Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dostal jsem se do jejich přítomnosti a Nicklolas na mě nalepil zrak jako kdybych byl tanejjasnější lampa v okolí a on jen pouhá, prostá můra. Bylo to, jako kdyby se do mě snažil vykoukat díru, ale nemohl bych říct, že mi to nelichotilo. To byl respekt, který jsem požadoval od cizáků a povalečů a konečně jsem se ho dočkal. Oplácel jsem mu tedy svůj pohled, ale jen střídmě a letmo, dokud se mne nezeptal, jestli jsem králem Asgaaru. Nadzvedl jsem nechápavě obočí a vydal zvuk, který byl na blízké hranici pobavení. Hlavou mi v ten moment projelo mnoho myšlenek a některé z nich by se jistě nelíbily naší choulostivé alfě, která stála hned vedle. Nechal jsem si je tedy pro sebe a dělal, že jsem Nickolase neslyšel. Stejně tak mohl plácat hlouposti a přisvědčovat bláznům bylo jako sám jím být.
Naštěstí se ukázalo, že s eo sebe umí postarat a začal se pomalu klidit z lesa, oči stále přilepené na mně. "Očividně," přisvědčil jsem Nickolasovi. "Na viděnou," rozloučil jsem se s ním a chvíli ho vyprovázel pohledem, než jeho tučňácí veličenstvo odkráčelo z lesa a z mého zorného pole. Pohled jsem potom stočil na Sionna, který mě probodával těma svýma dvouma černýma korálkama jako velmi naštvaná sýkorka. "Asi mu šplouchalo na maják," řekl jsem klidným tónem, který Sionnovi nikterak nenasvědčoval, že by tomu mohlo být jinak. "Možná bych neměl strašit každého, kdo ví, co za blázny tady chodí," dodal jsem a odkašlal si, protože jsem tohle dál nehodlal řešit. "Jsou tu naléhavější věci ovšem - návštěvu Borůvkové smečky nejspíše budeme muset odložit. Člen smečky byl napaden a viník nebyl potrestán," řekl jsem vážně a tentokrát probodl pohledem jeho. Když má tolik času a energie na to, aby zjišťoval nějakou hloupou domněnku, mohl by se zajímat i o věci, které jsou mnohem důležitější. "Siriuse ošetřila Hyetta, na rozsáhlost jeho zranění se musíš případně zeptat jí. Viníkem je jeho bratr Alastor, prý bývalý člen smečky," dodal jsem a následně svůj ton změnil. Hodlal jsem totiž říct něco, co mě trápilo nejvíce a co bylo velmi vážné. "Byl u toho Parsifal a dle Siriových slov mu nikteak nepomohl," můj obličej byl zachmuřený, tmavý a v očích se mi něco pomalu převalovalo. Něco temného a nebezpečného. Byl Parsifal hrozba také? Spolčil se s Alastorem? Mohli jsme mu věřit?

