Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bianca si oddechla, když ji Meinere ujistil, že je v pořádku. Po chvíli rozmýšlení si tedy lehla vedle něj a rozhodla se také odpočívat. Přeci jen za sebou měli pořádný adrenalinový zážitek. Byla ráda, že má trochu čas to zpracovat a rozdýchat, navíc to vypadalo, že odpočinek ocení všichni. I Matteo se po chvíli položil do sněhu vedle nich.
Při tom odpočinku měli alespoň na co koukat, protože na volnou pláň se po chvíli přihnalo stádo... nějakých kopytníků. Ani Bianca netušila, co přesně jsou zač. Prostě další velcí býložravci, co se asi dali lovit. Ne, že by na lov teď měla nějaké pomyšlení. Navíc na tak velké zvíře bylo lepší mít ještě pár vlků navíc. Matteo se zajímal, co jsou zač a odpověděl mu naštěstí Meinere, který byl přeci jen trochu znalejší. Sobi, huh, pomyslela si Bianca. Lovila jsem je někdy? nějak si to úplně nepamatovala. Meinere říkal, že mají rádi zimu, takže spíš ne. Ve smečce spíš nalovili před zimou a pak žili ze zásob nebo z kořisti okolních lesů. A sobi se okolo Mechu zase tak nevyskytovali. Stádo si jich každopádně moc nevšímalo, což bylo asi dobře. Ještě utíkat před rozzuřeným sobem, to by jim teď tak scházelo. Stejně se ale zvedli a uznali, že je čas vyrazit dál. Kožichy už měli stejně mokré od sněhu a delší ležení by je jen nachladilo. Bianca Meinerovi přikývla. "Ano." Pohledem pobídla Mattea, ať taky vstává a následovala černobílého.

>> Kierb

Hlásím se 2x

<< Sopka (přes Sněžné hory)
Běž pozorovat soby na Ledovou pláň

Bianca se řítila dolů stále stoupající rychlostí. Už ani nemohla dávat pozor na to, co se děje Matteovi nebo Meinerovi, jinak by sama mohla skončit špatně. Koukala hlavně kam s ní kámen jede, snažila se ho nějak korigovat a ideálně zpomalovat, aby se nevymlela. Ani si v té rychlosti nevšimla, že Meinere skončil někde za ní.
Když už se terén začal rovnat a bylo jasné, že jsou z kopce pryč, Biance konečně trochu sepnul mozek a pomocí magie větru, který poslala v proudu proti sobě, se zpomalila natolik, až zastavila. Jakmile slezla z kamene, ani se nevydýchala a pohledem vyhledala Mattea, kterému taky větrem pomohla. Meinere se objevil po chvíli a hned bylo vidět, že je na tom nejhůř. Po nohách měl šrámy, které dokonce krvácely. Nebylo to nic drastického, ale i tak. "Meinere, jsi v pořádku? Potřebuješ něco?" zeptala se starostlivě, když chtěl chvilku vydechnout. Léčivou magii bohužel neměla, takže netušila co teď.
Zatímco stála nad černobílým, ucítila, jak se země pod jejíma nohama začíná třást. První myšlenka vedla k tomu, že je to ta proklatá sopka - teď tam byli a ještě se o tom bavili. Ale když se otočila, sopka byla v klidu. Jakmile však vrátila zrak, uviděla strůjce toho zvuku. Stádo velkých kopytníků s parůžky. Asi je už někdy viděla, ale nebyli to typičtí jeleni nebo srnci. Každopádně jim věnovala jen chvilku, byli zatím daleko a nehnali se snad jejich směrem. Raději se soustředila na Meinera.

