Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlastně... Cítil jsem se spokojeně. Byl jsem daleko do Stara, od jejich odporného lesa a ještě odpornější mýtiny a daleko od toho namyšleného hromotluka, který mi rozčepýřil kožich. Ještě teď mi několik chlupů pozorně stálo v kolmici od těla. Vlčice se na mě otočila a bez jediného úleku odpověděla. Byla docela od rány, což mi imponovalo. Naklonil jsem hlavu na stranu a zazubil se. "To je od ní sprosté," usoudil jsem a udělal k ní krok. Nechtěl jsem se ale moc přibližovat, cítil jsem z ní podivné chaotické vibrace. Na jednu stranu mě to lákalo, na druhou... Právě jsem dostal od vlka elektrický šok tak silný, že se ve mně probudila jistá ostražitost a nedůvěřivost.
Když si ale vlčice sedla na řiťku, trochu jsem se uklidnil. Její pozice by na magii asi neměla vliv, ale ona přece neměla důvod po mně vyjet, ne? Jedině, že by po mně chtěla vyjet, maličký červíček mi promluvil v hlavě. To bych si nechal líbit, odpověděl jsem mu.
"To je jednoduché," řekl jsem sebevědomě na její otázku a šel si sednout hned vedle ní. "Najdi si jiného," dokončil jsem a letmo pohledem zabloudil k jejím očím, ale dřív, než si mě mohla pořádně prohlédnout, vzhlédl jsem k obloze, která začala svítat. Slunce vycházelo a jeho paprksy osvětlovaly její bílou srst, která byla prokvetená béžovou.

// Mýtina

"-potentní ludro!" dokončil jsem hlasem zoufalým i rozohněným zároveň, když jsem se zhmotnil o les vedle, nepříliš daleko od svého původního místa pobytu. Zamrkal jsem a zvedl uhelně černou tlapu k vysokému máku, který se mi dotýkal hrudníku a laskal mě po srsti. Všiml jsem si, že mám na noze pár zelených třpytek a cákanců od zelené a bílé barvy. Překvapivě to nevypadá špatně, pomyslel jsem si a rozhlédl se. Změna scenérie mi taky vyhovovala. Vyměnit prázdnou mýtinu, kde rostly jenom houby a uprostřed byl starý strom s krvavými listy, zatímco kolem byly nízké jehličnany zpod kterých se drala mlha, za louku plnou máků, hvězdou oblohu a kraj zalitý svitem měsíce jsem si nechal líbit.
Škoda toho vejce, pomyslel jsem si pouze, protože to bylo to jediné, co mi scházelo. Začínal jsem přemýšlet o tom, že si tady dáchnu pod hvěězdami, když jsem uslyšel a uviděl, jak se nedaleko mě zvláštně pohybuje stvoření vlku nepříliš vzdálenému. Udělal jsem pár zvědavých kroků blíž, abych rozeznal světlou vlčici oproti tmavšímu pozadí. Protírala si oči a zdálo se, že á narušené rovnovážné čidlo, protože div nepadala na čumák, zatímco peskovala. "A komu?" zeptal jsem se jí, protože jsme tady byli úplně sami a pochyboval jsem, že mluví o mně.

Možná jsem mohl tušit, že jsem se potkal s prachobyčejným hrubiánem, který si svou důležitost dokazoval násilím na inteligenčně vyspělejší rovině vlkovstva. První varování jsem pocítil a s polekaným vyjeknutím jsem škubl tlapou, která dostala ránu elektřinou. Každičký sval se mi zacukal v krátkém stacattu, zatímco jsem Stara obviňoval. Očividně jsem na Hnědáka dojem neudělal a přimhouřené zlaté oči to jenom potvrzovaly. "Taky s ní mám důležitější byznys než svou alergi-ÍÍ," namítl jsem, ale poslední slovo mi ulítlo v zaječení, protože proud mi přikoval tělo k zemi a já cítil, jak se pomalu hroutím k zemi. Klouby mi praštěly, ale ne a ne se ohnout, zůstal jsem přikovaně sedět na svém vejci (kterého jsem se odmítal vzdát i v této prekérní situaci) a celé tělo mi bzučelo elektřinou. Srst se mi s každou vteřinou čím dál tím víc ježila a krev se mi smažila. Cítil jsem, jak mi z nosu vytéká teplá krev.
Konečně to přestávalo a já začal zase cítit svobodu. Zavřel jsem tlamu, která byla pootevřená v němém výkřiku a zamrkal, abych rozmrkal slzy, které se mi do očí vedraly. Jasně, že to bolelo, bolelo to jako čert, ale nebrečel jsem kvůli tomu. Byl jsem rád, že se Hnědák začal věnovat Starovi a té druhé vlčici, protože jsem to hodlal využít na svůj útěk. Problém ale byl, že jsem na něj neměl sílu. Vlastně jsem žádný pořádný plán neměl, ale rozhodně jsem sebou nehodlal nechat takhle zametat. Zvedl jsem se na vláčné nohy, zatímco země pode mnou se chvěla. Cítil jsem se podivně lehký a břicho jsem měl jako na vodě, když jsem do tlamy bral zelené vajíčko s bílými proužky. Připadalo mi, že na mě jdou mrákoty, takže jsem vejce využil jako zbraň a hodil jej Hnědákovi přímo do obličeje, když se na mě zrovna ohlížel přes rameno. "Tak si to zpropadený vejce klidně sežer, im-" nedokončil jsem, protože jsem se náhle přeměnil v obláček růžového kouře a vítr mě odnášel pryč. Ještě v posledních sekundách jsem spatřil, jak se vypařuje i vlčice a Star se vaporizuje, zatímco vejce propuká ve výbuch zelené a bílé barvy a třpytek, který se rozlézá po Hnědákově obličeji. Dobře mu tak, pomyslel jsem si při vlastní přeměně v růžový prd.