Byla noc a já se už nemohl dočkat, až Nickolas zmizí. Schválně jsem zůstal vzadu, aby na mne Nicklolas ani Sionn neviděli, ale Sionn měl překvapivě dobré smysly a nejen, že zjistil mou přítomnost, dokonce mne i slyšel. Tam kde starší alfa postrádá na životnosti mladší přebývá, poznamenal bych si nepříliš laskavě na účet svých nadřízených, kdybych o tom ovšem věděl.
Po mém zásahu se Nickolas začal chovat jako blázen. Očima těkal po stromech, které k němu natahovaly větve a když jsem na něj promluvil, smýklo to s ním tak prudce k boku Sionna, až jsem se divil, že v sobě nemají magnety s opačnými póly. Nicklolas něco blekotal a já čekal, co bude. Pro Sionnovu smůlu já neměl supersluch, abych slyšel jeho varování o pohmoždění nějakého jeho oblíbeného stromu a tak jsem vše odhadoval pouze z řeči těla, v čemž jsem nevynikal tak jako v ovládání magie. Po chvíli ale stromy ustaly v natahování a uvelebily se zpátky, aby na ně mohly dosedat první zimní vločky.
Zaskřípal jsem zuby, protože dle mého pozorování se Sionn k vykopnutí Nicklolase stále neměl a já nehodlal vytahovat stejný trik dvakrát. Pobavil jsem se, ano, nicméně to neposloužilo účelu. Oklepal jsem se a ladným krokem se rozešel k nim.
"Sionne," pokývnul jsem své alfě na pozdrav, aby věděla, že jsem se dobře vyspal a jsem připravený na to, co nás čeká. Zima už byla tady a její břímě na nás doléhalo. Zelenýma očima jsem pak zakotvil na Nickolasovi, který i nadále dřepěl vedle Sionna. "Nickolasi, jsem Belial, ochránce Asgaarské smečky," představil jsem se mu a nedbal na fakt, že jeho jméno znám aniž by se mi představil. "Zaslechl jsem," očima jsem loupnul po Sionnovi, abych viděl, jak se tváří, "váš rozhovor a nebudu si trropit žerty jako naše velectěná alfa." Snažil jsem se o starostlivý tón, ale bohové vědí, že emoce mi byli cizí jako slonu létání. "Toto je Asgaarský hvozd. Sarumen leží i nadále tam, kde má," teď se mi do hlasu dostala netrpělivost. Nehodlal jsem ji maskovat. "Takže pokud nás omluvíš, máme s prvním sněhem důležitější věci na práci než řešení ztracených duší, které se samy o sebe zvládnou postarat," rychlým, soudivým pohledem jsem Nickolase přejel odshora dolů a zase nahoru k jeho modrým očím, "nebo by měly." Dodal jsem a být trošku jako Rowena, zářivě se na něj usměji. Můj obličej byl ale kamenný a neústupný, nedostupný a chladný.

Oddělil jsem se od Hyetty a cítil se podivně rozčarovaný. Abych si zklidnil tep, udělal jsem si menší kolečko k horám a pak se kolem hranic vrátil zpátky tam, kde jsem se rozešel se Sionnem. nerozešli jsme se zrovna v dobrém, ale hádám, že vody se už utišily, hlavně na jeho straně, protože já silným emocím tak snadno nepropadal.
Následoval jsem jeho stopu a pomocí sluchu a kamenné rozvědce ho našel u hranic s tím cizákem. Co mu tak trvá? zamračil jsem se a pomalu se k nim blížil. Snažil jsem se jít nenápadně, aby si mě vlci nevšimli.
Sionn zrovna kontroloval černobílému hlavu, jestli nemá bouli. Napadlo mne kouknout Sionnovi do hlavy a zjistit, co se stalo, ale nechtěl jsem na sebe prozrazovat, že to umím. Bylo to moje eso v rukávu, které jsem si nechával zatím pro sebe. Nikdo ze smečky to nevěděl a tak jsem to hodlal udržet. Možná Rowena to věděla, ale kdo by se jí na to ptal bez podnětu? Místo toho jsem nakoukl do hlavy černobílému Nicklolasovi, kterému jsem prolustroval paměť, abych zjistil, co se tady děje a proč tu pořád smrdí. "Ach bože, lobotom," povzdechl jsem si a protože jsem chtěl Sionna sám pro sebe a rád jsem si dělal z ostatních vlků žerty (jak jsem ostatně teď na podzim zjistil), rozhodl jsem se zakročit.
Nickolasi! Zmizni z mého lesa, tak pravím já - Král Asgaaru! v Nickolasově hlavě se rozezněl silný hlas. Stromy nad ním se začala třást a shazovat listí, některé stromy po něm natahovaly větve a snažily se ho polapit. Zmizni odsud, nebo tě nechám sežehnout bleskem z nebes! uslyšel ještě Nickolas v hlavě.

