Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím Callypso na vlčecí úkoly.
Hlásím Odina a Alkairana na neherní část.

Matteo se zajímal o sopku, ale Bianca z toho nebyla moc nadšená. Rozhodně ho tam nechtěla pouštět samotného, jen v doprovodu. A na to chtěla mít souhlas Meinera, protože rodiče byli přeci oba. Netvářil se nijak nadšeně - to on ostatně skoro nikdy - ale potvrdil, že tam byl. A pokud se rozhodnou výletovat, tak by měli ve dne. To dává smysl, přikývla. Sopka byla sama o sobě nepředvídatelné území, pro její návštěvu bude určitě dobré mít dobrou viditelnost a počasí. Ale to mohli plánovat až někdy v budoucnu, možná až bude Matteo trochu starší. Teď se jí zdál na takový výlet ještě dost malý, navíc nerad šlapal do kopce. A sopka byla prakticky jen kopec s dírou.
Spolu s Matteem vlezla do vody. Na jednu stranu se chtěla vyhřát a na druhou musel vlče přeci někdo hlídat, když Meinere zůstal na břehu. Na jeho poznámku jen protočila oči. "Ne, jakože by to bylo romantický, koupat se spolu. Ale na ty kosti by ti to taky pomohlo," dodala s úšklebkem. Však to i byla pravda.
Moc dlouho ale relaxovat nemohla, protože Matteo se v mžiku vzdálil od kraje a trochu se přitopil. Bianca pro něj ihned skočila a vytáhla ho na břeh. Nejdřív ho trochu zpeskovala a pak se omluvila a vysvětlila, že se nezlobí. Jen málem dostala infarkt, že se jí utopilo vlče, ale to byl detail. Matteo se nakonec zdál být taky v pohodě, vykašlal trochu vody a docela rychle se vzpamatoval. Jen bylo jasné, že koupat už se nechtěl. "Běž, ale ne moc daleko," přikývla, když si chtěl jít hrát do lesa. Byl to koneckonců její les, tady si mohl hrát jak se mu zachtělo. A věděla, že Matteo není zrovna neposedný typ, aby někam utekl nebo se ztratil.
Když jeho zadek zmizel mezi stromy, Bianca se otočila na Meinera, který byl myšlenkami očividně jinde. Skoro ani nezaregistroval, když se Matteo začal topit, to jí došlo až teď. Lovil cosi v jezírku. "Co to tam děláš?" zmateně naklonila hlavu a přišla blíž. Co tak fascinujícího totálně odpoutalo jeho pozornost?

