Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tulipánová louka

Mířil jsem podél řeky a přemítal nad tím, co všechno se tento podzim událo. Začalo to v tom údolí, kde mi na moment vypnul mozek a začal jsem třást se stromy, aby z nich opadalo listí. Pak jsem si vyrobil z listí oblek. Pak jsem začal chodit po jihu od Asgaaru a hledal jiné vlky. Pak jsem se naučil ovládat dvě nová kouzla, což už aspoň k něčemu bylo. Udělal jsem si legraci z Hyetty, aniž by o tom věděla. Potkal jsem Wylana. Udělal jsem s Wylanem hostinu. Polekal jsem vlky v Hrušňovém sadu.
Zatím to znělo jako velmi zajímavý život, jenže mně se tohle všechno událo během pár dní a začínal jsem se bát, že to bude ještě gradovat a bůhví jak to nakonec dopadne.

// Prstové hory

// Ellisino údolí

Odešel jsem z údolí a zamířil si to k louce. Po cestě jsem v lese ucítil cizí pachy, ale všiml jsem si, že se toho ujal Wylan. Zpomalil jsem na chvíli a poslouchal kamení, které mi řeklo, že se blíží někdo další. Stačilo mi na vteřinku podívat do cizincovi mysli, ani jsem ho nemusel moc složtě hledat, protože jeho ego bylo jako maják, který svítil na okolí. Přeýšlel jsem, že o tom zpravím Wylana, ale nechtěl jsem o sobě moc šířit, že umím mluvit v myslích ostatních a číst je jako knihy. Nechal jsem to tedy tak a doufal, že si vlk prostě jen vyzvedne své zatoulané haranty a půjde pryč. Pro jistotu jsem si zapamatoval jeho pach, než jsem pokračoval dál.

// Tenebrae

"Jo, mimochodem, Wylan rád pohlídá děti, když si budeš chtít odpočinout," vzpomněl jsem si a zhlhuboka se nadechl. Vítr mi projížděl srstí a skoro mi připadalo, jako kdyby mi volal. Šplouchá ti na maják, povzdechl jsem si v duchu. Díval jsem se na děti, které byly pořád moc malé na to, aby se s nimi daly vést zajímavé debaty. Byl to ale skvělý věk pro to, abych ne usměrňoval správným směrem. Nějak mě to ale netankovalo. Měli svoji matku, která na ně dohlížela a Sionna a zbytek smečky, který se teda rozhodl ještě neukázat. Za celou tu dobu, co jsem cestoval jsem našel jednoho vlka. Jednoho.
"Ještě se vrátím, chceš něco přinést?" zeptal jsem se Roweny, když jsem se zvedal zase k dalšímu odchodu. Už jsem se těšil, až mi děti budou v pubertě vyčítat, že jsem první měsíce jejich života nebyl přítomen. Jejich smůla, nemají mít IQ traktůrku. Vyslechl jsem si Rowenu, přikývl a rozešel se zase pryč.

// Tulipánová louka

// 11. Najít vlče, kterému nabulíkuješ, že pokud se nebude koupat, unese ho příšera!

// Středozemka

Vrátil jsem se do lesa a ani o sobě nedal vědět. Zprvu proto, že jsem odešel necelý půl den zpátky a taky proto, že jsem měl v tlamě kvasící hrušku a nechtělo se mi ji pokládat na zem. Zamířil jsem si to rovnou do údolí, kde jsem věděl, že mám rodinu, protože jsem je slyšel skrze kamení, když jsem k němu přiložil ucho. Šel jsem ale i kolem hostiny, kde postával Wylan a bavil se s Hyettou. Její dcera žvýkala divočáka. Jen se mi mihli v zorném poli, ale nešel jsem za nimi, měl jsem svoji rodinu, se kterou jsem chtěl trávit čas. Občas aspoň, dle toho, jak jsem tenhle měsíc pořád někam vyrážel a pak se vracel jako zatoulaný bumerang.
Uviděl jsem Rowenu i haranty zrovna v momentě, když Rowena předváděla magii blesků. Prohnala jeden po obloze a já se hned na to objevil vedle nich. Došel jsem až k Roweně a na kámen položil hrušku. "Dárek z cesty," označil jsem kvasící hrušku a přivítal ji pohledem. "Klidně si ji dej, nebo ji dám ke zbytku jídla, co jsme s Wylanem nalovili. Měli byste se jít najíst," řekl jsem jí a pohledem přejel i děti. Vypadaly čisté, ale i přesto jsem se sklonil k Beleth a přimhouřil na ni oči. "To je dobře, že ses vykoupala," řekl jsem trochu tajemně. "Kdybys to neudělala, tak tě totiž unese blátivá příšera," řekl jsem smrtelně vážně, že by mi to věřil i dospělý. Následně jsem se narovnal a dělal, jako kdybych se teď nebavil o nějakém smyšleném kryptidu. "Tenhle podzim mi nějak nedělá dobře," poznamenal jsem lehce nabručeně polohlasem k Roweně a loupnul očima po okolí, jestli neuvidím Sionna nebo někoho dalšího. byli jsme ale sami.

