... kazí," osvětlila svou situaci trochu. Nově tenkrát taky navykládala první poslední, proč se o svůj životní příběh nepodělit i s tímhle vlkem? Stejně odejde a už se pravděpodobně nikdy neuvidí. "Já ani nevím kdo jsem. Ale samaritán asi úplně ne," napůl souhlasila. Už se ani necítila tolik provinile, prostě jen... možná začínala být trochu apatická? Nebo že by věci stihla přijmout a vyrovnat se s nimi?
"To bude tím, že otravuješ vlky, kteří chtějí být sami," ušklíbla se na něj trochu, když řekl že ho ostatní nemají rádi. "Mě někteří mají rádi - nebo to alespoň tvrdí, ale taky si mě k sobě nepozvou. Takže už máme první společný bodík," pokračovala a napůl pobaveně a napůl zlomeně. Co jiného jí zbývalo, než si ze smutných událostí dělat srandu, aby se z toho nesesypala úplně? "Nejsem nijak moc silná," odpověděla. Jak mentálně tak fyzicky to stálo docela za nic, ale roztékat pod deštěm by se asi neměla. Zatím.

preferuji oblázky, květiny, perly ^^

20 oblázků, 20 květin, 2 perly
Styx

Počasí bylo stále hnusné a nevypadalo to, že by se mělo v brzkých chvílích změnit. Vlastně docela odpovídalo Biančinu rozpoložení, proto ani nehledala úkryt, když už jednou promokla. Přeci jen měla domov hned za zády a kdykoli se mohla vrátit a vysušit se pomocí magie. Naopak tulák, kterého potkala asi nebydlel nikde v okolí, proto byla lehce zklamaná, když se nesebral a nešel hledat přístřeší, ale místo toho se začal zajímat o ni.
Na její kousavá slova reagoval vcelku dramaticky, přitom to nebyla zrovna kdo ví jak záživná situace. Bianca se prostě vydala vyvětrat a najednou se spustil déšť, to bylo vše. Podala to ale trochu přibarveně, to se musí nechat. Očividně jí nehrozilo nakopnutí, i když si pomyslela, že by si ho možná zasloužila. Nebo pořádný flákanec přes hlavu, a třeba by se jí rozsvítilo, ale... zkoušet to moc nechtěla. "Trauma... jak se to vezme," zamyslela se krátce. "Spíš jsem poslední dobou sbírala nějakou špatnou karmu, která se začala nabalovat," pokrčila rameny. Přeci jen, někdo kdo jednou zemřel nemohl být moc šťastným jedincem. Od té doby to taky šlo z kopce. Nebo už předtím? "Co vyhnalo na déšť tebe?" otočila na vlka jeho otázku, když už se teda dali do řeči. Proč on neutíkal do nějakého úkrytu a seděl tady s nevrlou vlčicí u ponurého jezera?

Jako by se věci najednou začaly kazit. Jen co Bianca spatřila šedého vlka a snažila se dělat, že ho nevidí, z nebe se spustil slejvák, kterému nešlo ani utéct. Minuta či dvě, už byla na kost promáčená a hledání nějakého úkrytu vzalo za své. Teď už to nemělo cenu. Naopak spíš by si mohla skočit zaplavat do jezera a kdyby vylezla z vody, nepoznala by žádný rozdíl. Na chvíli nad tím i zauvažovala, udělat něco pitomého, třeba by konečně našla ten klid. Ale myšlenky zase rychle zařadily zpátečku, už jednou zemřela a zrovna dvakrát se jí to nelíbilo, žádné opáčko nechtěla.
Cizinec si jí bohužel všiml a začal vykládat o počasí. Jako by si bez jeho pomoci nevšimla. "Hm," zabručela neurčitě a stále se snažila pomalu vzdalovat. Vlk se ale na oplátku přibližoval, takže to moc nefungovalo. Bianca se s povzdechem zastavila. Byl šedivý, akorát tak nějak obráceně, než ona, a na obličeji měl prapodivnou jizvu. "Vyhnala jsem se sama," odpověděla neurčitě. Kdo vlastně mohl za to, jak se cítila? Meinere? Saturnus a Sheya? Nebo to byl prostě osud a její vlastní rozhodnutí, co ji sem dovedly. Vždycky je to moje chyba. Většinou, když se něco pokazilo, byla na vině ona, alespoň z části. "Nakopeš mě, hm? Slabou a bezbrannou vlčici?" ušklíbla se na cizince posměšně. Byla si vědoma toho, že se chová strašně. Jako tenkrát když zemřela a svůj vztek si vybíjela na té tulačce co zabloudila do Mechového lesa. Ale tenkrát se to dalo ještě schovat a obhájit, protože chránila svůj domov. Teď se snažila být naschvál nepříjemná, aby jí dal vlk pokoj. Nebo aby něco udělal, bylo to jedno, byl to jen nějaký tulák, kterého potkala u jezera. Nemusím se vždycky snažit, aby mě všichni milovali, prolétlo jí hlavou. Bylo to únavné a navíc to stejně nefungovalo. Vlci ji opouštěli častěji, než kohokoli jiného. Rodina, přátelé... sotva kolem sebe někoho měla. A díky své snaze být všemi oblíbená už ani nevěděla, kdo vlastně je.

