Příspěvky uživatele

Užíval jsem si, jak mi sluníčko prohřívalo tváře a packy, zatímco od hřbetu se mi paprsky odrážely a nechávaly jej poměrně chladným. Jen jsem začínal mít trochu zapařené bříško z toho, proto jsem stál ve vodě a sem tam na sebe cáknul studenou vodu, abych se ochladil. I polštářky pod vodou mi pomáhaly snížit si teplotu.
Stačilo mi slyšet jeho přeskakující hlas a už jsem div nekřivil tlamu znechucením. Takový nekonzistentní tón a kakofonie přepísknutí a hlubokých podtónů mi nedělali dobře. Navíc já jsem nikdy nemutoval, vždycky jsem měl krásně sytý, lehce hlubší, ale melodický hlas, který byl hebký jako samet a sladký jako med. Tyhle pazvuky, které vlček vyluzoval, mi jenom dokazovaly, že jsem jedinečný ve všech ohledech. S drobnou nevraživostí jsem si měřil jeho výšku, která byla až příliš podobná té mé. Možná mě i přerostl. hebedo jedno ošklivé, doufám, že má nahoře horší počasí, odfrkl jsem si v duchu.
Nakrčil jsem lehce čumák nedůvěřivostí a odfrkl si. "Jo jasně, tetka Smrt, to ti tak žeru," odsoudil jsem jeho odpověď a mrskl ocasem. Mě nikdo za nos tahat nebude! Jestli jeho teta je Smrt, tak mým otcem je Dokonalost! "Kdybys nebyl samá noha, tak by ti to šlo," odpověděl jsem se škodolibým úšklebem a znovu mrsknul ocasem. "Sarumenská smečka, jó? Tož mi o ní něco řekni, Šmajdalfe," vyzvídal jsem. Ne, že bych se chtěl do nějaké smečky přidat, zvlášť, když do ní patřila tahle nevkusná příšernost. Musí to bejt fakt chudáci, když už berou i takové šeredy. Třeba se jim tam ale narodil a nemužou se ho zbavit, přemýšlel jsem.
Byl fakt mladý a bylo to vidět nejen na jeho vzhledu, ale i v jeho mluvě. Když už jsme u toho vzhledu, navnadil jsem se a pověděl mu, jak důležitá osoba jsem. K mému zklamání a očividné frustraci - zakabonil jsem se jako nalitý mráček - se mi nedostalo žádných ovací ani provolávání slávy. Pf, kde ten má hlavu strčenou, to bych rád tušil, ohrnul jsem nos. Mezitím se mi hoch MůjKožichDesingovalLevnýObšlehPicassa představil jako Star. "Fajn, ale neptal jsem se," odvětil jsem celkem nezaujatě. Co mi bylo mo jeho jméně? Byl to jen nějaký hloupoučký prosťáček, nicka, která se náhodou ochomýtla kolem mé úžasnosti. Na druhou větu jsem se ale chytil jako na udičku a zakotvil jsem tříbrnýma očima na Starovi. "A co přesně," zdůraznil jsem, "tě těší?" Chtěl jsem vědět, jestli to myslí vážně, nebo to říká jenom proto, že se to říká, protože v tom případě by ani nemělo smysl to říkat.

Celou noc jsem strávil sám u jezera. Nějakou dobu jsem strávil pozorováním hvězd a pitím vody, ne se mi zachtělo na malou a musel jsem si poodejít a vyprázdnit se. S prázdným močovým měchýřem jsem se vrátil k jezeru a nějakou dobu u něj spal, než začalo svítat sluníčko a můj světlý hřbet začaly hladit paprsky.
Zrovna jsem stál po kotníky ve vodě, když se ke mně přihnala první živá duše po pár dnech. Ne, že bych si stěžoval, ale čekal jsem něco... Hezčího a s jiným nádobíčkem mezi nohama. Neměl jsem zrovna náladu na párkovou párty, ale tohle vytáhlé a vyzáblé stvoření vypadalo docela mladě a hlavně rozčepýřeně. Slyšel jsem ho už z dálky, jak klopýtá přes planinu za mnou a viděl jeho neschopnost normálně běžet. Když se tedy odvážil přijít až za mou skromnou, ze všech tvorů nejskromnější, maličkostí, hned jsem na něj spustil: "Čau brácho, vodkaď se tak ženeš? Skoro jako kdyby ti hořelo za zadkem, jak letíš přes tu louku div si tlamu nerozbiješ." Přejel jsem vlka, no spíše vlčka, pohledem a vědoucně se uchechtl. "Taková vyzáblina jako ty tu určo nežije sama, vodkaď seš?" zeptal jsem se ho bez obalu a otočil hlavu k vodě, kde jsem si prohlížel svůj bezchybný obraz. Vypádám oproti němu mnohem lépe, ale on není žádná konkurence, povzdechl jsem si skoro až útrpně.
"Můžeš bejt rád, žes mě vůbec potkal, víš to? Jsem docela rarita," řekl jsem mu a pohodil hlavou, až se moje krásná stříbrná srst zaleskla na slunci. "Jsem Belial," představil jsem se mu a blýskl po něm rytířsky odzbrojujícím úsměvem. Kdyby byl něžnou pannou, spanilou princeznou, jistě by mi bez okolků vydal svůj šáteček.