// Hrušňový sad

Mířil jsem si to konečně zpátky do Asgaaru. Tenhle výlet mimo les stál za starou bačkoru, ale moje nálada se zase ustalovala na mém minimu emocí a tak jsem se cítil o něco lépe. V tlamě jsem držel kvasící hrušku a přemýšlel, komu bych ji podstrčil a nebo jestli ji mám sežrat sám. Netušil jsem, jak se budu opitý kvasící ovocem chovat a upřímně jsem nesnášel, když jsem se nechoval tak, jak jsem chtěl. Už tak mi přišlo, že tenhle podzim si se mnou zahrává nějaká nepolapitelná moc, která si ze mě jenom dělá dobrý den. Hrát si na krále podzimu nebylo úplně něco, co bych dělal normálně, stejně jako si dělat legraci z ostatních. To druhé se mi ale docela zamlouvalo. bylo to takové neškodné a mně to bavilo.

// Elisino údolí

Byl jsem spokojen s tím, jak jsem to tomu hnědému vlkovi natřel. Možná jsem si ale věřil až moc a osud mi chtěl znovu uštědřit lekci, protože když jsem stál nad hromadou listí, kde někdo vyspával, dostalo se mi mé vlastní medicíny a koloběh ponižování tak pokračoval. Prvně mne pokořil les, potom má vlastní magie a teď nějaký zrzek. Tohle bylo úplné dno, horší to být nemohlo. Kdyby alespoň nebyl zrzavý...
Jen jsem zalapal po dechu, protože jsem nestihl ani nic říct, když se prudce zvednul z hromady listí a vyměnil si se mnou doslova místo. Najednou jsem měl černo a na kratičký moment jsme nebyl v hromadě listí, ale v jeskyni a všude kolem mě byli brouci. Nade mnou byla Cynthie a nějaký jednooký vlk, co vypadal jako kdyby se nemohl rozhodnout jestli být otrokem nebo otrokářem. Srdce mi vynechalo úder a když znovu naskočilo, byl jsem zpátky v listí. Vystrčil jsem hlavu a s tak zlobný pohledem, že to snad nebylo ani možné, jsem se díval na mizící zrzavý zadek. Z oblohy se klikatě snesl blesk a praštil do země hned vedle zrzouna, ale nezasáhl ho přímo. Určitě ho ale řádně vylekal a zježil mu ten jeho ošklivý zrzavý kožich. "Podřadná spína," procedil jsem mezi zuby, ale byl jsem v afektu a viděl rudě. Vyhrabal jsem se z listí, do kterého mne vlk shodil a s dupotem se rozešel pryč. Hnědý vlk byl už taky v čudu, ale zůstala po něm úhledná hromádka větviček. Odfrkl jsem si a vzal jednu zkvašenou hrušku do zubů. Sám jsem ji jíst nechtěl, ale chtěl jsem ji donést do asgaaru. Třeba si někdo dá. Nebo ji sním sám, na nervy, pomyslel jsem si a rozklusal se rychle pryč.

