Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 16. Následovat v močálech bludičky do středu močálů a pak se snažit dostat bez úhony zpět.

// Kierb

Dostal jsem se do močálů a poznal jsem to podle toho, jak jsem půda přede mnou začala pomalu měnit. země začala být vláčná jako těsto a já zastavil na okraji, abych se podíval, co mě čeká. Opravdu jsem chtěl močály prozkoumávat na vlastní pěst? Ano, nebyl jsem žádné neschopné pako, co by potřebovalo vodícího Wylana.
Opatrně jsem vstoupil na neznámou půdu a začal skenovat své okolí, jestli neuvidím něco nebezpečného. Najednou se vedle mne s tichým zašeptáním vynořila maličká koule, ze které kapala mlha. vypadala jako maličkatá, trochu tekutá medúzka ze svítivého plynu. Natočil jsem k ní uši a už jsem věděl, že tohle by mohl být problém. Šel jsem k ní blíže a ona zmizela s dalším zašeptáním, ale o kus dál se objevila znovu. Následoval jsem ji tedy a dával si při tom pozor, kam šlapu. Bludičky jsem znal z vyprávění. Vedly na tajemná místa a tahaly poutníky do hlubin močálů, kde se poté ztráceli a už je nikdy nikdo nenašel. Šel jsem teda zjistit, jestli už někoho tyhle bludičky unesly a jak jsem tak postupoval močálem, cítil jsem pach odumírajícího dřeva, bylin a i zvířat mnohem více. Zrychlil jsem, podvědomě jsem se těšil, až dojdu k cíli. Bludička mizela a vyskakovala mnohem častěji a když jsem byl ve středu močálů, objevil se jich celý zástup. A tehdy jsem zpomalil a opatrně došel k místu, kde bludičky tvořily kruh. Z močálu tam trčel časem vybělený pařát nějakého masožravce. zastavil jsem a díval se, jak tlapa trčí ven. Dost dobře to mohl být vlk, dle velikosti. Nechtěl jsem na to ale sahat a upřímně? Bylo mi vlastně jedno kdo nebo co to bylo. Bludičky zmizely a mně nezbývalo nic jiného než se vydat zpátky. Očividně už někoho takhle do močálů natahaly a já doufal, že se odsud dostanu lépe než tenhle chudák. Udělal jsem krok a najednou jsem zapadl až po hrudník do bláta. Srdce mi poskočilo a píchlo mne úlekem v něm, ale nezpanikařil jsem a posadil prdel na zem a postupně se vytáhl ven. Pak jsem opatrně prvně zkoumal půdu, než jsem na ni šlápl. Ukázalo se, že bludičky mne vedly po pevných cestách, ale zpátky mi cestu už ukázat nechtěly. byly tu samé ostrůvky pevné půdy, ale mezi nimi byly jen tenké cestičky. Občas mi poradily stopy zvěře, ale většinu času jsem musel prostě zkoušet a našlapovat. Ale pomalu, velmi pomalu, jsem se dostával pryč.

// Zrcadlové hory

// Tmavé smrčiny

Pokračoval jsem proti proudu až k močálům. Mezitím jsem přemýšlel, co udělám doma v Asgaaru, až se vrátím z téhle cesty. Doma? tohle bylo asi podruhé, co jsem se nachytal při tom, jak o Asgaaru přemýšlím jako o svém vlastním domovu. Teď už to ale asi pravda byla. Měl jsem tam děti, měl jsem tam konexe, vkládal jsem do smečky čas a úsilí a tak by to u domovu být mělo, ne?
Spokojeně jsem střihl ušima a znovu překročil řeku, tentokrát po dvojici popadaných klád, které byly v půlce zabořené do vody, takže jsem musel přeskočit kousek a doufat, že mi to neuklouzne nebo se kmen nerozhodne mi uhnout a já zapadnu do řeky.

// Mahar

// 19. Napsat post na přesně 666 slov!