Víc existenci horkého pramene nerozebírali. Prostě tu byl, tak proč si ho neužít? Bianca byla sice po svých zkušenostech o něco obezřetnější, ale na první pohled se tohle místo nejevilo výrazně nebezpečně. A při bližším zkoumání to prostě vypadalo jako obyčejné teplé jezírko, takže své obavy zahnala. Nic nepřirozeného nám tu nehrozí. Navíc patří k našemu lesu, ujišťovala se. Logicky by o nějakém nebezpečném a zakázaném území už dávno věděla, kdyby tu bylo, no ne?
Matteo projevil zkoumavého ducha a ptal se na vodu, pak i na sopku. Bianca mu všechno popisovala, jak nejlépe dokázala, ale nebyla žádný expert. Vlček naštěstí nebyl tak zkoumavý, aby se dožadoval přesných a detailních odpovědí. "Chtěl bys jít k sopce? Může to tam být docela nebezpečné, sama jsem na vrcholu snad nikdy nebyla," odpověděla a zkoumavě se podívala na Meinera. K tomuhle rozhodnutí chtěla znát i jeho názor. "Co myslíš ty?" Na jednu stranu by bylo dobré, kdyby Matteo sopku poznal a vydal se tam se zodpovědným doprovodem. Na druhou, příroda byla nevyzpytatelná, Bianca nechtěla, aby se někomu něco stalo. "Les by to nemělo zničit, sopka je menší a docela daleko od jádra lesa. Navíc je většinu času klidná, za celý můj život vybouchla jen jednou a v tom měla určitě prsty nějaká magie," zamračila se lehce. Určitě to souviselo s tím, co se stalo jí a celé jejich skupině v jiném světě. Ale nechtěla se v tom takhle zpětně šťourat. Navíc nechtěla syna děsit.
Pomalu s Matteem vlezli do vody, zatímco Meinere zůstal na souši a lehl si k okraji jezírka. "Jak myslíš," usmála se na něj Bianca, když se do toho moc neměl. "Ale je to opravdu příjemné, určitě by se ti ulevilo," dodala jen, jestli ho tím naláká. Ale jestli nechtěl, tak prostě nechtěl. Nutit ho nehodlala. "Matteo, ty se drž u mě," upozornila ještě vlče, protože plavat ho ještě neučili. Jezírko ale nebylo moc hluboké a Bianca se po pořádném ponoření stáhla zase ke břehu. Matteo byl ale vodou nadšený, až natolik, že si nevšímal kam se pohybuje a najednou byl na hloubce. "Pozor!" vyjekla Bianca, ale vlče už zaplulo celé pod vodu. Rychle se k němu vrhla, Matteo sebou začal plácat a volat o pomoc. V tomhle stavu byla záchrana ještě těžší. "Nemrskej sebou tolik!" vyštěkla, ale bylo jí to prd platné. Topící špatně poslouchali. Využila ale okamžiku, kdy se Matteo dostal podruhé pod vodu a pohyboval se pomaleji. Rychle se ponořila a chytila ho za srst do zubů. Ihned ho popotáhla k samému kraji jezírka. "Jsi v pořádku? Vykašlej se," ptala se hned a tlapou ho trochu poplácala po zádech, aby šla voda lépe ven. "Co tě to napadlo, lézt do hloubky? Vždyť neumíš plavat!" po původním šoku přišel lehký vztek. Nejen na Matteovu roztržitost, ale taky na sebe. Že mu dřív nevysvětlila, jak se plave a nevarovala ho. Doufala jen, že se z toho vzpamatuje a nepřivodí si nějaké doživotní trauma z vody.

Nožičky

Bianca byla vlastně docela pyšná, že na tohle místo narazila. Zdálo se hezké a klidné, ideální pro rodinný relax. "Zkus ji ochutnat sám," odpověděla Matteovi na poznámku. Zkušenostmi se vlk učil, a voda nebyla nijak jedovatá, aby mu to ublížilo. Jen prostě nechutnala tak dobře, jako z čisté řeky.
Meinere měl docela trefný komentář. "Nevím, taky jsem si toho ještě nikdy nevšimla. Možná se tu objevilo po tom, nebo z jiného důvodu," pokrčila nad tím rameny. Pořád se tu něco dělo a něco měnilo, ať už za to mohla příroda nebo magie, nebo vlci samotní. "Když to bouchlo, tak... jsem tu nebyla, a potom vlastně taky moc ne. Třeba to tu bylo vždycky a jen jsme si nevšimli?" zauvažovala nahlas.
"Sopka je támhleten kopec," mávla tlapou směrem k ní. "A nikoho nebouchla. Uvnitř toho kopce je láva, takový horký, tekutý, červený kámen. Něco se s ním stalo a vytryskl z vrcholu kopce ven. Když se půjdeš podívat blíž tak uvidíš na úpatí už zaschlé lávové potoky. A někde u nás v lese občas narazíš na zvláštní, tmavé kamení. To nám sem při výbuchu taky dopadlo," snažila se vysvětlit ten přírodní jev Matteovi. Nebyla ale žádný světaznalec, vlastně ani netušila, jak nebo proč sopky bouchají. Důležité bylo jen vědět, že to dělaly a je třeba si na to dávat pozor.
Matteo už měl ale jinou zábavu, bez okolků vlezl do vody a vypadalo to, že je spokojený. "Tak jdem taky?" usmála se Bianca na Meinera a následovala syna. Voda byla opravdu příjemná, taková akorát. Ani horká a ani studená, prostě ideální. Bianca si úlevně oddechla a zalezla trochu hlouběji, kde jí z hladiny koukala jen hlava. Nejen, že to bylo příjemné, ale koupel po celé zimně vůbec neuškodila.

