Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// myslím, že se ještě nikdy neviděli? A ani Siriuse Belial neviděl... myslím :D

Vlk vypadal trochu polekaně mou přítomností a netvářil se zrovna dvakrát sebevědomě, když se představoval. Jmenoval se Wylan a byl prostě jenom Wylanem. Aha, takže zatím jenom vyžírka bez práce, pomyslel jsem si a přejel Wylana hodnotícím pohledem. Byl vysoký a nevypadal jako úplné koště, ale z jeho chování mi nepřišlo, že by se hodil na mou pozici. Minimálně z něj nečišely stejné ambice a už jenom to, že se zdržoval tak daleko od smečky mi napovídalo, jak velký o ni má asi zájem.
"Těší mne, Wylane," řekl jsem slušně, protože ačkoliv jsem si mohl myslet to nejhorší, nebyl jsem nevychovaný zmetek.
Přikývnul jsem, když se zeptal na mou rodinu. "Ano, Rowena nedávno porodila," přikývl jsme věcně a poslouchal. Neměl jsem teď energii na lustrování v jeho hlavě, takže jsem hodlal předpokládat, že nelže. "Ta vlčice je tvoje známá?" zeptal jsem se. Zatím jsem nechápal, proč by měl pomáhat někomu, koho sotva zná. Věděl jsem, že po světě běhá nemalá spousta naivních a velkorysých hlupáků, kteří pomůžou kde komu jenom proto, že se jim jich zželí, takže jsem se teď snažil Wylana buď do této kategorie zařadit nebo mu najít nějakou jinou.
"Kdeže, dělám to na vlastní popud," zavrtěl jsem mírně hlavou. Rozhodně jsem nehledal jiné členy proto, že mi to bylo řečeno. "Chci jen poznat vlky, se kterými mám sdílet smečku," vysvětlil jsem. Abych věděl, co s vámi mám dělat, až přijdete domů. Jestli vůbec.

// 2. Seznámit se s dalším členem smečky. (1 bod)

// Uhelný hvozd

Mířil jsem kolem paty hor do kopců. Teplo z pouště bylo citelné i zde, ale nikoho jsem po cestě nepotkal, takže jsem si to zamířil do kopců. U Života se často shromažďovala nějaká sebranka podivínů a chudáků, kteří prosili o jeho pomoc. Nepočítal jsem se mezi ně, takže jsem hrdě stoupal po kopcích a hledal, zda-li najdu nějakého asgaarďana. A kupodivu jsem nějakého i našel. Naše jsem ale i jiné vlky, což mě zrovna dvakrát nepotěšilo, protože se jednalo o jednoho z těch Cedrovských harantů a pak o toho kostnatého vlka, který se bál světu ukázat svou tvář a tak nosil obličej někoho jiného. Obešel jsem je velkým obloukem, ale nemohl jsem si nevšimnout, že Kosťa už zavání úplně jinak než Asgaar. Matně jsem hledal ve vzpomínkách, ale nevzpomínal jsem si na nic ohledně odchodu.
Zamířil jsem k tomu, co jako Asgaar smrděl, ačkoliv jen matně. Byl to hnědý vlk, přibližně stejně vysoký jako já, ale s velmi řídkou srstí. Nedivil jsem se, že byl tady místo v lese. "Zdravím," houkl jsem na něj hned, jen co jsem byl v doslechu. Nesl jsem se hrdě se vztyčeným ocasem a na tváři mi seděla nic neříkající maska. Emoce u mě byly silně potlačené odmalička. Nebo alespoň od té doby, co jsem ztratil paměť. "Jsem Belial, ochránce Asgaaru," představil jsem se hned. "Hledal jsem členy smečky, protože v lese nikdo prakticky kromě alf a mojí rodiny není," obeznámil jsem ho s účelem mého 'přepadení'. "Zajímá mne, proč nejsi někde poblíž smečky, ale až tady na jihu?" zeptal jsem se ho.

// Kopretinová louka

Zmizel jsem z Kopretinové louky a byl jsem za to rád. To místo nebylo příjemné na pobývání, ale co víc, chtěl jsem najít i nějakého dalšího člena smečky, kterého bych ale poznal pořádně. Hyetta a Lalie mi dost vycucaly energii na nějaké další kouzlení, takže jsem cestou odpočíval. Aktivně odpočíval, dá-li se to tak říct. Zamířil jsem na jih, protože v tomhle podzimním počasí byla docela velká šance, že se někteří teplomilnější vlci budou zdržovat spíše u savany, avšak když jsem byl v lesíku, který byl těžko prostupný, cítil jsem jen matný pach cizího vlka a nic víc.