// Narrské kopce

Odcházel jsem z kopců když slunce i nadále zapadlo. Měsíc už byl na obloze, ale byl tak líný, že bych stihl dojít do Asgaaru a zpátky sem a ještě by nebyl ani v půlce své cesty. Možná to ale vypovídalo o mé aktivitě, o mých hořících tlapkách, které nedokázaly postát na místě a musely se pořád přesouvat. Moje cesta vedla z pouště přes hory, které byly schůdné jen velice těžce. Znal jsem ale místa, kde se dalo projít přes průsmyky více méně příjemně a nevyžadovalo to přílišné úsilí. Byly to stezky po zvířatech, které byly používané pro přechod z pouště do lesa z jehličnanů. Očividně existovala nějaká zvířata, která měla ráda oba dva biotopy, které byly tak diametrálně rozlišné. Poušť byla místem extrémních podmínek jak už v teplotách nebo potravě a vodě, na druhou stranu ten les byl zarostlý a hustý, potrava se tam hledala o něco lépe, ale hustá vegetace taky nebyla příliš jednoduchá na průchod. Už z dálky jsem viděl vrcholky stromů, které mne vítaly svou náručí. Vplul jsem mezi stromy a jejich nenechavé větve, které mi pročesávaly srst směrem, kterým jsem zrovna šel. Občas to trochu píchlo nebo mi nějaká větev zajela na nepříjemné místo (ucho, oko, vy úchylové!). Doufal jsem jenom, že se na mě nenalepí smůla nebo pryskyřice, protože se to z kožichu dostávalo opravdu blbě. To už bylo jednodušší si to místo vytrhat než se toho snažit zbavit nějak nenásilně.
Teoreticky jsem mohl stromy donutit, aby mi jejich větve uvolnily cestu a já se nemusel prodírat skrze jehličí a obávat se znečištění svého kožíšku, ale magie vyžadovala energii a já poslední dobou používal kouzla dost a musel jsem i odpočívat, abych si úplně nevyčerpal svou zásobárnu. Autíčko se muselo i nabíjet, aby mohlo jezdít.
Na moment jsem se zastavil, ale neotáčel jsem se, abych se neztratil. Měl jsem docela dobrou orientaci v prostoru, ale nebyl jsem chodící GPS, což znamenalo, že umím udržet směr, ale neumím se navigovat na určité místo přesnými cestami. Chvíli jsem naslouchal okolí, ale byl jsem tady zcela sám a to jsem ani nemusel používat magii, abych na to přišel. Les byl hustý a pachy se tu držely hodně, takže jsem věděl, že tu byl ten hurškový ožrala ještě předtím, než jsem ho potkal na káry. Rozešel jsem se dál a pokračoval směrem na sever. Věděl jsem, že kousek od Asgaaru je močál a ten rozhodně stál za prozkoumání. Zajímalo mne, jestli nepředstavuje nějaké nebezpečí, jak už přirozené nebo kouzelné. Co jsem tak nějak mohl odhadnout bylo, že tam byla nějaká příšera, která se schovávala v močálu a stahovala vlky do svých hlubin. nedivil bych se tomu. Taky bylo možné, že tam vůbec nic není a močál je zkrátka zrádný tak obyčejně, jak jen močál může být. Vyšel jsem z lesa a pohltilo mne chladno podzimu. Teplo se v hustém lese drželo mnohem lépe a bylo tam i vlhčeji. Tady venku foukalo a já cítil, jak mi teplo uniká. Zamířil jsem k řece, která mne předtím dovedla do pouště. Tentokrát jsem ale nešel proti proudu až k horám, protože to by mě dovedlo až skoro k Asgaaru, ale jakmile se objevilo rameno na druhém břehu, začal jsem přemítat nad tím, jak se dostan k němu, protože právě tohle rameno vedlo k močálům. Viděl jsem je tehdy z Vyhlídky a pokud jsem si to pamatoval správně, měl bych se k nim dostat z jihovýchodu. Našel jsem spadlý strom kousek od lesa, byl vybělený časem a kůra už byla dávno opadaná. Opatrně jsem na něj našlápl a potom na něj vyskočil. Když jsem trochu sebou zahýbal, kmen se ani nepohl, za což jsem byl rád. nechtěl jsem se už znovu koupat. Stačilo mi to jednou. Opatrně jsem přešel po tomto provizorním mostě a uznal, že strom je lepší volba než liány, které jsem vytvořil předtímm. zajímalo mne, jestli tam ještě zůstaly poté, co jsme s Wylanem odešli. Teď už jsem mohl vesele jít kupředu proti proudu řeky až k močálům, které čekaly nedaleko. Byl jsem zvědavž, co najdu.

// Kiërb

// 15. Vyj na měsíc (večer, noc) z nějakého kopce nebo hory.

Dostal jsem se skkrze magickou bariéru, která mi bránila v tom, abych od Života odešel. Bylo to jako kdybych prošel nějakou bublinou, protože mi tak trochu divně luplo v uších a zdálo se mi, že teď slyším svět úplně jinak. Dlouhodobý pobyt u zdroje magie asi taky nebyl úplně to nejzdravější, co pro sebe vlk mohl udělat. Šel jsem nahoru na kopec, abych si odpočinul a nechal se obklopit tmou pouště. V poušti byly krásně vidět hvězdy. Zastavil jsem se na vrcholu kopce a viděl, že slunce ještě pořád pomalu zapadá, jen velice daleko u obzoru, takže dole u mostu to nešlo vidět. Viděl jsem rudé červánky a fialové mraky, které je doprovázely. Jaký krásný konrast tam někde na severu, kde svět byl normální a obyčejný. Poušť jen pomalu tmavla. Na opačné straně jsem ale už viděl vycházet měsíc. Sice to byla jenom jeho půlka, ale alespoň něco. Líně se ploužil nahoru na oblohu, jako kdyby se mu vůbec nechtělo a raději by zůstal spát na druhé straně světa. Občas to s ním bylo náročné, protože se hrozně dlouho vůbec přemlouval, aby na oblohu vystoupil a když se tam dostal, tak zase velmi rychle zmizel. Noc tady byla tak krátká, že stačilo mrknout a byla pryč. Tohle bylo Oskarovo království.
Zaklonil jsem hlavu a krátce, leč táhle a trochu teskně zavyl. Nebyl jsem zrovna nejlepší v tomhle, ale alespoň jsem nezněl jako písečná žába, jak jsem se obával. Cítil jsem se mnohem lépe, uvolněněji, dalo by se říci. Možná na tom něco bylo, na tom hloupoučkém vytí na měsíc. Pochyboval jsem ale, že mi tohle pomůže si udělat kamarády.

