Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 2/5

Pomohl jsem Roweně protáhnout divočáka úzkým vchodem. Musel jsem jít dozadu a prase tlačit, protože dva jsme se vedle sebe nevešli ještě s prasetem. Akorát bychom si ublížili. Vzpomněl jsem si, jak jsem tudy šel s Hyettou, bok po boku jsme procházeli touhle chodbou, která nám byla těsná, ale... Klidně mohla být těsnější.
Pustil jsem divočáka a trochu ho na zemi poupravil a naaranžoval, než jsem si vzal svoje sousto. Taky jsem měl hlad. "Dobře," přikývl jsem. S Hyettou jsem se o vlčatech bavil a sama říkala, že s nimi ráda pomůže. Hádal jsem tedy, že ikdyž ji Rowena poprosila, což jsem nechápal jak by asi mělo vypadat, Hyetta už byla na půl cesty k tomu jí to sama nabídnout.
"Snažím se pro smečku dělat to nejlepší," přitakal jsem, když zmínila, že pracuju jako včelka. "Jen je to tady... Složité. Arcanus mi rozumí a jsme na stejné vlně, ale Sionn..." nedokončil jsem a místo toho si lehl k Rowenině boku. Byli jsme sami, nemusel jsem si hrát na dokonalého partnera, ale její blízkost mi nevadila, narozdíl od jiných. Loupl jsem po ní kriticky očima, když mluvila o své nové obludnosti. "Využíváš je ale docela prakticky," zhodnotil jsem pragmaticky. "Navíc," odkašlal jsem si, "ty dokážeš všechno proměnit ku svému prospěchu." Pokusil jsem se o kompliment. Porodila mi vlčata, mohl jsme alespoň občas na ni být milý, ikdyž to pro mě bylo nepřirozené.

// LOTERIE 4/5

Rowena se Juniper zastávala. Hodil jsem po ní tvrdým a nesmlouvavým pohledem. Nehodlal jsem její slova brát v potaz a tak jsem se otočil na Juniper. Když už nic, tak Juniper chápala, že v tomhle svítivém stavu tady nemůže zůstat. "Díky za pochopení. Až přestaneš svítit, nebudu proti tvé návštěvě mít žádné námitky," řekl jsem jí klidně. Netušil jsem, o čem si povídaly předtím nebo jestli by se chtěla přidat nebo jen se stavit na návštěvu, ale když svítila jako maják, byla zkrátka hrozbou. Rovnou jsme si všichni mohli lehnout před les a nechat divochy, ať nám roztrhají hrdla.
"Zatím," rozloučil jsem se s Juniper také.
Jen co Zlaté prasátko odešlo, Rowena se na mě obořila, že jí hatím kamarádství. "Klidně jdi s ní, ale když svítí jak slunce, tak tu nebude," zabručel jsem na ni zpátky, ale nebylo to konfliktní, protože i já jsem se dokázal zabejčit a spíše si mumlal pro sebe tak, jako si Rowena mumlala pro sebe. "Nevím, tys je měla naposled," povzdechl jsem si a podíval se na divočáka. Mohl jsem přiložit ucho ke kamení a vysledovat je, nebo jsem to mohl udělat telepaticky, ale ani do jednoho se mi nechtělo.
Rowena moc nápomocná ohledně bratrů nebyla. Zakabonil jsem se. Kolem Roweny se můj obličej měnil více než kolem ostatních, kdy jsem působil stoicky jako šutr. "A rvali se tak, že málem někdo přišel o život?" nadhodil jsem, abych jí naznačil, že tohle nebyla jen nějaká malá šarvátka. Rowena pak popadla divočáka a začala ho tahat k úkrytu. Moc se mi do toho nechtělo, ale protože nebyl nikdo kolem, chytil jsem ho taky a tahal s ní. "Fyfoste ti thalší thlafa i?" zeptal jsem se jí, zatímco jsme táhli maso.