Blecha
(Zajímavá akce xD. Prosím oblázky na Odina :D)

<< Mechový lesík

Saturn s Meinerem si prohodili prapodivné pohledy a prapodivná slova, která Bianca zcela ignorovala. Netušila, co je to za konverzaci a asi ani nechtěla zjišťovat, jestli to mělo nějaký skrytý význam nebo ne. Raději se věnovala Matteovi, který začal hlasitě protestovat. Snad první velký projev, který za jeho život Bianca zažila. "Však už jdeme," odpověděla a dál se nezdržovala. Šla v předu, za ní Matteo a pak Meinere, který syna ještě popoháněl.
K úkrytu se rodinka ale nedostala, místo toho Bianca narazila na zcela nové území, kterého si v lese nikdy ani nevšimla. A to tu žila prakticky od vlčete. Trapas, pomyslela si. Možná, kdyby se v lese zdržovala víc, tak by to tu víc znala. Na druhou stranu, nikdo jiný se jí o tomhle jezírku taky nezmínil, takže se tu možná zformovalo nedávno? Netušila. A bylo to vlastně i jedno.
"Něco to určitě je," odpověděla Matteovi na jeho další protest, nebo co to mělo znamenat. Opatrně přešla k jezírku a smočila do něj tlapku. Bylo příjemně teplé a v jeho okolí se ta teplota i držela. Navíc už zpoza mračen vysvítalo sluníčko, zdálo se, že počasí se trochu zlepší. Bianca si k vodě obezřetně přičichla. Už jednou se setkala s teplou vodou, ale ta zapáchala na metry daleko a rozhodně nebyla pro pití nebo koupání. Tohle bylo ale asi v pohodě, proto i trochu smočila jazyk a vodu ochutnala. Byla prostě teplá a trošku taková zemitá. Asi by to šlo, ale nechutnala úplně nejlíp. "Na pití to moc není," oznámila ostatním a podívala se na ně. "Ale koupat by se v tom asi dalo?" navrhla. Nebyla si jistá, jestli je to v tomhle počasí dobrý nápad. Zase by je to ale hezky prohřálo a kdyby se přihoršilo, vždycky můžou utéct do úkrytu.

Počasí se jen a jen zhoršovalo. Bianca byla sama ráda, že vlastně s Matteem stihli dojít do lesa, ještě než se to všechno semlelo. Nedokázala si představit, že by teď měla někde cestovat s malým vlčetem. A nedovedla si představit ani malé vlče opustit - Cornic měl štěstí, že ho Lylwelin našla a ujala se ho. Bianca už si moc nepamatovala, jaká zlatavá vlčice byla povahově. Ale měla pocit, že byla přísná, jako malá z ní měla trochu strach. Ale určitě nebyla vyloženě zlá, když zachránila cizí opuštěné vlče. Nebo se za ty roky taky změnila, byla to už dlouhá doba.
Saturn jim dal informace o novém vlčeti a Bianca přikývla. "Asi bychom měli," pronesla trochu s obavami. Ani v lese nebylo úplně nejlépe a Matteovi se sníh už taky přestával líbit. Ani se mu nedivila, byl tak malý že by mohl v téhle kalamitě celý zapadat sněhem. "Ano, už jdeme," přikývla synovi, když se začal dožadovat odchodu. Meinere se Saturnem si vyměňovali zvláštní pohled a ještě zvláštnější slova, ale Bianca nad tím jen zakroutila hlavou. Do tohohle se míchat nechtěla. "Ty by ses tu taky neměl zdržovat moc dlouho, vypadá to, že počasí nebude o moc lepší. Abys tu nenastydl," varovala ještě bratra. Netušila, co tu bude dělat, ale věděla, že pro dobrou práci je potřeba i dobrý odpočinek. A nemělo by se na něj zapomínat, obzvlášť v takové zimě.
Bianca se rozešla směrem k úkrytu, ale jak tu dlouho nebyla a jak stále sněžilo, navigace v lese byla trochu obtížnější. Proto zabloudila do míst, která snad nikdy ani neviděla, a to tu žila. "Počkat, co je to támhle?" zamračila se lehce a poukázala na jakýsi opar mezi nedalekými skalkami. Byl to zvláštní jev, něco od sousedící sopky? Mohlo to ohrožovat les? Když se přiblížila, spatřila jezírko, ze kterého šla pára... a teplo. I kolem bylo viditelně méně sněhu.

