Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Kaskády (přes Východní hvozd)

Nikam nespěchali, jelikož les byl docela nedaleko. Jakmile dorazili k hranicím, i Bianca si všimla, že pach smečky trochu slábne. To by chtělo napravit, zamračila se nespokojeně, protože teď si nejvíc chtěla zalézt do teplého úkrytu a odpočívat. Naštěstí se nepříjemného úkolu ujal Meinere - možná to byla ta snaha lesu něco vracet. Bianca jen spokojeně přikývla, rozhodně mu to nehodlala vyvracet, a pak se pomalu vydala k úkrytu.
Než stačila ujít půlku cesty, plány jí překazilo něco jiného. Zakoulela očima, když zaslechla dva naléhavé hlasy za sebou. Cizinci na území. Možná za to můžou ty slabé hranice, povzdechla si trochu. No co už, když už sem přišla, taky by měla plnit svoje alfácké povinnosti. Rozešla se za jedním hlasem, tím co byl dál. Předpokládala, že v lese stejně moc vlků není a jestli ano, budou u úkrytu kde zněl ten druhý. Tak rovnou vzala tu složitější práci, za kterou se nikdo určitě nepožene.
Svižnějším krokem došla k hranicím, odkud se linul cizincův pach a odkud zněl jeho hlas. Zpoza stromů už z dálky viděla mladého hnědého vlka. Když k němu došla blíž, všimla si jak nervózně stepuje. "Ahoj, potřebuješ něco?" zeptala se zvídavě. Nevypadal o tolik starší než Matteo. Možná jednu zimu? Ihned ho vyhodnotila spíš jako někoho, kdo potřebuje pomoc, než jako hrozbu. Třeba hledal úkryt před zimou, to se většinou v tohle období stávalo.

Střední odměny (prosím nějak rozhodit až po zapsání odměn z kalendáře :)):
• 3* do vlastnosti - Callypso
• 3* do vlastnosti - Callypso

Malé odměny a elixíry:
• 1* do magie - Odin předměty
• 1* do magie - Callypso neviditelnost
• 1* do magie - Callypso neviditelnost
• Teleportační lístek - Callypso
• Teleportační lístek - Odin
• Teleportační lístek - Alkairan
• Elixír mírumilovnosti - Callypso
• Jedovatý jazyk - Odin
• Desploditel - Callypso

Měna:
• Květiny: 33 - Odin
• Mušličky: 32 - Odin
• Perly: 19 - Callypso
• Oblázky: 81 - Odin
• Drahokamy: 123 - Callypso
• Křišťály: 1 - Callypso

Připsáno :>

"To jsem neřekla," zakoulela očima trochu uraženě, když se Meinere začal shazovat. Copak byla v jeho očích někdo, kdo by si myslel že je k ničemu? Snad ne, když byli partneři. "Chci říct, že toho prostě není moc, co by se dalo dělat. Lov byla zrovna jednoduchá odpověď, tak jsem to zmínila," snažila se to objasnit. Prostě nevnímala, že by bylo něco extra potřeba v lese dělat nebo měnit. "Ale jestli máš nějaký geniální nápad, klidně se poděl," vyzvala ho. Ostatně to byl jeho nápad, že by se chtěl zavděčit. Tak možná měl na mysli i něco konkrétního.
Po koulovačce, která se zvrtla v mírnou šikanu Mattea, byli všichni akorát tak mokří a vyčerpaní. Ale Bianca se i tak usmívala, byla to zábava. Zatímco Matteo se hrabal ze sněhu, Meinere hrabal do sněhu. Bianca zvědavě koukala, když sníh kolem začal najednou roztávat a vzduchem se začala linout zajímavá vůně. Meinere odhalil mladého jelena, hezky zakonzervovaného mrazem. Akorát to s tou magií trochu přehnal a jelen se přichytil. "Voní to docela dobře?" zkonstatovala překvapeně Bianca. Dokonce i černobílý se rozhodl ochutnat a chvíli zamyšleně přežvykoval. Asi to stálo za zkoušku. Bianca si také ukousla a překvapeně zahuhňala s plnou pusou. Bylo to vlastně docela dost dobré. "Páni, to bych nečekala. Co na to říkáš?" obrátila se na Meinera.
Po dobrém jídle na ni padla únava. Nejraději by se zahrabala někam do tepla a trávila hezky šlofíkem. Ale to tady nešlo. "Měli bychom se jít domů ohřát," navrhla ostatním. Po koulovačce byli celí mokří a zima se už pěkně zakousávala do kožichů. Navíc byli pryč už docela dlouho, nastal čas se vrátit.