// Siccumské jeskyně

Musel jsem přivírat oči před vlčicí, která tady stála jako puk. Rowena se k ní nijak neměla a vzhledem k tomu, že klidně jedla divočáka a cizinka ne jsem předpokládal, že jí jo jen pomohla sem dotáhnout. Obě dvě mi vlastně řekly jedno a to samé. Zabručel jsem jenom a povzdechl si v duchu. “Jestli tedy nemáš už nic na srdci, Juniper, požádal bych tě, abys odešla,” řekl jsem jí nesmlouvavým tónem. “Jsi příliš snadný cíl a ohrožuješ smečku,” řekl jsem možná až příliš hrubě, ale nemohl jsem si pomoci. Jeden člen byl nedávno napaden a kdo vi, jestli Alastor nečíhal někde v křoví a nehodlal zaútočit znovu. Ještě by vyrostla křídla dalším vlkům a rovnou bychom se mohli přesunout někam mezi krápníky a založit si smečku tam.
Konečně jsem si Rowenu prohlédl pořádně a všiml si, že místo jednoho ocasu má tři. Snad ji Alastor taky nepokousal, není to náhodou její bratr? až teď mi došlo, že je s dvojčaty příbuzná a možná bych ji o tom mohl spravit také. Počkal jsem ale, dokud Juniper neodešla.
Pak jsem se teprve na Rowenu otočil. “Mimochodem, tvoji bratři se porvali, nevíš co by je k tomu vedlo a jestli je pravděpodobné, že se o stane znovu?” zeptal jsem se jí a loupl očima po těch dalších třech ocasech. Kdyby ještě byla šance mít další potomky, tohle ji minimalizovalo. Jestli jsem chtěl další děti, musel bych si najít někoho jiného, protože jsem nebyl Tarzan, abych se houpal na liánách.
“Nejsou těžké?” zeptal jsem se jí na ně, protože jsem to nemohl neokomentovat.

Sionn si ještě něco mručel pod vousy, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem nehodlal přiživovat tyhle jeho deziluze plné ješitnosti a obav z toho, že s eho někdo snaží vystrčit z jeho bodlákového trůnu, který si sám nechal postavit.
Vypadal zmateně z toho všeho, co jsem mu říkal, takže jsem pokračoval ve vysvětlování, dokud v tom neměl jasno. "Nekřič," řekl jsem na úvod stoicky. "Řekl mi to Sirius. Teď už nemá cenu si zvyšovat tlak, jen zajistit, aby se to neopakovalo," snažil jsem se ho opravdu uklidnit, nikoliv víc pobouřit nebo mu snad nedejbože naznačit, že jeho chování není hodno vůdcovské role. Tyhle myšlenky jsem si nechal pro sebe a raději se zaměřil na to, co by důležité. "Nevím, mimo smečku, takže na tom nesejde. A s Parsifalem jsem nemluvil, nebyl tu. Možná už se vrátil?" nadhodil jsem a šel jsem přiložit ucho ke kameni. Poznal jsem Arcana a jedno vlče a byl s ním další vlk, možná to byl Parsifal. Oddálil jsem se od kamene a pouze vyslal myšlenku jejich směrem, abych si toho vlka určil. Letmé nahlédnutí do jeho hlavy mi řeklo, že jde o Parsifala. "Jo, už je tu," řekl jsem přes Sionna, který si zrovna stěžoval, že jsem mu to mohl říct dřív. Sevřel jsem k sobě čelisti a přimhouřil oči. Pravděpodobně bych řekl něco ne zrovna pěkného, kdyby s náhle neobjevil Sirius. Sjel jsem ho pohledem. na obličeji měl dlouhou jizvu, před kterou ho Hyetta varovala, ale to nebylo jediné. Na zádech měl netopýří křídla a vypadal tady v lese docela nepatřičně. Měl by se pověsit někde v jeskyni za krápník. Sionn k němu hned nakráčel a ptal se, co se stalo. Myslel jsem, že jsem toho řekl dost, ale hysterka Sionn si to asi nemyslel. Uslyšel jsem Rowenino melodické vytí u hranic. "Jdu přivítat Rowenu a zkusím pak odchytit Parsifala," řekl jsem Sionnovi, protože jsem se domníval, že z něj bude nějakou dobu tahat informace. Ten čas bych mohl využít jinak, protože jsem to všechno už jednou slyšel. "Zatím," houkl jsem jako rozloučení těm dvoum a rozklusal se k Roweně, která byla u hranic.
Ani jsem je nemusel hledat, protože cizinka, kterou si Rowena vybrala za společnost, svítila jako zlaté prase na sto mil. Musel jsem přivřít oči, když jsem k nim šel. "Zdravím," pozdravil jsem Zlaté prase, ztělesnění slunce a dokonalosti, protože jsem neviděl ani kousek obrysu. Mohla vypadat jakkoliv. "Jsem Belial, ochránce - nemůžeš toho prosimtě nechat?" povzdechl jsem si a přitočil se k Roweně. "Vítej zpátky," přivítal jsem i ji o dost mírnějším hlasem, ale pak jsem se na ni podíval jen s otazníkama v očích, protože proč si sem přitáhla ztělesnění slunce jsem vážně nechápal.

