Gallirea - Příspěvky uživatele

478
| loterie 15 |

Bianca byla vcelku jednoduché stvoření dámského pohlaví. Trucovala a dělala, že se nezajímá, ale opak byl pravdou a ona se zajímala hodně. Jenže nechtěla být tou, od které přichází všechna iniciativa, chtěla vidět zájem i od druhé strany. A nastalo docela velké zklamání, protože žádný zájem nepřicházel. Nakonec to byla stejně ona, kdo promluvil jako první.
Když řekla jeho jméno, Meinere se k ní otočil čelem, ale nepřibližoval se. Což bylo i dobře vzhledem k hloupé odpovědi, kterou vyřkl. Kdyby byl blíž Bianca by ho možná i praštila. "Začni třeba tím, že se zeptáš na to cos provedl špatného, když teda nevíš," zaprskala trochu. Však to byl naprosto logický myšlenkový pochod a Bianca nerozuměla jak to Meinera nemohlo napadnout. Přeci když něco nevím, tak se zeptám. Očividně si byl vědom toho, že udělal něco, co se jí nelíbilo. Jestli nevěděl, stačilo kváknout.
Z jejích dalších slov si nejspíš svou chybu uvědomil, jelikož namítal, ale ničím svoje tvrzení nepodložil, takže Bianca byla stále skeptická jestli to vůbec myslí vážně. "Ale nezajímám tě." Ukradená mu možná nebyla, však spolu sdíleli smečku. Ale že by pro Meinera něco snad znamenala... To nejspíš ne, pomyslela si hořce. "Přijde mi, že jsem to vždycky já, kdo se snaží. O cokoliv," přiznala se. Bylo to únavné, zvlášť, když výsledky byly minimální. "Čeho se bojíš?" nechápala, jak tohle souviselo s tím, co teď řešili. Bál se snad jí? Nebo tu byl někdo, kdo vždy vyskočí ze stínů a jednu mu vrazí, když projeví sebemenší pocit? To byla přeci absurdní představa.

477
| loterie 14 |

Tichým úkrytem se roznesl Meinerův povzdech. Bianca ho zaregistrovala, ale nevěděla, co si z toho má bzít. Něco ho žere? Je jenom unavený? Nebo prostě jen tak? Protože žádná slova po tom povzdechnutí nenásledovala. A Bianca se na protest odebrala dál od Meinera, nejlépe někam, kde ji neuvidí a neuslyší, i když to bylo v jejich úkrytu prakticky nemožné. Možná magie by jí ve zmizení pomohla, ale nic takového neuměla ovládat.
Už od začátku to byl asi prohraný boj. Navíc docela jednostranný a Bianca jím štvala akorát tak sebe. Mlčet by možná dokázala tak dlouho jako Meinere, ale rozhodně se přitom cítila hůř a hůř. Škubla ouškem, když uslyšela hluk. Na malou chvíli zadoufala, že Meinere něco řekne, pak ji ale napadlo, že odejde ven z úkrytu a ani se neohlédne. Nestalo se ale ani jedno, černobílý se prostě jen posadil a stále mlčel. Bianca si také hlasitě povzdechla, protože netušila co dělat. Chovám se moc dětinsky? Je moje reakce vůbec oprávněná? očima pohlédla na svoje tlapy. Už netušila vůbec nic, ani jestli má právo se takhle chovat. Jestli by raději neměla ustoupit a spolknout všechny ty pocity co se v ní hromadily. Nemyslela si ale, že to je dobrý přístup. Stane se to jednou, pak dvakrát a nakonec se bude jen trápit.
Ticho v úkrytu ještě nějaký čas přetrvávalo, až do doby kdy Bimaca ucítila lehké bodnutí v zádech. Její vztek tak nějak přecházel? A místo toho byla smutná v jaké situaci se tu teď nachází. Navíc… věděla, že má Meinera ráda. Asi bychhom se měli udobřit? povzdechla si tiše. Byla sice stále trochu zklamaná, že to musí iniciovat ona, ale asi to tak mělo být. Černobílý se k mluvení neměl. Tak z něj všechno vydoluju i kdyby mi měl ukousnout hlavu, dodala si odvahy. “Meinere,” hlesla. Možná je to všechno k ničemu a stejně se se mnou nebude bavit, pomyslela si, ale tentokrát nehodlala ucouvnout. “Proč pořád mlčíš? Nemáš mi co říct? Nechceš se na nic zeptat?” Její slova se nepříjemně odrážela od stěn jinak tiché jeskyně. Přišla si, jako by mluvila sama pro sebe. “Nebo tě teda vůbec nezajímá nejenom co říkám ale i všechno ostatní? Jsem ti ukradená?” zeptala se nakonec na to, co ji zajímalo nejvíce.