>> Mechový les (přes Východní hvozd)

Bianca
1. 25 oblázků
2. 3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - rychlost
3. Drag
4. 5 křišťálů
5. Vymaxování jedné vlastnosti - vytrvalost
6. 3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - neviditelnost
7. 30 mušlí
8. 5 perel
9. Hvězdička do magie nad 5* - myšlenky
10. Vymaxování jedné magie - emoce

Callypso
1. 25 oblázků
2. 3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - rychlost
3. Drag
4. 5 křišťálů
5. Nová magie od Života bez hvězd – 20 křišťálů a 200 mušliček
6. 30 drahokamů
7. Hvězdička do magie pod 5* - neviditelnost
8. 50 oblázků
9. Vlčecí pitíčko
10. 30 drahokamů
11. Vymaxování jedné vlastnosti - vytrvalost
12. 10 perel
13. Nová magie od Smrti bez hvězd - bolest
14. 3x teleportační lístek
15. 10 křišťálů
16. 3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - neviditelnost
17. 30 mušlí
18. 5 perel
19. 50 květin
20. Hvězdička do magie nad 5* - neviditelnost
21. 30 oblázků
22. Vymaxování jedné magie - bolest
23. 25 drahokamů
24. 25% sleva na modifikace
25. +75% sleva NEBO Zimní magie – 75% sleva

Odin
1. 25 oblázků
2. 3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti – 2 do rychlosti a 1 do taktiky, prosím
3. Drag
4. 5 křišťálů
5. Nová magie od Života bez hvězd - 20 křišťálů a 200 mušliček
6. 30 květin
7. Hvězdička do magie pod 5* - bolest
8. 50 oblázků
9. Vlčecí pitíčko
10. 30 drahokamů
11. Vymaxování jedné vlastnosti – může se i speciální řečník? (jestli ne, tak prosím převést na Kaie - vytrvalost)
12. 10 perel
13. Nová magie od Smrti bez hvězd - 20 křišťálů a 200 oblázků
14. 3x teleportační lístek
15. 10 křišťálů
16. 3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - oheň
17. 30 oblázků
18. 5 perel
19. 50 drahokamů
20. Hvězdička do magie nad 5* - předměty
21. 30 oblázků
22. Vymaxování jedné magie - iluze
23. 25 květin
24. 25% sleva na modifikace
25. +75% sleva NEBO Zimní magie – 75% sleva

Alkairan
1. 3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - obratnost
2. Nová magie od Života bez hvězd - země
3. Hvězdička do magie pod 5* - iluze
4. Vymaxování jedné vlastnosti - taktika
5. Nová magie od Smrti bez hvězd - neviditelnost
6. 3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - emoce
7. Hvězdička do magie nad 5* - iluze
8. Vymaxování jedné magie - země
9. 25 květin