Dostal jsem se do jejich přítomnosti a Nicklolas na mě nalepil zrak jako kdybych byl tanejjasnější lampa v okolí a on jen pouhá, prostá můra. Bylo to, jako kdyby se do mě snažil vykoukat díru, ale nemohl bych říct, že mi to nelichotilo. To byl respekt, který jsem požadoval od cizáků a povalečů a konečně jsem se ho dočkal. Oplácel jsem mu tedy svůj pohled, ale jen střídmě a letmo, dokud se mne nezeptal, jestli jsem králem Asgaaru. Nadzvedl jsem nechápavě obočí a vydal zvuk, který byl na blízké hranici pobavení. Hlavou mi v ten moment projelo mnoho myšlenek a některé z nich by se jistě nelíbily naší choulostivé alfě, která stála hned vedle. Nechal jsem si je tedy pro sebe a dělal, že jsem Nickolase neslyšel. Stejně tak mohl plácat hlouposti a přisvědčovat bláznům bylo jako sám jím být.
Naštěstí se ukázalo, že s eo sebe umí postarat a začal se pomalu klidit z lesa, oči stále přilepené na mně. "Očividně," přisvědčil jsem Nickolasovi. "Na viděnou," rozloučil jsem se s ním a chvíli ho vyprovázel pohledem, než jeho tučňácí veličenstvo odkráčelo z lesa a z mého zorného pole. Pohled jsem potom stočil na Sionna, který mě probodával těma svýma dvouma černýma korálkama jako velmi naštvaná sýkorka. "Asi mu šplouchalo na maják," řekl jsem klidným tónem, který Sionnovi nikterak nenasvědčoval, že by tomu mohlo být jinak. "Možná bych neměl strašit každého, kdo ví, co za blázny tady chodí," dodal jsem a odkašlal si, protože jsem tohle dál nehodlal řešit. "Jsou tu naléhavější věci ovšem - návštěvu Borůvkové smečky nejspíše budeme muset odložit. Člen smečky byl napaden a viník nebyl potrestán," řekl jsem vážně a tentokrát probodl pohledem jeho. Když má tolik času a energie na to, aby zjišťoval nějakou hloupou domněnku, mohl by se zajímat i o věci, které jsou mnohem důležitější. "Siriuse ošetřila Hyetta, na rozsáhlost jeho zranění se musíš případně zeptat jí. Viníkem je jeho bratr Alastor, prý bývalý člen smečky," dodal jsem a následně svůj ton změnil. Hodlal jsem totiž říct něco, co mě trápilo nejvíce a co bylo velmi vážné. "Byl u toho Parsifal a dle Siriových slov mu nikteak nepomohl," můj obličej byl zachmuřený, tmavý a v očích se mi něco pomalu převalovalo. Něco temného a nebezpečného. Byl Parsifal hrozba také? Spolčil se s Alastorem? Mohli jsme mu věřit?

