Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná jsem to neměl říkat, nicméně už to bylo řečeno a nezbývalo nic jiného, než se vypořádat s následky. Beleth div neupadla tlama a neodkutálela se jí někam do koutu, jak na mě zírala. Nechápavě jsem nedzvedl jemně obočí, protože jsem netušil, co je tak revolučního na myšlence, že má staršího bratra. Nejspíše fakt, že s ní není od začátku. Takto jej pozná později, vazba bude jiná než kdyby s ním vyrůstala, odhadl jsem a podíval se ven. Venku byla pořád odporná zima a znemožňovala mi plnit moje povinnosti, neboť Rowena odešla a zanechala mě s harantama o samotě. Němé předání žezla povinností, pomyslel jsem si lehce jedovatě, protože dle mého názoru tohle byla její práce a ne moje. Já měl důležitější věci v plánu, stál na mně chod smečky, herdek! Vsadil bych se, že za celou dobu, co nedělám své povinnosti se nic neudělalo, nic nezměnilo a ani se nic nezmění. Měl jsem chuť natáhnout své dlouhé prsty myšlenek k Sionnovi a zeptat se ho, jak to dopadlo se Siriem a jestli začal něco dělat, ale rozhodl jsem se proti. Rowena měla pravdu, bylo načase přestat se družit s podřadnou alfou.
Čím dřív přijde obleva, tím lépe. Kéžby to bylo brzy, začíná mi z Beleth jít hlava kolem. Ah prosím, pomyslel jsem si možná až přehnaně dramaticky a očima sklouznul k Hyettě na druhé straně jeskyně. Ona se jistě modlí za oblevu taky, tak proč to taky nezkusit? Jako pokus. Žádám vás, bohové, o návrácení normálních životních podmínek. Co nejdříve. Prosím. Děkuji. Lehce jsem nakrčil pysky v kyselém gestu. Nevěřil jsem v bohy a už vůbec ne v modlení. Jestli přijde obleva tak přijde proto, že se příroda umoudřila a vybouřila.
"Ne. Proč byste měli být?" odpověděl jsem Beleth po chvíli ticha, kdy jsem se snažil nechat roztát sníh myšlenkou. "Spíš ne," odtušil jsem, když se mne Beleth ptala na to, jestli zdědí moji barvu očí a moje barevné znaky. "U mne je to výjimka, ty pravděpodobně budeš další z mnoha obyčejných, jestliže nepoprosíš zdejší pseudobohy o pomoc," vysvětlil jsem jí, nedbaje na to, že můžu její velkolepé sny zadupávat do země. Nebyl jsem zrovna nejlepším otcem roku.
"Na to se musíš zeptat jeho nebo Roweny," odpověděl jsem jí. Sám jsem odpověď tušil, ale Beleth nepotřebovala vědět všechno. nemusela vědět o složitém vztahu mezi Rowenou a jejím prvním vrhem. Dříve či později bych se měl podívat, jak to doopravdy bylo, napadlo mne. Měl jsem jenom slovní vyprávění a ta ne vždy obsáhnou všechno, co se událo doopravdy.

"Ovšem," přitakal jsem neurčitě. Každé vlče chtělo být dospělé a každý stařec chtěl být znovu vlčetem. Každý toužil po tom, co neměl či ztratil, taková byla přirozenost bytí. Neustále toužit po něčem, co je nedosažitelné nebo přijde ve svůj vlastní čas. Vlci se hnali i za láskou, za magiemi a mocí, za postavením. Neuvědomovali si, že tam, kde jsou teď, je taky dobré místo. Mohli se roztrhnout jen aby našli něco lepšího.
Rowena odešla a já tu zůstal s vlčaty sám. Asi bylo načase, abych se jim věnoval. Kdyby nebyl takový nečas... pomyslel jsem si klaustrofobicky a přejel pohledem po Zacharym, který spal jako špalek na kožešině a ani nedutal. Mládí bylo únavné. Hyetta se svou dcerou byly na druhé konci jeskyně a něco si tam špitaly. Tulily se k sobě a projevovaly si náklonnost, něco, co jsem já svým potomkům nenabízel. I k Roweně jsem byl odtažitý, ačkoliv jsem ji občas poctil nějakými těmi náznaky intimity. Dělal jsem to ale spíše jenom tehdy, když jsem jí chtěl poděkovat. Nedělal jsem to z lásky, neboť tu jsem necítil. Necítil jsem ji ani ke svým potomkům, můj vztah k nim byl spíše povinností krve a pokračování mého genetického kódu než cokoliv jiného. Zatím jsem byl ale jenom zklamán a znuděn. Nebyla s nimi žádná řeč! A to měli být z 50 % po mně!
"Rowenin syn z prvního vrhu," vysvětlil jsem. Nějak jsem se nechtěl motat do toho, že já jsem tedy taky jeho otec, to byla moje informace, kterou jsem si hodlal nechat pro sebe. takové malé mrně by to vykvákalo hned. "Takže je to tvůj bratr," dodal jsem. Pochyboval jsem, že si bude tohle malé škvrně něco domýšlet. Záležitost vlastních a nevlastních sourozenců pro ně jistě byla příliš složitá, zvláště pokud jim to nikdo nevysvětlil. Takže dost dobře bude prohlašovat, že jsem i jeho otec. Je to vlče, nemusí jí to věřit. Tuhle informaci nemá.
"Buď tím, že začneš kouzlit nebo že se ti zbarví oči. Možná obojí, možná jen jedno z toho, záleží, jak silnou moc ovládat magie jsi zdědila," řekl jsem klidně.