// Louka vlčích máků

Zadýchaně jsem seděl a hleděl za sebe. Star mi byl hned za ocasem, ale i tak s emi podařilo vejce schovat do ocelové srsti. Neměl tedy šanci vidět, co to pod sebou schovávám, navíc jsem se ani nijak nehrbil nebo netvářil jako zloděj. Samozřejmě, že to viděl, povzdechl jsem si a protočil oči jen co přišel. "Nález patří nálezci," odvětil jsem jedovatě Starovi a nakrčil na něj hnusně čenich. Nejspíše bych se s ním hašteřil ještě nějakou dobu, kdybych za jeho zády nezahlédl přicházející dvojici. Zbystřil jsem a natáhl jsem do čumáku jejich pach. Smrděli hodně podobně jako tenhle zatuchlý les, ale ani jeden z nich neprosakoval typickým alfa pižmem. Nějakou dobu jsem ve smečce byl, dokázal jsem poznat alfu po čuchu. Tohle byli prostě členové smečky a já se mohl jenom modlit za to, aby to nebyli takoví imbecilové jako Star. Už ze začátku ale neměli moc dobrý start, protože patřili do téhle smečky. Do stejně smečky, do které patřil Star. Do smečky, která sídlila v tom nejhnusnějším lese široko daleko. Asi ohnisko vyvrhelů, znechuceně jsem si pomyslel.
Když přišli blíž, mohl jsem jenom zírat na jejich zjev. Oběma vlkům na těle visely nějaké drahocenné krámy a zkrášlovaly je. Srst vlčice byla prolezlá modrou, jako kdyby měla nějakou šmoulí chorobu. Nevěděl jsem, jestli být omámen takovým důkazem moci nebo znechucen. Já byl skvělý v magii, ale takhle jsem teda nevypadal. Dokonce jsem neměl ani propíchlé ucho. Nebo něco na krku. Rozhodl jsem se proto pro tichou závist. Ano, obdivu by se dočkali od někoho v jádru milejšího a přejícnějšího, já překypoval závistí a zalykal se touhou vlastnit stejné magické artefakty a znaky.
Škoda, že vlk si to sem nakráčel s nabručenou náladou. Cítil jsem, jak to kolem něj jiskří a srší testosteronem, bohužel pro něj já nebyl rváč. Nesnášel jsem boj na blízko. Nesnášel jsem boj obecně. "Nazdar parto!" pozdravil jsem je veselým a balamutně vřelým tónem. Vlastně jsem byl vážně rád, že vidím konečně někoho jiného než Stara. "Jdete právě včas, myslel jsem, že mi už rupne v kouli," postěžoval jsem si hned ze začátku.
"Dřepím si na vejcích," uculil jsem se na hnědáka škaredě, jen co mi položil takovou blbou otázku. Musel jsem si ale dávat pozor, aby mi vejce zpod dlouhé srsti nevyklouzlo. Docela dobře jsem ho ale držel, takže by si ho nikdo neměl vůbec všimnout. Až na Stara. Jakmile ale jeho srst zapraskala, jako kdyby v ní někdo lámal větvičky, přimhouřil jsem oči a pokusil se nedat najevo lehké obavy. Zdálo se, že jsem narazil na nějaký zvláštní druh magického vlka, se kterým jsem ještě neměl zkušenosti. Po další otázce, která byla skoro až výhružkou, jsem prudce zvedl přední nohu a ukázal na Stara. "Star mě sem dovedl. V lese jsem se lekl hada a utekl až sem," vysvětlil jsem lehce omluvně, ale potom jsem změnil tón. "Potřebuju mluvit s Maple. Hned. Mám totiž alergii a je to k neunesení. Každou minutu pšíkám a nos mám plný soplů, je to příšerné. Víte, co si myslím? Že mám alergii na Stara. S ním to totiž všechno začalo a nechce to přestat... PŠÍK!" hořekoval jsem nakrknutě a dělal, jako kdyby Star nebyl hned vedle mě. Odvrátil jsem hlavu na bok, abych nově příchozí nepoprskal, ale možná pár kapek zase dolétlo na Stara. Nestaral jsem se, ten vlkouš mi mohl klidně sežrat ocas. "Je to fakt nutný - hoří to," urgoval jsem vlky před sebou. "Potřebuju jenom prohodit s Maple pár slov a pak odsud mizim. Už nikdá mě to neuvidíte," slíbil jsem a hodlal jsem tohle i dodržet.

Hahááá.

Díky za prodloužení ó mocná Eliso!

// Sarumen

Běžel jsem rychlostí blesku, skákal jsem přes popadané a napadené dřeviny, uhýbal velmi rozvětveným jeličnatým stromkům a dral se kupředu. Potřeboval jsem být na mýtině první, abych tetě Maple a tetě Dark řekl o tom, jaké hovado jejich synovec je. však počkej ty malej darmožroute, já ti vytmavím. Nazývat mě lhářem a dělat si ze mě šoufky. Táhnout mě skrze močály a kolem řek, jít pomalu jako šnek a dělat, jaká jsem špína! spílal jsem tomu prašivému čoklovi za sebou, zatímco jsem se řítil kupředu.
Najednou se stromy přede mnou rozestoupily, ale já nebyl schopen zastavit. Uběhl jsem ještě několik metrů a rozhlížel se po nějakých dvou vlčicích, které by tu měly/mohly být. Jenže nebyly. Vlastně tady nebylo téměř nic. Mýtina byla holá a bez jediného zeleného stébla trávy. Rostly tady nějaké divné houby a uprostřed stál strom s krvavými listy. Pak jsem ale něco zeleného zahlédl a rozběhl se k tomu. Zastavil jsem před malým zeleným vajíčkems bílými proužky a zadýchaně na něj hleděl. Podíval jsem se za sebe, jestli mě už Star dohání. Nepochyboval jsem, že je mi v patách, ty jeho dlouhé nohy uměly určitě rychle kmitat. Sedl jsem si a schoval vajíčko pod sebe, až ho zakryla uhelně černá srst. "Moje," zašeptal jsem, protože jsem stále byl zadýchaný. Začal jsem se rohlížet kolem a uznal, že jsem tady prozatím úplně sám a že je toto místo opravdu nevkusné. Po zádech mi přeběhl mráz.