Připsáno a děkuji za účast :>

koulovačka

"No třeba chodíš lovit? Nevím, on toho ten les zase tolik nepožaduje," pokrčila rameny. Sama tam měla takovou funkci spíše ve jméně než že by něco reálně dělala. A co se jí zdálo, ani Saturnus nevypadal nějak přepracovaně a to se o chod smečky staral víc. "Víc těch povinností zahrnuje komunikaci - jako přijímání členů a vyhazování nezvaných. Ale na to by tam měli být vlci nebo bratr. A pak občasné značkování a ten lov," vyjmenovávala spatra, co všechno pro ni smečka představovala. Nebylo to nic hrozného, a většinou se našel někdo, kdo věci dokázal hned vyřešit, i když alfy nebo výše postavení nebyli k dispozici. A zbytek se dotáhl potom.
Všichni uznali, že zamrzlé vodopády jsou fakt krásné a okolím se rozlila docela příjemná chvíle klidu a ticha. Ačkoli Meinere i Matteo nebyli moc ukecaní, Bianca s nimi vlastně moc takových chvil mlčení poslední dobou nezažívala. Pořád bylo na co se ptát a co vysvětlovat. A když ne, zas se dělo něco mimo její kontrolu. Proto si tuhle chvilku náležitě užívala. Nejdřív se kochala vodopády, potom zavřela oči a prostě potichu relaxovala. Překvapeně je zas otevřela, když ucítila jak se o ni Meinere otřel. Tohle gesto přivítala s úsměvem, připravená ho ihned opětovat. To by ale Matteo nesměl začít křičet a v další chvíli strhnout otce k zemi. Bianca si ani nevšimla, kdy se začali pošťuchovat, ale jakmile se to rozjelo, nebylo možné to zastavit. "Notak, nechte se!" snažila se je usměrnit. Ale to už i Meinere měl v tlapě sníh, který metal po synovi jako odplatu. A že Bianca neviděla, jak tahle celá situace začala, přidala se na stranu Meinera. Také vzala trochu sněhu a se smíchem ho začala házet po Matteovi. Mohl si za to sám, neměl rodiče provokovat.

<< Midiam
Běž se podívat na zamrzlé vodopády

Chvíli ani nepoznávala, kam až to vlastně došli. Objevili se u zamrzlé řeky, akorát háček byl v tom, že tahle řeka tekla ze skal dolů. A přesto vlastně téct přestala a zamrzla v takové formě. Dobrá zpráva byla, že Matteo byl tímto úkazem tak zaujat a okouzlen, že se tu zastavil a tím na ně i počkal.
Bianca si v tichosti prohlížela tu podívanou a přikyvovala ostatním. "Taky jsem to tu vlastně v zimě ještě neviděla. Zamrzlou řeku ano, ale tohle je mnohem krásnější," musela uznat. Moc se jí to líbilo. I v létě byly kaskády hezké, ale jak Meinere zmiňoval, to tu bylo moc hlučno. Vlci se nemohli bavit moc blízko vodě, jinak na sebe museli křičet. Teď v zimě to mělo jinou atmosféru. "Je to vlastně mnohem klidnější, když tu nehučí ta voda," poznamenala. "Takové, jak to říct, mystické." Zkrátka byla také okouzlena krásami přírody.
Na vodopády se zas tak dlouho nedívala. Přešla k Meinerovi s Matteem a posadila se vedle nich, oči zavřené. Prostě si jen vychutnávala celou tuhle chvíli. Byla na tak krásném místě se svou rodinou. Vlastně jí přišlo, že za poslední rok hrozně dospěla? Nebo prostě, že její život se posunul úplně nečekaným směrem. Všechno šlo hrozně rychle, ale zároveň to dávalo smysl a nebylo těžké si zvyknout. Bianca byla velmi šťastná a vděčná.

<< Kierb

Meinere se nesvěřil s tím, co ve vodě hledal. Asi nějaký hlubší smysl. Nebo naopak vypnul úplně a hleděl, jak se říká do blba. Bianca jen pokrčila rameny, nehodlala z něj tahat všechny jeho tajnosti. Navíc měli důležitější problém - syna, který začínal mizet v dálce a ještě šel blbě. Meinere mu sice docela důvěřoval, ale rychle se ukázalo, že to bylo marné.
"No to teda nepočítám. S tím se nikdy nedá počítat," odpověděla Bianca trochu v rozpacích. Netušila, jak to bylo možné, že Matteo byl takový trouba na orientaci. A samozřejmě nechtěla, aby se někde nenávratně ztratil. Toulání bylo asi ještě v pořádku, věděla zase, že spolu nebudou navždycky. Ale o všechen kontakt přijít nechtěla. "Nedá se to nějak naučit? Zlepšit?Možná bychom s ním měli víc chodit kolem lesa, ať aspoň okolí pozná dobře," zapřemýšlela nahlas. Trochu jí to dělalo starosti.
Byla trochu překvapená, když Meinere navrhoval návrat do lesa. Zrovna od něj to nečekala, normálně byl spíš tím, kdo se chtěl držet mimo. "Co myslíš tím vrátit?" nechápala úplně, jak to bylo řečeno. Jako obrazně? Nebo že by měli něco nalovit, uklidit, označkovat a tak? "Mluvení můžeš nechat na mě přeci," pousmála se na něj. Od toho přece byli partneři, aby si přehazovali ty nepříjemné činnosti.