Samozřejmě, že už chtěla být velká. Všichni chtěli, ale jakmile nás začaly kosti chřadnout a těla slábnout, stýskalo se nám po letech, kdy jsme na svět koukali ještě zespodu. "Musíš poslouchat a hodně se toho naučit. Být velký neznamená jenom vyrůst, musíš i zmoudřet," loupl jsem po ní pohledem a podíval se pokradmu na Rowenu, která nevypadala v naší spoelčnosti zrovna spokojeně. "A dospět," dodal jsem. Beleth mezitím byla jako nepopsaný list, nemohl jsem ji tahat kdekoliv jsem chtěl, byla by jen na obtíž.
"Kdy? Až na to přijde čas," odtušil jsme neurčitě. "Je to smečka Nageshe," řekl jsem. Netušil jsem, jak moc je Rowena spravila o tom, že mají sourozence. Pravděpodobně bych jim toto vědění neměl odpírat, ale věděl jsem, že Nagesh o nich ví a to stačilo. Však jednoho dne se určitě potkají a řeknou si to tak jako tak. "Dejme tomu. Ne pokrevní, ale... Asi mu tam můžeš říkat," pokrčil jsem rameny a sledoval Rowenu, která si to zamířila pryč i se svými třemi ocasy. "Dobře," kývnul jsem jenom na ni a celá ta její nálada mi jen proletěla nad hlavou. Zůstal jsem tu tedy s vlčaty sám a v druhém rohu jeskyně byla Hyetta a to její škvrně.
"Když ovládáš oheň, tak je to snadné. Nebo když umíš ohřát vzduch myšlenkou," nadhodil jsem.

Beleth nakonec povolila, že s pomocí nebude problém. Mohl jsme být rád, že jsem se jí nekoukal do hlavy, protože to její absolutistické chápání světa by mne donutilo ji shodit do propadliny vlastím přičiněním. Svět byl plný nuancí, neexistovalo nic takového jako černá a bílá, všechno bylo v odstínech šedi.
"Až budeš větší," řekl jsem klidně Beleth, která by se nejraději rozpráskla na atomy jen proto, aby mohla jít se mnou. Ať už do Borůvkové smečky nebo do nějaké jiné. Nehodlal jsem ji s sebou brát, byla malá a hloupá, nechtěl jsem být jí zatěžován, když jsem vyřizoval důležité věci. Možná kdyby její přítomnost byla přínosem, tak ano, ale vzhledem k tomu, že jsem neznal situaci v žádné ze smeček... Až na tu od Nageshe. "Dobrá, až půjdu do jedné z nich, tak tě vezmu," řekl jsem nakonec. Byli to sourozenci, pokrevní, bylo by dobré, aby se seznámili.
Rowena mi mezitím prozradila, kterou magii jim ukazovala. "Ovšem," řekl jsem suše. Sám jsem věděl, jaké magie mám a které zrovna používám, byla to moje parketa, můj obor, mé zaměření, takže jsem názor s Rowenou nesdílel. To ale v ničem nevadilo, každý dělal, co uměl. Zachary třeba uměl spát a nerušit, to mu šlo dobře.
"Je to skoro rodina Roweny, jsou si velmi blízcí," přitakal jsem Beleth. Ani mne nenapadlo označit ji za mámu, když jsem o ní mluvil. Nebyla to moje máma. "Určitě se někam schová nebo se zahřeje kouzly," odtušil jsem na její otázku ohledně umrznutí Arcana v lese. Sionn by ale umrznout mohl, neodpustil jsme si rýpavou myšlenku, ikdyž byla myšlena v žertu.