Představila ji a nevypadala nikterak ustaraně tak, jak bych to čekal u jiných. "Jak je stará? Mohla by si rozumět s mými potomky. Narodili se na konci léta," navrhl jsem. "Jsou dvě. Zachary a Beleth. Měli by být v údolí s Rowenou," řekl jsem a abych se ujistil, přiložil jsem ucho ke kameni. "Ano, jsou tam," přikývl jsem a když jsem uviděl její tázavý pohled, tiše jsem si pro sebe povzdechl. Tahle vymoženost lesa ani nebyla řečena všem vlkům v lese. "Když budeš v lese poslouchat kamení, najdeš mnoho věcí. Zkus to," pobídl jsem ji. Hyetta poslechla a zaposlouchala se do kamení. Ptala se, kdo je s její dcerou v lese a já přiložil ucho znovu ke kamení a pokývl. "To bude Arcanus, otec Sionna a druhá alfa," vysvětlil jsem jí. Sám jsem ještě zjistil, že Sionn je i nadále na hranicích lesa a baví se s cizincem. To ho ještě pořád nevyhodil? Sionn byl opravdu měkký, potvrdilo mi to už mnoho událostí, ale myslel jsem si, že bude i dostatečně tvárný na to, abych ho usměrnil. S každým dalším polštářovým incidentem jsem v to věřil ale méně a méně.
Oddálil jsem ucho od kamene a řekl: "Musím jít." Nebylo to moc, ale aspoň něco. Myslel jsem si, že budu moct v klidu odejít, ale dohnala mne v chodbě. Šli jsme bok po boku a já se snažil jí uhnout tak, ať na ni moc nesahám, ale nešlo to. S poraženým výdechem jsem se tedy uvolnil a nechal naše těla plynout vedle sebe jako dva proudy vody, zatímco jsme šli chodbou. "Nápodobně," houkl jsem jenom. Cítil jsem se podivně, jak jsme šli vedle sebe a když jsme vyšli ven z jeskyně a ona opustila mou intomní zónu, cítil jsem se zase jinak. Nedokázal jsem ty pocity rozklíčovat, protože jsem se takto ještě necítil. "Ať nad tebou Annan bdí," oplatil jsem jí a pak sebou prudce cukl a rychlým krokem se rozešel se briskně pryč, protože jsem si připadal podivně a nedokázal jsem to rozklíčovat.

// Asgaar

Nemohl jsem si pomoci, když jsem s někým mluvil, rád jsem byl blízko, zvláště, když jsem se snažil z nich něco vypáčit. Mluvila o nějakých řeholích a já chtěl, aby ty první dvě rozvedla. nemusel jsem se ani zeptat, stačilo na to pomyslet a už mluvila. Nemohl jsem jinak než mlčet a tiše obdivovat její prostou jednoduchost, s jakou vedla rozhovor. "To rád slyším. Proč sis zvolila tuto smečku, Hyetto?" zeptal jsem se jí naposledy. Chvíli mlčela a pohledem zaběhla k východu z jeskyně, skoro jako kdyby zvažovala, zda-li má před odpovědí utéci. Mávl jsem ocasem a čekal, až jsem se dočkal. "Hm," vyšlo ze mě pouze, když řekla, že jí bohové dali znamení. To mohlo znamenat cokoliv. Mohl to být úder blesku, nějaká halucinace anebo ji sem zavedl zbloudilý pták, co má v lese hnízdo. Nemusel jsem věděl, co za znamení to bylo. Střihl jsem ušima, když se zeptala ona mne na to samé. "Má partnerka. Žila zde a já chtěl být po jejím boku," řekl jsem a neříkal jsem pravdu. Byl jsem tady, protože jsem toužil po moci a chtěl jsem mít nad něčím kontrolu. neměl jsem ji nad svou minulostí a značnou část ani sám nad sebou, až smečka mi dala důvody a cíle pro existenci. Jen jsem zabručel, když řekla,že jsem následoval své srdce. "Můžeš tomu tak říkat," řekl jsem jí a rozhodl se změnit téma. Moje emocionální zakrnělost nebylo něco, co jsem chtěl s kněžkou probírat. "Máš dítě. Kde je?" zeptal jsem se jí nevinně.

Sirie ani Hyetta nevzdorovali a jen mne sledovali. byl jsem za to rád, protože jsem byl protivný až na půdu a Sionnovo pokárání mne nezanechalo zrovna v dobré náladě. "I takoví dělají chyby," odsekl jsem Hyettě, když se Parsifala zastávala. Potom jsem si šel lehnout.
Ještě jsem zaznamenal, jak si Hyetta lehá nedaleko ode mne. Otevřel jsem na moment oči a spočinul na ní na moment pohledem. Byla tak úhledná... Dokonce ikdyž spala. Její tvář klidná a spočinutá, připravená na vše, co ji čeká během spánku.