// Narrské vršky

// 4. Ušít na někoho boudu tím, že bude dělat, že je duch jeho rodinného příslušníka (min 3 posty) (3 body) 3/3

Vypadalo to, že se mi ji povedlo přesvědčit. Spokojeně jsem se sám pro sebe usmál. Usmíval jsem se málokdy, stejně jako jsem málokdy projevoval jakékoliv emoce, které se týkaly druhých vlků. Vlastní vítězství bylo ale něco, co mi vždy vykouzlilo úsměv na tváři - zvláště, když jsem nebyl viděn. Tohle ale ještě nebyl konec, protože jsem musel Hyettu přesvědčit, že opravdu tady leží její mrtvý otec. Menhir byl starý, očividně tady ležel déle než jak dlouho byla ona na světě, ale toho se nemusela dovtípit. "Byla jsi zanechána v řádu Annan," řekl jsem společně s ní, když začala 'odmlouvat'. Naše slova se tak překryly a vytvořily dojem, že přesně vím, o čem mluví. "Můj čas... Se krátí, dcero..." rozhodl jsem se toto setkání ukončit, stejně jako tuhle pochybnou hru. Ani jsem netušil, ve kterém momentě se tenhle můj pokus zvrhnul v nejapný žert, ale hodlal jsem ho dokončit, když jsem už začal. "Opatruj se, nechť tě Annan provází," můj hlas slábnul, jako kdyby mi docházel dech. "Ať Warre, bůh přírody a všech lesních zvířat ti dá znamení na důkaz mé pravdomluvnosti!" vyšlo ze mě skřípavě, jako kdybych byl na konci svých sil. Poslední dech. "Sbohem, Hyetto. Lalie," rozloučil jsem se a zmlknul. Na nějakou dobu bylo slyšet jen ticho. A potom přiletěl od lesa havran, posadil se na menhir a zakrákal. Byl jsem spokojen. Prvně jsem chtěl přivolat nějakého pěvce, ale ti byli zalezlí a odmítali vylézt na tak otevřené prostranství. Nedivil jsem se, ještě by je něco sežralo.
Chvíli jsem vytrval a sledoval obě vlčice, jak se s tím popasují, ale pak jsem se tiše jako myška vydal pryč.

// pryč

// 4. Ušít na někoho boudu tím, že bude dělat, že je duch jeho rodinného příslušníka (min 3 posty) (3 body) 2/3

Zůstáva jsem neviditelný a nehýbal se. Tušil jsem, že se budu moci i pohybovat a magie bude působit, ale chtěl jsem být v dosahu, aby můj hlas zněl blízko a já tak viděl jejich reakce. Zaměřoval jsem se ale výhradně na matku, protože vlče bylo ještě malé a příliš mne nezajímalo. Vlčata takto malá byla jen otiskem matky a neměla pořádně rozvinutou osobnost, což mne nudilo. Naštěstí moje děti byly od narození velmi ambiciózní a spíše po mně než po matce.
Zeptala se mne na něco, co by málokdo dokázal zodpovědět, ale protože jsem byl velmi zběhlý v používání magie, stačilo mi jenom rychle prolustrovat její hlavu, abych znal odpověď. "Ve jménu... Boha Warre," odpověděl jsem stejným skřípavým hlasem. Tohle ale nebylo to jediné, co jsem řekl. Chtěl jsem vlčici vyvést z míry, trochu ji donutit přemýšlet. "Čekal jsem... Na tebe... Řekli mi... Že jednou přijdeš... Dcero," teď jsem se opravdu překonal. Čekal jsem, jestli se jí obličej zkřiví hrůzou, poznáním nebo jako doteď bude spíše odměřený a nedůvěřivý. Na to, jak moc věřila v bohy byla překvapivě uzemněná.

// 4. Ušít na někoho boudu tím, že bude dělat, že je duch jeho rodinného příslušníka (min 3 posty) (3 body) 1/3