// Tmavé smrčiny

Čekal jsem na Životovo vyjádření jako čeká vajíčko žabičky v aridních oblastech na období dešťů. Až začne pršet, taky jsem se chtěl vyklubat a odejít ze svého malého vězení. K mé smůle jsme ale byli na poušti a tady déšť nehrozil. Občas bylo možné, aby byl na poušti sníh, ale déšť? Nenechte se vysmát. Mohl jsem tady kejsnout celé dny, protože čas nic neznamenal a já se jen chtěl válet na písku a nic nedělat. Jenže celou dobu mi v hlavě hrál varovný majáček, točil se a blikal, protože slunce zapadalo a já měl ještě mnoho práce. Musel jsem jít výt na měsíc jako malá náctiletá, mentálně nevyspělá a osamocená holka, protože jsem neměl žádné kamarády a myslel jsem si, že tímhle něco změním. Mohl jsem jenom doufat, že mě nikdo neuslyší křepčit na měsíc, protože jsem dost dobře mohl znít jako ječící žába než jako vyjící vlk, ačkoliv jsem o tom pochyboval.
Zeptal jsem se Života, jaký je tedy důvod mého zdržování. Ty jeho předešelé odpovědi o tom, že boží cesty jsou nevyzpytatelné a on mi nemusí nic vysvětlovat byly hloupými kecy, kterýi se snažil jenom schoval svoji nekompetentní pravdu. Dělal to proto, že jsem mu nepřinesl ani kousek jeho drogy, na které se sjížděl. Očima jsem loupl po květinách pod námi, kde jich rostly tucty a bylo tam tolik druhů, že by se jednomu z toho zatočila baňa. Byly tam zlaté petrklíče, bělostné kopretiny, fialové ostropestře, modré chrpy, růžové tulipány, rudé růže... Všechno možné, ale on chtěl ty, co vlci tahali s sebou. Občas jsem se sám sebe ptal, jak to ostatní vlci dělají. Schovávají si květiny do úkrytů a ty poté záhadně mizí sem? Nosí je ve snopcích v tlamách až do pouště? Mají je zapletené v kožichu? Jsou snad květiny schované někde uvnitř vlka a když dojdou sem, prostě z něj vypadnou jako z krabičky? Byly to bizardní představy, ale ta poslední byla teda top strop.
"Jak jsem řekl, žádné květiny pro tebe nemám," řekl jsem znovu, protože mi Život neodpovídal a zarytě mlčel jako malé uražené děcko. "Chtěl jsem po tobě jenom radu, protože jsem si myslel, že mi pomůžeš," pokračoval jsem dál nahlas, ačkoliv mi bylo jasné, že mi vidí až do krku a vlastně nemusím nic říkat. Jak se ale mluví s někým, kdo s vámi nechce komunikovat a jako odpověď vám předhazuje jenom ublížené, distancované pohledy plné nepochopení a urážky? "Ale tys mi nepomohl, tak proč bych ti měl platit? Měl bys být rád, že jsem za tebou šel jenom tak, protože jsem tě chtěl vidět, ne proto, že jsem po tobě chtěl nějaká další kouzla a tak," už jsem to nevydržel a prostě jsem mu to hodlal říct narovinu. Život stáhl lehce uši dozadu, ale byl to jen nepatrný pohyb. Nejspíše se nedokázal plně oddat uražené personě, kterou jsem v něm vzbuzoval. Snažil se působit bezstarostně a klidně, ale jeho oči byly zachmuřené a plné bouřkových mračen. "Všichni za tebou chodí jenom proto, že z toho něco mají. Nikdo za tebou nechodí kvůli tobě," řekl jsem mu to tak, jak to bylo. "Jestli se tohle ale bude opakovat, tak se tak začnu chovat i já a to jsem si myslel, že si rozumíme i mimo... Obchod," poslední slovo bylo ironické, až to z něj kapalo. Koukal jsem na Života a čekal, co mi k tomu řekne. neřekl nic, pouze nadále mlčel. Slunce za obzorem zapadalo a rudá záře nás přeměnila ve dva červené stíny na červeném, pitomém pískovcovém mostě. Moje nechuť odejít se už snižovala a s přicházející nocí jsem byl čím dál tím víc napružený a nedočkavý. Stál jsem na mostě k odchodu a tyhle věci Životovi říkal, zatímco jsem byl jen kousek od konce jeho magické barikády. "Jdu. Příště tohle nedělej," řekl jsem mu jasně a rozešel se pryč. Život ani nepípl a já se neotočil, abych mu dal šanci na odpověď. Bůh za mými zády se rozplynul v mlhu a zmizel bůhvíkam, možná zahanben, možná unaven a možná zklamán naší interakcí. Já z ni taky nebyl nadšen.