// Ježčí mýtina

Připadal jsem si opravdu nemocně, ale les v dáli se blížil. Jeho husté nízké stromy vyhlížely ne zrovna přátelsky a mlha se prodírala skrze kmeny až na louku. "Yack, tohle je ten tvůj Sarumen? Pěkně hnusný místo," poznamenal jsem si popod vousy na hranici Starova slyšení. Ale jeho dokonalý a sluch to určitě zachytil.
"Ne, nepletu," zpražil jsem ho pohledem a odfrkl si. "Já se nikdy nepletu," dodal jsem a cítil, jak mi v nose šimrá.
Nakrčil jsem čumák a natáhl vzduch, ale to mě jenom o to více popudilo k následujícímu prkajícímu pšíknutí, kdy veškerý obsah mého nosu vyletěl kupředu a rychlostí světla by urazil i největší vzdálenosti, kdyby mu v cestě nestála právě Starova hlava. To jsem samozřejmě netušil a jak ten pšíkanec byl nečekaný, ani jsem nepomyslel na odvrácení hlavy. Byla to holt smůla, že jsme kecali a já zrovna pocítil náhlou a neodkladatelnou potřebu vyfrknout obsah svých nozder do okolí. Zavřel jsem při tom oči, aby mi nevyletěly z důlků, takže jsem hned neviděl, jakou paseku jsem napáchal. Prvně jsem se z toho usel nějak vzpamatovat, protože tenhle giga pšíkanec mi šel až z paty. Odfrkl jsem si a několikrát zafrkal a otřel si noc o hřbet packy, protože mě celý svrběl a dokonce i po zádech mi přejel mráz. Když jsem konečně vzhlédnul od země na Stara, s vytřeštěnýma očima jsem si prohlédl jeho obličej. Krom ohavných černých fleků a jizev... Ne, moje poprskání jeho zjev vylepšilo. Teď měl na sobě kousek mě. Mimo slin a jiných kapének se mi podařilo na něj chrstnout chrchel, který se mu nalepil těšně nad oko a kousek mu blimbal před zorničkou. Trochu mě z toho natahovalo, ale rozhodl jsem se zklidnit si žaludek. "Se vomlouvám," řekl jsem a potlačoval smích. "Ale teď vypadáš mnohem líp," dodal jsem a mrskl spokojeně ocasem. "A hele, to mě vyléčilo, už nekýchám! No, takže to bylo jenom k dobru," řekl jsem a uznale natáhl packu, abych ho poplácal po rameni. Jakmile mi ale packa dopadla na jeho ošklivou srst, ucítil jsem pod ní další ze svých soplů. S bolestí jsem se usmál a očima Stara probodával, zatímco jsem si o něj packu utřel a pak ustoupil.
Rozešel jsem se znovu kupředu a mluvil o páření. Pán Stár byl zase chytrej jak rádio, což mě nebavilo příliš poslouchat. Chytil se ale na poslední větu, úchylák jeden. "Sestry? Skvělý, tak já ti to ukážu na tetě Maple a ty si to můžeš zkusit na tetě Dark, určo bude jenom ráda!" zatetelil jsem se radostí. Představa takového zážitku se mi velice líbila. Jen jsem měl v plánu Stara potom odlákat pryč a tetě Dark trošku zvednout náladu, protože tenhle capart ji do nebe určitě nedonese.
Ocitli jsme se na kraji lesa. Mlha se točila kolem našich pacek a já s nechutí jednu zvedl. Nakonec jsem se rozešel za Starem a prohlížel si to tu. Kopl jsem do trouchnivějícího dřeva, obešel výmol plný vody, ze které unikala mlha. Slyšel jsem syčení v korunách stromů a díval se, abych si nezvrtl hnátu na nerovném terénu. "Jak tady můžete žít, vždyť je to tady děsně vošklivý," nakrčil jsem čenich a kopl další z několika kusů dřeva před sebou do dáli. Možná to byl jeden a ten samý kus, který jsem nakopával stále více a více dopředu. V mlze se to těžko poznávalo.
Potom zmínil, že tadymají mýtinu a tam by teta Maple a teta Dark mohly být. V ten moment jsem si vzpomněl na to, proč jsem sem šel takovou dálku. "Had!" zaječel jsem a ukázal do koruny stromů, kde se sice něco hýbalo, ale had tam určitě nebyl. Strčil jsem nečekaně do Stara, aby spadl nebo alespoň ztratil rovnováhu a jako namydlený blesk se řítil ve směru, kterým jsme šli, vstříc mýtině.