>> Kaskády

zahraj písničku na rampouchy

Meinere si nakonec našel svačinu i bez lezení do vody a dokonce se i tak ochotně rozdělil se zbytkem rodinky. Zbytek už ale tak nadšený nebyl - Matteo svůj příděl snědl, ale Bianca se rozhodla víc přenechat Meinerovi. Přeci jen, na ni by těch ryb byla vlastně škoda. I když by to snědla, tak by z toho neměla moc dobrý prožitek a mohla se najíst i v lese. Oproti černobílému, který měl prazvláštní fixaci na ryby.
Po jídle se u řeky trochu zdrželi, i když to bylo spíš takové bloumání kolem. Nikdo se nikam nehrnul, ale zároveň tu nebylo úplně co dělat. Mattea zaujaly nedaleké rampouchy, na které se rozhodl cinkat drápy. Bianca zvědavě nakukovala, co to tam dělá? Takovouhle aktivitu ještě nezkoušela. A když to i Meinere šel zkontrolovat, nemohla být pozadu. Černobílý se hned tak trochu fušoval, že by hra měla znít dobře a pak... nepředvedl zrovna zářný výkon. Bianca se pobaveně zakřenila, když se Matteo upřímně ozval. "Počkejte, taky to zkusím. Třeba to bude znít lépe," nahrnula se k rampouchům sama a chvilku si je zlehka oťukávala. Pak zkusila zahrát nějakou melodii. Nejenom, že ťukala do jinak znějících rampouchů a nedělala velké mezery, snažila se i o nějaký rytmus. Nepopsala by se jako hudebně nadaná, ale nebyla ani marná. Znělo to, no jako rampouchy. Ale asi to bylo o něco lepší, než co předvedli ti dva. "Tadá! Na to jsou potřeba ty ženské tlapky a uši," zahlásila naoko pyšně, s úsměvem na tváři. Alespoň nemohli být tak smutní, že jim to nejde - prostě měli jen smůlu, že se nenarodili jako vlčice!
Bianca se ještě chvíli věnovala rampouchům, zatímco Meinere se rozhodl čučet do vody a Matteo se snažil asi přehradit řeku? Když Bianca viděla jeho počínání, raději to nechala být. Dokud se neozvala prosba o pohyb - od nečekaného zájemce. A navíc na ně ani nečekal, Matteo se prostě rozešel směrem domů. Bianca nad ním jen pokroutila hlavou, ale nechala ho jít napřed. Nebyli od Mechového lesa daleko. "V pořádku? Na co koukáš?" žďuchla lehce do Meinera a sklopila hlavu k řece. Nebylo tam nic jiného, než jejich odrazy. Přesto černobílý vypadal, jakoby o něčem hluboce přemýšlel. "Měli bychom ho dohnat, ať se neztratí," pokývla hlavou k Matteovi, který už si to štrádoval přes gejzíry nějak šikmo od Mechového lesa. Vypadalo to na další okliku.

>> Midiam (přes Gejzírové pole)