476
| loterie 12 |

Stačilo by jí vlastně opravdu cokoli. Jakákoli známka zájmu z jeho strany, hloupá otázka jestli se něco děje nebo jestli jí něco je. Možná by stačil i nějaký zvuk, který by byl mířen na její osobu, ale nic takového se nedoslechla. V úkrytu najednou nastalo hrobové ticho, které se zapřísáhla nepřerušit tak, jak by to jindy udělala. Také uměla mlčet a nepřišlo jí fér, že by měla být jediná, kdo se stará.
Za takového ticha nakonec usnula. Byl to ale lehký spánek, kdy se každou chvíli probouzela do reality, které se tolik chtěla vyhnout. Snad kdyby neměla zkušenosti se smrtí, řekla by si, že chce spát navždycky a už se neprobudit. Svého života si ale vážila víc. Tak jako tak, odpočatá byla jen po fyzické stránce a ta mentální strádala. Ona strádala už nějaký ten pátek, jen se mezi tím obdobím občas vyskytly nějaké světlé chvilky. A teď se všechno zase pokazilo. Bianca si myslela, že když se trochu prospí tak třeba ta nespokojenost a vztek odejde, ale nestalo se tak. Když se probudila, cítila se úplně stejně jako předtím. Pohledem zabloudila k noře, která vedla z úkrytu ven. Měla bych odejít? Netušila, co by měla dělat teď. Žádné urgentní povinnosti na ni venku nečekaly, navíc tam byla stále zima. A tenhle úkryt jí také patřil, takže proč by se měla vyhánět na mráz? Kdyby něco, měla by vyhnat Meinera, ale taková nebyla. I když s ním teď nechtěla trávit čas, něco takového by si nedovolila. Raději by omezovala vlastní komfort. Proto se zvedla a trochu protáhla. Původně si lehla docela blízko černobílého, což jí teď nevyhovovalo. Odebrala se hlouběji do jeskyně, kde se schovala za jeden z kamenů. Když to bylo na druhé straně, třeba se jí bude dýchat lépe a odpočine si víc.

475
| loterie 11 |

Její slova byla opravdu úplně zbytečná. Protože ať řekla cokoliv, Meinere mlčel a nijak nereagoval. Přitom z jejího tónu muselo být jasné, že je nespokojená a naštvaná, ale ani to očividně nedokázalo vyvolat reakci. Fakt je mu všechno jedno, odfrkla si. Naprosto ho nezajímalo, jak se cítí nebo co si asi myslí, protože byla jako vítr. Ale i vítr měl svého foukání někdy dost a nastávalo bezvětří. Bianca se rozhodla, že se nebude víc starat. Ostatně, proč by to měla být vždy ona, kdo se snažil? Jestli ho to alespoň trochu zajímá, tak se zeptá. Proč bych měla vždycky jako první mluvit já? pomyslela si vzdorovitě a na protest šla raději spát.
Neměla ráda ticho, ale momentálně neměla ani náladu něco říkat. Meinerovo 'dobrou' v jejích uších znělo hrozně kysele. Dělal, jakože nic. Nebo možná nedělal, opravdu si myslel, že je všechno v pohodě a Bianca mu byla ukradená. Končím, rozmyslela se, ale nijak se jí neulevilo. Spíš naopak, cítila se ještě hůř, ale nějak neměla náladu a sílu v konverzaci pokračovat. A nejenom v tom. Být v Meinerově společnosti bylo často vyčerpávající nebo stresující. Nikdy neměla jistotu v ničem a když se ptala a ujišťovala, měla zase pocit že do druhého rýpe a že je mu to nepříjemné. A beztak se vždycky setkávala s neúplnou odpovědí nebo odmítnutím. Muset furt z někoho dolovat zájem bylo unavující.
Bianca dlouho nemohla usnout, ale navenek dělala, že spí. Svoje okolí ignorovala. To nepříjemné ticho, které v úkrytu viselo i druhého vlka, který tu byl. Nechtělo se jí ale zvedat a chodit ven na sníh nebo někam za skálu. Proto bylo předstírání spánku to jediné, co mohla teď dělat. A nakonec se to i vyplatilo, protože když jeden dlouho předstírá tak se přetvářka stane skutečností.