// Mýtina

// Kiërb

Cesta ubíhala o dost svižněji, když jsem své tempo zrychlil a hnal se kupředu jako namydlený blesk. Potřeboval jsem Maple nutně sdělit, že její… Příbuznej je totální hovado a nevychovaný fracek. Nemohl jsem se dočkat, až to na něj všechno vykvákám a on dostane zavyučenou.
Svýma dlouhýma nohama mě předehnal a já viděl, jak jeho nesouměrná prdel rázuje před mýma stříbrnýma očima a ve vzteku se mu třepou kyčle, zatímco křivé tlapy určují rytmus chůze. Pobavilo mě to, to nelze popřít. Hned po svém malém dramatickém výbuchu se mi totiž dostalo odpovědi. Star byl přecitlivělý jako březí vlčice a stačilo jenom trošku zatlačit, aby spustil svou serenádu. Ach, jak jsem se bavil! Krásnějšího zvuku není. Na tlamě se mi vytočil škodolibý úsměv, zatímco se vztekal. Rozhodně mi to zvedlo náladu z úplného dna a ač jsem stále byl unavený a prochladlý, neměl jsem chuť sebou švihnout o zem a umřít, zatímco kolem mne vyrostou konvalinky a nějaké další kytky, které budou značit místo mého skonu pro všechny zdejší. Zde leží Belial, nejúžasnější ze všech vlků, nejdůvtipnější a nejvtipnější ze všech tvorů.
„Přesně, jsi mladší. Takže bys mě měl poslouchat, když ti něco říkám, mladej. Kých,“ houkl jsem na něj. Jeho věta o jeho věku totiž byla vhozena do konverzace jako ryba na souš, nepochopil jsem, k čemu se váže. Byl to snad důkaz toho, že je vyspělejší? Těžko, když to přicházelo s věkem. Nebo to byla jeho výmluva na všechno?
Následoval jsem ho močály a po pár neúspěšných pokusech, kdy jsem zapadl do bahna, jsem se držel Starových stop. Dokonce jsem si popoběhl, abych viděl, jak našlapuje. Nedělal jsem to ale proto, že bych sám nenašel dobrou cestu, ale jakmile jsme opustili stromy a vyšli na močály pod širým nebem, měl jsem mnohem zajímavější věci na práci. „Kých!“ pšíknul jsem si, když jsem zvedl hlavu a zorničky se mi ztenčily do malinkých teček. Podíval jsem se vzhůru zrovna v momentě, kdy bílé mraky odkryly slunce, a to mi propálilo díru do hlavy. Dal jsem hlavu dolů a rozmrkával všechny sluneční fleky, které mi na zorném poli zůstaly.
Neměl jsem příliš rád ticho, a protože jsem se už uklidnil, měl jsem potřebu zase komunikovat. Dlouhé ticho nikdy nedělalo dobrotu, i když jsme spolu moc nevycházeli. „Hele, vraťme se zpátky k tomu tvojemu oválku,“ houkl jsem na Stara a doběhl ho, když jsme vyšli z močálů. Před námi se objevila řeka a já na chvíli zastavil a napil se. Taky jsem si vymáchal špinavou srst. „Nechci, aby se potom všude rozkřiklo, že víš velké kulové kvůli mně, chápeš,“ vysvětloval jsem, zatímco jsem se čistil. Po oklepání jsem vylezl na druhý břeh a nadechl se. „Asi začnu od konce,“ mlaskl jsem a pšíkl si bokem. „Vlčata lezou mamce právě z tý dírky. A jak se dostanou do jejího břicha? Na to právě potřebuje vlčice vlka s pořádným oválkem, ne s tady tímhle chcípáčkem, kterého tam máš ty,“ řekl jsem a tlapkou ukázal na jeho slabiny, kde se houpalo jeho pohlaví ve větru. „A teď poslouchej pořádně, todle je děsně důležitý,“ řekl jsem vážně a významně se na vlka podíval. „Když chcou mít dva vlčata, musí se na to vlk připravit. To nejde jen tak, hupsnout na vlčici s pořádným válečkem, vlk se musí připravit. A hlavně, hlavně se musí dvořit!“
Zastavil jsem se a narovnal se. Vypjal jsem hruď a stáhl uši dozadu, zatímco jsem pozvedl lehce ocas. Vynikala má krásná postava, lesklá srst, dlouhé nohy a v okolí nebylo ničeho na pohled úžasnějšího. Byl jsem středobodem této louky. „Nejkrásnější ze všech vlčic, budeš tou, která ponese mé plémě? JAOOO!“ zařičel jsem na konci jako jelen v říji. Nutno podotknout, že jsem první větu pronesl polohlasem a velmi smyslně, zatímco mé napodobení jelena bylo hlasité a nečekané, téměř neurvalé. Krom toho, že se Star určitě lekl, jsem si zaručil i lehkou bolest v krku. Odkašlal jsem si, abych si znovu napravil hlas. „Teď to zkus ty,“ řekl jsem chraplavým hlasem smrtelně vážně. „Vlčice si vybírá vlka právě podle tohoto ryku – je to dávná tradice. Čím zvučnější a hlasitější ryk, tím větší je šance, že si tě vlčice vybere a tvá vlčata budou silná a zdravá,“ doplnil jsem i nějaké historické info, abych dodal na důvěryhodnosti. „Samozřejmě to musí jeden trénovat, mému ryku se jen tak nevyrovnáš, a musím říct, že mi vlčice jenom padaj k tlapkám,“ řekl jsem a spokojeně se usmál. Moje úsměvnou chvilku opět pokazilo kýchnutí, ale netrvalo to dlouho, než jsem zase otevřel tlamu.
„No… A když se ti todle podaří, tak už zbývá jen ten nejdůležitější krok,“ odkašlal jsem si znovu. Po tom ryku se mi hlasivky těžko srovnávaly. „Prostě… hele asi by bylo lepší, kdybych ti to ukázal. Jak dojdem do toho lesa, tak ti to třeba s tetou Maple ukážu,“ mrknul jsem na něj. Nepochyboval jsem, že by se mi Maple nabídla v rámci vzdělávání mladistvých. Odmítnutí jsem se neobával, nebyl jsem žádný šereda a navíc by to bylo jenom jako na ukázku. Zvládl bych to uhrát tak, aby se nic nestalo. A kdyby, tak to nevadí. Jaro je skvělé období pro zadělávání na dětičky. Já se chvíli budu motat kolem, ale potom bych vzal roha a nechal vlčici i s vlčaty na krku o samotě, aby se starala. Však to není moje práce starat se o mimina. Já je zasel, vlčice ať si sklízí.