<< Ledová pláň
Ochutnej rybí nanuk

Matteo se zajímal, čím se sobi živí. Bianca se chvíli zamyslela, když Meinere neposkytl zrovna naučnou odpověď, ale sama taky moc nevěděla. "Asi to samé, co v létě? Snaží se najít nějakou zeleň," uzavřela to nakonec. Stejně se soby na pláni moc zůstávat nechtěli, když je nehodlali lovit, a zamířili pryč.
Meinere to chtěl vzít malou oklikou, a Bianca po chvíli zjistila i proč. Zastávka u řeky byla trochu nutností, když už šli kolem. Ona a Matteo jedli před nedávnem, ale Meinere měl chudák hladový žaludek. "Budou v tom vůbec ryby?" zapochybovala, když viděla polozmrzlou řeku. I Meinere uznal, že se mu tam moc nechtělo. Bianca se zachichotala jeho pitomé poznámce. "Můžu tě hnědka vysušit teplým větrem. Ale ve vodě ti stejně zima bude," navrhla kompromis. Ale chápala jeho nechuť. Na druhou stranu jíst musel. A poradil si nakonec i bez toho, aby se namočil. Nějaké ryby totiž uvízly v ledu. Bianca na ten zmrzlý kousek zvědavě koukala - normálně by ho asi Meinerovi přenechala, ryby pro ni nebyly zrovna pochutina. Ale tentokrát se to rozhodla zkusit, třeba zmrzlé budou chutnat jinak. Zkřivila tlamu, jak ji ledové maso zastudilo na zubech a dásních. Chuť ryby jako takové byla možná mírnější, ale za ten divný pocit to asi nestálo. "Chutná to zvláštně. Co na to říkáte?" skepticky se zeptala okolí. Matteo nevypadal nadšeně, ale svůj příděl snědl. Meinere to tam taky nakufroval ani nemrkl. "Dej si víc, musíš mít ještě hlad," usmála se na něj výmluvně a přesunula svůj zbytek k němu. Na ni by to byla škoda - hladová nebyla a stejně jí to moc nechutnalo. Navíc se mohla najíst v úkrytu kdykoli. A Meinerovi určitě jedna ryba taky nestačila, na zimu bylo potřeba jíst víc.

Bianca si oddechla, když ji Meinere ujistil, že je v pořádku. Po chvíli rozmýšlení si tedy lehla vedle něj a rozhodla se také odpočívat. Přeci jen za sebou měli pořádný adrenalinový zážitek. Byla ráda, že má trochu čas to zpracovat a rozdýchat, navíc to vypadalo, že odpočinek ocení všichni. I Matteo se po chvíli položil do sněhu vedle nich.
Při tom odpočinku měli alespoň na co koukat, protože na volnou pláň se po chvíli přihnalo stádo... nějakých kopytníků. Ani Bianca netušila, co přesně jsou zač. Prostě další velcí býložravci, co se asi dali lovit. Ne, že by na lov teď měla nějaké pomyšlení. Navíc na tak velké zvíře bylo lepší mít ještě pár vlků navíc. Matteo se zajímal, co jsou zač a odpověděl mu naštěstí Meinere, který byl přeci jen trochu znalejší. Sobi, huh, pomyslela si Bianca. Lovila jsem je někdy? nějak si to úplně nepamatovala. Meinere říkal, že mají rádi zimu, takže spíš ne. Ve smečce spíš nalovili před zimou a pak žili ze zásob nebo z kořisti okolních lesů. A sobi se okolo Mechu zase tak nevyskytovali. Stádo si jich každopádně moc nevšímalo, což bylo asi dobře. Ještě utíkat před rozzuřeným sobem, to by jim teď tak scházelo. Stejně se ale zvedli a uznali, že je čas vyrazit dál. Kožichy už měli stejně mokré od sněhu a delší ležení by je jen nachladilo. Bianca Meinerovi přikývla. "Ano." Pohledem pobídla Mattea, ať taky vstává a následovala černobílého.