// Středozemka

Přísně jsem kouka lna hnědého vlka, který zařval tak nahlas, že jsem musel stáhnout slechy dozadu a musel jsem se držet, abych ineudělal dozadu pár kroků. Sledoval jsem, jak se na mě prudce, ale velmi nekoordinovaně otáčí a jak se jeho jediné oko - panebože, beztak si ho už stihl někde vypíchnout pod vlivem - snažilo zaměřit na můj obličej a vybíralo si, kterou řadu zelených teček bude považovat za oči. Skoro se trefil.
"Kvašené hrušky!" řekl jsem rázně a zamračil se na něj. "Návyková látka, která otupuje tělo i ducha!" dodal jsem přísně a švihl zeleným ocasem ze strany na stranu. Stačilo mi na hlavu dát jenom majáček a mohl bych se prohlásit za pozemní policejní letadýlko. "Ovoce je zdravé čerstvé, nikoliv kvašené!" napomenul jsem ho, natáhl tlapu a praštil ho po té jeho, kterou se snažil nenápadně schovat jednu hrušku k sobě. Představil se jako Rex z Topolové smečky. "Tak, Rexi z Topolové smečky," prohlédl jsem si ho pohledem, který jasně říkal, že mu nevěřím ani nos mezi ušima, "vaším trestem je úklid tohoto sadu a vchází v platnost okamžitě," řekl jsem vážně, že mi nemohl odporovat a jistě měl potom silnou potřebu trest vykonat. "A te%d pohyb!" houkl jsem na něj a nechal ho, ať se zpakuje. Jakmile mi zmizel z dohledu, pobaveně jsme si pošušňal a s mnohem lepší náladou se rozešel po lese. Občas jsem se podíval kolem a uviděl Rexe a dělal, že ho kontroluju, ale pak jsem mu už zmizel z dohledu a přestal se jím zabývat. Co vlk ale nechtěl, uuviděl jsem z hromady listí trčet vlčí ocas. Došel jsem až k němu a hlasitě si odkašlal. "Další hruškový zloděj?" zeptal jsem se vážně a zamračil se na hromadu listí.

// 12. Vyděsit někoho s vyšším postavením než máš ty.

// Červená řeka

Tenhle podzim stál za starou bačkoru, když jsem se na to díval z úhlu, který zohledňoval moje ego. Případalo mi, jako kdyby mi šplouchalo na maják, jako kdyby mi někdo stočil kola a jako kdybych hrál jazz v jedné z Bethovenových skladbách.
Chtěl jsem jít zpátky do lesa, ale potřeboval jsem si první pročistit hlavu a ačkoliv jsem si to ještě nepřiznal, dělat si z ostatních vlků legraci mi docela pomáhalo s dekompresí. Šel jsem proto do lesa, který voněl sladce po hruškách a musel jsem dávat pozor na zem, která od nich lepila. Neměl jsem zrovna moc rád, když jsem se umazal, ale zatím jsem se lepkavým flekům pěkně vyhýbal.
nebyl jsem tady sám, což bylo dobře. Opatrně jsem šel kupředu a vyhlížel vlka, dával jsem si pozor, aby mne on neucítil a neviděl dřív jak já. Všiml jsem si hnědého vlka, který ke mně byl otočen trochu bokem. Obešel jsem ho, abych byl za ním a potichu se za ním plížil. Šlo mi to skoro samo, protože jsem od přírody byl docela tichošlápek. Vlk se pásl na hruškách, které ležely na zemi a sladce voněly kvašením, které v nich probíhalo. Ah, alkoholik, pomyslel jsem si a hned mi vyvstala v hlavě myšlenka, jak si zlepšit náladu malým žertem. Připlížil jsem se tak blízko, jak to jen šlo a pak jsem rázně a hlasitě na něj vybafnul, až se musel polekat: "Ani hnout, hrušková policie! Toto je nezákonné užívání drog, okamžitě předložte svou identitu!" Zůstal jsem za ním stát a tvářil se jako ten nejpřísnější policista široko daleko.