Dej si s někým závod na sáňkách

Matteo povídal, že Zuběnka se mu zjevovala ve snech. Huh, takže co to tedy je? Bianca nechápavě naklonila hlavu na stranu. Nejdřív si myslela, že možná nějaké magické stvoření. Ale že by chodilo do snů? No nebylo to úplně nemožné, ale ani Meinere mladému nevěřil. Dokonce ho i popichoval, jestli po něm někdo nechtěl srst. Tak jako tak, Matteovi to asi neubližovalo, takže se tím Bianca dál nezaobírala.
Sopka neskýtala mnoho zajímavých pohledů nebo aktivit. Jeden tam nahoře mohl buďto čumět do kráteru nebo čumět ven na krajinu. Asi jako každý jiný kopec, akorát tenhle mohl vybouchnout, kdyby se mu zachtělo. Mattea to každopádně velmi rychle omrzelo. Jedině dobře, aspoň už sem nepoleze, pomyslela si Bianca s oddechem. Chvilku se bavili o tom, že by tam někoho moli hodit a kdo by to byl. Meinere měl trefnou poznámku k zachraňování světa, na což Bianca jen nejistě popošlápla. Nějak netušila, co zrovna říct. A pak Matteo zmiňoval nějakého modráka. "Páni, to tě musel fakt iritovat, aby ses ho chtěl takhle brutálně zbavit," pobaveně pozvedla obočí na Meinera. Na to jak mu byla většina věcí jedno, bylo zajímavé si ho představit v takové situaci. Ten vlk ho musel asi hodně frustrovat, když ho chtěl hodit do sopky. "To je dobře," přikývla jen na jeho další slova. Nebylo to zrovna něco, čím by se u partnera chtěla ostatním chlubit.
Každopádně byl čas odejít, protože už to začínalo nudit i ji. Toho se ujal Matteo a ne zrovna tradičním způsobem. "Matteo!" vyjekla Bianca vyděšeně, když viděla jak na kameni velkou rychlostí mizí v dálce. Proboha! "Rychle, musíme za ním Mei-!" než stačila doříct větu, i černobílý už si to svištěl dolů po šutrech. Bianca vyvalila oči ještě víc a v nervozitě se rozeběhla stejnou cestou, jako ti dva. Tou, kde byly ty uvolněný kameny. Každýho normálně smýšlejícího vlka by asi napadlo, že by bylo lepší to obejít. Ale když vám hned po sobě zmizí syn a pak i partner, jeden zrovna nepřemýšlí. "Ah!" vyjekla jen, když už necítila pevnou půdu pod nohama a najednou taky nabírala na rychlosti.

>> Ledová pláň

<< Jedlový pás (přes sviští hůrky)
Hoď sněhovou kouli do sopky

Bianca koukala dost překvapeně, když se Matteo dal do vyprávění o nějaké víle, co vídal když šel spát a když mu padaly zuby. Znělo to vlastně dost děsivě, bez většího kontextu. Meinere se začal taky víc vyptávat a Bianca pozorně poslouchala. "Takže ti nikdy nic neudělala? Není nebezpečná?" zeptala se vážně. Podle Matteových slov byla neškodná, dokonce mu dávala drahokamy. Ale byla v tom magie a ta smrděla. Kor když se jednalo o nějaké neznámé entity, s těmi Bianca neměla dobré zkušenosti. Magie u vlků jí nijak extra nevadily, ale jakmile magii umělo používat něco jiného, vstávaly jí chlupy na krku. "Ne. Nebo si to minimálně nepamatuju," zakroutila hlavou na Meinerovu otázku. Jí nikdo za vypadlé zuby neobdaroval. Nebo to bylo už tak dávno, že sama netušila. Určitě to nebyla pravidelná situace.
Pak už se blížili k sopce a Matteo nenápadně zahýbal k jejímu úpatí. Když tam došli, padla i ta očekávaná otázka. Bianca si povzdechla. "Fajn. Ale koukej kam šlapeš a buď opatrný. Hlavně tam proboha nespadni, až budem nahoře," zahudrovala si trochu rezignovaně. Mattea ta sopka nějak fascinovala. Možná bylo lepší mu to ukázat teď, když byl s nimi. Jinak by tam určitě lezl sám a to se Biance líbilo ještě míň. Ona tedy neměla žádnou velkou touhu se tam jít podívat - možná tam ani nikdy ještě nebyla, na úplném vršku. Stačilo jí, že to jednou bouchlo a celý les byl zdevastovaný.
I nahoře na to došla řeč, protože Matteo nebyl oslněn. Bylo tam teplo, Bianca koukala do chřtánu sopky, kde nebylo nic než divná tmavá hmota a občasné pukliny vypouštějící páru. Muži začali do díry z nudy házet sníh a Bianca si taky jednu kouli namotala a tlapkou ji přesunula přes okraj. Skoro se nestihla dole rozprsknout a byla roztátá. Hmm, je tam dost teplo. Ještě, že oni stáli vysoko. "Koho bys tam chtěl házet prosímtě?" s pobaveným odfrknutím se podívala na Meinera. "Navíc takový celý vlk by tu sopku mohl probudit. Radši bychom tam neměli házet nic, jestli nechceme další výbuch a zničený les," dodala ještě, aby Mattea náhodou nenapadla nějaká blbost. Sníh byl ještě v pohodě, ten nic nevážil a horkem se stihl vypařit dřív, než by napáchal škody. Ale něco tuhého a velkého? To už nebyl dobrý nápad.