Byl jsem na louce nějakou dobu, ale ne moc dlouho. Při prožívání své menší krize jsem si uvědomil, že se ke mne line pach někoho z Asgaaru. Ha! Konečně! pomyslel jsem si a natáhl slechy, abych zachytil, o koho jde. Dle hlasu jsem tipoval, že se jedná právě o tu matku s dcerou, protože matka neustále mluvila a viděl jsem jen jednoho dospělého. Zneviditelnil jsem se a zůstal tak skryt jejich zrakům, zatímco se blížili k menhiru. Ani si nevšímaly mrtvého ptaka, který ležel u jeho paty. to jen já vnímal jeho bezúotěšný pohled jediné jeho bulvy, která směřovala vzhůru k oblakům. Poslouchal jsem je a přemítal, jak si je proklepnout. Natáhl jsem prsty do mysli dospělé vlčice a hledal v jejích vzpomínkách nějakou rodinu. K mému zklamání tam byly jen vlčice a jeden vlk. Žádná přímá rodina. Nevadí, poradím si i tak.
"Hyetto... Ucti mou památku... Tento kámen je můj hrob," řekl jsem skřípavým polohlasem, jako kdyby mi dělalo potíže mluvit. Předstíral jsem, že jsem duch, zatímco jsem stál jen kousek od nich a viděl jim do obličejů. Hyetta byla napůl slepá, ale jinak vypadala dobře stavěná a hlavně byla ukecaná. Byla i pověrčivá?

// 8. Napsat strašidelný post na min. 200 slov, který by byl jako by ho napsal E. A. Poe nebo S. King. (2 body)

// Esíčka

Pokračoval jsem na jih. Překrásné podzimní počasí se zdálo až příliš dobré na to, aby trvalo věčně a znovu mne zastihly obavy a existencionální krize. Vstoupil jsem na louku a zjistil, že to nebyl nejlepší nápad.
Louka vypadala, jako kdyby zima přišla dřív. Se syknutím jsem vtáhl mírně chladivý vzduch do plic a i přesto, že mi do zad svítilo polední slunce jsem cítilbrzké prsty zimy, jak se natahují mým směrem. Přimhouřil jsem oči a prohlédl si louku znovu, tentokrát lépe. K mému nepříjemnému zjištění se jednalo o moře květin. Stovky ne-li tisíce drobných kopretin, které se tyčily do půli nohou. Jako moře se pohupovaly v podzimním vánku a nikterak jim nevadilo, že je podzim a vše usíná. Bylo mi jasné, že zde něco nehraje.
Moje chůze zkoprněla, nohy jsem klad jednu před druhou s opatrností tiše našlapující zvěře v lese plném predátorů. Něco tady bylo špatně a bylo to tu pořád, protože proč by zde jinak květiny byly i nadále? Očima jsem klouzal z boku na bok, ale neviděl jsem nic, jen nekonečné moře bílých okvětních lístků. Co se skrývá pod nimi ale? ucítil jsem něco tvrdého, co pod mou vahou se prohlo a následně křuplo. Všechno ztichlo, dokonce i ptáci a hmyz, který tady byl, utichli. Slyšel jsem vlastní stažený dech a tlukot svého srdce. Šumění krve v uších mi zabraňovalo vnímat své okolí plně, ale co jsem měl vnímat, když vše ztichlo?
Pohledem jsem sjel po své černé noze dolů na zem, pod kopretiny. Viděl jsem bílo i dole, něco tam bylo, něco, co jsem rozšlápl. Stáhnul jsem nohu zpátky, aby na mne z hlíny vykouklo bělmo lebky. Její tvář byla znetvořená, prošláplá mou chůzí v dvě ohyzdné poloviny. O kousek vedle z hlíny trčela žebra. Je tohle... Pohřebiště? pomyslel jsem si se zatajeným dechem. Kopretiny vyrůstaly z očního důlku lebky a mezi žebry, živily se na tom, co z tvora zbylo. Když jsem zvednul zrak, pole kopretin už neskrývalo své tajemství - kam jsem až dohlédl jsem viděl kosti a smrt. Tohle bylo místo smrti.
Zakryl mne stín. Přikryl mne chlad a zastínil mi výhled, na chvíli můj svět ztmavnul a já neviděl vůbec nic. Prudce jsem se obrátil, abych čelil svým obavám. Do neskonalé výšky se nade mnou tyčil opracovaný kámen s otrým břitem na konci, dlouhý zub na poli plném mrtvých. Obětní stůl, lákavý a vzbuzující respekt. A u jeho paty? Mrtvý pták.