474
| loterie 10 |

Házet svou smůlu na sebe bylo trochu kontraproduktivní. Tedy, jestli by si Bianca chtěla ulevit od špatných pocitů a jiných věcí, rozhodně by své problémy sváděla na jiné. Kdyby si je přiznala nemohla by se cítit o moc lépe, protože proces uvědomění vlastních chyb a následné řešení, byl docela dlouhý a náročný. "To se mi nezdá moc jednoduché," poznamenala.
Byla asi pravda, že Meinere neurážel vlky zase tak moc. Ve výsledku často říkal pravdu, jen ji podával o dost kousavěji, než musel. To ale nic neměnilo na tom, že urážet ostatní jen tak pro zábavu nebylo nic hezkého. Nebo jestli v tom byl nějaký vyšší smysl, který Bianca nechápala... Tak jako tak k tomu neměla víc co říct. Vyvrátit jeho poznámku úplně nemohla a souhlasit se jí také nezdálo dobré. Proto prostě jen mlčela.
Náhle se cítila vcelku smutně a tak nějak k ničemu, když Meinere přiznal, že si k srdci nebere vůbec nic. Veškerá její snaha s ním komunikovat byla tedy úplně zbytečná? Bianca si myslela, že jsou přátelé. Možná i něco víc nebo něco míň, ale dalo se tohle vůbec za přátelství považovat? Když její slova šla jako vítr jedním uchem tam a druhým ven a vlastně neměla žádnou váhu. Bylo úplně jedno co říkala, beztak pro Meinera představovala jen otravný hmyz, co si tak bručí kolem něj. A když se zeptala nahlas, setkala se akorát s nespokojeností. "To teda neobouvám!" ohradila se hlasitě docela naštvaným hlasem. Na její otázce nebylo nic zákeřného, možná byla jen trochu rýpavá. Ale na to mohl být Meinere zvyklý a prostě ji odpálkovat třeba tím, že o tom nechce mluvit. Ale když dělal naštvaného, Bianca se nakrkla taky. "Prostě mi na tom záleží a chci to vědět. Ale klidně si to nech pro sebe," dodala, i když vlastně nemusela. Moje obhajoby jsou mu stejně jedno.
Její nálada byla dost mizerná a jakékoli pokusy o konverzaci stejně pomalu vzdávala. Možná i napořád. Měla si prostě hledět svého a všichni by byli šťastnější. Do úkrytu se stejnak odebrala odpočívat, ne se víc stresovat. Odvrátila se proto od Meinera na druhou stranu, stočila se do malého klubíčka a zakryla si čumák ocasem, jako by ji to mělo chránit před okolním světem. Spánek ale nepřicházel a frustrace zase neodcházela. A korunku tomu nasadil Meinere, který chtěl stresovat pro změnu i Saturna. Dělej si co chceš, zasyčela v mysli Bianca, ale byla odhodlaná bratra bránit, kdyby ho Meinere rozhodil moc. Něčemu takovému by rozhodně jen nečinně nepřihlížela. Nahlas ale neříkala nic, dokonce se ani nijak nehýbala, jako by se snažila stát neviditelnou.

473
| loterie 9 |

Počet očí a slepota očividně nijak výrazně s Meinerovým vnímáním světa nesouvisely. Tedy kromě toho vizuálního aspektu. "Život je jednodušší, když je na co svést ty špatný věci," přikývla Bianca po krátkém rozmýšlení. Před nedávnem by ještě takový závěr neudělala, ale teď... Si to sama zažila. Mít nějakého obětního beránka, který za všechno mohl bylo mnohem snazší než čelit problémům sám.
Byla vcelku ráda, že konverzace se z lehce depresivních témat stočila k něčemu jinému. Konkrétně urážení se, se kterým měla taky dost zkušeností. Za to Meinere byl úplným opakem a tvrdil, že se snad nikdy neurazil. "Nojo, ty jsi vlastně spíš ten, kdo uráží," ušklíbla se krátce, protože byla pravda, že jeho poznámky rozhodně nebyly kdo ví jak hezké. A tušila, že spoustu vlků v určitém ohledu mohly urazit. I ji samotné se to párkrát dotklo. "Ale když si nebereš nic, tak ani ty dobrý věci?" Byla to logická úvaha, která i dávala smysl. A k Meinerovi tahle hypotéza vlastně i seděla. Bianca si trochu povzdechla. "Je ti jedno i to všechno, co říkám já?" A že mluvila docela často a hodně. Jestli to všechno bylo jen jako mluvit do stromu, to mohla jít rovnou do lesa a trávit veškerý svůj čas tam.
Vztah bratra a Sheyi nebyl sice nijak doložený, ale Bianca už si o tom i tak udělala obrázek. Spolu s tím, jak se Saturnus o Sheye zmiňoval to dávalo smysl a když i Meinere si to myslel... Musela to být alespoň z části pravda. "Ale já ho nechci rozhodit," zamračila se. Nechtěla na Saturna být nepříjemná nebo tak něco. Byla by ráda, kdyby jí takové velké novinky oznámil sám od sebe a v klidu. Ostatně mu to přála, i když ji najednou bodal lehký osten závisti.