I Meinere byl nakonec na stejné notě a Matteovi vysvětlil, že Smrt je nebezpečná a není radno si s ní zahrávat. Naštěstí se zdálo, že mladý vlk to pochopil. I když si to přebral po svém, nakonec neřekl nic urážlivého nebo výsměšného, takže Smrt by se urazit neměla. A pokud jo, snad si to do doby než za ní Matteo půjde nebude pamatovat. Přeci pro ni byli všichni bezvýznamní, tak by nemusela.
Také ji překvapilo, když Matteo zmínil nějakou Zuběnku. "Kdo je to? Kde jsi ji potkal?" rozvedla trochu Meinerovu otázku. Taky se s nikým takovým nesetkala, nebo si to minimálně nepamatovala. Její jméno znělo divně - měla něco společného se zuby? Zvláštní. Matteo se nad tím ale dlouho nezdržoval, očividně už chtěl být zase co nejrychleji doma. Nebo někde jinde. Kdo by taky chtěl zůstávat tady, zkroutila tlamu Bianca při pohledu na zříceninu. Také neotálela a vydala se za ostatními.
Matteo zamířil asi přesně za čumákem. Nebo se snažil napodobit cestu zpátky, tak jak si ji pamatoval. Každopádně po chvíli si Bianca nebyla jistá, že jdou přesně tou cestičkou, kterou i přišli. Sněhu ubývalo a to i když šli do kopce. Většinou to bylo naopak, ne? Že by se o území netrefili?

>> Sopka (přes Sviští hůrky)

<< Mechový les (přes Sviští hůrky)
Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!).