Byla noc a já se už nemohl dočkat, až Nickolas zmizí. Schválně jsem zůstal vzadu, aby na mne Nicklolas ani Sionn neviděli, ale Sionn měl překvapivě dobré smysly a nejen, že zjistil mou přítomnost, dokonce mne i slyšel. Tam kde starší alfa postrádá na životnosti mladší přebývá, poznamenal bych si nepříliš laskavě na účet svých nadřízených, kdybych o tom ovšem věděl.
Po mém zásahu se Nickolas začal chovat jako blázen. Očima těkal po stromech, které k němu natahovaly větve a když jsem na něj promluvil, smýklo to s ním tak prudce k boku Sionna, až jsem se divil, že v sobě nemají magnety s opačnými póly. Nicklolas něco blekotal a já čekal, co bude. Pro Sionnovu smůlu já neměl supersluch, abych slyšel jeho varování o pohmoždění nějakého jeho oblíbeného stromu a tak jsem vše odhadoval pouze z řeči těla, v čemž jsem nevynikal tak jako v ovládání magie. Po chvíli ale stromy ustaly v natahování a uvelebily se zpátky, aby na ně mohly dosedat první zimní vločky.
Zaskřípal jsem zuby, protože dle mého pozorování se Sionn k vykopnutí Nicklolase stále neměl a já nehodlal vytahovat stejný trik dvakrát. Pobavil jsem se, ano, nicméně to neposloužilo účelu. Oklepal jsem se a ladným krokem se rozešel k nim.
"Sionne," pokývnul jsem své alfě na pozdrav, aby věděla, že jsem se dobře vyspal a jsem připravený na to, co nás čeká. Zima už byla tady a její břímě na nás doléhalo. Zelenýma očima jsem pak zakotvil na Nickolasovi, který i nadále dřepěl vedle Sionna. "Nickolasi, jsem Belial, ochránce Asgaarské smečky," představil jsem se mu a nedbal na fakt, že jeho jméno znám aniž by se mi představil. "Zaslechl jsem," očima jsem loupnul po Sionnovi, abych viděl, jak se tváří, "váš rozhovor a nebudu si trropit žerty jako naše velectěná alfa." Snažil jsem se o starostlivý tón, ale bohové vědí, že emoce mi byli cizí jako slonu létání. "Toto je Asgaarský hvozd. Sarumen leží i nadále tam, kde má," teď se mi do hlasu dostala netrpělivost. Nehodlal jsem ji maskovat. "Takže pokud nás omluvíš, máme s prvním sněhem důležitější věci na práci než řešení ztracených duší, které se samy o sebe zvládnou postarat," rychlým, soudivým pohledem jsem Nickolase přejel odshora dolů a zase nahoru k jeho modrým očím, "nebo by měly." Dodal jsem a být trošku jako Rowena, zářivě se na něj usměji. Můj obličej byl ale kamenný a neústupný, nedostupný a chladný.

Oddělil jsem se od Hyetty a cítil se podivně rozčarovaný. Abych si zklidnil tep, udělal jsem si menší kolečko k horám a pak se kolem hranic vrátil zpátky tam, kde jsem se rozešel se Sionnem. nerozešli jsme se zrovna v dobrém, ale hádám, že vody se už utišily, hlavně na jeho straně, protože já silným emocím tak snadno nepropadal.
Následoval jsem jeho stopu a pomocí sluchu a kamenné rozvědce ho našel u hranic s tím cizákem. Co mu tak trvá? zamračil jsem se a pomalu se k nim blížil. Snažil jsem se jít nenápadně, aby si mě vlci nevšimli.
Sionn zrovna kontroloval černobílému hlavu, jestli nemá bouli. Napadlo mne kouknout Sionnovi do hlavy a zjistit, co se stalo, ale nechtěl jsem na sebe prozrazovat, že to umím. Bylo to moje eso v rukávu, které jsem si nechával zatím pro sebe. Nikdo ze smečky to nevěděl a tak jsem to hodlal udržet. Možná Rowena to věděla, ale kdo by se jí na to ptal bez podnětu? Místo toho jsem nakoukl do hlavy černobílému Nicklolasovi, kterému jsem prolustroval paměť, abych zjistil, co se tady děje a proč tu pořád smrdí. "Ach bože, lobotom," povzdechl jsem si a protože jsem chtěl Sionna sám pro sebe a rád jsem si dělal z ostatních vlků žerty (jak jsem ostatně teď na podzim zjistil), rozhodl jsem se zakročit.
Nickolasi! Zmizni z mého lesa, tak pravím já - Král Asgaaru! v Nickolasově hlavě se rozezněl silný hlas. Stromy nad ním se začala třást a shazovat listí, některé stromy po něm natahovaly větve a snažily se ho polapit. Zmizni odsud, nebo tě nechám sežehnout bleskem z nebes! uslyšel ještě Nickolas v hlavě.