// Ruiny galantidy

Byl jsem unavený, ještě lehoučce vlhký, protože v tomhle počasí se ani pomocí magie nedalo pořádně vysušit a tak se nebylo čemu divit, že jsem byl taky docela protivný. Byl jsem emocionálně slabší, jak už víme, ale to neznamená, že nemůžu být protivný. Šel jsem skrze tu velkou pláň, kde rostla vysoká tráva a kde se pásli losi a jiná zvěř, ukryta před zraky predátorů v tomto porostu. Blížil jsem se k Asgaaru a mířil k němu jasnou, rovnou čarou. Nedělal jsem jiné zastávky ani okliky, chtěl jsem zkrátka zpátky do lesa a tvářit se, že se nic z toho, co se během posledních několika hodin událo, nestalo.

// Hrušňový sad

// Plamínek

Jak jsem říkal, osud se mnou tenhle měsíc solidně vyjebával a možná jsem mohl tušit, že při tak častém používání magie se mi jednou něco podobného příhodí, ale o takovýchto případech jsem slyšel snad jen párkrát v životě, neboť se jednalo o naprosté rarity, které - jak jsem si doteď naivně myslel - by se mně (zkušeného kouzelníkovi, čaroději, kejklíři nebo jak mne chcete nazývat) stát nemohl, jenže jsem se mýlil, což se neděje tak často.
Událo se to asi takto; zastavil jsem se u jezera rudého jako krev, abych si svlažil hrdlo, avšak v jeho vodách jsem se obával napít, takže jsem jenom podezřívavým pohledem pozoroval vodní hladinu. Břehy byly kluzké a já se sotva držel na mokré slátanině bláta a zlatého listí z nedalekého lesa, kterýžto jako strážce jihu postával na západ ode mne. Blbec tomu chtěl, aby mi nohy uklouzly a já to hlavou narval do toho největšího bláta, až jsem si celou hlavu obalil tou hnědou vazkou hmotou. Snad to bylo úlekem nebo právě za to mohl ten škaredý osud, ale v ten moment se hlína na mé hlavě přeměnila v těžký kámen, tak těžký, že jsem zavrávoral a spadl do jezera. Nemohl jsem se nadechnout a jenom jsem cítil, jak mne kámen rychle táhne dolů ke dnu. Nebyl jsem žádný svalovec a tak jsem vodě nekladl přílišný odpor, takže když se ozvalo tupé ťuknutí a já ucítil, jak jsem kamenitou hlavou do něčeho narazil, bylo mi jasné, že jsem trefil nějaký kámen na dně jezera. Jenže co teď? Nemohl jsem se nadechnout a už mi začalo bít srdce a stahovat se hrdlo. Konečně jsem ovládl svou paniku (už jsem měl zkušenosti ze zamotání se do vzdušných kořenů v lese) a kámen jsem kouzlem změnil na písek, který se okamžitě rozptýlil ve vodě. Otevřel jsem oči a uviděl, že nejsem na dně, ale u nějaké stavby. Nahoru to bylo moc daleko a protože se mi zdálo, že vidím vzduchovou kapsu (díky bohu za to, že mi někdo kdysi o vzduchových kapsách řekl), zaplul jsem do rozbořeného domu a s úlevou se nadechl chladného vzduchu, který tam byl. Skvělé, to se může stát jenom mně, pomyslel jsem si a měl jsem ještě spoustu dalších myšlenek, ale většina z nich se týkala toho, jak se dostanu zpátky nahoru. Měl jsem nápad za nápadem a všechny byly lepší než se pokusit vyplavat sám, protože to by moje plíce neutáhly a na hladinu by se možná, velké možná, dostalo jen moje utopené tělo. Spíše by ale kleslo ke dnu a bylo by potravou pro ryby, ačkoliv jsem žádné za tu kratičkou chvíli neviděl.
Nadechl jsem se a ponořil se, ale neviděl jsem moc daleko a tak jsem se musel vrátit zpátky do své kapsy. Zdálo se mi, že vidím obrysy dalších kamenů a staveb, ale nehodlal jsem pokoušet štěstí a hledat vzduchové kapsy jinde, protože to by se mi taky nemuselo podařit. Nezbývalo mi nic jiného než mobilizovat všechny svoje magické síly a doufat, že tentokrát se mi magie podvolí a nevyvede žádný ohavný kousek jako před chvílí. Zhluboka jsem se nadechl, aby i moje plíce plné vzduchu urychlily vývoz nahoru, potopil jsem se a chytil se kusu větvě, která rapidní rychlostí rostla zespodu ze dna jezera a rychle si to mířila nahoru k hladině. Držel jsem se jí zuby nehty a jen na chvíli otevřel oči, ale proud vody byl moc nepříjemný na to, abych to vydržel déle než pár vteřin. Pak jsem ucítil, jak mne voda propouští, jak mne chladný vítr pročesává na temeni a mohl jsem se konečně nadechnout. Bolelo mě v uších, byl jsem celý zmoklý, ale byl jsem zase zpátky nahoře a živý. Tenhle podzim není v pořádku. Já nejsem v pořádku, pomyslel jsem si a doufal, že žádné další roční období mi takhle ubližovat nebude.
Voda v jezeře byla teplá, což byla další jeho podivnost, ale když jsem vylezl ven, stejně mi začalo být chladno. Oklepal jsem se a zvýšil si teplotu kolem sebe, dokud jsem trochu lépe neproschl. Poté jsem oteplování zanechal a rozešel se zpátky k Asgaaru, protože pokaždé, když jsem z lesa vylezl, stalo se něco divného a já už další podivnosti zažívat nechtěl. Alespoň na krátký moment.