Matteo nebyl z dalšího výletu moc nadšený, ale neměl moc na vybranou, když se rodiče rozhodli. Tedy hlavně Meinere, ale Bianca neoponovala. "Není to moc daleko," dodala jen k Meinerovu vysvětlení. Pravda, že byl nejvyšší čas Mattea blíže seznámit se zdejším božstvem. "Pššt, už jsme skoro tam," napomenula Meinera, když o Smrti nevybíravě mluvil. Ne, že by nesouhlasila - naopak souhlasila stoprocentně. Ale ta 'megera' měla taky oči a uši všude, nerada by se tak svými poznámkami zapsala na list hříšníků. "Tahle... entita se jmenuje Smrt. Jak už její jméno napovídá, není moc příjemná a vůbec není hodná na nahodilé cestovatele. Je ale pravda, že když budeš moc hezky prosit a podlézat jí, dá ti moc na kterou stačí jen pomyslet," převzala to a významně se podívala na Mattea. "Musíš se jí ale zalíbit, a hlavně s sebou mít nějaké blyštivé kameny - ty má moc ráda."
To už se blížili k jejímu obydlí, vzduch byl těžký a chladný. Vlastně to tu docela i zapáchalo sírou, vlk s větší představivostí by řekl, že to tu smrdělo strachem. A nebylo se čemu divit, Smrt už byla taková. Bianca se trochu stáhla a zpozorněla, kdyby náhodou si s nimi chtěla Smrt nějak magicky pohrávat. I to by u ní nebylo neobvyklé. Zatím ale vše vypadalo klidně. Meinere zastavil takticky na pomyslné hranici kus od zříceniny. Byla vidět, ale zároveň byla dost daleko, aby nebyli považováni za narušitele. Pomocí magie Meinere přetvořil pár kamenů na třpytivé křišťály a nerosty, které se Smrti tak líbily a pár jich hodil blíž ke zřícenině. Nějaké mu zbyly u nohou a Bianca se moc neostýchala, pár si jich vzala do tlapek a také je posunula za hranici území. "Přijměte naše dary... Na dobrou náladu a tak," vymáčkla ze sebe s nuceným úsměvem. Ať už řekla cokoli, stejně věděla že Smrti je to buřt, jestli ji to vyloženě neotravuje. Ale občas byla ochotná si vzpomenout na dobré úsilí zdejších nuzáků a přimhouřit oko když něco chtěli. "Teď ty," pobídla Mattea. "Buď slušný a milý," připomněla mu. Když už nejhůř, mohl napodobit svého otce a doufat. Meinere se před Smrtí moc nebál, asi s ní měl prožité své. Bianca byla ale odjakživa poseroutka a nechtěla nic riskovat.

Bianca vůbec Meinerův kousek nečekala, proto se taky docela lekla, když jí vedle ucha prásklo a černobílý zmizel, jen aby se objevil kus před nimi. "Tedy," mlaskla nespokojeně a tlapou si promnula hrudník, kde jí splašeně bušilo srdce. Ale ukázka pro Mattea to byla asi hezká - alespoň mohl na vlastní oči vidět, jakou magií se obdařit aby se vyhnul kopcům. "Tak tady to máš. To je jedna z možností, teleportace. Nebo si třeba můžeš pořídit křídla a kopce vždy přeletět. I to tady není neobvyklé," dodala k tomu ještě. Sama o křídlatých vlcích snad jen slyšela, ale proslýchalo se to často, takže na tom muselo být něco pravdy.
Jak dorazili do lesa, Bianca čekala, že si trochu odpočinou. I Matteo nebyl moc nadšený z představy dalšího cestování, ale Meinere měl asi jiný plán. Nejprve se zmínil o sopce, pravda, že tam ještě nebyli i když o ní často mluvili. A nejlepší by bylo, kdyby se tam Matteo vydal v doprovodu rodičů, ne sám. A pak zmínil bohy, konkrétně toho ne tak příjemného. Bianca se zašklebila, ale měl pravdu, že takové magie byly spíš parketou Smrti. "No dobře," souhlasila trochu s nevolí, jelikož Meinere už byl stejně na pochodu. A tak ho prostě následovala, však nohy ji ještě tak nebolely, jedla taky nedávno a energii ještě měla.