Představila ji a nevypadala nikterak ustaraně tak, jak bych to čekal u jiných. "Jak je stará? Mohla by si rozumět s mými potomky. Narodili se na konci léta," navrhl jsem. "Jsou dvě. Zachary a Beleth. Měli by být v údolí s Rowenou," řekl jsem a abych se ujistil, přiložil jsem ucho ke kameni. "Ano, jsou tam," přikývl jsem a když jsem uviděl její tázavý pohled, tiše jsem si pro sebe povzdechl. Tahle vymoženost lesa ani nebyla řečena všem vlkům v lese. "Když budeš v lese poslouchat kamení, najdeš mnoho věcí. Zkus to," pobídl jsem ji. Hyetta poslechla a zaposlouchala se do kamení. Ptala se, kdo je s její dcerou v lese a já přiložil ucho znovu ke kamení a pokývl. "To bude Arcanus, otec Sionna a druhá alfa," vysvětlil jsem jí. Sám jsem ještě zjistil, že Sionn je i nadále na hranicích lesa a baví se s cizincem. To ho ještě pořád nevyhodil? Sionn byl opravdu měkký, potvrdilo mi to už mnoho událostí, ale myslel jsem si, že bude i dostatečně tvárný na to, abych ho usměrnil. S každým dalším polštářovým incidentem jsem v to věřil ale méně a méně.
Oddálil jsem ucho od kamene a řekl: "Musím jít." Nebylo to moc, ale aspoň něco. Myslel jsem si, že budu moct v klidu odejít, ale dohnala mne v chodbě. Šli jsme bok po boku a já se snažil jí uhnout tak, ať na ni moc nesahám, ale nešlo to. S poraženým výdechem jsem se tedy uvolnil a nechal naše těla plynout vedle sebe jako dva proudy vody, zatímco jsme šli chodbou. "Nápodobně," houkl jsem jenom. Cítil jsem se podivně, jak jsme šli vedle sebe a když jsme vyšli ven z jeskyně a ona opustila mou intomní zónu, cítil jsem se zase jinak. Nedokázal jsem ty pocity rozklíčovat, protože jsem se takto ještě necítil. "Ať nad tebou Annan bdí," oplatil jsem jí a pak sebou prudce cukl a rychlým krokem se rozešel se briskně pryč, protože jsem si připadal podivně a nedokázal jsem to rozklíčovat.

// Asgaar

Nemohl jsem si pomoci, když jsem s někým mluvil, rád jsem byl blízko, zvláště, když jsem se snažil z nich něco vypáčit. Mluvila o nějakých řeholích a já chtěl, aby ty první dvě rozvedla. nemusel jsem se ani zeptat, stačilo na to pomyslet a už mluvila. Nemohl jsem jinak než mlčet a tiše obdivovat její prostou jednoduchost, s jakou vedla rozhovor. "To rád slyším. Proč sis zvolila tuto smečku, Hyetto?" zeptal jsem se jí naposledy. Chvíli mlčela a pohledem zaběhla k východu z jeskyně, skoro jako kdyby zvažovala, zda-li má před odpovědí utéci. Mávl jsem ocasem a čekal, až jsem se dočkal. "Hm," vyšlo ze mě pouze, když řekla, že jí bohové dali znamení. To mohlo znamenat cokoliv. Mohl to být úder blesku, nějaká halucinace anebo ji sem zavedl zbloudilý pták, co má v lese hnízdo. Nemusel jsem věděl, co za znamení to bylo. Střihl jsem ušima, když se zeptala ona mne na to samé. "Má partnerka. Žila zde a já chtěl být po jejím boku," řekl jsem a neříkal jsem pravdu. Byl jsem tady, protože jsem toužil po moci a chtěl jsem mít nad něčím kontrolu. neměl jsem ji nad svou minulostí a značnou část ani sám nad sebou, až smečka mi dala důvody a cíle pro existenci. Jen jsem zabručel, když řekla,že jsem následoval své srdce. "Můžeš tomu tak říkat," řekl jsem jí a rozhodl se změnit téma. Moje emocionální zakrnělost nebylo něco, co jsem chtěl s kněžkou probírat. "Máš dítě. Kde je?" zeptal jsem se jí nevinně.