Probudil jsem se po nějaké době. Můj spánek byl bezesný. První, co jsem uviděl, byla Hyetta, která se rozhlížela po jeskyni a pak se setkala s mým pohledem. Její pohled byl lehce rušivý. jednooko měla celé šedé a zcela slepé a bez jediné emoce. Neodráželo se v něm nic jiného krom světla kolem. A že ho tady bylo pomálu, když teprve svítalo. Druhé oko bylo medové, klidné a hluboké, bylo jednoduché se v jeho lepkavých zátokách ztratit. "Dobré jitro," pozdravil jsem ji rovněž a odkašlal si, když řekla, že nás čekají povinnosti. "Jaké?" zeptal jsem se jí, protože moje povinnosti nebyly ty samé jako její. Mluvila o oltáři a to byla má záminka pro to, abych se jí otázal na její víru. Věděl jsem už dávno, že nějakou má, ale teď jsem s ní o tom mohl otevřeně mluvit. "V lese je spousta koutů, záleží, co hledáš," odpověděl jsem jí na její nevyřčenou otázku. Bylo snadné z jejího pohledu poznat, na co se ptá. Skoro jako kdyby svou řečí naváděla a pohledem popoháněla k tomu, aby získala svou odpověď. "Tvá víra... Jaké jsou tvé hlavní motivy?" zeptal jsem se trochu neobratně a přišel k ní blíže.

Belial děkuje za vloženou důvěru, hádám že instantní post bety si posral svým komentářem o sirotčinci. /jk
Belial by si taky přál 30 drahokamů a 30 kytiček do svého inventáře a 5 křišťálů prosím přesunout k Hyettě.

Akce byla super, moc mě bavila, úkoly byly sranda a bavilo mě Beliala trýznit a týrat. Teď o něm nově vím, že je to trochu šprýmař!

Hyetta (1b): 1 bod za 5 květin
Belial (32b): magie nemrtvých + 10 bodů za 2 teleportační lístky + 10 bodů za bonus štěstí + 2 body za 10 oblázků

Přidáno.

Chtěl jsem si jenom lehnout a spát, ale místo toho jsem narazil na další problém. Stanul jsem před Siriem, kterého jsem rozeznal dle jeho vyprávění a dle slov Sionna, který mi o členech vyprávěl. Hyetta taktně a moudře mlčela, očividně neměla žádné další informace, které by chtěla přihodit.
"Nemůžeme dovolit, aby naši členi byli napadáni bez důsledků. Promluvím o tom se Sionnem a zařídíme, aby tě Alastor už neohrožoval," řekl jsem pevným hlasem. Jestli to znamenalo vlka vyhnat nebo zabít záleželo na budoucnosti, ale já se nezdráhal ani jednoho. "Parsifala prověříme," dodal jsem ještě. Sionn si na něm zakládal, ale tohle nebylo něco, co by řádný smečkovník měl dopustit, zvláště, když byl na vyšší pozici a měl za členy větší zodpovědnost.
Zachytil jsem Hyettin pohled. Tohle bylo poprvé, co mě viděla naživo, ikdyž já ji už znal. byla slepá na jedno oko, ale její pohled byl vědoucí a jako kdyby viděla i věci, které jsem já neviděl. A to jsem měl oči dvě. Co mi chceš říct? střihl jsem ušima a podíval se na Siriuse. "ještě mne neznáte, jsem Belial, těší mě, Hyetto, Sirie," pokývnul jsem jim a pak se zaměřil ještě na vlka s listem na obličeji. "Hádám že Hyetta ti dala instrukce ohledně tvého zranění, nicméně až budeš mít hlad, tak kousek od vchodu do jeskyně je hostina," dodal jsem a potom jsem se bez dalších slov otočil a šel si najít místo na spaní. Byl jsem brutálně unavený a bylo to na mně už i vidět. Hodlal jsem všechno vyřešit, ale až se vyspím.