// 3. Použít a ovládnout magii elektřiny a neviditelnosti. (2 body)

// Vyhlídka

Slézal jsem dolů z vyhlídky a přemýšlel, kde by se mohli vyskytovat další členové. Nehodlal jsem mařit čas ale pouze tím, moje mozkové závity dokázaly probírat více témat naráz. Byl jsem si vědom toho, že v sobě skrývám další magie, avšak jejich použití jsem se zatím vyvarovával. nerad jsem čaroval, když jsem nad tím neměl kontrolu. Teď jsem byl ale sám, takže jsem vnořil prsty do neznámých vod ve svém nitru a ucítil, jak se něco děje. Když jsem otevřel oči, byla přede mnou malá kulička čiré energie. Nebyla souměrná a klidná, ale jako kdyby to bylo klubko nervů. zastavil jsem na kameni a natáhl k ní tlapku a pak ucítil, jak mi tělem projel proud. Zatnul jsem zuby a div nespadl z kamene o patro níž. Tohle znám, jako kdyby mi elektřina odemknula další vzpomínky. Téhle magii jsem už byl kdysi vystaven. Viděl jsem oči, které to způsobily, zlaté oči, které se nade mnou posměšně pohupovaly. Musel jsem to rozdýchat a rozejít, takže jsem pokračoval po cestě dál a pár minut později to zkusil znovu. Tentokrát výbojů bylo více a já se jich nedotýkal. Svítily kolem mne a za denního světla podzimu moc nezářily, ale dokázal jsem si představit jejich užitečnost v temné jeskyni. Pokračoval jsem ale dál jak v cestě, tak v poznávání magie. Tohle byla jen špička ledovce. Po určitém soustředění jsem uvolnil dost energie, aby z mého těla vyšlehl blesk a napálil to do kamení vedle mne. To se rozrazilo napůl a začalo se sesouvat s další sutí dolů z Vyhlídky. Poodběhl jsem stranou a čekal, až sesuv ustane. Zkusil jsem to pak ještě jednou, ale tentokrát se blesk objevil z nebes a narval to těsně vedle mě. Srst se mi zježila, ale jinak jsem nebyl zasažen.
Dal jsem si pauzu a jenom se věnovat chůzi dolů z vyhlídky. Tahle magie byla vrtkavá, ale chápal jsem, jak s ní nakládat. Bylo to jemné a vybrané umění, které vyžadovalo preciznost. Když jsem nechával růst rostliny, bylo to intuitivní a snadné, skoro jako něco pro děti. Tohle byl pravý opak, vyžadovalo to přesnost. Úder dalšího blesku do stromu pode mnou byl už vypočítaný a přesný. Strom vzplál a začal hořet. Spokojen sám se sebou jsem se dostal k řece, kde jsem se ovlažil a podél níž jsem poté pokračoval. K mému překvapení jsem ucítil pach asgaarďana, ale nesměřoval k lesu, ale na sever. Přimhouřil jsem oči a rozklusal se směrem, kam vlk šel. Nebyl sám, ale já ho zatím nechtěl konfrontovat. Zneviditelnit se bylo také přirozené, jenže jsem zmizel jenom na vteřinku, aniž bych si to uvědomil. Následoval jsem vlky podél řeky a až když jsem si všiml, že můj odraz ve vodní hladině chybí, zastavil jsem a vlci mi utekli. Přimhouřil jsem oči a byl jsem zase zpátky. Nějakou dobu jsem stál u řeky a snažil se to udělat znovu. Mé tělo zprůhlednělo, bylo skrze mne vidět, ale obrysy stále byly patrné. Když jsem to po krátké pauze vyzkoušel znovu, zmizely mi jenom přední nohy nebo hlava. Vypadat jako strašidlo jsem nechtěl. Intuitivně používat magie jsem uměl už s těmi, které jsem měl, ale i intuice vyžadovala praxi, aby si byl jeden jistý v tom, co dělá. Až když se mi třikrát povedlo se plně zneviditelnit jsem uznal, že chápu, jak magie funguje. Krom toho jsem si také všiml, že dokáži nechat zmizet věci kolem sebe, když se moje soustředění přenese na ně a ne na mne. Bylo to dobré vědět.
Zbytek odpoledne jsem strávil odpočinkem a potom jsem se vydal na jih kolem řeky. Zajímalo mne, proč ten asgaarďan z tama přišel.

// Kopretinová louka

// 1. Vylézt na Vyhlídku a zmapovat si území Gallirei (post nad 1000 slov). (4 body)