"Stačí se nadechnout," odpověděl jsem dceři. Copak to nemá vrozené? To ji musím učit i koukat? Roweno's to nějak nedopekla, pomyslel jsem si. "Všichni máme podobný pach - pach lesa, naší smečky. Cizinci můžou vonět jinak, jako pláně, jako jehličnaté lesy," poučil jsem ji, aniž bych na ni byl sprostý. Bylo to lepší než si z ní dělat legraci, protože by se taky dost dobře mohlo stát, že vyroste a bude úplně neschopná.
"Dobrá," pokývl jsem hlavou, když mi odpověděla, že se s Hyettou pouze bavila. Neodpověděla sice na mou otázku, ale nehodlal jsem to z ní dolovat. Byla to vlastní existence, měla by se nad sebou i sama zamyslet a zhodnotit, zda-li postupovala správně.
"Je to pro ni důležité, takže by za pomoc jistě byla ráda. Na oplátku zase ona může v budoucnu pomoci tobě," nadhodil jsem myšlenku, která by se jí možná mohla líbit. "Navíc nemusíš v její bohy věřit, jde jen o pomoc členovi smečky," dodal jsem, aby se necítila nucená do Hyettina náboženství, které jsem sám neschvaloval.
"sme ochránce smečky, takže musím zajistit vaši bezpečnost. Momentálně máme slabé hranice na severu, kde přes most a skrze Borůvkový les může k nám bez okolků přijít hrozba. V tom lese sídlí smečka, se kterou jsme kdysi měli pakt, ale dlouho se neobnovoval a nikdo neví, jak na tom borůvkoví jsou, takže to musím jít zjistit," to byla první věc. "Musím ještě navštívit i další smečky v okolí, není toho málo," dodal jsem a lehl si na kožešinu.
"Určitě bude někde v lese, už roky ho neopustil. Je to velký černý vlk," řekl jsem Beleth a nechal ji, ať se nají. Mezitím se Hyetta shledala s Lalií, která zmateně první šla směrem k Roweně. Moc jsem to nezkoumal a místo toho se podíval na Rowenu, která se přesunula k nám. "Jaké magie jsi jim ukazovala?" zeptal jsem se jí.

// Asgaar

"Nedržkuj," uzavřel jsem Belethiny otázky. Však jsem jí už vysvětlil, že Hyettě má věřit. Ta její nedůvěřivost byla příšerná. Chápal jsem to, pokud šlo o cizince. "Cizím nevěř, ale smečka pro tebe není cizí. Ne, že se budeš takhle chovat k ostatním členům. Dost dobře by se mohlo stát, že tě z lesa vyhodí," varoval jsem ji. Realita byla sice taková, že Sionn by ji rozhodně nevyhodil, ale mohl jsem ji tím postrašit. Když se neuměla chovat tak, jak jsem já chtěl, jen ať se bojí.
"A snažila ses s ní spřátelit? Nebo ses tvářila jako kakabus celou dobu, hm?" řekl jsem a vyžadoval pravdu, nic než pravdu. Dle toho, co jsem viděl, tak jen stála opodál jak na hanbě a mračila se jak na zacharyho a jídlo tak i na Hyettu.
"Ano, to vím," řekl jsem, když mi řekla o oltářích pro Annan. "Je to Annan," opravil jsem ji. Když už měla nějaké informace, tak a´t je alespoň měla správně. "Nutila vás ale k tomu?" zajímal jsem se. nechtěl jsem, aby je Hyetta uvrtávala do něčeho, co se jich netýkalo.
"Hodná holka," pochválil jsem ji, když mi slíbila, že už nebude protahovat nad jídlem, které někdo uloví. Sama toho totiž schopná nebyla a to, že jim Rowena ukazovala magie bylo sice hezké, ale pro ně zcela zbytečné. "Může tě to naučit třeba právě Hyetta, já mám moc práce," navrhl jsem jí. Ať už se jí to líbilo nebo ne, hodlal jsem ji dokopat k tomu, aby se s ní více seznámila. Hyetta byla totiž dobrá chůva a aspoň byla takto pro smečku prospěšná. Nelhal jsem, když jsem to řekl, opravdu jsem toho měl na práci dost. Teď se to sice asi protáhne kvůli počasí, ale jinak jsem se tu nehodlal moc zdržovat.
"Jsi ještě malá, ale jistě by se Arcanovi líbilo, kdybys mu dělala společnost. Je to chytrý vlk,který toho hodně zažil, nemluvě o tom, že je naší alfou. Hodně by ses toho od něj naučila," začal jsem. "Nebo můžeš pomáhat Hyettě s údržbou lesa," dodal jsem. Víc mne toho nenapadl a stejně jsme už vešli do úkrytu, kde na nás čekala Rowena, Zachary, Hyetta a divočák.
Kývnul jsem všem na pozdrav. "Venku to vypadá na pořádnou smršť," prohlásil jsem a naznačil Beleth, ať se jde najíst z prasete, které tu leželo. Očima jsem přejel z Roweny na Hyettu a pak jsem se posadil na jednu z kožešin.