// 20. Vymést pavučiny v úkrytu.

// Asgaar

Šel jsem na sever do úkrytu a skoro bych to minul, kdybych nevěděl, kde to je. Velké kořeny schovávaly vchod do lesa opravdu šikovně, ale nakonec jsem v posledním momentu vchod zaznamenal a vrátil jsem se pár kroků zpátky, aby šel do úkrytu. všiml jsem si, že celý vchod je plný pavučin a já neměl pavučiny zrovna v lásce. Vzal jsem ze země jeden dlouhý klacek a začal jsem pavučiny na něj namotávat. byl jsem unavený a chtěl jsem to mít rychle z krku, ale nemohl jsem tu mít nepořádek. Vypovídalo to o smečce a členech. Motal jsem pavučiny a motal, dokud jsem neuslyšel nespokojeně mlasknutí. "Co děláš?" zeptala se mě Ixchel, které jsem namotal její pavučinu i s ní. Zamračil jsem se a opřel klacek i s ní o stěnu. "Uklízím. je tu bordel," zabručel jsem nespokojeně. "Ten bordel byl moje postel i jídelní stůl," řekla Ixchel jedovatě. vyšlo ze mě jenom frustrované vydechnutí. "Tak se příště odstěhuj někam do rohu, kde na tebe nedosáhnu," poznamenal jsem, vzal větev, nechal Ixchel vystoupit na stěnu a pak větev vyhodil ven. Vrátil jsem se zpátky do úkrytu po mokré zemi s mechem. Kapek krve jsem si nevšiml, ale jeho pachu ano. Vonělo to tu mechem ale právě i železem. Trochu mě to probralo, když jsem vešel do úkrytu a viděl Hyettu sedět před nějakým vlkem, co měl na obličeji list a tvářil se jako boží umučení. "Co se stalo?" zeptal jsem se a zastavil se vedle nich. "Kdo ti to udělal?" dotazoval jsem se přísně. Řekl jsem to tak tvrdě, že vlk skoro neměl na výběr než říct pravdu. Byl jsem unavený, ale tohle očividně vyžadovalo mou pozornost. Na hyettu jsem jenom kývl. Já ji znal, ale ona mne ne, ale představování počká. Alespoň, že byla k něčemu dobrá, dokázala tu jeho ránu vyčistit a zadělat.

"Kéž by," pronesl jsem a vydechl. Byl jsem unavený z toho, jak jsem běhal všude kolem, plaval v jezeře, děsil ostatní vlky a ztratil se v močálech. Měl jsem toho zkrátka dost.
"Nejsme sirotčinec," řekl jsem prostě, možná až moc chladně. Nechápal jsem, proč by někdo měl mít potřebu starat se o cizí vlčata, když se o ně nechtěli starat ani jejich rodiče. Očividně nebyla chtěná, tak proč bychom takový odpad chtěli my?
"Kolik takových speciálních tu je?" zeptal jsem se, ale neočekával jsem odpověď. Byl jsem unavený a toulal jsem se lesem více méně bez cíle. Spokojeně jsem na něj jenom kývnul, když řekl, že si mě cení a že se mnou rád půjde do té vedlejší smečky. Už jsem chtěl mít toho cizince z krku, ale Sionn mě místo toho poslal do úkrytu, ať si dám dvacet. Přimhouřil jsem na něj jenom oči, když mne znovu označil za krále podzimu, ale nevzdoroval jsem. "Dobře. Až budeme vyrážet, zavolám," řekl jsem mu a otočil se na patě a rozešel se do úkrytu.