>> Kierb

Hlásím se 2x

<< Sopka (přes Sněžné hory)
Běž pozorovat soby na Ledovou pláň

Bianca se řítila dolů stále stoupající rychlostí. Už ani nemohla dávat pozor na to, co se děje Matteovi nebo Meinerovi, jinak by sama mohla skončit špatně. Koukala hlavně kam s ní kámen jede, snažila se ho nějak korigovat a ideálně zpomalovat, aby se nevymlela. Ani si v té rychlosti nevšimla, že Meinere skončil někde za ní.
Když už se terén začal rovnat a bylo jasné, že jsou z kopce pryč, Biance konečně trochu sepnul mozek a pomocí magie větru, který poslala v proudu proti sobě, se zpomalila natolik, až zastavila. Jakmile slezla z kamene, ani se nevydýchala a pohledem vyhledala Mattea, kterému taky větrem pomohla. Meinere se objevil po chvíli a hned bylo vidět, že je na tom nejhůř. Po nohách měl šrámy, které dokonce krvácely. Nebylo to nic drastického, ale i tak. "Meinere, jsi v pořádku? Potřebuješ něco?" zeptala se starostlivě, když chtěl chvilku vydechnout. Léčivou magii bohužel neměla, takže netušila co teď.
Zatímco stála nad černobílým, ucítila, jak se země pod jejíma nohama začíná třást. První myšlenka vedla k tomu, že je to ta proklatá sopka - teď tam byli a ještě se o tom bavili. Ale když se otočila, sopka byla v klidu. Jakmile však vrátila zrak, uviděla strůjce toho zvuku. Stádo velkých kopytníků s parůžky. Asi je už někdy viděla, ale nebyli to typičtí jeleni nebo srnci. Každopádně jim věnovala jen chvilku, byli zatím daleko a nehnali se snad jejich směrem. Raději se soustředila na Meinera.

Dej si s někým závod na sáňkách

Matteo povídal, že Zuběnka se mu zjevovala ve snech. Huh, takže co to tedy je? Bianca nechápavě naklonila hlavu na stranu. Nejdřív si myslela, že možná nějaké magické stvoření. Ale že by chodilo do snů? No nebylo to úplně nemožné, ale ani Meinere mladému nevěřil. Dokonce ho i popichoval, jestli po něm někdo nechtěl srst. Tak jako tak, Matteovi to asi neubližovalo, takže se tím Bianca dál nezaobírala.
Sopka neskýtala mnoho zajímavých pohledů nebo aktivit. Jeden tam nahoře mohl buďto čumět do kráteru nebo čumět ven na krajinu. Asi jako každý jiný kopec, akorát tenhle mohl vybouchnout, kdyby se mu zachtělo. Mattea to každopádně velmi rychle omrzelo. Jedině dobře, aspoň už sem nepoleze, pomyslela si Bianca s oddechem. Chvilku se bavili o tom, že by tam někoho moli hodit a kdo by to byl. Meinere měl trefnou poznámku k zachraňování světa, na což Bianca jen nejistě popošlápla. Nějak netušila, co zrovna říct. A pak Matteo zmiňoval nějakého modráka. "Páni, to tě musel fakt iritovat, aby ses ho chtěl takhle brutálně zbavit," pobaveně pozvedla obočí na Meinera. Na to jak mu byla většina věcí jedno, bylo zajímavé si ho představit v takové situaci. Ten vlk ho musel asi hodně frustrovat, když ho chtěl hodit do sopky. "To je dobře," přikývla jen na jeho další slova. Nebylo to zrovna něco, čím by se u partnera chtěla ostatním chlubit.
Každopádně byl čas odejít, protože už to začínalo nudit i ji. Toho se ujal Matteo a ne zrovna tradičním způsobem. "Matteo!" vyjekla Bianca vyděšeně, když viděla jak na kameni velkou rychlostí mizí v dálce. Proboha! "Rychle, musíme za ním Mei-!" než stačila doříct větu, i černobílý už si to svištěl dolů po šutrech. Bianca vyvalila oči ještě víc a v nervozitě se rozeběhla stejnou cestou, jako ti dva. Tou, kde byly ty uvolněný kameny. Každýho normálně smýšlejícího vlka by asi napadlo, že by bylo lepší to obejít. Ale když vám hned po sobě zmizí syn a pak i partner, jeden zrovna nepřemýšlí. "Ah!" vyjekla jen, když už necítila pevnou půdu pod nohama a najednou taky nabírala na rychlosti.