Přísně jsem shlížel dolů na Beleth, která se tvářila, jako kdyby jí bylo hrozně ublíženo. Jitě se cítila ukřivděně a nepochopeně, ale to měla holka blbé, protože já jsem byl empatický asi jako kus kamene a výchovu svých vlastních dětí jsem si představoval trochu více drasticky než ostatní.
"Ano," odpověděl jsem jí, když se mne ptala, zda-li jsem tohle maso ulovil já. "Ale když se ti maso ulevené smečkou nelíbí, nemusíš mít nic," dodal jsem a zamezil jí tak se najíst, pokud by chtěla. Beleth si místo toho ale stěžovala. Nadechl jsem se a probodl ji pohledem. "Proč se bojíš Hyetty? Patří do smečky. Můžeš jí věřit, já jí věřím," řekl jsem rozhodně. Moje slova nesnesla odpor a já také ne. Belethino kvílení bylo uši drásající a nervy podpalující. To o oltářích mne ale zarazilo. "Opravdu?" tentokrát jsem hlasem naznačil, aby pokračovala. V očích se mi zablýskalo ale něco, co nevypadalo moc hezky. Zalži a usmažím tě bleskem, přimhouřil jsem oči.
Zavedl jsem ji do lesa a čekal, co bude. Místo jakékoliv snahy ale začala zase kňučet. "Tak-" řekl jsem prudce, ale přerušilo mne vytí,které se táhlo lesem. Sametový hlas, teskný a lákající se rozléhal mezi stromy. Samotný jsem si všiml změny v počasí, ale nebral jsem ho tolik vážně. Až Hyettino vytí mne donutilo zvážit rizika. Otočil jsem se zpátky na Beleth. "Tak neohrnul nos nad jídlem, které ulovili druzí," řekl jsem, ačkoliv původně jsem jí chtěl říct něco jiného. "Jdeme do úkrytu. Měla by ses naučit lovit co nejdřív. A stejně tak zjistit, jak být smečce prospěšná," řekl jsem jí a tlapou ji popohnal směrem, kde byl úkryt.

// siccumky

// Loterie 3/5

//Siccumské jeskyně

Vyšel jsem ven z jeskyně a nadechl se chladného vzduchu. Rowena má pravdu, vždycky se můžu obrátit na někoho jiného, kdo to tu má pod palcem, souhlasil jsem s ní i v duchu. Zamířil jsem po pachu k Hyettě a dětem, které byly kolem. Slyšel jsem jejich hlasy už z dálky a při pohledu na Hyettu jsem na všechny tyhle trable zapomněl. Mluvila zrovna o tom, že by se na něco měli zeptat Roweny. Sjel jsem pohledem na Beleth, když jsem se blížil, protože se chovala jako rozmazlený parchant.
Došel jsem až k nim a přikývl Hyettě na pozdrav. "Proč děláš takový povyk?" zeptal jsem se Beleth přímo. Proč chtěla vědět, kde jsme a proč narozdíl od svého bratra nejedla? "Nechceš jíst maso, co smečka nalovila? Co jsem já ulovil? Dobře," řekl jsem chladně a podíval se na zbytky, které tu zůstaly. Už toho moc nebylo, jídlo rychle mizelo jak si členové brali.
"Beleth, pojď za mnou," přikázal jsem jí a pak se otočil ještě na Hyettu a Zacharyho. "Vy dva si jistě vystačíte," řekl jsem směrem k nim a na moment utkvěl na Hyettě pohledem, kterým jsem se ujistil, že se o Zacharyho postará.
Rozešel jsem se pak lesem do jeho hlubin. "Když ti jídlo od smečky nechutná, ulovíš si něco sama," rozhodl jsem za ni zastavil se v místech, kde jsem zítil zvěř a nikoho jiného. "Do toho," řekl jsem jí a sám jsem si lehnul na zem a sledoval ji. Ať se předvede, frajerka.