// Červená řeka

// Zarostlý les

Po tom tragickém zamotání se ve vzdušných kořenech a liánách lesa jsem si to šinul kolem řeky, nekoukal se doleva ani doprava a zkrátka a jasně jsem si to mířil po proudu pryč od toho zapovězeného místa. Ten les se mi líbil čím dál tím méně a to jsem do něj nechodil tak často. Následně jsem si vzpomenul, že mým prvotním plánem bylo hledat další asgaarďany a tak jsem se začal rozhlížet a čmuchat, ale takhle u řeky jsem nic necítil, zvláště poté, co jsem vylezl ze skrytých končin a dostal se na otevřené prostranství. Věděl jsem o smečce na jihu a tak jsem mířil jejím směrem, třeba někoho potkám a alespoň se seznámím, ale osud se mnou měl jiné plány. Kdo ví, čím to bylo.

// Ruiny Galantidy

// 10. Navštívit zarostlý les a zamotat se do vzdušných kořenů tak, že se vyděsíš, že tam umřeš, ale nakonec zjistit, že se vlastně stačí jenom sehnout a vysvobodíš se.

// Asgaar

Šel jsem se podívat mimo Asgaar, jestli ještě nenarazím na nějaké vlky ze smečky. Můj výlet byl zatím docela úspěšný a tak jsem měl alespoň nějakou naději, že i tento se vydaří. Teď jsme vlastně už znal o tři vlky více, ač to dva netušili. Přešel jsem kolem hory a zamířil do lesa, kde se všude motaly liány a vzdušné kořeny. To ale nebyl problém, protože jsme byl vysoký, nohatý a obratný. Byl jsem taková ladná laň mezi zavalitými vlky s nasvalenými hrudníky. Občas jsem si připadal trochu nepatřičně, jako kdybych byl z jiného těsta než oni, ale pak mi vlastně došlo, že to je dobrá věc. Měl jsem hlavu docela vysoko, takže jsem si nevšiml malinkaté změny na úrovnii terénu, která mě v následujících chvílích stála nemalou dávku sebeúcty.
Zakopnul jsem o ten nejmenší kořínek, který strom dokázal na svět vyprovodit a překotil jsem se přes rameno. Už jsem čekal dopad na tvrdou půdu, když jsem ucítil záchytná lana kolem mne, kterou mnou houpla kupředu a pokračovala tak můj volný pád k zemi, který se přeměnil v akrobatický vzdušný kotrmelec. A pak jsem se zhoupnul dopředu a pak zpátky a pak zase dopředu a zase zpátky, dokud jsem se neustálil a nezůstal pouze viset ve vzduchu jako nějaká návnada pro medvěda nebo pro velmi nemravného úchyla. Zahudral jsem si pod fousy nějaké nadávky na zpropadený terén a snažil se otočit, ale jakmile jsem tak udělal, uvěznil jsem se ještě více. Te´d už mne liány fixovaly úplně a já krom hlavy nemohl hýbat vůbec ničím. Smůlou mi byl i fakt, že jsem byl z používání magie z přeešlých kousků docela vyšťavený a chtěl jsem si po cestě odpočinout, ale místo toho jsme skončil uvězněný tady. Zahrabal jsem ve vzduchu nohama v kotnících, ale nepřekvapivě se nic nestalo. Sakra! zatnul jsem zuby a rozhlédl se kolem sebe, jestli někoho neuvidím. Neviděl, což byla smůla ale zároveň i úleva. kdyby mě takhle někdo viděl, smál by se mi při každé příležitosti. Zároveň by mi ale i pomohl pryč.