472
| loterie 8 |

Meinere byl vlastně napůl slepý, takže o tom asi věděl své. A žil tak mnohem déle, než Bianca, protože narozdíl od ní už zpátky oko nezískal. "Každý druhý? Až tak?" zeptala se. "Myslíš, že by ty dny byly lepší, kdybys viděl normálně?" Změnilo by se něco zásadně, kdyby Meinerovi zůstaly obě oči nebo ne? Docela ji zajímalo, jakým vlkem by byl, kdyby se některé věci nestaly nebo naopak staly. Ale to byly jen hypotézy, které tahle realita nemohla zodpovědět.
Očividně černobílý tedy nebyl uražen, i když Biance to tak přišlo. Její otázky ale docela s jistotou vyvrátil, takže jeho předchozí slova asi jen špatně pochopila. "Vážně? Nic tě nikdy neurazilo?" podivila se lehce. Protože přeci jen, sama se cítila uraženě... nejspíš docela často? Neměla to úplně s kým porovnat, takže netušila. Ale určitě uraženost občas zažívala. "Co by tě dokázalo urazit?" zeptala se pobaveně, protože ji to docela zajímalo. Ne, že by takovou informaci chtěla někdy použít proti němu. Náhodou mu tuhle vlastnost docela i záviděla, muselo být fajn si zachovat klid a chladnou hlavu nehledně na to, co říkali ostatní.
Bianca souhlasně pokývala hlavou, když Meinere potvrdil, že podložený drby jsou pravda. Dobrala se ke stejnému závěru. Nepodložené drby... no, musela uznat že to znělo minimálně zajímavě, ale stejně. Bianca by měla pocit, že dělá něco špatného nebo že nemá právo takhle zkoumat životy jiných. Když se k jejím uším ale donesl drb o Saturnovi, překvapeně otočila hlavu a vyvalila na Meinera oči. "Saturn a Sheya?" chvilku tuto novinku zpracovávala. "Cože? Jak jakože něco. Jako... něco něco?" V hlavě jí začalo šrotovat, pravda, že Saturn se jí o Sheye zmiňoval. Že se potkali. Ale jinak jí nic neřekl, což vlastně byla celkem očekávaná reakce. Že bude zatloukat a nic nepřizná. "Páni," hlesla docela vykolejeně. Samozřejmě mu to přála. Sheyu sice dlouho neviděla, ale co si pamatovala tak byla fajn. Jen to byla jaksi překvapivá novinka.

471
| loterie 7 |

Vzpomínky na dny bez zraku pro ni nebyly nic hezkého. Možná by i řekla, že to byla horší zkušenost, než samotná smrt. Protože ta alespoň přišla poměrně rychle. Zato trávit dlouhý čas bez zraku a nějaké jistoty, bylo o mnoho děsivější. A vlčice, kterou Bianca v tomto stavu potkala jí také moc nepomohla, protože nebyla normální. Potkat kohokoli jiného, nejspíš by jí rychle vyvrátili, že se nachází v jakémsi posmrtném prostoru bez světla. Normální vlk by si myslel, že se zbláznila, kdyby něco takového slyšel. Proto nebyla moc nadšená, když Meinere doufal, že nevidí tak dobře jako dřív. I když to snad byl jen jeho sebelynčující humor a nemířil své slova přímo na Biancu. "Dny, kdy jsem byla slepá byly ty nejhorší v mém životě," zamumlala se zamračením. Nechtěla si to moc připomínat, ale chtěla o tom mluvit. A sice to souviselo s faktem, že krátce předtím zrovna umřela, ale ve výsledku, i kdyby měla oslepnout jen tak, myslela by si to samé.
Netušila, co řekla špatného, že se jí dostalo sarkastické odpovědi. Však to ona by spíš měla být ta nepříjemná. "Nezníš, jako že jsi rád. Urazila jsem tě nějak?" zeptala se zmateně. Z jejího pohledu neměl Meinere důvod takhle reagovat. Nijak nerýpala a neříkala ani nic zlého. "A to je lepší než roznášet ty podložený?" naklonila hlavu na stranu nechápavě. Protože přeci... podložený drb byl technicky pravda. A pokud se někdo styděl za pravdu, nejspíš nedělal moc dobré věci a tudíž pokud nechtěl, aby o něm kolovaly drby tak by se měl změnit. "Co by bylo vlastně tak hrozného na tom, kdyby si ostatní mysleli, že jsi hodný?" Na její poměry se tomu bránil až moc. Nebylo na tom nic špatného, tak proč takové odmítnutí?