// Sarumen

Poledne. Už jsem na nohou příliš dlouho. Cítím, jak mi brní tlapky, jak mé nohy těžkopádně jdou kupředu. Ploužíme se jako slimáci! naštvaně jsem šlehl pohledem po Starovi, který měl delší nohy jako já, ale táhl se jako sopel. Ale sváděl to na mě. Jaká drzost! nakrčil jsem zlobně stříbrný čumák a varovně zvedl černé pysky. Nevrčel jsem často, tyhle pozemní znaky agrese se mi hnusily, bylo to barbarské. Proto jsem nezavrčel, ale cítil jsem, jak mi tlama cuká v touze to udělat. "Těžko můžu zdržovat, když neznám cestu," odsekl jsem a kýchnul si. "Kých!"
Byl jsem naštvaný, cítil jsem, jak mi začínají hořet špičky uší. Starova arogance a nevyspělost mi akorát začínala lézt krkem. "A co jako? A CO JAKO?!?" zopakoval jsem po něm dopáleně. "Možná kdybys nebyl takový do sebe zahleděný imbecil, tak mis tím i pomůžeš - kých! Ale tady pán Stár je přespříliš jasnou hvězdičkou na obloze na to, aby si všímal problémů jiných," zpražil jsem vlka pohledem a zrychlil. Jestli si myslel, že mu teď budu něco vysvětlovat, tak se šeredně mýlil. S kýchnutím jsem se začal poklusem vzdalovat a mířil po okraji močálů. "Měl by sis toho svýho oválku vážit, protože to vypadá, že všechen rozum máš schovanej v něm!" štěkl jsem po něm vztekle a s obličejem zkřiveným pobouřením jsem pokračoval na jih. "Kudy?" křikl jsem po Starovi a ani se neohlížel. Kýchnul jsem si. Jen počkej, až tam dojdu. Já tý tvý tetě Maple všechno řeknu, jakej seš nevychovanej buřt. Zařídím, aby tě potrestala, jen se neboj, hošánku! spřádal jsem plány po cestě a ani jsem si nevšiml, jak rychle cesta utíká, když se naštvu. Nohama jsem dupal do země a řítil se kupředu jako nezastavitelná střela. ještě jsem neběžel, snažil jsem se zachovat alespoň kousek grácie, ale Starova neomalenost mě hnala ostrým tempem vpřed.

// Ježčí mýtina

Zdálo se mi, že konečně přestává mrholit. Ne, že by skrze stromy toho příliš propadávalo, ale teď toho bylo znatelně méně. Večer ale přicházel nějak moc rychle. Tohle byla druhá noc, kterou jsem měl strávit bez spánku. "Hele, je to ještě daleko? Už jsem s tebou jednu noc prokecal, nechci se úplně vyšťavit, než k vám dojdem, chápeš?" udělal jsem na něj obočí, ale pochyboval jsem, že chytil stejnou vlnu. Možná právě proto jsem to řekl, abych si z něj mohl i nadále nenápadně utahovat. "Kých!" kýchnul jsem si. "Hm, jasně, že máš," zabručel jsem lehce otráveně a protočil oči. Asi jsem se zapletl do něčeho, z čeho se jen tak nevymotám. Teď mě tahle rozcuchaná dlouhonohá záchodová štětka bude pronásledovat úplně všude a vykládat mi samé hlouposti. Jde k životu, jasný. Jde se mnou, aby mi mohl nakonec, že nějaký random vlk je život. Chce si ze mě dělat šprťouchlata! hned jsem mládence prokoukl. "Kých!"
"Kdybys s tím raději něco udělal a neměl hubu plnou blbých keců!" vyjel jsem na Stara, když měl blbý kec. Copak mě bavilo pšíkat, kýchat a umírat na nachlazení? Nebo alergii? Místo toho ze mě dělal blbce a ještě mě tahal podél nějaké hnusné rozvodněné a ledové řeky, aby se mi přitížilo. "Vyžaduji teplý nocleh! Jsem unavený, zmrzlý a nemocný!" dupl jsem si a zastavil se. Měl jsem toho tak akorát po krk.
"Fajn, seš bystrej vlk, takže sis určitě všiml, že Danie má mezi zadníma nohama něco úplně jinýho, než ty," řekl jsem a zakroužil packou, abych pomyslně nastartoval vláček motoráček v jeho duté hlavince. "Co tam má Danie a co tam máš ty? KÝCH!" zůstal jsem u svého učitelského vystupování a zakončil jej mocným pšíknutím. Bylo to rozhodně zábavnější, než mu to říct narovinu. Nemělo by to takový efekt. Tos mi toho moc neřek, ale dejme tomu, povzdechl jsem si, když mi odpověděl kladně na moje otázky.