Život se choval povýšeně. Na tohle jsem u něj nebyl zvyklý, ale pravda, že teď jsem se nechoval tabulkově ani já. Nešel jsem k němu jenom proto, abych si od něj něco koupil, přišel jsem ho jenom požádat o radu a pomoc, kterou mi stejně neposkytl, takže jsem odešel. A to se mu nelíbilo. nelíbilo se mu to natolik, že se rozhodl mne zastavit v mých krocích, které stejně končily na jeho mostě, protože jsem pořád čekal na to, až zapadne slunce a já budu moct jít nahoru na kopec a zavýt na měsíc. Nelíbilo se mu, kam se naše debata vypadala a jaké nové rozměry otevírala, ale jakožto bůh, kterým hlásal, že je (všemocný a vševědoucí jistě také, ačkoliv to neřekl), měl tušit, že se mu následující minuty nebudou líbit. Mé úmysly nebyly zlé, jen jsem ventiloval to, co mi leželo v hlavě už nějakou dobu a teď, když se mnou musel trávit čas, jsem měl skvělou příležitost mu všechno říct, debatovat a tak. Měl to vědět, mohl to předpokládat a jakožto všeználek a otrapa se tomu měl vyhnout, když věděl, že ho potom bude bolet hlavinka nebo ego nebo něco, co uvntř sebe má. Neznal jsem anatomii tohohle něčeho, co se vydávalo za vlka. Sám jsem ani nevěřil, že tohle je jeho pravá podoba. věřil jsem, že je jen spirálou energie, magických částic a tak, které mění svůj tvar, svou podobu, hustost a další fyzikální faktory na základě toho, koho se snaží napodobit. Byl jsem si skoro jistý, že existují další takoví, kteří žijí jenom jinde, třeba na světě s mluvícími hraboši a tam se vydávají za magické hlodavce. Mají na hlavě klobouk a pod bradou vous ze tří chlupů a v tom světě umí hraboši taky mluvit a aby toho nebylo málo, tak i lítat.
Ve vzduchu zůstávala má otázka. Proč mě tedy zastavil, jestli si nechtěl povídat. "Jak jsem říkal, konání bohů je nad tvé chápání!" zazubil se na mě Život, jako kdyby to všechno vysvětlovalo, ale nevysvětlovalo to nic a já si jenom připadal jako kdyby ze mě dělal hlupáka. "Takže když se teď zvednu a odejdu, nic to nezmění," usoudil jsem a zvedl svou zadnici z jeho pitomého pískovcového mostu a udělal pár kroků pryč, když se pseudobůh zvedl a já cítil, jak mi brání v dalším pohybu. "Změní. Musíš zůstat. Ještě chvíli," zahlásil rozhodně, v jeho hlase byl tón autority, kterou nelze přesvědčit jinak. Nechápal jsem jeho konání, netušil jsem, proč se chová tak iracionálně. "Co je za problém?" nevydržel jsem konečně. "Proč nemohu odejít? Protože jsem ti nedal květiny?" zeptal jsem se nakonec, protože k téhle doměnce jsem doputoval už před nějakou chvílí. Byl to obchodník a ačkoliv mi neporadil, chtěl za svůj čas si nechat zaplatit. byl to obyčejný vydřiduch a podvraťák jako jeho sestra, která byla ale ještě protivná jako psí prdel a tak k ní nikdo nechtěl chodit. Měl by být rád, že jsem za ním šel proto, že jsem si o něm myslel něco více. myslel jsem si, že mi poradí a pomůže, ale to očividně nebylo to, co chtěl. Chtěl květiny, chtěl měnu, kterou si od něj vlci kupovali kouzla a barvy do kožichu. Netušil jsem, jaké propojení s květinami a mocnou silou magie je a jestli vůbec nějaké ne, nebo jestli jsou květiny nějakou jeho vlastní drogou, ale teď mě to příliš nezajímalo. zajímala mě odpově´d na mou otázku, zatímco jsem stál a s otočenou hlavou mu koukal zpříma do očí. Propichoval jsem ho pohledem a čekal. Nedal si ani jeden dobrý důvod pro to, abych neodcházel a zůstal tady, tak proč mě zdržoval? Slunce už začínalo klesat k obzoru a já měl moc práce.