470
|Loterie 6|

Meinerův popis Biance moc nepomohl. Dozvěděla se jen, že stvoření bylo divné a fialové a očividně asi i mocné. Minimálně muselo být chytré, když dokázalo odpovídat na všemožné otázky. Takových prapodivných tvorů se tu ale mohla pohybovat spousta, i když ne každý byl fialový. No, až uvidím něco podobně barevného, třeba to bude ono, zamyslela se. Byla si ale jistá, že jí se tvor nikde nezjevil. Navíc byl podle všeho docela lakomý, když za záchranu světa odpověděl jen na jednu otázku a poslal hrdiny domů. To by mělo být snad samozřejmostí ne? Bianca pokývala hlavou, když Meinere zmínil, že viděl Světlušku. "Alespoň někdo je zpět," oddechla si lehce. Sice u smrti této vlčice nebyla, ale i tak. Světlá vyhlížela docela mile a neškodně, zemřít si rozhodně nezasloužila. Nikdo z nich si to nezasloužil.
"Po čase se to srovnalo. Myslím, že vidím stejně jako předtím," odpověděla. Byla vážně vděčná, že nezůstala slepá napořád. Nebo z toho neměla žádné výrazné vady, na které by přišla. "Přál bys mi slepotu, jo? Tsk," uraženě odvrátila hlavu na druhou stranu, i když to v šeru jeskyně nejspíš nebylo poznat. "A viděla jsem ohavnější vlky," dodala ještě. Na Meinerovo shazování sama sebe si stále nedokázala zvyknout. I když ho asi štvala tím, jak mu všechno vyvracela pořád dokola. Ale tentokrát to byla i pravda, ne jen prázdná slova útěchy. Byl tu Arty se seškvařenou polovinou obličeje a pak třeba ten šedivec co prý s rodinou pojídal vlčata. Oba moc krásou neoplývali, i když jeden za to chudák, nemohl. Navíc, každý druhý měl na těle nějaký ten šrám a jizvu, což bylo značně znepokojující znamení, ale bohužel. Meinere na tom byl ještě docela dobře.
"TSK," znovu nespokojeně mlaskla, když začal prohlašovat, že ji taky bude urážet. "Já nic neroznáším, náhodou," ohradila se oproti tomu, že by měla být nějaká drbna. To byl Meinere, ne ona. Navíc, mnohem víc preferovala, když byl hodný jen na ni a ne na ostatní, než naopak. "A myslím, že s tvým přístupem ti 'hodná' reputace nehrozí," dodala ještě. Protože jestli Meinere najednou nepřepne a nezačne se chovat mile, nikdo zdravý o něm takové věci neřekne.

469
| loterie 5 |

Biancu docela zajímalo, proč ji Meinere vlastně hledal. Smrt byla přeci pro většinu vlků konečným stavem, ze kterého se nemohli vrátit. Kdyby nezažila to, co zažila, sama by nějakému obživnutí příliš nevěřila. Černobílý prozradil, že mu o možném návratu mezi živé pověděl někdo jiný. "Stvoření? Jaké stvoření?" znělo to docela podezřele, na druhou stranu, na Gallirei se čas od času objevil nějaký ten zvláštní tvor. Nejspíš to nebylo až tak nesmyslné. "Takže vlastně... vaší odměnou za záchranu světa byla odpověď na jednu otázku? To nezní moc fér," zamumlala zamyšleně. Bohové mohli být k zachráncům víc štědří. Tím víc, když při té výpravě mnoho vlků zemřelo. "Vlastně, co ostatní, kteří tam skonali? Vrátili se také?" otočila se na Meinera s otázkou. Nikdy se nad tím vlastně moc nezamýšlela, ale když se vrátila ona, ostatní byli třeba také naživu? Hlavně obživnutí Lilith by jí alespoň trochu uklidnilo svědomí.
"Taky nevím, kde to místo je. Jestli jsem tam někdy byla, tak si to nepamatuji, protože jsem se po smrti objevila zpátky tady... Akorát jsem nějaký čas přišla o zrak." Co si pamatovala tak v nějakém prostoru mezi životem a smrtí nebyla, takže také netušila, kde by se mohlo nacházet. Ale pravděpodobně se tam jeden nedostane úplně lehce. Proto byla Bianca i trochu překvapená, příjemně samozřejmě, když Meinere řekl, že by ji nějak mimoděk hledal dál. I když byla malá šance, že by se kdy mohla vrátit.
"Ale nakonec vždycky pomůžeš, ne?" namítla na jeho poznámku. "Navíc si nemyslím, že by ty řeči byly tak hrozné nebo časté. Na mě jsi nikdy nebyl zlý," dodala ještě. Sice tu a tam také nějakou sarkastickou poznámku obdržela, ale nebylo to nic, co by nedokázala překousnout. Navíc měl Meinere v tomhle ohledu častokrát i pravdu, jen si to Bianca nechtěla přiznávat.