<< změna přechodu - Mechové dno (přes Mechový les)

Bianca vylezla z úkrytu a úlevně si oddechla. Vzduch venku byl mnohem příjemnější, možná za to mohl ten studený vítr, který pofukoval. Každopádně to byla dobrá změna oproti těžkému vzduchu v úkrytu. Zároveň se necítila tak lapená mezi stěnami, venku měla volnost.
Les byl samozřejmě klidný, nikde nikdo nerušil, nic se nedělo, za což byla ráda. Konečně mohla na chvíli vydechnout a nic neřešit, srovnat si mysl a tak. Proto se v lese ani moc nezdržovala a zamířila k hranici s jezerem. Zdálo se jí to jako ideální místo pro noční procházku.
Když dorazila k vodní ploše, sedla si kus od břehu a zadívala se na hladinu. Silnější vítr pořádně čeřil vodu a vytvářel docela obstojné vlny v jinak klidném jezeře. Je tu ticho, pomyslela si Bianca, i když vlastně takové ticho nebylo. Šplouchání vody a šum stromů ale dokázal alespoň na chvilku přehlušit její zmatené myšlenky. "Co mám dělat?" zamumlala tiše. Netušila, na koho se obrátit, jestli vůbec. I když navenek působila sebevědomě a vesele, většinu svých pocitů prostě dusila v sobě. Asi tak odvždycky. Svěřovat se pro ni bylo náhle těžké, a to si myslela, že se nebojí říkat věci naplno a rýpnout i do nepříjemných témat. Jenže to bylo u ostatních, u sebe samé se jí to jaksi nedařilo.
Jelikož byl u jezera takový klid, Bianca si lehce všimla slabého blikání kousek od sebe. Vypadalo to... jako oheň? Možná se jí to jen zdálo, no, nechtěla riskovat, že by to doopravdy oheň byl. S tak silným větrem, jaký teď foukal by mohla i sebemenší jiskra doputovat do Mechového lesa. A požár domova nebyl zrovna na seznamu věcí, kterými by se kdy chtěla zabývat. Vydala se proto směrem, kde světélko zahlédla. K jejímu nadšení i zklamání to byl vlk. Nehrozilo tedy, že Mechový les bude hořet - pokud vlk nebyl pošahaný. Ale zároveň mohla zamávat tomu klidu, co tady byl. Neměla náladu se s někým vybavovat, už vůbec ne s cizincem. Třeba si mě nevšiml, pomyslela si a na patě se otočila, že půjde zase zpátky. Snažila se našlapovat tiše a nepřivádět na sebe pozornost, pro jednou.