// VVj

Byl jsem rád, že jsme se dostali do stínu stromů. Mrholení bylo pod větvovím a nově rašícím listovím jen řídké amůj kožich konečně začínal ubírat na váze. S tím z mé hlavy pomalu odplouvaly i všechny ponuré myšlenky ohledně alergie, kterou bych mohl disponovat. Za celičký svůj život jsem toho moc neprošel, rozhodně jsem neočuchal každou kytku v okolí, netušil jsem tedy, kdy tato zákeřná mršna alergická přijde a dá mi do frňáku. Navíc jsem nemusel být alergický na vůni, mohl jsem být třeba háklivý na chuť nebo jenom dotek. Když se budu bát čehokoliv dotknout, bude můj život mizerný, povzdechl jsem si vnitřně. "Hepší!" vyletělo ze mě najednou, div mi chrchel z nosu na soplovém laně nevyletěl vstříc Starově naklánějící se hlavě. S mým šušněm na obličeji bych ho ale viděl rád, takže to pro mne bylo spíše zklamáním. Zastavil jsem a otřel si čumák o mokrou trávu kolem.
"Dobrá, půjdu se podívat, jestli mi nekecáš," souhlasil jsem lehce popuzeně. "Prvně to vezmu k tomu Životovi, když už jdeme jeho směrem. Vracet semi už nechce," dodal jsem, kdyby se náhodou chtěl zeptat a že určitě chtěl. Byl to malý, zvědavý a... Neměl jsem dostatek slov, abych čahouna vedle sebe mohl správně odsoudit. Něco mi na něj prostě neštimulovalo. Něco vevnitř, nějaký jeho povahový rys. Jeho výška, znalost věcí, o kterých nemám ani páru a přitom jsou v oboru, na který sespecializuji? Ne, to nebyl ten problém. "Pšík!" urvalo se ze mě znovu, ale tentokrát to šlo jenom nosem. "Hergot, jsem nastyd asi," zamrmlal jsem nespokojeně, což doprovodilo další kýchnutí. "Hepčů!"
Jen co jsem si znovu utřel noso trs trávy a pak si ho jazykem přejel,abych ho očistil od stébel, začal jsem se věnovat Starovi a otázce rozmnožování, která visela ve vzduchu. Samosebou jsem ho nejdřív musel pobouřit, aby to mělo nějakou šťávu. "Fajn, fajn, pane dospělý," utahoval jsem si z něj nenápadně. "Máš nějakou kámošku? Nějakou fajnou... Frajerku?" otázal jsem se, aniž bych využil vulgarismu a střihl ušima. Nebo sestru, matku, i teta Maple by stačila, pomyslel jsem si,ale takové nechutné věci jsem mu říkat nechtěl. Sám jsem to nepodporoval. Potřeboval jsem mu dát totiž příklad a potřeboval jsem, aby si to dokázal živě představit. přinejhorším mu to s tetou Maple ukážeme, domyslel jsem si, tentokrát opravdu slizácky a hnusně. Incest byl přes čáru, ale dělat to před dětma? Bez problému. Seš fakt hovado, Beliale. Nu což, tak se to ogar naučí nejsnáž! Když dostane názornou ukázku a ještě od takového obdařeného vlka, jako jsem já, bude v tom hned mistr! A to jeden musí, aby udělal na vlčice dojem, pokyvoval jsem si souhlasně hlavou, až mě studený vzduch znovu zašimral v čumáku. "Fňrrr!" téměř jsem chrochtl, jak mě to zašimralo až v plicích.
"Mocs mi toho ale neřek," řekl jsem podrážděně. "Chci slyšet něco o členech - o vlčicích zejména. Jsou zadané? Kích! No ne, to je vlastně jedno... Jsou hezké?" nezbývalo mi nic jiného, než se zeptat zpříma, jen jsem si do toho teda kýchnul. Jemu vůbec nedocházelo, na co se takový krásný vlk jako já může ptát. Když chci vědět něco o smečce, tak mě samozřejmě nezajímá smečka obecně. Jak by to ale mohl vědět, že, pomyslel jsem si uštěpačně a sjel o krapítek většího vlka s nulovými zkušenostmi, co se vlčic týče. "Hepčá!" celý jsem se zatřepal jako ratlík. "Tak a dost, jestli se okamžitě nedostanu do tepla, tak se tady ukejchám k smrti!" zanadával jsem a podíval se významně na Stara, aby s tím ihned něco udělal.