468
| Loterie 4 |

Černobílý asi neměl nějaký skrytý důvod, proč ho zajímala nepřítomnost Santého. Možná jen nadhodil nějaké téma aby nebylo ticho. Nebo se chtěl nenápadně zeptat na jméno Ismy, aby jí neříkal ta tamta. Bianca bohužel netušila, kde její mladší bratr je a teď to upřímně ani nechtěla řešit. Třeba Saturn s Ismou věděli a pokud ne... oba mladší sourozenci už za ten čas docela vyrostli, takže se o sebe snad dokázali postarat. Ona sama v jejich věku také stále někde lítala, vlastně až doteď. Někde se najde, ujistila se.
Od Meinera přišla docela nečekaná otázka. Bylo to něco, na co by se obyčejně zeptala Bianca jeho, taková lehce rýpavá, která cílila na pocity. Biancu zajímalo, proč se ptal a taky ji zajímalo, jestli to není nějaká skrytá poznámka, aby se pakovala a už mu nechodila na oči. Ale asi ne, protože se připomněl že ji hledal. "Proč vlastně? Nebylo přeci vůbec jisté, že se někdy vrátím. Většina... by mě asi oplakala a pohnula se dál, ne?" namítla lehce. Sama by tak reagovala a pak by se pokusila na daného mrtvého zapomenout, ne se v tom furt babrat. "Kdybych se nevrátila, jak dlouho bys ještě hledal?" zeptala se pak. Určitě už z toho všeho musel být unavený a vystresovaný. Jak dlouho by pak trvalo, než by na ni zapomněl? Spolu s ostatními, kteří by o jejím konci ani nevěděli?
Meinere asi netušil, jaký vlastně je. Nebo to netušila Bianca, která si začala nasazovat růžové brýle a všechno viděla jako dobré. V jejích očích prostě byl hodný a obětavý. "I když máš hodně poznámek tak většinou nakonec pomůžeš tomu, kdo to potřebuje. Nepoužíváš zbytečně násilí a vyhýbáš se konfliktům. Prostě si myslím, že jsi dobrý vlk," rozpovídala se znovu, i když ty poznámky mohla prostě přejít mlčením. Nadšeně zamávala ocáskem, když Meinere řekl, že s ní rád tráví čas. I když působil dost nejistě. "Jak asi?" zeptala se hravě, ale nečekala nějakou kloudnou odpověď. Stačilo jí i to asi. "Hehe," vypustila tichý spokojený smích, když černobílý přiznal že je s ní taky rád.