Život se teď tvářil, jako kdybych mu hodil do obličeje trávu a ptal se, jestli se přemění v herbivora. Výraz čirého překvapení a stále ta samá nevěřícnost! Drželo se mu to v očích, zatímco jsme seděli na jeho pitomém pískovcovém mostě. Sám mě tady chtěl, tak ať trpí. Hodlal jsem tady ještě chvíli sedět a dávat mu otázky, které nemusí být vždy úplně příjemné. Poslední otázka možná byla trochu popichovačná a právě proto mu trvalo odpovědět. Vždyť mu nikdy nikdo nechtěl ublížit, jak už fyzicky ani slovně! Proč jsem se choval tak, jak jsem se choval? Byl jsem zde držen proti vlastní vůli, myslel si o mě, že jsem prolhaný a slizký vlk, který dělá škaredé věci. to jsem ale netušil. Já jsem byl zkrátka jenom emočně slabší, můj les emocí, který je u jiných tak rozvitý a každé rostlinné patro je bohaté a plné, vypadal jako po pořáru. Vypadal jako střed Uhelného hvozdu. Země byla pokryta popelem, rostla tam jen stará tráva, uschlá a sežehlá ohněm i sluncem. Byly tam popadané a ohořené kmeny stromů a řeřavé uhlíky se válely všude, kam to jen dopadlo. neměl jsem ve svém emočním lesíku nic, jen ty uhlíky a popel. Občas se objevil vítr a uhlíky se znovu zapálily a něco chytlo, ale protože vše bylo více či méně (spíše více) mrtvé, stejně oheň brzy uhasl a tak žádný velký požár nehrozil. Přemýšlel jsem logicky, uvažoval jsem nad vším bez emocí a praktičnost byla moje hlavní snaha. A teď, když jsem se musel bavit s někým, kdo se vydával za něco, čím nebyl, jsem zkrátka kladl otázky, které by jindy asi neslyšel. Jeho smůla, měl si rozšířit obzory dříve, než mne zastavil.
"Protože má sestra je Smrt a já jsem jejím opakem. Ona je černá a já bílý. Ona je zlá a já hodný. Jsme si navzájem protiklady," uvedl Život, ale jeho argument se mi nezamlouval. Stáhl jsem uši a podíval se za obzor, jestli slunce nehodlá třeba zapadat rychleji, protože s nocí bych se odsud chtěl vytratit. "Tak si máte říkat Hodný Bílý a Zlá Černá," řekl jsem mu bez okolků. "Život není bílý, není veselý a krásný tak, jak se prezentuješ ty. Dokáže být krutý a zvrhlý, umí pořádně potrápit," rýha mezi jeho očima se prohloubila, byla to snad vráska nesouhlasu? Nehodlal jsem ale přestat, rád jsem se poslouchal a moc rád jsem ostatní poučoval. Tohle byl můj živel, moje rodeo a moje šou. "Smrt dokáže být i vítaná, může být vysvobozením, spravedlivým trestem nebo jen náhodou," čekal jsem, jaká má slova budou mít dopad a s vyčkávavým pohledem jsem zůstal viset na Životovi, který vypadal, jako kdybych mu navrhl, ať si se Smrtí vymění místo. Ikdyž počkat, přesně to jsem mu řekl. Co mi na to hodlal říct on? "Ah Beliale," zasmál jsem Život a zakroutil nevěřícně hlavou, jako kdybych byl malé hloupé dítě, které si přikrašluje svět tak, aby se mu líbil víc než jaký byl ve skutečnosti. "Jsem bůh a jsem bůh života, stejně jako má sestra je bohyní smrti. Kontinuum, jistě si jej pamatuješ, bylo božstvem časoprostoru, něčeho, co by jsi jistě nepochopil," rozvášnil se tentokrát Život a já se urazil. nebyl jsem hloupý, byl jsem jeden z těch nejchytřejších vlků tady a on mi otevřeně řekl, že jsem moc hloupý na to, abych pochopil něco, co znělo tak jednoduše. "Jednání bohů ti nemusím vysvětlovat, stejně jako naše jména. Je to jenom moje dobrá vůle, že tak činím," řekl mi a já si i nadále připadal jako malé dítě. Choval se, jako kdybych čas s ním chtěl trávit já a ne on se mnou. "Tak proč jsi mě zastavil?" zeptal jsem se ho.