Star by si nějakou tu alergii zasloužil, pomyslel jsem si záštiplně, když se rozhodl mi odfrkovat a opovrhovat mému poučování a předávání moudrosti. Dal bych mu do vínku pořádnou sennou rýmu, ať je pro něj každé jaro vskutku nezapomenutelné, přivíral jsem na něj zlobivě oči, ale možná jsem se škňuřil kvůli dešťovému poprašku, který nás sužoval. Nic jsem mu tentokrát neříkal. Cítil jsem, jak mi mokrý kožich prosakuje až na kůži a můj čumák začínal být suchý a svědivý, jestli je to vůbec možné. A je to tady, nachladnu! lamentoval jsem nešťastně. Nachlazení nebo alergie, to už vyjde nastejno.
„Dokaž to,“ zasyčel jsem na něj jako zmije a k mému překvapení se opravdu něco stalo. Zůstal jsem stát jako socha, div jsem nezapustil kořeny a nestal se jedním se zemí, na které se začala magicky prodlužovat tráva – a to znatelně. Nemohl jsem popřít, že se to neděje, takže jsem se o to přirozeně pokusil. Nahodil jsem kamenný výraz naprosté nezaujatosti a packou prohrábnul nově vyrostlou trávu. „Neviděl,“ odvětil jsem kamenně a sledoval, jak Star zvedá trávu i kolem sebe, tentokrát ne v mladickém záchvatu vzteku, ale s promyšlením a výrazem, který připomínal soustředění. Mám zemi po tátovi! zapitvořil jsem se v duchu. Vsadím se, že seš omyl a táta tě nikdy nechtěl, přisadil jsem si, ale nahlas jsem to neřekl, protože jsem měl co dělat, aby můj výraz zůstal až nebezpečně ledový. Potom jsem zrak zvedl k obloze a předstíral, že mě zajímá více počasí než nějaká tráva, která údajně na popud Stara vyrostla. To určitě, pche! Rýmu na tebe, ty vejtaho, zavrčel jsem si v duchu. Vůbec mi nevadilo, že jeho kouzla jsou očividnější, než ta má. Musím s tím něco udělat, nemůžu dopustit, aby mě takový pidižvík trumfl v něčem takovém, jako je magie. Já jsem mistr magie, jsem největší kouzelník všech dob! Možná ale i taková legenda jako já by potřebovala trochu... Životabudiče, řekněme. „Fajn, dejme tomu, že něco jako Smrt a Život je,“ řekl jsem a začal to hrát na hypotetickou notu. „Kde tyhle vymyšlené bytosti najdu?“ zeptal jsem se a zamrkal na něj.
Vykročil jsem vlastně úplně špatným směrem, ale moje nohy se velmi rychle zvrtly a napodobily Starovo tempo. Nějak jsem se nedokázal duševně oprostit od tématu alergií, pšíkání, nateklých sliznic a možných dalších problémů, které by alergie mohla způsobit. Skoro se mi z toho až točila hlava. To musí mít ale nějaké vysvětlení, nějaký důvod, proč se toto děje! Třeba je to seslaná smůla na nějakého sprosťáčka, aby jeho život byl o chlup horší. Šmajdalf vedle mě věděl o alergii asi tolik, kolik toho věděl o magii. „Hmpf, to jsem si myslel,“ zabručel jsem si, ale protentokrát jsem nezněl, že mu to dávám za vinu. Sám jsem byl příliš ponořený do vlastních myšlenek a úvah.
Možná je to předepsané v našich genech, stejně jako Šmajdalf je odporná napodobenina kožichu hranostaje s malým zvratem. Třeba se s tím vlk narodí a nemůže s tím nic dělat. Třeba… Třeba jako s něčím jako je… Pohlaví! Ano, prostě se buď narodíš jako vlk nebo jako vlčice, nic jiného. A nezměníš to, stejně je to s alergií, určitě, já to vykoumal. To jsem to ale koumák! poplácal jsem se švarně po rameni. Někdo se narodí s tím, že pšíká z konvalinek, někdo se osype z borůvek, jinému napuchnou oči a polštářky už jenom z pohledu na neumně poskládané kožešiny v úkrytu, to je taky alergie. Alergie na nepořádek. Nebo se to vyvine časem? Třeba někdo jí zajíce tak dlouho, že už je nemůže ani cítit. Nebo pije z jednoho potoku celý život, že voda z něj začne chutnat jako bláto. Já ale k šeříkům nikdy moc nečuchal, ale stejně mi smrdí hůř než čerstvý vlčecí průjem ze starého mléka nějaké vyschlé chůvy… Já nechci být alergický na šeřík! Nedovolím nějakému plevelu, aby mi-, kňoural jsem, ale pak jsem byl zaujat Starovou nevědomostí.
„Takže mi teď říkáš, že seš na světě už jeden celý rok, ale nemáš šajna, jak ses sem dostal?“ zasmál jsem se na konci a zavrtěl pobaveně hlavou. „Bobátko mauinké, češ miminkousků verzi nebo tu pro dospělé?“ nasadil jsem tón rodičů, kteří na svá děcka mluví jako na úplné bezchleby. Div jsem si tím sám nezarezervoval termín na lobotomii. Potom bych nemusel řešit takové pitomosti, jako je rozmnožování hravou formou pro mladistvé. Pane na nebi, ty to vidíš, tohle je naprostá bezbožnost. Budu mu vykládat, jak se sem dostal! Vylíhl se z vajíčka, které bylo sesláno z nebes jako hvězda, to mu řeknu, ňoumovi. Kdybych bych u jeho stvoření, přihodil bych do toho trochu nějaké té nemoci, třeba alergie na jeho oblíbené jídlo. Nebo na holky. Jo, ha! To by mu ukázalo, posměšně jsem cvakl zuby, ale copak si to Star mohl s něčím spojit? Do hlavy mi neviděl, on jenom uměl nechat vyrůst trávu. To mi vadí, vadí, vadí! No tak, na co zrovna myslí? ponoukal jsem sám sebe, abych využil víc svou magii. Byl jsem v ní opravdu dobrý, dokázal jsem se snadno vžít do ostatních a uhádnout, co mají zrovna na mysli. Teď myslí na to, že neví, jak vznikl, chytře jsem povystrčil špičku jazyka a předstíral, že se opravdu snažím použít magii. Já ji používal, jenže to bylo tak přirozené, že jsem se ani nemusel snažit, prostě mi to šlo jen tak, skoro jako chůze.
Mezitím jsme se posunuli pod stromy. Mrholení na nás sice stále dopadalo a chlad se šířil i od řeky, kolem které jsme šli, ale rozhodl jsem se nestěžovat si, protože jsem se do lesa k tetě Maple opravdu chtěl dostat. Teď jsem už začínal bažit po její přítomnosti. Jako správná tetka zpoza stromu by mohla mít nějaké zkušenosti s alergiemi a třeba by mi vysvětlila, jak to mám s tím propadeným šeříkem. Už mě z toho začínala docela bolet hlava, a to ta pitomá křovina ani nebyla nikde poblíž! Musím na to přestat myslet, za chvíli mi vybuchne hlava. Třeba to je vrozené jako magie, třeba se to vyvine jako nechuť a třeba je to jenom nějaký rozmraz přírody nebo něčeho většího, záleží snad na tom? Když to budu mít, tak to budu mít, teď to nebudu řešit, dal jsem si závěrečnou řeč, abych svůj bolehlav konečně ukončil. Tohle mi nestálo za to. Musel jsem odvrátit svou pozornost na něco jiného, zatímco jsme lesem pokračovali proti proudu. „Tak, Stare,“ načal jsem, zatímco jsem vymýšlel otázku, „řekneš mi o vaší smečce něco zajímavého?“ Nadechl jsem se vlhkého vzduchu a švihl ocasem, až z něj odletěla voda. „Něco, na co si dávat pozor, na co se těšit?“