467
| Loterie 3 |
<< Mech

Nikdo neprotestoval a nikdo se po Biance nesháněl, takže znaveně následovala Meinera k úkrytu. Počasí bylo překvapivě příjemné a vypadalo to, že nastane klidná noc. Měli jsme jít do hor teď a ne předtím když mrzlo, pomyslela si Bianca krátce. Ale klima hor bylo stejnak jiné a když se škrábali až na samý vrcholek, možná by jim hezké počasí ani tak nepomohlo. A teď už to bylo jedno.
Kolem úkrytu byly ještě zbytky nepořádku a Bianca si povzdechla. Měla bych to pak uklidit pořádně. Přeci jen teď musela na les víc dbát. Co kdyby sem přišel nějaký zájemce o místo ve smečce a viděl ten bordel? To by asi nebyl dobrý první dojem. Odpočinek byl ale teď plán číslo jedna, takže Bianca jen přelétla nepořádek pohledem, aby se mentálně připravila na to co ji čeká a pak zalezla do nory. Úkryt byl stejný jako vždy a ani nájezd veverek ho uvnitř moc nepoznamenal. Naštěstí. Bylo by náročné uklízet v tom šeru, které tady panovalo a nikdo by nebyl nadšený, kdyby ho při spaní v zádech tlačily ořechy a bobule.
Meinere se náhle zeptal na nějakého bratra. Bianca na něj chvíli nechápavě koukala, než vyslovil jeho jméno. "Tamtou myslíš Ismu, která teď přišla?" zeptala se aby se ujistila. "Santého jsem taky dlouho neviděla. A vlastně o něm ani neslyšela. Mohla bych se zeptat Saturna, jestli o něm neví," povzdechla si lehce, protože nepřítomnost mladšího bratra ji trápila. I když nebyli pokrevní sourozenci tak je brala za své. A Santé se už dlouho neukázal doma. Snad se mu nic nestalo. Možná i Isma by o něm mohla něco vědět. Třeba byli někde na toulkách spolu a Santé se jen někde zdržel. "Proč se vlastně ptáš?" obrátila pak svou pozornost zpět na černobílého. Nebylo obvyklé, že by se jen tak zajímal o ostatní? Nebo si myslel, že mu snad Bianca řekne nějaké ty drby, které chtěl slyšet? Bohužel v tomhle ohledu nebyla moc informovaná.
Meinere moc neotálel a vybral si místo, kde si lehnul. Zato Bianca najednou netušila, kam se vrtnout. Chtěla si lehnout vedle, ale netušila, jestli to černobílému nebude vadit. A kdyby šla někam za balvan na druhou stranu místnosti, mohla by ho i urazit a vypadalo by to divně. ...Snad nic neřekne, pomyslela si nejistě a nakonec si lehla jen kousek od něj. Byla unavená a nečekala, že konverzace ještě bude nějak pokračovat, takže zavřela oči a snažila se usnout.
Když už to vypadalo, že spánek přišel, jeskyní znovu zaduněl Meinerův hlas. Bianca se lehce zamračila, jak nad tím, že ji budil tak nad samotnou otázkou. "Nevadí tobě, že musíš trpět moji přítomnost?" otočila jeho slova proti němu. Byla pravda, že v posledním roce s Meinerem strávila hodně času, víc než s kýmkoli jiným. Začínám mu vadit? při tom pomyšlení ji píchlo u srdce. "Ze začátku to bylo trochu obtížné, protože jsme každý tak jiný a často si nerozumíme... a tak." Netušila moc, co to vlastně blábolí, protože se jí špatně hledala slova, která by vyjádřila všechny ty pocity. Nechtěla ale, aby si Meinere myslel že ho celou tu dobu jen 'trpí', protože tak to nebylo. "Ale když jsem tě poznala trochu víc tak jsem zjistila, že jsi hodný a obětavý a tvoje přítomnost mi nevadí. Chci říct... ráda s tebou trávím čas," vysoukala ze sebe potichu. Cítila se trochu trapně, že něco takového přiznávala nahlas. Najednou na spánek neměla ani pomyšlení a srdce jí bušilo o něco hlasitěji. "To máš pravdu," zazubila se, když se černobílý přiznal že není zrovna zábavný. V jeho přítomnosti byl spíš klid a řád, než kdo ví jaké dobrodružství. Ale to Biance nevadilo, jelikož se dokázala zabavit sama, i když Meinere zůstával apatický. "A občas umíš být vtipný i zábavný." I když většina jeho vtipů byla škodolibá a mířena na ostatní, někdy se opravdu strefil. A třeba čas strávený v oáze si Bianca užila, i začátky té cesty s Životem.

|Loterie 2|

Očividně se poslední dobou nic zajímavého nedělo, protože nikdo se ke sdílení drbů neměl. Místo toho Sigy bez zeptání vyklopil, že Saturnus je stále tady a řeší něco u hranic. Bianca s úsměvem přikývla. Byla ráda, že bratr nikam nezmizel. Tak jako ona. Každopádně bylo fajn, že tu byl a staral se.
Gratulace byla asi to poslední, co Bianca čekala. Vypadalo to, že už se po lese vědělo o její nové pozici. Nejspíš jim to řekl Saturn, pomyslela si. No, nešlo s tím úplně otálet do nekonečna, že? Členové smečky takové věci potřebovali vědět, aby nedocházelo ke zmatkům a sporům. To ale nic neměnilo na tom, že Bianca si s alfováním moc nevěděla rady a tak Sigymu gratulaci oplatila jen strnulým a nejistým úsměvem. Který se trochu protáhl, když slyšela jak vlkovi lupou záda. Uhh. "Určitě běž," pokývala hlavou na souhlas. Vypadalo to, že pohyb docela potřeboval.
Meinere na Sigyho odchod reagoval docela nepřiměřeně. Tedy, byla pravda, že ho hnědý tak trochu odignoroval, ale to nejspíš jen zapomněl, ne? "Nebo jsi jen lehce přehlédnutelný," pokusila se o malý vtip. "Ale vypadalo to, že Sigy není v nejlepší kondici. Možná na něj jde stáří? Nebo je nemocný? Možná proto na tebe zapomněl," zauvažovala Bianca nahlas. Vlk opravdu vypadal jinak, než si ho pamatovala. Nebyla to ale tak výrazná změna, aby o tom Bianca přemýšlela více. Jen doufala, že pokud se Sigy necítí dobře, brzy se z toho dostane.
Černobílý navrhoval odpočinek. Tedy, spíš si tak mumlal pro sebe, ale jak to řekl, i Bianca začala pociťovat únavu. Spánek zní jako dobrý nápad, pomyslela si. Saturn byl v lese a podle táhlého zavytí dorazila i Isma. Bianca se otočila po směru, odkud hlas přicházel a zamávala ocáskem. Ráda by si s ní popovídala, ale nejdřív by bylo lepší nabrat energii. "Taky si půjdu odpočinout," výmluvně se usmála na Lindasu, kterou tu tak nechávala o samotě. Snad jí to ale moc nevadilo.