Pokračoval jsem vzhůru do kopce s korunou a pláštěm z listí. Už jsem si ujasnil, že jsem se musel pomátnout, avšak příčina mého pomatení mi zatím nebyla známá. Mohlo za to to překrásné počasí? Nebo ten kratičký existencionální strach, který se ve mně zrodil, zatímco jsem přemýšlel nad tím, jak drobní a nepatrní v tomto světě jsme? Co mě přimělo chovat se takto vyšinutě? Když jsem to tehdy říkal, myslel jsem svá slova na Sionna a myslel jsem je z legrace, jenže jsem se toho pak nějak chytil a... Takhle to padlo. Jsem to ale vůl, pomyslel jsem si pouze a protočil nad svou hloupostí oči.
Můj plášť se začal pomalu rozpadat. Lísteček po lístečku se uvolňoval a jak jsem mířil vzhůru na vyhlídku na Vyhlídce - někdo byl s pojmenováváním fakt na vlně originality a neotřelosti - nechával jsem za sebou cestičku z listí, po které by mne mohl kdokoliv sledovat. Představa, že se po téhle cestičce z drobečků řítí Rowena nebo Sionn, aby mi vymlátili mou představu o králi podzimu z hlavy byla lehce děsivá, ale donutil jsem se věřit, že mne nebudou pronásledovat. Co jsme tak znal Rowenu a co jsem tak pochytil od Sionna, předpokládal jsem, že nad mým výstředním chováním jen mávnou tlapkou a budou pokračovat v konverzaci a hlídání mých dětí. Úplně mi nebylo po vůli nechávat své potomstvo ve spárech alfy, která (dle mého skromného úsudku) nebyla úplně nejlepším vzorem. To, co jsem si myslel o Arcanovi jsem si trochu myslel i o Sionnovi, ačkoliv mladší z alf projevoval větší píli, snahu a zájem o vlastní smečku a její bezpečí než starý, senilní don Juan Arcanus. Dával jsem tomu ještě šanci, ale to hlavně proto, že jsem neměl moc na výběr. Šplh po hierarchickém žebříčku mne lákal více než by bylo zdrávo a to vyžadovalo mít dobré vztahy s těmi, co byli momentálně nade mnou. V mém světě to znamenalo vycházet s takovými vlky, ač jsem s nimi nemusel souhlasit. Netušil jsem, jak moc si Arcanus a Sionn zakládají na nějakém hlubším porozumění a souznění.
Můj plášť už byl úplně v trapu. Na hlavě mi zůstala pouze lístková korunka, která se také začala uvolňovat, čím výše jsem stoupal. Bylo to způsobené větrem, jenž se proháněl na vyhlídce. V lese byl téměř nezaznamenatelný díky stromům a tomu, že Asgaar byl na dobrém místě. Teď, když už jsem byl v půli cesty, nechtělo se mi to obracet a jít dolů vysvětlovat, co se vlastně událo. nešlo by o nic složitého, prostě bych jim řekl pravdu nebo její část a bylo by vystaráno. Zas tak moc jsem se za své vyvádění nestyděl, protože jsem neviděl nikoho krom své rodiny a Sionna, kdo by mne přímo při akci viděl. Les byl opět postý a prázdný a to mne přivedlo na myšlenku, že by nebylo špatné porozhlédnout se kolem a prohlédnout si okolí Asgaaru i z větší výšky. S Arcanusem jsem se sice bavil o okolních územích a jestli by z nich mohlo přijít případné nebezpečí nebo ne, ale chtěl jsem vědět rozlohu těchto míst, jejich členitost a tak. Na severu lesa byla propadlina, hluboká díra v zemi, přes kterou se klenul ten pitomý most. Hodlal jsem ho během zimy nebo ještě lépe před ní zbořit a to i přesto, jak dopadne náš pohovor v Borůvkové smečce. Už z principu se mi nelíbilo, že se vedle nás, jen přes blbý most, nachází les s jinou smečkou, o které nemáme žádné zprávy. Zavánělo to leností a nedomyšleností. Nějaký pakt o průchodnosti mezi územími byl již dávno zapomenut nebo zavát prachem a i kdyby i nadále platil, dlouho se neprovozoval a já bych teda žádného borůvčana na území Asgaarské smečky jen tak s otevřenou náručí nepřivítal. Náplava je náplava a plevel je plevel.
Pomalu jsem se vyškrábal až nahoru a musel jsem se vydýchat. Nebyl jsem zrovna atlet a takový výlet mi dal zabrat. Korunka na hlavě mi s posledním lístečkem uletěla a teď jsem byl zase bez listí a cítil jsem se upřímně podivně holý. Líbilo se mi, když jsem měl ten plášť, cítil jsem se v něm překvapivě důležitě a majestátně, ačkoliv byl jen z listí.
Jakmile jsem popadl dech za pačesy, podíval jsem se před sebe a zapíchl zrak do Asgaaru. Les tvaru polokoule podél propadliny byl ohraničen horami, jezery a blátem a obrovskou plochou vysoké trávy. Vypadalo to skoro jako moře, ale bylo to jen obrovské a nekonečné moře trávy, dlouhá planina bez konce. Přejít ji muselo být úmorné nejen pro tělo ale i pro duši. Kousek od Asgaaru byl malý remízek, kde by se teoreticky dalo ulovit něco dobrého, taková malá uspořádání stromů lákala kořist. Co mne ale zaujalo byl právě Borůvkový les na druhé straně propadliny. Byl skoro stejný jako asgaar, ačkoliv s novými a mladými stromy. Kdyby tam nebyla propadlina, dokázal bych si oba lesy představit jako jeden velikánský hvozd. Z jihu starý a neprostupný a ze severu mladý a svěží.
Na severu leželo jezero a jediná hora, na západě severozápadě další hory a něco, co vypadalo jako moře. Netušil jsem, že se nacházím na poloostrově. když jsem se podíval dolů, moje domněnky se jen potvrdily, protože tenký proužek moře se táhl i tam. Viděl jsem tam ale i vysoké hory, hodně vysoké, nicméně neměly moc šanci oproti horám na severovýchodě. Jedna z těch hor tam vypadala jako zub. Byla taková zubatá, skoro jako kdyby někomu vypadla z tlamy. Viděl jsem další lesy, hvozdy, mýtinky a řeky a jezera a pláně a kamenná pole. Viděl jsem nedaleko sebe vodopády, vysoké a blyštivé, neskrývající se před mým zrakem. Tohle byla Gallirea, rozsáhlé území na poloostrově, který nikomu nepatřil. Nepatřil mně, ale mým dětem možná ano. Pohlédl jsem na sever, odkud jsem pocházel. Domníval jsem se, že tam někde leží můj domov, ale necítil jsem žádné vazby ani pouta, která by mne k severu táhla a nutila mne se vrátit. Byl jsem svobodný a mohl si dělat, co jsem chtěl. Alespoň tomu jsem vděčil za ztrátu paměti, pokud už za nic jiného. Rozešel jsem se zpátky dolů a zamířil na jih. Hodlal jsem se porozhlédnout kolem, jestli náhodou nenarazím na nějaké další vlky z Asgaaru. všichni se nemohli přece toulat po celém světě, ne?