Sirie ani Hyetta nevzdorovali a jen mne sledovali. byl jsem za to rád, protože jsem byl protivný až na půdu a Sionnovo pokárání mne nezanechalo zrovna v dobré náladě. "I takoví dělají chyby," odsekl jsem Hyettě, když se Parsifala zastávala. Potom jsem si šel lehnout.
Ještě jsem zaznamenal, jak si Hyetta lehá nedaleko ode mne. Otevřel jsem na moment oči a spočinul na ní na moment pohledem. Byla tak úhledná... Dokonce ikdyž spala. Její tvář klidná a spočinutá, připravená na vše, co ji čeká během spánku.

Probudil jsem se po nějaké době. Můj spánek byl bezesný. První, co jsem uviděl, byla Hyetta, která se rozhlížela po jeskyni a pak se setkala s mým pohledem. Její pohled byl lehce rušivý. jednooko měla celé šedé a zcela slepé a bez jediné emoce. Neodráželo se v něm nic jiného krom světla kolem. A že ho tady bylo pomálu, když teprve svítalo. Druhé oko bylo medové, klidné a hluboké, bylo jednoduché se v jeho lepkavých zátokách ztratit. "Dobré jitro," pozdravil jsem ji rovněž a odkašlal si, když řekla, že nás čekají povinnosti. "Jaké?" zeptal jsem se jí, protože moje povinnosti nebyly ty samé jako její. Mluvila o oltáři a to byla má záminka pro to, abych se jí otázal na její víru. Věděl jsem už dávno, že nějakou má, ale teď jsem s ní o tom mohl otevřeně mluvit. "V lese je spousta koutů, záleží, co hledáš," odpověděl jsem jí na její nevyřčenou otázku. Bylo snadné z jejího pohledu poznat, na co se ptá. Skoro jako kdyby svou řečí naváděla a pohledem popoháněla k tomu, aby získala svou odpověď. "Tvá víra... Jaké jsou tvé hlavní motivy?" zeptal jsem se trochu neobratně a přišel k ní blíže.

Belial děkuje za vloženou důvěru, hádám že instantní post bety si posral svým komentářem o sirotčinci. /jk
Belial by si taky přál 30 drahokamů a 30 kytiček do svého inventáře a 5 křišťálů prosím přesunout k Hyettě.

Akce byla super, moc mě bavila, úkoly byly sranda a bavilo mě Beliala trýznit a týrat. Teď o něm nově vím, že je to trochu šprýmař!

Hyetta (1b): 1 bod za 5 květin
Belial (32b): magie nemrtvých + 10 bodů za 2 teleportační lístky + 10 bodů za bonus štěstí + 2 body za 10 oblázků

Přidáno.

Chtěl jsem si jenom lehnout a spát, ale místo toho jsem narazil na další problém. Stanul jsem před Siriem, kterého jsem rozeznal dle jeho vyprávění a dle slov Sionna, který mi o členech vyprávěl. Hyetta taktně a moudře mlčela, očividně neměla žádné další informace, které by chtěla přihodit.
"Nemůžeme dovolit, aby naši členi byli napadáni bez důsledků. Promluvím o tom se Sionnem a zařídíme, aby tě Alastor už neohrožoval," řekl jsem pevným hlasem. Jestli to znamenalo vlka vyhnat nebo zabít záleželo na budoucnosti, ale já se nezdráhal ani jednoho. "Parsifala prověříme," dodal jsem ještě. Sionn si na něm zakládal, ale tohle nebylo něco, co by řádný smečkovník měl dopustit, zvláště, když byl na vyšší pozici a měl za členy větší zodpovědnost.
Zachytil jsem Hyettin pohled. Tohle bylo poprvé, co mě viděla naživo, ikdyž já ji už znal. byla slepá na jedno oko, ale její pohled byl vědoucí a jako kdyby viděla i věci, které jsem já neviděl. A to jsem měl oči dvě. Co mi chceš říct? střihl jsem ušima a podíval se na Siriuse. "ještě mne neznáte, jsem Belial, těší mě, Hyetto, Sirie," pokývnul jsem jim a pak se zaměřil ještě na vlka s listem na obličeji. "Hádám že Hyetta ti dala instrukce ohledně tvého zranění, nicméně až budeš mít hlad, tak kousek od vchodu do jeskyně je hostina," dodal jsem a potom jsem se bez dalších slov otočil a šel si najít místo na spaní. Byl jsem brutálně unavený a bylo to na mně už i vidět. Hodlal jsem všechno vyřešit, ale až se vyspím.