>> Úkryt

<< Zubatá hora

Bianca cestou mlčela stejně jako Meinere. Víc se soustředila na to, aby někde po sněhu neuklouzla ze srázu nebo tak. Protože k její nelibosti bylo sněhu všude opravdu hodně. Ale to se dalo předpokládat, přeci jenom, Mechový les se nacházel na severu hned vedle hor. Bianca hned ucítila několik známých pachů, když vkročila do lesa. Byla trochu překvapená, protože takhle živo už tu nebylo docela dlouho. Nebo jí to alespoň tak přišlo. "Vypadá to tak," odpověděla nervózně na Meinerovu poznámku. No, ale lepší to mít hnedka z krku, ne? Vědí členové, že se jim změnila alfa? Řekl jim to už Saturn nebo ne? V horách strávila nějaký ten čas a bratr už mohl klidně novinky roznést po lese.
Spolu s Meinerem dorazila ke dvěma vlkům, co byli zrovna nejblíž u úkrytu. "Ahoj Sigy, Lindaso," usmála se a nervózně zavrtěla ocáskem na pozdrav. Ani jednoho z nich docela dlouho neviděla, když se nepočítalo to Sigyho prosvištění při pomoci s úklidem. Lindasu navíc ani moc neznala, na rozdíl od černobílého, který se od ní začal dožadovat drbů. Bylo by asi fajn dozvědět se, co se kolem děje, pomyslela si Bianca. I když drby asi nebyly úplně ten nejlepší zdroj informací. Rozhodně ne ten nejpravdivější, ale aspoň něco. O své smečce a jiných smečkách toho Bianca věděla momentálně žalostně málo. Nemohla pohrdnout ani pofidérními informacemi.

Meinere nabízel dvě takové možnosti, ze kterých Bianca stejnak nebyla moc moudrá. Ano, jako alfa sice mohla vlkům ve smečce rozkazovat, ale oni ten rozkaz nemuseli poslechnout, pokud se jim nebude líbit. A Bianca si byla moc dobře vědoma toho, že společně se Saturnem ani jeden nevypadají jako řádná autorita a ve smečce jsou určitě i schopnější a silnější vlci. Co když se jim nebudeme líbit a svrhnou nás? byla to lehce absurdní myšlenka, ale stejně se objevila. Bianca věřila, že v Mechu žijí dobří vlci a nikdo snad nebude tak nespokojen, aby zacházel do extrémů. Malá šance tam ale byla. Však některé ani pořádně neznala a nemohla odhadovat, jak se zachovají. Zůstávat jako kamarádi se zdálo zatím to nejlepší řešení. I když se trochu bála, aby jim nešlapali po hlavách, když zjistí jakou mají sourozenci povahu. Ani jeden by to nenesl dobře.
"To bych asi měla udělat," přikývla s lehkým povzdechem. Vlastně neměla moc možnosti si s bratrem pořádně promluvit. Taky musel mít na situaci nějaký svůj názor a když dají hlavy dohromady, třeba přijdou na nějaké hezké řešení. Navíc by to chtělo, aby byly alfy ve shodě a každý nechtěl vést smečku jinak. To by pak dělali akorát zmatky.
Když se Meinere začal zvedat, Bianca taky vstala a oklepala se. Měla už pořádně zmrzlé nohy a celkově... bylo by nejlepší se už vrátit zpátky. Proseděli tady nahoře určitě dost dlouhou dobu. "Jdeme zpátky?" ujistila se jen, že Meinere neutíká za nějakým dobrodružstvím nebo se nechce jen protáhnout po dlouhé době nicnedělání. Po pár krocích ale bylo jasné, že směřují k domovu.

>> Mechový les (přes Velehory)