>> Jedlový pás (přes sviští hůrky)

<< Sněžné velehory

Počasí se horšilo a začínala být větší a větší zima. Bianca tohle období vůbec nemusela a nejraději by celý rok měla jaro nebo léto. Ale co se dalo dělat, počasí sice uměla trochu ovládat, ale vůbec v téhle magii nebyla zručná. Možná bych mohla tuhle zimu trénovat. A udělat si z ní léto! zazubila se při té myšlence.
Meinere zatím krmil Matteovu hlavu podivnými příběhy, na které Bianca nesouhlasně upozornila. Na druhou stranu, bylo dobře, že to syna do močálů už nelákalo. Bylo to tam nebezpečné. I ona tam nerada procházela, protože už si odvykla. A tamější území se neustále měnilo, s proudem řeky a vlhkostí, i kdyby tam žila tak občas narazí na problém. Každopádně Matteův problém s kopci už mu nijak vymluvit nemohla. Jestli v tomhle případě selhala výchova nebo se tak prostě narodil, s nohama na rovinu? Bianca netušila. "Tak si pořiď magii co tě bude přes hory přenášet," zakřenila se na něj. Jinou radu snad ani neměla. Kopce byly a budou, a jestli s nimi Matteo nehne, bude muset hýbat se sebou.
Bylo jasné, že zůstávat v horách nebylo v tomhle období zrovna chytré. A tak se zatoulaná rodinka rychle zase vydala zpátky domů. Chození bylo stejně už dost. Naštěstí, z kopce to šlo rychleji než nahoru, takže les byl za chvíli v dohledu. "No to není špatný nápad. Ale nevím jestli se mi tam chce cestovat," odpověděla Meinerovi, který hlasitě zapřemýšlel nad pouští. Chtěl tím něco naznačit nebo to byla čistě jen myšlenka do větru? Bianca nebyla proti, ale zároveň... byla. Do pouště to neměli nejblíž a už začal padat první sníh, takže nebylo ani moc času. Nerada by po cestě uvízla ve sněhové závěji nebo něčem podobném. Ostatně poslední roky jí přišlo, že zimy byly tuhé, a častokrát i doprovázené nějakou menší katastrofou. Možná i proto je tak nemusela. "A nebylo by něco podobného trochu blíž?" nadhodila. Jasně, za zadkem měli sopku. Ale... to asi taky nebyl tak dobrej nápad.

Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí. = 1 bod *

Matteo je naštěstí poslechl a zůstal tam, kde zrovna byl. Naštěstí nepatřil mezi neposlušná vlčata a když se mu něco řeklo, tak to většinou udělal, nebo nedělal nic. Hlavně, že nezlobil. Tentokrát to bylo taky dobře, protože ho tak snadno našli, než se mohlo něco pokazit. Bianca ho zkontrolovala a pak mu dala krátkou přednášku o ztrácení se v mlze. Meinere se k tomu přidal... svým způsobem. Poněkud nevhodným, v této situaci. "Zbytečně ho neděs," zašeptala Bianca a nenápadně do Meinera šťouchla. Podle jejího se zrovna taková historka teď nehodila. Naštěstí to zaobalil tak nějak s jejími slovy, že konec byl poučný. "Já vím, bohužel kopce jsou dost častý přírodní úkaz a budeš si na ně muset zvyknout," povzdechla si trochu nad Matteovou nenávistí ke kopcům. Kde se to v něm takhle bralo? Však byl ještě mladý! "Máš ještě mladé nohy, tak je hezky používej," doporučila mu žertovně.
Meinere navrhoval zmizet z hor, s čímž Bianca souhlasila všemi deseti. "Měli bychom," přikývla a zamračila se. "Ta mlha začíná být pěkně otravná, stále se nás drží a jako by snad houstla. Už aby tohle počasí přešlo," dodala otráveně. Nejen, že její kožíšek začínal trpět, ale i jinak to bylo nepříjemné. Akorát to podtrhovalo depresivní atmosféru, ať už se dělo cokoli. "Bude nejlepší se vrátit domů a trochu se zahřát v úkrytu. Už začíná pěkně přituhovat, za chvíli tu bude zima." Velmi neoblíbené období. Kor pro Biancu, která byla vždycky drobná a měla krátkou srst. Jestli jí byla zima normálně, tak teď o to víc. A když měli smečku, mohli aspoň využívat jejích bonusů a strávit tenhle nehezký čas pěkně v úkrytu v teple, obklopeni jídlem. To znělo mnohem lépe.