// Siccumky

Předpokládal jsem to a taky se tak nakonec stalo. Moje podzimní výlety a výjevy se zapsaly do paměti zdejších jako se značka zapisuje na boky telat. Věnoval jsem Sionnovi krátký pohled, který snad mluvil za vše. Ano, choval jsem se jako blázen, ale to neznamenalo, že se to bude opakovat. Nebo snad ano? S dramatickým nádechem jsem to přešel bez komentáře a jal se raději odpovědět: "Unaveně, frustrovaně a uběhaně." Řekl jsem mu popravdě a olízl si jazykem pysky. Měl jsem taky hlad.
"Dvě," přikývl jsem. "Ano, jejich otce jsem potkal na území vedle, měl by tu být cubydup," řekl jsem. To poslední slovo mi do mého slovníku moc nesedělo a upřímně jsme netušil, kde jsem ho pochytil. Mělo takovou zvláštní pachuť na jazyku. Na to, odkud vlčata byla jsem mu odpopvědět nedokázal, takže jsem jen mírně pokrčil rameny, když došlo na to. "No," loupl jsem po něm pohledem ve stylu jako 'ano, zavyl před chvílí, ale já umím pohotově reagovat' nebo tak něco. Nechápal jsem, na co se mě ptá, jestli se vůbec na něco ptá. Spíše se tomu divil.
Pozval mou nabídku na procházku a byl jsem vděčný, protože jsem začínal cítit, jak mi za očima vzrůstá tlak a ty se mi postupně uzavírají. Chtěl jsem chvíli počkat, než toho cizince vyřídím. Procházka by mě mohla trochu probudit. Řekl jsem mu, jak smečku vnímám, což byla čirá pravda. Už jsem o ní dvakrát samovolně smýšlel jako o svém domově, takže to něco znamenalo. Sionn chvíli nebyl schopen slova a jen na mě vejral svýma černýma očima. Zajímalo mne, jakou cenu musel zaplatit za všechen pigment na světě. Konečně z něj vypadlo, že ho moje přiznání těší a zněl tak upřímně potěšeně, že to skoro vypadalo, že jsem snad první vlk, co mu tohle řekl. Jemně jsem pohnul hlavou do strany, čímž jsem vyjadřoval, že mám otázku. Dělal jsem to často, ale byla to docela slabá mimická nápověda. "Zní to, jako kdyby se ti tohle nedělo často," vyřkl jsem své myšlenky i nahlas. "Rowena tu byla přede mnou, ale chápu," opravil jsem ho mírně. Celé to moje napasování do smečky nebylo takové, jako se zdálo, ale vyšlo to docela dobře. Já byl spokojený, alfy byly očividně spokojené...
Moc jsem toho o Sionnovi nevěděl, upřímně jsem věděl velmi málo. Bylo tedy pochopitelné, že jsem ho chtěl poznat více. Pomohl mi sundat netopýra z chlupů. "Díky," řekl jsem jenom a oklepal se, další z familiérních gest, které jsem si nedovoloval jen tak před někým. To ale Sionn nejspíše ani tušit nemohl. "V tom případě bychom mohli společně vyrazit do té vedlejší smečky, aspoň nám cesta bude lépe utíkat, když si budeme mít o čem povídat," řekl jsem potěšeně, ale pak jsem si zívl. A ne jen nějak malinko, ale opravdu hodně. "Vyřídíme toho čmuchala a půjdu si dát dvacet, snad roky jsem nespal," řekl jsem Sionnovi.

// 18. Vzít někoho na strašidelné rande.