A tak jsem tam zůstal uvězněný. Uvědomení a z něj pramenící obavy se následně proměnily v nemalý strach, že tady zůstanu viset až do té doby, dokud nevyhladovím a neumřu. Krátký moment paniky, kdy jsem si sám sebe představil jako kostlivce zamotaného v liánách stačil k tomu, aby se mi zvýšil srdeční tep a já si na moment přál, aby se opravdu někdo objevil, vysmál se mi a pomohl mi ven. Už už se mi dralo žalostné volání na rty, když jsem svěsil hlavu a otevřel oči a uviděl řešení svého problému. Malá klička, obmotaná kolem větve, která mne držela ve vzduchu. Ty slepá stará babko, takhle vyšilovat! vynadal jsem si, zatáhl zuby za kličku a kořeny se uvolnily a já jimi propadl na zem. Ano, natloukl jsem si, ale víc mne bolela moje pýcha než má záda. Ještě, že jsem nikoho nevolal, pomyslel jsem si útrpně.

// Plamínek přes Esíčka

// 9. Svěřit se někomu s tím, co tě nejvíce děsí.

Wylan pronesl moudrou myšlenku. Naše těla nebyla uzpůsobena na tak dlouhý život a jeho magické prodlužování rozhodně nedělalo dobrotu. Stačilo se podívat na Života nebo Smrt, jak pokřivení a zničení byli. Jejich životx se nyní točily pouze okolo dodávky jejich vysněného artiklu, ale jinak byli uzavřeni na jednom místě a potkávali se s jinými vlky jenom proto, aby dostali další dávku výměnou za něco, co umí. Byli jako drogoví závisláci, jako bezdomovci na ulicích, kteří tancovali pro peníze. Pochyboval jsem, že za jejich očima zůstal zbytek néćeho, co tam bylo předtím. Nějaká osobnost, která kdysi dávno měla taky své sny a cíle, měla rodinu a smečku, měla oblíbené věci a věcí které nesnášela. Ale teď? ”Sám bych si takový osud nepřál,” řekl jsem pološeptem. Bál jsem se, že jednoho dne tak skončím, měl jsem k tomu velmi dobře nakročeno. Uměl jsem magie ovládat velmi snadno, bylo to, jako kdybych se narodil s predispozicí magie ovládat. Bylo to pro mne snadné, přirozené. Byl jsem tedy snadný cíl pro nějakou vyšší moc, která by mi chtěla ukrást tělo a přetvořit mne na dalšího závisláka s vycucaným mozkem. Co bych sbíral já? Housenky?
Zamrkal jsem, abych se vymanil z těchto pochmurných myšlenek. “Ano. Čas a úsilí,” přitakal jsem nepříliš promyšleně. Řekl bych více, ale v hlavě se mi stále honily černé představy.

Vrátil jsem se do lesa a vše nazdobil a nachystal a pak se vrátil Wylan s myšma v tlamě. “To je meloun. Letní ovoce, ve zdejších krajích vzácné,” vysvětlil jsem mu a nadechl se. Neslyšel jsem nikoho, kdo by se chystal na hostinu, ale já neměl moc chuť teď s někým sdílet krmi, takže jsem se najedl a pak se nachystal k odchodu. “Díky za pomoc. Půjdu se podívat ještě kolem, jestli nenajdu nějaké asgaarďany poblíž,” řekl jsem Wylanovi a rozešel se z lesa. A kupodivu u hranic jsem si všiml, že se vrací Hyetta a Lalie. Aspoň někdo.