Život na mě jen koukal. Nedokázal jsem rozluštit výraz jeho obličeje. Bylo to překvapení způsobené mou přímou otázkou? Myslel si snad, že jsem úplný hlupák, protože je to tak očividné? Ovšemže byl bůh, měl největší moc a kraloval nad námi všemi, co jsme byli na tomto světě. Proč by on být bůh neměl? Proč by jeho slovo nemělo být absolutní, jeho vůle jasná a tak dále a tak dále. Určitě vše dělal pro to, abychom se tady my měli dobře a nikdo se necítil vynechaný nebo ukřivděný. Byl to bůh spravedlivý a rozumný, nikdy nekola z nerozmyslu nebo z výkyvy emocí. Neexistovalo u něj něco jako předešlá křivda, nemstil se a rozhodně, rozhodně si na nikoho nezasedal. Nebyl jako my, obyčejní vlci, co jen ryli nosy v hlíně před jeho velkolepostí. My jsme byli malé zrůdy, které se mstily, vymýšlely podlé plány a přemýšlely o tom, jak se obohatit. O nic jiného nám v životě nešlo a on takový nebyl. On byl naším pravým opakem, ztělesněním dokonalosti.
Nakonec, po chvíli ticha, kdy jsem přemýšlel nad těmito věcmi, ačkoliv jsem měl dobrou náladu, promluvil. "Samozřejmě, že jsem bůh," řekl, jako kdyby mi vysvětloval, že nebe je modré, tráva zelená a voda mokrá. Bylo to samozřejmé, přece, přesně tak, jak jsem si myslel. V jeho očích byla teď nevěřícnost, tu jsem z jeho emocí dokázal rzeznat a separovat. nedokázal uvěřit tomu, co slyšel, ale proč? Byl jsem moc přímočarý? Byl jsem moc drzý? Položil mu někdy někdo tuhle otázku? Věřil jsem tomu, že mi vidí do hlavy a tak jasně, jako halogeny pověšenými v temné uličce, na něj svítí moje hypotéza: zdejší pseudobohové jsou pouze prachobyčejní vlci, kteří byli natolik pohlceni magií, až ztratili sami sebe a stali se nástrojem kouzel a sil, které nedokážeme plně pochopit. Byl jsem mu na stopě? Začínalo mu docházet, že ne každý věří téhle jeho překrásné fasádě, kterou si tvořil tak dlouho a které za ty roky už jistě uvěřil i on sám? Bohužel pro něj jsem tady byl já - kriticky uvažující jedinec, který si nehodlal nechat věšet bulíky na nos od nikoho. Od Roweny ani od něj. Život... Proč si tak vůbec říkal? Bylo to hloupé jméno pro někoho, kdo předstíral, že je bůh. Kdybych já sám měl být bohem, nechal bych si své jméno, ale možná bych jej jenom trošku obohatil, aby znělo více nadpozemsky. On si říkal Život a Smrt si říkala Smrt. Byli originální asi jako děcko ze školky, které namaluje sluníčko do rohu papíru. Pojmenovat se po něčem, co je součástí koloběhu života a patří do přirozeného děje světa? Byla to jejich snaha zamaskovat svou zcela nepřirozenou a magií prolezlou totožnost? Snaha působit normálně mezi vlky, kteří měli své nudné životy? Nežral jsem jim to. Byli to obyčejní obchodníci, podfukáři. Byli to jen balamutící tvorové, kteří ukazovali triky pomocí zrcadel a skel.
"Proč si říkáš Život?" konfrontoval jsem ho tentokrát. Nehodlal jsem se bavit o počasí a nehodlal jsem se bavit o ničem. Když už jsem tu tedy měl trčet, hodlal jsem bohovi způsobit aspoň krizi identity, když už nic. Pohledem jsem přejel po jeho kožichu a celém jeho vzezření. "Měníš se s každým ročním obdobím, proč si neříkáš třeba Příroda?" navázal jsem. Kdybych si měl představit život osobně,, v jeho ryzí podobě, rozhodně by nevypadal takto. Život byl esence, která stárla a mládla, život byl koloběh plný krásných momentů něhy ale i hrůzných časů muk a tragédií. Tenhle tvor, co se vydával za Života byl jen padělkem z Číny, kterého vyrobily malé ručičky nějakého šestiletého dítěte. Jak si mohl nárokovat takové jméno, když byl zcela jiný? Byl rozverný, veselý, způsoboval všem dobrou náladu jako nějaká droga, abychom se k němu vraceli zas a znova. Možná by si neměl říkat ani Příroda, možná by si měl říkat Tabák nebo Speed.

// Život

Odcházel jsem od Života, ale nemohl jsem jinak než nějakou dobu u něj pobýt. Stejně jsem čekal na západ slunce, protože mě zčista jasna přepadla neočekávaná chuť výt na měsíc tak, jak to dělají všichni ti mladí a strašně hloupí vlci. Výt na měsíc... Proč by to jeden dělal? Aby se měsíc přiblížil? Aby zůstal déle na obloze? Proč by se jeden obtěžoval výt na kosmické těleso, na kus pitomého kamene, který se proháněl kolem dalšího pitomého kamene, na kterém jsme shodou náhod zrovna žili? Občas jsem si připadal jako plíseň.
Všude jinde byla mlha a podzim v plném proudu. Listí opadávalo z opadavých stromů (proto se jim tak taky říká, že ano) a pod jehličnatými stromy se mlha líně válela a schovávala pod sebou rašící houby. A že to bylo teda hodně hub! Houby jedlé i nejedlé, houby jedlé jenom jednou a houby jedlé i víckrát jen v příměřeném množství. Překrásné praváky s velkými hnědými klobouky, extravagantní muchomůrky, které o sobě dávaly hned z dálky vědět a lákaly kde jakého hlupáka, aby se s nimi dal do řeči. Drobná žlutá kuřátka schovávající se pod kmeny a listím, vysoké a elegantní bedly, které si o sobě už dlouhá léta myslely, že jsou nejlepšími houbami široko daleko. Choroše nebyly unikátem podzimu, ale taky se nesmí zapomenout zmínit. A spousta, převeliká spousta dalších hub, o kterých málokdo ví - čirůvky, čirůvečky, černosoly, bělozuby, bochníčky, bolinky, bránovitce, helmovky, hlináky, hlívy, běločechratky, lanýže, bělolanýže, boltcovitky!
jenže všechny tyhle krásy tohoto ročního období se tady nevyskytovaly. Tohle byla poušť. Písečná poušť prostá krás podziu, vlhka a střídání počasí. Stál jsem na mostě z pískovce (což je vlastně jenom ztvrdlý písek) a přemítal nad tím, že se mi zpátky do lesa nechce a že měsíc vyjde až za nějakou dobu a tam bych tady mohl nějakou dobu i pobýt. Nečekal jsem ale, že uvidím tuhle stránku Života, když na mě začal hulákat něco o tom, ať neodcházím. Separátní nervozita kdo? "Počkej, počkej, drahý Beliale!" volal na mě a já se otočil a podíval se na něj, jestli je jako v pořádku, protože jsem pořád jen stál na mostě a koukal kolem, jak se mi nechtělo odcházet. Netušil jsem, že za bohovými slovy stojí něco více než jen obyčejná touha nezůstat sám. Pokud nechtěl být pořád sám, neměl bydlet v téhle prdeli světa, kde ho vlci navšťěvovali jenom proto, že jim za to něco dal. Bylo tohle ono? Vadilo mu, že jsem si od něj nic nevzal? "Já od tebe nic nechci," řekl jsem pouze a zůstal stát na místě. Copak se za zdejší celebritou jeden nemůže stavit jen tak? Musím mu vždycky složit obětiny, protože se sám považuje za boha? Jak hloupé. Nevyznával jsem ho, nebral jsem ho jako autoritu, spíš mi ho bylo líto, jak jen někomu může být, když nemá správně vyvinuté emoční centrum.
"Pojď! Počkej tu ještě chvíli se mnou, posaď se," řekl Život a sám si sedl na zadek. Neměl jsem kam spěchat a čas utíkal pomalu, tak jsem si teda sedl. Co mi taky zbývalo? Zdejší velemoc se rozhodla, že ho neopustím jen tak a tak jsem si teda sedl na svou stříbrnou a napůl černou zadnici na ten jeho blbý pískovcový most a koukal se na něj s otazníky v očích. Co teda chtěl? Povídat si o počasí, které bylo tady v poušti natolik jiné od toho venku? O tom, jak je tady sám a nikdo ho doopravdy nemá rád? "Myslíš si, že jsi bůh?" zeptal jsem se ho konečně po chvíli ticha, kdy jsem přemýšlel, jak s tímhle obchodníkem mám trávit čas. Původně jsem chtěl jen civět na jeho kytky a přemýšlet nad vlstními věcmi, ale asi jsem se musel socializovat s ním, protože to nikdo jiný dělat nechtěl.