>> Horký pramen

Ahoj, děkuji za akci :D. Prosím o odměny takto:

přívěsek - asi Alkairan nebo Bianca, pořeším si sama
doplňující vlastnost (smysly) - Alkairan
50 křišťálů - Alkairan
44 kytek - Odin
teleportační lístek - 5x Odin, 5x Kai (pokud nejde dělit tak všechny na Odina)

Díky

Odměny nahozeny. Teleportační lístek jsi ale vyhrála bohužel jen jeden(10x znamená to, kolik lidí tu věc vyhrálo), takže putuje na první char, který sis vybrala :)

Ano, už jsem si toho všimla, děkuji ^^’

Ahoj, poprosím o:
10 lístků za 50 křišťálů - úkryt Bianca
10 lístků za 150 drahokamů - úkryt Bianca
10 lístků za 50 křišťálů - úkryt Odin
10 lístků za 100 mušliček - úkryt Odin
5 lístků za 75 drahokamů - úkryt Alkairan

celkem 45 30 lístků, děkuji

Loterie 5/5
Cielo / leden 4/10

Tak to přeci jen vypadalo, že se trefila do černého. Cielo Pippu znal, a teď už i pochopila, že zia nebude jméno, ale nějaký titul. "Copak to znamená zia?" zeptala se proto zvědavě. Chtěla být v obraze, jejich mluvě bylo občas složité porozumět. I při konverzaci s Pippou měla problém. Ale Cielo zatím naštěstí mluvil normálně, nejspíš tak byl už vychovaný.
Vlček byl samozřejmě smutný, když se dozvěděl, že mu Bianca s hledáním domova moc nepomůže. Povídal, že to nevadí, ale z jeho chování bylo znát, že tomu tak není. "No, ale mohla bych s tebou kousek jít. Třeba to odtud nebude daleko a budeme mít štěstí," navrhla tedy. Tak jako tak nemohla takhle malé vlče opustit. "Nebo třeba narazíme na někoho, kdo bude znát cestu," dodala ještě. Cielo byl poměrně malý, i kdyby se zatoulal tak nemohl dojít daleko. Takže jeho domov určitě musel být někde v okolí.
Bianca se rozešla směrem, kde tušila jih. Alespoň nějakou indícii měla. "Máme to tam měkkoučké," přikývla s úsměvem. "A dokonce umíme mech ovládat, třeba tvořit vlnky, nebo v něm můžeme vlka uvěznit," rozpovídala se trochu o smečkové magii. Ne že by ji nějak často využívala, ale jinak zněla zajímavě. "Stromy tam máme taky, spíš listnaté, ale i jehličnaté. A jejich kmeny jsou taky často porostlé mechem."

Loterie 4/5

Očividně se vlci s černýma očima mohli i rodit, ale asi to nebylo moc běžné. No, přinejmenším to bylo trochu zvláštní a Bianca byla vážně zvědavá, k jaké magii se to pojí. Ale Meinere sám netušil. Trochu se zašklebila na jeho další poznámku. "Nebo můžeme poprosit Života aby mu je nenápadně změnil," ušklíbla se lehce. "To bude asi míň náročnější." Ne, že by nebyla vděčná. Nikdy nad vlastními vlčaty sice nepřemýšlela, ale ani nebyla vyloženě proti. A když už se Matteo vyloupl na svět, samozřejmě ho milovala jako každá matka. Ale že by si to celé chtěla podstupovat znovu? V nejbližší době určitě ne.
Saturn byl naštěstí ohledně nového příbuzného chápavý. "Já vím. A jsem ráda," přikývla vděčně, když ji ujišťoval, že rodina tu vždy bude. Byla opravdu šťastná, že kolem sebe měla takové dobré vlky. Konverzace ale rychle sklouzla k počasí a tím pádem se Bianca začala zajímat o zásoby a novinky ze smečky. Překvapeně zamrkala, když bratr zmínil návrat Lylwelin. Dlouho o vlčici neslyšela a ani si nemyslela, že ji kdy potká. A najednou byla zpátky. "Tak to je fajn. Ještě že stihli dojít, než je zastihlo tohle sněžení. Kdo ví, co by se s vlčetem stalo," zamračila se lehce. To byla nevezpečná situace. Ale naštěstí došli sem. "Konečně by Matteo měl nějakého kamaráda stejného věku. Celou cestu se ptá, jestli tu budou malí vlci," pousmála se a to už i syn reagoval na Saturnova slova. A hned se dožadoval, kde toho malého vlka najde. "Je Cornic někde v lese? Mohli bychom je seznámit," zeptala se. Teď jí docházelo, že to byl asi ten malý hlásek co odpověděl na její vytí spolu se Saturnem. Ale k nim už nedošel.