// pryč

// 6. Udělat tu nejlepší hostinu pro svojí smečku a to ve velkém stylu. (min. 4 posty) 4/4

// Mevdědí jezírka

Nesl jsem v zubech za krk husu a ještě jsem držel dvě ryby. Všichni tři byli usmažení bleskem, ale krom husy to moc nešlo poznat. Ta měla přímo uprostřed čela černý flek a spálené peří, takže trochu smrděla, ale po cestě se to oloupalo a trochu to odsmrádlo. Wylana jsem u hranic nepotkal, ale to bylo dobře, protože zajíci se zdržovali v hloubi lesa, kde vlci moc nechodili. Já si to zamířil i s úlovkem k jeskyni, kde ležel náš divočák. Položil jsem husu a ryby k němu a přemýšlel, čím tohle ještě vylepšit. Maso bylo důležité a stejně tak tuk a kosti a plsť a všechno, co se dalo sežrat. Ale možná by nebylo od věci mít tady i nějaké vitamíny a sladké, které trochu oživí tuhle hostinu. Nadechl jsem se a nechal ze země vyrašit maličkatý keřík borůvek, pak nějaké ostružiní, maliní a v neposlední řadě hned vedle hlavy divočáka vyrostl meloun. Byly to sice jen malé rostliny, ale donutil jsem je se pořádně obsypat, aby bylo dost pro všechny. Spokojeně jsem si prohlížel hostinu, kterou jsem připravil a protože jsem věřil, že Wylan už se jistě vrací se zajícem, na nic víc jsem nečekal a zaklonil jsem hlavu, abych svolal všechny na tu největší a nejlepší hostinu široko daleko. Spokojeně jsem si pak odkousl kus divočáka, protože jsem na to měl právo a nehodlal jsem čekat na ostatní a v klidu se najedl.

// 6. Udělat tu nejlepší hostinu pro svojí smečku a to ve velkém stylu. (min. 4 posty) 3/4

// Asgaar

Odešel jsem z lesa a mířil si to pro nějaké to ptactvo. už při cestě do Asgaaru jsem si všiml, že nad námi prolétalo hejno hus. jedna část se odpojila na severovýchod a druhá letěla na západ. Doufal jsem, že zamířila právě k těm jezerům, kam jsem teď šel já. Ulovit nějakého ptáka v lese by se taky dalo, ale nechtěl jsem vybíjet pěvce a hrličky a křepelky mi nepřišly jako dostatečná krmě. Chtěl jsem ulovit husu a ideálně dvě, aby bylo dost masa pro všechny. Už jsem viděl jezera a sledoval, jak se na nich odráží světlo zapadajícího slunce. Musel jsem si pohnout, protože ve tmě jsem neviděl tak dobře jako za světla a nechtěl jsem svým bleskem minout. Připlížil jsem se v trávě k jezeru, kde kejhaly husy. Nikam se nechystaly, jen líně plavaly po hladině a občas zabořily hlavy do vody, aby se nakrmily. Asi hodlaly přenocovat zde, ačkoliv jsem si vždy myslel, že ptáci můžou létat i v noci. Možná to taky nebylo tak praktické. Přikrčil jsem se a strnul na místě, když jsem se zaměřil na jednu husu, která se v rákosí hned u břehu čistila. Tentokrát se hrom neozval, pouze z nebes šlehl blesk, oslepil okolí a zabil husu na místě. A aby toho nebylo málo, nějaká elektřina asi dopadla i do vody a když jsem pro husu šel, zavadil jsem o usmažená těla ryb. To je možná ještě lepší než husa, pomyslel jsem si a vzal i dvoje ryby, co vyplavaly. Takhle jsem měl alespoň větší rozmanitost na hostinu. Poskládal jsem si všechno v tlamě - dvě ryby a husí krk - a s mokrýma nohama se rozcupital zpátky do lesa.

// Asgaar