// 14. Jdi na koledu k Životovi protože k Smrti chodí každý.

// Prstové hory

Přišel jsem z hor a přišel jsem z pouště, z dalekého lesa ve středozemí tohoto poloostrova, abych se zeptal zdejší magické Porifera, jestli moje prapodivné chování má něco společného s magií nebo jestli na mne jde krize středního věku. I tuto možnost jsem zvážil předtím, než jsem vstoupil na most z vyhlazeného pískovce, který se klenul nad maličkou loukou plnou květin. Magie z tohoto místa sálala, byla ve vzduchu, v zemi, v rostlinách a i v Životovi, který mi šel v ústrety.
"Koleda koleda Beliale, co tě vede k nám?" zazpíval Život, když ke mně lehkým krokem přicházel. V jeho kožichu bylo zapletené listí, houby a mech.
"Na koledu, na koledu jsem k vám zván," zabroukal jsem mu nazpátek. Jen jeho prostá přítomnost mi pomohla se uvolnit a chovat se tak, jak jsem se jindy nechoval. Nesnášel jsem to a miloval.
"Trápí tě a trýzní snad nějaký chmur?" otázal se zpěvně Život. Očividně jsme v téhle písničkové konverzaci pokračovali. Chvíli jsem přemýšlel nad odpovědí.
"A proto přišel jsem na tvůj dvůr," řekl jsem a povzdechl si. Asi už podruhé dneska, skandál. Život se zastavil a mlčel, nejspíše přišel čas na moje sólo. Odkašlal jsem si.
"Už chvíli zvláštní chování provádím,
cítím se jako blázen, zde příklady uvádím:
třesu stromy, nosím pláště, lekám pocestné,
tyhle příznaky zdají se magicky zlověstné!"
"Možná na tebe jde stáří brachu,
možná jsi posedlý duchem podzimu.
Neměj však obav ni strachu,
listí opadu čas končí už za vteřinu," mrkl na mně Život spiklenecky. To mi stačilo k tomu, abych si přestal hrát na blbého koledníka, který si přišel vykoledovat odpověď. "Takže nevíš, co za to může?" zeptal jsem se napřímo a podíval se mu do hlubokých modrých očí. "Netuším. Můžeto mít mnoho důvodů, ale spíše si myslím, že je to nějaká snaha tebe poznat a dělat věci, které by jinak nedělal. Asi ti něco chybí," pokrčil Život rameny. Chtěl jsem se zamračit, ale tady to nešlo. Nic mi nechybělo, snad jen klid a řád a smečka, nad kterou bych mohl mít kontrolu. "Tak tedy zatím," rozloučil jsem se se Životem a chtěl se rozejít pryč, ale místo toho jsem na mostě chvíli postával a pak se šel podívat dolů na louku, kde jsem lelkoval až do večera. Tenprve poté jsem se rozhoupal k tomu, abych doopravdy odešel, zatímco mne Životův pohled vyprovázel.

// Narrské kopce

// Tenebrae

Byl tu ale Život, který by mi mohl říct, co se děje. Nerad jsem se spoléhal na rady někoho, koho jsem považoval z apseudobha, osobu pohlcenou magií natolik, že se v ní ztratila. Tohle moje chování ale muselo být způsobené něčím, co bylo ve vzduchu a dost dobře to mohlo být magické, takže jsem se mohl rovnou jít zeptat jeho. Jít za Smrtí mě ani nenapadlo, protože ta stará a zlá ježibaba nevěstila nikdy nic dobrého. Odešel jsem od řeky a pokračoval přes hory do pouště. Teplota se začala zvedat a já si na chvíli oddechl. Snažil jsem se uvolnit, ale všechno tohle cestování ve mně zanechávalo drobnou tenzi, která se stupňovala.