>> Ledová pláň

<< Jedlový pás (přes sviští hůrky)
Hoď sněhovou kouli do sopky

Bianca koukala dost překvapeně, když se Matteo dal do vyprávění o nějaké víle, co vídal když šel spát a když mu padaly zuby. Znělo to vlastně dost děsivě, bez většího kontextu. Meinere se začal taky víc vyptávat a Bianca pozorně poslouchala. "Takže ti nikdy nic neudělala? Není nebezpečná?" zeptala se vážně. Podle Matteových slov byla neškodná, dokonce mu dávala drahokamy. Ale byla v tom magie a ta smrděla. Kor když se jednalo o nějaké neznámé entity, s těmi Bianca neměla dobré zkušenosti. Magie u vlků jí nijak extra nevadily, ale jakmile magii umělo používat něco jiného, vstávaly jí chlupy na krku. "Ne. Nebo si to minimálně nepamatuju," zakroutila hlavou na Meinerovu otázku. Jí nikdo za vypadlé zuby neobdaroval. Nebo to bylo už tak dávno, že sama netušila. Určitě to nebyla pravidelná situace.
Pak už se blížili k sopce a Matteo nenápadně zahýbal k jejímu úpatí. Když tam došli, padla i ta očekávaná otázka. Bianca si povzdechla. "Fajn. Ale koukej kam šlapeš a buď opatrný. Hlavně tam proboha nespadni, až budem nahoře," zahudrovala si trochu rezignovaně. Mattea ta sopka nějak fascinovala. Možná bylo lepší mu to ukázat teď, když byl s nimi. Jinak by tam určitě lezl sám a to se Biance líbilo ještě míň. Ona tedy neměla žádnou velkou touhu se tam jít podívat - možná tam ani nikdy ještě nebyla, na úplném vršku. Stačilo jí, že to jednou bouchlo a celý les byl zdevastovaný.
I nahoře na to došla řeč, protože Matteo nebyl oslněn. Bylo tam teplo, Bianca koukala do chřtánu sopky, kde nebylo nic než divná tmavá hmota a občasné pukliny vypouštějící páru. Muži začali do díry z nudy házet sníh a Bianca si taky jednu kouli namotala a tlapkou ji přesunula přes okraj. Skoro se nestihla dole rozprsknout a byla roztátá. Hmm, je tam dost teplo. Ještě, že oni stáli vysoko. "Koho bys tam chtěl házet prosímtě?" s pobaveným odfrknutím se podívala na Meinera. "Navíc takový celý vlk by tu sopku mohl probudit. Radši bychom tam neměli házet nic, jestli nechceme další výbuch a zničený les," dodala ještě, aby Mattea náhodou nenapadla nějaká blbost. Sníh byl ještě v pohodě, ten nic nevážil a horkem se stihl vypařit dřív, než by napáchal škody. Ale něco tuhého a velkého? To už nebyl dobrý nápad.

I Meinere byl nakonec na stejné notě a Matteovi vysvětlil, že Smrt je nebezpečná a není radno si s ní zahrávat. Naštěstí se zdálo, že mladý vlk to pochopil. I když si to přebral po svém, nakonec neřekl nic urážlivého nebo výsměšného, takže Smrt by se urazit neměla. A pokud jo, snad si to do doby než za ní Matteo půjde nebude pamatovat. Přeci pro ni byli všichni bezvýznamní, tak by nemusela.
Také ji překvapilo, když Matteo zmínil nějakou Zuběnku. "Kdo je to? Kde jsi ji potkal?" rozvedla trochu Meinerovu otázku. Taky se s nikým takovým nesetkala, nebo si to minimálně nepamatovala. Její jméno znělo divně - měla něco společného se zuby? Zvláštní. Matteo se nad tím ale dlouho nezdržoval, očividně už chtěl být zase co nejrychleji doma. Nebo někde jinde. Kdo by taky chtěl zůstávat tady, zkroutila tlamu Bianca při pohledu na zříceninu. Také neotálela a vydala se za ostatními.
Matteo zamířil asi přesně za čumákem. Nebo se snažil napodobit cestu zpátky, tak jak si ji pamatoval. Každopádně po chvíli si Bianca nebyla jistá, že jdou přesně tou cestičkou, kterou i přišli. Sněhu ubývalo a to i když šli do kopce. Většinou to bylo naopak, ne? Že by se o území netrefili?

>> Sopka (přes Sviští hůrky)