// řeka Kiërb

Zůstali jsme na dešti celou noc. Cítil jsem se jako nasáklý mop zapíchlý do pole jako strašák. Moje srst tr-pě-la. Každičký stříbrný chlup začínal chytat rezavý omak a kéž bych byl jako vodní pták, kterým srst nikdy nevlhne! S takovou si tady uženu rýmu, ne-li chřipku! Zemřu kvůli dešti! Ne, nejsem přece z cukru, mě jen tak nějaké mokro neskolí. Občas mě svědíval nos z květin, zvlášť z takových hodně voňavých. Třeba z šeříku, fuj, na ten mám snad i alergii! Zašklebil jsem se a mrsknul mokrým ocasem, až voda vystříkla do stran. Alergie na šeřík, co když ji doopravdy mám? Když kolem toho chodím, tak mě strašně svědí nos a točí se mi hlava. Ale já přece nemůžu být alergický na nějakou hloupou kytku! Možná mi jenom vadí její vlezlý puch. Jaké by to bylo mít opravdovou alergii? Co kdyby mi zrudly oči a vylezly z důlků? Svědily by mě uši a napuchly by mi polštářky na packách tak moc, že bych nemohl chodit? To by byla hrůza! Děsil jsem se ve vlastních myšlenkách.
„Magii elektřiny? Milý zlatý, nic takového, jako magie elektřiny neexistuje. Dovol mi ti osvětlit svět čar a kouzel – existují magie přírody (oheň, voda, země a vzduch) a poté magie mysli (magie klamů, telepatie a telekineze). Nic takového jako magie elektřiny,“ napodobil jsem pitvořivě jeho přeskakující hlas, „není.“ Dokončil jsem a nezapomenul jsem kývnout hlavou sám sobě v souhlas. „Já svoji magii objevil už v půl roce života,“ chlubil jsem se zcela lživě. „Jestli jsi ji doteď neobjevil, tak je mi líto,“ zakroutil jsem se zármutkem hlavou, „ale nejspíše žádná kouzla nemáš.“ Říkal jsem to opravdu lítostivě, málokdo by poznal, že si z něj utahuju. I hlas se mi snížil o podtón a já se rozhodl, že bych na něj mohl být o kus hodnější – alespoň na oko. Pořád jsem chtěl, aby mě zavedl k sobě domů. Chtěl jsem vidět tetu Maple. Té bych se mohl na alergie i zeptat, Star totiž nevypadal jako někdo, kdo by to mohl vědět. Spíš vypadal jako někdo, kdo neví nic. Dokonce si i vymýšlel něco o Smrti a Životu a magiích, které neexistovaly. Byl to jasný rozmazlenec, který vyžadoval neustálou pozornost a tu si vydupával lhaním a vymýšlením. Ptát se ho na příznaky alergie by bylo tedy zbytečné. Ale stejně jsem to zkusil: „Heleď, nevíš jaké jsou příznaky alergie?“ Pochyboval jsem, že z něj vyleze něco moudrého, ale takovou tu klasiku ‚ucpaný nos a pálící oči‘ by vyplodit mohl. Jenže to mě nezajímalo, to jsem věděl. Chtěl jsem ale slyšet, jestli můj odpor k šeříku je pouhým nesouhlasem s jeho omamnou vůní (a to nemyslím v dobrém) nebo je to projev alergie.
„No dobrá, hned se nečerti, Stare,“ mírnil jsem ho o něco konejšivěji. Prostě jsem se setkal s mlaďochem, který mě snad i předrůstal. Můj intelekt ho ale převyšoval, takže tak. „Co kdybychom vyrazili, je fakt hnusně,“ postěžoval jsem si jako malá holka a dal se do pochodu neurčitým směrem. Doufal jsem, že mě Star povede.
„Ty nevíš, jak ses dostal na svět? Pf,“ odfrkl jsem si. „Stare, můžeš mi říct, jak si myslíš, že mají dospělí vlci malá vlčata?“ zeptal jsem se ho místo odpovědi. Trošku ho poučovat mě bavilo, protože jeho výška mě začala vytáčet. Zvlášť teď, když jsme šli vedle sebe a já nestál naproti němu. Hlavně abychom už byli v lese, snad tam nebudou mít šeřík! To by bylo opravdu nemilé, ale třeba by se o mě potom musela teta Maple starat. Já, chudáček alergický s napuchlýma tlapama a očima tak zalepenýma tím mazkým hnusem, že bych nedokázal nic. A svedl bych to na Stara, pak by ho vyhodila ze smečky a já bych ji mohl mít celou pro sebe. Co kdybych ale na takovou alergii umřel? Co potom? Potom bych se mohl tetelit maximálně tak s nějakýma kostřičandama a to by bylo… No, lepší špek a pevné půlky než si o kost mlátit kulky, zarýmoval jsem si uznale a představil si pořádně baculatou tetu Maple, jak jde k mému nemocnému já s dvěma, ne! Se třemi zajíci v tlamě ke mně a přitom se svůdně houpe ze strany na stranu, div jí boky nevyjedou z pánve. Ach, takovou péči bych si užil!

Hlásím se!

Teplo začalo ustupovat a všiml jsem si, že můj odraz na hladině jezera slábne a slábne. Ale ne, nebudu moci pohlížet na svou překrásnou tvář a dokonalé tělo! zděsil jsem se a stočil vyčítavý pohled k mračnům, které se kupily na sebe. Začíná být i kosa, zamrčel jsem si pro sebe a vylezl konečně z vody. Naštěstí jsem v ní byl jen po packy, takže mi nehrozilo žádné prochladnutí. To bych si nikdy neodpustil, takto si ničit zdraví a vzhled. S nudlí u nosu a teplým čumákem bych byl k smíchu.
K smíchu bylo i to, co mi střapáč vykládal. "Myslíš si, že jsem úplně vypatlanej, Stáre?" protáhl jsem jeho jméno s důrazem a nakrčil čenich. "Magie se nedají koupit, narodíš se s nima," začal jsem ho poučovat. Můj tón se změnil na dokonalou repliku nafrněného všeználka. "Někteří se ale narodí bez magie a jak tak koukám, ty vypadáš přesně jako tenhle typ nicek," neodpustil jsem si jedovatou poznámku a pohodil namyšleně hlavou. Beztak to byl úplný břídil. "Nepotřebuji ti dokazovat, že umím běhat, narozdíl od někoho," zamumlal jsem si neslyšeně pod vousy poslední část. Začínal jsem si mladého docela škatulkovat a jak to u mě bývá, kdo je zařazen, je zatracen.
"Tak tetu Maple," zopakoval jsem podivným tónem. Skoro jako kdybych kul pikle, nebo si myslel své. "Možná bych se na tu vaši smečku šel podívat, nebo alespoň na tetu Maple," oplzle jsem se usmál.
Jeho puberťáckou poznámku jsem s grácií přeslechl a raději se zeptal, proč mě tak rád poznává. "A jak mě poznáváš, vždyť vůbec nevíš, kdo jsem. Chováš se ke mně jako k nějakému nafoukanému hlupákovi a myslíš si, že seš o tolik chytřejší, když mi odvrkuješ," odsekl jsem. Cítil jsem se dotčen, že se mě ani nesnaží poznat, byl jsem dokonalou existencí. Vlastně je mi to jedno, já ho taky znát nechci, usmyslil jsem si a podíval se na Stara šikmo. "Prosimtě, tvoje máma tě spíchla s bratrem nebo proč vypadáš... Tak jak vypadáš?" zeptal jsem se zcela vážně a packou ukázal na celičkou jeho... Strakatost, když budu mírný.