Našel jsem Sionna jak postává u hranic. “Ahoj,” pozdravil jsem ho překvapivě familiérně. Většinou jsem se držel formálního vystupování a tyhle familiarity jsem si nechával pro sebe. Možná za to mohla únava z celého měsíce. “U hranic jsou dvě vlčata, je s nimi Wylan a jejich otec už jde,” vydechl jsem. Měl jsem přehled s to jsem teprve přišel. “A ještě jeden vlk, určitě jsi ho slyšel výt. Postaral jsem se o to, aby na nás chvíli počkal,” dodal jsem. Tak jsem vyřešil všechny otazníky ohledně cizinců v lese, které se Sionnovi mohly míjel hlavou.
Slunce pomalu vycházelo, ale svět byl stále černý, zvláště tady ve starém lese, kde stromy měly obvody kolem tří metrů, jejich dřevo praštělo ve větru i v bezvětří a vzduch se zdál na omak trochu slizký jako had. “Pojď se se mnou projít,” kývnul jsem mu hlavou do středu lesa. Tma nás postupně obalovala a čím hlouběji jsme byli, tím více jsme se vzdalovali od světla vycházejíciho slunce. Šli jsme kolem skupiny starých, velmi starých stromů. Jejich větve praštěly ve větru a z dutin se ozývaly nepříjemné zvuky. Asgaar dokázal být děsivý, když se na to jeden zaměřil. Rozešel jsem se do středu lesa a chvíli mlčel, než jsem zase promluvil. “Tahle smečka pro mě mnoho znamená,” nakousl jsem. “Vlci v ní pro mě mnoho znamenají,” dodal jsem a významně se na Sionna podíval. Dostali jsme se hluboko do lesa, kde byla tma a jen maličké zbytky světla usedaly na naše těla. Viděl jsem Sionnův přívěšek, jak se mu odráží od hrudi. “Chtěl bych tě poznat víc,” řekl jsem, ale hned potom ze starého stromu vedle nás s šustěním křídlem vyletěla skupina netopýrů. Letěli nám přímo do obličejů a já cítil, jak se jejich drápky zachytávají mého kožichu a uší. Stáhl jsem uši k temenu a zastavil se. Nebál jsem se, ale tohle bylo nepříjemné.

// 17. Udělat podzimní věnec a umístit ho na reálný hrob nějakého gallireiského vlka/vlčice.

// myslím zrcadlové jeskyně

Přišel jsem do lesa. Byl jsem unavený, přejetý a potřeboval jsem se první nějak hodit do pohody, než začnu řešit všechen ten bordel kolem hranic. Už když jsem přicházel, tak jsem slyšel vytí u hranic a k mé nevoli jsem tady pořád cítil pachy těch vlčat. Když jsem přiložil ucho ke skále, uslyšel jsem všechny ty cizince na hranicích. Wylan byl s vlčaty a pak tu byl ten jeden, co stál sám a čekal. Povzdechl jsem si a vyslal k němu varovnou myšlenku, kterou měl silnou potřebu uposlechnout: Do lesa už ani krok! Přijdu hned. Byl jsem protivný a nechtěl jsem jít to řešit v tomhle stavu, protože by to nebylo dostatečně reprezentativní. Místo toho jsem si to zamířil k rubínové soše, která stála uprostřed lesa a nehybné sledovala okolí. Zdála se mi příliš osamocená a má jarní výzdoba už dávno uvadla. Nechtěl jsem ale tady nechat rašit celé stromy nebo něco takového, takže jsem vytvořil z proutků mladých stromků věnec, ten jsem nechal zalistit, listy změnit barvu na podzimní a pak věnec ještě vyzdobil šípky, ořechy a jediným květem bezu. Potom jsem věnec utrhl ze země a opřel ho o nohy sochy. Vypadalo to docela pěkně. Zamířil jsem si to k horám, kde jsem pohřbil své narozené děti, které to nezvládly. U nich jsem nechal vyrůst maličký keřík růží, na který jsem notnou chvíli koukal. Bylo mi líto jejich životů, samozřejmě. Byla to škoda.
Po krátké meditaci, kdy jsem trávil čas jen v tichu v přítomnosti svých mrtvých dětí jsem se rozešel do lesa a hledal Sionna. Našel jsem ho.

// mahar

Doufal jsem, že tohle byl můj poslední výlet za podzim. Už jsem se cítil dočela vyšťavený a unavený, zvláště nyní, kdy jsem šel dlouhé hodiny zpátky z močálů. Tam se mi šlo snáze, protože mě vedly bludičky a nemusel jsem si tolik vybírat cesty, ale když mě zavedly do středu a zanechaly mne tam napospas osudu, musel jsem se s tím poprat sám. Zvládl jsem to ale a teď jsem se unaveně ploužil směrem k Asgaaru, abych se vrátil domů a věnoval se rodině a smečce tak, jak jsem chtěl. Moje krize středního věku nebo co to bylo už končila a já se těšil na zasloužený odpočinek a klid. Doufal jsem, že ta vlčata už budou pryč a že nebudu muset řešit nic, jen co přijdu do lesa.

// asgaar