// 20. Vymést pavučiny v úkrytu.

// Asgaar

Šel jsem na sever do úkrytu a skoro bych to minul, kdybych nevěděl, kde to je. Velké kořeny schovávaly vchod do lesa opravdu šikovně, ale nakonec jsem v posledním momentu vchod zaznamenal a vrátil jsem se pár kroků zpátky, aby šel do úkrytu. všiml jsem si, že celý vchod je plný pavučin a já neměl pavučiny zrovna v lásce. Vzal jsem ze země jeden dlouhý klacek a začal jsem pavučiny na něj namotávat. byl jsem unavený a chtěl jsem to mít rychle z krku, ale nemohl jsem tu mít nepořádek. Vypovídalo to o smečce a členech. Motal jsem pavučiny a motal, dokud jsem neuslyšel nespokojeně mlasknutí. "Co děláš?" zeptala se mě Ixchel, které jsem namotal její pavučinu i s ní. Zamračil jsem se a opřel klacek i s ní o stěnu. "Uklízím. je tu bordel," zabručel jsem nespokojeně. "Ten bordel byl moje postel i jídelní stůl," řekla Ixchel jedovatě. vyšlo ze mě jenom frustrované vydechnutí. "Tak se příště odstěhuj někam do rohu, kde na tebe nedosáhnu," poznamenal jsem, vzal větev, nechal Ixchel vystoupit na stěnu a pak větev vyhodil ven. Vrátil jsem se zpátky do úkrytu po mokré zemi s mechem. Kapek krve jsem si nevšiml, ale jeho pachu ano. Vonělo to tu mechem ale právě i železem. Trochu mě to probralo, když jsem vešel do úkrytu a viděl Hyettu sedět před nějakým vlkem, co měl na obličeji list a tvářil se jako boží umučení. "Co se stalo?" zeptal jsem se a zastavil se vedle nich. "Kdo ti to udělal?" dotazoval jsem se přísně. Řekl jsem to tak tvrdě, že vlk skoro neměl na výběr než říct pravdu. Byl jsem unavený, ale tohle očividně vyžadovalo mou pozornost. Na hyettu jsem jenom kývl. Já ji znal, ale ona mne ne, ale představování počká. Alespoň, že byla k něčemu dobrá, dokázala tu jeho ránu vyčistit a zadělat.

"Kéž by," pronesl jsem a vydechl. Byl jsem unavený z toho, jak jsem běhal všude kolem, plaval v jezeře, děsil ostatní vlky a ztratil se v močálech. Měl jsem toho zkrátka dost.
"Nejsme sirotčinec," řekl jsem prostě, možná až moc chladně. Nechápal jsem, proč by někdo měl mít potřebu starat se o cizí vlčata, když se o ně nechtěli starat ani jejich rodiče. Očividně nebyla chtěná, tak proč bychom takový odpad chtěli my?
"Kolik takových speciálních tu je?" zeptal jsem se, ale neočekával jsem odpověď. Byl jsem unavený a toulal jsem se lesem více méně bez cíle. Spokojeně jsem na něj jenom kývnul, když řekl, že si mě cení a že se mnou rád půjde do té vedlejší smečky. Už jsem chtěl mít toho cizince z krku, ale Sionn mě místo toho poslal do úkrytu, ať si dám dvacet. Přimhouřil jsem na něj jenom oči, když mne znovu označil za krále podzimu, ale nevzdoroval jsem. "Dobře. Až budeme vyrážet, zavolám," řekl jsem mu a otočil se na patě a rozešel se do úkrytu.

// Siccumky