// Esíčka

// 5. Vyrobit si oblek z podzimního listí a projít s ním tři území, aniž by se dekorace rozpadly.(1 bod) 3/3

// Elisino údolí

Pokračoval jsem vzhůru na vyhlídku. Sionna, svou alfu, kterou jsem respektoval v určité míře a zároveň si o něm myslel své. Rowenu, svou družku, matku mých dětí, která si právě prošla nepříjemným zjištěním, že celý její život byla lež. Zacharyho, který neměl rád vodu a možná jsem ho měl v rámci životní lekce trochu přitopit. A v neposlední řadě Beleth, dceru, která neuměla chodit. Věřil jsem ale, že si beze mne poradí, zatímco budu konat své povinnosti krále podzimu. Připadal jsem si jako úplně jiný vlk a čím dál jsem šel, tím méně jsem si připadal jako soudný jedinec. A začínalo mi docházet, co jsem vlastně dělal. Třepal jsi stromy jako blázen, musel jsem si to říct i nahlas, abych si uvědomil plnou sílu svých činů. Plášť kolem mých ramen přestal být zářivý a krásný, koruna na hlavě velkolepá a jasná. Byl jsem blázen někde od stoky, který jančil v lese. Copak jsem se úplně zcvokl? zamrkal jsem, zatímco jsem pokračoval nahoru na vyhlídku. Teď už mne ani tak nezajímalo, jestli stromy mají listí nebo ne, vždyť to bylo něco úplně normálního. listí samo opadá a já se o to přece nemusím starat!

// 5. Vyrobit si oblek z podzimního listí a projít s ním tři území, aniž by se dekorace rozpadly.(1 bod) 2/3

// Asgaar

Jako první jsem se ale vrátil zpátky do údolí, protože jsem svůj odchod nehodlal nechat jenom tak. Vykulil jsem se zpoza stromu, který jsem předtím tak zarputile objímal a třásl s ním a všichni zde přítomní se mohli pokochat na té kráse, kterou jsem měl na sobě. Na hlavě jsem měl z listí korunu a kolem ramen lístkový plášť. Všechno to bylo propojené tĺistovými úponky a občas jsem měl v kožichu i nějaké kvítek, který tam vyrašil, jak moc jsem se snažil. "Setřásl jsem to nejdůležitější," oznámil jsem jim, jako kdybych se nechoval úplně na makovici. "Jsem král podzimu, vidíte? Mám plášť i korunu!" sklonil jsem se ke svým dětem a předváděl jsem se jim. Protočil jsem se jako princezna, která ukazuje svoje šaty. "Nesahat!" řekl jsem ale rázně, protože mi bylo jasné, že budou chtít. "Jdu se podívat nahoru, jestli ještě nějaké stromy nepotřebují pomoc krále podzimu - mě," řekl jsem Sionnovi a Roweně vážně a rychle se rozcupital, protože utíkat v tom nešlo, aniž by nehrozilo rozpadnutí, směrem k vyhlídce. Ještě když jsem se vzdaloval, zavolal jsem: "Seshora na to lépe uvidím!"