Loterie 3/5
Cielo / leden 3/10

Vlček se po jejích slovech naštěstí trochu uklidnil a začal se zvědavě ptát. Už nevypadal tak vystrašeně, ale docela roztomile, jako každé jiné vlče. Docela jí připomínal Mattea, alespoň těmi otázkami. "No občas se mi to stane, ale důležité je jít prostě dál. A vždycky dojdu někam, kde už to znám," vysvětlila. "Docela dost jsem se jako malá naběhala. A alespoň k něčemu mi to bylo," zazubila se pak. Cestování ji bavilo, přeci jen měla docela toulavé tlapky, i když celý život patřila do smečky.
Vlček se představil jako Cielo z Cosa Nostry. Bianca se zarazila, ten název jí připadal nějak povědomý. Musela ale hodně zapátrat v paměti, aby si vzpomněla na Pippu. Ta jí o tom vyprávěla. Ale ve vrbovém lese tehdy ještě nebydlela. "A neznáš náhodou Pippu? Je to stejně stará vlčice jako já. Kdysi jsem ji potkala a o Cosa Nostře mi pověděla," usmála se na vlčka. Mohl to být její příbuzný? Nebo prostě jen patřil do stejné smečky. "Jestli tam rostou vrby, tak to musí být někde na jihu, ale bohužel takové místo neznám," odpověděla trochu lítostivě. Vypadalo to, že Cielovi moc nepomůže, ale zase tady nemohla nechat vlče samotné. Jenže jih byl rozsáhlý, taky si nemohla dovolit ho doprovázet dlouho. Možná bude stačit, když s ním půjdu a buďto to najdem, nebo snad najdem někoho kdo to bude znát, zamyslela se. To znělo jako plán.
"Ne, já bydlím kousek odtud na severu. V Mechovém lesíku. Jako ty máš vrby, tak my máme les plný mechu," usmála se na vlčka. Názvy byly opravdu jednoduché, a o to lépe si to vlk zapamatoval.

Loterie 2/5
Cielo / leden 2/10

Vlček byl z její přítomnosti asi dost vyděšený. Cítila se trochu provinile, a zároveň se tomu podivovala. Přeci nevypadala nějak děsivě, ne? Ani ho nevylekala, nebo tedy určitě ne záměrně. "V klidu, nemusíš se bát," o krok ucouvla a usmála se, když vlče začalo koktat odpověď. Nakonec z něj vylezlo, že se šel jen projít kousek od domova a ztratil se. Bianca přikývla, to by asi k vlčeti jeho věku odpovídalo. Ale růžové stromy? "Hmm, no žádné růžové stromy jsem tady neviděla. Navíc... teď je asi stejně nenajdeš," sdělila mu nemilou zprávu. "Sníh sice slézá, ale ještě není takové teplo, aby rostliny začaly kvést," dovysvětlila. Tedy, už to určitě nebude trvat dlouho, ale sama po cestě zatím neviděla nic rozkvetlého.
"A nemusíš se omlouvat, každý se jako malý občas někam zaběhne. Já třeba jsem se taky dost ztrácela, než jsem se naučila stopovat a zapamatovala si cestu domů," ujistila vlčka, že je to normální. Protože vypadal opravdu vyděšeně, a ještě tvrdil že ho za to doma vyhubují. "A kdepak bydlíš? Třeba bych ti mohla pomoct to najít. A Zia Lia si vůbec nemusí všimnout, že jsi se na chvilku ztratil, co? Když si to necháš pro sebe, nikdo na to nepřijde," mrkla na něj spiklenecky. Jestli si nevšimli hned, co vystrčil tlapky z lesa, asi byli něčím zaneprázdněni. Možná ani teď ještě netušili, že se jim tenhle malý vlček zatoulal. "A jakpak se jmenuješ? Já jsem Bianca," představila se.