// Sopka (Aina)

Rozhodl jsem se jít směrem na jih, odkud foukal teplý vítr. Byl jsem si naprosto jistý, že jdu správným směrem. Vzal jsem to podél té smradlavé řeky, kterou jsem viděl se třpytit i na severu sopky. Na svůj pádící chrchel jsem rychle zapomněl, protože mou pozornost upoutala velká třpytivá plocha přede mnou a taky začínající tma.
Hm, vypadá to, že dneska budu spát pod širákem. Takový dobrodruh jako já to samozřejmě zvládne, žádný problém, ujistil jsem se a tlapkou jsem prohrábl trávu, kterou jsem procházel, až se sbíhající rosa rozstříkla kolem. Ucítil jsem chladný závan vzduchu, ale dělal jsem, že jsem to necítil. Třeba u jezera někdo bude, napadlo mě. Vypadalo hodně velké a rozlehlé, byla tu dobrá šance, že někoho potkám.
Vzhlédl jsem vzhůru, zatímco jsem si to vzal po severozápadní straně jezera. Brr, začíná bejt fakt kosa! Chtělo by to někoho na zahřátí, nebo pořádnou kopu listí, nemusel jsem dlouho dumat nad tím, co bych si vybral, pokud bych měl na výběr. Nějakou dlouhosrstou seveřanku, která by voněla kapradím, nadechl jsem se a vzhlížel nadále k obloze, kde se třpytily hvězdičky. Přirovnával bych ji k hvězdám a nakecal jí tolik hovadin, až by se do mě úplně zamilovala. A která by ne? Jsem dokonalý! Není hezčího, lepšího, skromnějšího a... Lepšího vlka, než mne! zamával jsem ocasem a zastavil se, abych se napil.

// kdo ví odkud

Ta sopka mě zaujala už z dálky. Viděl jsem ji přibližovat se, zatímco jsem kráčel lesy i loukami na její severní straně. Vlastně jsem už zapomněl, proč kráčím tímto směrem, možná mě jím někdo odkázal a já jako hloupoučký pejsánek, který nic jiného neumí, poslechl a šel? Sám jsem si vybal tuto cestu, nebylo pochyb, vždyť jsem sám věděl nejlépe, kam jdu. Jenže, kam jsem šel? Tam, kde je mě třeba!
Dával jsem jednu nohu před druhou, když jsem ucítil nenápadný, ale postupně se neustupující a neodklonitelný zápach síry. Tý jo! Tak tady se pořád ještě jede mejdan? Skvělý, to jsem tady potom správně, zaradoval jsem se a mrskl oháňkou, až se všechny vlčice v mém okolí div nesložily na zem při té podívané. To by tu nějaké musely být ale, povzdechl jsem si. Byl jsem už chvíli sám a chyběla mi pozornost jiných. Ať už ta příjemná či naopak. Potřeboval jsem kontakt. Někoho. A rychle. Nejlépe nějakou pořádnou šťabajznu, ať nakrmím svůj zrak! v duchu jsem si vysnil obrázek právě takové fešandy a na chvíli zavřel oči, aby se přede mnou roztančila. Skoro jsem ji slyšel říkat "Beliale, ty jsi tak boží...'
No a pak jsem oči otevřel a přede mnou byla jenom smrdutá říčka. "Tak to ty tu táhneš na sto honů, ty špíno jedna," ušklíbl jsem se odplivl si do řeky a můj chrchel se vydal na svou jedinečnou a slavnou pouť přes tuto zem až do moře. Třeba jednoho dne obepluje celou zemi a vrátí se zpátky sem, a třeba tu zrovna budu stát a uvidím, jak můj chrchel proplouvá kolem. To si potom řeknu: 'jejda, vždyť to je můj chrchel, který jsem zde vyplivl před dávnou dobou! Ten toho musel zažít a procestovat!' A kdyby uměl chrchel mluvit, tak mi to určitě poví. Jenže chrchle nemluví. Ale kdyby měly chrchle mluvit, tak to bude určitě můj chrchel, který bude mluvit jako první a ze všech nejlépe. A hle, támhle si plave! Mhm, zachytil se na břehu... Mám ho jít odšplouchnout? čelo se mi až svraštilo nad touto důležitou otázkou, ale rozhodl jsem se, že nechám chrchel chrchlem, přecijen takových soplajzů můžu vytvořit stovky. Stejně jako vlčátek! No tak, vlčice, kde jste? Přichází jaro, čas námluv a uhm uhm! narovnal jsem se, vdechl vzduch znečištěný parou a málem se zakuckal. To by nešlo, musím od tý příšernosti dál, skoro mi až přejel mráz po zádech, když jsem se znovu čistě nadechl. Rychle jsem se ale rozpohyboval a vydal se zbůhdarma někam do neznáma.

// někam