// Loterie 2/5

Už jsem neřekl nic, ikdyž tvrdila, že jí mám věřit. Věřil jsem, ale byl jsem skeptický. Jistě, že si ona mohla myslet, že Sionn nic neudělá, ale vztahovala to na sebe. Já byl někdo jiný a neměl jsem taková privilegia jako ona. Ikdyž jsme teď byli rodiči.
Podarovala mne ještě další moudrostí. Jen jsem přikývl, protože jsme byl opravdu vděčný za její úhel pohledu a nápad. Sám jsem byl příliš naštvaný na Sionna na to, abych se dokázal otevřít i jiným možnostem. Tenhle rozhovor mi dovolil se odsunout od toho a otevřít oči.
"Půjdu se podívat na děti," řekl jsem jí a zvedl se na nohy. Rozhodl jsem se si to všechno promyslet a mezitím jsem mohl zkontrolovat i potěr, který by už mohl i mluvit ve větách.

// Asgaar

// Loterie 4/5

Zasmála se, ale nebylo to štiplavé ani úsečné chechotání. Zavrtěl jsem se pod jedním z jejích ocasů a poslouchal její argumenty. Jenže Elisa byla jeho matka, byla to partnerka Arcana. A ten si jí vážil natolik, že m div nerozbil hlavu o ten její slavný pomník, když jsem se tu ukázal. Mohl jsem si dělat naděje, ale takový jsme nebyl. Byl jsem věcný a pragmaticky jsem se díval i na toto. Pro Sionna a Arcana jsem byl cizinec, opravdu jen partner Roweny a otec tří - ne, dvou - vlčat, co se tu někde flákala. K Sionnovi jsem neměl žádný vztah, žádné závazky spojené krví, pouze slovem. "Když to říkáš," řekl jsem jenom, aby věděla, že ji poslouchám. Moc jsem tomu věřil nechtěl a nehodlal jsem na to sázet svoje karty, ale přecijen ona pro ně rodina byla.
Řekla, že Sionn není pravá alfa. Střihl jsme ušima, protože takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Znal jsem jeho pozici, protože mi ji sdělil Arcanus a přijal ji tak, jak mi byla předložena. Možná jsem měl dříve být podezíravý a tu rybu otočit na druhou stranu, protože smrděla. "Máš pravdu. Díky, Roweno," řekl jsem a naklonil se k ní, abych jí jako své díky věnoval i trochu té něhy a intimity. Políbil jsem ji na líc a pak se k ní víc namáčkl. Ještě se mi nechtělo odcházet.

// Loterie 4/5

Rowena moc nekooperovala. Stáhl jsem uši k temeni hlavy a musel si říct, že ne všichni mi vidí do hlavy a tak je pro ně složité chápat, kam mířím. Možná to je ten problém. Možná to dělá rozkol.
"Protože tímhle tempem mě Sionn ze smečky vyhodí a můžeš si tu zůstat sama s vlčaty," odtušil jsem hořce. Netvrdil jsem, že jsem se na jejich výchově nějak extra podílel, ale rád jsem si o sobě myslel, že jsem dělal to nejlepší pro prostředí, ve kterém vyrůstali. Staral jsem se o to, aby měli co jíst, kde spát a nemuseli se bát, že sem někdo přijde a ublíží jim.
Rowenin hlas se změnil z nezaujatého na plně přítomný, dokonce mi přišlo, že shledává nějakou radost v tom, co říká. "Upřímně? Už dávno mi o tohle nejde. Když jsem zjistil, v jakém stavu smečka je, raději jsem se pustil do její obnovy než do toho, abych se pak stal králem ničeho," řekl jsem mrzutě. Tahle smečka byla před mým příchodem k smíchu. Byl jsem jediný, kdo se chytil otěží a začal zavádět pořádek.
"Aha," vylezlo ze mě jenom, protože to pro mne vlastně znamenalo, že nic nepotřebuje.