// Vyhlídka

// 5. Vyrobit si oblek z podzimního listí a projít s ním tři území, aniž by se dekorace rozpadly. 1/3

Pokud jsem chtěl být pořádný král podzimu, musel jsem si korunu někde sehnat anebo vyrobit. Rowena měla vlastní korunku, ale pochyboval jsem, že mi ji půjčí, abych s ní mohl běhat po lese a tvářit se, že jsem král podzimu. Nebo já jsem se netvářil, já jsem jím byl, že ano.
Nebyl jsem ale úplně nešikovný matlák, takže jsem zabořil hlavu do listí, které jsem tam násilně sundal z tohoto malého stromečku a zavřel oči. Lístky se začaly zaplétat do srsti na mé hlavě, lepit se k sobě a voalá! Měl jsem korunu z listí. Spokojeně jsem hlavu zvedl a vyzkoušel, jak moc drží. Houpnul jsem hlavou dopředu a dozadu a cítil, jak se vzduch do listí opírá, ale protože jsem si je zapletl opravdu pořádně, držely na místě. Jenže koruna byla málo, takže jsem na sebe nalepil další listí s tím,že to bude můj plášť. Spokojeně jsem se postavil na nohy a rozešel se kolem hranic na sever. Doufal jsem, že někoho potkám, abych mu mohl říct, že jsem král podzimu, koukej, vždyť mám i korunu a ty seš jen nijaká nicka, co by mi měla nohy líbat. Vždyť jsem všechnu podzimní práci musel udělat sám. Nikoho jsem ale nenašel a tak jsem se rozhodl, že se porozhlédnu kolem, jestli někoho neuvidím.

// Elisino údolí

// 7. Omylem použít vlastnost řečníka sám na sebe a udělat něco, co bys nikdy jindy neudělal (min. 3 posty). 3/3

Byl jsem na severu hvozdu, přibližně u míst, kde se přes propadlinu tyčil ten pitomý most. Pitomý most, jestli skrz něj někdo půjde a uvidí, že na téhle straně stromy ještě neopadaly, budou si myslet, že tady nikdo není a neplní své povinnosti! zarputila jsem zatnul rty i zuby k sobě a přimáčkl se k dalšímu stromu. "Jsem králem podzimu a na mé slovo opadneš!" zahulákal jsem do koruny stromu a zuřivě s ním zatřepal. Nutno podotknout, že se jednalo o drobný stromeček, jehož kmínek bych objal i natřikrát a proto se mi s ním tak dobře třepalo. Skoro jako maniak jsem zápasil se stromem ze strany na stranu a dopředu a dozadu, dokud mu neopadal každičký lísteček z jeho větví. A že se tam ty mrchy ještě držely! Skoro jsem na ten nebohý stromeček zavrčel, aby si pohnul, protože nemám na tohle celý den, když mi začalo docházet, jak hloupě asi vypadám a jak hloupě se chovám. Pomalu jsem přestal s teď už holým, osamoceným a zneužitým stromem třepat a posadil se na zadek. Připadal jsem si jako blázen. "Haha, kdyby blázen!" vystřelilo ze mě pojašeně. Nebyl jsem blázen. "Jsem král podzimu!" zachechtal jsem se, což jsem nikdy nedělal. Byl jsem umírněný a rozumný vlk, ne pojašený král podzimu, který třepal se stromy. Jenže takový král potřebuje mít i korunu, aby každý věděl, že je král.

// 7. Omylem použít vlastnost řečníka sám na sebe a udělat něco, co bys nikdy jindy neudělal (min. 3 posty). 2/3