>> Mechový lesík

Bianca začínala panikařit a když se ohlédla, ani Meinere už nebyl po jejím boku. Naštěstí, než mohla začít zmatkovat, vynořila se jeho silueta z mlhy a přebrala zodpovědnost za momentální situaci. "Ano, stopy!" vyhrkla. Vůbec ji to v tom zmatku nenapadlo, ale byl to dobrý plán. Asi nejlepší, co měli. Meinere ještě zavolal na Mattea, aby nikam dál nechodil a čekal na ně. Snad se mu nic nestane, pomyslela si Bianca ustrašeně. Bylo opravdu štěstí, že se ještě slyšeli, což znamenalo že nejsou od sebe daleko. Netušila, co by dělala kdyby se Matteo tak rychle neozval a ztratili se úplně.
Nejdřív před sebou viděla jen dvoje stopy, a po chvíli se k nim přidaly třetí, zmatené. Chvilku trvalo, než našli správný směr a na jeho konci naštěstí stál jejich syn, živý a zdravý. Jen asi trochu vyděšený, ale to museli být všichni. "Nestalo se ti nic? Jsi v pořádku?" Bianca ho hnedka oběhla a zkontrolovala ze všech stran, než ho s úlevou objala. "Takhle nás děsit! V takovéhle mlze se musíš vždycky držet blízko svého doprovodu, jinak se ztratíš!" pokárala ho trochu za tu jeho lenost a neochotu chodit do kopců. Teď se mu to mohlo pěkně vymstít, kdyby nezasáhli včas. Meinere zase začal povídat o bludičkách v močálech, což... mělo asi trochu návaznost, ale ani Bianca tentokrát netušila, kam tím směřuje. Tady teď žádné bludičky nebyly. A ani jindy je tu neviděla, i když sem zas tak často nechodila. I v močálech to byla spíše povídačka. "No když už by ses ztratil, tak by bylo nejlepší jít po svých stopách zpátky, jako jsme to udělali teď my. A hlavně se dostat co nejdříve z hor dolů. Je lepší být ztracený v lese, než v horách," dodala si svoje.

Ztrať se v horách
<< Kierb

Bianca nechala Meinera raději chvíli s jeho myšlenkami. Zdál se být o něco víc v pořádku a alespoň komunikoval, ale potřeboval čas to zpracovat. Proto se šla věnovat Matteovi a snažila se mu tuhle zapeklitou situaci tak jako obloukem vysvětlit. A přeci jen se jí to nepovedlo tak, jak by chtěla. Přišla docela očekávaná odpověď. I ona se takhle kdysi ptala Launee a Theriona a jak to dopadlo. "Určitě ne v dohledné době, nemusíš se bát." Nikam se nechystala a staře se také necítila, ale věděla, že ten čas jednou přijde. A Matteo by na něj měl být připravený. "Ale jednou... bohužel. Jak vlci stárnou, tak je to přirozené. Nikdo z nás nemůže žít věčně, i když na Gallirei si svůj život můžeš mnohonásobně prodloužit. Nebo Smrt ošálit. Ale to ani já nevím, jak funguje a jestli to má nějaká svá pravidla," přiznala se. Jen synovi nechtěla úplně říkat, že si zrovna tohle zažila i na vlastní kůži a mohla být ráda, že tu je. Jinak by ani samotný Matteo nikdy neexistoval. To ale vědět nepotřeboval. "Když se zamyslíš, kde jsou asi moji rodiče? Nebo Meinerovi? Bohužel... již nejsou mezi živými. Já o ty své přišla velmi brzy, byla jsem ještě mladší, než jsi teď ty," povzdechla si. Už si ani nepamatovala, jak vypadali. Byli pro ni jen neurčitou vzpomínkou. I vzpomínka na Theriona se pomalu vytrácela. "Ale vždycky tu s tebou zůstaneme, jen v jiné formě, než jsi byl zvyklý. Můj adoptivní otec Therion mi kdysi vyprávěl, že po smrti se z vlků stanou hvězdy na noční obloze. A teď na mě odtamtud také dohlíží," pousmála se. Jestli tomu věřila, to už bylo vedlejší, ale byla to hezká metafora. Proč by si čas od času nedovolila hledat trochu útěchy ve hvězdách?
Pak šli mlčky. Meinere vepředu, Bianca uprostřed a Matteo se loudal vzadu. Bylo to do kopce, takže se to dalo očekávat. Bianca byla trochu smutná, z celé té atmosféry okolo. Meinere zjistil, že přišel o sestru a ona musela Matteovi vysvětlovat, jak to chodí se smrtí. Delikátní téma, které bylo těžké podat jednoduše a srozumitelně. Každý do toho musel dozrát, i ona sama to jako malá nechápala. Z přemýšlení, jestli udělala dobře ji vytrhl až Matteův vyděšený hlas. Ale šel hrozně z daleka. Bianca se lekla, hned se začala rozhlížet kolem, ale mlha jí nedovolovala moc velký rozhled. "Matteo?!" vyjekla do prázdna. Ne, teď a tady se nemůžeme ztratit! Hory byly nebezpečné, zvlášť za takového počasí. Bylo ale dobře, že se s Matteem ještě slyšela. Nemohl být daleko. "Tady jsme! Slyšíš mě?" nervózně zavolala do mlhy a doufala, že uslyší odpověď. "Co budeme dělat, když se poztrácíme?" zamumlala si pro sebe vyděšeně. Nechtěla na to ani myslet.