// Loterie 2/5

Upřímně jsem nečekal, že se mnou bude Rowena souhlasit. Přisuzovala jeho divnost tomu, že se narodil jako jedináček. "Nebude to ale jenom rozmazlenost, co ho přimělo se vyvinout v... Tohle," pokračoval jsem v úvahách podobným tónem jako Rowena. bylo to pro mě přirozené a rozhodně to nevycházelo z negativních emocí. Byla to čistá dedukce neovlivněná emocemi. Něco, co Sionn neuměl. "Bohužel, všimnul," vydechl jsem a nechal se přikrýt jedním z ocasů. Byl teplý a huňatý, ta lichotka stála za to.
"Mám se Sionnem jít do Borůvkové smečky. Prý kdysi měli pakt o průchodnosti nebo co a tak. Jsem zvědavý, jak se ten výlet vyvine, protože mi pomalu leze krkem. A troufám si tvrdit, že i já jemu," vyšlo ze mě něco jako uchechtnutí, ale podobalo se to spíš kráknutí krkavce.
"Znáš v Borůvce někoho, mám pro tebe něco vyřídit?" nabídnul jsem se jí.

// Loterie 5/5 (les 3/10)

Kdyby se choval trochu víc jako dospělý a rozumný vlk, ale on byl pořád zaseklý někde v pubertě, kde všechno se točilo jenom kolem něj a jeho malého křehkého ega, které nesneslo jediný náznak konkurence nebo schopnosti jednat aktivně v zájmu jeho smečky. Byl zatraceně alfa, měl se o smečku zajímat! A měl být rád, že se o jeho smečku někdo stará, když na to sám sere. Ale ne, on se místo toho jen vztekal a vrčel na mě, jako kdybych byl neposlušný pes.
Měl jsem tohoto tak akorát po krk a vážně jsme zvažoval, že odejdu. Jenže bez smečky můj život postrádal smečku, takže mi zbývalo jediné - nenápadně si najít místo někde jinde a až na to dojde, tak jít tam. První jsem měl navštívit Borůvkovou smečku se Sionnem, tak uvidíme, co z toho nakonec bude.

// Loterie 4/5 (les 2/10)

Nechápal jsem, odkud proudí Sionnův hněv vůči mé maličkosti. Dělal jsem pro smečku první poslední. Dělal jsem to všechno pro to, aby prosperovala smečka, nedělal jsem to proto, že jsem za tím sledoval nějaký vlastní osobností růst. Bylo mi jedno jaké je mé postavení, protože postavení v téhle smečce stejně nic neznamenalo, když se alfy chovaly tak, jak se chovaly. Byl jsem tedy produktivní a proaktivní, zajímal jsem se o každého člena, zajímal jsem se o ostatní smečky, o hranice, zda-li jsme b vezpečí před nečekanými útoky, které v minulosti očividně nastaly a zajímal jsem se o to, aby nepřátelé byli potrestáni. Alastor byl stále nevyřešený, ale Sirius byl naštěstí v pořádku a s jeho novými křídly by před ním nakonec mohl i uletět, ale to neznamenalo, že trestu ujde. Stejně tak mě zajímalo, co s tím měl Parsifal společného. Chtěl jsem ho vyzpovídat a ačkoliv na mě Sionn naléhal, abych nebyl moc přísný, netušil jsem, jestli ho budu poslouchat. Měl jsem čím dál tím menší chuť Sionna poslouchat, protože můj respekt k němu rapidně klesal.

// Loterie 5/5 (1/10 les)

Nevěděl jsem, co je Sionnův problém. Prý se nemám označovat jako Král lesa, ale já se jako král lesa nikdy neoznačil. Jen jsem si hrál na strašidlo, které jsem tak pojmenoval, ale rozhodně jsem se s ním neztotožňoval. A pak, že se nemám chovat povýšeně, že mu nemám říkat, co má dělat. Chová se jako malé děcko, které je zahlcené emocemi a neví, co dřív, tak se prostě vztekne.
A to jsem si ze začátku říkal, že by to mezi námi i mohlo fungovat, že bychom mohli dojít k porozumnění. Čím víc času jsem se Sionnem ale trávil, tím víc mi lezl krkem. Snažil jsem se jenom dělat svou práci a dělal jsem ji dobře - postaral jsem se o Siria, vyhodil jsem hrozbu z lesa, staral se o bezpečí smečky, přemýšlel jsem dopředu! Sionn nedělal nic z toho, jenom se vztekal, když něco nevěděl. Když chtěl něco vědět, měl by se zajímat, ale on se tvářil, jako kdybychom my všichni mu měli vše nosit až pod frňák. Byl to idiot a já doufal, že návštěva Borůvkové smečky náš vztah rozhřeší. Ať tak či onak, bylo mi to fuk.