// Ellisino údolí

Nedalo mi jinak, než se ani nerozloučit s rodinou a vydat se do lesa konat svou povinnost. Sice jsem byl ochráncem smečky a tudíž jsem měl spíše chodit kolem hranic a škaredě se dívat na ty,co se toužebně dívali do hvozdu, ale teď mi připadalo, že stromy potřebují naši pomoc. "Jsem králem podzimu!" zahulákal jsem na další strom, objal ho a snažil se s ním zatřásl. Nebyl jsem troškař, takže jsem si vybral ten nejširší a nejstarší strom, co jsem tady viděl. Větve byly širší jak já a kmen tak objemný, že moje objetí bylo jen mouším přilepením. I přesto jsem se nevzdával a zatřásl všemi větvemi. Nepopadaly všechny listy, ale celý ten rámus musel probrat každého, kdo v lese byl. Kupodivu jsem si nepřipadal ani trochu podivně při tomto počínání, neboť v mé hlavě se jednalo o velmi důležitou věc. Před začátkem zimy musí opadat všechny listy na stromech, protože jinak z toho bude hotové nadělení. A protože zima se blížila rychlými a neúprosnými kroky blíže a blíže, nezbývalo mi nic jiného, než stromům dopomoci. I vlci v údolí museli slyšet a možná i vidět, jak některými stromy třepu a provolávám se za krále podzimu.

//7. Omylem použít vlastnost řečníka sám na sebe a udělat něco, co bys nikdy jindy neudělal (min. 3 posty). 1/3

Oh jakéžto smrtelné utrpení jistě zažíval můj syn, když jsem jej jako nepřejícný a nenávistný otec mydlil vodou pochybné čistoty v tento neuvěřitelně překrásný podzimní den. Tak krásný to byl den, až z toho jednomu vstávaly chlupy na zátylku. Jak mohla příroda a počasí fungovat v takto dokonalé rovině, aniž by nahoře nad námi neexistovaly síly vyšší a skryté, jenž podmiňovaly celý tento proces? Jaké příšery se skrývaly v hlubinném nekonečnu za mlžným oparem našeho světa? Kdo řídil chod počasí a tahal za nitky nás, smrtelníků?
Existencionální strach, tak prudký, živelný a primitivní jsem pociťoval jen málokdy, ale jeho čirá zrůdnost mne momentálně na pár vteřin zamrazila na místě, zatímco jsem topil/umýval svého potomka v kaluži. Pro něj skvělá příležitost zakousnout se mi do nohy. Aniž bych přemýšlel, ucukl jsem a stočil káravý pohled neonově zelených očí na svého syna. "To jsi ty, ty malé zubaté zvíře," odpověděl jsem mu konečně, protože jeho otázka se ztratila v mé mysli, když jsem bloudil v tajích neznáma. I Beleth byla přes svůj protest vykoupána. Nedivil jsem se jí, taková voda byla pro její malou hlavinku stejně divoká a nezkrotná jako pro nás moře. Nekonečná hloubka, stísněný pocit v hrudníku a chlad obepínající nejen tělo, ale i každý orgán.
Rowena je poté poslala uschnout ke kameni. Děti se začaly nahánět a Beleth upadla na zem, očividně jí to moc nešlo. "Rozhodně se moc neprojevila, když jsem přišel," souhlasil jsem s Rowenou, když jsem došel k dceři, která upadla na zem. "Vstávej mrně," houkl jsem na ni vážně. "Jsi už dost velká na to, abys chodila sama," dodal jsem a zůstal nad ní stát, když se vrátil Sionn. Pohledem jsem uhnul z dcery na něj a zeptal se, jak to vypadalo kolem hranic. Přikývnul jsem, jeho zprávy se mi líbily. Nikde nikdo.
"Zatím," pronesl jsem vážným hlasem napůl v žertu. Uměl jsem být i vtipný, když na to přišlo, jen můj humor nebyl často pochopen.
Děti si hrály a aby lépe uschly, rozhodl jsem se jim trochu dopomoci a nám také oteplením okolí. "Začíná podzim," odtušil jsem prostě, jako kdybych mluvil o něčem, co nikdo jiný nezaznamenal. "To bys mohl běhat po lese a trochu tomu opadu dopomoci, jako nějaký vyšinutý král podzimu," dodal jsem s potutelně zvednutým koutkem k Sionnovi. Bohužel pro mou smůlu jsem najednou cítil, že tuhle potřebu mám já. Úsměv mi zmrzl na rtech a já se smrtelně vážně podíval na Rowenu a pak na Sionna. "Raději ne, tuto důležitou a rozhodně ne zbytečnou aktivitu udělám já. Řekněme, že mám ke stromům blíže," řekl jsem tak vážně, že bych s emohl prohlásit za patriota entů. Následně jsem se sebral, objal jsem první strom v cestě a začal s ním třást, dokud z něj neopadalo pár lístků. Pak jsem se přesunul do zbytku lesa, čekalo mne mnoho stromů. "Jsem králem podzimu!" mohli mne pouze slyšet hučet na celý les a na každý strom, který jsemse rozhodl poctít svou přítomností.

// Asgaar