<< Jezevčí plácek

Bianca srovnala krok s Meinerem a starostlivě na něj koukla. Vypadal dost rozhozený, asi nečekal, že se mu uprostřed prapodivného lesa zjeví duch. Kdo by to taky předpokládal, že? I Bianca z toho byla zmatená, a Matteo... to prostě přešel, jako většinu věcí. V tomhle se jeho nechápání okolního světa hodilo. Kdyby byl jako každé jiné vlče, nejspíš by byl vyděšený a Bianca byla ráda, že ještě tohle nemusela řešit, když měla partnera v transu.
Jak do Meinera žďuchla, trochu se probral a odpověděl. Byla to jeho sestra, jak si domyslela. "Mrzí mě to," povzdechla si a otřela se o něj. Bylo těžké přijmout, že někteří příbuzní už tu nebyli. Kor takhle napřímo a nečekaně. Netušila, jak to Meinere s Laurou měl, Bianca sama ji až doteď osobně neznala, takže to asi nebyl blízký vztah. Ale to bylo jedno, když se Meinere najednou musel vypořádat s její ztrátou.
"Takhle to nefunguje," zavrtěla hlavou na Mattea a jeho trochu netaktní poznámku. "Někteří vlci a blízcí nás prostě časem opustí a nedá se s tím nic dělat." Byla to nepříjemná pravda, ale lepší mu to vysvětlit teď, než později. Když už na to přišla řeč.

>> Sněžné velehory

Navštiv mrtvé
<< Východní hvozd (přes jezevčí hájek)