// Život

// Tulipánová louka

Mířil jsem podél řeky a přemítal nad tím, co všechno se tento podzim událo. Začalo to v tom údolí, kde mi na moment vypnul mozek a začal jsem třást se stromy, aby z nich opadalo listí. Pak jsem si vyrobil z listí oblek. Pak jsem začal chodit po jihu od Asgaaru a hledal jiné vlky. Pak jsem se naučil ovládat dvě nová kouzla, což už aspoň k něčemu bylo. Udělal jsem si legraci z Hyetty, aniž by o tom věděla. Potkal jsem Wylana. Udělal jsem s Wylanem hostinu. Polekal jsem vlky v Hrušňovém sadu.
Zatím to znělo jako velmi zajímavý život, jenže mně se tohle všechno událo během pár dní a začínal jsem se bát, že to bude ještě gradovat a bůhví jak to nakonec dopadne.

// Prstové hory

// Ellisino údolí

Odešel jsem z údolí a zamířil si to k louce. Po cestě jsem v lese ucítil cizí pachy, ale všiml jsem si, že se toho ujal Wylan. Zpomalil jsem na chvíli a poslouchal kamení, které mi řeklo, že se blíží někdo další. Stačilo mi na vteřinku podívat do cizincovi mysli, ani jsem ho nemusel moc složtě hledat, protože jeho ego bylo jako maják, který svítil na okolí. Přeýšlel jsem, že o tom zpravím Wylana, ale nechtěl jsem o sobě moc šířit, že umím mluvit v myslích ostatních a číst je jako knihy. Nechal jsem to tedy tak a doufal, že si vlk prostě jen vyzvedne své zatoulané haranty a půjde pryč. Pro jistotu jsem si zapamatoval jeho pach, než jsem pokračoval dál.

// Tenebrae

"Jo, mimochodem, Wylan rád pohlídá děti, když si budeš chtít odpočinout," vzpomněl jsem si a zhlhuboka se nadechl. Vítr mi projížděl srstí a skoro mi připadalo, jako kdyby mi volal. Šplouchá ti na maják, povzdechl jsem si v duchu. Díval jsem se na děti, které byly pořád moc malé na to, aby se s nimi daly vést zajímavé debaty. Byl to ale skvělý věk pro to, abych ne usměrňoval správným směrem. Nějak mě to ale netankovalo. Měli svoji matku, která na ně dohlížela a Sionna a zbytek smečky, který se teda rozhodl ještě neukázat. Za celou tu dobu, co jsem cestoval jsem našel jednoho vlka. Jednoho.
"Ještě se vrátím, chceš něco přinést?" zeptal jsem se Roweny, když jsem se zvedal zase k dalšímu odchodu. Už jsem se těšil, až mi děti budou v pubertě vyčítat, že jsem první měsíce jejich života nebyl přítomen. Jejich smůla, nemají mít IQ traktůrku. Vyslechl jsem si Rowenu, přikývl a rozešel se zase pryč.

// Tulipánová louka

// 11. Najít vlče, kterému nabulíkuješ, že pokud se nebude koupat, unese ho příšera!

// Středozemka

Vrátil jsem se do lesa a ani o sobě nedal vědět. Zprvu proto, že jsem odešel necelý půl den zpátky a taky proto, že jsem měl v tlamě kvasící hrušku a nechtělo se mi ji pokládat na zem. Zamířil jsem si to rovnou do údolí, kde jsem věděl, že mám rodinu, protože jsem je slyšel skrze kamení, když jsem k němu přiložil ucho. Šel jsem ale i kolem hostiny, kde postával Wylan a bavil se s Hyettou. Její dcera žvýkala divočáka. Jen se mi mihli v zorném poli, ale nešel jsem za nimi, měl jsem svoji rodinu, se kterou jsem chtěl trávit čas. Občas aspoň, dle toho, jak jsem tenhle měsíc pořád někam vyrážel a pak se vracel jako zatoulaný bumerang.
Uviděl jsem Rowenu i haranty zrovna v momentě, když Rowena předváděla magii blesků. Prohnala jeden po obloze a já se hned na to objevil vedle nich. Došel jsem až k Roweně a na kámen položil hrušku. "Dárek z cesty," označil jsem kvasící hrušku a přivítal ji pohledem. "Klidně si ji dej, nebo ji dám ke zbytku jídla, co jsme s Wylanem nalovili. Měli byste se jít najíst," řekl jsem jí a pohledem přejel i děti. Vypadaly čisté, ale i přesto jsem se sklonil k Beleth a přimhouřil na ni oči. "To je dobře, že ses vykoupala," řekl jsem trochu tajemně. "Kdybys to neudělala, tak tě totiž unese blátivá příšera," řekl jsem smrtelně vážně, že by mi to věřil i dospělý. Následně jsem se narovnal a dělal, jako kdybych se teď nebavil o nějakém smyšleném kryptidu. "Tenhle podzim mi nějak nedělá dobře," poznamenal jsem lehce nabručeně polohlasem k Roweně a loupnul očima po okolí, jestli neuvidím Sionna nebo někoho dalšího. byli jsme ale sami.