488

Bylo samozřejmé, že Sheya tu měla své místo. Přeci jen ji Bianca brala za svou kamarádku z dětství, i když se poté dlouho neviděly. Podle jejího názoru to byla hodná vlčice a Saturnus měl štěstí, že se s ní dal dohromady. Bianca jim to přála, i když s kapkou závisti, kterou ale nedávala najevo. Jenže její momentální rozpoložení si stejnak našlo cestu, jak zkazit hezkou atmosféru. Poznámky o ztrácení vlčat Saturna rozhodily a Sheya do toho nakonec byla stažená taky, i když Santého neznala. "To doufám," povzdechla si lehce směrem k bratrovi. Chtěla nosit štěstí a radost, kdo by ne? A nějaký čas i měla pocit, že je dobrou společnicí, že ji okolí má rádo a má proč. Ale postupně se z tohohle sebevědomí začala stávat jen falešná maska. Bianca sama netušila, kdy a proč přesně k tomu došlo, ale stalo se. Sheya ji ujišťovala, že svá vlčata brzy naučí cestu domů, aby nezabloudila. "Dobře, budu se snažit být super teta," pousmála se na ni Bianca, i když uvnitř cítila, že se spíš vzdává, než aby bojovala. Bylo jí na nic.
Víc a víc jí docházelo, že chce jít pryč. Být někde sama a pořádně o věcech popřemýšlet, nebo prostě... na všechno na chvilku zapomenout. Navíc tady ani nikdy nebyla potřeba, Sheya se Saturnem to zvládali dobře. Přesto se Bianca naposled nabídla, jestli pro ně může něco udělat. Nemusela. "Dobře," přikývla a otočila se k odchodu. "Budu v lese nebo okolí, kdyby něco," dodala ještě. Saturn byl zaneprázdněn svou rodinkou, takže moc alfáckých věcí asi řešit nemohl. Mechový les ale většinu času býval tak klidný, až tu bylo mrtvo, takže Bianca se snad mohla kousek vzdálit.

>> Mechový les

487

Její otázka očividně Sheyu zaskočila. Možná nebylo vhodné takové věci řešit teď a Bianca si to mohla nechat na později, ale raději to zmínila rovnou, aby se na to nezapomnělo. Trochu si oddechla, že Sheya je tulačka a věci se tak moc nekomplikovaly. Mechová smečka ji samozřejmě vítala, ale kdyby měla domov i někde jinde, co kdyby chtěla s vlčaty odejít? Bianca se obávala, že Saturn by ji také následoval a ona tu na všechno zůstala sama. "Určitě to nevadí. Ty i vlčata tu můžete zůstat jak jen dlouho budete chtít," odpověděla a naznačila tak, že jejich pobyt tady nemá žádnou lhůtu. Přeci nebyla tak chladná, aby vlčata vyhnala, hned co vyrostou. Navíc byla jejich teta, to by si neudělala moc dobrou reputaci. Rodina by měla držet pospolu. Saturnus na to měl samo sebou stejný názor.
Až pozdě jí došlo, že poznámka ohledně jmen byla dost nemístná a docela kazila atmosféru, která se konečně stávala radostnější. "Uh," kousek ucouvla a nasadila křivý úsměv. "Promiň, to jsem neměla říkat," omluvila se. Nebyla teď vůbec sama sebou. Ani netušila, jaká by měla být a ve všem měla zmatek. Na povrch to ale nemohla dát znát, rozhodně ne teď v téhle situaci. Každopádně Sheya na to nakonec kápla a jméno domyslela sama. "Hezké jméno," přikývla Bianca.
I když ji oba ujišťovali, že nemá odcházet, připadala si stále trochu nemístně. Kor, když už se situace docela uklidnila a noví rodiče se teď rozplývali nad svými vlčaty. Sheya měla vše, co potřebovala a kdyby chtěla ještě něco Saturn tu pro ni byl. A Bianca stejně jen hloupě postávala vedle a nijak nepomáhala, takže její přítomnost byla dost zbytečná. "Jestli už nic nepotřebujete... asi se půjdu podívat ven," zamumlala.

486

Atmosféra byla zcela rozdílná od té, kterou Bianca zažila při narození mladších sourozenců. To se oba se Saturnem radovali, že se rodina rozrostla a vyzvídali, co bude dál. Teď se všichni přítomní budoucnosti spíše obávali, i když Bianca věřila, že se to nějak vyřeší. Věci se vždycky vyřešily a svět na nikoho nečekal, záleželo jen jestli to bude mít pozitivní nebo negativní dopad. Doufala v to první.
Sheya byla asi v nejvíc nepříjemné situaci, protože se hned začala omlouvat. "To nevadí, očividně to bylo překvapení i pro vás. A už se stalo," zazubila se Bianca. Krom prvotního překvapení nebyla nijak naštvaná nebo dotčená, že nic nevěděla. "Jen... bydlíš ještě v horách? Jestli ne, zůstaň s vlčaty klidně tady, pokud tedy chceš," nadhodila. Netušila, jak to se Saturnem vlastně mají nebo nemají domluvené a jestli tyhle věci vůbec probírali. Ale asi bylo nejlepší zmínit, že Sheya tady nikomu vadit nebude. Bianca doufala, že alespoň jedna starost vlčice se tím vyřeší.
Vymýšlení jmen pro vlčata šlo zprvu hladce, ale u druhého se oba noví rodiče nějak zasekávali. Jeho základ byl stejně elegantní jako u toho prvního, ale očividně mu něco chybělo. Bianca se výmluvně usmála, když zraky padly na ni, aby jméno domyslela. "Posledně když jsem pojmenovala vlče tak jsem ho od mala neviděla. Nemyslím si, že je dobrý nápad to svěřovat mně, musím nosit smůlu," odvrátila pohled směrem k chodbě. Nebyla sice nijak pověrčivá, ale co kdyby jejich vlče pojmenovala a ono taky zmizelo? To už by byla asi fakticky prokletá, že od ní všichni utíkali. A Saturn se Sheyou si takový osud pro svoje potomky nezasloužili.