Bianca vysvětlovala svoje dětství, zatímco procházeli močály a všichni si na to stěžovali. Pravda, že to bylo prostě území na prd. "No nevím, ona zdejší alfa byla trochu divná. Asi se jí tu líbilo," pokrčila rameny Bianca. Možná se na to taky v mládí někoho někde ptala, jestli ne samotné Skylieth. A odpověď byla něco jako že 'nikdo jiný takové území nemá'. Což byla pravda, protože v močálech by žil jen fakt divnej vlk. Ale nepamatovala si, že by to tu tak páchlo, když byla malá. Jo občasný závan zatuchliny a tak se našel, ale ne v takovémhle měřítku. To byla docela záhada, ale Bianca nad jejím řešením mávla tlapou. Teď to tu smrdělo, takže chtěla být rychle pryč.
Hned z močálů prošli do jiného lesa, co měl taky divnou auru. Bianca se párkrát ošila. "Byl tu tenhle les vždycky?" zamračila se. Nějak si tohle místo nepamatovala. Možná tu vždy jen rychle proběhla a nepozastavila se nad nepříjemnou atmosférou. Nebo na tom něco bylo. Každopádně, jak pocit zesiloval, Meinere najednou zastavil a nakázal jim zůstat vzadu. Bianca se také lehce zježila a ochranářsky se postavila před Mattea, který se naštěstí zrovna držel blízko. Před Meinerem stála nějaká vlčice, drobná, béžová. A prapodivně průsvitná. Nevypadala ale nebezpečně. Meinere ji oslovil jako Lauru. Biance to jméno moc neříkalo, možná ho někde slyšela, ale jestli ano tak nezanechalo moc velký dojem. "Netuším," odpověděla Matteovi, který byl taky zmatený. Meinere ji ale očividně znal a představil i je. "Zdravím," Bianca kývla, ale stále byla obezřetná. Přeci jen jí docházelo, že se baví s nějakým duchem nebo bludem nebo co to bylo. Vlčice šla okukovat Mattea a pak jim gratulovala k založení rodiny. Jediný z nás tří? Co to znamená? Biance to chvíli šrotovalo v hlavě, než dostala nápad. Meinere jí kdysi vyprávěl o své rodině, že měl sestru a bratra. Mohla toto být ona? Dávalo by to asi největší smysl.
Meinere ale po těchto slovech začal odcházet jako opařený. Viditelně nevnímal nic a nikoho kolem sebe. Laura ještě promluvila na Biancu, která popohnala Mattea, aby následoval otce. "Jistě," slíbila a mírně se na přízrak usmála, než koutkem oka zahlédla, jak se rozplývá. Byla z toho setkání trochu rozhozená, ale ne tak jako černobílý. Nejlépe na tom byl asi Matteo, který nechápal co se děje. Bianca přidala do kroku a srovnala ho s Meinerem. "Jsi v pořádku? Kdo to byl?" zeptala se a jemně do něj vrazila ramenem, aby ho vyvedla z toho transu.

>> Kierb

<< Východní hvozd (přes hadí ocas)

Bianca byla ráda, že Matteo zaujatě poslouchal její vyprávění. Cítila by se asi trochu dotčeně, kdyby se syn nezajímal ani o tohle, ale naštěstí se tak nestalo. "Vulcan... myslím že tehdy někam utekl a ztratil se. V rodném domově nám řekli, že ho viděli živého, ale šel pak svou cestou. Takže ne, nezůstal tu, ale doufám že někde v pořádku žije," povzdechla si trochu. Jako malí se Saturnem neustále řešili ztraceného bratra a jestli se nenajde. Ale teď už Bianca ani nedoufala, že by se s ním do konce života měla setkat. Bylo by to určitě milé zjištění, ale nedělala si zbytečné naděje. Stačilo vědět, že se z toho debaklu v mládí dostal živý a tak snad i zůstal. Život byl nevyzpytatelný.
Matteo si brzy začal stěžovat, což bylo ještě podtrhnuto Meinerovým skoro pádem do bahna. Rychle se z toho vyhrabal a taky měl nesouhlasné poznámky. Bianca se ušklíbla. "No já z toho tady taky nebyla nadšená. Ale přijali nás s otevřenýma tlapama, dvě malá hladová vlčata co nic neuměla a nic nevěděla," odvětila. "Neměli jsme úplně moc na výběr. A nakonec se to zlepšilo, no ne?" Přestěhovali se do mechu. Tam bylo krásně, bezpečno a nesmrdělo to tam.

>> Jezevčí plácek (přes jezevčí les)