485

Sheya požádala o vodu a Saturnus na krátký okamžik zmizel do spíže. Vrátil se s kusem ledu, který pomocí teplého vánku roztopil, což bylo chytré řešení. Ani jeden z přítomných totiž magii vody nejspíš neovládal, nebo o tom netušil. Bianca rozhodně netušila, jak by jinak situaci řešili. Nejjednodušší prostě bylo se zvednout a odejít kousek k řece, ale Sheya teď nemohla od vlčat odcházet. Nejspíš. Kdyby tu byla Launee nebo někdo, kdo má zkušenosti, povzdechla si lehce. Všichni momentálně přítomní jí připadali moc mladí na to, řešit takovéhle situace. Rozhodně si nedokázala představit sama sebe na místě Sheyi, to by se z toho asi sesypala.
Přišla si mezi rodinkou tak trochu navíc, ale jak Sheya tak bratr nechtěli, aby odcházela. Pokývala tedy hlavou na souhlas, že zůstane. I když zatím nehnula ani drápem aby pomohla a vykoktala možná tak pár překvapených slov. Nemohla se považovat ani za dobrou oporu. Seber se trochu, přikázala si. Nabízela se jí krásná možnost cpát se do problémů ostatních a neřešit ty svoje. "Bude to v pořádku," zamumlala směrem k Sheye, která vypadala o něco víc v šoku, než Saturnus.
Naštěstí to vypadalo, že se z toho pomalu dostává, protože navrhla, že by měli vlčata pojmenovat. Až teď se Bianca více zaměřila na ty dvě malé kuličky. Vypadaly dost roztomile a podle Saturna byly obě holčičky. Ihned navrhoval jednu pojmenovat Proxima. "To zní hezky," pokývala Bianca hlavou, když pohledem žádal o názor. Přišlo jí to jako docela elegantní jméno pro mladou vlčici. Pak pohlédla na Sheyu a čekala, jak pojmenuje druhé vlče. Sama se do toho nechtěla míchat, protože ani neměla právo. Nebyla to její vlčata.

484

Byla to dost bizarní situace. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje a všichni na sebe zmateně koukali. Bianca na ty dva, Saturn na Sheyu a Sheya zas na ni. Hnědá vlčice chvíli nenacházela slova a Bianca si připadala hrozně nepatřičně. Měla bych tu být? Nebo je moje přítomnost jenom otravuje? Ostatně by to nebylo poprvé, co někde jen překážela.
Nakonec se do vysvětlování dal Saturn. "Oh," hlesla jenom a pokývala hlavou, že rozumí, i když úplně nerozuměla. Jak to, že to i pro ně bylo překvapení? Ale teď to bylo stejně jedno, protože se věci nedaly vrátit tak, jak byly předtím. Každopádně, Saturn se začal starat o Sheyu a vlčata a Bianca jen stála vedle a nervózně přešlapovala. "Neměla bych... nepřekážím tu?" zamumlala směrem k nové rodince. Bratr očividně všechno zvládal sám a vypadal, že mu to docela jde. Bianca byla naprosto ztracená. "Tetička," zopakovala, ale moc jí to nešlo přes jazyk. Byla i mizerná sestra, Ismu a Santého neviděla pomalu od toho, co se narodili, a teď měla být najednou teta? Nová role pro ni byla trochu moc, nemyslela si, že ji bude zvládat dobře. Poslední dobou totiž nezvládala skoro nic.